Diplomová práce. Zásada superficies solo cedit v československém právu ve 20. století

Transkript

1 Právnická fakulta Masarykovy univerzity Právo a právní věda Katedra dějin státu a práva Diplomová práce Zásada superficies solo cedit v československém právu ve 20. století Alena Kristková 2009/2010

2 Prohlašuji, ţe jsem diplomovou práci na téma: Zásada superficies solo cedit v československém právu ve 20. století zpracovala sama. Veškeré prameny a zdroje informací, které jsem pouţila k sepsání této práce, byly citovány v poznámkách pod čarou a jsou uvedeny v seznamu pouţitých pramenů a literatury. V Brně dne... Alena Kristková

3 Poděkování Na tomto místě bych ráda poděkovala svým rodičům za podporu, dále panu Mgr. Pavlu Kandalcovi za postřehy týkající se hypotekárních úvěrů a v neposlední řadě bych ráda poděkovala také vedoucímu své práce, panu JUDr. Pavlu Salákovi, Ph.D., za podnětné připomínky.

4 Obsah OBSAH... 1 POUŽITÉ ZKRATKY ÚVOD FORMULACE ZÁSADY SUPERFICIES SOLO CEDIT V ŘÍMSKÉM PRÁVU PŮVOD ZÁSADY ROZDĚLENÍ VĚCÍ NA RES MANCIPI A NEC MANCIPI V PRÁVU PŘEDJUSTINIÁNSKÉM GAIUS A VÝSLOVNÉ UVEDENÍ ZÁSADY V INSTITUTIONES ROZDĚLENÍ VĚCÍ NA MOVITOSTI A NEMOVITOSTI V PRÁVU JUSTINIÁNSKÉM POJMY SOUČÁST A PŘÍSLUŠENSTVÍ VĚCI NABYTÍ VLASTNICTVÍ PŘÍRŮSTKEM INSTITUT SUPERFICIES INSULAE JAKO DNEŠNÍ OBDOBA BYTŮ PRÁVNÍ ÚPRAVA PODLE ABGB A UHERSKÝCH PŘEDPISŮ RAKOUSKÝ VŠEOBECNÝ ZÁKONÍK OBČANSKÝ (ABGB) PRÁVO PLATNÉ NA ÚZEMÍ SLOVENSKA A V PODKARPATSKÉ RUSI DO ROKU VZNIK ČESKOSLOVENSKA A RECEPCE RAKOUSKO-UHERSKÝCH PŘEDPISŮ ÚPRAVA SUPERFICIÁLNÍ ZÁSADY V ABGB Pojem věc v právním smyslu Rozdělení věcí Příslušenství věci a součást věci Zvláštní ustanovení o příslušenství věci v režimu ABGB Pozemky, rybníky a fundus instructus Budovy Stroje Právo stavby Případy nabytí vlastnického práva při stavbě Smíšený přírůstek

5 4 ÚPRAVA V TZV. OSNOVĚ A V PRÁVU SLOVENSKÉM PO ROCE OSNOVA ÚPRAVA VE SLOVENSKÉM PRÁVU A V PODKARPATSKÉ RUSI PO VZNIKU ČSR ÚPRAVA V TZV. STŘEDNÍM KODEXU TYPY SOCIALISTICKÉHO VLASTNICTVÍ POJEM VĚC V PRÁVNÍM SMYSLU PŘÍSLUŠENSTVÍ A SOUČÁST VĚCI PRÁVO STAVBY AKTUÁLNÍ PRÁVNÍ ÚPRAVA BEZ ZÁSADY SUPERFICIES SOLO CEDIT OBČZ PŘED TZV. VELKOU NOVELOU Pojem věc, její součást a příslušenství OBČZ PO TZV. VELKÉ NOVELE Předmět občanskoprávních vztahů Pojem věc v právním smyslu Pojem stavba HRANIČNÍ PŘÍPADY STAVBA NEBO SOUČÁST POZEMKU? Vodní díla Studna Pozemní komunikace Kanalizační a vodovodní přípojky Byty Podzemní stavby Zříceniny hradů Další konkrétní případy DEFINICE POJMU PŘÍSLUŠENSTVÍ VĚCI DEFINICE POJMU SOUČÁST VĚCI NEOPRÁVNĚNÁ STAVBA Vypořádání tzv. neoprávněné stavby podle 135c ObčZ Možnost použití 126 ObčZ (žaloba na odstranění stavby) Neoprávněná stavba zřízená tzv. socialistickou organizací STRUČNÝ NÁSTIN AKTUÁLNÍ PRÁVNÍ ÚPRAVY NA SLOVENSKU ÚVAHY DE LEGE FERENDA

6 7.1 NÁVRAT K SUPERFICIÁLNÍ ZÁSADĚ Definice pojmu věc v právním smyslu Definice pojmu součást věci Definice pojmu příslušenství věci Právo stavby ve vládním návrhu nového občanského zákoníku Neoprávněná stavba NĚKTERÉ PROBLÉMY PLYNOUCÍ Z ABSENCE ZÁSADY SUPERFICIES SOLO CEDIT PROBLÉM FINANCOVÁNÍ HYPOTEKÁRNÍCH ÚVĚRŮ BANKAMI PROBLÉMY V RESTITUČNÍCH A JINÝCH SPORECH NABÝVÁNÍ NEMOVITOSTÍ DEVIZOVÝMI CIZINCI ZÁVĚR ZUSAMMENFASSUNG POUŽITÁ LITERATURA KNIŢNÍ ZDROJE (TUZEMSKÉ A SLOVENSKÉ) ZAHRANIČNÍ KNIŢNÍ ZDROJE ČLÁNKY SEZNAM ELEKTRONICKÝCH ZDROJŮ SEZNAM PRÁVNÍCH PŘEDPISŮ JUDIKATURA OSTATNÍ POUŢITÉ MATERIÁLY PŘÍLOHY

7 Použité zkratky ABGB rakouský všeobecný zákoník občanský z roku 1811 BGB DZ JZD KZ LZPS NS NSS ObčZ OGH ONV OV OZO SOZ SRN TZ ÚS ÚV KSČ ZOVB německý občanský zákoník (Bürgerliches Gesetzbuch) zákon č. 219/1995 Sb., devizový zákon, ve znění pozdějších předpisů jednotné zemědělské druţstvo zákon č. 344/1992 Sb., katastrální zákon, ve znění pozdějších předpisů ústavní zákon č. 2/1993 Sb., Listina základních práv a svobod Nejvyšší soud Nejvyšší správní soud zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů rakouský Nejvyšší soud (Der Oberste Gerichtshof) okresní národní výbor osobní vlastnictví československý obecný zákoník občanský střední občanský zákoník, tj. zákon č. 141/1950 Sb., občanský zákoník Spolková republika Německo zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů Ústavní soud Ústřední výbor Komunistické strany Československa zákon č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů, ve znění pozdějších předpisů 4

