Zákaz diskriminace v pracovněprávních vztazích

Transkript

1 Univerzita Karlova v Praze Právnická fakulta Petr Peták Zákaz diskriminace v pracovněprávních vztazích Diplomová práce Vedoucí diplomové práce: doc. JUDr. Věra Štangová, CSc. Katedra pracovního práva a práva sociálního zabezpečení Datum vypracování práce: duben 2014

2 Čestné prohlášení Prohlašuji, že jsem předkládanou diplomovou práci vypracoval samostatně, všechny použité prameny a literatura byly řádně citovány a práce nebyla využita k získání jiného nebo stejného titulu. V Praze dne 25. dubna 2014 Podpis:

3 Poděkování Ráda bych tímto poděkoval doc. JUDr. Věře Štangové, CSc. za její pomoc a odborné rady při vedení mé diplomové práce.

4 Obsah Úvod Základní použité pojmy Diskriminace Diskriminace negativní Diskriminace přímá Diskriminace nepřímá Diskriminace pozitivní Zvláštní druhy diskriminace Rovnost Rovnost formální Rovnost materiální Zásada zákazu diskriminace v mezinárodním právu Organizace spojených národů Všeobecná deklarace lidských práv Mezinárodní pakt o občanských a politických právech Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech Další úmluvy OSN Mezinárodní organizace práce Úmluvy Mezinárodní organizace práce Rada Evropy Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod Evropská sociální charta Zákaz diskriminace v právu Evropské unie Primární právo Evropské unie Jednotný evropský akt... 21

5 3.1.2 Maastrichtská smlouva o Evropské unii Amsterdamská smlouva Niceská smlouva Lisabonská smlouva Sekundární právo Evropské unie Antidiskriminační směrnice práva EU Judikatura soudního dvora EU Zákaz diskriminace v pracovním právu České republiky Vývoj pracovního práva po roce Ústava České republiky Listina základních práv a svobod Zákon o zaměstnanosti Zákoník práce Zákaz diskriminace v zákoníku práce Antidiskriminační zákon Historie přijetí antidiskriminačního zákona Právní úprava v antidiskriminačním zákoně Prostředky ochrany před diskriminací Obrácené důkazní břemeno Judikatura soudů České republiky Závěr Seznam zkratek Použitá literatura... 56

6 Úvod Jak je již z názvu mé diplomové práce zřejmé, budu se v ní zabývat především postavením zásady zákazu diskriminace v pracovním právu a jejím konkrétním dopadem na pracovněprávní vztahy. Zákaz diskriminace je právní zásada, jejíž význam v dnešní době stále stoupá, a která prostupuje všechna právní odvětví. Zásada zákazu diskriminace je v našem právním řádu ukotvena poměrně nově. Její základ byl vložen do ústavního zákona č. 2/1993 Sb., Listiny základních práv a svobod. Další významná úprava zákazu diskriminace, především s ohledem právě na pracovněprávní vztahy, byla provedena až v souvislosti s přípravou a následným vstupem České republiky do Evropské unie. Dnes je zákaz diskriminace jedním z hlavních cílů většiny demokratických států, Evropské unie, ale také mnohých mezinárodních organizací, ať už se tyto věnují sociálnímu zákonodárství primárně nebo jen okrajově. Již z výše napsaného je tedy zřejmé, že úprava zákazu diskriminace je nutnou součástí dnešní součástí dneška, nejen v právu, ale ve společnosti jako takové. Tato má diplomová práce, na téma Zákaz diskriminace v pracovněprávních vztazích, je rozdělena na 4 části. První část je věnována vymezení základních pojmů, které velmi úzce souvisejí s tématem práce, a jejichž přesné vymezené a porozumění jim je důležité pro její vypracování. Jedná se o pojem diskriminace, včetně jejích jednotlivých forem, a pojem rovnost. Ve druhé části se věnuji postavení a vývoji zásady zákazu diskriminace v mezinárodním právu, především s ohledem na významné mezinárodní organizace, jakými je Organizace spojených národů, Mezinárodní organizace práce nebo Rada Evropy. V kapitole jsou také rozebrány významné mezinárodní dokumenty, které souvisejí s tématem diplomové práce. Třetí část se zabývá tématem vlivu evropského práva na antidiskriminační právo. Vyjmenovávám zde nejvýznamnější smlouvy v rámci Evropské unie, které spadají do primárního práva EU a tvoří tak jakýsi ústavní základ evropské legislativy. Dále uvádím vývoj antidiskriminační legislativy v jejích nejdůležitějších směrnicích, které 1

7 ovlivňují právo členských států EU a vedou k větší rovnosti v oblasti zaměstnávání u žen a mužů. Poté jsem rozebral nejdůležitější rozsudky Soudního dvora Evropské unie, neboť tyto mají reálný dopad do aplikace evropských právních předpisů na vnitrostátní úrovni. V poslední, tedy čtvrté části se budu věnovat úpravě zákazu diskriminace v oblasti pracovněprávní z hlediska českého právního řádu. Zaměřím se na vývoj zákazu diskriminace na našem území od počátku vzniku Československé republiky až do dnešních dnů. Dále se budu také věnovat základním lidským právům a svobodám vztahujícím se k zákazu diskriminace v našich ústavních zákonech, tedy především v Ústavě a v Listině základních práv a svobod. Poté rozeberu základní pracovněprávní předpisy jako zákoník práce nebo zákon o zaměstnanosti a jejich vztah k antidiskriminačnímu zákonu. Ten také rozeberu podrobněji, neboť se jedná o první zákon v naší historii, který podává ucelenou úpravu ochrany před diskriminací. Význam tohoto zákona také spočívá v tom, že do našeho právního řádu prování velké množství směrnic Evropské unie, kterým budu věnovat prostor v části třetí. Jelikož zákony, které jsem uvedl, poskytují také možnosti právní ochrany před diskriminací, budu se i tomuto tématu věnovat, a to s ohledem na možnost ochrany práv u soudu (včetně obráceného důkazního břemeno ve sporech z diskriminace vyplývajících), tak i s ohledem na pravomoci veřejného ochránci práv. Na konci práce popíši také několik významných judikátů Ústavního soudu vztahujících se k principu rovného zacházení a zákazu diskriminace v oblasti pracovního práva. V celé práci si kladu za cíl obsáhnout hlavní oblasti legislativy v oblasti diskriminace v pracovněprávních vztazích. Do diplomové práce zahrnu jak oblast mezinárodní, tak evropské a vnitrostátní právní úpravy. V dnešním globalizovaném světě totiž není možné soustředit se jen na právní úpravu poskytovanou právním řádem České republiky. Ten je totiž značně ovlivňován i dalšími vlivy a úplnou ochranu před diskriminací může poskytnout jen v kontextu mezinárodního a unijního vývoje antidiskriminační legislativy.. 2

