Evropské perspektivy Ukrajiny

Transkript

1 Evropské perspektivy Ukrajiny Mgr. Jan Bárta Centrum strategických studií Brno Červen 2004 Květnovým rozšířením se Ukrajina stala přímým sousedem EU. Další vývoj Ukrajiny tak představuje jednu z důležitých otázek v zahraničně-politické a ekonomické oblasti, které bude nutné v Bruselu řešit. Konstruktivní dialog ovšem zatím spíše vázne. Brusel je Ukrajinou unaven a ta zase má pocit, že ukrajinská karta je EU využívána jen tehdy, když se jí to hodí. 1 V evropském kontextu se místo Ukrajiny zdá být neurčité. Stále mnoho otázek vzniká při snaze zařadit Ukrajinu do nějaké konkrétní skupiny států: demokratických či totalitárních, prozápadních či proruských, s pozitivně se rozvíjejícím nebo regresujícím vývojem vnitřní politiky. Tato neurčitost je podmíněna několika základním faktory. Taras Hryščenko vyjmenoval alespoň čtyři základní: - Ukrajinská společnost určitou dobu setrvává ve stavu dramatické transformace; - mění se orientace v zahraniční politice a mění se zájmy ukrajinských podnikatelů; - v mezinárodní politice se objevily noví aktéři, jako je např. mezinárodní terorismus; - geograficky se Ukrajina nachází mezi několika geopolitickými celky a z toto plyne vysoká míra konfliktnosti. 2 Složitost postavení Ukrajiny a nejednoznačnost projevů její zahraniční politiky pak ústí v časté nepochopení procesů, které zde probíhají, někdy prostě nahrazené ať již demonstrativním nebo skutečným nezájmem. Zdá se, že tyto problémy má i takový hegemon světové politiky, jakými jsou USA. Madeleine Albright ve svém článku publikovaném v deníku The New York Times volá po větší aktivitě USA na 1 ФЕДОРОВИЧ, Василь, Україна і світова політика, Київ, вид. Ярославів Вал, 2003, 414 s. ISBN , s ГРИЩЕНКО, Тарас, Зовнішньополітична стратегія держави: проблема визначення, Людина і політика 1

2 Ukrajině, požaduje hlubší komunikaci, úsilí vyvinout větší tlak na představitele ukrajinského establishmentu a snahu o rozsáhlejší podporu nezávislých médií a občanské společnosti. 3 Evropská unie, stejně jako USA, stále vnímá Ukrajinu prostřednictvím historického stereotypu jako součást sovětské říše nebo skrze ideály západní demokracie. Takto sestavený obraz současné Ukrajiny ústí v ohledy na reakci Moskvy 4 a v kritiku vnitropolitického vývoje. Oba pohledy se doplňují a vyvěrají v jediný závěr, v pochybnost, zda Ukrajina patří do té Evropy, jakou se západní demokracie snaží vytvořit. I přes vyslovené výtky získala Ukrajina za dobu své nezávislosti image stabilního státu, kterému se podařilo uniknout vážným vnitřním a vnějším konfliktům. V důsledku tlaku Západu se vzdala jaderného dědictví, Černobylská jaderná elektrárna byla uzavřena a občasné vnitropolitické krize jsou řešeny spíše pokojnou cestou. Tato vnitřní stabilita je mnohdy přijímána jako znak evropanství, civilizovanosti a jako průvodní znak úspěšných společenských změn.5 Absence pro Západ výrazných konfliktů je současně provázena i absencí výrazných idejí, které by pozitivně stimulovaly rozvoj ukrajinské státnosti. Bývalý ministr zahraničních věcí Anatolyj Zlenko si ve své knize mohl jenom povzdechnout: Je obtížné budovat stát, pokud neexistuje základ pro konsensus a pokojnou koexistenci soupeřících politických sil. 6 Ukrajina postrádá velkou státotvornou i mezinárodní strategii. Existující strategické vektory se nevyznačují jasností a nezřídka si dokonce odporují 7. A to se týká vnitřního vývoje i projevů zahraniční politiky. Zahraniční politika Ukrajiny je často popisována jako mnohovektorová, hlavní pozornost je ovšem věnována dvěma směrům: RF a euroatlantické části světa. Stejně tak častokrát je citována i odlišnost západu a východu Ukrajiny, jejíž důsledky se promítají i do zahraniční politiky. Jedná se ovšem o značně zjednodušený pohled. Měli bychom pochopit, že nezávislá Ukrajina vznikla jako právní nástupce USSR 5/2000, s. 3 ALBRIGH, Madeleine K., How to Help Ukraine Vote, The New York Times, ОМЕЛЯН, Соломія, Чи є шанс потрапити до Євросоюзу?, Людина і політика, 4/ ДЕРГАЧЕВ, Александр ПОЛОХАЛО, Владимир, Метаморфозы посткоммунистической власти, Политическая мысль, 1/1996; Кучма гарантирует стабильность, [online] URL: < [cit ] 6 ЗЛЕНКО, Анатолій, Дипломатія і політика, Україна в контексті динамицних геополітичних змін, Харків, Фоліо, 2003, 559 s. ISBN , s ГРИЩЕНКО, Тарас, Зовнішньополітична стратегія держави: проблема визначення, Людина і політика 5/2000, s. 2

