AntropoWebzin Číslo 3/2010 ISSN

Transkript

1

2 AntropoWebzin Číslo 3/2010 ISSN Vychází třikrát ročně. V Plzni vydává AntropoWeb při Katedře Antropologických a historických věd při FF, ZČU v Plzni Editor: Bc. Petr Tůma Výkonná redakce: Bc. Pavla Hrdličková, Bc. Pavlína Chánová, Bc. Zuzana Trávníčková Redakční rada: Prof. RNDr. Ivo T. Budil, Ph.D., DSc. (Katedra antropologických a historických věd, FF ZČU v Plzni) Mgr. Lenka Budilová (Katedra antropologických a historických věd, FF ZČU v Plzni), Mgr. Tomáš Hirt, Ph.D. (Katedra antropologických a historických věd, FF ZČU v Plzni), Doc. PhDr. Petr Charvát, DrSc. (Katedra antropologických a historických věd, Centrum blízkovýchodních studií, FF ZČU v Plzni), Doc. PhDr. Oldřich Kašpar, CSc. (Katedra sociálních věd, FF, Univerzita Pardubice), Michaela Kuzmova, Ph.D. (Katedra bohemistiky, Filologická fakulta, Jihozápadní Univerzita Neofita Rilského v Blagoevgradu), Doc. Petr Lozoviuk, Ph.D.(Institut für Sächsische Geschichte und Volkskunde, Dresden), Mgr. Martin Paleček, Ph.D. (Katedra filozofie a společenských věd, FF, Univerzita Hradec Králové), Doc. Vladimir Penčev, Ph.D. (Ústav pro folklor Bulharské akademie věd, Sofia), Doc. PhDr. Lydia Petráňová, CSc. (Etnologický ústav AV ČR, v.v.i.), Mgr. Michal Tošner, Ph.D. (Katedra antropologických a historických věd, FF ZČU v Plzni), PhDr. Jiří Woitsch, Ph.D. (Etnologický ústav AV ČR, v.v.i.) Vydávání časopisu je v roce 2010 podporováno grantem AntropoWebzin 2010 přiděleným v rámci Studentské grantové soutěže ZČU pod číslem SGS Úprava a sazba: Petr Tůma Cover: David Švanda AntropoWeb Katedra antropologických a historických věd Sedláčkova Plzeň redakce@antropoweb.cz, p.tuma@antropoweb.cz c AntropoWeb 2010 Publikováno pod Creative Commons 3.0 Unported License

3 141 OBSAH Editorial Aplikace strukturální analýzy na japonský mýtus Andrea Beláňová Obraz druhého: příklady z francouzských dějin (kontext a proměny) Pavel Sitek Romantismus, osvícenství a fantastický hrdina Nikola Balaš Žena v tradičnej kultúre Slovenska: menštruácia, panenstvo, materstvo (so zameraním na nečistotu a tabu) Kamila Beňová Sociální reprezentace autismu jako antropologicky relevantní téma Filip Ćwierz, Denisa Sedláčková Výzkum lidové percepce problematiky zdravotnických poplatků Zuzana Trávníčková Kulturní revitalizace v současném Baskicku Martin Chochola Etnicita a jazyk (na príklade zmiešaných slovensko-britských rodín v Londýne) Dagmara Bacová Etnická a socio-profesná identita a konflikt(na príklade multietnického priestoru zaoceánskych lodí) Zuzana Krátká Vztah spišských Romů k přírodě ve světle antropologických teorií Vojtěch Pelikán O vojvodovských Bulharech Marek Jakoubek Migrace a etnokulturní procesy jako součást každodennosti bulharského venkova Barbora Machová Pochod živých Odpověd na pochody smrti? Zbyněk Tarant Židé Afriky Vznik a současná podoba představy o židovském původu nigerijského etnika Igbo Hana Štěpánková Mně bylo osmnáct let a vdávala jsem se z čistý lásky. Vývoj svatebního obřadu v komunistickém Československu Lenka Balvínová, Tereza Kryšpínová Orální historie ve výzkumu neoficiální hudební scény punku a nové vlny v 80. letech v ČSSR Jan Bárta Ta naše písnička irská Kontext živé produkce irské tradiční hudby na území České republiky Daniel Vališ Identita(y) obyvatel tádžického Pamíru Tomáš Retka Pamírský dům v Badachšánu Libor Dušek Problematika nucené migrace z antropologické perspektivy: Vnitřní vysídlení v Ázerbájdžánu Helena Masníková Vchynicko-tetovský plavební kanál: Příspěvek ke studiu industriální krajiny Tereza Blažková

4 142 TABLE OF CONTENTS Editorial The structural analysis of a japanese myth Andrea Beláňová Image of the Other: examples from the French history (context and transformations) Pavel Sitek Romanticism, Enlightenment and Fantastic Hero Nikola Balaš Women in the traditional culture of Slovakia: menstruation, virginity, motherhood (with focus on uncleanness and taboo) Kamila Beňová Social representation of autism as topic relevant for anthropology Filip Ćwierz, Denisa Sedláčková Research of public perception of regulation fee problematics Zuzana Trávníčková Cultural revitalization in contemporary Basque Country Martin Chochola Ethnicity and Language (on the example of slovak-british families in London) Dagmara Bacová Ethnical and socio-professional identity and conflict (on the example of multi-ethnical space of cruise ships) Zuzana Krátká Relationship of Romanies from Spiš to Nature in Light of Anthropological Theories Vojtěch Pelikán On Vojvodovo Bulgarians Marek Jakoubek Migration and ethnocultural processes as a part of everydayness of Bulgarian village Barbora Machová March of the Living A response to the Death-Marches? Zbyněk Tarant Jews of Africa The Jewish origins of the Igbos from Nigeria creation and contemporary manifestations of this concept Hana Štěpánková I was eighteen and got married out of real love Evolution of wedding ceremony in communist Czechoslovakia Lenka Balvínová, Tereza Kryšpínová Oral History and Unofficial Music Scene Punk and the New Wave in the Czechoslovakian Eighties Jan Bárta This Irish Song of Ours Performing Irish Traditional Music in the Czech Republic Daniel Vališ Identity(ies) of the inhabitants of the Tajiks Pamir Tomáš Retka Pamiri house in Badakhshan Libor Dušek Anthropological point of view on the forced migration phenomenon: Internally displaced persons in Azerbaijan Helena Masníková Vchynicko-tetovský Floating Canal: Contribution to the Study of Industrial Landscape Tereza Blažková

5 143 Vážení čtenáři, EDITORIAL v letošním třetím čísle AntropoWebzinu, které opět vychází i v tištěné podobě, Vám představujeme vybrané písemné verze příspěvků, které zazněly na 6. mezinárodní studentské vědecké konferenci AntropoWebu, jež proběhla 21. a 22. října 2010 v Plzni. Konference nesla podtitul Antropologie? Ano! Antropologie! a její organizátoři si dali za cíl ukázat, že antropologie není vědou tematicky vyčerpanou, či dokonce mrtvou, ale že má pořád své nezastupitelné místo ve společensko-vědním bádání a pořád má ještě co objevovat a zkoumat... O tomto faktu svědčí i mimořádná účast studentů a mladých badatelů na konferenci, která se tak stala jedním z historicky největších setkání studentů antropologie a příbuzných disciplín nejen na půdě Západočeské univerzity v Plzni, ale i celé České republiky. Výjimečný rozsah konference ilustruje i těchto několik čísel: 48 přihlášek na konferenci z celé České republiky, Slovenska, Velké Británie, Ukrajiny a Ruska; 42 přednesených příspěvků v 11 tematicky zaměřených panelech témata příspěvků se různila od teoreticky zaměřených studií věnujících se moderní společnosti přes antropologii genderu, náboženství až k příspěvkům vycházejícím ze studia etnicity přistěhovalců a migrantů; od biologické antropologie přes antropologii krajiny až ke zprávám z terénních výzkumů na Balkáně a na Dálném východě. Ze 42 příspěvků, které zazněly na konferenci, jich bylo 21 autory zpracováno do písemné podoby, připomínkováno v recenzním řízení a následně zařazeno do tohoto vydání AntropoWebzinu. Realizace 6. mezinárodní studentské vědecké konference AntropoWebu byla umožněna díky podpoře Západočeské univerzity v Plzni v rámci projektu Studentské vědecké konference (SVK ) a publikace textů byla podpořena projektem Studentské grantové soutěže (SGS ) a dále i vedením a pracovníky Katedry antropologických a historických věd FF ZČU v Plzni. Náš dík za úspěšný průběh konference i přípravu sborníku v neposlední řadě patří i dobrovolníkům z řad studentů a dalších kolegů, kteří nám byli nápomocni. Na následujících stránkách na vás tedy čekají tyto texty: v tematicky a metodologicky pestrém úvodu čísla je jako první zařazena stat Andrey Beláňové, která využila model strukturální analýzy mýtů Clauda Lévi-Strausse a aplikovala jej na klasickou japonskou kroniku Kodžiki a příběh sourozenců Amaterasu a Susanoo. Dále následuje studie Pavla Sitka zabývající se proměnou vnímání jinakosti ve Francii v 19. a 20. století se zaměřením na způsoby konstruování dichotomizace my x oni. Ve třetí studii se snaží Nikola Balaš ukázat na kořeny fantastické literatury a analyzuje postavu osamělého romantického hrdiny v duchu přechodového rituálu Victora Turnera. Další skupina textů se zaměřuje na tělesnost a lidské zdraví z antropologické perspektivy: naleznete zde práci Kamily Beňové popisující vnímání panenství, menstruace a mateřství v tradiční slovenské lidové kultuře; poté je zařazena studie Filipa Cwierze a Denisy Sedláčkové, kteří na příkladě autismu demonstrují teorie Michela Foucaulta a Paula Rabinowa, a koncept biomoci v moderní společnosti. Poslední text Zuzany Trávníčkové se zaměřuje na aktuální problematiku zdravotnických poplatků a postoje k nim v různých socio-ekonomických skupinách obyvatel města Plzně. Následujícím textům je společné téma kulturní revitalizace, etnicity a etnické identity: Martin Chochola se věnuje výzkumu jazykového a kulturního revitalizačního procesu v Baskicku v období od r do současnosti. K jazyku a etnicitě se obrací i Dagmara Bacová, jež se zaměřila na slovensko-britská manželství a sebe-identifikaci slovenských migrantů v Londýně, a dále je zde zařazen příspěvek Zuzany Krátké zabývající se multietnickým prostředím posádek na palubě zaoceánských lodí, především s ohledem na komunikaci a interakci etnické, socio-profesní a náboženské identity jednotlivých členů posádky. K této skupině textů pak můžeme přiřadit i článek Vojtěcha Pelikána revidující vztah Romů/Cikánů k přírodě a ukazující důležitost vymezení kultura x příroda pro formování identity spišských Romů/Cikánů. Z terénního výzkumu v Bulharsku vycházejí články Marka Jakoubka a Barbory Machové: v prvním se autor věnuje badateli dosud opomíjené skupině Bulharů v české vesnici Vojvodovo v Bulharsku. V druhém se autorka zaměřuje na migraci a etnokulturní procesy jako součást každodenního života obyvatel bulharského venkova. Další dva texty se zabývají otázkou židovství: Zbyněk Tarant popisuje Pochody živých, největší projekt na připomínku a uctění obětí nacistických koncentračních táborů. Studie Hany Štepánkové se pak zaměřuje na etnickou skupinu Igbů z Nigérie, kteří se tradičně považují za Židy. Autorka zkoumá historické kořeny této sebeidentifikace a sebeprezentace a současné projevy víry v židovský původ jako výrazu igboského nacionalismu. Pro následující články je společným tématem nedávná historie a metoda oral history: prvním je studie autorek Lenky Balvínové a Terezy Kryšpínové věnující se vývoji svatebního obřadu v komunistickém Československu, ve které popisují především zcivilnění a zesoukromění obřadu a jeho využití ve sféře politické. Jan Bárta ve stejném období naopak sleduje vývoj neoficiální hudební scény především pak punku a nové vlny v 80. letech 20. století. Hudba tentokrát irská lidová hudba a její produkce v ČR je hlavním zájmem Filipa Vališe, který ve své práci využívá koncept pole Pierra Bourdieu jako analytického modelu pro studium hudby a hudební produkce. Z terénního výzkumu v Tádžikistánu vycházejí články Tomáše Retky a Libora Duška. První autor se věnuje problematice identity Pamírů v kontrastu s ostatními obyvateli Tádžikistánu; Libor Dušek se zaměřuje na tradiční

6 144 architekturu pamírského domu v symbolické perspektivě a její výpověd o historii, religiozitě a kultuře Pamírců. Terénním výzkumem, tentokrát v Ázerbájdžánu, se zabývala Helena Masníková, která se ve své práci následně zaměřila na fenomén nucené migrace v důsledku ozbrojeného konfliktu a okupace Náhorního Karabachu. Přítomné číslo AntropoWebzinu pak uzavírá Tereza Blažková s příspěvkem zabývajícím se Vchynicko-Tetovským plavebním kanálem a změnou využívání a vnímání krajiny v důsledku industrializace od konce 18. století. Doufáme, že podobně jako konference vzbudí toto (prozatím) nejrozsáhlejší a tematicky nejpestřejší číslo AntropoWebzinu ohlas mezi čtenáři a AntropoWebzin bude i nadále respektovaným periodikem, sledovaným a čteným nejen studenty společensko-vědních disciplín, ale i jejich staršími a zkušenějšími kolegy. Těšíme se, že i 7. mezinárodní studentská konference AntropoWebu připravovaná na podzim 2011 bude poctěna takovým zájmem jako v roce letošním a bude stále odborně kvalitním a inspirativním setkáním nejmladší (nejen) antropologické badatelské generace, a přispěje tak k podpoře a rozvoji antropologického a společensko-vědního bádání dnes již zdaleka nejen na půdě Filozofické fakulty ZČU v Plzni. Pavla Hrdličková, Pavlína Chánová, Zuzana Trávníčková a Petr Tůma Durham a Plzeň, listopad 2010

7 ANTROPOWEBZIN 3/ Aplikace strukturální analýzy na japonský mýtus Andrea Beláňová Ústav religionistiky,filozofická fakulta, Masarykova univerzita, Brno The structural analysis of a japanese myth Abstract The article reflects using of famous structural analysis of Claude Lévi-Strauss on an old Japanese myth of Amaterasu and Susanoo which refers to the disappearance of the sun. French scholar left a monumental work which is a big challenge for every student of anthropology and all cultural studies. His specific way of analyzing the myth searches for the universal structure of human thinking. Lévi- Strauss focused especially on the myths of North American Indians where his theory works quite perfectly. What happens if we try to apply his approach on a myth from the cultural area which is absolutely different? Can this view bring something new? And what does it tell about Lévi- Strauss s method itself? Key Words structural analysis, Claude Lévi-Strauss, Japanese myth, Amaterasu and Susanoo ÚVOD CÍLEMtéto práce bylo zjistit, jak by vypadala aplikace jedné z nejslavnějších teorií zabývajících se problematikou mýtu na konkrétní pramenný materiál. Tento pokus by pak měl při dodržení správného postupu ukázat možné slabiny a přednosti dané teorie. Pro tuto práci byla zvolena strukturální analýza mýtu francouzského antropologa Clauda Lévi-Strausse. VÝBĚR MATERIÁLU Je známo, že Lévi-Strauss vycházel ve svých analýzách primárně ze souboru severoamerických mýtů. Mým cílem bylo naopak zvolit materiál z co nejodlišnějšího kulturního okruhu. K tomuto účelu se japonská kronika Kodžiki z 8. století n. l. jeví jako ideální případ, kde se zachovalo tzv. primordiální myšlení. To podle Lévi-Strausse ještě nerozlišuje mezi skutečným a pomyslným, a je rovněž základem veškerého lidského myšlení (Antalík 2005). Setkáváme se zde také s odlišnými narativními postupy, a samozřejmě se zcela jiným náboženským systémem. Hned zpočátku je třeba zdůraznit, že Lévi-Strauss se při analýze nezabýval pouze mýtem jediným, nýbrž ho zajímaly především různé varianty jednoho příběhu, které při interpretaci hrály důležitou roli. Z rozsahových důvodů jsem se však zabývala pouze variantou jedinou, která by mohla popřípadě posloužit jako výchozí materiál pro další práci. Amaterasu a Susanoo MÝTUS O ZMIZENÍ SLUNCE Ačkoliv je Kodžiki uceleným souborem mýtů, které na sebe navazují a odkazují, je možné vysledovat jednotlivé příběhy s jasným začátkem a závěrem. Jedním z těchto dílčích vyprávění je i popis konfliktu mezi božskými sourozenci, dětmi stvořitelů světa Izanami a Izanagiho. První ze sourozenců, krásná Amaterasu, je popisována jako zářící bohyně slunce, která je nejen jeho vládkyní, ale zároveň jak hovoří sám mýtus toto nebeské těleso představuje. Susanoo sice není jejím jediným sourozencem, rozhodně jde však o postavu nejvýraznější. Bývá popisován jako nezkrotný a zuřivý bůh bouře, Kodžiki mu při jeho narození připisuje také vládu nad mořem. Zatímco Amaterasu je bohyní veskrze pozitivní povahy, boha Susanoo bychom mohli v typologii mytologických bytostí označit jako tzv. trickstera, tedy postavu, která svými šprýmy a naschvály přináší zásadní zvraty v ději i běhu světa. Příběh božských sourozenců Příběh, o jehož analýzu se zde pokusím, začíná nejasně definovanou sázkou mezi sourozenci, která se týká kvality zplozených potomků. Susanoo se domnívá, že v této sázce zvítězil a projevuje svou radost různými společensky nevhodnými činy. Nejprve protrhá hráze na rýžovišti, které stavěla jeho sestra vlastníma rukama. Poté svými výkaly znečistí nebeský palác, ve kterém bohyně každým rokem obřadně pojídá první plody. Amaterasu se ale z lásky svého bratra zastává a omlouvá jej. Tvrdí, že bratr jen zvracel v opilosti a ke svému ničení měl důvod. Její smířlivost ale u bratra vyvolá ještě větší řádění. Zaživa sedře kůži z nebeského grošáka a provalí jej střechou paláce, ve kterém Amaterasu s tkadlenami tká božský oděv. Jedna tkadlena v šoku narazí lůnem do člunku a na místě zemře. Bohyně Amaterasu, znechucená a vyděšená činy svého bratra, se odebírá do nebeské jeskyně, kde se zavře. Tímto okamžikem se setmí nad celou zemí, kraj je pustošen všemožnou zkázou, a bohové a bohyně naříkají. Následně se všichni shromáždí u úkrytu Amaterasu a snaží se vymyslet řešení situace. Přinutí kohouty ze země věčného života, aby neustále kokrhali, vytepají zrcadlo, nechají vyrobit náhrdelník, obstarají si věšticí náčiní a ozdobí vchod do jeskyně. Následně nad sebou mladičká bohyně Ame no Uzume ztrácí vládu, svléká se do naha a začíná tančit. To bohy a bohyně rozesměje tak, až se celá země otřásá. Zvědavost přinutí bohyni Amaterasu vykouknout ven. Ptá se po důvodu radosti bohů ve chvíli, kdy je celá