8 1. 1. Základní použité pojmy Hned na počátku diplomové práce je nutné správně vysvětlit základní termíny, se kterými je tato práce spojena. Těmito pojmy jsou především diskriminace a její jednotlivé druhy a dále rovnost Diskriminace Za diskriminaci lze obecně považovat jakékoliv rozlišování, vyloučení nebo dávání přednosti založené na diskriminačních znacích, jejichž cílem je znemožnit nebo ohrozit stejné možnosti zaměstnanců nebo stejné zacházení s nimi v pracovněprávních vztazích, 1 Z definice diskriminace je tedy zřejmé, že její hlavní škodlivost spočívá v omezení přístupu jednotlivcům na pracovní trh a omezení možnosti jejich pracovního využití z důvodů často subjektivních, které je znevýhodňují oproti ostatním osobám v obdobném postavení. Jelikož právo na práci je jedním ze základních lidských práv, jehož existence je zanesena nejen v našem právním řádu 2, ale i v mezinárodním právu, je nutné proti diskriminaci aktivně vystupovat a to především tvorbou vhodné legislativy. Na základě poznatků o různých formách a způsobech diskriminace, můžeme ji dnes rozdělit na diskriminaci negativní nebo pozitivní. V rámci negativní diskriminace můžeme dále mluvit o jejím rozdělení na formu přímou nebo nepřímou. Za určitou zvláštní formu diskriminace se považují také další jednání, která nelze svým charakterem podřadit pod diskriminaci negativní, ani pozitivní. Jedná se například o obtěžování, sexuální obtěžování nebo pronásledování Diskriminace negativní Obecně lze konstatovat, že negativní diskriminace je jednáním založeném na diskriminačním důvodu, v jehož důsledku se s některými osobami nebo skupinami osob 1 BĚLINA, Miroslav. Pracovní právo. 5., dopl. a podstatně přeprac. vyd. V Praze: C.H. Beck, 2012, s.193. ISBN Srov. čl. 26 odst. 3 zákona č. 2/1993 Sb., Listiny základních práv a svobod 3

9 zachází způsobem, který je pro ně znevýhodňujícím při srovnání s jinými osobami nebo skupinami osob. Důvod tohoto znevýhodnění je často postaven na popření práv, která osobám náležejí, a je proto právně neospravedlnitelná. Její vnitřní rozčlenění na diskriminaci přímou a nepřímou spočívá především ve zhodnocení toho, zda se v konkrétní situaci jedná o diskriminaci jasnou nebo je její působení možno odhalit až při bližším seznámení se s konkrétním případem a dopady ustanovení na postavení diskriminované osoby Diskriminace přímá Ustanovení 2 odst. 3 zákona č. 198/2009 Sb., o rovném zacházení a o právních prostředcích ochrany před diskriminací a o změně některých zákonů (dále jen antidiskriminační zákon) uvádí, že: Přímou diskriminací se rozumí takové jednání, včetně opomenutí, kdy se s jednou osobou zachází méně příznivě, než se zachází nebo zacházelo nebo by se zacházelo s jinou osobou ve srovnatelné situaci, a to z důvodu rasy, etnického původu, národnosti, pohlaví, sexuální orientace, věku, zdravotního postižení, náboženského vyznání, víry či světového názoru.. Výčet těchto diskriminačních důvodů je již dle znění taxativní. Při zhodnocení, zda se jedná o přímou diskriminaci či nikoliv, bude nutné porovnávat konkrétní případ zacházení s diskriminovanou osobou s tím, jak je v obdobné situaci zacházeno s jinou osobou, a poté určit na základě jakého diskriminačního důvodu se tak děje. I přes nutnost takového porovnání však bývá určení přímé diskriminace méně problematické, než určení diskriminace nepřímé Diskriminace nepřímá Základní charakteristikou nepřímo diskriminačního jednání je, že působí navenek neutrálně (tedy nebere výslovně jako základní rozlišovací kritérium pohlaví, rasu, věk či jiný diskriminační důvod), avšak diskriminuje ve svých důsledcích, tedy 4

10 fakticky dopadá tíživěji na skupinu osob vymezenou podle pohlaví, rasy, věku apod. 3 Jedním z hlavních vlastností nepřímé diskriminace je tedy zdánlivá neutrálnost ustanovení, kritéria nebo praxe, která diskriminaci zakládají. To, v čem se diskriminace přímá a nepřímá shodují, jsou diskriminační důvody. I zde je nutno užít taxativní výčet 2 odst. 3 antidiskriminačního zákona, který za diskriminační důvody označuje méně příznivé zacházení z důvodu: rasy, etnického původu, národnosti, pohlaví, sexuální orientace, věku, zdravotního postižení, náboženského vyznání, víry či světového názoru. U nepřímé diskriminace je však nutné také uvést, že za některých, zákonem stanovených podmínek nelze hovořit o nepřímé diskriminaci, tedy o zakázaném jednání. Bude totiž nutno posuzovat, zda lze konkrétní ustanovení, kriterium nebo praxi objektivně zhodnotit jako legitimní cíl, k jehož dosažení jsou užívány prostředky přiměřené a nezbytné. V Praxi půjde zejména o výjimky dané zvláštní povahou sjednané práce, s ohledem na společností obecně uznávané morální, náboženské či kulturní hodnoty, které jsou pro výkon zcela konkrétní práce považovány za nezbytné a přiměřené Diskriminace pozitivní Stejně jako u negativní diskriminace i zde jsou konkrétní ustanovení, kriteria nebo praxe postavena tak, že je v jejich důsledku zacházeno s určitými osobami jinak, 3 BOUČKOVÁ, Pavla. Antidiskriminační zákon: komentář. 1. vyd. Praha: C.H.Beck, 2010, s.151. ISBN ŠTANGOVÁ, Věra. Rovné zacházení a zákaz diskriminace v pracovním právu. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2010, s.51.isbn

11 než s jinými. Nemají však negativní dopad na postavení těchto osob ve společnosti. Jejich smyslem je, i přes porušení principu rovného zacházení, vytvářet pozitivní prostředí k začlenění skupin osob, jejichž postavení je z různých důvodů (např. z důvodu věku, etnického původu, náboženského vyznání, ) na trhu práce zhoršeno. Jako možný příklad pozitivního opatření, které povede k pozitivní diskriminaci, je snaha Evropského parlamentu a komise zavést minimální kvóty pro účast žen ve vedoucích pozicích obchodních společností. Tomuto konkrétnímu případu a jeho dopadům se ve své práci budu dále věnovat Zvláštní druhy diskriminace Za zvláštní formy diskriminace se na základě vývoje evropské legislativy považuje též pronásledování, obtěžování a sexuální obtěžování. Společným znakem těchto forem je nežádoucí jednání, které ve své nejkrajnější variantě může vést i k silným psychickým problémům nejen těch, na které toto jednání přímo dopadá, ale u všech osob, které se na pracovišti nacházejí. Podle mého názoru jsou tyto formy velmi nebezpečné, neboť nezasahují jen do přístupu k pracovnímu uplatnění diskriminovaných, ale mohou vést i ke zdravotním obtížím, spojenými s dlouhodobou psychologickou a psychiatrickou léčbou. Jako obtěžování můžeme popsat chování, které souvisí s diskriminačními důvody, a jehož záměrem nebo důsledkem je snížení lidské důstojnosti diskriminovaného na pracovišti a ve společnosti. Takové chování může být druhým účastníkem pracovněprávního vztahu oprávněně vnímáno jako podmínka pro rozhodnutí, která ovlivňují práv a povinností vyplývajících z pracovněprávních vztahů 5. Zvláštním druhem obtěžování je pak obtěžování sexuální. Jedná se o klasické obtěžování, které v sobě zahrnuje sexuální podtext. Je ovšem nutné zdůraznit, že adresátem musí být toto chování vždy považováno za nežádoucí a nevítané. Jako příklad sexuálního obtěžování je možné uvést hlasité komentování postav spolupracovníků. Toto jednání zcela bezpochyby snižuje důstojnost diskriminovaných mezi spolupracovníky a vede k tomu, že osoba, jíž si ostatní na 5 BOGNÁROVÁ, Věra. Nežádoucí chování sexuální povahy na pracovišti. Právo a zaměstnání, 2003, roč. 9, č. 5, s