8 1 Úvod Předkládaná práce shrnuje vznik a vývoj staré římské zásady superficies solo cedit v právu římském, dále se zabývá aplikací této zásady v právu platném v českých zemích a na území Slovenska od konce 18. století. Superficiální zásada se vyskytuje v právních řádech států, které navazují na tradiční římskoprávní pojetí práva. V našem právním řádu nejprve zakotvena byla, v 50. letech však došlo k jejímu zrušení pod vlivem orientace tehdejšího reţimu na jiné právní hodnoty. Aktuálně superficiální zásada v českém právním řádu chybí, nicméně dějiny se pravděpodobně budou opakovat (jelikoţ se z nich učíme), protoţe paragrafové znění návrhu rekodifikace občanského zákoníku s touto zásadou počítá. Vzhledem k tomu, ţe tato práce byla zadána na Katedře dějin státu a práva, jedná se především o pojednání historickoprávní. Jak je zmíněno v předešlém odstavci, současná právní úprava zásadu superficies solo cedit nezakotvuje. Práce se proto zabývá rovněţ aktuálními problémy souvisejícími s absencí uvedené zásady. Metoda zpracování této diplomové práce je spíše deskriptivní, coţ ovšem vyplývá ze samotného faktu, ţe se jedná o téma historické a má být tudíţ pojednáno především v kontextu historickém. V otázkách aktuálních, plynoucích z absence zásady v našem právním řádu, se snaţím postupovat i analyticky a zhodnotit aktuální právní stav a stav de lege ferenda. V tomto smyslu nastiňuji budoucí právní úpravu spočívající (mimo jiné) ve znovuzavedení zásady. Další postup, který jsem při zpracování této práce uplatnila, je postup historicko-komparativní, tzn. pokusila jsem se porovnat instituty spjaté se zásadou superficies solo cedit v jednotlivých vývojových etapách právního řádu platného na území českých zemí a Slovenska přibliţně od konce 18. století. Z důvodů logické posloupnosti a chronologie práce začíná vysvětlením původu zásady superficies solo cedit ve starém Římě. Zabývám se zde jednak vznikem zásady, ţe povrch ustupuje půdě a institutem součásti věci (pojem příslušenství římské právo neznalo) a jednak institutem superficies, který zásadu doplňuje a je obdobou práva stavby zakotveného jiţ v rakouském zákoně o stavebním právu z roku S právem stavby počítá i vznikající rekodifikace. 5

9 V další kapitole se věnuji ukotvení superficiální zásady v právu rakouském a uherském. Tato kapitola je rozsahově nejobsáhlejší, neboť ABGB, resp. OZO byly kodifikace jiţ ve své době velmi oceňované a tvořily spolu s francouzským Code civil a německým BGB vrchol právní kultury v Evropě. Navíc i dnes je právní úprava v OZO (resp. v tzv. osnově vycházející z OZO) více neţ aktuální, neboť tvůrci nového občanského zákoníku v čele s Karlem Eliášem se k těmto pramenům hlásí a čerpali z nich při přípravě rekodifikovaného kodexu práva občanského. Kapitola čtvrtá pojednává o úpravě obsaţené v tzv. osnově zmíněné v předchozím odstavci. Ve své podstatě tato osnova 1 měla za cíl vycházet a také vycházela z OZO, případně jej měla zdokonalit a plně adaptovat na Československo. Dále se zabývám tzv. středním kodexem a důvody zrušení superficiální zásady. Občanský zákoník z roku 1950 degradoval právní úpravu občanského práva a jako stěţejní vnímal jiné hodnoty, neţ ty které byly akcentovány v ABGB, resp. v OZO. Střední kodex preferoval tzv. společenské vlastnictví nad vlastnictvím jednotlivců. Předposlední kapitola je opět poměrně rozsáhlá, neboť jejím tématem je aktuální právní stav, kdy sice superficiální zásada neplatí, nicméně právě v důsledku její absence se v právní teorii i praxi vyskytují nezřídka problémy spočívající především ve vymezení a interpretaci pojmu stavba pro účely soukromoprávní. Dále je předmětem diskuzí neobratné vymezení institutu příslušenství věci (které mimochodem aktuální občanský zákoník převzal ze středního kodexu). Tyto problémy by však měly být odstraněny s novým občanským zákoníkem (nazývaným pracovně EliOZ, protoţe hlavním zpracovatelem je Karel Eliáš), který porušuje kontinuitu s kodexy z let 1950 a 1964 a navazuje na prvorepublikovou právní tradici. Tímto se dostáváme jiţ k obsahu kapitoly závěrečné, kde nastiňuji budoucí vývoj v podobě návratu ke kořenům. 1 Název osnova je přesný, protoţe především z důvodů politických, tj. Mnichovské dohody, vzniku Protektorátu Čechy a Morava a následného vypuknutí války, nebyla tato osnova občanského zákoníku, který by sjednotil právo platné na území českém a slovenském, schválena. 6

10 2 Formulace zásady superficies solo cedit v římském právu 2.1 Původ zásady Původ superficiální zásady, tedy zásady, ţe povrch ustupuje půdě, odvozujeme od privilegovaného postavení pozemků. Tato zásada vychází z myšlenky, ţe vše, co je pevně spojeno se zemským povrchem, je součástí příslušného pozemku tzn. především veškeré porosty a plodiny na pozemku vzešlé ale i stavby spojené se zemí pevným základem. Za nejstarší zápis římského práva povaţujeme tzv. Zákony XII desek 2, jednalo se o soupis norem práva obyčejového. Jiţ tyto Lex duodecim tabularum 3 rozlišovaly mezi pozemky (fundus) a ostatními věcmi (ceterae res), ne však výslovně, nýbrţ toto rozdělení vyplývá z obsahu desky č. VI, na které stálo: Pozemků se řádně nabývá po dvou letech užívání,... u všech ostatních věcí... je užívání roční. 4 Jelikoţ se v případě Zákonů XII desek jedná o vůbec první soupis římského obyčejového práva, můţeme předpokládat, ţe rozdíly mezi vnímáním pozemků a ostatních věcí existovaly jiţ dříve a Zákony XII desek tyto rozdíly na základě norem práva obyčejového zachytily. Dalším argumentem pro podporu privilegovaného postavení pozemků a z něj vyplývajícího rozdělení na pozemky a ostatní věci byl kupříkladu praetorský edikt, který zavedl proti rušení drţby pozemků interdictum Uti possidetis, kdeţto pro věci ostatní platil interdictum Utrubi. Dále existoval také interdictum Undevi (vypuzení z drţby nemovitostí). 5 2 SKŘEJPEK, Michal. Prameny římského práva. Praha: LexisNexis CZ, s. r. o., s. 27 a násl.: Zákony XII desek si vynutili plebejové, aby zabránili volnému výkladu norem patriciji. Okolo roku 390 př. n. l. byly původní Zákony XII desek zničeny při vpádu Galů a jejich obsah byl nadále přenášen ústní formou. Nejstarší rekonstrukce těchto Desek pochází z roku 1616, která byla publikována v Heidelbergu v díle J. Gothofreduse. 3 Viz Příloha 1. 4 Text z desky č. VI převzat z publikace sub 2. s VÁŢNÝ, Jan. Vlastnictví a práva věcná. Brno: Československý akademický spolek Právník, s

