PŘÍRODOPIS 6 (1. část)

Transkript

1 Příjmení a jméno:. Třída: PŘÍRODOPIS 6 (1. část) strukturované učivo viry Pouze pro vnitřní potřebu školy, 2015

2 Seznam kapitol OBECNÁ BIOLOGIE 1. Biologie, projevy života 3 2. Přeměny látek v organismech 4 3. Podmínky života 5 4. Rozmanitost přírody 5 5. Vztahy mezi organismy 6 6. Buněčná stavba těl organismů 8 7. Jednobuněčné a mnohobuněčné organismy 9 8. Metody zkoumání (mikroskop) Roznožování (buněk, organismů) Systém organismů 13 NEJSTARŠÍ ORGANISMY Říše: Nebuněční Viry 15 Říše: Prvobuněční Bakterie 15 Rozkladné bakterie 16 Cizopasné bakterie 16 Sinice 17 Říše: Houby Houby 17 Rozkladné (hniložijné) houby 18 Cizopasné houby 19 Houby bez plodnic 19 Houby s plodnicemi 20 Lišejníky 21 Říše: Rostliny Řasy (stélkaté rostliny) 21 Říše: Živočichové Prvoci (jednobuněční živočichové) 22 Bičíkovci 23 Kořenonožci 24 Nálevníci 24 Výtrusovci 24 strana Přírodopis, 6. ročník - 2 -

3 BIOLOGIE, PROJEVY ŽIVOTA Člověka obklopují výtvory přírody (= přírodniny) a výtvory člověka. Přírodniny třídíme na přírodniny neživé (voda, vzduch, hvězdy, horniny, ) a přírodniny živé (= organismy). BIOLOGIE = věda o všem živém = věda o živých přírodninách = věda o organismech Hlavní biologické obory : 1. BOTANIKA (biologická věda o ) 2. MYKOLOGIE (biologická věda o. ) 3. ZOOLOGIE (biologická věda o ) 4. ANTROPOLOGIE (biologická věda o ) 5. MIKROBIOLOGIE (biologická věda o jednobuněčných organismech a virech, = o tzv. mikroorganismech) ORGANISMY se odlišují od neživých přírodnin 10 PROJEVY ŽIVOTA. Jsou vnějším projevem složitých přírodních dějů, které v nich probíhají.. Přiřaď k popisu projevu života jeho příslušné označení: PŘÍJEM látek RŮST těla VÝDEJ látek DRÁŽDIVOST VÝVIN jedince aktivní POHYB DĚDIČNOST VÝVOJ druhu ROZMNOŽOVÁNÍ PŘEMĚNA látek 1... Organismus reaguje (= odpovídá) na podněty z okolního prostředí Organismus se přemisťuje z místa na místo nebo ohýbá část těla Organismus nevratně zvětšuje tělo Organismus se během života kvalitativně mění (dospívání, stárnutí, ) Organismus vytváří nové jedince stejných vlastností (= potomky). a) nepohlavní Potomek vzniká z oddělené části těla 1 mateřského jedince. b) pohlavní Potomek vzniká splynutím samčí a samičí pohlavní buňky 2 rodičů Organismus přenáší své vlastnosti na potomky Organismus přijímá z okolí do těla látky (=živiny, vodu, kyslík,...) a) živočichové, houby živinami jsou organické látky (=cukry, tuky, bílkoviny). b) rostliny živinami jsou anorganické látky (=oxid uhličitý, soli dusíku, fosforu, draslíku,...) Organismus odstraňuje z těla odpadní a nepotřebné látky do okolí v podobě moči, potu, výkalů, odpařování vody, 9... Organismus přeměňuje v těle přijaté látky. Z přijatých látek vytváří látky nové., Přeměna látek = metabolismus látek. (př. fotosyntéza, buněčné dýchání, ) Organismus se přizpůsobuje měnícímu se prostředí a přitom se mění jeho vlastnosti. Změny se projeví při střídání generací (u potomků). Přírodopis, 6. ročník - 3 -

4 PŘEMĚNY LÁTEK A ENERGIÍ V ORGANISMECH Těla všech organismů jsou z velké části tvořena vodou a organickými látkami (= cukry, tuky, bílkovinami a nukleovými kyselinami). Organické látky jsou pro organismy stavebními látkami (umožňují růst těla) a jsou zdrojem energie (tepla, pohybové energie pro životní děje). FOTOSYNTÉZA = uskladňování sluneční energie do zásoby Fotosyntézu provádí rostliny, protože pouze rostliny obsahují chlorofyl (= zeleň listovou). Rostlina při fotosyntéze přemění za přítomnosti chlorofylu oxid uhličitý, vodu a sluneční energii na cukr glukózu a kyslík. ENERGIE + OXID UHLIČITÝ + VODA GLUKÓZA + KYSLÍK sluneční přijatý přijatá ukládá se vylučuje se záření (den) z ovzduší z půdy v těle rostliny do ovzduší Rostliny fotosyntézou vytváří organickou látku (cukr glukózu) s obsahem ukryté energie a kyslík, který potřebují všechny organismy při buněčném dýchání. V glukóze rostliny uskladňují energii, kterou přijaly ze slunečního záření. Glukózu dále přeměňují na jiné organické látky (cukry, tuky, bílkoviny), které taky obsahují energii. Nejvíce ukryté energie obsahují tuky a nejméně bílkoviny. Zevní projev fotosyntézy: Rostliny vylučují do okolí kyslík. Fotosyntéza probíhá v rostlinách pouze ve dne. z ovzduší.. do ovzduší.... ze slunce.. chlorofyl do ovzduší FOTOSYNTÉZA DÝCHÁNÍ glukóza uschovává do zásoby glukóza.. z půdy Přírodopis, 6. ročník - 4 -

