Mendelova zemědělská a lesnická univerzita v Brně KOMUNIKACE MEZI PSY. Agronomická fakulta. Diplomová práce. doc. Ing. Petr Řezáč, CSc.

Transkript

1 Mendelova zemědělská a lesnická univerzita v Brně Agronomická fakulta Ústav morfologie, fyziologie a genetiky zvířat KOMUNIKACE MEZI PSY Diplomová práce Vedoucí práce: doc. Ing. Petr Řezáč, CSc. Vypracovala: Irena Polzerová Brno 29

2 2

3 PROHLÁŠENÍ Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma Komunikace mezi psy vypracovala samostatně a použila jsem jen pramenů, které cituji a uvádím v přiloženém soupisu literatury. Diplomová práce je školním dílem a může být použita ke komerčním účelům jen se souhlasem vedoucího diplomové práce a děkana AF MZLU v Brně. dne. podpis diplomanta. 3

4 Děkuji panu doc. Ing. Petru Řezáčovi, vedoucímu diplomové práce, za vždy rychlou a trpělivou pomoc, ochotu a odborné rady, které mi během zpracování diplomové práce poskytoval. 4

5 Abstrakt Cílem diplomové práce bylo vyhodnocení komunikačních projevů psů. Pozorováno bylo celkem 185 dvojic psů. Bylo zjištěno, že na iniciaci setkání má vliv způsob vedení, velikost, pohlaví a stáří psů. Na ukončení setkání má vliv způsob vedení, velikost a věk psů. Projevy agresivního chování byly nejčastěji pozorovány mezi dvěma dospělými psy. Feny očichávaly převážně oblast hlavy, psi se zaměřili na anální oblast. Výzva ke hře a hra byly nejčastěji pozorovány mezi štěňaty a psy vedenými na volno, iniciátorkami her byly převážně feny. Přeznačení bylo pozorováno při setkání dvou psů (samců), při vedení psů na volno a u dospělých psů. Na výskyt hrabání po kálení měl vliv způsob vedení, pohlaví i věk psa. Celkově je komunikaci mezi psy doposud věnována malá pozornost a bylo by vhodné ji hlouběji prozkoumat už i kvůli harmoničtějšímu soužití se psy. 5

6 Abstract The aim of my graduation thesis was to analyse communication manifestations of dogs. It has been notice as whole 185 couple of dogs. It has been found that on the initation of meeting has effect method of walking with a dogs size, sex and age of dogs. In the end of meeting has an effect method of walking with a dogs size and age of dogs. Manifestations aggressive behaviour have been notice most often between two adults dogs. Bitch mainly has been taken a shift at zone of head, dogs (males) has been located on zone around anal. Call appeal for a play and playing have been found most often between puppies and dogs who have been walked on a free style. Initations of playing were most often by bitch. It has been found that dogs marked during meeting with two dogs (males), with adult dogs and during walking with a dogs on a free style. For occurence scrabbling after defecation should have a influence method of walking with a dogs, sex and age of dogs. Communication between dogs is globally devoted small atention. I think, that people should be concentre to more deeply survey which has contributed to better harmony in coexistence with dogs. 6

7 OBSAH 1. ÚVOD 8 2. LITERÁRNÍ PŘEHLED Komunikace Zvuková komunikace Zraková komunikace Pachová komunikace Agresivita Hra CÍL PRÁCE MATERIÁL A METODY 2 5. VÝSLEDKY DISKUZE ZÁVĚR SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY SEZNAM OBRÁZKŮ SEZNAM TABULEK 58 7

8 1. ÚVOD Pes byl domestikován již před více než deseti tisíci lety. Důvodem ochočení bylo využití psích schopností ve prospěch člověka. A tak tyto šelmy začaly chránit lidská obydlí či pomáhat při lovu. I v dnešní době je využíváme pracovně, vzpomeňme psy služební, vodící, pastevecké nebo záchranářské. Převážná většina psů je však chována pro potěchu svého pána. V rozmanité nabídce plemen si každý najde vhodného společníka, ať už temperamentního teriéra či rozvážného bernardýna. Pes je zvíře žijící ve smečce, kde vládne přísná hierarchie. I nepatrnými gesty si dokáže vůdce smečky sjednat respekt u podřízeného jedince. Pokud si psa pořídí člověk, který nemá žádné zkušenosti ani teoretické poznatky o jeho chování, může se dopustit mnoha omylů při komunikaci se svým společníkem. Většina psů žije se svými pány v bytě, tedy v těsném soužití. Pokud si člověk není schopen udržet pozici vůdce smečky, může si pes dělat téměř cokoli a pána terorizovat. Psa je zapotřebí také několikrát denně venčit. V husté městské zástavbě se kontaktu s jinými psy nikdy nevyhneme. Jen socializovaný a vychovaný pes se dokáže při setkání správně zachovat a nebude vyvolávat konflikty. Mnoho majitelů však neodhadne chování svého psa a nedokáže včas řešit případné problémy. Nejjednodušším řešením je psa nevystavovat kontaktu s jedinci svého druhu a tím se vyvarovat případným střetům. Poté však vídáme psy zcela nesocializované a agresivní, kteří nevědí, jak se zachovat při setkání s jiným psem. Tito jedinci pak mohou být nebezpeční svému okolí. Ve své diplomové práci se věnuji komunikaci mezi psy. Tato studie by měla posloužit k porozumění řeči psů a pomoci každodennímu soužití s nimi bez vážných konfliktů a problémů. 8

9 2. LITERÁRNÍ PŘEHLED 2.1. Komunikace mezi psy Sociální, lovecké, obranné a sexuální chování bezprostředně závisí na vzájemném dorozumění. Komunikace v nejširším slova smyslu zajišťuje vyhledávání a harmonické soužití sociálních i sexuálních partnerů, ale též varování před nepřítelem (Veselovský, 25). Z hlediska teorie Shannona a Weavera (1949) se za komunikaci považuje, když se informace či lépe zpráva od vysílajícího předává příjemci. Pro biokomunikaci je jistě nejvýznamnější skutečnost, že odeslaná i přijatá zpráva připravuje oba partnery na nově nastalou situaci, což má pro jejich život často zcela zásadní význam (Veselovský, 25). Komunikace se objevuje, když čin jednoho jedince, vysílajícího, poskytne signál ke změně chování jiného jedince, příjemce (Wiley, 1983). V psí komunikaci je vysílajícím pes sdělující informace příjemci, jinému psovi. Signál je informace přenesená od vysílatele k příjemci. Kvůli jejich sociálním vztahům jsou signály používané psy v interakcích s jinými psy, používané také v komunikaci s lidmi (Fox, 1965; Nott, 1992). Účelem komunikačních signálů je ovlivnění chování příjemce (Simpson, 1997). Efektivní komunikace je podstatná pro formování a udržování sociálních vztahů. Psi mají tři hlavní způsoby komunikace: zvukovou, zrakovou a pachovou (Bradshaw, Nott, 1995) Zvuková komunikace Zvukové signály mají výhodu v tom, že jim menší překážky nevadí. Při dokonalém sluchu jsou směrově dobře určitelné. Podle intenzity a vzorce projevu se dá určit motivace vysílajícího, případně i jeho individualita. Nevýhodou je snadné rušení vnějšími vlivy (Veselovský, 25). Zvuková komunikace může být použita na rozsáhlé vzdálenosti a zvláště výhodná je při zhoršené viditelnosti, například v husté vegetaci (Bradshaw, Nott, 1995). Část informace, kterou psí mozek používá k určení směru, odkud zvuk přichází, je dána prostým faktem, že jedno ucho bývá blíže zdroji zvuku než druhé. Tak vzniká malý rozdíl mezi zvukem přijímaným jedním a druhým uchem. Především zvuk zachycený bližším uchem je o něco silnější. Druhý rozdíl mezi oběma ušima je v tom, že bližší ucho zachytí zvuk o zlomek sekundy dříve než ucho vzdálenější. Tento časový rozdíl usnadňuje určení místa a je u psů s velkými hlavami lepší, protože rozdíl mezi ušima je větší (Coren, 24). Studie popisují rozsáhlou škálu 9