3 a současně jako duchovní dědic předchozích ukrajinských kvazi-států od Kyjevské Rusi po Haličsko-Volyňské knížectví, tzv. republiku. Od samého počátku idea nezávislé Ukrajiny Hejtmanství a Ukrajinskou lidovou sovětské doby s ještě dosovětskými (a fakticky antisovětskými) prvky. bizardně spojuje symboly Na Ukrajině je tak stále patrnější přítomnost určitého civilizačního rozcestí, váhání mezi dvěma různými paradigmaty vlastního vývoje. Perspektiva východního či západního směřování Ukrajiny je pak o to citelněji vnímána uvnitř státu. Představitelé jednotlivých proudů se snaží akumulovat podporu, někdo Západu, někdo Ruska - především ovšem k posílení vlastních pozic. To se pak projevuje snahou z jedné strany čelit plné ruské kontrole nad materiálním zdroji, z druhé strany pak úsilím minimalizovat vliv Západu, odmítáním některých jeho hodnot a priorit. V tomto smyslu nelze takovou politiku nazvat ani proruskou ani prozápadní. Je specificky proukrajinská, zdánlivě usilující o skloubení zdánlivě protichůdných tendencí. Zatímco Západ vyžaduje po Ukrajině, aby se jasně vyjádřila a Rusko spíše mlčí, neboť si je jisté tím, že mu Ukrajina nikam neuteče, oficiální stanoviska ukrajinských představitelů vytvářejí složité konstrukce navzájem propojující oba hlavní vektory. Podle ministra zahraničních věcí Ukrajiny Konstantyna Hryščenka je partnerství s EU důležité pro vybudování evropské Ukrajiny, a partnerské vztahy s USA a Ruskem jsou 8 důležité pro skutečné partnerství s EU. Na místě je otázka nikoliv zda bude tento model chování úspěšný, jako spíše jak dlouho se bude možné této strategie držet. Ukrajina se tak postupně dostává do sféry strategické bezvýchodnosti, kdy na jedné straně vyjadřuje zájem na posílení vztahů se Západem, z druhé strany lze očekávat ze strany Ruska vystupňující se úsilí s cílem zatáhnout Ukrajinu do sféry vlastních zájmů. Dlouhodobé strategii Ukrajiny pak spíše odpovídá snaha o získání času a zachování možnosti volby za situace omezeného manévrovacího prostoru v rámci mezinárodního společenství. Odtud pramení často citovaná teze, že Ukrajina není subjektem, nýbrž objektem zahraniční politiky. Neurčitost a nevyhraněnost je charakteristická i pro vnitropolitickou scénu. Pokus sladit nový západní a dosud tradiční socialistický koncept společenského vývoje vedl na Ukrajině ke vzniku společenských institucí kombinujících obojí. Tyto hybridní struktury pak vystupují jako zastánci ukrajinské státnosti a jejími reprezentanty. Instituce formované po vzoru a na doporučení západních států pokračují ve starých 8 Грищенко верит, что к следующему году ЕС полюбит Украину, online] URL: < [cit ] 3

