Regionální politika v EU a ČR

Transkript

1 Regionální politika v EU a ČR Jiří Vystoupil, René Wokoun Politika hospodářské a sociální soudržnosti Evropské unie Rostoucí blahobyt obyvatel v zemích Evropské unie a vnitřní otevřenost pro její obyvatele i podnikatele není náhodný a rovněž souvisí s evropským integračním procesem, jeho cíli, institucemi a politikami. Právě jedním z cílů tohoto integračního procesu je snaha o snižování rozdílů v hospodářské úrovni regionů a členských států. Již v zakládacích smlouvách EHS z roku 1957 byl sice uvedený cíl stanoven jako jeden z prvořadých, ale při vzniku EHS nebyla regionálním problémům věnována zvláštní pozornost, protože šestice původních zakladatelských států měla v podstatě srovnatelnou hospodářskou úroveň. Postupně, s rozšiřováním ES, se regionální diference v hospodářské a sociální úrovni projevily jako výrazné. V souladu se zásadou solidarity nebylo je možno pominout, ale bylo nutno na ně reagovat odpovídajícím instrumentáriem a finančními zdroji. S tím souvisí zvyšování prostředků určených k postupnému vyrovnávání ekonomické úrovně zemí a rozvoj regionů v EU pro posílení hospodářské a sociální soudržnosti. Avšak historická, geografická a kulturní mnohotvárnost zemí a regionů má zůstat zachována. Významný úkol tedy připadá regionální a strukturální politice, pomocí níž se EU i jednotlivé členské státy zejména snaží snížit příliš vysoké rozdíly v životní úrovni mezi regiony, aktivně bojovat s vysokou nezaměstnaností, a to především podporou hospodářských i sociálních struktur v zaostávajících regionech či v regionech s nevyhovující strukturou průmyslu. 1

2 Hlavním nástrojem strukturální a regionální politiky se staly strukturální fondy Evropské unie. Vedle strukturálních fondů existuje fond soudržnosti (kohezní fond), jenž poskytuje prostředky hospodářsky slabším zemím EU. Základním účelem vytvořených strukturálních fondů je prostřednictvím rozvojových programů a projektů snižovat zaostalost znevýhodněných regionů včetně venkovských a zajistit v těchto oblastech vyrovnaný a udržitelný rozvoj. Na rozdíl od Společné zemědělské politiky EU, která se striktně drží dohodnutých norem a pravidel a má spíše nárokový charakter, strukturální fondy poskytují značný prostor pro individuální přístupy k řešení konkrétních problémů. Významným rysem podpory ze strukturálních fondů i fondu soudržnosti je skutečnost, že příjemci této pomoci (na úrovni států, regionů i předkladatelé konkrétních projektů) musí vyvinout značné úsilí a předložit EU velmi kvalitní programové a projektové dokumenty. Význam a obecné cíle regionální a strukturální politiky EU Evropská unie vydává značné množství prostředků na cílevědomé zlepšování struktury v těch sférách a regionech členských zemí, které potřebují pomoc. Již v roce 1960 byl ustaven Evropský sociální fond s cílem přispívat k rekvalifikaci pracovní síly v postižených oblastech a čelit nezaměstnanosti mládeže. Evropský zemědělský podpůrný a záruční fond byl ustaven v roce 1962 v souvislosti s financováním společné zemědělské politiky. K posílení Evropského sociálního fondu došlo v roce Zavedení společné regionální politiky EU se váže zejména na založení Evropského fondu regionálního rozvoje v roce 1975, jenž se stal nosným instrumentem pro realizaci regionální politiky. Regionální politika EU prošla tedy určitým vývojem, přičemž se v současnosti opírá o definici uvedenou v článku 130A Jednotného evropského aktu z roku 1986: Společenství rozvíjí a uskutečňuje aktivity vedoucí k podpoře celkového harmonického vývoje a k posilování své hospodářské a sociální soudržnosti. Společenství se zaměřuje zvláště na snižování nerovnoměrností mezi různými regiony a soustřeďuje se na zaostalé regiony, jimž se dostává nejmenší podpory. 2

3 V tomto smyslu se regionální a strukturální politikou zabývá rovněž Smlouva o Evropské unii a navazující akty, jako např. Amsterodamská smlouva a Agenda V roce 1988 byla uskutečněna první reforma regionální politiky, a to proto, že bylo nutno hledat efektivnější způsoby realizace integračních cílů ve sféře regionální politiky. Bylo rozhodnuto o integraci regionální politiky s částí sociální a částí zemědělské politiky do tzv. strukturální politiky. Po podepsání Maastrichtské smlouvy dochází k druhé reformě strukturálních fondů (1993), zejména ustavením fondu soudržnosti. Celý sektor regionální a strukturální politiky zvýšil svůj podíl na celkových výdajích Evropské unie. V roce 1997 představovala regionální a strukturální politika více než 35% výdajů celkového rozpočtu Evropské unie, přičemž je dlouhodobě druhou největší položkou po podpoře zemědělské politiky EU. Celkový rozpočet pro regionální a strukturální politiku EU v období let 1994 až 1999 činil 157 miliard ECU. Z této částky bylo věnováno na cíl 1 celkem 104,4 miliard ECU (viz dále). Období let 2000 až 2006 bylo charakteristické především snahou po větší efektivnosti využívání finančních prostředků. V rámci této snahy po maximální efektivnosti vynakládaných prostředků bylo přijato i snížení počtu cílů realizovaných v rámci regionální a strukturální politiky EU (3 cíle, 4 Iniciativy Společenství). Zároveň došlo v rámci schválení finančních prostředků na léta k striktnímu oddělení finančních prostředků pro staré členské země (původní 15 členských zemí) a nové země (10 států). Při přípravě programovacího období na další sedmiletou periodu, tj se vycházelo z pozitivních zkušeností předcházejícího období, přičemž došlo k celkové redukci na pouhé tři základní cíle (bez původních Iniciativ). Hlavní nástroje regionální a strukturální politiky EU, tj. strukturální fondy i fond soudržnosti, pozitivně přispívají ke snižování regionálních rozdílů a ke zlepšování životního prostředí, různou měrou se podílejí na výstavbě infrastruktury, podpoře výrobního prostředí, 3

4 investují do lidských zdrojů a podporují podnikatelské prostředí. Jejich význam je i pro hospodářskou a sociální soudržnost v rámci EU nezastupitelný. Původní principy regionální a strukturální politiky EU Regionální a strukturální politika Evropské unie a v podstatě i využívání strukturálních fondů vychází z několika základních (operačních) principů: Princip koncentrace Je to vlastně zásada koncentrace úsilí, která spočívá v tom, aby prostředky fondů byly využívány pouze k realizaci předem stanovených cílů, co nejúčelněji a nebyly rozmělňovány na řadu drobných a méně významnějších akcí. Jde tedy o snahu věnovat největší prostředky do regionů s největšími problémy, pokud možno na projekty přinášející maximální užitek. Princip partnerství Zahrnuje úzkou spolupráci mezi Komisí a odpovídajícími orgány na národní, regionální a místní úrovni určenými každým členským státem pro všechny etapy programů. Od r tyto konsultace se rozšiřují o kompetentní orgány a osoby - včetně, v rámci pravidel a běžné praxe každého členského státu, hospodářských a sociálních partnerů určených členským státem. Jde o to, aby se na konkrétním rozdělení podíleli samotní příjemci, tj. regiony, města, obce i soukromé subjekty, pro něž jsou prostředky určeny. Princip programování Programování je třetím hlavním operačním principem strukturálních fondů. Podává časový rozvrh pro alokaci pomoci. Konec programovacího období se shoduje s finančními perspektivami pro celkový rozpočet Společenství. Klade se důraz na komplexní přístup k řešení problémových regionů. Prostředky fondů jsou alokovány na základě víceletých a víceoborových programů, nikoliv na základě jednotlivých projektů. Prostředky ze strukturálních fondů jsou alokovány na schválené programy, jež se následně realizují prostřednictvím konkrétních projektů. 4

5 Princip adicionality (doplňkovosti) Stanovuje, že prostředky vynakládané ze společného rozpočtu EU mají pouze doplňovat ostatní veřejné výdaje a nikoli je nahrazovat. V podstatě jde o spolufinancování schválených projektů. Tento princip tedy určuje, že prostředky ze strukturálních fondů EU pouze doplňují výdaje členských států. Členské státy musí poskytnout finanční informace potřebné k ověření adicionality při vytváření plánů a pak pravidelně během poskytování pomoci. Členské státy nemohou v žádném případě využívat prostředky EU poskytované v rámci regionální či celé strukturální politiky jako náhražku vlastních rozpočtových výdajů, například nelze ve státním rozpočtu snížit výdaje na dopravní infrastrukturu v důsledku podpory tohoto okruhu investic z EU. V praxi to znamená, že prostředky poskytnuté ze zdrojů Evropské unie musí být doplněny určeným podílem zdrojů ze strany příjemce pomoci, ať již ze státního rozpočtu či rozpočtů regionálních a místních, z privátních zdrojů, event. lze tyto prostředky doplnit i úvěrem. Prostředky na straně příjemce pomoci lze vhodně kombinovat. Princip monitorování a vyhodnocování Jde o průběžné sledování a vyhodnocování prováděných opatření a celkové efektivnosti vynakládaných prostředků. Nutno připomenout, že jde o velmi důslednou kontrolu nejen věcného, ale i finančního plnění projektu. Před schválením projektu je vyžadováno podrobné hodnocení jeho dopadů, pak následuje průběžné monitorování realizace projektu a nakonec zhodnocení skutečných přínosů projektu. Význam tohoto principu se neustále zvyšuje. Princip solidarity Tento princip vychází ze základní filosofie celého integračního procesu. Hospodářsky vyspělejší státy svými příspěvky do společného rozpočtu financují rozvoj států ekonomicky méně rozvinutých. Princip subsidiarity 5

6 V podstatě jde o to, aby byly jednotlivé cíle plněny na co nejnižší možné úrovni rozhodování, pokud je možno toto plnění na dané úrovni uspokojivě zajistit. Tento princip je zakotven v Maastrichtské smlouvě. Cíle regionální a strukturální politiky do roku 1999 V zájmu růstu účinnosti se regionální a strukturální politika Společenství, později Evropské unie soustředila na omezený počet priorit. Při reformě strukturálních fondů stanovilo Společenství pro období celkem pět cílů strukturální politiky, tj. regionálně politických opatření (prakticky však bylo šest cílů, protože pátý cíl se členil na dva obsahově rozdílné cíle, a to 5a a 5b) : 1. podpora rozvoje a strukturálních změn zaostávajících regionů, 2. přeměna regionů nebo jejich částí, které jsou vážně ohroženy hospodářským úpadkem, 3. boj s dlouhodobou nezaměstnaností a podpora integrace mladých lidí a osob vyřazených z trhu práce do pracovního procesu, 4. podpora adaptace pracovníků na hospodářské změny a změny ve výrobě, 5. podpora rozvoje venkovských regionů: 5a) urychlením strukturálních změn v zemědělství v rámci reformy společné zemědělské politiky a podporou modernizace a restrukturalizace rybolovu, 5b) umožněním rozvoje a strukturálních změn venkovských regionů. Předmětem regionální politiky se staly z těchto cílů cíle č. 1, 2 a 5b. Výše uvedené cíle strukturální politiky se v předchozím období osvědčily, a proto zůstaly v platnosti i pro období , po vstupu Švédska a Finska v roce 1995 byl počet cílů rozšířen na šest (tedy na sedm cílů, viz výše): Cíl 1: Podpora rozvoje a strukturálních změn zaostávajících regionů. 6

7 Cíl 2: Konverze regionů nebo jejich částí, které jsou vážně ohroženy hospodářským úpadkem. Cíl 3: Boj proti dlouhodobé nezaměstnanosti a pro začlenění mladých lidí a osob vyřazených z trhu práce do pracovního procesu, podpora stejných pracovních příležitostí pro muže a ženy. Cíl 4: Adaptace pracovních sil na průmyslové změny a změny ve výrobním procesu. Cíl 5: Podpora rozvoje venkovských oblastí: 5a) urychlením strukturálních změn v zemědělství v rámci reformy společné agrární politiky a podporou modernizace a strukturalizace v rybářství; 5b) umožněním rozvoje a strukturálních změn venkovských oblastí. Cíle 1, 2 a 5b) mají specificky regionální charakter, zahrnují opatření omezující se na určité vhodné regiony nebo jejich části. Cíle 3, 4 a 5a) zahrnují naopak celou Unii. Aktem přidružení, tj. vstupem Finska a Švédska vznikl nový regionální cíl: Cíl 6: Rozvoj a strukturální změny regionů s extrémně nízkou hustotou zalidnění. Územní jednotky pro strukturální a regionální politiku v Evropské unii V Evropské unii byla zavedena tzv. nomenklatura územních statistických jednotek - NUTS (z francouzského La nomenclature des unités teritoriales statistiques). Jejich stanovení má význam jednak pro statistické potřeby EU (statistickou službu v rámci EU zastřešuje EUROSTAT, se sídlem v Lucemburku), jednak pro účely zařazení regionů různé úrovně pod jednotlivé cíle (s regionálním dopadem) regionální a strukturální politiky EU. Řadu let se však stanovení těchto jednotek opíralo jenom o sdělení Eurostatu. Tyto územní jednotky byly posléze stanoveny v Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1059/2003 ze dne 26. května 2003 o vytvoření společné klasifikace územních statistických jednotek (NUTS). Hlavním smyslem tohoto nařízení je vytvořit společnou 7

8 statistickou klasifikaci územních jednotek, dále jen NUTS, která by umožňovala sběr, sestavování a šíření harmonizovaných regionálních statistik ve Společenství. Klasifikace NUTS uvedená v tomto nařízení plně nahrazuje Klasifikaci územních statistických jednotek (NUTS) vytvořenou Statistickým úřadem Evropských společenství ve spolupráci s národními statistickými úřady členských států. Klasifikace NUTS je hierarchická. Jednotlivé členské státy rozděluje na územní jednotky úrovně NUTS 1, každou z těchto jednotek rozděluje na územní jednotky úrovně NUTS 2 a územní jednotky úrovně NUTS 2 jsou dále rozděleny na územní jednotky úrovně NUTS 3. Určitou územní jednotku je však možné klasifikovat na několika úrovních NUTS. Každý členský stát může rozhodnout o dalším hierarchickém členění svého území, přičemž se dále člení úroveň NUTS 3. To tedy znamená, že členský stát má právo si stanovit podrobnější územní členění. Stávající správní jednotky v členských státech jsou prvním kritériem pro definici územních jednotek. Za tímto účelem se správní jednotkou rozumí zeměpisná oblast se správním orgánem, který má pravomoc přijímat správní nebo politická rozhodnutí pro tuto oblast v právním a institucionálním rámci členského státu. Při vymezení NUTS je nutno vedle existence územně správních úrovní, vycházet z jejich komplementarity (tzn. řádově vyšší jednotky jsou tvořeny určitým počtem celých jednotek nižších) a sledovat i velikost jednotek ve vztahu k praxi EU. Pokud neexistují pro danou úroveň NUTS v členském státě žádné správní jednotky odpovídající velikosti, vytváří se tato úroveň NUTS agregováním vhodného počtu stávajících menších sousedících správních jednotek. Tato agregace zohledňuje kritéria, jako jsou zeměpisné, sociálněekonomické, historické, kulturní nebo environmentální podmínky. Takto vzniklé agregované jednotky jsou dále nazývány nesprávními jednotkami. Jejich velikost v členském státě musí pro danou úroveň NUTS ležet v hraničních hodnotách počtu obyvatel, jež je stanovena ve výše uvedeném nařízení. 8

9 V příslušném Nařízení EP a Rady (ES) č. 1059/2003 o společné klasifikaci územních jednotek pro statistiku je stanovena minimální a maximální hodnota (počet obyvatel) pro tři základní úrovně NUTS regionů: Tabulka 1: Hodnoty (počet obyvatel) pro tři základní úrovně NUTS regionů Úroveň minimum maximum NUTS 1 3 miliony 7 milionů NUTS miliony NUTS Následující tabulka ukazuje průměrnou populační velikost regionů NUTS pro členské státy za rok 2000 (v tisících): 9

10 Tabulka 2: Průměrná populační velikost regionů NUTS pro členské státy za rok 2000 (v tisících): Úroveň 1 Úroveň 2 Úroveň 3 Členské státy (původních 15) Nové členské země NUTS 1 - je územní jednotkou typu velkých oblastí (zemí, makroregionů) daného státu (největší regionální srovnávací jednotkou), je obvykle tvořena několika jednotkami v úrovni NUTS 2. Srovnatelným příkladem může být Rakousko a Belgie, které se shodně dělí na tři územní jednotky NUTS 1, podobně i Nizozemsko se člení na čtyři jednotky NUTS 1. Právě s ohledem na určitou analogii se srovnatelnými zeměmi EU a na historické a geografické podmínky České republiky by bylo bývalo vhodné uvažovat o dvou až třech jednotkách NUTS 1 (např. Čechy, Morava, Praha). NUTS 2 - je jednotkou řádově nižší, obvykle odpovídá úrovni středního článku územně správního členění daného státu. V ČR nelze v podstatě pro tuto úroveň použít VÚSC, protože některé jsou příliš malé, např. Karlovarský a Liberecký kraj. NUTS 3 - je jednotkou vesměs odpovídající úrovni nejnižšího územně správního regionu státní správy (úroveň okresů a příp. krajů ). U menších států EU osciluje jejich velikost v počtu obyvatel mezi 200 až 400 tisíci. Lokální administrativní jednotka první hierarchické úrovně (LAU 1) dříve NUTS 4 - není legislativně vymezena a jako územní jednotka není v řadě států EU určena. Lokální administrativní jednotka druhé hierarchické úrovně (LAU 2) - dříve NUTS 5 také není legislativně vymezena, je nejmenší lokální jednotkou, zpravidla na úrovni obce. Jednotky NUTS 2 a 3 mají přímou vazbu na strukturální fondy, podle nich se do roku 1999 zařazovaly regiony pro podporu v rámci cíle 1 (podpora rozvoje a strukturálních změn zaostávajících regionů NUITS 2), cíle 2 (Konverze regionů nebo jejich částí, jež jsou vážně ohroženy hospodářským úpadkem NUTS 3 a mikroregiony) a cíle 5b (podpora rozvoje venkovských regionů umožněním rozvoje a strukturálních změn venkovských oblastí) a 10

11 rovněž příhraniční oblasti programu INTERREG. I v letech 2000 až 2006 regiony na úrovni NUTS 2 a 3 hráli rozhodující roli z pohledu příjmu pomoci ze strukturálních fondů (cíl 1 podpora rozvoje a strukturálního přizpůsobování zaostávajících regionů původní cíl 1 a 6; cíl 2 podpora hospodářských a sociálních přeměn oblastí se strukturálními potížemi původní cíl 2 a 5b). V této souvislosti je však třeba uvést, že pod cíl 2 byly zařazeny i regiony menší, např. mikroregiony. Pro programovací období mají opět rozhodující význam jednotky NUTS 2, a to pro cíl 1 Konvergence. Legislativní zajištění regionální a strukturální politiky v EU Regionální a zejména strukturální politika je v rámci Evropské unie zajištěna celou řadou právních aktů. Provádění strukturální a regionální politiky v Evropské unii vychází ze Smlouvy o Evropském společenství, kde je včleněna pod titulem hospodářská a sociální soudržnost. V článku 130a smlouvy je zakotvena klauzule, že Společenství usiluje zejména o snižování rozdílů mezi úrovněmi rozvoje různých regionů a o zmírňování zaostalosti regionů, které jsou v nejméně výhodné situaci včetně venkovských oblastí, v článku 130b se pak uvádí, že Společenství podporuje dosažení těchto cílů prostřednictvím strukturálních fondů a v článku 130d je pak uveden vznik fondu soudržnosti. Opatření vztahující se k různým aspektům realizace strukturální politiky jsou po legislativní stránce zakotvena v nařízeních Rady EU ke strukturálním fondům. Nařízení představuje závazný legislativní akt normativní povahy, obecně závazný jak na úrovni Společenství, tak na úrovni jednotlivých členských států, který může zavazovat jak tyto státy, tak i jejich vnitrostátní subjekty práva. Pro regionální politiku a strukturální fondy lze považovat za nejvýznamnější následující právní akty Evropského společenství: Články ze Smlouvy o založení Evropského společenství týkající se politiky hospodářské a sociální soudržnosti (strukturální a regionální politiky) - oblast primární legislativy. 11

12 Jde zejména o úvodní články 2 a 3 a články 130a až 130e z hlavy XIV (Hospodářská a sociální soudržnost). S politikou hospodářské a sociální soudržnosti mající průřezový charakter samozřejmě souvisí i ostatní společné politiky Společenství, v praxi se zejména jedná o oblast společných pravidel pro soutěž (hlava V. smlouvy), např. čl. 92 (podpory poskytované státy - na oblasti cíle 1 strukturálních fondů se vztahuje odst. 3 písm. a/ tohoto článku), finanční ustanovení (články 199 až 209), které vymezují rozpočtové záležitosti Společenství, články 130r až 130t (oblast životního prostředí, Protokol o Hospodářském a sociálním výboru a Výboru regionů atd.). Legislativa platná do roku 2006 Sekundární právní předpisy, jež se dotýkaly strukturální a regionální politiky do roku 2006, respektive u dofinancování programů až do roku 2008: Jedná se zejména o nařízení o strukturálních fondech a kohezním fondu, která jsou v členských státech účinná přímo, a která proto nejsou předmětem transposice do národních legislativ, pouze je třeba vytvořit podmínky k jejich využívání. Jde o: Nařízení Rady (EC) č. 1257/1999 o podpoře pro rozvoj venkova ze Zemědělského podpůrného a záručního fondu a měnící a zrušující některá nařízení. Nařízení Rady (EC) č. 1260/1999 stanovující obecná ustanovení o strukturálních fondech, upravuje postupy pro řízení a provádění pomoci ze strukturálních fondů; toto nařízení je podrobně rozvedeno v navazujících předpisech. Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EC) č. 1261/1999 o Evropském fondu regionálního rozvoje. Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EC) č. 1262/1999 o Evropském sociálním fondu. 12

13 Nařízení Rady (EC) č. 1263/1999 o Finančním nástroji pro podporu rybářství. Nařízení Rady (EC) č. 1264/1999 měnící nařízení (ES) č. 1164/94 o založení Kohezního fondu. Nařízení Rady (EC) č. 1265/1999 měnící přílohu II k Nařízení Rady (EC) č. 1164/94 o založení Kohezního fondu. Nařízení Rady (EC) č. 1266/1999 o koordinaci pomoci žadatelským státům v rámci předvstupní strategie. Nařízení Rady (EC) č. 1267/1999 vytvářející nástroj pro strukturální politiku pro předvstupní fázi (ISPA). Nařízení Rady (EC) č. 1268/1999 o podpoře Společenství pro předvstupní opatření pro rozvoj zemědělství a venkova v žadatelských státech střední a východní Evropy v předvstupním období (SAPARD); Poslední tři nařízení upravují pomoc Evropské unie kandidátským zemím. V nařízení Komise (ES) č. 438/2001 ze dne 2. března 2001 jsou stanovena detailní pravidla pro provádění nařízení Rady (ES) č. 1260/1999 v oblasti finančního řízení a finanční kontroly pomoci poskytované v rámci strukturálních fondů. Nařízení Komise (ES) č. 1685/2000 ze dne 28. července 2000 stanovuje podrobná pravidla pro způsobilost výdajů na činnosti spolufinancované strukturálními fondy. V nařízení Komise (ES) č. 448/2001 ze dne 2. března 2001 jsou uvedena podrobná pravidla pro postup při provádění oprav financování. Podrobná pravidla pro informační a propagační opatření členských států v souvislosti s pomoci ze strukturálních fondů popisuje nařízení Komise (ES) č. 1159/2000 ze dne 30. května Komunitární úpravu regionální a strukturální politiky dále upravily následující nařízení a další dokumenty: 13

