Perspektivní přípravky a jejich vliv na kvalitu školkařských výpěstků

Transkript

1 Mendelova zemědělská a lesnická univerzita v Brně Zahradnická fakulta v Lednici Perspektivní přípravky a jejich vliv na kvalitu školkařských výpěstků Diplomová práce Vedoucí diplomové práce doc. Dr. Ing. Petr Salaš Vypracovala Bc. Jitka Marethová Lednice 2007

2 3

3 Prohlášení Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma: Perspektivní přípravky a jejich vliv na kvalitu školkařských výpěstků vypracovala samostatně a použila jen pramenů, které cituji a uvádím v přiloženém soupisu literatury. Souhlasím, aby práce byla uložena v knihovně Zahradnické fakulty Mendelovy zemědělské a lesnické univerzity v Brně a zpřístupněna ke studijním účelům. V Lednici, dne:.. Podpis diplomanta: 4

4 Poděkování Chtěla bych poděkovat vedoucímu své diplomové práce, docentu P. Salašovi, za jeho cenné připomínky a především za trpělivost při konzultacích. Dále všem, kteří mi pomáhali a podporovali mě při tvorbě této práce. 5

5 OBSAH 1.) ÚVOD..7 2.)LITERÁRNÍ PŘEHLED Substráty Historie substrátů Substrát a jeho vlastnosti Rozdělení druhů pěstitelských substrátů Složení substrátů Kvalitativní znaky pěstebních substrátů Komponenty substrátů Přírodní komponenty Průmyslové komponenty Stres rostlin a stresové faktory Teplotní stres Stres z kyselých půd Hydroabsorbenty Pomocné látky zadržující vodu Chemické a fyzikální vlastnosti hydroabsorbentů Charakteristika použitých hydroabsorbentů Aquasorb Alcosorb Botanická charakteristika a množení dřevin Weigela florida ) CÍL PRÁCE ) MATERIÁL A METODY ZPRACOVÁNÍ Charakteristika pokusného místa Charakteristika pokusného materiálu Charakteristika použitého rostlinného materiálu Charakteristika použitých přípravků Charakteristika použitého substrátu Ostatní použitý materiál Metodika založení pokusu Metodika statistického zpracování ) VÝSLEDKY PRÁCE

6 5.1 Měření výšky rostlin Měření počtu výhonů rostlin Hodnocení kořenové soustavy Hodnocení výpadku rostlin 68 6.) DISKUZE ) ZÁVĚR ) SOUHRN A RESUME ) POUŽITÁ LITERATURA ) PŘÍLOHY

7 1.) ÚVOD V dnešní době dokáží lidé pěstovat rostliny nejenom v substrátech určených pro pěstování rostlin, ale i v různých živných médiích či hydroponicky. Není natolik důležité v čem rostliny pěstujeme, ale co všechno a v jakém poměru ta dotyčná směs, roztok či jiná substance obsahuje. Ještě stále a určitě dlouhá léta bude substrát nejpoužívanějším mediem, které se používá pro pěstování rostlin. Otázkou zůstává odkud se substrát bere a co všechno a v jakém poměru může obsahovat a obsahuje. Substrát je uměle vyrobená směs, která se může skládat z mnoha různých druhů komponentů. Základním rozdílem těchto komponentů je způsob jejich vzniku. Buď vznikly přírodní nebo umělou cestou. Mezi přírodní komponenty můžeme zařadit jíl, prach, písek, ale i exkrementy živočichů a hlavně rašelinu, která je jedním ze základních kamenů skoro každého substrátu. Příkladem umělých komponentů pak může být expandovaný perlit, pěnový polystyrén, pěnový polyuretan, keramzit nebo i průmyslová hnojiva. Každá tato složka má v substrátu určitou funkci, ať je to písek, který má substrát odlehčit a umožnit lepší průchod vody nebo průmyslová hnojiva, která mají pomoci ke kvalitnější a rovnoměrnější výživě rostlin během vegetace. Jak vlastně do toho všeho zapadají hydroabsorbenty? Pokud si volně přeložíme slovo hydroabsorbent, dojdeme ke slovnímu spojení pohlcovač vody. Odborně řečeno jsou hydroabsorbenty látky, které jsou schopny zadržet vodu v půdě a posléze ji uvolnit pro potřeby rostlin. Jelikož je voda nezbytnou součástí života rostlin a tyto pohlcovače vody jsou schopny nejenom vodu přijmout, ale posléze ji i rostlinám předat, můžeme hydroabsorbenty nazvat perspektivními látkami. Původně se hydroabsorbenty objevily v dětských plenách. Bohužel však byly toxické pro rostliny. Jejich rozmach jak v zahradnictví, tak v zahradní a krajinářské tvorbě, začíná sílit teprve nyní, po vytvoření netoxických hydroabsorbentů pro rostliny. Ve své práci uvádím stručnou charakteristiku jednotlivých komponentů, kterých se využívá při tvorbě substrátů. Hlavní náplní mé diplomové práce bylo provedení a vyhodnocení experimentu. V praktickém pokusu jsem pozorovala vliv vybraných hydroabsorbentů na modelové rostliny. 8

8 2.) LITERÁRNÍ PŘEHLED 2.1 Substráty Historie substrátů V zahradnictví se již odedávna používají různé minerální a organické hmoty k přípravě pěstebních substrátů, označovaných jako zahradnické zeminy. Původně byly odvozeny od přirozených půd. Tak vznikl velký počet základních zahradnických zemin, např. listovka, vřesovka, jehličnatka, pařeništní zem, slatinka, drnovka a další, po jejichž smíchání byl získán pěstební substrát podle speciálních požadavků daného druhu či rodu dřeviny. Postupem času se však zvyšováním zahradnické produkce, vyčerpáváním zdrojů v důsledku ochrany půdního a lesního fondu, tyto základní zahradnické zeminy stávaly nedostupné v požadovaném rozsahu či kvalitě (Salaš, b) Substrát a jeho vlastnosti Substrát je prostředí pro zakořeňování rostlin. Rostliny prorůstají substráty svými kořeny a kořenovým vlášením, kterými čerpají ze substrátů především vodu a živiny (Bedrna, 1989). Z fyzikálních vlastností substrátu má největší význam poměr tekuté, plynné a tuhé fáze. Základní vlastností kvalitního školkařského substrátu je dobrá propustnost s dostatkem výživných solí, požadované ph, vzdušnost, absence chorob, škůdců a semen plevelů. Dobrý substrát se taktéž při častějším zavlažování nesmí rozbahnit nebo naopak rychle vyschnout. Vzdušnost je jedním z nejdůležitějších faktorů v rámci hodnocení fyzikálních vlastností substrátů, využívaných pro pěstování dřevin v kontejnerech a nádobách. S ohledem na velkou hustotu kořenů v omezeném prostoru kontejneru je nutné, aby výměna plynů s vnějším ovzduším probíhala s dostatečnou rychlostí. To umožňuje právě vysoký podíl velkých pórů v substrátu, které neobsahují vodu. Objem kořenového systému dřevin při volném rozložení je průměrně desetkrát větší, než objem kontejneru. Ideální substrát pro kontejnerové pěstování dřevin by měl obsahovat průměrně 83 % pórů, 31 % dostupné vody a 39% vzduchu. Kromě tradičních komponentů výroby substrátů, tj. rašeliny a písku, začaly se využívat i jiné materiály, zejména pro vyrovnání poměru tekuté a plynné fáze. Patří sem různé inertní materiály pro vylehčování substrátů - perlit, polystyrén, ale i kůra. Druh a množství je nutno volit vždy podle toho, jaká fáze má být podpořena (Salaš, b). 9

