Smluvní základ Evropských Společenství/EU

Transkript

1 SMLUVY EU

2

3 Smluvní základ Evropských Společenství/EU Tvoří následující smlouvy: Smlouva o Evropském společenství uhlí a oceli (1951; platnost 1952; konec 2002); Smlouva o Evropském hospodářském společenství (1957; 1958); Smlouva o Evropském společenství pro atomovou energii (1957; 1958); Slučovací smlouva (1965; 1967), Jednotný evropský akt (1986; 1987); Maastrichtská smlouva (1992; 1993); Amsterdamská smlouva (1997; 1999); Smlouva z Nice (2001; 2003) a Lisabonská smlouva (2007; prosinec 2009)

4 Smlouva o Evropském společenství uhlí a oceli Montánní unie byla založena Pařížskou smlouvou v roku 1952 mezinárodní organizace mezi 6 státy na dobu padesáti let základ EU ESUO bylo poprvé navrženo francouzským ministrem zahraničí Schumanem 5. března 1950 jako způsob jak zabránit další válce mezi F a N. Podepsaná: Francie, Nemecko, Itálie, Belgie, Lucembursko, Nizozemí V roce 2002 vypršela platnost Pařížské smlouvy

5 Římské smlouvy souhrnný název pro dvě smlouvy, které byly podepsány v Římě 25. března 1957 Smlouva zakládající Evropské hospodářské společenství (EHS) a Smlouvu zakládající Evropské společenství pro atomovou energii (Euratom). Obě vstoupily v platnost 1. ledna Římské smlouvy byly jedním ze základů pozdější evropské integrace. Signatářské státy v roce 1957 byly: Francie, SRN, Itálie, Belgie, Lucembursko a Nizozemsko V roce 1993 se Smlouva o Evropském hospodářském společenství přejmenovala na Smlouvu o založení Evropského společenství. V roce 2009 pak došlo k přejmenování na Smlouvu o fungování Evropské unie.

6 Slučovací smlouva Smlouva o Evropských Společenstvích nebo Smlouva o jednotných orgánech oficiální název Smlouva o zřízení společné Rady a společné Komise Evropských společenství podepsána 8. dubna 1965, vstoupila v platnost 1. července 1967 a sloučila orgány do té doby existujících tří evropských společenství (ESUO, EHS a EUROATOM), které od té doby také začaly používat společný rozpočet. Od tohoto data se pro tato společenství začal používat název Evropská společenství

7 Jednotný evropský akt JEA, též Akt o jednotné Evropě, Single European Act byl první významnou revizí Římských smluv podepsán 17. února 1986 v Lucemburku a 28. února 1986 v Haagu (spolupodepsali i Dánsko a Itálie původně odmítli) vstoupil v platnost 1. července 1987

8 Cílem Jednotného evropského aktu bylo: odstranění zbývajících překážek obchodu tak, aby do konce roku 1992 mohl vzniknout společný trh ES (volný pohyb zboží, osob, služeb a kapitálu) posílení role Evropského parlamentu a principu kvalifikované většiny (Evropská společenství již neměla 6, ale 12 členů, bylo tedy nesnadné nadále přijímat rozhodnutí jednomyslně) lepší usnášeníschopnost Rady, což vyžadovalo částečné přerozdělení hlasů změna společného celního sazebníku

9 V následujících oblastech se pro rozhodování začala používat kvalifikovaná většina: Měna Sociální politika Regionální a strukturální politika Věděcko-výzkumní politika Ekologická politika Některá konkrétní opatření zavedená Jednotným evropským aktem: odstranění kontrol osob a zboží na vnitřních hranicích ES vzájemné uznání výrobních norem a standardů odstranění DUTY FREE SHOPů vzájemná větší otevřenost trhů práce a liberalizace v dalších oblastech (např. pojišťovnictví a doprava) odstranění státních monopolů (např. pošta)

10 Maastrichtská smlouva Smlouva o EU schválena na summitu Evropské rady v Maastrichtu konaném prosince 1991, dne 7. února 1992 byla podepsána ministry zahraničí, hospodářství a financí 12 členských zemí Evropský parlament ji schválil 7. dubna 1992 vstoupila v platnost 1. listopadu 1993 byla významným krokem k federalizaci zavedla nové oblasti spolupráce členských zemí a vytvořila strukturu sestávající z tzv. tří pilířů Evropskou unii (EU).

