ZASTOUPENÍ V OBČANSKÉM PRÁVU

Transkript

1 Právnická fakulta Masarykovy univerzity Katedra občanského práva ZASTOUPENÍ V OBČANSKÉM PRÁVU Diplomová práce Soňa Aujeská Brno 2006

2 1. Úvod Historický vývoj institutu zastoupení na našem území Zastoupení v římském právu Zastoupení v ABGB Právní úprava zastoupení po roce Situace po roce Právní úprava institutu zastoupení v občanském zákoníku Zastoupení pojem Druhy zastoupení Přímé zastoupení Nepřímé zastoupení Obecná ustanovení o zastoupení Zastoupení fyzických osob Zákonné zastoupení Smluvní zastoupení Zastoupení právnických osob Jednání právnických osob Jednání právnických osob v zastoupení Překročení rozsahu oprávnění k jednání Ochrana dobré víry třetích osob Překročení rozsahu oprávnění a odpovědnost za něj Příkazní smlouva Smlouva o obstarání věci Smlouva o obstarání prodeje věci Jednatelství bez příkazu Exkurs do úpravy zastoupení v OSŘ Zákonné zastoupení Zastoupení na základě rozhodnutí Zastoupení na základě plné moci Úprava zastoupení de lege ferenda Závěr Summary Seznam použitých zdrojů

3 1. Úvod Právní zastoupení, tradiční institut našeho právního řádu, vychází ze základních principů, na kterých je založen český demokratický stát a které jsou vyjádřeny zejména v Listině základních práv a svobod, jež je součástí Ústavního pořádku České republiky. Právní úprava problematiky zastoupení prošla dlouhým vývojem v čase, od římského práva, kde se přímé zastoupení neuznávalo vůbec, přes slavný Obecný zákoník občanský, ve kterém bylo zastoupení definitivně pro naše země zakotveno, až po současnost, kdy je zastoupení v různých formách běžné a v rámci civilního soudního řízení je odborné zastoupení účastníka víceméně pravidlem. Problematika zastoupení velice úzce souvisí s jinými oblastmi občanského práva, především se svéprávností, procesní způsobilostí, ale i smluvní volností. Každá fyzická i právnická osoba je nadaná právní subjektivitou, tedy způsobilostí mít práva a povinnosti. Této schopnosti nemůže být osoba zbavena, ani nemůže být omezena. Osoby jsou dále nadány způsobilostí k právním úkonům, což znamená, že skrze vlastní úkony mohou nabývat práv a brát na sebe povinnosti. Ne všechny osoby však mají tuto způsobilost v plném rozsahu, mohou jí být soudem zbaveni nebo v jejím výkonu omezeni. Bylo by proti zásadě rovnosti všech účastníků soukromoprávních vztahů, aby se některé osoby nemohly účastnit právních vztahů, byť by neměly plnou způsobilost k právním úkonům. Proto jim institut zastoupení umožňuje, aby se realizovaly v právních vztazích skrze své zástupce. Tato možnost musí být poskytnuta i jiným osobám tak, aby byla zajištěna ochrana jejich práv a zájmů, například osobám neznámého pobytu nebo při kolizi zájmů dotčených osob. Za velice důležité považuji zastoupení nezletilých dětí, které se mohou účastnit právních vztahů jen v omezeném rozsahu. Cílem institutu zákonného zastoupení nezletilých dětí je ochránit je jak před důsledky právních úkonů, které sice mohou učinit, ale nejsou schopny dostatečně posoudit následky a právní důsledky svého jednání, tak před následky střetu jejich zájmů a zájmů 3

4 zákonných zástupců, zejména při správě majetku. To určuje princip zvláštní ochrany dětí a mladistvých vyplývající z Listiny základních práv a svobod. Každý má právo na spravedlivý proces a i v soudním řízení jsou si všichni účastníci rovni. Proto i procesněprávní úprava zná institut zastoupení. Každý má právo na soudní ochranu svých zájmů a práv, na právní pomoc v řízení a na osobní účast v řízení. Opět by byly tyto stěžejní zásady Listiny základních práv a svobod nenaplněny, kdyby této ochrany nemohly některé osoby požívat. Tedy i osobám neznámého pobytu nebo osobám, pro které je odborný zástupce pro řízení finančně nedostupný, může být soudem ustanoven zástupce pro řízení. Pro dovolací řízení je dokonce zákonem stanovena povinnost, aby účastníka při jednání zastupovala osoba znalá práva, a to opět z důvodu dostatečné ochrany jeho práv a zájmů. Každá osoba má jinak samozřejmě možnost svobodné volby nečinit některé právní úkony sama, ale na základě dohody nechat jednat za sebe jiného, ovšem s právními účinky pro sebe. Ve své práci se také věnuji problematice právnických osob a jejich jednání, ať již osobního, nebo v zastoupení. Právnická osoba je plnohodnotným subjektem občanskoprávních vztahů, proto i na ně právní úprava zastoupení pamatuje. Jak vyplývá z výše uvedeného, je institut zastoupení významný především ve vztahu k ochraně práv a zájmů jednotlivce a zároveň ve vztahu k respektování a naplňování základních práv a svobod. Zastoupení je institut v praxi velmi využívaný, a to nejen podle občanskoprávních předpisů, ale i jiných. Obsáhlá je zejména úprava jednání právnických osob podle Obchodního zákoníku. je tak široké a obecné téma, že jednotlivé kapitoly mé diplomové práce by mohly být analyzovány v samostatných kvalifikačních pracích. V rámci jedné práce je v podstatě možné jen popsat tento institut, bez detailního akcentu na některé aspekty v jednotlivých kapitolách. Proto se vzhledem k obsažnosti tématu zaměřuji na popis zastoupení jako institutu občanského práva, a to jak z hlediska hmotného práva, tak z hlediska procesního práva. Zaměřila jsem na vytvoření přehledu jednotlivých druhů zastoupení a jejich základní charakteristiku. V úvodu práce popisuji historický vývoj institutu zastoupení na našem území. Stěžejní část práce pak věnuji zastoupení fyzických a právnických osob podle Občanského zákoníku. Popisuji jednotlivé druhy zastoupení, dále problematiku excesu zástupců, ochrany dobré 4

5 víry třetích osob a problematiku nepřímého zastoupení. U právnických osob se věnuji formám jednání i zastoupení. V exkursu do úpravy zastoupení v Občanském soudním řádu se věnuji jednotlivým druhům zastoupení, větší prostor jsem poskytla zastoupení advokátem, protože se domnívám, že v současnosti se stalo přímo pravidlem, že účastník řízení zvolí zastoupení právním odborníkem z důvodu právní jistoty. I v této otázce se ovšem jedná pouze o exkurs do problematiky. Závěr diplomové práce věnuji popisu základných rysů úpravy zastoupení de lege ferenda v nově připravovaném kodexu občanského práva. 5

