Vydědění neopomenutelného dědice

Transkript

1 Právnická fakulta Masarykovy univerzity Katedra občanského práva Diplomová práce Vydědění neopomenutelného dědice Lucie Kocourková 2010/2011

2 Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma: Vydědění neopomenutelného dědice zpracovala sama. Veškeré prameny a zdroje informací, které jsem použila k sepsání této práce, byly citovány v poznámkách pod čarou a jsou uvedeny v seznamu použitých pramenů a literatury. V Brně dne Lucie Kocourková 2

3 Poděkování: Na tomto místě bych ráda poděkovala vedoucímu své diplomové práce prof. JUDr. Josefu Fialovi, CSc. za to, že mi umožnil diplomovou práci na toto téma psát, odborně mne vedl, poskytl mi cenné rady a byl ochoten mi pomoci. 3

4 Obsah 1. Úvod Předpoklady dědění Smrt Existence dědictví Právní důvod dědění dědický titul Způsobilý dědic Současná úprava vydědění a historická komparace Neopomenutelný dědic Vydědění Historie právní úpravy vydědění na našem území Komparace české úpravy vydědění s úpravou italskou a španělskou Italské právo Španělské právo Důvody vydědění Trvalé neprojevování opravdového zájmu Vymezení pojmu trvalé neprojevování opravdového zájmu Judikatura k 469a odst. 1 písm. b) OZ Trvalé neprojevování opravdového zájmu závěr a úvahy de lege ferenda Neposkytnutí potřebné pomoci, úmyslný trestný čin a nezřízený život dle 469a odst. 1 písm. a), c) a d) OZ Neposkytnutí potřebné pomoci Odsouzení pro úmyslný trestný čin Nezřízený život Náležitosti a následky vydědění včetně možné obrany vyděděných dědiců Náležitosti vydědění Následky vydědění Obrana vyděděných dědiců Doporučení k pořízení listiny Institut vydědění v rámci návrhu rekodifikovaného OZ Rekodifikace dědické nezpůsobilosti Rekodifikace institutu neopomenutelných dědiců Rekodifikace institutu vydědění

5 8. Závěr Summary Seznam použitých pramenů a literatury Monografie a komentáře Časopisecká literatura Judikatura a nálezy Internetové zdroje Právní předpisy

6 1. Úvod Smrt člověka v právním slova smyslu je objektivní právní skutečností, vyvolávající právní následky bez ohledu na lidskou vůli či lidské chování. Smrt je přirozeným a nutným koncem života člověka, je to jedna ze základních přírodních zákonitostí, o které každý ví, že nastane, netuší však kdy. Již v úvodu své diplomové práce nesoucí název Vydědění neopomenutelného dědice se o ní zmiňuji z toho důvodu, že smrt je nezbytným předpokladem aplikace norem dědického práva, tzv. conditione sine qua non. Za svého života člověk nabývá různých práv a povinností, z nichž některá jsou tak úzce spjata s osobou zemřelého, že v důsledku smrti zanikají. Mezi tato práva náleží práva osobnostní, která chrání obecně uznávané hodnoty, jako jsou zdraví, lidská důstojnost, jméno a jiné, upravené v 11 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen OZ ). V důsledku smrti také zanikají práva osobní, mezi která je možno zařadit např. práva rodičovská, u nichž je již z povahy věci nelogické, aby byl umožněn jejich přechod na jiné osoby. Naproti tomu převážná většina majetkových práv a povinností smrtí nezaniká, nýbrž přechází na dědice nebo na základě zvláštního právního režimu na jiné subjekty. Ze zásady přechodu majetkových práv osoby zemřelé na její dědice vyplývá, jak významnou úlohu dědické právo v objektivním smyslu, které je systémovou součástí práva občanského a v jeho rámci práva soukromého, v našem právním řádu zastává. V naší společnosti je pravidlem, že lidé v průběhu svého života shromažďují majetek, věnují spoustu času a úsilí tomu, aby si v budoucnu pořídili vlastní dům či byt a jiné hodnoty. Není tomu tak pochopitelně u každého, avšak více či méně se téměř každý z nás snaží, v rámci zajištění pocitu bezpečí a jistoty sobě a své rodině, rozmnožovat svůj majetek. Mnoho lidí něco vytváří nebo vyvíjí snahu něčeho dosáhnout, něčeho, s čím se často pojí právě majetková práva, případně si spoří na stáří. Nikdo z nás však neví, kdy zemře, a právě dědické právo významně posiluje právní jistotu a zachovávání hodnot tím, že nám zaručuje, že se v případě naší smrti náš majetek dostane do rukou našich blízkých na základě zákonné sukcese, případně nám dává možnost na základě testamentu osud svého majetku určit. Dle mého názoru tím, že existuje o normách dědického práva obecné povědomí, toto motivuje lidi nejen k pořizování si majetkových hodnot, ale také k zachovávání majetku a k dobrému nakládání s ním. Navíc je důležité zmínit, že normy dědického práva posilují právní jistotu účastníků závazkových vztahů obecně tím, že majetkové povinnosti (dluhy, 6

7 závazky) vůči věřitelům přecházejí na dědice stejně jako majetková práva, a tím zaručují účastníkům závazkových vztahů, že nebudou zkráceni na svých právech v případě úmrtí dlužníka. Tématem mé diplomové práce je vydědění neopomenutelného dědice, což determinuje celý její obsah. Hlavním předmětem mého zkoumání bude institut vydědění, který upravuje OZ v 469a. V první kapitole se zaměřím obecně na předpoklady dědění, neboť jejich obecné shrnutí se zaměřením na problematičtější otázky považuji za nezbytný vhled do dané problematiky. Zejména předpoklady jakými jsou právní titul k dědění a způsobilý dědic mají k vydědění velmi úzký vztah, protože do jejich rámce spadají ustanovení zabývající se platností závěti, a tím i její parciální či úplnou neplatností v případě opomenutí neopomenutelných dědiců, nebo dědickou nezpůsobilostí, která vydědění v určitých případech konkuruje. Dle 479 OZ je nutné, v případě že je pořízena závěť, odkázat nezletilým potomkům pořizovatele závěti alespoň tolik, kolik činí jejich dědický podíl ze zákona a zletilým potomkům alespoň tolik, kolik činí polovina jejich dědického podílu ze zákona. Zletilí a nezletilí dědicové pořizovatele testamentu jsou v literatuře nazýváni tzv. neopomenutelnými dědici a pod pohrůžkou neplatnosti závěti jim tedy nelze podíl uvedený v 479 upřít. Bylo by však zřejmě nemorální, aby potomci zůstavitele, což je právní termín pro osobu, jejíž majetek je předmětem dědění v případě její smrti 1, dědili po něm i v případě, že se k němu za jeho života chovali hrubě, spáchali vůči němu trestný čin, neprojevovali o něho žádný zájem, v zásadních situacích mu neposkytli pomoc či propadli drogové závislosti. Jako korektivy k nastolení spravedlnosti slouží v našem dědickém právu dva instituty, a to institut dědické nezpůsobilosti a institut vydědění. Zatímco dědická nezpůsobilost vzniká ze zákona a vztahuje se nejen k dědicům neopomenutelným, k vydědění je třeba právního úkonu ve formě listiny o vydědění, jež může být též součástí závěti a postihuje pouze neopomenutelné dědice. Vydědění je tradiční institut dědického práva, který byl znám již právu římskému a na našem území se postupně vyvíjel. Současná právní podoba tohoto institutu obsahuje čtyři možné důvody vydědění, přičemž existence alespoň jednoho z těchto důvodů je pro vydědění obligatorní. Vzhledem k tomu, že důvodů pro vydědění je v současné době více, než tomu bylo v minulosti, a jsou mnohdy kritizovány pro svou obecnost, 1 SCHELLEOVÁ, I. Dědictví a dědické právo. Praha: Computer Press, 2001, s. 1. 7

