Smlouva o péči o zdraví podle OZ

Transkript

1 Univerzita Karlova v Praze Právnická fakulta Pavel Bláha Smlouva o péči o zdraví podle OZ Diplomová práce Vedoucí diplomové práce: doc. JUDr. Josef Salač, Ph.D. Katedra občanského práva Datum vypracování práce (uzavření rukopisu):

2 Prohlašuji, že předloženou diplomovou práci jsem vypracoval samostatně a že všechny použité zdroje byly řádně uvedeny. Dále prohlašuji, že tato práce nebyla využita k získání jiného nebo stejného titulu. V Českých Budějovicích dne Pavel Bláha

3 Poděkování Děkuji vedoucímu své diplomové práce doc. JUDr. Josefu Salačovi, Ph.D. za odborné vedení, cenné rady a připomínky k této práci a za jeho velmi vstřícný přístup. Dále bych chtěl poděkovat své rodině za veškerou podporu, kterou mi v průběhu celého studia poskytla.

4 Úvod Právní úprava smlouvy o péči o zdraví Úprava v občanském zákoníku Zdroje inspirace pro úpravu občanského zákoníku Jiné způsoby úpravy péče o zdraví Odchylky pojetí péče o zdraví v občanském zákoníku a zdrojích inspirace Koncepce péče o zdraví v občanském zákoníku Péče o zdraví dle DFCR Péče o zdraví dle nizozemského občanského zákoníku Další právní předpisy vztahující se k poskytování péče o zdraví Vztah dalších právních předpisů a občanského zákoníku Absence úpravy péče o zdraví v občanském zákoníku z roku Obecné shrnutí historického vývoje Vztah lékaře a pacienta před rokem Smlouva o péči o zdraví Pojem péče o zdraví Zdravotní služby a režim jejich úpravy Péče o zdraví podle občanského zákoníku Subjekty péče o zdraví a jejich postavení Příkazce Ošetřovaný Poskytovatel péče o zdraví Poučení Poučení ošetřovaného, který není plně svéprávný Terapeutické privilegium Odmítnutí poučení... 38

5 Poučení podle zákona o zdravotních službách Souhlas ošetřovaného Informovaný souhlas Forma souhlasu Informovaný souhlas v judikatuře Informovaný souhlas při poskytování zdravotních služeb Postup lege artis Soudní vymezení pojmu lege artis Odpovědnost poskytovatele Součinnost ošetřovaného Záznamy o péči o zdraví a ochrana osobních údajů Obsah, forma a uchovávání záznamů o péči Nahlížení do záznamů o péči o zdraví Poskytování anonymizovaných údajů o ošetřovaném Právní úprava zdravotnické dokumentace Přítomnost třetích osob Odměna za péči Srovnání úpravy jednotlivých institutů v občanském zákoníku a zdrojích inspirace Úprava převzatá ze zdrojů inspirace Poučení a souhlas ošetřovaného s úkony péče o zdraví Práva a povinnosti stran Záznamy o péči o zdraví Úprava zdrojů inspirace do občanského zákoníku nepřevzatá Ustanovení vztahující se k zdravotním službám Ustanovení použitelná pro úpravu v občanském zákoníku Závěr Seznam zkratek... 68

6 Seznam použitých pramenů a literatury Právní předpisy Judikatura Odborné publikace Odborné články a elektronické zdroje Abstrakt Abstract Klíčová slova Key words... 77

7 Úvod V českém soukromém právu proběhla v poměrně nedávné době celá řada změn. Jejich hlavní příčinou bylo dokončení procesu rekodifikace civilního práva hmotného tím, že k skončila účinnost občanského zákoníku z roku a k nabyl účinnosti nový zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník 2. Rekodifikační proces vnesl do českého občanského práva celou řadu nových institutů jedním z nich je i úprava obsažená v 2636 až 2651 OZ, smlouva o péči o zdraví. Tento smluvní typ představuje poměrně zásadní změnu v chápání péče o zdraví, neboť ji oproti dřívější úpravě jednoznačně staví, ve všech jejích formách, na smluvním základu. Nové pojetí péče o zdraví se tak přiklání k názorové skupině, která již za účinnosti předchozí soukromoprávní úpravy tvrdila, že zdravotní péče je poskytována na základě nepojmenovaného smluvního typu. Autoři příslušné části občanského zákoníku při tvorbě ustanovení týkajících se smlouvy o péči o zdraví zdůrazňovali jednak výše uvedenou potřebu určit, na jakém základě je zdravotní péče poskytovaná. Zároveň akcentovali i nutnost širšího pojetí oblastí služeb, které by na základě tohoto nového smluvního typu měly být poskytovány. Úprava péče o zdraví v občanském zákoníku se tak již nevztahuje pouze na zdravotní služby samotné, ale také na případy služeb směřujících k udržování a zlepšování zdraví v širším pojetí, jako jsou např. činnost léčitelů, masérů či chiropraktiků. Autoři se při tvorbě nové úpravy inspirovali zejména nizozemským občanským zákoníkem a návrhem příslušných ustanovení IV. knihy DCFR (Draft Common Frame of Reference, návrh společného referenčního rámce). 3 Úpravu smlouvy o péči o zdraví však rozhodně nelze chápat izolovaně. Stejně jako v případě dalších občanským zákoníkem typizovaných kontraktů, se i na tento smluvní typ v každém případě budou aplikovat i další obecná pravidla občanského 1 Česko. Zákon č. 40 ze dne 28. února 1964 občanský zákoník. In: Sbírka zákonů, Česká republika. 1964, částka 19, S Ve znění pozdějších předpisů. Dostupné také z: (dále také SOZ ) 2 Česko. Zákon č. 89 ze dne 3. února 2012 občanský zákoník. In: Sbírka zákonů, Česká republika. 2012, částka 33, S ISSN Dostupné také z: (dále také OZ ) 3 Důvodová zpráva k NOZ (konsolidovaná verze): Nový občanský zákoník. Ministerstvo spravedlnosti ČR [online]. S. 526 [cit ]. Dostupné z: 1

