Syndrom vyhoření u sociálních pracovníků ve státní správě

Transkript

1 Univerzita Hradec Králové Ústav sociální práce Syndrom vyhoření u sociálních pracovníků ve státní správě Bakalářská práce Autor: Studijní program: Studijní obor: Vedoucí práce: Nikola Jaroměřská B6731 Sociální politika a sociální práce Sociální práce doc. MUDr. Alena Vosečková, CSc. Hradec Králové 2015

2 Hradec Králové 2015

3

4 Prohlášení Prohlašuji, že jsem tuto bakalářskou práci vypracovala pod vedením vedoucí práce samostatně a uvedla jsem veškeré použité prameny a literaturu. V Rašovicích dne Nikola Jaroměřská

5 Abstrakt JAROMĚŘSKÁ, Nikola. Syndrom vyhoření u sociálních pracovníků ve státní správě. Hradec Králové, s. Bakalářská práce. Univerzita Hradec Králové, Ústav sociální práce. Vedoucí práce: doc. MUDr. Alena Vosečková, CSc. Anotace Bakalářská práce se zabývá syndromem vyhoření u sociálních pracovníků ve státní správě. Teoretická část se bude věnovat definici syndromu vyhoření, příčinám jeho vzniku, příznakům a fázím. Dále se bude práce zabývat diagnostickými metodami, dle kterých určíme, zda se jedná o syndrom vyhoření a popřípadě v jaké fázi syndromu vyhoření se jedinec nachází. Krátce se zmíním o profesích, ve kterých je zvýšené riziko výskytu syndromu vyhoření. Podrobněji bude rozebráno téma léčba a prevence syndromu vyhoření. Poslední kapitola se věnuje přiblížení tématu sociální práce ve státní správě. Praktická část se zaměřuje na výzkum, jehož cílem je zjistit informovanost sociálních pracovníků ve státní správě o problematice syndromu vyhoření. Opět zde bude podrobněji zkoumána prevence syndromu vyhoření, konkrétně se zaměřím na metodu supervize. Pro svůj výzkum jsem si zvolila metodu rozhovoru. Klíčová slova Syndrom vyhoření, státní správa, prevence, supervize

6 Abstract JAROMĚŘSKÁ, Nikola. Burnout Syndrome of Social Workers in Public Administration. Hradec Králové, s. BachelorDegree Thesis. University of Hradec Králové. Leader ofthebachelordegree Thesis. Anotation The thesis deals with the Burnout Syndrome of Social Workers in Public Administration. The theoretical part deals with definition of the Burnout, the causes of origin, symptoms and stages of Burnout. The work deals also with diagnostic methods, by which we determine whether it is a Burn-out syndrome and the stage of Burnout. I'll mention about professions in which there is an increased risk of Burnout. More detail will be discussed the topic of treatment and prevention of Burnout. The last chapter is dedicated to the topic of Social Work in Public Administration. The practical part focuses on research, which is interested in awareness of SocialWorkers in Public Administration on the isme of Burnout. Prevention of Burnout will be examined in more detail, especially on the method of Supervision. For my research I chose the method of interview. Keywords: Burnout, Public Administration, Prevention, Supervision

7 Obsah Úvod... 9 Teoretická část Syndrom vyhoření Definice syndromu vyhoření Příčiny vzniku syndromu vyhoření Příznaky syndromu vyhoření Fáze syndromu vyhoření Diagnostika syndromu vyhoření Profese ohrožené syndromem vyhoření Léčba syndromu vyhoření Uvedení do tématu léčba syndromu vyhoření Léčba syndromu vyhoření v zaměstnání Léčba syndromu vyhoření v osobním životě Techniky zvládání syndromu vyhoření Prevence syndromu vyhoření Prevence syndromu vyhoření v zaměstnání Prevence syndromu vyhoření v osobním životě Supervize Psychohygiena Psychoterapie Sociální práce ve státní správě Veřejná správa Státní správa Samospráva Orgány státní správy a samosprávy Zaměstnání ve státní správě Shrnutí teoretické části Praktická část Hlavní cíl výzkumu Dílčí cíle výzkumu

8 Metoda výzkumu Transformační tabulka cílů Výzkumný soubor Průběh výzkumu Interpretace výsledků výzkumu Interpretace rozhovorů DCl Interpretace rozhovorů DCl Interpretace rozhovorů DCl Závěr Seznam použitých zdrojů

9 Úvod Syndrom vyhoření se stává v současnosti stále více diskutovaným tématem, zejména v oblasti sociální práce. Z tohoto důvodu jsem se rozhodla svou bakalářskou práci na tento problém zaměřit. Většina lidí se zabývá syndromem vyhoření až tehdy, když se u nich objeví některý z příznaků. Podle mého názoru tento přístup není správný. Domnívám se, že je důležité, věnovat se syndromu vyhoření ještě dříve, než se u člověka objeví některý z příznaků. Člověk by měl být informován o projevech syndromu vyhoření, jeho léčbě a také prevenci. Zejména sociální pracovníci by měli být včas informováni o syndromu vyhoření, protože sociální práce patří k profesím, kde je zvýšené riziko výskytu syndromu vyhoření. Proto si myslím, že předcházet tomuto jevu je důležité, jak pro ty, kteří sociální práci vykonávají, tak i pro ty, kteří s nimi přicházejí do kontaktu. Bakalářskou práci na téma Syndrom vyhoření u sociálních pracovníků ve státní správě jsem si zvolila, protože bych jednou ráda pracovala jako sociální pracovnice ve státní správě. A ráda bych tedy věděla, v jaké míře jsou sociální pracovníci ve státní správě informováni o syndromu vyhoření a jeho prevenci, především supervizi. Podle mého názoru jsou ohroženy syndromem vyhoření především sociální pracovníci, kteří jsou zaměstnaní v nestátních neziskových organizacích. K tomuto názoru jsem dospěla poté, co jsem absolvovala praxi v neziskových organizacích a zjistila, co vše obnáší činnost sociálního pracovníka. Tím netvrdím, že práce v neziskových organizacích je těžší a náročnější než činnosti sociálních pracovníků ve státní sféře. Naopak se domnívám, že činnost sociálních pracovníků je v obou sférách, jak ve státní, tak i v nestátní, velmi důležitá pro osoby, které jejich péči a pomoc potřebují a jejich role je tedy nezastupitelná. Domnívám se, že má bakalářská práce bude mít význam pro sociální pracovníky, kteří pracují ve státní, ale také i v nestátní sféře. Mohou v této práci nalézt důležité informace, například příčiny nebo projevy syndromu vyhoření, a také možnosti léčby a prevence syndromu vyhoření. Tato práce může být také užitečná pro studenty oborů Sociální práce, protože zde mohou najít obecné informace o problematice syndromu vyhoření, které jim mohou pomoci také jako příprava na zkoušku. 9