8 146 ANTROPOWEBZIN 3/2010 země zahalena tmou. Ame no Uzume odpovídá, že bohové se radují, nebot našli bohyni ještě zářivější a krásnější, než je Amaterasu sama. Nastaví jí zrcadlo, a jakmile se k němu udivená Amaterasu přiblíží, je vytažena ven a ostatní bohové zabraňují jejímu návratu do jeskyně. Naráz se celá země rozjasňuje. Susanoovi bohové rozkazují, aby za trest vykonal hojnou obět, ostříhal si vousy a nehty, a posílají ho do vyhnanství. Binární opozice STRUKTURÁLNÍ ANALÝZA Při hledání struktury nyní převyprávěného příběhu musíme začít u nejvýraznějších prvků příběhu, které nazýval Lévi- Strauss jako mytémy (Antalík: 2005). Můžeme jim rozumět jako základním stavebním prvkům mýtu, podobně jako lze jazyk rozložit na nejmenší možné prvky, fonémy. V této kapitole se však nezastavím u pouhého vyhledávání mytémů, nýbrž se pokusím vytvořit z nich logické dvojice, po vzoru Lévi-Strauuse pak nejlépe kontrastní, tedy tzv. binární opozice. Těchto opozic se v příběhu viditelně nabízí celá řada. Především jde o sourozenecký pár, bratra a sestru, zároveň muže a ženu, kteří se od sebe význačně liší povahou i chováním. V příběhu pak nalezneme také výraznou opozici světla (slunce) a tmy (absence slunečního svitu). V úrovni emocí bychom mohli hovořit o kontrastu radosti a agresivity, popř. láskyplné náklonnosti a zklamání. Z příběhu pak vystupují ještě další výrazné prvky, které bychom mohli vyjádřit v následujících dvojících: oslava znečištění, budování ničení, první plody výkaly, nebesa - vyhnanství, svět jeskyně, kohouti ze země věčného života utýraný nebeský hřebec, nebeská tkadlena umírající na poranění lůna mladá bohyně tančící nahá svůdný tanec, truchlící Amaterasu smějící se bohové. Při bližším pohledu ale zjistíme, že nejde o opaky absolutní, ale narážíme na jisté nevyrovnanosti v jejich vzájemných vztazích. Nevyrovnaní sourozenci Zdálo by se, že v opozici bratr a sestra není nic nevyrovnaného. Z předcházejících mýtů Kodžiki se ale dozvídáme, že Amaterasu je velkou bohyní, která se svému otci zrodila poté, co si promnul levé oko při rituální očistě po návratu z podsvětí. Z pravého oka se zrodil jiný velký bůh, bůh měsíce Cukujomi. O něm ale ve zde analyzovaném mýtu není žádná zmínka. Bůh Susanoo se zrozuje, když si Izanagi umývá nos, a stává se bohem moře (v jiné verzi mýtu bohem bouře). Z tohoto hlediska tedy není své sestře roven a jakýkoli konflikt s ní musí vždy skončit jeho neúspěchem. Setkáváme se zde tedy s neobvyklou situací, kdy proti sobě stojí bohové odlišné moci. Z tohoto nerovného boje navíc proti očekávání vychází vítězně žena. Není bez zajímavosti, že Lévi-Strauss podobný případ nijak nereflektuje, ačkoliv se problematice nebeských těles v mýtech věnuje poměrně podrobně (např. Lévi-Strauss 2007: ). Vždy ale počítá s tím, že slunce a měsíc se vyskytují společně, at už je jejich vztah či pohlaví jakékoliv. Analýza vztahů Sledujeme, že Susanoo jedná oproti očekávání své sestry. Ačkoliv je radostný, začíná ničit. Nikoliv však náhodně, nýbrž se zaměřuje na nejcitlivější místa, soustředí se na destrukci toho, co jeho sestra buduje nejen pro sebe, ale pro celou zemi, potažmo kulturu. Amaterasu je tedy vskutku ztělesněním dobra a růstu, je dárkyní slunečního svitu a cenných plodin (rýže, prvních plodů). Susanoo ovšem toto plození ve prospěch společnosti systematicky narušuje. Místo aby své sestře ženě ploditelce byl nápomocný, uchyluje se k maření jejích plánů. Jeho chování nepřináší žádný prospěch, svým způsobem ale vyrovnává stav situace, podobně jako např. bouře čistí ovzduší. Amaterasu z lásky svého bratra stále omlouvá, a tím mu dává prostor pro další harmonizaci, vyrovnávání sil. Susanoo ale sestře není roven a tento příliš velký dar nedokáže přijmout. Naopak, je ještě více popuzen a obzvlášt krutým způsobem zabíjí nevinné božské zvíře, které své sestře okatě předhodí. Takový čin by možná ještě mohl být omluven, kdyby nezpůsobil smrt jedné z tkadlen. V této optice destrukce a opětovného plození je příznačné, že tkadlena v šoku naráží lůnem do člunku. Tato scéna evokující pohlavní akt, který je jednoznačně spojený s plozením, má ale nepřirozený průběh a končí smrtí (destrukcí, popřením plození). Sledujeme, že na tuto situaci Amaterasu zareaguje rovněž popřením plození a uchyluje se (jakožto ztělesnění životadárného slunce) do jeskyně, která zjevně ztělesňuje smrt (zásvětní život, opak světla, nicotu). V tuto chvíli je země zachvácena destrukcí (pustošena zkázou) a bohové pláčou nad tímto neadekvátním stavem. Nevyrovnanost je třeba vyřešit. Není s podivem, že v tomto místě mýtu již není nutné, aby byl Susanoo aktivní, nebot jeho činy stále působí (ač smrt tkadleny nebyla zřejmě jeho přímým úmyslem). Jedním z kroků, který bohové podniknou, je povolání kohoutů ze země věčného života (tedy tvory nepodléhající destrukci), aby (bez přestání!) kokrhali, a tím opět negovali zmar panující v zemi. Dalším opatřením je výroba ( plození ) náhrdelníku a zrcadla (které tím, že zrcadlí, vlastně znásobuje a tedy i plodí realitu). Je ale nezbytné, aby v protikladu k mrtvé tkadleně a příliš milující bohyni vystoupila postava, která sexualitu (plození) nebude negovat ani nadhodnocovat, ale svým chováním ji přiměřeně usměrní. Touto postavou je mladičká bohyně Ame no Uzume. Svůj čin sice začíná destrukcí (rozbitím džbánu), jde ale o krok vědomý (na rozdíl od Susanoova ničení). Vázání révy do kytic můžeme naopak vnímat jako symbolické tvoření. Teprve nyní nad sebou Ame no Uzume (řízeně) ztrácí vládu a svléká se do naha. Předvádí erotický tanec, přičemž její počínání vyvolává u bohů pobavení. Vidíme, že zatímco obraz (ač nepřirozeného) sexuálního chování (smrt tkadleny) v předchozím případě vyvolal neadekvátní negativní reakci (Amaterasu se uchyluje do jeskyně) a přílišná lás-

9 ANDREA BELÁŇOVÁ: APLIKACE STRUKTURÁLNÍ ANALÝZY NA JAPONSKÝ MÝTUS 147 kyplnost u Amaterasu (tolerance svého bratra) vyvolala jen další ničení; nyní naopak dochází k vyvolání uvolněné radosti. Ta nutně přiláká pozornost bohyně Amaterasu. Na dotaz po původu v této situaci neočekávané radosti dostává odpověd, že byla nalezena zářivější (plodnější) bohyně. Tato informace je pro Amaterasu natolik nepřijatelná, že ji donutí opustit jeskyni a pohlédnout do zrcadla, čímž dochází k obnovení světla, a tím i plození. Provaz natažený u vchodu do jeskyně má zabránit opětovnému návratu k destrukci. V tuto chvíli musí ještě bohové (plnící v tomto mýtu roli pasivního regulujícího prvku mezi dvěma extrémními póly) určit v nově nastolené situace místo Susanoovi. Jelikož nedokázal destrukci ovládnut ve společensky přijatelných mezích, je nucen svou roli (boha ničitele) opustit. Symbolicky se jí vzdává vykonáním hojné oběti, ostřiháním vousů a nehtů, a odchodem do vyhnanství. Tabulka mytémů V příběhu byly nejprve vyhledány nejvýraznější mytémy, které byly následně spojeny do binárních opozic. Analýzou vztahů v těchto párech byly identifikovány dva základní pojmy, jejichž vztah mýtus řeší. Tyto pojmy byly pracovně nazvány jako oblast destrukce (zmaru, smrti, ničení, ukončování) a plození (tvoření, vznikání, znovu-obnovování). Tyto dva základní životní procesy jsou mýtem reflektovány jako kontrastní a nastolení jejich rovnováhy je nezbytné. Tento konkrétní mýtus zpracovává témata způsobem, který je naznačen v následující tabulce mytémů. Inspirací pro tuto tabulku bylo Lévi-Straussovo zpracování mýtu o Oidipovi (Chlup 2009: 17). Tabulka je záměrně vytvořena tak, aby její čtení po řádcích odpovídalo chronologii příběhu. jako příliš velký dar k podcenění plození. Lévi-Strauss v konkrétním případě Oidipova mýtu připouští možnost řešení opozic tím, že je v mýtu nalezen mytém hrající roli jakéhosi středního člena, který je zprostředkujícím prvkem mezi opozicemi (Chlup 2009). Pokud v případě jedné opozice tento střední člen nalezneme, můžeme jej analogicky převést i na opozici druhou, a tím vyřešit zdánlivě neřešitelný problém. Jak by vypadala aplikace tohoto postupu na zde analyzovaný mýtus? Jak již bylo zmíněno, mýtus zpracovává dvě velká, vzájemně propojená, životní témata: plození a destrukci. Představitelem bezhlavého ničení je zde postava boha Susanoo, který přesáhne akceptovatelnou míru destrukce. Jeho chování má navíc původ v protikladné emoci, v radosti. Tento problém není v mýtu nijak prvoplánově řešen. Zaměříme-li se ale na druhou opozici, uvidíme poněkud jiný případ. Amaterasu nejprve přesáhne míru (tvořivé) lásky, když svého bratra omlouvá, ačkoliv porušil společenská pravidla. Na jeho další čin pak reaguje negací své plodivé funkce a ukrývá se do jeskyně. Podobné popření zdravé sexuality symbolizuje i smrt tkadleny. V příběhu ale narážíme ještě na další výrazně erotický moment, tedy mytém, který nestojí v žádné opozici. Jedná se o scénu, ve které vystupuje Ame no Uzume. Tato bohyně přináší do obou extrémů plození střední polohu, když svou sexualitu využije ke správnému účelu: k obnovení plození (tedy vylákání Amaterasu z jeskyně). Tím řeší nevyváženost vztahu mezi dvěma póly plození. Tím, že v sobě zároveň integruje symboly destrukce (rozbití džbánu) i plození (vinná réva), se potvrzuje její klíčová role v příběhu. Ame no Uzume je navíc schopná své šílenství ovládnout vědomě, čímž dokáže něco, co Susanoo neuměl. Vidíme tedy, že problém destrukce můžeme analogicky převést na opozici plození, která v příběhu řešení má. ZÁVĚR Obrázek 1. Tabulka mytémů Interpretace vztahů mezi opozicemi a jejich řešení Již jsme viděli, že mytémy samy o sobě žádný význam nemají (Chlup 2009). Tento význam získávají až ve vzájemných opozicích. Mezi těmito opozicemi můžeme ale ještě dále sledovat vzájemné vztahy. Pokud i nadále vezmeme za vzor Lévi-Straussovo zpracování mýtu o Oidipovi, můžeme z výše uvedené tabulky vyvodit tento vztah: přílišná destrukce se má k agresivní radosti Boj pohlaví, koloběh života...? Pokusím se nyní odpovědět na otázku, jak identifikovaná témata interpretovat v kontextu japonské kultury. Zmiňovala jsem opozici bratra a sestry, postavu bohyně i problematiku sexuality. Můžeme tedy mýtus považovat za jedno z vyjádření k tématu jakéhosi boje mezi pohlavími? Řeší se zde skutečně konflikt mezi mužem a ženou? Na tuto otázku zřejmě nelze odpovědět zcela kladně. Japonská společnost je v tomto ohledu velmi jasně hierarchizovaná. Dalo by se namítnout, že mýtus dodává ženě, v běžné společnosti podřazené muži, status ploditelky, která ovládnutím své sexuality řeší mužský sklon k destrukci. Takové vysvětlení je ale příliš jednoduché, a navíc neodpovídá Lévi-Straussovu přesvědčení, že mýtus nelze chápat jako jednoznačnou reprezentaci etnografických dat, tedy například i sociálního života, ale spíše jeho možné alternativy (Lévi-Strauss 2007: 161). Tuto genderovou problematiku podrobněji rozebírá i Allan Grapard ve svém příspěvku věnovaném pozici

10 148 ANTROPOWEBZIN 3/2010 muže a ženy v japonské společnosti ve vztahu k přírodnímu a kulturnímu aspektu. Autor tvrdí, že muž je považován za reprezentaci kulturního prvku, nebot je od něj vyžadována sociální organizace. K této roli musí nutně popřít svou biologickou stránku, k čemuž dochází rituálním očištěním. Žena je oproti tomu definována jako ze své přirozenosti přírodní, spojená se smrtí a periodami neviditelnosti. Kulturní je v tomto kontextu chápáno jako čisté a přírodní jako nečisté (Grapard 1991: 10 11). Binární opozice Lévi-Strausse se nám zde vynořují zcela spontánně. Podstatná je ovšem nerovnováha mezi těmito opozicemi, kterou Grapard demonstruje v tomto konkrétním mýtu na aktu svlékání. Když se svlékne bohyně Ame no Uzume, způsobí to smích a pozdvižení (i u samotného Amaterasu), nebot jde o akt biologický. Když ale totéž učiní otec božských sourozenců Izanagi při rituální očistě, není smích na místě, nebot se jedná o kulturní, a tedy závažnější záležitost (Grapard 1991: 10 11). Tato interpretace se s předchozím výkladem v zásadě nevylučuje, a naopak strukturu mýtu založenou na binárních opozicích potvrzuje. Další možností je vnímat opozice jako dva základní procesy života, které se jeví natolik nadpřirozené, že je nutné vyjasnit si jejich vztah. Nevyzpytatelný proces plození, počínaje úrodou a narozením člověka konče, bylo nutné empiricky zakotvit. Takovým ztělesněním je právě sexualita. Život je ale stejně tak charakterizován druhým procesem, totiž umíráním, destrukcí, zánikem. Je stejně neoddělitelnou součástí života jako plození, ale ještě hůře ovládnutelný. To dokazuje i Susanoo, jehož ničení pochází z emoce radosti, a dokud nezasáhnou bohové, nelze jej zkrotit. Společně s japonským myšlením se tedy můžeme ptát, jak zajistit, aby společnost plně nepodlehla těžko ovládnutelnému procesu destrukce a ničení. Mýtus z tohoto dilematu nabízí východisko. Proti ničení nejasného původu a nedozírných následků staví opětovnou reprodukci zajištěnou zdravou sexualitou. Jedině udržení sexuální síly v mezích mezi příliš velkou náklonností (tolerance Amaterasu) a úplnou negací plození (Amaterasu se uchyluje do jeskyně, smrt tkadleny) je způsobem, jak udržet rovnováhu v běhu společnosti. Jinou interpretací uchýlení bohyně Amaterasu do jeskyně by mohla být například snaha o vysvětlení konkrétního přírodního jevu, v tomto případě zřejmě zatmění slunce či slunovratu. Tento müllerovský pohled na mýtus jako vysvětlení přírodního dění nelze popřít, jak potvrzuje i rituál, který se na náš mýtus váže. Breen a Teuween ale upozorňují, že toto primitivní vysvětlení nemůže stačit (Breen, Teuween 2010: 132). Mýtus má podle nich další ideologické a politické aspekty, nebot Amaterasu není pouze bohyní slunce či tkadlenou, ale je zároveň považovaná za předka vládcovské linie a v mýtu ukazuje, že bez ní svět nemůže fungovat (Breen, Teuween 2010: 132). Autoři si všímají například odlišného důrazu na tuto bohyni v kronice Nihon šoki, která je jen o málo mladší než Kodžiki, a právě v kronice Kodžiki, kterou nechal zkompilovat vládce Tenmu a jako vládce v Ise měl na Amaterasu osobní vazbu (Breen, Teuween 2010: ). Zároveň zde můžeme vysledovat včlenění mýtu o ženských kněžkách Sarume, které rituálně oslavovaly úsvit a jež představuje postava Ame no Uzume, nebo odkazování k božskému původu zrcadel jako rituálních objektů. Autoři jsou přesvědčeni, že mýtus o Amaterasu a Susanoo je především odrazem vývoje v pozici japonského vládce a jeho dvoru v rámci měnícího se politického systému (Breen, Teuween 2010: 139). Otázkou samozřejmě je, jak by tyto námitky a doplnění zapracoval do své koncepce sám Lévi-Strauss a jsou-li pro jeho analýzu vůbec relevantní. Lévi-Straussova hra Nebude snad mylné tvrdit, že Lévi-Strauss se snažil o nalezení struktury, která by byla univerzální, ne-li v lidské mysli, pak alespoň ve všech mýtech, jak se s nimi po celém světě setkáváme. Touto strukturou by mělo být myšlení v opozicích, díky němuž se mohou jednotlivé systémy považované za náboženství stát v naší představě jen klasifikačním systémem. Hledání struktury spočívá především v identifikování mytémů, tedy nejvýraznějších prvků v daném příběhu, popř. mytologickém celku. Pro tuto identifikaci ovšem neexistuje žádný jednoznačný klíč. Existují samozřejmě prvky, které můžeme obecně považovat za opozice, kterým by měla být věnována badatelova pozornost. To jsou například kontrasty jako muž žena (zde bratr-sestra), světlo-tma či přírodní-kulturní. Další mytémy se ale dle mého názoru velmi často odvíjejí od badatelovy libovůle. V tomto mýtu jsem se zaměřila primárně na prvky plození a zmaru. Stejně jsem při analýze mohla ale začít od témat, jako je individualita v kontrastu ke společnosti (Susanoo potrestaný za své činy kolektivem), nebeské v opozici k přízemnímu (nebešt an odchází do vyhnanství) nebo svévole v kontrastu ke konvenci (svévoli pak vidíme v chování obou sourozenců). Je snad některý prvek více mytémem než jiný? Nemůže dospět jiný badatel ke zcela odlišným závěrům? Lévi- Strauss si samozřejmě byl vědom toho, že jeho metoda závisí i na subjektivitě badatele. Otázkou je, kde tato závislost má své hranice. Problém výpovědní hodnoty závěrů bych spatřovala také v malém korigování empirickým materiálem. Lévi- Strauss svou teorii záměrně vybudoval tak, že má být bohatší než samotná empirie. Teprve výsledek badatelova experimentu je s konkrétní empirií konfrontován. V případě tohoto konkrétního japonského mýtu zřejmě nelze vyvrátit, že se japonská společnost setkávala s tématy, jakými jsou plození a zánik. Zajímavější tedy bude reflektovat jiné možnosti výklady mýtu. Závěrečné zhodnocení Cílem práce měl být pokus o aplikaci Lévi-Straussovy strukturální analýzy na japonský mýtus. Pro složitost a objemnost Lévi-Straussova díla jsem si nečinila ambice plně vyhovět všem pravidlům této metody ani přinést

11 ANDREA BELÁŇOVÁ: APLIKACE STRUKTURÁLNÍ ANALÝZY NA JAPONSKÝ MÝTUS 149 definitivní závěry. Chtěla jsem především zjistit, s jakými základními problémy se setkáme, chceme-li s Lévi- Straussovou proslulou teorií v praxi pracovat. Na první pohled je metoda poměrně srozumitelná. Jednotlivé kroky dávají smysl a jsou pro badatele vskutku zajímavou hrou, během které získává na mýtus zcela nový náhled. Skutečně se zdá, jako bychom pronikali do netušené struktury příběhu. Postupem času ale badatel zjišt uje, že ne pro každý mytém nachází jasnou opozici, respektive váhá, co za onen mytém považovat a co bude pro usnadnění práce snadnější vynechat. Rozhoduje se, zda se v daném případě jedná o mytém, nebo pouze samoúčelné okrášlení příběhu. Nalezne-li hledané opozice, pokouší se rozuzlit jejich vztah co nejzodpovědněji. V tomto okamžiku se ale opět musí spolehnout na svou intuici, která mu pomůže odhalit souvislosti. Přiznejme si tedy, že Lévi-Straussova koncepce byla sice velkým přínosem, vždy ale existuje více rovin mýtu a vysvětlení, která se zvláště s ohledem na běh dějin mohou vzájemně prolínat. POUŽITÁ LITERATURA [1] ANTALÍK, D Jak srovnávat nesrovnatelné. Praha: OIKOY- MENH. [2] BREEN, J., TEEUWEN, M A New History of Shinto. Chichester: Blackwell Publishing. [3] GRAPARD, A Visions of Excess and Excesses of Vision: Women and Transgression in Japanese Myth. Japanese Journal of Religious Studies. 18 (1): [4] CHLUP, R Strukturální antropologie včera a dnes: Sto let Claude Lévi-Strausse I. Religio: Revue pro religionistiku. 1: [5] CHLUP, R Strukturální antropologie včera a dnes: Sto let Claude Lévi-Strausse II. Religio: Revue pro religionistiku. 2: [6] Kodžiki: japonské mýty Bratislava: CAD Press. [7] LÉVI-STRAUSS, C Strukturální antropologie - dvě. Praha: Argo. [8] LÉVI-STRAUSS, C Mythologica I: Syrové a vařené. Praha: Argo. *Příspěvek je písemnou verzí přednášky, která zazněla na 6. mezinárodní studentské konferenci AntropoWebu podpořené ZČU v Plzni v rámci projektu SVK Publikace textu byla podpořena ZČU v Plzni v rámci projektu SGS