9 2.1.3 Rozdělení a druhy pěstebních substrátů Hledisek pro rozdělení substrátů je celá řada. Dle použitých surovin Rašelinové nejčastěji používané, výhradně ze směsí rašelin. Rašelino kůrové vhodnější pro většinu rostlin. Bezrašelinové méně časté pro vyšší ekonomickou náročnost. Dle účelu použití Výsevné výsevy semen, nejmladší stádia rostlin, nejjemnější struktura. Pro mladé rostliny s nižší hladinou zásobenosti živinami, jemnější struktura. Pro hotové rostliny vyšší hladina zásobenosti živinami, hrubší struktura. Pro speciální kultury použití ve specifických podmínkách a pro určený druh rostlin, někdy i velmi hrubé struktury. Standardní substráty Jsou vyráběny ve velkém objemu na základě obecných (standardních) receptur pro obecné (standardní) podmínky většiny pěstitelů. Speciální substráty Se připravují na základě konkrétních specifických podmínek jednotlivých pěstitelů. Jejich výrobní šarže jsou zpravidla menší a mohou se od sebe odlišovat případ od případu (Valtera, a) Složení substrátů Za základní složky substrátů považujeme pevnou, kapalnou a plynnou fázi. V substrátech se vyskytují kombinace fází v různém poměru a kvalitě. Plynná fáze se skládá především z dusíku (N 2 ), kyslíku (O 2 ), oxidu uhličitého (CO 2 ) a vodní páry (H 2 O). Dále se v malém množství vyskytuje argon (Ar), metan (CH 4 ), amoniak (NH 3 ), sirovodík (H 2 S) a další plyny. Pro kořeny rostlin má význam zejména množství O 2 a CO 2. Škodí vyšší obsah toxických plynů CH 4, H 2 S a plynů, které vznikají rozkladem organické hmoty při nedostatku O 2. Většina kořenů rostlin vyžaduje více než 10% O 2 v plynné fázi substrátů. Při snížení obsahu kyslíku v substrátech na 10% přestávají kořeny rostlin růst a plnit svou 10

10 fyziologickou funkci. Obsah CO 2 v substrátech závisí na biologické aktivitě živých mikroorganismů, provzdušnění hmoty a na cirkulaci plynů. V utužených substrátech a sedimentech se podíl CO 2 v plynné fázi zvyšuje na 5 10%. Hranice toxicity pro rostliny je 5% CO 2, optimum je 0,5 1,0% CO 2. Pro příznivý vývin kořenů má být plynná fáze substrátů nasycená vodní parou. Nedostatek vody se projevuje jen v extrémně suchých hmotách bez příznaků aktivního života. Provzdušňování substrátu regulujeme používáním vhodných materiálů k jejich přípravě, urychlováním proudění vzduchu a systematickým kypřením hmoty. Kapalná fáze je pro rostliny stejně nepostradatelná jako plynná fáze. V kapalné fázi se nacházejí živiny lehce přístupné pro rostliny. Voda slouží jako prostředek transportu živin pro rostliny. Jen při jejich pravidelném přijímaní a vypařování probíhají v rostlinách všechny životní procesy. Optimální podíl kapalné fáze v substrátu závisí na způsobu pěstování rostlin a jejich požadavků na vodu. Kapalná fáze je převládající složkou v substrátu při hydroponickém pěstování rostlin a u vodních rostlin. Kvalita kapalné fáze závisí na druhu a množství rozpustných látek. Destilovaná voda bez solí nevyhovuje většině rostlin podobně jako kapalina s vysokým obsahem solí nebo toxických látek. Proto k tvorbě kapalné fáze substrátu používáme vodu s přiměřeným obsahem solí do 5g. l -1. Nejvhodnějším zdrojem je dešťová voda, která obsahuje z pravidla 0,05 0,01% soli. Důležitým ukazatelem kvality kapalné fáze substrátu je její tvrdost. Je vyjádřena množstvím rozpustných solí vápníku a hořčíku. Při přebytku těchto solí, se část z nich po čase vysráží na povrchu pevných částic substrátu a nejčastěji na stěnách kontejneru. Je známo, že tzv. měkká voda obsahuje méně než 160 mg. l -1 solí vápníku a hořčíku v přepočtu na CaCO 3. Méně vhodná tvrdá voda obsahuje více než 280 mg. l -1 CaCO 3. Pevná fáze je tvořena minerálními, organickými, organicko minerálními látkami a průmyslově vyráběnými komponenty viz. kapitola Komponenty substrátu (Hlušek, 2005) Kvalitativní znaky pěstebních substrátů Požadavky kladené na kvalitu připravených substrátů jsou vyjádřeny v příslušných technických normách (např. ČSN ). V zahraničí je nejčastěji používáno značky kvality RAL, RHP ( přiděluje organizace sdružující výrobce substrátů) (Valtera, a). 11

11 Fyzikální vlastnosti zrnitost podle zastoupení zrn různých velikostí rozdělujeme substráty na jemnozrnné, drobnozrnné a hrubozrnné. konzistence vyjadřuje soudržnost a přilnavost částic substrátu. Poukazuje na kyprost a prostupnost substrátu. objemová a měrná hmotnost (Bedrna, 1989). pórovitost v části objemu substrátu se nacházejí prostory nezaplněné tuhou fází. Tyto prostory nazýváme póry, které jsou většinou rozdílného tvaru a velikosti (Jandák, 2004). Póry v různém poměru jsou vyplněné vodou a vzduchem. Pro většinu rostlin je nejpříznivější stejné zastoupení vody a vzduchu. propustnost a vododržnost tepelná vodivost vyjadřuje rychlost pronikání tepla do substrátu. Největší tepelnou vodivost mají substráty s vysokým obsahem vody a nedostatkem vzduchu (Bedrna, 1989). Voda má 30ti násobně větší vodivost než vzduch. tepelná kapacita neboli rychlost zahřívání je pomalejší, jestliže v substrátu dominují minerální jílové částice, respektive je tam zvýšený obsah vody. Naopak, rychlost zahřívání roste s růstem obsahu organických látek, případně písčitých minerálních zrn. Z uvedeného vyplývá, proč jílovité, těžké a vlhké substráty jsou studené, pomalu se zahřívající (Kováčik, 2001). Chemické vlastnosti obsah minerálních živin v substrátu je důležitý na výživu pěstovaných rostlin. Nejčastěji se v substrátu určují: N, P, K, Mg, B, Mn, Cu, Mo a Zn. Vliv obsahu živin v substrátech na rostlinu regulujeme hnojením. obsah solí ze solí málo rozpustných ve vodě mají význam uhličitany (vápníku a hořčíku). Vyšší obsah ve vodě rozpustných solí v substrátu rostlině škodí. Silně zasolený substrát obsahuje 1 2% ve vodě rozpustných solí. škodlivé látky do této skupiny patří toxické chemické prvky a organické sloučeniny, nadbytek živin a zbytky ochranných chemických látek (Bedrna, 1989). 12