5 BUNĚČNÉ DÝCHÁNÍ = získávání energie pro životní děje Dýchání provádí všechny organismy (živočichové, člověk, rostliny i houby). Organismus při dýchání spaluje glukózu s kyslíkem a přitom se uvolňuje z glukózy energie a odpadní látky (oxid uhličitý a voda). GLUKÓZA + KYSLÍK ENERGIE + OXID UHLIČITÝ + VODA organická anorganická anorganická látka anorgan. látka látka (cukr) látka (odpad) (odpad) Organismy dýcháním získávají z organických látek energii pro životní děje. Zevní projev dýchání: Organismy vylučují do okolí oxid uhličitý. PODMÍNKY ŽIVOTA Podmínky prostředí, které umožňují život organismů: 1. Kapalná voda Je podstatnou součástí těl organismů - tvoří 2/3 hmotnosti těla (voda v těle organismů umožňuje transport rozpuštěných látek mezi orgány a tvoří i prostředí, ve kterém může docházet k přeměně látek). Pro vodní organismy je životním prostředím, ve kterém se pohybují, rozmnožují, žijí. 2. Kyslík Umožňuje organismům provádět buněčné dýchání a získávat tak energii. 3. Sluneční záření Umožňuje rostlinám provádět fotosyntézu. Bez rostlin by nevznikaly organické látky, které jsou zásobním zdrojem energie a stavebními látkami. Sluneční záření ohřívá atmosféru a povrch Země. 4. Živiny Pro živočichy, houby a bakterie jsou živinami organické látky (cukry, tuky, bílkoviny), protože nemohou provádět fotosyntézu. Pro rostliny a sinice jsou živinami anorganické (= minerální) látky (oxid uhličitý a ve vodě rozpustné soli dusíku, fosforu, draslíku aj.) Organismy jsou závislé na prostředí, ve kterém žijí a kterému jsou přizpůsobené (ekosystém pole, louka, les, rybník, ) ROZMANITOST PŘÍRODY Rozmanitost organismů se projevuje v rozdílné velikosti, tvaru i stavbě těla a ve způsobu života. Na Zemi dnes žije a je popsáno asi druhů organismů. Mnoho druhů zatím neznáme. Každý druh organismu je přizpůsoben životu v určitých podmínkách, žije v určitém životním prostředí. Jsou-li změny podmínek v prostředí postupné, mohou se některé organismy těmto změnám přizpůsobit a jiné naopak nepřizpůsobit, vyhynout. Během vývoje života na Zemi tak mnoho druhů organismů vyhynulo, ale také mnoho nových druhů vzniklo. Náhlé (revoluční) změny v životním prostředí na Zemi způsobovaly hromadné vymírání druhů. Zároveň však nabízely volná životní prostředí pro vznik nových druhů z druhů, které katastrofu přežily (vymření dinosaurů, umožnilo rychlý rozvoj savců a ptáků). Základní třídění organismů: o Např. Třídění podle odlišností ve stavbě a činnosti buněk v jejich těle: bakterie sinice houby rostliny živočichové (včetně člověka) o Např. Třídění podle počtu buněk v jejich těle: jednobuněčné organismy mnohobuněčné organismy Přírodopis, 6. ročník - 5 -

6 VZTAHY MEZI ORGANISMY Organismy potřebují ke svému životu organické látky. Z organických látek si budují své tělo a také z nich získávají energii pro životní děje. ZÍSKÁVÁNÍ ORGANICKÝCH LÁTEK organismy: 1. PRODUCENT Vytváří organické látky z látek minerálních (fotosyntézou, ) ve svém těle. Potravně nezávislý na jiných organismech. Výrobci organických látek jsou ROSTLINY A SINICE. 2. KONZUMENT Získává organické látky tak, že pojídá jiné živé organismy. Potravně závislý na živých organismech. Pojídači organických látek jsou ŽIVOČICHOVÉ. konzumenti I. řádu = býložravci (saranče, zajíc, jelen, husa, ) živí se producenty konzumenti II. a dalších řádů = masožravci, hmyzožravci, všežravci (krtek, zmije, sýkora, kuna, liška, káně, ). Pojídají býložravce nebo konzumenty nižšího řádu. 3. DESTRUENT Získává organické látky tak, že rozkládá mrtvý organismus nebo organický odpad. Organické látky rozkládají až na látky minerální. Potravně závislý na odumřelých organismech. Rozkladači organických látek jsou rozkladné BAKTERIE a HOUBY. Patří k nim i mnozí drobní půdní živočichové (žížala, mnohonožka, ) POTRAVNÍ VZTAHY mezi organismy: 1. PREDACE Jeden organismus (predátor) zabíjí a požírá druhý organismus (kořist). Příklad: liška zajíc, jestřáb - holub. 2. SYMBIÓZA Vzájemně výhodné soužití dvou různých druhů organismů (symbiontů). Příklad: mravenec - mšice. 3. PARAZITISMUS Jeden organismus (parazit - cizopasník) odebírá živiny z těla jiného druhu organismu (hostitele) a tím ho oslabuje. Příklad: klíště - zajíc. 4. KONKURENCE Dva různé druhy organismů (konkurenti) získávají živiny stejným způsobem. Příklad: jestřáb liška, srnec jelen. V každém ekosystému jsou vztahy mezi organismy založené na potravní závislosti mezi producenty, konzumenty a destruenty. Potravní vztahy vytváří potravní řetězce. Propojením několika potravních řetězců vzniká potravní síť. Potravní pyramida graficky vyjadřuje nejen potravní vztahy mezi organismy v ekosystému, ale i poměrné množství mezi producenty a konzumenty. Přírodopis, 6. ročník - 6 -

7 Na počátku potravního řetězce je producent, za ním konzument I. řádu (býložravec) a dále konzumenti vyšších řádů (masožravci). Na konci řetězce je vrcholový predátor (masožravec). buk trnka jestřáb liška kopretina lasice zajíc tráva babočka koroptev ťuhýk muchomůrka hraboš krtek žížala Vyznač šipkami potravní řetězce (tak, že každý následující organismus v řetězci je potravně závislý na organismu předcházejícím, pro každý řetězec použij jinou barvu) : producent konzument I. řádu konzument II. řádu konz. III. řádu Urči potravní vztah mezi dvojicemi organismů v následující tabulce. Použij symboly : konkurence (K), predace (P), parazitismus (C), symbióza (S) olše vrba mravenec mšice moucha vlaštovka holub sokol pijavka kapr včela jabloň člověk tasemnice kopretina pampeliška koroptev babočka štika plotice hlemýžd pampeliška klíště ježek srna zajíc kudu (antilopa) klubák (pták) jestřáb veverka žížala kos liška zajíc skokan ropucha bříza kozák (březový) lýkožrout smrk ovád tur (kráva) Přírodopis, 6. ročník - 7 -