11

12 Amsterdamská smlouva byla podepsána 2. října 1997 v platnost vstoupila 1. května 1999 změnila a přečíslovala Smlouvu o EU a Smlouvu o ES (úplná znění těchto smluv jsou k ní připojena) Amsterdamská smlouva přinesla následující změny: změněn systém obsazování EK v neprospěch velkých států pro hlasování v Radě EU byla upravena velikost kvót pro případy tzv. váženého hlasování počet poslanců v EP nepřesáhne číslo 700 Evropská rada mohla označit členský stát, jenž se neřídí základními zásadami EU (svoboda, demokracie, lidská práva a základní svobody, právní stát) a hrubě je porušuje. Takovému státu mohou být, za stálé platnosti povinností, pozastavena některá práva, zejména právo hlasování v Radě EU v rámci rozvoje Unie jako oblasti svobody, bezpečnosti a práva měla Rada právo na návrh Komise a po konzultaci s parlamentem rozhodovat o vybraných otázkách vízové povinnosti v některých otázkách třetího pilíře (vnitro a justice) získala Rada oprávnění rozhodovat upravenou kvalifikovanou většinou na rozdíl od jednomyslnosti budou podstatnou měrou posíleny pravomoci instituce EU v boji proti finanční kriminalitě začlenila Schengenskou smlouvu do právního systému EU

13 Smlouva z Nice je smlouva pozměňující Smlovu o EU Římské smlouvy byla podepsána 26. února 2001 vstoupila v platnost 1. února 2003 Smlouva z Nice měla primárně institucionálně připravit Evropskou unii na rozšíření o 10 nových zemí a zabezpečit její fungování do budoucna.

14 Mezi hlavní změny patří změna hlasovacího mechanismu v Radě Zavedením systému trojité většiny se v mnoha oblastech začalo hlasovat kvalifikovanou většinou namísto předchozího principu jednomyslnosti. Pro přijetí rozhodnutí byla nově vyžadována dohoda většiny členských států, z celkového počtu hlasů 321 muselo být pro návrh 232 (po posledním rozšíření v roce z celkem 352 hlasů) a dále může být na žádost členského státu ověřeno, zda kvalifikovaná většina tvoří alespoň 62 % obyvatel Unie. změny v počtu komisařů Evropské komise a změna v proceduře jejich jmenování (max. 27, rezorty přiděloval předseda EK) nová úprava počtu poslanců Evropského parlamentu (max. 732 poslanců) a reforma soudního systému Unie.

15 Rada Evropské unie též Rada ministrů, v právních dokumentech EU jen Rada je nepermanentním, kolektivním vrcholným orgánem Evropské unie, který reprezentuje zájmy členských států. Její hlavní činností je přijímání legislativy společně s EP, jako reprezentantem občanů Unie. Rada EU bývá někdy chybně zaměňována s Evropská rada (hlava členských států, resp. premiér) Rada Evropské unie představuje orgán, v němž jsou zastoupeny členské státy a to vždy jedním zástupcem na ministerské úrovni zplnomocněným zavazovat svou vládu Příslušným ministrem je ministr, do jehož resortu spadá projednávaná agenda. Zároveň může tedy zasedat několik složení Rad současně. Dříve (do listopadu 1993) proto byla výstižně zvána Radou ministrů. V předsednictví Rady se členské země střídají po šesti měsících (do prosince 2015 Lucembursko, nasleduje Nizozemsko a Slovensko)

16 Váha členských států při hlasování v Radě dle Smlouvy z Nice bylo změněno vážení hlasů pro hlasování kvalifikovanou většinou celkově po Smlouvě z Nice stále zůstávají malé státy nadměrně reprezentovány, ale částečně byla rovnováha nakloněna směrem k velkým státům Souvisejícím opatřením, které napomáhá velkým státům, bylo zvýšení prahu pro hlasování kvalifikovanou většinou. Poté co se EU rozšířila na 27 států, je práh pro kvalifikovanou většinu 255 z 345 hlasů, což je 73,9%. Kromě toho byla zakotvena opatření pro kontrolu hlasování kvalifikovanou většinou. Každý stát mohl požádat o ověření, zda-li kvalifikovaná většina reprezentuje alespoň 62% obyvatelstva EU. Minimálně 260 hlasů z 352 (tj. 73,9 %), přičemž hlasy jsou státům přiděleny takto: Německo, Francie, Itálie, Spojené království 29 Španělsko, Polsko 27 Rumunsko 14 Nizozemsko 13 Belgie, Česká republika, Řecko, Maďarsko, Portugalsko 12 Rakousko, Švédsko, Bulharsko 10 Dánsko, Chorvatsko, Irsko, Litva, Slovensko, Finsko 7 Kypr, Estonsko, Lotyšsko, Lucembursko, Slovinsko 4 Malta 3 Tato současná úprava byla zavedena Smlouvou z Nice v roce 2003 a s výše uvedeným rozdělením hlasů je aplikována od posledního rozšíření o Chorvatsko

17 Váha členských států při hlasování dle Lisabonské smlouvy změna váhy hlasů je účinná od roku 2014, přičemž až do roku 2017 může členský stát požadovat o hlasování podle kritérií Smlouvy z Nice. pro posouzení dosažení kvalifikované většiny jsou stanovena dle čl. 16 Smlouvy o EU následující kriteria (tzv. systém dvojí většiny): většinu musí tvořit alespoň 55 % členských států, nejméně však 15, většina musí představovat nejméně 65 % obyvatelstva Unie, blokační menšinu musí tvořit nejméně čtyři členské státy (jinak se kvalifikovaná většina považuje za dosaženou).

