Syndrom vyhoření u fyzioterapeutů

Transkript

1 UNIVERZITA PALACKÉHO V OLOMOUCI FAKULTA ZDRAVOTNICKÝCH VĚD Ústav fyzioterapie Markéta Molišová Syndrom vyhoření u fyzioterapeutů Diplomová práce Vedoucí práce: Mgr. Iveta Lerchová Olomouc 2015

2 ANOTACE Typ závěrečné práce: Diplomová práce Téma práce: Syndrom vyhoření u fyzioterapeutů Název práce: Syndrom vyhoření u fyzioterapeutů Název práce v AJ: Burnout syndrome in physiotherapists Datum zadání: Datum odevzdání: Vysoká škola, fakulta, ústav: Univerzita Palackého v Olomouci Fakulta zdravotnických věd Ústav fyzioterapie Autor práce: Bc. Markéta Molišová Vedoucí práce: Mgr. Iveta Lerchová Oponent práce: MUDr. Bronislava Schusterová Abstrakt v ČJ: Tato práce shrnuje současné poznatky o syndromu vyhoření a o výskytu tohoto syndromu mezi fyzioterapeuty. Cílem práce bylo určit, jestli je syndrom vyhoření mezi fyzioterapeuty častý, která oblast vyhoření je u fyzioterapeutů zasažena a jak sociodemografické parametry ovlivňují přítomnost a míru syndromu vyhoření. K výzkumu byl použit Maslach Burnout Inventory. Z výsledků je zřejmé, že je syndrom vyhoření četným problémem. Nejčastěji zasaženou oblastí je emoční vyčerpání. Ze sociodemografických parametrů nejvíce ovlivňuje vyhoření počet odpracovaných let. Abstrakt v AJ:. This theses summarizes current knowledge about burnout syndrome and about its incidence among physiotherapists. The aim of this theses was to determine if the burnout syndrome is common among physiotherapists, which part of it is most affected and to identify how the sociodemographic characteristics affect incidence and degree of burnout syndrome. Maslach Burnout inventory was used for research. I tis evident, zhat the most afected part of burnout is emotional exhaustion. The greatest influence on incidence and degree of burnout is length of service. Klíčová slova v ČJ: syndrom vyhořeni, fyzioterapie, fyzioterapeuti, rehabilitace, stres, pracovní stres, prevence, vyrovnávací strategie, terapie

3 Klíčová slova v AJ: burnout syndrome, physiotherapy, physiotherapist, rehabilitation, physical therapy, stress, occupational stress, prevention, coping strategies, therapy. Rozsah: 82 s.,1 příloha (3s.)

4 Prohlašuji, že jsem diplomovou práci vypracovala samostatně a použila jen uvedené bibliografické a elektronické zdroje. Olomouc 18. května 2015 Podpis

5 Děkuji vedoucí mé diplomové práce Mgr. Ivetě Lerchové za odborné vedení, ochotu a spolupráci. Dále děkuji všem, kteří mi pomáhali se sběrem dotazníků

6 Obsah Úvod Syndrom vyhoření Syndrom vyhoření burnout syndrom Vznik syndromu vyhoření Individuální faktory způsobující vyhoření Diagnostika a diferenciální diagnostika Syndrom vyhoření u fyzioterapeutů Prevence a léčba syndromu vyhoření Metodika měření Maslach Burnout Inventory Cíle a hypotézy Výsledky Diskuze Závěr Referenční seznam Seznam zkratek Seznam obrázků Seznam tabulek Seznam příloh Přílohy

7 Úvod Syndrom vyhoření je v současnosti poměrně často zmiňovaným pojmem. Jako první v minulosti byl diagnostikován u zdravotnických pracovníků a to převážně u zdravotních sester. Syndrom vyhoření nebo také burnout syndrom je stav emocionálního vyčerpání a ztráty nadšení. Týká se převážně těch lidí, kteří jsou ve své práci hluboce emocionálně angažováni. Nicméně i rehabilitační pracovníci jsou silně ohroženi tímto syndromem. Zejména proto, že pracují ve velmi úzkém kontaktu s pacienty, což může být značně stresující. Neustálý kontakt s problémy pacientů je silným stresorem. Syndrom vyhoření může být zaměňován i s jinými negativními psychickými stavy jako je deprese, únava a depersonalizace. Bohužel nebyl syndrom vyhoření dosud přesně definován, a proto je diagnostika poněkud obtížná a nepřesná. Je třeba, aby syndrom vyhoření diagnostikoval psycholog. Syndrom vyhoření je v Mezinárodní klasifikaci nemocí řazen mezi problémy související s pracovními obtížemi, kód Z73.0. Na rozdíl od jiných skupin zdravotníků je bohužel fyzioterapeutům věnováno málo pozornosti. Častěji je možné se setkat s výzkumem přítomnosti syndromu vyhoření u zdravotních sester a to především u sester pracujících na onkologii a také u lékařů a psychiatrů. Výzkum v oblasti syndromu vyhoření je obvykle prováděn dotazníkovým šetřením a to nejčastěji pomocí Maslach Burnout Inventory. Tento dotazník je zaměřen na tři oblasti, kterých se syndrom vyhoření dotýká emocionálního vyčerpání, depersonalizace a snížení výkonu. Postiženi bývají jak muži, tak ženy. Studie se neshodují na tom, které pohlaví je v oblasti vyhoření rizikovější. Dále je přítomnost a míra syndromu vyhoření nejvíce ovlivňována počtem odpracovaných let. Cílem práce bylo zhodnocení četnosti výskytu syndromu vyhoření, dále vlivu sociodemografických charakteristik probandů na přítomnost a míru vyhoření a také určení nejčastěji zasažené oblasti vyhoření. Výzkum byl proveden pomocí Maslach Burnout Inventory, který byl doplněn o sociodemografické otázky. Tento dotazník byl doručen do různých zdravotnických zařízení převážně na Moravě, ale také v Čechách. K vyhledávání literatury a odborných článků byly použity databáze PubMed, ProQuest a vyhledávač Google Scholar. Byla použita klíčová slova burnout syndrome, physiotherapy, physiotherapist, rehabilitation, physical therapy, stress, occupational stress, prevention, coping 6

8 strategies, therapy. Ke tvorbě práce byla použita dostupná česká a cizojazyčná literatura. Celkově je použito 72 zdrojů, z toho šest českých zdrojů a 66 zdrojů cizojazyčných. Vyhledávání podkladů probíhalo od listopadu 2013 do