6 2. Historický vývoj institutu zastoupení na našem území 2.1 Zastoupení v římském právu Římské právo ovládala základní zásada Per liberam personam nobis adquiri non potest (Není možné, abychom nabývali skrze osobu svobodnou). Tato zásada vylučovala v římském právu nejen přímé zastoupení, ale i smlouvy ve prospěch třetího. Právní jednání mělo účinky pouze pro ty osoby, které se na něm podílely. U třetích osob mívalo jednání účinky jen výjimečně. Bylo to zejména v případech, kdy právním jednáním něco nabyla osoba podřízená moci jiného, např. syn rodiny. Za podřízeného nabýval přímo a nutně majitel moci, a to bez jakéhokoli ohledu na vůli podřízeného. 1 Posel- nuntius Posel je mimořádným případem účasti třetí osoby v právním jednání. Není zástupcem, nýbrž pouhým prostředníkem, pomocníkem, který neprojevuje vůli svou, nýbrž oznamuje vůli cizí, proto nuntius může být i dítě nebo jiná osoba k činům nezpůsobilá. Projev jím zprostředkovaný je platný stejně jako doručení dopisu. Užít nuntius bylo možno jen u právních jednání neformálních, běžně se tak dělo při zrušení zásnub nebo manželství. 2 Posel se od dnešního zástupce lišil tím, že jen tlumočil cizí vůli, kdežto zástupce projevuje svou vlastní vůli při úkonech, které činí za zastoupeného s tím, aby účinky právního jednání nastaly přímo v osobě zastoupeného. Náhradnictví Římské právo zastoupení neuznávalo, připouštělo se pouze náhradnictví prakticky nepřímé zastoupení. Náhradník jedná vlastním jménem a vlastním projevem vůle, proto z jednání nabývá sám, sám se také eventuálně zavazuje. Nato převede výsledky svého jednání na osobu, za kterou jednal, a to novým, zcela samostatným jednáním, jehož základem je ona původní dohoda mezi 1 Kincl, J., Urfus, V., Skřejpek, M. Římské právo. Praha : C.H.Beck, 1995, s Bartošek, M. Encyklopedie římského práva. 1. vydání. Praha : Panorama, 1981, s

7 náhradníkem a zastupovaným. Jako pouzí náhradníci vystupovali a jednali nejen poručníci a kurátoři, ale i statuty určení jednatelé právnických osob. 3 Právní základy zastoupení 1.Smlouva Zastoupení (nepřímé) mohlo vzniknout na základě dohody stran. Touto dohodou byla příkazní smlouva mandatum. Mandatář se smlouvou zavázal, že pro mandanta obstará nějakou záležitost bezúplatně. Činnost, kterou mandatář prováděl, mohla být faktická (něco vykonat), nebo právní (právní zastoupení). Postupem času mohl mandatář požadovat za svou činnost odměnu. Práva a povinnosti stran korespondují s dnešní úpravou příkazní smlouvy. Především je to povinnost mandatáře provést příkaz věrně, následovat pokyny mandanta. V okamžiku, kdy se dozví o odvolání příkazu nebo o mandantově smrti, musí ukončit provádění příkazu. Po skončení svého úkolu musí vydat mandantovi všechno, co při provádění mandátu nabyl. Mandant je povinen uhradit mandatáři všechny výlohy a nahradit škodu, která mu vznikla v přímé souvislosti s prováděním příkazu, kromě škody vzniklé bez souvislosti s příkazem. Příkazní smlouva zaniká provedením uloženého úkolu, smrtí jedné ze stran, odvoláním nebo vypovězením příkazu. 2. Poručenství a opatrovnictví Poručenství (tutela) a opatrovnictví (cura) byli základními formami úředního postavení, které se uplatňovali v zastupování, resp. náhradnictví. Poručenství mělo dvě podoby: tutela impuberum poručenství nad nedospělci, a tutela mulierum poručenství nad ženami. Úkolem poručníka nad nedospělcem (tutora) bylo starat se o nedospělce a jeho výchovu, a především vést správu jeho jmění. Tutoři byli rozdělováni podle způsobu povolání k úřadu na : povolané testamentem majitele otcovské moci, povoláni zákonem, určení úřadem. Výkon poručenství se považoval za občanskou povinnost. Důvodem pro ustanovení poručníka ženě, byla podle Zákona 12 desek lehkovážnost ducha, které nedovolilo ženám, aby rozumně a řádně spravovaly své 3 Kincl, J., Urfus, V., Skřejpek, M. Římské právo. Praha : C.H.Beck, 1995, s

8 záležitosti a hospodařily se svým majetkem. Poručník měl dohlížet na vážná jednání a záležitosti, které žena vedla. Postupem času a díky větší nezávislosti a samostatnosti žen tento institut postupem času vymizel. Opatrovnictví se praktikovalo na ochranu lidí duševně nemocných a marnotratníků. Cura furiosi bylo opatrovnictvím nad šílencem. Opatrovník curator pečoval o osobu šílence, včetně správy jeho majetku. Cura prodigi znamenalo opatrovnictví nad marnotratníkem. Zřizovalo se nad mužem, který rozhazoval majetek zděděný po předcích. Dále římské právo znalo cura debilium, opatrovnictví nad ochromenými, tj. osobami, které byly stiženy tělesnou vadou nebo trvalou nemocí. Cura ad actum byl druh opatrovnictví určený jen pro jedno jediné právní jednání. Cura minorum znamenalo opatrovnictví nad nezletilými a mělo ochraňovat nerozvážně jednajícího mladého člověka před různými úskoky a podvody. 2.2 Zastoupení v ABGB Po dlouhou dobu se na území českých zemí uplatňovalo obyčejové právo se subsidiárním použitím římského práva. Za počátek dějin moderní civilistiky u nás bývá považován až rok V tomto roce zřídil Josef I. kompilační komise, kterým uložil pracovat na unifikaci práva v jednotlivých zemích habsburského soustátí. 4 O kodifikaci občanského práva postupně usilovali všichni habsburští panovníci a na jejích přípravách pracovalo několik generací vynikajících právníků, až o více než století později byl konečně vydán slavný obecný zákoník občanský. Rakouský Allgemeines bürgerliches Gesetzbuch fur die gesammten deutschen Erblander der österreichischen Monarchie obecný zákoník občanský pro dědičné německé země spojené v rakouské morarchii (dále jen ABGB) byl vyhlášen císařským patentem č. 946/1811 Sb. z. s. dne 1.června 1811 a nabyl účinnosti od 1.ledna Zákoník byl platný pro všechny země habsburského mocnářství vyjma Uher. 4 Holub, M. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 2. vydání. Praha : Linde, a. s., 2003, s. 7. 8

9 Přijetím ABGB byla definitivně ukončena subsidiární aplikace obecného římského práva v českých zemích. Koncepce kodexu vycházela z přirozenoprávní teorie a také z římského práva. Tento moderní zákoník byl velmi rozsáhlý obsahoval 1502 paragrafů rozdělených na úvod a tři díly. První díl pojednával o právu osobním a skládal se ze čtyř kapitol, nejobsáhlejší druhý díl byl zaměřen na práva k věcem a třetí díl tvořila společná osobní a věcná práva. ABGB byl bezesporu nejvýznamnějším právním kodexem vydaným na našem území. Ve své době patřil ke třem stěžejním evropským civilním zákoníkům vedle francouzského Code Civil a německého Burgerliches Gesetzbuch. Dokonalost ABGB prokázala doba jeho platnosti, neboť v českých zemích platil (pod názvem Obecný zákoník občanský, dále jen OZO) se změnami až do r. 1950, kdy byl přijat tzv. střední občanský zákoník a v Rakousku platí v novelizované podobě dodnes. 1. Poručenství a opatrovnictví Poručenství a opatrovnictví bylo zřizováno podle OZO osobám dosud nezletilým, které postrádaly otcovské péče anebo osobám z jiného důvodu, pro který nebyly s to, aby samy obstarávaly své záležitosti. Poručníkovi náležela především péče o osobu poručence, a také správa jeho jmění. Opatrovník obstarával záležitosti osob, které je z jiného důvodu než pro nezletilost nemohly obstarávat samy. Poručenství bylo v OZO upraveno v 189 až 268. Poručníci byly ke své funkci povoláváni závětí, zákonem nebo soudem, v takto jmenovaném pořadí. Bylo známo také poručenství ústavní (jestliže se nezletilec nacházel v donucovací pracovně, polepšovně nebo nějakém ústavu pečujícím o výchovu) a poručenství hromadné (kdy poručenství vykonával orgán veřejné správy nebo sdružení pro ochranu mládeže). Zajímavé z hlediska dnešní doby jistě je, že pokud byla poručnicí žena, byl jí přidán za spoluporučníka muž. Úprava opatrovnictví se v OZO nalézala v 269 až 284. Opatrovník, neboli kurátor, byl soudem ustanoven osobám, které nemohly hájit svá práva a obstarávat své záležitosti samy a chyběla jim moc otcovská nebo poručenská. Jednalo se o osoby nezletilé, šílené a blbé, marnotratníky, osoby nenarozené, hluchoněmé a nepřítomné jednání nebo neznámé účastníky jednání. 9