8 zákoníku, a to zejména obecné právo smluvní. V případě zdravotních služeb poskytovaných podle zvláštních právních předpisů, zejména podle zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování, ve znění pozdějších předpisů, 4 bude při praktické aplikaci nutné zkoumat především vztah zákona o zdravotních službách a občanského zákoníku, jakož i oblasti, v nichž se tyto dva předpisy prolínají, překrývají nebo naopak doplňují. Jako cíl této práce jsem si vytkl komplexně představit vztah vznikající při poskytování péče o zdraví včetně jeho jednotlivých prvků a porovnat českou úpravu smlouvy o péči o zdraví s úpravou kodexů, které při její tvorbě posloužily autorům jako předloha. Ve vlastním textu práce se tak nejprve budu zabývat právní úpravou smlouvy o péči o zdraví v občanském zákoníku a jejímu obecnému porovnání se zdroji, které při jejím vzniku působily jako zdroj inspirace. Stručně se též vyjádřím k dalším možnostem úpravy péče o zdraví v ostatních státech kontinentální Evropy. Na poskytování péče o zdraví jistě dopadají též další právní předpisy, proto se v první kapitole též budu zaobírat otázkou, které předpisy to jsou a jaký je jejich vztah k úpravě péče o zdraví v občanském zákoníku. Závěr první kapitoly pak věnuji absenci úpravy péče o zdraví za účinnosti předchozí soukromoprávní úpravy a jejímu řešení. Druhou část své práce již věnuji přímo smlouvě o péči o zdraví, jejím jednotlivým náležitostem, složkám a zejména výkladu jednotlivých pojmů, které úprava péče o zdraví obsahuje a se kterými se bude muset jak teorie, tak praxe vypořádat. Částečně se v této části vrátím též ke vztahu úpravy v občanském zákoníku a úpravy dalších právních předpisů. Zaměřím se zejména na vztah k institutům, jejichž úpravu lze nalézt ve více předpisech, a na aplikovatelnost konkrétních ustanovení upravujících péči o zdraví v občanském zákoníku. Tato matérie je přitom tak obsáhlá, že při jejím rozboru budu nucen opominout některé aspekty jako např. možné způsoby zániku smlouvy o péči o zdraví tak, abych dodržel stanovený rozsah této práce. 4 Česko. Zákon č. 372 ze dne 6. listopadu 2011 o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování (zákon o zdravotních službách). Ve znění pozdějších předpisů. In: Sbírka zákonů, Česká republika. 2011, částka 131, S Dostupné také z: ona_smlouvy (dále také ZZS ). 2

9 Ve třetí části své práce pak srovnám pojetí jednotlivých institutů péče o zdraví v občanském zákoníku s úpravou obsaženou v nizozemském občanském zákoníku a DCFR. Při tomto porovnání se pak hodlám věnovat též odchylkám a nedokonalostem, které lze v úpravě péče o zdraví při porovnání se zdroji inspirace nalézt. Ve vztahu k předpisům, které posloužily tvůrcům této části občanského zákoníku jako předloha, pak zmíním i ustanovení, která převzata nebyla, a to včetně možných důvodů. U pravidel, jejichž povaha to umožňuje, pak provedu krátké zamyšlení nad jejich případným zahrnutím či doplněním do české úpravy péče o zdraví. Závěr mé práce je pojat jako jakési shrnutí poznatků, které jsem při zpracovávání diplomové práce nabyl ve vztahu k novému smluvnímu typu smlouvě o péči o zdraví a její úpravě v občanském zákoníku a dalších právních předpisech. Závěrečné shrnutí zahrnuje i názory, které jsem si ohledně úpravy péče o zdraví jako celku utvořil. 3

10 1. Právní úprava smlouvy o péči o zdraví Poskytování péče o zdraví doznalo díky občanskému zákoníku, jenž vstoupil v účinnost , mnoha změn. První a z formálního hlediska bezesporu nejvýznamnější změnou je samotné zakotvení zvláštního smluvního typu, smlouvy o péči o zdraví, do české soukromoprávní úpravy. Z pohledu tvůrců občanského zákoníku nereflektovalo soukromé právo platné a účinné do odpovídajícím způsobem pojetí vzájemných práv a povinností osob poskytujících a přijímajících léčebné výkony. Toto pojetí totiž v zásadě stále vycházelo ze zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, ve znění pozdějších předpisů, který byl vystaven na postulátu veřejnoprávního nároku člověka na léčení vůči státu. Autoři občanského zákoníku nepovažovali za společenskému vývoji odpovídající ani fakt, že původní právní úprava dostatečně nereflektovala jiné případy péče o zdraví, jako jsou např. činnost masérů, léčitelů či chiropraktiků. Na základě nedostatků právní úpravy před rekodifikací a s cílem přiblížit soukromoprávní předpisy vnější realitě tak tvůrci občanského zákoníku navrhli zahrnout do nové právní úpravy i zvláštní smluvní typ, smlouvu o péči o zdraví. Tento smluvní typ měl jednak postavit najisto, že péče o zdraví je poskytována na soukromoprávním a především smluvním základě. Nová definice péče o zdraví pak měla též vybočit ze zavedeného stereotypu, když pod tento pojem zahrnula nejen zdravotní služby podle specifických zdravotnických předpisů, ale také právě další zmiňované výkony vedené snahou zlepšit nebo zachovat zdravotní stav. 5 Z pohledu zakotvení však nelze ustanovení o smlouvě o péči o zdraví v 2636 až 2651 OZ chápat izolovaně. Stejně jako v případě jiných občanským zákoníkem typizovaných kontraktů se totiž i na smlouvu o péči o zdraví budou vztahovat nejen obecná pravidla smluvního a v širším pojetí i závazkového práva obsažená v části čtvrté, hlavě I občanského zákoníku. Speciálně lze z této části občanského zákoníku upozornit na mnohými předvídanou aplikaci ustanovení o závazcích ze smluv 5 Důvodová zpráva k NOZ (konsolidovaná verze): Nový občanský zákoník. Ministerstvo spravedlnosti ČR [online]. S. 526 [cit ]. Dostupné z: 4

11 uzavíraných se spotřebitelem. 6 Při posuzování souvislostí uzavření smlouvy o péči o zdraví mohou pak být použita též pravidla o právních jednáních. Dílčích úprav nejen občanského zákoníku, které se v konečném důsledku mohou vztahovat na péči o zdraví či její některou fázi, nalezneme ostatně celou řadu. V dalším textu práce bude zařazen demonstrativní výčet takových ustanovení. V případech, v nichž pravděpodobně nastane širší uplatnění, pak vztah a uplatnění těchto ustanovení v konkrétních věcných případech péče o zdraví podrobím hlubší analýze Úprava v občanském zákoníku Jak vyplývá z textu výše, velkou část právní úpravy, která se ať již ve větší či menší míře vztahuje na smlouvu o péči o zdraví, popř. její různé aspekty, nalezneme v občanském zákoníku. Autoři tohoto nového soukromoprávního kodexu zařadili úpravu smlouvy o péči o zdraví do části čtvrté (Relativní majetková práva), hlavy II (Závazky z právních jednání) dílu 9 (Péče o zdraví). Smlouva o péči o zdraví je tedy k nalezení v rozmezí 2636 až 2651 OZ. Ustanovení 2636 a 2637 OZ popisují základní rysy smlouvy o péči o zdraví a zároveň vymezují, jaké úkony lze pod pojem péče o zdraví podřadit. Navazující čtyři paragrafy ( 2638 až 2641 OZ) pojednávají o poučení ošetřovaného ohledně zamýšleného vyšetření, navrhované péče o zdraví a po vyšetření též ohledně zdravotního stavu ošetřovaného a případného dalšího postupu. V následujících ustanoveních ( 2642 až 2646 OZ) se pak úprava smlouvy o péči o zdraví věnuje dalším právům a povinnostem stran. Ustanovení 2647 až 2650 OZ pak upravují záznamy o péči o zdraví včetně jejich nutných náležitostí a povinnosti jejich vedení. Poslední ustanovení, které díl 9 obsahuje, 2651 OZ, upravuje možnost odmítnutí péče o zdraví v případech, kdy ošetřovaný a příkazce jsou dvěma různými osobami. Úpravě jednotlivých institutů spojených s péčí o zdraví se bude podrobněji věnovat především druhá kapitola této práce. Jak již však bylo uvedeno výše, relevantní ustanovení pro úpravu smlouvy o péči o zdraví obsahuje též celá část čtvrtá, hlava I (Všeobecná ustanovení o závazcích), 1721 až 2054 OZ. Z této hlavy pak lze speciálně připomenout úpravu tzv. spotřebitelských smluv v dílu 4 (Ustanovení o závazcích ze smluv uzavíraných se 6 DOLEŽAL, Tomáš. Vybrané právní aspekty spojené se smluvním charakterem poskytování zdravotních služeb. Časopis zdravotnického práva a bioetiky [online]. 3/2014, s [cit ]. ISSN Dostupné z: 5

