Sociální služby pro seniory poskytované v zařízeních následné zdravotní péče

Transkript

1 Masarykova univerzita, Fakulta sociálních studií Sociální služby pro seniory poskytované v zařízeních následné zdravotní péče Magisterská diplomová práce Bc. Magdaléna Kaňovská Vedoucí práce: PhDr. Kateřina Kubalčíková, Ph.D. Brno 2008

2 Čestné prohlášení: Prohlašuji, že jsem svoji magisterskou práci vypracovala samostatně a uvedla v ní všechny použité zdroje a literaturu, ze kterých jsem při jejím zpracování čerpala. Bc. Magdaléna Kaňovská 2

3 Poděkování: Děkuji vedoucí mé magisterské diplomové práce, PhDr. Kateřině Kubalčíkové, Ph.D. za čas, který mi věnovala při konzultacích, za pomoc, podnětné rady, trpělivost a vstřícnost. Děkuji i mé rodině za trpělivost a za to, že mi byli ve studiu a při psaní práce velkou oporou. 3

4 OBSAH OBSAH 4 I TEORETICKÁ ČÁST 7 1 Vymezení cílové skupiny Pojem stáří Stáří jako sociální událost 8 2 Životní situace Pojem životní situace Sociální fungování Lidské potřeby Potřeby nemocného člověka Nerovnováhy v životní situaci Intervence do životní situace klienta Přístup k řešení životní situace klienta 22 3 Léčebny dlouhodobě nemocných a nemocnice následné péče Pojem, cíle a charakteristika léčebny pro dlouhodobě nemocné a nemocnice následné péče Rozsah poskytovaných služeb Zdravotnické služby Ošetřovatelské služby Rehabilitační služby Sociální služby Paliativní služby Sociální služby poskytované ve zdravotnickém zařízení Sociální služby jako nástroj pomoci Klasifikace sociálních služeb Druhy sociálních služeb v nemocnici Specifika sociální práce ve zdravotnictví 33 II METODOLOGICKÁ ČÁST 37 4 Metodika výzkumu Cíl výzkumu Strategie výzkumu Operacionalizace Jednotka zkoumání a zjišťování Techniky sběru dat Polostandardizovaný rozhovor Zúčastněné pozorování Studium dokumentů Organizace výzkumu Způsob výběru respondentů 41 III ANALYTICKÁ ČÁST 42 5 Charakteristika vybrané nemocnice následné péče Poslání a cíle nemocnice následné péče Klientela vybrané nemocnice následné péče Rozsah a služby nemocnice následné péče 45 4

5 5.4 Sociální práce v nemocnici následné péče Personální složení nemocnice následné péče Zdravotnický tým 49 6 Analýza životní situace klientů nemocnice následné péče a přístupy přispívající k řešení jejich nerovnováh Vybraní klienti nemocnice následné péče 51 Klientka č Klient č Klientka č Klientka č Klientka č Klientka č Klientka č Klient č Klient č Klientka č Životní situace vybraných klientů Nerovnováhy v životní situaci Otevřená témata rozhovoru Intervence nemocnice následné péče do životní situace klientů 62 ZÁVĚR 67 POUŽITÁ LITERATURA 69 ANOTACE 74 ANNOTATION 75 JMENNÝ REJSTŘÍK 76 VĚCNÝ REJSTŘÍK 78 PŘÍLOHY 79 Příloha č Příloha č Příloha č Příloha č STAŤ 87 5

6 Úvod Jsem osobně zaangažovaná v poskytování pomoci a sociálních službám nemocným hospitalizovaných v nemocnici, jejichž cílem je zajistit bezpečné a důstojné prostředí klientům, kteří vzhledem k věku, zdravotnímu stavu či z důvodu poklesu funkčních schopností a ztráty soběstačnosti nemohou žít aktuálně ve svém přirozeném prostředí ani s pomocí terénních či ambulantních sociálních služeb. Vyústěné předpokládané poznatky kvality poskytovaných služeb ve zdravotnictví jsou z mého pohledu chápány více než povinná diplomová práce, spíše jako osobní vklad do diskuse o řešení přiměřené, ale efektivní a potřebám odpovídajícím kvalitní podpory seniorů, kteří by se rádi opět začlenili do komunity obce. Cílem výzkumu jsem chtěla upozornit na nutnost zajímat se o skutečné potřeby seniorů v zařízení následné péče, zda-li jsou služby poskytované v ústavním zdravotnickém zařízení schopny pružně reagovat na obtížné životní situace klientů. Pokusila jsem se zjistit, zda nabízené služby skutečně reflektují potřeby klientů. Tímto výzkumem jsem především chtěla apelovat na vedení nemocnice následné péče. Proto jsem si jako téma své diplomové práce zvolila Sociální služby pro seniory poskytované v zařízeních následné zdravotní péče. V teoretické části své diplomové práce se zabývám vymezením cílové skupiny zaměřené na seniory a jejich dysfunkce. Jejich životními situacemi a potřebami, díky jejichž neuspokojení dochází k životním nerovnováhám včetně přístupů, které jsou uplatňovány při řešení výše zmiňovaných životních nerovnováh. Charakteristikou a rozsahem poskytovaných služeb se zaměřím na služby, které je možno poskytovat v nemocnicích následné péče či v léčebnách dlouhodobé péče. V metodologické části určím výzkumnou strategii a techniky sběru dat, dle kterých budu provádět výzkum. V analytické části popíši data získaná výzkumem a budu hledat odpovědi na dílčí výzkumné otázky, s pomocí níž budu moci odpovědět na hlavní výzkumnou otázku, která zní: Jaké nerovnováhy v životní situaci lze sledovat u klientů následné zdravotní péče a jakým způsobem může přispět stávající nabídka služeb tohoto zařízení k řešení životní situace klientů? Výsledky mé práce by mohly také sloužit k přehodnocení služeb vybrané následné zdravotní péče, aby poskytované služby korespondovaly s potřebami klientů tohoto zařízení. 6