10 signálů vydávaných psy, které též byly popsány u vlků (Fox, 1978). Zahrnují řadu různých zvuků od zabručení, kňučení, vytí a skučení až po chňapání zuby, kýchání, vrčení a samozřejmě štěkání. Navzdory širokému rozsahu potencionálních signálů, které používají variabilně v různých situacích, mají psi tendenci spoléhat se více na štěkání než jiné druhy psovitých šelem. Proto je pravděpodobné, že u psů byla prováděna selekce, která podporovala tendenci k štěkání (Bradshaw, Nott, 1995). Mech (197) pozoroval dva typy štěkání produkovaných vlky. První, výstražný štěkot, je krátký a obvykle následoval po období, kdy byl vlk potichu. Druhý je více výhružný nebo odvážný štěkot, který je používán při přiblížení vetřelce. Je možné, že lidé si vybírali psy, kteří rádi štěkali, aby je upozornili na možné riziko nebo problém ( hlídací štěkot ). Nicméně se nezdá pravděpodobné, že je to dílem vědomé selekce, protože psi, kteří se vyvinuli v různých částech světa, vykazují stejné tendence štěkat (Scoot, Fuller, 1965). Coppinger a Feinstein (1991) upozorňují na to, že mladá zvířata mnoha druhů psovitých šelem mají tendenci štěkat častěji než dospělí. Přesné sdělení v psím štěkotu zůstává nejasné. V některých případech se zdá, že psi štěkají v podobných souvislostech, které vyvolávaly štěkání u vlků, jinými slovy k přitáhnutí pozornosti, při výstraze nebo k signalizování blízkosti vetřelce. V mnoha případech štěkání pravděpodobně nesděluje jediný jasný signál a je diskutabilní, zda jsou takové zvuky jako způsob komunikace nebo prostě slouží k přitáhnutí pozornosti ke zrakovým signálům, které též může vysílající dávat (Bradshaw, Nott, 1995). Dalším způsobem hlasové komunikace psů je vytí. Literatura o vlčí etologii naznačuje, že vlci vyjí z jedné nebo dvou příčin. První a více frekventovaná funkce vytí je jako prostředek ke svolání smečky, zejména před lovem. Navíc vlci mohou výt, když budou osamělí a budou hledat kontakt s dalšími jedinci stejného druhu (Mech, 197) nebo během období rozmnožovaní (Klinghammer, Laidlaw, 1979). Někteří psi vyjí, když jsou sami, a bylo by dobré říci, že hledají sociální kontakt s jinými psy nebo s lidmi. Nicméně, někteří psi vyjí na předměty nebo jim vytí slouží jako odezva na zvuk zpěvu nebo houslí, nebo zdánlivě jen na oblohu nebo na měsíc. Zdá se, že některé další způsoby zvukové komunikace se vyskytují jen za určitých okolností. Jeden z těchto případů je cvakání zuby nebo kousnutí. Někteří psi je používají v situacích jako je hra, varování, při obraně nebo zpravidla při podráždění (Bradshaw, Nott, 1995). 1

11 Zraková komunikace U vizuálních signálů je velkou výhodou přesné určení směru a maximální rychlost šíření signálu díky rychlosti světla. Dá se při nich dobře rozlišit vzorec celého projevu a jeho intenzita, doplněný i dodatečnou informací vyplývající například z postoje, který zvýrazňuje motivaci vysílajícího jedince. Nevýhodou jsou terénní překážky, nevhodné světelné poměry, ale též energetická náročnost (Veselovský, 25). Průměrný pes má oči posazené mnohem více do stran než lidé, takže má podstatně větší zorné pole, kolem 24. To znamená, že má lepší periferní vidění. Zorné pole se samozřejmě liší podle tvaru hlavy. Psi s plochým obličejem, brachycefální, jako mopsi nebo pekinézové, mají oči namířené více dopředu, a proto mají jen o něco málo panoramatičtější pohled na svět než lidé. Psi s dlouhým čenichem, dolichocefální, mají oči posazené více do stran, a proto mají širší zorné pole: dosahuje asi 27 (Coren, 24). Fyzicky méně modifikované rasy psů mají společně s vlky mnoho způsobů vizuální komunikace, včetně postavení jejich těla, které signalizuje dominantní roli, agresi a strach. Abrantes (1987) klasifikoval postavení těla předváděné vlky použitím dvou základních skupin projevů: agresivní/bojácný a dominantní/submisivní. Dominantní vlk je charakterizován vzpřímeným postojem těla s hlavou a ocasem drženým vysoko a nastraženýma ušima. Agresivní dominantní vlk přidá k dominantnímu postoji těla ještě naježenou srst na hřbetě, zvrásněnou kůži na nose a odhalené špičáky. Naopak podřízení vlci drží svá těla nízko, uši mají přitištěné k hlavě a ocas drží nízko a blízko u těla, celkově vytváří dojem menšího zvířete. Podřízené bojácné chování u vlků zveličuje tyto postoje plazením, stáhnutím ocasu mezi nohy a většinou zjevným celkovým zmenšením velikosti těla. Podřízení vlci často přistupují k dominantním jedincům s nadšeným vítáním a extrémně se kývajícím ocasem, zatímco udržují celkově nízko držené tělo (Fox, Bekoff, 1975). Takové chování může být též spojováno s tisknutím a lízáním tváře dominantního zvířete, mnoho vlčích štěňat to dělá dalším členům smečky, aby je povzbudili k vyvrhnutí potravy. Podřízení může také zahrnovat více extrémní vizuální signály obsahující obracení se na záda a odhalování slabin; může se také vyskytnout submisivní močení (Schenkel, 1967). Některé rasy domestikovaných psů předvádí velmi podobné behaviorální způsoby chování, často je vidíme v interakcích mezi psy a jejich majiteli, například nadšený uvítací rituál, když se majitel vrátí domů po době nepřítomnosti. Existují dva hlavní typy podřízeného chování a to aktivní a pasivní submisivní chování (Beaver, 1981; Schenkel, 1967). Při aktivním 11