12 Fyzikálně - chemické vlastnosti sorpční vlastnosti je to schopnost poutat pevné látky v substrátu. Souhrn jemných částic substrátu, které jsou schopny poutat kationty a anionty nazýváme sorpčním komplexem. půdní reakce pro rostliny představuje stav koncentrace vodíkových (H + ) a hydroxilových (OH - ) iontů v živném roztoku. Jestliže převládají vodíkové ionty, je reakce kyselá, při převaze hydroxylových iontů je alkalická. Biologické vlastnosti výskyt živých organismů jejich působení je jak pozitivní, tak negativní. výskyt semen plevelů organické látky jejich přítomnost v substrátu je významným kritériem jeho vhodnosti pro pěstované rostliny. Kvalita organických látek se posuzuje především z poměru celkového obsahu C:N. Kvalitnější jsou organické látky bohatší na dusík. Organické látky zajišťují substrátům kyprost, vododržnost, poutací schopnost, odolnost proti zasolení a pufrovitosti. Představují zdroj výživy a energie pro mikroorganismy a oxidu uhličitého pro rostliny (Bedrna, 1989). nepřítomnost látek inhibující růst rostlin stabilizace N (Valtera, a) Komponenty substrátu Výběr komponentů substrátu primárně určuje způsob pěstovaní. Pevné substráty připravujeme z komponentů přírodního a průmyslového původu. - přírodní komponenty rozdělujeme na - minerální - organické - organicko - minerální - průmyslové komponenty rozdělujeme na - pěnoplasty - žíhané zemité, minerální a horninové materiály - čedičové vaty - komponenty vyráběné na bázi přírodních a organických látek - jiné materiály 13

13 Přírodní komponenty Minerální látky - jíly- jsou minerální částice menší 0,002 mm. Vyznačující se velkým aktivním povrchem, vysokou sorpční schopností a pevným poutáním vody i živin. Mají schopnost vytvářet kompaktní, značně vodoodolné agregáty (Kováčik, 2001). Na rozdíl od ornice jsou vyrovnané kvality, plevuprosté. Nejpoužívanější jsou sprašové hlíny nebo bentonit. Podíl bývá okolo 5 20 % (Valtera, a). Vyšší podíl jílových minerálů působí negativně na strukturu substrátů, vzniká sklon ke zbahňování a promítá se rovněž do vyšší ceny (Valtera, b). Jíly můžeme rozdělit na: neogenní jíl představuje mořské a jezerní usazeniny. Zřídka tvoří agregáty. Po přidání do směsí je zahušťuje. Poutá značné množství vody, která není přístupná pro rostliny. rubefikovaný jíl jeho použití je omezené. Vhodný je na tvorbu substrátů pro některé tropické rostliny. slín je silně vápenatá, jílovitá hornina. Po přidání do směsí hmotu nezahušťuje, spíše působí jako tmelící látka při tvorbě agregátů (Bedrna, 1989). zeolit český název puchavec. Je to druhotný vodnatý aluminosilikát, který má ve strukturní mřížce velké dutiny s tzv. zeolitovou vodou, která se dá zahříváním vypudit, aniž se poruší krystalická mřížka (rozdíl od vody krystalové). Ztracenou vodu může zeolit znovu přijmout. Jsou poměrně dobře zvětratelné a uvolňují Na a důležitou živinu Ca (Hruška, 1998). Zeolit je zemitá směs jílových minerálů, ze kterých převládají illit a montmorillonit. Obsahuje značné množství vody a vzduchu, a tak působí současně jako prokypřující vododržný komponent substrátu pro rostliny. Hrubozrnné frakce zeolitu jsou nejvhodnější pro tvorbu umělých substrátů. bentonit je to hornina vytvořená skoro ze samých montmorillonitu. Díky tomu má nejvyšší sorpční kapacitu ze všech minerálních komponentů substrátů pro rostliny (Bedrna, 1989). - prach - pod termínem prach rozumíme zrna hornin a minerálů s rozměry 0,002-0,05 mm. V substrátech plní kypřící a strukturotvornou funkci. Vyznačují se nižší poutavou schopností pro vodu a živiny (Kováčik, 2001). Na tvorbu umělých substrátů můžeme požít z materiálů obsahující značný podíl prachu především spraš a popel (Bedrna, 1989). 14

14 spraše jsou větrem naváté (eolické) sedimenty (Hruška, 1998). Barva je šedá až žlutavá. Spraš vznikla vyvíváním a usazováním prachových zrn do vrstev. Obsahuje 1-25% CaCO 3. Z minerálních živin obsahuje dostatečné potenciální zásoby Ca, Mg a K, ale jen málo P. Reakci má alkalickou s ph 7,6-7,8. Můžeme ji používat k odstranění kyselosti substrátů, neutralizaci kyselé rašeliny a k výrobě substrátu pro vápnomilné rostliny. Spraš je vhodným komponentem pěstitelských substrátů. Míchá se s rašelinou, kompostem, listovkou a jinými organickými komponenty. Pro vynikající fyzikální a příznivé chemické vlastnosti ji můžeme využít i na tvorbu množárenských směsí. Její nevýhodou je značná objemová hmotnost ( kg. m -3 ). Proto její podíl v substrátu nemá převyšovat 30% (Hlušek, 2005). popel je zbytek po spálení dřeva, uhlí, slámy, listí nebo jiných organických látek. Proto není typickou přirozenou minerální látkou. Popel prokypřuje půdu, ale poutá i velké množství využitelné vody pro rostliny. V menší míře zlepšuje strukturu substrátů. - písek - tvoří jej drobnozrnné částice. Písek snižuje vododržnost a naopak zvyšuje propustnost substrátu pro vodu. Spolu s rašelinou je písek nejstarším komponentem umělých substrátů pro rostliny. Známe několik druhů písků: drobnozrnné písky, křemito-drobnozrnné písky, vápenato-drobnozrnné písky, hrubozrnné písky, hrubozrnné nekarbonátové písky a velmi hrubé písky. - štěrk a kameny - jsou nejhrubší a největší komponenty substrátů pro rostliny. Vrstvy štěrků a kamenů vysušují substráty, voda v nich nevzlíná, ale intenzivně proudí vzduch. - vápenaté hmoty - ty se používají na úpravu kyselé reakce. Patří mezi ně: uhličitanové vápenaté hmoty, mleté vápence a dolomity, luční křída, stará omítka, oxidové vápenaté hmoty, fenolové a acetylénové vápno, křemičitanové vápenaté hmoty. Organické látky - v heterogenních umělých substrátech tvoří organická složka často převládající podíl. Organický podíl prokypřuje substrát, zvyšuje jeho vododržnost a pufrovitost, obohacuje jej o živiny a biologicky aktivní látky (Bedrna, 1989). Za organické komponenty považujeme látky, které obsahují více jak 50% částic organické povahy (Kováčik, 2001). - rašelina - je přírodní organická hmota. Obsahuje více než 50% spalitelných látek, které vznikly zrašelinovatěním zbytků rostlin. Rašelina je kyprá hmota s velkou schopností nasáknout vodu a poutat minerální živiny rostlin 15

