INSTITUTY DĚDICKÉHO PRÁVA

Transkript

1 Univerzita Karlova v Praze Právnická fakulta Monika Stachová INSTITUTY DĚDICKÉHO PRÁVA Diplomová práce Vedoucí diplomové práce: Prof. JUDr. Jan Dvořák, CSc. Katedra: Občanského práva Datum vypracování práce (uzavření rukopisu):

2 Prohlašuji, že jsem předkládanou diplomovou práci vypracovala samostatně, všechny použité prameny a literatura byly řádně citovány a práce nebyla využita k získání jiného nebo stejného titulu. V Praze dne 28. srpna 2013 Monika Stachová

3 Děkuji vedoucímu diplomové práce Prof. JUDr. Janu Dvořákovi, CSc. za jeho odborné a cenné rady při zpracování této práce. Za častá slova povzbuzení a motivaci, která byla při psaní této diplomové práce mým hnacím motorem, děkuji svému příteli Jaroslavu Čechovi. Své mamince Iloně Stachové velmi děkuji za její všestrannou podporu a za trpělivost, která jí vytrvala po celou dobu mého studia.

4 Obsah: Úvod Právní úprava dědického práva Obecně o institutech dědického práva Předpoklady dědického nástupnictví Smrt zůstavitele Existence dědictví Způsobilý dědic Dědické tituly Základní instituty dědického práva Dědění ze zákona Zákonná dědická posloupnost a dědické skupiny v OZ Zákonná posloupnost a dědické třídy v NOZ Dědění ze závěti Závěť v OZ Závěť v NOZ Platnost závěti Náležitosti osoby pořizovatele v OZ Náležitosti osoby pořizovatele v NOZ Náležitosti vůle pořizovatele v OZ Náležitosti vůle pořizovatele v NOZ Forma závěti v OZ Forma závěti v NOZ Jednotlivé typy závěti v OZ Jednotlivé typy závěti v NOZ Obsahové náležitosti závěti v OZ Obsahové náležitosti závěti v NOZ Vedlejší doložky závěti Zrušení závěti Vydědění Vybrané nově zavedené instituty dědického práva v NOZ Dědická smlouva Odkaz Dědická substituce Náhradnictví Svěřenské nástupnictví Právo na rozhodnutí, zda se stát dědicem Odmítnutí dědictví Zřeknutí se dědického práva Vzdání se dědictví Závěr Seznam zkratek Seznam použitých zdrojů a literatury

5 Úvod Předkládaná diplomová práce se zabývá tématem dědického práva, které upravuje přechod práv a povinností zemřelého na pozůstalé osoby. Již římský básník Horatius kdysi řekl, že Všechny nás čeká stejná noc a všichni se jednou vydáme cestou smrti. Je zřejmé, že právní úprava dědického práva se úzce dotýká každého z nás a její pochopení, jako jedné z nejdůležitějších oblastí občanského práva, je žádoucí. Dědické právo na našem území prošlo značným vývojem. Od dob raného feudalismu, kdy se v důsledku existence nedílu a odúmrtního práva panovníka nerozvíjelo vůbec, přes postupné pronikání jeho zásad do šlechtického práva, přes Obnovené zřízení zemské z roku 1627, které zakotvilo testovací svobodu až po novodobé moderní kodifikace. Za počátek vývoje moderního dědického práva lze považovat vydání rakouského obecného zákoníku občanského z roku 1811 (ABGB), který na našem území platil až do roku Rozsáhlou úpravu dědického práva obsaženou ve 293 paragrafech významně zestručnil tzv. střední občanský zákoník z roku 1950, což naznačilo další vývoj na poli soukromoprávních vztahů, který se nesl v duchu sovětského práva. Současný občanský zákoník z roku 1964 zrušil mnohé tradiční právní instituty a právní úprava dědictví je nyní obsažena pouze ve 41 paragrafech. Již od 90. let minulého století existovaly snahy o rekodifikaci občanského práva, které byly završeny v roce 2012, kdy byl schválen zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, který nabývá účinnosti 1. ledna 2014 a má být odrazem celospolečenské sociální a politické vyzrálosti, kultury a demografického vývoje. Vzhledem k tomu, že tvůrci nového občanského zákoníku se otevřeně hlásí k materiální diskontinuitě se zákonodárstvím období let a právní úprava dědického práva byla podstatně rozšířena, kdy opětovně obsahuje instituty dědického práva, které byly v tomto období z kodexu vypuštěny, stává se tato problematika velmi aktuální pro studium a komparaci s právní úpravou stávající. Dalším důvodem k sepsání této diplomové práce je fakt, že lidé, kteří v současné době testament pořizují, mohou již nyní využít širokých možností obsažených v novém občanském zákoníku. Podmínkou však je, že k úmrtí zůstavitele dojde až po datu účinnosti NOZ, tedy po Pokud by pořizovatel závěti do účinnosti nového občanského zákoníku zemřel, závěť sice i tak bude platná, ale k ustanovením 5

6 vycházejícím z nového občanského zákoníku, která by odporovala dnešní právní úpravě, nebude možné přihlédnout. Z těchto důvodů jsem si za hlavní cíl práce stanovila podat ucelený obraz hlavních institutů dědického práva ve světle změn, které nová právní úprava přináší a ráda bych toto téma přiblížila široké veřejnosti s tím, že považuji také za důležité poukázat na rozdílnosti stávající a nové právní úpravy. Vzhledem k obsáhlosti tohoto tématu, jsem se po dohodě s vedoucím diplomové práce, rozhodla zaměřit pouze na stávající instituty dědického práva, které považuji za nejdůležitější. Zároveň v práci představím některé nové instituty dědického práva, které nejsou součástí OZ. Smyslem mé práce je vyložit problematiku uceleně a komplexně tak, aby čtenáři načerpali relevantní informace na jednom místě a aby se byli schopni po přečtení v dané problematice orientovat. V úvodní kapitole diplomové práce vymezuji základní pojem dědického práva a jednotlivé prameny dědického práva v České republice. V této kapitole zmiňuji také základní zásady, o které se dědické právo opírá. Druhá kapitola stručně vymezuje instituty dědického práva v obecné rovině. Cílem třetí kapitoly je seznámit čtenáře se základními předpoklady dědického nástupnictví a poukázat na konkrétní změny v jejich pojetí. K přechodu majetku zemřelé osoby na dědice ve smyslu dědického práva dochází kumulativním splněním několika předpokladů, jimiž jsou smrt zůstavitele, existence dědictví, způsobilého zůstavitele a dědického titulu. Obsahem čtvrté kapitoly je právní úprava vybraných stávajících institutů dědického práva, mezi které jsem zařadila dědění ze zákona, dědění ze závěti a vydědění. Všechny tyto instituty popisuji z hlediska stávající i nové právní úpravy. Tato kapitola je nejobsáhlejší a stěžejní k pochopení odlišného pojetí dědicko-právních institutů v nové právní úpravě. Poslední kapitola diplomové práce je zaměřena na představení institutů dědického práva, které byly do dědického práva zavedeny nově, respektive se k nim zákonodárce v novém občanském zákoníku vrací a po většinou je přejímá z obecného zákoníku občanského. Mezi tyto instituty patří dědická smlouva, odkaz, dědická substituce a ochrana dědice právem volného rozhodnutí, kam můžeme zařadit instituty odmítnutí dědictví, zřeknutí se dědického práva a vzdání se dědictví. 6