12 spotřebitelem), 1810 až 1867 OZ. Při posuzování výkladu, formy, platnosti a jiných náležitostí právního jednání při uzavírání, plnění či změnách smlouvy může dále přistoupit též úprava právních jednání obsažená v části první (Obecná část), hlavě V (Právní skutečnosti), dílu 1 (Právní jednání), 545 až 599 OZ. V určitých situacích pak bude ve vztahu k osobnostním právům člověka nutné aplikovat též ustanovení části první občanského zákoníku (Obecná část), hlavy II (Osoby), dílu 2 (Fyzické osoby), zejména pak pododdílu 3 (Právo na duševní a tělesnou integritu), 91 až 103 OZ, a pododdílu 4 (Práva člověka převzatého do zdravotnického zařízení bez jeho souhlasu), 104 až 110 OZ. V případech, kdy při poskytování péče o zdraví dojde ke vzniku újmy, bude nutné aplikovat též ustanovení obsažená v občanském zákoníku části čtvrté, hlavě III (Závazky z deliktů), a to téměř výhradně dílu 1 (Náhrada majetkové a nemajetkové újmy), 2894 až 2971 OZ Zdroje inspirace pro úpravu občanského zákoníku V kontinentální Evropě lze pozorovat několik možností, jakými lze přistoupit k chápání vztahů při poskytování zdravotní péče. Čeští zákonodárci se nechali inspirovat způsobem úpravy péče o zdraví v rámci zvláštního smluvního typu zařazeného do civilněprávního kodexu. Hlavní inspirací se jim tak staly dvě úpravy, a to nizozemský občanský zákoník (čl. 7:446 a násl.) a návrh společného evropského referenčního rámce Draft Common Frame of Reference (příslušná ustanovení IV. knihy, zejména čl. IV.C. 8:101 a násl.) (v textu práce také jako DCFR ). 7 Zavedení nového smluvního typu, smlouvy o péči o zdraví, v občanském zákoníku koresponduje s obdobnými trendy především v kontinentální Evropě. Některé státy již měly zvláštní úpravu vztahů vznikajících při poskytování péče o zdraví zavedenu delší dobu, jiné země jako např. Spolková republika Německo se své předchozí pojetí poskytování péče o zdraví rozhodly obměnit teprve nedávno, kdy učinily změny obdobné těm, které lze pozorovat v České republice. Obecné tendence směřující k osamostatnění úpravy poskytování péče o zdraví však nejen v Německu 7 Důvodová zpráva k NOZ (konsolidovaná verze): Nový občanský zákoník. Ministerstvo spravedlnosti ČR [online]. S. 526 [cit ]. Dostupné z: 6

13 existovaly již řadu let. Další státy se pak vydaly zcela či částečně jiným směrem než čeští zákonodárci, což bude nastíněno níže Jiné způsoby úpravy péče o zdraví Česká právní úprava se po rekodifikaci soukromého práva přiklonila k přístupu, který zvolili zákonodárci v Nizozemsku a který funguje od roku 2013 také v Německu. Kromě popsaného a v českém právu využitého zařazení smlouvy o péči o zdraví do občanského zákoníku jako zvláštního smluvního typu se lze v Evropě setkat i s jinými možnostmi úpravy tohoto vztahu. V zemích, kde je vztah pacienta a poskytovatele péče postaven na smluvním základu, může být úprava tohoto vztahu provedena občanským zákoníkem bez užití zvláštního smluvního typu. Tím pak dochází k podřazování vztahů vznikajících při poskytování péče o zdraví pod obecnější smluvní typy, a to zejména smlouvu mandátní, smlouvu služební, či v některých případech též smlouvu o dílo. Jako příklad zemí, ve kterých se s takovouto úpravou setkáme, lze uvést např. Rakousko, Švýcarsko nebo Itálie. 9 Poněkud odlišný přístup pak zaujímá právní úprava na Slovensku. Tamější poskytování zdravotní péče se totiž řídí úpravou zvláštního typu smlouvy, který ovšem není podřazen pod slovenský občanský zákoník, nýbrž pod zvláštní zákon č. 576/2004 Z.z., o zdravotní péči, službách souvisejících s poskytováním zdravotní péče a o změně a doplnění některých zákonů. Uvedený zákon a v něm zahrnutá úprava zvláštní dohody o poskytování zdravotní péče však vůbec neřeší celou řadu soukromoprávních aspektů poměru smluvních stran. A proto zde při aplikaci této právní úpravy bude mnohdy nutné souběžně využít i úpravu některých institutů zahrnutou ve slovenském občanském zákoníku. 10 Stále méně častěji se lze setkat s pojetím, ve kterém je v důsledku zvláštní koncepce poskytování péče o zdraví zcela popírána samotná existence smluvního vztahu mezi poskytovatelem péče a pacientem. V ČSSR byl do roku 1989 vztah mezi 8 DOLEŽAL, Tomáš. Poskytování zdravotních služeb po nabytí účinnosti nového občanského zákoníku. Časopis zdravotnického práva a bioetiky [online]. 2/2013, S [cit ]. ISSN Dostupné z: 9 DOLEŽAL, Tomáš. Poskytování zdravotních služeb po nabytí účinnosti nového občanského zákoníku. Časopis zdravotnického práva a bioetiky [online]. 2/2013, S [cit ]. ISSN Dostupné z: 10 ŠVESTKA, Jiří, Jan DVOŘÁK, Josef FIALA a kol. Občanský zákoník. Komentář. Svazek VI. 1. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2014, 1516 s. ISBN S

