TRÁVNÍKY Sborník vydaný u příležitosti konání odborného semináře ve dnech června 2008 ve Vysočanech na Chomutovsku.

Transkript

1 Sborník vydaný u příležitosti konání odborného semináře ve dnech června 2008 ve Vysočanech na Chomutovsku Agentura BONUS TRÁVNÍKY 2007, sborník vydaný u příležitosti konání odborného semináře ve dnech června 2008 ve Vysočanech na Chomutovsku ve spolupráci s Katedrou pícninářství a trávníkářství FAPPZ České zemědělské univerzity v Praze. Obrázek na titulní straně Vít Našinec Vydala Ing.Jana Lepičová Agentura BONUS, Hrdějovice (Tel.: ) Tisk: Ing.Jaroslav Popelka Publikace neprošla jazykovou úpravou. C Agentura BONUS ISBN Agentura BONUS - 1 -

2 KATEDRA PÍCNINÁŘSTVÍ A TRÁVNÍKÁŘSTVÍ ČZU V PRAZE Jaromír ŠANTRŮČEK Katedra pícninářství a trávníkářství (v minulosti Katedra pícninářství) byla založena jako samostatný útvar tehdejší Agronomické fakulty VŠZ v Praze v roce 1963, již mnohem dříve však probíhal výzkum a výuka v tomto oboru v rámci různých útvarů fakulty. Na katedře v současnosti pracuje 7 pedagogů (z toho 2 profesoři a 2 docenti) a další 3 stálí odborní pracovníci vysokoškoláci. Kromě toho se na výkonech katedry částečně podílejí i studenti prezenční formy doktorského studia, jejichž počet se rok od roku mění (3 až 7). Na pedagogickém a vědeckovýzkumném úseku se zabýváme problematikou pěstování víceletých a jednoletých pícnin na orné půdě, pratotechnikou trvalých lučních a pastevních porostů, pozornost je zaměřena z velké části i na mimoprodukční (ekologické) funkce porostů, trávníkářství a ukládání půdy do klidu. V posledním období se sledují i možnosti uplatnění vybraných plodin jako alternativních zdrojů energie. Ve výuce se pedagogičtí pracovníci zcela nebo částečně podílejí na výuce více než 30 předmětů řádného i distančního magisterského a bakalářského studia všech fakult ČZU a 4 předmětů doktorského studia. K praktické výuce a exkurzím slouží demonstrační pozemek FAPPZ, pokusné plochy, pozemky spolupracujících zemědělských podniků, rodinné farmy, hřiště sportovních klubů a jiné plochy (trávníky, rekultivovaná území) či instituce. Prohlubuje se specializace studia, především zavedením nových předmětů u teoretického a bakalářského oboru, což se projevuje v zájmu studentů o bakalářské a diplomové práce (v současné době je jich zpracováváno 36). Někteří diplomanti se zapojují do činnosti katedry jako pomocné vědecké síly nebo v rámci své odborné praxe. Plnění normy přímé výuky na KPT dle výkazu za akademický rok 2007/08 je 198 %. Výzkum zaměřený na pěstování jetelovin a jednoletých pícnin na orné půdě je zajišťován převážně na Výzkumné stanici FAPPZ v Červeném Újezdě. K zajišťování dlouholetého výzkumu travních porostů slouží katedře síť stacionárních lučních pokusů v různých oblastech ČR. Další výzkumné aktivity, spolu s praktickou činností studentů, probíhají na pokusném pozemku v areálu ČZU v Praze. Na katedře pícninářství a trávníkářství bylo v roce 2007 řešeno 5 externích, 1 interní grant a 2 etapy výzkumného záměru. Publikační činnost pracovníků katedry představovala v roce 2007 celkem 70 článků (z toho 12 ve vědeckých periodikách) a příspěvků na konferencích v ČR i v zahraničí, dále jsme byli autory nebo spoluautory 3 titulů skript a jedné knižní publikace. Je rozvíjena smluvní vědecko-pedagogická spolupráce se sesterskými katedrami v Polsku, Brně, Českých Budějovicích, na Slovensku aj. Další kontakty jsou navázány s MZe ČR, MŽP, výzkumnými ústavy, odbornými školami a zemědělskou praxí. Výkony katedry v pedagogické a vědeckovýzkumné činnosti v průběhu uplynulých 4 let jsou stabilní. K rozvoji katedry a její prezentaci navenek přispívají rovněž konference, semináře, odborné kurzy, edice sborníků a učebních materiálů. Vybraní pracovníci byli zapojeni do systému profesního státního poradenství. Zapojení katedry do odborné, konzultační a poradenské činnosti představovalo v roce 2007 více než 40 aktivit (230 hodin). Zvýšený důraz, v porovnání s předchozími lety, byl věnován také propagační činnosti, jak domácí, např. odborné semináře a podnikatelská fóra (v roce 2007 pět akcí), tak i v zahraničí. prof. Ing. Jaromír Šantrůček, CSc. Katedra pícninářství a trávníkářství ČZU v Praze santrucek@af.czu.cz - 2 -

3 NOVINKY VE VÝUCE TRÁVNÍKÁŘSTVÍ NA ČESKÉ ZEMĚDĚLSKÉ UNIVERZITĚ V PRAZE. Miluše SVOBODOVÁ, Jaromír ŠANTRŮČEK Před dvěma lety jsme na stránkách sborníku Trávníky 2006 informpovali o historii trávníkářského oboru na naší katedře od dob počátků existence katedry spojených s akademikem Antonínem Klečkou a a jeho pozdějšími spolupracovníky a následovníky. Po roce 1989 byly výzkumné aktivity na tehdejší Katedře pícninářství Agronomické fakulty (nyní Fakulta agrobiologie, potravinových a přírodních zdrojů) ČZU v Praze zaměřovány stále více na mimoprodukční funkce pícnin, travních porostů i speciálních trávníků. Výzkumné projekty se týkaly alternativních způsobů využití travních porostů, včetně ukládání půdy do klidu, ošetřování krajinných trávníků morforegulátory, netradičních termínů zakládání travních porostů, ošetření osiva a regulace rychlosti klíčení, konkurenčních vztahů trav ve směsích ad. Do studijních programů především zahradnicky orientovaných oborů byl zařazen nový předmět Trávníkářství s rozsahem 28 hodin přednášek a 28 hodin praktických cvičení, který byl hojně absolvován i studenty jiných směrů. Studentům ostatních fakult byla problematika zpřístupněna v rámci modifikovaného volitelného předmětu Zakládání a pěstování trávníků. Vzhledem k nové orientaci byla katedra v roce 2002 přejmenována na Katedru pícninářství a trávníkářství. S přechodem na třístupňové studium byla tématika trávníkářství zařazena do povinného bakalářského předmětu Základy pícninářství a trávníkářství" pro obor Zahradnictví, "Základy trávníkářství" pro obory Zahradní a krajinářské úpravy a Podnikání v zahradnictví. V magisterském studiu pak navazuje podle směrů studia stávající předmět "Trávníkářství" nebo "Mimoprodukční využití půdy". Pro studenty programů Erasmus je každoročně v obou semestrech otevírán předmět "Management of Turf and Lawn" (rozsah 28 hodin přednášek, 28 hodin cvičení), který dosud absolvovali studenti absolvovali studenti z celkem 11 zemí. Problematika trávníkářství je rovněž zařazena do komplexního předmětu "Využití venkovského prostoru" státních závěrečných zkoušek. O zájmu studentů svědčí mimo jiné i značný počet zpracovávaných závěrečných a diplomových prací s tématikou okrasných, hřišťových i extenzivních trávníků v návaznosti na aktuální zaměření výzkumu. Obdobně jsou zaměřena i vypisovaná a řešená témata doktorských disertačních prací. V současnosti jsou k obhajobě předloženy 2 práce s tématikou trávníkářství, další doktorandi své teze zpracovávají nebo absolvují studium. O stáže mají zájem i zahraniční studenti (v současnosti 1 student doktorského studia z Ruska na roční stáži, o pobytech studentů z dalších zemí se jedná). Naši doktorandi absolvovali dlouhodobé studijní pobyty ve Švédsku, Dánsku, Norsku a Německu. Vzhledem ke značné poptávce z praxe byl v lednu 2008 úspěšně akreditován nový samostatný studijní bakalářský program Trávníkářství, na který se již v letošním roce přihlásilo 30 zájemců o studium. Je vhodný pro absolventy všeobecných i zahradnických středních škol, případně i technicky zaměřených. Absolvent bude připraven pro teoretické i praktické zvládnutí veškerých prací spojených se zakládáním, pěstováním a využitím všech typů trávníků, případně travních porostů s mimoprodukčními funkcemi. Během studia získá potřebné základní informace o biologických i ostatních materiálech používaných v trávníkářské praxi, o navrhování, zakládání a pěstování okrasných, hřišťových, krajinných a jiných technických trávníků. Najde uplatnění především jako greenkeeper sportovních areálů s travnatými povrchy, parků a zahrad, při realizaci rekultivačních prací, ve státní správě aj. Studium poskytne posluchačům rovněž dobrý základ pro vedení specializovaných realizačních firem zabývajících se trávníkářstvím, výrobou a prodejem příslušných materiálů. V programu jsou účelně kombinovány předměty s biologickým zaměřením disciplínami týkajícími se ochrany přírody, ekonomiky a hospodaření a v neposlední řadě moder