7 I Teoretická část: 1 Vymezení cílové skupiny Sociální problematika starých lidí a její řešení jsou značně odlišné od sociální problematiky občanů v produktivním věku, proto jsem do úvodní kapitoly včlenila nejprve pojem stáří a poté jsem popsala stáří jako sociální událost. 1.1 Pojem stáří Gruberová (1998) popisuje stáří jako poslední ontogenetické vývojové období v životě člověka, které v sobě nese pečeť období předcházejících, odpovídá do značné míry stylu života, který člověk žil zejména ve středním věku, ve fázi dospělosti. Je to biologický proces, který je charakterizován tím, že je nezvratný a končí smrtí jedince. Kalvach a Mikeš (2004) popisují stáří stejně jako Gruberová, zároveň však dodávají, že jde o projev a důsledek involučních změn funkčních i morfologických, probíhajících druhově specifickou rychlostí s výraznou interindividuální variabilitou a vedoucích k typickému obrazu, který Kalvach i Mikeš (2004) označují jako stařecký fenotyp. Tomeš (1996) se shoduje s výše zmiňovanými autory. Taktéž popisuje stáří jako přirozené, poslední období lidského života, ve kterém se pozvolna omezují funkce lidského organismu. Popisuje to jako postupné snižování schopnosti pracovat a aktivně reagovat na vnější svět. Kalvach a Onderková (2006) charakterizují stáří jako obtížně definovatelnou fázi života v níž se nápadněji projevuje involuce, souhrn involučních změn, se zhoršováním zdatnosti, odolnosti a adaptability organismu. Oba autoři uvádí, že v hospodářsky vyspělých zemích se obvykle za počátek kalendářního stáří považuje věk 65 let. Často se však o věku 65-74, někdy dokonce let hovoří jen jako o počínajícím stáří a hranice vlastního stáří se posouvá do věku let. Za dlouhověkost považují Kalvach a Onderková (2006) věk 90 a více let, i zde však dochází k posunu až k hranici 100 let. Naopak Gruberová (1998, s. 7) rozděluje stáří na, cituji: podle návrhu WHO z r se za stáří označuje věk od 60 let výše.období od se označuje jako ranné stáří- senescence, let se označuje jako vlastní stáří- senium, 90 let a výše se označuje jako dlouhověkost. V Anglosaských zemích se dělí stáří na: o mladí staří young o let staří staří old old o 85 a více velmi staří very old Avšak Gruberová (1998) i přes toto členění říká, že stáří je často obtížné jednoznačně vymezit. Tomeš (1996) se taktéž přiklání k názoru, že podobné kategorizace mohou tendence procesů stárnutí odhalit jen velmi obecně a jejich časový průběh ohraničit jen velmi nepřesně. 7

8 Matoušek (2003) ve Slovníku sociální práce definuje stáří jako věkové období začínající v současné západní kultuře v letech, kdy lidé odcházejí do důchodu. Někteří z nich pak mají větší spotřebu zdravotní péče nebo postupně ztrácejí soběstačnost. Jen menší část lidí dožívajících se 80 let je zdravá a soběstačná podotýká Matoušek (2003). Další varianta rozděluje lidi na starší 65 let na kategorie třetího a čtvrtého věku. Třetí věk označuje aktivní a nezávislý život ve stáří, zatímco čtvrtý věk znamená období, kdy je člověk při zajišťování základních potřeb odkázán na druhé. (Stuart- Hamilton, 1999) Vohralíková, Rabušic (2004) tvrdí, že stáří každého jedince je ve svých projevech vždy odlišné a neopakovatelné. Oba autoři mají podobný názor jako Gruberová, neboť tvrdí, že stáří je vlastně odrazem celého života: projevují se v něm dlouhodobě působící faktory ovlivňující psychiku člověka, jeho zdravotní stav vnější podmínky života apod. (2004, s. 54) V Přehledu psychologie Kern H. a kol. (1999) charakterizují stáří jako biologický proces stárnutí, začínající v okamžiku, kdy procesy odbourávání buněk převáží nad její výstavbou. Lipner (2000, s. 8) popisuje stáří jako jev, který je imanentní součástí života od narození; pozoruhodné na něm je obzvlášť to, že si ho právě takto téměř neuvědomujeme. Topinková, Neuwirth (1995) definovali stáří jako: Konečnou etapou procesu stárnutí nebo jinými slovy konečnou etapu geneticky vyměřeného trvání života období, kterému říkáme stáří. (1995, s. 17) Topinková, Neuwirth, ale také Goldmann (2004) člení etapy stáří stejně jako Gruberová. Kalvach a Mikeš (2004) v knize Geriatrie a gerontologie podrobněji rozdělují stáří na stáří kalendářní, stáří sociální a stáří biologické. O kalendářním stáří se zmiňuje i Gruberová, avšak dle Kalvacha a Mikeše (2004) je jednoznačně vymezitelné a nepostihuje zcela interindividuální rozdíly, naopak sociální stáří postihuje proměnu sociálních rolí a potřeb, životního stylu i ekonomického zajištění. Konkrétní míru involučních změn daného jedince označují Kalvach i Mikeš (2004) jako biologické stáří Stáří jako sociální událost Janečková (2005) charakterizuje starého člověka svou příslušností k věkové skupině definované dosažením 60, resp. 65 let. Uvádí, že starý člověk je spojován se sociálním statutem důchodce, je považován za neaktivního či neproduktivního a předpokládány jsou i zdravotní charakteristiky spojené s involucí-ztrátou funkčních schopností, multimorbiditou, postupnou ztrátou soběstačnosti. Takový je stereotypní pohled na stáří, který pojímá staré lidi jako homogenní skupinu bez individuálních rozdílů, jež je pro společnost spíše zátěží, protože odčerpává významnou část společenských zdrojů na financování důchodů a na pokrytí nákladů zdravotní a sociální péče. Je nepochybné, že u většiny starých lidí dochází k úbytku psychických a fyzických sil. Můžeme tedy usuzovat, že budou s větší pravděpodobností vyžadovat větší 8