14 občanem a zdravotnictvím považován za vztah administrativněprávní. Od tohoto pojetí se však teorie i praxe postupně začala odchylovat již v 90. letech. Vstup nové civilněprávní úpravy v účinnost pak postavil najisto, že vztah mezi poskytovatelem péče, nejen ve zdravotnictví, a příkazcem je postaven na soukromoprávním a smluvním základě. Nicméně i v dnešní době lze nalézt státy, v nichž v důsledku právní úpravy a přístupu praxe stále nelze hovořit o smluvním vztahu při poskytování péče o zdraví. Za typický příklad takové země lze považovat Velkou Británii. 11 Ve Velké Británii totiž od roku 1948 funguje systém poskytování zdravotní péče tzv. National Health Service, v jehož rámci se vychází z toho, že mezi lékařem a pacientem neexistuje smluvní vztah. Tento názor vychází z faktu, že povinnost poskytovat pacientovi zdravotní služby je dána přímo ze zákona, čímž je neslučitelná se smluvním ujednáním, a zároveň zde chybí prvek tzv. consideration, tedy úhrady ze strany pacienta Odchylky pojetí péče o zdraví v občanském zákoníku a zdrojích inspirace Vliv zdrojů inspirace se v úpravě smlouvy o péči o zdraví v občanském zákoníku projevuje především v systematice úpravy a volbě věcných řešení. Řazením jednotlivých institutů ve vztahu ke smlouvě o péči o zdraví se úprava občanského zákoníku velmi podobá řešení použitému v holandském občanském zákoníku. Přesto i v porovnání s tímto předpisem nalezneme řadu odlišností, a to ať již v obecném koncepčním pojetí, tak i v případě jednotlivých prvků úpravy. V této části diplomové práce se zaměřím především na odlišnosti v samotném pojetí pojmu péče o zdraví, které občanský zákoník oproti oběma hlavním zdrojům inspirace vykazuje. Rozdílům, které se týkají úpravy jednotlivých institutů ve vztahu ke smlouvě o péči o zdraví, pak bude věnována třetí kapitola, kde budou tyto jednotlivé odchylky blíže rozebrány Koncepce péče o zdraví v občanském zákoníku První a poměrně výraznou odchylku českého občanského zákoníku v porovnání s holandským občanským zákoníkem a DCFR lze spatřit v koncepci chápání péče 11 DOLEŽAL, Tomáš. Poskytování zdravotních služeb po nabytí účinnosti nového občanského zákoníku. Časopis zdravotnického práva a bioetiky [online]. 2/2013, S [cit ]. ISSN Dostupné z: 12 DOLEŽAL, Tomáš. Vztah lékaře a pacienta z pohledu soukromého práva. 1. vydání. Praha: Leges, 2012, 160 s. ISBN S

15 o zdraví a výkonů, které tato zahrnuje, a naopak činností, které pod pojem péče o zdraví podřadit nelze. Český občanský zákoník v 2637 uvádí: Péče o zdraví zahrnuje úkon, prohlídku nebo radu a všechny další služby, které se týkají bezprostředně ošetřovaného a které jsou vedeny snahou zlepšit nebo zachovat jeho zdravotní stav. Péče o zdraví však není činnost spočívající jen v prodeji nebo jiném převodu léků. Důvodová zpráva k citovanému ustanovení uvádí, že právnímu režimu smlouvy o péči o zdraví by měly být podřazovány všechny léčebné úkony nejen v oblasti zdravotní péče v užším slova smyslu zdravotních služeb, ale i činnosti dalších příbuzných oborů jako např. výkony masérů, chiropraktiků či léčitelů. 13 Podle odborné literatury bude přitom při posuzování, zda lze ten který úkon řadit pod péči o zdraví, zapotřebí vykládat text citovaného ustanovení volněji. Za součást péče o zdraví bude třeba považovat i ty úkony, které sice bezprostředně nesměřují k zlepšení či zachování zdravotního stavu, ale ve své podstatě nutně souvisejí s činnostmi, jež tyto cíle mají. Příkladem takové činnosti může být posouzení zdravotního stavu v rámci ověřování způsobilosti ke vzdělávání, výkonu zaměstnání, či pro sportovní účely. 14 V českém pojetí navíc figuruje prvek, který lze chápat jako zcela zásadní odchylku od obdobných úprav v zahraničí, a to včetně dvou shora zmíněných zdrojů inspirace. Je jím fakt, že podstatná část výkonů, které lze podřadit pod pojem péče o zdraví, je upravena zvláštními právními předpisy zejména již zmiňovaným zákonem o zdravotních službách. Taková dvojkolejnost úpravy péče o zdraví nemá v kontinentální Evropě obdoby, i když je zřejmé, že i v ostatních státech přistoupí k úpravě smluvního vztahu péče o zdraví další práva a povinnosti vyplývající z předpisů upravujících poskytování zdravotní péče v užším slova smyslu Péče o zdraví dle DFCR DCFR volí v porovnání s popsaným českým přístupem poněkud užší koncepci úpravy péče o zdraví. Ustanovení DCFR IV. knihy, čl. IV.C. 8:101 a násl. se primárně, jak vyplývá z ust. čl. IV.C. - 8:101 odst. (1), vztahují na poskytování 13 Důvodová zpráva k NOZ (konsolidovaná verze): Nový občanský zákoník. Ministerstvo spravedlnosti ČR [online]. S. 526 [cit ]. Dostupné z: 14 ŠVESTKA, Jiří, Jan DVOŘÁK, Josef FIALA a kol. Občanský zákoník. Komentář. Svazek VI. 1. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2014, 1516 s. ISBN S DOLEŽAL, Tomáš. Poskytování zdravotních služeb po nabytí účinnosti nového občanského zákoníku. Časopis zdravotnického práva a bioetiky [online]. 2/2013, S [cit ]. ISSN Dostupné z: 9