11 2.2 Rozdělení věcí na res mancipi a nec mancipi v právu předjustiniánském Tzv. věci ostatní byly ve 2. století pojmenovány právníkem Gaiem 6 jako věci movité, tj. movitosti (mobilia). 7 P. Bonfante ve svém díle Instituce římského práva uvádí, ţe rozdělení věcí vţdy odráţí celý hospodářskosociální reţim, který se v daném právním organismu vyskytuje. V moderních právních řádech se dle tohoto kritéria dělí věci na movitosti a nemovitosti v předjustiniánském právu římském funkci tohoto rozdělení plnilo rozčlenění věcí na res mancipi a res nec mancipi. 8 Res mancipi byly ty věci, které byly jiţ v nejstarších dobách nutné pro zabezpečení existence rodiny, tj. především pozemky na římské půdě (později i na italské), otroci, taţná zvířata apod. Rozdíl oproti věcem nemancipačním spočíval ve způsobu převodu, kdy pro převod věcí mancipačních byl nutný převod formální tzv. mancipace či in iure cesse. Nemancipační věci se nabývaly neformálně Gaius a výslovné uvedení zásady v Institutiones Zásadu superficies solo cedit nalezneme jasně formulovanou v Gaiově Učebnici práva ve čtyřech knihách (Institutiones) 10 : kromě toho se podle přirozeného práva stává 6 GAIUS. Učebnice práva ve čtyřech knihách. Přeloţil Jaromír Kincl. Brno: Doplněk, s. 5 a násl.: O Gaiově ţivotě víme nakonec jen to, co ve svých spisech sám na sebe prozrazuje. Jisté je tak pouze 2. století, ve kterém ţil. Působil totiţ určitě za císaře Antonia Pia, s velkou pravděpodobností jiţ za Hadriana a po Antoniovi za Marca Aurelia. Zemřel asi za vlády Commoda, to je však jiţ pouze vyvratitelná hypotéza. O Gaiův původ se historikové dosud přou z nedostatku pramenů o Gaiově identitě není moţné se stoprocentní jistotou určit, odkud Gaius pocházel a kde působil. Historik Theodor Mommsen přišel s teorií provinčního původu právníka Gaia podle Mommsena byla Troas rodným městem Gaia a provincie Asia jeho působiště. Moderní romanistika se však kloní k názoru, ţe Gaius působil v Římě. Na narození Gaia usuzují právní historikové z věty, kterou najdeme v Gaiově spise O fideikomisech: za našich časů byla božskému Hadrianovi předvedena alexandrijská žena Serapis s pěti dětmi, které přivedla na svět jediným porodem. Je pravděpodobné, ţe Gaius nepatřil ve své době mezi významné právníky a věnoval se spíše pedagogické aktivitě před působením v praxi. Na tom, proč se Gaius stal v následujících stoletích oblíbený, se historikové shodují jeho styl byl velmi jednoduchý a přístupně psaný, přičemţ si všímal jen problémů zásadních a komplikované otázky nechával stranou, coţ vyhovovalo úpadkovému eklekticismu 3. a 4. století. 7 Op. cit sub 5. s BONFANTE, Pietro. Instituce římského práva. Přeloţil Jan Váţný. Brno: Československý akademický spolek Právník, s REBRO, Karol. Rímske právo súkromné. Bratislava: Obzor, s GAIUS. Učebnice práva ve čtyřech knihách. Přeloţil Jaromír Kincl. Brno: Doplněk, s. 5 a násl.: Gaiovy Instituce se dokonce dochovaly v původní podobě. Učebnice je rozdělena do čtyř částí, jak jiţ 8

12 naším vlastnictvím to, co někdo vystaví na naší půdě, a to i kdyby stavěl pro sebe: protože povrch ustupuje půdě (v originále: superficies solo cedit). Mnohem častěji se to stává také s rostlinou, kterou někdo zasadí na naší půdě, a to sice, jak v zemi zapustí kořeny. Totéž se stane s obilím, které někdo zaseje na naší půdě. 11 Z dikce Gaiových Institucí lze dovodit způsoby nabytí vlastnictví k věcem tzv. přírůstkem (blíţe viz pododdíl 2.6). 2.4 Rozdělení věcí na movitosti a nemovitosti v právu justiniánském Římské právo justiniánské 12 dělilo věci na movité a nemovité, tak to ostatně bylo také v českých zemích po celou dobu právního vývoje. Za věci movité se povaţovaly ty věci, kterými bylo moţné hýbat, aniţ by se změnila jejich podstata. Nemovitostmi 13 byly ty věci, kterými nebylo moţno hýbat především šlo tedy o pozemky. 14 Pozemky jsou nemovitosti (res immobiles) a samostatnou věcí se stávají ohraničením. K pozemku patří kolmý nekonečný prostorový sloupec nad hranicemi pozemku, i pod hranicemi do nitra země, neboť platí další z římskoprávních zásad dominus soli est dominus coeli et inferorum. 15 Za součást pozemku (a tedy rovněţ za věc napovídá její název: první kniha pojednává o subjektech, druhá a třetí kniha se zabývají právy k věcem a právem majetkovým, poslední čtvrtá kniha je věnována ţalobám a vůbec celému civilnímu procesu. Gaiova Učebnice práva ve čtyřech knihách byla aţ do počátku 18. století známa pouze zprostředkovaně, a to především z citací (např. i justiniánská Digesta převzala řadu míst z Učebnice). 11 GAIUS Inst. II, 73. GAIUS. Učebnice práva ve čtyřech knihách. Přeloţil Jaromír Kincl. Brno: Doplněk, s HRDINA, Antonín Ignác, DOSTALÍK, Petr. Přehled římského práva soukromého ke státní souborné zkoušce. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, s. r. o., s. 13 a násl.: Císař Justinián ţil v letech po Kr., hlavním prostředkem k dosaţení jeho cíle, tj. znovuobnovení římského impéria, mělo slouţit především klasické římské právo, které bylo třeba uspořádat a uceleně kodifikovat. Nejvýznamnějším právním počinem císaře Justiniána bylo zpracování Digest, čímţ Justinián pověřil právníka Triboniána. Ještě před samotnou publikací Digest byla vypracována učebnice nazvaná Instituce, která měla slouţit studentům k proniknutí do principů nové kodifikace (jako základ byly pouţity Gaiovy Institutiones). Učebnice byla posléze promulgována spolu s Digesty za zákon pod názvem Institutiones seu Elementa. Roku 534 proběhla aktualizace zákonů, která nahradila původní Triboniánův kodex. Justinián tuto novou kodifikaci nazýval Tria Volumina, roku 1583 pouţil poprvé Dionýsos Gothofred pro tuto novou kodifikaci dnes známý název Corpus Iuris Civilis v praxi se však tento název pouţíval jiţ ve středověku. 13 BAUDYŠ, Petr. Vymezení pojmu nemovitá věc v občanském právu a jeho důsledky. Ad notam. 1996, č. 1. s. 5 a násl. 14 BARTOŠEK, Milan. Encyklopedie římského práva. Praha: Panorama, s. 118: pozemek (fundus) mohl být nezastavěný i zastavěný, někdy pouze s budovou (často jako hospodářský podnik). 15 Kdybychom brali tuto teorii doslovně, mohli bychom dospět k závěru, ţe všichni vlastníci pozemků na celém světě jsou sousedé, neboť společným hraničním bodem oddělujícím hranice pozemků by se stal zemský střed. Podobnou úvahu ve vztahu k hranicím států viz SOVINSKÝ, Jaroslav. Hranice Československa a České republiky. Praha: Všehrd, s