8 abstraktnost a obtížnou interpretaci 2, cílem mé práce je zejména na základě studia judikatury Nejvyššího soudu (dále jen NS ) a odborných článků pokusit se důvody vydědění interpretovat, obsahově vymezit abstraktní pojmy jako jsou opravdový zájem, potřebná pomoc a nezřízený život a posoudit efektivnost úpravy de lege lata. Potažmo s tímto se budu zabývat návrhem rekodifikovaného OZ (dále jen NOZ ) a v jeho rámci úpravou institutu dědické nezpůsobilosti, neopomenutelných dědiců a zvláště vydědění, kdy se pokusím vyvodit své závěry o tom, zda návrh přináší změny pozitivní či nikoliv a zda se vypořádal s problémy, jež aktuálně platná úprava přináší. Mimo interpretaci důvodů se též pokusím zaujmout vlastní názor k našemu nápadně úzkému okruhu neopomenutelných dědiců, včetně posouzení případného rozšíření jeho výčtu. V rámci komplexního pojetí jsem do své práce zařadila též podkapitolu zabývající se historickým vývojem vydědění na našem území a samostatnou kapitolu srovnávající vydědění dle českého práva s právem italským a španělským. Součástí mé diplomové práce je též kapitola zabývající se formou a následky vydědění a v rámci nich též možnou procesní obranou neopomenutelného dědice. Při zpracování práce budu používat metodu analýzy společně s metodou deskriptivní a metodou komparace. 2 Srovnej ŠUBRTOVÁ, J. Důvody vydědění. Ad Notam. 1999, č. 5, s , KAWULOK, J. Vydědění právní úprava a praxe. Ad Notam. 1999, č. 4, s , HEJTMÁNKOVÁ, K. IN: SCHELLEOVÁ, I. a kol. Dědictví a dědické právo. Brno: Computer Press, a.s., s

9 2. Předpoklady dědění Dědické právo v objektivním slova smyslu chápeme jako souhrn právních norem upravujících právní následky smrti lidského jedince, fyzické osoby, v souvislosti se zánikem její právní subjektivity, jinak řečeno s její způsobilostí mít práva a povinnosti. Základním pramenem dědického práva je zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, jež obsahuje hmotněprávní ustanovení, procesní úprava je obsažena v zákoně č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen OSŘ ) a v zákoně č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti. Základním předpokladem k tomu, aby vůbec došlo k aplikaci norem dědického práva, je smrt. Společně se smrtí zůstavitele existují v dědickém právu další tři předpoklady dědění, a to existence dědictví, právní důvod dědění nebo-li dědický titul a způsobilý dědic. K přechodu majetku ze zůstavitele na dědice je třeba, aby každý z těchto jednotlivých předpokladů byl naplněn. Dědické právo ovládá několik zásad 3, které bych ráda ještě před podrobným rozebráním jednotlivých předpokladů dědění zmínila. Právní úprava dědického práva spočívá na zásadě tzv. univerzální sukcese, což znamená, že dědic vstupuje do majetkoprávních poměrů svého předchůdce v celé jejich šíři a ve všech jejich složkách, aniž by s existencí na něho přecházejících práv a povinností zůstavitele byl v celém rozsahu a do všech podrobností obeznámen. 4 Zásada vyjadřuje fakt, že dědictví přechází v okamžiku smrti zůstavitele na dědice jako celek, a pokud je dědiců více, tento celek se mezi ně rozděluje dle dědických podílů. I přesto, že se může stát, že zůstavitel odkáže některým z dědiců jednotlivé věci, jsou tyto chápany jako poměrná část z tohoto jednotného dědického celku. Dědic současně s poměrnou částí dědictví nabývá i adekvátní míru odpovědnosti za zůstavitelovy závazky, a to i když o nich neví. Pokud tedy dojde k situaci, kdy zůstavitel v závěti odkáže svou chatu synovci a ostatní majetek je mezi dědice rozdělen dle zákonné posloupnosti, nejedná se v dané situaci o sukcesi singulární, nýbrž zůstavitelův synovec nabývá spolu s ostatními dědici odpovědnost vůči zůstavitelovým závazkům, jejíž míra vychází z ceny chaty v poměru k ceně celého dědictví. Ze zásady univerzální sukcese vyplývá tedy i zásada přechodu nikoliv 3 Srovnej ELIÁŠ, K. Základní pojetí návrhu úpravy dědického práva pro nový občanský zákoník. Ad Notam. 2003, č. 5, s Srov. MIKEŠ, J. Dědictví a právo (právní poradce pro každého). Praha: Nakladatelské družstvo Informatorium, 1993, s MIKEŠ, J. Dědictví a právo (právní poradce pro každého). Praha: Nakladatelské družstvo Informatorium, 1993, s

10 jen zůstavitelových aktiv, ale též pasiv na dědice. K dalším důležitým zásadám se řadí přechod majetku zůstavitele na dědice již okamžikem jeho smrti, kterou doplňuje zásada úřední ingerence při nabývání dědictví. I přesto, že k nabytí dědictví dochází přímo ze zákona již okamžikem smrti, je existence notáře jako soudního komisaře a soudu pro potvrzení a vypořádání dědictví nezbytná. Zajišťuje totiž právní jistotu jak dědiců, tak osob třetích, a zpětně ke dni smrti zůstavitele potvrzuje, že všechny předpoklady pro nabytí dědictví byly splněny. V přímé souvislosti s touto je zásada, jíž cituje K. Eliáš z nizozemského občanského zákoníku: Nikdo není povinen přijmout pozůstalost, která mu napadla. 5 Tato zásada vyjadřuje možnost každého dědice dědictví odmítnout, a to s účinkem ex tunc, ke dni smrti zůstavitele. Jak uvádí J. Mikeš a L. Muzikář, v období mezi nabytím dědictví a potvrzením nabytí dědictví jsou z právních úkonů týkajících se zanechaného majetku povinni i oprávněni vůči jiným osobám všichni dědici, kteří dědictví neodmítli, a to rukou společnou a nerozdílnou. Dědický podíl přitom vyjadřuje míru, jakou se dědici navzájem podílejí na právech a povinnostech týkajících se majetkových práv z dědictví Smrt Smrt je přirozeným a nutným koncem života lidské bytosti, právní skutečností, se kterou zákon spojuje vznik, změnu nebo zánik práv a povinností. Smrt je nezbytným předpokladem, tzv. conditione sine qua non, k uplatnění norem dědického práva. Právně nejvýznamnějším důsledkem smrti je zánik způsobilosti k právům a povinnostem fyzické osoby, se kterým následně souvisí přechod převážné většiny majetkových práv a povinností na dědice. Smrt je z toho důvodu třeba prokázat určitě, beze všech pochybností a předepsaným postupem. Smrt je v 2 písm. e) zákona č. 285/2002 Sb., transplantační zákon (dále jen TZ ), právně definována jako: nevratná ztráta funkce celého mozku, včetně mozkového kmene. 7 V 10 odst. 3 TZ se uvádí, že smrt se zjišťuje prokázáním: a) nevratné zástavy krevního oběhu, b) nevratné ztráty funkce celého mozku, včetně mozkového kmene v případech, kdy jsou funkce dýchání nebo krevního oběhu udržovány uměle. Smrt se zpravidla ztotožňuje se zastavením činnosti srdeční a dýchací. 5 Srov. ELIÁŠ, K. Základní pojetí návrhu úpravy dědického práva pro nový občanský zákoník. Ad Notam. 2003, č. 5, s MIKEŠ, J., MUZIKÁŘ, L. Dědické právo. 3. akt. vyd. Praha:Linde Praha, a.s., 2007, s Zákon č. 285/2002 Sb., transplantační zákon, ve znění pozdějších předpisů 10