12 pracovišti neváží, je opomíjena zaměstnavatelem v různých výhodách a profesních postupech oproti ostatním zaměstnancům. Dalšími zvláštními formami diskriminace, které jsou legislativně upraveny, jsou pronásledování, pokyn k diskriminaci nebo navádění k diskriminaci. U těchto forem, stejně jako u obtěžování a sexuálního obtěžování, je jejich společným prvkem především důsledek, jímž je snížení lidské důstojnosti zaměstnance a vytvoření negativního, nepřátelského a urážlivého pracovního prostředí. 1.2 Rovnost Pojem rovnost se dostal do právního řádu jako termín, který původně fungoval ve společnosti jako morální kategorie. Na tento pojem se odvolávalo také mnoho právních materiálů již v historii. Například Deklarace nezávislosti Spojených států amerických, která byla ratifikována 4. července 1776, ve svém textu uvádí: Pokládáme za samozřejmé pravdy, že všichni lidé jsou stvořeni sobě rovni, že jsou obdařeni svým stvořitelem určitými nezcizitelnými právy, že mezi tato práva náleží život, svoboda a sledování osobního štěstí.. Podobné ustanovení nalezneme i ve francouzské Deklaraci práv člověka a občana z roku 1789, která obsahuje dokonce dvě ustanovení odvolávající se na rovnost mezi lidmi: čl.1: Lidé se rodí a zůstávají svobodnými a rovnými ve svých právech. Společenské rozdíly se mohou zakládat pouze na prospěšnosti pro celek. čl.6: Zákon je vyjádřením všeobecné vůle. Všichni občané mají právo účastnit se osobně nebo prostřednictvím svých zástupců při jeho vytváření. Zákon má být stejný pro všechny, ať už poskytuje ochranu či trestá. Všichni občané, jsouce si před zákonem rovni, mají stejný přístup ke všem hodnostem, veřejným úřadům a zaměstnáním, podle svých schopností a jen na základě rozlišení, která vyplývají z jejich ctností a z jejich nadání. Je samozřejmé, že s dalším rozvojem lidských práv a svobod se nadále rozvíjí i právo na rovnost mezi lidmi i do dalších států světa. Jak jsem již uvedl, zpočátku je její význam především v rovině morální, ovšem později se vnímání jejího významu značně rozšířilo. V základu všech současných koncepcí rovnosti je předpoklad, že lidé jsou si rovni svou hodnotou (tj. ve své důstojnosti), a to již na základě své humanity, tj. bez 7

13 ohledu na další charakteristiky. Tato rovná důstojnost je argumentem pro rovnost v právech. 6 I z předcházející citace je tedy zřejmé, že v dnešní době se rovnost uplatňuje především ve spojení s jiným konkrétním právem, například s právy politickými (rovný přístup k aktivnímu i pasivnímu volebnímu právu), nebo právě v právech pracovněprávních. Základními formami rovnosti, které je nutné rozlišovat, jsou rovnost formální a rovnost materiální Rovnost formální Rovností formální rozumíme především rovnost tzv. de iure, tedy rovnost před zákonem. Formální rovnost se tedy nezajímá o reálné postavení jednotlivce nebo o dopad konkrétního ustanovení na jeho situaci, ale rozumíme jí čistě požadavek na to, aby s účastníky pracovněprávních vztahů bylo zacházeno za stejných situací stejně Rovnost materiální Rozdíl mezi rovností materiální a rovností formální je v tom, že materiální rovnosti se nezohledňuje jen rovnost před zákonem, ale především reálný dopad pravidel na postavení jednotlivců. Jestliže rovné zacházení de iure způsobuje faktickou nerovnost, respekt k materiální rovnosti vyžaduje zpětnou korekci právní úpravy. 7 Materiální rovnost tedy upravuje situace, kdy použití některého pravidla, které vykazuje znaky formální rovnosti, ve svém důsledku zakládá nerovnost mezi subjekty. 6 Listina základních práv a svobod: komentář. Praha: WoltersKluwer Česká republika, 2012, s.65.isbn ŠTANGOVÁ, Věra. Rovné zacházení a zákaz diskriminace v pracovním právu. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2010, s.43. ISBN

14 2. Zásada zákazu diskriminace v mezinárodním právu Význam mezinárodního práva spočívá především v tom, že velmi výrazně ovlivňuje vnitrostátní právní řády. Největší rozmach, co se zájmu o lidská práva týče, nastává po 2. světové válce, která znamenala nejen velkou humanitární krizi, ale také krizi lidské morálky. Snaha většiny států směřovala k tomu, aby byly napraveny křivdy, které se odehrály, a aby do budoucna bylo zabráněno opakování takové krize, jako 2. světová válka znamenala. Již existující organizace aktivizovaly po 2. světové válce svou činnost, další byly zakládány. 8 Vliv na zakládání mezinárodních organizací však neměla jen válka, ale i všeobecný rozvoj, který po ní následoval. Probíhalo mnoho migračních vln po celém světě (v jejichž důsledku vznikl například stát Izrael). To sebou neslo samozřejmě různé právní problémy, především zajištění stávajících práv i v jiných zemích. Dalším důvodem je také stále rostoucí obchod mezi státy. Vlivem výše uvedených okolností dospělo mezinárodní společenství k názoru, že je nutné lépe zajistit práva jednotlivců, a to i na mezinárodní úrovni. Byla zde tedy zjevná snaha o zajištění stejné úrovně práv více státech tak, aby byla zaručena co největšímu okruhu jedinců. Na základě těchto popudů tedy vznikají právní normy mezinárodní povahy, které si kladou za cíl lepší zajištění tzv. sociálních práv, mezi které patří právě i zakotvení zásady zákazu diskriminace v pracovněprávních vztazích do právních řádů států a do právního povědomí široké veřejnosti. 2.1 Organizace spojených národů Organizace spojených národů (dále jen OSN ) vznikla a dnes je jejími členy celkem 193 států světa. Předchůdkyní dnešní Organizace spojených národů byla Společnost národů, založená na pařížské mírové konferenci v reakci na 1. světovou válku. Základem činnosti OSN je především Charta OSN. Tento dokument byl přijat 26. června 1945 na Konferenci Spojených národů o mezinárodním uspořádání v San 8 HŮRKA, Petr. Pracovní právo. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2011, s.105.isbn

