PŘÍRODOVĚDECKÁ FAKULTA MASARYKOVY UNIVERZITY V BRNĚ SPOLEČNOST VE STAROVĚKÉ MEZOPOTÁMII Z ANTROPOLOGICKÉ PERSPEKTIVY

Transkript

1 PŘÍRODOVĚDECKÁ FAKULTA MASARYKOVY UNIVERZITY V BRNĚ KATEDRA ANTROPOLOGIE BAKALÁŘSKÁ PRÁCE SPOLEČNOST VE STAROVĚKÉ MEZOPOTÁMII Z ANTROPOLOGICKÉ PERSPEKTIVY Alena Štefková Vedoucí práce: prof. PhDr. Jaroslav Malina, DrSc Konzultant: doc. PhDr. Blahoslav Hruška, DrSc Brno

2 Obsah 1. Abstrakt 5 2. Klíčová slova 5 3. Úvod Etnické složení.8 5. Veřejná správa Říše Moc vladařů Legitimita mezopotamských vladařů Ženy na mezopotamském trůnu Společenské vrstvy Otroci Plnoprávní občané Muškénové Manželství a rodina Právní postavení muže a ženy Uzavření manželství Zánik manželství Moc otcovská Adopce Dědická posloupnost 17 2

3 8. Oděv Obuv Oděv Oděvní doplňky Pokrývka hlavy Technické novinky Orební hospodářství Zavlažování Zákony Obyčejové právo Reformy Urukaginovy Zákony Ur-Nammuovy Právní sbírka z Ešnuny Zákony Lipit-Ištara Chammurapiho zákoník Trest smrti Tělesné tresty Ordál Literatura Písmo a rozvoj literární tvorby Hymny a modlitby Nářky Zaklínání Mezopotamské předlohy biblických vyprávění Přísloví Přísloví Bajky 36 3

4 11.7. Satiry Hádky Rozvoj mezopotamské vzdělanosti Školy a učiliště Archívy a knihovny První slabikáře, slovníky a příručky Medicína Lékařství a lékaři Lékárnictví a léky Porodní báby Náboženství Matriarchální zemědělský kult Vznik mezopotamského panteonu Hlavní božstva Hlavní trojice Astrální božstva Další bohové Démoni Chrámy a kněžstvo Věštby a osud Chrámové slavnosti Smrt, pohřeb a představy o záhrobí Umění a volný čas Malířství Pečetní válečky Hudba.54 4

5 15.4. Tanec Hry Závěr O autorce Slovník důležitých jmen a pojmů Rejstřík Seznam použité literatury Přílohy..69 5

6 1. Abstrakt Práce pojmenovaná Společnost ve starověké Mezopotámii z antropologické perspektivy se snaží vytvořit ucelený pohled na způsob života ve starověké Mezopotámii, který byl ovlivněn mnoha národy, jež se na vytvoření tohoto státu podílely. Práce rozděluje obyvatelstvo do společenských vrstev a poté se zaměřuje na rodinu, postavení jednotlivých členů a jejich práva. Okrajově je zde i zmíněno, jak obyvatelé Mezopotámie trávili volný čas, způsob jejich oblékání a možnosti vzdělání. Je zde popsán vývoj právního systému od prvních sbírek až po Chammurapiho dílo a vývoj literární tvorby, kdy mnoho příběhů bylo převzato do Bible. Větší pozornost je také věnována náboženství, kněžstvu, chrámům a slavnostem. 2. Klíčová slova Mezopotámie Sumer Babylónie Akkad etnikum společnost oděv manželství rodina náboženství zákony literatura vzdělání lékařství umění 6

7 3. Úvod Jméno území mezi Eufratem a Tigridem se během věků mnohokrát změnilo a dnes je známo pod jménem, které mu dali Řekové - Mezopotámie znamenající Meziříčí. I když o Mezopotámii okolní státy věděly, zůstávala přesto pro všechny tajemstvím, neboť Mezopotámie byla jednou z nejnepřístupnějších zemí. Na západě se rozléhala velká poušť, na severu a na východě neprostupné hory doplněné z východu močály a z jihu bránili přístupu piráti. Přesto Mezopotámie zůstávala v myslích lidí jako místo, kde stvořil Bůh Adama a Evu, místo, kde kdysi stál slavný Babylón, město, kde popletl Hospodin jazyky lidem, když chtěli postavit věž sahající až k nebesům, a také místo, kde seslal Hospodin potopu, kterou přežil jen Noe a jeho rodina. A ačkoliv starodávné kultury této země již dávno neexistují, jejich vliv i nadále přetrvává. Byl to obdivuhodný národ tvůrců, jehož vklad do světové kultury snad ani nelze docenit. Byl to národ, který přes všechna svá civilizační prvenství tragicky zahynul. Nezahynulo ale vše, co Sumerové vytvořili, neboť kultura nikdy neumírá úplně a nemizí beze stopy ani vymoženosti civilizace. Vždy se najdou národy, které si osvojí, co vytvořily jiné, a dědictví doplní vlastním přínosem. Kapitola 4. Etnické složení se snaží předložit ucelený pohled na mnohonárodnostní společnost během staletí. V kapitole 5. Veřejná správa se zaměřuji na vladaře, jejich nástupnictví a rozsah moci. Jsou zde zmíněny i ženy, jež v Mezopotámii získaly velký vliv nebo přímo vládly. Kapitola 6. Společenské vrstvy předkládá pohled na rozdělení obyvatelstva. V kapitole 7. Manželství a rodina jsem se snažila načrtnout postavení muže a ženy, uzavření a zánik manželství, dědické právo a adopce, jež byly v Mezopotámii častým jevem. Kapitola 8. Oděv je věnována způsobu odívání, různých oděvních doplňků, obuvi a pokrývce hlavy. Kap. 9. Technické novinky se hlavně zaměřuje na zavlažování a orební hospodářství. Kap. 10. Zákony sleduje historický vývoj zákonodárné moci až k Chammurapiho dílu, kap se podrobněji zabývá různými druhy trestů. 7

8 Kap. 11. Literatura je zaměřena na rozvoj písma a různé druhy literárních žánrů, jež v Mezopotámii vznikly, doplněna o různé ukázky. Kap. 12. Rozvoj mezopotamské vzdělanosti se zabývá školami, vzděláním, prvními knihovnami a archívy. Kap. 13. Medicína se snaží ukázat praktiky lékařů, jejichž život byl spjat s démony, v nichž spatřovali původce nemoci. Je zde také uvedeno několik prvních léků. V kap. 14. Náboženství je uvedeno několik nejdůležitějších božstev, která hrála v Mezopotámii rozhodující úlohu. Podrobněji se zaměřuje na kněžstvo, věštby a slavnosti, ale také na smrt, pohřeb a představy o posmrtném životě mezopotamského člověka. Poslední kapitola 15. Umění a volný čas se zabývá různými druhy zábavy, kterými lidé Mezopotámie vyplňovaly volné chvíle. Jde hlavně o různé hry, tanec a zpěv, z umění poté nesmíme opomenout malířství a unikátní pečetní válečky. 8

