PROSÍME, KUPUJTE JEN OD PRODEJCŮ, KTEŘÍ STOJÍ NA SVÉM PRODEJNÍM MÍSTĚ A MAJÍ PLATNÝ PRŮKAZ! CENA: 40 KČ / POLOVINA PRO PRODEJCE 336

Transkript

1 PROSÍME, KUPUJTE JEN OD PRODEJCŮ, KTEŘÍ STOJÍ NA SVÉM PRODEJNÍM MÍSTĚ A MAJÍ PLATNÝ PRŮKAZ! CENA: 40 KČ / POLOVINA PRO PRODEJCE 336 V PRODEJI OD 8. ZÁŘÍ 2009

2

3 OBSAH FEJETON POŠLI TO DÁL TÉMA: ON DNES UNICEF REFERÁT REPORTÁŽ EDITORIAL Vážené čtenářky, vážení čtenáři Spisovatel Bohuslav Vaněk-Úvalský rád dával k dobrému, že existuje-li časopis Žena a život, jeho snem je rozjet vydávání časopisu Muž a smrt. Není to tak laciný bonmot, jak by se mohlo zdát, protože celkem pravdivě vyjadřuje stav věcí. Muž je skutečně tak nějak víc spojen se smrtí a zánikem. Zatímco ženy jsou velebeny jako nositelky a dárkyně života, údělem mužů bylo odjakživa životy brát. To se s námi táhne už od pradávna. Zatímco ženy sbíraly lesní plody, muži se věnovali lovu a zabíjení. Za neolitické revoluce ženy pečovaly o posvátné háje, muži klučili a vypalovali nová pole. Také uchránit vlastní rod v drsných dobách vyžadovalo značnou dávku otrlosti. Není tedy náhoda, že ženy téměř nepáchají násilné trestné činy a nestávají se tyrany a diktátory. Mužskou frustraci z neschopnosti porodit nový život si musíme nějak odreagovat. Nezbývá tedy, než se zabývat věcmi umělými, neživými. Mnozí mužští šovinisté rádi zdůrazňují, o kolik je více mužů než žen mezi významnými umělci, vědci a vynálezci, nemluvě o objevitelích či politicích. Proti tomu se přímo nabízí argument, že ženy se prostě místo toho zabývají něčím rozumnějším a smysluplnějším. Až s postupujícím věkem, kdy jim roste hladina mužských hormonů, pociťují větší touhu prosadit se v mužském světě. Často však už bývá pozdě, protože místo je obsazeno muži, pracujícími na svých kariérách už od puberty. Svou novinářskou kariéru jsem zahájil ve vydavatelství, vlastnícím hned několik pánských magazínů. Vždy mě fascinovalo, s jakou křečovitostí drželi onu linii chlapáctví a fascinace vším neživým. Příroda do záplavy technohraček pronikala jen jako dějiště katastrof nebo kulisa válečných operací. Ženy zase jen jako nutný atribut úspěchu, takže se to v nich hemžilo radami, jak je efektivně dobýt, případně se jich bezbolestně zbavit. Nejsmutněji mi ale bylo z pomyšlení, že podobné tituly hojně čtou i ženy, v touze porozumět nám mužům. Snad je i toto vydání NP přesvědčí, že je to notně pokřivené zrcadlo. Alexandr Budka SPOJENÍ Redakce Nový Prostor Řeznická 14 Praha 1 Nové Město, tel.: sms: redakce@novyprostor.cz OBSAH fejeton: ČESKÁ VOLBA: HUMLA NEBO CÍSAŘE? /Stern/ Pošli to dál 4 5 UNICEF: DĚTI VE VÁLEČNÝCH KONFLIKTECH /Gomba/ komiks: SAMOROST /Bažant, Novák/ křížovka kultura: DIVADLO /Harasimowicz/ 22 ON DNES IT S A MAN S WORLD /Budka/ kultura: VÝTVARNÉ UMĚNÍ /Ptáček/ kultura: FILM /Prejdová/ 6 7 referát: SOUKROMÍ JE MRTVO, AŤ ŽIJE MRAVENIŠTĚ /Kotrba/ Foto na obálce: David Kumermann 23 ON DNES MUŽSKÉ VÝKŘIKY DO TMY /Fiala/ reportáž: FESTIVAL BEZ ZDROJE /Doležálková/ kultura: LITERATURA /Marečková/ VÁBNIČKA NA PŘÍŠTĚ rozhovor: TOMÁŠ HANÁK /Havlín/ kultura: HUDBA /Veselý/ světozor: WARM BEER AND COLD WAR /Heitfield/ Flexibilita je přikázáním doby. Někdy se ale vyplatí, být trochu nepřizpůsobivý. Stále se měnící svět vyžaduje takovou míru pružnosti, až hrozí naprostou beztvarostí. O solitérech i korouhvičkách více příště. uličníci: ZÁCHRANNÝ KRUH V DIVOKÉM PROUDU /Budka / ON DNES O MUŽÍCH A DĚTECH /Křížková/

4 OBSAH FEJETON POŠLI TO DÁL TÉMA: ON DNES UNICEF REFERÁT REPORTÁŽ Autor: Jan Stern ČESKÁ VOLBA: HUMLA NEBO CÍSAŘE? Vážení, muži mají sex-appeal. Pokud vám tuto informaci dosud zapírali, tak vám ji s rozhodností sobě vlastní předkládám. Ten sex-appeal je někdy tak velký, že ženám vážně nezávidím, když si musejí mezi jeho jednotlivými generátory vybrat. Ale vybrat si musí. Zvolit si, to je osud každého z nás. I já si jako chlapec chtěl volit mezi dvěma druhy mužského sex- appealu. To když jsem na obrazovce spatřil agenty CI 5 Bodieho s Doylem a bylo mi jasné, že s jedním z těch hochů bych se měl identifikovat a načerpat z nich esenci mužství. Jenže ještě než jsem stihl opravdu zvolit (jako citlivý hoch bych samozřejmě zvolil Doyla), moji vychovatelé mně jasně naznačili, že tudy cesta v této zemi nevede a s jakousi posvátnou hrůzou mne jednoho dne posadili před jiný televizní seriál, kde řádili dva úplně jiní akční hrdinové: Evžen Huml a Bohouš Císař. Ano, byli to Chalupáři. Moji vychovatelé dobře věděli, co činí. Věděli, že v této zemi už navždy budu volit mezi Evženem a Bohoušem, spíše nežli mezi Bodiem a Doylem, a že je vhodné, abych do tohoto osudu byl zavčas zasvěcen. Ano, bylo to tehdy něco jako obřízka, když mě s vědoucím pohledem usadili k té nábožné podívané, kde orchestrion nahradil varhany i šofar. Ta volba, před níž jsem byl tehdy postaven, ovšem nebyla vůbec lehká. Dodnes váhám. Kdo z těch dvou byl vlastně více sexy? Koho zvolit? Jistě chápete, milí čtenáři, že nejde jen o nějaký rozmar milovníka pop-kultury, že jde o existenciální drama, neboť Evžen a Bohouš jsou stále s námi a kdykoli je třeba v této zemi něco zvolit, tak či onak stejně volíme jednoho z nich. S železnou pravidelností jinou nabídku ani nedostáváme. Ono je to ale vážně složité. Pokud jde o styl oblékání, je jasné, že Bohouš je mnohem více in. Jeho klobouček je prostě cool a vůbec je tak nějak celkově sladěnej. Tak trochu na pohodu a do army stylu, který se neobnosí. Proti tomu Evženovi trochu ujel trendy-vlak. Baret se dá omluvit, neboť mu stydne hlava, jak známo. Ale tesilky a flanel prostě tolerovat nelze. Na druhou stranu, sex-appeal není o hadrech. Pokud jde o techniku milování, není pochyb, že Evžen má jasně navrch. Kdo ho viděl líbat, ví, o čem mluvím. Když vysloví své Ital se podívá na ženu a zvážní!, dámám přeběhne mráz po zádech. Proti tomu empírové Bohoušovy triky se zavlhlýma očima už dnes vážně nepůsobí. Jeho sváděcí technika kurizování je dost dětinská a dle dostupných údajů ani nefunguje. Evženovy kejkle s nácvikem umělého dýchání jsou sice trochu nemotorné, ale mají výsledky. Jenže je tu zas jiné hledisko: platí za hotovou věc, že mít Bohouše v baráku je výhra v loterii. Je šikovný, umí leccos vyspravit a umí dokonce nahodit agregát, když vypnou proud a kuřata jsou v ohrožení. O Evženovi v tomto ohledu panuje trocha nejistoty. Organizačně se sice osvědčil při výstavbě kapřína, ale když zboří schody, jen soptí a hází vinu na druhé. O jeho znalosti hub raději nemluvě. Tedy na rovinu: voni jsou to oba docela parchanti. Bohouš Císař je vysloveně záludnej hajzlík, o čemž svědčí jak jeho fórek s kaprem, kterého si koupil v obchodě a chtěl ho vydávat za uloveného, tak jeho intriky s Tondou Balabánem, které měly zabránit tomu, aby se Evžen oženil s Fuchsovou. Evžen je zas někdy doslova k nesnesení, nezapře v sobě třicet let ve funkci revizora, což dobře ilustrují jeho nervní hlášky typu řízky jen do mě!, případně to je hezký, dělat si legraci z husitů! Tím vážně těžko získá body. No ale co naplat. Jednoho z nich si člověk zvolit musí. Leda jen, že by si nenechal vnutit tuhle vypečenou dvojičku a odvážně sáhl po alternativě. Vony možnosti tu jsou, né že né. Tak třeba předseda Mrázek, že. U něho tedy budí jisté pochybnosti, že byl dle vlastních slov už u zakládání družstva, které bylo asi trochu divoké, ale jinak paušálně je to fajn chlap, což o to. Ovšem jeho pilotáž motocyklu tedy v člověku nespouští zrovna soundtrack z filmu Easy rider. Pak je tu třebas Voborník. Ten se jeví celkem sympaticky. To, že se kdysi při divadelní zkoušce líbal s Mrázkem, ho ani tak nekompromituje, ale to, že své ženě vyhrožuje v určité chvíli sekerou, jakkoli ho mnozí chápeme, se prostě omluvit nedá, to patří trochu do středověku. Jako hodně v kurzu je teď Makovec, co jsem tak kolem sebe slyšel. Jak ten hraje pimprlové divadlo! V tom tedy nemá konkurenci. Jeho potácivá chůze by snad taky nevadila, ale slogan Makovec, známej hladovec je varující. Můžeme samozřejmě šáhnout i po úplně marginálních figurách, třeba po mladým Brabcovi. Jenže kdo viděl jeho idylický obraz srnek pasoucích se u projíždějící lokomotivy... Škoda slov. No jo, nemáme to my Češi jednoduché s těmi našimi volbami a sex-appealem. Ale jak pravil Evžen Huml: Ono manželství je nakonec vždycky kompromis... 4