15 Francisku. Její význam však spočívá také v tom, že určila cíle, kterých se OSN bude snažit dosáhnout. Z hlediska této práce je důležitý především článek 1 odst. 3, který říká, že cílem OSN je: uskutečňovat mezinárodní součinnost řešením mezinárodních problémů rázu hospodářského, sociálního, kulturního nebo humanitárního a podporováním a posilováním úcty k lidským právům a základním svobodám pro všechny bez rozdílu rasy, pohlaví, jazyka nebo náboženství. Toto ustanovení vlastně ve svém významu samo hovoří o zákazu diskriminace jednotlivce. V rámci své činnosti bylo na půdě OSN schváleno velké množství mezinárodních dokumentů. Vzhledem k tématu práce se však zaměřím především na následující, jimiž jsou: Všeobecná deklarace lidských práv, Mezinárodní pakt o občanských a politických právech, Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech, Úmluva o odstranění všech forem rasové diskriminace, Úmluva o odstranění všech forem diskriminace žen Všeobecná deklarace lidských práv Deklarace je nejvýznamnějším mezinárodním dokumentem, zabývajícím se lidskými právy. Byla přijata Valným shromážděním OSN dne 10. prosince Vzhledem k tomu, že se nejedná o mezinárodní smlouvu, ale jen o deklaraci, nejedná se o právně závazný dokument. Jde však o dokument s vysokou morální prestiží nejen u vlád členských států OSN, ale i u nejširší veřejnosti. Její ustanovení nebyla závazná, měla však charakter legisferendae. 9 Jedná se tedy o jakýsi kodex mezinárodních práv a svobod, v nichž hledalo inspiraci mnoho států při tvorbě jejich moderního zákonodárství. Deklarace hrála také velkou roli při přechodu států bývalého východního bloku na demokratické zákonodárství. Jak jsem již uvedl, jedná se o kodex základních lidských práv, která příslušejí každému, bez ohledu na rasu, barvu, pohlaví, jazyk, náboženství, politické nebo jiné smýšlení, národnostní nebo sociální původ, majetek rod nebo jiné 9 ŠTANGOVÁ, Věra. Rovné zacházení a zákaz diskriminace v pracovním právu. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2010, s.65. ISBN

16 postavení. 10 Jedná se tedy o ustanovení svou povahou antidiskriminační, dle kterého jsou si všichni lidé rovni ve svých právech a svobodách. Dalším velmi významným ustanovením z pohledu diskriminace je článek 7 Deklarace: Všichni jsou si před zákonem rovni a mají právo na stejnou ochranu zákona bez jakéhokoli rozlišování. Všichni mají právo na stejnou ochranu proti jakékoli diskriminaci, která porušuje tuto deklaraci, a proti každému podněcování k takové diskriminaci. Dle tohoto článku by tedy nemělo docházet k neodůvodněným rozdílům při posuzování práv u jednotlivců. Na toto ustanovení navazuje i článek 8 Deklarace. Ten ustanovuje právo každého, na ochranu od vnitrostátních soudů proti zásahům do jejich základních práv, která jsou zaručena zákonem nebo ústavou. V katalogu práv, který je v Deklaraci uveden, jsou zachycena samozřejmě nejen základní práva, jako například právo na život, svobodu, atd, tak jsou zde zaručena i tzv. sociální práva. A právě jedním z hlavních sociálních práv je právo na práci, na svobodnou volbu zaměstnání, na spravedlivé a uspokojivé pracovní podmínky, Článek 23 tato práva přiznává každému, a to bez jakéhokoliv rozlišování. Těmito právy se inspirovaly nejen jednotlivé státy při tvorbě svých právních předpisů, ale v potaz ji brala i samotná OSN při tvorbě mezinárodních úmluv, které v mnohém na Deklaraci navazují a rozšiřují ji Mezinárodní pakt o občanských a politických právech I po přijetí Všeobecné deklarace lidských práv bylo nutné, aby mezinárodní společenství dále reagovalo na potřeby doby a rozvíjelo tak ochranu lidských práv. Za vzor si OSN vzala právě Deklaraci. Cílem bylo vypracovat mezinárodní úmluvu, která by byla právně závazná. Nakonec bylo přistoupeno k rozhodnutí, že budou vypracovány dva pakty, jeden pro oblast občanských a politických práv a druhý pro oblast práv hospodářských sociálních a kulturních. Oba pakty byly nakonec přijaty Valným shromážděním OSN a dne otevřeny k podpisu Úprava v čl. 2 odst.1 Všeobecné deklarace lidských práv 11 Československá socialistická republika oba pakty podepsala v New Yorku 7. října S oběma pakty poté dne 11. listopadu 1975 vyslovilo souhlas Federální shromáždění ČSSR a prezident republiky je ratifikoval. Mezinárodní pakt o občanských a politických právech vstoupil v platnost dnem 23. března 1976 a Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech vstoupil v platnost dne 3. ledna Těmito dny vstoupily pakty v platnost i pro Československou socialistickou republiku. 11

17 Jak je již uvedeno výše, Mezinárodní pakt o občanských a politických právech vychází ze Všeobecné deklarace lidských práv. V mnohém ji však dále rozvádí a specifikuje. Tento pakt sám o sobě obsahuje několik článků, které zaručují všem jedincům rovná práva. Takto například již čl. 2 odst.1 uvádí, že: Každý stát, který je smluvní stranou Paktu, se zavazuje respektovat práva uznaná v tomto Paktu a zajistit tato práva všem jednotlivcům na svém území a podléhajícím jeho jurisdikci, bez jakéhokoliv rozlišování podle rasy, barvy, pohlaví, náboženství, politického nebo jiného smýšlení, národnostního nebo sociálního původu, majetku, rodu nebo jiného postavení. Dalším podobným článkem je čl. 3, jehož cílem je zajistit stejná občanská a politická práva pro muže a ženy nebo článek 26, který zaručuje rovnost před zákonem a právo na stejnou ochranu zákona bez jakékoliv diskriminace Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech Jak je již z názvu paktu zřejmé, jedná se o pak, který se věnuje především tzv, sociálním právům, jako např. právu na práci, právu na uspokojivé pracovní podmínky, právo na vzdělání, atd. Znovu se jedná o dokument, který svým obsahem navazuje na Všeobecnou deklaraci lidských práv, ovšem ustanovení Paktu se liší od Všeobecné deklarace nejen počtem uznaných práv, ale i tím, že je podrobně vymezuje a často předvídá i etapy a nejvhodnější postupy pro jejich realizaci. 12 I v tomto paktu je stejně jako v předcházejícím několik ustanovení, která se věnují rovnosti a zákazu diskriminace při výkonu práv, která jsou paktem přiznána. Z tohoto pohledu je nutné zmínit především článek 2, který zaručuje, že práva formulovaná v tomto paktu nebudou uplatňována selektivně na základě rasy, barvy, pohlaví, jazyka, náboženství, politického nebo jiného smýšlení, národnostního a sociálního původu, majetku, rodu nebo jiného postavení. Znění článku 2 je dále rozvedeno čl. 3, který zavazuje státy, které jsou stranou paktu k tomu, aby zajistily rovná práva mužů a žen při požívání práv tímto paktem přiznaných. 12 ŠTURMA, Pavel. Mezinárodní a evropské kontrolní mechanismy v oblasti lidských práv. 3. dopl. vyd. Praha: C.H. Beck, 2010,s.14.Beckova skripta. ISBN