9 4. Etnické složení Sumerové, kteří sami sebe nazývali Sag-gig neboli Černohlavý lid, se objevují na území Mezopotámie již ve 4. tis. př. n. l., pronikli do jižní části země nazývané podle nich Sumer. Byli bílé pleti a černovlasí, menší zavalité postavy. Charakterizovaly je velké oči, úzké rty a dlouhý zahnutý nos. Na tomto území Sumerové postupně splynuli s místním zemědělským a dobytkářským obyvatelstvem, žijícím ve vesnicích. Základní civilizační přínos Sumerů tvořily nové sídlištní struktury, u vodních zdrojů začala postupně vznikat první města s centry moci (palác) a kultovního života (chrám). (Prosecký 1999, str ) Sumerové původnímu obyvatelstvu předali svou řeč i kulturu. Sumerština se v pozdějších obdobích udržuje už jen jako řeč literatury a kultu. Celkový počet Sumerů pravděpodobně nikdy nepřesáhl milion. Akkadové semitsky hovořící obyvatelstvo usedlé především v severní Babylónii přibližně od 25. do 21. st. př. Kr. Název povstal od pojmenování města Akkadu, jehož poloha není známa a jež měl založit ještě před ovládnutím celé jižní Mezopotámie muž, od něhož vzešla staroakkadská královská dynastie a který vstoupil do dějin pod jménem Sargon Akkadský. (Prosecký 1999, str.16-17) Kolem roku 2000 před Kr. putovaly semitské kmeny Babylóňanů a Asyřanů do země mezi Eufratem a Tigridem. Sídlili dohromady se Sumery a promísili se s jejich kulturou. (Marxová 2002, str.19) Akkadové hovořili akkadštinou, jež měla dva dialekty: jižní babylónštinu a severní asyrštinu. Ve zvláštní úctě měli ženská božstva, bohyní hlavního chrámu byla Ištar. Semitští Akkadové převzali sumerské klínové písmo a začali jim psát akkadsky. Převzali znalosti ze zemědělství, stavebnictví, sochařství a klenotnictví, matematice a astronomii. Převzali také sumerské náboženství a mytologii, a vytvořili si vlastní kulturu, tzv. sumersko-akkadskou Po Akkadu následuje nadvláda Gutejců, jež přišli z íránského pohoří Zagros a začali pustošit zemi. Začala nová doba Sumeru politická a kulturní renesance neboli stříbrný věk. Počátkem 19. stol. př. n. l. založil amorejský vojevůdce Sumuábum nové království v Babylóně. Jeho šestý nástupce Chammurapi (asi př. n. l.) dobyl Isin i Larsu a sjednotil jižní Mezopotámii pod jménem Babylónie. 9

10 V polovině 18. stol. př. n. l. se stává Sumer součástí starobabylónské říše. V průběhu 17. a 16. stol. př. n. l. Sumerové vymírají. Jejich města noví panovníci z části obnovili, byli však osídleny Akkady. Od konce 1. tis. pronikají do Mezopotámie Aramejci z oblasti dnešní Sýrie. Patřili do skupiny západosemitských kočovných kmenů. Aramejci nikdy nevytvořili jednotnou kulturu nebo jednotný politický útvar. V této době přestává být akkadština mluvenou řečí a nahradí ji aramejština. Churrité pocházejí z hornatých oblastí východní Malé Asie. Od pol. 3. tis. př. n. l. pronikají do zemí Předního východu a kolem pol. 2. tis. př. n. l. vytvořili v severní Sýrii a Horní Mezopotámii mocný stát. Kasité patří k horským kmenům pocházejícím nejspíše z pohoří Zagros, jež v 16. stol. př. n. l. po pádu babylónské dynastie ovládly Mezopotámii. 5. Veřejná správa V mezopotamské mytologii království sestoupilo z nebes, království dali lidstvu bohové a bůh si mezi lidmi zvolil smrtelníka jako svého zástupce. A tak byl král zodpovědný pouze bohu. Osobnost panovníka byla považována za posvátnou a chránila ji řada rituálů a magických obřadů Říše V čele byl vladař nazývaný en. I nejvyšší kněz se nazýval en původně tyto dvě funkce splývaly. Již na počátku 27. stol. byl v Kiši postaven palác vladaře odděleně od chrámu - sídla velekněze. Vládce Mebaragezi se začal titulovat lugal, tzn. velký člověk, tedy vladař nebo král. Brzy nato začínají vladaři užívat titulu ensi, tj. pán, jenž klade základ. Chrámy tedy měly původně funkci paláce, odtud jejich název égal, tj. velký dům. Nejvyšší kněz byl také vladařem. Po odluce církve od vlády však velekněz představoval politického rivala Moc vladařů Uvnitř občiny časem vznikaly rozdíly, převahu získaly hlavně osoby, jimž se podařilo získat více a lepší výrobní prostředky. Tak se vytvářela vrstva předáků, jakási 10

11 rodová aristokracie, jež se seskupovala v radu starších. Ta rozhodovala o všech důležitějších správních, hospodářských, kultovních i vojenských záležitostech celé občiny. Také obyčejní členové občiny se seskupovali do shromáždění, které někdy silou svého počtu změnilo nebo zrušilo rozhodnutí starších. Toto shromáždění se projevovalo jako sněm mužů ve zbrani, a proto je tato vládní forma označována jako vojenská demokracie. Veliký nemovitý majetek, který se podařilo chrámům soustředit, z nich učinil významnou hospodářskou a politickou sílu. Měly za povinnost stavět hradby a opevňovací zařízení a opatřovat hmotné potřeby pro případ války. Rostoucí význam sumerských chrámů vedl i k větší moci jejich nejvyššího představitele. Již v předsargonovské době využili někteří panovníci svého postavení nejvyšších chrámových představitelů k vlastnímu obohacení na úkor chrámu. Za sargonovské doby si panovník podřizuje členy chrámové hierarchie, ale podlamuje i postavení rodové aristokracie v občinách. Rodoví předáci ztrácejí svůj vliv a stávají se součástí vladařova byrokratického aparátu. Panovník byl nucen přiznávat určitou samosprávu i některým městům (např. Babylónu, Nippuru, Sipparu aj.), jejichž obyvatelé byli osvobozeni od dávek a povinných prací, města byla vyňata ze soudní moci panovníka a zproštěna vojenské povinnosti. To vedlo k oslabení panovníkovi moci. Starobabylónský stát byl absolutní monarchií, v osobě panovníka se spojovala moc zákonodárná, výkonná i soudní. Vladařova moc nebyla nijak omezena, musel se však řídit nepsanými zvyklostmi, které určovaly, jak by měl vystupovat vůči bohům a vůči svým poddaným. Specifický vztah mezi králem a božstvem se projevoval také tím, že někteří panovníci mohli být ještě za svého života zbožštěni. Asyrští vladaři byli vázáni na souhlas předáků jednotlivých měst, kteří patřili k nejbohatším obyvatelům. Zvláštní postavení měli hodnostáři, zvaní limu, jež byli voleni na jeden rok. Mezi jejich povinnosti spadaly nejdůležitější správní záležitosti. Asyrští despotičtí vladaři (od 14. stol. př. n. l) museli počítat s vrstvou vysokého kněžstva a s vojenskou aristokracií. Poté, co se tyto dvě vrstvy dostaly do vzájemných rozporů, přiblížil se konec asyrské říše. Despotický vladař mu nedokázal zabránit. Novobabylónští panovníci již nevystupují jako zástupci boha své metropole, čímž se přesunuje větší moc do rukou kněžstva, jež se několikrát pokusilo panovníka svrhnout. 11