7 Předkládaná diplomová práce je analytická a popisná studie, která vznikla na základě studia dostupné odborné literatury, právních předpisů, důvodových zpráv a mnohých odborných článků. V práci využívám metodu deskripce a komparace stávající a nové právní úpravy a závěr práce je zpracován metodou syntézy předchozích získaných poznatků. 7

8 1. Právní úprava dědického práva Český právní systém je ovládán dualistickou koncepcí, podle níž se právo dělí na právo soukromé a veřejné. Dále můžeme právo členit na jednotlivá odvětví, přičemž dědické právo představuje odvětví práva občanského, respektive pododvětví obecného práva soukromého. Dědické právo v objektivním smyslu je souhrn právních norem upravujících přechod práv a povinností zemřelé fyzické osoby na jiné subjekty, resp. právní vztahy, které při tom vznikají. Dědickým právem v subjektivním smyslu potom rozumíme oprávnění určitého subjektu stát se dědicem po zemřelé fyzické osobě. Dědické právo je právo majetkové, absolutní povahy 1, které působí erga omnes. Právní úprava dědického práva respektuje přirozenou hierarchii právních norem, která je pro český právní řád typická. Na ústavní úrovni je možnost dědění zaručena v článku 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. 2 Tato konstrukce není ve světě zcela obvyklá. V případě České republiky je odpovědí na období komunistického politického režimu, za něhož bylo navrhováno, aby bylo dědění jako nemravný způsob nabytí majetku bez vlastního přičinění omezeno či nepřipuštěno. 3 Základním hmotněprávním pramenem dědického práva je občanský zákoník č. 40/1964 Sb., který dědění upravuje v části sedmé v ustanovení 460 až 487. Část sedmá je rozdělena do šesti hlav, které pojednávají o nabývání dědictví, dědění ze zákona, dědění ze závěti, správci dědictví, potvrzení dědictví a vypořádání dědiců a ochraně oprávněného dědice. Úpravu části sedmé doplňuje ustanovení 873 přechodných ustanovení. Dne vešel v platnost nový občanský zákoník č. 89/2012 Sb., který nabývá účinnosti k a nahradí tak kromě jiných právních předpisů také stávající OZ. Tento právní předpis zásadním způsobem mění úpravu dědického práva zejména v jejím rozsahu. Objevují se zde tradiční instituty, které navazují na úpravu ABGB z roku 1811 a na vládní návrh občanského zákoníku bývalého Československa 1 Absolutní práva a povinnosti náleží individuálně určenému subjektu, zatímco ostatním konkrétně neurčeným subjektům vzniká povinnost zdržet se všech zásahů, které by nositele absolutních práv rušily ve výkonu jeho oprávnění. - KNAPP, Viktor. Teorie práva. Praha: C. H. Beck, s ust. čl. 11 odst. 1 LZPS: Každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Dědění se zaručuje. 3 KLÍMA, Karel. Komentář k Ústavě a Listině. Plzeň: Aleš Čeněk, 2005, s

9 z roku 1937, který nebyl jako zákon přijat kvůli událostem následujícím po Mnichovské dohodě, a které byly v úpravě z roku 1964 vynechány. 4 Nový občanský zákoník je rozdělen do pěti částí obecná část, rodinné právo, absolutní majetková práva, relativní majetková práva a ustanovení společná, přechodná a závěrečná. Právní úprava dědického práva je v NOZ obsažena ve 245 paragrafech ( ) a nachází se v III. hlavě třetí části. Rozdělena je do osmi dílů, které upravují právo na pozůstalost, pořízení pro případ smrti, odkaz, zákonnou posloupnost, povinný díl a započtení, právo některých osob na zaopatření, přechod pozůstalosti na dědice a zcizení dědictví. Z přechodných ustanovení NOZ se k dědickému právu vztahují ustanovení NOZ představuje komplexní úpravu soukromého práva a jeho ústřední zásadou je autonomie vůle. Tuto zásadu považuji za největší přínos nové právní úpravy. Stávající právní úprava totiž respekt k vůli zůstavitele dostatečně nezastává. Příkladem nedostatků současné právní úpravy může být ustanovení 478 OZ, na jehož základě jsou podmínky připojené k závěti bez právních účinků, nebo také ustanovení 476 OZ, kde je za formální požadavek platnosti závěti stanoven konkrétní den, měsíc a rok, kdy byla závěť podepsána. Dle nového občanského zákoníku je možné k závěti připojit vedlejší doložky, mezi které patří také podmínky a jako datum podpisu závěti postačí uvést označení např. dnem 70. narozenin zůstavitele. 5 Nová právní úprava je z pozice zůstavitele značně předvídatelná. Zůstavitel má o pořízení pro případ smrti širší možnost výběru kromě závěti může povolat dědice například dědickou smlouvou nebo má možnost majetek pro případ smrti darovat. Nový občanský zákoník jde oproti současnému také opačným směrem v pojetí platnosti závěti, kdy klade v ustanovení 1484 důraz na to, aby závěť byla vykládána tak, aby bylo co nejvíce vyhověno vůli zůstavitele. Dává zde jasný impuls, že platnost závěti má být pokud možno podržena. 6 4 Nový občanský zákoník. [online]. [cit ]. Dostupné z: 5 BEZOUŠKA, Petr a Lucie PIECHOWICZOVÁ. Nový občanský zákoník nejdůležitější změny. 1. vyd. Olomouc: ANAG, 2013, s BEDNÁŘ, Václav. Dědické právo - návrat k Evropským standardům. [online]. [cit ]. Dostupné z: 9

10 Mezi další základní zásady dědického práva, které jsou v současné i nové právní úpravě zachovány, a které již před více než sto lety formuloval Emanuel Tilsch, patří princip zachování hodnot, princip přechodu majetku na jednotlivce, zásada volnosti zůstavitele ve volbě dědice, zásada univerzální sukcese 7 nebo také zásada volnosti dědice nabýt dědictví či princip úřední ingerence při nabytí dědictví. 8 Procesněprávní úpravu obsahuje zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, který ve svých ustanoveních 175a 175z upravuje řízení o dědictví. Novou rekodifikaci občanského práva hmotného by měla následovat také změna občanského práva procesního. V nedávné době byl v Poslanecké sněmovně návrh zákona o zvláštních řízeních soudních schválen ve třetím čtení a dne se jím bude na své schůzi zabývat Senát. 9 V tomto zákoně je nově upravena procesní část dědického práva ve III. hlavě s názvem Řízení o pozůstalosti. 10 V řízení o dědictví je nezbytná účast notářů jako soudních komisařů, proto je na místě zmínit také zákon č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád). Dalšími prameny jsou zákon č. 357/1992 Sb., o dani dědické, darovací a z převodu nemovitostí, zákon č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, který obsahuje kolizní normy dědického práva. Tento zákon bude s účinností od nahrazen zákonem o mezinárodním právu soukromém č. 91/2012 Sb. 7 Tato zásada znamená, že dědic vstupuje jak do práv zůstavitele, tak do jeho povinností 8 DVOŘÁK, Jan a Karel MALÝ. 200 let Všeobecného občanského zákoníku. Praha: Wolters Kluwer Česká republika, 2011, s Parlament České republiky, Poslanecká sněmovna. [online]. [cit ]. Dostupné z: 10 Dochází ke změně terminologie ve vazbě na dědické právo hmotné, proto se přejmenovalo řízení o dědictví na řízení o pozůstalosti. 10