9 1 Syndrom vyhoření 1.1 Syndrom vyhoření burnout syndrom Pracovní vyhoření se ukázalo jako důležitý jev v 70. letech 20. století a byl původně chápán jako specifické nebezpečí pro naivní, idealistické a mladé jedince, kteří se stávali cynickými, vyčerpanými a znechucenými jejich zkušenostmi v byrokratickém systému (Schaufeli et al., 2009, ss ). Zpočátku byl koncept syndromu vyhoření velmi nejasný. Neexistovala standartní definice, zato široké pole variant názorů co přesně tento syndrom je a jakým způsobem ho lze ovlivnit (Maslach et al., 2001, s ). Jako první použil termín burnout Henrich Freudenberger. Podle jeho definice Burnout je konečným stadiem procesu, při němž lidé, kteří se hluboce emocionálně něčím zabývají, ztrácejí své nadšení (svůj enthusiasmus) a svou motivaci (své vlastní hnací síly) (Křivohlavý, 1998, s. 45,49). Schaufeli a Greenglass definují vyhoření jako stav fyzického, emocionálního a mentálního vyčerpání, který je následkem dlouhodobého vlivu emocionálně náročných situací (Schaufeli a Greenglass 2001, s ). Burnout může být popsán také jako stav vznikající na základě dlouhodobého vyčerpání energie jednotlivce, pro který je charakteristické emoční vyčerpání, redukované osobní uspokojení a pocitem nedostatečnosti a depersonalizace (Melamed et al., 2006 et Houkes et al, 2011 in Bährer Kohler, 2013, s. 1). Podle Bährer Kohler může vyhoření být také prekurzorem nebo korelací chronické deprese a emocionálního distresu (Bährer Kohler 2013, s.23). Dosud neexistuje zcela konkrétní definice, co přesně syndrom vyhoření je. Také nebyla přesně stanovena metoda diagnostiky tohoto syndromu. Proto je složité říci, jak často se v populaci vyskytuje.(korczak et al., 2010, s. 1-9). Syndrom vyhoření může být důsledkem chronického pracovního stresu (Maslach, 1979 in Demirciet al., 2010; Maslach, Schaufeli et al., 2001 in Demirci, Yildirim, Ozsaran et al., 2010, s ). Podle Maslach mohou pracovníci ve zdravotnictví po několika měsících 8

10 kontaktu s pacienty a jejich problémy ztratit své emocionální cítění a zájem o své pacienty (Maslach in Demirci et al., 2010, s ). Podle Maslach má syndrom vyhoření tři fáze- stadium emocionálního vyčerpání, stadium depersonalizace a stadium snížení osobní výkonnosti. Byla prokázána významná souvislost mezi syndromem vyhoření a snížením pracovního výkonu a také se zdravotními problémy způsobenými stresem (Maslach in Demirici et al., 2010, s ). Emocionální vyčerpání je charakterizováno únavou, nedostatkem vitality, iritabilitou a různými psychosomatickými symptomy. Depersonalizace je chápána jako tendence distancovat se interpersonálního kontaktu. V případě zdravotníků se jedná o ztrátu empatie, pacienti se stávají pouze dalšími případy. Omezené vnímání osobního úspěchu se projeví jako snížení pocitu kompetence a snížení výkonnosti (Pustulka-Piwnik et al., 2014, s. 454) Syndrom vyhoření může nepříznivě ovlivňovat kvalitu života zdravotníků. Mohou trpět úzkostí, nespavostí, depresemi a také závislostmi (Parker in Demirci et al., 2010, s ). Zvýšené riziko výskytu syndromu vyhoření může být způsobeno také nedostatkem volného času pro osobní a rodinný život a také nevyhovující plat (Taylor, Graham et al. 2005; Italia et al.2008; Kash, et al. in Demirci, et al., 2010, s ). 1.2 Vznik syndromu vyhoření Cyklus kritických fází vedoucích k syndromu vyhoření Freudenbergrův postup 1. Nutkavá snaha po sebeprosazení - Začíná nepřiměřenými ambicemi jedince prosadit se v zaměstnání. Tento stav se může často stát až patologickým. 2. Člověk začíná pracovat více a tvrději - Jedinec sám sobě nastaví extrémně vysoké cíle, se záměrem dokázat jak sobě tak svému okolí vlastní nenahraditelnost. Sám vykonává i to co nemusí. 3. Přehlížení potřeb druhých - Jedinec odsouvá rodinu a přátele do pozadí. Činnosti jako jídlo a spánek se zdají neatraktivními, ubírají jedinci čas, který by mohl věnovat práci. 9

11 4. Přesunutí konfliktu - Bod, ve kterém si jedinec začíná uvědomovat problém. To může vyústit ve vnitřní krizi a také projevení prvních tělesných problémů, které jsou následky stresu. 5. Revize a posunutí hodnot - Jedinec věnuj veškerou energii práci, na nic jiného už nezbývá. Popírá své potřeby. Aby zabránil konfliktu, izoluje se od ostatních lidí. Dochází k omezení emočního prožívání. 6. Popírání vznikajících problémů - U jedince se začíná projevovat agresivita, netolerance a sarkasmus. Vyhýbá se sociálním kontaktům a obtěžují jej. Jedinec tvrdí, že za jeho problém může časová tíseň. 7. Stažení - Mizí sociální kontakty s okolím, může se objevovat beznaděj, činnost ztrácí smysl. Takto postižení jedinci mohou nacházet úlevu v alkoholu, drogách, uklidňujících prášcích. 8. Zcela jasné patrné změny chování - Všichni v okolí jedince pozorují změny v jeho chování 9. Depersonalizace - Jedinec se stává sám sobě cizím, vnímá pouze přítomnost. Svůj život vnímá pouze jako sled mechanických úkonů. 10. Vnitřní prázdnota - Jedinec pociťuje vnitřní prázdnotu. Tento stav se pokouší zmírnit aktivitami, jejichž míra překračuje běžné sociální hranice. 11. Deprese - Jedinec je vyčerpaný, pociťuje beznaděj je lhostejný ke svému okolí bez vyhlídek na zlepšení do budoucnosti. Ztrácí smysl života. Objevuje se čím dál více depresivních symptomů 12. Syndrom vyhoření - Stav emočního, psychického i fyzického kolapsu. Může být doprovázen depresemi a sebevražednými sklony. (Feudenberger in Honzák, 2013, ss ). 10

12 1.3 Individuální faktory způsobující vyhoření Demografické faktory Největší vliv na vyhoření má věk. Vyšší výskyt vyhoření byl pozorován u mladších jedinců než u jedinců starších let. Věk souvisí s délkou praxe. Větší riziko je v počátcích pracovní kariéry. Pohlaví se nejeví jako významný demografický faktor, protože je ovlivňováno složením zkoumané skupiny. V různých povoláních je různý poměr mužů a žen. S ohledem na rodinný stav jsou k vyhoření náchylnější svobodní ve srovnání s vdanými a ženatými. Také nezadaní mají větší sklon k vyhoření v porovnání s rozvedenými. Také zaměstnanci s vyšším vzděláním častěji trpí vyhořením než zaměstnanci se vzděláním nižším. Pravděpodobně je to dáno vyšší mírou zodpovědnosti nebo vyšším očekáváním, které není splněno (Maslach et al, 2001, s. 410) Osobnost Syndrom vyhoření často postihuje osoby s velkou motivací, vysokými cíli a očekáváními. Týká se lidí, kteří jsou emočně angažováni ve své práci, pracují se zápalem a nadšením. Pokud nejsou tato očekávání naplňována, nadšení se vytrácí. Vyskytuje se u pracovníků, kteří mají vysoké nároky na sebe sama a svůj neúspěch považují za prohru. Díky nesplnitelným ideálům nejsou schopni konfrontace s realitou. V této souvislosti se často mluví o tzv. syndromu pomahače. Tímto syndromem trpí lidé, kteří považují pomoc druhým lidem za nutkavou potřebu. Cizí potřeby upřednostňují před svými vlastními (Křivohlavý, 1998, s ). Ovšem podle Maslach mají větší sklon k vyhoření lidé, kteří mají nad svým výkonem ještě externí kontrolu na rozdíl od jedinců, kteří spoléhají pouze na vlastní schopnosti. Vyhořelí lidé jsou také mnohem pasivnější ve zvládání stresu. Lidé, kteří bojují se stresem aktivně, mají sklon k vyhoření nižší. Nicméně všechny oblasti vyhoření souvisí s nízkým sebevědomím (Maslach et al. 2001, s. 410). Podle Semmer je individuum náchylné ke stresu charakterizováno malou vytrvalostí, nízkým sebevědomím, vnější kontrolou a vyhýbavou vyrovnávací strategií (Semmer,1996 in Maslach et al., 2001, s. 11). 11