10 2. Zmocnění a jiné druhy jednatelství Smlouva o zmocnění, neboli dohoda o plné moci, mohla být uzavřena ústně nebo písemně, úplatná i bezúplatná. Z ní vyplývající plná moc byla všeobecná nebo zvláštní, neomezená nebo s omezením. Zákonná úprava se nalézala v hlavě dvacáté druhé OZO. Jednatelem bez příkazu byl ten, kdo se bez smluvního oprávnění vyjádřeného výslovně nebo mlčky, nebo bez soudního nebo zákonného oprávnění vmísil do záležitosti jiné osoby. Tato osoba byla zodpovědná za všechny následky svého jednání. Jednatelství bez příkazu se dělilo na jednatelství z nouze, k užitku druhé osoby a jednatelství proti vůli druhé osoby. Do této hlavy je dále zařazeno více smluvních typů, jelikož obsahuje jak smluvní zastoupení přímé i nepřímé, tak jednatelství mimosmluvní dovolené a nedovolené. 2.3 Právní úprava zastoupení po roce 1918 Samostatná Československá republika vznikla dne 28. října Prvním zákonem nového státu byla tzv. recepční norma z. č. 11/1918. Tímto zákonem byly všechny předpisy rakousko-uherské monarchie, včetně ABGB, převzaty do československého práva. Působnost ABGB se ovšem nevztahovala na území Slovenska, které před vznikem republiky patřilo do Uherské říše, a proto se zde uplatňovalo obyčejové právo a došlo tak k právnímu dualismu. Obecný občanský zákoník zůstal (až na diskontinuitu v letech , kdy v době protektorátu Čechy a Morava bylo říško-něměcké zákonodárství nadřazeno národnímu) v platnosti do r Rostoucí poválečný vliv komunistů vyvrcholil Únorovým převratem v roce 1948, kdy se moci ve státě uchopila jediná politická strana Komunistická strana Československa. Přijetí tzv. Ústavy 9. května bylo začátkem rekodifikace československého právního řádu. Nový občanský zákoník č. 141/1950 Sb., tzv. střední zákoník, nabyl účinnosti dne 1. ledna 1951 a znamenal česko-slovenskou unifikaci občanského práva. 10

11 1. Zastoupení Zastoupení bylo ve středním zákoníku upraveno velice krátce, jen v 56 až 81, a to včetně plné moci při provozování podniku. Zastoupení bylo založeno zákonem, úředním výrokem nebo zmocněním. Zastoupením se mínilo zastoupení přímé. Pokud zástupce překročil meze oprávnění, byl zastoupený vázán, jen pokud takové překročení schválil. To platilo i pro nezmocněné jednatelství. Opatrovník byl ustanoven soudem k ochraně práv osob zbavených svéprávnosti, osob nepřítomných a neznámých, dětí počatých ale nenarozených, osob přijatých se souhlasem soudu do psychiatrické léčebny a osobám, o nichž bylo zahájeno řízení zbavení svéprávnosti. 2. Plná moc při provozování podniku Byly rozlišeny dva druhy plné moci při provozu podniku prokura a podniková plná moc. Ustanovení o prokuře byla víceméně stejná jako v dnešním Obchodním zákoníku. Podniková plná moc zmocňovala toho, kdo byl pověřen vedením podniku, činit vše, čeho si provozování podniku toho druhu žádá a co je s ním zpravidla spojeno. Kdo byl pověřen provádět při provozu podniku určité úkony, byl zmocněn ke všem úkonům, k nimž při tom obvykle docházelo. 3. Smlouva příkazní a jednatelství bez příkazu Smlouva příkazní, jako výraz nepřímého zastoupení, zavazovala příkazníka obstarat pro příkazce nějakou záležitost nebo provést jinou činnost. Příkazník jedná sice jménem příkazce, ale důsledky jeho právního jednání nevznikají přímo v osobě příkazce, příkazník je povinen převést na příkazníka všechen užitek z provedeného příkazu, jelikož užitky nejsou vlastnictvím příkazníka. Po provedení příkazu (ale i kdykoli během něj) je příkazník povinen předložit vyúčtování. Jednatelem bez příkazu je ten, kdo bez oprávnění obstará cizí záležitost aby odvrátil hrozící škodu. Ten, jehož záležitost byla obstarána je povinen nahradit jednateli nutný náklad, i když se výsledek bez viny jednatele nedostavil. 11

12 Důsledkem požadavku Ústředního výboru Komunistické strany Československa o vydání nového občanského kodexu, který by více odrážel aktuální poměry v socialistickém státě, byl z. č. 40/1964 Sb., který nabyl účinnosti dne 1. dubna V tomto zákoníku je institut zastoupení upraven podrobněji než v tzv. středním zákoníku, zejména problematika smluvního zastoupení. Na tuto úpravu zjevně navazuje současné znění ustanovení o zastoupení, neboť jsou vcelku identické. Nově byl ovšem zařazen institut občanské výpomoci, který spolu s jinými smlouvami, mezi které byla zařazeno i obstarání záležitostí jiného, představoval formu nepřímého zastoupení. 2.4 Situace po roce 1989 Po zásadní politické změně v roce 1989 muselo logicky dojít ke změnám i v legislativě. Nejdůležitější byly změny právě v občanském právu. Po několika dílčích novelách občanského zákoníku se zákonodárci rozhodli vydat cestou novelizací místo celkové rekodifikace občanského práva. Bylo přijato několik novel občanského zákoníku, z nichž nejdůležitější je z. č. 509/1991, tzv. velká novela, která vrátila občanský zákoník k jeho klasickému soukromoprávnímu pojetí. 5 Od r dochází ke snaze zajistit kompatibilitu našeho občanského práva s evropským právem a bylo přijato několik novel, které implementovaly evropské směrnice do občanského zákoníku. 5 Plecitý, V., Vrabec, J., Salač, J. Základy občanského práva. 2. vydání. Plzeň : Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, s.r.o., 2005, s