15 (Bedrna, 1989). Místo výskytu rašeliny se nazývá rašeliniště (Anonym 1, 2007). Rašeliniště jsou suchozemské ekosystémy na trvale zamokřených stanovištích, kde převažuje produkce organické hmoty nad jejím rozkladem (Hédl, 2007). Kvalita rašeliny závisí nejen na původu, ale především na způsobu získávání a jejím následném zpracování (Valtera, b). Je možno zpracovat málo rozložené typy rašeliny (světlé - baltské) pro zvýšení vododržnosti a pro optimální vzdušný režim nebo rašeliny hodně rozložené (černé - klasické) (Valtera, a). Nejkvalitnější rašelina bývá těžena tzv. borkováním. Jedná se o celé bloky o rozměrech cca 45x20x20 cm. Po jejich důkladném vysušení, působením slunečního záření, jsou tyto drceny a prosévány na hvězdicových sítech na příslušné zrnitostní frakce dle použití do různých typů substrátů. Pro výsevné substráty je velikost do 10 mm. Pro běžné pěstební substráty jsou rašeliny tříděny do 20 mm. Speciální typy substrátů využívají frakce nad 20 mm či pouze tzv. vlákna. Nejméně kvalitní (levnější) rašeliny jsou těženy tzv. frézováním. Vyznačují se horší strukturou a velmi vysokým podílem prachových částic, které výrazně zhoršují i jakost připraveného substrátu. Pro přípravu substrátů je vhodné používat směsi různých typů rašelin. Ve světě se rozkládá asi okolo 400 milionů ha rašelinišť. V dosud přirozeném stavu se nachází 90 % z této výměry. Ročně je vytěženo zhruba okolo 100 milionů m 3 rašeliny (Valtera, b). V součastné době patří rašelina mezi dostupné zdroje surovin, i když z hlediska ekologického by bylo vhodné jejich podíl snižovat ve prospěch obnovitelných surovin (Valtera, a). Ve školkařsky vyspělých státech již mnoho let probíhá intenzivní výzkum možnosti náhrady rašeliny jinými materiály. Velká pozornost zahradnického a lesnického výzkumu je věnována problematice využití kůry. Mimo kůru se zkouší a využívají další materiály, které by mohly rašelinu v substrátech nahradit nebo méně kvalitní rašelinu alespoň vylepšit. Jedná se jednak o klasické materiály, např. písek, piliny, komposty, organické zbytky, štěpky, různé porézní hmoty s nakypřujícím a provzdušňovacím efektem (perlit, polystyren) nebo vhodné jílovité hmoty, které vytváří s rašelinou smícháním při určité vlhkosti dokonalou drobtovitou strukturu (Salaš, b). vrchovištní rašeliny - mají kyselou až silně kyselou reakci. Představují vláknitou hmotu hnědé barvy. Vyznačují se slabým rozkladem organické hmoty a vysokou nasáklivostí. Kyselá rašelina vznikla zrašelinovatěním mechu (rašeliníku) v močálových oblastech, ve kterých převládají srážky nad výparem, tedy za účasti atmosférické vody. 16

16 Používá se jako komponent do mnohých substrátů, kterým přidává kyselost, kyprost a vodivost. Její výhodou je značná sterilita. V případě potřeby kyselost zmírňujeme nebo otupujeme vápněním. neutrální nebo alkalická slatinná rašelina představuje tmavohnědou až černou hmotu rozložených zbytků rostlin, zpravidla trav. Vyznačuje se vyšším obsahem popelovin a minerálních příměsí. Většinou obsahuje i karbonáty. Zastoupení mikroorganismů je pestřejší než ve vrchovištní rašelině a nasákavost pro vodu je nižší. Vznikla v močále nížinných oblastí, pod hladinou vody. slatinná rašelina se méně používá na tvorbu substrátů, neboť má menší kypřící a vododržnou schopnost (Bedrna, 1989). kokosová rašelina je produkt získaný z perikarpu kokosových ořechů. Někdy bývá lisována do briket, které se po dosycení a patřičném zvětšení objemu (až 8 krát) změní v hotový substrát pro přímé pěstování rostlin (Valtera, a). uhelný prach představuje vhodný materiál na zmírnění účinků vysokého obsahu uhličitanů v přírodní půdě (Bedrna, 1989). - zbytky rostlin - jsou to nadzemní a podzemní části nižších a vyšších rostlin, používané v čerstvém, svěžím stavu nebo po překonání určitých rozkladných procesů řízených člověkem nebo volně probíhajících v přírodě. Častokrát jsou to vedlejší, případně odpadní produkty pěstování polních, zahradních, ovocných, parkových a lesních kultur. Charakteristické jsou, až na lesní hrabanku, výraznou schopností nasávat vodu. Substráty provzdušňují a prokypřují. mech představuje čerstvé anebo suché stélky mechorostů. Vyznačuje se značnou nasákavostí, kterou vyniká nejvíc rašeliník (Sphagnum). Uplatňuje se jako nástilka na povrchu substrátů na udržení vlhkosti. Taktéž slouží jako izolační materiál chránící rostliny před vymrzáním (Kováčik, 2001). Mech je vhodný použít i na vytvoření vodu zadržujících vrstev v substrátech vlhkomilných rostlin (Hlušek, 2005). kořeny a oddenky kapradin jsou komponenty speciálních zemin, sloužící k pěstování náročných rostlin, epifytů, vyžadující od substrátů dobrou nasákavost, nízkou hodnotu ph a schopnost udržet si ji. Do substrátu se přidávají v množství 20-30%. sláma pod pojmem sláma rozumíme dozrálá, suchá stébla obilovin (Kováčik, 2001). Jako komponent substrátů (do 10%) se používá nadrobno nařezaná, nezplesnivělá, suchá nebo mokrá sláma. Působí převážně jako prokypřující materiál, který substrát provzdušňuje (Hlušek, 2005). Sláma obilovin se vyznačuje poměrně 17

17 dobrou (vodonasávací) adsorpční schopností. 100 dílů slámy nasaje 170 až 300 dílů vody (Kováčik, 2001). Schopnost poutat živiny je nižší. Sláma je vhodný energetický materiál pro rozvoj mikroflóry, obsahuje však méně živin, a to především dusík. Tento je nutno do substrátů dodávat, aby nedocházelo k depresi výživy rostlin dusíkem (Hlušek, 2005). Sláma je lignino celulózový komponent se širokým poměrem C : N, který spolu s obsahem fenologických látek určuje rychlost jejich rozkladu a způsob použití. Čím je poměr C : N užší, tím rychlejší je jejich rozklad. listí a listová hrabanka mají kyselou až slabě kyselou reakci s ph 5,0-6,0. Listí z některých stromů (Juglans, Betula) má značný desinfekční, antibakteriální účinek a v čerstvém stavu působí inhibičně na růst rostlin, a to pravděpodobně v důsledku vysokého obsahu tříslovin a saponinů. Listí a listová hrabanka se dává do substrátu asi v 10-50% - ním podíle, za účelem zvýšené kyprosti a částečné vododržnosti a výživnosti. Listovky jsou všeobecně kypré a z celkového objemu pórů, kterých je 70%, 30% tvoří kapilární a 40% nekapilární póry. Přírodní listová hrabanka a kompostová listovka patří k finančně náročným komponentům substrátu. Uplatňuje se jen při pěstování květin v kontejnerech. jehličí a jehličnatá hrabanka - mají reakci silně kyselou, ph 3,6-5,5. Charakteristická je vysýchavost a malá poutací schopnost pro živiny. Substrát výrazně nakypřuje (Kováčik, 2001). Lehká, kyprá, vzdušná a kyselá hrabanka, která je bezprostředně pod čerstvě napadaným jehličím a větvičkami v lese, představuje ideální podloží pro pěstování vřesovitých rostlin. Její podíl v substrátech představuje 20-60% (Hlušek, 2005). Jehličnatá hrabanka se v substrátech v porovnání s listovou hrabankou rozkládá pomaleji. Delší životnost jehličnaté hrabanky vyplývá z vyššího obsahu fenolických látek a širšího poměru C : N. Jehličnatá hrabanka delším skladováním na hromadách v důsledku jejího rozkladu ztrácí nakypřovací schopnost, a naopak se zvyšuje její nasákavost a vodní kapacita dosahuje hodnotu až 150%. kůra, větve a kořeny se používají buď celé nebo drcené či posekané (Kováčik, 2001). Větve a kořeny slouží jako drenáže v substrátech biologického kompostu na pěstování některých druhů zeleniny a okrasných rostlin (Bedrna, 1989). Odpadová kůra z lesních stromů nám může do značné míry nahradit ubývající zásoby rašeliny, jelikož s ní má některé podobné vlastnosti. I když lze k dalšímu zpracování využít prakticky jen tu část, která se hromadí při odkorňování na 18