16 zdravotní péče v užším slova smyslu, tedy zdravotních služeb dle terminologie české legislativy. Tomu odpovídá i volba některých věcných řešení obsažených v úpravě péče o zdraví. Poskytovatel péče je ku příkladu dle čl. IV.C. 8:102 povinen přiměřeným způsobem zjišťovat zdravotní stav pacienta, jeho předchozí onemocnění, případné alergie, dříve poskytnutou péči a pacientovy požadavky a preference ve vztahu k péči, která mu má být poskytnuta. Poskytovatel je dle stejného ustanovení dále povinen provést vyšetření a testy nutné pro diagnostikování pacienta a také konzultovat svůj další postup s případnými dalšími poskytovateli pečujícími o pacienta. V čl. IV.C. - 8:108 odst. (4) DCFR pak můžeme nalézt úpravu dříve vyslovených přání pacienta pro případ, kdy by pacient nebyl schopen projevit svou vůli ohledně péče, která mu má být poskytnuta. Obě popsaná ustanovení nekorespondují s žádným ustanovením úpravy péče o zdraví v českém občanském zákoníku. S obdobnými prvky se však lze setkat v českém právním prostředí v zákoně o zdravotních službách. Uvedené konstatování tedy ještě více potvrzuje předpoklad, že primárním cílem autorů DCFR byla úprava zdravotní péče v užším slova smyslu. Ve vztahu k výkonům, v jejichž rámci je vykonávána činnost obdobná zdravotním službám, obsahuje DCFR úpravu čl. IV.C. - 8:101 odst. (2). Citovaná úprava stanoví, že ustanovení o péči o zdraví se přiměřeně užijí i na smlouvy, podle nichž se poskytovatel zaváže provádět jiné služby za účelem změny fyzického nebo mentálního stavu osoby. Toto ustanovení tedy ve své podstatě rozšiřuje aplikovatelnost popsaných ustanovení DCFR i na další výkony, avšak s určitými odchylkami. Příkladem takové odchylky může být činnost masérů, neboť zcela zjevně nelze po masérovi spravedlivě požadovat, aby před výkonem jednorázové masáže sestavil anamnézu pacientových dřívějších nemocí, zranění a dalších symptomů, a to včetně léčby, která již byla pacientovi poskytnuta. Uvedené postupy posuzování naopak bude zcela nepochybně nutné v určité míře dodržovat při poskytování lékařské péče. DCFR tedy na rozdíl od české právní úpravy cílí primárně na úpravu vztahu pacienta a lékaře při poskytování zdravotních služeb. Na rozdíl od české právní úpravy se zde však nesetkáme s požadavkem, že úkony zdravotní péče musí být vedeny snahou zlepšit nebo alespoň zachovat zdravotní stav pacienta. V pojetí DCFR tedy nebude pochyb, že o smluvní vztah péče o zdraví půjde i v případě výkonů např. plastické chirurgie, jejichž účelem je pouze kosmetická úprava části těla pacienta. V případě 10

17 české právní úpravy toto v důsledku znění 2637 OZ není postaveno najisto. Naopak při využití doslovného jazykového výkladu předmětného ustanovení by ona kosmetická úprava části těla pacienta pod péči o zdraví podle českého občanského zákoníku podřazena být neměla. Výkladová praxe teprve v budoucnu ukáže, jak široce bude pojem péče o zdraví vykládán. Avšak podle mého názoru lze předpokládat, že výkony uvedené v tomto odstavci a jím obdobné budou praxí pod péči o zdraví podřazovány, neboť jejich skutečná povaha je ve své podstatě velmi blízká charakteru úkonů, na které občanský zákoník primárně a doslovně cílí Péče o zdraví dle nizozemského občanského zákoníku Holandský občanský zákoník obsahuje v čl. 7:446 odst. (2) písm. a) výčet výkonů, které jsou za péči o zdraví považovány. Tento se velmi podobá výčtu, který zvolil i český zákonodárce. Naopak za odlišující prvek je možné považovat zejména čl. 7:446 odst. (2) písm. b) nizozemské úpravy, který stanoví, že péčí o zdraví je i jiná činnost lékařů a stomatologů, je-li vykonávána přímo ve vztahu k člověku. Při výkladu uvedených ustanovení v jejich vzájemné souvislosti lze tedy dovozovat, že i holandská úprava smlouvy o péči o zdraví se vztahuje toliko na určité činnosti lékařů a stomatologů, ale na rozdíl od té české neupravuje vztahy vzniklé při činnosti léčitelů, masérů a obdobných zdravotnictví příbuzných oborů. Definici péče o zdraví doplňuje v nizozemském občanském zákoníku čl. 7:446 odst. (3) a odst. (4). Odst. (3) explicitně vyjadřuje, že péčí o zdraví se rozumí i péče o zdraví ve zdravotnických zařízeních, zařízeních sociálních služeb a obdobných zařízeních. Toto česká právní úprava sice výslovně nestanoví, avšak např. ze znění 2646 odst. 1 OZ lze dovodit, že s podobným řešením zákonodárce implicitně počítá. Holandský občanský zákoník pak doplňuje v čl. 7:446 odst. (4) negativní výčet činností, které pod péči o zdraví neřadí. Těmito výkony jsou především hodnocení zdravotního stavu či zdravotnické výkony prováděné dle instrukce osob odlišných od pacienta a v souvislosti s určením nároků, závazků a přiznáním pojistného plnění či jiných dávek. Péčí o zdraví se dle citovaného ustanovení nerozumí ani posuzování fyzické kondice a zdravotního stavu pro účely vzdělávání, zaměstnání, sportu či jiných činností, pro něž se taková posuzování běžně provádějí. 11

18 Nizozemský občanský zákoník též implicitně připouští, že poskytovatelem péče o zdraví může být též lékárník. Takový závěr podporuje znění čl. 7:459 odst. (1) druhé věty, která začíná slovy Je-li poskytovatelem péče lékárník. Z uvedeného pak nelze než usuzovat, že minimálně určitý výsek činnosti lékárníků bude možné podřadit pod holandskou úpravu smlouvy o péči o zdraví. Takový přístup je však nutno považovat za zcela opačný než ten, který zvolil český zákonodárce. V ustanovení 2637 OZ větě druhé totiž nalezneme negativní vymezení, podle něhož činnost spočívající v prodeji nebo jiném převodu léků péčí o zdraví není. Česká právní úprava tak zcela odlišně od té nizozemské prakticky stanoví, že činnost lékárníků nelze podřadit pod institut smlouvy o péči o zdraví. Ve zbývajícím rozsahu se tedy holandská úprava péče o zdraví liší od té české zejména tím, že se nevztahuje na činnosti oborů příbuzných zdravotním službám, jako jsou výkony masérů či léčitelů. Rovněž při důsledném výkladu 2637 OZ bychom však též mohli dojít k závěru, že česká právní úprava je zároveň i o něco užší, neboť činnost lékařů, která nemá za cíl zlepšení či zachování zdravotního stavu pacienta, by při striktní jazykové interpretaci uvedeného ustanovení nebylo možné považovat za péči o zdraví. Takovou aplikaci však nejspíše praxe překoná volnějším výkladem uvedeného ustanovení tak, že za součást péče o zdraví bude považovat i ty činnosti, které bezprostředně nesledují zlepšení či zachování zdraví, ale které s takovými úkony ze své podstaty souvisejí. 16 V tomto směru považuji nizozemskou úpravu za poněkud promyšlenější a pro praxi o něco uchopitelnější, ačkoliv ani u českého způsobu řešení nelze předpokládat názorové rozepře ohledně v předchozí větě popsané interpretace Další právní předpisy vztahující se k poskytování péče o zdraví K ustanovením občanského zákoníku upravujícím přímo smlouvu o péči o zdraví a ustanovením dalších částí občanského zákoníku, která se na smlouvu o péči o zdraví užijí vždy popř. při splnění dalších podmínek, mohou ještě v některých specifických případech přistoupit další právní předpisy. Odborná literatura v tomto smyslu nejčastěji uvádí zákon o zdravotních službách. Jak je z důvodové zprávy patrné, již samotní autoři 16 ŠVESTKA, Jiří, Jan DVOŘÁK, Josef FIALA a kol. Občanský zákoník. Komentář. Svazek VI. 1. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2014, 1516 s. ISBN S