12 submisivním chování se přibližuje níže postavený pes k výše postavenému jedinci, přičemž postavením uší, ocasu a držením těla vyjadřuje submisivitu. Při kontaktu s dominantním jedincem se snaží olíznout jeho ústní koutky. Při pasivním submisivním chování se přibližuje výše postavený pes k níže postavenému jedinci, přičemž postavením uší, ocasu a držením těla dává najevo, aby se mu níže postavený jedinec podřídil. Je to zpravidla tak, že níže postavený jedinec nereaguje na signály výše postaveného jedince, a ten musí ukončit nežádoucí činnost prováděnou níže postaveným jedincem tím, že se k němu přiblíží (Bradshaw, 1992). Vizuální komunikace je mezi vlky nebo psy zvláště patrná ve výrazu obličeje. Jedním z nejvíce efektivních signálů používaných dominantními psy je upřený pohled. Když se poprvé setkají dva psi, níže postavený jedinec přeruší oční kontakt dříve než nadřízený. Dominantní pes může stát a zírat na druhého (Simpson, 1997). Bylo naznačeno, že toto gesto stanovuje sociální postavení (Beaver, 1982), i když Bradshaw a Lea (1993) nemohli najít žádné přímé spojení mezi upřeným pohledem a následným výsledkem setkání. Často může dojít k napadení, když pes pokračuje v upřeném zírání navzdory tomu, že by již měl oční kontakt přerušit. Když pes pokračuje v upřeném pohledu na nadřazeného psa, dominantní jedinec může projevit agresivní chování formou odhalování špičáků a vrčením. Podobný strnulý pohled se může mezi psy vyskytovat též ve hře. Při hře celkový psí postoj těla nesděluje opravdovou výhružku, a tak může být upřený pohled použit bez rizika napadnutí. Více obecné signály zahrnují hravou úklonu, hrabání přední tlapou, kroucení těla při skákání a dýchání s otevřenou tlamou (Bekoff, 1977). Společný s těmito behaviorálními modely je jeden, který je pro psy pravděpodobně nejvíce charakteristický a to vrtění ocasem. Velmi rychlým kýváním níže postaveného ocasu naznačuje pes submisivní chování. Často přitom zapojí celou záď. Více úzkostliví nebo nervózní psi mají tendenci vrtět svým skloněným ocasem více strnule, zdánlivě jakoby dávali uklidňující znamení. Pomalejším kýváním výše postaveného ocasu naopak pes naznačuje potencionální hrozbu a možnou agresi. Srozumitelnosti mimických výrazů napomáhají barevné vzory na tělesných partiích. Vnitřní plocha boltce je u divokých psů zbarvena světle a boltec je na okrajích vrouben tmavšími chlupy, takže lépe vyniknou jeho jemné pohyby. Oko bývá vroubeno tmavšími nebo naopak světlejšími odstíny srsti a tak je rovněž zvýrazněno. Srst na šíji je delší a u vlků mají pesíky černé zakončení nebo černé úseky ve střední části, takže zježení srsti lépe vynikne (Mikulica, 1985). 12

13 Lidskou selekcí jistých morfologických vlastností byly redukovány některé psí vlohy pro používání určitých struktur vizuální komunikace (Beaver, 1981, 1982; Blackshaw, 1985). Např. klapouší psi nebo psi s kupírovaným ocasem nemohou při komunikaci použít všechny vizuální signály jako vlk. Podobně dlouhosrstá plemena nemohou být schopná účinně naježit svou srst a některá nemusí být schopná komunikovat prostřednictvím očního kontaktu a upřeného pohledu Pachová komunikace Pachové signály mají ze všech signálů nejdelší působnost, pachová značka je jakousi stopou, která účinkuje i bez přítomnosti vysílajícího. Velmi problematická je však přesná lokalizace pachu a pomalost šíření. Na druhé straně mu nevadí terénní překážky a není energeticky náročný (Veselovský, 25). Čich je u psů extrémně citlivý díky obrovské ploše čichové sliznice (Bradshaw, 1992). Navíc mají psi vomeronazální neboli Jacobsonův orgán ve formě kanálku spojujícího nosní a ústní dutinu. U jiných masožravců, kteří mají vomeronazální orgán, je příjem pachů do tohoto orgánu doprovázen flémováním. U psů nebylo flémování viděno, ale morfologický průzkum inervace vomeronazálního orgánu nasvědčuje, že je využíván při sexuálním chování (Hart, 1983). Pes má také zvláštní větřící schopnosti, které jsou zcela nezávislé na normálním dýchání. Když pes otočí nos ve směru, odkud přichází pach, aktivně přeruší normální dýchací proces. Když větří, vzduch obsahující pach prochází přes nosní skořepy neboli choany, které jsou určeny pouze k zachycování pachů. To znamená, že molekuly pachu zůstávají v záhybech sliznice vystýlající nosní skořepy a hromadí se tam. Když pes normálně dýchá, vzduch prochází nosními cestami a pokračuje rovnou do plic. Při větření se vzduch uchovává v záhybech sliznice vystýlající nosní skořepy a díky tomu pes může jeho obsah podrobně analyzovat (Coren, 24). Pachy mají výhodu, že setrvávají v prostředí dlouhou dobu a jsou výhodnou metodou pro komunikaci v husté vegetaci, kdy je snížená schopnost vizuální komunikace. Navíc, díky dlouhé působnosti, má pach označovací funkci, i když majitel není přítomen. Pachová komunikace psů probíhá dvěma hlavními způsoby: uložením pachů v prostředí pomocí výkalů, moči a sekretů análních váčků, a rozlišovacím pachem těla každého jedince. Pachy těla jsou produkovány pomocí různých žlázových sekretů. Výkaly se častěji používají jako pachová značka v komunikaci mezi vlky. Smečky 13

14 častěji ukládají výkaly na trasách uvnitř jejich teritoria, zatímco samotáři při vyprazdňování stezky vynechávají (Peters, Mech, 1975). Podobné pachové značky jsou ve větší hustotě pokládány rovněž podél okraje teritoria, obzvláště když se setkají s cizí pachovou značkou. Takto mohou vlci komunikovat bez nutnosti nepřetržité hlídat hranice svého teritoria. Domestikovaní psi mají větší sklon vyprazdňovat se, když nejsou na vodítku a když majitel není přítomen, nicméně to může být výsledkem majitelovy výchovy. Je dokázáno, že domestikovaní psi používají uložení moči jako metodu komunikace. Jedním z nejvíce nápadných behaviorálních modelů předváděných samci psů je močení se zvednutou nohou (Bradshaw, Nott, 1995). Psi začínají značkovat v období pohlavní dospělosti. Psi samci zvedají při značkování nohu. Čím je pes sebevědomější, tím výrazněji při značkování zvedá nohu (Mikulica, 1985). Vlci mají sklon při močení se zvednutou nohou umístit močovou značku převážně na vyvýšená místa a uskutečňují to zejména dominantní samci a samice ze smečky. Když dojde ke změnám ve vedoucím postavení, stává se, že noví alfa jedinci předvádí podobně časté močení. Všichni vlci vykazují vysoký stupeň průzkumu pachových značek a ty také mohou pomoci vetřelci vyhnout se setkání s vlastníky teritoria. Rothman a Mech (1979) pozorovali u osamělých vlků velmi malý výskyt močení se zvednutou nohou. Psi mohou při močení zaujmout širokou škálu postojů, z nichž většina může být považována za postoj pachového značení. To znesnadňuje rozlišení mezi pachovým značením a prostým vyměšováním. Macdonald (1985) naznačil, že množství vyloučené moči by mohlo být u psovitých šelem užitečným ukazatelem k rozlišení těchto dvou způsobů chování, i když je zde problém s vymezením hranice množství vyloučené moči. Domestikovaní psi budou přeznačkovávat moč jiných psů, toto chování je obvykle pozorováno u psovitých šelem. Vyskytuje se u samců i samic a psi mohou být pozorováni při řazení se za další močící psy, aby přeznačkovali stejné místo. Podobné chování bylo zaznamenáno u vlků, kde měli smečky tendenci přeznačkovat moč samotářských vlků, ale naopak tomu nebylo. To znovu nasvědčuje tomu, že značky močí slouží k označení teritoria nebo domácího prostředí a že se pomocí přeznačkování maskují cizí pachy. Mnoho samců a v menší míře i samice hrabou zadníma nohama zem po močení nebo kálení. Je možné, že toto chování souvisí se zvýrazněním pachů. Hrabání může být použito pro uvolnění pachů do prostředí produkovaného buď meziprstními žlázami, 14