11 Smrt se, stejně jako narození, zaznamenává do matriky. Zapíše se do knihy úmrtí buď na základě listu o prohlídce mrtvého, nebo na základě pravomocného rozhodnutí soudu o prohlášení fyzické osoby za mrtvou. 8 List o prohlídce mrtvého vystaví lékař v případě, že konstatuje smrt, a uvede v něm pravděpodobnou příčinu smrti a její dobu. V praxi může nastat, že dvě či více osob, které by po sobě mohly být povolány za dědice, zemřou ve stejný okamžik, aniž lze určit, která z nich zemřela první. V daném případě se uplatní skutková domněnka, že tyto osoby zemřely v jeden okamžik a jedna tak po druhé nemohla nabýt dědictví. 9 Tato domněnka je považována za skutkovou, nikoliv právní, protože není v rámci OZ upravena. Doba, respektive den smrti, je významný i z toho pohledu, že právě ke dni smrti dědici vstupují do zůstavitelových majetkových práv a povinností. Může se stát, že nejen že nelze určit s přesností den smrti, avšak ani to, zda daná osoba skutečně již zemřela. Dle 7 odst. 2 OZ jestliže smrt nelze prokázat předepsaným způsobem, soud fyzickou osobu prohlásí za mrtvou, zjistí-li její smrt jinak. Za mrtvou soud prohlásí také nezvěstnou fyzickou osobu, lze-li se zřetelem ke všem okolnostem usoudit, že již nežije. O této tzv. smrti domnělé se vede soudní řízení o prohlášení za mrtvého dle OSŘ, a je k němu příslušný okresní soud, který byl naposledy v České republice obecným soudem toho, kdo má být za mrtvého prohlášen. Soud fyzickou osobu prohlásí za mrtvou, zjistí-li její smrt jinak, například když v důsledku letecké katastrofy nebude pochyb o tom, že nikdo z posádky letadla ani pasažérů nepřežil, avšak nebude možno vystavit list o prohlídce mrtvého. Tento druh řízení je zjednodušen tím, že rozhodnutí nemusí předcházet vyhláška, jako je tomu v řízení o prohlášení nezvěstného za mrtvého. Soud prohlásí nezvěstnou fyzickou osobu za mrtvou, lze-li se zřetelem ke všem okolnostem usoudit, že již nežije, například z důvodu věku či zdravotního stavu nezvěstného. V tomto případě však dle 196 OSŘ soud vyhláškou nebo jiným vhodným způsobem vyzve nezvěstného, aby se do jednoho roku přihlásil, a každého, kdo o něm ví, aby o něm podal v téže lhůtě zprávu soudu nebo opatrovníkovi, popřípadě zástupci nezvěstného, uvedenému ve vyhlášce. Na základě rozhodnutí o prohlášení za mrtvého taktéž zaniká právní subjektivita, a to ke dni, který je uveden v rozhodnutí, avšak jak uvádí J. Hurdík, takové rozhodnutí je ve vztahu ke skutečnému zániku subjektivity fyzické osoby subsidiární, není způsobilé zániku právní způsobilosti smrtí člověka konkurovat 10, a proto jak zakotvuje 199 OSŘ, zjistí- li soud, že 8 Zákon č. 301/2000 Sb., o matrikách, jménu a příjmení, ve znění pozdějších předpisů 9 Srovnej FIALA, J. a kol. Občanské právo hmotné. 3. akt. a dopln. vyd. Brno: DOPLNĚK, 2002, s HURDÍK J. IN: FIALA, J. a kol. Občanské právo hmotné. 3. akt. a dopln. vyd. Brno: DOPLNĚK, 2002, s

12 ten, kdo byl prohlášen za mrtvého, je naživu nebo žil v den, od kterého dosud neuplynula doba přiměřená k tomu, aby nezvěstný mohl být prohlášen za mrtvého, zruší své rozhodnutí o prohlášení za mrtvého. Na základě listu o prohlídce mrtvého nebo pravomocného rozhodnutí soudu o prohlášení fyzické osoby za mrtvou se u příslušného orgánu státní správy pověřeného vést matriky provede zápis do knihy úmrtí a na jeho základě je vystaven úmrtní list. Dle 175a OSŘ příslušný orgán státní správy pověřený vedením matriky oznámí úmrtí ve svém matričním obvodu soudu příslušnému k projednání dědictví. 2.2 Existence dědictví Dědic může vstoupit do majetkových práv zůstavitele jen tehdy, pokud zůstavitel po sobě nějaká majetková práva, která jeho smrtí nezanikají ani se neřídí zvláštním režimem, zanechal. Dle judikatury se právními nástupci zůstavitele mohou stát pouze osoby, které po něm dědily. Jestliže zůstavitel nezanechal majetek nebo zanechal li majetek jen nepatrné hodnoty, nemá právního nástupce, který by vstupoval do jeho práv a povinností. 11 Po celou dobu své existence si s sebou člověk nese určitá majetková, osobností a osobní práva. Vědomí, že majetek, který shromažďuje po celou dobu svého života, po smrti přejde na jeho dědice, by v něm mělo posilovat vůli se svým majetkem dobře zacházet a nebýt lhostejný k jeho osudu. Ne však všechna práva, která člověk v průběhu svého života nabyl, po smrti přecházejí na dědice. Některá práva jsou tak úzce spjata s osobou zemřelého, jako je tomu u práv osobních, osobnostních a dokonce i některých majetkových, že jeho smrtí zanikají bez dalšího. Osobnostní práva, která smrtí zanikají, upravuje 11 a násl. OZ, a je k nim možno jmenovitě zařadit právo na zdraví, občanskou čest či lidskou důstojnost. V této souvislosti bych ráda poukázala na 15 OZ, který upravuje tzv. postmortální ochranu osobnosti. Postmortální ochrana osobnosti znamená, že zemřelého manžel, partner a děti, a není-li jich jeho rodiče, mohou uplatňovat právo na ochranu osobnosti zemřelého. V daném případě se může zdát, že právo na ochranu osobnosti přechází z osoby zemřelé na její dědice a jde zde tedy o přechod, nikoliv zánik tohoto osobnostního práva. Není však tomu tak, protože jak uvádí J. Hurdík, jedná se o právní nástupnictví sui generis, které není pojmově shodné s dědickou sukcesí, i když v praxi může nastat souběh obojího právního 11 Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne , sp. zn. 26 Co 131/