11 2. Obecně o institutech dědického práva Právní institut lze definovat jako soubor právních norem, které upravují poměry téhož druhu. O právním institutu lze hovořit tehdy, pokud konstrukce nemá obdobu v mimoprávním světě. Jako právní institut se tedy například neoznačuje dědictví, protože tento pojem je používán v běžném životě. Tato diplomová práce pojednává jak o stávajících institutech dědického práva, které byly v našem právním řádu kontinuálně předmětem právní úpravy a na kterých je dědické právo vystavěno, jako je například testamentární a intestátní dědická posloupnost nebo institut vydědění, tak o institutech nových, které jsou obsaženy v novém občanském zákoníku. Právní úprava dědického práva obsažená v NOZ přináší do této oblasti zásadní změny a některé staronové pojmy a instituty, které budou do českého právního systému zavedeny, si zaslouží bližší pozornost. Za takové instituty lze označit právní konstrukce, které se v českém dědickém právu de lege lata nevyskytují, ačkoliv z historického hlediska nové nejsou, v kodifikované podobě se s nimi setkáváme již v obecním zákoníku rakouském z roku Mezi ty nejdůležitější instituty, které se po více než 200 letech opětovně objevují v občanskoprávním kodexu, patří především dědická smlouva, odkaz, náhradnictví, svěřenecké nástupnictví nebo zřeknutí se dědického práva. Vzhledem k rozsahu úpravy dědického práva v NOZ a vzhledem k počtu změn, které tato úprava přináší, se v této diplomové práci nesnažím podat úplnou a podrobnou analýzu všech jejích institutů. Podstatu, účel a znaky vybraných institutů se snažím vystihnout s ohledem na jejich pravděpodobné budoucí využití a zaměřuji se především na nejdiskutovanější z nich. 11

12 3. Předpoklady dědického nástupnictví Objektivní dědické právo spojuje přechod majetku zemřelé osoby na dědice s kumulativním splněním těchto předpokladů: prokázaná smrt zůstavitele, čímž zaniká jeho právní subjektivita (případně soudní prohlášení za mrtvého v případech, kdy lze s vysokou pravděpodobností předpokládat, že fyzická osoba není naživu) existence dědictví způsobilý dědic dědický titul 11 Označení všech předpokladů dědického nástupnictví zůstává v NOZ stejné, obsahové náležitosti některých z nich jsou ovšem podstatně změněny, o čemž pojednám v následujícím textu Smrt zůstavitele Dědické právo se týká pouze jmění osob fyzických, nevztahuje se tedy na majetek, který zůstává po zániku osob právnických. Dle ustanovení 460 OZ se dědictví nabývá smrtí zůstavitele. Za smrt člověka se podle lékařské vědy považuje nezvratná zástava dýchání, krevního oběhu a činnosti centrálního nervového systému. 12 Na základě vyhlášky č. 19/1988 Sb., o postupu při úmrtí a o pohřebnictví, musí být smrt náležitě prokázána, a to úředním zjištěním smrti a vydáním úmrtního listu. Úmrtní list kromě jiného obsahuje odborné stanovisko lékaře o prohlídce mrtvého, pravděpodobnou příčinu a dobu smrti. 13 Nelze-li skutečnost úmrtí prokázat předepsaným způsobem, ale je přitom jisto, že osoba zemřela, může soud na základě jiných důkazů smrti úředně prohlásit osobu za mrtvou. 14 Pokud existuje domněnka, že nezvěstná fyzická osoba není naživu, rozhodne 11 MIKEŠ, Jiří a Ladislav MUZIKÁŘ. Dědické právo: praktická příručka : kompletní pohled na dědění z hlediska hmotněprávního i procesního. 3. aktualit. vyd. Praha: Linde, 2007, s Komentář v ASPI, Praha: Wolters Kluwer ČR, a.s., MIKEŠ, Jiří a Ladislav MUZIKÁŘ. Dědické právo v teorii a praxi. Praha: Leges, 2011, s ust. 7 odst. 2 OZ 12

13 soud na návrh toho, kdo má na věci právní zájem (například pozůstalý manžel, dědic nebo věřitel), o prohlášení osoby za mrtvou podle ustanovení 195 až 200 OSŘ. Přiměřená doba pro prohlášení za mrtvého není zákonem stanovena, ale určuje ji soud podle okolností jednotlivých případů. 15 Prohlášením za mrtvého nastávají stejné právní následky jako smrtí dané osoby, a to ke dni uvedeném v rozhodnutí jako den smrti. Přestože se NOZ nevrací k institutu ležící pozůstalosti, 16 tak neobsahuje ani žádné obecné ustanovení, které by explicitně zakotvilo pravidlo, že dědictví se nabývá smrtí zůstavitele, jako je tomu v právní úpravě stávající. Ustanovení 1479 NOZ, které upravuje dědický nápad, stanoví, že dědické právo vzniká smrtí zůstavitele. Pojem dědického práva ovšem nelze ztotožňovat se samotným dědictvím. Definici dědického práva obsahuje ustanovení 1475 odst. 1 NOZ, které říká, že dědické právo je právo na pozůstalost nebo na poměrný podíl z ní, aniž by dále stanovilo okamžik jejího nabytí. Ustanovení o okamžiku nabytí dědictví smrtí zůstavitele bylo obsaženo v návrhu NOZ z roku 2005 v V konečném znění zákona však bylo od tohoto ustanovení upuštěno. Aktuální důvodová zpráva k NOZ uvádí následující: Smrtí zůstavitele vzniká dědici dědické právo, tedy právo na pozůstalost nebo na poměrný díl z pozůstalosti. Kdy toto právo dospěje, záleží na různých okolnostech. Při dědění ze zákona nabývá dědic dědictví smrtí zůstavitele, ale při dědění ze závěti nebo podle dědické smlouvy může být dospělost dědického práva vázána na splnění podmínky, doložením času nebo při povolání svěřenského nástupce. Proto ustanovení o nabytí dědictví nestanovují, že se dědictví nabývá již zůstavitelovou smrtí, protože dědic může nabýt pozůstalost nebo poměrný díl z ní i později SCHELLEOVÁ, Ilona. Dědictví a dědické právo. Vyd. 1. Brno: Computer Press, 2007, s Hereditas iacens neboli ležící pozůstalost byla institutem dědického práva platného v českých zemích do Podle této úpravy docházelo smrtí zůstavitele pouze k delaci (nápadu) dědictví. Dědictví se nabývalo až rozhodnutím soudu o přikázání (odevzdání) pozůstalosti. Odevzdací listina měla přitom charakter konstitutivní. Do doby, než byla pozůstalost pravomocně odevzdána, tvořila zvláštní subjekt práva, který se nazýval ležící pozůstalost. Ležící pozůstalost byla samostatným subjektem práv a závazků a měla i procesní způsobilost. Představovala tak jako personifikované jmění osobu zůstavitele i po jeho smrti. Ve fázi od smrti zůstavitele do přijetí dědictví se mělo za to, že pozůstalost je v držení zůstavitele. Jakmile pak bylo dědictví přijato, představovali zůstavitele dědici. Ležící pozůstalost. [online]. [cit ]. Dostupné z: 17 Návrh zákona a důvodové zprávy z roku 2005 [online]. obcanskyzakonik.justice.cz. [cit ]. Dostupné z: 18 Důvodová zpráva NOZ - konsolidovaná verze. [online]. [cit ]. Dostupné z: 13