13 nemovitou) povaţujeme i všechny movitosti, které jsou s pozemkem pevně a trvale spojeny, tedy např. budovy, stromy a rostliny, které na pozemku rostou atd. Dojde-li ať jiţ k trvalému či jenom přechodnému spojení movité věci s nemovitostí, povaţuje se pozemek vţdy za věc hlavní. 16 Odtud i jiţ výše zmíněné pravidlo superficies solo cedit povrch ustupuje půdě. Ostatně Dostalík a Hrdina v jiţ zmíněné publikaci (pozn. pod čarou sub 12, s. 21) uvádějí, ţe zásada superficies solo cedit je významnou právní definicí z justiniánských Digest Pojmy součást a příslušenství věci Dalším důleţitým institutem je příslušenství. Tento pojem však římské právo neznalo. Kategorie příslušenství (pertinence) má původ ve středověku a vyvinula se hlavně pro potřebu neoddělovat od pozemku při oddělené sukcesi co do movitostí a nemovitostí a při nucené exekuci nezbytný inventář pro hospodaření s pozemkem. 18 Některé věci, které jsou s jinou (hlavní) věcí funkčně spjaty a dnes jsou pokládány za příslušenství, povaţovalo však římské právo za součásti, které při převodu přecházely bez dalšího na nabyvatele s věcí hlavní. Pouhá vůle vlastníka nebyla sama o sobě rozhodující; důraz byl kladen i na objektivní funkční určení. 19 To znamená, zda věc je i fakticky určena k tomu, aby s věcí hlavní mohla být společně uţívána. 20 Váţný k tomu dodává, ţe tu byla i mnohem volnější forma příslušenství, zvaná instrumentum; tak při polním pozemku instrumentum fundi (fundus instructus nářadí, stroje, vozy, dobytek apod.), při domu instrumentum domus (např. zařízení k ochraně před poţárem) a při lodi instrumentum navis. Toto instrumentum nesdílí automaticky právní 16 KINCL, Jaromír, URFUS, Valentin, SKŘEJPEK, Michal. Římské právo. Praha: C. H. Beck, s ULPIANUS D 9, 2, BONFANTE, Pietro. Instituce římského práva. Přeloţil Jan Váţný. Brno: Československý akademický spolek Právník, s SPÁČIL, Jiří. Sporné otázky institutu příslušenství věci. Právní rozhledy. 2010, č. 2. s. 39 a násl. 20 Více o římskoprávní doktríně o pertinenci viz DOSTALÍK, Petr. Několik poznámek o úloze příslušenství věci v soukromém právu. In Naděje právní vědy, Býkov Plzeň: Nakladatelství a vydavatelství Aleš Čeněk, s. r. o., s. 38 a násl. 10

14 osudy věci, jíţ slouţí. Aby se tak stalo, bylo by zapotřebí, aby ta která právní dispozice ohledně věci hlavní byla výslovně vztaţena také na instrumentum Nabytí vlastnictví přírůstkem Se zásadou superficies solo cedit souvisí i určitý typický způsob nabývání vlastnictví k věcem tzv. přírůstkem (accessio). Dle Bartoškovy Encyklopedie římského práva je termín přírůstek pojmem vyjadřujícím různé případy spojení nebo smíšení věcí náležejících nestejným vlastníkům. 22 V případě spojení věci movité a nemovité je klíčové to, ţe za věc hlavní se vţdy povaţuje nemovitost dojít můţe celkem ke třem případům spojení tohoto druhu: inaedificatio, implantatio a satio. Inaedificatio, neboli vstavění, je případ, kdy na cizím pozemku stavebník neoprávněně postaví nějakou stavbu tato pak připadne do vlastnictví vlastníkovi pozemku, neboť platí, ţe povrch ustupuje půdě. Jinou otázkou je pak vlastnictví staviva pouţitého k výstavbě takové stavby, protoţe pouţité stavivo se nestalo vlastnictvím majitele půdy. Po dobu existence stavby nebyla moţná vindikace staviva (zbourání stavby nepřipouštěly jiţ Zákony XII desek) 25, avšak Zákony XII desek poskytly majiteli staviva alespoň ţalobu actio tigni iuncti in duplum, tedy ten, kdo byl usvědčen ze zastavění, zaplatí dvojnásobek. 26 Případy implantatio, neboli zasazení stromu či rostliny do pozemku, a satio, neboli osetí půdy, opět plně podléhají superficiální zásadě. Vlastníci zasazených stromů, resp. jiných rostlin a vlastníci osiva mají nárok na náhradu výloh za stromy, resp. za osivo VÁŢNÝ, Jan. Vlastnictví a práva věcná. Brno: Československý akademický spolek Právník, s Op. cit. sub 14. s Op. cit. sub 5. s Stejné případy nabytí vlastnictví přírůstkem rozlišoval i rakouský ABGB, resp. československý OZO srov. pododdíl a pododdíl Op. cit sub 5. s ULPIANUS D XLVII 3, 1. Cit. sub 2. s Op. cit. sub 5. s

15 2.7 Institut superficies Jedná se o právo stavby (někdy také tzv. právo k povrchu). V důsledku platnosti zásady superficies solo cedit si nemohli římští občané stavět domy na cizím pozemku. 28 Tedy především bytová politika vyvolala potřebu zajistit si trvalé bydlení na cizí půdě. 29 Právo stavby se v Římě vyvinulo z praxe, ţe římští magistráti propůjčovali soukromým osobám veřejné pozemky, aby na nich tyto osoby mohly stavět. Podobné vztahy byly později uzavírány mezi soukromníky, zpravidla na základě dlouhodobých nájemních smluv (na 99 let). Tomu odpovídalo i jejich původní posuzování, které v nich vidělo jen nájemní poměr. Aţ za Justiniána získal institut práva stavby právní status věcného práva k věci cizí (superficiáři náleţela mimo jiné ţaloba in rem). Superficies byl tedy původně dlouhodobý nájem pozemku, na jehoţ základě vyplývalo superficiáři (nájemci) oprávnění si na daném pozemku postavit stavbu a povinnost platit pravidelný plat. 30 Postavení superficiáře se v mnohém podobalo postavení vlastníka se stavbou mohl volně disponovat, mohl ji zbořit, zřizovat k ní věcná práva k věci cizí, mohl ji i zastavit. Právo stavby bylo dědičné a převoditelné mezi ţivými (např. trhovou smlouvou, při níţ k převodu vedle smlouvy bylo zapotřebí odevzdat kvasitradicí výkon práva tedy odevzdat budovu). Superficiář poţíval stejné ochrany jako vlastník. Vlastník pozemku byl však značně omezen právem stavby superficiáře, a to daleko více neţ vlastník při usufruktu. Vlastník pozemku měl právo pouze na to, aby mu superficiář platil pravidelný 28 Stavbou na cizím pozemku se zabýval např. právník Celsus (Fragment 1, D 6,1,38, CELSUS 3 D). DOSTALÍK, Petr. Texty ke studiu římského práva soukromého. Plzeň: Doplněk s. 63 a násl. Případ se týká ochrany vlastnického práva a případu stavby na cizím pozemku: Na cizím pozemku, který jsi z neopatrnosti koupil a kde jsi stavěl nebo sil, a pak ti byl pozemek odejmut. Dobrý soudce rozhodne odlišně podle osob a důvodů. Pokud uzná, že pán domu by učinil totéž, jestliže chce pozemek dostat zpět, musí nahradit náklady, a to až do té výše, do které byl pozemek učiněn hodnotnějším. Jestliže však náklady dosáhnou více než kolik je cena pozemku, pouze tolik, co bylo skutečně vynaloženo. Pokud je vlastník chudý a nemůže sehnat částku, kterou má zaplatit a má povinnost se starat o domácí bohy a hroby, tehdy postačuje tobě odnést z těch věcí, kolik můžeš, pokud se tím pozemek nestane horším, než byl do doby, než se na něm začalo stavět. My ale máme za to, že pokud je vlastník připraven dát držiteli v penězích tolik, kolik držitel hodlá získat odnesením těchto věcí, má být vlastníkovi dána tato možnost. Žádná zlomyslnost však nemá být trpěna. Jako jestliže chceš omítku nebo malbu, kterou jsi nanesl oškrabáním, pouze zničit. 29 SOMMER, Otakar. Učebnice soukromého práva římského. Díl II., právo majetkové. Praha: Všehrd, s BARTOŠEK, Milan. Encyklopedie římského práva. Praha: Panorama, s