18 manipulačních skladech a na velkých pilách, představuje to obrovské množství materiálu, vhodného pro přípravu substrátů a různých kompostů (Soukup, Matouš, 1979). Kůra má velmi cenné fyzikální vlastnosti, zejména pórovitost, vysokou vodopropustnost a nízkou objemovou hmotnost. Velkým problémem je však snadná vysýchavost a malá schopnost sorpce živin. Při použití čerstvé kůry do pěstebních substrátů je pro pěstitele nepříjemný obsah extraktivních látek, které mohou působit inhibičně nebo dokonce toxicky, proto je optimálním řešením kompostování kůry před použitím do substrátů (Salaš, a). Při tomto postupu zpracování se zbavuje látek působících nepříznivě na růst rostlin, kterými jsou třísloviny, pryskyřice a další inhibiční látky. Při technologickém postupu výroby je třeba přesně dodržet výrobní postup - doplnění živin (N, P), úpravu vlhkosti dodáním vody), zachování aerobních podmínek po celou dobu. Samozřejmostí je průběžné sledování teplotních poměrů uvnitř zakládek. U finálního produktu je třeba laboratorně stanovit hodnotu C:N a stabilitu dusíku. Je možno použít i čerstvou kůru, za předpokladu dostatečného přísunu N pro výživu mikroorganismů, způsobujících její rozklad. Běžné použití v substrátech se pohybuje průměrně okolo 10 30%. Jsou vyráběny substráty i s podílem 100% (Valtera, a). Kůra se používá především v drcené formě, a to buď jako nastýlací materiál disponující antiseptickými, bakteriostatickými vlastnostmi nebo jako komponent do pěstebních substrátů, který se před použitím fermentuje, čímž se sníží, případně odstraní inhibiční účinek obsažených fenolických látek (katechin, kyselina kumarová) (Kováčik, 2001). Kůrový substrát uchovává po dlouhou dobu vzdušnost, propustnost pro vodu, nerozplazuje se a netvoří na povrchu škraloup. Rostliny ho mohutně a zdravě prokořeňují. Je však nutno věnovat zvýšenou péči zálivce a také přísunu živin, které se silně vyplavují (Soukup, Matouš, 1979). dřevní vlákna v České republice je tato surovina jako náhrada rašelin využívána zcela ojediněle pro vysokou finanční náročnost. Pro jejich přípravu je třeba zvláštní technologie za použití vysokých tlaků a teplot k rozvolnění dřevní hmoty. Dále je nutno zabezpečit stabilitu N, aby nebyla rostlina o tuto živinu ochuzována. V zahraničí činí podíl v substrátech až do 30% (Valtera, a). špalíky a odřezky špalíky a odřezky listnatých dřevin se očkují výtrusy a slouží jako podloží k pěstování jedlých dřevokazných hub (Hlušek, 2005). Štěpky lze využít 19

19 pro účely tvorby substrátů jen v omezeném množství. Při použití nekompostované štěpky musíme, stejně jako u kůry, počítat s nebezpečím obsahu některých rostlinám škodících toxických látek, které se vyplavují pomaleji. Štěpky se v substrátu rozkládají pomaleji a hrozí větší nebezpečí narušení vodního režimu kořenové soustavy. V substrátu je také více vzduchových mezer, což je nepříjemné zejména v období po výsadbě mladých rostlin do substrátu. piliny a hobliny je výhodnější nepoužívat v čerstvém stavu, mimo možný obsah fytotoxických látek, je zde nebezpečí poruch v zásobování rostlin dusíkem. Doporučujeme tedy odpadní materiály kompostovat a přidávat takto zpracované do substrátu (Salaš, a). Mají výraznou schopnost nasávat vodu, moč a absorbovat amoniak. Hobliny v porovnání s pilinami se vyznačují lepšími mechanickými vlastnostmi. Velký objem pilin a hoblin se spotřebuje při výrobě substrátů určených k pěstování výsadbového materiálu parkových dřevin a keřů prodávaných v dočasných plastových kontejnerech (Kováčik, 2001). zpráchnivělé kousky dřeva získáváme z přírodních zdrojů. Drobné nalámané kousky (10-30 mm) jsou vynikající přísadou do směsí k pěstování epifytických rostlin (Hlušek, 2005). rýžové plevy jsou používány podobně jako kokosová vlákna ke zlepšení fyzikálních vlastností substrátů. Je popisován i poměrně významný účinek fytosanitární (potlačení nežádoucích fytopatogeních druhů hub). Použití je však omezeno dostupností a nutností likvidace klíčivých obilek, které jsou rovněž přítomny (Valtera, a). - exkrementy živočichů považujeme je více jako hnojivo, než komponent substrátů pro rostliny. Vyznačují se příznivým poměrem C : N, a tak na rozdíl od zbytků keřů a stromů nemusíme s nimi přidávat do substrátů průmyslová dusíkatá hnojiva, abychom zmírnili deficit dusíku. Podléhají rychleji mineralizaci a humifikaci s uvolňováním značného množství živin, především dusíku a draslíku. Obsahují celou škálu mikroživin, růstových látek a mikroorganismů. Plní funkci výživné složky substrátu pro rostliny. Postupnou humifikací, v průběhu 3-5 let, vzniká z nich humus, který je aktivní organickou složkou přirozených i umělých substrátu pro rostliny. Ke kapalným exkrementům patří močůvka, hnojůvka a fekálie. Tuhé a polotuhé exkrementy jsou chlévská mrva a drůbeží trus (Bedrna, 1989). močůvka je kapalný exkrement živočichů, který slouží v zředěném stavu (1 : 5-10) k přihnojování některých rostlin (zejména travních porostů). V neředěném 20