13 nástupnictví. 12 Základním rozdílem mezi majetkovými právy, která přechází dědickou posloupností a postmortálním právem na ochranu osobnosti je ten, že dědictví se nabývá derivativně a dědic vstupuje do všech práv a povinností zůstavitele tak, jak tomu bylo v okamžiku jeho smrti. V případě postmortální ochrany osobnosti nástupci osoby zemřelé, kteří navíc nemusí být nutně jejími dědici, nabývají právo originárně a toto právo není shodné s původním právem zemřelé osoby. Práva osobní, stejně tak jako práva osobnostní smrtí zanikají bez výjimky, a je k nim možno zařadit zejména některá práva vyplývající ze zákona o rodině nebo ze zastoupení. Převážná většina majetkových práv smrtí fyzické osoby nezaniká, ale přechází na dědice. Co jsou to ale vůbec majetková práva? Pod pojmem majetek si je možno představit, za použití analogie s obchodním zákoníkem, aktiva, tedy věci, pohledávky a jiná práva a penězi ocenitelné hodnoty, které patří určitému subjektu. Naproti tomu pod pojmem jmění si můžeme představit nejen majetek, tedy aktiva, ale i pasiva, jimiž jsou majetkové závazky vůči jiným. 13 V případě dědictví jde především o aktiva, neboť nezanechal-li zůstavitel majetková práva, k dědění nedochází. Pokud však zůstavitel po sobě nějaká aktiva zanechá, přechází na dědice spolu s nimi i jeho pasiva. V římském právu, a též na našem území až do , se uplatňoval institut tzv. ležící pozůstalosti (hereditas iacens). Ležící pozůstalost pojmenovává stav majetkových práv v období mezi smrtí zůstavitele a okamžikem nabytí dědictví dědici a je chápána jako právnická osoba svého druhu s vlastní právní subjektivitou. Ležící pozůstalost se mohla v průběhu své existence zmenšovat i rozšiřovat a vytvořila se fikce, že je oprávněna i zavázána ze závazkových vztahů ona sama. Současná právní úprava se od tehdejší existence institutu ležící pozůstalosti značně odlišuje. Vzhledem k tomu, že k nabytí dědictví dochází již smrtí zůstavitele, neexistuje zde prostor pro existenci souboru majetkových práv a povinností jako právnické osoby. Tento majetkový soubor tedy nemá právní subjektivitu a představuje věc hromadnou, jíž se může týkat odmítnutí či přijetí dědictví a z právních úkonů jí se týkajících v období mezi nabytím dědictví a potvrzením nabytí dědictví jsou povinni i oprávněni vůči jiným osobám všichni dědici, kteří dědictví neodmítli, a to rukou společnou a nerozdílnou. 12 HURDÍK J. IN: FIALA, J. a kol. Občanské právo hmotné. 3. akt. a dopln. vyd. Brno: DOPLNĚK, 2002, s Srovnej MIKEŠ, J., MUZIKÁŘ, L. Dědické právo. 3. akt. vyd. Praha: Linde Praha, a.s., 2007, s Srovnej BÍLEK, P., ŠEŠINA, M. Dědické právo v předpisech let Praha: Nakladatelství C.H. Beck, 2001, s

14 Majetková práva a povinnosti po smrti fyzické osoby zásadně přechází na dědice. V právní terminologii slovo zásadně připouští možnou výjimku, a tak je tomu i v tomto případě. Mezi ustanovení vylučující přechod majetkových práv subjektu po jeho smrti a stanovící jejich zánik můžeme zařadit např. 579 OZ. V 579 OZ je upraveno, že smrtí dlužníka jeho majetková povinnost zaniká, pokud spočívala v plnění, které mělo být provedeno jím osobně. Stejně tak smrtí věřitele zanikne jeho majetkové právo, pokud bylo plnění omezeno jen vůči jeho osobě. Toto ustanovení by bylo možno použít např. na plnění týkající se vyživovací povinnosti. Dále je v 579 OZ stanoven zánik majetkového práva věřitele na bolestné a na náhradu za ztížení společenského uplatnění. Smrtí dochází k zániku práva věcného břemene, které patřilo zemřelé osobě, jak je uvedeno v 151p odst. 4 OZ. Dle 604 OZ smrtí zaniká taktéž předkupní právo. Jak vyplývá z 149 OZ, smrtí jednoho z manželů zaniká, z důvodu zániku manželství taktéž společné jmění manželů. Majetkových práv, která zanikají smrtí, je zajisté mnohem více, ale výše uvedená považuji za nejdůležitější. Vedle majetkových práv, která smrtí přecházejí na dědice, a těch, která smrtí zanikají, existují také majetková práva, která smrtí přecházejí na jiné osoby na základě zvláštního právního režimu. Mezi tato práva patří peněžité nároky z pracovního poměru, nemocenského pojištění, sociálního zabezpečení, peněžité dávky sociální péče, státní sociální podpory, pojistné plnění z pojištění osob a nájem bytu. Dědické právo v subjektivním slova smyslu je chápáno jako konkrétní majetkové právo potenciálního dědice dědictví přijmout a nabýt. Vzhledem k tomu, že je to právo a nikoliv povinnost, má dědic na základě 463 a násl. OZ možnost dědictví odmítnout. Pokud však dědic dědictví přijme, přijímá spolu s tím na základě 470 OZ majetkovou povinnost až do výše ceny nabytého dědictví, za přiměřené náklady spojené s pohřbem zůstavitele a za zůstavitelovy dluhy, které na něj přešly zůstavitelovou smrtí. Pokud je dědiců více, dědic tedy současně s poměrnou částí dědictví nabývá i adekvátní míru odpovědnosti za zůstavitelovy závazky, a to i když o nich neví. Pokud po zůstaviteli nezůstal žádný majetek, tedy žádné věci, ať už movité nebo nemovité, ve vlastnictví individuálním, podílovém, či společném jmění manželů, mezi něž patří např. stavby, pozemky, peníze v hotovosti, věci osobní potřeby či dopravní prostředky a umělecké předměty, pokud po něm nezůstaly ani žádné pohledávky, které smrtí věřitele nezanikají, popřípadě jiná majetková práva jako třeba práva autorská, práva z vynálezů a objevů, z nichž přechází výlučně majetková práva, neboť práva osobnostní z důvodu své nepřevoditelnosti smrtí autora zanikají, pokud tedy po zůstaviteli opravdu žádný majetek 14

