Zahraniãní politika âeské republiky Úspûchy, problémy a perspektivy

Transkript

1 Zahraniãní politika âeské republiky Úspûchy, problémy a perspektivy

2

3 ZAHRANIâNÍ POLITIKA âeské REPUBLIKY ÚSPùCHY, PROBLÉMY A PERSPEKTIVY Otto Pick, Vladimír Handl (eds.) a kolektiv autorû Praha 2004

4 Tento sborník vznikl na základě grantového projektu Ministerstva zahraničních věcí České republiky RM 01/18/04 (Souhrnná publikace o české zahraniční politice do vstupu do EU). Příspěvky vyjadřují názory jednotlivých autorů, nikoliv zadavatele nebo Ústavu mezinárodních vztahů v Praze. Vydal Ústav mezinárodních vztahů, Praha 2004 Ústav mezinárodních vztahů, 2004 Odpovědná redaktorka: Iva Weidenhofferová Obálka: Jakub Tayari Tisk: Petr Dvořák Tiskárna ISBN

5 ÚVODEM Česká republika hned při svém vzniku v r vymezila dva hlavní cíle své zahraniční politiky: upevňování dobrých sousedských vztahů v regionu a aktivní zapojení do euroatlantického světa. První fáze české zahraniční politiky vyvrcholila v květnu 2004 vstupem do Evropské unie. Přestože společná evropská zahraniční a bezpečnostní politika vlastně ještě neexistuje, členství v Unii bezpochybně ovlivní budoucí vývoj české diplomacie. Nabízí se tedy vhodný mezník pro hodnocení úspěchů i neúspěchů prvních deseti let české zahraniční politiky. Sborník, který předkládáme, se pokouší o kritické zamyšlení nad specifickými prvky české zahraniční politiky v období let Nešlo nám o faktografický výčet událostí ani o komplexní rozbor, zahrnující všechny podstatné oblasti geografické a tematické. Takový úkol před českou odbornou veřejností bezesporu stojí. Vyžaduje ovšem širší záběr, je časově (i finančně) podstatně náročnější, musí vycházet z propracované metodologické základny a předpokládá systematickou spolupráci většího týmu autorů. Příspěvky této publikace mají charakter analytických esejů a mohly by sloužit jako předstupeň takové práce. Zadání pro autory jednotlivých statí zdůraznilo význam analytického přístupu. Děkujeme jim, že se svého úkolu ochotně zhostili v rámci našich intencí. Obsah sborníku vysvětluje sám sebe. Došli jsme k názoru, že ucelený pohled na Českou republiku zvenčí neexistuje. Každá společnost hledá svou cestu vývoje a do pohledu na ostatní země promítá své vlastní problémy. Proto jsme se rozhodli zadat případovou studii o německých názorech na Českou republiku v přesvědčení, že postoj našeho největšího a nejvlivnějšího přímého souseda je obzvlášť důležitý. Sborník vznikl za pomoci grantu MZV ČR. Příspěvky vyjadřují názory jednotlivých autorů, nikoli Ministerstva zahraničních věcí České republiky nebo Ústavu mezinárodních vztahů v Praze. Otto Pick a Vladimír Handl V Praze, listopad 2004

6

7 OBSAH INTEGRAČNÍ A BEZPEČNOSTNÍ POLITIKA Česká integrační politika Pavel Černoch Česká bezpečnostní politika Radek Khol Nové hrozby Boj s mezinárodní organizovanou kriminalitou Miroslav Nožina POLITIKA SOUSEDSTVÍ Politika sousedství a středoevropské spolupráce Vladimír Handl Česko-slovenské vztahy Vladimír Leška Česká politika vůči Německu Vladimír Handl Česko-rakouské paralely: sbližování sousedů, které není přímočaré Miroslav Kunštát PŘÍSTUPY K DALŠÍM VYBRANÝM PARTNERŮM A REGIONŮM Česko-americké vztahy: od vzdálené alternativy k blízkému spojenectví Miloš Calda Česká východní politika Vladimír Votápek Rusko v české politice po roce 1989 Michal Reiman Česká zahraniční politika před vstupem do Evropské unie a Balkán Filip Tesař Česká zahraniční politika vůči Středomoří a Blízkému východu Jaroslav Bureš Česko-čínské vztahy od konce 80. let do současnosti Rudolf Fürst HOSPODÁŘSKÁ DIPLOMACIE Vývoj ekonomické dimenze zahraniční politiky České republiky jako reakce na vývoj vnější pozice české ekonomiky Jan Hřích Cíle sledované Českou republikou na půdě mezinárodních organizací ekonomického zaměření Jaroslav Foltýn, Jan Hřích GLOBÁLNÍ ROZMĚR ČESKÉ POLITIKY Česká republika v mezinárodních organizacích Veronika Bílková Přístup České republiky k výzvám globalizace Petr Lebeda Česká rozvojová spolupráce Petr Jelínek LIDSKÁ PRÁVA A ČESKÁ ZAHRANIČNÍ POLITIKA Problematika lidských práv v české zahraniční politice Tomáš Pštross