4 ních technických prostředků. V případě zájmu je možné pokračovat ve studiu v Mgr. oborech Rozvoj venkovského prostoru, Udržitelný rozvoj biosféry, ale i dalších fytotechnicky zaměřených. Bližší informace o katedře pícninářství a trávníkářství ČZU v Praze lze nalézt na stránkách školy nebo přímo u pracovníků katedry. prof. Ing. Miluše Svobodová, CSc. prof. Ing. Jaromír Šantrůček, CSc. Katedra pícninářství a trávníkářství FAPPZ Česká zemědělská univerzita v Praze svobodova@af.czu.cz Velké ideály nepotřebují jen křídla, ale i terén, odkud by mohla vzlétnout. Ernest Hemingway, americký spisovatel REKULTIVACE SEVEROČESKÝCH DOLŮ A.S. Vratislav ONDRÁČEK Rekultivace území je jedním z konkrétních projevů péče o krajinu. Jejím cílem je obnovit krajinu tak, aby znovu vyhovovala zemědělské, lesnické a vodohospodářské produkci či jiným celospolečenským zájmům, přičemž největší důraz je kladen na vytvoření souboru ekosystémů vzájemně funkčně propojených. Při rekultivačních pracech se uplatňují takové metody a postupy, které zajistí technickými a biologickými způsoby vytvoření nové půdy a urychlení a zkvalitnění přeměny devastovaných ploch na zemědělskou a lesní půdu s dostatečnou produkcí. Všechna rekultivační opatření musí být motivována jak ekonomickými zájmy společnosti, tak ve prospěch nově vytvářené krajiny. Rekultivace na území Dolů Bílina Již ze 60. let minulého století pochází téměř 130 ha zalesněné výsypky po bývalém lomu Václav na jižním okraji Duchcova a na 60 ha lesa a 16 ha ovocného sadu na výsypce "Větrák" bývalého lomu M. Gorkij. Na Teplicku se zalesnilo 80 ha plochy výsypky "Osvobození" a z opuštěného lomu uprostřed lesa zde vzniklo jezírko. Podobně u Zabrušan se upravily dva užitkové rybníčky v někdejším lomu Heřman a později byly ještě v okolí na deseti hektarech vysázeny stromy. V roce 1967 byla také zahájena lesní výsadba na Střimické výsypce u Braňan, která však nebyla úspěšná a později se musela obnovovat. Chyby, které zde byly příčinou úhynu stromů, se však staly cenným poučením. V prostoru za Teplicemi se v té době začalo s úpravou území zastaveného lomu Kateřina a Modlanské výsypky, kde postupně vzniklo 54 ha zamědělské rekultivace, 43 ha sadů a 35 ha bylo zalesněno. Zalesňování vnitřní výsypky v lomu Fučík, rozsáhlé úpravy vodních ploch a zalesnění 185 ha na zastavených malých lomech dolu Dukla u Pozorky a Mstišova (Liebig a Svornost - ČSM), u Košťan (Lobkovič a Otakar) a později ještě na Barboře u Oldřichova, stejně jako začátky úprav na výsypkách dolu Jirásek u Světce, to všechno byly již velké rekultivační projekty s pozdějším datem zahájení, realizované až v dalším desetiletí. V sedmdesátých letech se již věnovala pozornost technické přípravě. Po roce 1970 totiž ukončily těžbu malé a střední lomy a rozvíjel se velkolom Maxim Gorkij. Jednak rychle přibývaly hektary záboru pozemků, potřebných pro postup velkolomu a vnějších výsypek, na druhé straně nebývale vzrostl rozsah ploch, kde hornická činnost doznívala a celá velká území byla předávána k rekultivaci. Zásadním způsobem se tak změnil rozsah rekultivačních prací. Z malých dílčích ploch se postupně přecházelo na úpravy ucelených územních komplexů s cílenou tvorbou nové krajiny. V osmdesátých letech se koncepce rekultivačních činností úplně změnila. K rekultivaci - 4 -