5 OBSAH FEJETON POŠLI TO DÁL TÉMA: ON DNES UNICEF REFERÁT REPORTÁŽ Z KŘÍDLA POD KŘÍDLO ILUSTRACE: VOJTA ŠEDA Konec léta se v Praze tradičně ponese v duchu velké cyklojízdy. Ta letošní bude o to zajímavější, že špalírům cyklistů v ulicích, kudy se běžně valí jen auta, bude předcházet opulentní program. Pořádající hnutí Auto*Mat totiž vyjednalo na 20. září uzavření Londýnské, Jugoslávské a náměstí Míru a dalo je k dispozici šedesáti autorům a kolektivům. Část Vinohrad se tak na den promění v koncertní plochy, kavárny, galerie a divadla. Zažít město jinak nebude jen planý slib. Tenhle model městského korza známe už od roku 2006, kdy Auto*Mat udělal něco podobného s podporou magistrátu na Smetanově nábřeží. Politici se tehdy chtěli před volbami ukázat, vzpomíná jeho člen Michal Křivohlávek. Magistrát ovšem převzal v dalších dvou letech nad akcí kontrolu a cykloaktivisté se přesunuli z role pořadatelů do pozice statistů či doplňkového programu. Den bez aut začal jevit známky duševní impotence. Na nábřeží se prodávaly staročeské frgály a magistrátní dramaturg se jal doprovázet v zásadě uměřenou měšťanskou touhu po klidných ulicích ukázkami dovedností pohybových extremistů: lezlo se po umělé stěně (úlitba Bémům) a u Rudolfina se nešlo vyhnout hochům, podle kterých nepatří kolo do ulic, ale někam vysoko nad hranu U-rampy. Možná šlo o kouzlo nechtěného a radní tehdy mlčky uznali, že městská cyklistika je adrenalinový sport. Auto*Mat je třeba pochválit, že se letos partnerství s magistrátem, proti jehož dopravní (ne)politice trvale bojuje, konečně vzdal. Nic mu nepřinášelo a cyklojízda aspoň nebude muset startovat ze sousedství zoufalé podiové estrády a pivního stanu á la Oktoberfest, u kterého se rožní prase. Bylo nám trapně. Na druhou stranu je ale potřeba připomenout, že nově nabytá svoboda není zadarmo. Cykloaktivisté mají pro tento rok nového generálního partnera Vodafone jehož rukopis je patrný i ze samotných plakátů akce, tedy z její tváře. Křivohlávek argumentuje, že bez velkého sponzora by událost podobných rozměrů nešlo uspořádat a připouští, že se Auto*Mat do budoucna podobných projektů možná vzdá úplně. To by nebylo nutné. Předpokladem je, nechápat aktivismus jako zaměstnání, ale jako něco, co člověk dělá i zadarmo. Tomáš Havlín CIZINCEM V CIVILIZOVANÉ ZEMI Cizinecká policie má problém a vypadá to, že s ní i my ostatní. Jde o osobu nového ředitele Vladislava Husáka. Už jenom jeho jmenování budí rozpaky. Potíže se s tímto bývalým příslušníkem SNB táhnou dlouho. Před třemi lety ho coby policejního prezidenta sledovali novináři, jak si jede do práce rychlostí až 190 km v hodině a to několikrát po sobě. V březnu 2007 musel z funkce ředitele rezignovat. Nikoliv díky flagrantnímu zneužívání svého postavení, jak by se po jeho divoké jízdě čekalo, ale proto, že byl vyšetřován Inspekcí ministra vnitra. Zapletl se do kauzy Biolíh a navíc byl spojován s únikem utajovaných informací o ruském agentovi. Na novém místě je již rok, ale až do května jen prozatímně. Poslední srpnový den poskytl Lidovým novinám velký rozhovor, kde komentoval situaci gastarbeitrů v Česku.Od ředitele cizinecké policie zřejmě nelze čekat vstřícný postoj vůči cizincům, zvláště když se ani politici nemají chuť k nim chovat lépe. Určitě lze ale od člověka v jeho postavení očekávat alespoň jistou míru korektnosti, když už ne znalost příslušných zákonů. Protože neznalost komplikované bible jménem cizinecký zákon dokázal hned v prvních odpovědích. Být cizincem v Česku není vůbec jednoduché. Schizofrenní situace, kdy na jedné straně český hospodářský boom do značné míry závisel na levné pracovní síle ze zahraničí a na straně druhé postoj státních institucí včetně cizinecké policie se dal shrnout do jednoduchého hesla: cizinci tu prostě nemají být, vyústila pro zahraniční dělníky ve zcela nepřehledné prostředí plné nástrah a pastí. Dokud bylo dost práce, nikdo se o jejich životní podmínky vážněji nestaral. Teď práce je a není. Jak se rychle ukázalo, jsou i v době krize a větší nezaměstnanosti místa, kam Češi už prostě pracovat nepůjdou. Úřady práce ale v současnosti cizincům ve velkém neprodlužují nebo nevydávají nové povolení k práci. České úřady tak sami napomáhají zhoršování jejich situace. Svalovat nyní odpovědnost za tristní stav na samotné zahraniční dělníky, jak to udělal Husák v textu s příznačným názvem: Cizince jsme nezvali, mohli zůstat doma, je nejen velmi nemorální, ale i nebezpečné. Alespoň pokud máme pocit, že tento stát by měl zůstat civilizovanou zemí. Martina Křížková OVĚNČENÝ MAGOR V pátek 4. září bude uděleno čestné občanství města Humpolec Ivanu Martinovi Jirousovi, zvanému Magor. Tuto zprávu přinášíme prefestum, takže se lze jen domýšlet, zda oslavenec dostojí své pověsti a objeví se při ceremoniálu nahý, jak má při veřejných vystoupeních ve zvyku a nevynechá obvyklé oslovení auditoria dámy a ču...i!. Ať už to dopadlo jakkoli, je nutno humpolecké radní ocenit za jejich odvahu. Magor si ocenění rozhodně zasluhuje, tím spíše, že si jich mnoho neužil. Ač jeden z nejzasloužilejších, neobdržel po revoluci žádnou prebendu a zůstal věrný svému životnímu stylu, ačkoli na rozdíl třeba od kolegy Knížáka má vysokoškolské vzdělání. Lze si jen přát, že humpolečtí nezůstanou na půli cesty a v případě potřeby se o svého čestného občana postarají. Důchody básníků nebývají největší, zdraví je podlomené normalizačním kriminálem i alkoholem a spadne-li mu statek v Prostředním Vydří na hlavu, sociální bydlení od rodného města se bude hodit. Alexandr Budka 5

6 FOTO: CLIFF1066 / FLICKER.COM Voskový James Brown - muzeální příklad klasického macha, včetně násilí vůči manželce. 6

7 OBSAH FEJETON POŠLI TO DÁL TÉMA: ON DNES UNICEF REFERÁT REPORTÁŽ Autor: Alexandr Budka It s a Man s World JE TO MUŽSKÝ SVĚT, PRAVÍ ZNÁMÝ SOULOVÝ HIT A JE PRAVDA, ŽE TO V ČEM ŽIJEME, JE NAVZDORY PROKLAMOVANÉ ROVNOSTI POHLAVÍ VÝSLEDKEM PŮSOBENÍ MUŽŮ. PŘESTO SE DNES MUŽI ČASTO CÍTÍ NEJISTĚ, JAKO BY UŽ PRO NĚ VE SPOLEČNOSTI, KTEROU STVOŘILI, NEBYLO MÍSTO. ČEKAJÍ OPRAVDU MUŽSKÉ POHLAVÍ NĚJAKÉ DRAMATICKÉ ZMĚNY NEBO DOKONCE ZÁNIK? Podobné úvahy bývají vděčným námětem médií v okurkové sezóně. I letos jsme se mohli dočíst, že díky novým vědeckým objevům už nebude třeba spermií či mužského chromozomu Y při rozmnožování a zánik mužského pohlaví je tak jen otázkou času. Toto proroctví bývá doplněno krátkým historicko-antropologickým souhrnem, ve kterém se konstatuje, že v dnešním postmoderním světě už není třeba se ohánět kyjem ani lovit velké šelmy, ba dokonce už ani bušit těžkými kladivy do ozubených kol a války se odbývají mačkáním spouští a tlačítek, což, jak vidíme ve zprávách, zvládnou i malé děti, takže mužů už není na nic třeba. BEZHLAVÁ HLAVA RODINY Ženy jsou prý navíc mnohem flexibilnější, zvládají dělat víc věcí najednou, umějí lépe spolupracovat v týmu a lépe se učí ve škole. To vše je ve znalostní ekonomice předurčuje k úspěchu. Ne že by to tedy zatím způsobilo nějaký dramatický zlom v genderovém zastoupení. Politika a velký byznys jsou dál ovládány muži a o věku žen se stále mluví jako o blízké budoucnosti, na jejímž prahu stojíme, ale stále nám jaksi uniká. Stačí to však na to, aby muži přišli o svůj monopol a byli notně znejistěni. Patriarchální model rodiny je minulostí, ženy už nejsou na mužích existenčně závislé a s touto ztrátou moci není snadné se smířit. Muži vytvořili svět, ve kterém panují vysoce konkurenční vztahy, vítěz bere vše a prohra je neomluvitelná. Náhle jsou však konfrontováni se situací, že ani ve hře, jejíž pravidla stanovili, nemusí být jedinými nezpochybnitelnými vítězi. Ve stále nejistějším světě se muži ukazují být tím slabším pohlavím. Stoupá počet vzdělaných, asertivních žen, které v nevzdělaných a názorově (i citově) zaostalých mužích nenacházejí partnery. Muži jsou vytěsňováni ze svých tradičních rolí, stále více ztrácí otcovskou funkci a místo aby kreativně pracovali na hledání nového smyslu mužství, útočí na feminismus a vystavují na odiv dávno překonané atributy mužství, které budí spíše útrpný posměšek než respekt. Jsme tak v médiích svědky jakéhosi boje mezi machismem a zkarikovaným feminismem, vedeným muži, kteří nedokáží uvěřit, že je ženy netouží nahradit v rolích vládců světa. K nim se občas přidávají okázale neemancipované ženy, které zdůrazňují, že nejsou žádné feministky a touží po chlapákovi, který se o ně po všech stránkách postará. Obstát v takových stále se zvyšujících nárocích ale není snadné, takže chlapáci se často pod tlakem ekonomické krize a jiných osudových ran hroutí a projevují se spíše jako malí kluci brečící nad rozšlapanou bábovičkou. FALOKRACIE BES FALU Narůstá počet mužů, propadajících neurózám a nejistotám ve své mužské roli. Ta už totiž není jasně definována, tradiční dělba práce mezi pohlavími vzala za své a je třeba ke svému mužství hledat individuální vztah. V tom však muži oproti ženám fatálně zaspali. Mystika ženy je dnes všeobecně rozšířená a společensky akceptovaná. Na trhu je nepřeberné množství knih, seminářů a terapeutek, pomáhajících objevovat pravé ženství. Vagína a její symbolika jsou probírány ze všech stran, pořádají se o ní výstavy, točí filmy a hrají divadelní hry. Umělecká díla tvořená pomocí menstruační krve už nikoho nepřekvapí. To vše je výsledkem emancipačních snah žen a feministického hnutí a nemá v mužském světě obdoby. Zatímco ženy na svém vztahu k vagíně pracují, muži a jejich vztah k penisu zůstává tabu, nanejvýš se dozvíte, že si ho kompenzují silnými auty nebo stavbou mrakodrapů. Jedním z pokusů o rehabilitaci mužství je mytopoetické mužské hnutí, jehož autorem je básník Robert Bly. Jeho kniha Železný Jan je dostupná i v češtině. Už více jak dvacet let vede semináře, na nichž muži recitují poezii, oblékají se do kožešin a sborově bubnují, procházejí iniciačními rituály, a to vše proto, aby se naučili neskrývat pocity. Novináři si z jeho nahých mužů, pobíhajících po lese, dělají legraci a ženy se domnívají, že Bly učí muže, aby byli jejich nepřáteli. Je to přesně naopak, ohrazuje se Bly. Mladí muži ve skupinách nacházejí učitele. Z masmédií se nikdy nenaučí citlivé a zodpovědné mužnosti. Nezbývá než doufat, že podobné snahy o vytvoření nového muže, které se datují už od šedesátých let, budou úspěšné. Snad přibude mužů, ochotných nastoupit na mateřskou dovolenou, smířených s kariérou svých žen a předávajících svým synům tolik potřebný mužský vzor, aby pro ně otec nebyl jen tajemnou postavou, která na nějakém neznámém místě kdesi venku jakýmsi nepochopitelným způsobem zajišťuje rodinný rozpočet. 7