4 způsobech práce a řídí se starým uvažováním. Výsledkem je paradoxní situace, kdy se (velice obecně) pomocí nových metod dosahuje starých cílu a nových cílů se dosahuje starými metodami. Část společnosti chce dosáhnout nových cílů užitím starých, totalitních způsobů realizace, přičemž výběr hráčů či vykonavatelů závisí na jejich schopnosti pochopit pravidla hry a umění se jich držet, ale už v žádném případě ne na jejich schopnosti úspěšně dosahovat veřejně deklarovaných cílů. Mnohdy zásadní význam má subjektivní byrokratický zájem podmíněný postavením příslušných mocenských institutů ve struktuře ekonomiky země. 9 V takovémto prostředí se dualita (východ-západ, nové-staré) stává jedním z nástrojů udržení či získání moci a v důsledku i základní charakteristikou existence samostatné Ukrajiny. V takto pro západní pozorovatele zmateném prostředí je jen velmi obtížné se orientovat. Neustále si odporující prohlášení a kroky vnitřní i zahraniční politiky vedou ke stavu, který je popisován jako únava z Ukrajiny. Pravidelně se opakující ukrajinské deklarace o cíli integrovat se do Evropy (čti Evropské unie) nejsou provázeny konzistentní zahraniční politikou. Ukrajina se ve svých zahraničněpolitických projevech vidí součástí evropské civilizace, ale její ekonomické (a jejím prostřednictvím politické) zájmy často zůstávají v postsovětském prostoru. Ukrajina se tak sama odsouvá do role toho, kdo pro příliš mnoho cílů nedokáže realizovat ani první kroky vedoucí alespoň k některému cíli. Naopak, je sama vtahována do cizích her. Západ v důsledku nemožnosti zorientovat se je schopen přijmout požadavky Moskvy na roli garanta stability v regionu, i když je pro něj stále nepřijatelné, aby Rusko uplatňovalo své hegemonistické nároky i ve vztahu k Ukrajině. 10 Zahraniční politika Ukrajiny je typická tím, o čemž jsem se již okrajově zmínil, že se v zásadní míře odvozuje od aktuální vnitropolitické, resp. mocenské situace. Nebývá v zásadě výsledkem dlouhodobě definované zahraničně-politické koncepce. Jevhen Holovacha tento modus chování ukrajinského politické managementu nazval momentokracie. 11 Oles Lisnyčuk nekreativností. 12 Jednotlivé projevy ukrajinské reprezentace jsou pak vnímány především jako projev aktuálních osobních či 9 БУДКИН, Виктор СИДЕНКО, Владимир НОВИЦКИЙ, Валерий БУРАКОВСКИЙ, Игор - МАЛКОЛМ, Нейл, Украина и ЕС: либерализация сотрудничества, Политическая мысль, 2-3/ БУДКИН, Виктор СИДЕНКО, Владимир НОВИЦКИЙ, Валерий БУРАКОВСКИЙ, Игор - МАЛКОЛМ, Нейл, Украина и ЕС: либерализация сотрудничества, Политическая мысль, 2-3/ РЯБЧУК Микола, Дві України: реальні межі, віртуальні війни, Київ, Критика, 2003, ISBN , s ЛІСНИЧУК, Олесь, Президент України Леонід Кучма на міжнародній арені у 2003 році: підсумковий аналіз зовнішньополітичної діяльності глави держави, [online] URL: 4

5 korporativních zájmů či momentálního rozložení moci uvnitř státu. Tradičně pak pro pochopení obsahu sdělení, a to se týká i mezinárodní úrovně, nebývá důležitý význam slov, ale kdy a kde byla pronesena. Je přirozené, že při hledání politické a mocenské podpory, v jehož zájmu je zahraniční politika často využívána, budou užity jiné argumenty při setkání se západním politikem a jiné při jednání s ruským protějškem. Stejně tak ten samý politik při té samé události pronese jiný projev ve Lvově a jiný v Doněcku. Zahraniční politika Ukrajiny je údajně prozápadní již od doby prezidentství Leonida Kravčuka - jen se prováděla s neustálými ohledy na Rusko.13 Rusko bylo a je přijímáno na Ukrajině jako regionální hegemon bez ohledu na politickou orientaci mluvčího. I prozápadně orientovanými politiky a analytiky je soused, se kterým je nutné spolupracovat s poznámkou, že chápáno jako veliký pro Ukrajinu je tato perspektiva (pozn. spolupráce s Ruskem) možná jen skrze evropský prostor.14 Po takřka 13 letech nezávislosti se zdá, že ukrajinská státnost dokázala obhájit svou existenci a idea návratu do SSSR se politicky vyčerpala.15 Ukrajinské obyvatelstvo si zvyklo se považovat za jediného plnoprávného nositele národnostně-státního určení. O tom jsme se mohli přesvědčit během událostí okolo ostrova Tuzla v Kerčském průlivu. Navíc i přes veškeré spekulace jsou ukrajinská a ruská kultura natolik rozdílné, že se ani v minulosti nepodařilo zcela vytěsnit ukrajinskou podstatu a harmonizovat společenský život na základě ruské civilizační příslušnosti.16 Možná právě proto nelze Ukrajinu ponechat jejímu vlastnímu vývoji. Její ztráta v podobě plného podřízení Moskvě by byla citelná už z důvodu prostého faktu bezprostřední přítomnosti Ukrajiny na samých hranicích EU. Tuto možnost si uvědomují přirozeně především na Ukrajině samotné. Často je zde evropská volba vnímána převážně jako impulsivní politickoideologická reakce, jako reflexe sebeobrany před hrozbami ze strany Ruska 17 O to intenzivněji možná zaznívá volání prozápadně orientovaných ukrajinských < 13 КРЮЧКОВ, Георгий, К вопросу о стратегическом выборе Украины, Віче, 10/ РУДИЧ, Фелікс, Україна в геополітичному контексті, Віче, 11/ БУНИН, Виктор ПАРАХОНСКАЯ, Елена ПОТЕХИН, Александр, Внешнеполитические ориентации как фактор политической борьбы в Украине, Политическая мысль, 3/1997. Jako příklad opačného názoru viz např. Тарасенко, Валинтин САКАДА, Микола, Чи був СРСР імперією?, Віче, 10/ БАДЗЬО, Юрия, Национальная идея и национальный вопрос десять лет неопределенности, Потитическая мысль, 1-2/ БАДЗЬО, Юрия, Национальная идея и национальный вопрос десять лет неопределенности, Потитическая 5