8 BUNĚČNÁ STAVBA TĚL ORGANISMŮ Těla organismů jsou vytvořena z buněk. Buňka je základní stavební a funkční jednotka těla každého organismu. Buňka vykazuje projevy života. (Některé buňky jsou schopny i samostatného života.) Buňka je složena z organel, které zajišťují projevy života. Organely jsou vytvořeny z organických látek: cukrů (= sacharidů), tuků (= lipidů), bílkovin (= proteinů) a nukleových kyselin ZÁKLADNÍ DRUHY ORGANEL V BUŇKÁCH ORGANELA 1. plazmatická membrána 2. cytoplazma 3. buněčná stěna 4. buněčné jádro s jadernou hmotou 5. plastidy Přírodopis, 6. ročník ŽIVOTNÍ ČINNOST ORGANELY Tenká blána, která ohraničuje buňku. Zajišťuje výměnu látek mezi cytoplazmou a okolním prostředím buňky. Polotekutá hmota uvnitř buňky. Tvoří vnitřní prostředí buňky - umožňuje pohyb organel a přenos látek uvnitř buňky. Tuhá blána. Zpevňuje povrch buňky a dodává buňce stálý tvar. Je propustná pro vodu s rozpuštěnými minerálními látkami. Jaderná hmota obsahuje chromozomy s dědičnými informacemi. Řídí všechny životní děje v buňce. Váčky, které obsahují fotosyntetizující barviva. Chloroplasty obsahují zelené chlorofyly. Chromoplasty obsahují červené karotenoidy a žluté xantofyly. Probíhá v nich fotodyntéza. 6. mitochondrie Energetická centra buňky - probíhá v nich buněčné dýchání. 7. vakuoly(a) 8. endoplazmatické retikulum a Golgiho aparát 9. buněčná inkluze Dutinky v cytoplazně, které obsahují buněčnou šťávu. Tvoří ji voda s rozpuštěnými odpadními látkami, barvivy, kyselinami, cukry, ) Soubor blanitých měchýřků, váčků a kanálků propojujících jádro s plazmatickou membránou. Zajišťují transport látek uvnitř buňky a na jejich povrchu probíhá syntéza bílkovin, tuků pektinů (cukry) a enzymů. Kapénky a zrna organických látek (škrobů, tuků a bílkovin) v cytoplazmě. Zásoba stavebních látek a zdrojů energie. Stavba a složení buňky u bakterie, houby, rostliny a živočicha se liší. 1. Prokaryotické buňky u BAKTERIÍ A SINIC buňky jsou velmi malé, mají jednoduchou stavbu a nemají vytvořené jádro (jaderná hmota je rozptýlena v cytoplazmě). buňky BAKTERIÍ jsou složené pouze z buněčné stěny, plazmatické membrány, cytoplazmy, jaderné hmoty, mitochondrií a kapének zásobních látek. 2. Eukaryotické buňky u HUB, ROSTLIN A ŽIVOČICHŮ buňky jsou větší, mají jádro a složitější stavbu. buňky ROSTLIN obsahují všechny druhy organel. buňky HUB postrádají plastidy (chloroplasty). buňky ŽIVOČICHŮ nemají buněčnou stěnu, plastidy (chloroplasty) a vakuoly.

9 BUŇKA ROSTLINY BUŇKA ŽIVOČICHA vakuola mitochondrie cytoplazma endoplazmatické retikulum plastid (chloroplast) buněčná stěna buněčné jádro Golgiho aparát plazmatická membrána JEDNOBUNĚČNÉ A MNOHOBUNĚČNÉ ORGANISMY Těla organismů jsou vytvořena z buněk. Viry jsou nebuněčné organismy. 1. JEDNOBUNĚČNÉ ORGANISMY Tělo tvoří samostatně žijící buňka, která vykonává všechny životní děje (= projevy života). zástupci: mikroorganismy BAKTERIE, SINICE, KVASINKY (= jednobuněčné houby), JEDNOBUNĚČNÉ ŘASY (= jednobuněčné rostliny) PRVOCI (= jednobuněční živočichové) KOLONIE jednobuněčných organismů: Představují vývojový přechod od jednobuněčných k mnohobuněčným organismům. Kolonie je dočasné seskupení jednobuněčných organismů stejného druhu. Buňky mohou žít i samostatně mimo kolonii. Buňky v kolonii si dočasně rozdělují mezi sebe životní činnosti. (Některé buňky zajišťují pohyb kolonie, jiné ochranu kolonie, další rozmnožování,...) zástupci : některé jednobuněčné řasy např. VÁLEČ KOULIVÝ, MNOHOBUNĚČNÉ ORGANISMY Tělo tvoří mnoho buněk, které jsou trvale sdružené. Buňky v těle organismu jsou tvarově a funkčně rozlišené. Stejné buňky (velikost, tvar, stavba) jsou specializované na výkon určité činnosti (životního děje). Skupiny stejných buněk nazýváme TKÁNĚ (u živočichů) nebo PLETIVA (u rostlin). př. tkáň kostní, vazivová, svalová, epitelová, nervová,, pletivo krycí, dělivé, výplňové, vodivé ) Zástupci: makroskopické organismy MNOHOBUNĚČNÉ HOUBY MNOHOBUNĚČNÉ ROSTLINY MNOHOBUNĚČNÍ ŽIVOČICHOVÉ Přírodopis, 6. ročník (plíseň, hřib, choroš), (žabí vlas, smetánka, smrk) (žížala, kapr, slon)

10 V tělech živočichů se různé tkáně sdružují a vytváří ORGÁNY (= žaludek, střevo, sval, kost, oko, ). Orgány, které ve své činnosti na sebe navazují, tvoří orgánové soustavy (soustava pohybová, opěrná, trávicí, nervová, ). V tělech vyšších rostlin (kromě řas) se pletiva sdružují a vytvářejí ORGÁNY (= kořen, stonek, list, květ, plod, ). Tělo mnohobuněčných hub a řas není rozlišené na orgány, a proto ho označujeme výrazem STÉLKA. Pozn. Řasy jsou rostliny s tělem nerozlišeným na orgány. Metody zkoumání přírody (přírodnin) METODY ZKOUMÁNÍ, MIKROSKOP 1. Pozorování (při pozorování nezasahujeme do zkoumaného děje) 2. Pokus = experiment (při pokusu vědomě zasahujeme do zkoumaného děje) Při pozorování je někdy nutno použít přístroje dalekohled, lupa, mikroskop. O provedeném pozorování nebo pokusu je nutno vést písemný záznam (=protokol). Součástí protokolu je vždy zjištění a z něho vyvozený závěr. Světelný MIKROSKOP Světelný mikroskop je optické zařízení, pomocí něhož můžeme zvětšovat malé a světlo propouštějící objekty. (např. mikroorganismy nebo buňky v tkáni a pletivu) Části mikroskopu popis, funkce: okulár tubus revolver objektivy stoleček clona lampička zaostřovací šrouby (2) rameno Optická část se zvětšovacími skly; zobrazuje se v něm zorné pole s objektem pozorování. Dutá trubice, do které se vkládá okulár. Otáčením revolveru měníme objektivy, aktivní je objektiv proti otvoru ve stolečku. Optické části (3 ks) se zvětšovacími skly s různým zvětšením. Plocha se svorkami pro preparát s objektem pozorování. Pozorovaný objekt musí být co nejblíže středu otvoru ve stolečku. Jejím otáčením upravujeme množství světla procházející skrz objekt do objektivu. Zdroj světla pro prosvětlení objektu. Světlo lze přivést do mikroskopu i odrazem pomocí zrcátka. Jejich otáčením měníme vzdálenost mezi stolečkem s objektem pozorování a aktivním objektivem. Tím docílíme zaostřování obrazu objektu v zorném poli. stojan Přírodopis, 6. ročník