15 potními žlázami na polštářcích tlap (Sands, Coppinger, Phillips, 1977) nebo mazovými žlázami v srsti mezi prsty. Pes tedy nemaskuje svůj pobyt, ale naopak jej zdůrazňuje zanecháním výrazné pachové stopy (Mikulica, 1985). Bekoff (1979) tvrdil, že hrabání země může být metodou zrakové komunikace. Je zajímavé, že vlci nebyli pozorováni při hrabání země po močení v podřepu, pouze po močení se zvednutou nohou nebo po kálení. Navíc močení se zvednutou nohou je prováděno převážně vysoce postavenými samci a to dokládá hypotézu, že hrabání je používáno v souvislosti s vyjádřením postavení v hierarchii nebo s teritoriálním chováním (Peters, Mech, 1975). Moč není používaná pouze k označení teritoria nebo postavení. Psí samci jsou schopni odhalit fenu v říji na dlouhé vzdálenosti jednoduše pomocí pachu jejich moče (Doty, Dunbar, 1974). Samičí moč obsahuje feromony a feny v říji patrně močí častěji než feny mimo říji, čímž jsou feromony rozmístěny na větším území (Bradshaw, Nott, 1995). Feromony jsou chemické látky lákající k sobě jedince odlišného pohlaví. Psi projevují o fenu zvýšený zájem, prudce vzrůstá četnost sociálních kontaktů, samci očichávají a olizují zanechanou moč feny a snaží se svým značkováním překrýt její pach (Mikulica, 1985). Všechny druhy psovitých šelem, včetně domestikovaných psů, mají anální váčky. Anální váčky jsou párové orgány, každý na jedné straně řitního otvoru, které vyúsťují v jeho blízkosti. Váčky skladují sekrety z apokrinních žláz a trochu z mazových žláz. Náplň análních váčků je vyprazdňována během defekace. Mezi jednotlivými skupinami jedinců jsou rozdíly v stálosti i základním složení sekretů (Natynczuk, Bradshaw, Macdonald, 1989). To naznačuje možnost, že díky pohlavním nebo genetickým rozdílům mohou být jednotliví psi odlišitelní od jiných. Sekrety se mezi psy neshodují díky každodenním variacím v množství sekretu, barvě i celkovému pachu (Doty, Dunbar, 1974; Bradshaw, Natynczuk, Macdonald, 199). Tato zjištění naznačují, že sekrety análních váčků jsou vysoce individuálně specifické a mohou být důležité při rozpoznávání jedinců a teritoria. U vlků žijících v zajetí, sekrety análních váčků vylučuje do výkalů hlavně dominantní samec, kdy značí teritorium a hodnost, ačkoli u samic různého postavení rozdíly nejsou (Bradshaw, Nott, 1995). 15

16 2. 2. Agresivita Agresivní chování patří k závažným životním projevům a jeho etologickou funkci lze rozdělit na dvě části: útok a útěk. Agresivní chování je často typické pro určitý druh (vnitrodruhová), známe však i mezidruhovou agresivitu. O mezidruhové agresivitě mluvíme při konfliktech různých druhů u kořisti, napajedel nebo vhodných míst na spaní či sběr potravy. Původ útočného chování nemůžeme rozhodně hledat v motivaci pro lov kořisti. Lovící šelma či dravec není v žádném případě motivován agresivně, lov je jeho povoláním. Kupodivu mezi nejagresivnější tvory patří zdánlivě mírumilovní licho- a sudokopytníci, kteří se živí rostlinnou potravou (Veselovský, 25). Agresivita je emoce, která spouští a doprovází agresi neboli útok. Přímá a netlumená agrese se objevuje jen v nejzávažnějších bojích. V naprosté většině případů se objevuje pouze agrese tlumená nebo jen hrozba (Mikulica, 1985). Při výskytu agresivity je třeba velké obezřetnosti, neboť pokousání a poranění způsobená psem představují závažný zdravotní problém, zahrnující nejenom riziko akutního poškození zdraví a potencionální nebezpečí dlouhodobých nebo trvalých následků, ale bohužel i přímé ohrožení života (Janoušek a kol., 23). Agresivní chování zahrnuje hrozbu a kousání. Chování při hrozbě zahrnuje ztuhnutí, strnulý pohled, vrčení, odhalování špičáků nebo vrčení, výpad a napadení a agresivní štěkot. Například pes, který vrčí, když se k němu přiblížíme během jídla, předvádí potravní agresi, bez ohledu na to zda se vrhne na nebo kousne vetřelce (Reisner, 23). Psí agrese směřovaná proti lidem je běžně představována jako problém a vyžaduje pozornost v otázkách bezpečí a změn v chování k minimalizování rizika agrese v budoucnu. Psi mohou kousat důvěrně známé lidi, včetně členů rodiny, nebo neznámé lidi z mnoha různých příčin. Úzkost hraje v agresi důležitou roli bez ohledu na to, zda je řízená nebo náhodná. Úspěšné předcházení agrese může zahrnovat instruktáž a bezpečnostní poradenství pro majitele, změnu životního stylu pro psy i majitele, zamezení dráždění, když je to možné, a změny v chování majitele a psa pro minimalizování rizika kousnutí v budoucnu. Terapie pomocí léků může být označována jako podpora změn v chování nebo jako omezení reaktivity psa (Reisner, 23). 16