8 OBSAH FEJETON POŠLI TO DÁL TÉMA: ON DNES UNICEF REFERÁT REPORTÁŽ Autor: Jaroslav Fiala Mužské výkřiky do tmy ŘEKNI MI, CO MŮŽE BÝT HORŠÍHO NEŽ DRSŇÁK, KTERÝ POUŽÍVÁ PĚSTI MÍSTO MOZKU. MLÁTÍ DO VŠEHO, ČEMU NEROZUMÍ, ZPÍVAL V 80. LETECH AMERICKÝ PUNKOVÝ ZPĚVÁK JELLO BIAFRA. NEVYSTIHUJE JEHO PROVOKATIVNÍ TEXT DNEŠNÍ POSTOJ MNOHA ČESKÝCH MUŽŮ K FEMINISMU? Občas můžeme slyšet názor, že feministky jsou ženy, které nemají rády muže. Anebo že se kvůli nim muži dokonce stávají zbyteční. Sebevědomé ženy prý zvedly své nároky tak, že jim téměř nelze vyhovět. Muž musí být drsný, ale zároveň něžný a chápavý a musí si umět dupnout. Jenže jak se rozpůlit na dvě rozdílné osoby? Neúměrné požadavky na muže bývají vděčným tématem pánské společnosti, která jako by se bála zhmotněné vize autorů polského sci-fi filmu Sexmise. Z muže se stane vyhynulý druh, nanejvýš nástroj pro potěšení či roztomilý exponát v ZOO. Na čem se strach mužů ze zotročení zakládá? Možná na tom, že sami podobně idealizované představy uplatňovali na ženách. Obraz absolventa univerzity, kulturisty a milujícího otce v jednom se stal součástí mírně paranoidních představ nejednoho muže o tom, jak má vypadat ideální chlap. Tomu je dost těžké se vyrovnat. Sotva se ale liší od podobného obrazu bohyně ženy trojjediné matky, rafinované prostitutky a inteligentní pradleny zároveň. Tak jaképak nové zotročení? To v Čechách obvykle začíná prozaičtěji za dveřmi domu. Kdo umyje nádobí a kdo záchod? Kdo dojde na nákup? A kdo se postará o děti? Kdo si dnes prosadí svou? Méně všedních povinností představovalo pro mnoho mužů více než lákavou alternativu. Není divu, že se zápas o domácí krb stal jednou z prvních frontových linií feminismu. Sporem o to, kdo bude vykonávat jakou práci, se ale pro nás začíná odvíjet příběh, ve kterém málokterý hrdina vyvázl bez šrámů. JAKO HOLKY U KAFE Císař Vilém, hlavní strůjce první světové války, říkal, že pro ženy jsou jenom tři K Kinder, Küche, Kirche (děti, kuchyň, kostel). Neuvědomil si, že to je to nejdůležitější z hlediska udržení lidstva. Děti udržení rodu, kuchyň nasycení rodu a kostel duchovní hodnoty, prohlásil dnes již zesnulý filosof Milan Machovec v rozhovoru s režisérkou Olgou Sommerovou. Přiznat si, že muž přehlížel to podstatné, není od věci. Nemění to ovšem nic na tom, že se žena stala skrytou postavou v pozadí, zakletou v soukromém království třech K, z něhož uniká dodnes. Ne nadarmo nese jedna ze stěžejních knih o feminismu název Veřejný muž, soukromá žena. Dneska jsem moc unavený, budeme si povídat jako holky u kafe nemusíme při tom myslet, říká ironicky Jan, čtyřicetiletý manažer, se kterým sedím v jedné pražské kavárně. Slíbil jsem, že jeho identitu neprozradím. Kodex jeho zaměstnavatele, pod který se podepsal, mu totiž zakazuje vyjadřovat se k politickým otázkám na veřejnosti. Namítám, že se naše téma netýká politiky, jméno však stejně zveřejnit nechce. Že by si paradoxně vzal k srdci heslo feministek z 60. let o tom, že osobní je politické? Nevím, přesto mne názory tohoto manžela a otce dvou dětí zajímají. Do ženy se nevyplatí investovat tak jako do muže. Za čas odejde na mateřskou, pak je třikrát do měsíce doma s nemocným dítětem. Chápu sice, že je to znevýhodňující, ale uznejte, u muže jste si jistý. To vám spočítá každý, koho znám, tvrdí Jan. Uvažuje přímočaře. Žena má v práci nižší ohodnocení kvůli dětem a i když může být stejně kvalifikovaná, je to stále žena. Nedá se s tím prý nic moc dělat: Muž přeci nerodí děti, takže stejně přirozeně tíhne k práci mimo domov. Janovým názorům jako by dávalo za pravdu i klima v naší společnosti. V České republice náleží otcům právo využít rodičovskou dovolenou teprve od roku 2001 a v Evropě tak patříme mezi země, které tuto možnost přijaly poměrně pozdě. Na Západě byla využívána mnohem dříve. Třeba ve skandinávských zemích pečovali otcové o své děti v rámci rodičovské dovolené už od 70. let minulého století. Možná i proto je u nás lehčí ženy diskriminovat a náležitě si to zdůvodnit. Podle údajů Českého statistického úřadu může činit v některých částech republiky průměrná měsíční mzda u mužů až Kč, zatímco u žen je to jen Kč. Rozdíl téměř osm tisíc korun. Je to rozdíl přirozený, nebo projev zaostalosti? 8

9 OBSAH FEJETON POŠLI TO DÁL TÉMA: ON DNES UNICEF REFERÁT REPORTÁŽ FOTO: ARCHIV Sexmise, kultovní film zobrazující svět bez mužů. Základním stereotypem, proti kterému feminismus bojuje, je specifické ztotožnění biologických rysů ženy s rolí, kterou má hrát ve společnosti. Příkladem takového diskriminačního myšlení je právě onen předsudek o tom, že plození dětí předurčuje nutnost zůstat doma a neplést se do světa mužů. Feministky však dnes podle manažera Jana chtějí muže hlavně vyřadit ze hry: Ženy nás dnes nutí, abychom jim doma víc pomáhali. Já si nakonec myslím, že je to správně, protože v dobrém vztahu je třeba sdílet povinnosti. Feministky ale rád nemám. Myslím, že jsou to ženské, které mají nějaký problém. Odmítají muže, myslí si, že jsou špatní, ale já se jim směju. Všechny přece potřebují muže, dodává s potutelným úsměvem. SMÍCH, ZNEJISTĚNÍ A KŘIK Filosofovi a přednímu českému feministovi Mirku Vodrážkovi to však moc směšné nepřijde. Nad sklenkou nealkoholického piva vysvětluje, že posměch je jednou z prvních mužských reakcí na tento převratný způsob myšlení. Počáteční reakce na feminismus po první světové válce byla, že to bylo považováno za něco bizardního a směšného. Za první republiky sice došlo k posunu a tehdejší feministky si uvědomily, že by se mohly začít více politicky angažovat, pak ovšem přišel zlom s nástupem nacismu a stalinismu. Vše se zastavilo. Navíc jsme na čtyřicet let ztratili kontakt se Západem, kde mezitím došlo k radikální proměně společnosti. Po roce 1989 se proto lidé znovu na feminismus koukali jako na něco bizardního. Nevěděli si s tím rady, vysvětluje Vodrážka náš historický kontext. Podle tohoto myslitele se specifickým rysem Čechů stalo zesměšňování feminismu. Muži mu nerozumí, a tak na něj útočí. Pokud se na Západě upozorňovalo na domácí násilí a diskriminaci, u nás to bylo banalizováno slovním spojením jako sexuální harašení. Vážnější situace ovšem nastala od druhé poloviny devadesátých let. Přeci jen se tu etablují feministické skupiny a toto téma proniká na univerzity. Navíc tu existuje tlak od Evropské unie, aby se ženská agenda dostala na veřejnost. České vlády začínají vytvářet první poradní výbory a to, co bylo směšné, bylo náhle ve státních institucích. To však neznamená, že česká společnost feminismus přijala. Zejména reakcí mužů bylo velké znejistění a strach. Feminismus dnes není neznámý. Posměšky a nejistota jsou však důkazem toho, že se práva žen prosazují pomalu a že se o feminismus doopravdy zajímá málokdo. Jinými slovy, v české společnosti zatím stále převládají patriarchální vazby, kdy muž má hlavní slovo. Mirek Vodrážka to charakterizuje takto: Největším nedostatkem Čechů je, že tu feminismus chybí na úrovni každodenního prožitku. Případ, kdy třeba žena podepisuje v práci závazek k tomu, že nesmí několik let otěhotnět, je jen jedním z mnoha takových ostudných momentů. Navíc se proti tomu většinou sama nevzbouří. Přesto vkládám naději do mladší generace. Musí přijít mladí lidé, kteří budou schopni vyvolat zásadnější otřes hodnot celého systému, přemítá. Samozřejmost rodičovské dovolené pro oba rodiče, tvrdé stíhání domácího násilí, zrovnoprávnění platů i počtu žen v kvalifikovaných zaměstnáních, úcta a respekt k jejich pohledu na svět, jejich uznání jako celistvých osobností. To vše jsou věci, které se sice prosazují i u nás, ale se značným zpožděním a skřípěním zubů mnoha mužů, kteří si uvědomují, že přichází o svůj monopol na moc. Zápas o domácí krb je jen prvním z mnoha bojů, kterým při tom procházejí. Britská feministická spisovatelka, Doris Lessingová, napsala ve svém posledním románu Puklina toto: Napadlo mne, zda muži nejsou nějakou mladší odrůdou, pozdější variantou. Chybí jim vyrovnanost žen, které jsou nadány schopností žít v souladu s přírodou. Muži jsou ve srovnání s ženami nestálí a rozmarní. Jako by se jejich nestálost umocňovala i tím, že tváří v tvář feminismu, snaze o dosažení harmonie obou pohlaví, křičí o pomoc. Křik může být dobrý, neboť vytrhává lidi z lhostejnosti. Čeští muži však zatím jen zmateně křičí ve tmě, shrnuje Mirek Vodrážka. 9