16 plat, tzv. solarium. Právo stavby se zřizovalo smlouvou nájemní či trhovou, jejíţ náleţitostí byla přesně určená výše solaria Insulae jako dnešní obdoba bytů I ve starověkém Římě bylo moţné najít obdobu dnešních bytových jednotek, které se nazývaly insulae. 32 Jednalo se o uzavřené bytové jednotky, a jelikoţ v souladu se zásadou superficies solo cedit nebyly stavby povaţovány za samostatné nemovitosti, nýbrţ za součást pozemku, tak ani byty nebyly povaţovány za samostatné věci v právním smyslu KINCL, Jaromír, URFUS, Valentin, SKŘEJPEK, Michal. Římské právo. Praha: C. H. Beck, s. 200 a násl. 32 LUBY, Štefan. Vlastníctvo bytov. Bratislava: Vydavateľstvo Slovenskej akadémie vied, s Srov. s dnešním právním stavem podle 118 odst. 2 ObčZ jsou byty a nebytové prostory předmětem občanskoprávních vztahů, coţ dle ZOVB mohou být tzv. jednotky, tj. prostorově vymezené části budovy, které se jednotkami stanou na základě právního jednání vlastníka budovy tzv. prohlášení vlastníka (srov. 4 ZOVB). Vlastnictví k bytům (rozuměj jednotkám) vzniká vkladem do katastru nemovitostí. 13

17 3 Právní úprava podle ABGB a uherských předpisů 3.1 Rakouský Všeobecný zákoník občanský (ABGB) Rakouský ABGB 34 (Allgemeines bürgerliches Gesetzbuch) byl vyhlášen císařským patentem z 1. června roku 1811, č. 946 Sb. z. s , s platností k 1. lednu 1812 pro všechny země, které tvořily císařství rakouské. Přesný název všeobecného zákoníku občanského zněl totiţ Allgemeines bürgerliches Gesetzbuch für die gesammten deutschen Erbländer der österreichischen Monarchie. 37 Zákoník nebyl platný pro země uherské, kde platilo právo uherské, tj. z velké části právo obyčejové. Kořeny vzniku rakouského ABGB sahají však o desítky let dříve. Jedny z prvních významnějších kodifikačních prací občanského práva začaly v roce 1753 jako důsledek všeobecného rozvoje společnosti a především jako důsledek potřeb nastupujícího měšťanstva. Právní úprava se zdála poněkud zaostalá, jelikoţ vycházela z městského práva 16. století a z Obnoveného zřízení zemského. 38 Výsledná kodifikace byla dokončena roku 1766 a dostala název Maria Therezia Codex. Zákoník byl však podroben kritice a byl předán k přepracování. Pokrok v kodifikačních pracích nastal aţ po nástupu císaře Josefa II., syna Marie Terezie, na rakouský trůn. První díl ABGB byl vydán 1. listopadu 1786 a byl rozdělen celkem do pěti částí (významnou měrou se na přípravných pracích podílel Horten). První díl upravoval především právo rodinné, právo dědické a byl do něj rovněţ zahrnut tzv. toleranční patent a patent o zrušení nevolnictví Přední strana originálu ABGB viz Příloha Viz Příloha Zkratka Sb. z. s. znamená Sbírky zákonů soudních (něm. JGS Justizgesetzsammlung). 37 V českém překladu vyšel zákoník roku 1812 ve Vídni pod názvem Kniha všeobecných zákonů městských. Čeština v této době postrádala výraz občan a německý výraz Bürger překládala jako měšťan. 38 MALÝ, Karel a kol. Dějiny českého a československého práva do roku Praha: Linde Praha a. s., s Josef II. byl o mnoho tolerantnější neţ jeho matka Marie Terezie. Roku 1781 vydal tzv. toleranční patent, který zbavil katolickou církev náboţenského monopolu v monarchii uznáváno bylo luteránství, kalvínství, ortodoxní a evangelická církev, později i ţidovská víra. V tomtéţ roce vydal Josef II. tzv. patent o zrušení nevolnictví prakticky to znamenalo pro poddané moţnost např. svobodně se stěhovat, robota však byla zachována i nadále aţ do revolučního roku Srov. KOPPENSTEINER, Jürgen. Österreich. 3. grundlegend überarbeitete und aktualisierte Auflage. Wien: Praesens Verlag, s. 41 a násl. 14

18 Kodifikační práce intenzivně pokračovaly pod vedením profesorů Martiniho a Zeillera a výsledná podoba ABGB byla nejprve na zkoušku roku 1797 zavedena v Západní Haliči 40. Roku 1811 byl ABGB vyhlášen s platností pro celou monarchii. 41 Zákoník byl zaloţen na přirozenoprávní teorii a římskoprávní učenosti, hlásil se ke společenské rovnosti a svobodám občanů. Zákoník obsahoval 1502 paragrafů a byl uspořádán celkem do tří oddílů. 42 ABGB byl výjimečný především svou bezvýhradnou platností na celém území monarchie (pochopitelně s jiţ zmíněnou výjimkou pro země uherské) a byl závazný pro všechny obyvatele státu bez ohledu na jejich sociální postavení. Byla to tedy bezesporu kodifikace ve své době moderní (jedna z nejvýznamnějších kodifikací v Evropě vedle francouzského Code civil 43 a německého BGB), ale vykazovala i jisté feudální neduhy jako např. určité koncepce lenního práva či systém děleného vlastnictví. 44 Pohnutky pro kodifikaci soukromého práva pramenily především z právního partikularismu, který zapříčinil absenci právní jistoty v soukromoprávních vztazích a dále z absence uceleného sepsaného právního textu, na který by se občané mohli spolehnout k provedení tohoto cíle byla nutná abrogace veškerých dřívějších předpisů práva soukromého. Cílem kodifikace bylo také zavést zásady spravedlnosti formální i materiální. 45 Na území Československa platil ABGB v podobě tzv. československého všeobecného zákoníku občanského (dále jen OZO 46 ) aţ do K HONZÁK, František, PEČENKA, Marek, STELLNER, František, VLČKOVÁ, Jitka. Evropa v proměnách staletí. Praha: Libri, s. 239: Halič se rozkládala na jihovýchodě dnešního Polska a na severozápadě dnešní Ukrajiny (centrem bylo město Lemberg, tj. Lvov). Roku 1772 připadla rakouské monarchii východní Halič (v rámci prvního dělení Polska), roku 1795 připadla Rakousku i Halič západní (poslední z tzv. trojího dělení Polska). 41 Viz Příloha 4 (zjednodušená mapa Rakousko-Uherské monarchie, tzn. stav po rakousko-uherském vyrovnání v roce 1867). 42 SCHELLE, Karel, SCHELLEOVÁ, Ilona. Civilní kodexy Brno: Doplněk, s. 20: první díl ABGB pojednával o právu osobním, druhý díl se zabýval smlouvami a třetí díl se věnoval společným osobním a věcným právům. 43 Srov. např. SKŘEJPKOVÁ, Petra. Code civil (významné výročí kodifikace občanského práva). Právo a podnikání. 2004, č. 11. s. 14 a násl. 44 Op. cit. sub ROUČEK, František, SEDLÁČEK, Stanislav. Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Díl I. Praha: Právnické knihkupectví a nakladatelství V. Linhart, s Přesný název OZO zněl Obecný zákoník občanský, srov. s tzv. osnovou, která měla oficiální název Všeobecný zákoník občanský. 15