6 politiků či úředníků po signálech, které by reflektovaly ukrajinské eurointegrační snahy. Olexandr Čalyj, (již bývalý) první náměstek ministra zahraničí se dožaduje povzbuzení v podobě perspektivy asociovaného členství: Na začátku mají být takové zemi, jako je Ukrajina, poskytnuty konkrétní pobídky a konkrétní cíle, které musí dosáhnout, když už jí byly jednou dány. A pokud Ukrajina nesplní své sliby, tyto pobídky pak mohou být odloženy. 18 Brusel, zdá se, pro již zmíněnou neuchopitelnost problému Ukrajina vnímá jako zásadní vývoj ve vnitropolitické a ekonomické oblasti. Ukrajinská diplomacie tak měla vždy problémy s výtkami bruselských úředníků ohledně rozvoje demokracie, svobody slova, rovnosti voleb. Často s odkazem na nedodržení těchto zásad docházelo k odložení různých kol jednání nebo již dohodnutých schůzek. Váhání ve vnitřních reformách se stává pro západní úředníky nepochopitelným, neboť p řibližně 90 % ze strukturálních změn požadovaných EU není bezprostředně spojených jen s EU. Dané změny by měly být provedeny, pokud se má ukrajinská ekonomika a společnost dostat z krize. 19 Ovšem pro Ukrajinu je eurointegrace chápána především jako civilizační volba a na druhé místo ustupuje to ostatní: Ekonomika, politika, humanitární oblast, právní stát, nedotknutelnost reálného soukromého vlastnictví a svoboda slova. 20 To sebou přináší další problém: Ukrajina nesplňuje podmínky pro vstup do EU a Kyjev to dobře ví. Jeho vnitropolitické problémy příliš nezapadají do jeho negociačního rámce, nerad o nich hovoří a chce se jim věnovat jen okrajově. Lze proto i nadále očekávat snahu Kyjeva odmítat témata vnitřních strukturálních reforem a místo toho se věnovat jiným tématům. Ostatně tuto zkušenost má i Rusko, které se s odmítáním určitých témat a ostře formulovanými nároky v jiných oblastech setkalo během rozhovorech s Ukrajinou v 90. letech. Tato taktika pak podle názoru Arkadije Mošese 21 bude spíše odrazovat Brusel od rozhovorů s Ukrajinou vůbec. Procesy vytváření sjednocené Evropy a ukrajinských společenských změn se přibližně v čase sbíhají a vyžadují sladění úsilí, aby Ukrajina unikla hrozbě zpoždění se za evropským vlakem. Důraz by měl být kladen na podporu vnitřních reforem. мысль, 1-2/ ЕС приостоновил переговоры с Украиной, [online] URL: < [cit ] 19 ПІЛЛУСЬКА, Інна, Україна-ЄС: таке непросте стратегічне партнерство, [online] URL: < 20 РУДЯКОВ, Павло, Європейський Союз Польща Україна Росія: нові засади і моделі відносин у нових історичних умовах, Інституційні реформи в ЄС, випуск 4, 2003, 80 s., ISBN , s МОШЕС, Аркадий, Между Востоком и Западом Украина и Белоруссия на европейском пространстве, 6