12 5.3. Legitimita mezopotamských vladařů Korunní princ byl jmenován za života svého otce. Panovník mohl jmenovat svým nástupcem kteréhokoliv se svých synů, ale tradice vyžadovala, aby to byl syn nejstarší. Jmenování mladšího syna muselo mít zvláštní zdůvodnění a mohlo často vést k dynastické válce. Pro trůnní posloupnost však nebyla vždy rozhodující příslušnost nástupce k vládnoucí dynastii, ale roli hrály i zásahy kněžstva nebo příslušníků aristokracie, zvláště vysokých vojenských hodnostářů. Bohové udělovali legitimitu vždy pouze jedinci, nikoli celé dynastii. Tak se dostávali na trůn uzurpátoři, kteří odměňovali své příznivce různými výsadami. Např. Kug-Baba, šenkýřka v Kiši, byla za pomoci kněžstva dosazena na trůn a založila novou dynastii, Sargon Akkadský byl dle pověsti synem velekněžky vázané slibem bezdětnosti, a tak byl vychován pěstounem. Mnozí z babylónských vladařů se označovali za syna nikoho, taktéž někteří z velkých asyrských despotů byli rovněž samozvanci (např. Aššurnasirpal I. dosazený kněžstvem bohyně Ištary, nebo Sargon II., který za odměnu osvobodil chrám od daní a uvolnil samosprávu velkých měst) Ženy na mezopotamském trůnu V Mezopotámii někdy vládla i žena, buď jako manželka vladaře, kterého překonávala svou energií nebo podnikavostí, anebo také zcela samostatně. V polovině 3. tis. je to již zmiňovaná Kug-Baba z Isinu. Značnou podnikavostí prosluly Baranamtarra, žena Lugalandova, a Šag-Šag, žena Urukaginova. První vlastnila a spravovala značné nemovitosti, opatřovala doklady vlastní pečetí, stejně tak Šag-šag byla velmi hospodářsky podnikavá. Další významnou osobností byla asyrská vladařka-vdova Sammu-ramát z 9. stol. př. n. l., zvaná též Semiramis. Po smrti svého manžela vládla pět let za svého nedospělého syna Adad-nárárího III. V asyrských dějinách je osobností zcela výjimečnou, neboť jako jediná žena v celých asyrských dějinách je doložena vlastním nápisem. (Prosecký 1999, str.333) Když se její syn ujal vlády, udržela si i nadále velký vliv. Diplomatickou obratností proslula Naqi a, zvaná též Zakútu, žena Sancheribova, jež dosadila na trůn mladšího syna Asarhaddona. Svůj vliv uplatnila i na posloupnost po Asarhaddonovi. Působila na administrativní rozdělení říše na Asýrii a Babylónii. Její mladší vnuk získal Asýrii, starší vnuk se musel spokojit s Babylónií. Tímto rozdělením 12

13 dala podnět k bratrovražedné válce, která byla jedním z hlavních důvodů oslabení a posléze i rozpadu asyrské říše. Vedle Semírámis (Sammu-ramát) byla jedinou ženou, jejíž politický vliv je doložen asyrskými prameny. (Prosecký 1999, str.262) 6. Společenské vrstvy 6.1. Otroci Otroci představovali nejnižší vrstvu. Nejstarším zdrojem otroctví bylo válečné zajetí. Původně byli zajatci zabíjeni, stále větší potřeba pracovních sil však vedla k tomu, že zajatci museli pracovat na veřejných stavbách a zavodňovacích zařízení. Vznikaly zvláštní tábory, v nichž byli zajatci i se svými rodinami Dalším pramenem otroctví byla nouze a zadlužení plnoprávných osob, jež přišly o výrobní prostředky, zejména o půdu. Často rodiče prodávali své syny a dcery, aby mohli uspokojit své věřitele. Z asyrských pramenů je doložen prodej sester jejich bratry. Plnoprávný občan, který se ocitl v bídě, prodával dokonce sám sebe. Docházelo k zotročování i formou adopce dítěte, které jeho vlastní otec postoupil cizí osobě za smluvenou úplatu. Kdo nemohl zaplatit svému věřiteli dluh s úroky, stával se jeho rukojmím, pokud nemohl dát za sebe manželku nebo děti. Věřitel dlužníka využil jako pracovní síly nebo jej prodal dále do otroctví. Chammurapi omezil dlužní otroctví rodinných příslušníků dlužníka na tři roky. Dále se otroky mohly stát osoby, jež byly odsouzeny pro trestné činy nebo ručily za pachatele osobní svobodou. Zloději byli přisouzeni poškozenému jako otroci, při loupežném přepadení byly manželka a dcera pachatele dány přepadenému jako otrokyně. V případě vraždy připadl dědicům zavražděného majetek pachatele odsouzeného k smrti spolu s jeho ženou a dětmi jako otroky. Podle sumerských předpisů mohl být adoptovaný syn prodán do otroctví, popřel-li adoptivního otce nebo matku. Stejně mohl naložit i manžel s manželkou, ne však již opačně. Prodejem do otroctví se trestalo i nevraživé chování dětí vůči matce nebo mladšího bratra vůči staršímu. Byla-li matka otrokyní a otec plnoprávný občan, byly jejich děti svobodné, ovšem rovnoprávnosti s dětmi plnoprávné ženy nabyly pouze tehdy, pokud je otec výslovně legitimoval. Byla-li matka plnoprávná a otec otrokem (palácovým nebo muškénovým), byly děti svobodné a zajišťovalo se jim určité majetkové zabezpečení. 13

14 Mezopotamský otrok mohl být prodán, darován, pronajat, tvořil součást věna nebo pozůstalosti, mohl být dán jako zástava apod. Jestliže někdo zranil nebo usmrtil cizího otroka, nebo znásilnil cizí otrokyni, nebyl trestán pro ublížení na těle, vraždu nebo násilnictví, nýbrž pouze pro poškození cizí věci. Otrok mohl mít v omezené míře majetkoprávní způsobilost, mohl mít i vlastní majetek nevelkého rozsahu. Otroci mohli uzavírat manželství mezi sebou a výjimečně i s osobami plnoprávnými. Za novobabylónské doby měli otroci možnost z majetku získat prostředky na přechod do třídy plnoprávných osob. Rozlišovalo se mezi otroky v soukromých nebo veřejných službách. První patřili pod moc plnoprávných občanů. Jejich počet nebyl z počátku příliš značný, šlo o první fázi otroctví, tzv. patrimoniální. Teprve v asyrské a novobabylónské době dochází k rozvoji zemědělství a řemeslné výroby, která umožnila soukromé vlastnictví většího počtu otroků. Veřejní otroci byli ve vlastnictví paláce nebo chrámů. Zvláštní postavení měli otroci muškénů, kteří byli pod ochranou zákona. Původ otroka ovlivňoval jeho postavení, tak nejlépe na tom byli otroci, kteří se již narodili v domě svého pána a postavení otrokadomorodce bylo lepší než postavení otroka-cizince. Obvyklá byla praxe, kdy starší majitelé adoptovali svého otroka, aby o ně pečoval až do jejich smrti, po které získal svobodu. (Prosecký 1999, str.296) Otrok se poznal podle tabulky zavěšené na šíji, při propuštění otroka na svobodu byla tato tabulka rozbita. Stejný účel mělo také vpálení otrocké značky. V novobabylónské době měli otroci vypáleno jméno majitele na hřbetu ruky. Obvyklým označením otroků bylo také oholení přední poloviny hlavy, v Asýrii se otrokům propichovaly uši. Obvyklým způsobem, jakým otrok mohl získat svobodu, bylo propuštění. Chammurapi upravil výkup babylónských občanů, kteří upadli za vojenského tažení do zajetí a stali se v něm otroky. Pokud neměli vlastních prostředků na výkupné, zaplatil je za ně chrám jejich města, popř. vladař. Rodinní příslušníci, kteří se dostali do dlužního otroctví, museli být po třech letech propuštěni, bez ohledu zda dluh byl odpracován. Způsob propuštění byl různý. Mělo úřední charakter, takže nebylo napadnutelné dřívějším pánem či jeho dědici. Mohlo se uskutečnit trhovou smlouvou mezi pánem a otrokem. V mnohých případech navazovala na propuštění adopce otroka dřívějším pánem nebo uzavření manželství s bývalou otrokyní. S propuštěním na svobodu byl spojen určitý ceremoniál umývání hlavy otroka obráceného tváří k východu, snímala se otroku pouta a odebíraly se otrocké značky. 14