17 2.3. Hra Hry jsou velmi náročné na energii a podle studií savců zaberou 2-6 % denní aktivity. Přes všechny nevýhody nápadnost, úrazy, velké energetické nároky se hravé chování v evoluci prosadilo jako důležitý program chování, který: 1. Představuje motorické učení, jehož úkolem je objevit a procvičit funkce svalového aparátu. 2. Se uplatňuje i v sociálním životě, zejména při učení individuálně rozpoznat své sociální partnery, při učení sociální komunikace, při kontrole vlastního agresivního chování a při vývoji sociálních vazeb. 3. Je procesem poznávání, jenž postupně zlepšuje individuální poznávací schopnosti. 4. Má důležitou funkci při uvolňování přebytečné energie. U živočichů s intenzivními hrami se vyvinuly zvláštní signály, například hravý obličej, které ostatním účastníkům jasně signalizují, že prvky bojového agresivního charakteru nejsou míněny vážně (Veselovský, 25). Hra je nejvýraznějším projevem štěňat, ale hrají si i dospělí psi. Jen ve vyšším stáří přestává mít pes zájem o určité druhy her. Teprve velmi starý pes se stává mrzoutem, z jehož projevů hra téměř mizí. Výzvy k sociálním hrám tvoří rozsáhlou škálu od hravého přibližování, kdy se vyzývající zvíře přibližuje k partnerovi hopsavými úkroky, s přehnanými pohyby a vrtícím se ocasem, přes jednoznačnou výzvu ke hře, kdy zase pes se zdviženým zadkem sebou plácne předníma nohama a hrudí na zem, až po přímý a jasně hravý útok na partnera, aby ten musel výzvu buď přijmout, nebo se bránit (Mikulica, 1985). Štěňata a psi, kteří se znají, spolu často zápasí a přátelsky se perou. Do takových her zapojují celé své tělo včetně tlamy, ale bolestivá kousnutí přitom nejsou přípustná. Štěňata si od začátku osvojí jemný skus, aby si vzájemně neublížila (Bower, Bower, 21; Fisher, 1996). Domestikovaní psi jsou známí díky vykazování vysoké úrovně hry. Kromě vnitrodruhové hry, která je mezi savci všudypřítomná (Suomi, 1982), patří pes mezi jeden z mála druhů, které provozují i mezidruhovou hru (Russel, 1936). Hra zabírá velký podíl ze vzájemného času mezi psem a majitelem (Hart, 1995). Častý názor je, že mezidruhová hra je totožná s vnitrodruhovou a všeobecné přijetí této homogenity vedlo k myšlenkám, že výsledky hry psa se psem mohou být aplikovány i na hru psa s člověkem. Předpoklady homogenity mají dvě formy. První tvrdí, že hra psa s člověkem slouží ke kompenzaci deficitu hry psa se psem. Whitney (1989) tvrdí, že 17

18 když není k dispozici žádný jiný pes, může majitel plnit potřebu být druhem ve hře. Askew (1996) tvrdí, že když jsou psi zbaveni možnosti hry s jiným psem, nemají žádnou jinou volbu než řízené hravé chování vůči lidem. Rogerson (1992) tvrdí, že psi, kteří žijí s jiným psem, si s ním obvykle hrají více než se svým majitelem. Druhá forma zkoumá strukturu hry. Aldis (1975) prohlásil, že hra psa s člověkem je složena ze stejných behaviorálních vzorů jako hra psa se psem. Ukázalo se, že mnoho příležitostí k zajištění vnitrodruhové hry není omezující pro provádění mezidruhové hry (Whitney, 1989; Rogerson, 1992; Askew, 1996). Vítězství psa ve hře posiluje jeho sebevědomí a nevede k tomu, jak mylně uvádějí někteří autoři, že pes chápe sebe jako silnějšího než svého pána, což by později vedlo ke konfliktům a behaviorálním problémům (McBride, 1995). 18

19 3. CÍL Cílem diplomové práce bylo pozorování komunikačních projevů dvojic psů sledovaných při běžných činnostech na veřejných prostranstvích. Byl zkoumán vliv různých faktorů (pohlaví psa, jeho věk a velikost, způsob vedení) na četnost výskytu jednotlivých projevů chování psů. Cílem bylo rovněž monitorování výskytu agresivního chování psů a jeho ovlivnění jednáním majitele. 19

20 4. MATERIÁL A METODY Celkový počet pozorování byl proveden u 185 dvojic psů různých plemen, velikosti i stáří. Sledování psů probíhalo v období od listopadu 26 do března 29. Pozorování bylo prováděno během dne za různého počasí. Bylo uskutečněno převážně ve dvou lokalitách. První lokalita zahrnovala přírodní památku Meandry řeky Lučiny s přilehlým nábřežním parkem. V parku byli psi voděni převážně na vodítku s ohledem na zvýšený pohyb osob v této oblasti. Vzhledem k těsné blízkosti zástavby je park oblíbeným místem pro každodenní procházky psů. Kolem řeky se poté nachází rozlehlé louky, které majitelé využívají pro volný pohyb psů. Rozloha i přehlednost luk umožňuje pobíhání a hry i velkým plemenům psů. Další pozorování byla prováděna na území obce Albrechtice u Českého Těšína. Zde se setkávali převážně psi žijící na zahradách u rodinných domů, kteří byli venčeni na polních a lesních cestách. Pozorování bylo prováděno za účelem studia komunikace mezi psy a faktorů, které ji ovlivňují. Projevy psů byly sledovány od doby, kdy si pes všimnul druhého psa. Sledování probíhalo do doby, kdy psi nebo majitelé setkání ukončili nebo si psi začali hrát. Vyhodnocovalo se, který pes setkání inicioval nebo dal první podnět k reakci druhého psa. Sledovalo se chování psa iniciátora i psa příjemce, postoj těla, způsob chůze, mimika obličeje, postavení ocasu, popř. i hlasové projevy obou psů. Byly vyhodnoceny projevy dominance, submitivity a imponování. Za dominantní jedince byli považováni ti, kteří předváděli nebo naznačili některý ze znaků, např. pomalá toporná chůze, strnulé, vzpřímené postavení těla, vysoko držený ocas, nastražené uši, upřený pohled, může se vyskytovat i zježená srst na hřbetě. Za submisivní jedince byli považováni ti, kteří dávali najevo známky podřízenosti, např. nízko držené, přikrčené tělo, stáhnutý ocas, uši přitištěné k hlavě. Dále byli pozorováni psi se stejným postavením v hierarchii. Tito byli uvolnění, chůze nebyla toporná a ocas nesli ve vodorovné poloze. Sledovalo se chování psů po jejich setkání. Významným pozorovaným projevem bylo vzájemné očichávání, kdy bylo zaznamenáváno, kdo koho očichává a na jakých místech a také reakce druhého psa. Často byla zaznamenána výzva ke hře či přímo hra. Sledována byla i agrese a její náznaky. Při pozorování byly brány v úvahu exteriérové rozdíly jednotlivých psů (kupírovaný ocas, svěšené uši). Dále byl zaznamenán výskyt přeznačování močových značek a hrabání po kálení. Všechna pozorování byla prováděna jedním pozorovatelem, který žádným způsobem neovlivňoval chování sledovaných psů. Informace byly shromažďovány 2

21 písemně či pomocí záznamového zařízení a následně přepsány. Byly vyhodnocovány tyto faktory: způsob vedení psa (na volno, na vodítku), věk (dospělý, štěně), pohlaví (pes, fena), velikost (miniaturní, malý, střední, větší, velký) a vliv majitele na chování psa. Vyhodnocena byla pouze pozorování, které byla sledována po celou dobu jejich trvání. 21

22 5. VÝSLEDKY Četnost setkání rozdělená podle způsobu vedení je graficky znázorněná na obr. 1. Z celkového počtu pozorování byli oba psi vedeni na volno ve 15 případech, což činí 57%. Oba psi vedeni na vodítku byli pozorováni ve 33 případech, což činí 18% z celkového počtu pozorování. Jeden pes na vodítku a jeden na volno byli sledováni v 47 případech, což činí 25 % z celkového počtu pozorování. výskyt v % oba na volno oba na vodítku jeden na volno, druhý na vodítku 47 Obr. 1 Četnost setkání rozdělená podle způsobu vedení (nad sloupci vyjádřena absolutní hodnota) 22