18 Evropský parlament Evropský parlament (EP) je jeden ze sedmi orgánů EU spolu s Radou EU přijímá její legislativní akty reprezentuje občany Evropské unie poslanci jsou voleni přímou volbou každých pět let (první přímé volby do Evropského parlamentu byly v červnu 1979) EP má 751 poslanců, ČR zastupuje 21 poslanců. Počet poslanců z jednotlivých členských státu určuje z podnětu parlamentu jednomyslným rozhodnutím Evropská rada (čl. 14 SEU). Sídlem EP je Štrasburg (plenární zasedání), ale parlament pracuje také v Bruselu (výbory, schůze politických skupin) a Lucemburku (sekretariát). Základní pravomoce Evropského parlamentu jsou legislativní, rozpočtová a kontrolní. Také politická role Parlamentu v EU postupně roste.

19 Lisabonská smlouva celým názvem Lisabonská smlouva pozměňující Smlouvu o Evropské unii a Smlouvu o založení Evropského společenství, v době přijetí též Reformní smlouva je mezinárodní smlouva, jejímž cílem bylo především reformovat instituce EU a její fungování. Byla podepsána 13. prosince 2007 v Lisabonu, Českou republikou byla ratifikována 3. listopadu 2009 a vstoupila v platnost 1. prosince 2009.

20 Novelizovala stávající evropské zakladající smlouvy, které v pozměněné podobě zůstávají dále v platnosti. Obsah Lisabonské smlouvy byl vypracován v bilaterálních jednáních během německého předsednictví v Radě Evropské unie v první polovině 2007, definitivně dohodnuty a schváleny na zasedání Evropské rady v Bruselu 21. až 22. června 2007, prodlouženého do ranních hodin soboty 23. června. Evropská rada dále udělila mandát mezivládní konferenci k vypracování Lisabonské smlouvy, která měla být do poloviny roku 2009 ratifikováná

21 Lisabonská smlouva obsahuje dva články pozměňující: Smlouvu o EU Smlouvu o založení ES Smlouvu o fungování EU Evropská unie má jednotnou právní subjektivitu Listina základních práv EU sice není částí zakládajících smluv, má však na základě nového znění čl. 6 Smlouvy o Evropské unii stejnou právní sílu jako Smlouvy

22 Hodnoty a cíle Evropské unie Hodnoty EU Svoboda, Demokracie, Dodržování lidských práv a základních svobod, Právní stát Úcta k lidské důstojnosti, rovnost a ochrana menšin Katalog základních hodnot společnosti: pluralismus, nepřípustnost diskriminace, tolerance, spravedlnost, solidarita, rovnost mužů a žen

23 Institucionální principy Zásada demokratické rovnosti Stejné postavení všech občanů před orgány Unie Zásada zastupitelské demokracie Posílení role Evropského parlamentu i parlamentů národních Protokol o používání zásad subsidiarity a proporcionality Zásada participativní demokracie Zavedení lidové iniciativy k vydání právního aktu Jeden milion občanů z podstatného počtu členských států

24 Hodnoty a cíle Evropské unie II. Cíle Evropské unie: Podpora míru, svých hodnot a blahobytu obyvatel Zajištění prostoru svobody, bezpečnosti a práva Ekonomické cíle - vnitřní trh udržitelný rozvoj Evropy vyvážený hospodářský růst a cenová stabilita konkurenceschopné sociálně tržní hospodářství směřující k plné zaměstnanosti a společenskému pokroku vysoký stupen ochrany a zlepšování kvality životního prostředí podpora vědeckého a technického pokroku hospodářská a měnová unie, jejíž měnou je euro. Přísné dodržování a rozvoj mezinárodního práva (Charta OSN)

25 Evropský parlament posílení vlivu EP v rovině legislativní i kontrolní nové maximum poslanců (od voleb v roce 2009) Princip degresivní proporcionality v intervalu 6 96 ČR snížení počtu poslanců na 22 snaha narovnat rozsah pravomocí s Radou řádný legislativní proces - tzv. parlamentní veto rozšíření postupu spolurozhodování zejména oblast justice, vnitro a zemědělství tři čtení a dohodovací řízení

26 Funkce Evropského parlamentu Legislativní Rozšíření procedury spolurozhodování Vyjadřování souhlasu s mezinárodními smlouvami Rozpočtová Schvalování finančního rámce Týká se povinných i nepovinných výdajů Kontrolní a kreační

27 Evropská rada Poprvé řazena mezi standardní orgány Tvořena: předsedou, předsedou Komise, hlavami států předsedy vlád členských států Jednání se účastní Vysoký představitel Unie pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku Možnost konstruktivního zdržení se hlasování Předseda - volená funkce (2 ½ roku; maximálně dvě období) Předsedá a vede jednání Evropské rady (inkompatibilita s národní funkcí) Dosahuje soudržnosti a konsensu uvnitř Evropské rady Zastupuje Unii v rámci SZBP Volen Evropskou radou kvalifikovanou většinou

28 Rada Smlouva předpokládá pouze 2 Rady: Rada pro všeobecné záležitosti Rada pro zahraniční záležitosti předsedá Vysoký představitel Unie Další formace dle rozhodnutí Evropské rady Předsednictví: zachován rotační princip Týmové předsednictví