15 6.2. Plnoprávní občané Síla plnoprávných občanů spočívala v zemědělství nebo řemeslné výrobě a provozování obchodu. Tvořili převážnou část vládnoucí třídy, tzv. avílu. Na nejvyšším stupni společenského žebříčku stál král, který byl nejvyšším velitelem vojska, nejvyšším soudcem, nejvyšším představitelem administrativního aparátu a hrál rovněž důležitou úlohu v kultu. Velmi významné postavení zastávala rovněž úzká vrstva vysokých vojenských, palácových a chrámových hodnostářů Příslušníci těchto vyšších vrstev byli často spojeni vzájemnými sňatky. (Nováková a kol. 1998, str.88) Mezi vysoké vrstvy patřili též tzv. tamkaři, kteří kromě vlastního obchodu poskytovali i úvěr. Mezi avíly se postupem doby začala projevovat nerovnost, pramenící z jejich úspěchů v zemědělské či řemeslné výrobě. Také se od této třídy oddělila skupina obchodníků, kteří, aniž vlastnili prostředky, získávali ze zprostředkování mezi výrobci koupí a prodejem zboží Muškénové Mezi muškény se řadí osoby, které nelze zařadit do žádné z předchozích tříd. Byli podřízeni vyšším orgánům, v zákonech stály před otroky ale za plnoprávnými občany. Zákonodárce chránil nemovitý i movitý majetek muškéna. Muškénové zpravidla hospodařili na půdě, jež jim byla za určitých podmínek svěřena palácem nebo chrámem. Museli svěřenou půdu obdělávat, odevzdávat určenou část výtěžků a nesměli ji opustit mimo dobu války, kdy byli povinni se účastnit válečných tažení. Svěřené nemovitosti mohly přecházet se všemi povinnosti na muškénovi dědice, mušlínové mohli též vlastnit otroky. Muškény lze považovat za osoby stojící mimo občinu a později spjaté s provozem palácového, popřípadě chrámového hospodářství. Dle I. M. Ďjankonova je muškén osoba spjatá s palácem, usazená na jeho pozemcích a společensky stojící níže než avílu. Dle Spensera je muškén osoba v bezprostředním vztahu k paláci, jemuž služebně podléhá a jehož ochrany užívá. 7. Manželství a rodina 7.1. Právní postavení muže a ženy Žena byla brána jako pracovní síla v domácnosti, jejímž úkolem bylo opatřit potomstvo. Z dětí měli větší význam synové, kteří hospodařili po otcově smrti v jeho 15

16 domě, dcery jej po provdání opouštěly. Synové navíc byli povinni dbát o posmrtný kult zemřelého otce. Neměl-li syny, připadal tento úkol dcerám, které se zároveň staly dědičkami. Někdy se stávalo, že do rodiny, v níž byly pouze dcery, se přiženil muž, který se dostal pod moc tchána stejně jako děti, které se v tomto domě zrodily. Tento sňatek se nazýval erebu. Ve starobabylónské době je žena spjata s manželem a jeho rodinou, teprve když mu porodila dítě. Mateřství vytvořilo z ženy sice ne rovnoprávného, ale více právně zajištěného člena rodiny, než byla žena bezdětná. Za určitých okolností směl mít muž vedle manželky také vedlejší ženu nebo otrokyni, ovšem žádná z nich nebyla rovnoprávná s legitimní ženou. Otec i matka měli vůči dětem stejná oprávnění. Babylónská žena mohla uzavírat smlouvy, vystupovat před soudem jako strana nebo svědkyně, zastávat různé funkce ve veřejných orgánech, např. jako písař nebo člen soudního sboru. Byla zákonem chráněna před násilím, nactiutrháním apod. Manžel však mohl dát svému věřiteli manželku do dlužního otroctví k odpracování dluhu. Závazky vzniklé za manželství nesli oba manželé společně. Pro cizoložství mohla být trestána pouze manželka, nikdy manžel. Také rozvod byl snazší pro manžela než pro manželku. Vdově s nedospělými dětmi nebylo dovoleno uzavřít nové manželství bez soudního souhlasu Uzavření manželství Dle nejstarších pramenů je manželství vlastně kupem ženy, neboť ženich poskytoval svému budoucímu tchánu určitou částku, zvanou tirchatum. Zpravidla šlo o částku, za kterou se pořizovala otrokyně. Otec nevěsty poskytoval ženichovi věno, které bylo vyšší než tirchatum. Po smrti manželky připadlo věno jejím dětem. Ustoupil-li ženich od svatby, neměl nárok na vrácení zaplacené částky, zrušil-li dohodu otec, musel vrátit tirchatum ve dvojnásobné výši. Byla-li vypuzena manželka pro svou neplodnost, byl manžel povinen dát jí odbytné ve výši tirchata. Vedle tirchata poskytoval ženich nebo jeho otec rodině nevěsty zásnubní dar, který rodině zůstával, odstoupil-li ženich od manželství, anebo platil dvojnásobek, zrušil-li manželství otec nevěsty. Dary, které muž poskytl za manželství své ženě písemnou formou, ji měly zabezpečit v případě vdovství. Manželství vznikalo ústním prohlášením muže před svědky a nabývalo platnosti odchodem nevěsty do ženichova domu, někdy i do příbytku ženichových rodičů. (Prosecký 1999, str. 224) Zákony z Ešnunny podmiňovaly manželství uzavřením písemné smlouvy 16

17 s rodiči manželky, také Chammurapiho zákony vyžadovaly, aby manželství bylo uzavřeno písemnou formou. V Babylónii byla uzavírána manželství i s chrámovými kněžkami Zánik manželství Manželství končilo smrtí některého z manželů nebo rozvodem. Zvláštním případem je válečné zajetí manžela a jeho svévolný odchod z občiny. Vdova směla bez soudního příkazu uzavřít manželství jen tehdy, neměla-li děti, jinak soud pořídil inventář pozůstalosti, jež byla svěřena do opatrování nového manžela s podmínkou nezcizitelnosti a s povinností pečovat o děti z prvního manželství své ženy. Vdovec mohl uzavřít nové manželství bez omezení, pouze věno jeho ženy patřilo jejím dětem. Zvláštní postavení měla vdova v Asýrii, kdy za určitých povinností musela uzavřít manželství se svým švagrem jde o tzv. levirát. Podle staroasyrského práva si vdovec bral švagrovou tzv. sororát, středoasyrské zákony jej však již neznají. Rozvodu se zpravidla mohl domáhat jen manžel. Jestliže se chtěl rozvést, byl povinen vyplatit ženě odbytné, za předpokladu, že rozvod sama nezavinila. Dle Chammurapiho zákonu byl rozvod zapříčiněn hlavně neplodností manželky, kdy manžel musel ženě vrátit věno a zaplatit odbytné. Při vážné chorobě manželky musel muž vrátit věno, pokud žena s rozvodem souhlasila, jestliže byla proti němu, dal jí muž zvláštní příbytek a dával jí doživotní zaopatření. Jestliže byla manželka usvědčena ze zpronevěry nebo utrácení majetku určeného k hospodaření, mohl ji manžel bez odbytného vypudit nebo si ji ponechat jako otrokyni. Manželka, jež urážela manželka a odpírala mu manželské spolužití, byla potrestána utopením. Za cizoložství byla trestána jen manželka. Manželství mohlo také skončit válečným zajetím manžela, kdy se žena mohla znovu provdat a porodit novému manželovi děti. Vrátil-li se muž ze zajetí, byla povinna s ním znovu obnovit manželství. Děti z druhého manželství zůstávaly pod mocí jejich otce Moc otcovská Moc otce nad dětmi byla neomezená, otec však neměl právo nad jejich životem a smrtí. Pokud syn zapřel otec, byl potupně ostříhán a prodán do otroctví. Chammurapi potrestal syna, který udeřil otce, utětím ruky, nebo mohl být vypuzen z otcova domu. Dle zákonů z Ešnuny rodiče dali souhlas k uzavření manželství dcery, dle Chammurapiho otec 17