13 1.3.3 Subjektivní pocity osoby se syndromem vyhoření Jedince, kterého postihuje syndrom vyhoření, provází řada negativních pocitů. Jedná se především o negativní myšlenky, citové vztahy a myšlenky pro jedince dříve netypické. Člověk se cítí tělesně a duševně vyčerpán, je citově chladný. Připadá si bezcenný. Časté jsou pocity nemoci, slabosti, pesimismu, beznaděje, neštěstí, strachu a také odsunutí ze života. Vyhořelý člověk je charakterizován ztrátou iluzí, nadšení, zaujetí pro činnost a snižujícím se sebevědomím. Také není schopen čelit problémům a rozhodování (Křivohlavý, 1998, s ) Příznaky Syndrom vyhoření se projevuje na úrovni psychické, fyzické a v oblasti sociálních vztahů. Dominantním jevem syndromu vyhoření je pocit ztráty efektivity při dlouhodobém snažení. Vyhořelý jedinec pociťuje celkové duševní, emocionální a kognitivní vyčerpání. Dále se snižuje motivace, případně se úplně ztrácí. U osob postižených syndromem vyhoření převažují depresivní stavy, smutek a frustrace. Pacienti také často trpí pocity postradatelnosti a bezcennosti. Mění se vztah k pacientům a k vlastní profesi. Také je pozorováno celkové snížení emocionality Vyhoření zasahuje také fyzickou stránku jedince. Především se jedná o únavu a rychlou unavitelnost, změny kardiovaskulárního systému, bolesti hlavy a svalů, celkové napětí. Velmi časté jsou také poruchy spánku. V oblasti sociálních vztahů je častá snaha o omezení kontaktů se svými pacienty a také kolegy. Je pociťována nechuť ke všemu co souvisí z prací, jedinci ztrácí schopnost empatie a stávají se konfliktnějšími (Kebza, Šolcová, 2003, ss. 9, 10). Obecně lze příznaky syndromu vyhoření dělit do tří kategorií: 1. Emocionální vyčerpání, 2. odcizení, 3. snížený výkon. Do emocionálního vyčerpání je řazeno vyčerpání, přetížení, únava a nedostatek energie. Dále také příznaky fyzického charakteru jako např. bolesti žaludku a střevní obtíže. 12

14 Odcizení z činnosti a to především z činnosti spojené s prací, je charakteristické pocitem, že je práce, kterou jedinec vykonává stále více negativní a frustrující. Jedinci se stávají cynickými vůči svému okolí, kolegům a pracovnímu prostředí. Syndrom vyhoření se nejvíce projevuje v každodenních úkolech týkajících se práce, domácnosti a rodiny. Ke snížení výkonu v této oblasti vede hlavně negativní prožívání činností, neschopnost soustředění, apatie a nedostatek kreativity (Korczak, Kister et Huber, 2010, s. 15). Různé definice syndromu vyhoření se shodují v zásadních bodech, jako jsou: 1. Burnout je psychický stav, jedná se o prožitek vyčerpání 2. Vyskytuje se u profesí, jejichž náplní je práce s lidmi 3. Je charakteristický jak symptomy v oblasti psychiky, tak v oblasti sociální a také fyzické 4. Stěžejní roli hraje emoční a kognitivní vyčerpání 5. Všechny složky jsou výsledkem působení chronického stresu (Kebza, Šolcová, 2003, s. 7). Jednou z hlavních příčin vzniku syndromu vyhoření je působení chronického stresu. Akutní stres burnout nevyvolává. Dříve byla za příčinu burnoutu považována dlouhodobá práce s lidmi. V současnosti to není pouze dlouhodobá práce s lidmi ale také dlouhodobé a nepřiměřené požadavky na výkon bez možnosti odpočinku a také hrozba závažných důsledků v případ nedodržení nastaveného standartu. Ke vzniku syndromu vyhoření vede subjektivní pocit jedince. Tento jedinec má dojem, že již není schopen toto nasazení vydržet a i přes maximální úsilí nedosahuje požadovaného efektu. Burnout se projevuje jak ve vztahu jedince k sobě samému, tak ve vztahu k práci, resp. pracovní činnosti, kterou vykonává. Vztah k práci se mění na negativní. Jedinec pociťuje marnost svého jednání a zklamání až do té míry, že se pro něj stává obtížným v dané činnosti pokračovat i přes to, že dříve byla tato činnost oblíbená. Snižuje se pracovní výkon a mění se vztah ke klientům/pacientům (Kebza, Šolcová, 2003, ss. 9,10). 13

15 1.3.5 Tři typy syndromu vyhoření podle Farbera Aby bylo možné použít specifické intervenční strategie v případě, že již k vyhoření došlo, je třeba vytvořit různé profily syndromu vyhoření. Montero-Marín et al navrhují tři typy vyhoření: frenetický, underchallenged a worn-out. Každý z těchto typů vyžaduje jinou formu vypořádávání se s frustrací na pracovišti (Montero-Marín et al,2009, ss. 1-17). Z pohledu Gil Monte může být vyhoření vnímáno jako postupně se vyvíjející proces vyplývající z použití neefektivních vyrovnávacích strategií, kterými se jedinec snaží chránit sebe sama před pracovním stresem (Gil Monte, 2005 in Montero-Marín et al., 2009, ss ). Burnout může být popsán také jako zkušenost, kde si pracovník uvědomuje podstatný rozpor mezi vlastním úsilím a výsledky své činnosti, mezi investovaným úsilím a odměnou (Montero-Marín et al., 2009, ss ). Frenetický typ Pro frenetický typ syndromu vyhoření je typické, že tento jedinec pracuje stále usilovněji, dokud není úplně vyčerpán. Hledá uspokojení nebo úspěch aby vyrovnal stres způsobený vynaloženým úsilím. Typickými projevy frenetického typu jsou: Angažovanost v práci Ambice a potřeba úspěšnosti Neschopnost přiznat selhání Zanedbávání vlastních potřeb Úzkost a podrážděnost Underchallenged typ Je pro něj typická nedostatečná motivace. Jedinec se musí vrovnávat s monotónní prací a nedostatečně stimulující prací, která nepřináší potřebné uspokojení. 14

16 Dále jsou pro underchallenged typ typické: Lhostejnost a povrchnost v plnění úkolů Nedostatečný rozvoj osobnosti Uvažování o změně práce Jednotvárnost a nuda Absence přetížením vyvolaného stresu Worn-out typ Jedinec s tímto typem syndromu vyhoření se vzdává při konfrontaci se stresem nebo nedostatečným pracovním uspokojením. Worn-out typ je charakteristický: Zanedbáváním povinností Absencí kontroly nad výsledky práce Problémy se systémem odměn Potížemi při plnění úkolů Depresivní symptomatologií (Montero-Marín et al, 2009, pp. 1-17) Zatímco někteří pracovníci se snaží vyrovnávat s nespokojeností investováním ještě většího úsilí, tak aby dosáhli očekávaných výsledků, jiní se vyrovnávají se stresem zanedbáváním svých úkolů při pokusu o vyvážení investic a odměn (Montero-Marin et al., 2009, ss. 1 17). Podle Farbera (in Montero-Marín et al.,2009, ss. 1-17) musí být terapie syndromu vyhoření navržena s ohledem na etiologii a symptomy vyskytujících se u každého subjektu. Úroveň specifikace terapie se odvíjí od konkrétních zdrojů pocitů frustrace, stresorů a způsobů vyrovnávání se s nimi a také vyrovnávání se se symptomy, kterými se syndrom projevuje (Farber in Montero-Marín et al.,2009, ss. 1-17). 15