10 Hlavním cílem bakalářské práce je zjistit znalosti sociálních pracovníků ve státní správě o problematice syndromu vyhoření, důraz je kladen především na téma prevence syndromu vyhoření. Cíl teoretické části je informovat o příznacích, projevech, fázích, metodách zkoumání, léčbě a prevenci syndromu vyhoření. Cílem praktické části je zjistit, jak široce jsou sociální pracovníci ve státní správě seznámeni s tématem syndrom vyhoření. Praktická část má také za úkol zjistit, zda je na pracovišti věnována pozornost prevenci syndromu vyhoření a popřípadě do jaké míry je pozornost prevenci na pracovišti věnována. Teoretická část je zaměřena na význam syndromu vyhoření, na příčiny jeho vzniku, na jeho příznaky a fáze. Další kapitoly se věnují diagnostickým metodám, pomocí kterých dokážeme zjistit, zda se jedná o syndrom vyhoření. V teoretické části také zmíním profese, u kterých hrozí riziko vzniku syndromu vyhoření. Podrobněji se teoretická část zabývá léčbou a prevencí syndromu vyhoření. U prevence jsou pak zmíněny tři hlavní body supervize, psychohygiena a psychoterapie. Závěr teoretické části je věnován sociální práci ve státní správě a samosprávě. V praktické části provedu výzkum u sociálních pracovníků ve státní správě, konkrétně na úřadě práce. Cílem praktické části je zjistit, jak jsou sociální pracovníci ve státní správě informováni o problematice syndromu vyhoření a v jaké míře je v jejich zaměstnání věnována pozornost prevenci syndromu vyhoření. Výzkum bude proveden formou rozhovoru, kdy budu pomocí rozhovoru s pracovníky zjišťovat svou výzkumnou otázku. Díky výsledkům z výzkumu si budeme moci udělat představu, v jaké míře je ve státní správě věnována pozornost syndromu vyhoření, zejména poté jeho prevenci. 10

11 Teoretická část 11

12 1. Syndrom vyhoření Tato kapitola bakalářské práce se věnuje obecné charakteristice syndromu vyhoření. Zmíním zde definice syndromu vyhoření, příčiny vzniku, projevy, fáze průběhu syndromu vyhoření a diagnostické metody zkoumání syndromu vyhoření. Na závěr kapitoly budou uvedeny profese, které jsou nejvíce ohrožené vznikem syndromu vyhoření. 1.1 Definice syndromu vyhoření Neustále přibývá lidí, kteří mají pocit, že už dále nedokážou zvládat nesnadné situace v běžném životě, ani náročné pracovní podmínky, jež navíc v některých případech umocňuje strach. (Stock, 2010, s. 13) Termín burnout se používá v psychologii a psychoterapii od sedmdesátých let 20. století. Poprvé jej použil Henrich Freudenberger, který se inspiroval knihou A Burnout Case od Grahama Greena. Kniha líčí život nadaného architekta, který vstupuje do života s velkým očekáváním a představami. V praxi se ale setkává s problémy, potýká se s nimi a postupně ztrácí nadšení. Nakonec odrazen absurditou života v soudobé společnosti opouští svou práci a utíká do africké džungle. Burnout byl původně používán jako označení stavu lidí, kteří propadli alkoholu a o vše ostatní ztratili zájem. Později se termín začal užívat také pro označení narkomanů, tedy pro označení stavu, kdy je jejich zájem soustředěn pouze na drogu. Posléze burnout označoval stav lidí, kteří věnují svou pozornost pouze práci. (Křivohlavý, 2012) Definovat syndrom vyhoření se pokusilo mnoho autorů. Uvádím zde několik definic, které mne nejvíce zaujaly. Autor pojmu Henrich Freudenberger definuje syndrom vyhoření jako stav vyplenění všech energetických zdrojů původně velice intenzivně pracujícího člověka (např. lidí, kteří se snaží druhým lidem v jejich těžkostech pomoci a pak se cítí sami přemoženi jejich problémy). (Křivohlavý, 1998, s. 47) 12

13 Carol J. Alexandrová uvádí, že burnout je stavem totálního odcizení (alienation) a to jak práci, tak druhým lidem i sama sobě. (Křivohlavý, 1998, s. 47) Edelwich a Richelson charakterizují burnout jako proces, při němž dochází k vyčerpání fyzických a duševních zdrojů (energií), k vyplenění celého nitra, k utahání se tím, že se člověk nadměrně intenzívně snaží dosáhnout určitých subjektivně stanovených nerealistických očekávání nebo že se snaží uspokojit takováto nerealistická očekávání, která mu někdo jiný stanoví. (Křivohlavý, 1998, s. 49) Za autory zralé definice syndromu vyhoření jsou považování Agnes Pines a Elliott Aronson, kteří uvádějí, že burnout je formálně definován a subjektivně prožíván jako stav fyzického, emocionálního a mentálního vyčerpání, které je způsobeno dlouhodobým zabýváním se situacemi, které jsou emocionálně těžké (náročné). Tyto emocionální požadavky jsou nejčastěji způsobeny kombinací dvou věcí: velkým očekáváním a chronickými situačními stresy. (Křivohlavý, 1998, s. 49) Myron D. Rush (2004, s. 7) ve své knize charakterizuje burnout jako druh stresu a emocionální únavy, frustrace a vyčerpání, k nimž dochází v důsledku toho, že sled (nebo souhrn) určitých událostí týkajících se vztahu, poslání, životního stylu nebo zaměstnání dotyčného jedince nepřinese očekávané výsledky. Jako poslední zmiňuji definici, kterou uvedla v roce 1974 Berkley Planning Association, která syndrom vyhoření charakterizuje jako skutečnost, v jaké míře se pracovníci vzdálí od původních cílů a od toho, jak dříve vnímali důležitost své práce. Vyhoření je zde míněno jako odcizení a distancovanost od klientů a kolegů v kontrastu k míře angažovanosti, která byla nutná k přiměřenému naplnění vlastní role. (Maroon, 2012, s. 20) Definice syndromu vyhoření mají určité společné znaky. Maroon (2012) ve své knize uvádí několik společných prvků: Syndrom vyhoření probíhá individuálně. 13

14 Vyhoření je vnitřní duševní proces, jehož průběh je charakterizován určitými pocity, motivy a očekáváními. Pro jedince je to negativní zkušenost spojená s citovým tlakem a nelibostí. Většina definic popisuje nejen fyzické, ale především psychické emocionální vyčerpání, po němž se dostavuje pocit lhostejnosti a nedostatek důvěry. Negativní pocity pomáhajícího časem nabudou na intenzitě a vůči klientovi se projeví odosobněním. Pomáhající projevuje negativní postoj vůči sobě i svým výkonům. Vyhoření má také vliv na emocionální napětí mimo pracovní prostředí, například na vztah k rodině a přátelům. Vyhoření je chronické. Vyhoření není nemoc, ale rizikový faktor pro vznik řady nemocí. 1.2 Příčiny vzniku syndromu vyhoření Myron D. Rush (2004) uvádí deset nejčastějších příčin syndromu vyhoření: pocit nutkání namísto povolání, neschopnost přibrzdit, snaha udělat všechno sám, přehnaná pozornost cizím problémům, soustředěnost na detaily, nereálná očekávání, příliš velká rutina, nesprávný pohled na Boží priority v našem životě, špatný tělesný stav, neustálé odmítání ze strany druhých. Mezi další faktory, které mají vliv na vznik syndromu vyhoření, můžeme zařadit společnost a také osobností a povahové rysy. Na straně společnosti mohou zapříčinit vznik syndromu vyhoření tyto faktory: vysoká soutěživost, převratné tempo naší společnosti a snaha nebýt pozadu za ostatními. Z povahových a osobnostních rysů mají na vznik syndrom vyhoření velký vliv následující faktory: pevná vůle a odhodlanost, perfekcionismus, vysoká organizovanost, odpor k pravidlům, cílevědomost, soutěživost, potřeba mít vše pod kontrolou. Příčiny vzniku syndromu vyhoření se mohou objevit i v zaměstnání. Mezi takové rizikové faktory patří: nejistota pracovních poměrů spojená s nestabilitou na trhu práce, rostoucí náchylnost ke stresu v souvislosti s globalizací, úbytek jistot v důsledku nových forem pracovních smluv, dlouhá pracovní doba a rostoucí 14