23 Četnost setkání rozdělená podle velikosti psů je graficky znázorněná v tab. 1. Za miniaturní plemeno je považován pes velikosti čivavy či jorkšírského teriéra, za malé plemeno pes velikosti jezevčíka, za střední plemeno pes velikosti kokršpaněla až labradorského retrívra, za větší plemeno pes velikosti německého ovčáka či dobrmana a za velké plemeno je považován pes velikosti dog či pasteveckých plemen psů. Tab. 1 Četnost výskytu setkání dle velikosti psů Velikost psů Četnost setkání Vyjádření četnosti v % miniaturní - miniaturní 9 4,8 % miniaturní - malý 5 2,7 % miniaturní střední 3 1,6 % miniaturní větší 3 1,6 % miniaturní velký 2 1,1 % malý malý % malý střední 2 1,8 % malý větší 17 9,2 % malý velký 5 2,7 % střední střední 31 16,8 % střední větší 27 14,6 % střední velký 5 2,7 % větší větší 17 9,2 % větší velký 7 3,8 % velký velký 1 5,4 % Z celkového počtu pozorování bylo sledováno v 91 případech setkání psa s fenou, což činí 49%. Setkání feny s fenou proběhlo v 52 případech, což činí 28% z celkového počtu pozorování a setkání psa se psem proběhlo ve 42 případech, což činí 23% z celkového počtu pozorování. Četnost setkání rozdělená podle pohlaví je graficky znázorněná na obr

24 výskyt v % fena - pes fena - fena pes - pes Obr. 2 Četnost setkání rozdělená podle pohlaví Z celkového počtu pozorování bylo zaznamenáno setkání dvou dospělých psů ve 128 případech, což činí 69%. Setkání dvou štěňat proběhlo v 15 případech, což činí 8% z celkového počtu pozorování. Setkání dospělého psa se štěnětem proběhlo ve 42 případech, což činí 23% z celkového počtu pozorování. Graficky je toto rozdělení znázorněno na obr. 3. výskyt v % oba dospělí oba štěňata jeden dospělý, jeden štěně Obr. 3 Četnost setkání rozdělená podle věku 24

25 Setkání psů, kdy jeden byl veden na vodítku a druhý na volno, proběhlo v 47 případech. V 36 případech inicioval setkání pes, který byl veden na volno, což činí 77% z celkového počtu pozorování. V 11 případech inicioval setkání pes, který byl veden na vodítku, což činí 23% z celkového počtu pozorování. Graficky je toto rozdělení znázorněno na obr. 4. výskyt v % pes na volno 11 pes na vodítku Obr. 4 Iniciace setkání rozdělená podle způsobu vedení psů Setkání miniaturního a malého psa proběhlo v 5 případech. Ve 2 případech inicioval setkání pes miniaturní, z celkového počtu pozorování to je 4%. Malý pes inicioval setkání ve 3 případech, což činí 6% z celkového počtu pozorování. K setkání psa miniaturního a středního došlo ve 3 případech. V 1 případě inicioval setkání pes miniaturní, což činí 33% z celkového počtu pozorování. Střední pes inicioval setkání ve 2 případech, což činí 67% z celkového počtu pozorování. K setkání psa miniaturního a většího došlo ve 3 případech. Miniaturní pes neinicioval setkání ani v jednom případě, což je % z celkového počtu pozorování. Větší pes inicioval setkání ve 3 případech, což činí 1% z celkového počtu pozorování. K setkání psa miniaturního a velkého došlo ve 2 případech. Miniaturní pes neinicioval setkání ani v jednom případě, což je % z celkového počtu pozorování. Velký pes inicioval setkání ve 2 případech, což je 1% z celkového počtu pozorování. K setkání malého a středního psa došlo ve 2 případech. Setkání inicioval malý pes v 6 případech, což činí 3% z celkového počtu pozorování. Střední pes inicioval setkání v 14 případech, což činí 7% z celkového počtu pozorování. K setkání malého a většího psa došlo v 17 případech. Malý pes inicioval 25

26 setkání v 5 případech, což je 29 % z celkového počtu pozorování. Větší pes inicioval setkání ve 12 případech, což činí 71% z celkového počtu pozorování. K setkání malého a velkého psa došlo v 5 případech. Malý pes inicioval setkání v 1 případě, což činí 2% z celkového počtu pozorování. Velký pes inicioval setkání ve 4 případech, což činí 8% z celkového počtu pozorování. K setkání středního a většího psa došlo v 27 případech. Střední pes inicioval setkání v 13 případech, což činí 48% z celkového počtu pozorování. Větší pes inicioval setkání v 14 případech, což činí 52% z celkového počtu pozorování. K setkání středního a velkého psa došlo v 5 případech. Střední pes inicioval setkání ve 3 případech, což činí 6% z celkového počtu pozorování. Velký pes inicioval setkání ve 2 případech, což činí 4% z celkového počtu pozorování. K setkání většího a velkého psa došlo v 7 případech. Větší pes inicioval setkání v 5 případech, což činí 71% z celkového počtu pozorování. Velký pes inicioval setkání ve 2 případech, což činí 29% z celkového počtu pozorování. Graficky je toto rozdělení znázorněno v tab. 2. Tab. 2 Iniciace setkání rozdělená dle velikosti psů Faktor velikosti psů Počet setkání Iniciace setkání Počet psů iniciátorů (absolutní hodnota) Počet psů (%) miniaturní - malý 5 miniaturní - střední 3 miniaturní - větší 3 miniaturní - velký 2 malý - střední 2 malý - větší 17 malý - velký 5 střední - větší 27 střední - velký 5 větší - velký 7 miniaturní 2 4 % malý 3 6 % miniaturní 1 33 % střední 3 67 % miniaturní % větší 3 1 % miniaturní % velký 2 1 % malý 6 3 % střední 14 7 % malý 5 29 % větší % malý 1 2 % velký 4 8 % střední % větší % střední 3 6 % velký 2 4 % větší 5 71 % velký 2 29 % 26

27 Setkání psa s fenou proběhlo v 91 případech. Pes inicioval setkání v 58 případech, což činí 64% z celkového počtu pozorování. Fena iniciovala setkání v 33 případech, což činí 36% z celkového počtu pozorování. Graficky je toto rozdělení znázorněno na obr výskyt v % pes fena Obr. 5 Iniciace setkání rozdělená podle pohlaví psů K setkání dospělého psa se štěnětem došlo v 42 případech. Ve 3 případech inicioval setkání dospělý pes, což je 7 % z celkového počtu pozorování. Štěně iniciovalo setkání v 39 případech, což je 93% z celkového počtu pozorování. Graficky je toto rozdělení znázorněno na obr výskyt v % dospělý štěně Obr. 6 Iniciace setkání rozdělená podle věku psů 27