9 lékařskou péči a ohledy na jejich tělesný a duševní stav. Skutečnost, že vyžadují větší péči okolí, však nečiní ze starých lidí radikálně odlišné bytosti.(stuart-hamilton, 1999) Janečková (2005) zdůrazňuje, že věk sám o sobě není důvodem zvýšené potřeby péče. Potřeba sociální práce se starými lidmi se objevuje až v mimořádných situacích způsobených sociálními či zdravotními faktory. Sociální práce se tedy soustřeďuje do oblasti péče o ty seniory, jejichž zdravotní stav je spojen s poklesem funkčních schopností a soběstačnosti. Janečková (2005) uvádí limity hybnosti, smyslového vnímání i jiných kognitivních funkcí. I Weinfurterová (2006) se přiklání k názoru, že samotné stáří ještě není důvodem pro větší potřebu sociální péče. Sociální práce ve zdravotnictví se zaměřuje především na ohrožené skupiny seniorů: na osaměle žijící, sociálně a geograficky izolované, dlouhodobě a opakovaně hospitalizované, s výrazným poklesem funkčních schopností a soběstačnosti, trpící výraznými deficity v oblasti kognitivních funkcí, vystavěné špatnému zacházení, ponižování a segregaci. I Janečková (2005) doporučuje více dopodrobna směřovat sociální práci především k nejvíce ohroženým starým lidem, tedy osaměle žijícím, velmi starým, propuštěným z nemocnice, dlouhodobě nemocným ležícím doma, křehkým a zmateným, trpícím demencí či depresí, přijatým do institucí a žijícím v nich, žijícím v chudých čtvrtích nebo v studených a jinak nevyhovujících bytech, sociálně a geograficky izolovaným, vystaveným špatnému zacházení, ponižování a segregací. Kalvach i Onderková (2006) stejně jako Janečková zdůrazňují funkční různorodost seniorů a heterogenitu seniorské populace. Kategorizují seniory na: o Zdatné (fit), kteří si bez ohledu na svůj věk udržují velmi dobrou zdatnost. o Nezávislé, kteří dobře zvládají aktivity každodenního života a za běžných okolností nepotřebují žádnou podstatnější podporu rodiny, sousedů ani pečovatelskou službu. o Křehké (frail) seniory, kteří jsou ohroženi náhlou dekompenzací zdravotního stavu, či funkčního stavu, náhlou nezabezpečeností, kteří nezvládají zátěžové situace, kteří potřebují trvalou dopomoc při náročnějších činnostech každodenního života. o Závislé seniory, kteří zčásti či zcela nezvládají ani běžné sebeobslužné, základní ADL 11 o Zcela závislé, kteří jsou dlouhodobě či trvale upoutáni na lůžko o Umírající, kteří mají specifické potřeby komplexní paliativní péče. Kubalčíková (2006) se také zmiňuje o heterogenitě seniorské populace, stejně jako Kalvach, Onderková (2006) i Janečková (2005) a kategorizuje překážky pro sociální fungování, jež mohou vznikat z důvodů: o Dysfunkce biologické složky o Dysfunkce psychické složky o Dysfunkce sociální složky o Kombinací těchto jednotlivých složek funkčního potenciálu o Dysfunkcí všech zmíněných složek současně 1 ADL- activities of daily living, základní všední činnosti sebeobslužnného charakteru ( Sýkorová, 2007) 9

10 Zdůrazňuje, že je třeba mít na zřeteli výše zmiňované dysfunkce, neboť tyto dysfunkce se mohou u každého jednotlivce projevovat s různou intenzitou a také můžou vyvolat deficit odlišného typu nebo celého souboru potřeb.(kubalčíková, 2006) Dílčí výzkumné otázky: 1. Pro jakou skupinu klientů jsou služby vybraného zařízení poskytovány? 2. Jaké je aktuální složení klientů vybraného zařízení? 10

11 2 Životní situace Do této kapitoly jsem zahrnula pojmy jako životní situace, nerovnováhy v životní situaci, sociální fungování, sociální intervence do životní situace klienta a také lidské potřeby, neboť neuspokojení některých lidských potřeb vytváří nerovnováhy v sociálním fungování z čehož vyplývá nepříznivá životní situace. I Kubalčíková (2005) ve své disertační práci popisuje specifickou cílovou skupinu v rámci seniorské populace, tedy jedince, u nichž dochází k takovému úbytku funkčního potenciálu, že jsou při uspokojování svých potřeb, tedy sociálním fungování, na pomoci druhé osoby zcela závislí, avšak zároveň zdůrazňuje, že v rámci konceptu sociálního fungování lze na vznik závislosti nahlížet také jiným úhlem pohledu. Kromě poklesu funkčního potenciálu z výhradně subjektivních příčin, může být dysfunkce a náhlý vznik závislosti zapříčiněn charakterem interakce mezi jednotlivci a prostředím. 2.1 Pojem životní situace Každý jedinec podle Zacharové (2002) je v neustálé interakci 2 s prostředím. Život je v podstatě stálá adaptace na měnící se podmínky, trvající od narození až do smrti. Dítě, ale i dospělí se dostává každodenně do situací v nichž je jeho dynamická rovnováha s prostředím narušována, prožívá zklamání, řeší komplikované problémy, někdy postrádá některou z podmínek potřebných k životu a dalšímu rozvoji. Tím vzniká neklid a napětí, které může negativně ovlivnit, jeho činnost, chování a jednání. Všechny tyto uvedené situace označuje Zacharová (2002) jako náročné životní situace neboli svízelné situace. Pro člověka představují zátěž, která působí negativně a přináší řadu problémů a komplikací, může ale v určité míře mít pozitivní, mobilizující význam a podněcuje člověka k aktivitě, k vyšším a lepším výkonům. Velmi negativním účinkem je stoupající se svízelná situace, která působí nejen záporně, ale může mít i vážné důsledky v porušení adaptačních mechanizmů člověka. Svízelné situace Zacharová (2002) chápe jako stresory, které vyvolávají stav organizmu nazývaný stres. Musil (2004) ve své knize Ráda bych Vám pomohla, ale zmiňuje Barlettovou, která se před padesáti lety pokusila rozpoznat společný základ různých specializací v sociální práci. Konstatovala, že sociální práce se v Americe původně vyvíjela odděleně v několika nezávislých sektorech - v rámci pomoci dětem a rodinám, lidem s mentálním postižením, vězňům a dále ve zdravotnictví, ve školství a v kontextu služeb, které nabízely obce. Jak píše Musil (2004) podle Barlettové se pracovníci všech uvedených kategorií při práci s klientem zaměřují na problémy, které plynou z klíčových životních situací. 2 Interakcí se rozumí sociální styk, v jehož rámci dochází k vzájemnému působení lidí tak, že chování jednoho se stává podnětem pro chování druhého, jeho reakce se naopak stává podnětem pro prvého. ( Matoušek, 2003) 11