12 150 ANTROPOWEBZIN 3/2010 Obraz druhého: příklady z francouzských dějin (kontext a proměny) Pavel Sitek Katedra antropologických a historických věd a Katedra románských jazyků, Fakulta filozofická, Západočeská univerzita v Plzni, pavelsitek@volny.cz Image of the Other: examples from the French history (context and transformations) Abstract Following text deals with the problems of relationships between the French society and the other. The emphasis is put on the context and discourses of political elites during the 19 th and 20 th century that influenced the creations and the transformations of structured representations not only of the other but also of itself. The other was connected to different menaces and anxiety about (national) identity, with a cultural and social thread. In this article we propose three examples to demonstrate that perception of the other changes during the time in dependence on the context. Key Words France, public discourses, alterity, the other, immigration, 19 th and 20 th century I. MY A ONI V KAŽDÉ společnosti a kultuře existovaly a budou existovat hranice mezi my a oni. Antropologie, která do centra reflexe umístila také jinakost, tak zůstává sociální vědou, která nabízí vědecké závěry nutné pro výklad a pochopení současného světa. Tento příspěvek nevychází z analýz primárních dat. Jde o určitou syntézu usilující o představení několika důležitých fenoménů z oblasti alterity na příkladu francouzské zkušenosti. Tento postup by měl v prvé řadě představit teoretické uchopení fenoménu jinakosti francouzským filosofem Paulem Ricoeurem a jeho interpretaci doplněnou o historický rozměr fenoménu my a oni. V druhé řadě, na vybraných příkladech ukázat v historické perspektivě proměny náhledu na toho druhého na diskursivní úrovni. V řadě třetí by předcházejícím postupem mělo dojít k ilustraci vlivu veřejných diskursů na vytváření strukturovaných reprezentací toho druhého a zároveň relativizovat zakořeněné stereotypy v oblasti imigračních otázek. Za čtvrté konečně se pokusím na takto vystavěném základě dojít k určitým generalizacím. PŘÍSTUP K FENOMÉNU TOHO DRUHÉHO Vztah k druhému, jak tvrdí J.-F. Bayart, autor publikace Iluze identity (Bayart 1996), je ve své podstatě jedním z ustavujících momentů každé společnosti. (Bayart 2008: 205) Povaha fenoménu jinakosti a toho druhého jsou v centru řady antropologických, sociologických i historických výzkumů. V tomto článku je za základní východisko považováno uchopení tohoto fenoménu francouzským filosofem Paulem Ricoeurem. Z jeho závěrů plyne, že v tradičním dialektickém rozdělení na my a oni existuje hranice, která je svou povahou dvojí,: (... ) vlastní já obsahuje jinakost [toho druhého, pozn. autora] do té míry, že ani jedno nemůže být promýšleno bez druhého, nebot jedno prochází druhým (... ). (Ricoeur 2003: 14) Při interpretaci této citace vyplývá, že určité já, potažmo určité my se definuje na základě určitých skutečností. Toto já, a tedy i my, jehož já je součástí, je však zároveň definováno a vymezováno prostřednictvím toho druhého, tedy prostřednictvím oni. Při výzkumu, at již určitého kolektivního my, nebo kolektivního oni, a určitých obrazů, at již sebe sama, nebo obrazu druhého, je nezbytně nutné mít stále na paměti čtyři úrovně, které francouzský arabista a politolog Bruno Etienne shrnuje následujícími otázkami: Jak vidím druhého?, Jak druhý vidí mne?, Jak vidím sám sebe? Jak druhý vidí sám sebe? (Etienne 2007: 329) DŮLEŽITOST KONTEXTU Jelikož v předkládaném textu jsou prezentovány příklady obrazu druhého z francouzských dějiny, je nutné na základě výše uvedené krátké úvahy položit otázku, kdo ve francouzském kontextu představuje kategorii my a kdo oni, konkrétněji: kdo jsem já a kdo ten druhý? Odpověd nemůže být jednoznačná, nebot je jisté, že v určitém kulturně-společenském kontextu existuje velké množství my a velké množství oni. Přesto, obecně lze říci, že zásadní kolektivní my představuje ve francouzské společnosti my Francouzi, které se vymezuje vůči oni přistěhovalci, kam jsou ale zároveň obvykle zahrnováni i potomci přistěhovalců, kteří často disponují francouzským státním občanstvím, a jsou tedy oficiálně také Francouzi. Přičemž, oni je v kontextu několika posledních desítek let zosobněno přistěhovalci ze severní Afriky a jejich potomky, především pak Alžířany, jejichž přítomnost je významnou částí francouzského veřejného mínění vnímána jako problém.

13 PAVEL SITEK: OBRAZ DRUHÉHO: PŘÍKLADY Z FRANCOUZSKÝCH DĚJIN 151 Nicméně, koncepce druhého, reflexe hranic daného my a vztahy k druhému jsou, více než jakákoliv jiná problematika, spojené s historickou zkušeností (... ). (Schnapper 1998: 24) To ve skutečnosti znamená, že v závislosti na historických podmínkách dochází k zániku starých a ke vzniku nových hranic. (Wihtol de Wenden 1996: 153) Vymezit přesně kategorii toho druhého, aniž bychom vymezili určitý historický moment, je velice komplikované, ne-li nemožné, nebot v průběhu času má kategorie toho druhého velmi proměnlivý charakter. To logicky znamená, že před Alžířany a jejich potomky nutně toho druhého zosobňoval někdo jiný. Otázku, kdo byl také považován za druhého, se pokusím zodpovědět v následující části příspěvku, a to prostřednictvím tří příkladů z 19. století zasazených, s ohledem na možnosti rozsahu textu, do velice schematicky nastíněných kontextů, abych posléze představil současný stereotypní pohled na toho druhého. Především půjde o shrnutí popisu obrazu utvářeného na úrovni diskursů, jejichž držiteli byly především francouzské politické a intelektuální elity. Tedy obrazu jedinců, kteří obecně sloužili jako vědomý či nevědomý prostředek k vymezení a definování sebe sama; společenských, kulturních i geografických hranic. Obrazu toho, kdo byl vnímán, zobrazován a popisován především jako nebezpečí a hrozba. II. VYBRANÉ PŘÍKLADY 19. STOLETÍ Výchozím bodem reflexe je skutečnost, že diskursy šířící určité, specificky zabarvené reprezentace migrací vnímané jako problém, se ve francouzském veřejném prostoru objevily až v posledních dvou desetiletí 19. století. Tedy v době, kdy se území Francie plošně rozšířilo nejen národní vědomí, ale také vymezování cizinců vůči tomu, kdo byl považován nebo kdo se považoval za Francouze: Imigrace se jako problém objevila ve francouzských veřejných diskursech mezi léty , tedy v době, kdy vstoupil do širšího povědomí rozdíl mezi cizincem a Francouzem. (Noiriel 2007b: 17) Z této skutečnosti plynou následující otázky: Kdo byl považován za toho druhého před tím, než se v centru zájmu objevil cizinec? Kdo byl představován jako nebezpečný pro francouzskou společnost a sloužil jako vědomý či nevědomý nástroj vymezení sebe sama? V jakém kontextu byl tento obraz formován? NEBEZPEČNÝ VESNIČAN 19. století je období plné hlubokých transformací, kontinuit i diskontinuit vývoje francouzské společnosti, změn politických režimů či vzniku různých ideologických a myšlenkových proudů. Z tohoto komplexního momentu vybereme jen několik, pro náš výklad relevantních fenoménů. Za prvé jde o vývoj politické scény, který byl mezi lety ovlivňován režimem první a druhé restaurace, v jehož čele stál nejprve král Ludvík XVIII. (králem mezi lety ) a posléze Karel X. ( ). [Samozřejmě s výjimkou takzvaných sto dní Napoleona Bonaparteho (březen až červen 1815).] Je evidentní, že v závislosti na Velké francouzské revoluci vykrystalizovala nová společnost, která teprve se značnými obtížemi hledala vhodné politické uspořádání. V čele s králem a dvoukomorovým parlamentem skládajícího se z Poslanecké sněmovny a Sněmovny pairů se z Francie měla stát konstituční monarchie. (Démier 2000: 17 77) Pro období restaurace je však příznačný politický režim navracející se k vládě zosobněné králem, který symbolizoval princip autority vycházející z královské tradice ve Francii, a odmítající suverenitu lidu. (Carpentier a Lebrun 2000: 267) Z řečeného plyne, že za vlády Ludvíka XVIII. se ve Francii zrodil velmi specifický politický režim, jehož politické elity usilovaly o vymazání symbolů revoluce (Furet 2007: 21 25), a tím také o návrat ke starému režimu (ancien régime). Přes tuto skutečnost je část vlády Ludvíka XVIII. (mezi lety ) hodnoceno jako období liberální. (Furet 2007: 47) Tendence směřující francouzskou společnosti ke starému režimu vrcholily za vlády králova bratra tedy Karla X., do něhož své naděje vkládaly ultraroayalisté, nebot představoval potencionální možnost podpory pro realizaci jejich plánů. Uskupení ultraroyalistů se formovalo od roku 1815 především z jedinců, kteří nesouhlasili s režimem Ludvíka XVIII. Postoje jim vlastní je směřovaly proti individualismu ve společnosti. Podporovali aktivity církve a tradiční rozdělení společnosti. Vyznávali ekonomický protekcionismus před liberalismem a zároveň se stavěli proti technickému pokroku transformující se společnosti. Mezi další charakteristiky tohoto proudu lze zařadit především zdůrazňování konzervativních hodnot (např. v oblasti náboženství či uspořádání společnosti) či podporou církve. Ultraroyalisté se zároveň snažili vyprofilovat svým patriotismem, a to především vůči liberálům a stoupencům Napoleona. Základní charakteristiky ultraroyalistického proudu učinily z ultraroyalistů extrémní pravici, která se během první fáze druhé restaurace propracovávala k důležitým postům v administrativě, aby ovládla politický život ve 20. letech 19. století. (Demier 2000: ) V podobném politickém ovzduší nebyl prostor pro chudší a neurozené vrstvy společnosti. V politickém režimu restaurace šlo především o to, aby byl lid udržen mimo politickou moc, mimo participaci na politickém životě. (Demier 2000: 78) Za druhé, v období mezi lety prošla francouzská společnost zásadními přeměnami. Vznikly nové politicko-společenské struktury, způsoby smýšlení, nové kolektivní i individuální identity, nové reprezentace. Přes drastické změny vyprovokované revolucí se však ukázalo, že uvnitř francouzské společnosti zůstaly různé nepřekonatelné hranice. (Charle 1991: 15 16) Jiným důležitým rysem Francie počátku 19. století byl její především zemědělský charakter. Více než 80 % obyvatelstva žilo na venkově. Velká francouzská revoluce navíc značně přispěla k připoutání venkovského obyvatelstva k půdě, což způsobilo, že migrace mezi městy a

14 152 ANTROPOWEBZIN 3/2010 venkovem byly značně oslabeny. (Demier 2000: 38 44) To ve skutečnosti vedlo k izolaci venkova od života ve městě. Ke kontaktu mezi městem a venkovem pak přispívaly jen pracovní síly související s nárůstem francouzského průmyslu a částečné industrializace francouzské společnosti mezi lety V rámci industrializace bylo totiž zapotřebí nových pracovních sil, které často pocházely právě z venkova. (Demier 2000: 83) Závěrem můžeme říci, že s ohledem na uvedený kontext není nijak překvapivé, že v po-revoluční době byly v centru pozornosti elit nikoli cizinci, ale vesničanézemědělci. V očích vzdělaných elit nepředstavovalo venkovské obyvatelstvo součást vzdělané civilizace. Pohrdání obyvateli z venkova bylo patrné především u pařížských elit. Vesničané byli popisováni jako rasa hlupáků, s nepochopitelným jazykem, jako lidé blízcí zvířatům. (Noiriel 2007b: 54) NEBEZPEČNÝ DĚLNÍK Režim restaurace byl svržen v revolučním roce Mezi zásadní podněty mimo jiné také patří i přijetí nařízení, která upravovala a zpřísňovala život ve veřejném prostoru (jako první byla zpřísněna kontrola tisku). Učiněné kroky postavily část veřejného mínění proti králi Karlu X. a jeho stoupencům. Především pak liberálně smýšlející novinářské elity, mladé studující jedince i dělníky, což vyústilo do revoluce, ke které došlo v červenci roku 1830 v průběhu takzvaných tří slavných dnů 28., 29. a 30. července roku Tato revoluce ve skutečnosti přinesla dominující postavení liberální buržoazie. (Carpentier a Lebrun 2000: 271) Z našeho pohledu je důležité, že v období červencové monarchie byla zviditelněna otázka sociálních problémů. (Demier 2000, Noiriel 2007b) Je patrné, že opoziční hlasy vůči vlivu ultraroyalistů vycházely především od liberálů reprezentovaných především mladými lidmi, kteří se profilovali během první poloviny 20. let. Mladí liberálové pocházející nejčastěji ze středních vrstev společnosti byli značně pragmatičtí. Požadovali právní stát a reprezentativní vládu, která by disponovala nezávislostí na panovníkovi. Jejich myšlenky byly tedy namířeny proti stylu vlády Bourbonů, a nikoli konstituční monarchii jako takové. Stoupenci tohoto směru také usilovali o možnost svobodně a veřejně vyjadřovat své myšlenky a stanoviska. Jako prostředek jim pak sloužily především noviny Le Globe i Le National. (Demier 2000: ) 25. července 1830 podepsal Karel X. čtyři nařízení, která měla například úplně zredukovat svobodu tisku. Někteří novináři, soustředění kolem Adolpha Thierse napsali protest proti zmiňovaným krokům, což zapůsobilo jako nepřímá výzva k revoluci. Mezi stoupenci změn a stávajícího režimu došlo ke střetům, které přerostly v revoluci. V ulicích Paříže byly stavěny barikády a docházelo k pouličním bojům. Přes různé lavírování stoupenců Karla X. a snahu nalézt určitý kompromis, který by panovníka udržel u moci, došlo k vítězství opozice nad represivními složkami režimu. (Demier 2000: ) Vedle změny politického režimu je důležité upozornit na skutečnost, že mezi lety došlo v rámci industrializace k výraznému nárůstu počtu dělníků, především pak v Paříži. Mezi lety je pak viditelně přesouvána pozornost z vesničanů na pařížské chudé, nejčastěji dělnické obyvatelstvo. Je evidentní, že ve 40. letech postupně kulminuje přesun pozornosti z vesničanů, jako těch druhých a nebezpečných, na chudé obyvatelstvo, především pak na to pařížské. Otázka divného vesničana samozřejmě stále existovala, ale již nebyla tolik v centru zájmu elit, nebot ji nahradily otázky spojené s dělníky a s hrozbou, kterou představují. S tímto přesunem pozornosti se zároveň začal rozvíjet zájem o sociální problémy chudých vrstev městského obyvatelstva. Toto téma bylo především v průběhu červencové monarchie téměř všudypřítomné, nebot o sociální problémy začali projevovat zájem i někteří intelektuálové. Díky vydávání jejich knih byla poprvé sociální otázka uchopena v psaném textu a představena ve veřejném prostoru. Tento zájem o sociální otázky se odrazil například i v krásné literatuře, kde nová generace spisovatelů reflektovala ve svých textech každodennost chudých vrstev. (Noiriel 2007b: 56 57) Ve 40. letech byly ve francouzské společnosti jasně vyrýsované dva protipóly oddělené hranicemi. V očích dobových elit šlo především o to, že na jedné straně se nacházely kulturní vzdělané elity, tedy ti co ve skutečnosti šířily diskursy o rozdělení společnosti. A na straně druhé ti, co ke vzdělání přístup neměli a byli tedy považováni za nekulturní, tedy nejprve vesničanézemědělci a později chudé, dělnické obyvatelstvo z vybraných částí měst. Obě tyto společenské vrstvy byly elitami považovány za nebezpečnou hrozbu. Avšak již revoluce 1848 ukázala, že se z těchto nevzdělaných a nebezpečných vrstev společnosti staly vrstvy, které postupně dosahovaly určité míry vzdělání. Díky vzdělání, myšleno především čtení a psaní, se mohly chudé vrstvy společnosti částečně bránit proti veřejným diskursům elit a bojovat proti ponižujícím obrazům sebe sama v nich obsažených. (Noiriel 2007b: 59 61) NEBEZPEČNÝ ITAL Francouzský historik Gérard Noiriel nahlíží na národnostní hnutí jako na zvláštní formu politické mobilizace. Z tohoto důvodu se zajímá především o jedince, kteří jej iniciovali, o argumenty, které byly používány (především historizující a jazykové), a dále se soustředí na to, jakým způsobem tito jedinci usilovali o dosažení svých cílů a uznání své pozice a svých požadavků. (Noiriel 2006: 75) I z tohoto důvodu hovoří o integraci národa (Noiriel 2001, 2007a,b), která vstupuje do rámce naší interpretace, nebot další příklad pochází z období třetí francouzské republiky, jejíž existence je vymezena lety Základní osu budování státu tvořil antiklerikalismus, tedy to, že republika byla především laická. Další, a snad i důležitější osou třetí republiky byl národnostní princip a podmínky pro realizaci práv člověka a občana.

15 PAVEL SITEK: OBRAZ DRUHÉHO: PŘÍKLADY Z FRANCOUZSKÝCH DĚJIN 153 V rámci integrace národa musely republikánství a nově budovaná příslušnost k republice proniknout do smýšlení lidí a vytvořit základní hodnoty občanů. Základním nástrojem bylo školství, tedy prostředek pro vštěpování (Bourdieu 1998) hodnot republiky mladým občanům. (Demier 2000, Sitek 2007) Republikánské elity počátku třetí republiky se domnívaly, že pro vytvoření jednotného národního státu je nezbytné začlenit i ty, kteří byli dlouho vyloučeni. (Noriel 2001,2007b, 2010) Samozřejmě, že šlo o chudší obyvatelstvo, o zemědělce, obyvatele venkova či dělníky, kteří byli po dlouhou dobu, jak jsme mohli vidět, vnímáni jako hrozba pro společnost. Díky rozvoji písemné kultury, zvyšování gramotnosti obyvatel venkova, šíření denního tisku, který ještě v období druhého císařství byl čten především vzdělanou elitou, rozvoji železnice, která propojila Paříž i s nejvzdálenějšími místy Francie, mohly politické elity třetí republiky vytvořit nástroje, pro výše zmiňovanou integraci. Využily k tomu samozřejmě již zmiňovanou výuku, nebo dále také používání jednoho oficiálního jazyka, tedy francouzštiny, rozvoj poštovních služeb, vytvoření podmínek pro svobodu tisku, a jeho distribuci do celé Francie a všem společenským vrstvám. Tisk sehrál velice důležitou úlohu. Nejenže významně přispěl k začlenění všech vrstev společnosti do jednoho národního veřejného prostoru, ale také vytvořil určité stereotypy, které se etablovaly v kolektivních představách prostřednictvím šíření nenávisti vůči cizincům. Šlo především o definování toho, jací jsou Francouzi, Němci, tuláci, horníci, domorodci či vrazi. Specificky definované stereotypně zobrazované postavy se ve skutečnosti objevovaly v příbězích založeném na stejném základu. Francouz byl prezentován jako hrdina, nebo obět, zatímco cizinec jako agresor a primitivní divoch, což v představách čtenářů vytvářelo hranice mezi my a oni. (Noiriel 2010: 76 82) Tyto stereotypy, především pak negativní obraz nebezpečného a po smrti Francouzů lačnícího Itala s nožem zakořenili v 80. letech 19. století, tedy v průběhu hluboké ekonomické krize. (Noiriel 2010: 91) Tímto vývojem vznikl prostor pro imigraci vnímanou jako problém, nebot zosobněním toho druhého se stal cizinec. Na přelomu století šlo především o levné pracovní síly z Itálie a Belgie, které pracovaly na území Francie. Nenávist vůči zahraničním dělníkům z Itálie pak krystalizovala především v 80. a 90. letech 19. století. (Noiriel 2007b, 2010) Z určitého pohledu může být vyvrcholením této nenávisti masakr italských dělníků pracujících na solných polích poblíž města Aigues-Mortes, které se nachází na pobřeží Středozemního moře na jihu Francie. 17. srpna 1893 rozbouřený dav Francouzů usmrtil 8 italských dělníků a na 50 jich zranil. (Noiriel 2010: 9) Mezi cizinci a francouzskými občany docházelo od 80. let 19. století k častým srážkám (v 80. letech jich bylo kolem 60, v 90. letech pak již kolem 100). (Noiriel 2010: 71) Tyto střety tak v posledních dvou desetiletích 19. století nebyly ve francouzské společnosti ničím neobvyklým. Výjimečnost střetů v Aigues-Mortes spočívá, mimo jiné, v tom, že všichni agresoři disponovali francouzským státním občanstvím a všichni napadení a usmrcení měli občanství italské. (Noiriel 2010: 71) Nicméně: osobní pohnutky ke spáchanému násilí sehrály také důležitou úlohu. Francouzský historik G. Noiriel, který jednu ze svých studií věnoval právě vraždám v Aigues-Mortes, používá koncept socio-historie, který dává prostor lidem z masa a kostí (Noiriel 2006). Z tohoto důvodu provádí hlubokou analýzu lokální společnosti města, aby pochopil, jakým způsobem došlo ke střetu mezi Francouzy a Italy, a jaké motivace agresorů vedly až ke smrti 8 Italů. S tímto rozměrem se však nespokojuje. Vyjadřuje názor, že tuto tragédii moderních francouzských dějin je nutné zařadit do kontextu procesu zdůrazněné integrace francouzského národa, kde se odrážejí i socio-historií preferované vztahy na dálku. (Noiriel 2010: 72) Důvodem výše uvedeného konstatování je, že komunitu v Aigues-Mortes v době druhého císařství ( ) nedotčenou národní identitou výrazně ovlivnily zásadní ekonomické, sociální i politické změny ve francouzské společnosti v průběhu 70. a 80. letech 19. století. (Noiriel 2010: 24) Jejich součástí byla právě i integrace národa, v jejímž rámci docházelo k i legitimizaci násilí, pokud bylo použito ve prospěch národního my. (Noiriel 2010: 87) To znamená, že k masakru v Aigues-Mortes došlo v klíčovém okamžiku konstruování francouzské národní identity 1. (Noiriel 2010: 257) Od 80. let 19. století stát započal doopravdy vstupovat do každodenního života občanů, bud přímo prostřednictvím institucí (peníze, právo, škola... ), nebo nepřímo prostřednictvím tisku, který vytvářel příběhy, že Francouzi jsou hrdinové (nebo oběti). Ale integrace do národního státu ve francouzské společnosti probíhala velice různorodě. Z tohoto důvodu bylo užívání myšlenky národa velice odlišné v každém sociálním prostředí. (Noiriel 2010: 257) 20. STOLETÍ NEBEZPEČNÝ ARAB, SEVEROAFRIČAN, ALŽÍŘAN Poslední příklad překračuje zpočátku definované otázky. V tuto chvíli se zaměřím na obraz, který ve francouzské společnosti výrazně zakořenil a dominuje do současnosti. V tomto smyslu jsou důležitá 80. léta, kdy se objevuje několik zásadních skutečností. Za prvé v průběhu 80. let se ukázalo, že v závislosti na proměnách francouzské společnosti postupně začala nejen v oblasti imigračních otázek vyvstávat nová témata, nové debaty a situace. Nové podmínky vedly k tomu, že politické elity nebyly na nově pokládané otázky připraveny odpovídat. Této situace pak využila krajní pravicová Národní fronta, která do centra své argumentace umístila právě imigraci a neschopnost vlád řešit situaci v této oblasti. (Wihtol de Wenden 2006a: 470) Za druhé, konkrétněji, kontext počátku 80. let rozšířil imigrační otázky o dvě nové úrovně. První souvisela s uzavřením hranic, nebot problémy způsobené nepropustností hranic Francouzské republiky zvýšily počet nelegál- 1 Více o přístupu k fenoménu národní identity (Noriel 2007a,b, Sitek 2009, 2010).