15 intenzita práce, zeštíhlení společnosti a outsourcing (rušení pracovních míst a oddělení), rostoucí emocionální náročnost práce a neslučitelnost zaměstnání a soukromého života. (Stock, 2010) 1.3 Příznaky syndromu vyhoření Člověk, který se propadá do stavu psychického vyhoření, prožívá celou řadu negativních citových stavů a těžkých myšlenek. Nejen to. Tam, kde se setkává s druhými lidmi, projevují se u něho stavy a myšlenky, které dříve neměl. (Křivohlavý, 1998, s. 16) Freudenberger uvádí deset typických znaků syndromu vyhoření: vyčerpání, odcizení a izolace, prázdnota a cynismus, netrpělivost a vznětlivost, dojem mimořádných schopností, nedůvěra, paranoia, ztráta cílevědomosti, psychosomatické jevy a jejich psychické a fyzické projevy, deprese s množstvím aspektů. (Maroon, 2012) Syndrom vyhoření má dle Stocka (2010) tři základní symptomy vyčerpání, odcizení a pokles výkonnosti. Projevy vyčerpání můžeme rozdělit na emoční a fyzické. Mezi znaky emočního vyčerpání řadíme sklíčenost, bezmoc, beznaděj, ztrátu sebeovládání, pocity strachu, pocity prázdnoty, apatii. Fyzické vyčerpání je charakteristické nedostatkem energie, slabostí, svalovým napětím, náchylností k infekčním onemocněním, poruchami spánku, funkčními poruchami, poruchami paměti a soustředění a náchylností k nehodám. Odcizení se projevuje negativním postojem k sobě samému, k životu, negativním vztahem k práci, k ostatním, ztrátou schopnosti navázat a udržet společenské vztahy, ztrátou sebeúcty, pocitem vlastní nedostatečnosti a pocitem méněcennosti. Pokles výkonnosti je charakterizován nespokojeností s vlastním výkonem, nižší produktivitou, vyšší spotřebou času a energie, ztrátou nadšení, nerozhodností, ztrátou motivace a pocitem selhání. Kebza a Šolcová (2003) ve své knize zmiňují příznaky syndromu vyhoření, které jsou rozčleněny dle úrovní, v nichž se projevují psychická úroveň, fyzická úroveň a úroveň sociálních vztahů. 15

16 Na psychické úrovni se vyhoření projevuje pocitem vyčerpání, utlumením celkové aktivity, pocity smutku, frustrací a negativismem. Na fyzické úrovni můžeme vypozorovat celkovou únavu organismu, vegetativní obtíže, zvýšené riziko závislostí a zásahy do rytmu, frekvence a intenzity tělesné aktivity. Na úrovni sociálních vztahů dochází k útlumu sociability, k redukci kontaktů, k nízké empatii a k postupnému narůstání konfliktů. S podobnými symptomy vyhoření se můžeme setkat také u Ungera. Unger rozděluje příznaky syndromu vyhoření na příznaky fyzické, psychické a behaviorální. Konkrétní příklady již neuvádím, protože se shodují s příznaky, které jsem uvedla výše. (Maroon, 2012) 1.4 Fáze syndromu vyhoření Burnout je závěrečné stadium pozvolného, několik měsíců až let trvajícího procesu, důsledek dlouhodobého stresu, špatně zvolených postupů při zvládání stresu a to vše na pozadí osobnostních předpokladů. (Peterková, Syndrom vyhoření [online]) Existuje několik přístupů ke stanovení fází syndromu vyhoření. Uvádím zde několik příkladů. Dle Selyeho má syndrom vyhoření tři fáze: 1. působení stresoru, 2. zvýšená rezistence (obranyschopnost organismu), 3. vyčerpání rezerv sil a obranných možností (do této fáze se obvykle zařazuje průběh syndromu vyhoření). (Křivohlavý, 1998) Maslachová uvádí čtyři fáze syndromu vyhoření: 1. prvotní nadšení, déletrvající přetěžování, 2. postupné psychické i fyzické vyčerpání, 3. počátky dehumanizované percepce okolí, 4. totální vyčerpání, negativismus, nezájem, lhostejnost. (Kebza, Šolcová, 2003) 16

17 Podle Edelwiche a Brodskyho probíhá vývoj vyhoření v pěti fázích: 1. Nadšení Pracovník má velká očekávání, dobrovolně pracuje přesčas, práce ho zcela naplňuje. Jedinec se identifikuje se svou profesí. 2. Stagnace - Počáteční nadšení uvadá. Jedinec se v zaměstnání zorientoval a zjistil, že má svá omezení a že ne všechny ideály půjdou naplnit. Jedinec se také začíná ohlížet po jiných, než jen pracovních věcech osobní potřeby. 3. Frustrace Pracovníka zajímají otázky efektivity a smyslu vlastní práce, protože se setkal s překážkami. Mohou se vyskytnout spory a mohou vznikat emocionální a fyzické potíže. 4. Apatie Toto stádium přichází po dlouhodobější frustraci. Jedinec vnímá povolání pouze jako zdroj obživy, dělá pouze to, co musí. 5. Vyhoření Období emocionálního vyčerpání, depersonalizace. (Peterková, Syndrom vyhoření [online]) Podobně jako Edelwich a Brodsky charakterizuje vývoj syndromu vyhoření ve své knize také Stock (2010). Jeho pojetí vývoje se však liší v počtu fází. Stock charakterizuje průběh syndromu vyhoření pouze ve čtyřech fázích: idealistické nadšení, stagnace, frustrace a apatie. 1.5 Diagnostika syndromu vyhoření Identifikace syndromu vyhoření vychází jednak z pozorování jednotlivých symptomů u osob, v jejichž chování se burnout začíná projevovat, jednak z prožitku těchto příznaků u postižených osob, jenž lze lépe identifikovat, pokud člověk o charakteristice tohoto syndromu již něco ví, a konečně ze speciálních psychologických metod, jež byly k diagnostice tohoto syndromu zkonstruovány. (Kebza, Šolcová, 2003, s. 17) Partneři postižených si často brzy všimnou, že něco není v pořádku obvykle mnohem dříve, než jsou sami postižení schopni přiznat to sobě a druhým. (Kallwass, 2007, s. 16) K diagnostice syndromu vyhoření slouží orientační dotazník, dotazník BM psychického vyhoření, MBI metoda Maslach Burnout Inventory a jiné metody. 17