10 OBSAH FEJETON POŠLI TO DÁL TÉMA: ON DNES UNICEF REFERÁT REPORTÁŽ Autorka: Martina Křížková O mužích a dětech FOTO: DAVID KUMERMANN Honza upřednostnil dceru před prací. V RODINÁCH NA ZÁPADĚ PROBÍHÁ TICHÁ REVOLUCE. ŽENY, KTERÉ JIŽ PŘED ČASEM VSTOUPILY DO VEŘEJNÉHO PROSTORU, NYNÍ UMOŽŇUJÍ MUŽŮM, ABY SE VRÁTILI DO TOHO SOUKROMÉHO. ZMĚNY JSOU VIDĚT I U NÁS, I KDYŽ SLOVY SOCIOLOGICKÝCH FEMINISTEK, JDE STÁLE O POMALÝ POHYB. 10

11 OBSAH FEJETON POŠLI TO DÁL TÉMA: ON DNES UNICEF REFERÁT REPORTÁŽ Mezi trávou a skleníkem sedí na zahradních křesílkách při odpoledním slunci u malého rodinného domku v pražských Hlubočepích čtyřicátník Honza a jeho partnerka Zuzana. Osmiměsíční Šárku drží Honza na klíně a loupe jí při tom ovoce. Je víkend, ale všichni tři si spolu neužívají jen když je volno. Honza před čtyřmi měsíci nastoupil místo Zuzany na rodičovskou dovolenou. V péči o malou Šárku se střídají. Zuzana pracuje v sezóně jako průvodkyně čínsky mluvících turistů. Od září se vrací na půl úvazku na univerzitu, kde učí. Honzu živí počítače. Občas vezme nějakou zakázku, aby pomohl rodinnému rozpočtu. Jinak je ale plně k dispozici svým dvěma ženám. Nijak uvědoměle jsme to neplánovali. Prostě se časem ukázalo, že je to tak pro nás nejvýhodnější, říká Honza. Prioritou byla pro nás pro oba od začátku rodina. Takhle ale Zuzana nemusí úplně opustit práci, kterou má ráda. Mně navíc vadilo, že jsem přicházel ze zaměstnání domů a Šárka už spala, takže jsem jí vlastně moc neviděl. Když se ukázalo, že to zvládneme i finančně, rozhodli jsme se celkem rychle, dodává. Honzovi, který pracuje ve státní instituci, vyšel zaměstnavatel vstříc. Sice byli trochu překvapení, ale nedělali mi žádné potíže, popisuje, jak na jeho přání zůstat doma s dcerou reagovali v práci. TO NEJLEPŠÍ Z OBOU SVĚTŮ Říká se tomu aktivní otcovství a pod tento pojem se vejdou i partnerské vztahy, proměny rodičovství nebo hledání rovnováhy mezi prací, rodinou a osobním životem. Do podobného dobrodružství jako Zuzana s Honzou se pouští v Česku pomalu, ale jistě, čím dál více lidí. Změny jsou evidentní. Jak to probíhá přímo v rodinách, přesně nevíme, ale jsou tu signály ze školek a škol, že muži se do péče o děti zapojují ve větší míře než dříve, podotýká psycholog Martin Jára z neziskové organizace Liga otevřených mužů. Podle něj není navíc důvod, proč by tak dělat neměli. Až na kojení mohou zvládnout v péči o malé dítě všechno. Emocionálně i fyzicky. Měli by být tudíž schopni fungovat i jako rodiče. Výchozím bodem změny je u nás spíše tradiční model rodiny, kdy žena přeruší kariéru a zůstane doma s malými dětmi. Muž naopak zůstává v práci, rodinu finančně zajišťuje a vídá se s ní o víkendu nebo po večerech. Otec na rodičovské dovolené nezpůsobí lehký poprask jako před pár lety. Vztahy mezi mužem a ženou v rodině mají ale stále k rovnoprávnému postavení poměrně daleko. Stejně jako ve světě je to i v českém prostředí dáno především menší prestiží soukromé sféry. Mocenská rovnováha v západních společnostech je nastavena tak, že oblasti, které se považují za tradičně ženské, a za takovou se rodina bere, nemohou konkurovat oblastem mužským, které nabízí angažmá ve veřejném prostoru a které byly ještě relativně nedávno pouze pánskou záležitostí. Mimo český prostor se v této souvislosti diskutuje o mocenské hegemonii mužství. Ideální hegemonní muž je vykreslován jako běloch ze střední vrstvy, mladšího středního věku, heterosexuál, soutěživý až agresivní, který se prosazuje ve veřejné sféře a obchodě, jeho vlastnostmi jsou síla, úspěch, schopnost, spolehlivost a kontrola. Jak se ukazuje, ne mnoho mužů dokáže takovému předobrazu ve skutečnosti dostát, většina z něj však dokáže těžit. Když navíc sdílí spíše slasti než strasti rodinného života, mají dle Ivy Šmídové z brněnské Fakulty sociálních studií to nejlepší z obou světů. TUČŇÁCI DOMA Čeští muži byli před čtyřiceti lety ušetřeni masivního nástupu feministického hnutí. Dnes jsou proto sváděni k větší angažovanosti u domácího krbu spíše argumenty o přirozenosti péče o děti než úvahami o neudržitelnosti současného stavu. Dokládá to i jinak velmi sofistikovaný sborník Aktivní otcovství. Vydalo ho před dvěma lety občanské sdružení Nesehnutí. Čtenář se v něm může dočíst: I v přírodě můžeme naleznout příklady skupinové rodičovské péče, kdy se o mláďata starají všichni samci i samičky jedné tlupy zároveň, což platí třeba u vlků. Stejně tak se vyskytují příklady, jako jsou některé druhy tučňáků, kde o mláďata pečují výhradně samci. Větší podíl mužů na rodinném životě mění ale pozitivním způsobem celou společnost. Muži, kteří mají vlastní zkušenost s péčí o děti, si více váží žen, říká jeden z autorů sborníku Lukáš Sedláček. Jak je vidět na příkladu premiantských skandinávských zemí, dostávají pak ženy větší možnost se prosadit v politice nebo ve vedení velkých firem. Blahodárně to působí i na přátelskost veřejného prostoru. Dokud o něm rozhodují jen muži bez praktických každodenních zážitků s dětmi, není pro rodiny nijak příjemné se v něm pohybovat. Prokazatelně se zmírňují i takové jevy jako je domácí násilí. Obvykle tato tichá revoluce prospívá i partnerským vztahům. Dokud Honza chodil každý den do práce, vůbec nic jsem nestíhala. Ráno jsem vstala, pak bylo poledne a hned večer, říká Zuzana. Byl to vlastně velký stereotyp pro nás oba, doplňuje ji Honza. Martin Jára popisuje tradiční model rodiny jako rigidní. Mnoho párů ztroskotá na tom, že potom hledá nějakou změnu a naivně to řeší změnou partnera, říká. Ani za českým obzorem však věci nejdou tak rychle, jak by se mohlo zdát. Podle Sedláčka za to může neústupný patriarchát, který tu prostě je už hodně dlouho. Ve Skandinávii je proměna společnosti například možná jen díky mohutné podpoře státu. Vlídnost k mužům pečujícím o děti je zabudována přímo do sociálního systému. Rodiny jsou motivovány i finančně k tomu, aby praktikovaly sdílenou starost o domácí záležitosti. Zároveň jsou to však i země, kde se platí jedny z největších daní z příjmu na světě. V Česku zatím nikdo tak daleko nezachází. Myslím si ale, že když muž chce opravdu jít na rodičovskou dovolenou, tak může. Jediné, co je překvapující, je nedostatek informací. Nevěděli jsme, a ani na úřadech nám to často neřekli správně, na jaké dávky máme nárok, jak je to s pojištěním a podobně, vysvětluje Honza. NA DRUHÝ BŘEH Šárka vydrží na klíně jen dokud jí. Pak si chce sáhnout na všechny předměty v dosahu. Zajímají jí postupně klíče, květiny, boty, knížka, telefon. Dlouhá konverzace ji trochu nudí, takže si ji Honza se Zuzanou začnou navzájem předávat. Jeden si s ní hraje a druhý odpovídá na otázky. Šárka není nijak mimořádně neklidná holčička. Přesto dokáže oba rodiče plně zaměstnat během okamžiku. Nevěděl jsem, jak je to náročné. Představoval jsem si nejdříve, že když s ní budu doma, budu moci třeba pracovat mnohem více, ale obvykle si nestihnu ani přečíst y, vypráví Honza. Ve chvíli, kdy se někdo stará o dítě, nemá podle něj čas na nic jiného. Pokud se nechce stresovat, musí jít ostatní věci prostě stranou. Člověk to dlouhodobě nemůže zvládat sám, říká usměvavý programátor. Rodičovství by mělo být chápáno jako sdílený úvazek, kdy se partneři vykrývají navzájem, dokončuje jeho myšlenku psycholog Jára. Současný model rodiny tíhne k tradičnímu pojetí za podpory nepsaných a příliš neartikulovaných pravidel společnosti. Už jen fakt, že ženy stále vydělávají méně než muži, donutí mnohé páry k tomu, aby zvolily výše popsanou cestu: žena doma, muž v práci. Díky emancipaci žen a jejich proniknutí do veřejného prostoru se ale rovnováha přeci jen změnila. Ženy se dokázaly dostat do mužských rolí, k vlivu a rozhodování, etablovaly se v mužském světě. Podle Sedláčka při tom ale neztratily svoji ženskou část. Zbouraly tím zjednodušeně pro sebe hranici mezi světem racionality, který byl přisuzován mužům, a světem emocionality, jenž měl patřit jim. Odpovědí z pomyslné druhé strany hřiště není mohutný nápor mužů dobývajících se do svatyní domácího krbu. Přitom právě rodina a péče o děti může být pro muže branou, kterou se mohou stejně jako předtím ženy, dostat na druhý břeh. A stát se tak ucelenější bytostí. Jsou to právě paradoxně ženy, které díky feminismu nebo genderovým organizacím otvírají toto téma a mluví o emancipaci mužů, na kterou se stále čeká, vysvětluje Lukáš Sedláček. Nevím, zamyslí se nakonec Zuzana, jsem prostě jenom ráda, že to Honzu tak baví. 11