16 154 ANTROPOWEBZIN 3/2010 ních přistěhovalců. Druhou představuje téma 2 integrace přistěhovalců a jejich potomků do společnosti, která se stala ve skutečnosti na delší dobu dominujícím tématem imigračních otázek ve Francii. (Wihtol de Wenden 2006a) Za třetí, v roce 1981 nastoupil na post prezidenta François Mitterrand první levicový prezident páté republiky, jehož mandát je vymezen lety Při realizaci politického programu socialistů neměl Mitterrand zcela volnou ruku, nebot se francouzský politický systém setkal, a to hned dvakrát, s novou zkušeností, která se nazývá la cohabitation. 3 Za čtvrté, v 80. letech dochází ve francouzském kontextu ke střídání pravicových a levicových vlád, a navíc imigrace v tomto období jasně vytyčovala hranice mezi oběma póly politického spektra. (Rémond 1996: 827) Uprostřed názorových rozdílů se tak nacházeli i přistěhovalci a přístup k nim, jako jeden z hlavních bodů ideologických neshod. Pravo-levé střídání u moci se tak výrazně promítalo do imigrační politiky. Téměř každá nová parlamentní většina po usednutí do lavic Národního shromáždění představila svou vizi a koncepci pro řešení imigračních otázek. Zde je důležité připomenout, že každá z těchto vlád, at už levicová, nebo pravicová, se často vymezovala vůči svým předchůdcům z druhé strany politického spektra prostřednictvím navrhovaných řešení, z nichž některá bych označil za úplně nová, jiná naopak za staronová a prezentovaná jako úplně nová. V každém případě se přijatá opatření nejčastěji týkala podmínek vstupu, pobytu, práce na území Francie nebo získávání státního občanství. Neschopnost vlád nabídnout určitá řešení a přijatá rozhodnutí, která byla často nejistá a kontraproduktivní, vytvořila ve veřejném mínění prostor pro vzestup krajní pravicové strany. Ta obnovila nacionalistické diskursy a postavila svou argumentaci především na nebezpečnosti přistěhovalců, kteří ohrožují francouzskou národní identitu. Takto strukturovaná argumentace zajistila Národní frontě značný úspěch na francouzské politické scéně. Navíc diskursy Národní fronty významně přispěly k vytvoření obrazu druhého, kterým se stal Arab, Severoafričan, Alžířan. (Weil 2004a, Wihtol de Wenden 2006a, 2007) Za páté, Francie od poloviny 70. let procházela obdobím, které bylo charakteristické především reprezentací přítomnosti jako konce ekonomické konjunktury ( třicet slavných let ) a příchodu krize, ostatně jako u předcházejících příkladů v období po Velké francouzské revoluci, krizi ve 40. letech, či 80. až 90. letech 19. století. Tyto okolnosti vedli k prosazení se Národní fronty (FN), která byla založena v roce Až do roku 1983 se tato strana ucházela o přízeň voličů a jejich hlasy s velkým neúspěchem. (Winock 2003: 282) Situace se postupně změnila a Národní fronta si získala část veřejného mínění, a to v kontextu ekonomické a hospodářské krize, velkého nárůstu nezaměstnanosti a sociálních problémů, které byly doprovázeny rasistickými postoji vůči přistěhovalcům či nových otázek v oblasti imigrace, na které politické elity 2 V sociologickém slova smyslu. Viz (McCombs 2009). 3 Kohabitace: jde o nutnou spolupráci prezidenta a premiéra, z nichž každý náleží k jinému politickému spektru. nebyly schopné nalézt odpovědi. Ve své rétorice nabízela FN vysněnou a ideální Francii, která, dle Le Penova argumentace, je bez přistěhovalců. Hlavní argumentace FN tak ve skutečnosti spočívala v jakési výměně hlasů za to, že Národní fronta se postará o odchod imigrantů. Le Pen se zaměřil především na neevropské imigranty, kteří byli v lepenovské rétorice zodpovědní za ohrožení Francie. (Noiriel 2007b: 626) Náhled FN přilákal do volebního tábora především ty voliče, kteří byli určitým způsobem zasaženi postupující krizí. V jejich očích Le Pen představoval politika, který vystihuje jejich mínění o důvodech vlastního neutěšeného stavu. Šlo především o voliče, kteří věřili, že je možné jednoduchými prostředky vyřešit komplikovanou situaci. (Rémond 1995: 768) Na úspěchu FN nesou velký podíl také média, především televize a rádia, která dávala Le Penovi dostatek prostoru a času na obhajobu svých myšlenek, nebo nadsazeně informovala o některých skutečnostech, nebot od roku 1984 Le Pen představoval na televizním trhu produkt, který dokázal zajistit vysokou sledovanost, protože veřejné mínění projevilo o Le Penovy názory velký zájem. Při svých vystoupeních se Le Pen identifikoval s diváky, nebot hovořil o společných problémech v první osobě množného čísla, tedy o problémech nás Francouzů. (Noiriel 2007b: 627) Je evidentní, že právě v 80. letech 20. století získala jinakost opět silnou negativní konotaci a hranice mezi my a oni začala nabývat výraznějších rozměrů. Po tomto zlomu byl ten druhý umístěn, za značného přispění Národní fronty a médií, do centra prožívané krize. Tato skutečnost byla a je násobená tím, že u druhého byly patrné hluboké sociální problémy, jako masivní nezaměstnanost. Přistěhovalci se tak v kolektivních představách stali příčinou krize. Pracovní síly ze zahraničí, především však ze severní Afriky, které byly veřejně negativně označovány, začaly být spojovány s obavami o národní identitu, s kulturní a sociální hrozbou. III. ZÁVĚR Na prvním příkladu jsme mohli vidět, že v kontextu porevoluční a po-napoleonské doby byli v centru pozornosti elit především vesničané-zemědělci, kteří pro civilizované elity nepředstavovali součást vzdělané civilizace a byli vnímáni téměř jako ne-lidé. Na druhém příkladu bylo zjevné, že ve 40. letech byla hranice mezi kulturními a nekulturními jedinci jasně vymezena s tím ovšem, že v centru pozornosti bylo především chudé, hlavně pak to pařížské dělnické obyvatelstvo. Třetí příklad nám ukázal, že v kontextu víceméně stabilizované třetí republiky a v kontextu budování a šíření národnostního povědomí se do centra pozornosti dostali cizinci, především pak zahraniční pracovní síly z Itálie ale i Belgie, které do Francie migrovaly za prací. Konečně ve čtvrtém příkladu bylo evidentní, že v 80. letech 20. století získala po období prosperity jinakost opět silnou negativní konotaci a hranice mezi my a oni začala opět nabývat výraznějších rozměrů. Za značného přispění Národní fronty a médií byl ten druhý opět umístěn do centra prožívané krize

17 PAVEL SITEK: OBRAZ DRUHÉHO: PŘÍKLADY Z FRANCOUZSKÝCH DĚJIN 155 a obav z budoucího vývoje. Tím druhým se pak staly pracovní síly ze zahraničí, především však ze severní Afriky. Severoafričané byli veřejně negativně označováni a začali být spojováni s obavami o národní identitu a spojeni s kulturní a sociální hrozbou. Nastíněné příklady se zdají být velmi rozdílné a zdánlivě nemají nic společného. Nicméně při pozornějším pohledu nacházíme určité podobnosti, které mohou relativizovat představy o tom druhém. Pokud bych se pokusil tyto podobnosti zobecnit, učinil bych následující tři generalizace. 1) PŘESUN POZORNOSTI DLE DOBOVÝCH VÝZEV V prvé řadě jde o přesun pozornosti na různé jedince, vrstvu či skupinu obyvatelstva v daném historickém momentu. To ve skutečnosti znamená, že obraz druhého se ve společnosti mění dle dobových výzev, jež jsou určovány mnohými faktory (například v závislosti na politických rozhodnutích, politicko-mediálních diskursech, transformací společnosti, ekonomických otázkách i mezinárodním kontextu). Z různých důvodů jsou pak v centru pozornosti vždy různí jedinci nebo skupiny, kteří disponují určitou jinakostí a na které je v závislosti na rozličných motivacích ve veřejných diskursech zaměřována pozornost. 2) DLOUHODOBÁ ČASOVÁ PERSPEKTIVA A KONTEXT Druhé zobecnění souvisí a navazuje na první. Je totiž nutné vidět, že v dlouhodobé časové perspektivě se ukazuje, že negativní stereotypy toho druhého byly v kolektivních představách spojovány, mimo jiné, také s vesničany, dělníky pak také Italy, ale i Poláky, Španěly nebo s Portugalci, kteří se ve vybraných obdobích také objevovali na předních stranách tisku a v projevech politických elit, nebot jejich kultura se zdála být integrační překážkou stejně tak, jak je vnímán například islám v současnosti. To za prvé znamená, že v oblasti druhého otázky stejného rázu přetrvávají, avšak vždy jsou dle dobových výzev přenášeny na jiné skupiny obyvatelstva v jiných souvislostech, kde se v různých kontextech objevují a propojují otázky náboženské, otázky spojené s politickými výzvami či sociálními problémy. Za druhé pak v rámci těchto otázek z různých důvodů dominují vybraná témata. Tato témata, respektive způsob jejich uchopení a prezentace, se zásadně odrážejí na povaze představ o přistěhovalectví a podílejí se na transformacích strukturovaných reprezentací toho druhého. V tomto bodě se ukazuje, že náhled na jedince odjinud se v časové perspektivě mění a přistěhovalec má jiné atributy, a to pod vlivem kontextu. To zároveň znamená, že nejen při zkoumání imigračních otázek, ale také v politické praxi by neměl určitý stereotyp toho druhého v daném období sloužit jako východisko pro reflexe či praxi, nebot je zatížen velmi zkreslenými kolektivními i individuálními reprezentacemi prožívané reality. 3) KDO JE TO TEN DRUHÝ? Na obecné úrovni bych se odvážil vyjádřit myšlenku, že ve skutečnosti jde stále o někoho, kdo je jiný, s odlišnými vlastnostmi, původem, kulturou, barvou kůže atd. Tedy jedinec či skupina, který/á je velice důležitý/á v procesu uznání a identifikací, avšak jehož/jíž přítomnost se v kontextu určité krize jeví jako velmi komplikovaná, nebezpečná, nechtěná. POUŽITÁ LITERATURA [1] BAYART, J-F L Illusion identitaire. Paris: Fayard. [2] BAYART, J-F Comparer en France. Petit essai d autobiographie disciplinaire. Politix. Revue des sciences sociales du politique 83: [3] BOURDIEU, P Langage et pouvoir symbolique. Paris: Fayard. [4] CARPENTIER, J. a LEBRUN, F Histoire de France. Paris: Le Seuil. [5] DEMIER, F La France du XIX e siècle: Paris: Le Seuil. [6] ETIENNE, B Représentations médiatiques et discours politique sur l étranger immigré. in Immigrances. L immigration en France au XX e siècle. Ed. Stora, B. a Temime, E. Paris. Hachette. [7] FURET, F Francouzská revoluce II. Ukončit revoluci. Od Ludvíka XVIII. po Julese Ferryho. ( ). Praha. Argo. [8] McCOMBS, M Agenda Setting. Nastolování agendy: masová média a veřejné mínění. Praha: Portál. [9] MILZA, P. a BERSTEIN, S Histoire de la France au XX e siècle. De 1974 à nos jours. Bruxelles: Éditons Complexe. [10] NOIRIEL, G Le massacre des Italiens. Agues-Mortes, 17 août Paris: Fayard. [11] NOIRIEL, G. 2007a. A quoi sert l identité nationale. Marseille: Agone. [12] NOIRIEL, G. 2007b. Immigration, antisémitisme et racisme en France (XIX e XX e siècle). Discours publics, humiliation privées. Paris: Fayard. [13] NOIRIEL, G Introduction à la socio-histoire. Paris: La Découverte. [14] NOIRIEL, G État, nation et immigration. Mesnil-surl Estrée: Gallimard-Folio. [15] NOIRIEL, G Le creuset français. Histoire de l immigration XIX e -XX e siècle. Paris: Seuil. [16] RÉMOND, R Le XX e siècle. De 1918 à Paris: Fayard. [17] RICOEUR, P Soi-même comme un autre. Paris: Le Seuil. [18] RICOEUR, P Parcours de la reconnaisance. Mesnil-surl Estrée: Gallimard-Folio. [19] SCHNAPPER, D La relation à l Autre. Au coeur de la pensée sociologique. Paris: Gallimard. [20] SITEK, P Francie a její celonárodní debata o národní identitě. Mezinárodní politika 34 (3): [21] SITEK, P Francouzská krajně pravicová Národní fronta a imigrační otázky v kontextu krize. Mezinárodní politika 33 (3): [22] SITEK, P Koloniální diskurs třetí francouzské republiky a jeho současné rezonance. in Veselé tropy. Ed. Lenk, L. a Svoboda, M Praha: Dokořán. [23] SITEK, P K problematice imigračních otázek ve Francii. Český lid, Etnologický časopis 93 (4): [24] WEIL, P. 2004a. La France et ses étrangers. L aventure d une politique de l immigration de 1938 à nos jours. Mesnil-sur-l Estrée : Gallimard-Folio. [25] WEIL, P. 2004b. Qu est-ce qu un Français? Mesnil-sur-l Estrée: Gallimard-Folio. [26] WIHTOL DE WENDEN, C Une histoire des banlieues: la fabrice des territoires urbains. in Sortir des banlieues. Ed. Wihtol de Wenden, C a Body-Gendrot, Sophie: Paris: nepublikovaná verze. [27] WIHTOL DE WENDEN, C. 2006a. Une logique de fermeture doublée de la question de l intégration. in Histoire des étrangers et de l immigration en France. Ed. Lequin, Y. Paris: Hachette. [28] WIHTOL DE WENDEN, C. 2006b. L intégration des populations musulmanes en France, trente ans d évolution. in Histoire de l Islam et des musulmans en France du Moyen Age à nos jours. Ed. Mohammed Arkoun. Paris. Albin Michel.

18 156 ANTROPOWEBZIN 3/2010 [29] WIHTOL DE WENDEN, C L Autre au quotidien. in L Autre: études réunies pour Alfred Grosser. Ed. Badie, B. a Sadoun, M Paris: Presses de Sciences [30] WIHTOL DE WENDEN, C. 1995a. France: les mirages de l immigration zéro. in L Europe et toutes ses migrations. Ed. Wihtol de Wenden, C. a de Tinguy, A. Bruxelles: Éditions Complexe. [31] WIHTOL de WENDEN, C. et al Au miroir de l autre. De l immigration à l integration en France et en Allemagne. Paris: Cerf. [32] WIHTOL DE WENDEN, C Le cas français. in Au miroir de l autre. De l immigration à l integration en France et en Allemagne. Ed. Wihtol de Wenden et al. Paris: Cerf. [33] WINOCK, M La France politique. XIX e XX e siècle. Paris: Le Seuil. *Příspěvek je písemnou verzí přednášky, která zazněla na 6. mezinárodní studentské konferenci AntropoWebu podpořené ZČU v Plzni v rámci projektu SVK Publikace textu byla podpořena ZČU v Plzni v rámci projektu SGS

19 ANTROPOWEBZIN 3/ Romantismus, osvícenství a fantastický hrdina Nikola Balaš Katedra antropologických a historických věd, Fakulta filozofická, Západočeská univerzita v Plzni, blue.control@seznam.cz Romanticism, Enlightenment and Fantastic Hero Abstract This article attempts to discover the roots of fantastic literature. In comparison with popular opinion of fantasy being a succesor of romanticism, this article shows that the popular opinion constitutes only half of the truth. Admittedly works of C. S. Lewis, J. R. R. Tolkien or R. E. Howard share distinctive romantic elements enmity toward modernity, longing for traditional society or love for the nature. Nevertheless there is a tangible evidence that fantasy as a literary, movie or video game genre has much in common with enlightenment world-view. Prime example of this influence is the archetype of fantastic hero. Usually individualistic in essence fantastic heroes confront their nefarious adversaries in order emerge victoriously in the end. With emphasis on autonomy and individual authenticity behaviour of those literary heroes therefore serves as a pattern for modern people to follow. Is fantasy genre either to be understood as a sort of escapist literature or as an user manual for living in modern world? Key Words fantastic literature, literary analysis, romanticism, enlightenment, fantastic hero, liminality ÚVOD POZDNÍ 18. století, věk rozumu, středa. Ve fantasy filmu Dobrodružství Barona Prášila od Terryho Gilliama sultánovy šiky právě dobývají blíže neurčené, pravděpodobně evropské, město. Této fiktivní pseudo-vídni vládne zástupce lidu, Jeho průměrnost Horatio Jackson. Jedná se vůbec o zajímavou postavu nejprve smete ze stolu sultánovy návrhy na mír se slovy: Trvalý mír musí být založen na rozumu a vědeckých principech. Záhy nechá popravit hrdinského důstojníka, který s jednou zraněnou rukou zneškodnil šest nepřátelských kanonů a osvobodil deset mužů z tureckého zajetí. Jackson vysvětluje své rozhodnutí: Takové chování demoralizuje řadové vojáky a občany, kteří se snaží žít prostý, jednoduchý a nevýjimečný život. Situace je příliš vážná, než aby ji nějací mimořádní horlivci ztěžovali. Nakonec se Jeho průměrnost vysměje samotnému Baronu Prášilovi, protože ten přeci patří do pohádek, a jako takový tedy nemůže být skutečný. V Baronu Prášilovi a Horatiu Jacksonovi Terry Gilliam výtečně vykreslil dva póly. Na jedné straně je to Horatio Jackson, který ztělesňuje ducha osvícenství. V jeho odmítnutí sultánových mírových podmínek rezonuje Kantův esej K věčnému míru spolu s osvícenským předpokladem poznatelnosti světa vědou; poprava důstojníka vyjadřuje odmítnutí románového hrdinství; a výsměch Baronu Prášilovi je výsměchem pohádce, protože aplikací rozumu musíme nutně dojít k závěru, že pohádka a její nadpřirozeno je jen zkreslenou výpovědí o realitě. Na druhé straně je to Baron Prášil, pohádková postava, která představuje fantazii a vše, co Jacksonův osvícenský rozum nemůže přijmout. Létá na dělové kouli, plaví se na měsíc, zatancuje si s Venuší a díky šňupacímu tabáku unikne z útrob velryby. Prostřednictvím Barona Prášila se Terry Gilliam hlásí k fantasy jako pokračovatelce romantismu a jako protikladu k osvícenství. Tímto však vytváří velmi jednostranný pohled na žánr, nebot se domnívám, že na fantasy nalezneme i mnoho z osvícenství. Prozkoumejme nejprve romantické kořeny, ze kterých moderní pohádky dosti pravděpodobně vyrůstají. ROMANTISMUS O fantasy se často mluví jako o únikovém žánru. Byl to John Ronald Reuel Tolkien, jeden ze dvou zakladatelů žánru fantasy, který v úniku viděl klíčovou funkci pohádek, mýtů a fantastické literatury. A pokud necháme fantazii chvilku stranou, nemyslím si, že by se čtenář či tvůrce pohádkových příběhů měl kdy stydět za to, že unikne do starých časů: že bude dávat přednost nejen drakům, ale i koním, hradům, plachetnicím, lukům a šípům, nejen elfům, ale i rytířům, králům a kněžím. Vždyt je koneckonců možné, aby racionální člověk po jisté úvaze (naprosto nesouvisející s pohádkou či romancí) dospěl k zavržení jež úniková literatura naznačuje pouhým mlčením hodnot pokroku, jako jsou továrny, anebo kulomety a bomby, které se zdají být nejpřirozenějšími a nejnevyhnutelnějšími, řekněme dokonce nejneúprosnějšími produkty oněch továren. (Tolkien 1997: 135) Tolkien zde vytyčuje ostrou hranici mezi moderním světem a literárním žánrem, který nabízí člověku útočiště před tímto nehostinným světem. A Tolkien nebyl kritikem pouze toho špatného, co moderní svět zplodil. Kanadský historik Norman Cantor dodává, že Pán prstenů rovněž ztělesňuje odpor vůči mechanistickému státu a společnosti. Podle něj je působivým útokem na tzv. welfare state stát blahobytu, který se stal rozšířenou praxí po druhé světové válce (Cantor 1993: ). Rád bych upozornil na sborník, který v českém překladu vyšel v roce 2009, nazvaný Pán prstenů a filozofie. Tento sborník dále rozvíjí Tolkienem nastavený kurs antimoderní rétoriky. Theodore Schick nás v něm varuje před moderními technologiemi, jako jsou genetika, robotika a nanotechnologie, Alison Milbanková používá vládnoucího prstenu jako paralely k fetišizujícímu konzumerismu, Joe Kraus tvrdí, že trilogie staví význam tradice