11 Zvětšení objektu: Čísla na okuláru a objektivech udávají, kolikrát zvětšují pozorovaný objekt. Aktuální zvětšení objektu (mikroskopu) vypočítáme tak, že znásobíme zvětšení okuláru zvětšením objektivu, který je nastaven proti otvoru ve stolečku. (např. 10 x 20 = 200x) Zaostřování: Nezaostřený objekt vidíme v okuláru rozmazaný s neostrými okraji. Při ostření pozorujeme objekt v okuláru a současně plynule oddalujeme objekt od objektivu otáčením zaostřovacím šroubem (při přibližování hrozí zničení objektu objektivem). V určité vzdálenosti dojde k zaostření pozorovaného objektu = v okuláru je zřetelný a ostrý. Laboratorní protokol: POZOROVÁNÍ BUNĚK POKOŽKY ZE ŠUPINY CIBULE Úkol: 1. Zhotov vodní preparát pokožky z dužnaté šupiny cibule kuchyňské. 2. Pozoruj a zakresli obrys několika sousedících buněk. Popiš pozorované organely. 3. V závěru slovně popiš tvar buněk pokožky. Pomůcky: Mikroskop, podložní a krycí sklo, kapátko, kádinka s vodou, žiletka (skalpel), pinzeta, preparační jehla, hadřík, červený inkoust (barvivo), šupina z cibule cibule kuchyňské Postup: 1. Skalpelem (žiletkou) lehce nařízni blanitou pokožku na vnitřní straně šupiny cibule několika řezy tak, abys pokožku rozdělil na čtverce o hraně přibližně 5 mm. 2. Polož na desku stolu čisté a suché podložní sklo. Do jeho středu přenes z kádinky kapátkem kapku vody obarvenou červeným inkoustem. 3. Hrotem jehly uvolni roh jednoho čtverečku pokožky od dužniny. Pinzetou uchop roh čtverečku a stáhni jej celý ze šupiny. Přenes pokožku do kapky vody na podložním skle. 4. Preparační jehlou vyrovnej čtvereček do plochy tak, aby nebyl přehnutý (pokrčený). 5. Uzavři preparát krycím sklem. Uchop čisté krycí sklo mezi palec a ukazovák za jeho horní rohy. Volnou hranu sklíčka opři o podložní sklíčko za kapkou vody a přisuň jej tak, aby se voda, které se dotkne sklíčko, rozlila po jeho hraně. Sklíčko opatrně sklop nad kapku vody s objektem a uvolni sevření palce a ukazováku. Sklíčko přiklopí objekt. 6. Hotový preparát polož na stolek mikroskopu tak, aby objekt pod krycím sklem byl ve středu otvoru ve stolečku. Pozoruj od nejmenšího zvětšení mikroskopu. 7. Nakresli ostrou měkkou tužkou skupinu pěti sousedících buněk. Obrys každé buňky zakresli jednoduchou nepřerušovanou čarou. Velikost jedné buňky by měla být nejméně 4 cm. Neprováděj stínování, ani vyplňování ploch. Podobně zakresli i obrysy organel uvnitř buňky. Vpravo od nákresu zhotov tužkou popis buněk. Odkazové čáry proveď podle pravítka. Zjištění: Nákres buněk pokožky cibule Zvětšení: 200 x buněčné jádro buněčná stěna vakuola s buněčnou šťávou Závěr: Buňky pokožky cibule mají. Přírodopis, 6. ročník

12 ROZMNOŽOVÁNÍ ROZMNOŽOVÁNÍ BUŇKY Růst těla mnohobuněčného organismu je podmíněný množením buněk v těle. Buňky se množí PŘÍČNÝM DĚLENÍM, které řídí JÁDRO buňky. V jádru buňky jsou různě velké tyčinkovité útvary, které nazýváme chromozomy. Tvarově stejné chromozomy tvoří páry. V každém páru pochází jeden chromozom od jednoho a druhý od druhého rodiče. Chromozomy obsahují dědičné informace (geny), které řídí utváření dědičných vlastností celého organismu. V jádru lidské buňky je 46 chromozomů a tvoří 23 párů. Během dělení se mateřská buňka rozdělí na dvě buňky dceřiné. Příčné dělení buňky (mitóza) : 1. Na povrchu jádra se rozpustí jaderná blána a objeví se chromozomy. 2. Každý chromozom vytvoří svoji kopii (kopie vytvoří i ostatní organely v buňce) a počet chromozomů se tak zdvojnásobí. 3. Všechny chromozomy se seřadí v rovníkové rovině buňky. 4. Chromozomy i organely se rovnoměrně rozdělí na dvě stejné části a přemístí do obou polovin buňky. Originál a jeho kopie se přitom rozchází. 5. Okolo obou skupin chromozomů se vytvoří jaderné blány a vzniknou 2 jádra (se stejným počtem chromozómů jako jádro mateřské buňky) a nová cytoplazmatická membrána rovnoměrně rozdělí obsah mateřské buňky na dvě dceřiné buňky. mateřská buňka příčné dělení mateřské buňky dceřiné buňky chromozómy chromozómy tvoří kopie seřazení chromozómů rozchod chromozómů vznik 2 jader ROZMNOŽOVÁNÍ ORGANISMŮ I. NEPOHLAVNÍ (vegetativní) ROZMNOŽOVÁNÍ Nepohlavně se rozmnožuje 1 mateřský organismus. Potomek, který vzniká při nepohlavním rozmnožování, má stejné vlastnosti jako mateřský organismus. Podstata nepohlavního rozmnožování: Z těla mateřského jedince se oddělí část těla. V oddělené části dochází k množení buněk a postupně dorostou chybějící částí těla potomka. Nepohlavně se běžně rozmnožují: jednobuněčné organismy, houby, rostliny, živočichové jen výjimečně Rostliny vytváří specializované části těl, které jsou určené k nepohlavnímu rozmnožování: výtrusy (houby, mechy, kapradiny, plavuně, přesličky) oddenkové nebo kořenové hlízy (brambor, jiřina) cibule (lilie, tulipán, česnek, bledule) šlahouny (jahodník) Přírodopis, 6. ročník