17 Studie tvrdí, že nikdo z pomáhajících profesí nejedná čistě pouze ve prospěch druhých. Každá osoba má temnou stránku která, pokud je potlačena, může vést k dřívějšímu vyhoření (Pross, 2009, ss. 1-9). V této temné stránce je skryta touha po nadřazené roli z pozice zdravého nad nemocným. Moc nad klientem pomáhá pracovníkovi skrýt jeho vlastní pocity bezmoci a neschopnosti. Další součástí může být narcistická touha po slávě a cti a idolizaci vděčnými klienty. Tabuizovanou částí temné stránky jsou vlastní násilná stránka osobnosti. Člověk, který dobrovolně pracuje s násilnými psychotiky, může schovávat své vlastní násilné myšlenky (Pross, 2009, ss. 1-9). Jednou z dalších příčin syndromu vyhoření je také nízká úroveň sociálního uznání. Uznání projevující se ve věcech jako jsou tituly, pracovní pozice a plat hraje svou významnou roli v psychickém stavu pomáhajícího pracovníka. Tito pracovníci pracují velmi tvrdě, mají velké množství znalostí a zkušeností. Právě z těchto důvodů si připadají nedocenění a nedostatečně platově ohodnoceni. Nemají možnost většího karierního růstu a těžko získávají uznání profesního světa (Pross, 2009,ss. 1-9). 1.4 Diagnostika a diferenciální diagnostika Dosud nebyl určen konkrétní systém, jak diagnostikovat syndrom vyhoření. Nicméně existuje více screeningových nástrojů. Nejčastěji používaným dotazníkem v rámci výzkumu syndromu vyhoření je Maslach Burnout Inventory (Maslach et al., 1981 in Kaschka et al., 2011, s ; Maslach et al., 1996 in Kaschka et al., 2011, s ) a Tedium measure (Aronson et al., 1983 in Kaschka et al., 2011, s ). Tedium measure bylo později přejmenováno na Burnout measure. V mezinárodní klasifikaci nemocí je syndrom vyhoření uveden ve zbytkové kategorii mezi problémy vznikající v souvislosti s životními obtížemi (Kaschka et al., 2011, s ). Je třeba odlišovat syndrom vyhoření od stresu, deprese, únavy a depersonalizace. 16

18 1.4.1 Diagnostika S ohledem na nespecifické symptomy, kterými se syndrom vyhoření projevuje a s jejichž výskytem se diagnostikuje syndrom vyhoření, je důležitý diferenciální ale také všezahrnující přístup. Kvalitní interdisciplinární spolupráce a komunikace mezi zúčastněnými subjekty v diagnostickém procesu je stejně důležitá jako lékařská odbornost. Zúčastněnými subjekty jsou pacient, obvodní lékař, pracovní lékař a psycholog. Diagnostický postup Podle Webera by diagnostika měla být vždy prováděna lékařem, nikoli nezdravotnickým pracovníkem, byť jakkoli zaujatým pro problematiku. Měly by být prováděny validní objektivizace a kvantifikace postižení. Kromě obecné anamnézy by měla být odebírána také sociální a profesní anamnéza. To slouží k objevení potencionálních stresorů a vyhodnocení možných negativních sociálních důsledků v soukromém životě jedince i v práci. Kromě anamnézy by měla být dokumentována konzumace alkoholu a drog. Subjektivní příznaky by měly být popsány do co největších detailů. Vyšetření by mělo být doplněno fyzikálním vyšetřením (krevní obraz, jaterní testy, ), stress-biomonitoringem (hladina kortizolu), imunologickým a endokrinologickým vyšetřením. Pro diagnostiku je už od roku 1981 používán Maslach Burnout Inventory. Ovšem měl by být doplněn psychosomatickým a psychiatrickým vyšetřením (Weber, A. et al., 2000, ss ). K rozlišní primárních psychiatrických poruch je potřeba diferenciální diagnostika. Dále k odlišení chronických somatických onemocnění, chronických infekcí, endokrinopatií, autoimunitních onemocnění, nádorů nebo chronického únavového syndromu (Chan, D. et al., 1995 in Weber, A. et al., 2000, ss ). Rozlišení syndromu vyhoření a chronického únavového syndromu může být problematické z důvodu podobných příznaků a obdobného průběhu nemoci (Chan, D. et al., 1995 in Weber, A. et al., 2000, ss ). 17

19 V praxi je diagnostika problematická z důvodu obtížného přiřazení nespecifických symptomů k diagnóze Stres Stres se vyskytuje v běžném životě každého člověka (Bartošíková, 2006s. 24). Stres je definován vztahem stresorů- zátěže člověka a jeho možnostmi stres zvládat. Na rozdíl od stresu se syndrom vyhoření týká pouze těch jedinců, kteří jsou nároční, mají vysoká očekávání a jsou emočně zaujati svou prací (Křivohlavý, 1998, s. 52). Syndrom vyhoření může být konečnou fází stresové reakce. Nicméně ne každá stresová reakce dojde až do tohoto stadia (Bartošíková, 2006, s. 24; Křivohlavý, 1998, s. 52) Deprese Deprese je na rozdíl od syndromu vyhoření duševního původu (Bartošíková, s. 24). Deprese se váže k negativním zážitkům z minulosti. Tato vazba se u syndromu vyhoření nenachází. Depresi lze léčit farmaky, u syndromu vyhoření se tato léčba dosud nezdařila. Nicméně vztahy mezi depresí a syndromem vyhoření jsou velmi úzké (Křivohlavý, 1998, s. 53) Únava Únava je jedním z prvků charakteristických pro syndrom vyhoření. Ale obecně je únava spojena spíše s fyzickou aktivitou. Únava při syndromu vyhoření je vždy ryze negativní zážitek. Kdežto únava z fyzické aktivity může být vnímána i pozitivně (Křivohlavý, 1998, s. 53) Depersonalizace Depersonalizace je jev spojený s psychologickými poruchami a poruchami vědomí. Nemocní vnímají změnu osobnosti ve smyslu odcizení se sama sobě. Nejsou schopni pociťovat emoce (Bartošíková, 2006, str. 24). Depersonalizace nebo také alienace se u syndromu vyhoření nikdy nevyskytuje v počátečních stádiích. Je typická pouze pro konečná stadia. Také se na rozdíl od syndromu vyhoření vyskytuje u lidí, kteří nikdy nebyli zaujati svou prací (Křivohlavý, 1998, str. 53,54). 18