5 byly předávány rozsáhlé plochy výsypek a objevila se nová problematika a technologie. Zkušenosti získané v průběhu dvou desítek let vedly k vypracování specializované technologie rekultivací a uplatňování metod, které výrazně zlepšily výsledky jak v obnově zemědělské půdy, tak ve výsadbě porostů. Rekultivace se také konečně stala nedílnou součástí těžebních plánů nejen jako závěrečný, ale již průběžný akt zahlazování důsledků dolování na všech plochách, kde to báňská činnost umožňovala. Osmdesátá a zejména pak devadesátá leta je rovněž možno považovat jako období nástupu k cílené tvorbě ekologicky a esteticky přetvářeného nového přírodního prostředí. Nedílnou součástí rekultivací se stala selektivní skrývka zúrodnitelných zemin. Kromě ornice a spraší se začaly separátně těžit a ukládat také kvartérní slínovce z předpolí Radovesické výsypky, které se ukázaly jako vhodná zúrodnění schopná zemina k povrchové úpravě kultivovaného povrchu. Na plochách určených pro zemědělské využití se uplatnily nové komplexní kultivační postupy, meliorační příprava na obnovených pozemcích se projevila i v úspěšnosti lesní výsadby a při zakládání ovocných sadů. Na osluněných plochách na Mostecku byly po důkladné meliorační přípravě založeny dokonce i nové vinice. Jednak jako průkopnický pokus, ale údajně i pro obnovení historické vinařské tradice. Laboratorní ověřování pedologických charakteristik povrchových zemin umožnilo rozšířit výběr vhodných dřevin při zalesňování. Úpravou stanovišť a s využitím detailních znalostí o skladbě, chemických a fyzikálních vlastnostech zemin se dařila výsadba i nad profilem extrémně fytotoxických zemin. Nad takovým podložím zůstávaly až dosud povrchové vrstvy výsypek bez jakékoli vegetace nebo jen s nejodolnějšími plevelnými nálety. Jako významný krajinotvorný prvek, ovlivňující vznik nové biosféry, se začala prosazovat tvorba vodních ploch. I když ani to nebylo bez problému, zejména pro toxicitu a jiné negativní vlastnosti pronikajících spodních a důlních vod. Období do devadesátých let je tak možno považovat za určitý předěl ve vývoji techniky rekultivačních prací. V té době byly také v podstatě položeny základy ekologizace rekultivací s pokrokovým prvkem - cílenou tvorbou nové krajiny. Devadesátá léta, po politických změnách charakterizovaná mimo jiné i transformací ekonomické základny národního hospodářství se zásadními změnami v organizačních strukturách a společenských vazbách, se odrazila pochopitelně i v některých zažitých zásadách v projekci a zvyklostech v řízení rekultivačních prací. Snad ani ne tak v technice rekultivací, ale nová situace si vynutila vyřešit řadu formálních záležitostí, vyplývajících ze zcela jiných organizačních vazeb a jejich ekonomických důsledků. To samo o sobě nebylo nijak jednoduché. Nová doba však přinesla i nové názory na celkové pojetí obnovy území. Rekultivace na území Dolů Nástup Tušimice Přechod na lomovou těžbu způsobil velké krajinné změny také v chomutovské oblasti. Byly zde otevřeny rozsáhlé velkolomy, které drasticky změnily tvář krajiny. Takto depresivně působící devastovaný prostor je ovšem v celém světě dán báňsko-geologickými a technologickými podmínkami lomového dobývání. Při řešení obtížného technického problému stavby výsypek až do výšky cca 100 m nad původní terén zde byli projektanti vedeni požadavkem minimalizace záboru zemědělského půdního fondu. Že stavba těchto výsypek není jednoduchý technický problém, vyplývá z toho, že vnější výsypky budou stavebně dokončeny a báňským provozem předány k rekultivaci až po letech od zahájení důlní činnosti. Zjednodušený pohled na rekultivační proces uvádíme záměrně. Doba trvání je od 7 do 12 let, a někdy i více. Když sečteme, že od zahájení těžby uplyne 15 až 20 let, kdy vnější výsypky jsou stavebně dokončeny a báňským provozem předány do rekultivace, a přičteme 7 až 12 let rekultivačního procesu, dostáváme se k 22 až k 32 rokům, kdy člověk, neznalý zákonitostí při povrchové těžbě hnědého uhlí, neviděl a nemůže vidět nic jiného než devastovanou krajinu (prakticky nezaznamenává viditelné změny) a je tudíž nespokojený. Jsou věci neměnné a nezvratné, působící na nás plošně. Pokud chceme posuzovat události, které se odehrály v minulosti (například nutnost tak rozsáhlé devastace krajiny povrchovou těžbou uhlí, zejména likvidaci některých obcí), měli bychom je posuzovat objektivně, v místě, čase a prostoru, ve kterém se odehrály, a především závěry by měly této zásadě odpovídat

6 Pro ucelenou představu o rozsáhlosti problematiky je nutno si uvědomit, že lomové provozy Merkur a Březno byly otevřeny v šířce přesahující 6 km a ve více než stometrové hloubce pod původním terénem. Tento stav přetváří krajinu tak radikálním způsobem, že po ukončení důlní činnosti budou na devastované ploše rozdíly mezi nově vzniklými plochami až 200 m relativního převýšení. Obrazně řečeno, každá výrobní činnost potřebuje svůj provozní prostor. Při těžební činnosti Dolů Nástup Tušimice byl tento provozní prostor postupně vytvářen až do roku Ten se stal mezníkem, kdy důl kromě každoročního záboru pozemků, nezbytných pro těžbu mohl poprvé dosypanou část výsypky Merkur báňský provoz opustit a předat do rekultivace. Považujeme za nutné uvést, že všech těchto nepříznivých dopadů si byl báňsky podnik od samého počátku těžby vědom a vyvinul maximální úsilí na provedení těch rekultivačních prací, které byly realizovatelné. Vzhledem k tomu, že nebylo možno využívat odklizenou ornici k přímé rekultivaci výsypek, byla převážena a použita ke zvýšení úrodnosti pozemků zemědělských závodů v blízkém okolí báňských provozů. Souběžně s realizací rekultivací výsypek prováděly Doly Nástup Tušimice ještě řadu dalších akcí. Při projektování a plánování rozvoje těžeb a stavby tělesa výsypky byly taktéž posuzovány a vyhodnocovány opouštěné prostory výsypek a zařazovány do plánu rekultivací. Nejucelenější obraz o budoucích rekultivacích, dnes tvorby krajiny, dávaly dlouhodobé studie rozvoje lomů s časovým a prostorovým uspořádáním. Byl zaveden název "Souhrnný plán sanací a rekultivací", který přebíral z dlouhodobých studií časové a prostorové uspořádání a vyhodnocoval a určoval nejvhodnější způsob rekultivace včetně výpočtu celkových nákladů na rekultivaci celého zájmového území jednotlivých dolů a pro stanovení výše rezerv na sanace a rekultivace. Vypracované metody jednotlivých druhů rekultivací, uplatněné v Plánu rekultivací POPD a aplikované v praxi, jsou postupným dlouhodobým výsledkem práce důlních organizací ve spolupráci se specializovanými výzkumnými ústavy v tomto oboru. Rozsah rozpracovanosti rekultivačních akcí a nově zahajovaných v rámci Severočeských dolů a.s. je systémově vázán na každoroční inventarizaci pozemků důlním provozem trvale opuštěných a předaných do rekultivace. Přijatý systém činí současně kontrolu nad schváleným plánem a harmonogramem prací sanaci a rekultivaci v "Plánu otvírky a dobývání". Moderní postupy provádění rekultivací Velkoplošné rekultivace mají v severozápadních Čechách více než padesátiletou tradici. To ale neznamená, že by žádné rekultivace dřív prováděny nebyly. Zachované zápisy z duchcovské rekultivační expozitury dokazují, že se rekultivovalo už na počátku 20. století. První velká rekultivační konference v Duchcově v roce 1910 konstatovala, že v okresech Duchcov, Most a Chomutov bylo do konce roku 1909 těžbou negativně ovlivněno 6173 ha pozemků, z nichž 2210 ha bylo intenzivně devastovaných (tehdy hlavně poklesy a propadlinami poddolovaných pozemků), a z toho bylo 448 ha opět zrekultivováno. Mezi tehdejšími a dnešními moderními rekultivačními postupy jsou však značné rozdíly. Zatímco dřív se rekultivace prováděly na jednotlivých relativně malých plochách bez vzájemné vazby i bez vazby na okolní nedevastované pozemky, s přibývající rozlohou povrchových dolů i jejich výsypek se stále víc prosazovalo krajinářské pojetí rekultivace. Stále víc a víc se totiž ukazovalo, že podstatnou úlohu pro tvář budoucí krajiny hraje způsob vlastní těžby, způsob přepravy nadložních zemin z lomů na výsypky i tvarování těchto výsypek velkými báňskými stroji. Budoucí rekultivace se stávala nutnou a nedílnou součástí přípravy otvírky dolů a lomů i organizace jejich provozu. V současnosti jsou už při geologickém průzkumu vyhledávány nejvhodnější zeminy pro budoucí povrch výsypek, které by byly vhodnou matečnou zeminou budoucích úrodných rekultivačních půd. Jejich umístění na povrch výsypky jsou přizpůsobovány i postupy těžby a přepravy skrývkových zemin. Stavbě výsypek i jejich umístění v krajině předchází modelování jejich vlivu na proudění větrů, ovlivňování srážek či teplot i estetických hodnot stávající i budoucí krajiny. V dostatečném předstihu se tedy projektanti zabývají nejen tím, jak vytěžit co nejhospodárněji uhlí, ale i tím, jaká bude jednou krajina, až všechny velkostroje dobývající uhlí odjedou. Už v době těžby se tedy vytvářejí základní charakteristiky budoucí krajiny a rozhoduje se