14 V souvislosti s pojednáním o správě pozůstalosti si však tatáž důvodová zpráva protiřečí, když v následujícím textu říká, že: Dědici sice nabývají dědictví již smrtí zůstavitele, přece jen se však až do soudního potvrzení, že dědictví nabyli, na pozůstalost hledí jako na zvláštní majetkovou masu. 19 V nové právní úpravě je oproti té současné zřejmá relativizace delačního principu, NOZ sice existenci ležící pozůstalosti jako zvláštní majetkové masy implicitně uznává, ale přesto se tomuto institutu brání zejména proto, že se jedná o konstrukci v kontinentální Evropě ojedinělou oproti pojetí stávajícímu, které odpovídá řadě konvenčních úprav dědického práva v kontinentální Evropě, v praxi se vžil a jeho uplatňování nepůsobí vážnější obtíže. 20 Lze tedy shrnout, že NOZ se neodklání od základu stávající koncepce. Jednotlivé aspekty smrti zůstavitele jsou v NOZ upraveny podrobněji - důkaz smrti je upraven v ust NOZ, nezvěstnost v ust NOZ, domněnka smrti v ust NOZ Existence dědictví Dalším předpokladem k přechodu dědictví je existence vlastnických práv, která mají na dědice přejít a která mají hodnotu vyšší než nepatrnou, tedy existence pozůstalosti. Dle 175h odst. 1 OSŘ soud řízení zastaví, pokud zůstavitel žádný majetek nezanechal. Majetek nepatrné hodnoty může soud vydat tomu, kdo se postaral o pohřeb. Současná právní úprava ani praxe na rozdíl od NOZ nerozlišují mezi pojmy pozůstalost a dědictví. V novém občanském zákoníku je v úvodním ustanovení hlavy III, v 1475 odst. 2 vymezena pozůstalost a v odst. 3 vymezeno dědictví. 21 Pozůstalostí lze v nové právní úpravě rozumět jmění, které zůstavitel zanechal v okamžiku smrti, a která je způsobilé na dědice přejít, oproti tomu dědictví je konkrétní majetek, který na 19 Důvodová zpráva NOZ - konsolidovaná verze. [online]. [cit ]. Dostupné z: 20 Tamtéž. 21 ust odst. 2 NOZ Pozůstalost tvoří celé jmění zůstavitele, kromě práv a povinností vázaných výlučně na jeho osobu, ledaže byly jako dluh uznány nebo uplatněny u orgánu veřejné moci. ust odst. 3 NOZ Komu náleží dědické právo, je dědic, a pozůstalost ve vztahu k dědici je dědictvím. 14

15 dědice přešel a na osobu dědice se váže. Dědictví je tedy užším pojmem a je podmnožinou pozůstalosti. 22 Důležitá změna nastává v nové právní úpravě v oblasti předmětu pozůstalosti. Ve stávající právní úpravě jsou předmětem dědění jen taková práva a povinnosti majetkové povahy, která smrtí oprávněné či povinné osoby nezanikají, ale přecházejí na jejich právní nástupce. O přechodu závazkových práv rozhoduje povaha a účel práva či povinnosti, jež jsou obsahem závazkově právního vztahu. Podle ustanovení 579 odst. 1 OZ zanikne smrtí dlužníka povinnost jen tehdy, bylo-li jejím obsahem plnění, které mělo být provedeno osobně dlužníkem. Smrtí věřitele podle ustanovení 579 odst. 2 OZ zanikne právo tehdy, bylo-li plnění z tohoto práva omezeno jen na jeho osobu. Zaniká i právo na bolestné a na náhradu za ztížení společenského uplatnění. Předmětem dědění jsou především věci ve výlučném vlastnictví nebo v podílovém spoluvlastnictví zůstavitele, jakož i práva a povinnosti vzešlé z vypořádání případného společného jmění zůstavitele a pozůstalého manžela (smrtí jednoho z manželů zaniká manželství a tím i společné jmění manželů, zánik společného jmění je předpokladem pro jeho vypořádání). Do pozůstalosti patří i zůstavitelovy pohledávky a dluhy. Spadá do ní i podnik, který zůstaviteli patřil. 23 NOZ rozšiřuje předmět pozůstalosti o subjektivní práva a povinnosti, která jsou výlučně svázána s osobou zůstavitele, pokud byla za života zůstavitele uplatněna nebo uznána u orgánu veřejné moci. Například bolestné či náhrada za ztížení společenského uplatnění budou tudíž podle ustanovení 1475 odst. 2 NOZ za výše uvedených podmínek vymahatelná. Vzhledem k tomu, že v současné době nároky z bolestného zanikají smrtí a nepřechází na žádné právní nástupce, jedná se o významný posun směřující k respektování principu zachování hodnot. 22 Dědické právo obecně [online]. [cit ]. Dostupné z: 23 RADVANOVÁ, Senta, Jiří ŠVESTKA a Jan DVOŘÁK. Občanské právo hmotné. 5., jubilejní aktualiz. vyd. Praha: Wolters Kluwer Česká republika, 2009, s