18 2.1.4 Další úmluvy OSN Na půdě OSN vznikají i další mezinárodní úmluvy, které se týkají lidských práv a svobod, jejich výkonu a samozřejmě zákazu diskriminace v přístupu k těmto právům. Mezi ty nejdůležitější patří Úmluva o odstranění všech forem rasové diskriminace, vyhlášená Valným shromážděním OSN dne 21. prosince 1965, která je platná od 4. ledna 1969 a byla u nás publikována pod číslem 95/1974 Sb. a Úmluva o odstranění všech forem diskriminace žen byla přijata Valným shromážděním OSN 18. prosince 1979, v platnost vstoupila 18. března 1982 a byla publikována pod číslem 62/1987 Sb. Úmluva o odstranění všech forem rasové diskriminace je významnou mezinárodní smlouvou, která vznikla na půdě OSN. Její význam spočívá v tom, že její dopad je nejen do práv jednotlivců, ale má také význam z pohledu mezinárodních vztahů, neboť diskriminace některé skupiny osob, může vést až k mezinárodním konfliktům (jako příklad lze uvést situaci menšin v balkánských, tzv. pojugoslávských státech). Již ve své preambuli se odvolává na rovnost všech co do důstojnosti a práv, že všichni jsou si rovni před zákonem a mají právo na stejnou ochranu zákonem proti jakékoliv diskriminaci a proti veškerému podněcování k diskriminaci. 13 Významný je z důvodu výkladu a aplikace celé úmluvy především článek 1 odst.1, který definuje pojem rasová diskriminace, kterým rozumí: jakékoli rozlišování, vylučování, omezování nebo zvýhodňování založené na rase, barvě pleti, rodovém nebo národnostním nebo etnickém původu, jehož cílem nebo následkem je znemožnění nebo omezení uznání, užívání nebo uskutečňování lidských práv a základních svobod na základě rovnosti v politické, hospodářské, sociální, kulturní nebo v kterékoli jiné oblasti veřejného života. V dalších článcích úmluvy se poté smluvní strany zavazují společně předcházet rasové diskriminaci. V rámci úmluvy byl také sjednán kontrolní mechanismus na dodržování závazků z ní vyplývajících. Jedná se zřízení Výboru pro odstranění rasové diskriminace. Ten má oprávnění přijímat nejen zprávy a sdělení smluvních států, ale také individuální stížnosti. Úmluva o odstranění všech forem diskriminace žen je další významnou antidiskriminační úmluvou a je také jakýmsi vyvrcholením snah o ženskou emancipaci a zrovnoprávnění mužů a žen, která probíhala v letech předcházejících přijetí úmluvy. 13 Srov. 13

19 Ustanovení této úmluvy jsou řazena stejně jako u té předchozí. Tedy již v samotné preambuli jsou uvedeny zásady a cíle, na kterých bude celá úmluva stát, a které se týkají rovnosti žen a mužů. Stejně tak i článek 1 definuje pojem, který je pro celou úmluvu stěžejním, tedy výraz diskriminace žen, kterou se rozumí vyloučení nebo omezení provedené na základě pohlaví, jehož důsledkem nebo cílem je narušit nebo zrušit uznání, požívání nebo uplatnění ze strany žen, bez ohledu na jejich rodinný stav, na základě rovnoprávnosti mužů a žen, lidských práv a základních svobod v politické, hospodářské, sociální, kulturní, občanské nebo jiné oblasti. 14 V dalších článcích se poté státy zavazují nejen k potlačení jakýchkoliv forem diskriminace žen, ale také k potlačení všech forem obchodu se ženami a vykořisťování prostituce žen. Významnými z pohledu této práce jsou především čl. 10 a 11. Tyto články totiž zajišťují ženám stejné postavení jako mužům především v oblastech: práva na práci (především jako práva nezcizitelného pro všechny lidské bytosti, ale také jako právo na vlastní výběr zaměstnání a na přístup ke vzdělání nutnému k výkonu určitých profesí), práva na stejnou odměnu a výhody za vykonanou práci, pokud jde o práci stejné hodnoty, práva na sociální zabezpečení, práva na ochranu zdraví a bezpečné pracovní podmínky, kdy je zdůrazněna také role ženy jako matky, a dalších práv především v oblasti sociálního zabezpečení, které berou ohled na roli ženy jako manželky nebo matky a nebezpečí ztráty zaměstnání nebo zdravotních aspektů s tímto souvisejících. Úmluva zavedla také mechanismus kontrol jejího plnění. Úmluvou zřízený Výbor pro odstranění diskriminace žen je příslušný posuzovat periodické zprávy států o plnění těchto závazků. 15 Na rozdíl od Výboru pro odstranění rasové diskriminace, neměl tento od počátku možnost posuzovat individuální stížnosti. Toto bylo podrobeno značné kritice a proto byla roku 1995 navržena koncepce opčního protokolu, který by toto změnil. Opční protokol k Úmluvě o odstranění všech forem diskriminace žen byl přijat roku 1999, v České republice byl publikován pod č. 57/2001 Sb.m.s. a platný je ŠTURMA, Pavel. Mezinárodní a evropské kontrolní mechanismy v oblasti lidských práv. 3. dopl. vyd. Praha: C.H. Beck, 2010,s.23. ISBN