18 1. Orientační dotazník: Autory dotazníku jsou Dno Hawkins, Frank Minirth, Paul Maier a Chris Thursman. Dotazník má typ diagnostické samoobsluhy, je tedy vhodný pro každého, kdo si chce sám zjistit, jak to s ním vypadá. Výhodou dotazníku je, že respektuje psychické vyhoření jak proces. Dotazník se skládá z 24 otázek, na které odpovídáme ano nebo ne. Je li většina odpovědí typu ano, pak jde o možnost zrodu syndromu burnout. 2. Dotazník BM (Burnout Measure) psychického vyhoření: Autory dotazníku jsou Ayaly Pinesová a Elliott Aronson. Dotazník je zaměřen na tři různé aspekty jednoho jediného psychického jevu (celkové vyčerpání) pocity fyzického (tělesného) vyčerpání, pocity emocionálního (citového) vyčerpání, pocity (psychického) duševního vyčerpání. Dotazník má dobrou vnitřní konzistenci a vysokou míru shody při opakování a vysokou míru shody mezi údaji, kdy se člověk hodnotí sám a kdy ho hodnotí ten, kdo ho dobře zná. Jedinec v dotazníku na škále od 1 do 7 určuje to, jak často jsou u něj pravdivé body. Bodů je celkem 21. Za předpokladu upřímného postoje vyplňujícího je možné hodnotit celkový výsledek z hlediska psychologie zdraví jako dobrý, je - li výsledná hodnota BM = 2 a nižší. Je ho možno hodnotit jako uspokojivý, je li BM = až 3. Leží li výsledná hodnota mezi 3,0 a 4,0, pak se doporučuje zamyslet se nad životem a prací. Doporučuje se ujasnit si žebříček hodnot. Je li celkový výsledek BM = 4,0 až 5,0 je možno považovat přítomnost syndromu psychického vyčerpání za prokázanou. Je li výsledek vyšší nežli BM = 5, je to třeba považovat za havarijní signál. Znamená to okamžitě se obrátit na nejbližšího klinického psychologa či psychoterapeuta. 18

19 3. MBI metoda Maslach Burnout Inventory: Tato metoda patří mezi nejčastěji používané. Autory této metody jsou Christina Maslach a Jackson. Touto metodou se zjišťují tři faktory: EE emotional exshaustion emocionální vyčerpání, DP depersonalizace ztráta úcty k druhým lidem jako k lidským bytostem, PA personal accomplishment snížení výkonnosti. V dotazníku je 9 otázek zaměřených na EE, 5 otázek zaměřených na DP a 8 otázek zaměřených na PA. U každé otázky je možnost odpověď vyjádřit na škále 1 až Jiné metody: Syndrom vyhoření se nemusí měřit pouze dotazníkovými metodami. Jinými metodami jsou například sémantický diferenciál, kde se pracuje s dvěma extrémy. Mezi těmito extrémy je škála o rozsahu 5 nebo 7 stupňů. Odpověď se uvádí ležatým křížkem dle toho, kde se odpovídající domnívá, že se nachází. (Křivohlavý, 1998) 1.6 Profese ohrožené syndromem vyhoření Syndrom vyhoření nejčastěji postihuje pomáhající profese. Jsou to profese, kde jedinci pracují s jinými lidmi, kteří od nich něco potřebují. Syndrom vyhoření však postihuje i profese, kde je běžná komunikace s ostatními lidmi. Z osobnostních předpokladů syndrom vyhoření postihuje často jedince, kteří mají sklony k přecitlivělosti, perfekcionismu, workoholismu a mají přílišný, až naivní optimismus a nadšení. Mezi znevýhodňující faktory můžeme zařadit osamělost, nedostatek přátel, nefungující rodinu, nevyhovující pracovní kolektiv a nekoncepčního nadřízeného. Z hlediska vtahu k práci jsou nejvíce ohroženi ti, kteří mají velké ideály a očekávání, do práce se pustí s nadšením a ochotou cokoli obětovat. (Peterková, Syndrom vyhoření [online]) 19

20 Se syndromem vyhoření se nejčastěji setkáváme v následujících oborech: zdravotnictví, školství, hospodářství a administrativa, sociální péče a sociální služby a rodina. Mezi profese, které jsou nejvíce ohrožené vznikem syndromu vyhoření, patří: lékaři, zdravotní personál, psychologové a psychoterapeuti, psychiatři, sociální pracovnice, poradci ve věcech sociální péče, učitelé všech stupňů, policisté, pracovníci v nápravných zařízeních ministerstva spravedlnosti, žurnalisté, politici, sportovci, duchovní, poradci v organizačních záležitostech, vedoucí pracovníci, administrátoři, právníci, pedagogové pracující s duševně postiženými dětmi, piloti, podnikatelé a manažeři, obchodníci, vyjednavatelé, úředníci, sociální kurátoři a pracovníci exekutivy. Se syndromem vyhoření se můžeme také často setkat u zdravotních sester, které se snaží pomoci pacientům zlepšit jejich zdravotní stav, ale ne všichni pacienti umějí jejich péči ocenit. Neocenění poté může vést k frustraci. Mnohdy syndrom vyhoření postihuje profesi učitelů. Většinou se jedná o nejlepší učitele, kteří vstupovali do zaměstnání s představou, že budou žákům pomáhat na jejich cestě do světa poznání. Realita byla však jiná, žáci měli malý nebo žádný zájem o učení a kázeňské problémy. Dalším důvodem mohou být také nedobré mezilidské vztahy v učitelském sboru. U vedoucích pracovníků je obvykle důvodem vyhoření tlak ze stran nadřízených a podřízených. Negativní vliv mají však také konkurenční tlaky, střety vedení s odbory, vnitroskupinové konflikty a vytváření koalic a protikoalic. (Křivohlavý, 2012) 20

21 2. Léčba syndromu vyhoření V této kapitole se budu věnovat tématu léčba syndromu vyhoření. Po krátkém uvedení do tématu zde bude přiblížena léčba na pracovišti a poté léčba v osobním životě. V poslední podkapitole budou vyjmenovány a poté krátce popsány techniky, které se využívají při léčbě burnout syndromu. 2.1 Uvedení do tématu léčba syndromu vyhoření Jedním z největších problémů při burnout syndromu je skutečnost, že postižený připomíná křečka uvězněného v běhacím kole to znamená, že je zahlcen každodenními povinnostmi, z nichž není snadné se vymanit. Kromě toho je do práce natolik ponořený, že již nevnímá její případné chyby či nedostatky. Jak známo, lidé snadno podléhají svým zvykům a návykům a ani je nenapadne, že by se některé věci mohly začít dělat jinak. (Stock, 2010, s. 59) U syndromu vyhoření, jako u všech onemocnění a poruch, platí, že čím dříve se začne řešit, tím lépe. V ideálním případě je problém rozpoznán již ve fázi stagnace, kdy jsou nejlepší předpoklady pro zabráněné rozvoje burnout. Úspěchem je ale také i to, pokud se podaří problém identifikovat v následných fázích, tzn. ve fázi frustrace a apatie. Mnozí lidé si však připustí možnost, že s nimi není něco v pořádku, až ve chvíli, kdy už se jiné východisko nenabízí. U vyhoření jde navíc o plíživý proces, jehož vznik a vývoj je těžké z pozice samotného postiženého vůbec postřehnout. (Peterková, Syndrom vyhoření [online]) Řada lidí se domnívá, že v boji s vyhořením budou muset chodit na finančně nákladné poradenské schůzky k psychologovi nebo psychiatrovi. Ne vždy je to ale potřeba. Je však pravděpodobné, že člověk, který vyhořel, bude potřebovat pomoc a radu někoho, kdo vyhoření a následné léčbě vyhoření přesně rozumí. (Rush, 2004) Při léčbě syndromu vyhoření je nejdůležitější odstranění nejakutnějších potíží. Je však třeba také pracovat na získání realističtějšího přístupu k zaměstnání a k sobě samému, osvojení si základů zdravé životosprávy, umění odpočívat a věnovat pozornost vytvoření systému zdravých mezilidských vztahů. Při léčbě 21