14 Nařízení (ES) č. 1783/1999 Evropského Parlamentu a Rady o Evropském fondu regionálního rozvoje. Nařízení Evropského Parlamentu a Rady (ES) č. 1784/1999 o Evropském sociálním fondu. Nařízení Rady (ES) č. 1258/1999 o financování Společné zemědělské politiky. Nařízení Rady (ES) č. 1259/ 1999, stanovující společná pravidla pro přímé platby v rámci Společné zemědělské politiky. Nařízení Komise (EHS) č. 1865/1990, týkající se úroků z účtu za opožděné platby, které mají být účtovány v případě opožděné refundace pomoci ze strukturálních fondů. Nařízení Komise (ES) č. 643/2000 ze dne 28. března 2000 o opatřeních pro používání eura pro účely rozpočtového řízení strukturálních fondů. Nařízení Komise (EHS) č. 2064/1997 stanovující podrobná opatření pro implementaci nařízení Rady (EHS) č. 4253/88, pokud jde o členskými státy prováděnou finanční kontrolu operací spolufinancovaných ze strukturálních fondů /pozměněno 398R2406/. Nařízení Rady (ES) č. 1164/1994 o zřízení Fondu soudržnosti. Nařízení Komise (ES) č. 1386/2002, upravující konkrétní podmínky systému řízení a kontroly pomoci z Fondu soudržnosti, který je obecně upraven nařízením Rady ES 1164/1994. Nařízení Komise (ES) č. 1750/1999, kterým se stanoví prováděcí pravidla k nařízení Rady (ES) č. 1257/1999 o podpoře pro rozvoj venkova z Evropského zemědělského podpůrného a záručního fondu (EAGGF). Rozhodnutí Komise (ES) č. 500/1999, vytvářející indikativní rozdělování přídělů členským státům ze strukturálních fondů kromě regionů patřících pod Cíl 1 v rámci Finančního nástroje pro usměrňování rybolovu pro období

15 Rozhodnutí Komise (ES) č. 501/1999, vytvářející indikativní rozdělování přídělů členským státům pro Cíl 1 strukturálních fondů pro období Rozhodnutí Komise č. 502/1999, vytvářející seznam regionů patřících pod Cíl 1 strukturálních fondů pro období Rozhodnutí Komise č. 503/1999, vytvářející pro každý členský stát limit populace patřící pod Cíl 2 strukturálních fondů pro období Rozhodnutí Komise č. 504/1999, vytvářející indikativní rozdělování přídělů členským státům pro Cíl 2 strukturálních fondů pro období Rozhodnutí Komise č. 505/1999, vytvářející indikativní rozdělování přídělů členským státům pro Cíl 3 strukturálních fondů pro období Usnesení Rady č. 1220(01)/1996 o stejných příležitostech pro muže a ženy v evropských strukturálních fondech. Usnesení Rady č. 820 (01)/1994 o podpoře stejných příležitostí pro muže a ženy v akcích evropských strukturálních fondů. Sdělení Komise č. 310(01)/1998 návody k regionální podpoře poskytované státy. Cíle regionální a strukturální politiky Evropské unie v letech Pro období let byly formulovány a schváleny tři cíle, přičemž první dva byly regionální a třetí plošný: Cíl 1 - podpora rozvoje a strukturálního přizpůsobování regionů, které ve svém rozvoji zaostávají za ostatními (stručně řečeno podpora zaostávajících regionů); Cíl 2 - podpora hospodářské a sociální konverze oblastí, které se potýkají se strukturálními problémy (stručně řečeno podpora regionů se strukturálními problémy); 15

16 Cíl 3 - podpora adaptace a modernizace politik a systémů vzdělávání, odborné přípravy a zaměstnanosti (stručné vyjádření podpora vzdělávání a zaměstnanosti). Tabulka 3: Podpora za strukturálních fondů podle cílů v období Cíl 1 ERDF ESF EAGGF podpůrná sekce FIFG Cíl 2 ERDF ESF Cíl 3 ESF Původní zaměření cíle 1, tj. podpora rozvoje zaostávajících regionů, bylo pro období rozšířeno o obsah dřívějšího cíle 6, který byl zaměřen na pomoc řídce zalidněným regionům. Pro cíl 1 platilo, že: byl určen pro regiony NUTS 2 s HDP na 1 obyvatele nižším než 75 % průměru EU (průměr za roky 1994/96); o zařazení regionu rozhodovala EK; v těchto regionech žilo 22 % populace EU; pro cíl bylo určeno 69,7 % prostředků fondů (136 mld. Euro); do cíle 1 byly zařazeny rovněž nejodlehlejší (zámořské) regiony EU a regiony bývalého cíle 6; přechodné období 6 nebo 7 let pro regiony, které v předcházejícím období čerpaly z cíle 1 a pro období nesplnila kritéria (měly vyšší HDP); cíl 1 byl rovněž určen pro území z dřívější iniciativy Společenství PEACE (Irsko a Severní Irsko) a pro švédské pobřeží Botnického zálivu. V rozsahu pomoci se odrazil počet obyvatel, rozdíl mezi bohatstvím regionu a průměrem EU, a bohatství státu, jehož je region součástí. Dodatečná pomoc se poskytla regionům s velmi vysokou nezaměstnaností. Společně s cílem 2 měl cíl 1 zahrnout 35 % - 40 % obyvatel Unie ve srovnání s 51 % v minulém období. Pro cíl 2 platila následující fakta: cíl 2 byl určen pro regiony postižené socioekonomickou restrukturalizací, přičemž nezískávali pomoc z cíle 1; regiony pod cíl 2 16

17 musely splňovat kritéria Spol1ečenství, případně další kritéria stanovená státem, na jehož území leží; o zařazení regionu rozhodovala EK po konzultaci s jednotlivými státy při zachování pravidla, že maximální redukce nesmí přesáhnout 1/3 oblastí, které získávaly podporu z Cíle 2 a Cíle 5b v roce 1999; v regionech zařazených pod cíl 2 žilo 18 % populace EU: oblasti průmyslu a služeb (10 %), venkovské oblasti (5 %), městské oblasti (2 %), oblasti závislé na rybolovu (1 %); pro cíl 2 bylo určeno 11,5 % prostředků fondů (22,5 mld. Euro); byla stanoveno přechodné období 6 let pro území, která dříve čerpala z cíle 2 a cíle 5b a pak nebyla pod tento cíl zařazena. Pod cíl 2 byly zařazeny: oblasti kde docházelo k hospodářským a sociálním změnám v sektoru průmyslu a v sektoru služeb, venkovské oblasti, které pro nedostatek ekonomické diverzifikace značně upadaly, městské oblasti, které se dostaly do potíží v důsledku ztráty ekonomických aktivit, depresí procházející oblasti závislé na rybolovu. Cíl 3 byl plošný a jeho záměrem bylo rozvíjení aktivit týkajících se lidských zdrojů: byl určen pro regiony, které nezískávaly pomoc z cíle 1; rámec pro akce členských států v oblasti lidských zdrojů; adaptace a modernizace systémů vzdělávání, odborné přípravy a zaměstnanosti: spojené s ekonomickými a sociálními změnami, systémy celoživotního vzdělávání a odborné přípravy, aktivní politiky zaměstnanosti, podporou rovných příležitostí; pro cíl bylo určeno 12,3 % prostředků fondů (24 mld. Euro). Základním smyslem bylo, aby se členským státům pomohlo přizpůsobovat a modernizovat jejich systémy vzdělávání, odborné přípravy a zaměstnanosti. Trhy práce se měly modernizovat v souladu s víceletými plány zaměstnanosti a s novou hlavou o zaměstnanosti, včleněnou do Amsterodamské smlouvy. 17

18 Fondy, iniciativy a instituce financující regionální a strukturální politiku EU do roku 2006 Strukturální fondy V minulých programovacích obdobích, tj. do roku 2006 byly pro podporu opatření regionální a strukturální politiky používány čtyři strukturální fondy (SF): Evropský fond regionálního rozvoje ERDF Evropský fond regionálního rozvoje byl jedním ze čtyř strukturálních fondů, jejichž společným cílem bylo snižování rozdílů v životní úrovni mezi regiony Evropské unie. Z ERDF byly rozdělovány finanční prostředky především na plnění Cílů 1 a 2 regionální a strukturální politiky EU a dále z něho byly financovány Iniciativy společenství INTERREG a URBAN, jakož i inovační opatření. Základním posláním ERDF byla pomoc při odstraňování regionálních nerovností a posilování rozvoje a konverze regionů. Dále měl podporovat stabilní a trvale udržitelný rozvoj a přispět k vytváření trvale perspektivních pracovních míst (viz Směrnice č. 1783/1999). Hlavními oblastmi politiky ERDF byly: produktivní investice k vytvoření nebo zachování permanentních pracovních míst; investice do infrastruktury: které v regionech získávajících podporu z Cíle 1, pomáhají růstu ekonomického potenciálu, přizpůsobení strukturálním změnám a tvorbě nebo udržení trvale perspektivních pracovních míst, včetně investic do infrastruktury přispívající k založení a rozvoji transevropských sítí v oblasti dopravy, telekomunikací a energetické infrastruktury s cílem spojit centrální regiony Společenství se strukturálně znevýhodněnými regiony, jejichž zaostávání je způsobeno 18

19 geografickou (ostrovní, vnitrozemské nebo periferní) polohou; které se v regionech získávajících podporu z Cílů 1 a 2 nebo z Iniciativ Společenství týkají diversifikace ekonomických lokalit a průmyslových oblastí procházejících úpadkem, obnovy v městských oblastech procházejících krizí a revitalizace a zlepšení dostupnosti venkovských oblastí a oblastí závislých na rybolovu; prostředky do infrastruktury tam, kde je modernizace nebo regenerace infrastruktury nezbytná pro tvorbu nebo rozvoj ekonomických aktivit vytvářejících pracovní místa, včetně infrastrukturního napojení, na kterých jsou tyto aktivity závislé; rozvoj endogenního potenciálu podporováním lokálního rozvoje a aktivit malého a středního podnikání: podpora služeb pro podniky, zvláště v oblasti managementu, marketingu a výzkumu a služeb společných pro více podniků; financování transferu technologií, včetně transferu informací a sběru informací, spolupráce mezi podniky a výzkumnými pracovišti a financování zavádění inovací v podnicích; podpora přístupu podniků k úvěrům a půjčkám vytvořením příslušných finančních nástrojů; přímá investiční pomoc podnikům; podpora infrastruktury nezbytné pro lokální rozvoj; pomoc organizačním strukturám poskytujícím služby pro vytváření nových pracovních míst, ale nejsou financovány z Evropského sociálního fondu; technická pomoc. V regionech získávajících pomoc z Cíle 1 mohl ERDF financovat také investice pro rozvoj vzdělání a zdraví obyvatelstva, které přispívaly k vyrovnávání rozdílů mezi regiony. 19

20 Finanční příspěvky ERDF mohly být poskytnuty na akce podporující: produktivní prostředí, především růst konkurenceschopnosti malých a středních firem a zvyšování atraktivity regionů, zvláště zlepšení standardu jejich infrastruktury; výzkum a rozvoj technologií, především zavádění nových technologií a inovací a posilování technologických a výzkumných kapacit pro regionální rozvoj; rozvoj informační společnosti; rozvoj cestovního ruchu a investic do kultury, včetně ochrany kulturního a přírodního dědictví, s podmínkou, že budou vytvořena trvalá pracovní místa; ochranu a zlepšení životního prostředí, zvláště preventivní akce podporující ekonomický rozvoj, čisté a účinné využití energií a rozvoj obnovitelných energetických zdrojů; rovnost mezi muži a ženami v oblasti zaměstnání, jednak zakládáním firem, jednak prostřednictvím infrastruktury nebo služeb schopných sladit rodinný a pracovní život; nadnárodní, přeshraniční a meziregionální spolupráci k trvale udržitelnému Poslání regionálnímu a lokálnímu rozvoji. odstranění regionální nerovnosti ve Společenství; podpora stabilního a trvale udržitelného rozvoje a trvalých pracovních míst. Oblasti politiky produktivní investice k vytvoření nebo zachování permanentních pracovních míst; infrastruktura, Transevropské sítě (TEN), regionální infrastruktura; 20

21 endogenní potenciál, místní rozvoj, malé a střední podnikání (SME); technická pomoc; v oblastech zařazených do Cíle1 vzdělání a zdraví obyvatelstva. Evropský sociální fond ESF Evropský sociální fond (ESF) byl nejstarším ze čtyř strukturálních fondů. Už od roku 1957 na principu společného financování podporuje aktivity členských zemí Evropské unie směřující ke zlepšení perspektiv lidí při hledání práce a získávání potřebných kvalifikací. ESF se objemem finančních prostředků zařadil na druhé místo mezi strukturálními fondy. Evropský sociální fond spolufinancoval pomoc členským státům při plnění odsouhlasených cílů, které směřovaly k získání většího počtu a lepších pracovních míst. Jeho posláním bylo předcházet nezaměstnanosti a bojovat s ní, umožnit pracovní síle v EU a evropským podnikům takové zázemí, které by jim umožnilo využít nových příležitostí a zároveň by je ochránilo před problémy na trhu práce. Pomáhal rozvíjet schopnosti lidí, zejména těch, kteří mají zvláštní problémy s hledáním práce, udržením zaměstnání nebo návratem na pracoviště po delší nepřítomnosti. Mohl také poskytnout potřebnou pomoc, kdy se lidé s těmito změnami vyrovnávali. Rovněž poskytoval podporu členským státům při zavádění nových aktivních politik a systémů určených k boji se základními příčinami nezaměstnanosti a pro zvýšení kvalifikace. Podporu také poskytoval podle konkrétních požadavků regionů, jež čelily mimořádným problémům. Od roku 2000 poskytuje Evropský sociální fond významnou politickou a finanční podporu při uvádění Evropské strategie zaměstnanosti do života. Zásadní roli sehrál Evropský sociální fond v podpůrných opatřeních spadajících do Národního akčního plánu zaměstnanosti členského státu. Avšak nikoliv celá strategie zaměstnanosti se realizovala na národní úrovni, protože důležitou roli měly i regionální a 21

22 místní orgány v rámci vlastní působnosti. Nové Nařízení o Evropském sociálním fondu výslovně odkazovalo na vhodnost podpory místních iniciativ zaměřených na zvýšení zaměstnanosti ve všech oblastech politiky zaměstnanosti, které si členský stát přál oslovit. Evropský sociální fond se především zaměřuje na podporu potřeb individuálních osob s cílem zvýšit jejich zaměstnatelnost, ale lze jej také aplikovat i pro zlepšení systémů a struktur tak, aby trh práce samotný lépe fungoval. Z tohoto fondu byla poskytována pomoc především v rámci cíle 1 strukturálních fondů. Postupně se zformovalo pět základních oblastí politiky Evropského sociálního fondu: 1. Rozvoj a podpora aktivní politiky na trhu práce boj proti nezaměstnanosti a její prevence, prevence dlouhodobé nezaměstnanosti jak u žen, tak i u mužů, usnadnění opětovné integrace dlouhodobě nezaměstnaných na trhu práce, podpora profesního začlenění mladých lidí a osob, které se vrací na trh práce po období nepřítomnosti, podpora profesní integrace osob vracejících se na trh práce po období nepřítomnosti. 2. Podpora rovných příležitostí pro všechny v přístupu na trh práce se zvláštním důrazem na ty, kterým hrozí vyloučení ze společnosti (např. zdravotně postižení, etnické menšiny a další skupiny a osoby). 3. Podpora a zlepšování školení, vzdělávání a poradenství jakožto součástí politiky celoživotního vzdělávání s cílem: umožnit a zlepšit přístup na trh práce a začlenění do něho, zlepšit a udržet zaměstnatelnost a podpořit profesní mobilitu, posílit spojení mezi vzdělávacími či školicími institucemi a trhy práce. 22

23 4. Podpora kvalifikované, vzdělané a přizpůsobivé pracovní síly, inovací a flexibilní organizace práce, rozvoje podnikání a podmínek umožňujících vytváření pracovních míst a podpora dovedností a rozvoj lidského potenciálu ve výzkumu, vědě a technologii. 5. Konkrétní opatření na zlepšení přístupu žen na trh práce a jejich účasti na něm včetně rozvoje jejich pracovní kariéry, přístupu žen k novým pracovním příležitostem a zahájení vlastního podnikání a snížení vertikální a horizontální segregace na základě pohlaví na trhu práce. V uvedených pěti oblastech měl Evropský sociální fond současně tři zásadní záměry: podpora místních iniciativ v oblasti zaměstnanosti, zejména místní a regionální úmluvy řešící zaměstnanost, sociální aspekty a situace na trhu práce ovlivňující rozvoj informační společnosti, rozvoj jejího pracovního potenciálu a umožnění jejích možností a výhod všem, zajištění rovných příležitostí pro muže a ženy je společným cílem pro všechny činnosti. Evropský sociální fond tedy pomáhal rozvíjet zaměstnanost podporou zaměstnatelnosti, podnikání a rovných příležitostí a investuje do lidských zdrojů. Konkrétně byl ESF orientován na tyto činnosti: podpora a doplňování aktivit členských států EU v oblasti sociální politiky, zvláště pokud jde o víceleté národní akční plány zaměstnanosti (rozvoj aktivní politiky na trhu práce pro boj s nezaměstnaností, zvláště dlouhodobou, podpora reintegrace dlouhodobě nezaměstnaných nebo absentujících do trhu práce, pomoc mladým lidem při vstupu na trh práce); podpora rovných příležitostí na trhu práce, zejména v případě lidí na okraji společnosti; podpora a rozvoj vzdělávacích, post-graduálních, rekvalifikačních a poradenských programů pro zvýšení konkurenceschopnosti na trhu práce a mobility pracovních sil; podpora a rozvoj kvalifikované pracovní síly, tvorby pracovních míst a inovací v oblasti 23

24 organizace práce; podpora rovných příležitostí pro ženy a muže na trhu práce; rozvoj struktur a mechanismů sociální politiky (vzdělávání učitelů a odborných pracovníků, snazší přístup k vzdělávacím a rekvalifikačním programům, modernizace a zlepšení efektivnosti služeb souvisejících s trhem práce, vývoj systémů pro anticipaci vývoje nezaměstnanosti a požadavků na kvalifikaci pracovní síly apod.) podpora informovanosti a publicity podílení se na implementaci Iniciativy Společenství EQUAL (boj s diskriminací a nerovným přístupem na trhu práce) spolufinancování inovačních opatření (pilotní projekty, studie a výměna zkušeností a informací v oblasti sociální politiky) a technické pomoci související s přípravou, implementací, monitorováním, kontrolou a vyhodnocováním operací financovaných fondem. Evropský zemědělský podpůrný a záruční fond (podpůrná sekce) - EAGGF-G Hlavním smyslem Evropského zemědělského podpůrného a záručního fondu bylo jakožto jednoho ze strukturálních fondů až do roku 2006 a při dočerpávání prostředků až do roku 2008 pomáhat chránit spojení mezi zemědělstvím a půdou, zlepšovat a podporovat konkurenceschopnost zemědělství jakožto klíčové aktivity ve venkovských oblastech. Zajišťoval diverzifikaci činností ve venkovských oblastech a pomáhal udržovat osídlení venkovských oblastí. Měl chránit a zlepšovat životní prostředí, krajinu a venkovské památky. Jak vyplývá z názvu, dělil se tento fond na část záruční a podpůrnou. Záruční část byla tvořena okolo 95 % všech výdajů fondu a sloužila v naprosté většině případů pro financování Společné zemědělské politiky. Pouze nepatrná část z těchto prostředků mohla být v souladu s Nařízením Rady EU č. 1257/1999 využita pro podporu některých opatření v rámci Cíle 2. Do strukturálních fondů patřila tedy pouze podpůrná část, která však disponovala pouze zhruba dvacetinou celkových financí fondu. Tato část se podílela na financování 24

25 operací spadajících zejména pod Cíl 1 a v některých specifických případech i pod Cíl 2. EAGGF jako celek se v oblasti rozvoje venkova účastnil především těchto aktivit: investice do zakládání a rozvoje zemědělských holdingů za účelem zvýšení konkurenceschopnosti, produktivity, kvality výrobků; pomoc začínajícím farmářům; podpora vzdělávacích programů pro pracovníky v zemědělství a lesnictví; podpora zemědělců při předčasném odchodu do důchodu; podpora zemědělství v oblastech s nepříznivými přírodními podmínkami a oblastech s přísnějším ekologickým režimem; podpora zemědělských aktivit zohledňujících životní prostředí a tvorbu krajiny, podpora agroturistiky; podpora zpracování a marketingové strategie pro zemědělské výrobky, které mají dobré předpoklady pro uplatnění na trhu; podpora a rozvoj lesnictví; podpora adaptace a rozvoje venkovských oblastí (rozvoj služeb, infrastruktury a turistiky ve venkovských oblastech, ochrana a obnova kulturního dědictví apod.); účast na financování Iniciativy Společenství LEADER (rozvoj venkova) týká se pouze podpůrné sekce. Finanční nástroj pro podporu rybolovu - FIFG Podobně jako EAGGF fungoval tento nástro v rámci strukturálních fondů do roku Jeho posláním bylo podporovat: změny v rybářském sektoru; modernizace loďstva; rozvoj chovu ryb; ochrana některých přímořských oblastí; vybavení rybářských přístavů; výroba a obchod s rybími výrobky; podpora výroby. 25

26 Každý fond se také mohl podílet na opatřeních technické pomoci a na pilotních nebo vzorových projektech. Uvedené strukturální fondy v tehdejším složení, tedy až do roku 2006 sloužily k naplňování cílů strukturální a regionální politiky EU. Fond soudržnosti V Maastrichtské smlouvě je stanoveno, že finanční prostředky z Fondu soudržnosti CF (někdy též označovaného jako Kohezní fond) budou poskytovány členským státům Evropské unie s HNP na obyvatele nižším než je 90 % průměru Společenství (měřeno paritou kupní síly). Podmínkou ovšem je, že vyvíjejí snahu k naplnění konvergenčních kritérií nutných pro členství v Evropské měnové unii. Přestože obecným cílem Fondu soudržnosti je opět podpora hospodářské a sociální soudržnosti Společenství, nepatří mezi Strukturální fondy. Z Fondu soudržnosti jsou financovány dva druhy projektů: projekty zaměřené na problematiku životního prostředí a trvale udržitelného rozvoje, tzn. projekty životního prostředí přispívající k dosažení cílů stanovených společnou politikou Unie v této oblasti; projekty společného zájmu ve sféře dopravní infrastruktury, které směřují k plnění priorit stanovených Rozhodnutím Evropského parlamentu a Rady č. 1692/96/EC z 23. července 1996 o rozvoji transevropských dopravních sítí. Dále Fond soudržnosti spolufinancoval následující aktivity: předběžné studie k projektům vhodným pro financování z Kohezního fondu; opatření technické pomoci včetně propagačních a informačních kampaní, zvláště se jedná o: o horizontální opatření, jako jsou srovnávací studie pro vyhodnocení dopadu podpory Společenství; o opatření a studie přispívající k vyhodnocení, monitorování, kontrole nebo 26

27 ocenění projektů a k posílení a zajištění koordinace a souladu projektů, zejména s dalšími politikami Společenství; o opatření a studie související s implementací projektů. Evropská investiční banka Evropská investiční banka (EIB) má na rozdíl od předchozích fondů vlastní právní subjektivitu. Jejím posláním je přispívat k vyváženému a nerušenému rozvoji společného trhu v zájmu Společenství, přičemž k tomu využívá jak prostředků získaných na kapitálovém trhu, tak prostředků vlastních. Nevýdělečným poskytováním půjček a záruk usnadňuje financování projektů: na rozvoj méně rozvinutých oblastí; na modernizaci nebo konverzi podniků anebo na vytvoření nových pracovních příležitostí vzniklých postupným utvářením společného trhu, které pro svůj rozsah nebo pro svou povahu nemohou být plně financovány prostředky dostupnými v jednotlivých členských státech; společného zájmu více členských zemí, které pro svůj rozsah nebo povahu nemohou být plně financovány prostředky dostupnými v jednotlivých členských státech. Banka usnadňuje financování investičních programů, a to s pomocí ze strukturálních fondů i dalších nástrojů. Iniciativy Společenství Část prostředků strukturálních fondů byla v období 2000 až 2006 vyčleněna na samostatné Iniciativy Společenství, přičemž větší pozornost věnujeme těm Iniciativám, jež se realizovaly v České republice: INTERREG podpora přeshraniční, nadnárodní a meziregionální spolupráce za účelem harmonického, vyváženého a udržitelného rozvoje Společenství jako celku. Evropská komise schválila v dubnu 2000 pokračování Iniciativy Společenství INTERREG III na období , přičemž pro financování bylo určeno mil. Euro (v cenách roku 1999). Doplněná iniciativa měla tři základní sekce: 27