20 158 ANTROPOWEBZIN 3/2010 proti rozkladnosti moderny, a Andrew Light v díle hledá ekologické motivy a tak dále (Bassham a Bronson 2009). A nebyl to jen Tolkien, který z autorů fantasy psal v tomto proticivilizačním duchu. Autor Narnie Clive Staples Lewis vycházel ze stejných základů. Podle Cantora viděl Lewis svět jako bojiště mezi dobrem a zlem, zlem, které je ztělesněno právě materialismem, sobectvím a korupcí. Moderní hodnoty nejsou žádným vítězstvím dobra, ba naopak (Cantor 1993: 219). Když se podíváme na samotné kořeny idejí fantasy, kritiku civilizace a technologií, jako jedny z prvních je nalezneme u francouzského filosofa Jeana-Jacquese Rousseaua, předchůdce romantického hnutí. Ve svém eseji O původu nerovnosti mezi lidmi Rousseau opakovaně líčí rozkladnost života v civilizaci. V pasáži o přírodním člověku, Rousseau říká: Chraňme se tedy zaměňovat divocha s lidmi, jež máme před očima. Příroda nakládá se všemi živočichy odkázanými na její péči s takovou láskou, jako by ukazovala, jak je na toto postavení žárlivá. Kůň, kočka, býk ba i osel mají v lese mnohem větší vzrůst, celé složení těla mohutnější, víc životnosti, síly a odvahy než v domě. Jakmile se stanou domácími, ztrácejí polovinu svých výhod; řekli bychom, že všechna naše starost, jak s těmito zvířaty zacházet a jak je živit, je jenom degeneruje. Stejně je tomu s člověkem... [a dále] Zvláštní příčinou toho, proč člověk degeneroval citelněji, je všechno to pohodlí, které si vytvořil a jemuž zvykl. (Rousseau 1978: 63) Rousseau byl kritikem civilizace, stejně jako byl milovníkem přírody. Podle estetika Karla Stibrala to byl právě Rousseau, kdo spolu s Anthony Ashley Cooperem, třetím vévodou ze Shaftesbury, naučil Evropany všímat si přírody a milovat ji. Díky oběma, ale zejména Rousseauovi, si Evropané začali všímat hor, lesů, venkova i divokých zákoutí (Stibral 2005: 64, 84). Kritika civilizace a láska k přírodě se stávají základem pro konstrukci fantastických světů. Zmíněné motivy doplňuje ještě romantický obdiv ke středověku, jehož podobu na sebe tyto světy zpravidla berou. Bylo to v 19. století, kdy se historikové začali vážně zaobírat středověkem, který byl doposud vlivem renesančních a osvícenských filosofů chápán jako temný (Cantor 1968: 56). Obdiv romantiků ke středověku ještě doplnil jejich zájem o pohanskou minulost (Stibral 2005: 98). Jako by se jednalo o návrat před weberiánské zbavení světa kouzla (Weber 2009: 131), motiv, který Tolkien při své kritice díla alžbětínského básníka Michaela Draytona rovněž postihnul. Přesto mám podezření, že tato minucióznost ve stylu motýlů a květin je také důsledkem racionalizace, která proměnila kouzlo Elfie v pouhý klam a neviditelnost v křehkost schopnou ukrýt se v petrklíči či schoulit se za listem trávy. Zdá se, že to všechno přišlo do módy záhy po velkých objevech, které učinily svět příliš těsným pro elfy i lidi: v době, kdy se na západě ležící magická zem Hy Breasail změnila v pouhou Brazílii, zemi fernambukového dřeva. (Tolkien 1997: 92) Vskutku, není horší věci, než když se legendární a tajemstvím opředený kontinent promění v největšího světového exportéra dřeva sloužícího k vyrábění smyčců pro strunné nástroje a textilních barviv. Z legendy se stává součást světového kapitalismu. I u druhého zakladatele žánru, Roberta Ervina Howarda, nacházíme ozvěny romantiků i Rousseaua. I Howard ve svých povídkách uniká do minulosti inspirované reáliemi středověkého světa, který pro romantiky ztělesňoval ideál. Jeho barbarští hrdinové, at již to byl piktský náčelník Bran Mak Morn, Brule kopiník, král Kull, nebo barbar Conan, jsou protiklady moderních lidí a blíží se ideálu Rousseauova ušlechtilého divošství. Howardovy popisy jejich svalnatých postav (rozuměj nedegenerovaných) nesmí chybět v žádné povídce. Tito ušlechtilí barbaři však nevynikají jen svými fyzickými zdatnostmi, ale jsou i duševně vyspělejší. Ve Věži slona Howard píše: Cimmeřan [Conan] se rozhlédl okolo sebe, znovu zmaten výbuchy zlomyslného smíchu, které vyvolala Kotháncova jízlivá poznámka. Conan na této poznámce neshledával celkem nic veselého a žil v civilizovaném světě příliš krátce na to, aby pochopil křivolaké myšlení civilizovaných lidí. Ti jsou bezohlednější, méně čestní a proradnější než kterýkoliv divoch. Civilizovaní lidé jsou totiž mnohem větší hrubci a hulváti, protože vědí, že takoví v zásadě mohou být, aniž hrozí nebezpečí, že jim za to někdo rozetne lebku. (Howard 2007: 32) OSVÍCENSTVÍ Motivy úniku do tradiční společnosti, nezkažené civilizací, souvisejí s láskou k přírodě a s oživením zájmu o pohanskou mytologii a opětovné zakouzlení světa (Fuhrmann 2006: 38). Je tedy na fantasy něco, co by protikladu mezi moderním a tradičním, moderním a fantastickým odporovalo? Nějaká anomálie? Nějaký vliv osvícenství? Na začátku zfilmovaného Barbara Conana z roku 1982 se objevuje citát z Nietzscheho Soumraku model: Co mne nezahubí, sílí mne. (Nietzsche 1995: 8) Otázka, kterou bychom si měli položit, je, jak souvisí Nietzscheho filosofie s fantastickým hrdinou. Může nám v tom pomoci anglický filosof Alasdair MacIntyre: Jestliže však tito tvůrci a autoři ság nejsou protonietzschovici, jak je tomu s postavami, které zobrazují? I zde je jasné, že Nietzsche musel mytologizovat dávnou minulost, aby udržel svou vizi. Nietzsche líčí aristokratickou touhu po sebe-uplatnění; Homér a ságy ukazují formy uplatnění, jež náležejí určité roli a jež tato role vyžaduje. Já se v hérojských společnostech stává tím, čím je, jen skrze svou roli; je společenským, nikoliv individuálním výtvorem. Když tedy Nietzsche projektuje svůj individualismus 19. století do archaické minulosti, ukazuje, že to, co vypadalo jako historické bádání, je ve skutečnosti jen nápaditou literární konstrukcí. Nietzsche nahrazuje fikce osvícenského individualismu, jimiž tak pohrdá, snůškou vlastních individualistických fikcí. (MacIntyre 2004: 154) MacIntyre chce říci, že Nietzsche vysvětluje postavení šlechty způsobem, který je bližší osvícenskému individualismu spíše než tomu, jakou skutečnou pozici měla

21 NIKOLA BALAŠ: ROMANTISMUS, OSVÍCENSTVÍ A FANTASTICKÝ HRDINA 159 tato šlechta v archaických či jiných tradičních kulturách. Je to stejný způsob vidění minulosti jako u Thorsteina Veblena, který neustálý boj o sebe-uplatnění a prestiž viděl jako anachronismus, jejž moderní elity zdědily od dřívější šlechty (Veblen 1999: 10). Podle jiného anglického filosofa Johna Graye je Nietzsche dokonce završitelem osvícenského projektu (Gray 2007: ). A tento individualismus nacházíme v řadě fantastických příběhů. Fantastičtí hrdinové žijí podle vlastních morálních kodexů, boří zkostnatělé tradice a naplno si život vychutnávají. Když se Conan baví s korzárkou Belit, říká jí: Poznal jsem mnoho bohů. Ti, kteří je popírají, jsou stejně slepí jako ti, kteří v ně věří příliš... Nevím a nestarám se o to. Dokud žiji, chci žít naplno. Chci jíst št avnaté maso a pít silné víno, chci cítit žhavé objetí ženských paží a bláznivé vzrušení boje, v němž se čepele mečů blýskají modře a rudě. Pak jsem spokojen. (Howard 2007: 129) Conan vzhledem k okolnímu světu žije nevázaný život. Není pevnou součástí žádné kultury, žádné společnosti, žádné komunity. Je vyděděncem, který se jednou plaví jako korzár, jindy se věnuje zlodějskému řemeslu, jindy zase vládne domorodým kmenům a jindy se nechává najímat jako žoldnéř do válek. Tím vším a zároveň ničím je Conan. Nachází se na okraji společenské struktury, ze které zbavuje svět zlořádů. Jak napsal antropolog Victor Turner: Lidová literatura se hemží symbolickými postavami, jako jsou svatí žebráci, třetí synové, malí krejčíci a hlupáčci, kteří zbavují držitele vysokých hodností a úřadů jejich honosnosti, a sesazují je na úro- veň obyčejných lidí a běžných smrtelníků. V tradičním westernu jsme zase všichni četli o tajemném cizinci bez domova, majetku a jména, který znovu nastoluje etickou a právní rovnováhu v místních mocenskopolitických vztazích tím, že odstraní nespravedlivé sekulární pány, již utlačují obyčejné lidi. (Turner 2004: 109) Conan a mnozí další, nejen Howardovi hrdinové, jsou těmito cizinci bez domova, permanentními obyvateli liminarity (McCullough). 1 Avšak nejen literární, ale i hrdinové z fantastických počítačových her sdílejí tuto kvalitu. Ve hrách Baldur s Gate a Stonekeepu hrajete za postavy, jejichž okrajovost je reprezentována tím, že vyrůstaly jako sirotci, v Elder Scrolls IV začíná vaše postava jako vězeň bez minulosti a stejný začátek má i hra Arx Fatalis. V průběhu her se tito hrdinové neustále zlepšují, aby na konci hry mohli zničit hlavního zloducha, zpravidla ztělesněného temným bohem nebo zlým čarodějem. Koneckonců i Harry Potter je sirotkem, s nímž se v Kameni mudrců seznamujeme v době, kdy se nachází na okraji společnosti. A na hranicích řádu se pohybuje i Aragorn po nějakou dobu je nám představován jako podivínský tulák. Ti všichni sdílejí stejnou liminaritu, ačkoliv některým se ji podaří na konci příběhu opustit 1 Mimo antropologický diskurs to byl Joseph McCullough, kterému se povedlo odlišit dva fantastické podžánry na základě, který se podobá Turnerovu rozlišení druhů communitas. nemá to nějaký počeštělý výraz? a plně se začlenit do společenské struktury Aragorn se stává králem Gondoru a Harry Potter bystrozorem. ZÁVĚR Ukazuje se proto, že fantasy je na jednu stranu dědičkou romantického sentimentalismu projektovaného do příznivější minulosti, na druhé straně osvícenského individualismu projektovaného do postavy hrdiny. Hrdinové fantasy jsou až na pár výjimek bytostnými individuály. Mají pramálo společného s archaickými či středověkými společnostmi. Jsou výplodem moderního myšlení vycházejícího z osvícenských idejí autonomie být vlastním pánem (Berlin 1999: 230), a individuální autenticity vyznávat vlastní životní způsob (Taylor 2002: 44). V současném světě, který je řadou myslitelů vykládán jako pluralistický, nemůže existovat shoda ohledně životních hodnot a cílů, proto se tak všichni svým způsobem nacházíme v liminárním postavení. Náš společenský status se proto blíží tomu, ve kterém se v románech nacházejí fantastičtí hrdinové. Fantasy se zdá být návodem pro život, který je inspirován osvícenským individualismem. Všichni jsme těmito liminárními Robinsony, nesvázanými předsudky ani tradicí. Naše poznávání světa nesmí být kolektivní, nýbrž individuální záležitostí, a naše konání je určováno společností kontraktu, nikoliv statusu (Gellner 2005: 36). Na tomto místě se hodí přirovnání k nacionalismu, které snad není příliš násilné. Ernest Gellner tvrdil, že nacionalismus se zrodil z potřeb Gesselschaft (moderní společnosti), ale hovoří jazykem Gemeinschaft (Gellner 2005: 44). Fantasy, stejně jako nacionalismus, vznikla z potřeb a tužeb moderních lidí. Jakkoliv se to může zdát jasné, fantasy není produktem lidí kompletně odtržených od reality, blouznivců toužících po minulosti, jak se nám to částečně snaží vnutit ex-python Terry Gilliam. PODĚKOVÁNÍ Za některé podněty, které přispěly k současné podobě příspěvku, vděčím diskutujícím z konference, zejména pak Michalu Tošnerovi z Katedry antropologických a historických věd FF ZČU. POUŽITÁ LITERATURA [1] BASSHAM, G. a E. BRONSON (ed.) Pán Prstenů a filosofie: Jedna kniha vládne všem. Praha: Nakladatelství XYZ. [2] BERLIN, I Čtyři eseje o svobodě. Praha: Prostor. [3] CANTOR, N. F Medieval Historiography as Modern Political and Social Thought. Journal of Contemporary History. 3(2): [4] CANTOR, N. F Inventing the Middle Ages: The Lives, Works, and ideas of the Great Medievalists of the Twentieth Century. New York: Harper Perennial. [5] FUHRMANN, H Středověk je kolem nás. Jinočany: H&H. [6] GELLNER, E Jazyk a samota. Wittgenstein, Malinowski a habsburské dilema. Brno: CDK. [7] GRAY, J Enlightenment s Wake. New York: Routledge. [8] HOWARD, R. E Conan I. Praha: Aurora. [9] MacINTYRE, A Ztráta ctnosti. Praha: OIKOYMENH. [10] McCULLOUGH, J. A. The Demarcation of Sword and Sorcery. Přístupné na: < Staženo 30. října 2010.

22 160 ANTROPOWEBZIN 3/2010 [11] NIETZSCHE, F Soumrak model. Praha: Votobia. [12] ROUSSEAU, J Rozpravy. Praha: Svoboda. [13] STIBRAL, K Proč je příroda krásná? Estetické vnímání přírody v novověku. Praha: Dokořán. [14] TAYLOR, Ch Politika uznání, in Multikulturalismus: Zkoumání politiky uznání. Ed. A. Gutmannová. Praha: Filosofia. [15] TOLKIEN, J. R. R Příběhy z čarovné říše. Praha: Mladá Fronta. [16] TURNER, V Průběh rituálu. Brno: Computer Press. [17] VEBLEN, T Teorie zahálčivé třídy. Praha: Sociologické nakladatelství. [18] WEBER, M Metodologie, sociologie, politika. Praha: OI- KOYMENH. *Příspěvek je písemnou verzí přednášky, která zazněla na 6. mezinárodní studentské konferenci AntropoWebu podpořené ZČU v Plzni v rámci projektu SVK Publikace textu byla podpořena ZČU v Plzni v rámci projektu SGS

23 ANTROPOWEBZIN 3/ Žena v tradičnej kultúre Slovenska: menštruácia, panenstvo, materstvo (so zameraním na nečistotu a tabu) Kamila Beňová Katedra etnológie a etnomuzikológie, Filozofická fakulta, Univerzita Konštantína filozofa v Nitre, kamila.benova@gmail.com Women in the traditional culture of Slovakia: menstruation, virginity, motherhood (with focus on uncleanness and taboo) Abstract The main thematic line of the article is the topic of women in the traditional culture of Slovakia. The study provides a brief overview of issues in social status and roles of women in the context of economic and cultural development of Slovak traditional rural society. In the next phase draws attention to the three selected phenomena of a female life, closely associated with the biological characteristics of women: menstruation, virginity and motherhood. These three phenomena look as socio-cultural phenomena, focusing mainly on their reflection in the system of values and system of rituals in traditional culture. With the main focus, to highlight the aspect of pollution (uncleanness) and taboo, with these phenomena directly related. Final part of the study is based on defining the pollution and taboo as cultural universals and anthropological categories, and then attempts to link these approaches with those selected knowledge about traditional culture of Slovakia. The study tries to synthesize, to analyze and partly to reinterpret the old informations in new context by using theoretical anthropological concepts, for example classical approach sacred profane (É. Durkheim), symbolical approach of purity and pollution (M. Douglas), the symbolism of right and left hand (R. Hertz), the concept of intermediarity (Sh. B. Ortner). This all with using a feminist perspective and suggestion on phenomenon of ambivalence related specifically with all aspects of studied topic. Key Words woman in traditional culture, feminist perspective, menstruation, virginity, motherhood, uncleanness, taboo, symbolical ambivalence ÚVODOM ENA ako samostatný objekt výskumu nebol nikdy Ž v centre pozornosti slovenskej etnológie. Život ženy (a muža) bol v minulosti popisovaný do tej miery, ako bola snaha popísat a zrekonštruovat tradičnú kultúru Slovenska vo všeobecnosti, záujem sa sústred oval na rodinu ako takú, pretože rodina (konkrétne tzv. patriarchálna vel korodina) bola základom vidieckej spoločnosti na území Slovenska. Existujú však staršie výskumné zdroje a literatúra, z ktorých je možné čerpat nielen vhodné informácie (i prípadným čítaním medzi riadkami), ale ktorých potenciál môžeme označit ako nevyužitý v súvislosti s ich d alšou analýzou. 1 V tradičnej kultúre sa na ženu vzt ahovalo enormné množstvo príkazov a zákazov, ktoré v živote muža nenachádzame. V tejto rovine môžeme sledovat mnohé javy. Táto štúdia sa zameriava na prvky života ženy, ktoré sú najmarkantnejšie spojené s fenoménom nečistoty a tabuizácie. Zameriava sa na tri vybrané javy: menštruáciu, panenstvo, materstvo, čerpajúc informácie z prevažne starších spracovaných etnografických výskumov. Vo svojom príspevku sa pokúsim práve o derivovanie určitého typu poznatkov a čiastočne o ich novú reinterpretáciu, resp. d alšiu interpretáciu. Štúdia je pokusom o syntézu a spätnú analýzu zistených poznatkov o živote ženy a javoch s ním súvisiacich v kontexte feministickej perspektívy, s aplikovaním antropologických konceptov sakrálne profánne (É. Durkheim), čistoty a znečistenia (M. Douglas), pravej a l avej ruky (R. Hertz) a konceptu intermediárnosti od Sherry Ortner. Prepojovacím momentom je stále prítomný fenomén dvojznačnosti. MENŠTRUÁCIA Je pravdepodobné, že sa s prvou menštruáciou dievčat a spájali určité obsažnejšie magicko-rituálne praktiky, z ktorých sa však zachovali len fragmenty: dievča malo prevliect bielizeň pomedzi tri priečky na rebríku, aby menštruácia netrvala dlhšie ako tri dni /Hont/ (Horváthová 1988: 479), matka preložila pošpinené spodné prádlo na tretí schodík rebríka vedúceho na povalu, aby to dievča malo len tri dni /Zvolen/, či sa malo dievča udriet po jednom aj po druhom líci, aby stále zostala taká pekná červená /Michalovce/ (Michalková 2004: 34) Potreba zabezpečit čo najkratšie trvanie menštruácie svedčí viac o negatívnej konotácii a o tom, že tento stav nebol pre ženu želaným a jeho následky bolo nutné maximálne zmiernit. Zdá sa však, že menarché nebolo udalost ou, ktorá by významným spôsobom menila spoločenský život dievčat a 1 Popredná slovenská etnologička Emília Horváthová rozoznáva tri fázy etnologického prístupu: 1) prvostupňová fáza znamená spracovanie etnologického materiálu získaného terénnym výskumom; 2) druhostupňová fáza je ich d alšie spracovanie vo forme analytických a syntetizujúcich štúdií, založených na kritickom vyhodnotení materiálu; 3) tretím, a posledným stupňom sú teoretické štúdie, ktoré sa usilujú, na základe dosiahnutého stupňa poznania o určité zovšeobecnenia, postihnutie zákonitostí atd. (Horváthová 1995: 134)