13 3. Právní úprava institutu zastoupení v občanském zákoníku 3.1 Zastoupení pojem Podle české občanskoprávní úpravy jsou subjekty práva nadány právní způsobilostí, kterou se rozumí způsobilost k právům a povinnostem a způsobilost k právním úkonům. Každá fyzická i právnická osoba má způsobilost k právům a povinnostem, tj. právní subjektivitu. Touto způsobilostí se rozumí právem přiznaná možnost mít práva a povinnosti z občanskoprávních vztahů 6, být nositelem těchto práv a povinností. U fyzických osob tato způsobilost vzniká narozením (pokud se narodí dítě živé, pak tuto způsobilost má i počaté dítě nasciturus) a zaniká smrtí. Právnické osoby, které se zapisují do obchodního nebo jiného zákonem určeného rejstříku, nabývají právní subjektivitu ode dne účinnosti zápisu do tohoto rejstříku, pokud zvláštní zákony nestanoví jinak, a ztrácí ji dnem výmazu z tohoto rejstříku. Avšak ne každý subjekt občanského práva, který je vybaven právní subjektivitou, má i způsobilost k právním úkonům (též nazývanou svéprávnost). Obsahem svéprávnosti je způsobilost osoby nabývat práva a brát na sebe povinnosti, vlastními právními úkony tyto práva a povinnosti měnit, nakládat s nimi, působit jejich zánik a jiné právní následky, včetně deliktní způsobilosti, což znamená způsobilost k zaviněným protiprávním úkonům a odpovědnost za ně. Fyzické osoby nabývají způsobilosti k právním úkonům v plném rozsahu zletilostí, tj. dovršením osmnáctého roku života. K nabytí může dojít i dříve, a to uzavřením manželství, což v souvislosti se zákonem o rodině znamená nejdříve v den následující po šestnáctých narozeninách. Způsobilost zaniká obecně smrtí. U právnických osob způsobilost k právům a povinnostem a způsobilost k právním úkonům prakticky splývá v jedno. Fyzická osoba nemusí mít způsobilost k právním úkonům v plném rozsahu. To se vztahuje na osoby, které nemají v důsledku věku nebo duševní poruchy dostatečnou rozumovou a volní vyspělost. V takovém případě za ně jedná někdo 6 Hurdík, J. In Fiala, J. a kol. Občanské právo hmotné. 3. vydání. Brno: Masarykova Univerzita a Doplněk, 2002, s

14 jiný, aby byla tato osoba chráněna. Jiný může jednat i za osobu, která sice je plně svéprávná, ale z určitých důvodů této své způsobilosti nechce využít a proto nějakou formou zastoupení pověří jiného, aby za něj provedl určitý úkon. Právnická osoba je právní konstrukce, která sama o sobě není nadána vůlí ani schopností činit vlastní úkony a proto jsou jí přičítána jednání fyzických osob, které jsou k ní v určitém poměru a takto vlastně právnickou osobu zastupují. Shrnuto, institutu zastoupení využívají osoby, které nejsou schopny plně požívat svou způsobilost k právním úkonům, dále osoby, které k tomu nejsou ochotny a také osoby určitým způsobem jednající za právnickou osobu. 3.2 Druhy zastoupení Zastoupení je dvojí: - přímé - nepřímé Přímé zastoupení Při přímém zastoupení jedná zástupce jménem a na účet zastoupeného. Zástupce projevuje vlastní vůli, ale právní následky jeho jednání zavazují přímo zastoupeného. I když občanské právo zná oba druhy zastoupení, pouze zastoupení přímé je v občanském zákoníku (dále jen OZ) nazýváno jako zastoupení 7. V občanském zákoníku jsou uvedeny dva druhy přímého zastoupení: a) zákonné zastoupení na základě zákona nebo rozhodnutí státního orgánu b) smluvní zastoupení na základě dohody o plné moci Nepřímé zastoupení Při nepřímém zastoupení (nazývané též náhradnictví) jedná zástupce svým jménem a projevuje svoji vůli, ale následky jeho jednání se přičítají na účet zastoupeného. A to tak, že důsledky jednání sice vznikají v osobě zástupce, ten je 7 institut zastoupení je v občanském zákoníku, z.č. 40/1964, ve znění pozdějších předpisů, upraven v části první, hlava III. v 22-33b. 14

15 ale následně prostřednictvím dalšího právního úkonu (smlouvou) převádí na zastoupeného. Tento typ zastoupení není obecně upraven v OZ, ale vzniká u některých smluvních typů podle části osmé. 3.3 Obecná ustanovení o zastoupení Zástupcem i zastoupeným může být právnická i fyzická osoba. Ve skutečnosti jedná vždy fyzická osoba, a zákon určuje, která osoba jedná za právnickou osobu. Způsobilost k zastupování Zastoupen může být každý subjekt občanského práva. Zákonné zastoupení se uplatňuje především u osob nezletilých a duševně nemocných, jejichž způsobilost k právním úkonům je omezena, nebo jsou jí vůbec zbaveny a z toho důvodu jsou jim ustanoveni zástupci, aby za ně činili právní úkony. Co se týče smluvního zastoupení, zmocnitel musí být natolik způsobilý k právním úkonům, aby mohl uzavřít smlouvu o zastoupení a vystavit plnou moc. Zmocněnec musí být způsobilý k těm právním úkonům, které má za zastoupeného vykonat. Znamená to, že zástupcem by mohla být osoba s omezenou způsobilostí k právním úkonům, pokud ovšem není omezená ve způsobilosti k těm úkonům, které má jako zástupce vykonat. Co se však týče všeobecných zástupců (např. rodič, opatrovník, poručník, advokát), musí mít způsobilost k právním úkonům v plném rozsahu. Střet zájmů Zástupcem dále nemůže být ten, jehož zájmy by byly v rozporu se zájmy zastoupeného. Při uzavírání smluv tak jedna strana nemůže zastupovat druhou, stejně jako jeden advokát nemůže zastupovat obě smluvní strany, rodič nemůže zastupovat své dítě pokud se jedná o řešení vztahů mezi nimi 8. Pokud zástupce učiní právní úkon, přestože jsou jeho zájmy v rozporu se zájmy zastoupeného, nebo jestliže neměl dostatečnou způsobilost k takovému 8 viz. 37 z. č. 94/1963 Sb. o rodině, ve znění pozdějších předpisů. 15

16 úkonu, pak se tento právní úkon považuje za absolutně neplatný pro rozpor se zákonem podle 39 OZ 9 v návaznosti na 22 OZ. Substitut Zástupce je povinen jednat osobně, dalšího zástupce (substituta) si může ustanovit jen tehdy, pokud je to právním předpisem stanoveno nebo dohodnuto se zastoupeným 10. Například se advokát může nechat zastupovat jiným advokátem nebo advokátním koncipientem 11, stejně tak notář 12, právnická osoba jako zástupce může udělit plnou moc jiné osobě 13. Zástupcův zástupce však již dalšího zástupce mít nemůže. Substitut jedná jménem zastoupeného a práva a povinnosti z těchto úkonů vznikají přímo zastoupenému. Substitut sice odvozuje svoje právo zastupovat od původního zástupce, ale mezi původním zástupcem a substitutem nejde o vztah zastoupení, ale o zvláštní vztah založený na nepojmenovaném smluvním typu 14. Původní zástupce je odpovědný vůči zastoupenému, zda byl jeho příkaz substitutem splněn. Rozsah zastoupení Rozsah zastoupení může být neomezený nebo se podle plné moci může týkat jen určitého právního úkonu nebo některých právních úkonů 15. Rozsah zmocnění je dán buď přímo zákonem (např. rodiče zastupují své dítě ve všech právních úkonem, ke který není dítě plně způsobilé), nebo rozhodnutím orgánu (který určuje opatrovníka), nebo je rozsah určen v konkrétní dohodě plné moci. 9 Neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům OZ odst. 2 z. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ve znění pozdějších předpisů a tamtéž a OZ. 14 inominátní smlouva podle 51 OZ. 15 Knappová, M. a kol. Občanské právo hmotné, 1.díl. 4. vydání. Praha: ASPI, 2005, s