22 syndromu vyhoření se pracuje s osobností jedince, dále s jeho mezilidskými vztahy a také s jeho prací. (Peterková, Syndrom vyhoření, [online]) Prvním předpokladem toho, aby se jedinec z vyhoření vyléčil, je jeho ochota podřídit se někomu jinému, komu bude jako svému poradci osobně zodpovědný. Jedinec potřebuje někoho, kdo mu pomůže stanovit cíle a komu bude moci být osobně zodpovědný za jejich splnění. Je důležité mít na paměti, že zotavení z vyhoření bude úspěšné pouze natolik, nakolik bude jedinec ochotný být svému poradci osobně zodpovědný. Léčba syndromu vyhoření vyžaduje dvoustranný závazek. Je důležité, aby se osobně zavázal vyhořelý jedinec poradci, ale je také nezbytné, aby se stejným způsobem zavázal i poradce. Při léčbě syndromu vyhoření je podstatné neočekávat příliš brzy příliš mnoho. To se vztahuje i na členy rodiny, blízké přátele i na poradce. Je také důležité neočekávat, že bude vše jako dřív. Cílem léčby je zbavit se starých a špatných návyků a místo nich si osvojit nové a správné. Po skončení rekonvalescence bude jedinec žít jinak, změní myšlení a věci, co dříve dělal. (Rush, 2004) 2.2 Léčba syndromu vyhoření v zaměstnání Pokud je vyhoření způsobeno především vnějšími vlivy, nabízí se tři alternativy, které jsou současně třemi základními typy reakce na působení stresorů. 1. Take it - Smiř se s tím tak, jak to je! Nejprve je potřeba zvážit, zda je stresová situace přijatelná a snesitelná. Pokud je situace snesitelná a jedinec se rozhodne v ní setrvat může to znamenat, že buď bude situaci tolerovat, nebo rezignuje. 2. Change it Změň to! Pokud se jedince domnívá, že situace není snesitelná, zhodnotí, zda je schopen se s ní vypořádat. Pokud se domnívá, že ano, pokusí se situaci vzít do svých rukou a nějakým způsobem ji ovlivnit. 22

23 3. Leave it Vzdej to! Jestliže je situace nepřijatelná a jedinec ji nemůže ovlivnit, nastupuje rezignace. Po ní v lepším případě nastupuje vystoupení z dané situace. Pokud je však jedinec nucen zůstat v těchto podmínkách, nezbývá nic jiného, než součastný stav tolerovat, čímž se ale opět jedinec vrací zpět do fáze Take it. V případě, že se jedinec rozhodne v zaměstnání zůstat, může zkusit hledat řešení v rámci daného systému, to znamená snížit své pracovní vytížení. Zde uvádím konkrétní kroky ke snížení pracovního vytížení: 1. Omezení pracovní zátěže: Pracovní zátěž se dá snížit prostřednictvím dodatečného personálu, zkrácením pracovní doby, prodloužením pracovních přestávek, zkrácením úvazku, využitím zvláštní dovolené nebo odchodem do předčasného důchodu. Při rozhovoru s nadřízeným se však jedinec může setkat s odporem a nepochopením. Následující návrhy by měly pomoci k obhájení své žádosti. Je důležité se na rozhovor s nadřízeným důkladně připravit, je potřeba získat na svou stranu své spolupracovníky a také promyslet, jaký systémový dopad mohou navrhované změny mít. V případě, že jsou návrhy zamítány a nepochopeny, je potřeba zvážit, zda je toto zaměstnání vhodné a zda se nejedná o zneužívání. 2. Kolektiv: Mezi spolupracovníky je nejdůležitější vzájemná soudržnost a komunikace. K utužení pracovního kolektivu může pomoci častá diskuse, práce na společném projektu, vzájemná pomoc mezi kolegy, vstřícnost a otevřenost vůči pracovníkům z jiných oddělení a firemní či podniková oslava nebo sportovní družstvo, které posilují kolektivního ducha. 3. Uznání: 23

24 Z hlediska spokojenosti v zaměstnání hraje důležitou roli finanční ohodnocení a také uznání za dosažené výsledky. Je velmi důležité, aby jedinec o výsledcích své práce věděl. Pokud se však jedinec ve svém zaměstnání žádného ocenění nedočká, je potřeba se odměnit sám, což pomáhá k posílení sebevědomí. Je také podstatné nezapomínat chválit své kolegy. 4. Scénář změny zaměstnání: Pokud je situace v současném zaměstnání velmi složitá, je pro jedince nejlepší zaměstnání změnit. Scénář změny zaměstnání má dvě varianty. Může se jednat o interní změnu, kdy se jedinec může pokusit získat vyšší pozici ve firmě. Další variantou je externí změna. V tomto případě se nenabízí možnost interního přeřazení, a proto si jedinec může svou vlastní hodnotu ověřit na trhu práce. (Stock, 2010) 2.3 Léčba syndromu vyhoření v osobním životě Aby se člověk vyléčil ze syndromu vyhoření, je třeba udělat jisté kroky. Prvním krokem je, aby si jedinec přiznal, že je toho na něj moc. Jedinec by si měl přiznat své slabiny. Je také velmi důležité získat nadhled, ke kterému mohou pomoci různá cvičení. Má li člověk přítele, kterému důvěřuje, neměl by zapomenout se mu svěřit a požádat ho o radu. Důležitým krokem je také fyzický odstup. Někdy je potřeba z daného prostředí fyzicky uniknout, například odjet na dovolenou nebo využít volného času. Lidé, kteří trpí syndromem vyhoření, často zmiňují metaforu s bateriemi. Vysvětlují, že jim došly baterky a potřebují znovu dobít. K dobití jim může pomoci zmapování stresu, kdy jedinec na papír nakreslí, co jim energie dodává a co naopak ubírá. Je důležité být konkrétní. Velmi důležitým krokem je stanovení a formulování vlastních cílů, změna postoje k určitým věcem, časový management a snaha o vyváženost, tzn. vyvážení zátěže a odpočinku. Posledním krokem, který zde zmiňuji, je sociální opora. Lidé, 24