20 stavu je vhodná jako zálivka kompostů a mnohých tradičních směsí a antropogenních zemin pro rostliny. hnojůvka je bez podestýlkový odležený hnůj, zředěný močůvkou a vodou. Kvalitní hnojůvka má obsahovat nejméně 8% sušiny. Přidává se do kompostů k oživení hmoty. Čerstvá hnojůvka se používá jen zřídka. Čerstvý kravinec můžeme použít v množství 5-10% objemu jako lepící hmotu při domácí výrobě balíčků a kořenáčů pro pěstování sazenic rostlin. Do lehkých humózních substrátů se může přimíchat fermentovaná hovězí hnojůvka. Odložený (fermentovaný) bez podestýlkový koňský hnůj je tradičním substrátem, na kterém se pěstují houby - žampiony. drůbeží trus (ptačí trus) je kvalitní plnohodnotný hnojivý organický komponent mnohých substrátů pro rostliny. Slepičí a holubí trus obsahuje dostatek fosforu, na který jsou ostatní exkrementy živočichů chudobné. Používá se proto jako 1-2% obsah do substrátů na podporu kvetení rostlin a na tvorbu plodů. Zkvašený trus (na 10 litrů vody 2 kg trusu) je dobrá hnojivá zálivka pro většinu rostlin. chlévský hnůj jsou odložené výkaly hospodářských zvířat spolu s podestýlkou (zpravidla řezaná sláma). Kvalitnější je koňský a ovčí hnůj, protože má menší podíl vody a při rozkladu uvolňuje větší množství tepla než hovězí hnůj a hnůj prasat. V minulosti se chlévský hnůj využíval zejména jako výhřevný biologický materiál do pařenišť. Z nich se vybíral spolu se zeminou jako pařeništní zemina - tradiční substrát mnohých pěstovaných rostlin. Nadále se hnůj uplatňuje při přípravě kompostů a jako kompost substrátů (do 5%) pro rostliny náročné na organický substrát bohatý na živiny. V substrátu je hnůj zdrojem živin, oxidu uhličitého, biologicky aktivních látek a mikroorganismů. Hmotu prokypřuje a zvyšuje její vodní kapacitu. Časem postupně humifikuje a přeměňuje se na stálejší humus (až 30% z půdní hmoty). fekálie jsou výkaly člověka, které můžeme používat do substrátů určených jen k pěstování okrasných rostlin. Tyto však nesmí být navíc citlivé na chlor. Fekálie obsahují kromě živin i škodlivé mikroorganismy. Proto je nejvhodnější je kompostovat s listím, rašelinou a zeminou (Hlušek, 2005). - upravené antropogenní látky - lignocel je komerční název pro prokvašená kokosová vlákna slisovaná do tvaru briket. Vyznačuje se výraznou vodoadsorpční schopností, porovnatelnou s nasákavostí rašeliníku. Neobsahuje patogenní organismy. Aktuální ph je 5,4-6,8 (Kováčik, 2001). Kokosová vlákna se získávají z oplodí kokosových ořechů. Jsou využívána některými 21

21 výrobci ke změně fyzikálních vlastností substrátů (odvod přebytečné vody). Podíl bývá okolo 10-20% (Valtera, a). uhelný prach a uhlí uhelný prach z antracitového, černého nebo hnědého uhlí se do substrátu přidává za účelem tmelení působením zvýšeného obsahu uhličitanů. Je pro něj charakteristická výrazná adsorpční schopnost a inertnost. Uhlí jako komponent substrátů používáme jen v ojedinělých případech, a to tehdy, když nemáme k dispozici uhelný prach, respektive dřevěné uhlí a aktivní uhlí (Kováčik, 2001). Organicko - minerální látky - mezi organominerální komponenty substrátů k pěstování rostlin patří všechny hmoty, které mají více jak 10% a méně než 50% organických látek. Většina organominerálních látek nemá stálé chemické a fyzikální složení, a proto je třeba je použít do směsí k tvorbě substrátů pro rostliny jen výběrově, účelově a opatrně. rašelinové zeminy jejich výskyt se zpravidla váže na dolní vrstvy rašelinišť, kde končí souvislá vrstva rašeliny a vstupuje minerální podložní sediment, respektive vznikají v oblastech, do kterých jsou přívalovou vodou vnášené minerální látky. Z tohoto důvodu mají vyšší obsah minerálních látek a živin než rašeliny. Naopak, jejich vododržnost a schopnost poutat živiny je menší. ph bývá kyselé až alkalické. Mikrobiologická aktivita rašelinových zemin je různorodá, a proto substrát, jehož komponenty jsou z rašelinové zeminy, sterilizujeme. vřesovka vzniká mineralizačně - syntetickými procesy vřesoviště, pro které je charakteristické poměrně pestré společenství rostlin, ve kterém dominují vřesovištní rostliny a mech. Vyznačuje se hrubovláknitou strukturou a má výraznou nakypřovací schopnost. Uvedené informace spolu s extrémně kyselou, respektive kyselou reakcí ph 4,0-5,5 a poměrně nízkým obsahem popelovin a slabou nasákavostí i sorpční schopností předurčují její použití jako komponenta pro pěstování rostlin vyžadujících surový humus. saturační a lihové kaly organická složka kalů je tvořená macerovanými plevami bulev cukrové řepy, případně brambor. Minerální podíl tvoří hlavně hydroxid a uhličitan vápenatý. Lihovarské kaly jsou poměrně bohaté na živiny. V některých případech obsah dusíku může ojediněle dosáhnout až 10%. Lihovarské kaly červené jsou na živiny bohatší než kaly bílé. Všeobecně mají prokypřující a vododržný účinek. Kompostují se (Kováčik, 2001). 22

22 domovní a průmyslové odpady bohaté na organické látky obsahují často i jedovaté příměsi: saponáty, těžké kovy, minerální oleje, alkaloidy apod., proto před kompostováním nebo přímým použitím do substrátů pro rostliny je třeba je důkladně chemicky analyzovat. Existují normy pro použití odpadních látek podle obsahu toxických chemických prvků. Průmyslově zpracované odpady se kompostují a využívají se jako hnojivo nebo substráty v zahradnictví (Hlušek, 2005). rybniční bahno je heterogenní směs tvořena splavenou zeminou, částmi těl uhynutých rostlin a živočichů, zbytky krmiv a trusem ryb a vodních ptáků, případně jinými látkami. Těží se po vypuštění chovných, ale i lovných rybníků. V důsledku většího množství jílových částic se bahno před použitím provzdušňuje přehazováním a zároveň se stanovují jeho agrochemické a toxikologické parametry. Rybniční bahno má jiné kvalitativní parametry než zemina z okrajů rybník (Kováčik, 2001) Průmyslové komponenty Vyrábí se za účelem dosažení požadovaných fyzikálních, chemických ale i biologických parametrů antropogenních substrátů. Podle způsobu výroby a jejich úprav je rozdělujeme do pěti skupin: Pěnoplasty jsou stabilizované disperze vzduchu a makromolekulových organických látek v plastech. Jejich vlastnosti určuje zastoupení jednotlivých pórů, které jsou buď otevřené, uzavřené nebo smíšené. Pěnoplasty s uzavřenými póry nezadržují vodu ani živiny. Jejich úlohou v substrátech je zvyšovat provzdušněnost. Pěnoplasty s otevřenými a smíšenými póry jsou v závislosti od procentuálního zastoupení jednotlivých typů pórů někdy více hydrofilní a jindy více hydrofobní. Do substrátů se přidávají za účelem zvýšení provzdušněnosti při součastném zlepšení vododržnosti. pěnový polystyrén je pěnoplast s uzavřeným typem pórů. Nepřijímá, neabsorbuje a ani neadsorbuje vodu a živiny (Kováčik, 2001). V tom se polystyrén zásadně liší od rašeliny, perlitu a Izopěny, které se naopak uplatňují jako rezervoár vody (Soukup, Matouš, 1979). Skládá se z drobných (0,4-2,5 mm), bílých kuliček, které vznikají při teplotě okolo 100 C po spojení polystyrénu vodní parou (Bedrna,1989). Je sterilní, elastický, odolný vůči tlaku a mechanickému poškození. Má nízkou tepelnou vodivost a vysokou tepelnou kapacitu (Kováčik, 2001). Obsah vzduchu představuje až 98% celkového objemu pěnoplastu (Hlušek, 2005). Odolnost proti chemickým přípravkům (pesticidům) a vyšším teplotám je nízká. Při sterilizaci substrátů parou se 23