7 o tom, zda to bude kraj rovinatý či plný svahů, kopců a údolí, zda zde vzniknou jezera nebo více vysušená téměř polopouštní krajina. I toto vše lze již zahrnout pod pojem rekultivace. Jsou to rekultivační prvky běžné hornické činnosti, které pouze potvrzují, že rekultivace jsou sice v čase poslední hornickou činností, ale začínají dlouho před tím, než se vytěží první tuna uhlí. Velkostroje nasazené v dnešních povrchových lomech však většinou nejsou uzpůsobeny k tomu, aby jen s jejich pomocí bylo možné vytvarovat budoucí terén tak, aby na něm mohly vzniknout nové lesy, pole, jezera, cesty, potoky či staveniště obnovovaných sídel. V rámci toho, čemu se navyklo říkat technická rekultivace, je nutné tyto nahrubo narýsované kontury budoucí krajiny dočesat, uhladit či naopak zvrásnit tam, kde by přílišná fádnost a technická strohost nepůsobila v krajině příznivě. Během této časové etapy rekultivačních prací je upraven terén do konečných kontur, k jednotlivým plochám budoucích polí, lesů i vodních ploch jsou přivedeny lesní a polní cesty, mění se nebo se doplňují vlastnosti matečné zeminy, která dá vzniknout budoucí půdě i na povrchu výsypek Rekultivační postupy Rekultivace výsypek není neřešitelným problémem, ale organizačně - technickou záležitostí báňského provozu, který musí v procesu skrývek a vrstvení hornin na výsypky vytvořit předpoklady pro obnovu devastované krajiny a pro levnou a efektivní rekultivaci, která je součástí této obnovy. Proces rekultivace se obecně skládá ze dvou etap. V první, důlně-technické etapě se posuzuje vhodnost umístění dobývaného ložiska, výsypek a odvalů v krajině (někdy bráno jako přípravná fáze). Dále probíhá průzkum nadložních hornin a zemin, selektivní odkliz nadložních zemin, tvarování výsypek a odvalů v krajině (důležitý je trvale stabilní tvar, vhodný pro daný způsob biologické rekultivace) a preventivní řešení vodního režimu. Druhá, biotechnická etapa, je specifická skupina činností zahrnující technické a biologické rekultivační fáze. Technická fáze rekultivace má za úkol zlepšit ekologické vlastnosti rekultivovaného území. Patří sem například terénní úpravy, navážky úrodných a zúrodnitelných zemin, základní půdní meliorace, hydrotechnická a hydromeliorační opatření, technická stabilizace svahů a protierozní opatření a výstavba komunikací. Biologické fáze rekultivace je orientovaná na specifické rekultivační technologie s cílem zaměřeným na tvorbu zemědělských pozemků, výsadbu speciálních zemědělských kultur, založení lesních porostů, doprovodné, meliorační či ekologicky orientované zeleně. V neposlední řadě sem patří péče o založené kultury (tedy pěstební a ochranná péče). V technických etapách rekultivace je důležitá schopnost použitých technologií vytvářet nové územní celky z hledisek tvaru, kvality zeminy a vodního režimu. Zejména v zájmu zvýšení úrodnosti jinak velmi chudých směsí nadložních zemin je důležité skrytí a uchování úrodných orničních či jiných zúrodnění schopných zemin. Cílem biologické etapy rekultivace je vrátit rekultivačními zásahy zdevastované pozemky do kulturního stavu a zvýšit ekologickou stabilitu krajiny. Technická rekultivace Technická rekultivace spočívá v konečné a definitivní úpravě povrchu výsypky, prováděné po jejím dokončení báňským provozem. Zahrnuje široký komplex technických opatření, jejichž cílem je vytvořit nový reliéf krajiny. Součástí je nejen výstavba komunikací, zajišťujících přístup na jednotlivé plochy, ale například i vytvoření vodních cest povrchového vodohospodářského systému včetně protierozních prvků k zabezpečení svahů výsypky. V této etapě rekultivací se současně připravuje terén pro biologickou rekultivaci, která na technické úpravy bezprostředně navazuje. Časově se počítá s ukončením této pracovně i finančně náročné etapy do tří let od zahájení prací. Meliorační příprava půdy Meliorační příprava povrchu výsypky před biologickou rekultivací je důležitým opatřením při úpravě deficitních půdních vlastností. Ekonomicky náročnější jsou agromeliorační zásahy, určené pro vytvoření požadované hloubky biologicky využitelného profilu výsypky. Jednodušší je úprava pouze některých půdních vlastností, při které se do půdy zapravují organické hmoty nebo se zaorávají rostliny pěstované na zelené hnojení. Odstraňují se tak největší obtíže