28 A - Zaměřenou na přeshraniční spolupráci podporující integrovaný regionální rozvoj mezi pohraničními regiony. Byla tedy určena pouze pro přeshraniční spolupráci regionů. B - Zaměřenou na nadnárodní spolupráci přispívající k integrovanému území mezi státy Evropské unie. Byla soustředěna na nadnárodní spolupráci. C - Cílenou na posílení meziregionální spolupráce a podporující politiky a techniky meziregionálního ekonomického rozvoje, neměla geografické omezení, mohly spolupracovat všechny regiony. Projekty byly spolufinancovány jak EK, tak členskými státy. Program INTERREG III byl financován pouze z Evropského fondu regionálního rozvoje. Příspěvek ERDF mohl být do výše 50 % celkových nákladů, v regionech zahrnutých do Cíle 1 až do výše 75 % nákladů. EK předložila finanční alokaci prostředků pro jednotlivé členské státy. Kritériem byl především podíl obyvatelstva: 1. v regionech na vnitřních hranicích EU, 2. ve zvláště periferních oblastech, 3. v regionech na hranicích se státy střední a východní Evropy. Rovněž byla přijata zásada, že % národních prostředků musí být alokováno na přeshraniční spolupráci a 6 % na meziregionální spolupráci. Státy, které nebyly členy EU a zúčastňovaly se akcí v rámci INTERREGu III, mohly získat finanční prostředky na spolupráci z programu PHARE-CBC, národních programů PHARE, ISPA a SAPARD nebo z programů TACIS (pro státy SNS) a MEDA (pro státy kolem Středozemního moře). Dále bylo možno získat půjčky Evropské investiční banky (EIB). INTERREG IIIA 28

29 Byl zaměřen na přeshraniční spolupráci mezi sousedními regiony k rozvoji přeshraničních sociálněekonomických center společnými rozvojovými strategiemi. Podporované oblasti: Všechna území NUTS III lokalizovaná podél vnitřních i vnějších hranic EU Některé NUTS III v pobřežních oblastech V některých případech mohly pobírat podporu i území sousedící s pohraničními a přímořskými NUTS III. Program byl určen také pro území, která nebyla klasifikována jako NUTS III, ale byla uvnitř pohraničních regionů NUTS III, nebo pro region, kde taková území sousedila s jinými pohraničními oblastmi. Pro takové případy však existujovalo finanční omezení obdržené podpory nesměly přesáhnout 20 % prostředků programu Interreg. Priority 1. Podpora rozvoje městských, venkovských a pobřežních oblastí 2. Posílení podnikatelského prostředí 3. Rozvoj malých a středních podniků, včetně cestovního ruchu 4. Rozvoj místních aktivit podporujících zaměstnanost 5. Pomoc při integraci na trhu práce, včetně sociální integrace 6. Iniciativy podporující využití lidských zdrojů a zařízení pro výzkum a vývoj, vzdělávání, kulturu, komunikaci, zdraví a právní ochranu 7. Opatření na ochranu životního prostředí podporující účinné využití energie a obnovitelné energetické zdroje 8. Podpora dopravních, informačních a komunikačních sítí a služeb, vodních a energetických systémů 9. Růst spolupráce v právní a administrativní oblasti 10. Růst lidského i institucionálního potenciálu pro přeshraniční spolupráci 29

30 INTERREG IIIB Nadnárodní spolupráce mezi národními, regionálními a lokálními orgány byla zaměřena na podporu větší integrace uvnitř EU formováním větších seskupení regionů. Podporovala trvale udržitelný a vyrovnaný rozvoj uvnitř unie a lepší integraci mezi členskými státy a kandidátskými zeměmi a dalšími sousedními zeměmi. V programech INTERREG IIIB byl kladen zvláštní důraz na významně periferní regiony a ostrovní regiony. Poskytovaly také příležitost k podpoře spolupráce mezi skupinami regionů, které měly společné problémy, jako např. horské oblasti. Podporované oblasti: Podpora nadnárodní spolupráce mohla být poskytována na celém území Evropské unie a v regionech sousedících s EU. Regionální seskupení byla sestavena na základě bývalých programů INTERREG IIC (prostorové plánování) a pilotních projektů vycházejících z bývalé směrnice o ERDF (článek 10 o prostorovém plánování) z období , protože tyto programy ještě nebyly tehdy ukončeny. Jednalo se o: 1. Alpskou oblast (v EU Rakousko, alpské regiony Itálie a Francie a SRN a Švýcarsko, Lichtenštejnsko a Slovinsko) 2. Archimed (Řecko a italské regiony Kalábrie, Basilicata, Apulie a Sicílie) 3. Atlantickou oblast (Portugalsko, Irsko a regiony v širším zázemí Atlantického oceánu ve Španělsku, Francii a Velké Británii) 4. Region Baltského moře (Dánsko, Finsko, Švédsko, severní spolkové země SRN v EU, jihovýchodní Norsko, severní Polsko, pobaltské státy a regiony v severozápadním Rusku) 5. CADSES (střední Evropa, Jaderské moře, Podunají a jihovýchodní Evropa Rakousko, nové spolkové země SRN, Bavorsko a Bádensko Württembersko, 30

31 východní regiony Itálie, Řecko a mimo EU všechny státy CEFTA a bývalé Jugoslávie, Albánie, Bulharsko a evropská část Turecka) 6. Severní periferie (Skotsko, severní a střední Finsko a Švédsko, západní a severní Norsko a Island) 7. Region Severního moře (regiony Evropské unie v širším zázemí Severního moře a regiony jižního a jihozápadního Norska) 8. Jihozápadní Evropa (Pyrenejský poloostrov a regiony jihozápadní Francie) 9. Severozápadní Evropa (celé území BENELUXu, Velké Británie a Irska, převážná část starých spolkových zemí SRN a regiony severní Francie) 10. Nejvzdálenější regiony (Azory, Madeira, Kanárské ostrovy, francouzské zámořské departementy v Karibské oblasti a Réunion) 11. Středozemí (pobřežní oblasti EU v západní části Středozemního moře, včetně italských regionů Lombardie, Piemont a Valle d'aosta, francouzského regionu Rhône-Alpes a portugalského Algarve, dále Andora, Švýcarsko a regiony v Maroku, Alžírsku a Tunisku.) Návrhy na nadnárodní spolupráci musely vycházet: ze zkušeností z programů INTERREG IIC priorit politik Společenství, zvláště transevropských dopravních sítí doporučení Evropského prostorového plánu rozvoje (ESDP) Priority 1. rozšíření regionálních rozvojových strategií na nadnárodní úroveň, včetně spolupráce mezi městy nebo městskými oblastmi a venkovskými oblastmi; 2. podpora účinných a trvale udržitelných dopravních systémů spolu s lepším přístupem k informační společnosti; cílem bylo usnadnit komunikaci mezi ostrovy a periferními regiony; 31

32 3. podpora ochrany životního prostředí a přírodních zdrojů, především vodních zdrojů. Ve specifických případech zvláště periferních regionů nadnárodní spolupráce měla podporovat tyto iniciativy: ekonomickou integraci a podporu spolupráce mezi těmito regiony a regiony v dalších členských státech; podporovat spojení se zeměmi v jejich širším geografickém zázemí (Karibská oblast, Latinská Amerika, Atlantický oceán, severozápadní Afrika a Indický oceán). INTERREG IIIC Program INTERREG IIIC byl určen pro výměnu zkušeností týkajících se regionálního rozvoje a kooperace, zahrnoval i regiony mimo Evropskou unii, zvláště v zemích usilujících o vstup. V rámci programu byly čtyři priority: 1. Meziregionální spolupráce veřejné správy a dalších subjektů v regionech získávajících pomoc v rámci Cílů 1 a 2. Cílem bylo podpořit přímou spolupráci mezi partnery v těchto regionech a partnery v ostatních oblastech. Jednalo se zejména o výměnu zkušeností. 2. Meziregionální spolupráce veřejné správy a dalších subjektů zapojených v programech INTERREG. Tyto akce mohly pokrývat kooperaci jak na přeshraniční, tak i nadnárodní úrovni s cílem dosáhnout většího pozitivního efektu. 3. Meziregionální spolupráce mezi městy. Měly podporovat akce vedoucí ke zvýšení kvality života v městských oblastech. 4. Meziregionální spolupráce mezi regiony zapojenými do regionálních inovačních akcí. Z programu byly financovány tři základní typy projektů: 32

33 1. Operace regionálního rozsahu Byly cíleny k podpoře strategického přístupu kooperace mezi regiony. Mohly být složeny z několika menších projektů, ale musely se týkat minimálně tří regionů např. skupina regionů vypracovala plán, který zahrnoval projekty dopravního spojení, cestovního ruchu a kooperace malých a středních podniků. 2. Individuální meziregionální kooperační projekty Byly určeny k výměně zkušeností v oblasti metodologie a projektování a měly napomáhat jejich implementaci v regionech. Výsledkem měl být nikoliv jen transfer znalostí (jako v následujících programech Sítě), ale také kooperace při implementaci projektů. Obdobou této podpory byly např. již tehdy existující programy RECITE a Ecos-Ouverture. 3. Sítě Tento typ projektů byl zaměřen na výměnu zkušeností při implementaci projektů mezi regiony jak v Evropské unii, tak i mimo její hranice. Byl určen především na semináře, studijní cesty a výměnu odborníků. URBAN podpora hospodářské a sociální regenerace měst a příměstských oblastí procházejících krizovým obdobím. Iniciativa Společenství URBAN II byla zaměřena na podporu návrhů a implementaci inovačních rozvojových modelů pro ekonomickou a sociální regeneraci městských oblastí v úpadku. Měla také posílit výměnu informací a zkušeností s trvale udržitelným rozvojem měst v Evropské unii. Podporovaná území Do této iniciativy bylo zařazeno cca 50 měst s 20 tis. a více obyvateli. Tyto městské oblasti mohly být v kterémkoliv regionu (nebyly tedy omezeny skutečností, že pobíraly podporu z Cílů 1 nebo 2), ale musely splňovat nejméně tři z následujících podmínek: 33

34 vysoká míra dlouhodobé nezaměstnanosti nízká úroveň ekonomické aktivity vysoká úroveň chudoby potřeba strukturálních změn vzhledem k ekonomickým a sociálním potížím vysoký podíl imigrantů, etnických menšin nebo uprchlíků nízká úroveň vzdělání a kvalifikace vysoká úroveň kriminality a zločinnosti nestabilní demografický vývoj zvláště špatné environmentální podmínky Priority Renovace budov v kontextu tvorby zaměstnanosti, integrace místního obyvatelstva, respektování životního prostředí a všeobecného zlepšení života ve městech. Lokální iniciativy zaměstnanosti vedoucí k směrování pracovních míst do životního prostředí, kultury a služeb, se zvláštním zřetelem na rovnost mezi muži a ženami. Zdokonalování vzdělávacích systémů a systémů odborné přípravy. Rozvoj systémů veřejné dopravy nepoškozujících životní prostředí. Podpora zavádění manažerských systémů zlepšujících využití energie a využívajících obnovitelné zdroje energie. Rozvoj potenciálu, který vytváří technologie informační společnosti v ekonomickém sociálním a environmentálním sektoru. Každý z programů musí zahrnovat opatření pro posílení výměny informací a získaných zkušeností při regeneraci městských oblastí v úpadku. 34

35 Leader + rozvoj venkovských oblastí. Leader+ byla jedna ze čtyř Iniciativ Společenství financovaných v rámci strukturálních fondů EU pro programovací období Celkové finanční prostředky pro tuto iniciativu činily 2020 mil. Euro. Leader+ byl financován prostřednictvím Evropského zemědělského záručního a podpůrného fondu. Leader + navazoval na iniciativu Leader II z předchozího programovacího období a zaměřil se na podporu vysoce kvalitních a náročných integrovaných strategií pro rozvoj venkovských oblastí. Leader+ kladl důraz na spolupráci a vytváření sítí mezi venkovskými oblastmi. O podporu v rámci iniciativy Leader+ mohly žádat v podstatě všechny venkovské oblasti v rámci Evropské unie. Cílem Leader+ bylo pomoci aktérům na venkově zamyslet se nad dlouhodobým potenciálem jejich oblasti, pomoci jim implementovat integrované originální strategie udržitelného rozvoje spojené s novými způsoby využití přírodního a kulturního bohatství, posílení ekonomického prostředí s důrazem na vytváření pracovních míst, zlepšení organizačních schopností v rámci komunit. EQUAL nadnárodní spolupráce zaměřená na boj proti všem formám diskriminace a nerovnosti na trhu práce. Evropská komise přijala směrnice určené členským státům pro novou Iniciativu Společenství EQUAL Tato Iniciativa byla dodatečně zařazena do systému strukturální politiky EU, přičemž stavěla na iniciativách Employment a Adapt z předchozího programovacího období let Evropský sociální fond poskytl prostředky pro EQUAL ve výši 2,84 miliard EUR. EQUAL pomáhal vytvořit nadnárodní partnerství usilující o nové prostředky v boji se všemi formami vyloučení ze společnosti, diskriminace a nerovností spojené s trhem práce. Pomáhal vybudovat rozvojové partnerství spojující partnery z veřejných orgánů a soukromých institucí a asociací při prosazování priorit Evropské strategie zaměstnanosti v jejich regionu nebo oblasti činnosti. Poskytoval nové 35

36 prostředky v boji se všemi typy diskriminace a nerovností na trhu práce. V rámci této Iniciativy byly členské státy Evropské unie schopny spolupracovat nadnárodně v jakýchkoliv následujících tematických oblastech prostřednictvím rozvojových partnerství: 1. Zaměstnatelnost, podpora zapojení a znovuzapojení do pracovního procesu, otevřeného všem, boj proti rasismu na pracovišti. 2. Podpora podnikání, otevření procesu zakládání podniků pro všechny, zvýšení kvality práce v sociálním hospodářství (terciární sektor). 3. Adaptabilita, rozvoj praktik zahrnujících pracoviště a pokračování odborného vzdělávání, zavedení informačních technologií, předjímání změny a modernizace dovedností. 4. Rovné příležitosti pro ženy a muže, rozvoj nových forem organizace práce pro sladění rodinného a pracovního života, snížení rozdílů mezi muži a ženami a odstranění segregace na pracovišti. Právě v rámci Iniciativy EQUAL existovala možnost mezinárodní spolupráce partnerů s Evropské unie a příjemců pomoci Phare při přípravě novátorských aktivit. 36

37 Programování a financování strukturální a regionální politiky v období Programování v letech Programování v Evropské unii je založeno na povinnosti zpracovávat víceleté rozvojové programy; strukturální fondy nepřispívají k financování jednotlivých akcí, ale k podpoře rozvojových programů, které mají svůj vlastní rozpočet členěný podle priorit, subprogramů a jednotlivých opatření. Struktura těchto programů zahrnuje analýzu území včetně vymezení slabých a silných stránek a stanovení celkové strategie rozvoje území. Na tuto strategii pak navazuje podrobné rozpracování jednotlivých opatření (nikoliv ovšem v úrovni projektů) včetně vymezení finančního rámce (prostředky EU, národní prostředky - státní, regionální, místní a další a rovněž prostředky soukromého sektoru), splnění principu doplňkovosti a definování podmínek realizace programu. Převažovaly přitom programy iniciované na národní úrovni, na něž připadlo v letech 2000 až % prostředků strukturálních fondů; 5,35 % prostředků připadlo na Iniciativy Společenství a zbytek, tj. 0,65 % výdajů byl využíván na inovační opatření a opatření technické pomoci. V zemích, které celé nebo velkou částí svého území spadaly v letech 2000 až 2006 do cíle 1, existoval třífázový plánovací postup: nejprve byl zpracován Národní rozvojový plán (NDP - National development plan), na jehož základě Komise ve spolupráci s členským státem formulovala tzv. Rámec podpory společenství (CSF - Community support framework). Na základě schváleného CSF členský stát předložil jednotlivé operační programy, které mohly být odvětvové - celoplošné a regionální - pro každý region NUTS 2. V zemích, kde do cíle 1 přpadly pouze ojediněle vybrané regiony a pro podporu v rámci regionálního cíle 2, se volila forma tzv. Jednotného programového dokumentu (SPD - Single programming 37

38 document), který v sobě zahrnoval všechny výše uvedené tři fáze, ke kterému Evropská komise přijala tzv. závazné rozhodnutí. Programy spolufinancované EU se mohou zaměřovat na široké spektrum opatření v návaznosti na definovanou rozvojovou strategii daného území. Může jít zejména o oblast podpory hospodářského rozvoje (podpora podniků, regionální hospodářský rozvoj, inovace, technologický transfer, cestovní ruch), zemědělství, lesnictví a obnovy venkova, opatření na podporu výstavby infrastruktury (dopravní, energetická, vodohospodářská, telekomunikační), zlepšení životního prostředí, podporu zvyšování kvalifikace lidských zdrojů a různá opatření na podporu zaměstnanosti aj. Podrobnosti o možném zaměření podpor jsou obsaženy v jednotlivých nařízeních Rady EU ke strukturálním fondům. Východisko pro programování tvoří v členských státech Evropské unie systém prostorového či regionálního plánování. Podle Evropské charty regionálního plánování (schválené konferencí příslušných ministrů zemí EU v roce 1983) je posláním regionálního plánování vyjadřovat v prostoru hospodářské, společenské, kulturní a ekologické záměry společnosti a uplatňovat interdisciplinární a souborný přístup k řešení vyváženého regionálního rozvoje. Regionální plánování v západní Evropě není identické s naším územním plánováním, které především akcentuje racionální organizaci ploch v území, ale nezahrnuje řešení hospodářských a sociálních otázek souvisejících s rozvojem určitého regionu. Výdaje strukturálních fondů v letech Ze strukturálních fondů bylo možmo financovat: iniciativy členských států, Iniciativy Společenství a inovační opatření a opatření technické pomoci. Tabulka 4: Rozdělení prostředků mezi strukturální fondy a Fond soudržnosti pro období (v mil. Euro, v cenách roku 1999) Roky SF

39 CF Celkem Celkový objem prostředků přidělených na strukturální fondy a Fond soudržnosti postupně v jednotlivých letech klesal (viz tab. 3.2). Snižoval se i relativní podíl výdajů na strukturální operace na celkovém rozpočtu Evropské unie, a to z necelých 36 % v roce 2000 na cca 28% v roce Největší objem prostředků byl alokován v rámci cíle 1, k čemuž se vázala obecná podmínka, že žádný region profitující z pomoci pod cílem 1, nesměl zároveň využívat pomoc z cíle 2 nebo 3, rozdělení prostředků bylo tedy následující: 69,7 % na cíl 1; 11,5 % na cíl 2; 12,3 % na cíl 3; 5,35 % na Iniciativy Společenství; 0,4 % na inovační opatření; 0,25 % na technickou pomoc; 0,5 % na akce FIFG mimo oblasti zařazené do cíle 1. Základní omezení pro příjem pomoci ze strukturálních fondů a kohezního fondu bylo nastaveno tak, aby celkové transfery z těchto fondů nepřesáhly 4% HDP u žádného z tehdy současných či budoucích členských států. Jednalo se tedy o zamezení vážných problémů s absorbcí. To tedy znamenalo, že co byl schopen daný stát spolehlivě a více méně bezproblémově spolufinancovat. Regionální a strukturální politika Evropské unie v období Proměny politiky soudržnosti Rozvoj politiky soudržnosti je těsně spojen s historií prohlubování a rozšiřování Unie. Lze skutečně nalézt mnoho paralel mezi procesem evropské integrace na jedné straně a rostoucí důležitostí politiky soudržnosti na straně druhé (srov. tab. 10). 39

40 Politika soudržnosti Evropské unie je ve stavu neustálých změn, částečně s ohledem rozšíření unie, částečně vzhledem k důsledkům nového finanční výhledu pro období a částečně následkem potřeby zlepšit účinnost této politiky. Evropská unie s 25 členskými státy čelí větším ekonomickým, sociálním a teritoriálním disparitám jak na národní, tak i na regionální úrovni. Proto, aby se Evropská unie lépe vypořádala s globální konkurencí a splnila očekávání svých občanů, bude potřeba významně finančně podpořit posílení potenciálu růstu a konkurenceschopnosti států a regionů. Tabulka 5: Evropská integrace a politika soudržnosti EU Hlavní kroky evropské integrace 1957 Smlouva o Evropském hospodářském společenství Vývoj politiky soudržnosti EU Obecná ustanovení preambule smlouvy a článku 2 Počátek 70. let Střed 80. let Konec 80. let První rozšíření - Dánsko, Irská republika a Velká Británie Iberské rozšíření - Španělsko a Portugalsko Jednotný evropský akt program vnitřního trhu Zřízení Evropského fondu regionálního rozvoje Integrované programy pro středomořskou oblast Delorsův programový balík I a reformy strukturálních fondů z roku Smlouva o Evropské unii: hospodářská a měnová unie 1995 Přistoupení Finska, Švédska a Rakouska Delorsův programový balík II a zřízení Fondu soudržnosti Zřízení Cíle 6 strukturálních fondů Agenda 2000 Reforma strukturálních fondů 40

41 2004 Přistoupení 10 států: Česká republika, Slovensko, Maďarsko, Polsko, Slovinsko, Litva, Lotyšsko, Estonsko, Malta, Kypr 2006 Prohloubení procesu integrace a příprava dalšího rozšíření Začlenění nových států do systému strukturálních fondů Další reformy strukturálních fondů Úlohou politiky ekonomické, sociální a teritoriální soudržnosti je napomoci plnění úkolů, jejichž cílem je snižovat rozdíly a jako katalyzátor aktivovat ekonomický, sociální a teritoriální rozvoj Evropské unie. Na schůzkách Evropské rady v Lisabonu a Göteborgu hlavy států a vlád učinily politický závazek - posílit konkurenceschopnost Evropské unie. Pro dosažení náročných cílů z Lisabonu a Göteborgu a pro podporu iniciativ v regionech se politika soudržnosti potvrzuje jako jeden nejefektivnějších nástrojů. Strukturální fondy již podporují udržitelný rozvoj, růst a konvergenci. Třetí zpráva o pokroku v oblasti hospodářské a sociální soudržnosti Zpráva popisuje stav regionů v rozšířené Evropské unii na příkladech příjmů, zaměstnanosti a produktivity. Rovněž poskytuje informace o způsobech, jakými členské státy a jejich regiony využily příležitosti poskytované střednědobým hodnocením strukturálních fondů k zlepšení svých rozvojových programů. V závěrech Třetí zprávy o soudržnosti z roku 2004 je uveden návrh na změny politiky ekonomické a sociální soudržnosti pro další programovací období Dne 14. července 2004 zveřejnila Evropská komise návrhy pěti nových nařízení upravujících budoucí podobu politiky hospodářské a sociální soudržnosti v období Tento balíček nařízení obsahujoval obecné nařízení, kterým se stanovil společný soubor 41

42 pravidel pro všechny nástroje, a zvláštní nařízení pro Evropský fond regionálního rozvoje (EFRR), Evropský sociální fond (ESF) a Fond soudržnosti. Dále bylo navrženo nové nařízení, které členským státům a regionům mělo poskytnout volitelný rámec pro zřízení orgánů pro přeshraniční spolupráci (Evropské uskupení pro přeshraniční spolupráci). Nové cíle politiky soudržnosti Evropské unie v letech Při stanovování cílů regionální a strukturální politiky pro období 2007 až 2013 došlo k redukci ze tří cílů na dva a ke zrušení Iniciativ s tím, že Iniciativa Společenství Interreg III z období se stala třetím samostatným cílem. Jednotlivé cíle tvoří: Cíl 1 - Konvergence: podpora růstu a tvorby pracovních míst v nejméně rozvinutých členských zemích a oblastech. Podpora regionů s HDP nižším než 75 % průměru EU. Podpora Evropského fondu pro regionální rozvoj (ERDF) bude zaměřena na: modernizaci a diverzifikaci ekonomické struktury členských států a regionů rozšíření a zlepšení základní infrastruktury; ochranu životního prostředí Podpora z Evropského sociálního fondu (ESF): zlepšení kvality a schopnosti institucí trhu práce, vzdělávacích systémů a sociálních a ošetřovatelských služeb; zvýšení investic do lidského kapitálu adaptace veřejné správy, posílení administrativní kapacity národních a regionálních správ Cíl 2 - Regionální konkurenceschopnost a zaměstnanost: podpora regionálních programů pro regiony a orgány regionálním správy podporující ekonomické změny v průmyslových, městských a venkovských oblastech. 42