18 vybíral manželky pro své syny, poskytoval dceři věno a synovi tirchatum. Otec mohl dát své děti k věřiteli do dlužního otroctví na odpracování dluhu. 7.5 Adopce Adopce měla hlavně hospodářský význam, kdy v rodině chyběla pracovní síla, byly ohroženy budoucí příjmy plynoucí z věna anebo nebylo osoby, která by o otce pečovala ve stáří a zajistila jeho posmrtný kult. Adoptovali se nalezenci nebo děti z rodiny, kde bylo potomků nadbytek. V Asýrii se adoptovaly dívky, jež se měly provdat do rodiny jež ji adoptovala. Uplatňovalo se to zvláště mezi rodinami, které si vzájemně adoptovaly dcery, takže odpadla výplata tirchata. Dle Chammurapiho zákonů muselo být adoptované dítě, jehož rodiče jsou známi, vráceno jeho rodině, pokud o něj zažádala a zaplatila odbytné. Bezdětný adoptující mohl adopci zrušit, pokud se mu později narodilo vlastní dítě, musel ovšem adoptovanému vyplatit jako odbytné jednu třetinu jeho podílu na movitém a nemovitém majetku. (Prosecký 1999, str.13) Pokud bylo adoptováno dítě za účelem vyučení se nějakému řemeslu, mohl se vrátit ke svým rodičům jen v případě, jestliže nebyl od adoptivního otce v řemesle náležitě vyučen Dědická posloupnost Synové byli přirozenými pokračovateli otcova rodu a samozřejmými dědici s povinností udržovat posmrtný kult. Dcery nastoupily místo dědiců, když nebylo synů. (Prosecký 1999, str.324) Dcerám tedy dědický nárok nepříslušel. Dcera opouštěla dům provdáním nebo vstupem mezi chrámové kněžky, dostávala odbytné ve formě věna, jež mělo do jisté míry nahradit dědický podíl. Původně míval privilegované postavení nejstarší syn, jež nastupoval v hospodářství po svém otci. Později toto postavení rozhodovalo o podílu nejstaršího nebo také nejoblíbenějšího syna, neboť mužští sourozenci hospodařili rovným dílem na otcově pozůstalosti. Chammurapiho zákony také ustanovují, že děti zrozené otrokyní, jestliže je otec uznal za vlastní, se mohly dělit rovným dílem s dětmi zákonné manželky. Synové mohli být otcem vyloučeni z dědictví jen pro vážné důvody, jež posoudil soud. Za bezdůvodné vyloučení byli rodiče potrestáni. Chrámové kněžky, jimž otec neudělil písemně dispoziční právo k věnu, mohly věna doživotně užívat, avšak po smrti připadlo jejich bratřím. Ti byli ovšem povinni o sestru za jejího života pečovat, spravovat 18

19 řádně nemovitosti, jež tvořily její věno, a odvádět z nich sestře náležitý výtěžek. Bratři neměli na věno nárok, pokud otec zanechal chrámové kněžce k věnu volnou dispozici. Chrámové kněžky, jež nedostaly od otce věno, se po jeho smrti dělily s bratry o jeho pozůstalosti, po jejich smrti připadl jejich podíl zpět bratřím. Pouze kněžka privilegovaného Mardukova chrámu v Babylóně, která nedostala věno, měla po otcově smrti nárok na jednu třetinu dědictví a s tímto podílem mohla zcela volně nakládat. Vdova neměla po svém muži dědické právo. Chammurapi jí zajistil právo na bydlení v domě zemřelého manžela, stejně jako požívací právo k věnu a k darům, které jí manžel písemně věnoval za svého života. Tyto věci připadly po její smrti dětem. Nebylo-li takových darů, měla vdova nárok na podíl, jaký dostával jednotlivý dědic. Dětem bylo zakázáno vypudit matku z domu, pokud ovšem sama neodešla i s věnem, když její děti dospěly. 8. Oděv 8.1. Obuv V teplých krajích Předního východu chodili v nejstarších dobách všichni, včetně privilegovaných členů společnosti, bosi. (Prosecký 1999, str.287) Od akkadské říše se však obuv vyskytuje u vládců a jim blízkých hodnostářů a členů královské gardy. Nosí se především sandály, různé typy holínek a polobotek. Rozlišují se boty dámské a pánské a respektuje rozdíl pravé a levé nohy. Podrážky se obvykle zhotovují z hovězí kůže, svrchní část z kozinky, eventuelně lněné tkaniny, vnitřek může být vyložen plstí. (Prosecký 1999, str.287) Obuv je upevňována koženými pásky a tkanicemi, výjimečně i přezkami. V teplých krajích Mezopotámie dávali vždy přednost botám vzdušným a otevřeným. Od 2. pol. 3. tis. až po 1. tis. se nejvíce užívají sandály s pevnou patou, uvázané tkanicemi, v 1. pol. 1. tis. ještě doplněné pevným očkem pro palec. V Babylónii se na přelomu 2. a 1. tis. výjimečně obouvají střevíce s pletenou nebo síťovanou svrchní částí Oděv Oděv samozřejmě i zde sloužil primárně jako ochrana proti chladu a výkyvům povětrnostních podmínek, též jako ozdoba, zdůraznění předností nositele, konečně i jako symbol postavení, moci a vlivu. (Prosecký 1999, str.287) 19

20 Se zdobením začal oděv sloužil i jako symbol rozlišující společenské role muže a ženy, bohaté a chudé, charakterizoval válečníky, cizince mezi místními obyvateli. V nejstarších dobách sloužily k odívání kožešiny a hladké kůže místních zvířat, později sloužící k výrobě některých součástí oděvu (pásky, tepelné vložky), oděvních doplňků (kapsáře, tašky) a obuvi. Od 6. tis. př. n. l. se začaly zhotovovat oděvy z plátna, od 3. tis. př. n. l. se místo lnu užívá ovčí vlna. Teprve v 7. stol. př. n. l. ji začíná nahrazovat bavlna, ojediněle také hedvábí. Příze se z počátku užívala v přírodním zbarvení, takže převládaly oděvy režné, bílé a černé. Ve 3. tis. př. n. l. se objevuje červená barva, ale vzhledem k vysoké ceně se používá jen na lemech šatu, popř. pro roucha panovníků a soch bohů. S rozvojem barvířství ve 2. tis. př. n. l. se objevuje barva modrá, modrozelená, žlutozelená, hnědá, šedá a rozšiřuje se uplatnění červené. Existovaly i tkaniny pestře vzorované či barvené vzácným purpurem. Převážná většina oděvů vznikala na tkalcovském stavu a byla aranžována přímo na těle uživatele pomocí pásů, jehlic a spon. Stříhané a šité šaty se objevují až od pol. 2. tis. př.n.l. Od 3. tis. př. n. l. vznikaly látky silné a těžké na zimní ošacení a tenké, lehké a poddajné na spodní oděv nebo elegantní svrchní roucho. Okraje oděvů byly ukončeny lemy, třásněmi či krajkami, samotné oděvy pak byly zdobeny zatkávaným vzorem, dracouny, výšivkou, někdy též kovovými a jinými nášivkami. Až do konce 3. tis. se u některých druhů nerozlišovalo mezi oděvem dámským a pánským, rozdíl nastával teprve ve způsobu aranžování na těle. (Prosecký 1999, str.291) Používaly se tyto základní typy oděvů (Přílohy: TAB. I. a II.) - zavinovací suknici ponechávající horní část těla obnaženou používali fyzicky pracující muži od raných dob až po 1. tis. př. n. l. Od akkadské doby slouží jako spodní oděv. Ženy nosily od pol. 2. tis. př.n.l. dlouhou skládanou sukni oblečenou přes košili. - roucho zahalující levé rameno užívají muži od 4. tis., ženy až ve 3. tis. Od konce 3. tis. se ovinuje přes obě ramena. - svrchní oděv typu tógy aranžovaný ze širokého pruhu látky oblékali výhradně muži. - pláštěnku tvořenou širokým pruhem látky přehozeným přes obě ramena používaly ženy a vojáci. V předu mohla být sepnuta sponou, v 1. tis. př.n.l. se vyvinula v plášť s dlouhými rukávy a zapínáním. 20