20 zde od Na jeho základě mohou osoby i skupiny osob, které se považují za oběti porušení kteréhokoliv z práv upravených Úmluvou ze strany státu, jenž je smluvní stranou Opčního protokolu a jehož jurisdikci podléhají, předkládat oznámení o takovémto porušení. 16 Výbor poté stížnost projedná a může doporučit příslušnému státu řešení problému. Výbor má také možnost na základě Opčního protokolu provést vyšetřování na území státu. Výše uvedené úmluvy tvoří významný prvek v ochraně před diskriminací a jako takové jsou společně s dalšími dokumenty Organizace spojených národů základem pro moderní antidiskriminační právo, neboť tvoří nezpochybnitelný základ práv, která se týkají této oblasti. 2.2 Mezinárodní organizace práce Výklad o mezinárodněprávní ochraně před diskriminací by nebyl úplný bez zahrnutí činnosti Mezinárodní organizace práce. Jedná se o mezinárodní organizaci vzniklou roku 1919 v rámci poválečného jednání na Pařížské mírové konferenci. Cíle, které si organizace stanovila, jsou uvedeny v Ústavě Mezinárodní organizace práce (dále jen Ústava MOP ). Jsou jimi především zlepšování pracovních a životních podmínek přijímáním mezinárodních pracovních úmluv a doporučení stanovujících minimální standardy v oblastech jako jsou mzdy, pracovní doba a podmínky zaměstnání a sociální jistoty 17. Dosahováním těchto cílů se i dle Ústavy MOP snaží organice přispívat k dosažení a zachování mezinárodního míru. Činnost organizace byla na čas přerušena během 2. Světové války, aby roku 1944 byla přijata tzv. Filadelfská deklarace neboli Deklarace o účelech a cílech Mezinárodní organizace práce, která se stala součástí Ústavy MOP. Zásadním se mi jeví především čl. II písm.a), které uvádí, že všichni lidé, bez rozdílu rasy, vyznání nebo pohlaví mají právo usilovat o svůj materiální pokrok a o svůj duševní rozvoj ve svobodě, v hospodářském zabezpečení a se stejnými možnostmi. Je tedy zřejmé, že Filadelfská deklarace tedy byla jednou z předzvěstí následující rozvoje ochrany moderních sociálních práv, kterým se později 16 ŠTANGOVÁ, Věra. Rovné zacházení a zákaz diskriminace v pracovním právu. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2010, s.71. ISBN ace/ 15

21 věnovala i OSN ve své Chartě a ve Všeobecné deklaraci lidských práv. Po skončení 2. světové války nastala snaha o navázání Mezinárodní organice práce na OSN. V prosinci 1946 generální sekretariát OSN potvrdil souhlas se spojením spoluprací a výměnou informací mezi OSN a MOP. 18 Činnost MOP se projevuje především v přijímání mezinárodních úmluv a doporučení. Ty jsou poté pro členské státy závazné od jejich ratifikace. Existují však i povinnosti, které jsou státy nuceny dodržovat bez ratifikace. Jedná se o tzv. základní normy. Ty jsou dány především Filadelfskou deklarací. Tyto základní normy jsou tři, tedy zákaz nucené práce, právo na svobodné odborové sdružování a zákaz diskriminace. Již z toho, že princip zákazu diskriminace je mezi základní normy zařazen napovídá, že jej Mezinárodní organizace práce považuje za velmi důležitý, neboť po členských státech vyžaduje jeho dodržování bez dalšího, tj. i bez ratifikace Úmluvy Mezinárodní organizace práce Mezi nejdůležitější úmluvy přijaté Mezinárodní organizací práce, které se dotýkají problematiky diskriminace a rovného zacházení patří: Úmluva č. 19 o rovnocenném nakládání s cizími a domácími zaměstnanci ve věci odškodnění pracovních úrazů z roku 1925, Úmluva č. 100 o stejné odměně mužských a ženských pracovníků za práci stejné hodnoty z roku 1951, Úmluva č. 111 o diskriminaci v zaměstnání a povolání z roku 1958, Úmluva č. 122 o politice zaměstnanosti z roku 1964, Úmluva č. 156 o zaměstnancích s povinností k rodině z roku 1981, Úmluva č. 159 o pracovní rehabilitaci a zaměstnávání osob se zdravotním postižením z roku 1983, Úmluva č. 183 o ochraně mateřství z roku Ve většině těchto úmluv jsou antidiskriminační ustanovení považována za vedlejší, i když důležitá. Úmluvy, které se věnují diskriminaci jako svému hlavnímu tématu jsou tedy především Úmluva č. 100 o stejném odměňování pracujících mužů a žen za práci 18 BĚLINA, Miroslav. Pracovní právo. 5., dopl. a podstatně přeprac. vyd. V Praze: C.H. Beck, 2012,s.52. ISBN

22 stejné hodnoty z roku 1951 a Úmluva č. 111 o diskriminaci v zaměstnání a povolání z roku Úmluva č. 100 o stejné odměně mužských a ženských pracovníků za práci stejné hodnoty z roku 1951 (dále jen Úmluva o odměně ) byla přijata 29. června 1951 a na území dnešní České republiky je platná od Jak již název úmluvy napovídá, její obsah se věnuje zajištění stejných odměn pro muže a ženy, které jsou státy, jež Úmluvu o odměně ratifikovaly, povinny zajistit. Úmluva o odměně hned na svém počátku vymezuje pojem odměna a následně v čl. 2 zavazuje státy k podpoře a zajištění stejných odměn pro muže i ženy za práci stejné hodnoty. To, jakými prostředky dospěje každý stát k cíli, nechává Úmluva o odměně na nich, když jen v čl. 2 odst. 2 uvádí, že Tato zásada může být prováděna: a) vnitrostátním zákonodárstvím; b) zákonně zavedenými nebo uznávanými metodami stanovení mezd; c) kolektivními smlouvami mezi zaměstnavateli a pracovníky; d) kombinací těchto různých prostředků. Úmluva o odměně se tedy vztahuje jen na jednu konkrétní formu diskriminace, a to na rozdílné přístupy v odměňování mužů a žen. Naproti tomu Úmluva č. 111 o diskriminaci v zaměstnání a povolání z roku 1958 (dále jen Úmluva o diskriminaci ) má značně širší rozsah, neboť se věnuje diskriminaci v zaměstnání jako takové. Co rozumí Úmluva o diskriminaci diskriminací, je uvedeno v článku 1 odst.1 a jedná se především o jakékoliv rozlišování, vylučování nebo dávání přednosti, které je založeno na diskriminačních důvodech, kterými jsou rasa, barva pleti, pohlaví, náboženství, politické názory, národnostní nebo sociální původ. Toto jednání však musí mít za následek znemožnění nebo porušení rovnosti příležitostí nebo zacházení v oblasti zaměstnání nebo povolání. Toto ustanovení je dále rozvíjeno čl.1 odst. 2, dle kterého: jakékoliv rozlišování, vylučování nebo dávání přednosti založené na kvalifikaci vyžadované pro určité zaměstnání se nebude považovat za diskriminaci. Významným ustanovením Úmluvy o diskriminaci je dále závazek členského státu k vyhlášení a realizaci vnitřní politika zaručující rovnost v zaměstnání i povolání a také k odstranění diskriminace. Je tedy zřejmé, že Úmluva o diskriminaci tvoří společný základ, z něhož členské státy vycházejí při tvorbě své antidiskriminační politiky a legislativy. 17