15 nezůstal, soud na základě 175h odst. 1 OSŘ řízení o dědictví zastaví. Z toho vyplývá, že řízení o dědictví se zahajuje i tehdy, kdy po zůstaviteli žádný majetek nezůstal. Jak je uvedeno v 175h odst. 2 OSŘ, jestliže zůstavitel zanechal majetek nepatrné hodnoty, může jej soud vydat tomu, kdo se postaral o pohřeb, a řízení zastaví. Dle judikatury za nepatrný majetek nelze považovat takový majetek, který ke dni úmrtí měl jen malou či žádnou finanční hodnotu, jsou-li s nabytím takového majetku spojeny pro nabyvatele závažné právní důsledky. Rozhodnutí o zastavení dědického řízení pro nepatrnost majetku je procesním rozhodnutím, které nezakládá překážku věci pravomocně rozhodnuté s hmotně právními důsledky. 15 Z uvedeného tedy vyplývá, že pokud se později nějaký majetek objeví, je možno ho v dědickém řízení znovu projednat. 2.3 Právní důvod dědění dědický titul Právní důvod dědění je institutem velmi rozsáhlým a nepřísluší mu pouze tato krátká podkapitola. Avšak vzhledem k tomu, že předmětem mé práce je podrobně se zabývat otázkou vydědění, považuji za nutné jej v mé práci alespoň zmínit a ve stručnosti uvést základní zákonitosti, které se k němu vztahují. Stejně jako v římském právu existovala posloupnost zákonná, neboli intestátní, a vedle ní posloupnost testamentární, tak i dnes občanský zákoník upravuje dva dědické tituly, a to zákon a závěť. Nabytí dědictví na základě dědické smlouvy u nás už od roku 1951 není možné. 16 Zákon a závěť se vzájemně nevylučují a v daném případě může dojít k jejich kumulaci. Po smrti zůstavitele tak mohou být k dědění po něm povoláni jak dědici zákonní, tak testamentární, a dokonce může dojít i k situaci, že některý či více z nich bude povolán jak k dědění ze závěti, tak ze zákona. V našem právním řádu, stejně tak jako v ostatních moderních právních řádech, se v úpravě dědického titulu prolínají dva principy, a to princip ochrany osob, které jsou v úzkém rodinném poměru k osobě zůstavitele, jejichž ochrana vyplývá již ze samotného jejich zahrnutí v rámci zákonných dědických skupin a poté je dále rozvedena v případě potomků zůstavitele v rámci institutu ochrany neopomenutelných dědiců, a princip volnosti pořízení s vlastním majetkem, kdy má každý možnost na základě závěti odkázat svůj majetek prakticky komukoliv, státu nevyjímaje, s již výše zmíněným omezením v podobě institutu neopomenutelného dědice, jehož ochrana je protipólem institutu vydědění, předmětem mé práce. 15 FIALA, R. Přehled judikatury ve věcech dědických. Praha: ASPI, a.s., 2006, s Srovnej BÍLEK, P., ŠEŠINA, M. Dědické právo v předpisech let Praha: Nakladatelství C.H. Beck, 2001, s

16 Právní titul dědění ze zákona opravňuje jako dědice okruh nejbližších příbuzných zůstavitele, dále jeho manžela či partnera a osoby, které žily se zůstavitelem nejméně po dobu jednoho roku před jeho smrtí ve společné domácnosti a které z tohoto důvodu pečovaly o společnou domácnost, nebo byly odkázány výživou na zůstavitele. Úprava postavení zákonných dědiců se snaží o spravedlivé rozdělení majetku po smrti zůstavitele tím, že se má dostat do rukou osob zůstaviteli zpravidla nejbližších, které se spolu s ním podílely na vytváření a zachovávání hodnot. Intestátní posloupnost má hlubokou tradici, vychází již z římského práva, a dokonce ve starších právních systémech převažovala nad posloupností testamentární tím, že se uplatňoval tzv. princip familiarizace, který předcházel principu individualizace, prosazujícím neomezenou autonomii vůle zůstavitele. 17 V současnosti dochází ke kompromisu těchto úprav. Aktuálně platná úprava intestátní posloupnosti v OZ rozděluje intestátní dědice do čtyř dědických skupin podle stupně příbuzenství a rodinného či obdobného vztahu k zůstaviteli. Zákon nerozlišuje mezi potomky pokrevními a osvojenými, stejně tak nerozlišuje mezi potomky, kteří se narodili z manželství a kteří nikoliv, mezi sourozenci plnorodými a polorodými. Je zde patrné zvýhodnění descendentů před ascendenty a poměru manželského před poměrem druha a družky. K významným institutům, které se vztahují k dědickým skupinám, patří zásada akrescence nebo-li přirůstání dědického podílu a reprezentační právo, které opravňuje potomky dědice, jenž z nějakého důvodu nemůže nabýt svého dědického podílu, ať už proto, že zemřel, nebo že je nezpůsobilým dědicem, k nabytí jeho dědického podílu rovným dílem mezi sebou. Akrescence a reprezentační právo se však neprojevují u všech případů a ve všech skupinách. Posledním důležitým institutem vztahujícím se k dědickým skupinám je existence tzv. osoby spolužijící, která může být povolána k dědictví, splňuje-li tři podmínky, a to spolužití ve společné domácnosti se zůstavitelem, toto muselo trvat po dobu nejméně jednoho roku před jeho smrtí a z důvodu spolužití tato osoba musela pečovat o společnou domácnost zůstavitele, nebo na něj být odkázána výživou. Za osobu spolužijící může být považován druh či družka, splní-li dané podmínky, nikoliv však osoba, která se o zůstavitele starala, avšak nežila s ním ve společné domácnosti. Intestátní posloupnost by měla vyjadřovat předpokládaný způsob zůstavitelovy vůle, společensky nejvhodnější uspořádání přechodu majetku po jeho smrti. 17 Srovnej MIKEŠ, J. Dědictví a právo (právní poradce pro každého). Praha: Nakladatelské družstvo Informatorium, 1993, s

17 Listina základních práv a svobod v čl. 11 zakotvuje právo každého vlastnit majetek, přičemž jeho dědění se zaručuje. Obsahem vlastnického práva je možnost se svým majetkem nakládat, a to nejen mezi živými, tedy inter vivos, ale stejně tak pro případ smrti, mortis causa. V počátcích vývoje dědického práva měla intestátní posloupnost přednost před posloupností testamentární, postupem vývoje však převážila posloupnost testamentární s určitými omezeními ve prospěch potomků zůstavitele jakožto neopomenutelných dědiců. Závěť jako jednostranný právní úkon, který může učinit pouze fyzická osoba, musí splňovat vedle obecných náležitostí právních úkonů také náležitosti zvláštní, upravené v rámci 476 a násl. OZ. Závěť tedy, aby vyvolala předpokládané právní následky, musí dodržet obsahové náležitosti, náležitosti osoby pořizovatele, jeho vůle, projevu vůle a jejich vzájemného poměru. Závěť je specifickým právním úkonem, který se od ostatních liší zejména v tom, že není úkonem adresovaným. V otázce posuzování platnosti projevené vůle pořizovatele se neuplatní princip ochrany veřejné víry, jako je tomu u jiných právních úkonů. Projev vůle se tedy nebude vykládat podle úmyslu jednající osoby jen pokud byl tento znám nebo musel být znám adresátu právního úkonu, případně podle významu, který by mu zpravidla přikládala osoba v postavení osoby, které byl projev určen. V případě závěti se uplatní princip teorie vůle, kdy musí být zkoumána skutečná vůle pořizovatele závěti, a to nejen z jejího jazykového znění, ale i z jiných okolností, za kterých zůstavitel závěť pořídil, relevantních pro zjištění skutečné zůstavitelovy vůle Způsobilý dědic Posledním a neméně důležitým předpokladem dědění je existence způsobilého dědice. V případě, že dojde ke smrti zůstavitele, který po sobě zanechal majetek, jenž smrtí nezaniká, je třeba, aby zde existoval někdo, komu svědčí dědický titul a kdo není z nabytí dědictví vyloučen. Dědická způsobilost obsahuje objektivní a subjektivní stránku. Stránka objektivní vyjadřuje způsobilost dědice mít práva a povinnosti. Tak má objektivní dědickou způsobilost každá právnická a fyzická osoba, přiznává se i dosud nenarozenému počatému dítěti, tzv. nasciturovi, narodí-li se živé. Obchodním společnostem objektivní dědická způsobilost vzniká zápisem do obchodního rejstříku. Ke způsobilosti dědit se však na rozdíl od způsobilosti mít práva a povinnosti nevyžaduje způsobilost k právním úkonům. Vzhledem k tomu, že k nabytí dědictví dochází ipso iure a není k jeho nabytí třeba žádného právního úkonu, případná 18 Srovnej MIKEŠ, J., MUZIKÁŘ, L. Dědické právo. 3. akt. vyd. Praha : Linde Praha, a.s., 2007, s