25 kteří mají pevné zázemí u svých partnerů, příbuzných a přátel a jimž se od jejich nejbližších dostává citové podpory, bývají méně náchylní k chorobám. Lze tedy říci, že kvalitní sociální vazby mohou chránit před chronickým stresem, a tím snižovat nebezpečí vzniku syndromu vyhoření. (Stock, 2010) Důležitost rodiny a blízkých u jedince trpícího burnout syndromem zmiňuje také ve své knize Rush (2004), který uvádí, že syndrom vyhoření zasahuje také ostatní členy rodiny a přináší jim frustraci, bolest a zármutek. Kebza a Šolcová (2003) ve své knize shrnují zásady aktivního přístupu k životu, které pomáhají při léčbě syndromu vyhoření. Některé ze zásad zde uvádím: Otevřenost tomu, co se kolem nás děje. Nebát se změn, chápat je a přijímat. Počítat se stresujícími situacemi. Umět izolovat stres od ostatních životních aktivit. Dbát na dobré vztahy s ostatními. Osvojit si zdravý životní styl. 2.4 Techniky zvládání syndromu vyhoření Spousta autorů ve svých publikacích uvádí několik technik zvládání syndromu vyhoření, stresu a deprese. V této kapitole bych ráda vybrala z jednotlivých publikací takové techniky, které mne nejvíce zaujaly a blíže bych je popsala. 1. Fyzické cvičení: Jedním z nejběžnějších způsobů, jak uvolnit stres, je poskytnout tělu to, co by za takových podmínek udělat mělo fyzickou aktivitu. (Joshi, 2007, s. 131) Pravidelný pohyb je základní prostředek proti stresu. Při tělesné námaze se spaluje nadbytečný adrenalin, dochází k zvýšení tonu parasympatiku, zpomaluje se srdeční akce, zlepšuje se držení těla, stoupá pocit síly, pružnosti, zdraví a klidu a také se lépe spí. Psychicky stresovaný člověk se po cvičení cítí fyzicky i psychicky svěží. 25

26 Mezi techniky fyzického uvolnění patří akupresura, dechová cvičení, sauna, hamam turecké lázně a jóga. (Kraska Lüdecke, 2007) Účinky pravidelného cvičení zmiňuje také Stock (2010): snížení pocitu napětí a stresových stavů, úbytek úzkostných a depresivních stavů, zvýšení schopnosti koncentrace, posílení sebevědomí, pozitivní pocit ze sebe i svého těla. 2. Relaxace: Relaxace je stav psychického a tělesného uvolnění. V subjektivním prožívání je relaxace stav uvolnění těla a mysli s prožitkem klidu, vyrovnání, vnitřního ticha. (Praško, Prašková, 2003, s. 146) Provádění relaxace je individuální, nebo kolektivní. Lze ji provádět za pomoci zkušeného terapeuta, nebo bez něho. Předpokladem pro provádění relaxace je ticho, klid a nerušené soustředění. (Míček, 1984) Pravidelná relaxace má své účinky: klid, vyrovnanost, duševní svěžest, snížení svalového napětí, snížení reflexní činnosti, rozšíření cév, snížení tepové frekvence, snížení krevního tlaku, snížení dechové frekvence, pravidelnost dechových cyklů, snížení spotřeby kyslíku, zvýšení měrného elektrického odporu kůže, změna aktivity mozkových vln. (Stock, 2010) 3. Odpočinek: Odpočinku dosáhneme ve chvíli, kdy se oprostíme od tendence reakce útěk nebo útok. Je třeba se zbavit běžných starostí. Každý odpočívá jinak. Někdo rybaří, jiný čte, prohlíží si obrazy, poslouchá hudbu. Je nejdůležitější, aby si každý našel činnost, která mu poskytne zaručený odpočinek, která jej baví a oprostí ho od starostí. (Kraska Lüdecke, 2007) 4. Tvořivé uvolnění: Existují také relaxační metody, které jedinci nabízejí prostor pro vlastní podněty. Pro někoho je ideální relaxací malování, zpívání nebo hra na hudební nástroj. 26

27 Mezi techniky tvořivého uvolnění můžeme zařadit aromaterapii. Aromaterapie používá přírodní vonné látky z rostlin. Cílem je prevence proti nemocem, posilování pocitu spokojenosti a pohody. Další technikou je terapie barvami. V této terapii se vychází z předpokladu, že každá barva představuje určitý druh energie. Tato energie působí na člověka prostřednictvím barvených vln. Terapie barvami usiluje o prevenci nemocí a poruch. Barvy působí především na vegetativní nerovový systém. Poslední technikou je terapie zvukem. Masáže využívají znělý zvuk mís a šálků. V současnosti se tato terapie používá při redukci stresu, znovunastolení duševní i tělesné rovnováhy. (Kraska Lüdecke, 2007) 5. Léky: Léčba pomocí psychofarmak byla prováděna zejména benzodiazepiny. V posledních letech se začíná ukazovat, že pro dlouhodobou léčbu jsou vhodnější antidepresiva a nebenzodiazepinová anxyolitika. Dobu užívání léků je nutné prodiskutovat s lékařem. Je třeba si uvědomit, že po delším užívání léků vzniká závislost a po jejich vysazování se objevuje abstinenční syndrom. Je proto velmi důležité vysazování léků pod dohledem lékaře, který bude dávku snižovat pozvolna. (Praško, 2003) 27

28 3. Prevence syndromu vyhoření Tato kapitola se věnuje prevenci syndromu vyhoření. První dvě podkapitoly jsou věnovány prevenci vyhoření v zaměstnání a v osobním životě. Další podkapitoly se již věnují konkrétním technikám prevence burnout. Vybrala jsem tři hlavní techniky: supervize, psychohygiena a psychoterapie. Tyto tři hlavní techniky zde budou blíže popsány. 3.1 Prevence syndromu vyhoření v zaměstnání Jestliže je vyhoření důsledkem nerovnováhy mezi profesním očekáváním a profesní realitou, je možné tuto diskrepanci zmenšit jednakt na straně jedince osvojením si základních postupů hodnocení stresogenních situací a strategií zvládání stresu, jednak na straně zaměstnavatele (podniku) změnou jeho organizace a kultury. (Kebza, Šolcová, 2003, s. 19) Na straně zaměstnavatele patří mezi prevenci syndromu vyhoření tyto kroky: kvalitní příprava na profesi zahrnující výcvik v potřebných sociálních dovednostech i dostatečně dlouhou praxi, jasná definice poslání organizace a metod práce, jasná definice profesionální role pracovníka a náplně práce, existence systému zácviku nových pracovníků, možnost využít profesionálního poradenství poskytovaného zkušeným odborníkem ve vlastní instituci nebo jinde, existence programů osobního rozvoje a podpora dalšího vzdělávání pracovníků, případové konference, omezení počtu případů, s nimiž je jeden pracovník v kontaktu během určité doby, nasazení více pracovníků v náročných programech se skupinami klientů, organizování programů, při nichž se klienti dostanou do jiného prostředí, omezení administrativní zátěže spojené s prací s klienty, omezení pracovního úvazku a kombinace přímé práce s klienty s jinými činnostmi. (Matoušek, 2003) Křivohlavý (2012) uvádí konkrétní kroky prevence z hlediska organizace práce. Je důležité co nejpřesněji ujasnit, co se od koho očekává, co kdo má dělat, co je čí povinností a co je právem jednotlivých zaměstnanců. Pracovní úkoly je třeba stanovit s ohledem na možnosti realizace tak, aby nedocházelo k nerovnováze mezi zátěží a možnostmi daného pracoviště. Velkou roli hrají důsledná zpětná vazba a flexibilita, kompletizace a na závěr také uznání. Ukazuje se, že míra spokojenosti s prací je do značné míry přímo úměrná uznání, kterého se dostane tomu, kdo 28