23 2.3 Rada Evropy Rada Evropy byla založena 5.května jako regionální evropská organizace se sídlem ve Štrasburku. V současné době má 47 členů, z nichž někteří nejsou evropskými státy (např. Gruzie nebo Arménie). Česká republika se stala členským státem až dne , neboť dřívější členství Československa nebylo na nástupnické státy převedeno. Cíli, které si Rada stanovila, je především ochrana lidských práv ve všech jejich podobách. Z toho vyplývají i podmínky pro vstup, kdy kritériem členství v Radě Evropy je zásada právního státu a ochrana základních práv a svobod. 20 Ochrana lidských práv se projevuje také v činnosti Rady, především v přijímání úmluv, dohod a protokolů. Jedněmi z těch nejvýznamnějších jsou Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod a dále Evropská sociální charta Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Evropská úmluva ) byla roku 1950 v Římě a v platnost vstoupila dne Jedná se o mezinárodní dokument, který byl přijat Radou Evropy, a inspiruje se Všeobecnou deklarací lidských práv z roku Na rozdíl od ní se ale jedná o právně závazný dokument, který se skládá z katalogu práv. Zaměřuje se především na občanská a politická práva, pouze dva články se týkají sociálních práv obsahují zákaz nucené práce (čl. 4) a svobodu odborového sdružování (čl. 11). Významný je také čl. 14 stanovící, že užívání práv a svobod přiznaných touto Úmluvou musí být zajištěno bez diskriminace založené na jakémkoliv důvodu. 21 Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že Evropksá úmluva se nijak nezaměřuje na oblast pracovního práva, ale vnímá jeho jednotlivá práva jako součást většího celku, tedy lidských práv a základních svobod, která nemohou být uplatňována selektivně. 19 Zakládajícími členskými státy byly Belgie, Dánsko, Francie, Irsko, Itálie, Lucembursko, Nizozemsko, Norsko, Švédsko a Spojené Království Velké Británie a Severního Irska. 20 SCHEU, Harald Christian. Úvod do mezinárodního práva veřejného. Vyd. 1. Praha: Auditorium, 2010,s.107.ISBN HŮRKA, Petr. Pracovní právo. Vyd. 1. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2011,s.109. Instituce. ISBN

24 Zásadní význam však z pohledu ochrany lidských práv, a tedy i ochrany před diskriminací v pracovněprávních vztazích má vznik systému ochrany lidských práv. Ta má být nadále zajišťována prostřednictvím Evropského soudu pro lidská práva, který byl ustaven k zajištění dodržování práv uvedených v Evropské úmluvě. Byl založen roku 1955 a jeho sídlem je Štrasburk. Tento soud má oprávnění rozhodovat ve sporech mezi smluvními stranami, ale také spory týkající se jednotlivců a některé smluvní strany Evropská sociální charta Evropská sociální charta (dále jen ESCH ) byla podepsána členskými státy Rady Evropy 18. října 1961 a účinnou se stala roku Jedná se o významný mezinárodní smlouvu, která je sepsána jako katalog práv. Rada Evropy při její přípravě spolupracovala s Mezinárodní organizací práce, z čehož je zřejmé, že její významná část se bude týkat pracovního práva. ESCH tedy obsahuje katalog práv. Je nutné je brát ovšem pouze jako minimální standart jejich ochrany a smluvním stranám nic nebrání, aby se od smlouvy odchýlily a poskytly lidským právům větší ochranu, než která je vyžadována. Je tomu tak především z důvodu různé ekonomické síly smluvních stran, kdy naplnění cílů ustanovení pro jejich přílišnou přísnost a konkrétnost by mohlo být u některých smluvních stran ohroženo. Z tohoto důvodu existuje i možnost neratifikovat ECSH jako celek. Je uvedeno sedm hlavních článků, z nichž musí smluvní strana ratifikovat alespoň pět a dále musí být ratifikováno 10 celých článků nebo 45 jejich číslovaných odstavců. To dává smluvním stranám poměrně volnost při výběru ustanovení, která jsou schopna ratifikovat. Významným z hlediska tématu práce je pak Dodatkový protokol z roku Ten v článku I. rozšířil počet práv chráněných ESCH o další čtyři, především o to, že všichni pracovníci mají právo na rovné příležitosti a rovné zacházení v otázkách zaměstnání a povolání bez diskriminace z důvodu pohlaví. Ze čtyř práv, která dodatek do ESCH zavedl měly smluvní strany vybrat alespoň jeden, který pro ně považují za závazný. Česká republika souhlasila se závazností všech čtyř, tedy včetně uvedeného antidiskriminačního článku. 19

25 3. Zákaz diskriminace v právu Evropské unie Evropské právo se postupně vyvíjelo na základě práva tří společenství 22, jehož rychlý rozvoj nastal především po uzavření tzv. Maastrichtské smlouvy (dnes Smlouvy o Evropské unii), která byla podepsána dne 7. února 1992 v Maastrichtu a v platnost vstoupila 1. ledna Dnes stojí někde na pomezí mezinárodního a vnitrostátního práva. Jeho význam je tedy nezpochybnitelný, neboť všechny členské státy Evropské unie se zavázaly k tomu, že jejich vnitrostátní právo bude s tím evropským v souladu. Evrospké právo je tvořeno dvěma úrovněmi. Je to jednak primární právo, které představují mezinárodní smlouvy, uzavírané mezi členskými státy v základních (zejména též institucionálních) otázkách, smlouvy mezi EU a dalšími státy, dále pak sekundární právo tvořené zejména nařízeními a směrnicemi. 23 K tomu je nutné dodat, že velký význam pro evropské právo a především jeho výklad mají rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie (dříve Evropský soudní dvůr). Cílem evropské integrace a blízké spolupráce evropských států byl především jejich ekonomický rozvoj a postupné odstraňování obchodních bariér mezi státy. Brzy začalo být zřejmé, že k naplnění těchto cílů bude nutná spolupráce také v oblasti sociální, neboť rozvoj obchodu sebou nesl také velkou migraci pracovních sil, pohyb zboží a měny. Proto začíná být v 70. letech minulého století kladen důraz i na provádění sociální politiky. A právě politika zabraňující diskriminaci v zaměstnávání je v rámci sociální politiky velmi významná. Proto jí členské státy Evropské unie věnují dostatečný prostor jak v rámci vnitrostátního, tak i evropského práva. A to tedy nejen z důvodů lidskoprávních, ale i jako prostředek směřující k ekonomickému a sociálnímu rozvoji států a celé Unie. Základy práva zakazujícího diskriminaci tedy najdeme již v primárním právu Evropské unie. To je dále ve formě mnoha směrnic a nařízení rozvíjeno jako sekundární právo. Opomenout nelze ani některá významná rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie (dříve Evropského soudního dvora). 22 Tři společenství: Evropské hospodářské sdružení, Evropské společenství uhlí a oceli, Evropské společenství atomové energie. 23 GERLOCH, Aleš. Teorie práva. 6. aktualiz. vyd. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2013,s.122.Právnické učebnice (Aleš Čeněk). ISBN