43 průměru EU. Podpora regionů nespadající pod Cíl "Konvergence" tj. HDP nad 75 % Oblasti intervence: inovace a ekonomika založená na znalostech, životní prostředí a předcházení rizikům, dostupnost a služby základního ekonomického významu (komunikační sítě) tj. posilování prvků Lisabonské a Göteborgské strategie. Cíl 3 - Evropská územní spolupráce: podpora harmonického a vyváženého rozvoje na území Unie. Financování: ERDF. Vychází ze současné Iniciativy Interreg, tj. podpora další integrace EU spoluprací na přeshraniční, mezinárodní a meziregionální úrovni. Hlavní priority: podpora rozvoje vědy a výzkumu a informační společnosti, životní prostředí a předcházení rizikům, řízení vodních zdrojů. Současné období (od roku 2007 do roku 2013) realizace regionální a strukturální politiky EU (politiky soudržnosti) je charakteristické především snahou po větší efektivnosti využívání finančních prostředků. V rámci této snahy po maximální efektivnosti vynakládaných prostředků bylo přijato i snížení počtu cílů ze tří na dva a počtu Iniciativ ze čtyř na jednu (třetí cíl), viz tab. 11. Dále došlo k vyčlenění podstatné části podpory venkova ze systému regionální a strukturální politiky a k jejímu přechodu pod zemědělskou politiku, přičemž byl ustanoven nový fond - Evropský zemědělský fond pro rozvoj venkova 2. 2 European Agricultural Fund for Rural Development (EAFRD). 43

44 Činnost Společenství v souladu s primární legislativou je zaměřena na posilování hospodářské a sociální soudržnosti rozšířené Evropské unie s cílem podporovat harmonický, vyvážený a udržitelný rozvoj Společenství. Tato činnost se uskutečňuje za pomoci fondů, Evropské investiční banky a dalších stávajících finančních nástrojů. Jejím cílem je zmenšovat hospodářské, sociální a územní rozdíly, které vznikly zejména v zemích a regionech, jejichž rozvoj zaostává, a v souvislosti s hospodářskou a sociální restrukturalizací a se stárnutím obyvatelstva. Opatření přijatá v rámci fondů jsou na celostátní a regionální úrovni zaměřena na priority Společenství v zájmu udržitelného rozvoje posilováním růstu, konkurenceschopnosti, zaměstnanosti, sociálního začlenění a ochrany a kvality životního prostředí. Regionální politika EU prošla až do současnosti určitým vývojem poznamenaným hledáním optimální podoby celého tohoto systému a snahou o větší koncentraci pomoci. Současným obdobím, které započalo v letošním roce a skončí až v roce 2013 (s možností dofinancování projektů až do roku 2015) se nadále budeme zabývat. Tabulka 6: Srovnání cílů a nástrojů politiky soudržnosti v minulém a současném programovém období Cíle Finanční nástroj Cíle Finanční nástroj Fond soudržnosti Fond soudržnosti ERDF 3 Fond Cíl 1 ESF 4 EAGGF 5 (Cíl 1) Konvergence soudržnosti ERDF orientační sekce ESF FIFG 6 3 European Regional Development Fund Evropský fond regionálního rozvoje. 4 European Social Fund Evropský sociální fond. 5 European Agricultural Guidance and Guarantee Fund Evropský zemědělský garanční a podpůrný fond. 44

45 Cíl 2 ERDF ESF (Cíl 2) Regionální konkurenceschopnost a zaměstnanost Cíl 3 ESF regionální úroveň ERDF národní úroveň ESF INTERREG ERDF URBAN EQUAL ERDF ESF (Cíl 3) Evropská územní spolupráce ERDF LEADER+ EAGGF orientační sekce Rozvoj venkova a restrukturalizace rybolovu mimo rámec Cíle 1 EAGGF záruční sekce FIFG Problematika rozvoje venkova a rybolovu není už součástí politiky soudržnosti, ale byla zařazena pod Společnou zemědělskou politiku. 9 CÍLŮ 6 FINANČNÍCH NÁSTROJŮ 3 CÍLE 3 FINANČNÍ NÁSTROJE Nová koncepce regionální a strukturální politiky (politiky soudržnosti) Evropské unie v letech Pro programovací období let 2007 až 2013 byly, jak je uvedeno výše, stanoveny už jenom tři základní cíle: Konvergence 6 Financial Instrument for Fisheries Guidance Finanční nástroj pro podporu rybolovu. 45

46 Cíl Konvergence zahrnuje členské státy a regiony, jejichž rozvoj zaostává. Tento cíl je zaměřen na regiony, jejichž hrubý domácí produkt (HDP) na obyvatele měřený paritou kupní síly je nižší než 75 % průměru Společenství 7. Regiony postižené statistickým dopadem souvisejícím se snížením průměru Společenství po rozšíření Evropské unie mají z tohoto důvodu dostávat značnou přechodnou podporu 8, aby mohly dokončit konvergenční proces. Tato podpora má skončit v roce 2013 a poté nemá následovat další přechodné období. Členské státy, na něž je zaměřen cíl Konvergence a jejichž hrubý národní důchod (HND) na obyvatele je nižší než 90 % průměru Společenství, mají čerpat podporu v rámci Fondu soudržnosti 9. Regionální konkurenceschopnost a zaměstnanost Cíl Regionální konkurenceschopnost a zaměstnanost zahrnuje území Společenství mimo cíl Konvergence 10. Způsobilé regiony jsou regiony cíle 1 v programovém období , které již nadále nesplňují kritéria regionální způsobilosti cíle Konvergence, a které proto čerpají přechodnou podporu, jakož i všechny ostatní regiony Společenství. Evropská územní spolupráce Cíl Evropská územní spolupráce zahrnuje regiony v blízkosti pozemních nebo mořských hranic, oblasti nadnárodní spolupráce definované s ohledem na opatření prosazující integrovaný územní rozvoj a podporu meziregionální spolupráce a výměny zkušeností. V dalším textu se podrobněji zaměříme na uvedené tři základní cíle regionální a strukturální politiky (politiky soudržnosti) Evropské unie: 1. Konvergence: podpora hospodářského růstu a tvorby pracovních míst v nejméně rozvinutých členských zemích a regionech 7 Analogicky jako cíl 1 v programovém období Regiony se statutem phasing out jedná se o regiony v bývalé EU-15, jejichž HDP/obyv. by bylo pod 75 % průměru EU Analogie s programovacím obdobím Analogicky jako cíl 2 a cíl 3 v programovém období

47 Programy konvergence zahrnuly méně rozvinuté členské země a regiony, které v souladu se Smlouvou 11 jsou hlavní prioritou politiky soudržnosti. Smlouva vyžaduje snižování disparit mezi úrovněmi rozvoje různých regionů a zaostáváním znevýhodněných regionů nebo ostrovů včetně venkovských oblastí (čl. 158). Rozšíření (k o 10 států a k o 2 státy) přineslo bezprecedentní růst rozdílů v rámci Evropské unie, jejichž snížení bude vyžadovat dlouhodobé úsilí. Do tohoto cíle by byly zařazeny především ty regiony, jejichž HDP/obyv. je menší než 75 % průměru EU. Klíčovým cílem politiky soudržnosti je v tomto smyslu podpořit vytváření podmínek a faktorů pro zvýšení růstu, který povede ke skutečné konvergenci. Připravené strategie plánují rozvoj dlouhodobé konkurenceschopnosti a zaměstnanosti. Komise navrhla, aby prozatímní (přechodná) podpora byla aplikována v rámci tohoto cíle v těch regionech, které mají HDP/obyv. nižší než 75 % průměru EU15 (tzv. statistický efekt rozšíření). Jsou to regiony, jejichž objektivní podmínky se nezměnily, ačkoliv jejich HDP/obyv. je relativně vyšší v rozšířené Unii. Tato podpora by však měla skončit v roce Cíl Konvergence je určen na urychlení konvergence nejméně rozvinutých členských států a regionů s tím, že zlepší podmínky pro růst a zaměstnanost prostřednictvím zvýšení kvality investic do hmotného a lidského kapitálu, rozvoje inovací a znalostní společnosti, zlepšení schopnosti přizpůsobovat se hospodářským a sociálním změnám, ochrany a zlepšování životního prostředí a výkonnosti správy. Tento cíl představuje prioritu fondů. Programy jsou podporované z finančních zdrojů Evropského fondu pro regionální rozvoj (anglická zkratka ERDF, česká EFRR), Evropského sociálního fondu (ESF) a z Fondu soudržnosti (anglická zkratka CF, česká zkratka FS; používá se rovněž označení Kohezní fond) v souladu s principy uvedenými ve Smlouvě: Evropský fond regionálního rozvoje (ERDF) poskytuje podporu pro: modernizaci a diverzifikaci ekonomických struktur členských zemí a regionů se zvláštní pozorností věnovanou inovacím a podnikání, zejména vytváření užších vazeb mezi 11 Konsolidované znění Smlouvy o založení Evropského společenství. 47

48 výzkumnými institucemi a průmyslem, usnadnění přístupu a využití informačních a komunikačních technologií (ICT), rozvoj podmínek pro VaV (vědu a výzkum), zlepšení přístupu k financím a know-how a povzbuzení nových podnikatelských projektů; rozšíření a modernizaci základní infrastruktury jako jsou dopravní, telekomunikační a energetické sítě, zásobování vodou a environmentální zařízení; ochranu životního prostředí, zejména pomoc členským zemím dosáhnout plné shody s právními akty EU, podpora rozvoje eko-průmyslu, revitalizace devastovaných průmyslových ploch, podpora prevence přírodních a technologických ohrožení, investice do infrastruktury vztahující se k Natuře 2000 a přispívající k udržitelnému ekonomickému rozvoji, preference čistších metod dopravy a rozvoj a využití obnovitelných zdrojů energie; posílení institucionální kapacity národní a regionální správy při řízení strukturálních fondů a Kohezního fondu. Evropský sociální fond posílil svou roli hlavního finančního nástroje v podpoře Evropské strategie zaměstnanosti. Poskytuje podporu pro: zlepšení kvality a přístupnosti institucí na trhu práce, vzdělávacích systémů a služeb sociální péče; zvýšení investic do lidského kapitálu prostřednictvím zlepšení úrovní vzdělání, adaptací dovedností občanů a zajištěním přístupu pro všechny na trh práce; adaptaci veřejné správy na změny prostřednictvím výstavby administrativy a jejích kapacit. Nová generace programů vztahujících se k zaměstnanosti také hledá inspiraci ve zkušenostech minulé iniciativy EQUAL (inovace, zlepšení postavení ve společnosti, partnerství a transnacionální spolupráce v oblasti zaměstnanosti). 48

49 Kohezní fond je využíván členskými státy, jejichž HNP je nižší než 90 % průměru EU (měřen v PPS 12 a vypočítán na základě hodnot Společenství dostupných za tři poslední roky v době, kdy bylo učiněno rozhodnutí). Stejně jako v předchozím období Komise navrhla zachovat vyhodnocení uprostřed programovacího období, které bude posuzovat způsobilost pro Kohezní fond. V souladu s prioritami stanovenými finančním výhledem musí Kohezní fond posílit svůj příspěvek k udržitelnému rozvoji. Proto zůstávají nejdůležitějšími prioritami transevropské dopravní sítě, zejména projekty v evropském zájmu, a environmentální infrastruktura. S ohledem na dosažení přijatelné rovnováhy reflektující individuální potřeby nových členských zemí se předpokládá také podpora projektů v oblasti železnic, námořní dopravy, vnitřních vodních cest a multimodální dopravní programy mimo TEN-T 13, udržitelná městská doprava a důležité investice do životního prostředí v klíčových oblastech energetické efektivnosti nebo obnovitelných zdrojů. 2. Regionální konkurenceschopnost a zaměstnanost: příprava a podpora změn I když intervence do méně rozvinutých členských zemí a regionů zůstávají prioritou politiky soudržnosti, analýzy Třetí i Čtvrté zprávy o soudržnosti potvrzují, že existují důležité výzvy (na různé úrovni), jimž čelí všechny členské země. Zejména se členské země, regiony i občané budou muset přizpůsobit rychlým ekonomickým a sociálním změnám a restrukturalizaci, které probíhají ve světovém měřítku, globalizaci obchodu, pohybu směřujícímu ke znalostní ekonomice a společnosti. Budou také muset řešit problémy, jež vyplývají ze stárnutí populace, růstu imigrace, nedostatku práce v klíčových sektorech a sociálního vylučování. V tomto kontextu musí Evropská unie hrát důležitou roli. Určujícím prvkem je především implementace Lisabonské agendy. V tomto směru může finanční podpora Společenství 12 V paritě kupní síly. 13 Transeuropean Transport Network Transevropská dopravní síť. 49

50 působit jako katalyzátor pomáhající mobilizovat národní a regionální politiky a zdroje a zacílit je důrazněji na cíle Evropské unie. Pomoc v rámci politiky ekonomické a sociální soudržnosti, jejíž výsledky jsou vidět po celé Evropské unii, je základním prvkem pro politickou, ekonomickou a sociální integraci EU, pro podporu zapojení veřejných a soukromých subjektů a pro získání jejich zapojení k dosažení cílů EU. Pro kohezní politiku mimo méně rozvinuté členské země a regiony existuje dvojí přístup: 1) prostřednictvím regionálních programů politika soudržnosti pomáhá regionům a regionálním orgánům připravit se a podporovat ekonomické změny v průmyslových, městských a venkovských oblastech posílením jejich konkurenceschopnosti a atraktivity, přičemž bere do úvahy existující ekonomické, sociální a územní disparity; 2) prostřednictvím národních programů politika soudržnosti pomáhá lidem připravit se a přizpůsobit ekonomickým změnám v souladu s prioritami Evropské strategie zaměstnanosti (EES) podporou politik zaměřených na plnou zaměstnanost, kvalitu a produktivitu práce a na sociální inkluzi. Ad 1) Příprava a podpora regionálních změn Regionální programy pomáhají řešit problémy městských a venkovských oblastí vyplývající z ekonomické restrukturalizace a dalších problémů. Jde o řešení potíží mnoha oblastí, např. těch, které jsou závislé na tradičních odvětvích nebo městských oblastí v úpadku nebo venkovských oblastí s velmi rozptýlenou nebo stárnoucí populací a špatnou dostupností. Evropský fond regionálního rozvoje je jediným finančním zdrojem pro tyto programy. Z hlediska alokace zdrojů se jedná o dvě skupiny regionů: regiony Evropské unie, které nejsou zahrnuty ani do programů konvergence ani do přechodné podpory (tzv. phasing out ); regiony v minulém období ( ) způsobilé pro Cíl 1, které ale nesplňují kritéria pro konvergenční programy ani při absenci statistického efektu rozšíření. Takové regiony získaly vyšší stupeň podpory (v rámci kapitoly phasing out ) na přechodnou dobu 50

51 (redukce vychází ze srovnání s regiony nadále nezpůsobilými pro Cíl 1 v období ). Ad 2) Pomoc lidem připravit se a reagovat na změny Akce v této oblasti se provádějí prostřednictvím národních programů s cílem posílit zavádění a realizaci strukturálních reforem na trhu práce a posílit sociální inkluzi v souladu s cíli a směrnicemi Evropské strategie zaměstnanosti (EES). Proto se podpora zaměřila na tři priority politiky, které jsou zásadní pro realizaci EES a kde financování Společenství poskytuje přidanou hodnotu: růst schopnosti přizpůsobit se jak u pracovníků, tak u podniků prostřednictvím investic do rozvoje dovedností a školení uvnitř firem a podpory rozvoje efektivních strategií celoživotního učení; zvýšení zaměstnanosti a prevence brzkých odchodů z trhu práce, zejména prostřednictvím politik aktivního stárnutí a opatření na podporu účasti žen; růst zaměstnatelnosti lidí, kteří čelí velkým potížím v přístupu na trh práce a v udržení pracovního místa, jako jsou lidé se zdravotním postižením, příslušníci etnických menšin a migranti. Jediným finančním zdrojem pro uvedené nové programy je Evropský sociální fond. 3. Evropská územní spolupráce Na základě zkušeností z iniciativy INTERREG III byl vytvořen nový cíl určený pro harmonickou a vyváženou integraci území Evropské unie, který podporuje spolupráci mezi jejími různými částmi při řešení problémů významných na úrovni Společenství, a to na třech stupních: přeshraniční spolupráce, nadnárodní spolupráce, 51

52 meziregionální spolupráce. Intervence jsou financovány prostřednictvím ERDF a jsou zaměřeny na integrované programy, řízené samostatným orgánem, usilujícím o klíčové priority Unie vyplývající z Lisabonské a Göteborgské agendy. V zásadě byly do přeshraniční spolupráce zahrnuty všechny regiony (na úrovni NUTS 3) podél vnějších i vnitřních hranic, kontinentální i námořní. Cílem je podpořit řešení společných problémů mezi sousedními regiony, jako jsou rozvoj měst, venkova a pobřeží a rozvoj ekonomických vztahů a sítí malého a středního podnikání (MSP). Ze získaných zkušeností také vychází rozšíření akcí v oblasti nadnárodní spolupráce. Tato spolupráce je zaměřena na strategické priority nadnárodního charakteru, jako jsou výzkum a vývoj, informační společnost, životní prostředí, prevence rizik a integrované hospodaření s vodou. Finanční perspektiva EU na období Finální podoba finanční perspektivy EU na léta byla schválena na summitu Evropské rady dne 16. prosince Unie bude hospodařit s částkou téměř 862,4 mld. EUR (zhruba 25 biliónů korun), což představuje 1,045 procenta hrubého národního důchodu EU. Více než třetina této částky (tj. 308,1 mld. EUR) bude určena právě na regionální politiku EU tzv. podkapitola 1B. Pro Českou republiku je z rozpočtu EU na politiku soudržnosti vyčleněno 688 mld. Kč (tj. ročně zhruba 98 mld. Kč). Evropská komise a členské státy zajišťují koordinaci pomoci z fondů, Evropského zemědělského fondu pro rozvoj venkova, Evropského rybářského fondu a intervencí Evropské investiční banky a dalších stávajících finančních nástrojů. Schválení finanční perspektivy předcházelo složité vyjednávání, které vyvrcholilo 3. balíčkem britského předsednictví (ten byl předložen na jednání ER dne ). Velká Británie 52

53 tak zvýšila svůj původní návrh rozpočtu zhruba o 13 mld. EUR a rozhodla se vzdát až 10,5 mld. EUR z vlastní slev z příspěvků do unijní pokladny. 53

54 Obr. 1: Celkové alokace EU na regionální a strukturální politiku (politiku soudržnosti) Evropské unie na období Regionállní konkrenceschopno st a zaměstnanost 38,4 mld. 12% Phasing-in 10,38 mld. 3% Evropská teritoriální spolupráce 7,5 mld. 2% Phasing-out 12,52 mld. 4% Konvergence Fond soudržnosti 61,42 mld. 20% Zdroj: Investing in Europe's Member States and regions: s. 9 Konvergence Regiony pod 75% prům. HDP 177,29 mld. 59% Díky navýšení rozpočtu se zvýší stropy pro čerpání ze strukturálních fondů a Fondu soudržnosti a nové členské státy tak dostanou zhruba 5,3 mld. EUR navíc. V případě ČR je to 3,43 % HDP místo dosud navrhovaných 3,31 % HDP, což v absolutní částce znamená zhruba 3 mld. Kč ročně. Z unijního rozpočtu půjdou peníze také do zemědělství a rozvoje venkova (již však nebude součástí politiky soudržnosti). Finanční perspektiva rovněž zakotvila výhodnější podmínky pro získání prostředků ze SF a dodatečnou alokaci pro NUTS II Praha 200 mil. EUR. Flexibilnější pravidla pro čerpání prostředků ze strukturálních fondů (podkapitola 1B) tvoří: Aplikace pravidla N + 3 pro Nevratná DPH jako způsobilý výdaj (týká se např. obcí a neziskových organizací). 54

55 Míra spolufinancování z fondů až 85% (původní návrh Komise - 75% pro ESF a ERDF v Cíli Konvergence, v Cíli Regionální konkurenceschopnost a zaměstnanost (Praha) jen 50 %); v období spolufinancování 75 % (minimum opatření 80 %). Otevření možnosti financovat projekty v oblasti regenerace bydlení a rozvoje měst - konkrétní podmínky budou v dalším jednání s Komisí upřesněny. Spolufinancování vztaženo k celkovým způsobilým výdajům (veřejným a soukromým) Rozdělení mezi členské státy: staré členské země (15 států) 51,7 % nové členské země (včetně Bulharska a Rumunska) 48,3 % Rozdělení v rámci cílů regionální a strukturální politiky: Konvergence: 81,9 % Regionální konkurenceschopnost a zaměstnanost: 15,7 % Evropská územní spolupráce: 2,4 %. Členské státy, jejichž průměrný HDP na obyvatele za období byl nižší než 85 % průměru EU-25 za stejné období, (tj. Česká republika, Estonsko, Řecko, Kypr, Lotyšsko, Litva, Maďarsko, Malta, Polsko, Portugalsko, Slovinsko, Slovensko) mají u Evropského fondu pro regionální rozvoj, Evropského sociálního fondu a Fondu soudržnosti strop 55

56 použitelný pro míru spolufinancování, tzn. podílu způsobilých výdajů maximálně ve výši 85% 14 u cílů Konvergence a Regionální konkurenceschopnost a zaměstnanost. Česká republika v období Z rozpočtu Evropské unie je pro Českou republiku na politiku soudržnosti vyčleněno 688 mld. Kč. Ročně to bude zhruba 98 mld. Kč, což je téměř 5x více oproti průměrným 25,4 mld. Kč v období Roky jsou často nazývány posledním obdobím, kdy bude mít ČR poslední příležitost využit dotací z EU v tak velkém objemu. Všechny regiony NUTS 2 až na Prahu budou mít možnost čerpat pomoc v rámci Cíle Konvergence. Struktura programových dokumentů pro období Strategické obecné zásady Společenství Rámcový strategický dokument pro politiku soudržnosti; navrhuje Evropská komise, přijímá Rada EU a schvaluje Evropský parlament Národní rozvojový plán Vytváří členský stát při použití principu partnerství Národní strategický referenční rámec Rámcová rozvojová strategie na úrovni státu, Základ pro sektorové (tematické) a regionální operační programy; 14 85% hrazeno z prostředků EU, zbývajících 15% z národních zdrojů. 56

57 Navrhuje členský stát při použití principu partnerství; Předmět vyjednávání s Komisí Operační programy jeden program na fond a členský stát nebo region NUTS II, popis souhrnných priorit, řízení a finančních zdrojů; v konečném důsledku o něm rozhoduje Komise 57

58 Regionální rozvoj a regionální politika v ČR Trendy v regionálním rozvoji jako východisko pro koncepci regionálního rozvoje a regionální politiku v České republice Sídelní struktura, urbánní problematika a regionální disparity Řešení regionálních disparit a s tím úzce související harmonický rozvoj regionů spolu představují dlouhodobý proces pro udržení základních civilizačních hodnot a kvality života společnosti směřující k omezování nerovnováhy ve vzájemných vztazích mezi ekonomickým, environmentálním a sociálním pilířem udržitelnosti a hospodářského růstu. K zabezpečení harmonického rozvoje regionů je třeba vytvářet podmínky pro zmírnění negativních regionálních disparit a využít vnitřního potenciálu jednotlivých regionů ( pozitivních regionálních disparit) při respektování principů udržitelného rozvoje. Vliv regionálních disparit a jejich řešení má zásadní dopad na strategickou orientaci regionálního rozvoje ČR v letech V počátečním transformačním vývoji se po roce 1990 projevovaly v některých aspektech rostoucí regionální rozdíly vyplývající z transformačních procesů a přechodu české ekonomiky na tržní podmínky. Byly však do určité míry vyrovnávány regionální politikou státní podpory strukturálně postiženým a hospodářsky slabým regionům, vymezeným na úrovni okresů. Významnou úlohou pro rozvoj krajů a obcí má i územní plánování, zejména jeho nástroje územně plánovací dokumentace a územně plánovací podklady. Sídelní struktura, urbánní problematika Česká republika je charakteristická rozdrobenou sídelní strukturou s historicky daným vysokým počtem obcí. V České republice je velký počet obcí, z nichž pouze malou část lze na základě mezinárodních standardů označit za města, přestože některé malé obce získaly právní statut 58