24 162 ANTROPOWEBZIN 3/2010 alebo by bola predmetom komplexnejšieho obradovému systému prechodu. Znamená to, že dospelost ženy nebola priamo naviazaná na biologický rytmus ženy a nebola explicitne spojená s jej pohlavnou dospelost ou. Skutočne dospelou sa žena v tradičnej kultúre stávala až symbolickým sňatím venca a nasadením čepca. Teda až ked sa dievča stalo niečiou manželkou, stalo sa aj skutočnou ženou. Zjavný je ambivalentný charakter menštruácie. Na jednej strane znamenala zdravie ženy a evokovala jej plodnost, ako najviac cenenú ženskú vlastnost. Prvé kvapky menštruačnej krvi boli aj častou súčast ou l úbostnej mágie 2 (Horváthová 1988: 479), napríklad nápoja lásky. (Horváthová 1995: 284) K jej pozitívam patrili aj jej údajné liečebné vlastnosti (najmä bradavice), krv z prvej menštruácie sa používala v kozmetike, mala zabraňovat pehám, vyrážkam, škvrnám na pokožke. Menštruačná krv sa nazývala aj ženský kvet a mohla slúžit na zvyšovanie úrodnosti stromov, reguláciu počtu detí. Súčasne s pozitívnymi konotáciami však bola menštruujúca žena pokladaná za nečistú, a tým pádom v magickom zmysle aj za nebezpečnú, a mala sa držat v ústraní (Horváthová 1988: 479). Existovala predstava, že výsledky práce počas menštruačných dní sa rýchlo znehodnocujú, preto sa neodporúčalo oberat a konzervovat ovocie a zeleninu, piect, siat, presádzat a pod. (Horváthová 1988: 479) Nič však nenasvedčuje tomu, že by bola samotná menštruácia vnímaná v našom prostredí v explicitne pozitívnom zmysle (ako to môžeme nájst v iných kultúrach). Miera tabuizácie sa odráža aj v pomenovaní menštruácie, ktorá dostávala väčšinou zástupné názvy. Ked že menštruácia nebola verejne diskutovaným javom a teda ani bežne popisovaným, presne nemôžeme povedat, či sú dochované pomenovania archaické, resp. aké boli bežné pomenovania v jednotlivých regiónoch v minulosti. Vyslovene negatívnu konotáciu majú názvy krámy, d ady, d adky, ktoré evokujú neporiadok alebo ženská choroba, ženské problémy, prípadne zostávala úplne nepomenovaná ako izé, to, tie dni, mám na košeli, mám sa sebe. Často bývala stotožňovaná s červenou farbou (farba krvi) ako červená, červené dni, alebo v tejto súvislosti stotožňovaná s jahodami ako jahodové dni, jahodový týždeň, sedím na jahodách, sadla som si do jahôd. Bežné bolo spojenie so ženským elementom ako ženské veci, dni ženy, ženské dni, prišla tetka, tetka mokrá, tetka z Prahy, alebo poukázanie na periodicitu menštruácie ako čas, perióda, mesačník, mesiačiky, mesačné krvácanie. 3 Určitá miera ambivalentnosti sa odráža aj v týchto pomenovaniach. Z výskumu Michalkovej vyplynulo, že sa do súčasnosti zachovali skupiny zákazov vzt ahujúcich sa na menštruujúcu ženu, ktorá bola jednoznačne považovaná za nečistú: Vravelo sa, že je nečistá a všetkého, čo sa dotkla, by takým ostalo. 2 Zaujímavá je výpoved informátorky narodenej v roku 1973 pri popisovaní praktík využívania menštruačnej krvi:... viem, že v mojom okolí sa táto metóda bežne používa na udržanie partnera. (in Michalková 2004: 43) 3 Jednotlivé pomenovania čerpám z Michalková 2004: 16, uvedenie do kontextu je vlastné. (in Michalková 2004: 32) Pri niektorých zákazoch je zjavné, že mali praktický charakter a mali chránit jej zdravotný stav, ako napríklad vykonávanie fyzicky namáhavej práce alebo zákaz pracovat so studenou vodou, pri iných praktický charakter nie je zjavný. Napríklad zákaz práce na poli alebo v záhrade žena nesmela sadit kvety, lebo by sa jej neprijali, nemohla pracovat na poli a v záhrade, lebo nebola plodná, a tak by nebola plodná ani úroda (čo je napríklad v priamom rozpore s natieraním stromov menštruačnou krvou). Ďalšou skupinou boli zákazy vzt ahujúce sa na prípravu pokrmov nemala pracovat s chlebom, múkou, cesto nevykysne dobre ap., v týchto prípadoch sa jedná o princíp similárnej mágie. Vyskytli sa aj prípady zákazu prijímania či spovede v kostole a rozšírený bol zákaz sexuálneho styku s menštruujúcou ženou (Michalková 2004: 33), kde sa taktiež jednalo o nečistotu v symbolickom, resp. magickom zmysle. Rešpektovanie týchto magických zákazov malo zabránit aj väčšej strate krvi počas menštruácie na základe predstavy, že s krvou uniká fyzická sila a urýchl uje sa proces starnutia. (Horváthová 1995: 284) PANENSTVO (A DEFLORÁCIA) Panenstvo, ako d alší z kultúrnych znakov fyziologickej povahy súvisiaci s postavením ženy, je d alšou z málo priamo zdokumentovaných javov v tradičnej kultúre Slovenska. Pretrváva predstava, že bolo všeobecne nevyhnutnou súčast ou vstupu do manželstva na našom území a panenský stav bol vyžadovanou morálnou aj právnou normou, hodnotou aj ideálom v súlade s cirkevnými krest anskými predpismi. (Beňušková 1995: 13) Úzko súviselo predovšetkým so symbolickou čistotou dievčat a a svadbou, ako ústredným prechodovým rituálom do sociálnej dospelosti ženy. Zdá sa, že na slovenskom vidieku bola skôr podstatná verejná deklarácia zachovania panenstva, ako panenstvo samotné. Táto požiadavka sa týkala výlučne ženy, panictvo muža sa nevyžadovalo. Panenstvo ženy bolo požadovanou normou, zároveň táto norma bola porušovaná, a toto porušovanie bolo spoločnost ou akceptované. Až do momentu, pokial žena mimo manželského zväzku neotehotnela. Prespanka (zavitka, pokrytka, zmrhalka), ako sa slobodnej matke hovorilo, bola vystavená napospas spoločenstvu a prísnym finančným, morálnym aj fyzickým sankciám. Ocitala sa na spodku spoločenskej hierarchie a o jej statuse svedčili aj vonkajšie znaky ako ostrihané vlasy, čepiec na hlave aj bez vydaja, mohla byt vystavená pred kostolom, bola opl úvaná, v kostole nesmela viac stát medzi dievkami a aj v prípade jej vydaja zostával jej status značne narušený. Sankcie prechádzali aj na diet a takejto ženy. (Salner 1995: 82) O relatívnosti normy zachovávania panenského stavu svedčia aj mnohé informácie o živote mládeže v tradičnej kultúre. Horváthová priniesla hypotézu založenú na myšlienke záletov mládeže ako pozostatku premaritálnej sexuálnej vol nosti mládeže, ktorá sa predpokladá u Slovanov v predkrest anskom období. (Horváthová 1970: 65)

25 KAMILA BEŇOVÁ: ŽENA V TRADIČNEJ KULTÚRE SLOVENSKA 163 Zálety (vohl ady, fraj, večerky), teda chodenie mládenca za dievkou, boli súčast ou mládeneckého práva po vstupe chlapca do mládeneckej skupiny, mali svoju organizáciu a vd aka nim partnerské vzt ahy mládeže podliehali prísnej sociálnej kontrole. Ich súčast ou bolo aj spoločné prenocovanie páru v komore, či za prítomnosti rodiny dievky, ale všeobecne platila požiadavka zachovania dobrej povesti dievčat a, teda aj jej panenstva. (Škovierová 1995: 311) Evidentne sa však sexuálny styk bežne praktizoval. Biologická deflorácia nebola výnimočnou udalost ou. Pri pohlavnej zdržanlivosti sa morálne normy javia dvojznačne najmä v genderovom kontexte, kým pre chlapcov znamenal predmanželský styk prestížnu záležitost, u dievčat a sa jej porušenie kritizovalo a trestalo (Salner 1995: 143). V našej kultúre reflektujú hodnotu panenstva predovšetkým svadobné obrady v symbolických vyjadreniach party, svadobného venca, či venca vo všeobecnosti (veniec mladuchy, vienok, koruna). Symbolická deflorácia mladuchy sňatím venca a začepčením nevesty je najvýznamnejším aktom v živote ženy v tradičnej kultúre. Týmto sa stávala plnohodnotnou členkou spoločenstva a absolútne sa menilo jej spoločenské postavenie, a v tej súvislosti i bežný život od výzoru (zmena úpravy vlasov z vrkočov do drdolu na temene hlavy, vlasy prekryté čepcom, neskôr šatkou), cez sociálne kontakty (od svadby už nepatrila medzi slobodné dievky, ale vydaté ženy) a väčšinou podl a patrilokálneho princípu opúšt ala aj svoj domov a stávala sa členkou novej zádruhy, v ktorej na vrchole hierarchie stála gazdiná (spravidla manželova matka), kým najmladšia nevesta bola najnižším prvkom v rodinnej hierarchii. Práve vo svadbe nachádzame najrozsiahlejší a najprepracovanejší obradový systém prechodových obradov, cez odlučovaciu fázu (dievocká rozlúčka), fázu pomedzia (svadba samotná), až po fázu recepčných obradov pri vstupe nevesty do domu a novej rodiny. Svadba bola najdôležitejším momentom ženy v tradičnej kultúre. S panenstvom úzko súvisí aj sociálny status ženy tzv. starej dievky, ktorou sa stávala každá, ktorá sa do určitého veku (závislý od konkrétnej oblasti) nevydala. Kým do určitého veku bolo panenstvo požiadavkou, od určitej fázy sa stávalo najväčšou prít ažou a pre ženu znamenalo spoločenskú stigmatizáciu, marginalizáciu a z toho vyplývajúce spoločenské sankcie. Na príklade prespanky a starej dievky môžeme sledovat dva hraničné statusy ženy, oba smerujúce k radikálnej sociálnej marginalizácii, oba prísne sankcionované. Kým prespanka porušuje normu predčasnou stratou panenstva, teda symbolickej čistoty, čo nie je akceptovatel né, stará dievka porušuje normu pridlhým zachovaním panenstva, neakceptovatel ným pre spoločenstvo, pretože neplní svoju primárnu rolu byt matkou. Treba podotknút, že v prípade starej dievky sa taktiež nejednalo o skutočné biologické zachovanie panenstva, ale práve o nepodstúpenie symbolickej deflorácie, ktorá bola v tradičnej kultúre súčast ou výlučne svadobných obradov. MATERSTVO (TEHOTENSTVO, PÔROD, ŠESTONEDELIE) V kontexte príspevku sa zameriavam na javy súvisiace s materstvom, resp. jeho fázy, v kontexte nečistoty a tabuizácie vyplývajúce bezprostredne z fyziologických daností ženy, a v ktorých sa tieto fenomény odrážajú najmarkantnejšie: tehotenstvo, pôrod, šestonedelie. Ani po vstupe do manželstva pre ženu nenastáva obdobie bez očakávaní, zákazov a príkazov. Ako mladá nevesta mala žena v rodine vel mi nízke postavenie. Vzt ah najmä medzi gazdinou svokrou a nevestou býval pre nevestu náročný a jeho negatíva sa odrážali v každodennom živote a povinnostiach nevesty (neveste sa patrilo najmenej jest, nemala vol ný prístup k jedlu, práce, ktoré na gazdovstve vykonávala boli najpodradnejšie, bola pod neustálou kontrolou gazdinej). Nízky status nevesty bol dočasný a situácia sa menila už prvým pôrodom, ktorým sa nevesta stávala členkou vážených žien žien matiek. Pôrodom sa jej status zvýšil jednak vo vzt ahu k rodine, a jednak vo vzt ahu k celému lokálnemu spoločenstvu. Kým do narodenia diet at a mladý pár spával v komore alebo na sene, po narodení diet at a nevesta mohla začat spávat v izbe spolu s ostatnými nevestami matkami. S pribúdajúcim vekom a počtom detí status ženy v rámci rodiny rástol. (Ratica 1995: 361; Apáthyová-Rusnáková 1995: 340) V období tehotenstva (v tiaži, samodruhá) sa žena stávala absolútne zodpovednou za všetko, čo sa týkalo budúcej existencie diet at a (jeho zdravie, vzhl ad, vlastnosti, budúcnost ). Musela preto dodržiavat a vykonávat množstvo zákazov, príkazov a praktík, aby tak diet a čo najlepšie zabezpečila. Tabuizácia činností bola založená predovšetkým na princípe similárnej a kontaktnej mágie. Žena sa všeobecne nesmela pozerat na nepekné a neobvyklé veci, na mŕtvych, na niektoré zvieratá, nesmela nič zabit, ukradnút, ani kopnút do zvierat a, pretože by sa na diet a preniesla podoba a vlastnosti týchto objektov. Nemala sa zl aknút a pritom sa dotknút svojho tela, nesmelo na ňu padnút ovocie, pretože diet a by bolo na tom istom mieste poznačené. (Beňušková 1995: 253) Aj tu sa objavuje fenomén dvojznačnosti. Na jednej strane bol vzt ah spoločenstva k tehotnej žene pozitívny, na strane druhej bola považovaná za nečistú, a takýto charakter mal aj komplex zákazov, príkazov a obradov počas tohto obdobia. Jej prítomnost v cudzom prostredí preto nebola obzvlášt vítaná. (Horváthová 1970: 80) V určitých situáciách mohla prinášat nešt astie, preto sa na ňu vždy vzt ahovala čiastočná priestorová i spoločenská izolácia (furmani neradi brali tehotnú na voz, lebo by kone t ažko t ahali alebo by sa voz prevrátil a pod.) (ibid.) Na jednej strane nemala žena žiadne úl avy vo svojom stave, dokonca sa odporúčalo t ažko pracovat, aby sa tak zabezpečil l ahký pôrod, no na strane druhej muselo byt pre ženy nesmierne náročné riadit sa týmto zložitým systémom zákazov a obmedzení, porušenie ktorých mohlo mat vo vedomí spoločenstva dlhodobé následky pre ňu i jej diet a. Žena bola v období tehotenstva nielen l ahkým objektom zlých síl, ale mala aj sama negatívny vplyv na svoje okolie.

26 164 ANTROPOWEBZIN 3/2010 (Horváthová 1970: 86) Takáto predstava sa vzt ahuje d alej aj na pôrod a obdobie po ňom, kým žena nepodstúpila purifikačný obrad, ktorý ju zaradil spät do normálneho života. Pôrod bol na slovenskom vidieku prevažne ženskou záležitost ou. Okrem rodičky bola vždy prítomná aj pôrodná baba (babica, babicul a), ktorá z dôvodu kontaktu s rodičkou pokladanou za nečistú taktiež preberala takéto charakteristiky, čo sa v niektorých lokalitách prejavilo negatívnym vzt ahom k pôrodnej babe. (Beňušková 1995: 72) Pri pôrode boli prítomné aj staršie ženy z rodiny, pôvodne plnila funkciu pôrodnej baby kmotra rodičky (čiže budúca krstná mama diet at a). Ženy zvykli rodit doma alebo vo svojom bývalom domove, u svojej matky, obvykle v komore, až po pôrode sa žena s diet at om presunuli do izby. Praktiky týkajúce sa pôrodu sa vzt ahovali najmä na jeho urýchlenie, a na to, aby bol čo najl ahší. V súlade s princípom similárnej mágie všetko, čo bolo v miestnosti zaviazané alebo zatvorené sa odstraňovalo, lebo mohlo bránit v príchode diet at a na svet (žene rozplietli vlasy, rozviazali všetky uzly, odomkli truhlicu, stiahli obrúčku ap.). (Beňušková 1995: 253) Na brucho jej kládli svadobné šaty, jedna z prítomných žien mohla nabrat do úst vodu z válova a vypl ut ju rodičke na prsia, aby sa zl akla a čo najrýchlejšie porodila, ak mohla chodit, šla potriast von slivku, chodili s ňou po miestnosti, natriasali ju v plachte. Pôrod mohol užahčit aj muž svojou prítomnost ou, alebo ju mal držat, trikrát ňou zatriast prípadne ju prekročit /Hont/ 4 (Horváthová 1988: 471), aby sa tak bolest rozdelila. Za rovnakým účelom sa na rodičku kládli aj kusy odevu muža. Prítomnost muža pri pôrode však nebola bežná. V obave pred negatívnymi silami, ktoré by mohli ublížit rodičke či diet at u, sa rodilo potme, čo malo zabezpečit, aby ich zlé sily nenašli. (Horváthová 1975: 988) Po pôrode postel v izbe obkolesili plachtou tzv. kútna plachta (podl a nej sa aj žena po pôrode nazývala kútnica), ktorá súčasne plnila viacnásobnú praktickú aj magickú funkciu. Z praktického hl adiska chránila ženu a diet a pred nadmerným kontaktom s ostatnými členmi rodiny (choroby), taktiež poskytovala matke súkromie a pokoj, ktoré jej dopomáhali k skorému zotaveniu. Na druhej strane bola kútna plachta magickou ochranou ženy i diet at a pred zlými silami, urieknutím, pôsobením stríg a pod., a súčasne boli diet a a žena považované za nečisté pre ostatných l udí, preto predstavovali potenciálne nebezpečenstvo aj tým, že takéto negatívne sily prit ahovali. Do postele sa žene ukladali rôzne apotropajné predmety ako napríklad čistec, cesnak, chlieb. Takéto sa prišívali aj na samotnú plachtu (ihly, klince) a ochrannú funkciu mala aj samotná výzdoba plachty (výšivky červenou, žltou nit ou). Diet a obvykle zavinula pôrodná baba a podala ho matke za plachtu. Otec sa zavolal až po týchto úkonoch a bozkom ho prijal za svoje. (ibid.: 472) Všeobecne však bola kútna plachta a miesto za ňou prísne tabuizované, nemohol zaň vstúpit žiaden muž, otec ani iní členovia rodiny. Platilo, že diet a muselo byt pokrstené čo najskôr, obvykle prvú nedel u po narodení. Pre diet a bol krst obradom, ktorý ho zbavoval prvotnej nečistoty a taktiež ho chránil pred pôsobením negatívnych síl (stríg, mory, zlého ducha, víly, bohynky), ktoré podl a predstáv enormne ohrozovali matku i diet a a spôsobovali aj ich smrt. Zabránit tomu mali okrem plachty aj obrady a praktiky, resp. zákazy a príkazy, ktoré musela žena šestonediel ka dodržiavat. Žena bola považovaná za nečistú šest týždňov po pôrode odtial aj pomenovanie tohto obdobia šestonedelie. Žena sa nesmela obrátit k diet at u chrbtom, inak by dostalo žltačku, nesmela na zem stúpit bosá, nik jej nesmel vidiet prsia, pretože by bola urieknutá (ibid.: 476). Vo vzt ahu k spoločenstvu bola tiež nebezpečná, preto nesmela vôbec vychádzat z domu, lebo by dedinu postihol l adovec, voda zo studne by sčervivela, ak by ju ona čerpala, kravy, ktoré by podojila by dávali zlé mlieko, rovnako manipulácia s potravinami bola neprípustná (cesto prekysne, múka zhorkne, víno sa premení na ocot). Súčasne bola pre ňu tabu aj konzumácia určitých pokrmov ako cesnak, cibul a a iná zelenina, lebo by sa jej nedarilo. Ona samotná bola ohrozená, ak by vyšla von, pretože ju mohol odvliect zlý duch, diet a by mohli vymenit za podvršt a. Z rovnakých obáv sa v noci žena s diet at om nikdy nenechávala samotná v izbe, prípadne sa vždy nechávala zapálená svieca. Žena sa nesmela pozriet do zrkadla, pretože mohla upadnút do moci zlého ducha. (Horváthová 1995: 475) Na dvor mohla vyjst len v čepci a chránená apotropajnými predmetmi, nesmela šit, prat, kopat, ani česat sa. (Beňušková 1995: 232) Počas tohto obdobia až do vádzky sa o ženu starala predovšetkým pôrodná baba. Vádzka (vývodky, úvod) bola dôležitým prechodovým magicko-purifikačným obradom zabezpečujúcim magickú očistu rodičky, a zároveň ukončovala izoláciu ženy od rodiny i spoločenstva. Podl a zvyklostí sa konala od dvoch do šiestich týždňov po pôrode. Jej pôvodná podoba všeobecne spočívala v obrade vystúpenia z domu a opätovnom návrate do neho. Pred prah sa položili žeravé uhlíky, prípadne pohár s vodou alebo pálenkou a vajíčko, ktoré musela šestonediel ka prekročit. Po návrate si sadla na vedro s vodou, aby mala vel a mlieka. Horváthová sleduje v tomto obrade zjavný kontext očistnej funkcie ohňa a vody. (Horváthová 1975: 990) Pôvodný predkrest anský obrad bol postupne nahradený jeho cirkevnou podobou, ktorá sa stala dominantnou. Po ceste do kostola nesmela rodička hovorit, mala íst do kostola vedl ajšou cestou v nenápadných tmavých šatách, chránit ju mali apotropajné predmety (sol, popol, cesnak, nožnice, svätené rastliny). (Beňušková 1995: 283) Obrad spočíval v príchode šestonediel ky do kostola, jej posvätením kňazom, a musela obíst s horiacou sviečkou oltár, týmto bola jej očista ukončená. Po návrate do domu bola sňatá kútna plachta a žena sa na druhý deň mohla opätovne zaradit do každodenného života. 4 Tu hovoríme o tzv. nepravej kuvade muž preberá čast bolesti ženy na seba.