12 V souladu s názory Barttlové Musil ( 2004) životní situaci chápe jako výsledek interakce mezi člověkem a jeho prostředím. Kopřiva (1997), zase zdůrazňuje, že když člověka se kterým pracuje sociální pracovník, potkala nějaká životní situace, nemůže předem vědět, co pro něj znamená, i když jde o situaci, s níž se v práci sociální pracovník setkává, a proto zná reakci jiných lidí. Neví však jaký obraz životní situace si tento člověk uvnitř namaloval. Aby se o tom sociální pracovník dozvěděl, musí se ho zeptat. Navrátil chápe životní situaci jako specifickou, individuální konfiguraci. Tento termín označuje za prvé mnohovrstevnost a naopak neopakovatelnost faktorů, které brání, nebo naopak usnadňují sociální fungování jednotlivého klienta nebo specifické kategorie klientů. Za druhé termín životní situace vymezuje vlastní předmět intervence sociálního pracovníka. Reflexe životní situace klienta ( nebo kategorie klientů) je prvním a nezbytným krokem k volbě takových cílů a metod intervence, které mohou přispět ke změně životní situace klienta, posílit jeho schopnost zvládat požadavky prostředí a přispět tak k obnovení nebo udržení jeho sociálního fungování. (Matoušek, 2001, s. 186 ) Tomeš (2001) dělí životní situace na přirozené a nepřirozené. Mezi životní situace, kterými jsou lidé ohroženi řadí Tomeš (2001) ztrátu příjmů, mimořádné velké výdaje, mimořádné zdravotní či sociální omezení Sociální fungování Navrátil (2001) popisuje termín sociální fungování jako mnohoznačný a tvrdí, že je možné ho různým způsobem interpretovat. Bartlettová (1970) ve své vlivné knize The Common Base of Social Work Practice vymezila pojem sociální fungování jako interakce, které probíhají mezi požadavky prostředí a lidmi. Autorka vychází ze zvládání lidského úsilí řešit situace, které mohou být vnímány jako sociální úkoly, životní situace nebo problémy života. Lidé prožívají tyto životní úkoly primárně jako tlaky ze svého sociálního prostředí. Odsud vycházejí dvě významnější myšlenky na jedné straně lidské zvládání a na straně druhé požadavky prostředí. Aby se tyto myšlenky mohly stát součástí jednoho celistvého konceptu, musí být propojeny stejnou dimenzí a tou je koncept sociální interakce. (Navrátil, 2001) Navrátil (2001) říká, že tato optika umožňuje Barlettové vnímat otázku individuální schopnosti řešit problémy i otázku sociálního kontextu, ve kterém daný jednotlivec ( či skupina) o řešení svého problému usiluje (požadavky prostředí). Jádrem celého konceptu je představa, že lidé a prostředí jsou v permanentní interakci, přičemž prostředí klade na člověka určité požadavky a člověk je nucen na ně reagovat. Mezi požadavky prostředí a člověkem musí být navozena určitá rovnováha. V těch případech, ve kterých lidé dostatečně nezvládají požadavky svého prostředí, poskytuje pomoc sociální pracovník. 12

13 Jiný autor Longres definuje sociální fungování jako sociální pohodu, zvláště ve vztahu ke schopnosti jednotlivce zvládat rolová očekávání přidružená k jeho konkrétní roli a statusu. Podle Carltona vyjadřuje termín sociální fungování schopnost lidí provádět úkoly denního života a angažovat se ve vztazích k jiným lidem způsobem, který je uspokojivý jak pro ně samotné, tak pro druhé a odpovídá potřebám organizované komunity. (Navrátil, 2001, s. 13) Navrátil (2001) ještě interpretuje termín sociálního fungování uznávaným slovníkem sociální práce v roce 1995, který vydala americká Národní asociace sociálních pracovníků (NASW). Tento slovník pojímá naplnění rolí člověka ve společnosti, ve vztahu k lidem v bezprostředním sociálním okolí, i ve vztahu k sobě samému. Toto fungování zahrnuje uspokojování jak základních potřeb, tak těch, na kterých závisí jeho uplatnění ve společnosti. Lidské potřeby zahrnují tělesné aspekty (jídlo, přístřeší, bezpečí, zdravotní péče a ochrana) osobní naplnění (vzdělání, odpočinek, hodnoty, estetika, náboženství, dosažení úspěchu) emocionální potřeby (pocit sounáležitosti, vzájemná péče, společenství) a adekvátní sebepojetí (sebedůvěra, sebeúcta a osobní identita). Sociální pracovníci považují za jednu ze svých nejvýznamnějších rolí pomáhat jednotlivcům, skupinám nebo komunitám zlepšit nebo obnovit jejich schopnost sociálního fungování. (Navrátil, 2001) Musil (2004) soustřeďuje pozornost v termínu sociální fungování na otázku zda a proč charakterizují životní situaci konkrétního člověka dva typy nerovnováh. Zaměřuje se na nerovnováhu mezi očekáváním prostředí a schopností je zvládat. Za druhé na nerovnováhu mezi náročností požadavků prostředí a podporu, kterou toto prostředí člověku při jejich zvládání poskytuje. Dle Musila (2004) má sociální pracovník dva úkoly. Měl by hlavně rozpoznat, proč a do jaké míry je sociální fungování člověka ohroženo některou ze zmiňovaných nerovnováh a v návaznosti na to mu pomoci získat, obnovit nebo udržet jeho sociální fungování. I Matoušek (2001) v Základech sociální práce poukazuje na autory Navrátila a Musila, kteří upozorňují na termín sociálního fungování, který označují jako komplex následujících skutečností: 1. lidé a prostředí jsou trvale v interakci 2. prostředí klade na člověka určité požadavky ( formuluje očekávání, definuje sociální role) a člověk je nucen na ně reagovat 3. mezi požadavky prostředí a člověkem je obvykle rovnováha, pokud lidé požadavky prostředí dostatečně nezvládají, rovnováha je rozkolísaná a vzniká problém 4. někteří lidé jsou schopni si s problémem poradit a nastolit znovu rovnováhu sami, jiní tuto schopnost nemají a svou problémovou situaci nezvládají 5. příčinou problémů nebo jejich nezvládání může být jak nedostatek dovedností na straně klienta, tak nepřiměřenost požadavků prostředí vůči němu 6. předmětem intervence sociálního pracovníka je interakce mezi způsobilostí klienta zvládat a tím, co od něj prostředí očekává. Jeho cílem je podporovat sociální fungování klienta tím, že mu pomáhá obnovit nebo udržovat rovnováhu mezi více či méně dostatečnou kapacitou zvládání a této kapacitě více či méně přiměřenými požadavky prostředí. (Matoušek, 2001, s. 185) Do kapitoly Životní situace jsem záměrně včlenila i podkapitolu Lidské potřeby a to z toho důvodu, že lidské potřeby a sociální fungování spolu úzce souvisí. 13