19 nabyl účinnosti tzv. střední občanský zákoník, který nedodrţel kontinuitu s OZO, nýbrţ se přiklonil k tzv. socialistickému právu. Inspiraci v OZO však bude vykazovat nově připravovaná rekodifikace práva občanského, která se vrací ve svém pojetí k římskoprávním zásadám. 3.2 Právo platné na území Slovenska a v Podkarpatské Rusi do roku 1918 Na území dnešního Slovenska a v Podkarpatské Rusi 47, které byly od tzv. rakousko-uherského vyrovnání (1867) součástí Zalitavska, platilo právo uherské. Uherské právo bylo rozdrobené a jako hlavní pramen práva platily obyčeje. Staré uherské právo bylo právem stavovským různé vrstvy obyvatelstva podléhaly různým právním předpisům. Společnost byla rozdělena do tří stavů zemani (šlechta), měšťani a poddaní. Šlechtě byla podle zásad tzv. údělné soustavy přidělována půda králem. Přidělená půda tedy patřila do vlastnictví šlechtické rodiny dědičně a poddaní na ní pracovali. Po vymření šlechtické linie půda připadla znovu do vlastnictví státu a opět se stala předmětem údělu pro jinou šlechtickou rodinu. Půda zároveň nesměla být příslušníkem šlechtické rodiny zcizena do rodiny jiné, protoţe půda musela zůstat v té rodině, které byla přidělena králem. Poddaní nebyli oprávněni k vlastnictví půdy pouze obdělávali půdu, kterou dědičně od panovníka získal šlechtic, tedy zeměpán. Za přidělení půdy k dispozici museli poddaní platit určité odvody (např. desátky). Měšťané nepodléhali vrchnosti zeměpána, nýbrţ podléhali vrchnosti města, coţ se ovšem v mnohém podobalo zemanskému právu. Co se týče vztahu OZO a ABGB, jedná se v případě OZO o tzv. materiální kontinuitu s rakouským ABGB, tzn., ţe československý OZO je překladem rakouského ABGB a obsahem je tudíţ totoţný s ABGB (včetně jeho tří významných novel, které byly přijaty za trvání 1. světové války). OZO byl však přijat československým zákonodárným tělesem, a proto po stránce formální se o kontinuitu nejedná jedná se o akt moci zákonodárné přijatý orgánem československým, tj. nejedná se o akt vydaný zákonodárným tělesem rakouským. Více k tomuto viz pozn. pod čarou 53. Ještě podrobněji je otázka materiální a formální kontinuity popsána F. Weyrem pod heslem Kontinuita právní v publikaci s citačními údaji: HAVELKA, Jiří, HÁCHA, Emil. Slovník veřejného práva československého. Svazek II., I aţ O. Brno: Polygrafia, Op. cit. sub 40. s. 481: Toto historické území (od r nazývané Karpatská Ukrajina) bylo součástí ČSR v letech 1919 aţ

20 Obrat ve společenské soustavě rozdělené na stavy způsobila revoluce v roce 1848, kdy byla vyhlášena společenská rovnost, a došlo ke zrušení rozdělení společnosti na stavy. Poddaní dostali do vlastnictví půdu, kterou dříve mohli pouze obdělávat a za kterou platili desátky. Šlechta dostala za odebranou půdu, která připadla poddaným, odškodnění. 48 Po potlačení revolučních nepokojů z roku 1848 se stal zákonodárcem v Uhrách rakouský císař a roku 1853 (tedy i na území dnešního Slovenska a v Podkarpatské Rusi) byl v Uhersku císařským patentem zaveden s platností k 1. květnu 1853 rakouský ABGB a nařízením ministerstva spravedlnosti byly roku 1855 zavedeny v Uhersku i nové pozemkové knihy. K vyuţití rakouských předpisů docházelo v praxi velmi obtíţně, protoţe rakouské právo bylo uherskému úřednictvu cizí. Roku 1861 byla ustanovena tzv. judexkuriální konference, která měla za úkol pojednat o právním systému po skončení éry bachovského absolutismu většina přítomných zastávala názor, ţe bude lépe obnovit platnost uherského práva a zrušit rakouské zákony platící v uherských zemích. Výsledkem dalších jednání, kdy byly utvořeny speciální komise pro diskusi o jednotlivých právních odvětvích, byly závěry judexkuriální konference shrnuty do tzv. Prozatímních právních pravidel. Tato pravidla se sice nestala zákonem, ale postupně začala platit jako právo obyčejové. Co je důleţité, ţe tato Prozatímní právní pravidla stanovila, ţe ve sféře práva soukromého budou sice převáţně platit uherské předpisy, ale v otázce manipulace s nemovitostmi bude zachováno právo rakouské, a to včetně rakouské úpravy pozemkových knih. Závěry této konference tedy předznamenaly koncepci uherského práva platného od tzv. rakousko-uherského vyrovnání v roce 1867, kdy došlo k rozdělení monarchie na Předlitavsko (rozdělení provedené pomocí řeky Litavy) a Zalitavsko (země uherské), aţ do počátku první světové války v roce Po rozdělení monarchie na Předlitavsko a Zalitavsko se uherské Národní shromáţdění (zákonodárný orgán) snaţilo o modernizaci uherského práva. Vznikla Stálá komise pro vypracování uherského občanského zákoníku a v roce 1900 byl předloţen 48 ROUČEK, František, SEDLÁČEK, Stanislav. Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Díl I. Praha: Právnické knihkupectví a nakladatelství V. Linhart, s. 60 a násl. 49 SCHELLE, Karel, VOJÁČEK, Ladislav. Právní dějiny na území Slovenska. Ostrava: Key Publishing s. r. o., s. 186 a násl. 17