8 při následné rekultivaci, vyplývající z někdy až extrémně nepříznivých vlastností hornin, v převážné míře tvořících obsah výsypkových těles. Kritické půdní vlastnosti výsypkových zemin ovlivňující jejich použitelnost pro biologickou rekultivaci vyplývají z jejich zrnitostního složení. Extrém představují nadložní žluté jíly nebo naopak písky. Nepříznivé vlastnosti těžkých zemin jsou dány především vysokým obsahem jílových minerálů, které negativně ovlivňují půdotvorný proces na povrchu výsypky. Odlišnou půdní charakteristiku vykazují zeminy písčité. Mají nejen nevhodné fyzikální vlastnosti - pro nízký obsah jílnatých částí malou vododržnost a sorpční schopnost, jsou nestabilní vůči větrné a vodní erozi, vykazují velké teplotní výkyvy, ale i chemické - nízký obsah živin a v závislosti na původním uložení nad uhelnou slojí získávají zvětráváním až toxický charakter. Znalost působení různých nepříznivých vlastností je významná pro volbu způsobu melioračního procesu při úpravě biologicky využitelného nového půdního profilu. Nejúčinnější při přípravě povrchu je využití různých typů zúrodnitelných zemin (ornic, spraší, slínovců), získávaných ze svrchních horizontů skrývkových řezů, z jejich předpolí a z ploch předpolí výsypek před jejich zasypáním. Skrývku zúrodnitelných zemin nařizuje investorům, v jejichž zájmu má být vydán souhlas s odnětím zemědělské půdy, zákon o ochraně zemědělského půdního fondu. Na základě tohoto zákona je nutné vypracovat bilanci skrývky zúrodnitelných zemin a navrhnout způsoby jejich využití. Zúrodnitelné zeminy jsou odděleně skryty a následně přemístěny a rozprostřeny na rekultivované plochy, popřípadě uloženy na dočasných deponiích. V současnosti se na výsypkách praktikují různé způsoby meliorace povrchu a výsledky se sledují a pečlivě vyhodnocují. Pro lesnické rekultivace spočívá tato činnost v navezení vrstvy spraší, případně slínovců na výsypkový materiál. Navezený materiál pak může být proorán s původním materiálem povrchu výsypky. Kromě obohacení výsypkových hornin má tato činnost ještě protierozní účinky. Na plochách určených pro zemědělskou rekultivaci je k melioračním účelům využíváno ornice. Po návozu zúrodnitelných zemin je vhodné realizovat přípravný agrocyklus. Pěstováním jetelotravních směsí se vytváří dostatečné množství podzemní a nadzemní hmoty, čímž je dána i schopnost rychle biologicky oživovat vznikající půdu a podílet se na příznivém vývoji fyzikálních a chemických vlastností. Ze zbytků kořenové hmoty vzniká humus, který ovlivňuje strukturu půdy. Kořeny jetelovin jsou hluboko kořenící (kořenový systém dosahuje hloubky kolem 2 m) a přisuzuje se jim tedy meliorační účinek v hlubších vrstvách. Oproti tomu kořenový systém trav působí převážně v orniční vrstvě, kde se v hloubce do 20 cm rozprostírá 65-90% kořenové hmoty. Traviny tak obohacují svrchní vrstvu zeminy jemnou kořenovou hmotou a humusotvorným materiálem. Nadzemní hmota rostlin vytváří hustý půdní pokryv, což vede k rapidnímu snížení eroze. Biologická rekultivace Všechny rekultivační práce směřují k vytvoření ekologicky vyvážené, esteticky působivé a produkce schopné krajiny. Řešením je vhodná kombinace různých způsobů rekultivace. V minulosti byly jednotlivé devastované plochy rekultivované bez vzájemných návazností. Od roku 1958 je obnova krajiny prováděna podle Souhrnného plánu sanací a rekultivací. V dnešní době jsou rekultivace řešeny jako součást těžební koncepce, tedy ve vzájemné provázanosti jednotlivých celků, což přispívá ke tvorbě ekologicky stabilní a esteticky vyvážené krajiny. Ing. Vratislav Ondráček Severočeské doly a.s. Chomutov - 8 -

9 VÝZNAM TRAVNÍCH POROSTŮ PRO VODNÍ A ŽIVINNÝ REŽIM KRAJINY. Tomáš KVÍTEK. Antonín ZAJÍČEK Úvod V letech 1968 až 1989 proběhla na území České republiky plošně rozsáhlá výstavba odvodňovacích systémů s cílem zajistit dostatek půdy pro pěstování polních plodin, především obilovin. Do roku 1990 se v České republice odvodnilo 1,087 mil. ha zemědělské půdy. Systematické odvodňování polním rozchodem mělo v další fázi za následek zornění mokrých luk a zamokřených půd v krajině. Ústředním problémem v ochraně jakosti vody v oblasti krystalinika ČR se po zornění významné rozlohy luk a pastvin staly koncentrace dusičnanů ve vodách. V oblasti krystalinika se nacházejí nejvýznamnější zdroje pitných vod v ČR. (Obr.1). Obr.1: Geologická mapa ČR s vyznačením krystalinika a vodárenských nádrží Změna vodního a živinného režimu krystalinika je dokumentován na povodí Dehtáře (obr.2) na Českomoravské vrchovině. Území leží v kraji Vysočina v okrese Pelhřimov. Povodí se nachází severovýchodně od Pelhřimova v blízkosti komunikace I. třídy E 551 mezi obcemi Dehtáře a Kojčice. Povodí zaujímá plochu 58,3 ha, z toho odvodnění tvoří 19 ha (32,6%). V povodí není vyvinuta povrchová vodoteč. Zájmové území náleží k povodí Hejlovky, která je jedním z přítoků Želivky. Zájmové území je tvořeno převážně zemědělskou půdou s minimálním zastoupením lesa (SZ a S část). V nejnižší JV části povodí se nachází intenzivně obhospodařovaný TTP s odvodněním. Zbývající zeměděl-9- ská půda je využívaná jako orná, převažuje pěstování obilovin.ve středních částech svahů byly zjištěny výstupné pramenné vývěry, projevující se jako významné lokální zamokření. Kvarterní sedimenty jsou zastoupeny svahovými písky a hlínami, které dosahují mocnosti 1-2 m. Hlavními půdními představiteli jsou HPJ 29 kambizemě modální, HPJ 50 kambizemě oglejené (odvodněná plocha) a HPJ 37 kambizemě litické, modální až rankerové. Odvodňovací systémy byly vybudovány v roce 1977, jedná se o systematickou plošnou drenáž nacházející se v západní polovině povodí. Rozchody sběrných drénů jsou 13 a 20 m, hloubka uložení sběrných

10 drénů je 1,0, svodných 1,1 m. Systém je vyústěn do požární nádrže. Obr.2: Přehledná situace povodí Dehtáře Výsledky a diskuse Jakost vody Vliv využití půdy na koncentraci dusičnanů v drenážních vodách byl zkoumán na měrných profilech K1 (systematická plošná drenáž o ploše 1 ha) a K2 (záchytný drén o délce 110 m). Vliv využití půdy ve výtokové (akumulační) lokalitě povodí měl objasnit pokus provedený na 1 ha mikropovodí K1, které bylo nejprve zorněno a poté znovu zatravněno. Z výsledků koncentrací dusičnanů je zřetelně vidět, že vlastní zornění se na koncentraci dusičnanů neprojevilo (Obr.3). Koncentrace dusičnanů ze zdrojové lokalitě nad šachticí K2, které byly vyšší již před zorněním byly i nadále vyšší, než v drenážní šachtici K1 zahrnující zorněnou plochou. Do období, kdy byl zorněn zmiňovaný 1 ha výtokové lokality spadají i nejvyšší změřené koncentrace za sledované období, nebylo to však způsobeno zorněním, protože maxima byla naměřena i na ostatní šachticích, kde byl land use beze změn. Stejně tak po opětovném zatravnění nedošlo v koncentracích dusičnanů k nějaké výrazné změně. Lze konstatovat, že management výtokové části povodí, v tomto případě přímo drenážované lokality neměl na kvalitu drenážní vody vliv