21 - šál sloužil ženám k zahalení ramen, jako přehoz, k suknici, ale také vojákům. Později se začal užívat jako oděvní doplněk, především k tunikám. - košile typu tuniky je doložena od konce 3. tis. př.n.l. Mohla sahat ke kolenům nebo po kotníky, sloužila též jako spodní prádlo pod různě skládané suknice a pláště, jako svrchní šat se nosila volně nebo ozdobně přepásaná. V pozdější době měla všívané krátké rukávy a bývala bohatě vzorovaná. - kalhoty se objevily v 1. tis. př.n.l. sloužící především válečníkům na koních. Kněží se oblékali do plátěných oděvů, bílé plátno bylo výrazem rituální čistoty. Oděv měl též své symbolické hodnoty. Jestliže vazal při holdování velekráli uchopil lem jeho roucha, stvrdil tak, že se oddává do ochrany tohoto vládce. Honosné oděvy byly častým darem chrámům, odměnou za prokázané služby a ve formě určitých standardních textilií také určitý druh platu a žoldu. Hliněná tiskátka s rytým vzorem nejspíš sloužila k potisku tkanin. (zdroj: Encyklopedie Historie světa: Atlas světových dějin 1998) 8.3. Oděvní doplňky Oděvní doplňky dotvářely šat funkčně i výtvarně. Vedle pokrývek hlavy, obuvi a punčoch jde především o opasky a pásy, jehlice a spony, které udržovaly aranžovaná roucha na těle v žádoucím tvaru, různé měšce a vaky na drobnosti a cennosti, které chtěl mít uživatel při sobě a konečně šperky a ozdoby. (Prosecký 1999, str.292) Pásky měly rozličné podoby. Byly to jednoduché uvazované stuhy a šňůry, jejichž převislé konce byly ukončeny třásněmi či střapci. Přes široké řemeny, eventuálně široké, jednoduše zavinované pruhy látky, se upínaly pomocí háčků, spon a přezek úzké řemeny. Pásky i jejich uzávěry byly bohatě zdobeny tkanými vzory, výšivkami, kováním či tepanými kovovými nášivkami. 21

22 Za pásek se zasunovaly zbraně, přichycovaly pracovní nástroje, amulety, příp. i symboly úředníků a kněží. Za pasem se též nosily i různé tašky a měšce s cennými věcmi nebo kosmetickým náčiním. Ozdoby oděvu asyrských králů. (zdroj: Prosecký 1999, str.291) 8.4. Pokrývka hlavy Pokrývka hlavy tvořila důležitou, ne však nepostradatelnou součást oděvu. Sloužila jako ochrana před chladem, ale i prudkým sluncem, jako ozdoba, k úpravě vlasů a upevnění účesu, jako symbol vyjadřující postavení ve státní, kultovní či vojenské hierarchii. (Prosecký 1999, str.309) Pokrývky hlavy se regionálně značně lišily a podléhaly častým módním změnám. Pokrývka hlavy patřila mezi královské insignie i mezi hlavní znaky charakterizující příslušnost k panteonu. Za nepříznivých okolností, jako je zatmění měsíce, rozrušení či smutku, bývalo předepsáno sejmout pokrývku a zahalit hlavu kusem oděvu, případně jej ještě roztrhat. 22

23 Zlatá přilba objevená na urském pohřebišti. Těžko říci, zda helma z měkkého zlata byla skutečně nošena v boji nebo zda jenom dodávala lesku pohřební nádheře. (zdroj: Součková 1979, str.52) Pokrývka hlavy se stylizovanými býčími rohy, která charakterizovala ochranné bytosti, génie a démony, a kožešinová čepice, symbol vladařského postavení (socha Judey z Lagaše kolem r př. n. l.) (zdroj: Prosecký 1999, str.310) Ve středoasyrské době chodily ženy na veřejnosti zahalené závojem, který byl symbolicky dáván nevěstám a byl vyhrazen svobodným a vdaným ženám. Pouze neprovdané chrámové prostitutky, lehká děvčata a otrokyně nesměly pod trestem závoj nosit. Závoj kromě účesu přikrýval i část obličeje. Častým doplňkem byly též stuhy, diadémy a pásky, které zachycovaly vlasy a sloužily jako ozdoba. Mohly být různé barvy, často aby ladily s oděvem, popř. pestře 23

24 vyšívané. Ve vyšších vrstvách společnosti se nosily čelenky z plíšků drahých kovů, zlatých nebo stříbrných obrouček. 9. Technické novinky 9.1. Orební hospodářství Polní práce začínaly na podzim, kdy byla půda rozmělňována a roztloukána rýči, motykou a dřevěnými pluhy, které byly známy již v polovině 3. tis. Pole se nehnojila, neboť to zajišťovaly rozvodněné hladiny řek na jaře. Zvýšení výnosu zajišťovali střídáním různých obilných kultur, nebo tím, že nechali půdu ležel jeden rok ladem. Po přípravě půdy došlo k setbě. Původně bylo zrní seto ručně, později se začal používat pluh s připevněným trychtýřem. Po osetí se pole vláčelo. Jsou prvním známým národem, který přešel od kočovného pastevectví k usedlému zemědělství Zavlažování V Mezopotámii byly záplavy pravidelné. Začínaly vždy koncem dubna, vysoká voda trvala do července, kdy ji vystřídalo extrémní sucho. Když si povšimli souvislosti mezi vláhou a růstem obilí, pustili se do stavby zavlažovacích kanálů. Museli vodu zadržet, rozvést do umělých kanálů a využívat ji postupně. Síť kanálů, kterou od nich později převzali Babylóňané, vytvořila úrodná pole a zahrady. Zvlažování umožnilo osídlit i jižní Mezopotámii, která trpí nedostatkem přirozených srážek, ovšem jinak oplývá velmi úrodnou půdou, skýtající dobré podmínky pro intenzivní zemědělskou výrobu. (Nováková a kol. 1998, str.23) Voda byla při záplavách z velkých řek odváděna do zdrží a pomocí stavidel a propustí do soustavy velkých, někdy i splavných kanálů. Na okrajích polí byly zřizovány další zdrže, z nichž potom odbočovaly poměrně mělké zavlažovací stružky přímo k jednotlivým záhonům. Velmi hustá síť kanálů byla především na jihu. Město Lagaš bylo kanálem spojeno přímo s mořem. Stavba kanálů v hornaté Asýrii byla mnohem nákladnější, některé z nich sloužily jako akvadukty, zásobující asyrská města pitnou vodou. O vybudování kanálů se zasloužily především občiny, jež představují soubor usedlíků, které stmelovala nutnost společné práce při výrobním procesu. 24