14 Jak popisuje Navrátil (2001), který vyhází ze slovníku sociální práce, jenž říká, že sociální fungování přispívá k naplnění rolí člověka ve společnosti, ve vztahu k lidem v bezprostředním sociálním okolí i ve vztahu k sobě samému. Toto fungování zahrnuje uspokojování potřeb jak základních, tak těch, na kterých závisí jeho uplatnění ve společnosti. 2.3 Lidské potřeby Jednotný názor na definici potřeb neexistuje. Existují pouze různá pojetí potřeby. (Kalvoda, Šelepová, Probstová, 2005) Kovařík (2003) nechápe potřebu 3 pouze jako nějaký deficit nebo přebytek energie na straně lidského organismu, který má být uveden do stavu žádoucí rovnováhy, ale především jako vztahový, intencionální fenomén. Potřeba se vztahuje a směřuje vždy k určitému cíli. Kovařík (2003) je tedy chápe jako určitý způsob začleňování do světa, jako určitá schémata a součást způsobů interakce člověka se světem. Čížková (1999) zase chápe potřebu jako základní východisko motivace. Ze zážitkového hlediska chápe Čížková (1999) vznik potřeby, která se projevuje jako impuls k apetenci. Jednou z nejvýznamnějších a nejzákladnějších klasifikací je hierarchický systém potřeb dle amerického psychologa A. H. Maslowa, který rozčlenil základní lidské potřeby do pěti kategorií a sestavil je do tvaru pyramidy. Potřeby uspořádal hierarchicky z hlediska naléhavosti, s jakou jsou prožívány jako vnitřní tlaky k jednání. 1. stupeň:fyziologické potřeby 2. stupeň: potřeba bezpečí 3. stupeň: sociální potřeby 4. stupeň: potřeba autonomie 5. stupeň: potřeba seberealizace, sebeuplatnění Fyziologické potřeby Pichaud a Thareauová (1998) chápou jako zcela základní. Neuspokojení jedné z nich se může odrazit na našem celkovém stavu. Základními biologickými a psychickými potřebami rozumí Matoušek (2003) zabezpečení základní hygieny, stravy, ošacení a bydlení, možnosti komunikace a přístup k informacím Potřeba bezpečí Pocit bezpečí potřebuje mít každý člověk. Pichaud a Thareauové (1998) rozlišují tři stupně potřeby bezpečí: - potřeba ekonomického zabezpečení - potřeba fyzického bezpečí 3 Potřebou se rozumí: Motiv k jednání. Neuspokojení vede k deprivaci, ke strádání. (Matoušek, 2003, s. 157) 14