17 3.4 Zastoupení fyzických osob Zákonné zastoupení Smyslem institutu zákonného zastoupení je především ochrana těch, kterým se nedostává způsobilost k právním úkonům v plném rozsahu, tedy těch, kteří nemají kvůli věku nebo duševní poruše dostatečnou rozumovou a volní vyspělost k právním úkonům. Aby nebyla porušena zásada rovnosti subjektů občanskoprávních vztahů 16, a aby se i tyto osoby mohly realizovat jako subjekty práva, je zákonem umožněno, aby za tyto osoby jednali jejich zástupci. Formu zákonného zastoupení lze najít i u případů, kdy žádná z dotčených osob netrpí nedostatkem způsobilosti k právním úkonům, ale vzhledem k právnímu institutu, do kterého vstoupili, se mohou navzájem zastupovat (manželé, podíloví spoluvlastníci, společní nájemci bytu). Zákonné zastoupení vzniká přímo ze zákona, tj. v ustanovení zákona je přímo uvedeno, kdo je čí zástupce a za jakých podmínek. Do zákonného zastoupení se nepřesně řadí i zastoupení vzniklé rozhodnutím státního orgánu, neboť k takovému zastoupení nestačí jen samotná litera zákona, ale musí být příslušným orgánem vydáno konstitutivní rozhodnutí a Zástupci ze zákona Nejčastěji se s zákonnými zástupci setkáváme v souvislosti s nezletilými dětmi. Za nezletilé se považují osoby, které nedosáhly věku 18 let. Nezletilci mají podle zákona způsobilost jen k takovým právním úkonům, které jsou přiměřené jejich rozumové a volní vyspělosti odpovídající jejich věku. Ta se posuzuje v každém případě individuálně a zjišťuje se míra způsobilosti ke konkrétnímu právnímu úkonu. Pokud právní úkon vyžaduje rozumovou a volní vyspělost, která se dítěti nedostává, musí za něj jednat jeho zákonní zástupci. Zákonnými zástupci nezletilého dítěte jsou rodiče 17, kteří jsou nositeli rodičovské zodpovědnosti. Rodičovská zodpovědnost zahrnuje práva a povinnosti 16 Tato stěžejní zásada soukromého práva vyplývá z ustanovení 2 odst. 2 OZ, v návaznosti na znění čl. 1 usnesení předsednictva ČNR č. 2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku České republiky (dále jen Listina) z. č. 94/1963 Sb. o rodině, ve znění pozdějších předpisů. 17

18 rodičů ve vztahu k jejich nezletilému dítěti a skládá se z všestranné péče o osobu dítěte, zastupování dítěte a správy jeho majetku a náleží oběma rodičům. Rodičovskou zodpovědnost vykonává jen jeden z rodičů v případech, kdy druhý rodič zemřel, není znám, nemá způsobilost k právním úkonům v plném rozsahu nebo byl-li rodičovské odpovědnosti zbaven nebo její výkon byl pozastaven. V případě osvojení dítěte jsou zákonnými zástupci dítěte osvojitelé 18, neboť mezi osvojitelem a osvojencem vzniká stejný poměr jako mezi rodiči a dětmi a okamžikem osvojení zaniká rodičovská zodpovědnost pokrevních rodičů. Podobně je tomu u poručenství, kdy je poručník ustanoven dítěti, které nemá zákonného zástupce, neboť rodiče zemřeli, byli zbaveni rodičovské zodpovědnosti, výkon jejich rodičovské zodpovědnosti byl pozastaven nebo nemají způsobilost k právním úkonům v plném rozsahu 19. Poručník vykonává rodičovskou zodpovědnost stejně jako rodiče s tím rozdílem, že nemá vyživovací povinnost k dítěti. Zástupcem dítěte se stává také pěstoun jemuž bylo dítě soudem svěřeno do pěstounské péče. Rozsah pěstounova jednání za dítě je omezenější, neboť má přiměřeně vykonávat rodičovská práva a povinnosti a dítě zastupovat a spravovat jeho záležitosti jen v běžných věcech 20. V určitých případech je nezletilci ustanoven opatrovník, který se taktéž stává zákonným zástupcem (o opatrovnících je šířeji pojednáno dále). Při osvojení, poručenství a pěstounské péči i opatrovnictví se prolíná zastoupení vyplývající ze zákona se zastoupením vzniklým na základě rozhodnutí státního orgánu, protože ve všech případech musí být vydáno soudní rozhodnutí, kterým se ustanovuje zástupce dítěte. Výjimkou z nutnosti zákonného zastoupení z důvodu nedostatku věku (dosažení 18 let), je situace, kdy nezletilec dosáhne zletilosti uzavřením manželství po 16 roku věku. Uzavřít manželství je možné jen s přivolením soudu a zletilostí se takto nabývá navždy, tj. osoba ji neztratí ani zánikem manželství ani prohlášením manželství za neplatné. Z občanskoprávní úpravy známe i další případy zákonného zastoupení, tentokrát ale týkající se osob, které mají plnou způsobilost k právním úkonům a násl. z. č. 94/1963 Sb. o rodině, ve znění pozdějších předpisů a násl. tamtéž c odst. 2 tamtéž. 18

19 Příkladem může být vzájemné zastoupení manželů při vyřizování běžných záležitostí týkajících se jejich společného jmění 21. Stejně tak podíloví spoluvlastníci jsou společně a nerozdílně oprávněni i povinni z právních úkonů týkajících se společné věci 22, v návaznosti na to mají spoluvlastníci i oprávnění vyplývající z ustanovení o společných závazcích (např. zákonné zastoupení k inkasu). Dále sem můžeme zařadit vzájemné zástupční právo společných nájemců bytu při vyřizování běžných věcí b Zástupci ustanovení rozhodnutí státního orgánu Rozhodujícím státním orgánem je v naprosté většině soud, někdy i jiný orgán, pokud to stanoví zákon 24. V OZ se sice hovoří jen o rozhodnutí státního orgánu, ale zvláštní zákon může určit i jiný orgán oprávněný k ustanovení zástupce 25. Rozhodnutím státního orgánu určený zástupce se nazývá opatrovník, resp. kolizní opatrovník. Podle OZ může být rozhodnutím státního orgánu (soudu) v opatrovnickém řízení zřízen zástupce v těchto případech: a) fyzické osobě, která není způsobilá k právním úkonům ( 26 OZ) Takovou osobou může být: 1. nezletilé dítě, a to v případě že nemá jiného zákonného zástupce (rodič, osvojitel, poručník). Za takových okolností je dítěti soudem ustanoven opatrovník. V určitých situacích může být opatrovník ustanoven, i když dítě zákonného zástupce má. Tak je tomu například v momentě, kdy by se schylovalo k ohrožení majetkových zájmů dítěte, o které se jinak starají jeho rodiče. Pro zvýšení ochrany jmění dítěte pak soud stanoví tzv. majetkového opatrovníka 26. Opatrovníkovi je soudem vymezen rozsah jmění, které bude spravovat a určeno jakým způsobem s ním má být nakládáno, a vzhledem odst. 2 OZ odst. 1 tamtéž odst. 1 tamtéž. 24 např. správní orgán podle 32 odst. 2 z. č. 500/2004 Sb., správní řád. 25 např. Rozhodčí soud při Hospodářské komoře ČR a Agrární komoře ČR může podle 9/7 Řádu Rozhodčího soudu při HK a AK ČR, vydaného na základě z. č. 216/1994 Sb. o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, stanovit opatrovníka k přijímání písemností b z. č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů. 19