8 POHLED ZVENČÍ Německý pohled na českou zahraniční politiku Anneke Hudalla ZÁVĚR Úspěchy, problémy a perspektivy: Co se podařilo a co ne Otto Pick PŘEHLED ZKRATEK AUTOŘI CD-ROM PODROBN OBSAH KAPITOL INTEGRAČNÍ A BEZPEČNOSTNÍ POLITIKA Česká integrační politika Pavel Černoch Nadšení a zklamané naděje Období koaličních vlád premiéra Václava Klause Od podání žádosti o členství k posudku Evropské komise Opoziční smlouva a prohlubující se negociace o členství v Evropské unii Cílový běh s novou vládou, tuhé negociace a členství v Evropské unii Závěr Poznámky a odkazy Česká bezpečnostní politika Radek Khol Vývoj koncepce bezpečnostní politiky a její naplňování Bezpečnostní politika České republiky Od pozvánky ke vstupu do NATO ( ) Od vstupu do NATO po vstup do Evropské unie ( ) Příspěvek České republiky k zajišťování evropské a světové bezpečnosti Závěr Poznámky a odkazy Nové hrozby Boj s mezinárodní organizovanou kriminalitou Miroslav Nožina Vývoj situace na české kriminální scéně od počátku 90. let Bezpečnostní politika České republiky Závěr Poznámky a odkazy

9 POLITIKA SOUSEDSTVÍ Politika sousedství a středoevropské spolupráce Vladimír Handl Agenda politiky sousedství a regionální spolupráce Vztah k multilaterální spolupráci v regionu Multilaterální platforma emancipace československé politiky ( ) Výkyvy české regionální politiky ( ) Nová fáze dvojí rozšíření a oživení Visegrádu Závěr: proměnlivá geometrie a nová kvalita vztahů v regionu Poznámky a odkazy Česko-slovenské vztahy Vladimír Leška Rozpad státu a nová definice vztahů, záměry české politiky a realita Česko-slovenské vztahy a realizace české zahraniční politiky v letech Perspektivy česko-slovenských vztahů po přijetí Slovenska do NATO a po vstupu České a Slovenské republiky do Evropské unie Poznámky a odkazy Česká politika vůči Německu Vladimír Handl Dlouhodobé rysy české politiky: podvojnost koncepcí a aktérů Prolínání dvou strategií: mezi bianco šekem a garanční politikou Úspěch jednotné garanční politiky a evropský rozchod ( ) Evropeizace vzájemného vztahu a nestrávená historická normalizace Hodnocení a náměty Poznámky a odkazy Česko-rakouské paralely: sbližování sousedů, které není přímočaré Miroslav Kunštát Poznámky a odkazy PŘÍSTUPY K DALŠÍM VYBRANÝM PARTNERŮM A REGIONŮM Česko-americké vztahy: od vzdálené alternativy k blízkému spojenectví Miloš Calda Poznámky a odkazy Česká východní politika Vladimír Votápek Východiska české východní politiky období let Období ochlazení Politické vztahy Ekonomické vztahy Návrat k normálu Politické vztahy Ekonomické vztahy Bezpečnostní vztahy Ukrajinské relace Běloruské relace Závěr evropský rozměr české východní politiky Poznámky a odkazy Rusko v české politice po roce 1989 Michal Reiman Poznámky a odkazy

10 Česká zahraniční politika před vstupem do Evropské unie a Balkán Filip Tesař Balkánský potenciál Vztahy s balkánskými zeměmi po r Zahraniční politika osobnosti, ne strany Rozpolcenost postojů Přirozený prostor k uplatnění? Dvoustranné vztahy Poznámky a odkazy Česká zahraniční politika vůči Středomoří a Blízkému východu Jaroslav Bureš Obecná vymezení českých národních zájmů Období zásadní transformace vztahů po skončení studené války Období multilateralizace: revize a kontinuita blízkovýchodní české zahraniční politiky Přístup České republiky k mezinárodním sankčním režimům Hospodářské vztahy Boj proti terorismu Historické determinanty přístupů k blízkovýchodnímu konfliktu a jeho řešení Faktory určující současný zvýšený zájem o blízkovýchodní mírový proces Základní přístupy české diplomacie k řešení blízkovýchodního konfliktu Postoje České republiky po 11. září Česká republika v roli nestranného zprostředkovatele Vztahy mezi Českou republikou a Palestinskými autonomními územími Hodnocení vztahů Česká republika Izrael Česká republika a válka proti Iráku Závěr Poznámky a odkazy Česko-čínské vztahy od konce 80. let do současnosti Rudolf Fürst Politické vztahy České republiky (ČSSR, ČSFR) a Čínské lidové republiky Problém Tibetu a lidských práv Tchaj-wan Hospodářské vztahy s ČLR nevyrovnaná obchodní bilance Investice a společné podniky (SP) Závěr Poznámky a odkazy HOSPODÁŘSKÁ DIPLOMACIE Vývoj ekonomické dimenze zahraniční politiky České republiky jako reakce na vývoj vnější pozice české ekonomiky Jan Hřích Principiální změny v teritoriálním rozložení českého (československého) zahraničního obchodu po r Zhoršování vnější bilance České republiky a jeho makroekonomické důsledky Postupné formování systému podpory vnějších ekonomických vztahů a jeho politické souvislosti Charakteristika současného systému podpory vnějších ekonomických vztahů