29 Způsoby rozhodování v Radě Používá se v Radě i v Evropské radě Způsoby hlasování - jednomyslně nebo QMV Posílení QMV o nových 68 oblastí Jednomyslnost: daně, sociální zabezpečení, zahraniční politika, společná obrana, operativní policejní spolupráce, jazyková pravidla, sídla institucí Transparentnost jednání Rady Veřejné zasedání při projednávání legislativních aktů

30 Definice kvalifikované většiny 3 změny: Nová definice kvalifikované většiny od 1. listopadu 2014 Zavedení přechodného období 1. listopadu října 2017 Členský stát může požádat o hlasování stávajícím způsobem Stanovení kvora počtu obyvatel a států pro odložení hlasování Nejméně 4 členské státy

31 Definice kvalifikované většiny II. Stávající definice QMV Hlasů celkem 345 Návrh Komise: 255 hlasů (73,91 %) Jiný návrh: 255 hlasů + dvě třetiny států Možno požádat o přezkoumání zda souhlasné hlasy reprezentují alespoň 62 % občanů Unie QMV dle Lisabonské smlouvy Návrh Komise : 55 % členů Rady (nejméně 15) Musejí reprezentovat alespoň 65 % občanů Unie Jiný návrh: 72 % členů Rady Musejí reprezentovat alespoň 65 % občanů Unie

32 Vysoký představitel Unie pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku duální povaha - personální propojení Komise a Rady volen Evropskou radou (QMV) se souhlasem předsedy EK (možnost veta) Předsedá Radě pro zahraniční věci Jeden z místopředsedů Komise + komisař pro vnější vztahy není stanoveno funkční období (provázanost s funkčním obdobím EK) kontinuita Řídí Evropský útvar pro vnější činnost, složený z úředníků Rady, Komise a diplomatických služeb členských států.

33 Evropská komise Pod kontrolou Soudního dvora Evropské unie dohlíží na uplatňování práva Unie od 1. listopadu počet komisařů = 2/3 členských států (18) Členové Komise jsou vybíráni ze státních příslušníků členských států na základě systému naprosto rovné rotace mezi členskými státy umožňujícího odrážet demografickou a zeměpisnou různorodost všech členských států. posílení pravomocí předsedy EK - rezignace komisařů na žádost předsedy větší pravomoci v oblasti sekundární normotvorby

34 Evropský soudní dvůr Zavedení třístupňového systému Soudní dvůr Evropské unie Tribunál (dnešní Soud prvního stupně) Specializované soudy Rozšíření jurisdikce v oblasti spolupráce ve věcech justice a vnitra Právní závaznost Listiny základních práv EU Žaloby ve věci dodržování principu subsidiarity

35 Právní akty Oproti ústavní smlouvě zůstávají zachovány dosavadní názvy právních aktů Potlačení pilířové struktury 3 kategorie právních aktů Legislativní akty Akty v přenesené pravomoci Prováděcí akty

36 Legislativní proces Odlišení legislativních, delegovaných a prováděcích předpisů Běžný legislativní postup Spolurozhodování Posílení EP Výjimky (konzultace) Účast národních parlamentů

37 Vyloučení a vystoupení Právní subjektivita EU Vystoupení Podle domácích ústavních pravidel Povinnost informovat předem Evropskou radu Smlouva o vystoupení (zvláštní status) Po uplynutí 2leté lhůty bez smlouvy Vyloučení Zachována stávající úprava Porušuje-li stát závažně a trvale základní principy evropské integrace (respekt k lidské důstojnosti, svobodě, demokracii, lidským právům)

38 Rozdělení pravomocí v Evropské unii

39 Lisabonská smlouva vysvětluje rozdělení pravomocí mezi Evropskou unii (EU) a členské státy. Poprvé proto zavádí do zakládajících smluv jejich přesné definice a rozlišuje tři hlavní pravomoci: výlučné pravomoci, sdílené pravomoci a podpůrné pravomoci.

40 Jednou z nejvýraznějších změn vyplývajících z Lisabonské smlouvy je zrušení struktury tří pilířů EU. Tyto pilíře byly: Evropské společenství; společná zahraniční a bezpečnostní politika (SZBP); spolupráce v oblasti vnitřní bezpečnosti a justice.