15 - potřeba psychického bezpečí Matoušek (2003) ve Slovníku sociální práce popisuje základní životní potřeby jako jeden z pojmů objevujících se v návrzích českých zákonů, které by se měly týkat sociální pomoci a sociálních služeb. Jde o biologické, psychické a sociální potřeby člověka, jež by měly být uspokojeny na úrovni ještě přijatelně zatěžující společnost a na druhé straně bránící hendikepovaným v tom, aby byli vyloučeni za společnosti.. Sociální potřeba Sociální potřeby Pichaud a Thareauová (1998 ) rozlišuje na: - potřebu informovanosti - potřebu náležet k nějaké skupině - potřebu lásky - potřebu vyjadřovat se a být vyslechnut Potřebu autonomie Potřebu autonomie chápou Pichaud a Thareauová (1998) ve smyslu být svobodný, být sám sobě zákonem, rozhodovat sám za sebe. Pichaud a Thareaueová (1998) upozorňují na Maslowův důraz, že člověk touží po seberealizaci, po nalezení smyslu svého života. Může to být spojeno s rodinou, prací, vášnivým zájmem o něco, s vírou Balogová (2005) chápe potřeby obdobně jako Maslow a rozděluje je na potřeby biologické, psychické, sociální a duchovní. Základními sociálními potřebami Matoušek (2003) rozumí všeobecné lidské společenské potřeby, zájmy a práva, včetně práva na příslušnost k menšině, inkorporace azylantů do obce apod. Úrovní ještě přijatelnou pro tuto společnost chápe Matoušek (2003) jako úroveň, která je výsledkem sociálního konsenzu na úrovních, na nichž se rozhoduje o sociální politice. Kalvach a Onderková (2006) v souvislosti se zdravotní péčí o geriatrické pacienty se shodují v teorii lidských potřeb s již výše zmiňovaným Maslowem. Základnu tvoří biologické potřeby, střední patro psychosociální potřeby, nejvyšší úroveň spirituální, nadosobní potřeby. Navíc oba autoři zdůrazňují, že k závažným pochybením a k nízké kvalitě péče dochází při omezení zájmu pečujících osob ( zdravotníků i laiků) převážně, ba výlučně na základní biologické potřeby. Klienti takové péče jsou nakrmeni, zastláni v čistém lůžku, ale strádají ztrátou kompetencí, komunikační a senzorickou deprivací, ztrátou životní smysluplnosti. Autoři poukazují na důležitost kvalitu života, která souvisí především s naplněním vyšších životních potřeb. Naopak Kovařík (2003) rozděluje potřeby pouze na biologické a psychické. Do psychických potřeb řadí potřebu stimulace, potřebu smysluplného světa, potřebu jistoty a bezpečí, potřebu osobní identity, potřebu otevřené budoucnosti. Kovařík (2003) také uvádí příklad Murye, který rozlišuje asi 40 potřeb a dělí je na viscerogenní potřeby a psychogenní potřeby. Čížková (1997) klasifikuje zase potřeby do dvou základních hledisek a to na primární vrozené a sekundární získané. Čížková (1997) zdůrazňuje, že neexistuje jednotný názor na to, jaké potřeby jsou u člověka vrozené. 15

16 Primární potřeby Čížková (1997) spojuje s přežitím jedince, sekundární s rozvojem jeho osobnosti. Matoušek (2003) ve Slovníku sociální práce popisuje základní životní potřeby jako jeden z pojmů objevujících se v návrzích českých zákonů, které by se měly týkat sociální pomoci a sociálních služeb. Jde o biologické, psychické a sociální potřeby člověka, jež by měly být uspokojeny na úrovni ještě přijatelně zatěžující společnost a na druhé straně bránící hendikepovaným v tom, aby byli vyloučeni za společnosti. Pro lepší názornost a přehlednost uvádím členění potřeb dle výše zmiňovaných autorů, které jsem sestavila do tabulky 2.1. MASLOW Pichaud a Thareauerová Mure Čížková Kovařík y Kalvach Onderková Matoušek Balogová 5. potřeba seberealizace a uplatnění Potřeba seberealizace a uplatnění 4. potřeba autonomie Potřeba autonomie duchovní 3. sociální potřeba Sociální potřeba spirituální sociální sociální Potřeba bezpečí 2. potřeba bezpečí bezpečí 1. fyziologická potřeba Navíc člení: Potřeba ekonomického zabezpečení Potřeba fyzického bezpečí Potřeba psychického Fyziologická potřeba získané vrozené psychick psycho psychosociá é genní lní biologic viscer ké ogenní biologické psychické psychické biologické biologické Kern a kol. (1999) v Přehledu psychologie se taktéž zmiňuje o základní pyramidě potřeb dle Maslowa a přiklání se k názoru, že: dokud nejsou uspokojeny jednoduché fysiologické potřeby, jako hlad a odpočinek neusilují lidé např. o statutu ve společnosti a nebo o to, aby vytvořili nějaké dílo, které by jim zajistilo nesmrtelnou slávu. (1999, str. 56) Na druhou stranu, ale Kern a kol. (1999) popisuje názor Viktora E. Frankla ( a s ním další, kteří přežili koncentrační tábory), který upozornil na to, že v extrémních situacích tomu může být i opačně, že tyto takzvaně vyšší, duchovní potřeby nemizí, i když není možné uspokojit základní potřeby, ale že jsou dokonce schopny tyto základní potřeba nahradit a tak udržují člověka naživu. Kern a kol. (1999) uvádí, že tento názor 16

17 téměř shodně podávají Frankl i Lorenz, zprávu o tom, že práce na jejich knize jim pomohla přežít nesnesitelný koncentrační tábor. Také Ludwig Wittgenstein popsal podstatnou část svého traktátu ve válečném vězení. Kern a kol.(1999) upozorňuje, že také v každodenním životě se znovu a znovu setkává s lidmi, kterým jejich usilování o vyšší, duchovní radost, např. fascinující práce, prodloužilo život nebo pomohlo překonat beznaděj. Kern a kol (1999) se také zaobírá rozdělením potřeb vycházející z otázky, jak potřeba jako subjektivní prožitek napětí odpovídá objektivně stanovitelnému nedostatku, k jehož vyrovnání směřuje. Přitom ukazuje, že jen málo lidských potřeb se vyskytuje v této jednoduché formě s organickou potřebou. Kern a kol. (1999) zdůrazňuje, že v mnoha oblastech se mohou určité potřeby dostat rychle mimo naši kontrolu, jestliže je sebekriticky a zodpovědně neovládneme. Má na mysli situace, kdy se potřeby vymknou kontrole a zesílí do takové míry, že vedou k osobním problémům a začnou znepokojovat ostatní. Pak hovoří o závislosti. Od teorie potřeb jak popisuje Kalvach a Onderková (2006) se odvinulo rovněž stanovení obecně platných priorit v geriatrických programech a všeobecně k přístupu ke starým lidem. Následující principy Kalvach a Onderková (2006) zdůrazňují takto: o zabezpečenost zajištění přístřeší, ošacení, potravy, čisté vody, základní zdravotní péče o autonomie zachování rozhodovacích kompetencí, kontroly nad děním, soukromí o důstojnost respektování osobnosti, soukromí, studu, vyloučení takových forem péče a chování, které senior vnímá jako ponižující ( např. omezující prostředky, infantilizace) o smysluplnost pomoc při hledání životní náplně, podřízení zdravotní péče sociální roli o participace zapojení do života komunity, sdílení problémů, podíl na rozhodování (v rámci rodiny i dlouhodobé péče), komunikování. (Kalvach, Onderková, 2006, s ) Dle Pichauda a Thareauové (1998) některé potřeby starší lidé téměř nepociťují. Například vzácně si říkají o pití, které je důležitou potřebou, a jestliže klesne příjem tekutin, může tom mít i neblahé následky. Potřebou tedy nerozumí Pichaud a Threauová (1998) pouze něco, co člověku chybí, ale také hlavně to, k čemu člověk skrze ni směřuje. Potřebu popisují jako určitou sílu, která člověkem hýbe a posunuje ho směrem ke člověku, předmětu nebo činnosti. Potřeba je projevem bytostného přání. Pichaud a Thareauová (1998) dodávají, že staří lidé potřebují uspokojovat všechny potřeby stejně jako každý z nás. Nejsou důležité jen fyziologické potřeby ( jídlo, pití, spánek ), ale také potřeby psychologického rázu ( pocit bezpečí, udržování vztahů, nezávislost, smysl života). Všechny lidské potřeby tvoří celek, který spojuje fyzickou a psychickou a sociální stránku člověka, jež jsou od sebe neoddělitelné. (Pichaud, Thareauová, 1998, s. 41) Závěrem této kapitoly bych chtěla upozornit na Červenkovou, Bruthansovou a Pechanovou (2006), které zdůrazňují, že specifická podoba potřeb u pacientů je závislá především na charakteru nemoci, zároveň však na pacientovi samotném a na sociálních poměrech, ve kterých žije. 17