19 občanského zákoníku počítali s tím, že úprava smlouvy o péči o zdraví se bude v jistých situacích střetávat a překrývat s úpravou jiného právního předpisu. 17 Zákon o zdravotních službách v tomto směru však bezpochyby nelze považovat za jediný právní předpis, který může v některých případech modifikovat práva a povinnosti vyplývající pro smlouvu o péči o zdraví z občanského zákoníku. Dalšími takovými předpisy mohou být ku příkladu zákon č. 373/2011 Sb., o specifických zdravotních službách, ve znění pozdějších předpisů, 18 či zákon č. 374/2011 Sb., o zdravotnické záchranné službě, ve znění pozdějších předpisů 19. Ke zmíněným zdravotnickým předpisům přistupuje také Úmluva na ochranu lidských práv a důstojnosti lidské bytosti v souvislosti s aplikací biologie a medicíny 20 a Dodatkový protokol k Úmluvě o lidských právech a biomedicíně o zákazu klonování lidských bytostí 21. Ačkoliv zákon o zdravotních službách a další zdravotnické předpisy na něj navazující z Úmluvy o lidských právech a biomedicíně a Dodatku Úmluvy o lidských právech a biomedicíně ve značné míře vycházejí, nelze vždy s jistotou říci, že jsou tyto právní předpisy ve stoprocentním souladu. V jejich případném rozporu by pak podle pravidla normy vyšší právní síly měla přednost úprava obsažená v Úmluvě o lidských právech a biomedicíně popř. v Dodatku Úmluvy o lidských právech a biomedicíně DOLEŽAL, Tomáš. Poskytování zdravotních služeb po nabytí účinnosti nového občanského zákoníku. Časopis zdravotnického práva a bioetiky [online]. 2/2013, S [cit ]. ISSN Dostupné z: 18 Česko. Zákon č. 373 ze dne 6. listopadu 2011 o specifických zdravotních službách. In: Sbírka zákonů, Česká republika. 2011, částka 131, S Ve znění pozdějších předpisů. Dostupné také z: 19 Česko. Zákon č. 374 ze dne 6. listopadu 2011 o zdravotnické záchranné službě. In: Sbírka zákonů, Česká republika. 2011, částka 131, S Ve znění pozdějších předpisů. Dostupné také z: 20 Rada Evropy. Mezinárodní smlouva č. 96 ze dne 4. dubna 1997 Úmluva na ochranu lidských práv a důstojnosti lidské bytosti v souvislosti s aplikací biologie a medicíny. In: Sbírka mezinárodních smluv, Česká republika. 2001, částka 44, S Dostupné také z: (dále také jako Úmluva o lidských právech a biomedicíně ). 21 Rada Evropy. Mezinárodní smlouva č. 97 ze dne 12. ledna 1998 Dodatek úmluvy na ochranu lidských práv a důstojnosti lidské bytosti v souvislosti s aplikací biologie a medicíny o zákazu klonování lidských bytostí. In: Sbírka mezinárodních smluv, Česká republika. 2001, částka 44, S Dostupné také z: (dále také jako Dodatek Úmluvy o lidských právech a biomedicíně ). 22 Důvodová zpráva (volební období ) 405/0 Vládní návrh zákona o zdravotních službách. Vláda. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting. [cit ]. 13

20 Vzhledem k tomu, že z různých právních předpisů, včetně občanského zákoníku, vyplývá povinnost poskytovatele péče o zdraví vést záznamy o péči o zdraví, které bezpochyby obsahují mimo jiné i řadu osobních a citlivých údajů, lze předpokládat, že v této části péče o zdraví bude nutné zohledňovat též úpravu ochrany osobních údajů, a tedy především zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů, ve znění pozdějších předpisů 23. Uvedené normy přitom rozhodně nelze považovat za vyčerpávající výčet právních předpisů, jejichž aplikace může připadat v úvahu při posuzování vztahů vzniklých v souvislosti se smlouvou o péči o zdraví. Jedná se spíše o jakýsi demonstrativní výčet úprav, jejichž aplikace je odbornou literaturou nejčastěji předpokládána 24 nebo jejichž aplikaci lze dovodit z povahy jednotlivých institutů Vztah dalších právních předpisů a občanského zákoníku Ustanovení o smlouvě o péči o zdraví v občanském zákoníku žádným zvláštním způsobem neupravují vztah této občanskoprávní úpravy péče o zdraví k úpravě obsažené v dalších právních předpisech, jež bude v některých případech při poskytování péče o zdraví nutné aplikovat. Pro kvalifikaci tohoto vztahu tak bude nutné využít úpravu občanského zákoníku obsaženou v části první, dílu 2 (Užití předpisů občanského práva). Dle ustanovení 9 odst. 2 občanského zákoníku se soukromá práva a povinnosti osobní a majetkové povahy řídí občanským zákoníkem v tom rozsahu, v jakém je neupravují jiné právní předpisy. Z citovaného ustanovení tedy vyplývá, že občanský zákoník je v tomto rozsahu obecným soukromoprávním předpisem, tzv. lex generalis. Podle obecně uznávaného právního principu lex specialis derogat legi generali, který je pro některé soukromoprávní vztahy mimo jiné zachycen i v uvedeném ustanovení, pak bude mít úprava zvláštních právních předpisů přednost před úpravou předpisu obecného. 23 Česko. Zákon č. 101 ze dne 4. Dubna 2000 o ochraně osobních údajů a o změně některých zákonů. In: Sbírka zákonů, Česká republika. 2000, částka 32, S Ve znění pozdějších předpisů. Dostupné také z: &what=cislo_zakona_smlouvy (dále také jako zákon o ochraně osobních údajů ). 24 Srov. např. DOLEŽAL, Tomáš. Poskytování zdravotních služeb po nabytí účinnosti nového občanského zákoníku. Časopis zdravotnického práva a bioetiky [online]. 2/2013, S [cit ]. ISSN Dostupné z: 14