25 V době, kdy vzrůst výroby byl odvislý především od zdokonalení vodních děl, vytvářel se organizační aparát, který do svých rukou soustřeďoval péči o jejich správný chod a rozhodoval o jejich nutnosti a účelnosti. V čelo takového aparátu se dostávaly osoby, jimž se podařilo soustředěním většího množství výrobních prostředků a osvojením si určitých znalostí vytvořit vedoucí vrstvu předáků. Kdo takovou cestou získal rozhodující slovo nad zavodňovacím zařízením, získal i moc nad celou oblastí. 10. Zákony Zákoník akkadského krále Lipit-Ištara je nejméně o 150 let starší než nejznámější zákoník Chammurapiho, ale za nejstarší zákoník světa je pokládán zákoník urského krále Ur-Nammua z konce 22. stol. př. n. l. Vystupuje proti osobám, které za vlády jeho předchůdce zneužívali svou úřední moc, stanoví pevné míry a váhy, tělesný trest nahrazoval peněžním. Zákony vydávali vládci, kteří se odvolávali na vůli bohů. Při nerespektování zákonů hrozila lidem kromě konkrétních postihů i různá prokletí. Vůle božstev spravedlnosti tak měla legitimovat vládu králů, kteří byli považováni za pozemské strážce základních morálních principů. Texty zákonů byly chráněny před úpravami a zničením božími tresty. Většina zákoníků obsahuje prolog a je zakončena epilogem. Prolog byl vlastně jakýmsi hymnem na vladaře, který je v něm oslavován jako ochránce práva a spravedlnosti. Epilog hrozí božími tresty tomu, kdo by se nějak prohřešil proti zákonům. (Nováková a kol. 1998, str.243) Obyčejové právo Zpočátku se hospodářské a společenské vztahy řídily nepsanými zvyky a obyčeji. Nejstarší klínopisné zápisy z 1. pol. 3. tis. jsou převážně hospodářského obsahu. Postupně se upevňoval určitý organizační řád, jehož vedení se dostávalo do rukou osob vládnoucí třídy. Pronikavé změny v hospodářských a společenských poměrech již nedokázaly postihnout dosavadní obyčeje. Psané právo se stalo nutným především k ochraně příslušníků vládnoucí třídy Reformy Urukaginovy Reformy sumerského vladaře Urukaginy z Lagaše z 24. stol. patří mezi nejstarší známé dílo. Urukagina předkládá dílo jako smlouvu s lagašským hlavním bohem 25

26 Ningirsuem a prohlašuje se za vykonavatele jeho vůle. V prologu je výkaz o chrámových a jiných veřejných stavbách, dále vypočítává činy, jimiž jeho předchůdce poškozoval nejen občiny, ale i kněžstvo. Další část již obsahuje vlastní reformy, jako odstranění nepořádků a zlořádů, vracení nemovitostí chrámům, snížení dávek, zákaz vydírání a zajištění veřejné bezpečnosti. Byly sníženy vysoké poplatky za rozvod a s tím spojen zákaz, aby žena náležela dvěma mužům. Reformy však nedosáhly zamýšleného cíle, neboť Urukaginův odpůrce, Lugalzaggesi z Ummy, zničil Urukaginovo panství dříve, než se mohly uplatnit Zákony Ur-Nammuovy Ur-Nammu byl zakladatel III. dynastie urské z poloviny 21. stol. a je pokládán za nejstaršího zákonodárce. V prologu vystupuje Ur-Nammu jako vladař z boží milosti, jenž tlumočí vůli bohů. Mluví o založení svého panství v Uru, zdůrazňuje odstranění různých zlořádů, připomíná zavedení pevných měr a vah. Kněžstvo marně očekávalo, že Ur-Nammu bude hledět na jejich zájmy, tak jako kdysi Urukagina. Z dalšího obsahu je známo jen pět předpisů. V prvním musela osoba obviněná z čarodějnictví prokázat svou nevinu vodním ordálem božím soudem, při němž jen náhoda rozhodovala o životě a smrti. Další předpis stanovil odměnu za přivedení uprchlého otroka jeho pánovi. Ve zbývajících třech předpisech jsou určeny tresty za různé druhy ublížení na těle, kdy je uplatněna zásada majetkové náhrady Právní sbírka z Ešnunny Jsou to nejstarší akkadsky psané zákony z pol. 20. stol. V čele sbírky stojí krátký úvod, jež obsahoval datování díla. Celkem sbírka obsahuje 60 předpisů, z nichž první obsahuje cenové a mzdové tarify. Značná pozornost je věnována rodinnému a manželskému právu. Řada ustanovení upravuje různé smlouvy, zvláště trhové. Trestní právo nezná krevní mstu ani odvetu. Převážná část trestů byla majetková. Smrtí se trestalo manželčino cizoložství, znásilnění provdané ženy, únos dítěte a krádež spáchaná v noci. 26

27 10.5. Zákony Lipit-Ištara Dílo známé jako Zákony Lipit-Ištara obsahuje fragmenty sumersky psaných zákonů, k nimž byly později přiřazeny další nalezené významné fragmenty. Všechny části lze považovat za opisy staršího díla, který byl vryt do kamenné stély. Původní text měl asi 1200 řádek, z nichž je dnes sotva třetina srozumitelná. V prologu se Lipit-Ištara představuje jako zmocněnec bohů, jejichž příkazy má uskutečnit. V epilogu jsou především sankce za přestoupení těchto zákonů, z nichž se mnohé zabývají poměry otroků, předpisy upravují manželství mezi plnoprávným občanem a otrokyní, jež se provdáním stává plnoprávnou, stejně jako děti zrozené v tomto manželství. Manželství je monogamní, dědické právo měli jen synové, mezi něž se dělily otcovské movitosti. Lipit-Ištara připouštěl vedlejší manželku jen v případě oslepnutí manželky nebo postižení těžkou chorobou, stejně jako při neplodnosti. Pokud mu porodila dítě, měl povinnost jí obstarat oděv, obilí a olej. Nesměla však bydlet s jeho manželkou. Nemovitosti zůstávaly nerozděleny. Dcery měly dědický nárok jen tehdy, pokud byly chrámovými kněžkami. Lipit-Ištara též uzákonil, že kdokoliv se ujal opuštěné usedlosti a pracoval na ní po tři roky, získal k ní vlastnické právo. Lipit-Ištara vyhlásil své zákony pro celý Sumer i Akkad, ovšem ve skutečnosti nepřekročily svou platností hranice Nippuru a Isinu. Měly však velký vliv na zákony Chammurapiho Chammurapiho zákoník Chammurapi datoval druhý rok své vlády jako rok, kdy dal zemi právo. Na vrcholu přední strany stély je reliéf zobrazující Chammurapiho, jak přijímá od Šamaše (boha Slunce a spravedlnosti) zákony. Pod reliéfem je 16 sloupců textu, na zadní straně 28 sloupců. Byly psány ještě dle archaického způsobu odprava doleva a v řádcích. V prologu jsou nejdříve pronesena jména bohů, po nichž následuje jméno Chammurapiho. Poté mluví král o svých činech, o všem, co učinil pro svou zemi, města a lid. Prolog poté přechází přímo v zákonodárnou část. Zákony jsou psány akkadštinou. Ve srovnání se staršími sumerskými i akkadskými zákony je toto dílo mnohem propracovanější. Větší skupiny předpisů upravují určitý druh právních a hospodářských vztahů, ovšem dílo je značně nesystematické. V čele stojí předpisy procesní, dalších 120 předpisů upravuje majetkoprávní vztahy v nejširším slova smyslu. Téměř čtvrtinu tvoří předpisy rodinné, manželské a dědické. 27