59 města. V České republice je pouze 5 měst, které počtem svých obyvatel převyšují hranici obyvatel (Praha, Brno, Ostrava, Plzeň, Olomouc). Nicméně urbánní regiony hrají významnou roli v rozvoji celých regionů. Z hlediska funkčního lze v ČR vysledovat následující vysoce urbanizované prostory: a) Pražská aglomerace: Monocentrické uskupení, v jehož centru leží hlavní město Praha metropole mezinárodního významu nižšího řádu. V bezprostředním okolí Prahy leží větší množství měst, jejichž přirozený rozvoj byl Prahou dlouhodobě brzděn a to oslabováním jejich růstového potenciálu (imigrace do Prahy). Přestože se v industriální etapě díky nalezišti surovin podařilo rozvinout nová průmyslová centra SZ od Prahy (především Kladno), jejich postupný úpadek doprovázený na druhé straně od 90. let ekonomickým rozmachem Prahy z nich postupně vytváří satelity metropole, které jsou plně zapojovány do prostorových sociálně ekonomických vazeb s Prahou. Omezený prostor, kterým disponuje hlavní město Praha, vede k relokaci socioekonomických aktivit i mimo území města. Zvláště významný je přesun řady průmyslových aktivit do středních Čech a prosazování se procesu suburbanizace v sídlech obklopujících hlavní město (přesídlování obyvatelstva z Prahy a imigrace z jiných regionů ČR). Praha výrazně ovlivňuje své okolí funkčně je provázána s podstatnou částí Středočeského kraje. Bezprostředně sousedící okresy jsou již dnes plně zapojeny do metropolitní ekonomiky. Globální vliv Prahy, který lze pozorovat prostřednictví denní a týdenní dojížďky, se však prosazuje v celém prostoru Čech a rovněž části Moravy. b) Východočeská aglomerace: Východočeská aglomerace je tvořena dvěma hlavními centry Hradcem Králové a Pardubicemi, která jsou doplněna menším centrem funkčně propojeným především s Pardubicemi, a to Chrudimí. Toto seskupení vytváří základní urbanizační osu východních Čech, která je však kolmá na hlavní průběh osídlení mající východozápadní směr. 59

60 c) Severočeská konurbace: Je urbánní systém tvořený funkčně provázanými městy Podkrušnohoří. K hlavním centrům patří především Ústí nad Labem, Teplice, Most, Děčín, Litvínov a Chomutov doplněný menšími sídly jakými jsou Kadaň, Jirkov, Bílina a Duchcov. d) Liberec Jablonec: Liberec dominuje severovýchodní části Čech. Toto jádro je podporováno menším centrem, kterým je Jablonec nad Nisou. e) Ostravská aglomerace: Je tvořena především dominující Ostravou, jejíž území bezprostředně souvisí s městy Bohumínem, Frýdkem Místkem, Karvinou, Havířovem, Orlovou a dále navazuje na Český Těšín a Třinec. Industrializace, která vyvolala ekonomický rozmach regionu, vedla k extenzivnímu rozvoji uvedených měst a k vytvoření průmyslového urbánního komplexu. Existence malého množství větších měst byla ovlivněna i administrativním tlakem na slučování. V případě vlastní Ostravy, která vznikla adicí jednotlivých měst, doposud nedošlo k přeměně struktury do podoby moderní metropole. Ostravská aglomerace bezprostředně souvisí s evropsky významnou Hornoslezskou konurbací. f) Brněnská aglomerace: Je tvořena Brnem, regionální metropolí vyššího řádu, obklopené menšími centry Blanskem a Vyškovem. Pozice Brna, druhého největšího centra ČR, se prohlubuje, a to bezprostředně v jihovýchodním prostoru ČR, v širších souvislostech pak i ve vazbě na urbánní systémy okolních zemí. g) Plzeň: Je hlavním rozvojovým centrem jihozápadních Čech, jedná se o mezoregionální centrum vyššího řádu, které dokázalo úspěšně přebudovat svoji ekonomickou základnu tradičně založenou na průmyslu. Toto centrum je podporováno výrazně menšími městy Rokycany a Starý Plzenec. h) České Budějovice: Dominantní přirozené centrum jižních Čech s možností dalšího rozvoje. 60

61 i) Karlovy Vary: Mezoregionální centrum nižšího řádu, jehož funkce je v sídelní a správní struktuře výrazně podpořena mezinárodně uznávaným statutem lázní. j) Středomoravské seskupení: Tradiční moravský polycentrismus je reprezentován existencí Olomouce, v minulosti moravské metropole, jejíž postavení v sídelní struktuře bylo postupně oslabováno, a dalšími menšími centry v prostoru střední Moravy, zastupovanými především Prostějovem a Přerovem. k) Zlín: Průmyslové centrum stejnojmenného kraje, tvořící spolu s Otrokovicemi funkční celek. Zlín doposud nepřekonal potíže plynoucí z hluboké restrukturalizace své ekonomické základny. V rámci osídlení existují v ČR rovněž periferní regiony v úrovni mikroregionů, zejména v příhraničních a hornatých oblastech na severovýchodě republiky, případně na Českomoravské vysočině a rozptýleně po území celé ČR. Značné problémy způsobuje periferním regionům nedostatečné dopravní napojení na regionální centra. Odlehlost se podílí na udržování nadprůměrné nezaměstnanosti a celkovém útlumu ekonomických aktivit v území, který není plně kompenzován příjmy z cestovního ruchu a zemědělství. Periferní regiony trpí nezájmem investorů, kteří do nich neumisťují nové výroby. Tendence rozvoje sídelní struktury Struktura osídlení se ve svých základních atributech bude měnit mnohem pomaleji oproti dynamickým změnám v regionální hospodářské a sociální struktuře. Tyto jevy jsou nejčastěji výsledkem demografického vývoje a strukturálních charakteristik sídelní soustavy a relativní setrvačnosti systému osídlení vůči vnějším vlivům. Růstové tendence lze očekávat v Praze v souvislosti se zvyšováním její atraktivity, což při vysokém zatížení jejího prostoru bude mít spíše negativní dopady, a v západočeském pohraničí zvýšením atraktivity těchto území pro zahraniční investory (zvyšování dosud neúměrně nízké koncentrace). Naopak tendence ke snižování počtu obyvatel se projevují v Ostravské a Severočeské aglomeraci vlivem úbytku pracovních míst. Jde o oblasti 61

62 s nadměrnou koncentrací ekonomických aktivit, jejichž část prochází útlumem. Proto tyto tendence (snižování neúměrně vysoké koncentrace a neúměrné zatěžování území) není nutno do určité míry hodnotit negativně. Podstatně hůře se promítnou v periferních oblastech, např. při hranicích s Polskem a Slovenskem. Úbytek pracovních míst a celková odlehlost hrozí snižováním již dnes nedostatečné zalidněnosti a tedy celkovým zaostáváním těchto území. V důsledku socioekonomických změn v souvislosti se zapojením ČR do EU a pokračující globalizací světové ekonomiky lze v dlouhodobějším časovém horizontu očekávat: selektivně diferencovaný proces rozvoje měst a obcí v důsledku ostré konkurence na trzích nových investic, růst významu polohy sídel podél rozvojových os, posilování významu dobrovolné spolupráce sídel a transferu know-how vedoucí ke zvýšení organičnosti a integrovanosti sídelní struktury a posílení její efektivnosti, rostoucí důraz na životní prostředí. Města, zvláště velká, jsou díky své ekonomické síle vyplývající z koncentrace sociálních, ekonomických a kulturních funkcí vyššího řádu chápána jako tahouni rozvoje (růstu) regionu, území. Integrace města (respektive měst navzájem) s jeho zázemím může vést k dosažení potřebné kritické masy, která umožní stimulaci a rozvoj celého systému - zvýšení jeho významu v hierarchii sídelní struktury a přitažení investic do oblasti kvartéru a kvintéru (rozvoj znalostního a inovačního potenciálu), tj. stimuluje konkurenceschopnost. Integrovaný přístup k problematice rozvoje měst také souvisí se zlepšováním podmínek pro bydlení, především postupnou revitalizací a humanizací panelových sídlišť. Aktivity směřující ke zlepšení celkového prostředí výrazně snižují nezájem o bydlení na sídlištích a zabraňují tak masivním odchodům bydlícího a sociálně zatím pozitivně rozvrstveného obyvatelstva, tedy trendu běžnému v zemích západní Evropy a vedoucímu ke vzniku problémových sídlištních okrsků (ghett) s nízkou sociální strukturou. 62

63 Hlavní regionální socioekonomické disparity Vývoj v jednotlivých regionech České republiky se podle diferenciace jednotlivých faktorů ovlivňujících regionální rozvoj v závislosti na různých výchozích podmínkách, poloze a stupni urbanizace projevoval rozdílnou dynamikou i rozdílnými změnami struktury jejich hospodářství. Zvětšování regionálních disparit ve výrobě, produktivitě a zaměstnanosti se negativně odráží v konkurenceschopnosti řady regionů. Má-li docházet k přiměřené regionální konvergenci a celkovému hospodářskému růstu, musí se zvýšit investice do produkčního a lidského kapitálu, zintenzívnit inovace a více používat informační a komunikační technologie. Aby regiony v České republice udržely či posílily hospodářský rozvoj a zaměstnanost v konkurenceschopném prostředí, musí být splněny tři navzájem se doplňující soubory podmínek. Prvním je, že musí mít vhodnou úroveň technické infrastruktury (efektivní dopravní, telekomunikační a energetické sítě, kvalitní ekologická zařízení apod.) i lidského kapitálu (pracovní síla s příslušnou úrovní dovedností a odborného vzdělání). Druhým souborem podmínek je, že v nové ekonomice založené na znalostech musí mít regiony schopnost inovovat a využívat existující know-how a sledovat cestu udržitelného rozvoje a třetí podmínkou je ekologická udržitelnost rozvoje. K dosažení obojího je zapotřebí na národní a regionální úrovni efektivní institucionální a administrativní rámec pro podporu regionálního rozvoje. Hlavní příčiny nerovnovážného rozvoje regionů a vzniku regionálních disparit: Výrazný pokles výroby a zaměstnanosti v těžkém průmyslu těžba uhlí, hutnictví, těžké strojírenství, chemie, který dominoval a nadále je nosným v ekonomické struktuře krajů Moravskoslezského, Ústeckého a Karlovarského. Pokles výroby textilního a elektrotechnického průmyslu, což se projevilo vážnými dopady zejména na ekonomiku a zaměstnanost v severních a východních Čechách (Liberecký a Královéhradecký kraj) a odvětví oděvního a obuvnického průmyslu s 63

64 dopady zaměstnanosti na kraje Pardubický, Zlínský a Vysočina. Snižování počtu pracovníků v zemědělství, které bylo výrazné zejména v horských a podhorských oblastech a v oblastech s relativně vysokým zastoupením tohoto odvětví, zejména v krajích Vysočina, Jihomoravském a Olomouckém. Rozvoj terciérního sektoru, kterým byla absorbována podstatná část pracovníků uvolňovaných z neefektivních výrob. Rozvoj terciérního sektoru se s větší intenzitou koncentroval do velkých měst a aglomerací. Nestejnoměrný rozvoj soukromého podnikání, zejména malého a středního podnikání, kde se nepodařilo vytvořit dostatečně silný sektor malých a středních firem zaměřených na výrobu hmotných statků a na průmyslové služby. Kvalita lidských zdrojů (vzdělanost, podnikatelská tradice) a místní samosprávy (orientace na koncepční přístupy, strategické plánování apod.). Rozdílná vybavenost území infrastrukturou. Nízká meziregionální mobilita pracovních sil spojená s omezenou možností získání bytů v místech pracovních příležitostí a se zhoršující se dopravní obslužností zajišťovanou prostředky hromadné osobní dopravy, tíživě se projevující především v oblastech s nízkou hustotou zalidnění a většími vzdálenostmi mezi obcemi. Přetrvávající neuspokojivý stav životního prostředí zejména v těžebních oblastech, v oblastech s nepříznivou strukturou průmyslové základny Moravskoslezský a Ústecký kraj a v důsledku kumulace různorodých škodlivých vlivů ve velkých městech Praha, Brno, Plzeň, Ústí nad Labem, Pardubice-Hradec Králové a jejich okolí. Existence řady územně-technických specifik a problémů ztěžujících rozvoj některých regionů. Jedná se zejména o důsledky těžby nerostných surovin a o mimořádně velkou členitost krajiny (podíl horských a podhorských oblastí na území regionu), způsobující problémy v oblasti dopravní dostupnosti a ekonomické efektivnosti regionů. Rozdílná geografická poloha regionů v rámci České republiky vzhledem 64

65 k rozvojovým osám a ke státům EU a hlavním evropským dopravním koridorům. Z porovnání územního vývoje charakteristik hlavních faktorů regionálního rozvoje je zřejmá tendence prohlubování meziregionálních disparit. O tom svědčí zejména výrazné prohloubení rozdílů v míře nezaměstnanosti na všech regionálních úrovních s kumulací sociálních, ekonomických i ekologických problémů především v Moravskoslezském a Ústeckém kraji. V ostatních krajích není kumulace problémů tak zásadní. Kraje Olomoucký a Vysočina mají odlišné problémy vyplývající z jejich určitého zaostávání. Na druhé straně v Praze a Středočeském kraji se situace zlepšila. Hlavní projevy regionálních disparit ovlivňující rovněž regionální procesy a prostorovou distribuci pomoci v České republice lze charakterizovat takto: existuje silná polarizace mezi hlavním městem Praha a ostatními kraji v řadě ukazatelů rozhodujících pro životní úroveň obyvatelstva (HDP/obyvatele, průměrné mzdy, nezaměstnanost aj.); existují významné rozdíly mezi okresy v rámci některých krajů v příjmech na obyvatele; v krajích postižených nezbytností rozsáhlé restrukturalizace průmyslu (zejména v Ústeckém a Moravskoslezském kraji) je vysoká, stále rostoucí nezaměstnanost, nedaří se dostatečně rychle efektivně realizovat potřebné strukturální přeměny; prohlubuje se odlišnost venkovského prostředí komparativně nevýhodně vůči prostředí městskému, obce ve venkovských oblastech mají nepříznivé podmínky pro podnikání a dochází ke stárnutí venkovského obyvatelstva; zaostává ekonomická úroveň příhraničních okresů ležících na severovýchodních hranicích České republiky; přetrvává nedostatečné napojení severovýchodní Moravy a Slezska na transevropské komunikační tahy a hlavní město, což výrazně přispívá k nezájmu investorů, zejména zahraničních, o toto území; existují rozdíly mezi podílem vysokoškolsky vzdělaných lidí ve dvou největších městech (Praha a Brno) a ostatními krajskými městy; 65

66 projevuje se stále narušené životní prostředí v důsledku minulé průmyslové činnosti v severozápadních Čechách a na severní Moravě a v důsledku rozvoje automobilové dopravy v Praze a dalších velkých městech. Při souhrnném pohledu na vývoj regionů ČR je možno hovořit o: pomalém prohlubování regionálních rozdílů v sociálních poměrech obyvatelstva (v Praze a Středočeském kraji se situace zlepšuje, kraje Vysočina a Olomoucký jsou dlouhodobě na nízké úrovni, Ústecký a Moravskoslezský klesají); poměrně významném prohlubování rozdílů v ekonomické výkonnosti uvnitř krajů (např. v Jihomoravském kraji brněnská aglomerace roste, ale jih kraje klesá, podobně ve Zlínském kraji narůstají rozdíly mezi zlínskou aglomerací a zbytkem kraje); dynamickém prohlubování rozdílů v regionálně diferencované ekonomické atraktivitě (mikroregion Mladá Boleslav a nově Kolínsko ve Středočeském kraji jako příklad růstu a Kutnohorsko stagnace), Typologie a vývojové tendence v regionální struktuře Vedle faktorů, které ovlivňují formování regionální struktury a její vývoj, měřitelných například vývojem HDP nebo nezaměstnaností, existují ještě další příčiny regionálních rozdílů ovlivněné zejména geografickou polohou a stupněm koncentrace osídlení, ekonomických a dalších aktivit. Při orientaci regionální politiky na konkrétní typy územních celků se vychází z typologie regionů provedené z hledisek: hospodářské výkonnosti regionů, dlouhodobého socioekonomického vývoje a míry koncentrace aktivit a geografické polohy. 66

67 Rostoucí, stagnující a zaostávající regiony Na základě typologie regionů z hlediska jejich socioekonomického rozvoje lze na úrovni krajů identifikovat následující typy regionů: 1. Rychle se rozvíjející regiony: Jedná se pouze o jeden kraj - Prahu, která představuje významný článek v hierarchii středoevropských metropolí a plní četné nadnárodní funkce. Oproti ostatním regionům ČR disponuje celou řadou komparativních výhod, jež se pozitivně projevují i v rámci dosažených ukazatelů. Mezi hlavní výhody regionu patří jeho postavení jako ekonomického, společenského, kulturního, vzdělanostního a politickoadministrativního centra České republiky. Praha zároveň disponuje v podmínkách České republiky i nadprůměrně rozvinutou infrastrukturou. Vykazuje nejvyšší úroveň průměrných mezd v České republice, což se mimo jiné projevuje příznivě i z hlediska celkové koupěschopné poptávky. Vysoká úroveň vzdělanosti stejně jako umístění sídel společností pozitivně ovlivnily a ovlivňují příliv přímých zahraničních investic a posílily pozici Prahy jako dominantního centra inovačního podnikání v ČR. Praha byla již na počátku transformačního procesu orientována na z dnešního pohledu klíčový sektor služeb. Transformace postavení tohoto sektoru ještě více posílila. Nicméně Praha čelí prohlubujícím se dopravním problémům. Do budoucna lze očekávat, že Praha bude patřit k nejvyspělejším v rámci celé Evropské unie a nebude vykazovat žádné zásadní problémy hospodářského a sociálního charakteru. 2. Rozvíjející se regiony: Středočeský kraj má významný růstový potenciál související s polohou Prahy uvnitř tohoto regionu. Kraj má několik silných růstových center či celých okresů, a to jak stávajících, např. Mladá Boleslav, Praha-východ, Praha-západ, tak i potenciálních Kolín, Kladno, Beroun. Na jeho území zároveň dochází k rozvoji služeb a průmyslové produkce přímo související s Prahou. Jedná se např. o výstavbu logistických center, obchodních center či výzkumných pracovišť. 67

68 Zařazení Plzeňského kraje do této skupiny je mimo jiné ovlivněno především úspěšným procesem tvorby pracovních míst v nově se rozvíjejících průmyslových zónách a podnicích, která nahradila ztrátu výrobního potenciálu dříve dominantní firmy Škody Plzeň. Kraj navíc těží ze své geografické polohy zajímavé z pohledu zahraničních investorů, přičemž tato vhodnost z pohledu investorů byla umocněna dobudováním páteřní komunikace mezinárodního významu, dálnice D5. Jihomoravský kraj patří do této skupiny především díky dominantnímu postavení brněnské aglomerace. Zároveň však vykazuje určité slabiny především ve svých jižních a jihovýchodních oblastech (Znojemsko, Břeclavsko, Hodonínsko). Sousedství s Rakouskem a Slovenskem v sobě neskrývá tak významný růstový potenciál jako v případě sousedství se Spolkovou republikou Německo. Kraj vykazuje velmi dobrou rozvinutost páteřní dopravní infrastruktury (D1, D2, R46, R52). Nezbytným předpokladem pro odstranění vnitřní dichotomie kraje je dokončení některých staveb dopravní infrastruktury, jako je např. dálniční propojení s Dolním Rakouskem a propojení jižní a střední Moravy. 3. Regiony s nízkou dynamikou růstu: Jihočeský, Královéhradecký, Pardubický, Zlínský, Liberecký kraj. Tyto kraje na jedné straně vykazují velmi dobré výsledky určitých ukazatelů (hlavně aglomerace krajských měst), zároveň však v mnoha dalších ukazatelích nedosahují průměru ČR (hodnotíme-li ukazatele bez Prahy). Bariérou pro některé kraje je především špatná dopravní dostupnost (Jihočeský a Zlínský kraj), ve všech krajích pak je problémem mimo jiné existence zaostávajících venkovských mikroregionů. 4. Zaostávající regiony: Vysočina, Karlovarský kraj. V případě Vysočiny se jedná o nově vytvořený kraj na pomezí Čech a Moravy v méně příznivých přírodních podmínkách. Území kraje sestává z oblastí bez výrazné tradice průmyslové výroby s výjimkou krajského města Jihlavy a celkově má spíše venkovský charakter. Skrytý potenciál rozvoje cestovního ruchu nebyl prozatím dostatečně využit. V kraji se rovněž negativně projevil útlum zemědělské produkce. Nicméně Vysočina v posledním období začala vykazovat určitý růst, takže není vyloučen její blízký přechod do předchozí skupiny. 68

69 Základním problémem Karlovarského kraje je jeho odlehlost a nízká úroveň dopravního spojení s ostatními centry v ČR. Tuto skutečnost v případě Karlovarského kraje nepřekonává ani jeho sousedství se SRN, které se v ostatních případech projevuje pozitivně. Dalším problémem je vnitřní heterogenita Karlovarského kraje, jeho území je tvořeno lázeňskými oblastmi a oblastmi výrazně postiženými restrukturalizací, jako je např. Sokolovsko. V důsledku naznačených problémů se kraj potýká s velmi nízkým růstem HDP ve srovnání s ostatními kraji. 5. Reginy v poklesu: Olomoucký kraj, Moravskoslezský kraj, Ústecký kraj. Všechny tři kraje vykazují zásadní problémy ve svém socioekonomickém rozvoji. V případě Moravskoslezského a Ústeckého kraje se jedná především o problémy spojené s útlumem dříve dominantních odvětví a v důsledku toho vzniklých problémů, jako jsou např. vysoká míra nezaměstnanosti, existence sociálně patologických jevů či odchod mladé a kvalifikované pracovní síly. V Olomouckém kraji, byť vykazuje obdobné problémy jako dva výše uvedené kraje, jsou příčiny odlišné. Za základní příčiny současného postavení Olomouckého kraje lze považovat jeho výraznou vnitřní heterogenitu, silně periferní regiony na severu a nedostatečné využití růstového potenciálu, který skýtá krajské město s vysokou úrovní vzdělanosti obyvatel, převažující venkovský charakter a dlouhodobě nízkou rozvinutost některých částí jeho území, která jsou zemědělsky orientovaná. Městské (urbanizační) oblasti a póly rozvoje Dlouhodobý socioekonomický rozvoj regionů je vedle produkčních ukazatelů ovlivněn celkovou strukturou výroby a výrobních kapacit, inovačními charakteristikami, kvalitou pracovní síly a v neposlední řadě také strukturou osídlení, protože hospodářský růst je úzce spojen s urbanizací. Velké městské aglomerace s diverzifikovanou strukturou ekonomiky a se zastoupením odvětví schopných generovat růst v okolí vytvářejí póly rozvoje. Význam města jako pólu růstu je tedy výsledkem faktorů: 69

70 počet obyvatelstva a jeho růst, konkurenceschopnost a komunikační propojení. Ne všechna města dosahují ve všech ukazatelích takových výsledků, aby mohla být plnit roli pólů a jejich působení na okolí je proto limitováno. Pro póly rozvoje je v současnosti také typické jejich zapojení do ekonomiky založené na znalostech. Pólem rozvoje v evropském měřítku je v ČR pouze hlavní město Praha, jehož pozice ve státě se upevňuje a prohlubuje se odstup od ostatních regionů. Růstové centrum je díky výhodám aglomerace a koncentrace schopno absorbovat inovace rychleji než jiné oblasti, čímž dochází k dynamické diferenciaci centra a okolí. Dalšími póly rozvoje jsou Brno (HDP na obyvatele v Jihomoravském kraji bylo v r ,8 % průměru ČR) a Plzeň (Plzeňský kraj: 96,9 % HDP ČR). Ukazuje se, že v dosavadním regionálním vývoji hrály klíčovou roli dva faktory agregátního typu s celoplošným uplatněním: sídelní (a s tím související regionální) hierarchie vyjádřená v prvé řadě polarizací urbanizovaných (aglomeračních) a ostatních prostorů; polohová diferenciace odrážející především rozdílnou atraktivitu a dostupnost regionů v kontextu nových geopolitických a geoekonomických poměrů postavení ČR (zjednodušeně lze hovořit o západo-východním gradientu). Široké uplatnění faktoru polohy a hierarchie sídel je doložitelné u různých jevů a procesů. Celkově lze přitom konstatovat poněkud významnější vliv hierarchického faktoru než faktoru polohového. Výhody velkých center se projevují vždy mnohostranným způsobem, ať již z hlediska diferenciace a prosperity ekonomických činností, či z hlediska vybavenosti infrastrukturou. Determinující role velkých center může být navíc v blízké budoucnosti dále zesílena rozvojem potřebné velké infrastruktury napojující český prostor na celoevropské systémy. 70