41 výlučné pravomoci v těchto oblastech smí jako jediná vydávat a přijímat závazné akty pouze EU. Úloha členských států se tu omezuje na pouhé provádění těchto aktů s výjimkou případu, kdy je Unie zplnomocní k přijetí určitých aktů; celní unie stanovení pravidel hospodářské soutěže nezbytných pro fungování vnitřního trhu měnová politika pro členské státy, jejichž měnou je euro zachování biologických mořských zdrojů v rámci společné rybářské politiky společná obchodní politika

42 sdílené pravomoci v těchto oblastech je k přijímání závazných aktů oprávněna EU i členské státy. Členské státy ale mohou vykonávat své pravomoci pouze do té míry, do jaké EU nemá, nebo se rozhodla nevykonávat své pravomoci; vnitřní trh sociální politika hospodářská, sociální a územní soudržnost zemědělství a rybolov, vyjma zachování biologických mořských zdrojů životní prostředí ochrana spotřebitele doprava transevropské sítě energetika prostor svobody, bezpečnosti a práva společné otázky bezpečnosti v oblasti veřejného zdraví činnost v oblasti výzkumu, technologického rozvoje a vesmíru společná politika v oblasti rozvojové spolupráce a humanitární pomoci

43 podpůrné pravomoci EU může jednat pouze za účelem podpory, koordinace nebo doplnění činností členských států. Nemá tedy v těchto oblastech žádnou zákonodárnou pravomoc a nesmí zasahovat do výkonu pravomocí vyhrazených členským státům. ochrana a zlepšování lidského zdraví průmysl kultura cestovní ruch všeobecné vzdělávání, odborné vzdělávání, mládež a sport civilní ochrana správní spolupráce

44 Politiky EU

45 Bezpečnostní a obranná politika do vstupu Lisabonské smlouvy v platnost označovaná jako evropské bezpečnostní a obranná politika založena v roce 1999 coby spolupráce v oblasti vojenství a zvládání krizí

46 Evropská unie také v roce 2003 schválila svoji první bezpečnostní strategii (aktualizovaná v roce 2008), která vymezuje evropské představy o vlastní roli ve světové bezpečnosti a o hrozbách, kterým musí EU a její členské státy čelit. Hlavní hrozby Terorismus, šíření zbraní hromadného ničení, Regionální konflikty, Selhání státu, Organizovaná trestná činnost

47 STRATEGICKÉ CÍLE Boj proti hrozbám přijetí evropského zatýkacího rozkazu, kroky k potlačení financování terorismu a dohoda se Spojenými státy americkými o vzájemné právní pomoci Budování bezpečnosti v našem sousedství Je v evropském zájmu, aby země na našich hranicích byly řádně spravovány

48 Instituce SBOP COPS politický a bezpečnostní výbor, členy jsou zástupci členských států na úrovni velvyslanců, kteří sídlí nastálo v Bruselu. Mohou se proto scházet často - obvykle dvakrát týdně, v případě potřeby i častěji Ve vojenském výboru se scházejí zástupci náčelníků generálních štábů a radí COPS v otázkách vojenství a využití vojenské síly v operacích. Výbor pro civilní aspekty řízení krizí potom asistuje při civilních operacích.

49 Evropská unie se při implementaci SBOP převážně spoléhá na prostředky členských států - neexistuje například evropská armáda nebo evropský policejní sbor Při plánování vojenských operací tak Unie využívá buď národní operační centra členských států nebo plánovacího centra NATO (SHAPE). Jediná stálá integrovaná vojenská struktura existující v rámci generálního sekretariátu Rady - vojenský štáb EU - slouží k dlouhodobějšímu strategickému plánování a včasnému varování.

50 U civilních operací členské státy podpořily stálé operační centrum na úrovni EU - útvar schopnosti civilního plánování a provádění v roce 2009 vzniklo v rámci sekretariátu Rady ředitelství pro zvládání krizí a plánování, které má zajistit, aby EU dokázala účinně využívat své nejsilnější stránky, kterou je schopnost integrovat vojenský a civilní přístup ke krizovému managementu.

51 Evropská obranná agentura, která má za úkol hledat cesty, jak harmonizovat a koordinovat vyzbrojování armád členských států Institut bezpečnostních studií EU má za úkol kultivovat koncepční myšlení o roli EU v evropské a světové bezpečnosti výcvik v Evropské bezpečnostní a obranné škole by zase měl přispět k lepší spolupráci důstojníků z různých evropských zemí.

52 Operace SBOP Od roku 2003, kdy byla zahájená první operace pod hlavičkou SBOP, spustila Unie již téměř 25 zahraničních misí s účastí vojáků, policistů, ale i soudců nebo úředníků. Vedle klasických vojenských operací, při nichž evropští vojáci dohlížejí na udržování míru nebo ho pomáhají vynucovat, vysílá Unie i operace policejní a na podporu právního státu.

53 Zatímco civilní operace jsou hrazeny z rozpočtu Evropské unie, operace vojenské platí vždy zúčastněné státy z vlastních peněz. Jde o důsledek neochoty členských států umožnit evropským institucím, zejména Komisi a Parlamentu, angažovat se ve vojenských otázkách, které jsou považovány za jádro národní suverenity.

54 Vztahy s NATO Členská základna Evropské unie a Severoatlantické aliance se z velké části překrývá. 21 států je součástí obou organizací, tedy tři čtvrtiny z 27 členů EU a 28 členů NATO. Není proto divu, že byl způsob spolupráce s aliancí vždy důležitým tématem při vývoji SBOP.