20 k povaze a účelu tohoto opatrovnictví se dá předpokládat, že bude dlouhodobého charakteru. Opatrovník se tak stává dalším zástupcem dítěte vedle zákonných zástupců rodičů (osvojitelů, poručníka), a to pouze pro určité právní úkony. Rodiče zastupují dítě při všech jiných právních úkonech. Příkladem, kdy je nutné určit majetkového opatrovníka pro správu jmění dítěte je situace, kdy rodiče nemohou zabezpečit správu jmění dítěte s ohledem na jeho rozsah (vysoké příjmy dítěte, restituční nároky nebo zděděný majetek velkého rozsahu), neboť nemají odpovídající odborné znalosti a nejsou schopni o jmění pečovat s péčí řádného hospodáře nebo, i když se jedná o majetek menšího rozsahu, nespravují jej řádně (např. majetek užívají pro vlastní potřebu nebo s ním rizikově podnikají). 27 Opatrovník je dále ustanoven dítěti, jehož rodičům byla soudně omezena rodičovská zodpovědnost, opatrovník je také ustanoven pro řízení o osvojení (kolizní opatrovník) a ad hoc v dalších případech, kdy je to v zájmu dítěte třeba 28. Opatrovníkem může být fyzická osoba i právnická osoba nejčastěji orgán sociálně právní ochrany dětí osoba zbavená způsobilosti k právním úkonům nebo osoba s omezenou způsobilostí k právním úkonům. Fyzická osobě může být soudně omezena způsobilost k právním úkonům, jestliže pro duševní poruchu, která není jen přechodného rázu, anebo pro nadměrné požívání alkoholických nebo omamných prostředků nebo jedů, je schopna činit jen některé právní úkony. Soud v rozhodnutí určí rozsah omezení a zpravidla vyjmenuje, ke kterým úkonům není osoba způsobilá. Tyto úkony za ni pak činí zákonný zástupce opatrovník, obligatorně určený soudem. Rozsah jeho jednání je tedy omezený, týká se pouze právních úkonů určených výrokem soudu. V případě, že osoba trpí duševní poruchou, která není jen přechodná a v důsledku toho není schopna činit právní úkony vůbec, soud ji zbaví způsobilosti k právním úkonům v plném rozsahu a určí 27 Macháčková, L. Institut opatrovnictví podle zákona o rodině. Právo a rodina, 2002, č. 4, s z. č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů. 29 sociálně právní ochranu dětí zajišťují podle z.č. 114/1988 Sb., o působnosti orgánů České republiky v sociálním zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů, orgány sociálně-právní ochrany dětí ( 19 zákona ve znění nálezu ÚS č. 72/1995 Sb.) nebo obce ( 15 zákona ve znění z. č. 118/1995 Sb.). 20

21 opatrovníka, který za osobu jedná ve všech věcech. I když se toto ustanovení týká především zletilých osob, může stát, že i nezletilá osoba je zbavena způsobilosti nebo je její způsobilost omezena. Otázkou je, zda i v tomto případě bude ustanoven opatrovník, když dítě už má svého zákonného zástupce (rodiče). Vzhledem k tomu, že 27 odst. 2 OZ je kogentním ustanovením, bude muset být opatrovník ustanoven. Zákon preferuje, aby se opatrovníkem stal příbuzný nezpůsobilé osoby, případně jiná osoba, která splňuje zákonné podmínky pro ustanovení opatrovníkem. Není-li takové osoby, ustanoví soud opatrovníkem orgán místní správy nebo jeho zařízení, je-li oprávněno vystupovat svým jménem. Tímto orgánem je orgán sociálně-právní ochrany dětí (tzv. veřejný opatrovník). Budoucí opatrovník musí souhlasit s ustanovením své osoby opatrovníkem. Souhlas se nevyžaduje u veřejného opatrovníka, protože ten pověření opatrovníkem nemůže odmítnout. b) osobě, jejíž pobyt není znám ( 29 OZ) Institut opatrovníka se využije zejména při řízení o prohlášení za mrtvého. K řízení dojde, když je jisté, že někdo zemřel, ale nelze vydat úmrtní list ( v případě katastrof, kdy není možné identifikovat mrtvoly) nebo když není jisté, že někdo zemřel, ale kvůli nejvyšší pravděpodobnosti to lze předpokládat (osoba je delší dobu nezvěstná). Opatrovník je také jmenován pro zastupování osob neznámého pobytu při řízení o dědictví. Z výše uvedeného lze odvodit, že opatrovník se stanovuje nejen osobě neznámého pobytu, ale i osobě neznámé, a to zejména má-li být účastníkem nějakého řízení. Jmenování opatrovníka pro uvedené případy není obligatorní povinností soudu, ale jedná se o opatrovnictví fakultativní - k ustanovení opatrovníka dojde, je-li to třeba k ochraně zájmů osoby neznámého pobytu, nebo vyžaduje-li to veřejný zájem. c) z jiného vážného důvodu ( 29 OZ) 21

22 Soud ustanoví opatrovníka také komukoli jinému, je-li to zapotřebí z jiného vážného důvodu. Závažnost důvodů posoudí soud individuálně v konkrétním případě vzhledem ke konkrétním okolnostem. V úvahu přichází třeba ustanovení opatrovníka pro osobu, která trpí duševní poruchou, ale její způsobilost nebyla omezena, ani jí nebyla zbavena, nebo pro osobu, která trpí tělesným postižením, které jí brání v pohybu nebo vyjadřování. I tento druh zastoupení je fakultativní a pro jeho uplatnění musí být prokázána existence potřeby ochrany zájmů dotčené osoby nebo existence veřejného zájmu. d) v případě střetu zájmů zákonného zástupce se zájmy zastoupeného, nebo při střetu zájmů osob, které jsou zastoupeny stejným zákonným zástupcem ( 30 OZ). Při střetu zájmů stanoví soud tzv. kolizního opatrovníka. Příkladem může být řízení o náhradě škody, kterou způsobil opatrovník při správě svěřeného majetku. Kolizní opatrovník zastoupí také dítě v případě, kdy jej při právních úkonech nemohou zastoupit rodiče, neboť by mohlo dojít ke střetu zájmů mezi rodiči a dítětem, stejné platí i pro střet zájmů mezi dětmi týchž rodičů. Opatrovník je většinou ustanoven jen k určitému úkonu nebo pro určité řízení. Pro všechny zákonné zástupce platí, že pokud spravují majetek zastoupených, jsou oprávněni k obstarávání běžných záležitostí. Pro další dispozici s majetkem musí nejprve získat schválení soudu. Zákonné zastoupení zaniká vždy, dojde-li k úmrtí zastoupeného nebo odpadnutí důvodů, pro které by zástupce ustanoven (např. nabytí zletilosti, zrušení omezení právní způsobilosti). Ve vztahu k zástupci zaniká zastoupení smrtí zástupce, jeho odvoláním soudem nebo ztratí-li způsobilost zastupovat zastoupeného. 22