18 Rovná (2003) dodává, že i staří lidé potřebují v životě saturovat všechny potřeby stejně jako každý z nás Potřeby nemocného člověka Dle Čechové, Mellanové, Rozsypalové (1997) může být v průběhu nemoci kterákoliv z lidských potřeb narušena či ohrožena. Potřeba jistoty, bezpečí, bývá ohrožena výrazně v nemoci zejména u dětí při pobytu v nemocnici. Ale i dospělý člověk pociťuje nepříjemně přerušení kontaktů s rodinou, nepříznivě prožívá, chybí-li mu informace o rodině, o dětech, zejména není li možnost alespoň telefonického spojení nebo nejsou-li povoleny návštěvy. Čechová, Mellanová a Rozsypalová (1997) zdůrazňují potřebu podnětů, změny a činnosti. Doma, ale ještě více při pobytu v nemocnici se značně zužuje prostor, který má nemocný k dispozici. Při delším onemocnění se dostavuje u nemocného nepříjemný pocit z nedostatku činnosti, nemocný má pocit nudy, je rozmrzelý, zvyšuje se jeho tendence kriticky hodnotit prostředí, stravu, práci personálu, případně vyvolává konflikty se spolupacienty. Čechová, Mellanová a Rozsypalová (1997) uvádí také potřeby estetické, kdy jednotvárnost, malá barevnost, stereotypní uspořádání nábytku, poškozený nábytek, to vše může nepříznivě ovlivňovat estetické potřeby nemocného. Na potřebu styku, porozumění a vzájemné pomoci upozorňují autorky, nejen doma, ale i v nemocnici dochází k omezení styku s širší rodinou, s přáteli, se spolupracovníky, což bývá nepříjemné zejména pro člověka společensky značně angažovaného. Čechová, Mellanová a Rozsypalová (1997) poukazují také na potřebu výkonu. Velmi závažné je též ohrožení výkonové motivace (potřeby dosáhnou dobrých výsledků, mít úspěch). U člověka s vysokou výkonovou motivací může ale nastat i opačná, nepříznivá situace, takový člověk může nepřiměřeně přecenit své síly, nadměrně zatěžuje svůj organizmus, tím naopak může svůj zdravotní stav zhoršit. Čechová, Mellanová, Rozsypalová (1997) apelují na ošetřující personál, aby měl stále na paměti, že pracuje s člověkem, jehož nálada, prožívání i chování jsou značně ovlivněny uspokojováním jeho elementárních potřeb a potřeb sociálních, proto se musí snažit v maximální míře tyto potřeby uspokojovat. Zacharová (2002) zase člení specifické potřeby nemocného na potřebu sociálního kontaktu porozumění, pochopení a pomoci. Zdůrazňuje veškerá omezení v této oblasti spojené s pocity nejistoty a nezájmu. Dále se zmiňuje o potřebě bezpečí a jistoty, neboť dle Zacharové (2002) kladné pocity jistoty a bezpečí mají pozitivní vliv na psychiku každého nemocného. Odloučení od rodiny nemocní snáší špatně. Potřebou podnětu a činnosti, zdůrazňuje Zacharová (2002), že nemocný člověk v nemocnici je více či méně omezen v různých činnostech, především v pohybu. Mezi další důležité potřeby řadí Zacharová (2002) potřebu realizace krátkodobých a dlouhodobých cílů. Nemocnému mnohdy chybí jasná představa nejbližší budoucnosti, hroutí se mu jeho dřívější představy, nemá před sebou jasný cíl. 18