55 Evropská bezpečnostní politika neměla jednat tam, kde se již angažovalo NATO. Navíc se měla rozvíjet bez zbytečných duplikací toho, co už spojenci v NATO měli k dispozici. V pozadí stála jednoduchá úvaha, že si evropské státy, které už tak investovaly do své obrany méně, než bylo zapotřebí, nemohou dovolit platit dvakrát za totéž - jednou pod hlavičkou NATO a jednou pod hlavičkou EU.

56 tzv. dohoda Berlin Plus 2002 Konkrétní formu spolupráce Evropská unie má přístup ke kapacitám NATO pro své operace využití aliančních plánovacích kapacit, spoluprácie na všech pracovních úrovních,

57 Evropská politika sousedství European Neighbourhood Policy, ENP od března roku 2003, skrze Prohlášení Evropské komise o "Širší Evropě" a zveřejnění Strategie ENP Významným dokumentem, který poukazuje na základní cíle Evropské politiky sousedství, je Evropská bezpečnostní strategie ze září 2003.

58 posilováním stability, bezpečnosti, blahobytu všech, jichž se to týká. Privilegované vztahy jsou založeny na vzájemných závazcích zejména v oblastech vlády práva, dobrého vládnutí, respektu k lidským právům, včetně práv menšin, prosazování dobrých sousedských vztahů a principů tržního hospodářství a udržitelného rozvoje. Jedním z cílů je i hledání společných závazků v oblasti boje proti terorismu a řešení konfliktů.

59 EU chce posílit politické i ekonomické vazby se zeměmi, s nimiž přímo nebo blízce sousedí, ale u nichž se nepředpokládá, že by do EU někdy vstoupily. Jde o partnerství založené na sdílených hodnotách, jako jsou demokracie, respekt k lidským právům, právní stát, tržní ekonomika, udržitelný rozvoj, apod. Míra spolupráce ze strany EU je založena na tom, nakolik budou partnerské země tyto hodnoty opravdu sdílet a jak budou postupovat při implementaci plánů a úkolů.

60 Evropská politika sousedství se týká zejména těch států, které mají s Unií smluvní vztah V první vlně byly k účasti na ENP přizvány: Alžírsko, Bělorusko, Egypt, Izrael, Jordánsko, Libanon, Libye, Maroko, Moldavsko, Palestinská samospráva, Sýrie, Tunisko a Ukrajina Během roku 2004 byly přizvány i státy jižního Kavkazu: Arménie, Ázerbájdžán a Gruzie. Tato politika se netýká členů ESVO, kandidátských zemí či těch, kteří se v budoucnu mohou stát kandidáty, a Ruska. Zahrnuje přímé sousedy Unie po jejím rozšíření.

61 Vztah Ruska a EU funguje na bázi Strategického partnerství, které zahrnuje čtyři hlavní oblasti: Ekonomika Svoboda, bezpečnost a spravedlnost Vnější bezpečnost Výzkum a vzdělání

62 Princip fungování ENP V první fázi Evropská komise vypracuje zprávy týkající se jednotlivých zemí, zhodnotí politickou a ekonomickou situaci a stanoví priority spolupráce. Zprávy jsou pak předloženy Radě, která rozhodne, jestli je možné postoupit k dalšímu kroku. Tím je vypracování Akčního plánu, hlavního operačního nástroje Politiky sousedství. Komise spolupracuje s danou zemí, aby plán reflektoval potřeby, možnosti a zájmy toho kterého státu i EU.

63 Akční plány pro všechny země obsahují stejné kapitoly (politický dialog a reformy; ekonomická a sociální spolupráce a rozvoj; otázky obchodu a tržní reformy; spolupráce v oblasti spravedlnosti, bezpečnosti a svobody; sektorální otázky a lidské zdroje), jejich obsah se ale liší. Priority jsou stanoveny v krátkodobém a střednědobém horizontu, tzn. 3-5 let.

64 Financování Pro financování aktivit v rámci ENP je od počátku tohoto roku spuštěn nový finanční instrument - Europea Neighbourhood and Partnership Instrument (ENPI) zhruba 12 miliardami eur. Komise má rovněž v plánu vyčlenit 300 milionů eur na podporu principů dobrého vládnutí a 700 milionů eur na zřízení Sousedského investičního fondu, který by měl být použit jako podpora pro půjčky Evropské investiční banky, Evropské banky pro obnovu a rozvoj dalších finančních institucí.

65 Měnová politika Hospodářská a měnová unie představuje nejvyšší stupeň ekonomické integrace založený na vnitřním trhu. V jejím rámci státy koordinují své hospod Měnovou unii v současném evropském modelu lze v právním smyslu vymezit existencí jednotné měny (euro) a jednotnou centrální bankou (Evropská centrální banka), která je odpovědná za provádění jednotné měnovou politikou. ářské a fiskální politiky

66 Vznik měnové unie zahájen se vznikem Evropských společenství. Samotná měnová unie byla v rámci Evropského společenství realizována ve třech fázích 1. etapa ( ): zcela volný pohyb kapitálu v rámci EU (zrušení devizových kontrol), zvýšení částky zdrojů věnovaných na odstranění nerovností mezi evropskými regiony (strukturální fondy), hospodářská konvergence prostřednictvím mnohostranného dohledu nad hospodářskými politikami členských států;