13 II. POHLAVNÍ (generativní) ROZMNOŽOVÁNÍ Pohlavně se mohou rozmnožovat 2 rodičovské organismy (rodiče). Potomek, který vzniká při pohlavním rozmnožování, má vlastnosti po obou rodičích. Je to kříženec. Podstata pohlavního rozmnožování: Oplození. Splynutím samičí pohlavní buňky jednoho rodiče se samčí buňkou druhého rodiče vzniká zárodečná buňka potomka, tzv. zygota. Opakujícím se příčným dělením zygoty pak vzniká mnohobuněčný zárodek potomka. Rodiče: odděleného pohlaví (= samec a samice)... př. kachna, člověk, vrba jíva oboupohlavní (= rodiče jsou obojetníci)... př. hlemýžď, žížala, lilie, tulipán Pohlavní orgány a pohlavní buňky rodičů: Pohlavní buňky se tvoří v pohlavních orgánech rodičů. Liší se od tělních buněk tím, že mají v jádrech pouze poloviční počet chromozomů (u člověka pouze 23 chromozomů). v samčím orgánu se tvoří samčí pohlavní buňky př. spermie v samičím orgánu se tvoří samičí pohlavní buňky př. vajíčka Uložení zárodků (zárodek = embryo) potomků: ve vejcích (u hmyzu, měkkýšů, ryb, plazů, ptáků, ) v dělohách (u savců, orgán v těle samic) v semenech (u semenných rostlin) vejce se zárodkem ptáka děloha se zárodkem savce semeno se zárodkem rostliny SYSTÉM ORGANISMŮ Druh základní jednotka v systému organismů Druh je soubor všech jedinců, kteří mají stejné podstatné vlastnosti, mohou se mezi sebou pohlavně rozmnožovat a jejich potomci jsou plodní. České i mezinárodní jméno druhu je složené ze dvou slov: z rodového jména (podstatné jméno v názvu druhu) z druhového jména (přídavné jméno v názvu druhu) Příklady českých jmen druhů: výr velký, slepýš křehký, vlk obecný, kuna lesní, kuna skalní, jetel luční, jetel plazivý, hřib smrkový, hřib satan, muchomůrka červená, smrk ztepilý, smrk pichlavý, Česká jména druhu se píšou s malým písmenem na začátku obou slov. Přírodopis, 6. ročník

14 Mezinárodní (latinská) jména druhů: Bubo bubo, Anguis fragilis, Canis lupus, Martes martes, Martes foina, Trifolium pratense, Trifolium repens, Boletus edulis, Boletus satanas, Amanta muscaria, Picea abies, Picea pungens, Každý druh je zařazen v systému organismů do určitého rodu, rod do čeledi, čeleď do řádu, řád do třídy, třída do kmene a kmen do říše. Systém (= soustava) organismů Systém je sestavený podle příbuznosti organismů, která se vytvořila během vývoje organismů na Zemi. Příbuznost druhů zařazených do stejné systematické jednotky se projevuje souborem společných vlastností (=znaků). Čím je systematická jednotka vyšší, tím méně společných vlastností mají zařazené organismy. Systematické jednotky od nejnižší po nejvyšší: DRUHY RODY ČELEĎI ŘÁDY TŘÍDY KMENY (ODDĚLENÍ) ŘÍŠE Příbuzné druhy řadíme do téhož rodu, příbuzné rody do téže čeledi, příbuzné čeledi do téhož řádu atd. Nejvyšší systematickou jednotkou jsou říše. Říše organismů (5 říší): říše nebuněční (= viry), říše prvobuněční (= bakterie, sinice) říše houby říše rostliny říše živočichové Příklad: Zařazení druhu kuna lesní v systému organismů. živočichové měkkýši strunatci členovci ryby savci ptáci hlodavci šelmy primáti psovití kunovití kočkovití tchoř kuna vydra kuna lesní kuna skalní kuna rybářská ŘÍŠE příbuzné KMENY (některé) příbuzné TŘIDY (některé) příbuzné ŘÁDY (některé) příbuzné ČELEĎI (některé) příbuzné RODY (některé) příbuzné DRUHY Přírodopis, 6. ročník

15 NEJSTARŠÍ ORGANISMY 1. VIRY virus chřipky Viry jsou mikroskopické nebuněčné organismy. Stavba viru : bílkovinný obal nukleová kyselina (organická látka nesoucí genetický kód viru) Viry jsou cizopasnící buněk buněčných organismů pronikají do buněk hostitele, zde se rozmnoží a přitom buňky poškodí nebo zničí. (Mimo buněk hostitele nevykazují viry projevy života.) Napadení viry se projevuje u hostitele virovými nemocemi (u člověka - rýma, chřipka, opar, dětská obrna, zarděnky, spalničky, příušnice, vzteklina, infekční žloutenka, plané neštovice, bradavice, klíšťový zánět mozkových blan, AIDS). Viry napadají také bakterie, rostliny a živočichy. Ochrana proti virům: zvyšování odolnosti (otužování), očkování, zdravá životospráva, dodržování hygieny. bílkovina nukleová kyselina bakteriofág 2. BAKTERIE Bakterie jsou mikroskopické jednobuněčné organismy s jednoduchou stavbou buňky (= s prokaryotickou buňkou). Tvary buněk u bakterií: 1. koky = kulovité bakterie 2. bacily = tyčinkovité bakterie 3. vibria = rohlíčkovité bakterie 4. spirochéty = spirálovité bakterie bacily Všudypřítomné - ve vodě, v ovzduší, v půdě, v hlubinách oceánů, v pouštích, v horkých vřídlech, na povrchu i uvnitř těl jiných organismů (i člověka) Nepříznivé podmínky (= sucho, chlad) přežívají zapouzdřením v podobě klidové spory (= cysty). Za příznivých podmínek (= vlhko, teplo, živiny) se rychle nepohlavně rozmnožují příčným dělením buňky. Většina druhů bakterií se vyživuje hotovými organickými látkami. buněčná stěna jaderná hmota Přírodopis, 6. ročník