11 Další perspektivy rozvoje systému podpory vnějších ekonomických vztahů v kontextu členství v Evropské unii Poznámky a odkazy Tabulky ilustrující ekonomický vývoj České republiky v letech Zahraniční obchod České republiky v letech Vývoj ekonomiky České republiky Cíle sledované Českou republikou na půdě mezinárodních organizací ekonomického zaměření Jaroslav Foltýn, Jan Hřích Cíle sledované v mezinárodních ekonomických organizacích podle Koncepce zahraniční politiky České republiky na léta Kontinuita a diskontinuita politiky České republiky vůči mezinárodním ekonomickým organizacím v letech Význam členství v OECD pro Českou republiku a politika zde sledovaná Cíle sledované Českou republikou ve Světové obchodní organizaci Perspektivy postavení České republiky v rámci mezinárodních organizací ekonomického zaměření Česká republika a nestátní aktéři na mezinárodní scéně Perspektivy politiky vůči mezinárodním organizacím ekonomického zaměření v kontextu členství v Evropské unii Poznámky a odkazy GLOBÁLNÍ ROZMĚR ČESKÉ POLITIKY Česká republika v mezinárodních organizacích Veronika Bílková Obecné trendy vývoje a základní znaky přístupu České republiky k mezinárodním organizacím Česká republika a OSN Česká republika a reforma OSN Česká republika jako nestálý člen Rady bezpečnosti OSN ( ) České předsednictví 57. zasedání Valného shromáždění OSN ( ) Česká republika v Komisi OSN pro lidská práva Česká republika a odborné organizace přidružené k OSN Česká republika a Rada Evropy Závěr Poznámky a odkazy Tabulka OSN a její specializované organizace Přístup České republiky k výzvám globalizace Petr Lebeda Nástrahy globalizační politiky Globalizace a koncepční přístup České republiky Teoretické přístupy Globální bezpečnost Ekonomická globalizace Globální rozvoj Česká republika v Evropské unii Závěr Doporučení Poznámky a odkazy

12 Česká rozvojová spolupráce Petr Jelínek Rozvojová pomoc poskytovaná ČSSR před r Česká rozvojová pomoc v 90. letech Koncepce z ledna Perspektivy dalšího vývoje Závěr Poznámky a odkazy LIDSKÁ PRÁVA A ČESKÁ ZAHRANIČNÍ POLITIKA Problematika lidských práv v české zahraniční politice Tomáš Pštross Role České republiky v mezinárodním systému ochrany lidských práv Spolupráce s nevládními organizacemi na poli obrany lidských práv úkol pro českou zahraniční politiku Lidská práva v zahraniční politice Evropské unie Iniciativy české zahraniční politiky ve vztahu k situaci lidských práv na Kubě Aktivita České republiky na půdě Komise OSN pro lidská práva v Ženevě zasedání Komise OSN pro lidská práva v r zasedání Komise OSN pro lidská práva v r zasedání Komise OSN pro lidská práva v r Některé závěry z hlasování v Komisi OSN pro lidská práva Poslední vývoj česko-kubánských vztahů Závěr POHLED ZVENČÍ Německý pohled na českou zahraniční politiku Anneke Hudalla Image České republiky v Německu Německá pozornost české zahraniční politice: Omezení na bilaterální otázky? Morální odmítání navzdory vědeckým výkladům: Česká politika ve vztahu k Německu z německého pohledu Česká zahraniční politika ve vztahu k Evropské unii Česká bezpečnostní politika Závěry Tabulky Odkazy a poznámky Literatura ZÁVĚR Úspěchy, problémy a perspektivy: Co se podařilo a co ne Otto Pick

13 INTEGRAâNÍ A BEZPEâNOSTNÍ POLITIKA âeská integraãní politika âeská bezpeãnostní politika Nové hrozby Boj s mezinárodní organizovanou kriminalitou