67 2. etapa ( ): zřízení Evropského měnového institutu složeného z guvernérů centrálních bank zemí EU se sídlem ve Frankfurtu nad Mohanem, nezávislost centrálních bank, definice pravidel pro snížení národních rozpočtových deficitů;

68 3. etapa ( ): ustavení Evropské centrální banky a zavedení eura v 11 zemích (Belgie, Finsko, Francie, Irsko, Itálie, Lucembursko, Německo, Nizozemí, Portugalsko, Rakousko a Španělsko). Čtyři členské státy nepřijaly jednotnou měnu buď proto, že se tak rozhodly v rámci protokolů přičleněných ke Smlouvě o ES, které jim tuto možnost poskytují (Velká Británie a Dánsko), nebo proto, že nesplnily daná konvergenční kritéria (Švédsko a Řecko). Řecko se stalo dvanáctou zemí eurozóny byly v těchto 12 zemích uvedeny do oběhu mince a bankovky euro, které se stalo jediným zákonným platidlem veškerých hotovostních a bankovních operací v zemích eurozóny

69 Od je členem eurozóny Slovinsko, od Malta a Kypr, Slovensko od

70 Kritéria konvergence Podmínkou zapojení členského státu do třetí etapy hospodářské a měnové unie je splněníkritérií konvergence Kritérium cenové stability - členský stát musí vykazovat dlouhodobě udržitelnou cenovou stabilitu a průměrnou míru inflace sledovanou během jednoho roku před šetřením, která nesmí překročit o více než 1,5 procentního bodu míry inflace těch - nejvýše tří - členských států, které dosáhly nejlepších výsledků v oblasti cenové stability

71 Kritérium dlouhodobých úrokových sazeb - v průběhu jednoho roku před šetřením nesmí průměrná dlouhodobá nominální úroková sazba členského státu překročit o více než 2 procentní body úrokovou sazbu těch - nejvýše tří - členských států, které dosáhly nejlepších výsledků v oblasti cenové stability.

72 Kritérium dlouhodobé udržitelnosti veřejných financí - veřejný deficit: poměr plánovaného nebo skutečného schodku veřejných financí k hrubému domácímu produktu (HDP) v tržních cenách nesmí překročit 3 %, - hrubý veřejný dluh: poměr veřejného vládního dluhu v tržních cenách k HPD nesmí překročit 60 %.

73 Kritérium stability měnového kurzu a účasti v ERM (mechanizmus směnných kurzů) - členský stát musí dodržovat normální rozpětí, která jsou stanovena mechanizmem směnných kurzů Evropského měnového systému, bez značného napětí během alespoň dvou posledních let před šetřením. Zejména v tomto období nesmí devalvovat bilaterální směnný kurz domácí měny vůči měně kteréhokoliv jiného členského státu (po zavedení eura vůči euru) z vlastní iniciativy.

74 Konvergence v legislativní oblasti obsahuje podmínku nezávislosti centrálních bank včetně zákazu financování veřejných institucí ze zdrojů centrálních bank a zákaz zvýhodněného přístupu ke zdrojům úvěrových institucí

75 Pakt stability a růstu centralizovaná měnová politika neumožňuje členským zemím využívat měnových nástrojů ke stabilizaci národních hospodářských politik Aby bylo zamezeno pnutí mezi jednotnou měnovou politikou a souborem suverénních národních fiskálních politik, která by ohrožovala stabilitu eura, byl v červnu 1997 na zasedání Evropské rady v Amsterodamu přijat tzv. Pakt stability a růstu

76 Členské státy se v Paktu zavázaly, že ve střednědobém horizontu budou usilovat o dosažení přebytkových či alespoň vyrovnaných rozpočtů. Pro krátkodobé chování fiskální politiky byly jako závazné převzaty limity maastrichtských konvergenčních kritérií, tj. 3% pro podíl vládního deficitu na HDP a 60% pro podíl veřejného dluhu na HDP.

77 země, která nedodržuje pravidla Paktu, se dostává do tzv. procedury nadměrného schodku, jejíž účelem je zajistit, aby členská země snížila rozpočtový schodek udržitelným a důvěryhodným způsobem. V rámci této procedury Rada ECOFIN na návrh Evropské komise nejprve vydá doporučení, aby členská země během šesti měsíců předložila plán na snížení schodku. Pokud je tento plán vyhodnocen jako nerealistický, může Rada vydat zprávu obsahující konkrétní kroky, jež by měly vést ke zlepšení zjištěného stavu. V případě neplnění předložených doporučení, mohou být na členkou zemi eurozóny uvaleny finanční sankce.

78 Každé zemi byl stanoven střednědobý fiskální cíl, který zohledňuje celkovou úroveň vládního zadlužení a růstový potenciál ekonomiky. Důraz je kladen na konsolidaci veřejných financí zejména v příznivých ekonomických obdobích. Členské země eurozóny mají povinnost dokumentovat dodržování pravidel Paktu prostřednictvím stabilizačních programů. Země, které nejsou členy eurozóny, předkládají konvergenční programy.