12 Somálsko, provincie Galguduud. Malá holčička, ležící na plastové podlože, dostává nitrožilně tekutou výživu. Naprostá většina místních dětí je v důsledku ozbrojeného konfliktu podvyživená a trpí malárií. FOTO: UNICEF/NYHQ /MICHAEL KAMBER DĚTI VE VÁLEČNÝCH KONFLIKTECH ŽIVOTY NÁS VŠECH, AŤ ŽIJEME KDEKOLIV VE SVĚTĚ, OHROŽUJÍ STÁLE ČASTĚJI NEJRŮZNĚJŠÍ KATA- STROFY SILNÁ ZEMĚTŘESENÍ, ČASTÉ URAGÁNY, PRUDKÉ DEŠTĚ SE ZÁPLAVAMI NEBO NAOPAK DLOUHOTRVAJÍCÍ SUCHO. SNAD NEJHORŠÍMI KATASTROFAMI JSOU ALE TY, KTERÉ ZPŮSOBUJE SÁM ČLOVĚK. OZBROJENÉ KONFLIKTY, KTERÉ PRÁVĚ TEĎ PROBÍHAJÍ V RŮZNÝCH ČÁSTECH NAŠÍ PLANETY, BEZPROSTŘEDNĚ OHROŽUJÍ ŽIVOTY MILIONŮ DĚTÍ. Nejméně v 18 zemích světa bere válka dětem to nejcennější, co mají život, zdraví, nevinnost. Jen za posledních deset let v ozbrojených konfliktech zemřely více než 2 miliony dětí, dalších 6 milionů žije s trvalými následky válečných zranění a přibližně 250 tisíc dětí bylo přinuceno se bojů účastnit jako dětští vojáci. Statistiky o dětech, které byly mučeny nebo znásilněny, neexistují, jejich počet se však pohybuje v milionech. Jako ve všech ozbrojených konfliktech, bez ohledu na jejich příčinu nebo původce, nejvíce trpí ti nejzranitelnější. Dnešní války se totiž nebojují mezi státy, ale v ulicích vesnic a na předměstí, kde se jednoduše stírá rozdíl mezi obyčejným člověkem a vojákem. V dnešních válkách neumírají vojáci, ale civilní obyvatelstvo, včetně těch nejmenších dětí. V situacích kdy je velká část obyvatelstva na útěku před následky bojů navíc snadno dochází k oddělení dětí od rodičů a také se rychle šíří nebezpečné nemoci, jako je cholera, záškrt nebo malárie. Děti žijící v oblastech konfliktu často nemohou chodit do školy, protože byly zničeny nebo tam není bezpečno. Pokud v zemědělských oblastech lidé nemohou obdělávat pole a starat se o dobytek, děti již během několika týdnů trpí akutní podvýživou. Stejně obtížné bývá v oblastech bojů zajistit přístup k pitné vodě a zdravotní péči. Je mnoho věcí, které na světě nemůžeme změnit. Utrpení velké většiny dětských obětí válečných konfliktů však můžeme zabránit. CO VYPRÁVĚLA MALÁ NUZJE Vyučování už pomalu končilo, když jsme na kopcích okolo vesnice uslyšeli střelbu. Jen FOTO: UNICEF/NYHQ /ROGER LEMOYNE 12

13 OBSAH FEJETON POŠLI TO DÁL TÉMA: MARŠ Z CENTRA! UNICEF REFERÁT REPORTÁŽ Autorka: Pavla Gomba Příklady nákladů 150 Kč Terapeutická výživa pro 1 dítě na měsíc 600 Kč Proočkování 1 dítěte proti 6 smrtelným dětským nemocem (spalničky, záškrt, černý kašel, tetanus, tuberkulóza, dětská obrna) 2570 Kč Měsíční pobyt 1 sirotka v tranzitním centru s nemocnicí (náklad je průměrný, záleží na konkrétní diagnóze dítěte) 4250 Kč Škola v krabici (kompletní souprava vzdělávacích pomůcek pro 80 žáků a 1 učitele) Jak pomáhá UNICEF? Vyjednává přístup i do těch nejnebezpečnějších oblastí, aby zajistil přežití co nejvíce dětí a jejich rodin: poskytuje terapeutickou výživu, pitnou vodu, hygienické prostředky a léky. S válčícími stranami vyjednává zajištění tzv. dnů klidu zbraní, během nichž zajišťuje proočkování všech potřebných dětí proti nebezpečným infekčním nemocem, které se v těchto situacích šíří ještě rychleji než obvykle. Zajišťuje registraci ztracených dětí a pomáhá s vyhledáním jejich rodičů nebo příbuzných. Pro děti, kterým válka rodiče vzala, zajišťuje náhradní péči v tranzitních centrech nebo pokud je to možné přímo v rodinách. V uprchlických táborech zřizuje mobilní školní stany, kde mohou děti pokračovat ve výuce a také získat psychosociální pomoc. V některých oblastech zakládá tzv. bush schools improvizované školy pro uprchlíky, které vybavuje speciálními vzdělávacími soupravami škola v krabici. Obětem sexuálního násilí zajišťuje pomoc lékaře a psychologa. V situacích, kdy není možný návrat do původní komunity, jim také pomáhá získat novou identitu a možnost samostatné obživy. Vyjednává demobilizaci dětských vojáků (chlapců i dívek) a ve speciálních centrech zajišťuje jejich návrat k normálnímu životu, včetně možnosti chodit do školy nebo získat kvalifikaci (v závisloti na jejich věku). Pomáhá s odstraňováním nášlapných min a pomocí speciálních výukových programů děti učí rozpoznávat jejich rizika i možnosti, jak se před tímto vážným nebezpečím chránit. FOTO: UNICEF/NYHQ /DAN THOMAS o pár minut později do školy vtrhli rebelové. Utíkali jsme pryč, ale bylo nás hodně, a já se bála, že se ven vůbec nedostanu. Upadla jsem a jeden z rebelů mě sekl zezadu mačetou do krku. Zpočátku jsem nic necítila, jen mi tekla spousta krve, byla na zemi všude okolo. Viděla jsem ještě, jak zapalují naši třídu a několik z nich odvádí moji starší sestru Pascale pryč. Nevěděla jsem, co mám dělat. Všude ji teď hledám, říká desetiletá Nuzje z Demokratické republiky Kongo. Počet civilních obětí vleklého konfliktu, který tuto zemi sužuje, se odhaduje na neuvěřitelných 5 milionů. Jde jak o lidi, kteří byli během ozbrojených útoků zabiti, tak o další přímé dopady konfliktu: úmrtí na podvýživu, pití závadné vody, šíření cholery i prosté vysílení z neustálých přesunů z místa na místo ve snaze najít bezpečné útočiště. Celou polovinu tohoto hrozivého čísla tvoří děti. Jako zbraň a prostředek k zastrašení civilního obyvatelstva je i zde používáno sexuální násilí. Jen za minulý rok bylo v oblasti bojů hlášeno 28 tisíc případů znásilnění žen a dívek ve věku od čtyř do osmdesáti let. Ještě více případů však zůstává doživotním temným tajemstvím mezi násilníkem a obětí. Z hlediska dopadu na civilní obyvatelstvo je válka v Demokratické republice Kongo nejničivějším konfliktem od konce 2. světové války. Hlavní oblasti současných konfliktů: Afghánistán, Burundi, Čad, Demokratická republika Kongo, Filipíny, Haiti, Irák, Kolumbie, Libanon, Myanmar (Barma), Nepál, Palestina, Pobřeží slonoviny, Somálsko, Srí Lanka, Středoafrická republika, Súdán, Uganda FOTO: UNICEF/NYHQ /GIACOMO PIROZZI Rwanda: Hodina kreslení v základní škole podporované UNICEF ve vesnici Rubingo, 35 km od hlavního města Kigali. Dvanáctiletý Vincent přišel o ruku na poli blízko vesnice, kde byly v průběhu ozbrojeného konfliktu nakladeny nášlapné miny. Jak můžete pomoci Odesláním dárcovské SMS ve tvaru: DMS UNICEF na číslo (cena DMS je 30 Kč, UNICEF od Vás obdrží 27 Kč) nebo pravidelným měsíčním příspěvkem jako Přítel dětí UNICEF na účet /0600 nebo na účet /0300, v.s. 55 (více informací a registrace na 13