14 14

15 âeská INTEGRAâNÍ POLITIKA Pavel âernoch Vstupem České republiky do Evropské unie v r skončila samostatná kapitola novodobých českých dějin. Patnáct let od pádu komunistického režimu v r představuje mezidobí, spojené se zásadními změnami v české společnosti. Skutečnost, že komunistický stát zanikl bez krveprolití, proslavila Československo se svou sametovou revolucí jako vyspělou a mírumilovnou zemi, klidný přechod k demokratické společnosti přinesl Čechům a Slovákům velké sympatie po celém světě. Rozpad Československa během r vzbudil naopak rozporuplné reakce. V době, kdy státy v západní Evropě rušily své hranice a vrcholila evropská integrace, bylo těžko pochopitelné, proč právě Češi a Slováci mezi sebou budují hranice nové. Důkazem toho, jak složité je vysvětlování logiky a charakteru rozpadu federace, je skutečnost, že i víc než deset let po sametovém rozvodu je samostatný český stát v zahraničí pořád ještě ve velké míře spojován s pojmem Československo. Z mezinárodněprávního hlediska je proto nutné považovat za skutečný začátek integračního procesu r. 1993, kdy vznikla samostatná Česká republika. Nový stát měl sice zájem zaujmout místo, které v mezinárodní politice zanechalo Československo, členství v mezinárodních organizacích si však ve většině případů musel vyjednat od počátku znovu. Česká republika se postupně stala členem řady mezinárodních institucí (např. Rady Evropy, OBSE, OECD a NATO). Dominantní stálicí tohoto období byla ovšem příprava na plnou integraci ČR do Evropské unie. V porovnání se vstupem do EU bylo členství ve většině mezinárodních organizacích relativně snadno dosažitelné, šlo především o politický akt, protože vztahy jednotlivých zemí měly mezivládní charakter. Evropská integrace představovala naopak výzvu převzít celý legislativní rámec EU a převést část národní suverenity na společné, tj. nadnárodní instituce Evropské unie. Samotná Evropská unie procházela v letech důležitým vývojem. O přípravách na členství se proto hovořilo často v přirovnání, jako když se míří na pohyblivý terč. Období 90. let bylo pro EU především důležité z hlediska prohloubení evropské integrace (dokončení budování jednotného trhu 31. prosince 1992, zavedení jednotné měny 1. ledna 1999). V r došlo navíc k rozšíření z dvanácti na patnáct členů (o Rakousko, Švédsko a Finsko, země sdružené v Evropském společenství volného obchodu ESVO/EFTA). Rozšíření o bývalé komunistické země bylo z hlediska EU sice bráno jako historická nutnost, na které má každá evropská země podle Smlouvy o EU právo, vzhledem k hospodářské zaostalosti a nutným politickým reformám v daných zemích však nebylo vnímáno jako urgentní. Evropská rada navázala pravidelné standardní politické vztahy a Evropská komise poskytovala finanční pomoc v rámci programu PHARE. Vzájemné vztahy nabyly větší intenzity až po r. 1998, kdy byly zahájeny vstupní rozhovory. Větší význam získalo tzv. východní rozšíření až s novou Evropskou komisí (1999), kdy byl vyčleněn samostatný komisař pro rozšíření EU. 1) V první polovině 90. let se Evropská unie tedy za- 15