7 Administrativní zdroj prohloubení spolupráce Ukrajiny a EU se vyčerpal už v polovině 90. let. Pro kvalitativní změny vztahů Ukrajina EU jsou nutné změny uvnitř samotné 22 Ukrajiny. To připouští i část ukrajinských politologů, podle nichž je nutné změnit slogan v Evropě na nás nikdo nečeká na v Evropě nás nečekají takovými, jakými jsme. Jinými slovy, problém není v členství v EU, ale především v samotné Ukrajině 23. V zahraniční politice Ukrajiny lze pozorovat zvýšení její aktivity při současné absenci změn v orientaci. Vedle tendence dynamizace se projevují příznaky větší obsahovosti úkolů,24, mezi které patří upevnění mezinárodní autority a posílení role a místa Ukrajiny v mezinárodních vztazích - na rozdíl od prvních let nezávislosti, kdy hlavním úkolem bylo potvrzení nezávislosti, územní nedotknutelnosti a práva na existenci.25 Stále větší důraz je kladen na pragmatismus v mezinárodních otázkách a na regionální spolupráci. Podle pracovníků Národního institutu strategických studií současný eurointegrační model zahraniční politiky Ukrajiny spočívá v: integraci do evropských a eurointegračních struktur a institucí; spolupráci se státy SVE, účast v regionálních (subregionálních) organizacích a fórech. Přičemž aby se Ukrajina definitivně prosadila jako evropský stát, musí posílit vztahy se státy střední Evropy a regionálními organizacemi.26 Mnozí si na Ukrajině uvědomují nereálnost vstupu do EU v nejbližší době. Důležitou je pro ně ovšem otázka, zda má Ukrajina v ne příliš daleké budoucnosti reálnou šanci se stát váženým členem evropského společenství a jaké kroky má pro to učinit.27 Nelze zpochybňovat přítomnost Ukrajiny v Evropě. Otázky typu zda je Ukrajina součástí Evropy nejsou na pořadu dne. Bruselští byrokraté by si měli Московский Центр Карнеги, Гендальф, Москва, 2003, s БАЗИВ, Дмитрий, Геополитическая стратегия Украины, Институт государства и прав им. В. М. Карецкого НАН Украины, Киев 2000, 192 s. ISBN , s. 113; také ОСАДЧУК, Богдан, Україна, Польща, світ. Вибрані репортажі та статті, Київ, Смолоскип, 2001, 356 s. ISBN , s ВАСИЛЕНКО, Владимир, Что Украине делать с ЕЭП?, Зеркало недели, [online] URL: < 24 Стратегії розвитку України: терія і практика, За ред. О. С. Васюка, Киів, Національний інститут стратегічних досліджень, 2002, 864 s, ISBN , s БУДКИН, Виктор СИДЕНКО, Владимир НОВИЦКИЙ, Валерий БУРАКОВСКИЙ, Игор - МАЛКОЛМ, Нейл, Украина и ЕС: либерализация сотрудничества, Политическая мысль, 2-3/ Стратегії розвитку України: терія і практика, За ред. О. С. Васюка, Киів, Національний інститут стратегічних досліджень, 2002, 864 s, ISBN , s ПІЛЛУСЬКА, Інна, Україна-ЄС: таке непросте стратегічне партнерство, [online] URL: < 7