11 Obr.3: Průběh koncentrací dusičnanů na profilech K1 a K2 a jejich reakce na změnu landuse Další pokus začal , kdy byla zatravněna infiltrační (zdrojová) lokalita mikropovodí K1 o ploše 4,6 ha. Po zatravnění zdrojové lokality se nejprve snížila amplituda výkyvů koncentrací dusičnanů a po měsících poté nastal značný pokles koncentrací na obou sledovaných měrných profilech, přičemž na ostatních pozorovaných měrných profilech v povodí v tomto období koncentrace dusičnanů rostou. Časový interval okolo 13 měsíců odpovídá době zdržení mělké vody pohybující se do 2 m pod terénem, která za běžných vodních stavů tvoří hlavní část odtoku na sledovaných měrných profilech. Prováděnou změnou využití půdy bylo prokázáno, že jakost vody lze ovlivnit především v infiltrační lokalitě povodí. Vodní režim a jeho změna Na povodí Dehtáře bylo v minulosti prokázáno, že pro rozsah zamokření a množství odtékající vody je rozhodující množství pramenních vývěrů a velikost srážek v daném období. Voda proudící pod nenasycenou zónou je napjatá, má sezónní charakter a závisí na množství srážek v příslušném období. Množství odtékající vody z drenážních systémů nebylo v přímé závislosti na intenzitě rozchodů drenážních systémů. Pro účinnost drenáže byly rozhodující intenzita a počet pramenů na jednotlivých variantách odvodnění. Odkryvy drénů v letním období prokázaly, že vodu vedou pouze drény napojené na stálé pramenní vývěry. Pouze v zimním období vystoupila hladina podzemní vody nad úroveň uložení drénů. Proto specifický drenážní odtok není přímo závislý na rozchodu drenáže. Drenáž s rozchodem 20 m má vyšší drenážní odtoky než drenáž s rozchodem 13 m. Je proto možné konstatovat, že výše odtoků z takového stanoviště není ovlivněna intenzitou odvodnění, ale počtem a vydatností podchycených pramenních vývěrů, které mají sběrnou oblast mimo drenážní systémy. Na obrázku 3 a 4 jsou znázorněny nejdůležitější změny ve vodním a živinném režimu odvodněných stanovišť. Před odvodněním docházelo na stanovištích zamokřených podzemní vodou resp. pramennými vývěry k zasakování pramenných rozlivů, k vytvoření zamokřených půd s lučními porosty. Na nich pravděpodobně probíhala denitrifikace. Po odvodnění došlo z hlediska toku mělké a podzemní vody k propojení infiltračních (zdrojových) lokalit přímo s recipientem. Z výsledků měření vodního režimu, jakosti vody a i vlivu zatravnění resp. zornění na drenážní systémy vyplývají následující možnosti zlepšování jakosti vody v povodí: 1. zatravnění zdrojových (infiltračních) lokalit, 2. změna systému výživy rostlin v těchto infiltračních lokalitách - vymezení infiltračních lokalit dle půd (BPEJ) je uvedeno v nařízení vlády 108/2008, tabulka č.5. Obr. 4: Schéma vodního a živinného režimu před odvodněním

12 Obr. 5: Schéma vodního a živinného režimu po odvodnění Tomáš KVÍTEK. Antonín ZAJÍČEK Výzkumný ústav meliorací a ochrany půdy Praha, Žabovřeská 250, 156 kvitek@vumop.cz, tel.: Praha 5- Zbraslav, VLIV TRAVNÍCH POROSTŮ NA EROZI PŮDY A POVRCHOVÝ ODTOK VODY Stanislav HEJDUK, Klaudius KASPRZAK Úvod Významnou funkcí, která je travním porostům obecně přisuzována, je schopnost zabránit, respektive snižovat povrchový odtok a erozi půdy. Povrchový odtok je v krajině považován za nežádoucí jev. Je příčinou vzniku lokálních povodní, ochuzuje půdu o vláhu a poškozuje půdu erozí. Vodní eroze půdy vede k zakalení vody, zanášení akumulačních prostorů vodních nádrží, poškození prostředí pro vodní organismy a zvýšení nákladů na úpravu vody. Velmi aktuální je nebezpečí eutrofizace, neboť aktivní povrchová vrstva koloidů ve splaveninách umožňuje poutání a uvolňování rostlinných živin a dalších i toxických látek, jako jsou pesticidy, tenzidy a patogenní mikroorganismy. V posledních letech se stává zvláště problematickým nemožnost rekreačního využití povrchových vod v důsledku přemnožení zdraví škodlivých sinic v teplém letním období. Plošný povrchový odtok, který je doprovázen erozí půdy vzniká na zemědělských půdách nejčastěji ve třech případech: a. Po přívalových deštích na holé, vegetací nechráněné půdě. Tyto intenzivní a krátkodobé deště postihují poměrně plošně malé oblasti (cca 50 km 2 ), nejčastěji v měsících V VII (Barnett, 1958) b. Za přítomnosti zamrzlého, nasyceného půdního horizontu v období tání sněhu nebo deště v zimě a v předjaří c. Po vydatných regionálních deštích či při rychlém tání sněhu, kdy voda nasytí půdní profil (nejčastěji mělké, horské půdy nebo na zhutněném podloží). Výsledky ukazují, že travní porosty mají mimořádně vysokou schopnost eliminovat vznik povrchových odtoků z přívalových dešťů v letním období. Schopnost snižovat povrchové odtoky však bohužel ztrácí při záporných teplotách půdy, zejména v období tání sněhu. Ve třetím případě vzniku povrchového odtoku travní porosty svůj regulační význam neprojevují (Hejduk et Kasprzak, 2004)

13 Koeficient povrchového odtoku (mm mm -1 ) 0,7 0,6 0,5 0,4 0,3 0,2 0, Mohutnost deště F R holá půda (kukuřice) travní porost Metodika Presentované výsledky byly získány analýzou dat, naměřených v letech na šesti pokusných parcelách s jižní expozicí na hlinité půdě o ploše 20 m 2 v Brně Kníničkách. Parcely jsou uzpůsobeny pro měření velikosti a průběhu povrchových odtoků. Příčinné srážky, teploty vzduchu a půdy byly měřeny na přilehlé meteorologické stanici. Na parcelách byly pěstovány vybrané druhy zemědělských plodin, včetně travních porostů. Pro účely tohoto článku bylo z dlouhodobé řady měření vybráno dvacet případů, které splňovaly následující podmínky: 1. Příčinný přívalový déšť musel vyvolat na holé půdě odtok, 2. před příchodem příčinného deště musel být povrch půdy velmi vlhký, tj. nasycen dešťovými srážkami, které spadly nejpozději 48 h před začátkem příčinného deště, 3. holá (vegetací nechráněná) půda musela mít na povrchu vytvořenu půdní kůru, 4. travní porost byl 2 4 roky po výsevu a 5. výška travního porostu byla v době měření větší, než 10 cm. Velikost přívalového deště byla vyjádřena veličinou M D, jejíž hodnota byla získána zpracováním ombrogramu. Nazvali jsme ji mohutnost deště a vyjádřili empirickým vztahem M D = i s.t D 0,5, kde i s = intenzita deště (mm.min- 1), t D = doba trvání deště (min). Z hlediska tvorby povrchových odtoků a eroze jsme přijali za efektivní část deště s intenzitou větší než 0,05 mm.min -1. Jako ukazatel velikosti povrchového odtoku z příčinného deště byl zvolen součinitel povrchového odtoku φ, který je definován vztahem: φ = H o /H s, kde Ho = výška (úhrn) odtoku (mm) a H s = výška (úhrn) srážky (mm). V zimním období byla průběžně měřena teplota vzduchu, teplotní profil půdy, druh a úhrn srážek, výška a vodní hodnota sněhové pokrývky, datum jejího vzniku a zániku. Sezonně byl měřen výpar ze sněhové pokrývky. V době tání nebo výskytu deště byl na všech plochách měřen objem a časový průběh povrchového odtoku. Celkový objem zimního odtoku z pokusné parcely byl vyjádřen v m 3.ha -1, součinitel povrchového odtoku φ (%) byl definován vztahem φ = H o /H s, obdobně jako v případě přívalových dešťů. Z výsledků měření byl vyjádřen maximální denní odtok z pokusných parcel (m 3.ha - 1.den -1 ) a maximální intenzita povrchového odtoku (dm 3.s -1.ha -1 ). Výsledky a diskuse Z obr. 1 je zřejmé, že k povrchovým odtokům z přívalových dešťů ve vegetačním období z holé půdy s vlhkou půdní kůrou dochází při hodnotě M D větší než 0,9, zatímco u obrůstajících travních porostů začíná povrchový odtok až při hodnotě M D nad 1,7. Maximální součinitel povrchového odtoku φ dosáhl na holé (vegetací nepokryté) půdě 0,675 (67,5 % spadlých srážek), zatímco při stejném dešti dosáhl součinitel φ na travním porostu hodnoty pouze 0,020, což je 33,5 krát méně. Ochranný účinek travního porostu je způsoben disipací kinetické energie dešťových kapek na listech, vyšší infiltrační schopností půdy pod travními porosty