20 1.5 Syndrom vyhoření u fyzioterapeutů Fyzioterapeuti jsou jednou z profesních skupin obzvláště ohrožovaných různými stresovými situacemi, které mohou vést k syndromu vyhoření. Bohužel je této skupině v literatuře věnováno málo pozornosti ve srovnání s ostatními zdravotníky (Kowalska, 2013, s. 43). Obecně poskytovatelé zdravotnických služeb, tedy i fyzioterapeuti jsou ohroženi syndromem vyhoření vzhledem k povaze jejich pracovních míst a také vzhledem k osobnostem (Du Plessis et al., 2014, ss ). Rehabilitační pracovníci jsou k syndromu vyhoření náchylní zejména proto, že jejich práce vyžaduje velmi úzký kontakt s lidmi (Pavlakis et al., 2010, s. 1-8). K tomu to jevu může přispívat také fakt, že fyzioterapeuti mohou být ohroženi také agresivním a násilným chováním ze stran pacientů. Jelikož pracují v těsném fyzickém kontaktu a často mívají vysoké nároky na pacienty (Stubbs et al. in Saganha et al., 2012, s.12-34). Obecně se ukázalo, že více stresující je práce s mladými lidmi, zejména s dětmi. Až třikrát více dětských fyzioterapeutů ve srovnání s jinými terapeuty přiznává pocity emocionálního vyčerpání. Na výskyt syndromu vyhoření u fyzioterapeutů má vliv také konkrétní zaměstnání. V soukromém sektoru jsou fyzioterapeuti samostatnější a lépe placení než jejich kolegové zaměstnaní ve veřejném sektoru. Fyzioterapeut v soukromém sektoru, ať už zaměstnanec nebo osoba samostatně výdělečně činná, uvádí větší výskyt pocitu emocionálního vyčerpání a syndromu vyhoření než ve veřejném sektoru. Možným důvodem může být nejistota, strach o pracovní místo, což může být ovlivněno vnějšími faktory, jako jsou změny v ekonomice nebo ve smlouvách s pojišťovnami. Dalším faktorem může také být užší kontakt s pacienty. Fyzioterapeuti pracující v nemocnicích se setkávají s pacienty pouze krátkodobě v akutních fázích jejich onemocnění. Fyzioterapeuti v soukromém sektoru se svými pacienty spolupracují déle, a proto dochází k navazování užších vztahů (Balogun et al., 2002, s ). Ovšem podle Tobias Adamczyk (2002 in Pustulka Piwnik et al., 2014, s ) emocionálním vyčerpáním a depersonalizací lidé v jiných zdravotnických zařízeních než nemocnicích trpí méně, což souvisí s typem pacientů a jejich potíží. V nemocnicích se často setkávají se smrtí a těžce zdravotně postiženými lidmi, což je spojeno s vyšší fyzickou i 19

21 psychickou zátěží. Hospitalizovaní lidé totiž očekávají zvláštní zájem a podporu (Tobias Adamczyk, 2002 in Pustulka Piwnik et al., 2014, s ). Není nijak určeno, jestli syndrom vyhoření postihuje více ženy nebo muže, nicméně ženy jsou citlivější. Tento fenomén je možné vysvětlit dvěma rolemi žen- zdravotník a matka (Balogun et al., 2002, s ). Toto jim může způsobovat větší stress a také ubírat více energie (Schuster et al.,1984, s ). U mužů a žen se také liší častější oblasti vyhoření. Studie ukazují, že ženy mají větší sklony k emocionálnímu vyčerpání. U mužů je větší riziko depersonalizace (Pustulka-Piwnik, 2001, s ). Výzkum Miquelin a Malagris ukázal, že na rozdíl od sester se pouze u menšiny fyzioterapeutů vyskytuje významnější pracovní stres v souvislosti s karierním růstem a profesním přijetím. Obecně lze říci, že se mezi fyzioterapeuty nevyskytují případy přímo vyhoření, zato částečné příznaky vyhoření jsou pozorovatelné až u 53% fyzioterapeutů (Miquelin et al. in Araújo-Silva et al., 2014, ss ). Co se týká sociodemografických údajů, hrají zde roli pohlaví, pohybová aktivita a také bydliště a pracovní prostředí. Byla zjištěna predominance syndromu vyhoření u žen. Také terapeuti neprovádějící pravidelně žádnou pohybovou aktivitu vykazují vyšší úroveň stresu. Pravidelné cvičení zvyšuje srdeční aktivitu, což snižuje vyplavování látek souvisejících se stresem do krevního řečiště. Důležitá je také psychosociální stránka sportovních aktivit. Při těchto aktivitách je důležitá sociální interakce a interpersonální komunikace, což je součástí strategií pomáhajících vyrovnat se se stresovými situacemi (Araújo-Silva et al., 2014, ss ). Větší tendence ke vzniku syndromu vyhoření byla také pozorována u fyzioterapeutů, kteří žijí v hustě osídlených oblastech a také u těch, kteří během své kariéry vystřídali vetší počet pracovních míst (Araújo-Silva et al., 2014, ss ). Podle Du Plessis (2014, ss.11-15) souvisí určité sociodemografické prvky s konkrétními oblastmi syndromu vyhoření. Statisticky významný vliv na emoční vyčerpání má pracovní přetížení, špatné pracovní prostředí a také to, jestli konkrétní jedinec má nebo nemá děti (Du Plessis et al., 2014, ss.11-15). 20

22 Nadměrné množství práce má vliv na vyhoření zejména v oblasti emočního vyčerpání. Schopnost efektivně řídit pracovní zátěž vedla k domněnce, že jsou zaměstnanci sami schopni řešit přetížení a snížit vyčerpán. Nicméně sami pracovníci přiznávají, že toho schopni nejsou Lee et al. in Al-Immam, 2014, ss ). Depersonalizaci způsobuje zvýšené zatížení ze stran pacientů, neschopnost dosažení zlepšení pacienta v daném termínu, špatné pracovní prostředí a také odkládání kontaktu s pacienty (Du Plessis et al., 2014, ss ). Na depersonalizaci může mít vliv také kariérní postup. Postup na vyšší pracovní pozici může mít totiž vliv na vyhoření ve smyslu spravedlnosti. Jedinec má pocit, že to, že se posunul na vyšší post je vůči němu spravedlivé (Cordes et Dougherty, 1993, ss ). Vyhoření v oblasti osobního úspěchu ovlivňuje mužské pohlaví, bezdětnost, nízký příjem, vysoká míra administrativní činnosti a také odkládání kontaktu s pacienty. Muži ztrácejí svou roli živitelů rodiny, protože se domnívají, že jejich plat není dostatečný pro zajištění této role (Du Plessis et al. 2014, ss ). Rovněž vzhledem ke stupni vzdělání je možné pozorovat vetší tendence k vyhoření u jedinců s nižším stupněm vzdělání. Jedinci s nižším vzděláním nedosahují takového kariérního růstu jako osoby se vzděláním vyšším (Du Plessis, 2014, ss.11-15). Kariérní posun na vyšší pozici může také pozitivně ovlivňovat vyhoření. Nadřazená pozice také někdy omezuje kontakt s pacienty. A jak bylo dokázáno, přímý kontakt s pacienty je jednou z hlavních příčin vyhoření (Demir, 2003 in Al Immam et Al - Sobayel, 2014, ss ). Syndrom vyhoření má podle studií prokazatelnou souvislost s odpracovanými roky. Fyzioterapeuti, kteří mají odpracováno více, než 15 let vykazují větší spokojenost než fyzioterapeut, kteří odpracovali méně než 15 let (Śliwiński, Z. et al. 2013, ss ). Podle Scutter a Goold jsou méně zkušení fyzioterapeuti více ve stresu z důvodu příliš vysokého očekávání od sebe sama (Scutter et Goold, 1995, ss ). U fyzioterapeutů, kteří odpracovali 5-15 let se více vyskytuje syndrom vyhoření, pokud pracují ve zdravotnickém zařízení a také se prevalence zvyšuje s věkem a vyšším finančním ohodnocením, zatímco se snižuje, pokud jsou spokojeni se svými přáteli a rodinnými vztahy (Śliwiński, Z. et al. 2013, ss ). U další skupiny fyzioterapeutů, těch, kteří mají odpracováno více, než 15 let se naopak výskyt syndromu vyhoření zvyšuje, pokud pracují 21