16 3.3. Způsobilý dědic Dalším nezbytným předpokladem k přechodu majetkových práv ze zůstavitele na jinou osobu je existence této osoby. Způsobilým dědicem se může stát fyzická osoba, nasciturus 24 nebo osoba právnická. Předpokladem k tomu, aby konkrétní osoba dědictví po zůstaviteli nabyla, je to, aby daná osoba byla k nabytí dědictví způsobilá. Teorie práva rozlišuje dva druhy způsobilosti, a to způsobilost absolutní a způsobilost relativní. Absolutní způsobilost spočívá v objektivních okolnostech, to znamená, že dědicem se může stát pouze ten, kdo měl v okamžiku smrti zůstavitele právní subjektivitu, tedy způsobilost mít práva a povinnosti. U fyzické osoby vzniká právní způsobilost narozením. Výjimkou je počaté, ale dosud nenarozené dítě, které se narodí živé. Fyzická osoba může být dědicem i v případě, kdy nemá způsobilost k právním úkonům, protože k přechodu majetku dochází přímo ze zákona. V řízení o dědictví, v jehož rámci je potřeba činit určité projevy vůle, musí být tato osoba zastoupena svým zástupcem. 25 Právnická osoba získává právní subjektivitu zápisem do obchodního rejstříku nebo do jiného zákonem určeného rejstříku. Z této podmínky existují dvě výjimky kdy v době nápadu dědictví sice ještě právnická osoba neexistovala, ale její ustavení již bylo v zakladatelské fázi nebo pokud se jedná o právnickou osobu, která se závětí zřizuje nebo má být na základě závěti zřízena jedná se o nadace a nadační fondy, jejichž právní subjektivita se podle stávající právní úpravy finguje 26 až do doby jejich skutečného vzniku, k němuž má dojít předepsaným způsobem podle závěti. 27 U relativní způsobilosti se uplatňují subjektivní aspekty a lze o ní uvažovat pouze u fyzických osob. Relativně nezpůsobilým dědicem je dle ustanovení 469 OZ ten, kdo: a) se dopustil úmyslného trestného činu proti zůstaviteli, jeho manželu, dětem nebo rodičům b) se dopustil zavrženíhodného jednání proti projevu poslední vůle zůstavitelovy 24 Počaté, ale dosud nenarozené dítě. 25 PLECITÝ, Vladimír, Josef VRABEC a Josef SALAČ. Základy občanského práva. 5. upr. vyd. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2010, s MIKEŠ, Jiří a Ladislav MUZIKÁŘ. Dědické právo v teorii a praxi. Praha: Leges, 2011, s Ustanovení 477 odst. 2 OZ ve spojení s 3 odst. 1-3 zákona č.227/1997 Sb., o nadacích a nadačních fondech. 16

17 Dědická nezpůsobilost v tomto případě nastává ex lege a není tedy třeba žádného úkonu ze strany zůstavitele. Může být uplatněna každým, kdo má právní zájem na vyloučení nezpůsobilého dědice z okruhu dědiců. 28 Takovýto čin může být také zůstavitelem odpuštěn. V nové právní úpravě obsažené v NOZ dochází v oblasti způsobilého dědice k významné změně, kdy je částečně prolomena absolutní dědická nezpůsobilost. Domnívám se, že tato změna vychází z institutu svěřenského nástupnictví, který je upraven v ustanovení NOZ. Zůstavitel totiž může za svěřenského nástupce určit i někoho, kdo jako osoba v době jeho smrti ještě ani neexistuje dítě, které nebylo ani počato. Dle ustanovení 1478 NOZ může být dědicem také právnická osoba, která má teprve vzniknout, vznikne-li do jednoho roku od zůstavitelovy smrti. To je ve srovnání se stávající úpravou významná změna, neboť dosud byla objektivní dědická způsobilost zákonem přiznána pouze právnickým osobám již vzniklým (s výjimkami výše uvedenými). Zákon ani důvodová zpráva ovšem bohužel nespecifikují, nakolik konkrétní by měla být identifikace takové právnické osoby. Při absenci této úpravy by mohly nastat situace příčící se ochraně projevené vůle zůstavitele. Bude tedy pravděpodobně úkolem judikatury vymezit, které identifikační údaje budou pro založení společnosti dostačující v případě, že nebude možné za zakládající dokument považovat samotné pořízení pro případ smrti. Podstatných změn se v nové právní úpravě dočkal také institut subjektivní dědické způsobilosti, oproti stávající úpravě NOZ pozměnil a rozšířil důvody relativní nezpůsobilosti. Jednotlivé důvody nalezneme v ustanovení 1481 a 1482 NOZ. Nezpůsobilým dědicem je ten, kdo: a) se dopustil činu povahy úmyslného trestného činu proti zůstaviteli, jeho předku, potomku nebo manželu; došlo tedy k rozšíření tohoto důvodu co do okruhu osob, proti nimž dané jednání zakládá důvod relativní nezpůsobilosti a došlo také k rozšíření 28 KNAPP, Viktor, Marta KNAPPOVÁ a Jiří ŠVESTKA. Občanské právo hmotné. 3. aktualiz. a dopl. vyd. Praha: ASPI publishing, 2002, s

18 definice tohoto jednání, aby byly postiženy i protiprávní činy konané úmyslně osobami trestně neodpovědnými 29 b) se dopustil zavrženíhodného činu proti zůstavitelově poslední vůli, zejména tím, že zůstavitele k projevu poslední vůle donutil nebo lstivě svedl, projev poslední vůle zůstaviteli překazil nebo jeho poslední pořízení zatajil, zfalšoval, podvrhl nebo úmyslně zničil, ledaže mu zůstavitel tento čin výslovně prominul; zákon uvádí demonstrativní výčet těchto zavrženíhodných činů, což stávající úprava postrádá a oproti úpravě v OZ je zde rozdíl také v tom, že delikt nemusí směřovat proti samotnému projevu zůstavitelovy vůle, ale šířeji je stanoveno, že musí směřovat proti zůstavitelově poslední vůli vůbec 30 Pro oba zmiňované důvody platí, že pokud zůstavitel nezpůsobilému dědici výslovně jeho čin promine, tento dědic se stává dědicem způsobilým. 31 Pokud se tak ovšem nestane, pak je nezpůsobilý dědit z jakéhokoli dědického titulu. Ustanovení 1481 NOZ o takové osobě jednoduše stanoví, že je z dědického práva vyloučena. Z povahy výše uvedených důvodů dědické nezpůsobilosti lze také usoudit, že se jich mohou dopustit jak osoby fyzické, tak i osoby právnické. To však neplatí u dvou následujících důvodů, které do českého dědického práva NOZ nově zavádí. Předpokladem vzniku těchto důvodů je existence rodinných vztahů, a proto se samozřejmě budou vyskytovat pouze u osob fyzických. Nezpůsobilým dědicem je dále také ten, kdo: c) je manželem zůstavitele a dopustil se činu naplňujícího znaky domácího násilí, přičemž z tohoto důvodu v den zůstavitelovy smrti probíhá řízení o rozvod manželství zahájené na zůstavitelův návrh 29 Důvodová zpráva NOZ - konsolidovaná verze. [online]. [cit ]. Dostupné z: 30 Důvodová zpráva NOZ - konsolidovaná verze. [online]. [cit ]. Dostupné z: 31 Stávající právní úprava v 469 OZ také jako podmínku zániku subjektivní dědické nezpůsobilosti vyžaduje odpuštění činu zůstavitelem. K tomu srov. KARHANOVÁ, Martina. Dědická nezpůsobilost a vydědění vs. přečiny a zločiny. Ad Notam č. 4/2011, s. 8. Karhanová zde upozorňuje na to, že otázka odpuštění není otázkou právní, ale skutkovou. 18