79 Provádění měnové politiky měnovou politiku Společenství provádí Evropský systém centrálních bank (ESCB), který je tvořen Evropskou centrální banka a 16 národními bankami členských zemí eurozóny Evropská centrální banka (dále jen ECB) nahradila od Evropský měnový institut. Sídlí v německém Frankfurtu nad Mohanem. ECB odpovídá za definování a provádění hospodářské a měnové politiky EU

80 edním z hlavních úkolů ECB je udržovat cenovou stabilitu v eurozóně tak, aby se kupní síla eura nesnižovala v důsledku inflace. K plnění svých úkolů má ECB právo přijímat právní akty a jiné právní nástroje. Jsou jimi zejména nařízení, rozhodnutí, doporučení, stanoviska a dále obecné zásady, pokyny a vnitřní rozhodnutí. Rozhodovací orgány ECB jsou Výkonná rada, Rada guvernérů a Generální rada.

81 Výkonná rada (angl. Executive Board) se sestává z prezidenta ECB, viceprezidenta a čtyř dalších členů, kteří jsou všichni jmenováni na základě společné dohody prezidentů či předsedů vlád zemí eurozóny. Členové Výkonné rady jsou jmenováni na jedno funkční období osmi let, které nelze obnovit. Výkonná rada odpovídá za provádění měnové politiky, jak ji definuje Rada guvernérů, a za vydávání pokynů národním centrálním bankám. Připravuje rovněž zasedání Rady guvernérů a je odpovědná za každodenní řízení ECB.

82 Rada guvernérů (angl. Governing Council) je nejvyšším rozhodovacím orgánem ECB. Tvoří ji šest členů Výkonné rady a guvernéři 16 centrálních bank eurozóny. Předsedá jí prezident ECB. Jejím prvotním posláním je definovat měnovou politiku eurozóny, a zejména určovat úrokové sazby, za kterých mohou obchodní banky obdržet peníze od ECB.

83 Generální rada (angl. General Council) je třetím rozhodovacím orgánem ECB. Sestává z prezidenta a viceprezidenta ECB a guvernérů národních centrálních bank všech 27 členských států EU. Generální rada přispívá k poradenské a koordinační činnosti ECB a pomáhá připravovat budoucí rozšíření eurozóny.

84 Veškerá legislativní opatření, která jsou nutná k činnosti hospodářské a měnové unie, přijímá Rada EU na návrh Evropské komise. Evropský parlament se podílí na přijímání legislativy týkající se hospodářské a měnové unii a má poradní roli při řešení různých aspektů jejího fungování. Konzultace s Evropským parlamentem se vyžaduje při posuzování připravenosti členských států na vstup do eurozóny a při jmenování členů Výkonné rady ECB. Parlament má možnost pozvat prezidenta ECB a členy Výkonné rady ECB na jednání parlamentních výborů k vysvětlení měnové politiky ECB.

85 Lisabonská smlouva Změny se týkají zejména následujících oblastí: Cenová stabilita je uvedena jako cíl celého evropského hospodářství, čímž se dostává na pozici principu, který musí být respektován ve všech oblastech činnosti unijních institucí i členských států (čl. 3 odst. 3 Smlouvy o EU). Euro již není zmiňováno mezi symboly EU, ale je zakotveno jako oficiální měna hospodářské a měnové unie (čl. 3 odst. 4 Smlouvy o EU).

86 Evropská centrální banka je zařazena mezi unijní instituce. To nijak neovlivňuje její nezávislost. Drobná změna přichází ve jmenování členů Výkonné rady, kteří mají být jmenování Evropskou radou kvalifikovanou většinou na doporučení Rady, po konzultaci s Evropským parlamentem a Radou guvernérů (čl. 283 odst. 2 SFEU). Dle dosavadní úpravy je jmenování prováděno na základě dohody hlav států a vlád.

87 Euroskupina, která nyní funguje jako neformální fórum, je ustavena jako formální orgán. Účastníky jednání budou též zástupci Evropské komise a Evropské centrální banky. Ministři budou ze svého středu volit většinou hlasů předsedu Euroskupiny s funkčním obdobím 2,5 roku. Podrobnosti upravuje Protokol o Euroskupině (čl. 137 SFEU). v rámci Rady se setkává neformální skupina Eurogroup(Euroskupina) složená z ministrů financí zemí eurozóny. Cílem jejich setkání je koordinovat společná stanoviska a zaujímat společné postoje k otázkám projednávaným v Radě ECOFIN [složenou z ministrů hospodářství a financí]

88 I pro oblast měnové politiky byla posílena role Evropského parlamentu, neboť spolurozhodovací procedura se stane běžnou" legislativní procedurou. Pozice Komise je rovněž posílena, a to např. v případě, že zjistí, že hospodářské politiky členského státu nejsou v souladu s hlavními směry nebo že by mohly ohrozit řádné fungování hospodářské a měnové unie. V takovém případě může Komise vydat varování přímo členskému státu (čl. 120 odst. 4 SFEU).

89 KONEC

90

91

92