21 Aplikujeme-li uvedené na ustanovení týkající se smlouvy o péči o zdraví, lze konstatovat, že občanskoprávní úprava tohoto institutu se použije na vztahy založené v rámci péče o zdraví v tom rozsahu, v jakém tato není upravena zvláštními právními předpisy, nejčastěji pak patrně již uvedeným zákonem o zdravotních službách. 25 I z důvodové zprávy je přitom zřejmé, že autoři občanského zákoníku takový postup při aplikaci ustanovení o péči o zdraví předpokládali, což vyplývá mimo jiné především z formulace: Právní režim se navrhuje upravit obecně pro jakákoliv léčebné výkony, nejen tedy pro oblast výkonu zdravotní péče v užším slova smyslu s tím, že navržená úprava nezasahuje do zvláštní zákonné úpravy platné pro poskytování zdravotní péče, která jako speciální zůstává nedotčena Absence úpravy péče o zdraví v občanském zákoníku z roku 1964 V této části práce vstupuje do popředí zejména jeden ze vztahů, který by smlouva o péči o zdraví měla upravovat, a sice vztah lékaře a pacienta při poskytování zdravotních služeb (před účinností zákona o zdravotních službách označovaný jako zdravotní péče). Povaha ostatních vztahů, které lze podle definice 2637 OZ považovat za péči o zdraví, vycházela patrně především z ustanovení 51 SOZ šlo tedy o smlouvy inominátní. Při posuzování jejich jednotlivých prvků bylo pak přihlíženo k úpravě smluvního typu, který se svou povahou nejvíce podobal povaze poskytovaného výkonu. Takového závěru lze dosáhnout přiměřeným použitím rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne vydaného pod sp. zn. 25 Cdo 1050/2012, v němž Nejvyšší soud České republiky ke smlouvě o provedení plastické operace uvádí: Je poměrně běžné, že člověk uzavírá smlouvy, jejichž předmětem je úprava částí lidského těla či provedení lékařského zákroku spojeného s výraznějším zásahem do tělesné integrity, a to převážně nebo výhradně z estetických důvodů za účelem změny zevnějšku, typicky jde o plastickou chirurgickou operaci. V občanském zákoníku však není upraven smluvní typ, který by přímo vymezoval práva a povinnosti smluvních stran; proto právní vztahy, které vznikají z inominátních smluv podle 51 obč. zák., se posuzují analogicky podle právní úpravy jim nejbližší (srov. 491 obč. 25 UHEREK, Pavel. K některým ustanovením smlouvy o péči o zdraví dle nového občanského zákoníku a jejich srovnání se zákonem o zdravotních službách. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit ] 26 Důvodová zpráva k NOZ (konsolidovaná verze): Nový občanský zákoník. Ministerstvo spravedlnosti ČR [online]. S. 526 [cit ]. Dostupné z: 15

22 zák.). Takovou je v těchto případech zpravidla smlouva o opravě a úpravě věci podle 652 a násl. obč. zák., která je svým obsahem a účelem relativně srovnatelná se smlouvou o zásahu do lidského organizmu (srov. 853 obč. zák. upravující přípustnost analogie v občanskoprávních vztazích). Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu i soudu prvního stupně jednoznačně vyplývá, že uvedená ustanovení občanského zákoníku soudy aplikovaly nikoli přímo, ale pouze analogicky s respektováním veškerých specifik, která vyplývají z toho, že se jedná o úpravu části lidského těla, tedy o zásah do tělesné integrity člověka. Ostatně i v soudní judikatuře se prosadil právní názor na posouzení smlouvy o provedení plastické operace jako smlouvy nepojmenované dle 51 obč. zák. (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne , sp. zn. 25 Cdo 3129/2011). 27 Vzhledem k tomu, že dle výše citovaného rozhodnutí nepovažoval Nejvyšší soud České republiky výkon plastických operací v rámci předchozí soukromoprávní úpravy za běžný výkon lékařské péče v užším slova smyslu, lze podle mého názoru uvedené závěry patrně vztáhnout i na výkony povolání, jež jsou svou povahou poskytování zdravotní péče v užším slova smyslu příbuzná, typicky tedy výkony masérů či chiropraktiků. Spočívala-li tedy poskytovaná péče ve výkonech ku příkladu masérů či chiropraktiků, byla tímto nejbližším smluvním typem většinou smlouva příkazní. V případech, kdy se poskytovatel péče naopak zavázal pro ošetřovaného něco zhotovit, typicky např. zubní náhradu, uzavřená inominátní smlouva pak měla nejblíže ke smlouvě o dílo, jejíž úpravou se tak v určitých částech též mohla řídit. V této části práce se věnuji zejména povaze vztahu lékaře a pacienta, neboť pro určení tohoto vztahu lze najít širší zdroje v podobě závěrů jak teorie, tak praxe. Zároveň lze říci, že výkon lékařské praxe lze považovat za vrcholnou činnost podřazenou nynějším občanským zákoníkem pod péči o zdraví. Z toho důvodu se domnívám, že jak za účinnosti rekodifikačních předpisů, tak za účinnosti předchozí soukromoprávní úpravy byly a stále jsou závěry, ke kterým se ohledně lékařské péče teorie a praxe dobraly, přiměřeně použitelné i na činnosti příbuzné. 27 Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. října 2013, sp. zn. 25 Cdo 1050/2012. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting. Dostupné také z: A?openDocument&Highlight=0,. 16

23 Obecné shrnutí historického vývoje Z historického pohledu byl vztah lékaře a pacienta vznikající při poskytování péče o zdraví vztahem jednoduchým, kdy na straně jedné stál lékař a poskytovatel péče o zdraví v jedné osobě a na straně druhé stál pacient a příjemce péče o zdraví také v jedné osobě. Veškerá respektive převážná část práv a povinností byla upravena dvoustranným právním jednáním (dříve označovaným také jako právní úkon), smlouvou uzavřenou mezi dvěma výše popsanými smluvními stranami. Postupem času začaly k popsanému jednoduchému vztahu přistupovat další a další skutečnosti, a to jak z hlediska postavení jednotlivých smluvních stran 28, tak z hlediska modifikace práv a povinností z tohoto vztahu vzešlých prostřednictvím mimosmluvních ustanovení právních předpisů zejména kogentní povahy. Vztahy vznikající při poskytování péče o zdraví totiž postupně regulovala celá řada veřejnoprávních předpisů. Zároveň ke komplikaci těchto vztahů přispěl i fakt, že v mnohých případech přistupovaly k základním dvěma subjektům tohoto vztahu i subjekty další. V první řadě to byly zdravotní pojišťovny (dříve též označované jako pokladny), které se podílely zejména na úhradě poskytnuté péče. 29 K diverzifikaci a množení subjektů figurujících ve vztazích poskytování péče pak značnou měrou přispěl i rozvoj zdravotnických zařízení, která ve smlouvách o poskytování péče o zdraví často nahradila jednotlivé lékaře na straně poskytovatele. Vzhledem k tomu, že zdravotnická zařízení jsou a historicky i byla svou povahou právnickou osobou, musela tato k poskytování péče užívat lékaře a další personál, nejčastěji v postavení zaměstnanců toho kterého zdravotnického zařízení. Lékař pak v takovém vztahu vystupoval jako zástupce smluvní strany poskytovatele. K diferenciaci a množení subjektů však docházelo i na straně druhé, tedy u příjemce péče o zdraví. Příkladem takového procesu může být právě úprava občanského zákoníku, která dokonce přímo počítá s tím, že osoba, která péči o zdraví objednává - příkazce, nemusí být zároveň osobou, která objednanou péči přijímá - ošetřovaným. 28 DOLEŽAL, Tomáš. Vztah lékaře a pacienta z pohledu soukromého práva. 1. vydání. Praha: Leges, 2012, 160 s. ISBN S DOLEŽAL, Tomáš. Vztah lékaře a pacienta z pohledu soukromého práva. 1. vydání. Praha: Leges, 2012, 160 s. ISBN S