27 KAMILA BEŇOVÁ: ŽENA V TRADIČNEJ KULTÚRE SLOVENSKA 165 NIEKOKO POZNÁMOK K (NE)ČISTOTE, TABU A DVOJZNAČNOSTI Každej udskej spoločnosti je idea čistoty a znečistenia v nejakej forme známa. Určité látky, činnosti, vzt ahy, obdobia sú typické svojím znečistením, iné čistotou. Znečistenie /pollution/ ako opozícia čistoty /purity/ narúša rovnováhu, ničí alebo mätie potrebné hranice a je deštruktívnym zdrojom prirodzených síl alebo pomerov. É. Durkheim rozoznáva rôzne sociálne potreby rôznych spoločností chránit svoje náboženské posvätné od obkolesujúceho (a ohrozujúceho) profánneho, často sprevádzané magickými príkazmi, pričom posvätné /sacred/ a profánne /profane/ chápe striktne ako dve vylučujúce sa entity. (Khare, 2010) Až Mary Douglas 5 (1966) svojim prístupom, nadväzujúcim na Durkheimovo poňatie sociálneho poriadku a sociálnej kohézie, poukázala, na základe výskumu a analýzy rôznorodých pravidiel a postupov uplatňovaných v prípade čistoty /purity/ alebo znečistenia /pollution/, že kým čistota v symbolickom zmysle predstavuje jasné hranice a poriadok, nečistota vyvoláva nejednoznačnost, zmätenost a neporiadok (kurzíva au.). Spoločnosti vzt ahujú znečistenie k ich morálnym hodnotám a obradmi a zvykmi sa snažia redukovat riziko a nebezpečenstvo, ktoré l ud om v spoločenstve zo strany nečistoty hrozí. (kurzíva au.) Preto vymysleli spôsoby, ako jasne vymedzit, usporadúvat a kontrolovat zdroje znečistenia so všezahŕňajúcim ciel om ochránit ich sociálny a kozmologický poriadok. (ibid. / preklad au.) Táto téza je aplikovatel ná na akýkol vek typ nečistoty či už v hygienickom, ekologickom, sociálnom, existenciálnom alebo metafyzickom (Erban, 2010), resp. symbolickom význame. V prenesení do kontextu príspevku, nečistota (tu znamenajúca nečistotou ženy) môže pramenit z narúšania poriadku sveta, ktorý je vlastný patriarchálnej / androcentrickej optike jeho vnímania. Jednoducho všetko to, čo muž nemá, prekračuje normu sveta, ked že on sám je jeho normou. V súlade s ústrednou myšlienkou Beauvoir: ON je Subjektom, Absolútnym, je určujúcim bytím, kým ONA je Druhou /Other/ 6, bytím, ktoré neurčuje samé seba, ale stáva sa niečím len vo vzt ahu k nemu. (Kiczková 2002: 2) Všetko, čo normu prekračuje, je teda v tomto zmysle nečisté ako menštruujúca žena, tehotná žena, žena pri pôrode, žena (i diet a) po pôrode atd. Obradmi a zvykmi, resp. zákazmi a príkazmi, týkajúcimi sa v tomto prípade menštruácie, tehotenstva, pôrodu, šestonedelia, sa spoločenstvo snažilo vyhnút sa znečisteniu, teda nebezpečenstvu, riziku, ktoré mohlo spôsobit fatálne narušenie usporiadaného sveta. Termín tabu v sociálnej a kultúrnej antropológii vyjadruje všeobecne vel mi silný rituálny zákaz. Jedným z najprísnejších tabu bola medzikultúrne rozšírená separácia žien počas menštruácie. V antropológii bolo toto tabu spočiatku rozpoznávané ako kruté správanie spoločnosti voči 5 Douglas, M Purity and Danger: an Analysis of Concepts of Pollution and Taboo. London & Henley: Routhledge & Kegan. 6 V slovenskom preklade Beauvoir, de S Druhé pohlavie I. Bratislava: Obzor, 184 s.; Beauvoir, de S Druhé pohlavie II. Bratislava: Obzor, 480 s. ženám, neskôr sa však začalo rozoznávat ako ochranné, či dokonca posilňujúce. Podl a É. Durkheima bola dokonca ženská plodnost jednou z prvých domén posvätného, pretože menštruujúce ženy boli pravidelne oddel ované od spoločenstva skôr než kňazi či kňažky. (Knight, 2010) Význam slova tabu je od pôvodného významu samozrejme posunutý a rozšírený. Termín sa udomácnil aj v našom jazyku a všeobecne môže zahŕňat javy alebo stavy, ktoré sa javia byt utajené, o ktorých sa jednoducho nehovorí, alebo nie je slušné o nich pojednávat. Tabu má dnes viac racionálnu než mystickú či magickú povahu. Ak však chceme zákazy v tradičnej kultúre definovat ako tabu, vraciame sa istým spôsobom k pôvodnému významu tohto slova. Je nesporne zaujímavé, že James Cook, ktorý tento termín uviedol do angličtiny, ako aj d alší Európania, nikdy presne nevedeli, či maorské slovo tapu (taboo) vyjadruje posvätné alebo poškvrnené. Toto polynézske slovo bolo problematické jednoznačne preložit, pretože európskemu spôsobu myslenia bolo cudzie niečo, čo je súčasne aj svojím opozitom (napr. používalo sa na označenie znečistenia ženy menštruačnou krvou, a súčasne na označenie svätosti kňaza). Jednoznačne určitel né bolo týmto termínom len striktné rituálne vyhýbanie sa, ktoré s ním bolo vždy spojené. Rovnakú ambivalenciu nachádzame aj v tradičnej kultúre: menštruácia ako prejav plodnosti a zdravia ženy, menštruačná krv ako liečebný (magický) prostriedok, a súčasne menštruácia ako neželaný stav s potrebou eliminácie, utajenia, menštruujúca žena ako potenciálna hrozba pre spoločenstvo (vid čast menštruácia); panenstvo u mladej dievky cenené ako najvyššia hodnota, kým panenstvo po zaužívanej vekovej hranici ženy bolo neprípustné, tiež na jednej strane dôkaz počestnosti dievčat a, súčasne porušovanie tejto normy, v symbolickej rovine jedna z najdôležitejších požiadaviek, v praktickej rovine nedodržiavanie tejto požiadavky, vždy s absolútnou zodpovednost ou ženy (vid čast panenstvo). Čo sa týka materstva všeobecne bolo od ženy bezvýhradne požadované, avšak až po vydaji, materstvo pred vydajom bolo neprípustné (prespanka). S ním súvisiace tehotenstvo je obdobím dvojznačnosti par excellence. Na jednej strane pre ženu byt matkou bola nevyhnutnost a príchod diet at a znamenal v jej živote prevratnú zmenu k lepšiemu, obdobie tehotenstva bolo absolútne zat ažené nečistotou, prejavujúcou sa v príkazoch a zákazoch (tabu), ktoré musela žena i jej okolie vo vzt ahu k nej, dodržiavat. Rovnako ako samotný pôrod a obdobie šestonedelia po ňom, ako sme si ukázali v príspevku. Zaujímavý prístup v štúdiu menštruácie ako kultúrneho fenoménu prináša hypotéza o matrinilineárnych spoločenstvách a neexistencii prísnej menštruačnej tabuizácie v nich (Feigl-Procházková, 2004), ktorá evokuje súvislost strachu, nečistoty či tabu menštruácie práve s patriarchálnym spoločenským usporiadaním tradičnej spoločnosti (za akú sa považuje aj slovenská). Menštruačná trauma, ako nazýva Feigl javy všetky spojené s negatívnym vnímaním menštruácie, je podl a nej sprievodným javom od dôb vznikajúceho patriarchátu, ktoré chápe ako akt historickej zmeny prerozdelenia moci v prospech mužskej časti

28 166 ANTROPOWEBZIN 3/2010 populácie, ktorého účinným inštrumentom a garantom sa menštruácia stala. Menštruujúca žena sa vd aka menštruačnej krvi sama stáva zdrojom nebezpečenstva, od ktorej potrebuje spoločenstvo ochránit. Podl a psychoanalytičky Horney je táto trauma spôsobená jednoducho strachom mužov z menštruúcej ženy ako tajuplnej bytosti, ktorá je v styku s duchmi a vládne magickou mocou, ktorá môže mužom škodit, pred ktorou je teda nutné sa chránit, a preto je aj nutné držat ju pod svojou vlastnou ochranou. Z tejto predstavy vychádza podl a nej aj negatívny archetyp ženy bosorky, divej bytosti ap. (in Feigl-Procházková, 2004), ktorý je bežnou súčast ou i našej kultúrnej tradície. Nemožno ignorovat různe d alšie vplyvy na poznanie európského človeka, jednak vplyv judaistickej tradicie 7, jednak vplyv antiky napríklad podl a Plínia staršieho menštruačná krv ničí úrodu, zabíja včely, premieňa víno na ocot, spôsobuje kysnutie mlieka; zrkadlá strácajú lesk, kovové nástroje sa otupujú, hrdzavejú a zapáchajú, ak prídu do kontaktu s menštruom. (ibid.) Krest anstvo prináša na naše územie so sebou v 10. storočí n. l. ideu menštruácie ako trestu, je dôsledkom Evinho hriechu, vybočením z rádu, trestom za porušenie prirodzenosti. A v takejto podobe, spolu s ostatnými atribútmi a ponímaním ženy ako takej, sa preniesla menštruácia až do súčasnosti, kedy tabuizácia, i ked pod rúškom detabuizácie najmä televíznou reklamou, a menštruačná trauma v spoločnosti nad alej pretrvávajú a ako píše Feigl: zostáva menštruácia nad alej otvorenou krvácajúcou ranou v lone ženskej identity. (Feigl-Procházková, 2004; preklad au.) Mary Douglas priniesla do antropológie revolučný pohl ad, ked vzniesla námietku proti Durkheimovmu deleniu na posvätné a profánne, pretože prichádza k záveru, že kategória čistoty a nečistoty (neoddelitel ne spojená s tabu) sa do tohto striktného dichotomického delenia zaradit nedajú, vyskytujú sa ako spoločne, tak vo vzájomnom protiklade súčasne, a preto posvätné i profánne je súčast ou toho istého usporadúvajúceho systému. (Bowie 2008: 59) Môžeme preto konštatovat, že myslenie v tradičnej spoločnosti, zo súčasného pohl adu javioce sa ako polaritné, resp. odporujúce si, tu bolo taktiež súčast ou jednotného systému myslenia, ktorý neoddel oval magické (v zmysle nadprirodzené) od prirodzeného, reálneho. Erban sa pýta, či je teda vôbec možné hovorit o vzt ahu čistého a nečistého ako o dualite, ktorá je vždy založená na predpoklade protikladu ako základného stavebného kameňa každého systému, ktorý je pochopitel ný a zmysluplný. Nečisté však podl a neho stojí mimo akéhokol vek zrozumitel ného systému a prehl adnej štruktúry, s ničím vysvetlitel ným nevstupuje do zmysluplného vzt ahu. Preto má nečistota vo vzt ahu ku kultúre špecifické i paradoxné postavenie je jej súčast ou a zároveň stojí mimo, spoluvytvára ju a zároveň trvalo ohrozuje. Súčasne konštatuje, že práve vynález kategórie nečistoty umožnil človeku umiestnit do systému 7 Nepriblížiš sa k žene, aby si odkryl jej nahotu v období jej krvácania, kedy je nečistá. Ak by niekto spal so ženou v období jej nečistoty, odkryl jej nahotu a obnažil miesto jej krvácania a ona by mu dovolila odkryt miesto svojho krvácania, budú obaja vyhladení zo svojho l udu. (in Feigl- Procházková, 2004) i to, čo je nevysvetlitel né, absurdné, nemiestne. (Erban, 2005) Na dvojznačnost upozorňuje vo svojej štúdii aj Sherry Ortner, ked ženu označuje ako intermediárnu bytost vo vzt ahu príroda vs. kultúra. Jej zásadná idea sa často interpretuje neúplná, a to zjednodušene ako sociokultúrna relácia medzi mužom a ženou a kultúrou a prírodou, pričom muži sú v tomto prípade viac stotožňovaní s kultúrou, kým ženy s prírodou a v tomto vzt ahu spočíva dominancia muža a subordinácia ženy prejavujúca sa na rôznych úrovniach. Podl a Ortner pozorovatel né menejcenné postavenie žien 8 spočíva v týchto troch rovinách: a) prvky kultúrnej ideológie spolu s výrokmi informátorov(riek), ktoré explicitne znižujú hodnotu žien (role, úlohy, produkty ich činnosti, sociálne prostredie) a pripisujú mužom a mužským aktivitám väčšiu prestíž; b) symbolické znaky (ako príklad uvádza ženám prisudzované poškvrnenie, ktoré je možné interpretovat ako implicitné vyjadrenie menejcennosti); c) sociokultúrne usporiadanie (ktoré ženy obvykle vylučuje z mocenských sfér vplyvu a často úplne zamedzuje kontakt s nimi prostredníctvom rôznych tabu). Ako hlavné príčiny devalvácie ženy rozpoznáva: 1) fyziológiu ženy, 2) jej sociálne role a 3) jej psychiku. V kontexte predkladanej štúdie sa zameriame na problematiku fyziológie ženského tela, pretože predstavuje t ažiskovú oblast v pochopení funkcie ženy v tradičnej kultúre. Fyziológia (telo). Žena je ponímaná ako bytost bližšia prírode z dôvodu jej fyziológie. Je otrokyňou l udského druhu viac než muž, jej živočíšnost je očividnejšia, píše Ortner s odvolaním sa na Beauvoir. Menštruácia, tehotenstvo, pôrod sú všetko faktory, ktoré prerušujú každodennú činnost ženy a reálne ju uvrhnú do stigmatizujúceho stavu voči spoločnosti. Kým muž nie je prirodzene obdarený kreatívnou funkciou života, tvorí umelo, a vytvára tak transcendované objekty (techniky, symboly), ktoré majú trvalejší charakter než samotný l udský život, sú tak cenené viac. Žena samozrejme prispieva ku kultúre rovnakým dielom ako mysliaca bytost, avšak sama prijíma maskulínne ašpirácie a tým akceptuje vlastné podcenenie a zdiel a stanovisko svojej kultúry. (Ortner 1998: 101; preklad au.) Podl a Erbana je práve telo priesečníkom medzi naučenými a vrodenými vzorcami správania, preto musí byt, ako každá hranica medzi kultúrou a prírodou, úzkostlivo strážené. Všetky obyčaje, mravy, zákony a tabu, ktoré určujú, ako telo používat, sú nám vštepované s najvyššou mierou záväznosti. (Erban 2006: 211) Tu sa ponúka otázka, či sú tieto normy záväzné pre každého rovnako, resp. ako sa táto záväznost prejavuje vo vzt ahu pohlavnej príslušnosti človeka, resp. či sa prejavuje táto záväznost rovnako. Bowie píše: Všetky etniká a kultúry 8 Ortner zakladá svoj prístup na myšlienke univerzálnosti subordinácie žien a pokladá ho za pankultúrny fakt. Odliadnuc od tejto myšlienky, je jej prístup aplikovatel ný v tomto prípade na západnú kultúru, resp. kultúru európskeho typu všeobecne, do ktorej je zarad ovaná aj tradičná kultúra na území Slovenska, kde je dominancia muža a subordinácia ženy dokázatel ným i uznaným faktom.

29 KAMILA BEŇOVÁ: ŽENA V TRADIČNEJ KULTÚRE SLOVENSKA 167 majú k dispozícii jeden objekt, ktorý je vzhl adom k jeho všadeprítomnosti a tvárnosti zat ažený vel kou symbolikou l udské telo. (Bowie 2008: 48 /preklad au.) Obrady týkajúce sa výkalov, materského mlieka, slín a d alších vecí (v tomto prípade menštruácie, panenstva, materstva) nemôžeme interpretovat, pokial nie sme ochotní vidiet v tele symbol spoločnosti a nahliadnut, že sily a nebezpečenstvo prisudzované štruktúre spoločnosti sa v malom opakujú v l udskom tele. (Douglas, in Bowie 2008: 52; preklad au.) Podl a Bowie je l udské telo impulzom k prepracovaným sociálnym konštrukciám (za ktoré môžeme v tomto prípade označit sledované zákazy a príkazy, či tabu), a práve vd aka nemu sa aj kultúrne pravidlá môžu javit ako prirodzené. (Bowie 2008: 50) V súlade s touto myšlienkou sa preto môže javit ako prirodzená aj nečistota ženského tela. Jedným z odrazov tohto prepracovaného symbolického systému je symbolická sústava založená na polarite pravej a l avej ruky. Táto polarita je jedným z najrozšírenejších princípov, ako človek používa svoje telo, aby symbolizoval sám seba. Schopnost človeka používat telo ako symbol, pomocou ktorého dávame zmysel svetu, dodáva polarite pravý l avý jej význam. (ibid.) Najviditel nejšie sa tento proces prejavuje v preferencii pravej ruky pred l avou. Táto dualita je v súlade s Durkheimovým konceptom prvotnej duality posvätné profánne, ktorá je základom všetkých ostatných protikladných tried: vysoké nízke, svetlé temné, naše cudzie, mužské ženské. (Erban 2006: 213) A táto systematika dodáva pravému (posvätnému) maskulínnemu elementu jeho dominanciu a pripisované pozitívne charakteristiky, oproti l avej strane, ktorá je považovaná za femínnu a jej vlastnosti sú opačné. Slovami Hertza: Profánnemu nie je o nič viac dovolené miešat sa s posvätným, ako je l avej povolené miešat sa s pravou. (... ) Nadvláda pravej ruky je dôsledkom i nevyhnutnou podmienkou poriadku, ktorý ovláda a udržuje svet. (Hertz, in Erban 2006: 215; preklad au.) A tak, symbolický význam, ktorý kultúra pripisuje pravej a l avej ruke d aleko presahuje telesnú anatómiu a premieta sa do významovej klasifikácie priestoru a sociálnej štruktúry. (Erban 2006: 212) Podriadenost l avej (ruky) môže byt výrazom schopnosti (a nutnosti) človeka obetovat jedinečnost svojej telesnosti požiadavkám spoločenského celku a kolektívneho vedomia. (ibid., 216) Telo ženy zosobňujúce jej bytie a premietajúce sa do ženy ako takej ako prejav l avého podriadeného, sa tak stáva zdrojom negatívneho, nečistého profánneho, a preto musí byt predmetom tabuizácie (ako prevencie), alebo purifikácie (v prípade kontaktu s nečistotou). V obave pred znečistením (t.j. narušením usporiadania sveta) je vyvinutý systém absolútnej kontroly nad jej telom, v tradičnej kultúre sa prejavujúci v celom sociálno-kultúrnom systéme (sociálna štruktúra a status ženy v nej, obradový systém a systémy 9 Douglas, M Purity and Danger: an Analysis of Concepts of Pollution and Taboo. London & Henley: Routhledge & Kegan. 10 Hertz, R The Pre-eminence of the Right Hand: A Study in Religious Polarity. In: Needham, Rodney (ed.), Right & Le : Essays on Dual Symbolic Classification, Chicago London: The University of Chicago Press. príkazov a zákazov vzt ahujúcich sa len na ženu a pod.), ako sme v príspevku ukázali na troch príkladoch. Táto prepracovaná kultúrna symbolika tela predstiera, že vyplýva zo samotnej prirodzenosti vecí, a tým sa ospravedlňuje, vyhýba sa zmenám a útokom novátorov. (Erban 2006: 216) A práve táto symbolika môže byt cestou i k pochopeniu (nerovnovážneho) prerozdelenia moci medzi pohlaviami. Na záver štúdie formuluje autorka myšlienku intermediárnosti, ktorá sa jej objavuje počas popisu javov v dichotómii muž žena a kultúra príroda. Táto téza posúva jej koncept bližšie k pochopeniu nerovného rozdelenia moci, ako v tradičných, primárnych spoločnostiach, tak v spoločnosti modernej. Intermediarita tu znamená, že ženu rozpoznáva ako bytost sprostredkúvajúcu kontakt s prírodou a kultúrou. Kým na jednej strane sleduje jej stotožňovanie s prírodou, na strane druhej stojí jej uznávaná participácia na kultúre, výsledkom čoho je však stále menejcenná pozícia, ktorá z nej robí podradnejšiu bytost (Ortner 1998: 110). Intermediarita znamená u nej teda akýsi kompromisný status v hierarchii prechodu od kultúry k prírode (Ortner 1998: 110) a zároveň sprostredkovaciu funkciu medzi prírodou a kultúrou, čo podl a nej môže vysvetl ovat nielen nižší status ženy, ale napr. aj silnejšie obmedzenie jej aktivít, ked že prežitie každej kultúry závisí najmä od faktorov, ktoré ju môžu reprodukovat (v tomto prípade je to žena ako zodpovedný článok za výchovu a ranú socializáciu detí ako hlavných a jediných možných reprodukovatel ov kultúry). Tento proces preto musí byt chránený a zaistený prísnymi pravidlami (teda obmedzeniami či sankciami). Dôsledkom tejto intermediárnej pozície je podl a nej práve oná symbolická dvojznačnost, charakteristická pre marginálne javy a prejavujúca sa v mnohých rovinách (najmä v súvislosti so ženou, ale nielen), ako to dokazujú aj popísané javy v príspevku. POUŽITÁ LITERATURA [1] APÁTHYOVÁ RUSNÁKOVÁ, Z Matka. s In: Encyklopédia l udovej kultúry Slovenska 1 zv. Bratislava: VEDA. 454 s. [2] BOWIE, F Antropologie náboženství. Praha: Portál. 335 s. [3] BEŇUŠKOVÁ, K Panenstvo. s. 13. In: Encyklopédia l udovej kultúry Slovenska 2 zv. Bratislava: VEDA. 418 s. [4] BEŇUŠKOVÁ, K Pôrod. s. 72. In: Encyklopédia l udovej kultúry Slovenska 2 zv. Bratislava: VEDA. 418 s. [5] BEŇUŠKOVÁ, K Šestonediežka. s In: Encyklopédia l udovej kultúry Slovenska 2 zv. Bratislava: VEDA. [6] BEŇUŠKOVÁ, K Tehotenstvo. s In: Encyklopédia l udovej kultúry Slovenska 2 zv. Bratislava: VEDA. 418 s. [7] BEŇUŠKOVÁ, K Vádzka. s In: Encyklopédia l udovej kultúry Slovenska 2 zv. Bratislava: VEDA. 418 s. [8] ERBAN, V Kategorie nečistého v symbolické antropologii Mary Douglasové. In: Bubík, T. Fárek, M. (eds.): Náboženství a jídlo. Pardubice: Univerzita Pradubice. Prístupné na: ( text.php?id kap=1 &kod kurzu=kfi 246) [9] ERBAN, V Náboženská symbolika pravé a levé ruky: mezikulturní interpretace Roberta Hertze. In: Bělka, L. Doležalová, I. Hamar, E. (eds.): Náboženství a tělo. Brno: Masarykova univerzita / Malvern. Prístupné na: [10] FEIGL PROCHÁZKOVÁ, K Dějiny psané krví tabu, trauma a kult menstruace Prístupné na: [11] HORVÁTHOVÁ, E Úvod do etnológie. Bratislava : Univerzita Komenského. 143 s.