19 d) je rodičem zůstavitele, který byl zbaven rodičovské odpovědnosti proto, že ji či její výkon zneužíval nebo že výkon rodičovské odpovědnosti z vlastní viny závažným způsobem zanedbával V obou těchto případech by se dalo hovořit o nezpůsobilosti částečné, neboť tyto důvody zakládají nezpůsobilost pouze pro dědění ze zákona. Z ostatních dědických titulů tyto osoby dědit mohou. Na rozdíl od nezpůsobilosti podle ustanovení 1481 NOZ se však nepřipouští, aby nezpůsobilost zanikla výslovným prominutím ze strany zůstavitele. Proč zákonodárce zvolil u každé z dvojic důvodů dědické nezpůsobilosti jiný způsob jejich zhojení, zůstává otázkou Dědické tituly Existuje-li majetek zemřelé osoby, který lze dědit a pokud potenciální dědic prokáže dědickou způsobilost, pak je jako posledním z předpokladů dědické sukcese nezbytné, aby mu svědčil alespoň jeden z dědických titulů. V současné době zákon uznává dva právní důvody dědění (dva dědické tituly), na základě kterých se může stát osoba dědicem, a to ze zákona, ze závěti či z obou důvodů (tzv. kumulace titulů). Oběma důvodům se budu blíže věnovat v následující kapitole této práce. Zanechal-li zůstavitel platnou závěť, která se týkala celého jeho majetku, jež je předmětem dědění, dědí se podle ní. Pokud zůstavitel závěť nezanechal nebo dědicové v ní určení z určitých důvodů nenabydou dědictví, potom se dědí na základě zákona. Pokud má dědic možnost dědit na základě zákona i na základě závěti, není možné, aby dědil z jednoho titulu a druhý odmítl. Nenabude-li závětní dědic dědictví, nepřirůstá tato část ostatním závětním dědicům, ale nastupuje ohledně této části dědění ze zákona. 32 V případě, že neexistují dědici na základě závěti ani zákonní dědici, potom dědictví dle 462 OZ připadne státu. Takové dědictví přecházející na stát se nazývá odúmrť. Stát v takovém případě nevystupuje jako zákonný dědic a nemá možnost dědictví odmítnout. Je tedy třeba rozlišovat, kdy je stát v postavení odúmrtního nabyvatele a kdy je dědicem ze závěti. V případě, že je dědicem ze závěti, může 32 FIALA, Josef, Milana HRUŠÁKOVÁ, Jaruška STAVINOHOVÁ, Jan HURDÍK, Lenka DOBEŠOVÁ a Markéta SELUCKÁ. Občanské právo. Praha: Wolters Kluwer Česká republika, 2012, xxxi, s

20 dědictví odmítnout. 33 Podstatnou změnou v NOZ je, že stát získává postavení zákonného dědice ( 1634 NOZ). Přestože stát vystupuje jako zákonný dědic, nadále pro něj platí, že dědictví ani právo na odkaz nemůže odmítnout. Do nového občanského zákoníku se k současným právním důvodům dědění zavádí jako nový dědický titul dědická smlouva, která je upravena v 1582 a násl. NOZ. V ustanovení 1476 NOZ jsou dědické tituly řazeny podle jejich právní síly, přičemž nejsilnější je dědická smlouva, potom závěť a nakonec zákon. Opět je umožněn souběh všech titulů tak, jak ho známe ze současného OZ s tím rozdílem, že zde může hrát roli dědická smlouva. Dědickou smlouvu lze pořídit pouze o 3/4 pozůstalosti, jedna čtvrtina musí zůstat volná. O této čtvrtině však může být pořízeno závětí. Z toho vyplývá, že nelze dědit pouze na základě dědické smlouvy, ale vždy v kombinaci s nějakým dalším titulem (zákon nebo závěť). 34 Podrobněji se problematice dědické smlouvy věnuji v závěrečné kapitole této práce. Není ani vyloučeno dědit na základě všech tří dědických titulů. Pokud neexistuje dědická smlouva ani závěť, dědí se na základě zákona. V nové právní úpravě se objevuje pojem pořízení pro případ smrti. Podle ustanovení 1491 NOZ jsou pořízení pro případ smrti závěť, dědická smlouva a dovětek. Dovětek neboli kodicil je upraven v ustanovení 1498 NOZ. K dovětku se nestaví jako k dědickému titulu, protože nepovolává dědice k dědění, ale jeho účelem je doplnit závěť existující zřizuje se jím například odkaz nebo stanovení podmínky dědici, ale může existovat i sám o sobě. Dovětek nemůže mít vůči platné závěti zrušující účinky. 35 Rozdíl mezi dovětkem a závětí spočívá v tom, že dovětkem nemohou být samostatně povoláváni dědicové. Zůstavitel používá dovětek k tomu, aby nařídil odkaz, stanovil podmínku či příkaz, anebo tím doložil čas. Na dovětek se vztahují stejná pravidla jako na závěť RADVANOVÁ, Senta, Jiří ŠVESTKA a Jan DVOŘÁK. Občanské právo hmotné. 5., jubilejní aktualiz. vyd. Praha: Wolters Kluwer Česká republika, 2009, s Dědická smlouva - Občanský zákoník [online]. Justice.cz [cit ]. Dostupné z: 35 ŠEŠINA, Martin. Pořízení pro případ smrti podle nového občanského zákoníku. Ad Notam č. 3/2012, s JANEČKOVÁ, Eva; Vladimír HORÁLEK a Karel ELIÁŠ. Encyklopedie pojmů nového soukromého práva. Praha: Linde Praha, akciová společnost s

21 4. Základní instituty dědického práva 4.1. Dědění ze zákona Dědění ze zákona je historicky starší než dědění podle posledního pořízení, 37 z tohoto důvodu ho také v této práci řadím před výklad o dědění ze závěti. Přestože se mnoho osob rozhodne o svém majetku pro případ smrti pořídit závěť, je v České republice dědické nástupnictví ze zákona stále časté. Dědici ze zákona jsou povoláni tehdy, jestliže zemřelý po sobě nezanechal platnou závětní listinu nebo neurčil-li osud veškerého svého majetku. Dle stávající právní úpravy se nástupnictví po zemřelé osobě určí na základě zákona a pozůstalost se rozdělí osobám, jež jsou zahrnuty do intestátní dědické posloupnosti. Nová právní úprava dědického práva toto pravidlo zachovává a současně se vypořádává i se situací, kdy zůstavitel pořídí o své pozůstalosti dědickou smlouvou nebo závětí, avšak některý z dědiců takto povolaných nebude způsobilý dědit, dědictví se vzdá nebo ho odmítne. I za těchto okolností se uplatní dědění dle zákonné dědické posloupnosti. Zákon jako dědický titul vytváří na základě příbuzenských vztahů osob k zůstaviteli dědickou posloupnost rozdělenou do jednotlivých skupin. Příbuzenský vztah mezi dědicem a zůstavitelem je odvozován od původu každé z osob přicházejících ve vztahu k zůstaviteli v úvahu, přičemž tento původ je chápán v právním smyslu v souladu s rodinným právem, který se může od původu v biologickém smyslu odlišovat Zákonná dědická posloupnost a dědické skupiny v OZ Okruh zákonných dědiců je upraven v ustanovení a OZ. Rozdělení osob do jednotlivých skupin doznalo od doby platnosti obecného zákoníku občanského značných změn, a to co do okruhu oprávněných osob, tak i do jejich zařazení do 37 ELIÁŠ, Karel. Občanský zákoník: velký akademický komentář. Úplný text zákona s komentářem, judikaturou a literaturou podle stavu k svazek. Praha: Linde, 2008, s MIKEŠ, Jiří a Ladislav MUZIKÁŘ. Dědické právo v teorii a praxi. Praha: Leges, s