28 Setkání psů, z nichž jeden byl veden na vodítku a druhý na volno, proběhlo v 47 případech. Setkání ukončil v 1 případech pes, který byl veden na volno, což činí 21% z celkového počtu pozorování. V 17 případech ukončil setkání pes, který byl veden na vodítku, což je 36% z celkového počtu pozorování. Majitel psa ukončil setkání v 2 případech, což činí 43% z celkového počtu pozorování. Graficky je toto rozdělení znázorněno na obr výskyt v % pes na volno pes na vodítku majitel psa Obr. 7 Ukončení setkání rozdělené podle způsobu vedení K setkání miniaturního a malého psa došlo v 5 případech. Miniaturní pes ukončil setkání ve 3 případech, což je 6% z celkového počtu pozorování. Malý pes ukončil setkání v 1 případě, což je 2% z celkového počtu pozorování. Majitel psa ukončil setkání v 1 případě, což je 2% z celkového počtu pozorování. K setkání miniaturního a středního psa došlo ve 3 případech. Miniaturní pes ukončil setkání ve 3 případech, což činí 1% z celkového počtu pozorování. Malý pes ani majitel neukončili setkání ani v jednom případě, což je % z celkového počtu pozorování. K setkání miniaturního a většího psa došlo ve 3 případech. Miniaturní pes, větší pes i majitel ukončili setkání v 1 případě, což je vždy 33% z celkového počtu pozorování. K setkání miniaturního a velkého psa došlo ve 2 případech. Miniaturní a velký pes neukončili setkání ani v jednom případě, což je % z celkového počtu pozorování. Majitel psa ukončil setkání ve 2 případech, což je 1% z celkového počtu pozorování. K setkání malého a středního psa došlo ve 2 případech. Malý pes ukončil setkání v 6 případech, což činí 3% z celkového počtu pozorování. Střední pes ukončil setkání ve 12 případech, což je 6% z celkového počtu pozorování. Majitel ukončil setkání ve 2 případech, což je 1% 28

29 z celkového počtu pozorování. K setkání malého a většího psa došlo v 17 případech. Malý pes ukončil setkání v 11 případech, což je 64% z celkového počtu pozorování. Větší pes ukončil setkání ve 3 případech, což je 18 % z celkového počtu pozorování. Majitel ukončil setkání ve 3 případech, což je 18% z celkového počtu pozorování. K setkání malého a velkého psa došlo v 5 případech. Malý pes ukončil setkání ve 4 případech, což je 8% z celkového počtu pozorování. Velký pes neukončil setkání ani v jednom případě, což je % z celkového počtu pozorování. Majitel ukončil setkání v 1 případě, což je 2% z celkového počtu pozorování. K setkání středního a většího psa došlo v 27 případech. Střední pes ukončil setkání ve 2 případech, což je 74% z celkového počtu pozorování. Větší pes ukončil setkání v 5 případech, což je 19% z celkového počtu pozorování. Majitel ukončil setkání ve 2 případech, což je 7% z celkového počtu pozorování. K setkání středního a velkého psa došlo v 5 případech. Střední pes ukončil setkání ve 3 případech, což je 6% z celkového počtu pozorování. Velký pes ukončil setkání v 1 případě, což je 2% z celkového počtu pozorování. Majitel ukončil setkání v 1 případě, což je 2% z celkového počtu pozorování. K setkání většího a velkého psa došlo v 7 případech. Větší pes ukončil setkání ve 3 případech, což je 43% z celkového počtu pozorování. Velký pes ukončil setkání ve 4 případech, což je 57 % z celkového počtu pozorování. Majitel neukončil setkání ani v jednom případě, což je % z celkového počtu pozorování. Toto rozdělení je znázorněno v tab

30 Tab. 3 Ukončení setkání rozdělené dle velikosti psů Faktor velikosti psů Počet setkání miniaturní - malý 5 miniaturní - střední 3 miniaturní - větší 3 miniaturní - velký 2 malý - střední 2 malý - větší 17 malý - velký 5 střední - větší 27 střední - velký 5 větší - velký 7 Ukončil Počet psů Počet psů setkání (absolutní hodnota) (%) miniaturní 3 6 % malý 1 2 % majitel psa 1 2 % miniaturní 3 1 % střední % majitel psa % miniaturní 1 33 % větší 1 33 % majitel psa 1 33 % miniaturní % velký % majitel psa 2 1 % malý 6 3 % střední 12 6 % majitel psa 2 1 % malý % větší 3 18 % majitel psa 3 18 % malý 4 8 % velký % majitel psa 1 2 % střední 2 74 % větší 5 19 % majitel psa 2 7 % střední 3 6 % velký 1 2 % majitel psa 1 2 % větší 3 43 % velký 4 57 % majitel psa % 3

31 Setkání psa s fenou proběhlo v 91 případech. Fena ukončila setkání v 41 případech, což činí 45% z celkového počtu pozorování. Pes ukončil setkání v 37 případech, což činí 41% z celkového počtu pozorování. Majitel ukončil setkání v 13 případech, což činí 14% z celkového počtu pozorování. Graficky je toto rozdělení znázorněno na obr výskyt v % fena pes majitel 13 Obr. 8 Ukončení setkání rozdělené podle pohlaví Setkání dospělého psa se štěnětem proběhlo v 42 případech. Setkání ukončil v 32 případech dospělý pes, což činí 76% z celkového počtu pozorování. Štěně ukončilo setkání ve 3 případech, což je 7% z celkového počtu pozorování. Majitel ukončil setkání v7 případech, což je 17% z celkového počtu pozorování. Graficky je toto rozdělení znázorněno na obr výskyt v % dospělý štěně majitel Obr. 9 Ukončení setkání rozdělená podle věku psů 31

32 Při setkání dvou psů vedených na volno bylo v 61 případech pozorováno dominantní chování, což je 29 % z těchto pozorování. Submisivní chování bylo pozorováno v 58 případech, což je 28 % z těchto pozorování. V 69 případech bylo pozorováno chování vyjadřující stejné postavení v hierarchii, což je 33 % z těchto pozorování. Psi nevyjadřující sociální postavení byli pozorováni v 22 případech, což je 1 % z těchto pozorování. Při vedení obou psů na vodítku se dominantní chování vyskytlo v 37 případech, což je 56 % z těchto pozorování. Submisivní chování u této kategorie bylo sledováno v 8 případech, což je 12 % z těchto pozorování. V 1 případech bylo pozorováno chování vyjadřující stejné postavení v hierarchii, což je 15 % z těchto pozorování. Psi nevyjadřující sociální postavení byli sledováni v 11 případech, což je 17 % z těchto pozorování. Při vedení jednoho psa na vodítku a druhého na volno se dominantní chování vyskytlo u psa na volno v 27 případech, což je 29 %, a u psa na vodítku v 5 případech, což je 5 %. Submisivní chování se u psa na volno vyskytlo ve 4 případech, což jsou 4 %, u psa na vodítku se vyskytlo v 37 případech, což je 39 %. Chování vyjadřující stejné postavení se u psa na volno vyskytlo v 13 případech, což je 14 %, u psů vedených na vodítku se vyskytlo ve 4 případech, což jsou 4 %. Psi nevyjadřující sociální postavení se byli u psů na volno pozorováni ve 3 případech, což jsou 3 %, u psů vedených na vodítku byl pozorován v 1 případě, což je 1 %. Graficky je toto rozdělení znázorněno na obr. 1. dominance submisivita se stejným sociálním postavením nevyjadřující sociální postavení výskyt v % oba na volno oba na vodítku jeden na volno jeden na vodítku Obr. 1 Výskyt jednotlivých typů chování rozdělený podle způsobu vedení psů 32