29 pracuje. Je proto zapotřebí důsledně dbát na vyjadřování přiměřeného uznání všemi možnými prostředky (peníze, slovní vyjádření, zvláštní odměny, pracovní postup). Dle Schmidbauera (2008) nevyhoří ten, kdo se může profesionálně vyvíjet. Rezistentní pomocníci vůči vyhoření podstupují tyto kroky: Dbají na své zdraví a zajímají se o práci, kterou vykonávají. Vnímají se jako rozvíjející se profesionálové, kteří se učí zvládat počáteční obtíže. Prožívají i obtíže a břemena své práce jako cosi, co má smysl. Dosáhli rovnováhy mezi prací a soukromým životem. Dosáhli vysokého stupně sebeurčení ve své práci. Vnímají se jako iniciativní a mají pocit, že mohou sami změnit svou pracovní situaci. Připadají si dostatečně či přiměřeně podporováni svými nadřízenými a kolegy. Vnímají své povolání jako intelektuální výzvu, díky níž mohou růst. Ten, kdo dokáže pozitivně přijímat a hodnotit realitu své profesní práce, má nejen radost ze svého povolání, ale také je mnohem více schopen zlepšovat jednotlivosti. 3.2 Prevence syndromu vyhoření v osobním životě Práce s vyhořením je komplexní systém individuálních snažení, kdy jsou naplňovány požadavky okolí i vlastní. Celou věc ztěžuje skutečnost, že mezi vnitřními a vnějšími očekáváními může dojít ke konfliktu. (Maroon, 2012, s. 80) Rush (2004) ve své knize uvádí kroky, pomocí kterých lze předejít vzniku syndromu vyhoření. Je důležité mít správný pohled na práci. Dále je potřeba pravidelně přehodnocovat cíle a priority. Svět kolem nás se neustále mění, proto se musíme měnit i my. Bez pravidelných změn bychom si nemohli udržet rovnováhu. Rush doporučuje si pravidelně vzít den volna a odjet někam, kde je možné o samotě přehodnotit své životní cíle a plány, zamyslet se nad trávením času v každé oblasti života. Je důležité mít na paměti, že je třeba žít vyváženě. Dalším krokem je čas na vychutnávání života. Většina lidí je tak zaneprázdněna honbou za svými cíli, že 29

30 často opomenou vychutnat si cestu, která k nim vede. Důležitý je také hodnotný čas volna. Spousta lidí ani neví, jak se bavit a jedinou zábavou je pro ně práce. Volný čas je ale pro každého velmi důležitý. Velmi důležitou roli v prevenci syndromu vyhoření hrají vzájemné vztahy mezi lidmi. Vztahy můžeme rozdělit na dobré a špatné. Dobré vztahy jsou takové, kdy jeden druhému naslouchá, je mu dobrým sociálním zrcadlem, povzbuzuje druhého, rozděluje si s ním práci, poskytuje mu nezištnou pomoc. Špatné vztahy jsou pravým opakem dobrých. Na závěr zmiňuji drobné rady pro prevenci: humor, dekomprese, osvícený zájem o vlastní zdraví, relaxace a pracovní porady. (Křivohlavý, 1998) 3.3 Supervize Výraz supervize je odvozen od anglického výrazu supervisit, a ten z latinského slova super nad a videre hledět, vidět, zírat. V angličtině se vztahoval původně na každou situaci, v níž pověřená či zkušenější osoba dohlíží/dozírá na jinou osobu či osoby při provedení nějakého úkolu nebo průběhu činnosti. (Havrdová, Hajný, 2008,) Supervize je celoživotní forma učení, zaměřená na rozvoj profesionálních dovedností a kompetencí supervidovaných, při níž je kladen důraz na aktivaci jejich vlastního potenciálu v bezpečném a tvořivém prostředí. (Matoušek, 2003, s. 349) Ve vzájemné spolupráci mezi supervizorem a supervidovaným jde o společné hledání řešení v atmosféře důvěry, o rozvíjení sebereflexe vedoucí k pochopení dosud neuvědomovaných souvislostí, vztahů a pocitů. (Matoušek, 2003) Obecným účelem supervize jako profesionální aktivity je zlepšení či udržení kvality služby. Supervize má své formy: práce s předpoklady a mentálními mapami, experimentování, rozšiřování vědomí, reflexe, práce s emocemi, výuka, konzultování, dodávání zdrojů, práce se vztahy a práce s neuvědomovanými obsahy (emocemi, intuicí aj.). (Havrdová, Hajný, 2008) 30

31 Supervize má však i další formy: intervize setkání bez supervizora a autovize sebereflexe pracovníka. Formy supervize můžeme klasifikovat dle pozice supervizora na interní a externí. Dle pravidelnosti můžeme formy supervize také rozdělit na pravidelnou, příležitostnou a krizovou. Cíle supervize mohou být krátkodobé získání několika elementárních profesionálních dovedností, nebo dlouhodobé harmonizace fungování celé organizace. V každém případě je třeba formu a cíl supervize jasně definovat. Podle počtu supervidovaných i způsobu provádění je možné rozdělit supervizi na individuální a skupinovou. (Matoušek, 2003) Supervizi můžeme také rozdělit na výukovou, výcvikovou, řídící a poradenskou. Supervize má tři hlavní funkce: vzdělávací, podpůrná a řídící. Každá z forem supervizního vztahu musí začínat jednoznačnou smlouvou, kterou tvoří a vypracovávají obě strany.(hawkins, Shohet, 2004) Kontrakt lze chápat jako užitečnou dohodu stran, které se k obsahu svobodně a vědomě rozhodly, protože je pro všechny zúčastněné výhodný. (Matoušek, 2003, s. 361) Kontrakt je výsledkem spolupracujícího hledání, tázání a vyjednávání supervizora, manažera a pracovníků. (Havrdová, Hajný, 2008, s. 65) V procesu přípravy kontraktu je důležité položit si následující otázky: Jakou strategii přípravy zvolit? Kdo bude zadavatelem supervize? Jaké jsou dosavadní zkušeností se supervizí? Jak jsou příjemci supervize motivováni? Téma pro supervizi. Kdo se má účastnit supervize? (Havrdová, Hajný, 2008) Supervizor i supervidovaný musí mít určitou odpovědnost. Odpovědnost supervizora: Proces se bude zabývat potřebami klientů. Zajištění správného časového a obsahového rozvržení sezení dle potřeb supervidovaných. 31