23 rozpadá. Je hořlavý, bílé barvy, bez zápachu, ph neutrální (Kováčik, 2001). Více roků vydrží v substrátu bez ztráty svých základních vlastností (Bedrna, 1989). Díky drsnému povrchu se dobře spojuje se zemitými komponenty. Do substrátu se přidává v různých vyhotovených tvarech (kuličky, kostky, úlomky, esíčka, atd.). Nejlevnější polystyrén pro využití do substrátů je ten, který se přidává do balíčku např. s elektrotechnikou (Kováčik, 2001). Substráty, které obsahují pěnový polystyrén, je třeba častěji zavlažovat a přihnojovat, protože je snížená jejich schopnost poutat živiny a vodu (Hlušek, 2005). Substráty obsahující 25 a více objemových procent pěnového polystyrenu v kombinaci se zeminou se vyznačují vyššími průměrnými teplotami a pomalejším nočním ochlazováním. pěnová formaldehyd močovina je chemicky a biologicky poměrně stálý, pomalu se rozkládající pěnoplast houbové struktury s velkým množstvím jemných otevřených pórů. Má 80 až 85% - ní pórovitost, z čeho 50-70% pórů je otevřených, dobře nasávajících vodu a živiny. Je málo pružná, těžko se zapaluje (Kováčik, 2001). Příznivý vliv na fyzikální vlastnosti substrátů je podmíněn hlavně vysokou vodní kapacitou a nízkou hydroskopičností (Soukup, Matouš, 1979). Při její výrobě se přidává do pěny vytvořené z vody a smáčedla močovino-formaldehydová pryskyřice. Vlivem urychlovače pryskyřice tvrdne a vytváří pórovitou hmotu (Hlušek, 2005). Charakteristická je hnojivým účinkem. Obsahuje 30,5% dusíku, 0,12% fosforu a zanedbatelné množství K, Mg, B, Fe, Mn, Cu a jiných živin. Jelikož je poměrně stálá a ročně se rozloží asi 1 / 10 z objemu, musíme při jejím uplatnění počítat s uvolněním 3 a někdy i 5% dusíku. V kyselém prostředí proces rozkladu pěnové formaldehyd močoviny je rychlejší než v neutrálním. Též teplota (topení, propařovaní substrátu) urychluje proces rozkladu, a proto se celá hmota rozloží za 5 až 10 roků, maximálně za 20 roků (Kováčik, 2001). Čerstvý pěnoplast je fytotoxický, protože uvolňuje formaldehyd. Přidáním dusíkatých hnojiv se jeho fytotoxičnost pro rostliny, houby a bakterie snižuje. Formaldehyd se v průběhu několika týdnů z pěnoplastu vyluhuje (Bedrna, 1989). Reakce nového pěnoplastu je z počátku kyselá a později se ustálí na neutrální až alkalické hodnotě (ph 6,7-7,4). Do substrátů se přidává ve formě 10 mm kousků, nejčastěji bílé barvy v množství 15-40% objemu. Izopěna je komerční název pěnové formaldehydové močoviny, která se často míchá s pěnovým polystyrénem v množství 1:1. Jejich společný podíl by neměl přesáhnout 50% objemu substrátu (Kováčik, 2001). 24

24 pěnový polyuretan vyrábí se polymerizací polyizokyanatanů s polyetery v prostředí vodní emulze. V závislosti na rychlosti polymerizace se tvoří elastické až tvrdé pěnoplasty (Hlušek, 2005). Je komponent vyznačující se smíšenou strukturou pórů. Maximální pórovitost může dosáhnout 85% z celkového objemu. Je to hořlavý materiál. Dobře odolává vodě a chemickým přípravkům. polyfenolová pěna Oasis patří k novějším pěnoplastům uplatňujících se především v zahraničí (Kováčik, 2001). Žíhané zemité, horninové a minerální materiály expandovaný perlit z přírodního surového perlitu, horniny sopečného původu, vulkanického skla,se žíháním při teplotě C získává expandovaný perlit (Kováčik, 2001). Má tmavosivou až bílou barvu. Představuje skleněné střepiny nafouknutých a prasklých kuliček, spojených zpečením roztavené hmoty (Bedrna, 1989). Vyznačuje se sterilitou, chemickou neúčinností, nehořlavostí, výraznou nasákavostí. Reakce ph je 6,5-8,0, v důsledku čehož se obezřetně používá při přípravě substrátů určených pro kyselomilné rostliny. Používá se samostatně anebo jako komponent do antropogenních substrátů. Samostatně se používá při množení rostlin pomocí řízků, případně při pónickém pěstování rostlin. V pěstebních substrátech se uplatňuje perlit o velikosti zrn 0,5-3,0 mm, přičemž jeho podíl tvoří 25% z celkového substrátu (Kováčik, 2001). V hrubozrnných substrátech perlit zvyšuje vodní kapacitu a snižuje jejich vysýchavost. V jemnozrnných substrátech se snižuje objemová hmotnost a zvyšuje jejich pórovitost (Bedrna, 1989). Úlohou perlitu je dodat substrátům provzdušněnost a vododržnost zároveň. Tato vlastnost perlitu souvisí s 90% - ní pórovitostí, tvořenou otevřenými póry, které z 33% bývají naplněné vodou a z 57% vzduchem, přičemž naplněnost vodou může dosáhnout až 60%. Za optimální substrát z hlediska fyzikálních parametrů se považuje substrát s 90% - ním podílem nekapilárních pórů, z čehož je zřejmé, že perlit patří ke komponentům s výbornými vlastnostmi (Kováčik, 2001). Pro přípravu substrátu se používá granulovaná verze agroperlit do vybraných speciálních typů pro nejnáročnější a nejcitlivější druhy rostlin (Valtera, a). keramzit žíháním oválných a nebo okrouhlých hrudek hlíny teplotou C se získává pórovitý materiál, stabilní struktury, chemicky indiferentní, křehký a sterilní. Je dvaapůlkrát lehčí než štěrk a má 40-60% - ní pórovitost. Podle velikosti hrudek rozlišujeme keramzit jemnozrnný (5-10 mm) a hrubozrnný (10-30 mm) 25