33 V tabulce č. 4 je zobrazeno rozdělení jednotlivých typů chování u jednotlivých kategorií velikostí psů. Nejvíce případů dominantního chování bylo pozorováno při setkání malého a velkého psa (6 %), miniaturního a středního psa (5 %) a při setkání miniaturního psa se psem velkým (5 %). Nejvíce případů submisivního chování bylo zaznamenáno při setkání miniaturních psů s ostatními kategoriemi psů (5 %) a při setkání středního a velkého psa (5 %). Chování vyjadřující stejné sociální postavení bylo nejčastěji pozorováno při setkání miniaturního psa s miniaturním (39 %), středního se středním (4 %) a většího s větším (38 %). Psi nevyjadřující sociální postavení byli nejčastěji zaznamenáni při setkání psa miniaturního s malým psem (2 %) a miniaturního s větším psem (17 %). 33

34 Tab. 4 Výskyt jednotlivých typů chování rozdělený podle velikosti psů Faktor velikosti psů Dominance Submisivita Stejné soc. Stejné soc. Nevyjadřující Nevyjadřující Dominance Submisivita (abs. (abs. postavení (abs. postavení postavení (abs. postavení (%) (%) hodnota) hodnota) hodnota) (%) hodnota) (%) miniaturní - miniaturní 5 28 % 4 22 % 7 39 % 2 11 % miniaturní - malý 3 3 % 5 5 % % 2 2 % miniaturní - střední 3 5 % 3 5 % % % miniaturní - větší 2 33 % 3 5 % % 1 17 % miniaturní - velký 2 5 % 2 5 % % % malý - malý % % 8 17 % 5 1 % malý - střední 16 4 % 8 2 % % 3 8 % malý - větší % % 8 24 % 1 3 % malý - velký 6 6 % 1 1 % 2 2 % 1 1 % střední - střední % 1 16 % 25 4 % 9 15 % střední- větší % 2 37 % % 6 11 % střední - velký 4 4 % 5 5 % 1 1 % % větší - větší 7 21 % 9 27 % % 5 15 % větší - velký 5 36 % 5 36 % 3 21 % 1 7 % velký - velký 9 45% 7 35 % 3 15 % 1 5 % 34

35 Na obr. 11 je znázorněn výskyt jednotlivých typů chování rozdělený podle pohlaví. Při setkání dvou fen se dominantní chování vyskytlo v 32 případech, což je 31 % z těchto pozorování. Submisivní chování se vyskytlo v 4 případech, což je 38 %. Chování vyjadřující stejné sociální postavení bylo zaznamenáno v 22 případech, což je 21 %. Chování nevyjadřující sociální postavení bylo zaznamenáno v 1 případech, což je 1 %. Při setkání dvou psů se dominantní chování vyskytlo v 54 případech, což je 64 %. Submisivní chování bylo zaznamenáno ve 4 případech, což je 5 %. V 18 případech bylo zaznamenáno chování vyjadřující stejné sociální postavení, což je 21 %. Chování nevyjadřující sociální postavení bylo pozorováno v 8 případech, což je 8 %. dominance submisivita se stejným sociálním postavením nevyjadřující sociální postavení výskyt v % pes - pes fena - fena Obr. 11 Výskyt jednotlivých typů chování rozdělený podle pohlaví Na obr. 12 je znázorněn výskyt jednotlivých typů chování rozdělený podle věku psů. Při setkání dvou dospělých psů bylo dominantní chování pozorováno ve 12 případech, což je 4 %. Submisivní chování bylo pozorováno v 7 případech, což je 27 %. Chování vyjadřující stejné sociální postavení se vyskytlo v 66 případech, což je 26 %. Chování nevyjadřující sociální postavení se vyskytlo v 18 případech, což je 7 %. Při setkání dvou štěňat se dominantní chování vyskytlo ve 2 případech, což je 7 %. Submisivní chování se vyskytlo v 1 případě, což jsou 3 %. Chování vyjadřující stejné sociální postavení se projevilo v 18 případech, což je 6 %. Chování nevyjadřující sociální postavení se projevilo v 9 případech, což je 3 %. Při setkání dospělého psa se štěnětem se dominantní chování projevilo u dospělého psa v 26 případech, což je 31 %, u štěněte se dominantní chování vůči dospělému psovi neprojevilo. Submisivní chování 35

36 dospělého psa bylo zaznamenáno ve 2 případech, což jsou 2 %, u štěněte bylo zaznamenáno v 35 případech, což je 42 %. Chování vyjadřující stejné sociální postavení bylo u dospělého psa zaznamenáno v 9 případech, což je 11 %, u štěněte bylo zaznamenáno ve 3 případech, což jsou 4 %. Chování nevyjadřující sociální postavení bylo u dospělého psa zaznamenáno v 5 případech, což je 6 %, u štěněte bylo zaznamenáno ve 4 případech, což je 5 %. 7 dominance submisivita se stejným sociálním postavením nevyjadřující sociální postavení 6 18 výskyt vˇ% oba dospělí oba štěňata dospělý - štěně (dospělý) dospělý - štěně (štěně) Obr. 12 Výskyt jednotlivých typů chování rozdělený podle věku Dominantní chování se nejčastěji projevilo strnulým postojem těla a vztyčeným ocasem. Uši byly napřímené a pes se upřeně díval na druhého psa (77 %). Vyskytla se i zježená srst na hřbetě nebo odhalování špičáků (18 %). V menší míře se vyskytl náznak pohlavního chování jako výraz dominance dospělého psa nad štěnětem (5 %). Submisivní pes se nejčastěji projevil sníženým postojem těla, pohledem mimo, uši měl stažené a ocas spuštěný dolů (88 %). Méně často se vyskytl ocas křečovitě stažený mezi nohy nebo odhalení břicha, popř. olizování tlamy druhému psovi (11 %). Výjimečně byl zaznamenán únik (1 %). Psi se stejným sociálním postavením se projevili vzpřímeným, ale uvolněným postojem těla, ocasem často mávali. 36

37 Projevy agresivního chování byly zaznamenány ve 42 případech, což je 11 % z celkového počtu pozorovaných zvířat. Při vedení obou zvířat na volno se agresivní chování projevilo ve 2 případech, což je 1 % z těchto pozorování. Při vedení obou psů na vodítku se agresivní chování projevilo ve 14 případech, což je 21 % z těchto pozorování. Při vedení jednoho psa na vodítku a druhého na volno se agresivní chování projevilo u psa vedeného na volno ve 3 případech, což jsou 3 %, u psa vedeného na vodítku v 5 případech, což je 5 % z těchto pozorování. Graficky je toto rozdělení znázorněno na obr výskyt v % oba na volno oba na vodítku pes na volno pes na vodítku Obr. 13 Výskyt agresivního chování rozdělený podle způsobu vedení V tab. 5 je zobrazeno rozdělení výskytu agresivního chování u jednotlivých kategorií velikosti psů. Nejčastěji se projevilo při setkání miniaturního psa se psem velkým (1%) a miniaturního psa s větším (5 %). Žádné případy agresivního chování nebyly zaznamenány při setkání miniaturního psa se psem středním a většího psa s velkým. 37