14 Tab. 1: Srovnání odtokových charakteristik stanovišť ozimé pšenice a travních porostů Zimní Odtoková charakteristika období Celkový objem zimního odtoku Sezonní součinitel povrchového odtoku Maximální denní odtok Maximální intenzita odtoku m 3.ha -1 m 3.m -3 m 3.ha -1 dm 3.s -1.ha -1 Travní porost ozimá pšenice Travní porost ozimá pšenice Travní porost ozimá pšenice Travní porost ozimá pšenice 1978/79 648,8 579,5 0,538 48,00 105,00 86,00 9,52 3, /83 0,0 0,0 0,000 0,00 0,00 0,00 0,00 0, /84 502,7 196,7 0,525 19,60 176,00 82,10 13,70 6, /85 573,9 349,5 0,767 42,10 273,90 75,40 10,91 4, /86 469,8 175,7 0,771 32,10 88,90 114,60 11,58 9, /98 1,1 0,0 2,70 0,045 1,00 0,00 0,20 0, /99 144,7 74,5 40,00 15,90 57,90 30,50 4,19 2, /00 322,0 247,2 55,30 41,40 180,50 70,80 5,69 4, /01 1,4 10,6 1,00 5,00 1,30 7,00 0,00 0, /02 0,0 0,0 0,20 0,00 0,00 0,00 0,00 0, /03 237,8 299,1 35,50 44,60 64,60 79,70 2,08 3,11 263,8 175,7 35,89 23,02 86,28 49,65 5,26 3,19 Průměr % , , , ,6 Z tab. 1 vyplývá, že stanoviště pravidelně kosených travních porostů mají vyšší náchylnost k tvorbě povrchových odtoků v zimním období, než ozimá pšenice po orbě. Příčinou vyšších povrchových odtoků u travních porostů je absence mechanické kultivace půdy (vyšší podíl kapilárních pórů), rychlejší tání sněhové pokrývky zavěšené na strništi trav a pomalejší rozmrzání půdy (pedoglaciálního horizontu). Odtok na stanovištích ozimé pšenice vzniká obvykle až v pokročilejším období jarního tání, kdy odtok z travních porostů již kulminoval nebo skončil. Je-li však zima tuhá, dlouhá a bohatá na dešťové srážky nebo časté oblevy, mohou odtoky z ozimé pšenice dosahovat úrovně odtoků z travních porostů, nebo je dokonce převyšovat. Závěry Uvedené výsledky potvrzují vysokou ochrannou funkci travních porostů před povodněmi z přívalových dešťů. Tato schopnost je dána disipací kinetické energie dešťových kapek (nepůsobí destrukčně na povrch půdy) a také vyšší infiltrační schopností půdy pod travními porosty, která souvisí se stabilnějšími půdními agregáty a zpomalením pohybu povrchového odtoku mezi stébly, listy a opadem nad povrchem půdy. Na druhé straně se může vysoký podíl intenzivně obhospodařovaných travních porostů v krajině způsobit zvýšené nebezpečí zimních a jarních povodní. K nebezpečně intenzivním odtokům dochází v předjaří při kombinaci tání sněhu a deště. Obecně platí, že čím je zima chladnější a období záporných teplot delší a čím dlouhodobější je absence mechanické kultivace půdy, tím je povrchový odtok větší. Menší riziko zimních a jarních povodní existuje v krajině, která je z části pokrytá lesem, travními porosty a ornou půdou. Kulminace odtoků je u těchto kultur časově oddělena. Nejúčinněji se proti vzniku povrchových odtoků projevil extenzivně využívaný travní porost (jednou ročně kosený v červenci), kdy vlivem absence přejezdů mechanizace a příznivého mikroklimatu nad povrchem půdy dochází k intenzivnímu rozvoji edafonu (kypření půdy). Poděkování: Příspěvek byl zpracován s podporou Výzkumného záměru č. MSM Biologické a technologické aspekty udržitelnosti řízených ekosystémů a jejich adaptace na změnu klimatu uděleného Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy České republiky