28 Zbytek představují předpisy trestní, mzdové tarify a několik ustanovení o otrocích. Každý z předpisů řeší konkrétní právní případ, ale nevyjadřuje se v obecném měřítku. Dílo slouží k upevnění vladařovy vlády a pozic vládnoucí třídy. Chammurapi byl také reformátorem, např. omezil kněžskou vrstvu v soudnictví. Neruší však a nemění dosavadní uspořádání hospodářských a společenských vztahů. Zákony byly vyhlášeny krátce před vladařovou smrtí, takže již neměl tolik času na jejich prosazení. Přesto toto dílo nebylo ve své formální dokonalosti překonáno ani starořímskými zákony dvanácti tabulí, s nimiž je často srovnáváno. Kopie části klínopisného textu prologu Chammurapiho zákoníku. I. sloupec. (zdroj: Prosecký 1999, str.420) 28

29 Babylónský král Chammurapi přijímá od boha Šamaše zákony. Hlavice bazaltové stély, Babylón, 18. stol. př. n. l. (zdroj: Prosecký 1999, str.421) Trest smrti Hrdelní trest zásadně stíhá přímo viníka. Podle sumerských rodinných zákonů byla manželka, která zapřela svého muže, odevzdána řece. V Lipit-Ištarových zákonech byl trest smrti udělen za vloupání do domu. V zákonech z Ešnuny byl trest smrti udělen za noční lup na ohrazeném poli muškéna a vloupání do jeho domu, smrtí se trestal věřitel, který bezohledným zacházením zavinil smrt muškénovy ženy nebo syna, kteří byli u něj v dlužním otroctví, stejně se trestal únos nebo cizoložství vdané ženy. V Chammurapiho zákonech je trest smrti u téměř čtyřiceti různých trestných činů. Např. krádež palácového a chrámového majetku, únos dítěte, vloupání, loupež a krádež při požáru, zneužití moci vojenským velitelem, za bezdůvodné nařčení z vraždy, čarodějnictví nebo krádež. Trest smrti byl někdy spojen s konfiskací veškerého jmění pachatele, např. při křivém nařčení z čarodějnictví byl majetek přisouzen nařčené osobě. Podle středoasyrských zákonů byl trest smrti udělen za vraždu spojenou s vniknutím do domu oběti, za znásilnění vdané ženy, za smrtelné zranění těhotné ženy, za potrat, který si žena úmyslně přivodila, za čarodějnictví aj. Trest smrti byl vykonán např. utopením, upálením, naražením na kůl či usmýkání pachatele dobytkem. 29

30 10.8. Tělesné tresty Objevují se až v Chammurapiho zákonech, neboť se zde uplatňuje pravidlo oko za oko, zub za zub, úd za úd. Jinými tresty bylo vypíchnutí oka, vyříznutí jazyka, utětí ucha, utětí ruky. Potupným trestem bylo též zmrskání před veřejným shromážděním, které se hojně uplatňovalo v asyrském trestním právu Ordál Prostředek, který byl na starověkém Předním východě používán při řešení různých sporných záležitostí. (Prosecký 1999, str.294) Lidé se pokoušeli spojit s božstvy, která jim měla poskytnout řešení. Nejznámější je vodní ordál používaný již od 3. tis. př. n. l. Osoba, která se podrobila zkoušce, musela skočit do vody (na určeném místě za přítomnosti oficiálních autorit) a uplavat určitou vzdálenost. Pokud vystoupila z vody v pořádku, byla očištěna. Jestliže nedokázala vzdálenost uplavat, nebo když se utopila, byla vinna. Při neúspěchu v plavání se musela vrátit k soudu pro trest, kromě případu, že se utopila. Zkoušce se podrobila jen jedna ze sporných stran, vybraná losem. Tomuto řešení se dle Chammurapiho podrobovala žena obviněná z cizoložství či osoba obviněná z čarodějnictví. 11. Literatura Písmo a rozvoj literární tvorby Když Sumerové přišli na území Mezopotámie v polovině 4. tis. př. n. l., ještě písmo neznali. Nejstarší sumerské písemné památky pocházejí přibližně z roku 3100 př. n. l. Sumerové považovali písmo za dar bohů. Mezi lid je přinesl urucký král Enmerkar, syn prvního krále po potopě světa a vnuk boha slunce Utua. Mezi první písemné doklady patří prosté záznamy hospodářské a účetní. Po více než tisíciletí se sumerské báje a eposy předávaly jen ústním podáním. Postupně si vytvořili asi 2000 znaků, poté jejich počet snižovali až se ustálil na znacích. Piktografické znaky vyjadřují celá slova zobrazením vyjadřovaného předmětu. Znaky se ale stále zdokonalovaly, až znak nevyjadřoval přímo předmět, ale i slovo, kterým se tento předmět nazýval. Tak dospěli Sumerové k fonetizaci znaků a k vytvoření znaků pro celá slova, pro části slov, pro slabiky a nakonec i pro hlásky. Sumerské piktografy se vyvinuly v abstraktní klínopisné znaky. 30

31 Sumerové nejdříve psali do sloupců shora dolů, ovšem postupem doby začali psát do řádků zleva doprava. Psali na hliněné tabulky čtvercového či obdélníkového tvaru. Jako hlavní psací materiál sloužila hlína. Jen nejdůležitější nápisy byly vtesány do kamene, zejména na kuželovité sloupy, na mezníky nebo při velmi významných příležitostech do skalních stěn. Po příchodu Aramejců je hliněná tabulka nahrazena papyrem a pergamenem. Význačným znakem mezopotamských literárních děl byla jejich anonymita. Zcela výjimečně se objeve jméno písaře, který text opsal nebo zapsal. Pouze u historických textů nebo u zákonodárných děl je uveden panovník, který dal k jejich složení příkaz. Místo podpisu používali pečetní válečky, které vlastnil každý svobodný občan a nosil jej na šňůrce kolem krku. Váleček také značil bohatství a postavení Sumerů, neboť se vytvářel z různě drahých materiálů a byl různě bohatě zdoben. V pozdně babylónské době se kromě pečetních válečků objevují též pečetní prsteny a pečetítka z polodrahokamů a kovů. Mocenský vzestup Asýrie byl spojen s vydáváním sumerských děl s akkadským překladem. Změny v textu bývaly někdy záměrné. Šlo buď o tvůrčí činnost písaře, anebo vyplývaly z nových politických poměrů Hymny a modlitby Představují oslavné písně pravděpodobně přednášené sólisty a sborem za hudebního doprovodu strunného nástroje nebo bubnu. Často popisují určitou skutečnost. Mohou být psány v 1., 2. nebo 3. osobě, nebo dochází ke střídání. Hymny opěvují bohy, panovníky, chrámy a města. Chetitský Hymnus na slunce vznikl o deset století později než sumerské hymny a první sumerské eposy jsou o patnáct set let starší než Homérova Iliada a Odysea. Slunce, můj pane, spravedlivý soudce, králi nebes a země! Ty spravuješ zemi a určuješ hranice, ty dáváš sílu. Jsi spravedlivé, znáš slitování. Ceníš si spravedlivého člověka a podporuješ jej, 31