26 3.1 Primární právo Evropské unie Jak jsem již uvedl výše, primární právo Evropské unie se skládá především z mezinárodních smluv a ze smluv mezi EU a dalšími státy. Pro oblast sociální politiky má význam zejména Smlouva o EU, Smlouva o fungování EU a Listina základních práv Unie, která tvoří součást Lisabonské smlouvy. 24 Základem práva Evropské unie jsou dodnes tzv. zakládající smlouvy, na kterých vznikla tři evropská společenství z nichž se později stala Evropská unie. Jedná se o Smlouvu o Evropském společenství uhlí a oceli z roku 1951 (dále jen Pařížská smlouva ), Smlouvu o Evropském hospodářském sdružení z roku 1957 (dále jen Římská smlouva ) a Smlouva o Evropském společenství atomové energie z roku 1957 (dále jen smlouva o EURATOM ). K těmto smlouvám později přibyly další, především: Jednotný evropský akt z roku 1986, Maastrichtská smlouva o Evropské unii z roku 1992 (přičemž tato je považována za analogii ústavy Unie 25, Amsterdamská smlouva z roku 1997, Niceská smlouva z roku 2000 a Lisabonská smlouva z roku Jednotný evropský akt Jednotný evropský akt byl podepsán roku a v platnost vstoupil 1. července Jednalo se o první významnou revizi Římské smlouvy, která si kladla za cíl prohloubit evropskou integraci a dokončit realizaci jednotného vnitřního trhu bez hranic, který by umožnil volný pohyb zboží, služeb, osob a také kapitálu v rámci Evropských společenství. Tento volný pohyb sebou ovšem samozřejmě nesl problémy 24 GALVAS, Milan a kolektiv. Pracovní právo. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2012,s.77.Edice učebnic Právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně. ISBN TOMÁŠEK, Michal, Vladimír TÝČ, Jiří MALENOVSKÝ, Filip KŘEPELKA a David SEHNÁLEK. Právo Evropské unie. Vyd. 1. Praha: Leges, 2013s.101. Edice učebnic Právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně, č ISBN Byl podepsán ve dvou etapách. Nejprve 17. února 1986 podepsala Belgie, Francie, Lucembursko, Německo, Nizozemsko, Irsko, Velká Británie, Portugalsko a Španělsko a dne 28. února 1986 podepsali Dánsko, Itálie a Řecko. 21

27 z hlediska různé ekonomické a sociální úrovně členských států. Z tohoto důvodu se Jednotný evropský akt také věnuje hospodářské a sociální soudržnosti, která byla ustanovena ve Smlouvě o ES Maastrichtská smlouva o Evropské unii Maastrichtská smlouva o Evropské unii (dále jen Smlouva o EU ) byla podepsána 7. února 1992 a platnou se stala 1. listopadu 1993 poté, co byla ratifikována všemi dvanácti tehdejšími členskými státy. Smlouva o EU přinesla největší změnu v uspořádání Evropských společenství od jejich vzniku. Její význam spočívá v tom, že připravila půdu pro další stupeň integrace a zavedla tzv. chrámovou strukturu politiky Evropských společenství. Podstatný přínos k integraci je v kodifikaci dvou pilířů (II. a III. pilíř), upravujících společnou zahraniční a bezpečnostní politiku a spolupráci ve věcech justice a vnitra. 28 Jak je tedy patrné, Smlouva o EU připojila k již existujícímu prvnímu pilíře, který se věnoval především oblasti ekonomické a hospodářské, také další a tím rozšířila oblast spolupráce Evropských společenství Amsterdamská smlouva Amsterodamská smlouva byla podepsána 2. října 1997 a v platnost vstoupila 1. května Jedná se o další smlouvu, která novelizuje zakládací smlouvy Evropských společenství. Její hlavní cíl spočíval v přípravě na přistoupení většího počtu nových států, včetně České republiky. Je z ní ovšem zřejmý i větší příklon k oblasti sociální politiky, především k otázce zaměstnanosti, kdy hned čl. 1 Amsterodamské smlouvy mění preambuli Smlouvy o Evropské unii tak, aby z ní byla zřejmá snaha o hospodářský a sociální rozvoj národů a snaha o vytvoření vnitřního prostoru svobody, bezpečnosti a práva. Dále si Evropská unie zakotvuje jako cíl snahu o vysokou úroveň zaměstnanosti, jako jeden ze základních prvků boje proti chudobě. 27 Srov. ŠTANGOVÁ, Věra. Rovné zacházení a zákaz diskriminace v pracovním právu. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2010,s.95..ISBN TICHÝ, Luboš. Evropské právo. 4. vyd. Praha: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2011,s.22.Právnické učebnice (C.H. Beck). ISBN

28 Významným prvkem z hlediska této práce je pak především to, že povýšila princip rovnosti pohlaví mezi hlavní cíle Smlouvy o ES. Tento princip byl tak zaveden do čl. 2 Smlouvy o ES, a dále především do článku 3 odst.2,který zní: Ve všech činnostech uvedených v tomto článku usiluje Společenství o to, aby se odstraňovaly nerovnosti, a podporuje rovné zacházení s muži a ženami. Dále je tedy potřeba dodat, že článek 3 se věnuje především volnému pohybu zboží, osob, služeb a kapitálu, dále politice zaměstnanosti a sociální politice. Tedy sem spadá i oblast nediskriminace v oblasti pracovního práva Niceská smlouva Jedná se o smlouvu, jež byla podepsána 21. února 2001 státy Evropské unie a vstoupila v platnost dne 1. února 2003 po úspěšné ratifikaci ve všech členských státech. Niceská smlouva navazuje na Amsterdamskou smlouvu, a to především v tom, že se snaží Unii připravit na přistoupení většího počtu členských států. Mění tak jak Smlouvu o EU, tak Smlouvu o ES. Zavádí však i některé novinky v oblasti sociální. Těmi nejvýznamnějšími z hlediska této práce jsou: podmínky zaměstnávání státních příslušníků třetích zemí legálně pobývajících na území Společenství a boj proti sociálnímu vyloučení. Význam pro oblast sociální však má Niceská smlouva především z toho důvodu, že v průběhu jejího sjednávání byly přijaty dva dokumenty Evropské rady, tedy Charta základních lidských práv EU (dále jen Charta základních práv EU ) a Evropská sociální agenda. Vypracování Charty základních práv Evropské unie můžeme považovat za důkaz snahy vytvořit svůj vlastní mechanismus ochrany lidských práv, a nikoliv přebírat dosavadní v rámci Rady Evropy, Vývoj tohoto druhu proto musí být jednoznačně uvítán. 29 Jednoznačně se tedy jednalo o snahu vytvořit jakýsi katalog lidských práv, který by byl vlastní jen členským státům EU a zaplnit tak doposud existující díru v evropské legislativě. 29 ŠIŠKOVÁ, Naděžda. Evropská unijní ochrana lidských práv. (Charta a další instrumenty ochrany lidských práv v EU). 1.vyd. Praha: Linde,2001,s.13.ISBN