15 Použitá literatura: Barnett, A.P., 1958, How Intense Rainfall Affects Runoff and Soil Erosion. Agricultural Enineering, 39, p Stanislav Hejduk, Klaudius Kasprzak Mendelova zemědělská a lesnická universita v Brně Hejduk, S., Kasprzak, K., 2004, Advantages and Risks of Grassland Stands from the Viewpoint of Flood Occurrence. In: Proceedings of EGF General meeting, 'Grassland Sciences in Europe, Vol 9', Luzern, p PRAKTICKÉ ZKUŠENOSTI S PŮDNÍMI KONDICIONÉRY PŘI ZATRAVŇOVÁNÍ EXTRÉMNÍCH STANOVIŠŤ Marie STRAKOVÁ, Josef STRAKA, Ludmila MICHALÍKOVÁ, Ivo HARTMAN Za předpokladu ideálních stanovištních podmínek je zakládání jednotlivých typů trávníků pro zahradnické firmy téměř rutinní záležitostí. Komplikace nastávají v případech, kdy pedologické vlastnosti stanoviště, jeho expozice a sklon neumožňují založit natolik kvalitní trávník, aby splňoval požadavky na něj kladené při jeho dalším využívání. V případech, kdy není struktura půdy a další její vlastnosti v optimálním stavu pro vývoj rostlin, nebo je možné předpokládat, že budoucí využívání trávníku povede ke zhoršení těchto vlastností, jsou již při zakládání trávníku využívány pomocné půdní látky (půdní kondicionéry), které svým působením v půdě podporují zdravotní stav a vitalitu rostlin. Podle zákona č. 156/1998 Sb. o hnojivech, pomocných půdních látkách, pomocných rostlinných přípravcích a substrátech a o agrochemickém zkoušení zemědělských půd, ve znění zákona č. 308/2000 Sb. se pomocnou půdní látkou pro účely tohoto zákona rozumí látka bez účinného množství živin, která půdu biologicky, chemicky nebo fyzikálně ovlivňuje, zlepšuje nebo zvyšuje účinnost hnojiv (Anonym, 2001). Pomocné půdní látky jako tzv. zlepšovače půdy, zemin a ostatních substrátů používaných pro zakládání trávníkových ploch jsou využívány, jestliže vlastnosti těchto vegetačních substrátů nejsou v optimálním stavu a liší se od požadovaných parametrů, které nejčastěji předepisují příslušné normy (Straka, Straková, 2003). Pomocné půdní látky jsou zcela specifické a umožňují dosáhnout dlouhodobě nebo trvale účinnou změnu fyzikálních, chemických a biologických vlastností půd tehdy, jsou-li zjištěny přesné hodnoty potřebných analýz, např. zrnitost, hodnota půdní reakce, obsah živin a humusu v půdě apod. Obecně lze půdní kondicionéry použít v případech, kdy je cílem některé vlastnosti půdy zlepšit, případně změnit nebo tehdy, je-li požadována eliminace škodlivého působení negativních vlivů v půdě (schéma 1). Schéma 1: Přehled použití půdních kondicionérů v půdě: 1. změna vlastností půdy pórovitost a podíl makropórů podíl humusu vzdušná a vodní kapacita půdní teplota výměnná sorpční schopnost půdní reakce obsah živin měrná hmotnost půdy 2. korekce škodlivého působení negativních vlivů v půdě, např.: nevhodná půdní reakce vysoká koncentrace solí nadměrný obsah těžkých kovů 3. zlepšení vlastností půdy smyková pevnost elasticita mikrobiální aktivita půdy technologické vlastnosti půdy (zpracovatelnost, zpevnění povrchu půdy) Půdními kondicionéry a dalšími pomocnými látkami bývá zpravidla dosahováno více účinků současně. Podle výsledků analýz výše zmíněných vlastností půdy a podle výběru půdních kondicionérů na trhu jde již dobře rozhodnout

16 v jakém množství a kterou látku je pro daný účel nejvhodnější zvolit. Použitelné jsou pouze látky nezatěžující životní prostředí, hygienicky nezávadné, prosté plevelů a cizorodých látek, které je možné aplikovat běžnou technikou (Gandert, Bureš, 1991). V praxi je využití půdních kondicionérů omezováno především vyššími náklady. Přesto se, vzhledem ke stoupajícím nárokům na kvalitu trávníků, význam půdních kondicionérů zvyšuje a jejich aplikace již při zakládání trávníků se stává stále častější, především na golfových greenech, reprezentačních plochách a na extrémních stanovištích při zakládání krajinných trávníků. Zlepšení vlastností půdy pomocí půdních kondicionérů je ekonomicky a technologicky výhodné, pokud se touto aplikací může dosáhnout ozelenění biologicky inaktivních mrtvých půd bez nebo pouze s nízkou mikrobiální aktivitou půdy. S využitím půdních kondicionérů při regeneračních opatřeních, kdy je jejich aplikace spojena s provzdušňováním a pískováním, se lze setkat mimo golfová hřiště také na fotbalových hřištích a v soukromých zahradách. V seznamu registrovaných hnojiv ČR je zapsáno několik pomocných půdních látek, které jsou určeny také pro využití v trávníkářství (Anonym, 2003). Tyto přípravky lze charakterizovat následovně: hydroabsorbenty, silikátové koloidy, bioalgináty a stabilizátory půdy. Hydroabsorbenty Hydroabsorbenty polymerů obohacené o růstové stimulátory a živiny jsou charakteristické několikanásobnou změnou objemu granulované pomocné půdní látky při kontaktu s vodou. Hydroabsorbenty upravují vodní režim půdy schopností poutat srážkovou či závlahovou vodu a zpřístupňovat ji znovu rostlinám, ochraňují rostliny před stresem, podporují mikrobiologickou aktivitu v půdě a stimulují růst rostlin. Při zakládání trávníků s využitím hydroabsorentů je nutné věnovat maximální pozornost aplikaci přípravku, především rovnoměrnému zapravení v suchém stavu, nejlépe promícháním se substrátem nebo aplikací na volnou půdu s následným důkladným a rovnoměrným zapravením kultivátorem. Nedoporučuje se předávkování hydroabsorbentů ani jejich aplikace na již založený trávník. Silikátové koloidy Půdní kondicionér na bázi silikátových koloidů Agrosil LR obsahuje kromě 40 % silikátů také 10 % P 2 O 5 a díky této kombinaci podporuje růst kořenů, zvyšuje prokořenění a zlepšuje drobtovitou strukturu půdy. Silikátové koloidy napomáhají transportu fosforečnanů v půdě, brání vytváření jejich nerozpustných sloučenin a zajišťují jejich přístupnost pro rostliny. Agrosil LR je převážně vodorozpustný a vytváří ve všech půdách směs silikátových gelů a silikátových solů. Vysoce molekulární silikátové gely mají koloidní vlastnosti, pronikají jemnými póry, poutají vodu a živiny. Nízkomolekulární soly jsou v půdě dobře pohyblivé a stejnoměrně se rozdělují v půdním horizontu do hloubky až 30 cm. Spojují jemné částice půdy a vytvářejí stabilnější větší agregáty. Při zakládání trávníků je výhodné Agrosil LR přimíchat do vegetačního substrátu nebo zapravit do půdy a předejít tak problémům se špatným zakořeňováním, které se mohou při dalším ošetřování trávníků objevit. Použití Agrosilu LR je důležité především při regeneračních opatřeních na zatěžovaných trávnících, které jsou vystavovány častému stresu (Hrabě, et al., 2003). Do hlubších horizontů Agrosil LR postupně sestupuje díky závlaze půdními póry. Aplikace je možná ručně nebo rozmetadlem na průmyslová hnojiva. Bioalgináty Na trávníky jsou rovněž určeny podpůrné prostředky z mořských řas (Hermsen, 1996), jejichž hlavní účinnou látkou jsou polyuronové kyseliny, vázané na jemně mleté zbytky řas. Dále obsahují aminokyseliny, vitamíny, fytohormony a stopové prvky. Pomocná půdní látka Bi-Algeen Granulát se používá při zakládání trávníků, kdy se zapraví se do hloubky 2 5 cm v množství g.m -2. Má dlouhodobější účinek, zpřístupňuje rostlinám živiny z půdy, upravuje vodní režim a podporuje růst kořenového systému. Základní surovinou pro výrobu preparátů značky Bio-algeen je geotermicky sušená hnědá mořská řasa Ascophyllum nodosum. Mykorrhiza Hmotnost kořenové biomasy trávníkových druhů trav ovlivňuje rovněž mykorrhiza (Bell, Schuster, 2000). U čeledi lipnicovitých se vytváří arbuskulární endomykorrhiza, při které mycelium spájivých hub řádu Zygomycetes prorůstá z mikroskopických spor v půdě do mezibuněčných prostor a do buněk kořenové kůry (Vosátka, 2002). Při tomto specifickém vztahu