23 3.4.2 Smluvní zastoupení Smluvní (dobrovolné) zastoupení je obvyklým způsobem zastoupení u zletilých fyzických osob, které mají způsobilost k právním úkonům v plném rozsahu. Každý subjekt práva má možnost si vybrat, zda určitý právní úkon vykoná sám nebo ho za něj učiní někdo jiný, koho k tomu zmocní. Ke zmocnění mohou osobu vést různé, ať už subjektivní nebo objektivní důvody. Někomu mohou k provedení úkonu chybět znalosti, dovednosti nebo zkušenosti, někdo nechce být osobně přítomen jednání nebo řízení. Smluvní zastoupení vzniká na základě smlouvy o zmocnění / zastoupení dohody o plné moci, která nemá zákonem stanovené náležitosti. Plná moc je pak jednostranným projevem vůle adresovaným neurčitým třetím osobám, který prokazuje existenci zástupčího vztahu mezi zmocnitelem a zmocněncem. V naší novější i starší odborné literatuře bylo opětovně konstatováno, že v případě zastoupení je třeba rozlišovat smlouvu, která je uzavřena mezi zastoupeným a zástupcem a která je zpravidla důvodem vzniku zastoupení, plnou moc a konečně zastoupení, které spočívá v tom, že právní úkony zástupce jsou přičítány přímo zastoupenému. 30 Plná moc Plná moc je neadresovaným právní úkonem, který osvědčuje existenci a rozsah zmocněncova oprávnění jednat za zmocnitele. Jako osvědčení o právu zastupovat může být (v případě písemného vyhotovení) obsažená ve stejné listině jako smlouva o zastoupení, zpravidla však bude vyhotovena v samostatné listině vydané zástupci. Podle rozsahu zmocnění rozlišujeme tyto druhy plné moci: a) generální (všeobecná) b) speciální (zvláštní) 30 Spáčil, J. Poznámky k problematice zastoupení na základě plné moci. Právo a podnikání, 1996, č. 1, s

24 Generální plná moc opravňuje zmocněnce ke všem právním úkonům, kromě těch úkonů, k nimž zákon vyžaduje speciální plnou moc. 31 Speciální plná moc zmocňuje zástupce pouze k určitému právnímu úkonu nebo k více konkrétním úkonům (popřípadě k určitému druhu právních úkonů). Při udělování plné moci je důležité, aby si zmocnitel byl jistý rozsahem oprávnění, které poskytuje zmocněnci. Pokud podepíše všeobecnou plnou moc, je nasnadě že se může setkat s nepříjemným překvapením, neboť na základě všeobecné plné moci je zmocněnec oprávněn opravdu ke všem právním úkonům. Plná moc musí být udělena písemně pokud i právní úkon, ke kterému se plná moc váže musí být učiněn písemně, anebo pokud se plná moc netýká jen určitého právního úkonu (nebo samozřejmě po dohodě stran). Plnou mocí lze oprávnit k jednání i několik zmocněnců společně (kolektivní plná moc). V plné moci se určí, jakým způsobem zmocněnci jednají každý samostatně, několik zmocněnců společně nebo všichni společně. Pokud takové určení v plné moci chybí, pak platí, že zmocněnci jednají všichni společně. V praxi se často klade otázka, zda je třeba, aby zmocněnec plnou moc přijal. Odpověď je patrně záporná 32. Udělení plné moci je jen jednostranným úkonem, k němuž není třeba součinnosti zmocněnce. Zmocněnci udělením plné moci vzniká jen právo (zmocnění) jednat za zmocnitele, nikoliv povinnost jednat. Ta může být založena příkazní, případně jinou smlouvou Rozsah oprávnění zmocněnce jednat za zmocnitele musí být uveden v plné moci. Takto uvedený rozsah je rozhodující vůči třetím osobám, vůči kterým platí to, co je v plné moci, a ne rozsah oprávnění uvedený v dohodě o plné moci nebo jinde, např. omezení zmocnitele neuvedené v plné moci. Je samozřejmě možné omezit rozsah oprávnění (např. určit cenové hranice pro koupi věci nebo faktické podmínky určitého úkonu). Právně významné je ale jen omezení uvedené v plné 31 např. podle 463 odst. 2 OZ : Zástupce dědice může za něj dědictví odmítnout jen podle plné moci, která ho k tomu výslovně opravňuje. 32 stejný názor byl publikován v Nedělka, M., Říha, P. Prohlášení zmocněnce o přijetí plné moci její povinná náležitost?, Právní rozhledy, 2005, č. 4, s Spáčil, J. Poznámky k problematice zastoupení na základě plné moci. Právo a podnikání, 1996, č. 1, s stejný názor byl vysloven i v judikatuře, za všechny např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 12. července 2003, sp. zn. 26 Cdo 643/2002, publikovaný v Ohlasy k otázce přijetí plné moci zmocněncem, Bulletin advokacie, 2005, č. 7-8, s. 63 : Pokud dovolatelé namítají, že v plné moci udělené prvním žalovaným není obsažen projev vůle obecného zmocněnce v tom smyslu, že uvedené zmocnění přijímá, je třeba poukázat na to, že plná moc je jednostranným právním úkonem zastoupeného, a je nutno ji odlišovat od dohody o zastoupení jakožto úkonu dvoustranného, pro který není předepsána písemná forma. 24

25 moci (tj. vymezení rozsahu oprávnění) nebo omezení, o kterém osoba, s níž zmocněnec jedná, ví. Zákon nevyžaduje, aby byl originál písemné plné moci předložen třetím osobám, s nimiž zmocněnec jedná. Je ovšem nezbytné, aby z právního úkonu bylo patrno, že zmocněnec jedná za zmocnitele, jinak platí, že jedná vlastním jménem. 35 Zmocněnec musí jednat osobně, ale je oprávněn ustanovit za sebe zástupce plnou mocí zmocnit jinou osobu, aby místo něho jednala za zmocnitele. To pouze pokud je podle plné moci výslovně oprávněn udělit plnou moc jiné osobě, nebo pokud je zmocněncem právnická osoba. Za právnickou osobu jedná její statutární orgán nebo jiná osoba, které tento statutární orgán udělil plnou moc. Z právních úkonů dalšího zmocněnce je přímo zavázán zmocnitel. Zmocnitel má zákonné právo plnou moc kdykoliv odvolat. Tohoto práva se nemůže platně vzdát, takový úkon by byl neplatný pro rozpor se zákonem. Zánik plné moci Občanský zákoník přesně jmenuje, kdy plná moc zaniká: a) jestliže byl splněn cíl, za jehož dosažením byla plná moc udělena, b) jestliže byla odvolána ze strany zmocnitele, c) byla-li vypovězena zmocněncem, d) smrtí zmocněnce, e) smrtí zmocnitele. Pokud zanikne právnická osoba, která je zmocněncem nebo zmocnitelem, plná moc nezaniká, jestliže její práva a závazky přecházejí na jinou osobu. Z povahy věci lze jako další důvody pro zánik plné moci uvést dohodu zmocnitele a zmocněnce o zániku plné moci a dále uplynutí času, na který byla plná moc omezena. Jestliže zemře zmocnitel nebo jestliže zmocněnec vypoví plnou moc, je zmocněnec povinen učinit ještě neodkladné záležitosti aby zmocnitel (v případě úmrtí jeho právní nástupce) nebyl poškozen na svých právech. Pokud plnou moc odvolá zmocnitel, zavazují ho právní úkony činěné zmocněncem do doby, než je zmocněnci odvolání plné moci známé. To neplatí, odst. 2 OZ. 25