71 Póly rozvoje (resp. urbanizační centra) se potýkají se specifickými problémy, které by neměly být opomíjeny (pro regeneraci měst a řešení specifických městských oblasti vyhradila i evropská regionální politika zvláštní Iniciativu Společenství Urban). Jedná se např. o dopravní infrastrukturu kvalitativně a kapacitně neodpovídající rostoucí automobilové dopravě a s ní související poškozování životního prostředí, vznik brownfieldů a neoptimální funkční využití území, komplexní problémy bydlení (regenerace panelových sídlišť), nedostatek zeleně apod. V devadesátých letech se zvýraznila sídelní (regionální) hierarchie a upevnilo se postavení regionálních center (zejména metropolí, mezoregionálních a některých mikroregionálních center), která tvoří páteř sídelních (regionálních) systémů a vytváří se v nich stále vyšší podíl produkce České republiky. Tato centra jsou výrazně hierarchizována: metropole nadnárodního významu Praha (hlavní rozvojové centrum v Čechách i v ČR), regionální metropole I. řádu Brno (hlavní rozvojové centrum na Moravě), regionální metropole II. řádu Ostrava (rozvojové centrum na severní Moravě), mezoregionální centrum I. řádu Plzeň (rozvojové centrum jihozápadních Čech), mezoregionální centra II. řádu Olomouc (střední Morava), Liberec (severní Čechy), Hradec Králové a Pardubice (východní Čechy), Ústí nad Labem (severozápadní Čechy), České Budějovice (jižní Čechy), Zlín (východní Morava) a Karlovy Vary (západní Čechy), výrazná rozvojová regionální centra Mladá Boleslav, Kolín, Opava, Uherské Hradiště, Jihlava, Cheb, Jablonec nad Nisou, Tábor Sezimovo Ústí, Prostějov a další. Rozvojové osy 71

72 Urbanizační osa je lineární prostorový útvar, který propojuje urbanizační oblasti nebo urbanizační centra. Diferenciace urbanizačních os je založena na významové hierarchii odpovídajícího rozvojového a komunikačního směru, podle kterého urbanizační osa vznikla. Návrh Politiky územního rozvoje vymezuje 11 urbanizačních os, a to buď mezinárodního, celostátního nebo nadregionálního významu. Rozvojové osy lze charakterizovat jako kanály, kterými se šíří socioekonomický růst z pólů rozvoje do okolí. Rozvojové osy je potřeba všestranně podporovat zejména kvalitní dopravní a komunikační infrastrukturou kvůli šíření růstu, inovací a konkurenceschopnosti. Podpora rozvojových os cílená zejména na šíření pozitivních efektů vycházejících z centra zabraňuje některým nežádoucím efektům, jako je např. migrace pracovních sil (selektivní z pohledu věku a kvalifikace), koncentrace negativních vlivů na životní prostředí v centrech, zesílená konkurence podniků v centrech apod. Rozvojové strategie a zaměření podpory rozvoje městských aglomerací, pólů rozvoje a území v rozvojových osách směřují k řešení specifických ekonomických, ekologických a sociálních problémů, s nimiž se tato území potýkají, a na zlepšování jejich konkurenceschopnosti. Podpora bude směřovat do oblastí: 1. Rozvoj socioekonomických funkcí pólů, vytváření podmínek pro rozvoj podnikání, průmyslových zón, logistických center a zón se špičkovou technologií, opatření na zachování a rozvoj historického a kulturního dědictví v kombinaci s opatřeními na podporu podnikavosti místní zaměstnanosti nebo s poskytováním služeb obyvatelstvu podle měnící se věkové struktury. 2. Zlepšování fyzického prostředí, asanace starých průmyslových areálů a regenerace ploch, podpora dopravní infrastruktury, zlepšování podmínek pro rozvoj bydlení.. 3. Podpora struktury pro vzdělávání, vědu a výzkum. 4. Ochrana životního prostředí ve městech a okolí. 72

73 5. Zlepšování kvality života v městských oblastech, sociální integrace a služby, kriminalita. 73

74 Obrázek 2 Rozvojové osy v ČR Regiony mimo rozvojové osy Regiony, ve kterých neleží žádný významný pól rozvoje a neprochází jimi rozvojové osy, jsou méně hospodářsky výkonné, působí zde mnohé bariéry rozvoje, např. venkovské osídlení, absence technické infrastruktury (dopravní, komunikační), nepříznivá věková a vzdělanostní struktura obyvatelstva a jiné. Nízkou dynamiku růstu HDP v posledních letech vykazují kraje Olomoucký, Karlovarský a Kraj Vysočina. Jedná se především o venkovské oblasti Venkovské oblasti 74

75 Venkovský prostor lze podle metodiky EU a metodiky tradičně používané v ČR popisovat na několika hierarchických úrovních. Venkovský prostor ČR podle metodiky EU k tvořily na úrovni NUTS 3 - s výjimkou Prahy a Moravskoslezského kraje - všechny vyšší územně správní celky (kraje). Zahrnoval 92,4 % rozlohy státu, obce v takto vymezeném venkovském regionu představovaly 95,2 % všech obcí a žilo v nich 76,2 % obyvatel ČR. Venkovský prostor ČR na úrovni NUTS 4 zahrnoval 64 okresů - v tom 7 výrazně venkovských a 57 venkovských okresů. Proti předchozímu roku došlo k posunu okresů Benešov a Znojmo z výrazně venkovských mezi venkovské okresy. Ve venkovském prostoru žilo 66,7 % obyvatel ČR (4,0 % ve výrazně venkovských okresech a 62,7 % ve venkovských okresech) a zahrnoval 90,9 % rozlohy státu ( výrazně venkovské okresy 11,5 %, venkovské okresy 79,4 %). Na úrovni NUTS 5 (obce) venkovský prostor ČR tvořilo 79 % z celkového počtu obcí a představoval 74,9 % rozlohy státu. Žilo v něm 22,6 % obyvatel ČR. Nejvyšší podíl venkovských obcí vykazovaly okresy Pelhřimov (96,7 %), Jindřichův Hradec (96,2 %), Tachov (96,1 %), Strakonice (95,5 %), Třebíč (95,4 %), Rakovník (95,2 %) a Písek (94,7 %). Z pohledu krajského členění bylo nejvyššího podílu venkovských obcí dosaženo v kraji Vysočina (93,6 %), Jihočeském (92,6 %) a Plzeňském (89 %). Podle tradičního vymezení venkova používaného v ČR, tj. v obcích do 2 tis. obyvatel, žilo v roce 2003 na venkově 26,2 % obyvatelstva, venkov zahrnoval 73,7 % rozlohy státu a 89,9 % obcí ČR. Venkovské obce se vyznačují nižším podílem obyvatelstva v produktivním věku na trvale bydlícím obyvatelstvu (69,3 % proti 70,5 % v ČR). Nejnižší podíl obyvatelstva v produktivním věku (66 %) byl zaznamenán v nejmenších obcích (do 100 obyvatel) a zvyšoval se v závislosti na velikostní kategorii venkovských obcí. Podíl ekonomicky aktivních zemědělců na ekonomicky aktivních obyvatelích celkem dosahoval v roce 2001 v obcích do 2 tis. obyvatel hodnoty 9,2 % (v obcích nad 2 tis. obyvatel 1,6 %). Tento podíl byl nejvyšší v 75

76 obcích do 100 obyvatel (18,6 %) a se vzrůstajícím počtem obyvatel venkovských obcí se snižoval (ve velikostní kategorii 1000 až 1999 obyvatel na 6,6 %). Vývoj počtu obyvatel ve venkovských obcích v období vykazuje mírný přírůstek, na rozdíl od městských oblastí, kde je zaznamenán úbytek. Analýza podle velikostních kategorií venkovských obcí však svědčí o ohrožení stability osídlení především menších obcí v České republice. Rostoucí problémy na venkovském trhu práce (zejména nedostatek pracovních příležitostí, vč. nízké nabídky pracovních míst v odvětví zemědělství) a disparita příjmů venkovanů vůči městskému obyvatelstvu přispívají ke snižování kupní síly na venkově. Spolu se zhoršující se demografickou situací na venkově, nevyhovující dopravní obslužností a nízkou úrovní občanské a technické vybavenosti obcí ovlivňují kvalitu života venkovského obyvatelstva a stabilitu osídlení venkovského prostoru. Zvyšuje se tak ohrožení kvality a přijatelnosti životních podmínek venkovského obyvatelstva (snižování kupní síly, ohrožení chudobou) a stability venkovského osídlení. Dopravní dostupnost hraje významnou roli z hlediska rozvoje zemědělství a místního průmyslu ve venkovských obcích. Je nutno konstatovat velkou zanedbanost sítě silnic II. a III. třídy a prakticky celého rozsahu místních komunikací, které vyžadují náročné opravy a rekonstrukce. V posledních deseti letech došlo k výraznému zhoršení dostupnosti venkovských obcí prostředky veřejné dopravy. Technická a občanská infrastruktura ve venkovských obcích zaostává za infrastrukturou ostatních obcí v ČR. Na veřejný vodovod je napojeno 79,4 % venkovských obcí (ostatní obce 94,1 %). Plyn je zaveden do 48,1 % venkovských obcí (ostatní obce 90,2 %) a na veřejnou kanalizaci s odpovídající kvalitou čištění odpadních vod je napojeno 22,7 % venkovských obcí (ostatní obce 63,4 %). Síť školních zařízení je ve venkovském prostoru méně hustá než v nevenkovských obcích (32,4 %, ostatní obce 79,5 %). V 35,9 % venkovských obcí se nachází pobočka pošty (ostatní obce 74 %) a zdravotnické zařízení je provozováno v 26,9 % venkovských obcí (ostatní obce 71,4 %). Ve srovnání s předchozím 76

77 obdobím došlo k mírnému zlepšení technické vybavenosti venkovských obcí, zatímco občanská vybavenost se nepatrně zhoršila. Periferní regiony Poloha regionu vůči hlavním centrům země, resp. velkým trhům, zásadním způsobem ovlivňuje jeho rozvojové předpoklady. Nedostupnost regionálně znevýhodněných území je překážkou jejich rozvoje, podobně jako centrální poloha regionu je významným potenciálem. V rámci osídlení ČR se periferní regiony nacházejí v úrovni okresů a mikroregionů. Zejména se jedná o příhraniční a hornaté regiony na severovýchodě republiky, protože v ČR roste atraktivita polohy od východu na západ a od severu k jihu. Vzhledem k rozloze území ČR není ani tak překážkou absolutní vzdálenost od centra (Prahy) a od nejvýznamnějších exportních zemí (Německa), i když i to hraje svou roli, ale spíše možnost rychlého dopravního spojení. V této poloze máme na mysli zejména síť dálnic a rychlostních komunikací. Největší problémy periferních regionů způsobuje nedostatečné dopravní napojení na regionální centra, což vyvolává potíže při dojížďce za prací. Odlehlost se podílí na udržování vyšší než průměrné nezaměstnanosti a celkovém útlumu ekonomických aktivit v území, který není plně kompenzován příjmy z cestovního ruchu a zemědělství. Periferní regiony trpí nezájmem investorů, kteří do nich neumisťují nové výroby. Prosazování znalostní ekonomiky a informační společnosti, což je jedním z hlavním pilířů Lisabonské strategie, je koncentrováno ve velkých městech a v centrálních regionech. Tato diferenciace má negativní důsledky pro subregionální centra a zejména periferní regiony, která nemohou těžit komplexní užitky z nových technologií. Ačkoli pokrok v oblasti informačních a komunikačních technologií částečně snižuje handicap periferních a odlehlých regionů, zavádění sítí a technologií přinejmenším z časového hlediska diskriminuje obyvatele těchto území nové technologie dorazí do odlehlých regionů vždy s časovou prodlevou oproti jádrovým regionům, samozřejmě s vyššími náklady na zavedení a nižšími úsporami z 77

78 rozsahu. Nelze opomíjet, že většina aktivit, především obchodních, vyžaduje mezilidský kontakt a reálnou mobilitu osob a zboží. Integrace rozvoje pólů růstu s rozvojem okolních regionů a venkova V rozvoji venkova hrají podstatnou roli zemědělské aktivity. Zemědělství je ve venkovském prostoru hlavním garantem zaměstnanosti a péče o krajinu. Institucionální a strukturální změny v zemědělství v posledních deseti letech se odrážejí ve zhoršených sociálně ekonomických podmínkách venkovského prostoru. Jde zejména o vyšší dlouhodobou nezaměstnanost, vylidňování některých venkovských oblastí, následné zaostávání služeb a infrastruktury a pokles výrobního potenciálu. Důležitou roli hrají i pozemkové úpravy jakožto komplexní nástroj udržitelného rozvoje venkova. Stále významnější jsou však pro rozvoj venkova opatření v rámci regionální politiky. Rozvojové strategie a zaměření podpory rozvoje venkovských oblastí směřují především k hospodářské diversifikaci těchto oblastí, včetně: 1. Posílení spojení mezi městskými a venkovskými oblastmi, infrastruktury pro zlepšení dostupnosti. 2. Rozšiřování telekomunikačních sítí a služeb ve venkovských oblastech 3. Rozvoje nových hospodářských činností mimo zemědělství, vytváření podmínek pro rozvoj cestovního ruchu včetně ekoturistiky, podpory malého podnikání, využívání místních zdrojů apod. 4. Rozvoje vybavenosti a služeb pro zlepšení životních podmínek obyvatel venkova a snížení imigrace 5. Ochrany kulturních a přírodních hodnot území, péče okrajinu, zachování biodiversity apod. 78

79 Revitalizace venkovských oblastí závisí na diverzifikaci hospodářské činnosti a na posílení jejich spojení s městskými oblastmi. Póly růstu, které v ČR odpovídají velkým městům, vysílají silné signály, které při vhodném zpracování mohou napomoci zapojení venkova do produkčních činností. Zaměstnanost a sociální stabilitu českého venkova lze podpořit dopravním napojením obcí na města. Kvalitní silniční komunikace a hromadná doprava umožní zkrácení cestovních časů, což umožní zaměstnanost obyvatel venkova v městských centrech a zároveň dojde ke stimulaci investorů umisťovat na venkov nové výroby. Zvýšení účasti venkovského obyvatelstva na znalostní ekonomice lze dosáhnout podporou zavedení příslušných (informačních a komunikačních) technologií ve venkovských sídlech. Inovace jsou absorbovány nejrychleji v pólech růstu. Inovace nových technologiích jsou přijímány v rozvinutých, rozvíjejících se regionech, čímž se jejich odstup od zaostávajícího okolí jen zvětšuje. Šíření inovací, resp. růstu do okolí se děje s časovým zpožděním. Role veřejného sektoru spočívá ve vytváření podmínek pro rychlé šíření inovací na celé území regionu. Vývojové tendence v regionální struktuře V příštích letech lze očekávat další prohlubování polohové diferenciace v atraktivitě regionů podmíněné vzdáleností a intenzitou kontaktů se zeměmi EU. Lze také předpokládat zvýraznění selektivního působení polohového faktoru v souvislosti s rozvojem velké infrastruktury, a tedy vytváření rozvojových os. Částečně dojde i k nahrazení výhod fyzické blízkosti výhodami blízkosti sociální a ekonomické. Předchozí konstatování naznačují mimo jiné i pravděpodobnost zvýšení úlohy sociální a ekonomické kvality regionů a lokalit v dalším vývoji. V případě aglomeračních regionů budou ještě více zvýhodněny regiony s významnými centry služeb, zejména kvartérních aktivit, jako jsou Praha a Brno, případně i další (Plzeň, Olomouc, Hradec Králové-Pardubice, České Budějovice, možná Zlín, Liberec-Jablonec nad Nisou). Naopak znevýhodněny budou regiony s koncentrací těžkého průmyslu, s málo 79

80 diverzifikovanou ekonomickou základnou především v severních Čechách (kraj Ústecký a částečně Karlovarský) a v Moravskoslezském kraji. V případě ostatních, relativně venkovských prostorů lze očekávat divergenční tendence vývoje v závislosti na poloze a míře vlivu kladných faktorů regionálního rozvoje. Z faktorů, které budou významně působit na regionální diferenciaci v příštích letech, považujeme za relevantní vliv mezinárodní infrastruktury a z národního pohledu pak jsou rozhodující očekávané změny v sídelní struktuře. Nejdůležitějšími akcemi dopravní infrastruktury jsou: dálnice D 5 (Praha Plzeň Rozvadov) obchvatem Plzně; dálnice D 8 (Dresden Praha) s napojením na dálnici směr Berlín; silniční okruh R1 kolem hlavního města Prahy; modernizace tranzitních železničních koridorů I. (Děčín Praha Brno Břeclav) a II. (Bohumín - Ostrava Přerov Břeclav s větví Přerov Česká Třebová), které se dokončují, III. (Norimberk st.hranice Praha Ostrava - Žilina) a IV. (Linz Praha Děčín), které jsou v přípravě, a modernizace příslušných uzlů; podstatné zvýšení kapacity mezinárodního letiště v Praze a regionálních letišť v Karlových Varech, Brně, Ostravě a Pardubicích; dálnice D 47 zajišťující napojení Moravskoslezského kraje na dálniční síť; dálnice D3/R3 Praha Tábor - České Budějovice - Dolní Dvořiště; dálnice D11/R11 Praha - Hradec Králové Jaroměř - státní hranice ČR/Polská republika; D3/rychlostní silnice R6 Praha - Karlovy Vary - SRN; D3/rychlostní silnice R7 Praha - Chomutov; rychlostní silnice R52 spojující R48 a D1 dále směrem do Rakouska; rychlostní silnice R55 sever - jih (V. Týnec, R35 - Břeclav); rychlostní silnice R 48 Český Těšín Bělotín; rychlostní silnice R 49 ze Zlínského kraje na Slovensko, která se připravuje k realizaci 80

81 po uzavření smlouvy se Slovenskou republikou v r Regionální rozvoj v ČR bude výrazně ovlivněn realizací velkých infrastrukturních projektů celostátního a mezinárodního významu, s níž se počítá pro období do roku Výsledkem bude nepochybně posílení pozice těch regionů (zejména urbánních), územních zón a rozvojových os, kterými nové infrastrukturní linie budou probíhat. Naopak území, která se ocitnou stranou těchto linií, budou mít méně příznivé předpoklady pro dynamický rozvoj, pokud nebudou disponovat jiným výrazným rozvojovým faktorem. Z tohoto výčtu realizovaných a předpokládaných projektů vyplývá jejich zřetelná koncentrace do severo jižní osy. Zde se jednoznačně rýsují dvě hlavní rozvojové osy pro příští desetiletí: Praha severní Čechy a Ostrava jižní Morava. Nelze pominout ani lokalizační působení dálnice D1 (zejména úsek Praha Brno, pak až na Olomouc a Ostravu) a zvýrazňování této českomoravské rozvojové osy. Osová severo jižní komunikace procházející Moravou přes Brno, Pomoraví, Olomouc, Zlínsko a Ostravsko získá celoevropský význam napojením evropského jihozápadu a Balkánu na střední a severní Evropu. Dálnice D5 (Praha Plzeň hranice s Německem) je nejdůležitější trasou pro spojení se západní Evropou. Uvedené rozvojové osy budou rovněž hlavními prostory s prohlubující se urbanizací a zřejmě i s výraznější dynamikou růstu. Výhodná poloha České republiky na spojnici sever jih a východ západ může být významným faktorem pro příliv zahraničních investic. Zvyšuje rovněž i šanci na dodatečné příjmy, které nemusí plynout z pouhého tranzitu přes území České republiky. Podaří-li se v průjezdních trasách připravit dostatek atraktivních příležitostí k prodloužení pobytu osob, mohou vzrůst dodatečné příjmy spojené s těmito zastávkami. V souvislosti s tím je však nutno dokončit systém komunikačních tras, které by svým charakterem zapadaly do transevropských dopravních sítí. Rovněž soustava pobídek pro přímé zahraniční investice v České republice vytvořila rámec pro příjem přímých zahraničních investic, jejichž růst se již začal projevovat. Těmito způsoby by mohlo dojít k posílení již stávajících urbánních prostorů a nastartování urbanizačních procesů v dosud venkovských regionech. 81

82 Závěry Růstové tendence lze očekávat v Praze včetně přilehlých oblastí středních Čech, což při vysokém zatížení jejího prostoru to může mít i negativní dopady v dopravě a životním prostředí. Problémy se mohou rovněž vyskytnout v souvislosti s nedostatkem pracovních sil. Naopak tendence k pomalému růstu až stagnaci se projeví v Ostravsko-karvinské a Severočeské aglomeraci vlivem úbytku pracovních míst. Jde o oblasti s nadměrnou koncentrací ekonomických aktivit, jejichž část prochází útlumem. Tendence snižování neúměrně vysoké koncentrace a neúměrného zatěžování území v regionech soudržnosti Moravskoslezsko a Severozápad není nutno do určité míry hodnotit negativně, nicméně bude třeba v této souvislosti vytvořit nová pracovní místa. Podstatně hůře se změny promítnou v periferních oblastech, např. při hranicích s Polskem a Slovenskem. Úbytek pracovních míst a celková odlehlost hrozí snižováním již dnes nedostatečné zalidněnosti a tedy celkovým zaostáváním těchto území. Výhodná poloha České republiky na komunikačních spojnicích sever jih a východ západ může být významným faktorem pro rozvoj přilehlých regionů. V souvislosti s tím je však nutno dokončit systém komunikačních tras, které by svým charakterem zapadaly do transevropských dopravních sítí a navazovaly na ně. Spolu se soustavou pobídek pro investice by se mohlo uplatnit posílení již stávajících urbánních prostorů a nastartování urbanizačních procesů v dosud venkovských regionech. Meziregionální disparity jsou velmi silně polarizovány mezi Prahou na straně jedné a zbytkem republiky na straně druhé. Rozdíly narůstají s klesající hierarchickou úrovní regionů, tzn. že jsou mnohem výraznější na úrovni krajů a zejména mikroregionů. Nelze tedy opomenout, že je nutno věnovat pozornost také intraregionálním disparitám. 82

83 Výhody velkých center (pólů rozvoje) se projevují mnohostranným způsobem, ať již z hlediska diferenciace a prosperity ekonomických činností, či z hlediska vybavenosti infrastrukturou. Determinující role velkých center může být navíc v blízké budoucnosti dále zesílena rozvojem potřebné velké infrastruktury napojující český prostor na celoevropské systémy. Póly rozvoje a oblasti podél rozvojových os (resp. urbanizované oblasti) se potýkají se specifickými problémy, které by neměly být opomíjeny. Jedná se např. o dopravní infrastrukturu kvalitativně a kapacitně neodpovídající rostoucí automobilové dopravě a s ní související poškozování životního prostředí, vznik brownfieldů a neoptimální funkční využití území, komplexní problémy bydlení (regenerace panelových sídlišť), nedostatek zeleně apod. Regionální politika v ČR V současnosti je česká regionální politika chápána jako koncepční činnost státu, regionálních a místních orgánů, jejímž cílem je přispívat k vyváženému a harmonickému rozvoji jednotlivých regionů v ČR, ke snižování neodůvodněných rozdílů mezi úrovněmi rozvoje jednotlivých regionů a ke zlepšení regionální hospodářské struktury. Regionální politika tedy: představuje koncepční a výkonnou činnost státu a územních samosprávných orgánů, stanovuje hlavní směry a strategické cíle regionálního rozvoje na jednotlivých úrovních, tj. národní a regionální, vytváří metody a postupy k zajištění realizace stanovených cílů a priorit, se uskutečňuje především prostřednictvím systémových opatření na podporu regionálního rozvoje. Úsilí o vyvážený rozvoj není pojímáno jako snaha o zajištění stejného rozvoje ve všech regionech. Cílem tohoto úsilí je, aby vývoj v celém státě i v úrovni regionů byl 83

84 proporcionální, nekrizový, byla vytvořena rovnost šancí regionů a byl plnohodnotně využíván jejich demografický, přírodní, hospodářský a případně i další potenciál. Územní členění České republiky pro potřeby regionálního rozvoje Kraje Ústavním zákonem č. 347/1997 Sb., o vytvoření vyšších územních samosprávných celků a o změně ústavního zákona ČNR č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, bylo zřízeno k čtrnáct VÚSC, tedy krajů, a to: 1. Hlavní město Praha, vymezený územím hlavního města Prahy; 2. Středočeský kraj se sídlem v Praze, vymezený územím okresů Benešov, Beroun, Kladno, Kolín, Kutná Hora, Mělník, Mladá Boleslav, Nymburk, Praha-východ, Praha-západ, Příbram a Rakovník; 3. Budějovický kraj se sídlem v Českých Budějovicích, vymezený územím okresů České Budějovice, Český Krumlov, Jindřichův Hradec, Písek, Prachatice, Strakonice a Tábor; přejmenovaný na Jihočeský kraj, 4. Plzeňský kraj se sídlem v Plzni, vymezený územím okresů Domažlice, Klatovy, Plzeň - město, Plzeň - jih, Plzeň - sever, Rokycany a Tachov, 5. Karlovarský kraj se sídlem v Karlových Varech, vymezený územím okresů Cheb, Karlovy Vary a Sokolov; 6. Ústecký kraj se sídlem v Ústí nad Labem, vymezený územím okresů Děčín, Chomutov, Litoměřice, Louny, Most, Teplice a Ústí nad Labem; 7. Liberecký kraj se sídlem v Liberci, vymezený územím okresů Česká Lípa, Jablonec nad Nisou, Liberec a Semily; 8. Královehradecký kraj se sídlem v Hradci Králové, vymezený územím okresů Hradec Králové, Jičín, Náchod, Rychnov nad Kněžnou a Trutnov; 84