18 nezpůsobilost k právním úkonům nemůže být překážkou. 19 Pro jednotlivé dílčí právní úkony v rámci dědického řízení bude takto nezpůsobilá osoba zastoupena opatrovníkem. Fyzická osoba, které svědčí právní titul a je způsobilá k právům a povinnostem, přesto nemusí být způsobilým dědicem na základě vlastního jednání, které vůči zůstaviteli, případně jeho manželovi, rodičům a dětem učinila. Tato složka dědické způsobilosti je nazývána složkou subjektivní a vztahuje se k ní 469 OZ s příznačným názvem dědická nezpůsobilost. Dle 469 OZ nedědí, kdo se dopustil úmyslného trestného činu proti zůstaviteli, jeho manželu, dětem nebo rodičům anebo zavrženíhodného jednání proti projevu poslední vůle zůstavitelovy. Může však dědit, jestliže mu zůstavitel tento čin odpustil. Právní institut dědické nezpůsobilosti byl v dřívější právní úpravě nazýván termínem dědická nehodnost, jenž lépe vystihoval, z jakého důvodu k nemožnosti dědit v dané situaci dochází. Bylo by zjevně nespravedlivé, aby dědil ten, kdo se vůči zůstaviteli dopustil takovéhoto nemorálního a nehodného chování, ten, který svým jednáním prakticky popřel své citové vazby, který jednal proti dobrým mravům. V rámci subjektivní způsobilosti k dědění, institut dědické nezpůsobilosti doplňuje institut vydědění, který je však v mnohém odlišný. Předně, k dědické nezpůsobilosti dochází přímo ze zákona a není zde třeba žádného právního úkonu zůstavitele, jako je tomu u vydědění. Pokud zůstavitel nesepíše listinu o vydědění, tak k vydědění nikdy nedojde, a to ani v případě, že dědic, na kterého se vydědění mělo vztahovat, naplní jeden či více důvodů vydědění tak, jak jsou uvedeny v 469a odst. 1 OZ. K dědické nezpůsobilosti v případě naplnění zákonných důvodů dochází ipso iure a na rozdíl od vydědění nedopadá pouze na dědice tzv. neopomenutelné, ale na každého dědice, který by měl, ať už na základě závěti či zákona, být povolán k dědictví. Institut dědické nezpůsobilosti je tedy institutem širším, který může vyloučit z dědění nejen tzv. dědice neopomenutelné, ale i dědice ostatní, určené jak dle závěti, tak dle všech dědických skupin, nikoliv jen dle skupiny první, jak je tomu u neopomenutelných dědiců. Na mnohé situace, které by byly důvodem k vydědění, dopadá institut dědické nezpůsobilosti a chrání tak zůstavitele v případech, kdy listinu o vydědění nesepíše z důvodu nevědomosti o jednání svých neopomenutelných dědiců, nebo z důvodu pořizovací nezpůsobilosti ani listinu o vydědění sepsat nemůže. Vyděděním nemusí nutně dojít k odnětí celého potomkova povinného dílu, naproti tomu dědickou nezpůsobilostí zanikají veškerá práva k zůstavitelovu majetku. V případě dědické nezpůsobilosti tato dopadá 19 Srovnej MIKEŠ, J. Dědictví a právo (právní poradce pro každého). Praha: Nakladatelské družstvo Informatorium, 1993, s

19 pouze na toho, kdo se dopustil jednání naplňujícího obsah jednoho nebo druhého zákonného důvodu. U vydědění je možno účinky vydědění vztáhnout taktéž na potomky vyděděného, i když se chování předpokládaného důvody vydědění nedopustili. Jak uvádí J. Králová a L. Eck, u vydědění má postižený šanci dědit, pokud se zůstavitel zachová pasivně, tj. nesepíše listinu o vydědění. Pokud nastane dědická nezpůsobilost, může dotyčný dědit, pokud se zůstavitel nezachová aktivně, tj. že mu jeho čin odpustí. 20 Určitou podobnost lze spatřovat i mezi 3. zákonným důvodem vydědění, kdy dle 469a odst. 1 písm. c) OZ zůstavitel může vydědit potomka, jestliže byl odsouzen pro úmyslný trestný čin k trestu odnětí svobody v trvání nejméně jednoho roku, a prvním zákonným důvodem dědické nezpůsobilosti dle 469 OZ, kdy nedědí, kdo se dopustil úmyslného trestného činu proti zůstaviteli, jeho manželu, dětem nebo rodičům. V případě vydědění je úprava širší v tom smyslu, že se může jednat o jakýkoliv úmyslný trestný čin, nejen čin spáchaný vůči zůstaviteli, případně jeho manželu, dětem nebo rodičům. Úprava dědické nezpůsobilosti je naopak širší vzhledem k procesní stránce věci. U dědické nezpůsobilosti se nevyžaduje, aby byl dědic vůbec pro takovýto trestný čin odsouzen, natož k trestu odnětí svobody v trvání nejméně jednoho roku. Jediným kritériem pro naplnění daného důvodu dědické nezpůsobilosti je skutečnost, že se dotyčný dopustil jednání, jež naplňuje znaky úmyslného trestného činu. 21 Dle prvního zákonného důvodu dědické nezpůsobilosti je nezpůsobilým ten, kdo se dopustil úmyslného trestného činu proti zůstaviteli, jeho manželu, dětem nebo rodičům. K následkům, tedy nemožnosti dědění takovéto osoby, se přihlíží z úřední povinnosti a není ani třeba, aby se zůstavitel v průběhu svého života o tomto jednání dozvěděl. Výčet osob je v daném případě taxativní a trestný čin musí být úmyslný, nedbalostní jednání dědickou nezpůsobilost nezakládá. Rodinný stav výše uvedených osob se posuzuje vždy k okamžiku, kdy byl předmětný trestný čin spáchán. Následná smrt, rozvod či osvojení na dědické nezpůsobilosti nic nemění. 22 Není nutné, aby byl případný dědic za takový trestný čin odsouzen, pokud se však tak stalo, je soud při rozhodování o této věci týkající se dědické nezpůsobilosti dle 135 odst. 1 OSŘ vázán rozhodnutím příslušných orgánů o tom, že byl spáchán trestný čin. Pokud trestný čin vyjde najevo v průběhu řízení o dědictví, může to být podnět k trestnímu řízení a přerušení řízení o dědictví dle 109 odst. 2 c) OSŘ. Otázku, zda 20 KRÁLOVÁ, J., ECK, L. Dědická nezpůsobilost. Ad Notam. 2004, č. 2, s Srovnej MIKEŠ, J. Dědictví a právo (právní poradce pro každého). Praha: Nakladatelské družstvo Informatorium, 1993, s Srovnej KRÁLOVÁ, J., ECK, L. Dědická nezpůsobilost. Ad Notam. 2004, č. 2, s