8 uvědomit, že pro ukrajinské zastánce Západu není urážlivé ne, ale neskutečně je uráží slovo nikdy, neboť demonstruje dávný a hluboký stereotyp Západu, že Ukrajina je legitimní část Ruska, jakousi historickou úchylkou, která by neměla existovat, a pokud by měla, pak kdesi za hranicemi evropského světa a evropského vědomí. Už proto, s ohledem na odpovědnost za vývoj na evropském kontinentu, není možné odložit Ukrajinu, vytěsnit jí jako něco neexistujícího, resp. cosi, co stojí za hranicemi kontinentu. Pro Českou republiku představuje Ukrajina stále spíše riziko než příležitost uplatnění vlastních zájmů. Tradičně citlivou je otázka množství často nelegálních migrantů, kteří zde hledají pracovní a životní uplatnění. V zahraničně-politické oblasti pak Praha vnímá Ukrajinu především jako tranzitní území ruské ropy a zemního plynu, event. jako území oddělující Západ, tj. i nás od Ruska. Konsolidaci nezávislosti a rozvoj demokratických institucí na Ukrajině vnímáme po vzoru vyspělejších evropských států jako součást zajištění bezpečnosti a stability ve střední Evropě. Jedním z hlavních důvodů takto pasivně formulovaného diskursu, nebo spíše dvou oddělených monologů, je absence informací, neexistence hlubších institucionálních vazeb, možná nezájem o hlubší pochopení procesů, které probíhají na Ukrajině. Zatímco Rusko je vnímáno prostřednictvím svého energetického bohatství a silácké zahraniční politiky, Bělorusko zejména očima organizací monitorující dodržování lidských práv, Ukrajina zůstává na periferii zájmu. Zjevně i pro Českou republiku je Ukrajina neuchopitelný problém, který není nutné řešit, neboť vlastně ani nevíme co je zač. O to do složitější situace se dostáváme, čím větší naděje vkládá Ukrajina do rozšíření EU o státy SVE. Přiblížení EU až na hranice Ukrajiny by mohlo posílit vliv evropského společenství a napomáhat vytváření občanské společnosti a prosazení přeměn na demokratický právní stát se sociálně orientovanou ekonomikou.28 Důraz by měl být kladen na rozvoj spolupráce s nestátními institucemi. Například v únoru 2003 byl ve Varšavě představen koncept nové východní politiky EU, který obsahoval následná doporučení: obnovit mechanismy konzultací státních orgánů s nevládními institucemi, navrhnout vytvoření konzultačního výboru občanských organizací při Radě 28Стратегії розвитку України: терія і практика, За ред. О. С. Васюка, Киів, Національний інститут стратегічних досліджень, 2002, 864 s, ISBN , s

9 spolupráce Ukrajiny a EU, vytvořit pracovní skupiny, jejímiž členy by byli představitelé nevládních organizací. 29 Jediným spolehlivým prostředkem, jak nadále efektivně rozvíjet vztahy s Ukrajinou, je vytvoření silné sítě horizontálních kontaktů s cílem dalšího posílení oboustranných vztahů 30 a jejich prostřednictvím napomáhat formování národní ideologie, završení procesu sebeidentifikace společnosti, optimalizace etnonacionální politiky (především na Východě a Jihu) a rozvoje občanské společnosti 31, tedy toho, co může rozšiřovaná Evropa Ukrajině nabídnout a čím si ji přikloní na svou stranu. A ČR by mohla k tomuto přispět, nejdříve ovšem musí dospět alespoň v základní míře k poznání problému Ukrajina. Závěry: Zahraniční politika Ukrajiny nevychází z jasně definované a dlouhodobě sledované strategie. Ve svých projevech reaguje na vnitropolitickou situaci a na jednání hlavních aktérů mezinárodní politiky. Vnitropolitická situace Ukrajiny vychází z historicky podmíněných faktorů. Postsovětské dědictví provázené hledáním národní identity a kulturněideologické náležitosti způsobuje nepřehlednost a nepředvídatelnost projevů aktérů ukrajinské vnitřní a zahraniční politiky. Při hodnocení postojů a projevů ukrajinské diplomacie je nutné přihlížet k této historické podmíněnosti a úzkému provázání zahraniční a vnitřní politiky. EU by neměla vnímat Ukrajinu jen jako tranzitní teritorium energetických surovin z RF nebo jako výchozí či tranzitní stát legální a nelegální migrace. Obavy z prosazení expanzionistické politiky RF by měla přetransformovat v pochopení Ukrajiny jako příležitosti realizace východní zahraničních politiky EU, jako možnost rozšíření kulturního vlivu EU dále na východ. Cestou prosazení zájmů EU na Ukrajině je rozvíjení vazeb zejména mezi nestátními institucemi, aktivizace oficiální i neoficiální politiky a regionální spolupráce. 29 Zpráva z kulatého stolu - Котнакти між людьми як елемент між Україною та Європейським Союзом: пророзиції щодо Плану дій Україна-ЄС, [online] URL: < / [cit ] 30 Zpráva z kulatého stolu - Котнакти між людьми як елемент між Україною та Європейським Союзом: пророзиції щодо Плану дій Україна-ЄС, [online] URL: < / [cit ] 31Стратегії розвитку України: терія і практика, За ред. О. С. Васюка, Киів, Національний інститут стратегічних досліджень, 2002, 864 s, ISBN , s

10 10