23 v jiném než zdravotnickém nebo vzdělávacím zařízení. Snižuje se v případě spokojenosti s vlastní prací a vlastním povoláním (Śliwiński, Z. et al., 2014a, ss ). Podle Wandling (Wandling et Smith, 1997, ss ) se bude výskyt syndromu vyhoření lišit podle toho, v jaké subspecializaci bude konkrétní jedinec pracovat (Wandling et al., 1997, ss ). Spokojenost s prací a osobním životem může být považována za prevenci syndromu vyhoření. Naopak spokojenost s finančním ohodnocením a zaměstnání ve zdravotnictví může vyhoření způsobit. Toto platí u fyzioterapeutů, kteří odpracovali 5-15 let (Śliwiński, et al., 2014a, ss ). Současný pokrok v medicíně vyžaduje neustálé doplňování vzdělání. Je potřeba neustálé zvyšování schopností a kvalifikace. Vysoká úroveň fyzioterapeutů se ovšem nepromítá do jejich finančního ohodnocení. Fyzioterapeuti jsou často nespokojeni se svou prací z důvodu nedostatečného definování jejich povinností a kompetencí. Jelikož plat fyzioterapeutů neodpovídá jejich pracovnímu zatížení, je často potřeba aby pro zajištění odpovídající životní úrovně přijali další pracovní místo. To ovšem omezuje čas, který by mohli věnovat svým koníčkům, přátelům a rodině. Literatura uvádí, že stupeň vzdělání a platové ohodnocení mají 10-15% vliv na celkovou spokojenost jedince s jeho životem (Diener, et al., 1999, s ; Vemuri,. et al., 2005, s ; Harris, et al., 2005, s ). S rostoucí frekvencí pocitů úzkosti, stresu, zlosti a bezmoci se zhoršuje nálada a zdravotní stav, snižuje se imunita a celkově je narušeno fyzické zdraví. Pokud jedinec častěji pociťuje pozitivní emoce tak lépe zvládá stres a mnohem méně propadají depresím (Fredrickson, et al., 2008, s ). Téměř polovina fyzioterapeutů si myslí, že je jejich práce stresující. Nejvyšší míra stresu je v sektoru veřejného zdravotnictví. Přibližně třetina jedinců s diagnostikovaným syndromem vyhoření byla rozvedených. Z toho vyplývá, že rodinný stav je jednou z determinant vyhoření. Rozvedené osoby jsou rizikovou skupinou (Ahola et al., 2005, s ; Soares et al., 2007, ss ). Kontakt s přáteli, rodinou, známými a příbuznými je prevencí syndromu vyhoření. Ženy, které jsou spokojeny se svými dětmi, rodinou, zdravím, volným časem a přáteli jsou méně náchylné k syndromu vyhoření (Śliwiński,. et al. 2013, ss A) 22

24 Co se týče jednotlivých oblastí vyhoření, fyzioterapeuti vykazují vyšší míru emočního vyčerpání ve srovnání s ostatními nelékařskými zdravotními pracovníky. Možným odůvodněním může být přímější kontakt s postižením práce fyzioterapeuta zahrnuje intenzivní fyzický, emocionální a kognitivní kontakt s pacienty (Li Calzi,. et al., 2006, ss ). Další faktory, mající vliv na emoční vyčerpání jsou jedincem vnímaný stres v práci (Maslach, 1996 in Ibikunle et al. 2012, ss. 1 7), šikana ze stran nadřízených (Ibikunle et al., 2012, ss. 1 7), organizační a společenské klima na pracovišti (Maslach 1996 in Ibikunle et al, 2012, ss. 1 7), finanční ohodnocení (Ibikunle et al, 2012, ss. 1 7)) a celková spokojenost v práci (Kalliath et al in Ibikunle et al, 2012, ss. 1 7). Nicméně na rozdíl od sester jsou pracovní dny fyzioterapeutů zpestřovány častým střídáním pacientů. Ovšem fyzioterapeuti neposkytují technický servis jako sestry. Jsou povinni čelit pacientům, jejich agresivním a depresivním reakcím, posuzovat a ovlivňovat jejich motivaci, která může často ovlivňovat celkový výsledek terapie. Také když rehabilitace postupuje do pokročilejších fází, musí pacient čelit tomu, že ne všechna jeho očekávání byla splněna a také se musí smířit s permanentní disabilitou. V této době může pacient pociťovat silné emoce, které mohou být překážkou v terapii. Fyzioterapeut se nejvíce podílí na tomto procesu a musí pacienta podržet jak fyzicky tak emocionálně. Současně ovšem musí chránit sami sebe před nadměrným soucitem s pacientem. Tyto zkušenosti mají velký emoční dopad na fyzioterapeuta, v dlouhodobém výhledu mohou vést k pocitům únavy. To vede ke ztrátě pracovního nadšení (Li Calzi et al., 2006, ss ). Z tohoto pohledu, kde jsou vztahy s pacienty považovány za zásadní v rehabilitaci, může být depersonalizace, jejíž střední míru fyzioterapeuti také vykazují, považována za obranný mechanismus. Mechanismus, který brání přílišnému emočnímu vztahu k pacientům (Li Calzi et al., 2006, ss ). 23

25 1.6 Prevence a léčba syndromu vyhoření Coping strategies vyrovnávací strategie Lazarus a Folkman definují zvládání jako kognitivní a behaviorální úsilí potřebné pro řízení vnějších a vnitřních požadavků, které jsou subjektivně vyhodnoceny jako překračující vlastní možnosti jedince Lazarus et al. 1986, s. 164 in Plana et al., 2003, ss ). Billings a Moss (1981 in Plana et al., 2003, ss ) rozlišují tři tipy vyrovnávacích strategií situace Aktivní-kognitivní aktivní řízení potenciálně stresových situací Aktivní-behaviorální pozorovatelné úsilí zaměřené na řízení stresové Předcházení jedinec odmítá čelit stresové situaci Vyrovnávací strategie může být zaměřena na konkrétní stresor nebo na emoční doprovod situace. Výše uvedení autoři toto ovšem nerozlišují (Billings et al, 1981 in Plana et al., 2003, ss ). V minulosti byly vyrovnávací strategie považovány za reaktivní. Byly definovány jako strategie, které mají být použity v případě, že na jedince začíná působit stres. Podle novějších názorů by ovšem tyto strategie měly být zapojeny dříve, než stres začne ovlivňovat jedince, měly by být proaktivní. Proaktivní zvládání je vyrovnávací strategie, která je multidimenzionální a progresivní (Greenglass et al., 1999 in Greenglass, 2005 in Antoniou et al., 2005, s. 504). Proaktivní strategie zahrnují postupy, jejichž prostřednictvím lidé předvídají stresové situace a mohou jednat v předstihu tak, aby jim předešli. Pomocí těchto strategií je někdy možné stres eliminovat ještě dříve než se vůbec objeví. Dovednosti spojené s těmito strategiemi jsou plánování, určení cíle, organizace a duševní příprava (Aspinwall et al., 1997 in Greenglass, 2005 in Antoniou, 2005, s. 504) Zvládání stresu Kebza a Šolcová tvrdí, že je jednodušší negativním důsledkům stresových situací předcházet, než je následně odstraňovat (Kebza, Šolcová, 2003, ss ). 24