32 Budou dodržovány a respektovány hranice. Používané metody budou v rovnováze. Poskytnutí kvalitní zpětné vazby. Odpovědnost supervidovaného: Připravenost na setkání. Otevřenost zpětné vazbě. Být čestný v případě, že je třeba vyslovit pochybnosti, obtíže a obavy ve vztahu ke své práci s klientem. Otevřít rozhovor se supervizorem, když se objeví problémy ve vzájemném vztahu nebo ve způsobu, jakým je supervize vedena. (Novotný, Něco o supervizi [online]) 3.4 Psychohygiena Duševní hygienou rozumíme systém vědecky propracovaných pravidel a rad sloužících k udržení, prohloubení nebo znovuzískání dušeného zdraví, duševní rovnováhy. (Míček, 1984, s. 9) Duševní zdraví lze charakterizovat nepřítomností příznaků duševní nemoci, nerovnováhy a poruch adaptace, nebo jako projevy optimálního duševního zdraví. Duševní hygiena jako disciplína stojí na rozhraní lékařských, psychologických a sociálních věd. Duševní hygiena se zabývá problémy adaptace a maladaptace člověka, tedy lehčími poruchami duševní rovnováhy. Je zaměřena spíše na psychoprofylaxi, prevenci a zabývá se problematikou upevňování duševního zdraví. Duševní hygiena využívá různé metody: pozorování chování, písemný projev, popisy chování a vlastních zážitků, psychologické testové metody a laboratorní metody. Duševní hygiena se také zabývá správnou životosprávou. Zkoumá tyto oblasti: spánek, výživa, dýchání, odpočinek, pohyb, hospodaření s časem a odstraňování zlozvyků. Péče o duševní zdraví člověka je potřeba v každém věku. Je třeba se zabývat duševní hygienou u novorozence, u mládeže, u dětí z neúplných rodin, u výběru partnera, v manželství a také ve stáří. 32

33 Jako příklady cvičení, která pomáhají udržení duševního zdraví, uvádím relaxaci, metody svalového uvolnění, autogenní trénink, dechová cvičení, jógu a antistresové sestavy. Duševní práce klade specifické nároky na celkovou duševní vyrovnanost. Duševní pracovník se známkami nevyrovnanosti podává ve své profesi podstatně nižší výkon nebo se neúměrně vyčerpává a stresuje lidi kolem sebe. Kořeny spokojenosti s duševní prací je třeba vidět především v pečlivém výběru povolání. Jde o seznámení se s jeho charakteristikou, zejména s nároky, které klade na člověka. K seznámení se zvoleným povoláním mohou složit porady, rozhovory s lidmi, kteří v oboru pracují a konzultace s odborníky. Zvolené povolání má odpovídat osobnostním psychologickým předpokladům. Velmi důležitou roli hraje také nepřetržitý růst v oboru sebevzdělávání. (Míček, 1984) 3.5 Psychoterapie Pod pojmem psychoterapie se označují takové formy léčby, při kterých se používají psychologické poznatky. Jádrem všech psychoterapeutických postupů je podpora zdravých částí osobnosti. (Praško, Prašková, 2003, s. 86) Psychoterapie používá různé přístupy. Nejčastěji dynamickou psychoterapii a psychoanalýzu, skupinovou psychoterapii a kognitivně behaviorální terapii. (Praško,2003) Psychoterapeut je odborník, který je schopen vcítit se do toho, co člověk prožívá. Má zkušenost s jinými lidmi s podobnými problémy a odborné znalosti. Terapeut neléčí, jen doprovází při léčbě. Úloha terapeuta: Pomáhá porozumět tomu, co se děje. Pomáhá oddělit zdravé prožívání od nemocného. Pomáhá omezit, ohraničit, zmírnit nebo odstranit patologické prožitky. Pomáhá podpořit a rozvinout vše zdravé. Pomáhá vytvořit pocit bezpečí, samozřejmosti a přirozené kontroly. Pomáhá najít cesty, jak překonat současné životní problémy. 33

34 Terapii můžeme rozdělit na individuální, skupinovou a rodinnou nebo manželskou. (Praško, Prašková, 2003) 34

35 4. Sociální práce ve státní správě Kapitola sociální práce ve státní správě se věnuje přiblížení tématu státní správy a samosprávy. Praktickou část své bakalářské práce budu realizovat ve státní správě, a proto je potřeba zde toto téma přiblížit. Jednotlivé podkapitoly se budou věnovat charakteristice státní správy, samosprávy, jejím orgánům a také budou podány informace o zaměstnanosti ve státní správě. 4.1 Veřejná správa Sociální správa je odvětvím veřejné správy na daném území. Týká se státní správy i samosprávných institucí. (Tomeš, 2009, s. 19) Sociální služby se částečně překrývají s širší kategorií veřejných služeb. Veřejné služby jsou služby poskytované v zájmu veřejnosti. Na rozdíl od služeb komerčních jsou financovány z veřejných rozpočtů, jsou podrobněji definovány legislativou než jiné služby a díky tomu jsou více závislé na politickém rozhodování státu, krajů a obcí. (Matoušek, 2007, s. 9) Sociální služby jsou poskytovány lidem společensky znevýhodněným, a to s cílem zlepšit kvalitu jejich života, případně je v maximální možné míře začlenit do společnosti, nebo společnost chránit před riziky, jejichž jsou tito lidé nositeli. (Matoušek, 2007) Sociální správu můžeme dle povahy právních vztahů rozdělit na veřejnoprávní a soukromoprávní. Nositeli soukromé správy jsou korporace a asociace zřízené dle občanského či obchodního zákona nebo dle předpisů regulujících dobrovolné sdružování občanů. Poměry v soukromé správě se řídí právním řádem i vlastními právními akty. Nositeli veřejné správy jsou státní a samosprávné veřejnoprávní korporace, jako jsou kraje a krajské úřady, obce a obecní úřady, veřejnoprávní fondy, veřejnoprávní oborové a zájmové organizace, pokud jsou vytvořeny na základě zákona a jím regulovány. 35

36 Veřejná správa je zřizovaná státem ke správě věcí veřejných (společný zájem všech nebo části občanů) a její orgány jsou obvykle voleny občany dle pravidel stanovených právním řádem. Platí zde princip: co není dovoleno, je zakázáno. Veřejná správa má dva významy: obstarávání veřejných úkolů nebo činností sledujících veřejný zájem, spravování a soubor institucí zajišťujících toto spravování. Veřejná správa zasahuje do těchto oblastí: bezpečnost a obrana státu, zahraniční politika, hospodářská politika, sociální, zdravotní a školská sféra. Veřejná správa uznává tyto principy: svoboda, právo a spravedlnost, solidarita, subsidiarita a participace. Hlavními subjekty veřejné správy jsou: veřejnoprávní korporace veřejná regionální, oborová a zájmová samospráva, veřejné ústavy a podniky, veřejné fondy a nadace. Veřejná správa má své nástroje: obecné právní akty fyzické i právnické osoby, individuální právní akty rozhodování o konkrétních právech a povinnostech fyzických a právnických osob v jednotlivých případech. Veřejná správa je financována z těchto zdrojů: daně, poplatky, pokuty, dary, dědictví a státní rozpočet. Techniky financování jsou následující: průběžné financování, financování kapitalizační technikou, účetní rezerva. (Tomeš, 2009) 4.2 Státní správa Státní správa je veřejná správa uskutečňovaná vládou nezastupitelnou částí veřejné správy. (Tomeš, 2009, s. 26) Státní správa je podstatou a způsobem realizace státní moci. Výkon státní správy je svěřen orgánům státní správy. Jiné subjekty mohou vykonávat státní správu na základě zmocnění. Státní správa má své funkce: aplikace zákonů, rozhodování o právech a povinnostech fyzických i právnických osob při výkonu správy, provádění státní politiky a sledování státních zájmů. 36