22 jednotlivých skupin. 39 V současné právní úpravě je intestátní dědická posloupnost konstruována čtyřmi dědickými skupinami a každá z nich nastoupí až tehdy, pokud nedědí dědici z předchozí dědické skupiny. Čtvrtou skupinu zakotvila až novela provedená zákonem č. 509/1991 Sb., která zpět k dědění povolala zůstavitelovy prarodiče a jejich děti, jako tomu bylo za dob účinnosti obecného zákoníku občanského. V případě dědění ze zákona se uplatní princip familiarizace. Díky němu získávají zůstavitelovi potomci či osoby blízké přirozené právo na dědictví. Do tohoto okruhu samozřejmě mohou patřit pouze fyzické osoby. Pro samotné rozdělení do jednotlivých dědických skupin se uplatňuje systém parentální, tedy vytvoření posloupnosti zprostředkované zrozením (případně osvojením), který je doplněn principem reprezentace, kdy vzdálenější potomci nastupují na uvolněné místo jejich předka. Kromě parentálního systému existuje také systém graduální, u kterého se používá vertikální nástupnictví. To znamená, že pokud žije člen starší generace, mladší generace nedědí. Přednost má tedy ten, kdo je zůstavitelovi svým zrozením blíže. Na základě této zásady je dědictví rozdělováno pokrevním příbuzným dle stupně příbuzenství. Pravidla pro určení stupně příbuzenství jsou stanovena v ustanovení 117 OZ, dle něhož se stupeň příbuzenství dvou osob určuje podle počtu zrození, jimiž v řadě přímé pochází jedna od druhé a v řadě pobočné obě od nejbližšího společného předka. Princip dědění ze zákona spočívá v postupném nastupování dědiců jednotlivých skupin. První dědickou skupinu tvoří dle ustanovení 473 OZ nejbližší členové rodiny zůstavitele, tedy jeho děti (pokud nedědí některé ze zůstavitelových dětí, právem reprezentace nabývají jeho dědického podílu stejným dílem jeho děti, tedy vnuci zůstavitele, případně i pravnuci) a manžel nebo registrovaný partner, 40 přičemž každý z nich dědí stejným dílem. U dětí nerozhoduje manželský nebo nemanželský původ, tak jako se nečiní rozdíl mezi pokrevními a osvojenými dětmi, ať už se jedná o osvojení prosté či nezrušitelné. Podmínkou však je, aby osvojení právně trvalo v den smrti zůstavitele. Dědicem se také stane počaté dítě, které porodí manželka zůstavitele do 300. dne po zániku manželství, pokud se narodí živé. 39 FIALA, Josef a Milan KINDL. Občanské právo hmotné: velký akademický komentář. Úplný text zákona s komentářem, judikaturou a literaturou podle stavu k svazek. 2. vyd. Plzen: Aleš Čenek, 2009, s Podle zákona č. 115/2006 Sb., o registrovaném partnerství, ve znění pozdějších předpisů. 22

23 Manželova účast na dědictví je založena oddacím listem, přičemž není třeba, aby spolu manželé žili ve společné domácnosti. Musí být pouze prokázána existence manželství nebo registrovaného partnerství v den smrti zůstavitele. Jestliže trvalo v den smrti zůstavitele společné jmění manželů, provede soud v dědickém řízení nejprve vypořádání tohoto jmění a určí, co z majetku ve společném jmění patří do dědictví a co je výlučným majetkem pozůstalého manžela. Předmětem dědění po zůstaviteli je pak pouze majetek, o kterém soud určil, že patří do dědictví. Pokud v první skupině některý z potomků nedědí a zároveň nezanechal žádné potomky, dochází k narůstání (akrescenci) dědického podílu ostatním dědicům první dědické skupiny. Manžel či partner sám (např. pokud by jejich jediné dítě nepřežilo zůstavitele) nemohou v první dědické skupině dědit sami. Pokud nedědí některý ze zůstavitelových potomků, nastoupí dědění podle druhé dědické skupiny či další. Pokud však nedědí manžel, dochází ke zvětšení podílu zůstavitelových dětí vždy. Do této skupiny nepatří druh nebo družka, a to ani za okolností, že se z jejich soužití narodily děti. 41 Nedědí-li zůstavitelovi potomci, jsou ve druhé skupině dle ustanovení 474 OZ k dědictví povoláni jeho manžel nebo partner, zůstavitelovi rodiče a tzv. spolužijící osoby, což jsou ty, které se zůstavitelem žily nejméně po dobu jednoho roku před jeho smrtí ve společné domácnosti, a které z tohoto důvodu pečovaly o společnou domácnost nebo byly odkázány výživou na zůstavitele. Společná domácnost znamená podle judikatury soužití dvou či více osob, které spolu žijí trvale, a které přispívají podle svých schopností a možností k úhradě společných nákladů i k obstarávání společných potřeb. 42 Manželovi nebo partnerovi zůstavitele musí v této skupině připadnout nejméně jedna polovina dědictví, zatímco ostatní dědí stejným dílem. V této skupině neplatí princip reprezentace, takže pokud nedědí rodič zůstavitele, nenastupují místo něj ani jeho potomci (zůstavitelovi sourozenci). Spolužijící osoba nemůže v druhé dědické skupině dědit sama, v ní mohou dědit sami pouze manžel či partner zůstavitele nebo jeho rodiče. V praxi může dojít také k situaci, kdy jsou naplněny u některého z dědiců současně dva důvody, které by zakládaly dědické právo v této skupině (např. rodič zůstavitele může ve vztahu k zůstaviteli zároveň splňovat podmínky jako spolužijící 41 SCHELLEOVÁ, Ilona. Dědictví a dědické právo. Vyd. 1. Brno: Computer Press, 2007, s MIKEŠ, Jiří a Ladislav MUZIKÁŘ. Dědické právo v teorii a praxi. Praha: Leges, s