26 Za předpokladu, že je stres nesoulad mezi zevním prostředím a individuálními schopnostmi jedince může být tato nerovnováha upravena v souladu se situací a to buď úpravou vnějších požadavků nebo posílením schopností jedince nebo obojí. Vzhledem k tomu, že stres je mnohostranný jev, řešení není jednoduché (Cousins et al, 2004, ss ). Prevence a terapie syndromu vyhoření se opírá o zásady psychoterapie. V tomto ohledu jsou zásadní prvky existenciální psychoterapie. Podle amerického modelu se existenciální psychoterapie zaměřuje na vnitřní prožívání, pomoc pacientům vyrovnat se se samotnou podstatou lidské existence, smysl jejich života, svobodu a také odpovědnost jedince. Dále se podle tohoto modelu obsahově nedělí. Na rozdíl od amerického, evropský model má dvě psychoterapeutické školy. Rozlišuje daseinsanalýzu a logoterapii. Daseinsanalýza pomáhá nalézt cestu k pochopení existence jedince a pomáhá mu ji realizovat. Pro tuto školu je zásadní individualita a neopakovatelnost. Zaměřuje se především na současnost a budoucnost. Terapeut je v tomto případě pouze konzultantem. Cílem je být sám sebou. Logoterapie pomáhá klientovi najít smysl života v souladu s jeho současným životem a jeho osobností. Cílem a terapeutickým prvkem je objevování nových hodnot a jejich naplnění. Tato terapie je důležitá především pro osoby v pokročilém stadiu vyhoření, protože se jim zhroutil systém hodnot a jejich život přestává dávat smysl. Dalšími dílčími metodami mohou být psychoterapeutické prvky vycházející z behaviorální a kognitivně behaviorální terapie (Kebza, Šolcová, 2003, ss ) Prevence Vzhledem k tomu, že syndrom vyhoření je zčásti následkem také nerovnováhy mezi profesní realitou a profesním očekáváním, je důležité zvládnou adekvátní zhodnocení stresových situací a osvojit si techniky zvládání stresu techniky duševní hygieny. Mezi techniky duševní hygieny patří: Sémantické odosobnění pacient se stává diagnózou Intelektualismus rozhovor s pacientem je veden racionálně, bez emocí a osobního přístupu 25

27 Izolace zřetelný rozdíl mezi pacienty a ostatními lidmi; striktní oddělování osobního a profesního života (Kebza, Šolcová, 2003, ss ). Aktivní přístup ke zvládání stresu Výsledkem většiny návodů na zvládání stresu je zabránit jeho vzniku. To je možné, pokud se vyřeší jádro problému, který stres způsobuje. Nicméně většinou není příčina jediná, tudíž je tato myšlenka utopií (Arandelović, Ilić, 2006, ss ). Všechny kroky, které by měly být zaměřeny na eliminaci co nejvíce stresorů a prevenci stresu do budoucna. Jelikož tohoto nelze dosáhnout v krátkém čase je obecně platné, že zlepšení schopnosti vyrovnat se se stresem je cennou strategií v boji proti němu (Shen et al., 2005, ss ). Důležitými prvky ve zvládání stresu je nevztahovat stres k vlastní osobě, nepovažovat neúspěch za tragédii, pokud je jedinec přesvědčen, že udělal vše, co mohl. Ovšem nejdůležitější je aktivní přístup k životu, schopnost bojovat vlastními silami s veškerými životními obtížemi. Zásady aktivního přístupu k životu Otevřenost k okolnímu dění Přijímat změny a nebát se jich Aktivně čelit stresovým situacím, nebýt pasivní Počítat s tím, že stresové situace přijdou Izolace stresu od ostatních aktivit Dobré a hojné vztahy s ostatními lidmi Tvorba příznivého okolního prostředí Osvojení zdravého životního stylu (Kebza, Šolcová, 2003, s ). Jako prevence mohou fungovat také sportovní aktivity (Plana et al., 2003, ss ) nebo také rodičovství (Du Plessis et al, 2014, ss.11-15). 26

28 Intervence v prevenci a zvládání stresu Intervence v boji proti stresu začínají již na úrovni ve vnějším socioekonomickém prostředí. K tomuto patří právní předpisy, mezinárodní a národní směrnice a sociální opora (Arandelović, Ilić, 2006, ss ). Podle Křivohlavého ještě: Dobré vztahy mezi lidmi Pozitivní hodnocení druhých Organizace pracovního prostředí Sociální opora Je definována jako dlouhodobý vztah jedince ve skupině lidí, na které je možno se spolehnout. Tito lidé jsou schopni poskytnout jedinci emocionální podporu, zdroje a asistenci v momentech, kdy je potřebuje. Od těchto lidí také dostává zpětnou vazbu. S touto skupinou lidí musí jedinec sdílet některé společné hodnoty. Pod pojem sociální opora spadá sociální kontakt, ochota naslouchat, empatie a také neodsuzování jedince. Zahrnuje také materiální a finanční oporu v nouzi. Sociální opora dává člověku pocit, že je o něj zájem, že si jej někdo váží a stará se o něj. Dobrá sociální opora urychluje léčbu pacientů se syndromem vyhoření. Jedinec může být zároveň součástí několika na sobě nezávislých sociálních sítí. Lidé se silnou sociální oporou vykazují výrazně méně příznaků vyhoření (Křivohlavý, 1998,ss ). Dalšími intervencemi jsou úpravy technologie a organizace práce, kam patří zlepšení plánování práce a pracovních systémů, zkrácení pracovní doby, uspořádání pracovních týmů a odpočinkových přestávek v souvislosti s pracovní zátěží, naplánovat rozvrh směn podle psychofyziologických a sociálních kritérií a účast na rozhodování (Arandelović, Ilić, 2006, ss ). Organizace práce a vymezení pracovních povinností hraje důležitou roli v prevenci syndromu vyhoření. Pokud zaměstnavatel chce zabránit vyhoření svých zaměstnanců, je třeba dodržovat několik zásad: 27

29 Určit jednotlivým zaměstnancům konkrétní náplň práce Stanovit pracovní úkoly tak, aby byly realizovatelné, aby nedošlo k nerovnováze mezi požadavky úkolu a možnostmi zaměstnance zpětná vazba; je potřeba také kontrolovat vykonanou práci, její kvantitu ale i kvalitu flexibilita; pokud je to možné je dobré měnit pracovníky na jednotlivých postech v rámci pracoviště kompletizace; jedinec by měl vidět celý výsledek práce, ne jenom dílčí části uznání; uznání všemi prostředky výrazně ovlivňuje spokojenost s prací (Křivohlavý, 1998, ss ) Úprava pracovních podmínek Do této skupiny preventivních opatření patří kromě úprav pracoviště samotného také zlepšení reakcí a chování jednotlivých zaměstnanců. Podle Křivohlavého (1998, ss ) je zásadní : uvolnění z centra napětí pro pracovníky, kteří jsou fyzicky, duševně a citově příliš zatíženi. Toto uvolnění může být pracovníkovi poskytnuto např. formou dovolené na ztavenou. Oproštění od administrativní činnosti velká část času, který by mohli pracovníci věnovat sobě a pacientům je blokován administrativní činností, proto je dobré, aby tato činnost byla převedena na administrativní pracovníky. Obohacení práce o humor a veselí Spolupráce je potřeba podporovat spolupráci vůči rivalitě Podle Arandelović a Ilić ještě: Individuální schopnosti zvládání stresu Výběr a výcvik zaměstnanců 28