85 9. Pardubický kraj se sídlem v Pardubicích, vymezený územím okresů Chrudim, Pardubice, Svitavy a Ústí nad Orlicí; 10. Brněnský kraj se sídlem v Brně, vymezený územím okresů Blansko, Brno - město, Brno - venkov, Břeclav, Hodonín, Vyškov a Znojmo, přejmenovaný na Jihomoravský kraj; 11. Zlínský kraj se sídlem ve Zlíně, vymezený územím okresů Kroměříž, Uherské Hradiště, Vsetín a Zlín; 12. Olomoucký kraj se sídlem v Olomouci, vymezený územím okresů Jeseník, Olomouc, Prostějov, Přerov a Šumperk; 13. Ostravský kraj se sídlem v Ostravě, vymezený územím okresů Bruntál, Frýdek- Místek, Karviná, Nový Jičín, Opava a Ostrava - město, přejmenovaný na Moravskoslezský kraj; 14. Jihlavský kraj se sídlem v Jihlavě, vymezený územím okresů Havlíčkův Brod, Jihlava, Pelhřimov, Třebíč a Žďár nad Sázavou, přejmenovaný na kraj Vysočina. Takže území České republiky je s účinností od 1. ledna 2000 rozděleno na 14 krajů a 77 okresů (okresní úřady byly zrušeny k 31. prosinci 2002) včetně území hlavního města Prahy. Teprve k se začala rozebíhat činnost krajských úřadů, přičemž všechny kraje ustavily odbory regionálního rozvoje, jež mají na starosti některé aktivity ve sféře regionální politiky. Zároveň se usr tavením krajů byly změněny názvy některých krajů. NUTS Jednotky na území České republiky byly po dohodě s Eurostatem stanoveny následujícím způsobem (Usnesení vlády ČR č. 707 ze dne ): NUTS 1 1 jednotka, tj. celé území České republiky, NUTS 2 8 územních jednotek, v podstatě sdružené nové kraje: Praha (pouze území hlavního města Prahy), Střední Čechy (jenom Středočeský kraj), Jihozápad 85

86 (Jihočeský a Plzeňský kraj), Severozápad (Karlovarský a Ústecký kraj), Severovýchod (Liberecký, Královéhradecký a Pardubický kraj), Jihovýchod (Jihomoravský a kraj Vysočina), Střední Morava (Olomoucký a Zlínský kraj) a Moravskoslezsko (jenom Moravskoslezský kraj), NUTS 3 14 krajů (VÚSC), NUTS 4 77 okresů, NUTS 5 obce (cca 6259). Česká republika nemohla při stanovování NUTS příliš argumentovat stabilním územně správním členěním. Proto se přistoupilo zejména u jednotek NUTS 2 k málo geograficky opodstatněnému, ale prakticky poměrně schůdnému řešení, tj. většinou sdružením dvou i více jednotek VÚSC, tedy krajů do NUTS 2. Krajská úroveň odpovídá rozdělení České republiky na statistické územní jednotky NUTS 3. Regiony NUTS 2 jsou tvořeny jednou až třemi jednotkami NUTS 3. Jednotky NUTS 2 byly vytvořeny pro potřeby spojené s koordinací a realizací politiky hospodářské a sociální soudržnosti zákonem č. 248/2000 Sb., o podpoře regionálního rozvoje, v platném znění, a jsou označovány jako regiony soudržnosti. Česká republika členění na jednotky NUTS již využila při čerpání prostředků z tzv. předvstupní pomoci, která sestávala z PHARE (přípravný program na Strukturální fondy EU; značná část Phare má předstrukturální charakter), ISPA (program na podporu infrastruktury a životního prostředí, v podstatě příprava na Fond soudržnosti EU) a SAPARD (program rozvoje zemědělství a venkova; předstrukturální pomoc). V současnosti je zásadní územní jednotkou pro čerpání pomoci ze strukturálních fondů NUTS 2, v řadě případů však NUTS 3, tj. kraje hrají dominantní roli při rozhodování o přijetí projektů k realizaci a jejich spolufinancování. V České republice činila průměrná velikost územně správních jednotek u osmi zrušených krajů (včetně Prahy) tis. obyvatel a 9,86 tis. km 2, u čtrnácti vyšších územně 86

87 správních celků krajů jenom 737 tis. obyvatel a 5,6 tis. km 2 a v případě okresů (bez Prahy) pak 120 tis. obyvatel a 1 tis. km 2. Další hierarchické úrovně NUTS 4, po reformě soustavy NUTS v loňském roce nazývaná lokální administrativní jednotka první hierarchické úrovně (LAU 1), a bývalé NUTS 5 nyní LAU 2 dosud legislativní oporu Evropského parlamentu nemají. U obou těchto úrovní nebyla dosud stanovena průměrná velikost (viz. Official Journal of the European Union, L 154, volume 46). Význam mají především LAU 2, tedy v podstatě naše obce. Průměrná velikost LAU 2 (obcí) v ČR je jen 1,6 tis. obyvatel a je významně pod průměrem EU. Určitou územní jednotku je však možné klasifikovat na několika úrovních NUTS. Každý členský stát EU může rozhodnout o dalším hierarchickém členění svého území, přičemž se dále při delimitaci člení úroveň NUTS 3 na nižší jednotky. To tedy znamená, že členský stát má právo si stanovit podrobnější územní členění. Stávající správní jednotky v členských státech jsou prvním kritériem pro definici územních jednotek. Za tímto účelem se správní jednotkou rozumí zeměpisná oblast se správním orgánem, který má pravomoc přijímat správní nebo politická rozhodnutí pro tuto oblast v právním a institucionálním rámci členského státu. To znamená, že lze v blízké budoucnosti podle konkrétních vlastností sídelní struktury bude možné tyto jednotky využít i pro konstrukci nejnižších úrovní NUTS a takto je vhodně využít i pro statistické účely a snad i pro management regionálního rozvoje na nižších úrovních veřejné správy. Formování současné české regionální politiky V roce 2000 bylo přijato hned několik naprosto zásadních zákonů a usnesení vlády majících zlomový význam pro českou regionální politiku. Jak v oblasti věcné náplně, tak v oblasti legislativní představuje přijetí zákona č. 248/2000 Sb., o podpoře regionálního rozvoje, rámec pro českou regionální politiku. Lze konstatovat, že je takto poprvé na území České republiky regionální rozvoj upraven právní normou. V podstatě až do roku 2000 byla totiž regionální politika prováděna jen na základě několika usnesení vlády. Česká republika se tak 87

88 přiřadila k vyspělým státům, jež mají legislativně upravenu tuto oblast veřejné správy. Zákon má samozřejmě zásadní význam pro provádění regionální politiky příslušnými orgány státní správy a územní samosprávy a současně vytváří odpovídající právní podmínky pro získání pomoci ze strukturálních fondů Evropských společenství. Přijetím toho zákona se Česká republika významně přiblížila k legislativní úpravě regionální politiky v rámci Evropské unie. Od roku 2000 je česká regionální politika zaměřena na rozvoj podnikání, rozvoj lidských zdrojů, výzkum a technologický vývoj, rozvoj cestovního ruchu, zlepšování regionální infrastruktury, rozvoj občanské vybavenosti, rozvoj služeb sociální a zdravotní péče a na opatření vedoucí k ochraně životního prostředí. Regionální politika, respektive politika podpory regionálního rozvoje nehrála v první polovině devadesátých let v České republice tak významnou roli jako je tomu ve většině zemí Evropské unie i v rámci Unie samotné. Existují dva hlavní důvody této situace: Vlády ČR věnovaly v této době hlavní pozornost řešení transformačních problémů na úrovni celého státu, protože tyto problémy měly převážně makroekonomickou podstatu zasahující plošně celé území. Meziregionální ekonomické a sociální rozdíly v ČR i přes jejich postupné prohlubování po zahájení transformace nebyly zpočátku tak velké jako ve většině zemí EU. Postupný nárůst meziregionálních rozdílů v sociálně ekonomickém rozvoji v druhé polovině 90. let (což dokumentuje např. vývoj regionální míry nezaměstnanosti), postupující procesy demokratizace a decentralizace rozhodování a zároveň potřeba vytvořit systém regionální politiky i ve vazbě na proces přípravy na strukturální fondy EU vedly k zásadnímu obratu i v regionální politice ČR. V roce 1998 přijala vláda ČR svým usnesením č. 235 Zásady regionální politiky. Zároveň stanovila úkoly v oblasti legislativní, institucionální a programové. V rámci jejich 88

89 plnění byla vypracována na národohospodářské i regionální úrovni řada strategických a programových dokumentů, které však většinou měly přípravný charakter. Zásadním strategickým dokumentem regionální politiky ČR je Strategie regionálního rozvoje České republiky, jejíž první znění přijala vláda ČR již 12. července 2000 svým usnesením č Na tento dokument navázaly Programy rozvoje krajů ČR vypracovávané na úrovni krajů. Z nich byly následně ve věcné rovině odvozeny operační programy na úrovni regionů NUTS 2 a Společný regionální operační program. Tato Strategie regionálního rozvoje vytvořila základní rámec pro formování regionální politiky České republiky komplementární s regionální politikou Evropské unie. V roce 2006, dne , byla schválena nová Strategie regionálního rozvoje České republiky pro léta , a to usnesením vlády ČR č Cílem uvedené aktualizace Strategie regionálního rozvoje ČR je implikace nových nařízení EU v oblasti politiky hospodářské a sociální soudržnosti do strategie, priorit a opatření české regionální politiky. Dokument bude určovat orientaci politiky regionálního rozvoje České republiky v období let Vychází ze "Strategie udržitelného rozvoje České republiky" a v ekonomické oblasti ze "Strategie hospodářského růstu". V oblasti politiky soudržnosti navázala Strategie regionálního rozvoje ČR na její základní programové dokumenty na národní úrovni "Národní rozvojový plán" a "Národní strategický referenční rámec". Cílem strategie je formulování témat a aspektů významných pro podporu regionálního rozvoje a zahrnutí regionální dimenze do těchto politik tam, kde je to účelné a potřebné. Strategie regionálního rozvoje tak představuje strategickou orientaci pro budoucí programy regionálního rozvoje na centrální i regionální úrovni. Každý kraj musí mít zpracován podle 8, zákona č.248/2000 Sb., o podpoře regionálního rozvoje, v platném znění, svůj program rozvoje územního obvodu kraje. V těchto programech jsou stanoveny rozvojové priority krajů, z nichž některé mohou být realizovány v rámci SROP za přispění EU, ostatní priority jsou pak řešeny podle finančních možností krajů. 89

90 Legislativní rámec české regionální politiky Základní systémový, legislativní a institucionální rámec regionální politiky v ČR byl vytvořen v roce 2000 souborem zákonů přijatým v souvislosti se zaváděním krajského zřízení v ČR. Pro regionální politiku jsou v tomto smyslu klíčové: zákon č. 129/2000 Sb., o krajích (krajské zřízení), zákon č. 132/2000 Sb., o změně a zrušení některých zákonů souvisejících se zákonem o krajích, zákonem o obcích, zákonem o okresních úřadech a zákonem o hlavním městě Praze, a zákon č.248/2000 Sb., o podpoře regionálního rozvoje, v aktuálním znění. K těmto zákonům, důležitým pro regionální rozvoj v České republice, ještě náleží zákon č. 128/2000 Sb., o obcích 15. Zákon o podpoře regionálního rozvoje odstraňuje hlavní nedostatky regionální politiky, která byla dosud v ČR uplatňována jen omezeně, a zároveň obsahuje všechny základní principy regionální politiky EU (např. princip programování, princip partnerství, koncentrace atd.). Zákon také specifikuje institucionální zajištění české regionální politiky i politiky hospodářské a sociální soudržnosti. V tomto směru, tzn. zajištění kompatibility české regionální politiky s komunitární regionální politikou, je zákon o podpoře regionálního rozvoje významným pozitivním krokem v procesu přípravy ČR na realizaci politiky soudržnosti. S problematikou regionální politiky na úrovni ČR souvisí také následující zákony: zákon č. 531/1990 Sb., o místních finančních správách, v platném znění, zákon č. 63/1991 Sb., o ochraně hospodářské soutěže, v platném znění, zákon č. 244/1992 Sb., o posuzování vlivu na životní prostředí, v platném znění, zákon č. 199/1994 Sb., o zadávání veřejných zakázek, v platném znění, ústavní zákon č. 347/1997 Sb., o vytvoření vyšších územních samosprávných celků, v platném znění, 15 Podle 2 odst. 2, zákona č. 128/2000 Sb., o obcích, obec pečuje o všestranný rozvoj svého území. 90

91 zákon č. 59/2000 Sb., o veřejné podpoře, v platném znění, zákon č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), v platném znění, zákon č. 129/2000 Sb., o krajích (krajské zřízení), v platném znění, zákon č. 218/2000 Sb., rozpočtová pravidla, v platném znění, zákon č. 250/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů, v platném znění, zákon č. 320/2001 Sb., o finanční kontrole ve veřejné správě, v platném znění, zákon č. 47/2002 Sb., o podpoře malého a středního podnikání, zákon č. 420/2004 Sb., o přezkoumávání hospodaření územních samosprávných celků a dobrovolných svazků obcí, v platném znění. Základními úrovněmi v regionálním rozvoji České republiky jsou: Česká republika (NUTS 1) ústřední správní úřady; regiony soudržnosti (NUTS 2) regionální rady; kraje (NUTS 3) krajské úřady; statistické regiony na úrovni okresů regionální jednotky pro stanovení regionů se soustředěnou podporou státu; správní obvody obcí s rozšířenou působností (ORP); obce obecní a městské úřady. Úlohou státní úrovně je koncepční a výkonná činnost zákonodárných a výkonných složek státu v oblasti regionální politiky a podpory regionálního rozvoje včetně zabezpečení prostředků státního rozpočtu a adekvátních legislativních opatření. Cílem státní podpory regionálního rozvoje je růst ekonomického potenciálu regionů, zvyšování jejich konkurenceschopnosti, vyvážený rozvoj regionální struktury státu a snižování nepřiměřených rozdílů v úrovni hospodářského a sociálního rozvoje regionů. 91

92 Při uplatňování principu subsidiarity v podpoře regionálního rozvoje a provádění regionální politiky je tedy úkolem státu zejména: vytváření koncepce regionální politiky státu, analýza a identifikace regionálních disparit, určení problémových regionů, které je potřeba podporovat z úrovně státu, stanovení rozsahu a zaměření podpory státu v rámci státních programů podpory regionálního rozvoje k odstraňování regionálních disparit. Úloha regionů soudržnosti. Pro potřeby spojené s koordinací a realizací hospodářské a sociální soudržnosti, spočívající zejména ve využívání finančních prostředků z předvstupních a strukturálních fondů Evropských společenství, byly zřízeny regiony, jejichž územní vymezení je totožné s územními statistickými jednotkami NUTS 2, tzv. regiony soudržnosti. Tato úroveň je reprezentována regionálními radami (ve smyslu zákona o podpoře regionálního rozvoje č.248/2000 Sb., v platném znění). Regionální rada regionu soudržnosti je právnickou osobou 16. Úlohou krajské úrovně je koncepční a výkonná činnost samosprávných orgánů krajů v oblasti regionálního rozvoje. Orgány kraje tvoří základní stavební jednotku pro tvorbu a realizaci regionálního rozvoje v ČR, spolupracují s ústředními úřady státní správy a koordinují zájmy obcí ve věcech regionálního rozvoje nadobecního významu. Úkolem krajů je zejména: koordinace rozvoje územního obvodu kraje a rozvoj odvětví v jejich samostatné působnosti, koncipování vnitřní rozvojové politiky krajů, zpracování a implementace rozvojových programů, stanovení regionálních rozvojových priorit a ovlivňování vývoje regionálních disparit v rámci kraje zákona č.248/2000 Sb., o podpoře regionálního rozvoje, v aktuálním znění. 92

93 Do bylo úlohou okresní úrovně dočasné zajišťování některých úkolů spojených s tvorbou a realizací podpory regionálního rozvoje (ve smyslu usnesení vlády č.258/99 a 511/99 byly okresní úřady zrušeny a jejich činnost nahrazena v úrovni pověřených obcí nebo v úrovni krajů). Zatím není zcela vyřešena role mikroregionů územních obvodů obcí s rozšířenou působností v regionálním rozvoji, i když lze očekávat jejich aktivní zapojení do celého systému regionální politiky. Úlohou obecní úrovně je koncepční a výkonná činnost samosprávných orgánů obcí v oblasti místního rozvoje, jejich iniciační činnost v oblasti řešení nadmístních problémů a definování nadmístních programů a jejich participace na realizaci regionálních programů. složky: Hlavní aktéři regionálního rozvoje Na jednotlivých úrovních jsou aktéry regionálního rozvoje České republiky následující zákonodárné složky státu (Poslanecká sněmovna a Senát), výkonné složky státu (vláda, ústřední správní úřady a jimi řízené organizace, dočasně okresní úřady), regionální rady (na úrovni regionů NUTS II) pro realizaci politiky hospodářské a sociální soudržnosti, orgány samosprávy (na krajské a obecní úrovni), řídicí a monitorovací orgány (Řídicí a koordinační výbor, Výbory regionálního rozvoje), rozvojové agentury s celostátní či regionální působností (např. Agentura pro rozvoj podnikání, Agentura pro rozvoj průmyslu ČR, CzechIndustry, CzechInvest, CzechTrade, Česká centrála cestovního ruchu, jednotlivé regionální rozvojové agentury), hospodářské a agrární komory, zájmová sdružení, zaměstnanecké a zaměstnavatelské organizace, agentury, 93

94 instituce veřejného sektoru (vysoké školy, zdravotní a sociální zařízení, kulturní instituce aj.), nestátní neziskové organizace, subjekty soukromého sektoru. Je třeba konstatovat, že koordinace a spolupráce mezi těmito aktéry není tak dobrá, jak by bylo v současné době potřeba. Situace se pomalu zlepšuje díky nově přijaté legislativě a jasněji stanoveným kompetencím. Princip partnerství by měl být vůdčím elementem v regionálním rozvoji. Působnost v rámci české regionální politiky Kompetence Ministerstva pro místní rozvoj ČR Působnost a kompetence ústředních orgánů (ministerstev) v oblasti podpory regionálního rozvoje stanovuje tzv. kompetenční zákon z roku Přímé kompetence v uvedené sféře má Ministerstvo pro místní rozvoj (MMR). Konkrétně jsou stanoveny v 14: 1. MMR je ústředním orgánem státní správy ve věcech regionální politiky, včetně regionální podpory podnikání, politiky bydlení, rozvoje domovního a bytového fondu a pro věci nájmu bytů a nebytových prostor, územního plánování a stavebního řádu, investiční politiky a cestovního ruchu, rozvoje měst a venkova. 2. MMR a. spravuje finanční prostředky určené k zabezpečování politiky bydlení a regionální politiky státu, b. koordinuje činnosti ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy při zabezpečování politiky bydlení a regionální politiky státu, včetně koordinace financování těchto činností, pokud tyto prostředky přímo nespravuje. 17 Zákon č.272/1996 Sb. 94

95 rozvoje, 18 : 3. MMR zabezpečuje informační metodickou pomoc samosprávným regionům, obcím a jejich sdružením. 4. MMR zajišťuje činnosti spojené s procesem zapojování územních samosprávných celků do evropských regionálních struktur. Ministerstvo pro místní rozvoj podle zákona č. 248/2000 Sb., o podpoře regionálního a) koordinuje činnost všech dotčených správních úřadů při přípravě a uskutečňování strategie regionálního rozvoje a státních programů regionálního rozvoje, vypracovává analýzy hodnotící rozvoj jednotlivých krajů a okresů a návrhy na vymezení regionů; za tím účelem je oprávněno požadovat od dotčených správních úřadů a krajů potřebné údaje zpracovávané v jejich působnosti, b) vypracovává ve spolupráci s dotčenými ústředními správními úřady a kraji návrh strategie regionálního rozvoje a návrhy státních programů regionálního rozvoje a předkládá je vládě ke schválení, c) zabezpečuje a kontroluje plnění státních programů regionálního rozvoje, d) plní další úkoly vyplývající z jeho postavení jako ústředního správního orgánu, e) zabezpečuje mezinárodní spolupráci na úseku podpory regionálního rozvoje a spolupráci s Evropskými společenstvími v oblasti hospodářské a sociální soudržnosti, včetně koordinace věcné náplně nástrojů pomoci a souvisejícího vypracování programových dokumentů, realizace programů a vyhodnocování průběhu jejich plnění, f) napomáhá zapojování krajů do evropských regionálních struktur. Ministerstvo pro místní rozvoj ČR ve smyslu zákona o podpoře regionálního rozvoje č.248/2000 Sb., vypracovává návrh strategie regionálního rozvoje 19. Strategie regionálního rozvoje České republiky 20 má obsahovat zejména: 18 Podle 11 odst. 1, zákona č. 248/2000 Sb., o podpoře regionálního rozvoje. 95

96 1. analýzu stavu regionálního rozvoje; 2. charakteristiku slabých a silných stránek v rozvoji jednotlivých krajů a okresů; 3. strategické cíle regionálního rozvoje v České republice a 4. vymezení státem podporovaných regionů; 5. doporučení dotčeným ústředním správním úřadům a krajům pro zaměření rozvoje odvětví spadajících do jejich působnosti. Ministerstvo pro místní rozvoj při vypracování návrhu strategie regionálního rozvoje využívá zejména 21 : 1. statistické údaje, 2. příslušné územně plánovací podklady a územně plánovací dokumentaci podle zvláštního právního předpisu 22, 3. limity využití území a zásady jeho organizace, 4. principy ochrany a tvorby životního prostředí 5. programy rozvoje územního obvodu krajů. vláda. Strategii regionálního rozvoje schvaluje na návrh Ministerstva pro místní rozvoj česká Ministerstvo pro místní rozvoj ve spolupráci s ostatními dotčenými ústředními správními úřady a kraji na základě průběžné analýzy hospodářského a sociálního rozvoje státu navrhuje vymezení regionů, jejichž rozvoj je třeba s ohledem na vyvážený rozvoj státu a vyrovnávání rozdílů mezi úrovněmi jeho jednotlivých územních celků podporovat. 19 Podle 4 odst. 1, zákona č. 248/2000 Sb., o podpoře regionálního rozvoje. 20 Podle 5, zákona č. 248/2000 Sb., o podpoře regionálního rozvoje. 21 Podle 5 odst. 2, zákona č. 248/2000 Sb., o podpoře regionálního rozvoje. 22 Zákon č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů. 96

97 Zákon o podpoře regionálního rozvoje 23 podporovaných regionů 24 : stanovuje následující základní typy strukturálně postižené regiony, hospodářsky slabé regiony, venkovské regiony, ostatní regiony, jejichž podporování státem je žádoucí z jiných důvodů 25 a regiony podporované na úrovni a v působnosti krajů 26. Zvláštní pozornost má být podle zákona o podpoře regionálního rozvoje 27 věnována tzv. regionům se soustředěnou podporou státu, které se podle charakteru svého zaostávání člení na již výše uvedené: strukturálně postižené, hospodářsky slabé a venkovské regiony. Východiskem pro vymezení podporovaných regionů (zejména na úrovni okresů) je analytické zhodnocení situace v ČR jako celku, včetně zkušeností zemí EU s obdobnou problematikou. Strukturálně postižené regiony k vymezení se používají ukazatele: míra nezaměstnanosti včetně relace počtu uchazečů o zaměstnání na jedno volné pracovní místo, rozsah a váha útlumu průmyslových odvětví na zaměstnanosti a rozvoj podnikání. V těchto regionech se koncentrují negativní projevy strukturálních změn, dochází k útlumu odvětví a výrobních podniků a k růstu nezaměstnanosti. Hospodářsky slabé regiony k vymezení se používají ukazatele: míra nezaměstnanosti, relace počtu uchazečů o zaměstnání na jedno volné pracovní místo, výše mzdových příjmů a příjmů ze zemědělství, úroveň daňových příjmů místních rozpočtů, podíl a rozsah útlumu primárních odvětví (zemědělství, lesnictví) na struktuře zaměstnanosti a 23 Zákon č. 248/2000 Sb., o podpoře regionálního rozvoje v aktuálním znění. 24 Podle 4 odst. 2 písm. a), zákona č. 248/2000 Sb., o podpoře regionálního rozvoje v aktuálním znění. 25 Podpora regionálního rozvoje je zaměřena na dosažení dalších cílů u regionů uvedených v 4 odst. 2 písm. b), zákona č. 248/2000 Sb., o podpoře regionálního rozvoje, jsou-li v souladu s důvody, pro něž byl region vymezen. 26 Podle 8, 9 a 10, zákona č. 248/2000 Sb., o podpoře regionálního rozvoje. 27 Podle 4 odst. 2 písm. a), zákona č. 248/2000 Sb., o podpoře regionálního rozvoje. 97