16 Česká integrační politika bývala především sama sebou, zahraničněpolitická pozornost ve vztahu k dalšímu rozšíření byla upřena na země EFTA. Česká republika se mohla sice od svého vzniku cítit na základě svých ekonomických a sociálních ukazatelů jako jedna z nejvyspělejších postkomunistických zemí, ve vztahu k EU jí to však nepřineslo nijak výjimečné postavení. Jakékoliv náznaky českého premiantství mezi zeměmi ucházejícími se o členství hodnotila Evropská unie spíše kriticky. Česká republika byla v r mezi první skupinou států, se kterými doporučila Evropská komise zahájit vstupní jednání. O rok později si však za nedostatečnou míru příprav na členství vysloužila od Evropské komise ostrou kritiku a poklesla v žebříčku za ostatní kandidátské země. Období po r se vyznačovalo posílením příprav na vstup do EU, negociace o členství přinesly konkrétní impulzy pro českou integrační politiku. Tato analytická esej nabízí kritické hodnocení české integrační politiky v období Nad ení a zklamané nadûje Na konci 80. let, kdy se ve střední a východní Evropě zhroutily komunistické režimy, probíhal v západní Evropě intenzivní proces prohloubení evropské integrace. Evropské společenství (ES) bylo do té doby především ekonomicky zaměřenou nadnárodní organizací, jejíž vlastní instituce měly omezenou pravomoc v oblasti koordinace hospodářské a celní politiky. Od ratifikace Aktu o jednotné Evropě (AJE) 1. července 1987 a následného schválení doprovodných opatření vládami členských zemí v únoru 1988 (tzv. Delorsův balíček I. ) však prohloubení evropské spolupráce nabralo dynamiku a zaměřilo se na dokončení budování jednotného trhu do konce r a na následné zavedení jednotné měny. Vlády zemí ES se postupně rovněž rozhodly změnit ES na Evropskou unii (EU) a rozšířit spolupráci členských zemí mj. i na součinnost soudů a policejních složek, a také na oblast bezpečnostní a zahraniční politiky. Jinými slovy, když v listopadu 1989 padla berlínská zeď, dominovala v politických debatách v zemích ES témata jako dokončení vnitřního trhu a zavedení jednotné měny. Ani ve střední a východní Evropě nebyly elity na evropskou integraci připraveny. Z hlediska oficiálních míst to bylo samozřejmě pochopitelné, bylo to dané tím, že v komunistických zemích byl proces evropské integrace oficiální politikou do poloviny 80. let většinou ignorován. Na první pohled může být ovšem překvapující nepřipravenost disentu, resp. nových demokratických elit, na vývoj v Evropském společenství. Na rozdíl od bezpečnostní politiky a role NATO ve světě, která byla z ideologických důvodů přítomna, byť značně zkresleně, i v komunistickém tisku a na akademické půdě, nebylo ES vnímáno jako zdroj inspirace. Jedním z důvodů může být, že kořeny evropského integračního procesu leží v poválečném období 50. let a v německo-francouzském smíření, od něhož byla střední a východní Evropa ideologicky oddělena. V 80. letech byla evropská integrace již zaměřena velice ekonomicky, do velké míry byla oddělena od národní politiky a řízena v rámci institucí sídlících v Bruselu, Štrasburku a Lucemburku. Především to však byly chybějící akademické vazby, cenzura, nezájem oficiálních míst a omezení domácích elit číst v cizích jazycích, které do jisté míry vysvětlují, proč starým komunistickým, ale hlavně i novým demokratickým politickým elitám v postkomunistických zemích střední a východní Evropy podstata integračního procesu ES většinou unikala. Určitou výjimku tvořilo sice Maďarsko a Polsko, kde již od 80. let vládla volnější intelektuální debata i v komunistických kruzích a kde disent měl rozmanité vazby na západní svět a často i přístup k odborné literatuře. V komunistickém Československu však převládal v ekonomických otázkách dogmatický přístup, většina akademické diskuse se dotýkala Evropského společenství 16

17 Pavel Černoch jen jako západního protikladu Rady vzájemné hospodářské pomoci (RVHP). Československý disent se sice do jisté míry zabýval i ekonomickými tématy, převládal však zájem o liberálně-ekonomické teorie, které se procesu evropské integrace výrazně netýkaly (kromě snahy o vytvoření volného trhu). To vysvětluje do jisté míry absenci intelektuálních elit na počátku 90. let, jež by se v otázkách evropské integrace orientovaly. Politické změny na přelomu let 1989/1990 tak v Československu sice doprovázelo heslo Návrat do Evropy, ale na vládní úrovni se např. nijak nerozlišovalo mezi zastarávající mezivládní formou evropské spolupráce v rámci Rady Evropy sídlící ve Štrasburku a nadnárodním sdílením státní suverenity v institucích ES sídlícího v Bruselu. Dominantním prvkem české veřejné diskuse byl jednotný pojem Západ jako zdroj blahobytu a stability. Nutno dodat, že v západní Evropě podobně dominoval pro všechny postkomunistické země jednotný pojem Východ. Ten nepatřil do společně budovaného společenství pod názvem Evropa, naopak, jako politická kategorie byl Východ synonymem pro zdroj problémů, zaostalosti, chudoby a nestability. Československá vládní politika na počátku 90. let byla ve vztahu k evropské integraci založena především na představě, že navrátíme-li se zpět k demokratickým a tržně ekonomickým poměrům, podaří se zemi rychle a hladce zapojit do integračního procesu, probíhajícího v západní Evropě. První období v letech charakterizovalo neomezené nadšení, iracionální idealismus a naprostá neznalost poměrů v ES. Podle toho také vypadala očekávání, která voličům slibovala řada politiků. Málokdo v tomto období vnímal skutečnost, že plné členství v budoucí EU bude od nových členů vyžadovat plnění řady náročných politických, legislativních a administrativních podmínek, spojených s nákladnou hospodářskou a sociální reformou, včetně vnějšího hodnocení vládní politiky z hlediska dodržování lidských práv a vztahu k národnostním menšinám. První konkrétní zkušenosti získala vláda ČSFR v r během jednání s Evropskou komisí o uzavření asociační dohody s ES, umožňující postupnou liberalizaci obchodu. 2) Politické představy o rychlém členství a hospodářské snahy o vytvoření zóny volného obchodu s ES brzy narazily na krutou realitu. Evropské společenství tvrdě hájilo své zájmy a nebylo ochotné pustit si na svůj trh konkurenceschopné výrobky, které by mohly ohrozit jeho vlastní výrobce (např. v oblasti oceli a textilu). Navíc se během jednání ukázalo, že ES tvrdošíjně odmítá zabudovat do asociačních smluv jakýkoliv závazek zaručující budoucí členství, což na všechna středoevropská vládní prohlášení o rychlém návratu do Evropy působilo jako studená sprcha Období koaliãních vlád premiéra Václava Klause První česká vláda premiéra Václava Klause ( ) byla založena na silné většině vládní koalice v parlamentu, musela se potýkat jen s relativně slabou a roztříštěnou opozicí. Byla tedy v pozici, kdy si mohla zdánlivě dovolit zaujmout vůči partnerům ze zemí Evropské unie sebevědomé a často i kontroverzní postoje. Ve vládním prohlášení z r se většina zahraničněpolitických priorit ještě orientovala na tzv. české národní zájmy, čímž měla vláda na mysli především tvrdý postoj vůči eventuálním požadavkům ze strany sudetoněmeckých spolků v Německu. Otázky evropské integrace se ve vládním prohlášení objevily jen v jedné větě, což souviselo mj. i se skutečností, že v létě 1992 ještě nebylo definitivně rozhodnuto o rozpadu ČSFR: Posílíme naše vztahy k orgánům Evropských společenství i k dalším mezinárodním institucím. 3) Evropská společenství procházela v tomto období výraznou změnou. Od 1. ledna 1993 se stal realitou jednotný trh zaručující volný pohyb zboží, služeb, kapitálu a osob. Ratifikací Maa- 17