25 (Kováčik, 2001). Před použitím do substrátů je nutné keramzit promývat vodou až do čirého výluhu (Bedrna, 1989). Bývá červené až červenohnědé barvy, na lomu černý, drobivý (Kováčik, 2001). Nejčastěji se setkáváme s hrudkami keramzitu ve formě nástylky na povrchu substrátu (Bedrna, 1989). V současnosti se na trhu objevují takzvané nepravé keramzity, které jsou ve své podstatě trosky zpečeného popílku. žíhaný vermikulit vermikulit je sekundární (jílový) minerál z druhu hydroslíd, který působením teplot C expanduje, ztrácí vodu a tím získává nové fyzikální vlastnosti (Kováčik, 2001). Objem se 20 - násobně zvětší, přičemž se vytváří síť dutin, kroucením nahnědlých šupinek se vytváří trubičky podobné červíkům. Objemová hmotnost žíhaného vermikulitu se přibližuje pěnoplastům (Hlušek, 2005). Žíhaný vermikulit je odolný vůči vodě, chemickým přípravkům a má výraznou schopnost absorbovat vodu a plyny, což se využívalo při přípravě pomalu působících dusíkatých hnojiv způsobem nasycování vermikulitu amoniakem. antuka se získává drcením pálené cihly vyrobené z jílovité hlíny (Kováčik, 2001). Jde o klasické cihly ze žíhané hlíny, nevhodné jsou cihly z jiných materiálů (struska, azbest, popílek, magnezit apod.) (Hlušek, 2005). Je různého velikostního složení. Prachová a písková zrna používáme pro vylehčení substrátu. Zrna o velikosti 1-5 mm přidáváme do substrátů v množství 10-30%. Životnost antuky je omezena, protože působením vody se rozpadá. Substráty s antukou je nutné často zavlažovat, protože je pro ní typická malá poutací schopnost pro vodu a živiny. Antuka plní v substrátu funkci vysušovací, vylehčovací a dekorativní. Je nevýživná. škvára vzniká zpečením pórovitého popela. Je tvořena zpevněnými, ne však úplně roztavenými minerálními zbytky různých druhů tuhých paliv (kamenného uhlí, hnědého uhlí, hořlavých břidlic a jiných tuhých paliv). Odpadní hmota, vznikající při spalování tuhých paliv, obsahuje kromě škváry i strusku, popel a popílek. Z tohoto důvodu použití škváry jako pěstebního substrátu by mělo předcházet oddělení těchto frakcí od samotné škváry. Čistá škvára je matného šedočerného zabarvení, středně tvrdá různého zrnitého složení s 42-60% - ní pórovitosti. Vododržnost se pohybuje od 14-18% a ph od 4-8. V substrátu plní funkci drenáže (Kováčik, 2001). Průmyslová hnojiva V substrátech pro rostliny jsou průmyslová hnojiva především zdrojem minerálních živin. Působí také na reakci substrátu. Průmyslová (minerální) hnojiva rozdělujeme podle jednotlivých vlastností. 26

26 podle skupenství - pevná (granulované, krystalické, práškové) - kapalná se považují za perspektivní zdroje živin pro rostliny. Výhody spočívají v rovnoměrném rozptýlení a menších dávkách živin v substrátu, rychlejší poutání živin měniči iontů, a tedy i menším vyplavováním. Kapalná průmyslová hnojiva jsou převážně vícesložkové čiré roztoky nebo suspenze. V čirých roztocích jsou chemikálie rozpuštěny dokonale, bez tvorby sraženin. V suspenzích jsou pevná hnojiva rozptýlena a stabilizována v nasyceném roztoku tak, že tvoří řidší nebo hustější směs. podle počtů živin - jednosložková (pevná) používají se k hnojení substrátu rostlin jen jednou živinou ( N, P, K nebo Mg). Při používání jednosložkových průmyslových hnojiv je zapotřebí zohlednit i druh a množství dodaného balastu do substrátu spolu s požadovanou živinou. Důležité je znát reakci hnojiva, neboť při dodání vyšší dávky hnojiva můžeme ovlivnit i reakci substrátu. Jednosložková pevná průmyslová hnojiva se používají zpravidla k přípravě substrátu pro rostliny, méně na přihnojování rostlin (Bedrna, 1989). - vícesložková (pevná) tato hnojiva tvoří skupinu, která obsahují dvě a více hlavních živin. Podle počtu živin se dělí na dvousložková, třísložková a vícesložková (Richter, Hlušek, 1999). Vícesložková hnojiva se používají na obohacení substrátů pro rostliny o více základních živinách najednou ( N P, N P K, N P K Mg), které se v nich nacházejí v různých poměrech. Kromě základních živin obsahují tato hnojiva také další živiny, přičemž některé z nich všech 13 minerálních živin (Bedrna, 1989). K nejdůležitějším vlastnostem těchto hnojiv patří obsah živin a jejich vzájemný poměr. Jejich výhodou je rovnoměrné zastoupení živin v granulích, umožňující stejnoměrnou aplikaci. Mají příznivé fyzikální vlastnosti, odpadá míchání jednoduchých hnojiv, obsahují méně balastních látek (Richter, Hlušek, 1996). podle druhů živin - dusíkatá do skupiny dusíkatých hnojiv zařazujeme všechny dusíkaté sloučeniny v minerální i organické formě, v tuhém i kapalném skupenství, které rostlinám poskytují dusík jako živinu a jsou podle obsahu tohoto prvku také oceňována. - fosforečná tato hnojiva jsou chemické látky, které obsahují hlavní živinu fosfor, buď ve formě přímo rostlinám přístupné nebo ji poskytují až po uvolnění v půdě. 27

27 - draselná draselná hnojiva jsou látky, u nichž je oceňován draslík jako hlavní živina. Kromě draslíku mohou tato hnojiva obsahovat určité množství jiných biogenních prvků (Mg, Ca, B aj. z užitečných Na, Cl a jiné). - hořečnatá v sortimentu povolených hořečnatých hnojiv se nacházejí také hnojiva čistě hořečnatá, kterých je zde ovšem poměrně malý počet, protože se bilancuje s hořčíkem i v ostatních hnojivech, především draselných a vápenatých. Ve snaze řešit deficit hořčíku v půdě je tento prvek přidáván i k dalším hnojivům, zejména dusíkatým. - vápenatá používají se jako hnojiva pro zlepšení vlastností půdy a tím na vytvoření příznivých podmínek nejen pro výživu rostlin vápníkem, ale i pro výživu ostatními živinami. - s mikroživinami těmito hnojivy dodáváme do živného prostředí rostlin kromě základních makroelementů také potřebné mikroživiny, které mohou rostlinám z různých důvodů chybět (Richter, Hlušek, 1999). podle fyziologické reakce - kyselé - neutrální - alkalické (Bedrna, 1989). Čedičové vaty Základem výroby pro čedičovou vatu je vyvřelá hornina čedič, respektive diabas spolu s fenolovými smůlami. Oba komponenty se taví při teplotě 1600 C a z roztavené hmoty se tahají vlákna,která se používají na výrobu různě velkých kostek, kvádrů, tablet, rohoží, sloužících pro hydroponické pěstování rostlin. Vzniklý substrát je sterilní a má dobré fyzikální vlastnosti. Pórovitost je vždy vyšší jak 90% a vodní kapacita neklesá pod 80%. Grodan (rockwool) je minerální vlna uplatňující se v celém světě. Je tvořen sloučeninami např. SiO 2, Al 2 O 3, TiO 2, Fe 2 O 3 a dalších. Má 97% - ní pórovitost a vodní kapacita je 82% - ní. Komponenty vyráběné na bázi přírodních organických látek dřevěné a aktivní uhlí vzniká zahříváním a následným rozkladem organických sloučenin bez přístupu vzduchu. Dřevěné i aktivní uhlí jsou tvořeny velmi malými individuálními krystalky tuhy (mají grafitovou strukturu). humex je komerční název humátu sodného vyráběného alkalickou extrakcí z nízkokalorického, nedokonale zuhelnatělého a těžbou oxidačně pozměněného 28