98 hustota osídlení. Tyto regiony vykazují ukazatele hospodářského a sociálního rozvoje na podstatně nižší úrovni rozvoje než je průměrná úroveň v České republice. Venkovské regiony k jejich vymezení slouží ukazatele charakterizující zejména vývoj počtu obyvatelstva, strukturu jeho zaměstnanosti a podíl obyvatelstva ve venkovských obcích. Uvedené regiony jsou charakterizovány nízkou hustotou obyvatelstva, poklesem počtu obyvatel a vyšším podílem zaměstnanosti v zemědělství. Ostatní regiony, jejichž podporování státem je žádoucí z jiných důvodů, například pohraniční regiony, bývalé vojenské prostory, regiony postižené živelními pohromami, regiony se silně narušeným či poškozeným životním prostředím, regiony s méně příznivými podmínkami pro rozvoj zemědělské výroby, regiony s vyšší průměrnou mírou nezaměstnanosti, než je průměrná úroveň v České republice. Ústřední správní úřady ČR Ústřední správní úřady v rámci své působnosti 28 : a) plněním úkolů souvisejících se zaměřením podpory regionálního rozvoje podle 3 zákona o podpoře regionálního rozvoje, přispívají k vyrovnávání rozdílů mezi úrovněmi rozvoje jednotlivých územních celků, b) analyzují rozdíly mezi kraji a okresy, zejména podle ukazatelů stanovených v 4 odst. 2, zákona o podpoře regionálního rozvoje; výsledky analýz jsou jedním z podkladů pro vypracování návrhu strategie regionálního rozvoje a návrhů státních programů regionálního rozvoje, c) spolupracují vzájemně a s kraji při vypracování strategie regionálního rozvoje a státních programů regionálního rozvoje, d) spolupracují na žádost kraje při vypracování programu rozvoje územního obvodu kraje. 28 Podle 11 odst. 2, zákona č. 248/2000 Sb., o podpoře regionálního rozvoje. 98

99 Kompetence Ministerstva financí ČR Investiční, resp. neinvestiční dotace zajišťující celkový finanční vztah státního rozpočtu k rozpočtům obcí a krajů (podpora regionálního a lokálního rozvoje). Národní koordinátor pomoci ES (NAC) je oficiální představitel a hlavní kontaktní osoba odpovědná za koordinaci přípravy, implementace a monitorování všech programů pomoci ES; má zastřešující, vrcholovou odpovědnost, vyplývající z potřeby společné koordinace programů předvstupní pomoci ES na národní úrovni. Jeho výkonným pracovištěm je Centrum pro zahraniční pomoc na Ministerstvu financí ČR. Národní koordinátor pomoci je současně Národním koordinátorem ISPA (NIC) a je předsedou Společného monitorovacího výboru zabývajícího se realizací všech nástrojů předvstupní pomoci ES. Národní schvalující úředník (NAO) je odpovědný za řízení finančních prostředků pomoci ES v České republice, jeho výkonným pracovištěm je Národní fond na MF ČR. Národní schvalující úředník nese celkovou odpovědnost za hospodaření s finančními prostředky ES v ČR. Na základě memoranda o porozumění ke zřízení Národního fondu, které bylo podepsáno , byl zřízen k na Ministerstvu financí ČR Národní fond jako centrální místo státní správy pro převod finančních prostředků pomoci ES do ČR, a to počínaje Finančními memorandy r V zákoně č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech, je Národní fond nově definován jako samostatný nástroj, jehož prostřednictvím MF koordinuje řízení finančních toků z ES a tuzemských zdrojů k příjemcům pomoci a dodržování postupů upravujících realizaci společných programů ČR a ES. Původní odpovědnost Národního schvalujícího úředníka je tímto rozšířena i na oblast hospodaření s tuzemskými zdroji při realizaci předvstupní pomoci ES v ČR. Kompetence ostatních ministerstev Jelikož podpora regionálního rozvoje má víceoborový charakter, řada ministerstev má ve své působnosti aktivity, které se více či méně dotýkají problematiky regionálního rozvoje (dosud byla působnost resortů definována v zásadách regionální politiky vlády (usnesení č. 99

100 235/98 body 8 a 11.3 zásad), nově je úloha resortů definována v 11 zákona o podpoře regionálního rozvoje. Jednotlivé resorty (včetně MMR) mají v odvětvích a úsecích v jejich působnosti (a) přispívat k vyrovnávání rozdílů mezi úrovněmi jednotlivých územních celků, (b) analyzovat rozdíly mezi kraji a okresy, (c) spolupracovat vzájemně a s kraji při vypracování strategie regionálního rozvoje a státních programů regionálního rozvoje, (d) spolupracovat s kraji při vypracování programu rozvoje územního obvodu kraje. V rámci jednotlivých resortů se jedná především o následující odvětví či úseky: Ministerstvo zemědělství Agrární politika a programy realizované v rámci rozvoje agrokomplexu (vazba na rozvoj venkova), podpora rozvoje vodního hospodářství (včetně odkanalizování a čištění odpadních vod). Ministerstvo průmyslu a obchodu Podpora malého a středního podnikání (doplnění této podpory s regionálním obsahem, která je v kompetenci MMR), průmyslová politika, oblast investičních pobídek a průmyslových zón (podpora strukturálně postižených regionů). Ministerstvo dopravy a spojů Dopravní politika (rozvoj dopravní infrastruktury), dopravní obslužnost území veřejnou dopravou (rozvoj venkovských a periferních oblastí). Ministerstvo práce a sociálních věcí Aktivní politika zaměstnanosti (podpora regionů s vysokou nezaměstnaností) a zajištění legislativy pro sociální služby. Ministerstvo kultury Podpora obnovy kulturních památek, vazba na podporu rozvoje měst a venkova (podporou obnovy kulturních památek v památkových rezervacích a zónách). 100

101 Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy Financování vysokého školství, do vzniku krajů alokace prostředků státního rozpočtu pro školství v působnosti měst a obcí (vyvážené rozmístění základního školství); podpora vědy, výzkumu a vývoje. Ministerstvo zdravotnictví Spolupráce (s MF) na alokaci prostředků státního rozpočtu na zdravotnická zařízení v působnosti územních orgánů (vyvážené rozmístění základních zdravotnických zařízení); stanovení celostátních priorit zaměřených na zlepšování zdravotního stavu obyvatelstva. Ministerstvo životního prostředí Vymezení a podpora ekologicky postižených oblastí (řešení jednoho z největších regionálních problémů ČR); alokace prostředků Státního fondu životního prostředí ČR; krajinotvorné programy MŽP. Ministerstvo vnitra Výkon veřejné správy v území; reforma veřejné správy s cílem zvýšení její účinnosti a transparentnosti; informatizace veřejné správy včetně spolupráce na vytváření informačních systémů veřejné správy. Český statistický úřad Zajišťování regionálních statistických dat potřebných pro analýzu území a vymezování podporovaných regionů. Úřad pro ochranu hospodářské soutěže Úřad podle zákona č.59/2000 Sb., o veřejné podpoře, povoluje výjimky ze zákazu veřejné podpory (jakákoliv forma podpory, včetně programů podpory, nebo výhod zvýhodňujících podnikání nebo odvětví výroby poskytovaná Českou republikou, ministerstvem, jiným správním úřadem, orgánem samosprávy nebo poskytovaná z veřejných zdrojů), mezi které mohou patřit i výjimky veřejné podpory regionálního charakteru (s cílem 101

102 napomoci hospodářskému rozvoji oblastí s mimořádně nízkou životní úrovní nebo vysokou nezaměstnaností). Samosprávné orgány krajů Samosprávné orgány krajů (Krajská zastupitelstva) jsou základním článkem politiky regionálního rozvoje na krajské úrovni. V rámci své samostatné působnosti koordinují rozvoj svého kraje a zajišťují zpracování, realizaci a kontrolu plnění programu rozvoje kraje. Dále provádějí hodnocení vnitroregionální úrovně rozvoje, spolurozhodují o alokaci veřejných prostředků, podporujících regionální rozvoj a poskytují dotace a půjčky obcím a jiným právnickým osobám, působícím v obvodu kraje, zřizují právnické osoby k podpoře regionálního rozvoje, např. regionální rozvojové agentury, spolupracují při plnění celostátních úkolů podpory regionálního rozvoje, zajišťují přípravu, realizaci a kontrolu plnění regionálních podpůrných programů včetně programů spolufinancovaných z fondu Phare a výhledově ze strukturálních fondů. V rámci zajišťování principu partnerství na regionální úrovni koordinují záměry obcí či sdružení obcí ve věcech podpory regionálního rozvoje nadobecního významu. Vedle samostatné působnosti byla krajům svěřena i tzv. přenesená působnost, kterou mají vykonávat ve věcech stanovených zákonem (zejména zákon č. 132/2000 Sb., jež zakotvuje úkoly krajů v řadě úseků státní správy). Obce Obec ve své samostatné působnosti: a) spolupracuje s krajem, na jehož území se nachází, při přípravě a realizaci programu územního rozvoje kraje; b) může podporovat rozvoj podnikatelských aktivit potřebných pro rozvoj regionu, například formou technické a investiční přípravy pro investory podnikatele; c) může sdružovat své prostředky se sousedními obcemi a dalšími právnickými osobami při zajišťování rozvojových programů společných více obcím. 102

103 Strategie regionálního rozvoje České republiky Základním dokumentem regionální politiky České republiky na úrovni státu je Strategie regionálního rozvoje v gesci MMR ČR, která obsahuje zejména: analýzu stavu regionálního rozvoje, charakteristiku silných a slabých stránek v rozvoji jednotlivých krajů a okresů, strategické cíle regionálního rozvoje v ČR, vymezení státem podporovaných regionů, doporučení dotčeným ústředním správním úřadům a krajům pro zaměření rozvoje odvětví spadajících do jejich působnosti. Obsah Strategie regionálního rozvoje České republiky je rámcově vymezen v 5 zákona č. 248/2000 Sb., o podpoře regionálního rozvoje ve znění pozdějších předpisů. V tomto smyslu je něm obsaženo i vymezení regionů se soustředěnou podporou státu ( 4 zákona č. 248). Práce na strategii byly v letech 2004 až 2006 koordinovány se souběžně zpracovávanými dokumenty MMR (Politika územního rozvoje, Národní rozvojový plán). Strategie regionálního rozvoje usiluje o propojení odvětvových hledisek s územními aspekty vyváženého regionálního rozvoje a územní soudržnosti. Formuluje souhrnně cíle, problémové okruhy a priority, které bude třeba zabezpečovat při zajišťování politiky regionálního rozvoje v České republice. Strategií regionálního rozvoje navržené rozvojové aktivity budou podle principu subsidiarity realizovány na místní, regionální nebo resortní úrovni buď v rámci národních rozvojových programů, nebo v rámci operačních programů s využitím prostředků strukturálních fondů Evropské unie. Z tohoto pohledu předpokládá Strategie regionálního rozvoje obě možnosti a zahrnuje ty aktivity ministerstev, krajů i obcí, pokud tyto relevantně ovlivňují regionální rozvoj. Cílem strategie není nahrazování nebo úprava jednotlivých odvětvových politik, ale formulování témat a aspektů významných pro podporu regionálního rozvoje a zahrnutí 103

104 regionální dimenze do těchto politik tam, kde je to účelné a potřebné. Strategie regionálního rozvoje tak představuje strategickou orientaci pro budoucí programy regionálního rozvoje, ať už budou realizovány na národní či regionální úrovni nebo s finanční podporou Evropské unie či bez ní. Strategie regionálního rozvoje byla koncipována jako strategie horizontální, která vedle endogenního potenciálu jednotlivých regionů využívá k jejich efektivnímu rozvoji jednotlivá odvětví národního hospodářství a navrhuje diferencovaně zaměřené působení jejich aktivit na regionální rozvoj. Jedním ze specifických cílů Národního rozvojového plánu je vyvážený regionální rozvoj a snižování disparit. K dosažení tohoto cíle je nezbytné, aby resorty v rámci svých odvětví analyzovaly regionální rozdíly a aby relevantní priority operačních programů byly ve vybraných regionech bonifikovány s různou intenzitou. Pokud totiž chceme snižovat nežádoucí regionální disparity, musí být některé priority operačních programů, resp. jejich působnost či zvýhodnění přiměřeně diferencovány ve prospěch postižených regionů. Strategie regionálního rozvoje není dokumentem, na jehož základě budou bezprostředně rozdělovány prostředky ze strukturálních fondů, ale je východiskem pro přípravu regionálních programů rozvoje ( 6 zákona o podpoře regionálního rozvoje) a pro formulaci regionálních přístupů v rámci sektorových a odvětvových politik a programů včetně operačních programů strukturálních fondů. Vize Strategie regionálního rozvoje: V horizontu do roku 2013 chce být Česká republika Přičemž aktivní, ekonomicky výkonnou a konkurenceschopnou zemí dosahující jako celek standardů Evropské unie ve všech základních kritériích; zemí, jejíž způsob a kvalita života odpovídá naší historické tradici a postavení v Evropě. 104

105 budou výrazně zmírněny regionální disparity a poroste počet krajů dosahujících svojí ekonomickou silou a dynamikou růstu průměru EU; bude zajištěn minimální rozvojový potenciál ve všech mikroregionech v oblasti infrastruktury a životního prostředí; zvýší se podíl aktivní a inovativní populace v regionech. Strategie regionálního rozvoje se opírá principy dlouhodobě udržitelného rozvoje využívajícího veškerý pozitivní rozvojový potenciál České republiky. K tomu budou ČR a její regiony aktivovat všechny vnitřní využitelné zdroje obcí, krajů i státu a využívat solidární zdroje Společenství, zejména v rámci realizace jeho politiky soudržnosti na léta Za udržitelný bude Strategie regionálního rozvoje považovat rozvoj založený na stabilním ekonomickém růstu při šetrném využívání přírodních zdrojů a snižování jejich měrné spotřeby, respektování kulturních a sociálních potřeb obyvatel a účinné ochraně životního prostředí. Rozvoj podněcující společenský proces učení a sebeorganizování v podmínkách environmentálních, ekonomických a sociálních limitů globální společnosti. Strategie regionálního rozvoje ve svém celkovém pojetí vytváří základní rámec realizace regionální politiky České republiky jako svébytné národní regionální politiky členského státu EU i jako integrální součásti regionální politiky Evropské unie, které vůči sobě musí být komplementární. Strategie regionálního rozvoje umožní skloubení strategických záměrů regionálního rozvoje Evropské unie se strategickými záměry regionálního rozvoje České republiky a s vlastními zájmy a potřebami jednotlivých regionů (NUTS 3 a 2). Musí také umožnit účinnou kombinaci využitelných (aktivovatelných) zdrojů obcí či jejich svazků, zdrojů regionů, státu a fondů Evropské unie s vnitřními i zahraničními zdroji soukromých investorů. K tomu bude na úrovni regionů rozvíjena aktivní meziregionální spolupráce (zejména přeshraniční) a na úrovni státu spolupráce se zeměmi v rámci Evropské unie. 105

106 Koordinace hospodářské a sociální soudržnosti a řízení pomoci z Evropské unie Řídící a koordinační výbor Pro potřeby koordinace pomoci poskytované Evropskými společenstvími na úrovni státu zřizuje Ministerstvo pro místní rozvoj Řídící a koordinační výbor. Jeho členy jsou delegovaní zástupci dotčených ministerstev, krajů, podnikatelů, odborů, nestátních neziskových organizací a dalších právnických osob. Řídicí a monitorovací orgány Řídicí orgány byly stanoveny v ČR již v předvstupním období 29, a to proto, aby byla zajištěna kontinuita mezi přípravou programových dokumentů a jejich realizací po vstupu ČR do EU. Řídicí a monitorovací orgány byly ustanoveny jednak ve vazbě na předpisy Evropské unie, týkající se Strukturálních fondů (zejména nařízení Rady (ES) č. 1260/99 z , zakotvující obecná ustanovení o Strukturálních fondech), jednak jejich činnost musí vycházet z legislativy ČR. Jde o orgány, které nemají (či nebudou mít) právní subjektivitu, právní odpovědnost za akty těchto výborů ponese stát nebo v jeho zastoupení řídicí orgán (v případě operačních programů EU řídicí orgán programu, kterým bude příslušný resort nebo regionální rada). V úrovni ČR šlo v období z hlediska regionálního rozvoje o tyto orgány: Řídicí orgán Rámce podpory Společenství (Ministerstvo pro místní rozvoj ČR), Řídicí výbor Rámce podpory Společenství (poradní a koordinační orgán Řídícího orgánu Rámce podpory Společenství), Řídicí orgány operačních programů: Řídicí orgán Společného regionálního operačního programu (Ministerstvo pro místní rozvoj ČR), Řídicí orgán Operačního programu Průmysl a podnikání (Ministerstvo průmyslu a 29 Základy implementačního systému pro podporu ze strukturálních fondů v ČR byly položeny usnesením vlády č. 102/2002 ze dne k dokončení přípravy programových dokumentů a určení řídících a platebních orgánů pro využívání strukturálních fondů a Fondu soudržnosti. V únoru 2003, viz usnesení vlády č. 149/2003, v souvislosti se snížením počtu připravovaných operačních programů došlo i k úpravě určení řídících orgánů. 106

107 obchodu), Řídicí orgán Operačního programu Rozvoj lidských zdrojů (Ministerstvo práce a sociálních věcí), Řídicí orgán Operačního programu Infrastruktura (Ministerstvo životního prostředí), Řídicí orgán Operačního programu Rozvoj venkova a multifunkční zemědělství (Ministerstvo zemědělství), Monitorovací výbor Rámce podpory Společenství, Platební orgán (Ministerstvo financí ČR), Řídicí orgán Fondu soudržnosti (Ministerstvo pro místní rozvoj ČR). Regionální rady (Regionální rada regionu soudržnosti) byly zřízeny ve všech regionech soudržnosti. Regionální rada bude řídicím orgánem Regionálního operačního programu pro příslušný region soudržnosti. Orgány Regionální rady jsou výbor Regionální rady, předseda Regionální rady a úřad Regionální rady. Výbor Regionální rady jedná a rozhoduje o věcech spojených s realizací Regionálního operačního programu, zejména pak schvaluje: a) realizační a řídicí dokumentaci Regionálního operačního programu, b) opatření, týkající se publicity a informovanosti o Regionálním operačním programu, c) výběr projektů, kterým Regionální rada poskytne dotaci či návratnou finanční výpomoc, d) výroční a závěrečnou zprávu o realizaci, případně i další zprávy a podklady spojené s realizací Regionálního operačního programu, e) další záležitosti, pokud tak stanoví jednací řád výboru. 107

108 Výboru je vyhrazeno schvalování rozpočtu Regionální rady a závěrečného účtu Regionální rady. Finanční rámec pro ČR a Česká republika už po vstupu do EU využívá strukturální fondy, fond soudržnosti a iniciativy Evropské unie. Zároveň bude v letech novým členským zemím k dispozici tzv. Transition Facility. Prostředky této pomoci budou ve vybraných sektorech pokrývat potřeby budování a rozvoje institucí ( institution building ), které nemohou být financovány ze strukturálních fondů. Následující tab. 12 obsahuje údaje o výši pomoci pro Českou republiku ze strukturálních fondů a z Fondu soudržnosti pro rozdělení celkového objemu prostředků na strukturální operace podle let a jednotlivých cílů strukturální politiky, iniciativ Společenství a Fondu soudržnosti. Tabulka 1: Finanční alokace pro Českou republiku pro období

109 Alokace strukturálních operací pro Českou republiku Oblasti podpory (v mil., ceny 1999) celkem Fond soudržnosti maximum 932,1 319,2 262,8 350,1 minimum 740,5 253,2 208,4 278,9 průměr 836,3 286,2 235,6 314,5 Strukturální fondy 1491,2 371,4 498,1 621,7 Cíl ,4 307,0 431,1 548,3 Cíl 2 63,3 21,1 21,1 21,1 Cíl 3 52,2 17,4 17,4 17,4 Iniciativy Společenství INTERREG 60,9 19,0 19,0 22,9 EQUAL 28,4 6,9 9,5 12,0 Strukturální operace celkem 2327,5 657,6 733,7 936,2 Pramen: Evropská komise, leden 2003 Prostředky ze strukturálních fondů a Fondu soudržnosti pro ČR Pro ČR nejdůležitější částka z rozpočtu EU plyne právě ze strukturálních fondů a Fondu soudržnosti. Na období se bude jednat o 778 mld. Kč (v běžných cenách). To představuje průměrnou roční alokaci 111,1 mld. Kč (tj. více než čtyřnásobný nárůst oproti současnému období - průměr v letech byl cca 25,4 mld. Kč). Prostředky z těchto fondů jsou podle priorit identifikovaných v Národním rozvojovém plánu určeny na projekty oblastech infrastruktura a životní prostředí, podnikání a inovace, rozvoj lidských zdrojů a vyvážený rozvoj regionů. Rozdělení finančních prostředků SF a FS v ČR mezi operační programy pro období v cíli Konvergence 109

110 Vláda ČR vzala na vědomí materiál ministra pro místní rozvoj Evropské zdroje v letech Dále schválila rozložení finančních prostředků na operační programy politiky hospodářské a sociální soudržnosti v ČR jako východisko pro jednání s Evropskou komisí o Národním strategickém referenčním rámci a operačních programech a pro dopracování jejich konečných verzí. Dokument "Evropské zdroje ", který určuje rozložení finančních prostředků na operační programy politiky hospodářské a sociální soudržnosti v ČR a slouží jako východisko pro jednání s Evropskou komisí o Národním strategickém referenčním rámci a operačních programech. Cílem je dopracovat programové dokumenty pro naplňování politiky hospodářské a sociální soudržnosti řídicími orgány operačních programů. Celkový objem prostředků, které Evropská unie vyhradila pro Českou republiku na programové období přesahuje v průměru 100 mld. Kč ročně. Tyto prostředky budou realizovány formou projektů, jež budou předkládány v rámci připravovaných operačních programů," přiblížil ministr pro místní rozvoj. Dodal, že při rozpracování alokace finančních prostředků mezi operační programy a prioritní oblasti se vycházelo z navrhované alokace prostředků mezi operační programy v Národním rozvojovém plánu ČR na léta Rozložení prostředků reflektuje priority České republiky ve vazbě na strategické dokumenty Evropské unie. Nejvíce peněz z fondů EU v letech 2007 až 2013 je určeno na rozvoj dopravy. Vláda se dnes shodla, že by Česká republika mohla z unie na tyto účely vyčerpat téměř 5,6 miliardy eur, což je v přepočtu zhruba 157 miliard korun. Je to více než pětina z celkových 25,9 miliardy eur (733 miliard Kč) vyhrazených pro ČR. Peníze budou směřovat zejména na vybudování prioritních dopravních staveb, tedy dálnic a železničních koridorů. Druhou oblastí, kam mohou jít značné finanční prostředky, je životní prostředí. Čerpat bude možné téměř 5,2 miliardy eur (147 miliard korun). Z celkového objemu vyhrazených peněz to je přesně pětina prostředků. Peníze půjdou například na protipovodňová opatření a ochranu ovzduší. 110

111 Na rozvoj regionů je určeno 3,4 miliardy eur, což představuje 13,25 procenta z celkově vyhrazených prostředků. Na rozvoj podnikání a inovací půjdou zhruba tři miliardy eur. Na výzkum a vývoj se počítá s více než dvěma miliardami eur. Další finance budou směřovat zejména na podporu zaměstnanosti a vzdělávání. Rozložení prostředků odráží priority České republiky ve vztahu ke strategickým dokumentům Evropské unie. K faktorům, které významně ovlivnily konečnou výši alokace v jednotlivých kategoriích, patří mimo jiné priority krajů, zkušenosti z dosavadního průběhu čerpání strukturálních fondů, doporučení Evropské komise a závazky vyplývající z přístupové smlouvy. Tabulka 10: Rozdělení finančních prostředků SF a FS v ČR mezi operační programy pro období v cíli Konvergence (bez domácího spolufinancování) 111