18 Česká integrační politika strichtské smlouvy v r se přeměnila na Evropskou unii, čímž se výrazně rozšířily oblasti, ve kterých Evropská unie sledovala společnou politiku. Maastrichtská smlouva rovněž posílila pravomoc a působnost institucí EU. Do centra pozornosti vlád členských zemí se poté dostala příprava zavedení jednotné evropské měny, zároveň bylo dokončeno jednání o rozšíření Evropské unie o Rakousko, Švédsko, Finsko a Norsko. 4) Pro českou integrační politiku to znamenalo, že se během vyjednávání o asociační dohodě postupně měnila podstata přidružení, o kterém se jednalo. Evropská unie se vyvíjela a v členských zemích probíhala politická debata o dopadech nového rozměru unijní politiky. Tato debata však v kandidátských zemích nebyla nijak podrobně vnímána a neměla dopad na vnitropolitickou debatu. EU byla nadále vnímána jako součást zahraniční politiky. Vývoj evropské integrační politiky tak zůstal tématem uvnitř ministerstva zahraničních věcí, kde se Evropskou unií zabýval úzký okruh diplomatů pod vedením Josefa Kreutera, velvyslance na Stále misi ČR při EU v Bruselu. Tato skupina však dynamický vývoj v EU naopak vnímala citlivě a v polovině 90. let se tak ustálil výraz, často připisovaný pozdějšímu hlavnímu vyjednavači Pavlu Teličkovi, že snaha o členství v EU je jako mířit na pohyblivý terč. Vyjednavači asociační dohody také brzy pochopili, že Evropská unie není v řadě otázek nijak jednotná, např. názory na přijetí jednotné měny se v tehdejší evropské dvanáctce značně lišily. Odlišné postoje k rozvoji vztahů EU k zemím střední a východní Evropy se např. odrážely na dlouhém období ratifikace asociační dohody: trvala přesně dva roky (od jejího podpisu 13. prosince 1991 až do 13. prosince 1993). Kvůli rozpadu ČSFR ovšem smlouva s Československem nikdy nenabyla platnosti, smlouva s Českou republikou tak musela být nově vyjednána, na což Klausova vláda nebyla původně připravena. Nová smlouva s Českou republikou byla podepsána v říjnu 1993 a vstoupila v platnost 1. února Asociované členství zásadně měnilo postavení České republiky vůči Evropské unii. Ve veřejné diskusi v období před vstupem do EU byl později často používán argument, že mnoho prvků členství v EU již ČR převzala, především v oblasti liberalizace obchodu a otevření trhu. Sblížení právních norem a otevření trhu bylo přímým důsledkem asociační dohody a jejího plnění. Z pohledu České republiky byla asociační dohoda chápána jako první konkrétní krok k plnému členství, z pohledu Evropské unie naopak měl tentýž dokument tlumit požadavky na pevně dané časové harmonogramy pro rychlé přijetí nových členů. Z asociovaných členů se tak nejprve stali čekatelé na statut kandidáta, se kterým se výhledově zahájí jednání o plném členství. Ve srovnání s optimismem na počátku 90. let dominovala od jejich poloviny ve vládní politice ČR vůči dalšímu směřování evropské integrace spíše skepse. Na jedné straně k tomu přispěly první trpké zkušenosti z jednání mezi ČR a ES/EU, na druhé straně se však začal projevovat i duch liberálního ekonomického smýšlení, který vláda stavěla proti myšlence nadnárodní evropské legislativy. Ve většině kandidátských zemí ze střední a východní Evropy navíc chyběla skupina lidí znajících fungování institucí EU neznalost poměrů uvnitř EU byla úrodnou půdou pro nedůvěru vůči legislativě vytvářené v součinnosti nadnárodních institucí Evropské unie. Česká vláda, vládnoucí nově samostatné ČR, proto často rétoricky shlížela na projekt sjednocené Evropy jako na centristickou snahu o byrokratické ovládnutí členských zemí. Její hlavní kritika směřovala proti snahám společné evropské politiky o posílení sociálního rozměru tržního hospodářství, jež vnímala jako levicovou ideologii. Přehlíživý postoj české vlády k diskusi uvnitř EU a zklamání z tvrdého postoje Evropské komise při jednání o asociační dohodě mimo jiné negativně ovlivnily pohled vlády na přístup Evropské komise k rozšíření a k implementaci programu PHARE. Evropská unie dospěla v r k zásadnímu rozhodnutí zahájit proces rozšíření o postkomunistické země. V červnu 1993 stanovila na jednání šéfů vlád v Kodani základní kritéria, která mu- 18