20 byl trestný čin spáchán, nelze řešit jako otázku předběžnou vzhledem ke spojení 135 odst. 1 OSŘ, kde se říká, že soud je vázán rozhodnutím příslušných orgánů o tom, že byl spáchán trestný čin, a 2 odst. 2 trestního řádu, kde se uvádí, že dokud pravomocným odsuzujícím rozsudkem soudu není vina vyslovena, nelze na toho, proti němuž se vede trestí řízení, hledět, jako by byl vinen. Jako otázku předběžnou tak spáchání trestného činu řešit nelze, lze však hodnotit, zda znaky trestného činu určité jednání naplnilo. 23 Dle druhého zákonného důvodu dědické nezpůsobilosti je nezpůsobilým ten, kdo se dopustil zavrženíhodného jednání proti projevu zůstavitelovy poslední vůle. Pod tento zákonný důvod je možno podřadit všechny situace, kdy se ten, kdo by byl jinak povolán za dědice, snažil znemožnit zůstaviteli, aby svobodně rozhodl o osudu svého majetku pro případ smrti. Jako příklad je možno uvést jakékoliv fyzické nebo psychické donucení s úmyslem sepsání závěti určitého obsahu, nebo naopak nátlak, aby k sepsání závěti vůbec nedošlo, zabránění závěť změnit nebo zrušit, zničení nebo zatajení existence závěti již existující apod. K naplnění tohoto důvodu nezáleží na tom, kdo bude mít z takového jednání prospěch. Na rozdíl od prvního důvodu dědické nezpůsobilosti, kdy k trestnému činu potenciálního dědice musí dojít před smrtí zůstavitele, k zavrženíhodnému jednání proti projevu zůstavitelovy poslední vůle může dojít až po smrti zůstavitele, například zničením nebo zatajováním existence závěti. Na základě toho, že zákon hovoří o tzv. poslední vůli a nikoliv závěti, lze usuzovat, že zákon má na mysli nejen závěť, ale taktéž listinu o vydědění, případně listiny zrušující tyto projevy vůle. V případě, kdy zůstavitel na základě psychického či fyzického nátlaku sepíše závěť o určitém obsahu ve prospěch toho, kdo takové donucení vůči němu použil, způsobí to pochopitelně absolutní neplatnost takové závěti pro nedostatek vůle. Absolutní neplatnost závěti způsobí, že se přejde k dědění na základě zákona, a vzhledem k tomu, že ten, kdo zůstavitele k sepsání závěti donutil, může být intestátním dědicem a dědit po zůstaviteli, institut dědické nezpůsobilosti zabrání, aby byl povolán k dědictví i v tomto případě. V obou výše uvedených případech nemusí právní následky dědické nezpůsobilosti nastat, odpustí-li zůstavitel tomu, kdo se takového jednání dopustil. Podmínkou je, aby k dědicově nehodnému jednání došlo ještě za zůstavitelova života, ten se o něm dozvěděl a dědici odpustil. Odpuštění může být projeveno výslovně, nebo jinak, například tím, že jej 23 Srovnej HOLUB, M., FIALA, J., BIČOVSKÝ, J.. Občanský zákoník Poznámkové vydání s judikaturou a literaturou. 10. akt. a dopln. vyd. Praha: Linde Praha, a.s., 2005, s

21 zůstavitel v následně zřízené závěti povolá za dědice. Pokud k odpuštění nedojde, má existence některého z důvodů dědické nezpůsobilosti za následek, že se k tomuto dědici při dědění zůstavitelova majetku nepřihlíží. V případě dědění ze závěti uvolněný podíl připadne náhradnímu dědici a není-li ho, dědicům ze zákona. Jde-li o dědění ze zákona, uvolněný podíl nezpůsobilého dědice získají, pokud jde o zůstavitelova potomka nebo sourozence, rovným dílem jeho potomci a pokud jich není, dojde k akrescenci tohoto podílu k podílům dědiců povolaných v téže dědické skupině jako nezpůsobilý dědic. V případě ostatních nezpůsobilých dědiců dojde taktéž k akrescenci k podílům dědiců téže skupiny. 21

22 3. Současná úprava vydědění a historická komparace Vydědění, v římskoprávní nauce tzv. exheredatio, je tradičním právním institutem prolínajícím se právními řády již od dob práva římského. V průběhu vývoje dědického práva v právních řádech nejen na území našeho státu neustále docházelo ke střetu dvou zásad dědické právo ovládajících, a to autonomie vůle zůstavitele ohledně pořízení se svým majetkem pro případ smrti a proti tomu ochrana osob, dle rodinných vazeb pojímaje, zůstaviteli nejbližších. Jak jsem zmínila v předchozí kapitole, Listina základních práv a svobod zakotvuje právo každého vlastnit majetek, přičemž jeho dědění se zaručuje. Mezi práva, jež jsou obsahem vlastnického práva, náleží právo věc užívat a požívat její plody a užitky (ius utendi et fruendi), dále právo věc držet (ius possendi) a jako poslední, a pro právní úkony dědictví se týkajících nejdůležitější, právo s věcí disponovat (ius dispondendi). Vlastník má z povahy věci možnost svým majetkem nakládat nejen mezi živými, inter vivos, ale i pro případ smrti, mortis causa. V našem současném právním řádu zákon upřednostňuje autonomii vůle zůstavitele ohledně pořízení se svým majetkem tím, že k dědictví povolává v prvé řadě dědice testamentární, a teprve není-li testamentu, případně je-li testament neplatný či neúplný, nastupují dědicové intestátní. Zůstavitelova svobodná vůle při pořízení závěti je však omezena institutem tzv. neopomenutelných dědiců. Zůstavitel tak nesmí v závěti upřít neopomenutelným dědicům jejich povinný díl pod hrozbou ať již úplné, případně částečné neplatnosti závěti. V reálném životě však nastávají různé situace a bylo by zřejmě proti dobrým mravům a v rozporu s úmyslem zákonodárce, kdyby po zůstaviteli nutně dědil někdo, kdo se k němu jako neopomenutelný dědic nechoval, neposkytl mu potřebnou pomoc, žil nezřízeným životem a svým jednáním vůbec by popíral oprávněnost jeho ochrany jako neopomenutelného dědice. Jako korektiv pro tyto situace slouží institut vydědění, upravený v OZ v 469a, který umožňuje zůstaviteli takto nehodného dědice vydědit uplatněním jednoho, popřípadě více ze zde taxativně uvedených důvodů. 3.1 Neopomenutelný dědic Institut neopomenutelného dědice upravuje 479 OZ takto: Nezletilým potomkům se musí dostat aspoň tolik, kolik činí jejich dědický podíl ze zákona, a zletilým potomkům aspoň tolik, kolik činí jedna polovina jejich dědického podílu ze zákona. Pokud závěť tomu 22