24 osoba ), podle judikatury mu však nelze přiznat oba dědické podíly. Jedná se stále o jednoho dědice, který dědí stejný podíl jako ostatní dědici. Ve třetí skupině dědí dle ustanovení 475 OZ stejným dílem zůstavitelovi sourozenci a spolužijící osoby. Pokud nedědí některý ze sourozenců zůstavitele, nastupují na jeho místo na základě principu omezené reprezentace 43 sourozencovi potomci (zůstavitelovy neteře či synovci). V této dědické skupině může dědit sama i spolužijící osoba zůstavitele nebo jeho sourozenec. Jestliže nedědí nikdo z předchozích skupin, dědí ve čtvrté skupině dle ustanovení 475a stejným dílem prarodiče zůstavitele a nedědí-li žádný z nich, dědí stejným dílem jejich děti (strýcové a tety), přičemž nezáleží na tom, zda pocházejí od rodičů ze strany zůstavitelovy matky či otce. 44 Namísto parentálního systému s principem reprezentace se zde uplatňuje systém graduální, tudíž že i jediný člen starší generace vylučuje kohokoliv z generace mladší Zákonná posloupnost a dědické třídy v NOZ Pravidla pro určení stupně příbuzenství jsou v nové právní úpravě zachována a jsou obsažena v 771 až 773 NOZ. V souvislosti se včleněním úpravy rodinného práva do občanskoprávního kodexu nad rámec současné úpravy jsou však přesněji definovány pojmy přímé a vedlejší (dříve pobočné) linie. V návaznosti na přesnější formulování vztahu příbuzenství nová právní úprava zavádí v 774 pojem švagrovství. Vztah mezi jedním manželem a příbuznými druhého manžela, jenž představuje švagrovství, intestátní dědická posloupnost nezahrnuje a pro takové příbuzné nezakládá ve vztahu k manželovi dědické nástupnictví. Švagři a švagrové tak mohou být povolání k dědění pouze jako dědici smluvní nebo závětní. Zákonná posloupnost je obsažena v ustanovení NOZ. Principy intestátní posloupnosti zůstávají v zásadě stejné, dochází však k některým terminologickým a věcným změnám. Dědické skupiny byly přejmenovány na dědické 43 Princip omezené reprezentace byl potvrzen také judikaturou. Nejvyšší soud vyloučil, že by se ve třetí dědické skupině uplatnila neomezená reprezentace, což by znamenalo, že by mohli dědit prasynovci a praneteře. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit ]. Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne , sp. Zn. 21 Cdo 132/ FIALA, Josef a Milan KINDL. Občanské právo hmotné: velký akademický komentář. Úplný text zákona s komentářem, judikaturou a literaturou podle stavu k svazek. 2. vyd. Plzen: Aleš Čenek, 2009, s MIKEŠ, Jiří a Ladislav MUZIKÁŘ. Dědické právo v teorii a praxi. Praha: Leges, s

25 Vedle nabývání dědictví rovným dílem se nově zavádí dědění po rodových třídy a ty byly rozšířeny o další dvě, celkem jich je tedy šest. Okruh zákonných dědiců byl tedy rozšířen a nově tak dědí například prarodiče rodičů zůstavitele či děti prarodičů zůstavitele. Tato změna sleduje jednak vyhovět některým požadavkům praxe, kdy po zemřelém neexistovali dědicové a z tohoto důvodu tak dědil stát a jednak obnovit okruh zákonných dědiců na úroveň existující v našem dědickém právu před její redukcí v roce větvích. Konkrétně tuto změnu nalezneme v ustanovení 1639 NOZ, u nové páté třídy dědiců, kdy se u prarodičů rodičů zůstavitele rozlišuje, zda se jedná o prarodiče z matčiny či otcovy strany. Výraznou změnou oproti dosavadní právní úpravě je, že v žádné z dědických skupin není uveden registrovaný partner zůstavitele. Z ustanovení 3020 NOZ však vyplývá, že ustanovení části třetí o manželství a o právech a povinnostech manželů platí obdobně pro registrované partnerství a práva a povinnosti partnerů, z čehož lze dovodit, že dědí-li manžel, může ve stejné třídě dědit i registrovaný partner. První třída dědiců je upravena shodně se současnou první skupinou dědiců obsaženou v OZ, rozdílem však je, že je zde přesněji vyjádřeno právo reprezentace 47 : OZ 473 (2) Nedědí-li některé dítě, nabývají jeho dědického podílu stejným dílem jeho děti. Jestliže nedědí ani tyto děti nebo některé z nich, dědí stejným dílem jejich potomci. NOZ 1635 (2) Nedědí-li některé dítě, nabývají jeho dědický podíl stejným dílem jeho děti; totéž platí o vzdálenějších potomcích téhož předka. 46 Důvodová zpráva NOZ - konsolidovaná verze. [online]. [cit ]. Dostupné z: 47 Tamtéž. 25

26 Právní úprava druhé i třetí třídy byla přejata z OZ. Ve čtvrté třídě dědí opět prarodiče zůstavitele, avšak dochází ke změně v případě jejich dětí, které jsou jako zákonní dědici přesunuti do šesté dědické třídy. V nové páté třídě dědí dle dikce zákona ( 1639 NOZ) prarodiče rodičů zůstavitele. Jak již bylo zmíněno výše, v této třídě se dědí po rodových větvích, polovina dědictví připadne prarodičům otce a druhá polovina připadne prarodičům matky. Poslední šestá třída je upravena v ustanovení 1640 NOZ. Dědictví má v této třídě připadnout stejným dílem potomkům dětí sourozenců (prasynovci nebo praneteře) a dětem prarodičů zůstavitele (bratranci a sestřenice) Dědění ze závěti Počátky testamentární posloupnosti nalézáme již v římském právu. Zvláštním rysem, který výrazně odlišuje vývoj římského práva od jiných právních řádů, je vzájemný poměr obou základních typů dědické posloupnosti. Obvykle bývá zákonná posloupnost jednoznačně starší než posloupnost testamentární a sahá k počátkům státu a práva. Specifikem římského vývoje je však skutečnost, že testamentární posloupnost se v něm rozvinula velmi záhy a rychle a že vzájemný poměr obou posloupností se ustálil již v době, která není jasně historicky doložena. 48 Na rozdíl od dědění na základě zákona, kdy je dědickým titulem pouze zákon, při dědění ze závěti se vyžaduje určitá forma právního úkonu, jímž jsou dědici povoláni k dědění. V dědickém řízení má závěť přednost před děděním ze zákona. Tento institut dědického práva v současné právní úpravě nalezneme v ustanoveních 476 a násl. OZ. Na závěť se vztahují také obecná ustanovení o právních úkonech, která jsou obsažena v 34 a násl. OZ. Závětí zůstavitel projevuje svoji vůli tím, že určuje, co se má stát s jeho majetkem v případě, že zemře. 49 Zůstavitel má tedy právo rozhodnout o dispozici majetku po své smrti. Podmínkou tohoto rozhodnutí je, že tak musí být učiněno zákonem stanoveným projevem vůle pro případ smrti. Zůstavitel by měl pořizovat svoji poslední vůli rozumně, svobodně, s rozvahou, v klidu a bez závislosti na jiných osobách. Z tohoto důvodu bylo také do nového 48 KINCL, Jaromír, Valentin URFUS a Michal SKŘEJPEK. Římské právo. 2., dopl. a přeprac. vyd., V nakl. Beck 1. vyd. Praha: C.H. Beck, 1995, xxii, s Komentář v ASPI, Praha: Wolters Kluwer ČR, a.s.,