14 OBSAH FEJETON POŠLI TO DÁL TÉMA: MARŠ Z CENTRA! UNICEF REFERÁT REPORTÁŽ Autor: Štěpán Kotrba SOUKROMÍ JE MRTVO, aneb Zabíjejí společenská média samotnou společnost? BÁSNÍK EGON BONDY KDYSI MLUVIL O ČESKOSLOVENSKU JAKO O STÁTU, KDE JEDEN UDÁVAJE DRUHÉHO JIŽ PROSTŘEDNICTVÍM TŘETÍHO UDÁVÁ SÁM SEBE. JEHO POPIS SE HODÍ I PRO DNEŠEK: ZATÍMCO NAHLÍŽÍME DO SOUKROMÍ OSTATNÍCH, ODHALUJEME SVÉ VLASTNÍ. VÍME KOMU? Podtitulek, který jsem si vypůjčil z jednoho tématu mezinárodní konference LeWeb3, ukazuje na změny, kterých jsme svědky. Moderní doba přinesla na náves našeho společenského světa s technologickým pokrokem i anonymitu. Koncentrace obyvatel ve velkoměstech znemožnila sociální kontakt, uzavřela nás do oněch králíkáren, které kdysi tak vášnivě komentoval bývalý prezident a přinesla odcizenost a lhostejnost. Megapole se staly bydlištěm milionů lidí a změnily jejich chování. Nezdraví se na potkání jako na vsi. Nepomohou si navzájem. Neznají se. Nechtějí se znát. Přesto mnohdy až zoufale vyhledávají sociální kontakty či trpí jejich nedostatkem. Co je to soukromí? Víme to ještě? KDO SE JEŠTĚ DÍVÁ Na ochranu osobních údajů jsme si museli napsat zákon. Nedodržuje ho ale prakticky nikdo. Vyměnili jsme pohodlí, kterému říkáme pokrok, za bezpečí svého soukromí. Už přitom ani nevíme, co to soukromí je. Nebráníme se tomu, že nás z výšky druhého patra sleduje ve dne v noci síť kamer. Nejsou to jen kamery policejních dispečinků, ale i monitorovací prostředky majitelů přilehlých domů, továren, skladů.(1) Nevíme, co se stane se zaznamenanými daty. Automobil na silnici je monitorován po celou dobu jízdy, lze vypočítat jeho rychlost, identifikovat cíl jízdy, identifikovat poznávací značku, přiřadit ji k majiteli (2). Data lze porovnat se záznamem o pohybu majitelova mobilního telefonu v databázi telekomunikačního operátora, který každých několik vteřin oznámí anténám základnových stanic svou polohu (3) a identifikaci, případně s platbami kreditní kartou na pumpě. Vysoce kvalitní barevné digitální kamerové systémy stojí několik tisíc (4), jsou naprosto volně dostupné každému v Bauhausu, zapojí je i začátečník a nikdo neví, k jakému účelu jsou která data kým užívána a zda kopie záznamů neshromažďuje někdo nepovolaný soukromé bezpečnostní služby, policii a tajné služby nevyjímaje. Nevnímáme, že údaje o nás, o našem spotřebitelském chování a platbách uschovávají firmy i řadu let. Elektronické peníze (5), trvalé příkazy a evidence elektronických plateb umožnily firmám uschovávat obrovské množství údajů o našich návycích, nákupním chování, platební morálce. Elektronická je kasa v hypermarketu stejně jako RFID štítky (6), kde lze elektronicky zaznamenané kódy zboží přes účet přiřadit platební kartě a tu lze identifikovat dle majitele. Dokonce i spotřeba elektřiny, vody či tepla dotvoří obrázek o našem chování. KOMU VŠEMU PÍŠEME Nebráníme se tomu, že naše komunikace je monitorována, zaznamenávána a uchovávána řadu měsíců či let kdekým. Zapečetěné dopisnice, chráněné listovním tajemstvím státní pošty (7), jsme vyměnili za elektronickou poštu (8), která byla ale navržena jako nezabezpečený komunikační prostředek. Software na bezpečné šifrování (9) není běžnou součástí poštovních klientů a pro většinu uživatelů je příliš složitý (10). Pokud ovšem chceme mít jistotu, že náš vzkaz dostane příjemce nezměněn a nepřečte si ho nikdo jiný, musíme používat silné šifry, donedávna vyhrazené pro armády a tajné služby, a musíme posílat zprávy pouze těm, kteří sdílí stejný názor na soukromí, jako máme my. Přesto svěřujeme klávesnici a obrazovce mnohdy závažné informace firemní i osobní. Odeslání u znamená, že zpráva prochází přes mnoho datových cest a poštovních serverů, které jsou kontrolovány bez našeho vědomí různými správci s různými názory na potřebu soukromí. Jiný názor na soukromou korespondenci může mít i adresát, a pak si svůj dopis můžeme přečíst na jeho blogu s humornou douškou. Anebo nás někdo vyfotografuje a fotky rozešle kamarádům, případně je vystaví ve veřejně přístupné fotogalerii (11) bez našeho souhlasu. Odtud je okamžitě převezme archivovací a vyhledávací databáze (12) či ji kopírují jiní, takže šíření nelze zabránit. Právě občanská žurnalistika, jak se souhrnně říká všem blogům, videoblogům, mikrologům, twitterům, facebookům a jiným komunikačním a sociálním sítím, kterým dobrovolně svěřujeme střípky našeho soukromí, změnila nejvíce samo vnímání soukromí. Stáváme se dobrovolně součástí mraveniště, učíme se novému chování v něm a soukromí jsme přestali vyžadovat. Přestali jsme se setkávat tváří v tvář, místo toho používáme videochaty, sms a facebook. Technologie změnila naše staleté potřeby sociálního kontaktu. Jsme obklopeni stále větším množstvím hypermoderních komunikačních pomůcek, jsme ale stále osamělejší a odcizenější. CO SE ZKOPÍRUJE Digitální klonování je cestou ke kopírování našich životů bez ztráty kvality. V analogových dobách bylo kopírování ztížené, ne-li nemožné. Nejdříve neexistovala fotografie, pouze malba a kresba. Dopisy, stejně jako účetní doklady, se psaly na papír perem (13). Knihy se tiskly v tiskárně. Zvuk byl distribuován v omezeném množství na gramofonových deskách (14). Když přišel pokrok v podobě stříbrné fotografie (15) a mikrofiší (16), existovalo stále omezené množství kopií a omezení dané cenou zařízení i spotřebního materiálu. Na filmy se chodilo do kina, kde se platilo vstupné. Televizní kamera vážila třicet kilo a stála dva miliony (17). Schopnost pořizovat a kopírovat obrazové záznamy přineslo až zlevnění barevného fotografického procesu a instantní fotografie (18). Od té chvíle byla fotografická záznamová technologie dostupná všem, stala se spotřebním zbožím. Naučili jsme se napomáhat své paměti fotoalby z dovolené. Nahrávání na magnetické pásy rozšířilo možnost pořizování zvukových (19) a později i filmových záznamů (20). Umožnilo duplikování oblíbených desek, půjčených od přátel. Opravdový převrat znamenal až digitální záznam a přenos zvuku, obrazu i filmu. Záznamová technika stále zvyšující se kvality je dostupná za stále nižší cenu (21), stejně jako úložné kapacity médií (22). Desítky a stovky hodin záznamů v profesionální kvalitě může nahrávat a ukládat doma každý. Médium o kapacitě hodiny zvuku stojí 14

15 OBSAH FEJETON POŠLI TO DÁL TÉMA: MARŠ Z CENTRA! UNICEF REFERÁT REPORTÁŽ AŤ ŽIJE MRAVENIŠTĚ 3 koruny, o kapacitě hodiny obrazu 6 korun (23). I padesátá kopie z padesáté kopie má stejnou kvalitu jako originál. V archivech se dá bleskurychle prohledávat (24) dle klíčových slov, frází, jazyka, autora, data vzniku, barevnosti fotografií či zaznamenaného obličeje (25). Vysoce kvalitní fotoaparát, magnetofon a videokamera se stává příslušenstvím každého mobilního telefonu (26), kapacita záznamu i baterií umožňuje snímat okolí i celé hodiny. Média jsou dostupná na každém rohu. Možnost odeslání dat na druhý konec světa vytvořilo ze zeměkoule jedno globální velkoměsto (27). A hranice technologie se posouvají do říše špionážního sci-fi (28). SAMI SOBĚ ŠPIONY Videokamery schované kdesi u stropu snímají i infračervený obraz (29) a umožňují tak svléci osoby z jejich šatů. Totéž umí i některé typy běžných videokamer. Počítače umí digitalizovat ze záběrů naše obličeje (30) a vytvořit dokonalý podklad pro animaci (31). Co ta animovaná postava řekne a jak se u toho bude tvářit (32), rozhodne nějaký programátor. Nastává doba umělých televizních hvězd? Mikrofony jsou tak citlivé, že umožňují zaznamenávat i šepot v místnosti (33), některé dokonce i v prostorovém systému 5+1 (34), či naopak nahrávat do vzdálenosti stovky metrů (35). Jsou tak miniaturní (36), že můžou být zabudovány do čehokoliv (37). Objektivy umožňují obraz přiblížit i na stovky metrů (38) a některé dokonce i na kilometry (39). Čipy jsou tak dokonalé, že fotografovat či filmovat lze bez blesku i v noci (40). Záznamová technologie je tak miniaturizovaná, že ji lze skrýt do zapalovače (41), tužky (42), krabičky cigaret (43), krabičky žvýkaček (44) či do brýlí (45), stejně jako do falešného knoflíku na košili (46). Je levná a je dostupná každému. Stali jsme se posedlí zaznamenáváním i těch nejintimnějších chvil svých či svých bližních. Jsme posedlí pohledem do klíčové dírky. Jsme ale šťastnější než naše babičky? K čemu je tento technologický pokrok? Stali jsme se špiony cizích životů, hédonistickými konzumenty a sběrateli brakové kultury. Odvykli jsme estetice umění návštěvám kin, divadel, koncertů či výstav, čtení knih. Žijeme zážitky. V první fázi jsme se chtěli pochlubit svému okolí, a tak jsme mnoho záběrů svého soukromí zveřejnili. Teď už to ale nejde vzít zpět. Digitální svět si uloupil naše soukromí, ukradl nám naše slova, obrazy, naši paměť, naši duši. Množství nahraných zážitků nám už tak zevšednělo, že dnes už nemáme potřebu kamkoliv chodit, protože kultura i zážitky chodí za námi do našeho počítače, do našeho domácího kina, do digitální satelitní či kabelové televize, do hodinek či mobilního telefonu. Vysoce kvalitní prostorový zvuk, vysoce kvalitní velkoformátový obraz (47). Ale také vysoce kvalitní pohledy na cizí životy 24 hodin denně a zároveň vysoce kvalitní pohled 24 hodin denně na náš vlastní život. Je to ale to, jak chceme žít? Autor je politický a mediální analytik, editor serveru Britské listy 15