26 věděl-li zmocněnec nebo musel-li o odvolání plné moci vědět. Vůči třetí osobě se může zmocnitel odvolání dovolávat jen v případě, jestliže jí odvolání oznámil ještě před jednáním zmocněnce nebo jestliže osoba v době jednání zmocněnce již věděla, že byla plná moc odvolána. Jinak je zmocnitel právními účinky jednání zmocněnce vázán. Závěrem je třeba zdůraznit, že se musí rozlišovat mezi zánikem plné moci a zánikem právních vztahů, které vyplývají z dohody o právní moci, upravující vnitřní vztahy mezi zmocněncem a zmocnitelem. Aby nastal zánik účinků plné moci, nestačí vypovědět jen příkazní smlouvu (nebo jinou dohodu o plné moci), ale je třeba vypovědět i plnou moc. Pokud příkazce plnou moc nevypoví, bude úkony bývalého příkazníka učiněnými na základě plné moci vázán, i když příkazní poměr již zanikl. 36 K problematice překročení zmocnění vyplývajícího z plné moci a právních účinků jednání je pojednáno níže. 3.5 Zastoupení právnických osob Způsobilost mít práva a povinnosti mají i právnické osoby. 37 Právní subjektivita je sice spojena s pojmem člověka, avšak přesto existují jisté umělé útvary, které jsou pro účely právní touto způsobilostí nadány. 38 Právnická osoba je tedy účelovou fikcí, která je vytvářena pro snadnější fungování společenských vztahů a náš právní řád jí přiznává způsobilost k právním úkonům. Podnětem ke vzniku právnických osob byla snaha o sdružení ve větší skupině s účelem lépe dosáhnout ekonomických, politických, sociálních a jiných cílů. V dnešní době jsou hlavními důvody pro založení právnických osob potřeba shromáždit finanční kapitál pro podnikání, využít know-how členů právnické osoby, snaha vyhnout se odpovědnosti, atd. 36 Spáčil, J. Poznámky k problematice zastoupení na základě plné moci. Právo a podnikání, 1996, č. 1, s odst. 1 OZ. 38 Savigny, C.F. System des heutigen römischen Rechts, Band II, Berlin: Veit und Comp., 1840, s. 236, (cit. dle Eliáš, K. Společnost s ručením omezeným. Praha: Prospektum, 1997, s. 129) 26

27 Právní subjektivita právnické osoby vzniká zásadně se vznikem 39 právnické osoby, a zaniká spolu se zánikem 40 právnické osoby. Vzhledem k tomu, že právnické osoby jsou zřizovány zpravidla pro specificky vymezené cíle a typy činností, hovoří se u právnických osob o tzv. speciální právní subjektivitě. 41 Způsobilost právnické osoby k právním úkonům taktéž vzniká společně se vznikem právnické osoby a zaniká s jejím zánikem. Právní subjektivita a způsobilost k právním úkonům splývá u právnické osoby v jedno. Druhy právnických osob a) sdružení fyzických nebo právnických osob 42, b) účelová sdružení majetku 43, c) jednotky územní samosprávy 44, d) jiné subjekty, o kterých to stanoví zákon 45. Mezi právnické osoby patří i stát. Není sice uveden ve výše uvedeném výčtu 18 OZ, ale pokud je účastníkem občanskoprávních vztahů, považuje se za právnickou osobu 46. Pro svou specifickou povahu a mocenské postavení je zvláštní právnickou osobou sui generis. Jelikož je stát takovou ojedinělou právnickou osobou, nemůže být na něj aplikováno obecné ustanovení 20 OZ o jednání právnické osoby. Tato otázka je upravena speciálně v z. č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a o jejím vystupování v právních vztazích, ve znění pozdějších předpisů. Za stát jednají a jeho jménem vystupují organizační složky státu, respektive vedoucí těchto složek. 39 Právnické osoby vznikají dnem, ke kterému jsou zapsány do obchodního nebo jiného zákonem určeného rejstříku, pokud zvláštní zákon nestanoví jinak. 40 Právnická osoba zapsaná v obchodním nebo jiném zákonem určeném rejstříku zaniká dnem výmazu z tohoto rejstříku, nestanoví-li zvláštní zákon jinak. 41 Hurdík, J. In Holub, M. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 2. vydání. Praha: Linde a.s., 2003, s například obchodní společnosti, politické strany a hnutí, církve, občanská sdružení, zájmová sdružení, profesní komory. 43 sem náleží nadace a nadační fondy a účelová sdružení majetku veřejného práva (např. Pozemkový fond ČR). 44 obce a kraje. 45 například státní podniky, Všeobecná zdravotní pojišťovna, Česká televize atd OZ. 27

28 3.5.1 Jednání právnických osob Právní jednání se z teoretického hlediska řadí mezi právní skutečnosti volní povahy, znamená uskutečňování právních úkonů. Jednáním právnické osoby se rozumí činění právních úkonů jménem a na účet právnické osoby, ze kterých vznikají, mění se nebo zanikají jeho práva a povinnosti. Právní úkon musí splňovat stanovené náležitosti týkající se subjektu, vůle, projevu vůle, souladu vůle a projevu a předmětu, aby mohl vyvolat právní následky. Vůle musí být projevena právně relevantním způsobem, prostřednictvím právního úkonu toho, kde je oprávněn za právnickou osobu jednat. U právnické osoby je v souvislosti s jednáním a závazností tohoto jednání nutno zkoumat její organizační strukturu. Organizační struktura, daná obecně zákonem, konkrétně stanovami, určuje, skrze které orgány právnická osoba jedná, jejich působnost navenek a závaznost jimi učiněných právních úkonů. Jestliže právo zkonstruovalo pojem právnické osoby, jíž přiznalo vlastnost mít práva a povinnosti a současně vlastními úkony nabývat práva a zavazovat se, ač se zde tím uměle vytvořila osobnost něčeho, co v reálném světě jako jednotná osobnost neexistuje, nemá žádnou vůli, a nemůže tedy ani podle své vlastní vůle jednat, muselo proto současně vyhledat řešení, jak by tyto umělé juristické útvary přece jen mohly ve společenských vztazích právně relevantním způsobem vystupovat a jednat. 47 Proto zvolilo české soukromé právo konstrukci, že úkony, které činí statutární orgány právnické osoby, které jsou ex lege oprávněny k jednání za právnickou osobu, představují vlastní jednání právnické osoby. Prostřednictvím statutárních orgánů jedná společnost jako taková. 48 Prostřednictvím statutárního orgánu jedná právnická osoba osobně, zatímco prostřednictvím jiných osob v zastoupení. Jazykově vyjádřeno, statutární orgán jedná jménem právnické osoby (nikdy za právnickou osobu), zástupce jedná za právnickou osobu (nikdy jejím jménem) Eliáš, K. Obchodní společnosti. Praha: C.H.Beck, 1994, s viz. 20 odst. 1 OZ a 13 odst. 1 z. č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. 49 Matějková, J. Jednání právnické osoby. Ad notam, 2002, č. 2, s