21 první návrh občanského zákoníku, který se inspiroval německým BGB (1896). Tento návrh však pod vlivem první světové války neprošel v roce 1915 schválením. Pro aplikační praxi obyčejových norem se pouţívala zásada, ţe jako právo platí to, co si osvojila soudní praxe. Tyto tzv. kuriální decízie měly účinek především unifikační, čehoţ bylo dosaţeno tím, ţe kuriální decízie byly právně závazné, a tudíţ se jimi řídily všechny soudy. Nutno podotknout, ţe byly povaţovány za samostatný formální pramen práva, coţ platilo i po vzniku samostatného Československa přijetím tzv. recepční normy, která převzala všechny uherské prameny práva. 50 Nicméně po vzniku samostatného státu Nejvyšší československý soud jiţ neměl stejnou pravomoc, jakou měla Kurie, tj. nemohl jiţ právo tvořit, mohl právo jen deklarovat. Nejvyšší soud se však mohl ve svých rozhodnutích od kuriálních decízií odchýlit, coţ byla ale otázka diskutabilní a ne všichni zástupci odborné veřejnosti byli v tomto ohlednu zajedno. Nejvyšší soud v rozhodnutí z roku 1934 říká, ţe v rozhodnutích Kurie je třeba spatřovat tzv. živé právo, které není nezměnitelné, protože podléhá změnám ve společnosti, v životních poměrech a v potřebách. 51 Co se týče obyčejového práva, tak poté co vstoupila v platnost první československá ústava, tj. dne 20. března 1920, byl zakázán vznik obyčejového práva pro futuro. 3.3 Vznik Československa a recepce rakousko-uherských předpisů Se vznikem samostatného československého státu bylo nutné řešit situaci týkající se právních předpisů, které budou účinné v nově vzniklém státě. Se vznikem Československa byla dne 28. října 1918 přijata tzv. recepční norma 52, která měla alespoň dočasně řešit právní stav v Československu. Recepční normou byly převzaty všechny právní předpisy Rakousko-Uherské monarchie do československého právního řádu převzat byl tudíţ i všeobecný zákoník občanský z roku Jako československý právní předpis se tento zákoník nazýval Československý obecný zákoník občanský (OZO) LUBY, Štefan. Slovenské obyčajové právo a súdná prax. Separát z redakčnej části Právnickej fakulty univerzity Komenského pri Právnom obzore, s. 1 a násl. 51 Op. cit. sub Zákon ze dne 28. října 1918 č. 11/1918 Sb., o zřízení samostatného státu československého. Znění viz Příloha Op. cit sub 45. s. 3 a násl.: Tehdejší odborná veřejnost v čele s Františkem Weyrem odmítala, ţe by československý občanský zákoník byl prostou recepcí rakouského ABGB Weyr v předmluvě ke Komentáři k československému obecnému zákoníku občanskému uvádí, ţe...konkrétní obsah československého 18

22 Situace, která vznikla recepcí rakousko-uherských předpisů, se nazývá právní dualismus v českých zemích bylo převzato rakouské právo, kdeţto na Slovensku a v Podkarpatské Rusi, které historicky spadaly pod země uherské, platilo proto právo uherské. Kompletní recepce rakousko-uherských předpisů byla pouze řešením provizorním a téměř okamţitě po vzniku samostatného Československa se začalo pracovat na nových kodifikacích, a to včetně přípravných prací k novému občanskému zákoníku, který by byl platný jak v zemích českých, tak v bývalých zemích uherských. Jedním z prvních návrhů bylo pouze přeloţit rakouský ABGB. Důvody byly jasné kodifikační práce na ABGB probíhaly desítky let a zákoník byl téměř doveden k dokonalosti a pracovali na něm největší právní odborníci doby, proto se jevilo racionální tento zákoník zcela převzít trvale, a ne jenom dočasně. Tento návrh byl však posléze zamítnut především z iniciativy profesorů občanského práva Krčmáře a Svobody. Nicméně unifikační komise ustavená v roce 1920 se shodla na tom, ţe je třeba vycházet z OZO při přípravě nového kodexu a snahy se budou soustředit především na odstranění nedostatků tehdejšího OZO, přitom se mělo dále zohlednit uherské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi, aby byla moţná plná unifikace práva v celém státě. 55 Celkem bylo k účelu unifikace vytvořeno pět subkomitétů a ke sjednocení jejich práce byla funkční od roku 1926 do roku 1931 tzv. superrevizní komise. Následovaly meziministerské porady zakončené roku 1935, kdy superrevizní komise začala pracovat na vypracování konečného návrhu nového občanského zákoníku, který by sjednotil občanské právo. 56 Roku 1937 byly práce ukončeny a tzv. osnova byla vydána Senátem Národního shromáţdění pod názvem Vládní návrh zákona, kterým se vydává občanský zákoník. Tento zákoníku občanského byl pouze určen s poukazem na rakouský občanský zákon. Weyr důsledně rozlišuje materiální a formální kontinuitu. V případě tzv. materiální (obsahové) kontinuity je československý OZO norma totoţná s rakouským ABGB, kdeţto v případě kontinuity formální nikoliv zde je určující kritérium normotvůrce a tím je v případě OZO zákonodárný orgán Československa, který dne vydal recepční normu, ve které stojí:... veškeré dosavadní zemské a říšské zákony a nařízení zůstávají prozatím v platnosti. 54 Při uvádění zákonných ustanovení z ABGB se pod pojmem ABGB rozumí i ustanovení téhoţ paragrafu v OZO (případně i naopak). 55 Zákon, kterým se vydává všeobecný zákoník občanský. Díl II. Důvodová zpráva. Praha: Knihtiskárna TYPUS, s Op. cit. sub 42. s. 24 a násl. 19

23 text byl tedy především jakousi revizí OZO, která vycházela z novel vydaných v letech Politická situace se však v této době vyostřovala a pod vlivem Mnichovské dohody jiţ politické snahy směřovaly jiným směrem neţ k unifikaci práva. Unifikační snahy v této podobě byly definitivně pohřbeny. Recipovaný všeobecný zákoník občanský platil na území Československa aţ do jeho platnost ukončil občanský zákoník č. 141/1950 Sb. (dále téţ SOZ nebo také střední kodex ). 3.4 Úprava superficiální zásady v ABGB Významným pramenem k poznání všeobecného zákoníku občanského je komentář zpracovaný pod vedením profesorů Františka Roučka a Stanislava Sedláčka nazvaný Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi 57 (dále téţ jako Komentář ). Komentář je rozčleněn na šest obsáhlých svazků a je krásným příkladem, na jak vysoké odborné úrovni byla československá právní věda za první republiky Pojem věc v právním smyslu Věc v právním smyslu (res iuris) vymezoval 285 ABGB: všechno, co od osoby je rozdílné a slouží k užívání lidí, sluje věc v právním smyslu. Dle Komentáře je moţné vymezit věc v právním smyslu podle tří základních kritérií: věc je rozdílná od osoby člověk nemůţe být objektem práva (např. dluţník není objektem věřitelova práva, stejně jako dítě není objektem práva rodičovského). Podle Roučka je toto ustanovení reakcí proti nevolnictví 58. Člověk nemůţe být objektem práva ani jako fyziologická jednotka objektem nejsou lidské údy ani umělé části lidského těla (např. protézy), kdeţto oddělené části lidského těla jiţ jsou a náleţejí člověku, z jehoţ těla pocházejí (coţ je ovšem popřením římské zásady dominus membrorum 57 ROUČEK, František, SEDLÁČEK, Stanislav. Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Díl II. Praha: Právnické knihkupectví a nakladatelství V. Linhart, Pozn.: Veškeré citace z ABGB, resp. OZO v kapitole 3 jsou uváděny v překladu uvedeném v tomto komentáři vydal Josef II. tzv. patent o zrušení nevolnictví. 20