19 Pavel Černoch sí uchazeči o členství splnit, 5) a zároveň v r představila tzv. předvstupní strategii. Finanční podpora EU pro země střední a východní Evropy v rámci programu PHARE měla být napříště odkloněna od programů všeobecně zaměřených na ekonomickou transformaci a její prioritou se měl stát vstup do EU. Do druhé poloviny 90. let byl u nás program PHARE spíše vnímán jako příspěvek EU do rozpočtu ČR, a nikoliv jako nástroj pro přípravu země na členství v EU. Jako jeden z mnoha příkladů může posloužit skutečnost, že do r nezískaly prostředky PHARE určené na školení úředníků v evropských záležitostech a na reformu státní správy nikdy politickou podporu vlády. Projekty, na které byly určené, musely být na rezortech, jež o ně projevily zájem, realizovány buď pod jiným názvem, anebo přímo v utajení před vládou. Tato absurdní situace měla samozřejmě přímý dopad na hodnocení České republiky v očích Evropské komise, pro niž se program PHARE stal postupně důležitým prubířským kamenem schopnosti a vůle kandidátských zemí seriózně zajistit přípravu na členství v EU. Samostatnou kapitolou české integrační politiky bylo její institucionální zabezpečení. Vládním nařízením z listopadu 1994 byl vytvořen stálý vládní výbor pro evropskou integraci, který se stal nejvyšším orgánem s rozhodovací pravomocí o otázkách ve vztahu k EU. Kromě předsedy vlády v něm stále zasedali ministři zahraničních věcí, průmyslu a obchodu, financí a zemědělství. Vládnímu výboru byl přidružen pracovní výbor, jemuž předsedal náměstek ministra zahraničních věcí, který měl, alespoň teoreticky, k dispozici 23 specializovaných pracovních skupin. Přestože začala v podstatě formálně fungovat vládní struktura pro projednávání relevantních otázek ve vztahu k EU, bránila v efektivní práci řadě členů nízká míra znalosti evropských otázek. V tomto ohledu se stal nejstabilnější institucí podvýbor vedený náměstkem ministra, který měl do jisté míry přímou zpětnou vazbu s orgány Evropské komise. Česká vládní realita byla tedy v polovině 90. let ve výrazném protikladu k obrazu země, která se několik let předtím nadšeně hlásila k myšlence návratu do Evropy. Česká republika se nadále stavěla do role výjimečné země, jež prochází vlastní, zdánlivě úspěšnější cestou politické a ekonomické transformace a orientuje se podle základních vzorů liberálního kapitalismu. Tato politická rétorika ovšem narážela na skepsi a odpor ve většině členských zemí EU, kde převládaly buď levicové sociálně-liberální koncepce anebo pravicové modely sociálně-tržní ekonomiky, založené na konzervativních hodnotách, a mezi kandidátskými zeměmi ze střední Evropy budila podezření, že se Česká republika snaží o samostatnou cestu do EU na jejich úkor. Radikálně liberální rétorika české vlády nebyla ani příliš kompatibilní se základní myšlenkou evropského sjednocení, která byla sice založena na liberalizaci jednotlivých národních trhů, ovšem formou společné evropské regulace. Společné evropské zákonodárství, jehož základem je sdílená suverenita jako nástroj liberalizace trhu, česká vláda v podstatě odmítala. Tím se ovšem dostávala do častých konfliktů s partnery v ostatních členských zemí EU. Pozoruhodné přitom bylo, že spory hlavní vládní (pravicové) strany ODS se odehrávaly i s ostatními pravicovými stranami v řadě evropských zemí (např. s CDU a CSU v Německu, ÖVP v Rakousku, s francouzskou a italskou pravicí aj.). Otevřené sympatie pro euroskeptické postoje uvnitř ODS existovaly dlouhodobě jen v části britské pravice, která programově vystupovala proti myšlence politické integrace Evropy. Místo diskuse o tom, jaké priority by měla ČR zaujímat v rámci přidružení k Evropské unii, převládala ze strany české vlády zásadní kritika směřování evropské integrace. Velice výstižně charakterizoval postoje vůči EU, rozšířené v části vládních kruhů v té době, výrok bývalého ministra privatizace Tomáše Ježka: Trochu zpupně bych řekl, že v Evropě jsme, nemusíme se nikoho dožadovat, aby nás do ní pustil, jsme v ní geograficky, kulturně, politicky, nábožensky. Předpokládám, že zanedlouho vzroste naše sebevědomí natolik, že začneme přemýšlet o tom, že do 19