24 Uvedený vývoj a štěpení jednotlivých prvků péče o zdraví ještě nemusí nutně znamenat a zpravidla také neznamená, že by se ze smlouvy o péči o zdraví stávalo vícestranné právní jednání. Praktickým důkazem takového vývoje budiž opět úprava smlouvy o péči o zdraví v občanském zákoníku. Přestože tato úprava výslovně počítá s tím, že odměnu poskytovateli péče nemusí hradit samotný příkazce, i s tím, že příkazce a ošetřovaný nemusí být tatáž osoba, je smlouva o péči o zdraví podle občanského zákoníku stále dvoustranným právním jednáním. Práva a povinnosti z této smlouvy zde však mohou být dále modifikovány dalšími právními předpisy, existencí pojištění na straně ošetřovaného či názory ošetřovaného, který je osobou odlišnou od příkazce. Pro účely této úvahy pak ponechávám stranou rozboru existenci dalších právních vztahů vzniklých na základě smluv mezi pojišťovnou a pacientem, či mezi pojišťovnou a zdravotnickým zařízením, respektive poskytovatelem péče. Těmito právními vztahy se v této práci zabývám toliko v rozsahu, v němž bezprostředně ovlivňují práva a povinnosti vzniklé ze smlouvy o péči o zdraví Vztah lékaře a pacienta před rokem 2014 V důsledku právního myšlení ovlivněného převážně socialistickým zákonodárstvím se po dlouhou dobu česká právní teorie ani judikatura k charakteru vztahu mezi lékařem a pacientem žádným způsobem nevyjadřovala. Vývoj v tomto směru nastartovalo až přijetí občanského zákoníku z roku 1964 a zákona o péči o zdraví lidu z roku Ve vztahu k uvedeným předpisům a při porovnání povahy vztahu lékaře a pacienta s přístupem ostatních socialistických států dochází J. Stojínová k názoru, že Vztah mezi občanem a zdravotnictvím je však třeba považovat za administrativněprávní v celé šíři. Toto stanovisko, vymezující vztah, vznikající při poskytování zdravotních služeb, jako administrativněprávní, popřípadě smíšený (například u kosmetických služeb), bylo vysloveno v souvislosti s formulováním nové oblasti správních vztahů ve sféře pečovatelské (kurativní). 31 Obdobný názor zaujímal i J. Štěpán, který se poměrně stručně a výstižně vyjádřil i k povaze a specifikům tohoto administrativněprávního vztahu mezi lékařem a pacientem, když uvedl: Pro náš právní 30 DOLEŽAL, Tomáš. Vztah lékaře a pacienta z pohledu soukromého práva. 1. vydání. Praha: Leges, 2012, 160 s. ISBN S STOLÍNOVÁ, Jitka, Pavel ROSSMANN, Karel MATOUŠKOVIC a Libuše HRADCOVÁ. Právní postavení a odpovědnost lékaře. 1. vydání. Praha: Avicenum, 1977, 98 s. S. 17 a násl. 18

25 řád je po přijetí užší koncepce občanského zákoníku a po vydání zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, nepochybně třeba považovat tento vztah za speciální typ vztahu administrativněprávního. Na rozdíl od tradičního typu těchto vztahů, kde jedním z účastníků je zpravidla státní orgán a pro který je charakteristický mocenský prvek a nerovnost účastníků, jde zde o zcela nový typ administrativněprávních vztahů. 32 Jak vyplývá z výše citovaných tvrzení, právní teorie před rokem 1989 de facto zcela vyřazovala vztah vznikající při poskytování zdravotních služeb mezi lékařem a pacientem z kategorie soukromého práva. Výskyt soukromoprávních prvků v tomto vztahu byl připouštěn spíše výjimečně. Příkladem takového přístupu budiž názor J. Stojínové uvedený i v citované pasáži, který počítá s jistými soukromoprávními prvky např. při poskytování kosmetických služeb, které však nebylo možno považovat jednoznačně za péči lékařskou. Ani po roce 1989 však v teoretickém chápání povahy vztahu lékaře a pacienta nedošlo k většinovému popření úvah o onom administrativněprávním charakteru tohoto vztahu. 33 Ani soudní praxe v tomto směru dlouhou dobu nenabízela rozsáhlejší úvahy, neboť většina sporů, které mezi lékaři a pacienty soudy řešily, se týkala sporů o náhradu škody na zdraví nebo uplatnění nároků vzniklých v důsledku zásahu do osobnostních práv. Při posuzování nároků na náhradu škody vzniklé při poskytování zdravotních služeb přitom nebylo nezbytné posuzovat povahu vztahu lékaře a pacienta, a to hned ze dvou důvodů. Judikatura i doktrína se obecně přikláněla k názoru, že při porušení povinnosti lékaře dochází k poškození zdraví pacienta. Zdraví všechny právní řády považují za statek, jemuž je poskytována prioritní ochrana. Poškozením zdraví pacienta tak byl vždy porušen zákon, a to bez ohledu na to, zda došlo též k porušení smluvního ujednání mezi lékařem a pacientem. Existenci smluvního ujednání zde tedy proto nebylo nutné zkoumat. Uvedený postoj ještě více posilovala úprava odpovědnosti za škodu v občanském zákoníku z roku 1964 v 420 a násl., která se vztahovala jak na nároky smluvní, tedy ty vzniklé z porušení smluvní povinnosti, tak na nároky deliktní, tedy ty vzniklé porušení zákonné povinnosti. Pro posouzení odpovědnosti 32 ŠTĚPÁN, Jaromír. Právo a moderní lékařství. 1. vydání. Praha: Panorama, 1989, 347 s. ISBN S DOLEŽAL, Tomáš. Vztah lékaře a pacienta z pohledu soukromého práva. 1. vydání. Praha: Leges, 2012, 160 s. ISBN S. 124 a násl. 19