24 suorum nemo videtur 59 ). Mrtvola taktéţ není objektem práva, pokud se nejedná o mrtvoly z dávných dob (mumie apod.). věc slouží k užívání lidí důleţité je hledisko účelové (teleologické), tj. způsobilost být hospodářsky uţitečný a směřovat k zachování člověka při ţivotě. V této souvislosti rozlišujeme tzv. res commercii (věc ve smyslu sociálním, např. kus hmotné přírody kámen) a res iuris (věc ve smyslu právním). Věcí v právním smyslu se můţe stát i věc ve smyslu sociálním za předpokladu, ţe osoba k tomu oprávněná (vlastník věci) věc určí k hospodářskému uţívání. věc musí samostatně existovat nemůţe být tedy součástí věci jiné nebo věcí spadajích do mnoţiny res communes omnium (nejsou samostatnými jednotkami, př. tekoucí voda, vítr apod.). V Komentáři je v tomto bodě uvedena i judikatura nejvyšších soudů, podle níţ bylo moţné pokládat za věci v právním smyslu např. dodávky elektrické energie nebo parní sílu a elektrický proud. 60 Pojetí věcí v právním smyslu v aktuálně platném občanském zákoníku z roku 1964 vychází z obdobné koncepce. ObčZ stanoví, ţe předmětem občanskoprávních vztahů jsou věci, které se dále dělí na movité a nemovité. Kromě věcí mohou být ještě předmětem občanskoprávních vztahů i práva a jiné majetkové hodnoty. Teleologická koncepce, tedy ţe předmětem občanskoprávních vztahů můţe být pouze věc slouţící k hospodářskému uţití, nebyla v aktuálním občanském zákoníku pouţita výslovně nicméně právní teorie dovozuje, ţe věcí v právním smyslu můţe být pouze to, co jednak slouţí k potřebě lidí a jednak to, co je člověkem ovladatelné, přičemţ obě podmínky musejí být splněny současně. 61 Obdobná konstrukce bude pouţita také v rekodifikaci občanského zákoníku, neboť věcí je vše, co je rozdílné od osoby a slouží potřebě lidí. 59 ULPIANUS D 9, 2, Op. cit. sub KOCOUREK, Jiří, PLECITÝ, Vladimír. Občanský zákoník komentář. 3. doplněné vydání. Praha: EUROUNION, s

25 Rozdělení věcí ABGB dělí věci podle různých kritérií, např. podle různosti subjektů, jimţ náleţejí, podle rozdílné povahy věcí uţívá téţ dělení věcí na hmotné a nehmotné. Jedním z dělících kritérií je i hledisko, zda a kdy jsou věci movité a kdy nemovité. Věci movité a nemovité jsou upraveny v 293 ABGB, který stanoví: věci, které bez porušení jejich podstaty s jednoho místa na druhé lze přenášeti, jsou movité; jinak jsou nemovité. Věci, které o sobě jsou movité, pokládají se v právním smyslu za nemovité, tvoří-li na základě zákona nebo vlastníkova určení příslušenství nemovité věci. Způsob vymezení pouze věcí movitých je typický a argumentem a contrario lze dovodit, co jsou pak věci nemovité (za předpokladu, ţe tertium non datur); ostatně podobné vymezení pouţívá i aktuální občanský zákoník z roku 1964 a vládní návrh nového občanského zákoníku (rekodifikace). Rouček praví 62, ţe základní rozdíl mezi věcmi movitými a nemovitými tkví v tom, ţe nemovité věci jsou integrujícími součástmi zeměkoule, zatímco movité věci jsou od země oddělená samostatná tělesa. Jako věci nemovité příkladmo uvádí pozemky, vestavěné budovy či v zemi zakořeněné rostliny. Naproti tomu však budovy, které nejsou součástí pozemku (tzv. superaedifikáty), jsou povaţovány za věci movité. Práva jsou obvykle povaţována za věci movité, vyjma práv spojených s drţbou věci nemovité (viz 298 ABGB) reálná práva, reálná břemena, honební právo, rybolov, pozemkové sluţebnosti apod. Stejně tak bude obdobné pojetí nemovitosti pouţito i v připravované rekodifikaci občanského práva za nemovitost by mělo být prohlášeno např. právo stavby. 63 Zatímco SOZ za věci v právním smyslu nepovaţoval věci nehmotné, tzn. například práva, protoţe to, dle tehdejší ideologie, neodpovídalo lidovému chápání (více viz kapitola 5) Příslušenství věci a součást věci Zákonný text je obsaţen v 294 ABGB: Příslušenstvím rozumí se to, co bývá s věcí trvale spojeno. Sem patří nejen přírůstek věci, pokud není od ní oddělen; nýbrž i 62 V Komentáři k všeobecnému zákoníku občanskému je vţdy u jednotlivých komentovaných zákonných ustanovení uvedeno, kdo konkrétně komentář k danému paragrafu vytvořil. Takto se dozvíme například, ţe kapitolu o recepci rakouského práva sepsal F. Weyr nebo ţe výklad práva platného na Slovensku a v Podkarpatské Rusi zpracovali V. Fajnor a A. Záturecký apod. 63 Právo stavby bylo do ABGB zavedeno zákonem č. 86/1912 ř. z., o stavebním právu (Baurechtgesetz RGBl. Nr. 86/1912); zákon z roku 1912 byl zrušen zákonem č. 88/1947 Sb. Ústavodárného Národního shromáţdění, o právu stavby, který slouţí jako výrazný inspirační zdroj při přípravě rekodifikace, neboť nový občanský zákoník bude obsahovat právní úpravu práva stavby. 22

26 vedlejší věci, bez nichž hlavní věci nelze užívat nebo o kterých zákon nebo vlastník věci určil, aby se jich trvale k hlavní věci užívalo. Ze zákonného znění lze dovodit, ţe ABGB pod pojem příslušenství rozuměl jednak příslušenství v pravém slova smyslu uznávané za příslušenství dle doktríny ( nýbrž i vedlejší věci, bez nichž hlavní věci nelze užívat nebo o kterých zákon nebo vlastník věci určil, aby se jich trvale k hlavní věci užívalo ) a jednak i součást věci ( rozumí se to, co bývá s věcí trvale spojeno ). součást věci Podle Komentáře součást věci není věcí v právním smyslu, a proto není samostatným předmětem občanskoprávních vztahů. Součást věci sdílí osud věci hlavní a zároveň práva, která se vztahují na věc hlavní, se vztahují i na její součásti. Součást věci se však můţe změnit v samostatnou věc, jako např. plod se oddělením od stromu stává samostatnou věcí, stejně tak se ryba stane po vylovení z rybníka samostatným předmětem občanskoprávních vztahů (viz 295 ABGB). V Komentáři Rouček uvádí pro klasifikaci součásti věci i důleţité hledisko znehodnocení věci, jestliţe bude součást oddělena. Aktuální koncepce institutu součásti věci se jeví jako bezproblémová a je obdobná jako koncepce v ABGB (srov. 120 odst. 1 ObčZ: součástí věci je vše, co k ní podle její povahy náleží a nemůže být odděleno, aniž by se tím věc znehodnotila. Podle aktuální právní úpravy nemusí být sice součást věci s věcí hlavní trvale spojena (ač ve většině případů to tak samozřejmě bývá), důleţité a určující je kritérium znehodnocení věci hlavní po oddělení její součásti toto hledisko je dle Roučka určující i v případě úpravy v ABGB. Proto i rekodifikace přejímá v podstatě beze změn aktuální zákonné znění k součásti věci. příslušenství věci Jak jiţ bylo zmíněno, v ABGB byla v 294 řešena otázka příslušenství takto:... nýbrž i vedlejší věci, bez nichž hlavní věci nelze užívat nebo o kterých zákon nebo vlastník věci určil, aby se jich trvale k hlavní věci užívalo. Vedlejšími věcmi se rozumí samostatné věci (ne součásti), které mohou být hmotné i nehmotné (pohledávka apod.), movité i nemovité (ABGB tedy připouští, aby i nemovitost byla příslušenstvím věci coţ však nebylo dle Roučka běţné). Nemovitost mohla být příslušenstvím pouze nemovitosti. Platilo, ţe věcí hlavní musela být vţdy nemovitost (i kdyţ měla movitost vyšší hodnotu 23