16 I. ROZKLADNÉ (= hniložijné) bakterie Rozkládají odumřelá těla organismů (živočichů, rostlin) a organické odpady (výkaly). Rozklad se projevuje hnitím a tlením. Bakterie přitom postupně přeměňují organické látky na látky minerální. Mezi rozkladné bakterie patří především většina půdních bakterií. Nežádoucí účinky rozkladných bakterií: Kažení potravin v domácnostech (např. kysnutí mléka nebo vína, hnití masa, žluknutí másla), kažení zubů (vznik zubního kazu), Ochrana potravin před rozkladem konzervací: Princip konzervace - Zničení bakterií v potravině a zabránění přístupu dalších bakterií do potraviny (vakuovým balením, uložením do sklenice, ). Způsoby konzervace - Sušení, zmrazovaní, solení, uzení, pasterace mléka, sterilizace teplem, nakládání do nálevů (octových, solných, olejů aj.). Využívání rozkladných bakterií člověkem: 1. bakterie mléčného kvašení (Lactobacillus) využíváme při výrobě kysané smetany, kefíru, jogurtu, sýra, kysaného zelí, kvašených okurek a siláže (zkvašená píce pro dobytek) 2. bakterie octového kvašení využíváme při výrobě octa, 3. při výrobě některých antibiotik, 4. při čistění odpadních vod v čističkách, při kompostování a při odstraňování ropných látek z půdy při haváriích. II. CIZOPASNÉ (= parazitické) bakterie Cizopasí v těle živých organismů. Hostitelům odebírají z těla organické látky a vylučují do jejich těla jedy, které vyvolávají u hostitele bakteriové nemoci. Některé nemoci člověka vyvolané cizopasnými bakteriemi: Angína, tuberkulóza (TBC), záškrt, tetanus, spála, borelióza, salmonelóza, zápal plic, cholera, mor, kapavka, břišní tyfus, chronické záněty sliznic, Způsoby ochrany člověka proti cizopasným bakteriím: 1. očkování Vyvolává tvorbu protilátek v našem těle proti určité bakterii (nemoci). 2. hygiena Soubor opatření a způsobů chování, která zabraňují rozšiřování a přenosu bakterií mezi nemocným a zdravým člověkem vdechnutím, otevřenými ranami, s potravinami, při pohlavním styku, 3. dezinfekce Ničení bakterií v místnostech, ve vodě, na nástrojích a v krvácivých ranách chemickými prostředky (např. peroxidem vodíku, lihem, jódem, chloraminem, ozónem, chlorem, ) 4. posilování odolnosti Otužování, doplňování stravy vitamíny (C), Léčba bakteriových nemocí antibiotiky Antibiotika jsou chemické látky, které ničí bakterie nebo zabraňují jejich množení v našem těle. (př. - penicilín, tetracyklín, streptomycin, augmentin aj.) Některé cizopasné bakterie žijí se svými hostiteli v symbióze a jejich přítomnost hostiteli propívá. bakterie Escherichia coli a člověk bakterie E.coli žije v tlustém střevě člověka. bakterie E.coli člověku pomáhá při tvorbě výkalů, zabraňuje množení jiných nebezpečných bakterií (ochrana), vyrábí některé látky - vitamíny. Přírodopis, 6. ročník

17 3. SINICE Sinice jsou mikroskopické jednobuněčné organismy podobné bakteriím (s prokaryotickou buňkou), ale se schopností provádět fotosyntézu. Buňky sinic často vytvářejí kolonie spojené slizovitým obalem (několikabuněčné nebo vláknité kolonie). Buňka sinice má podobnou stavbu jako bakterie: chybí jádro (jaderná hmotu je rozptýlená uprostřed buňky), na povrchu je buněčná stěna pokrytá slizovitým obalem, v cytoplazmě jsou drobné měchýřky obsahující směs barviv (= zelený chlorofyl, modrý fykocyanin a červený fykoerytrin). sinice pod mikroskopem slizovitý obal buněčná stěna Vyskytují se ve stojaté sladké i slané vodě, ale i na vlhké půdě, na povrchu dřevin i na vlhkých skalách. (Tvoří slizovité povlaky a chuchvalce na vodních rostlinách, na dně i na hladině rybníků. Přemnožené sinice tvoří na hladině vodních nádrží modrozelený až měchýřky s hnědavý vodní květ.) Do vody vylučují jedy, které barvivy mohou vyvolávat alergie. jaderná hmota Za příznivých podmínek se rychle nepohlavně rozmnožují příčným dělením buněk. (Vláknité kolonie se množí rozpadem vláken na několikabuněčné útvary.) Nepříznivé podmínky (= sucho) přežívají zapouzdřením v podobě spory (= cysty) Vyživují se rozpuštěnými minerálními látkami a k životu potřebují i sluneční záření. Sinice získávají organické látky fotosyntézou (mají fotosyntetická barviva). Vylučují přitom do ovzduší kyslík. jednořadka sinivka 4. HOUBY Houby tvoří buď samostatné houbové buňky (= houby jednobuněčné) nebo mnohobuněčná houbová vlákna neboli hyfy (= houby mnohobuněčné). Buňky hub mají podobnou stavbu jako buňky rostlin: mají jádro, buněčnou stěnu, vakuoly, v cytoplazmě hub však chybí chloroplasty Houby nemohou provádět fotosyntézu. houba štětičkovec (mikroskop) Houby jsou takřka všudypřítomné. Přírodopis, 6. ročník

18 Podhoubí (= mycelium) Množením buněk a růstem houbových vláken (hyf) se v živném substrátu vytváří podhoubí. Mycelium tvoří nahromadění buněk nebo jemná síť propletených houbových vláken. Plodnice Při nepohlavním rozmnožování vytváří některé houby na podhoubí dočasné nadzemní plodnice z husté spleti vláken. Na povrchu nebo uvnitř plodnic se tvoří výtrusy. Plodnice různých druhů hub mají charakteristický tvar, barvu, houbová vlákna mycelium (mikroskop) Rozmnožování Houby se nepohlavně rozmnožují mikroskopickými VÝTRUSY. Výtrusy vznikají odškrcováním na konci houbových vláken. Výtrusy ve vlhku, teple a na vhodném živném podkladu klíčí a rostou v houbová vlákna. Rouško na plodnici (u hub rouškatých) Rouško je vrstva výtrusnic (= buněk na koncích houbových vláken). Na každé výtrusnici se vytváří 4 mikroskopické výtrusy. Na plodnicích se rouško nachází uvnitř plodnice (u pýchavky) nebo na povrchu pod kloboukem: a) Rouško pod kloboukem může být na lupenech u hub lupenatých (muchomůrka) b) Rouško pod kloboukem může být v rourkách u hub rourkatých (hřib) houba lupenatá (bedla) má rouško na lupenech PLODNICE klobouk houba rourkatá (hřib) má rouško v rourkách prsten ROUŠKO třeň ROUŠKO pochva řez lupenem PODHOUBÍ řez rourkou Výživa Houby se vyživují ve vodě rozpuštěnými ORGANICKÝMI LÁTKAMI. I. Hniložijné (= rozkladné, saprofytické) houby Získávají organické látky z odumřelých zbytků organismů. způsobují rozklad zbytků organismů v půdě (hnojník, výkalník), kažení potravin (plíseň hlavičková, štětičkovec), trouchnivění dřevěných konstrukcí (dřevomorka domácí). Přírodopis, 6. ročník