16 FESTIVAL BEZ ZDROJE KDYŽ JEDE ČECH ČI MORAVAN DO RAKOUSKA ZA KULTUROU, MYSLÍ OBVYKLE NA VÝSTAVU NEBO KONCERT VE VÍDNI. VÝJIMKA POTVRDILA PRAVIDLO U VESNICE ZISTERSDORFU. MEZI ROPNÝMI VĚŽEMI A VĚTRNÝMI ELEKTRÁRNAMI SE TU KONAL HUDEBNÍ FESTIVAL ANALOG S LEITMOTIVEM BEZ ELEKTŘINY. NA PŘELOMU ČERVENCE A SRPNA OŽIL STATEK STEINBERGHAUS. Proslulá Černého Entropa zobrazila Rakousko jako zemi chladících věží jaderné elektrárny a téma zdrojů energie viselo na Analog festivalu ve vzduchu stejně tak, jako tato plastika na stěně pražského DOXu. Festival bez elektřiny. Svěrák s Uhlířem by se svojí oslavnou písní o slavném dni, kdy k nám byl zaveden utřeli nos. Statek, na němž se festival konal, je totiž o tuto vymoženost ochuzen. Přinejmenším se ale z budovy bez proudu dá vykřesat svěží koncept vyzývající hudebníky na battle invence. Například hiphop bez elektřiny = žádné gramce = žádné beaty. Nastává tudíž logicky otázka: Jak? Občanské sdružení Bahöö, kterému statek patří, na to poskytlo dostatek odpovědí. Od doby svého vzniku na podzim 2008 si na svém statku Steinberghaus dalo za úkol pořádat workshopy, pravidelné koncerty nebo umělecká sympozia. Statek opravují, chtějí ho oživit a otevřít ostatním. Dlužno dodat, že obyvatelé okolních vesnic prý hledí na členy Bahöö podezřívavě a raději se svým traktorem či spíše bavorákem statku obloukem vyhnou. Jaká je tedy pozice takovéto kulturní iniciativy uprostřed polí a monstrózních věží větrných elektráren? Možná jde smutně připodobnit k česko-slovenské situaci, kde se leckterý kulturní spolek dříve nebo později začne potýkat s nedůvěrou těch či oněch, s nedostatkem peněz od všech nebo s nepřízní shora. V Rakousku bych ale čekala o krapet osvobozenější přístup, nepřístupnost vesničanů je zarážející. ROPNÉ VĚŽE A SLUNEČNICE Zarážející je také procházka po okolí statku. V krajině připomínající Vysočinu se tu točily lopatky větrné elektrárny jak vystřižené z desky Priessnitz, támhle sosala ropná věž cosi ze země, vedle vinice a opodál slunečnice. A také: masivní zvuky strojů proti ztišené hudební produkci. A ještě: kutání zdrojů energie proti ukázce jejich dočasné postradatelnosti. Jak se popasovat s absencí elektřiny uprostřed místa její těžby? Šlo to různě a cest bylo mnoho. Samozřejmě, rumunský Balanescu kvartet ve složení čtyř smyčců to měl neférově ulehčené (zato hráli coververzi Autobahn od Kraftwerk!), ale souhrnně vyřknu, že většina interpretů si dala na věci záležet a nápaditost statkem vládla. Podobné menší festivaly prostě mají výhodu v odvaze (případně v rodinné atmosféře), kterou na větších akcích hledáte stejně marně jako neudupanou zelenou trávu. Nebát 16

17 OBSAH FEJETON POŠLI TO DÁL TÉMA: MARŠ Z CENTRA! UNICEF REFERÁT REPORTÁŽ Autorka: Klára Doležálková se před malým počtem hlav je prostě snazší a ego rozjitřence případně utrpí méně. Na druhé straně mince je pak vyraženo, že organizátoři budou ještě dlouho shánět peníze, které zamýšleli vydělat na vstupném (byl snad prodělek způsoben tím, že festival vůbec nešel slušně vygooglovat?). Sousedi organizátora ze Zistersdorfu bohužel nedorazili, ale věže větrných elektráren v okolí se budou pořád točit a mlít a točit a mlít... PROPOJOVÁNÍ ZDÁNLIVĚ NEMOŽNÉHO Paradox statku bez energie mezi spoustou větrných elektráren ale neplatil úplně. Mínus a mínus nedá vždycky plus, tudíž agregát byl záloha a poháněl například přísun vody. Prohřešek číslo dvě měli všichni na očích, protože na pódiu viselo několik světel ku zvýraznění rozdílu mezi Umělcem a Divákem; ano, jeden musí být vidět, na druhém nezáleží. Správně (rozuměj podle Analogkonceptu) by nemělo záležet na obou. Nemělo, ale... prostě se svítilo na účinkující. Kdo mi řekne proč, dostane dynamo, aby si mohl doma šlapat na kole a usínat s klidným svědomím na pohankovém polštáři, že je eko. Bastlení a kutilství, tolik prý typické právě pro Čechy, se na Analogu rozjelo na plné obrátky bez ohledu na národní barvu. Slovenský rapper-básník Peťo Tázok si vedle samotného DJe Karaoke Tundry (běžně na gramofony) přizval hudebníky na banjo a bicí a utvořil kompaktní, nápaditou a (stejně) údernou koláž hiphopových lyrikbeatů, která by si zasloužila další život. Karaoke Tundra, obyčejně strnulý nad deskami, bušil hlava nehlava balónky (jak to, že nepraskly jako v Medvídkovi Pú?) do čeho se dalo a Peťo Tázok pouštěl svá ostrá slova do kovového megafonu. Re-mix sebe sama a toho všeho se odrážel směrem k divákovi od kovového plechu za nimi. Prý aby akustika lepší byla. Byla. Rakouští Mauf, devět typů každý pes jiná ves, co se dokážou shodnout na rytmu a hudebním vkusu, si beatboxem zajamovali variace na disco, Björk nebo techno a dokázali spojit těžko promísitelné. Jako třeba vítr s vodou, napadá mě. Když jejich lídr zpíval alikvóty a ostatní ústy kroutili virbly, kopáky a činely, ústa některých diváků zůstala tiše otevřená údivem. Překvapováni jsme byli neustále: Crazy Trash Drummers hráli po vzoru světem provařených Stomp na popelnice, roury a kanystry, přičemž vypadali jak naklonovaný Kutil Tim. Monomania se jevila jako estrádní varianta Ein Kessel Buntes v bledě modrém, ale zpěvák frázoval jako Shaggy a raggae rytmy propojoval s africkým tribalem nebo dechovkou. Ta typická rakouská (nebo snad germánská tak, jak ji v karikatuře známe z České sody) nastoupila také. Jen se nenechala žánrově zatlačit do 3 X FOTO: KLARA DOLEŽÁLKOVÁ vestiček-lesnické zelené-kamizol-rytmu. Pánové hráli ska nebo flamenco stejně suverénně jako lidovku FESTIVAL DO POSLEDNÍ CHVÍLE V neděli, kdy většina velkých akcí jen unaveně dojíždí a obyvatelé stanových městeček odjíždějí, Analog opět kontroval. To nejočekávanější mělo teprve přijít v podobě Midi Lidí a panevropských (rozuměj česko-rakouskotureckých) Metamorphosis, kterým předcházel opět mezinárodní slam českých a rakouských zjevů a fyzický básník Petr Váša. Bylo příjemné uvědomit si, jak jednoduše dokážu slyšet vše-co-chci bez mikrofonů a v této udělějsi-sám variantě. Jen se ztišit, soustředit a sledovat tak, jako když jsem poprvé hltala Vinnetoua. Balanescu kvartet Crazy Trash Drummers Výlučně computeroví Midi Lidi jeli na dvě dynamo kola a paradoxní agregát. Nešlo by se více přizpůsobit a místo kroucení čudlíkem kroutit mozkovým závitem a přijít na to, jak elektřině zamávat zdálky sbohem a šáteček? Metamorphosis to s klasickými nástroji dokázali, ale je nefér srovnávat. Kytara není to samé co synťák, že. Nebo...? Tenhle hudební pelmel zdánlivě bez dramaturgie by někomu mohl připadat neskousnutelný. Ale to by se nad ním musel někdo z těch sto padesáti příchozích pozastavovat a tázat se was ist das. Jediné, nad čím ale návštěvníci kroutili hlavou, byla světla mířící na pódium (proč svítit, když je stejně chci především slyšet?), a tak se mi chce napsat, že to byl multižánrový festival, kdyby to neznělo tak impotentně. 17