20 Česká integrační politika Evropy ano, ale ne do jakýchkoliv evropských struktur. Pokud bude Evropa bruselsko-centristická, tak se nám velice brzo do ní přestane chtít, bude to proti našemu naturelu a gustu. 6) V duchu tohoto výroku je možné chápat také neustálé odkládání oficiální české žádosti o členství v Evropské unii. Na rozdíl od Polska a Maďarska (obě země podaly své žádosti již na jaře r. 1994) čekala Česká republika s podáním vlastní žádosti až do ledna Ve vládní ODS probíhala v polovině 90. let debata o alternativách k členství v EU, např. formou členství v Evropském sdružení volného obchodu (EFTA) anebo ve vazbě na USA v rámci severoamerického sdružení volného obchodu (NAFTA). První alternativa měla tu nevýhodu, že se většina členů EFTA rozhodla v té době vstoupit do EU, druhá alternativa byla neuskutečnitelná z prostého důvodu, že se Česká republika nenachází na severoamerickém kontinentu. V podstatě se česká kritika projektu Evropské unie orientovala na argumenty z debaty o Evropě ve Velké Británii, kde dominantním prvkem byl zájem podílet se na hospodářském rozměru projektu evropského sjednocení a zamezit zásahům institucí EU do vnitřních záležitostí britské politiky. Evropská unie představovala z pohledu Velké Británie jedinou mezinárodní organizaci, na jejímž zrodu se nepodílela. Pro britský postoj k EU bylo ale zároveň příznačné, že když jednou byly evropské zákony schváleny, pak je právě Velká Británie uplatňovala s největší důsledností. Z pohledu vládní ODS (a do jisté míry i ODA) bylo nejdůležitější hledat jakékoliv argumenty, které by oslabovaly postoje (a věrohodnost) pro myšlenku dalšího prohloubení evropské integrace. K největšímu sblížení, jak již bylo zmíněno, proto došlo s euroskeptickým křídlem britské konzervativní strany, známým v evropských institucích pod názvem Bruges Group (podle přednášky premiérky Margaret Thatcherové v Brugách). Za vlády premiéra Johna Majora se však i britská konzervativní strana začala odklánět od radikálních protievropských postojů z doby premiérky Thatcherové. Každopádně bylo pro českou euroskeptickou politiku těžké najít v Evropě širší politickou platformu. Souhrnně lze však konstatovat, že případná kritika evropské integrace měla vždy prvořadě stranický charakter a odrážela se ve vládní politice jen omezeně. Vůči evropským partnerům mělo ministerstvo zahraničních věcí rozhodující hlas a odpovídalo za přípravu podkladových dokumentů pro Evropskou komisi. Spor úřadu vlády a ministerstva o myšlence evropského sjednocení se vyhrotil při projednávání textu doprovázejícího memoranda, přiloženého k české žádosti o vstup do EU v lednu Tehdy se střetl premiér s ministrem zahraničních věcí: text byl připraven na MZV ČR a měl odrážet pozitivní postoj k vývoji v Evropské unii, z pohledu premiéra byl ovšem příliš proevropsky laděný text nepřijatelný. Premiér otázku finálního znění řešil dokonce ještě na palubě vládního letadla směřujícího do Říma (italské předsednictví), kde mělo být memorandum předáno. Nakonec vyznělo memorandum v duchu původního záměru ministerstva zahraničních věcí: Za své hlavní priority vláda považuje co možná nejrychlejší získání plného členství v Evropské unii a NATO, a splnění těchto cílů pokládá za dokončení transformace země z hlediska zahraniční politiky. 7) Tento text se nakonec dostal i do vládního prohlášení nové vlády ČR v r. 1996: Za hlavní priority považuje vláda co nejrychlejší dosažení plného členství České republiky v Evropské unii a v NATO s tím, že realizací těchto cílů bude proces naší transformace dokončen i ze zahraničněpolitického hlediska. 8) Členství v Evropské unii vnímala podle těchto slov česká vláda především jako cíl své zahraniční politiky, jako potvrzení vlastního úspěchu politické a ekonomické transformace ze strany zahraničních partnerů, a již méně jako záležitost politiky domácí. Docílení členství v Evropské unii a v NATO přitom představovalo pro vládu ze zahraničněpolitického pohledu rovnocenné priority, bez ohledu na odlišný charakter obou institucí. Text memoranda byl především kon- 20