30 Poradenství a podpůrná opatření na podnikové úrovni (Arandelović, Ilić, 2006, ) Úprava pracoviště Podle Arandelović a Ilić je důležitá také úprava pracovních podmínek podle ergonomie. Je potřeba dodržovat privátnost prostředí, míru hluku, optimální světelné podmínky a také tepelné (Arandelović, Ilić, 2006, ). Další podmínkou je také klidné prostředí. Za rušení klidu mohou například neustálé zvonění telefonu, návštěvy ostatních pracovníků ale také necelistvá pracovní doba. Důležitá je také možnost osobní úpravy pracoviště. Jedinec se cítí lépe v případě, že si může prostor sám upravit (Křivohlavý, J, 1998, ss ) Celková preventivní strategie Linzer et al. (2013, s ) ve své studii popisuje deset kroků k prevenci vyhoření: Na úrovni instituce o Stanovit míru spokojenosti zdravotníka jako ukazatel kvality zařízení o Začlenit do praxe všímavost a týmovou spolupráci o Snížit stres z elektronických zdravotnických záznamů Pracovní podmínky o Přidělovat prostředky zařízením tak, aby se snížily rozdíly v kvalitě služeb o Podporovat střídání zaměstnanců na jednotlivých úsecích pracoviště o Podporovat kontrolu pracovního prostředí o Udržovat zvládnutelný rozsah pracovních povinností a dostatečný počet zaměstnanců pro týmovou spolupráci Rozvoj kariéry o Podporovat ponechání času na smysluplné aktivity o Podporovat částečné úvazky a sdílení pracovních míst Péče o sebe sama o Péče o sebe sama by se měla stát součástí zdravotnické profesionality (Linzer et al., 2013, s ). 29

31 Podle jiných studií nejúčinnější strategie zahrnuje dodržování etiky mezi zdravotníky, pacienty a jejich rodinami, prevenci v rámci organizace (Fonseca et al., 2012 in Sliwinski et al., 2014, s ), kontrolu pracovních stresorů, snížení vnitřního napětí jedince, posílení vyrovnávacích strategií (Siying et al., 2012, s ) a podporu samostatnosti v zaměstnání (Yoshida et al., 2013 in Sliwinski et al., 2014b, s ). Pro prevenci je významná také míra spokojenosti se životem. Její součástí je štěstí (Cohn et al., 2009, s ). Studie ukazují, že šťastní lidé jsou finančně úspěšnější, úspěšnější ve vztazích, mají vyšší úroveň duševního zdraví a vykazují větší efektivitu práce (Lyubomirsky et al., 2005, s ). Pozitivní emoce jsou také spojeny s vyšším sebevědomím (Diener et al., 2006, ). Je také známo, že na spokojenost se životem má vliv také sexuální spokojenost. Sexuální uspokojení zodpovídá za kvalitu života v manželství a obecný pocit pohody a štěstí (Rosen et al., 2000, s ). 30

32 2 Metodika měření Výzkum mezi přibližně 100 fyzioterapeuty a rehabilitačními pracovníky byl prováděn pomocí Maslach Burnout Inventory. Tento dotazník je uznáván jako nejčastěji užívaný dotazník při průzkumu syndromu vyhoření. Do dotazníku byla doplněna také tzv. sociodemografická část, v níž jsou otázky týkající se věku, pohlaví, rodinného stavu, počtu dětí, stupně vzdělání, odpracovaných let a počtu pracovních hodin za týden. Dotazník byl dopraven do rehabilitačních pracovišť v rámci celé České Republiky. Byla porovnávána různá pracoviště - lůžková oddělení ambulance a lázeňská péče a odborné léčebné ústavy. Rehabilitační pracovníci, kteří byli ochotni zodpovídat tento dotazník byli rozčleněni do kategorií podle odpracovaných let, v kategoriích do 1 roku po ukončení studia, do 10 let praxe a dále do kategorií po 10-ti letech a také pracující důchodci. Tímto rozdělením by mohl být vyzkoumán vliv odpracovaných let na incidenci syndromu vyhoření. Další kategorií bylo pohlaví terapeutů. Čímž bude zjištěno, jestli mají větší sklony k syndromu vyhoření muži nebo ženy. Výsledky byly následně statisticky vyhodnoceny. Dotazníkové šetření Dotazování patří k nejrozšířenějším metodám výzkumu (Foret M. et al., 2003, s. 32). Jedním z důvodů může být nízká finanční náročnost a také nízká náročnost na organizaci. Další výhodou je možnost obsáhnout velké území a tudíž výběr z většího množství respondentů (Bednarčík, Z., 2008, s ). Jelikož respondenti nepřichází do kontaktu s tazatelem, musí být otázky položené zcela jednoznačně a srozumitelně, kvůli nemožnosti dovysvětlení (Bednarčík, Z., 2008, s ). Nespornou nevýhodou písemného dotazníkového šetření je ovšem velmi nízká návratnost dotazníků, protože respondent sám rozhoduje jak, kdy a jestli vůbec dotazník vyplní (Příbová, M. et al., 1996, s. 49). Další nevýhodou je časová náročnost (Bednarčík, Z., 2008, s ). 31

33 Výběr probandů Pro výběr probandů nebyla stanovena žádná konkrétní kritéria kromě vzdělání v oboru fyzioterapie. Dotazníkového šetření se tedy zúčastnili pouze fyzioterapeuti, nikoli maséři a lázeňští pracovníci. Probandi nebyli omezeni věkem ani odpracovanými roky. Proto se mezi probandy vyskytují jak studenti a absolventi, kteří nemají odpracován ani jeden celý rok, tak pracující senioři. Taktéž se ve vzorku vyskytují různé stupně vzdělání středoškolské, středoškolské a atestací, vyšší odborné a vysokoškolské. Sběr dat Dotazníky byly doručovány v tištěné, výjimečně elektronické formě na zvolená pracoviště. Rozesláno bylo přibližně 200 dotazníků, návratnost byla 62,5% (125 dotazníků). Do výzkumu bylo zpracováno 118 dotazníků. Tvorba dotazníku Použitý dotazník se skládá ze dvou, resp. tří částí. První částí je průvodní dopis. Informuje respondenty o účelu šetření, anonymitě, použití a zveřejnění výsledků. Druhá část je tzv. sociodemografická, je tvořena otevřenými, uzavřenými a polouzavřenými otázkami. Otevřené otázky se týkaly věku, rodinného stavu, počtu dětí, počtu odpracovaných let a počtu pracovních hodin za týden. Jediná polouzavřená otázka se týkala stupně vzdělání. Tato forma byla zvolena kvůli poměrně široké škále variant stupně vzdělání. Variantami odpovědí byly VŠ vzdělání, VOŠ vzdělání, SŠ vzdělání a případně jiné a to jaké. Uzavřené otázky zjišťovaly pohlaví a typ pracoviště. Variantami pracovišť byly ambulance, nemocnice, lázně a rehabilitační ústav. 32