18 FOTO: DAVID KUMERMANN TOTÁLNĚ KONZERVATIVNÍ KOVBOJ 18

19 OBSAH FEJETON POŠLI TO DÁL TÉMA: ON DNES UNICEF REFERÁT REPORTÁŽ Autor: Tomáš Havlín S TOMÁŠEM HANÁKEM JSME SE BAVILI V BRÁNICKÉ NÁDRAŽNÍ HOSPODĚ. KDYŽ ODEŠEL, PŘITOČILA SE K NÁM SERVÍRKA. VÍTE, UŽ TO NENÍ NEJVÍC SEXY MUŽ, KROUTILA HLAVOU. A PROČ, STÁRNE? NE, JE ZANEDBANEJ. TO BY NEMĚL, LIDÉ SE NA NĚJ DÍVAJÍ V TELEVIZI. Dotváříme rozhovor po ech, a tak můžete reagovat na situaci, u které jste nebyl. Co uděláte se svou zanedbaností? No to je ten největší malér! Stal jsem se veřejným majetkem, jako třeba autobus. Musím být stále čistý a pořád pojízdný, což v případě tváře z obrazovky znamená milý a vtipný. Je to někdy na sebevraždu. Často zklamete očekávání? U mě se to pojí s tím, že kvůli konzumu nemíním pracovat na nesmyslech například hrát v zapomněníhodném filmu. Takže si nikdy nekoupím nové auto, ale takové, u kterého mě nebude mrzet, když mi ho někdo ukradne, nebo s ním nabourám. Pak ale stojím s tím opráskaným autem v zácpě na dálnici a žena sedící vedle ve voze jako spolujezdkyně okamžitě sklouzně zrakem a zatváří se jako: Hanák. Co to má za auto. To má jako tohle? Opravujete staré věci nebo si rovnou pořídíte nové? Třeba boty mám strašně dlouho a občas jdou k ševci. Žena mi říkává, že už mám zase díru na teniskách, ale já jí odpovídám, že se mnou byly na vandru v Turecku a že to nejsou jen tak obyčejné boty. A jídlo, kupujete trvanlivé potraviny a konzervy? My dojídáme a nevyhazujeme skoro nic. Sním i prošlý, jsem tak vychovaný. A vlastně mě to láká i z důvodu děj se vůle boží. Holt to bude prošlý a posereš se. Lifestylový magazín by to nazval přijmout výzvu. Jaký máte vztah k moderním věcem. Orientujete se v megapixelech a tarifech? Mobil už je nutnost. A vlastně mám DVD přehrávač kvůli filmům... Starým filmům... Mám takový okruh režisérů... Mrtvých režisérů... Mrtvých, starých režisérů, tlejících, takže na to se rád dívám. Jinak většinu výdobytků moderní doby považuji za zloděje času, přestože se říká, že čas šetří. Snažil jsem se s tím bojovat. Kdysi jsem si vystačil s faxem. Pak mi řekli pane Hanák, to nelze. My to nebudeme přepisovat, dávejte nám to na disketách, tak jsem si musel pořídit něco, kam se strkala disketa, aby mi za dva roky řekli pane Hanák, to nejde na disketě, musíte mejlem. Takže jsem byl vlastně dotlačen kvůli obživě. Píšete dopisy? Pohříchu málo. Ale když píšu nějaké texty, třeba písniček, tak tužkou na papír. Si rýmuji. KONTROVERZNĚJŠÍ JAN ČENSKÝ Bulvár Vás označil za muže s velkým M, stal jste se bezmála národní ikonou mužství. Čím jste si to vysloužil? Nejspíš vzhledem. Někdy se říkalo český Paul Newman modré oči. Ale na tom nemám žádnou zásluhu, jsem jen kopií svého otce. A potom za to může CVíčko, že jsem se potýkal s alkoholem a skončil na Apolináři. Takže vzhled a zajímavá minulost... Souvisí to i se Sklepem, který není zase až tak podbízivý. Nebo že jsem nespadnul do bahna showbyznysu až úplně po krk a nezúčastňoval se letních školení modelek v Tunisu. Možná je důležitá i dávka upřímnosti, kdy člověk někde ventiluje nespokojenost. Protože obvykle se píše, jak je všechno super a že teď točím, úžasná práce s úžasným režisérem. Přitom jde leckdy o jednodenní štěk s debilním režisérem ve filmu, který nestojí za vidění. Možná, že když je člověk takhle upřímný, najde se dost lidí, které to potěší. Žádné potvrzení jste ale na svou pozici ikony nedostal, nebo ano? Přímo dekret nemám, ale myslím, že na internetu bych to asi dohledal a mohl bych se tím prokázat, kdybych se ucházel například o práci v lifestylovém magazínu nebo pro nějakou značku, produkt, pokud bych se třeba chtěl stát tváří těstovin. Jste ješitný, googlujete někdy sám sebe? Občas se podívám do diskusí pod článkem, protože tam člověku spadne hřebínek. Získávám tak o sobě ucelený obraz. Někdo říká ten Hanák je ale super člověk, ty jeho modrý oči.., aby vzápětí někdo s přezdívkou jouda nebo ježíš vyjevil, jakej jsem obyčejnej kretén. Tak čtyři pětiny jsou pochvalné, pětina odsuzující. To je na internet docela slušný poměr. Jste populární, nikdo po vás nehází vajíčka... On ale existuje také druhý extrém, který je, řečeno slovy politiků, alarmující. Když nikoho neštvete. Člověk si řekne: to je trochu divný, ne? Tak bych asi měl občas udělat nějaký konflikt, abych byl kontroverznější. A to vás trápí? Ne, netrápí..ale občas si říkám, že jsem takový maličko kontroverznější Jan Čenský.. Nebo Marek Eben. Ale jak to napravit... To je hlavní problém. S rodinou jsme teď byli na dovolené pod stanem v Holandsku a ta volnost, když můj ksicht nikdo nezná, je úplně omamná a mně se vůbec nechce do Čech, natož tam být kontroverzní. MLČENÍ PROLOMÍM DRZOSTÍ Jaký jste typ muže? Spíš direktivní a tvrdohlavý, což je problém, protože má žena je možná ještě tvrdohlavější, takže někdy máme ty palice pořádně otlučené. Když není po mém, jsem mrzutý a vzteklý. A pak jako ročník 1957 mám poválečné zásady. Že se má vstávat brzy, žít odpovědně a postarat se o rodinu. Když se rozvzteklíte tak pak taky trucujete? Trucuju no, jako dítě normálně.. Odejdete do jiné místnosti a čtete si zarytě jednu stránku novin tři hodiny? Jdu kouřit a za naší kůlničkou se vyvalují jen oblaka dýmu. Ponořím se do mlčení, které může trvat několik hodin.. A žena říká dětem, nechoďte tam, tatínek trucuje... No to je pak ten klasický model: dojdi říct tátovi, že je oběd. Jste domestifikovaný, přijdete se najíst... V zásadě ano. Stavy trucovitosti a uraženosti člověka strašně vyčerpávají. Zároveň je tady ta pýcha: musím si stát za svým a neustoupit ani o píď. Pak si člověk ale říká, doprčič tady protékají skrz prsty hodiny a dny krásného času, ty jsi takovej debil, co tady trucuješ, to ses to za těch 52 let nenaučil nějak překonat? No a když už jsem trucováním úplně vysátý a vyflusaný, přijdu za ženou a prolomím mlčení nějakou drzou, či vulgární řečí. Ona třeba něco dělá v kuchyni a já spustím: Co tady zase děláš zbytečného, ty stará rachomejtle! A to je po těch dnech mlčení tak nepředstavitelná 19

20 drzost, že ona řekne: Táhni si po svejch, ty pse smrdutej. Čímž se samozřejmě prolomí ledy a už je to dobrý. To je moment vašeho vítězství, přijít a říct drzost.. To považuji za moment svého vítězství já, ale i žena. Protože už jsem bez ní prostě nevydržel. CHVALOZPĚV NA NORMÁLNÍHO MUŽE Zdá se, že muži dnes ztrácejí na ženy tradiční páky a ty že jsou schopné se o sebe samostatně postarat přestávají muže potřebovat. Ekonomicky, ale i třeba i v tom, že umělé oplodnění nebude časem vyhrazené jen pro bezdětné páry, ale i pro samotné ženy. Souhlasíte, že slabikářové muž má moc už je pryč? Moc mužů určitě slábne. A tady v Česku se vůbec nedivím zoufalství žen, protože chlapi jsou většinou strašná bída. Ješitní, soběčtí, nevyjdou ženě vstříc třeba ani tím, že by se jednou za čas hezky oblékli. Teď mluvím proti sobě, protože sám chodím rád tak, jak je mi to příjemný. Ale byl jsem ve Španělsku a viděl chlapy...nejen, že si vzali bílou košili, ale ještě si napomádovali vlasy, osedlali koně. Pak přijedou pro svou ženu, která je krásně nalíčená a vyjedou si. Tak si říkám, že ta ženská musí být šťastná a co se rozpoutá potom, co sesednou z koně a ulehnou do trávy či postele, to musí být nádherné oboustranně. Sám na to často nemyslím, ale rozmazlovat ženu je důležité. Ženy jsou teď tlačeny k soběstačnosti chováním chlapů. Výběr je zoufalý a žena se prostě musí velmi často smířit s tím, že chlapům chybí cit. Na druhou stranu jsem nedávno četl rozhovor s jednou indickou malířkou, podle které začaly ženy v konzumní společnosti zaměňovat lásku za požitek. Říkala, že princip, kdy rodina vybere ženě ženicha, není tak špatný. Žena musí začít na muži hledat něco dobrého, smířit se s tím, že je to na celý život. Překvapivé množství těchto vztahů dojde k pevnému poutu. Na čem by měli muži postavit přitažlivost, kterou už nemohou vymáhat? Asi to není moc atraktivní, ale myslím, že na odpovědnosti a houževnatosti ve vztahu k někomu, koho mají rádi. Mohlo by to být něco, co bude dominovat nad všemi nabídkami okolního trhu: seznámit se, vyjet si užít, rozhodit prachy ve Skandinávii na rybách,... a že ten muž bude normální. Nenechá sebou manipulovat, když to řeknu blbě tak reklamou a módními trendy, nebude přelétavej ve své vizáži, nebude mít jemný kotlety, ale jakmile přijde jiná móda, střihne to jinak. Prostě aby byl, i když to zní strašně, zdravě svůj. Otázkou je, kdo ho to naučí... Tomáš Hanák podle Tomáše Hanáka Narozen 1957 v Kremnici (Slovensko), dětství na vsi u Tábora, dva roky na Kubě, pak sídliště v Praze. Sedm let vesloval a reprezentoval, kvůli Chartě 77 odchod z VŠE ( díkybohu ), dva roky vojny (postup: vojín-svobodník-vojín-svobodník-desátník-dvojitá degradace zpět na vojína), řada zaměstnání, metař, metač sněhu, nakladač letadel, opravář rybníků u J. Hradce, vedoucí skladu, kulturní úředník, hostinský, setkání s divadlem Sklep i s filmem (Bony a klid, Kopytem sem, kopytem tam, Pražská 5, Rebelové, Kamenný most, Cesta z města, Mazaný Filip, Kletba bří Grimmů, Skřítek, Prachy dělaj člověka), v televizi Mlýny, Místo nahoře, Dobrá čtvrť. Člen Rádia Limonádový Joe, dva a půl roku sloupkařem LN. Je jednou z tváří Pomozte dětem, spolupracovníkem filmového festivalu handicapovaných Mental Power, zastupitelem v místě bydliště. Tři děti (Rozálie 21, Anna 18, Tomáš 10), žena Bára. A kdo to ocení... To taky. Ale pevně doufám, že těch nezpovykaných žen je pořád dost. Že v nich pořád je zbytek soudného rozumu, kterým dokážou ocenit tu já tomu budu říkat normálnost a odpovědnost muže. Záleží i na vytrvalosti a schopnosti dokázat ženský, že to s ní myslím vážně. Včera jsem viděl film Všude dobře, proč být doma. On tam říká: Přísahám, že tě budu milovat, i když budeš tlustá, že sotva najdu tvojí vagínu. A ona: Co to meleš, takovýhle řeči, ale zároveň se směje a je jí příjemný, že jí tohle slibuje. V dnešní době nevidím moc věcí, kterých se stojí za to úpěnlivě držet, než je rodina. Vy jste vážně bytostně konzervativní. No totálně. Ono to možná půjde s věkem. Před dvaceti lety byste třeba mluvil jinak. Před dvaceti asi už ne. Jsem tak i vychovaný. Jedna rodina, práce, odpovědnost, i ta direktivnost. Moje babička, to byl Stalin.. OD EASTWOODA KE KLAUSOVI Co až nadejde podzim patriarchy. Vidíte nějakého nástupce, kralevice mužství? Máme tady i alternativní vzory. Třeba Daniela Landu... To je takový typ vůdce smečky. Nechci říct přímo militantní, ale síla tam je. Nekompromisnost, jasný názor a žádné pochyby, jak si to tak představuji. Vidíte, to je zajímavé. Protože on asi bude vnitřně docela nejistý, zatímco cenu dostanete vy, zralý bonviván, a v rozhovoru prozradíte, že jste vlastně hrozně direktivní. Já jsem ale direktivní jen v nejužším okolí, v rodinném mikroklimatu. Veřejně opravdu nechci nikomu nic nařizovat. Také by mě těžko někdo poslechl. Slovo direktivní možná není přesné. Já prostě táhnu rodinu na výlet pod stan, kde oni občas trpí, protože jsem jim direktivně nařídil bohaté zážitky. Někdy nevidím, že by pro ně mohl být úchvatný zážitek něco jiného, třeba se válet v pelechu a nevytáhnout paty. Vraťme se k idolům. Je pro muže těžké ocenit jiného muže? Ne, to ani ne. V cizině je můj typ celou svou bytostí Clint Eastwood. 20