19 2.4 Nerovnováhy v životní situaci Zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních službách chápe nepříznivou sociální situaci jako: oslabení nebo ztrátu schopností z důvodu věku, nepříznivého zdravotního stavu, pro kritickou sociální situaci, životní návyky a způsob života vedoucí ke konfliktu se společností, sociálně znevýhodňující prostředí, ohrožení práv a zájmů trestnou činností jiné fyzické osoby nebo z jiných závažných důvodů řeší vzniklou situaci tak, aby toto řešení podporovalo sociální začlenění a ochranu před vyloučením. Kozlová (2005) poukazuje na to, že vedle přirozených a radostných událostí se člověk dostává i do situací pro nás nepříznivých a mnohdy neočekávaných. Do nepříznivých a neočekávaných situací zahrnuje Kozlová (2005) nemoc, invaliditu, ale i chudobu, samotu či ztrátu zaměstnání a výdělku. Kozlová (2005) tvrdí, že některé situace můžeme zvládnout vlastními silami nebo za pomoci svých blízkých. Některé události však nejsme schopni vyřešit a nejsme schopni zabezpečit své základní životní potřeby. V tomto případě je nutná pomoc státu v rámci realizované sociální politiky. Balogová (2004) označuje za náročnou životní situaci také vstup do důchodu, kterou označují jako tranzitní fázi etapového vývinu člověka, na kterou je potřeba člověka připravit. Se vstupem do důchodu úzce souvisí kvalita života, která je determinovaná kvalitou přípravy na vstup do důchodu. V této souvislosti Balogová (2004) zdůrazňuje kvalitu života, která jde ruku v ruce s kvalitou přípravy na důchod. Náročnou životní situaci chápe Balogová (2004) jako situaci, do které se dospělý člověk dostává a která postrádá podmínky nutné k jeho životu. Společným znakem náročných situací podle Balogové (2004) je překážka v širším slova smyslu, který brání realizaci nějakého snažení, jehož charakter může být různý. Tyto situace vedou k napětí, k ohrožení jedince, dochází ke ztrátě cenných hodnot, možnosti uspokojit potřeby, k znemožnění jednání směřující k dosažení cíle nebo uspokojení. Matoušek (2001, s. 186) zase upozorňuje na autory Navrátila a Musila, kteří ukazují, že, osudy klientů zpravidla bývají natolik specifické, že je obtížné vtěsnat je do schémat, která paradigmata nabízejí. Mechanické uplatňování paradigmatického přístupu ke klientovi může vést až k tragickému opomenutí některé důležité okolnosti klientova života. Uvedení autoři proto zdůrazňují, že v zájmu účinné a přiměřené intervence, je proto nezbytné věnovat pozornost individuální konfiguraci bariér a předpokladů sociálního fungování každého klienta samostatně. Tuto specifickou individuální konfiguraci životních okolností označují termínem životní situace. (Matoušek, 2001) 2.5 Intervence do životní situace klienta Intervencí je myšlen takový zásah personálu, který pomůže vyřešit problém obyvatele a umožní dosáhnou stanoveného cíle. (Rheinwaldová, 1999, s. 30) Je to taková technika, která přeruší, zamezí probíhající proces s cílem přerušit probíhající špatně přizpůsobené vzorce chování. (Rheinwaldová, 1999) 19

20 Při hodnocení potřeby sociální intervence 4 je třeba brát v úvahu funkčnost rodiny i komunity, úroveň aktivity a soběstačnosti klienta, jeho ekonomickou situaci klienta, dostupnost služeb, vhodnost domácího prostředí z hlediska bezpečnosti fyzické i psychické. Sociální pracovník k hodnocení potřeb obvykle využívá rozhovoru se starým člověkem a vlastního pozorování jeho chování a jeho prostředí (Janečková, 2005) Podle Musila (2004) může jedincům ve zvládání životních situací bránit jejich špatný zdravotní nebo psychický stav, neobvyklá životní orientace a styl života, nedůvěra v instituci rodiny, raná nebo pozdní fáze životního cyklu, nízká kvalifikace, špatná finanční situace a mnohé další okolnosti. Překážkou zvládání životní situace celou sociální skupinou mohou být třeba její nestandardní zvyky, těžko dosažitelné zájmy a cíle, nedůvěra některým členům skupiny k některým institucím společnosti, chabá vnitřní organizace skupiny, omezená schopnost jejích členů vyjednávat a další. Na straně sociálního prostředí mohou být překážkou zvládání životní situace třeba napjaté rodinné nebo sousedské vztahy, netolerance obyvatel obce k odlišnostem všeho druhu, špatné ekonomické poměry ve společnosti a špatná situace na lokálním trhu práce, zastaralé zákony, malá aktivita místních nevládních organizací, nepříznivá demografická struktura obce, kraje úsporný nebo naopak příliš dajný systém sociální pomoci a mnohé další. Stejně jako Musil i Rheinwaldová (1999) poukazuje na prostředí jež má vliv na pocity, zdraví a chování seniorů. Z toho vyplývá, že prostředí by mělo být uzpůsobeno pro různící se potřeby starých lidí. Musil (2004) poukazuje na sociálního pracovníka, který má dva úkoly. Měl by rozpoznat proč a do jaké míry je sociální fungování člověka ohroženo některou ze zmíněných nerovnováh a v návaznosti na to mu pomoci získat, obnovit nebo udržet jeho sociální fungování. Pomoc sociálního pracovníka přitom spočívá v poskytnutí impulsu k takové změně klienta nebo prostředí, která posílí rovnováhu mezi tím, co prostředí od klienta očekává a tím, co je klient schopen zvládnout. Různá pojetí významu změny klienta a změny prostředí, jak pro zlepšení sociálního fungování a schopnosti klientů zvládat požadavky prostředí, přehledně rozlišuje Musil (2002) do kategorií podle toho, ke kterému z paradigmat sociální práce mají nejblíže. Rozlišuje tři tzv. malá paradigmata terapeutické, reformní a poradenské. U terapeutické paradigmatu Musil (2002) zdůrazňuje změnu klienta. Vychází z názoru, že příčinou nesnází v sociálním fungování je deficit osobnosti klienta. Za toho je zde nejčastěji považován jedinec, někdy také malá skupina. Zastánci tohoto přístupu se snaží zvládání požadavků prostředí klienty podporovat zejména posilováním jejich duševního zdraví, vnitřní rovnováhy, rozvoje a uskutečnění osobnosti. Za rozhodující nástroj dosahování těchto cílů v rámci terapeutického paradigmatu Musil (2002) považuje vztah pracovníka a klienta a vzájemně obohacující komunikace mezi nimi. 4 Sociální intervence, je to odborný zásah, jehož cílovou skupinou je jednotlivec, skupina, rodina, komunita, případně širší společenství. Někdy je termín užíván jako synonymum terapie, jindy je pojímán jako významově širší, protože může zahrnovat všechny druhy činností, které pracovník vykonává ve prospěch klienta.( Matoušek, 2003) 20