19 II. Cizopasné (= parazitické) houby Získávají organické látky z těl živých organismů. oslabují své hostitele a vyvolávají u hostitelů houbové nemoci (např. hlízenka ovocná, plíseň bramborová; hmyzomorka muší) Některé druhy cizopasných hub žijí v symbióze s kořeny určitých stromů. Toto soužití označujeme výrazem MYKORRHÍZA. Vlákna hub pomáhají stromům nasávat z půdy více vody s živinami a strom pak rychleji roste. Houba odebírá ze stromu organ. látky. př. kozák březový bříza, hřib dubový dub, křemenáč osikový osika, I. HOUBY BEZ PLODNIC KVASINKY Jednobuněčné houby. Většina druhů neškodně cizopasí na povrchu květů a dužnatých plodů. Buňky kvasinek se rychle nepohlavně množí pučením. kvasinka pivní - způsobuje alkoholové kvašení (tj. rozkládá cukr na alkohol a oxid uhličitý) využití kvasinek: při výrobě alkoholických nápojů např. pivo, víno, líh (Kvasinky zkvašují cukerné roztoky na alkohol.) na kynutí těsta (do těsta se přidává pekařské droždí s kvasinkami) při získávání vitamínů B pro lékařství a kosmetiku pučící buňky kvasinek PLÍSNĚ A. Hniložijné plísně: Často rostou na uskladněných potravinách, které tak ničí (chleba, zavařeniny, marmelády, zelenina, jogurty, ovoce, ). Jsou hojné v půdě a na humusu. Vylučují jedovatý aflatoxin. plíseň hlavičková štětičkovec (několik set druhů) kropidlák černý hyfy nesou kulaté černé hyfy se štětičkovitě větví a jsou hyfy jsou na konci kulovitě výtrusnice s výtrusy zakončené řetízky výtrusů rozšířené a nesou řetízky výtrusů výtrusnice s výtrusy plíseň hlavičková Mnohobuněčné vláknité houby. Uvnitř i na povrchu živného substrátu tvoří pouze řídké podhoubí bez plodnic a souvislého rouška výtrusnic. Některé druhy štětičkovců (Penicillium) se používají k výrobě antibiotik (penicilínu), při výrobě plísňových sýrů (hermelínu) a plísňových salámů (uheráku). B. Cizopasná plíseň: hlízenka ovocná cizopasí na dozrávajících plodech jabloní, hrušní a švestek způsobuje moniliózu (hnilobu) ovoce tvoří na plodech bělavé soustředné kruhy Přírodopis, 6. ročník štětičkovec řetízky výtrusů kropidlák černý

20 II. HOUBY S PLODNICEMI neboli Rouškaté houby Mnohobuněčné houby. Tvoří na podzemním podhoubí dočasné plodnice s rouškem. Plodnice mnoha druhů jsou jedlé a chutné, a proto se tradičnímu sběru hub věnuje mnoho lidí. jedovaté druhy muchomůrka červená muchomůrka zelená hřib satan nejedlé druhy hřib žlučový troudnatec pásovaný (hořké, dřevnaté, nechutné) jedlé druhy většina druhů v seznamu Pravidla pro sběr plodnic hub: 1. Sbírej houby jedlé, které bezpečně znáš. Ostatní nenič. 2. Sbírej mladé, zdravé a nepoškozené plodnice, neodkrývej přitom podhoubí v zemi. 3. Plodnice ihned očisti a ulož do vzdušného košíku. 4. Tentýž den plodnice doma zpracuj - konzervuj nebo z nich připrav jídlo. 5. Při příznacích otravy vyvolej zvracení, použij projímadlo a volej lékaře. (příznaky křeče, zvracení, ospalost, pocení, závratě, bolest, halucinace, ) Poznej houby podle plodnic: plodnice muchomůrky houby rourkaté hřib smrkový ( pravák ), hřib žlučový ( hořčák ), hřib satan, kozák březový, křemenáč březový, klouzek sličný houby lupenaté bedla vysoká, muchomůrka zelená, muchomůrka červená, pečárka ovčí ( žampión ), ryzec smrkový, hnojník obecný, václavka obecná, houby břichatkovité pýchavka obecná, choroše liška obecná, hlíva ústřičná, troudnatec pásovaný Plodnice většiny chorošů rostou na odumírajících kmenech listnatých stromů. Plodnice jsou většinou nejedlé a víceleté (dřevnaté nebo kožovité) lupenatá houba bedla vysoká břichatkovitá houba pýchavka obecná choroš troudnatec pásovaný rourkatá houba hřib smrkový Přírodopis, 6. ročník

21 5. LIŠEJNÍKY terčovka Lišejníky vznikají trvalým soužitím (symbiózou) vláken některých druhů hub s některými druhy jednobuněčných zelených řas nebo sinic. Lišejník tvoří druhově specifická mnohobuněčná stélka. Tvarové typy stélek lišejníků: terčovka bublinatá korovitá stélka = plochá stélka pevně přirůstá k holé skále, zdem i betonu př. mapovník zeměpisný lupenitá stélka = plochá stélka volně porůstá povrch kůry stromů, lesní půdu apod. př. terčovka bublinatá, terčovník zední keříčkovitá stélka = větvená stélka odstává od podkladu, k němuž přirůstá spodní částí stélky; na lesní půdě, na humózních skalách př. dutohlávka sobí, pukléřka islandská provazcovitá stélka = tenké větvené provázky stélky volně visí z větví stromů př. provazovka obecná dutohlávka sobí Nepohlavně se rozmnožují úlomky suché stélky. Rostou velmi pomalu a jsou velmi nenáročné stačí jim čerpat vlhkost z ovzduší, světlo, čistý vzduch a trochu živin. Význam lišejníků: průkopníci života na holých skalách - narušují skálu a jejich zbytky tvoří prvotní půdu. potrava živočichů - zejména v nehostinných polárních či vysokohorských oblastech. ztěžují dýchání ovocných dřevin pokud rostou na kůře stromů. ukazatelé čistoty ovzduší jsou citlivé na přítomnost jedovatých plynů v ovzduší. 6. ŘASY Řasy jsou nejstarší a nejjednodušší rostliny. Tělo řasy je jednobuněčná nebo mnohobuněčná stélka. Mnohobuněčné řasy mají stélku vláknitou nebo lupenitou. Buňky řas jsou typickými rostlinnými buňkami: mají jádro, buněčnou stěnu, vakuoly a chloroplasty s chlorofylem Řasy jsou vodní organismy. Nejvíce řas žije v moři. Některé jednobuněčné řasy rostou i na vlhkých skalách, kmenech stromů a půdě. Podle přítomnosti barviv třídíme řasy na: řasy zelené rostou převážně ve sladkých vodách a na vlhkých místech; vyvinuly se z nich suchozemské rostliny řasy hnědé (= chaluhy) - rostou výhradně v mořích; mnohé mají až desítky metrů dlouhé lupenaté stélky řasy červené (= ruduchy) - vyskytují se převážně v mořích Přírodopis, 6. ročník chaluha Macrocystis pyrifera, 60m