23 odporuje, je v této části neplatná, nedošlo-li k vydědění uvedených potomků. 24 Pro zvláštní postavení zůstavitelových descendentů jako neopomenutelných dědiců svědčí nejen důvody etické, pro jejich pravděpodobnou blízkou citovou vazbu k zůstaviteli, ale i důvody ekonomické, kdy nelze přehlédnout možnou souvislost s úpravou vyživovací povinnosti mezi potomky a předky za jejich života v zákoně o rodině. Smyslem této úpravy je tak určitý odpovědnostní vztah rodičů vůči svým dětem, neboť jak uvádí R. Medunová, povinnost nést odpovědnost za potomky zahrnuje i povinnost přenechat jim část majetku jejich předků. 25 Na rozdíl od dřívější úpravy účinný OZ mezi neopomenutelné dědice zařazuje pouze zůstavitelovy potomky, tedy dědice první zákonné skupiny, s výjimkou zůstavitelova manžela. Ochrana se tedy přiznává jak dětem, tak vnukům, případně dalším potomkům zůstavitele, ovšem s tím, že potomek bližší vylučuje z dědění potomka vzdálenějšího, který tímto přestává být neopomenutelným dědicem. Omezený výčet neopomenutelných dědiců, bývá často kritizován, přičemž je argumentováno nejen komparací historickou, ale též komparací s ostatními evropskými státy. 26 Ohledně velikosti podílu připadajícího potomkům neopomenutelného dědice, který nedědí, protože odmítl dědictví, je dědicky nezpůsobilý, byl platně vyděděn, případně se nedožil smrti zůstavitele, zastávám názor K. Hejtmánkové, že vzdálenějším potomkům zůstavitele přísluší vždy pouze ta část dědictví, která by jinak připadala jejich předchůdci, od něhož svůj příbuzenský vztah k zůstaviteli odvozují. I když jsou tedy nezletilí, mají nárok pouze na neopomenutelný podíl svého předchůdce (zletilého), tj. na polovinu jeho zákonného podílu. 27 Domnívám se, že z první věty 473 odst. 2 OZ, jejíž znění je následující: Nedědí-li některé dítě, nabývají jeho dědického podílu stejným dílem jeho děti. 28, vyplývá na základě uplatnění ius representationis pouhý vstup potomků do originárního práva neopomenutelného dědice, který nedědí. Současná právní úprava nevymezuje na rozdíl od úpravy dřívější jinak pouze okruh neopomenutelných dědiců, ale také jejich právní postavení. V někdejší právní úpravě, a považuji za důležité na tomto místě zmínit, že k podobné úpravě se vrací i NOZ, nebyl neopomenutelný dědic v případě jeho opomenutí v závěti považován, jako je tomu dnes, za dědice univerzálního, nebyl dokonce považován za dědice v pravém slova smyslu vůbec, 24 Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů 25 MEDUNOVÁ, R. Dědic, který nemá být opomenut. Ad notam. 2009, č. 5, s Blíže k tomu podkapitola HEJTMÁNKOVÁ, K. IN: SCHELLEOVÁ, I. a kol. Dědictví a dědické právo. Brno: Computer Press, s Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů 23

24 nýbrž mu jeho ochrana zaručovala pohledávku vůči závětním dědicům, neopomenutelní dědicové tak měli vůči závětním dědicům právo na úhradu jejich povinného dílu v penězích. 29 Dle účinného OZ má neopomenutelný dědic, v případě jeho opomenutí v závěti, postavení dědice ze zákona v rozsahu povinného dílu, a vstupuje tak dle velikosti svého podílu do všech práv a povinností namísto závětních dědiců nebo vedle nich. Současná situace však může v praxi působit komplikace, neboť okolnosti relevantní pro uplatnění 479 OZ se posuzují k okamžiku smrti zůstavitele, nikoliv k době sepsání závěti. Okruh zůstavitelových neopomenutelných dědiců, jejich stáří, tedy zda již dosáhli zletilosti či nikoliv, a rozsah zůstavitelova majetku mohou od doby sepsání závěti do zůstavitelovy smrti doznat značných změn. Aby zůstavitel předešel případnému postihu, jakým relativní neplatnost závěti bezesporu je, bude vhodné povolat neopomenutelného dědice v závěti k peněžní částce, která bude v době smrti zůstavitele odpovídat jeho povinnému dílu, to vše však pouze v případě, kdy mu chce zůstavitel zanechat dědictví pouze v nutné, ze zákona stanovené výši, tedy spíše výjimečně. Zůstavitel mu též může v závěti odkázat konkrétní věc nebo právo v rozsahu jeho povinného podílu, čímž lze také zabránit případným sporům po jeho smrti, neboť neopomenutelný dědic, jak uvádí J. Mikeš, nemá na vybranou než přijmout dědictví ze závěti, protože při odmítnutí dědictví opírajícího se o tento důvod dědění by nemohl nárokovat podíl v konkurenci s dědici ze závěti. 30 V daném případě však není vyřešena otázka proměnlivosti velikosti zůstavitelova majetku v čase a zůstavitel tak stejně riskuje případnou relativní neplatnost. Následkem nerespektování 479 je již zmíněná relativní neplatnost, a to buď úplná, nebo částečná, záleží na potencionálních dědicích, které po sobě zůstavitel zanechá a obsahu závěti. Pokud je neopomenutelných dědiců více, musí se relativní neplatnosti dovolat každý z nich sám za sebe. Je vyloučeno, aby se relativní neplatnosti dovolávali potomci neopomenutelného dědice. V praxi se neplatnosti mohou dovolat v rámci řízení o dědictví, přichází však v úvahu i žaloba v občanském soudním řízení, pokud neopomenutelný dědic nebyl účastníkem řízení o dědictví a nemohl tak námitku relativní neplatnosti uplatnit. Důsledkem uplatnění relativní neplatnosti bude povolání neopomenutelných dědiců, kteří mohou dědit vedle dědiců ze závěti, nebo ze zákona, popřípadě jako dědici výluční. Jak je uvedeno v rozsudku bývalého NS, neopomenutelný dědic má v případě, že mu bylo zůstavitelem v závěti zanecháno méně, než kolik činí jeho zákonem stanovený 29 Srovnej HETMÁNKOVÁ, K. IN: SCHELLEOVÁ, I. a kol. Dědictví a dědické právo. Brno: Computer Press, s MIKEŠ, J., MUZIKÁŘ, L. Dědické právo. 3. akt. vyd. Praha : Linde Praha, a.s., 2007, s