22 Jednobuněčné řasy se nepohlavně rozmnožují příčným dělením buněk; vláknité a lupenité řasy rozpadem stélek na menší části. I. Zelené jednobuněčné řasy pláštěnka a krásnoočko Bičíkaté buňky se aktivně pohybují ve stojaté vodě rybníků zrněnka bohatých na živiny. Nepohyblivé buňky rostou na vlhkých kmenech stromů i na skalách. zelenivka Nepohyblivé buňky se vznáší ve stojaté vodě rybníků (způsobují zelenou barvu vody). Kolonie - váleč koulivý Bičíkaté buňky se dočasně sdružují do dutých kolonií obalených slizem. Hojné ve stojaté vodě rybníků II. Zelené vláknité mnohobuněčné řasy žabí vlas Větvené vláknité stélky rostou v pomalu tekoucích vodách. šroubatka Nevětvené vláknité stélky mají v buňkách spirálně stočené chloroplasty; rostou v tůních. 7. PRVOCI trepka velká Prvoci jsou nejstarší a nejjednodušší jednobuněční živočichové. Buňky prvoků jsou živočišnými buňkami: mají jádro, chybí jim buněčná stěna a chloroplasty Životní prostředí Prvoci potřebují k životu vodu. Žijí ve vodě nebo ve vlhkém prostředí. Někteří cizopasí i v těle člověka. Sucho a chlad přežívají zapouzdřením tak, že vytvoří okolo buňky pevnou cystu. Pohyb ve vodě Zajišťují pohybové organely krátké brvy, dlouhé bičíky nebo dočasné panožky. Přírodopis, 6. ročník

23 Potrava Prvoci se vyživují organickými látkami: Cizopasní nasávají celým povrchem buňky rozpuštěné organické látky z tekutin hostitelů. Volně žijící pohlcují do nitra buňky buněčnými ústy nebo panožkami úlomky těl rostlin nebo celé buňky (bakterie, jiné prvoky). Potravu tráví v potravních vakuolách v cytoplazmě. Rozmnožování Nepohlavní - příčným dělením buňky Pohlavní - spájením (Trepky si před dělením buněk vzájemně vymění poloviny malých jader.) Stavby buňky prvoků - trepka velká brvy plazmatická membrána cytoplazma jádro jadérko nálevka buněčná ústa potravní vakuoly stažitelné vakuoly buněčná řiť Kmitání drobných chloupků umožňuje trepce pohyb. Tenká pružná blána, která ohraničuje buňku. Umožňuje měnit tvar buňky při pohybu. Vnitřní polotekuté prostředí buňky. Řídí rozmnožování buňky i ostatní životní děje. Účastní se pohlavního rozmnožování (=spájení). Prohlubeň v plazm. membráně na povrchu buňky. Otvůrek v plazmatické bláně - pohlcování potravy. Dočasné dutinky s kousky potravy v cytoplazmě, v nichž trepka tráví potravu. Dvě dutinky v cytoplazmě, v nichž se shromažďuje přebytečná voda a odpadní látky z cytoplazmy. Otvůrek v cytoplazmě pro odstraňování nestrávených zbytků potravy. Trepky (i ostatní nálevníci) žijí ve sladké stojaté vodě znečištěné rozkládajícími se zbytky rostlin a bakteriemi; vyschnutí vody přežívá trepka v podobě cysty. K laboratornímu pozorování lze nálevníky získat ze senného nálevu. 1. BIČÍKOVCI Pohybovými organelami jsou dlouhé bičíky (1 5). Cizopasní bičíkovci jsou původci některých nemocí člověka. Často je jeden z bičíků podélně spojen s buňkou vlnící se membránou. trypanozoma spavičná Cizopasí v krvi člověka; vyvolává spavou nemoc; přenašečem trypanozom je moucha tse-tse sající krev, vyskytuje se v Africe. bičenka poševní Cizopasí v pochvě žen (i močové trubici mužů); vyvolává záněty; přenáší se při pohlavním styku bičík s membránou 4 volné bičíky bičík s membránou trypanozoma bičenka Přírodopis, 6. ročník

24 2. KOŘENONOŽCI Na povrchu buňky nemají plazmatickou membránu a cytoplazma se může volně rozlévat. Pohybují se vytvářením dočasných panožek (=výběžků cytoplazmy) přeléváním cytoplazmy. Panožkami také chytají a pohlcují potravu. Některé druhy mají okolo buňky vápenité, křemičité nebo rohovité schránky charakteristického tvaru. a) Kořenonožci bez schránek = měňavky Panožky mají silné prstovité. měňavka velká Volně žije na povrchu bahna a na kamenech v rybnících. měňavka zubní Cizopasí v zubním plaku člověka, neškodná. měňavka úplavičná Cizopasí ve střevě, způsobuje u lidí měňavkou úplavici (průjmy). b) Kořenonožci se schránkami dírkonožci Tvoří vápenaté schránky s komůrkami; otvůrky ve schránce vysouvají jemné a tenké panožky; jsou součástí mořského planktonu; nahromaděním schránek na dně se tvoří usazenina křída mřížovci Tvoří křemičité schránky bez komůrek; otvůrky ve schránce vysouvají jemné a tenké panožky; jsou součástí mořského planktonu; nahromaděním schránek na dně se tvoří bahnité usazeniny a křemelina. silné panožky 3. NÁLEVNÍCI (= obrvení) tenké panožky vápenatá schránka křemičitá schránka měňavka velká dírkonožec mřížovec Pohybují se kmitáním četných drobných brv na povrchu buňky a smršťováním buňky. Na povrchu buňky mají nálevku a v ní otvůrek - buněčná ústa pro pohlcování potravy. Žijí ve sladkých stojatých vodách znečištěných rozkládajícími se zbytky rostlin a bakteriemi. trepka, slávinka, vířenka, mrskavka, bobovka,, chobotěnka, vejcovka, ledvinovka brvy trepka slávinka vířenka mrskavka bobovka ledvinovka 4. VÝTRUSOVCI Velmi drobní cizopasní prvoci, kteří vyvolávají vážné nemoci u svých hostitelů. zimnička tropická Přírodopis, 6. ročník Cizopasí v krvi člověka a vyvolává malárii; zimnička napadá a ničí červené krvinky (hromadný rozpad krvinek vyvolává záchvaty zimnice doprovázené vysokými teplotami, které se střídají s pocity chladu). Přenašečem zimniček je komár rodu Anofeles.