30 168 ANTROPOWEBZIN 3/2010 [12] HORVÁTHOVÁ, E Krv. s In: Encyklopédia l udovej kultúry Slovenska 1 zv. Bratislava: VEDA. 454 s. [13] HORVÁTHOVÁ, E Zvyky a obrady. s In: Botík, J.: Hont. Tradície l udovej kultúry. Banská Bystrica: Osveta. 672 s. [14] HORVÁTHOVÁ, E Zvykoslovie a povery. s In: SLOVENSKO. 3. L ud - II. čast. Bratislava: Obzor s. [15] HORVÁTHOVÁ, E Zvyky pri svadbe a narodení diet at a vo Vel kej Lesnej. s In: Slovenský národopis XVIII / 1. [16] KHARE, R. S Pollution and Purity. In: Encyclopedia of Social and Cultural Anthropology. Taylor and Francis. Published: Prístupné na: In: [17] KICZKOVÁ, Z Problém rodovej identity z pohl adu Simone de Beauvoirovej. 8 s. Prístupné na: upload/editors/crs/publikacie/ kiczkova - problm rodovej identity.pdf [18] KNIGHT, Ch Taboo. In: Encyclopedia of Social and Cultural Anthropology. Taylor and Francis. Published: Prístupné na: tf/#p200020fa [19] MICHALKOVÁ, Z Kultúrno-historické aspekty determinujúce biologickú zmenu ženy (menštruačný cyklus). Diplomová práca. UKF: Nitra. 154 s. [20] ORTNER, B. Sh Má se žena k muži jako příroda ke kultuře? s In: Oates Indruchová, L. (ed.): Dívčí válka s ideologií. SLON. Praha. 304 s. [21] RATICA, D Žena. s In: Encyklopédia l udovej kultúry Slovenska 2 zv. Bratislava: VEDA. 418 s. [22] SALNER, P Prespanka. s. 82. In: Encyklopédia l udovej kultúry Slovenska 2 zv. Bratislava: VEDA. 418 s. [23] SALNER, P Frajer, frajerka. s In: Encyklopédia l udovej kultúry Slovenska 1 zv. Bratislava: VEDA. 454 s. [24] ŠKOVIEROVÁ, Z Vohl ady. s In: Encyklopédia l udovej kultúry Slovenska 1 zv. Bratislava: VEDA. 454 s. *Příspěvek je písemnou verzí přednášky, která zazněla na 6. mezinárodní studentské konferenci AntropoWebu podpořené ZČU v Plzni v rámci projektu SVK Publikace textu byla podpořena ZČU v Plzni v rámci projektu SGS

31 ANTROPOWEBZIN 3/ Sociální reprezentace autismu jako antropologicky relevantní téma Filip Ćwierz, Denisa Sedláčková Katedra sociologie, Fakulta sociálních studií, Masarykova univerzita, Brno, Social representation of autism as topic relevant for anthropology Abstract In our paper we are introducing social anthropological perspective on autism (autistic spectrum disorders), as the topic which is in line with the tradition of the social anthropology interested in the studies of subject formation in the societies of the so called West. In the centre of our interest stand representations of autism as representation of the subjects. Autism is the disorder which does not have any visible somatic displays. Autistic behavior could then be very easily exchanged for eccentricity, not willingness of the person to enter the social interaction or for the sign of the other mental disorder. We look on autism as an example of the discursive practice. This mean an interconnected ensemble of the representations and acting, which is bringing to live by subjects and also creates this subjects. We stand on the Michel Foucalt s approach to study of the formation of subject in the Western Societies. By the discursive analysis of the of the Czech web sites dedicated to the autism we would like to describe which representation present contemporary science about autism, supporting organization through their practices and also parents of autistic children, or autistic people themselves. This pages create a field, where is possible to follow a discursive play between various truths about autism. This pages is trying to be a guide for creating and representing of specific subjectivity. This subjectivity is not coherent and one, but contains multiple contradictions, which lay autism on the scale from illness to the identity. Key Words autism, representation of autism, subject, autistic subject, biopower AUTISMUS A ANTROPOLOGIE? CO mají společného autismus 1 a antropologie? Proč vidíme jako relevantní pro antropologii zabývat se tématem reprezentací autismu? Jedním z tradičních témat antropologie byla snaha pochopit, jak se formuje lidský rozum zároveň jako produkt a podmínka kultury. K tomu patří studie kulturního definování normality a abnormality. Jak nás upozorňují práce Michela Foucaulta, souboj o prosazení racionality, která znamená společnost disciplíny a řádu, a vymezuje se proti všem iracionálním prvkům, je pro moderní společnosti a kultury klíčový. Tento autor 1 Přesnější je označení poruchy autistického spektra, do kterých spadá několik různých poruch spojených podobnými symptomy. V tomto textu z důvodu lepší čitelnosti používáme autismus jako zástupný termín pro poruchy autistického spektra. připomíná, že racionalita modernity je věcí kontingentní, zformovanou v průběhu novověku a neustále se proměňující. Autismus je vhodným předmětem antropologické studie z několika důvodů. Lze na jeho případě analyzovat reprezentace moderní racionality, která se snaží vybudovat řád definicí, a oddělení normálního a abnormálního. Na autistický subjekt je možné dívat se jako na reprezentaci druhého, žijícího uvnitř moderní společnosti. K roli moderního druhého autisty předurčuje fakt, že autismus je onemocnění sociálních kompetencí. Autistický subjekt je závislý na existenci biomoci, což je specifická forma moci charakteristická tím, že jejím cílem je prospěch života a nástrojem intenzivní, přesně lokalizované intervence na členy populace. Zkoumání sociálních podmínek, jež umožňují rozpoznání a vymezení autismu, může napomoci pochopit, jak biomocenské sociální instituce, například medicína, utvářejí a tvarují naše představy o normalitě a odlišnosti (Nadesan 2005). Společně s Nadesan (2005: 2) sdílíme předpoklad, že autismus, či spíše jeho idea, je ve své podstatě sociálně konstruovaná. To neznamená, že odmítáme/zavrhujeme biologické podmínky nebo symptomy tohoto stavu. Místo toho se soustředíme na autismus jako sociální skutečnost. Přestože jsou zde biologické aspekty stavu pojmenovaného autismus, sociální faktory zahrnují jeho identifikaci, reprezentaci, interpretaci a jeho předvádění a jsou nejdůležitějšími faktory v rozhodnutí toho, co znamená být autista pro jednotlivce, jejich rodiny i společnost. Zkušenost a pojetí autismu se tak bude lišit nejen v jednotlivých kulturách (někde nemusí být kategorie autismu vůbec vytvořena), ale i napříč sociálními třídami v jedné společnosti. Předmětem tohoto příspěvku je autismus jako reprezentace subjektivity, cílem je představit možnou optiku, kterou autismus jako takovouto reprezentaci lze nahlédnout a dozvědět se tak něco o pozdně moderní společnosti. Praktickým cílem by mělo být vytyčit další body pro výzkumnou práci, nebot tento text není nic jiného než místem, ze kterého se chceme vydat dál. K analýze jsme si zvolili české internetové stránky pomáhajících společností zaměřených na autismus a stránky rodičů. Klademe důraz zejména na stránky sítě organizací APLA, protože APLA patří v ČR mezi nejdůležitější producenty diskursu o autismu. Snažíme se také reflektovat poznatky nashromážděné v rámci diskursu biomedicíny, který je

32 170 ANTROPOWEBZIN 3/2010 převládajícím a normativním pohledem na autismus v prostředí zvolených stránek. JAK ROZUMÍME REPREZENTACI V pohledu na reprezentaci navazujeme na pojetí Paula Rabinowa, který chápe reprezentace jako sociální fakta. Paul Rabinow přitom zužitkovává tradiční durkheimovskou inspiraci. Každá reprezentace je zároveň kategorií myšlení. Durkheim (2002) o kategoriích píše, že jsou výsledkem kolektivních aktivit. Pro Rabinowa to sice už není jako pro Durkheima kategorie, která je vzniklá prostřednictvím náboženského rituálu v rámci primitivní společnosti a kategorie základní, ale kategorie vysoce komplexní a pokročilá, jako vědecká teorie vyprodukovaná uvnitř vědeckých institucí. Autismus, nebo lépe poruchy autistického spektra, jsou bezesporu takovou kategorií. Stejně jako základní Durkheimovy kategorie v sobě odrážely společenský řád, odrážejí jej i tyto specifické reprezentace. Druhou inspirací, na kterou Rabinow staví, je inspirace foucaultovská. Reprezentace, vědecké teorie, jsou pro něj výpovědi. Nárok na pravdivost těchto výpovědí je dán systémem uspořádaných procedur pro jejich produkci, regulaci, distribuci, oběh a působení. Kolují v rámci mocenských systémů, které je udržují a produkují, jsou napojené na účinky moci, které vyvolávají a které je rozšiřují. Za třetí, tento režim není ideologií nebo nadstavbou (superstructure), ale byl podmínkou formování a vývoje kapitalismu (Foucault in Rabinow 1986: 240). Tyto výpovědi o autismu produkují biomedicínští odborníci, kteří autismus zkoumají, a také různí další odborníci, jako pedagogové, sociální pracovníci a psychologové, kteří se objevují v rámci pomáhajících organizací a podílejí se na určení diagnózy a na terapii (často mají dokonce převládající vliv v tomto procesu). V rámci tohoto koloběhu výpovědí dochází i ke vzniku stereotypů, k jejich reprodukci a zvěcnění určité představy o autistech jako pravdivého faktu. Tato zvěcnělá fakta pak podporují uchopení autismu jako rizika pro společnost a definici autismu jako abnormální odchylky. JAK SE DÍVÁME NA SUBJEKTY... Inspirací pro náš pohled na (autistické) subjekty je přístup Michela Foucaulta. Ten v eseji Subjekt a moc (Foucault 2003: 195) vytyčil tři linie, které sledoval během svých výzkumů utváření subjektů v rámci západní společnosti. Jako prvními se zabýval různými způsoby zkoumání, které se snaží dosáhnout statusu vědy. Příkladem těchto prací je Foucaultova analýza věd o člověku (lingvistiky, ekonomie a přírodopisu), kterou podal ve své práci Slova a věci (Foucault 1987). Do této linie spadá vědecký diskurs o autismu, jak je prezentován na webových stránkách, které zkoumáme. Druhou linií byly tzv. praktiky dělení, kde subjekt je bud rozdělen uvnitř sebe sama, anebo oddělen od ostatních, v tomto procesu se stává objektem. (Foucault 2003: 195) Tím rozumíme zásahy do života, jako je diagnóza, tj. okamžik, kdy je jedinci z vnějšku přidělená kategorie autisty v rámci procesu diagnostiky. Tím je odlišen od ostatních, kteří tuto diagnózu nemají. Pod vnitřním dělením si představujeme jedince, který již byl diagnostikován a který přijal, že některé specifické projevy jeho chování jsou objektivně dány postižením. Zde se zaměřujeme na komentáře a doporučení pomáhajících společností k diagnostice, psychoedukativní terapii a integraci autistů do společnosti. Poslední linií pak bylo studovat způsob, jímž se člověk sám mění v subjekt. (Foucault 2010: 196) Zde se mění vědecká vymezení a praktické postupy z předchozích dvou linií v rady, které jsou nabídnuty autistům a těm, kteří se o ně starají. Ti z nich pak vytvářejí materiál pro předvádění sebe sama jako subjektu. Tato optika nám umožňuje vidět autismus v dostatečné komplexitě. Reprezentaci autismu v prostředí českých webových stránek tedy zkoumáme jako reprezentace těchto tří způsobů utváření subjektů. LINIE PRVNÍ: SOUČASNÁ VĚDA O AUTISMU První linii reprezentuje současná biomedicínská věda o autismu. Biomedicínský pohled je zároveň převažujícím (nebojme se říct, že jediným) diskursem všech zkoumaných stránek. Dominance biomedicínského diskursu je znatelná nejen na stránkách odborných, ale i na stránkách rodičů a sdružení. V jádru medicínského diskursu leží předpoklad, že autismus je objektivní, biologickou skutečností, která musí být vysvětlena použitím pozitivistických metod přírodních věd. Pohledem medicíny je tedy autismus věc, biogenetická podmínka, která bude nakonec identifikována a poznána jako prostorově jasně umístěná (mozek), genetická (geny), neurologická nebo chemická abnormalita (Nadesan 2005). Autistický subjekt je zde abstraktním subjektem, který je definován v rámci diskursu biomedicíny. Určují ho vlastnosti, které jsou pozorovány, a teoretické závěry, které jsou na základě těchto empirických pozorování formulované. Jako první autismus popsal v roce 1943 Leo Kanner 2 ve svém článku Autistic Disturbance of Affective Contact. Ve svém textu popsal všechny základní příznaky autismu a vyjádřil se také, že děti trpící tímto onemocněním mohly být považované za zaostalé nebo schizofrenní. (Kanner 1943: 242) Ve svém článku také poukazuje na fakt, že všechny děti pocházely z rodin, kde se rodiče zabývali abstraktními či vědeckými fenomény, a zdůraznil, že nikdo v těchto rodinách nebyl opravdu vřelým otcem nebo matkou 3. (Kanner 1943: 250) Položil si otázku, jak tento fakt ovlivňuje vývoj autismu u dětí. 2 Nezávisle na Kannerovi v tomtéž roce podal zprávu vídeňský lékař Hans Asperger. Jeho přínos byl ale objeven až o hodně let později a zvěčněn Lornou Wing v roce 1981, která navrhla použít název Aspergerův syndrom pro jedince označované dosud jako autističtí psychopaté. Pojem vysoce funkční autismus (HFA high functioning autism) zavedl DeMyer v tomtéž roce. (Hort 2000: 133) 3 Odsud pochází termín matky ledničky a stigma rodičů dlouhou dobu spojené s autismem.

33 F. ĆWIERZ, D. SEDLÁČKOVÁ: SOCIÁLNÍ REPREZENTACE AUTISMU 171 Kanner ale podotýká, že autismus je vrozeným stavem, který má pravděpodobně biologický základ. 4 Nejobecnější rovinu reprezentace biomedicínského vymezení autismu najdeme v Mezinárodní statistické klasifikaci nemocí a přidružených zdravotních problémů MKN-10 (WHO 2000) nebo v psychiatrickém manuálu Diagnostic and Statistical Manual of Mental Disorders (DMS-IV) 5. V obou těchto manuálech nacházíme soupis nejen jednotlivých poruch v rámci autistického spektra, ale také jejich základních znaků nutných pro diagnostiku. Tyto znaky lze shrnout do tzv. autistické triády musí být přítomna porucha sociálního cítění, abnormality v komunikaci a problémy s představivostí (Jelínková 2001). Tyto formální kategorie mají velký dopad jejich rozšiřování při revizích obou manuálů vede k většímu množství lidí diagnostikovaných autismem. V současné době se velmi často ve spojení s autismem hovoří o epidemii, nebývalém nárůstu, který je nejčastěji přičítán na rub environmentálnímu znečištění. Spíše než o epidemii autismu jde však o rozšíření kategorií a také diagnostických kritérií, větší finanční pomoci, snížení stigmatu pro rodiče a také přenálepkování diagnóz u starších pacientů (Grinker 2007, King et Barman 2009). Přesto však spojení epidemie autismu zůstává, díky médiím i některým lékařům, v podvědomí široké veřejnosti jako nepopiratelný fakt. Autismus tedy volá po společenské (a medicínské) intervenci hned ze dvou důvodů představuje zátěž, která člověka provází od raného věku a je primárně onemocněním toho nejdůležitějšího pro úspěšný život společenských kompetencí. Autismus je definován v termínech nedostatku, jako tajemný (ve svém původu), neuchopitelný (neléčitelný, protože není známá příčina) a obšírný (jako spektrum poruch). To podle Nadesan (2005) vede k tomu, že je veřejností vnímán jako porucha zároveň hrozivá a fascinující. Je to nemoc, o které stále mnoho nevíme, a nemůžeme tak ovlivnit/zabránit jejímu vzniku. Autismus je také ztělesněním toho, po čem moderní společnost zároveň touží, a toho, čeho se zároveň bojí silně individualistické osobnosti, lidského kyborga, který si vystačí zcela sám, uzamčen ve svém světě. LINIE DRUHÁ: PRAKTIKY DĚLENÍ DIAGNÓZA, TERAPIE A INTEGRACE Autismus je definován, jako překročení hranic normálnosti a zdraví, což z pohledu biomoci představuje problém, který je třeba řešit. Biomoc je specifická forma společenské moci charakteristické pro moderní společnosti. Tato společenská moc má za cíl působit ve prospěch rozvoje 4 Americká sociální vědkyně Majia H. Nadesan (2005) ve své knize Constructing Autism: Unravelling the Truth and Discovering the Social zkoumá sociální a kulturní podmínky, jež umožnily vznik autismu jako medicínské kategorie. Důvodem, proč byl dětský autismus objeven až ve 40. letech 20. století, je například individualizace společnosti (obrat k individuu), psychiatrizace dětí apod. Ze stejného důvodu, jako byl dětský autismu nemocí poloviny 20. století, je Aspergerův syndrom nemocí konce milénia. Více viz Nadesan DMS-IV se častěji používá ve Spojených státech, zatímco MKN-10 je častější v České republice. života (Foucault 1999). Intervenuje za pomoci expertních aparátů, v rámci kterých se prolínají rozličné vědy a přístupy. Nikdy se nejedná jen o čistě medicínský, nebo čistě psychologický či sociální aparát, biomocenské nástroje v sobě vždy kombinují vícero přístupů, a to i mnohdy principiálně odlišných. Cílem takových aparátů je umožnit intervenovat ve prospěch populace, většinou definované jako bio-sociální kolektivita typu národa či obyvatel určitého státu (Rose a Rabinow 2006: 197). Tyto aparáty také autismu nebo jinému problému dávají definiční vymezení, čímž působí zdání kontroly. Autismus je nahlížen jako problém potencionálně ohrožující společnost, a tím v rámci biomoci představuje výzvu k intervenci. Aby takové řešení bylo možné, je nutné, aby existoval příslušný společenský aparát-dispozitiv, který umožní efektivní intervence. Tento aparát se na jednu stranu skládá jednak ze státem garantovaných lékařských a klinicko-psychologických pracovišt. Významnou roli zde hrají nevládní organizace, nezisková sdružení, která poskytují propojení mezi jednotlivými dalšími odborníky, rodiči a širokou veřejností. Příkladem a zároveň největším a nejznámějším zástupcem takové organizace je v České republice sít organizací APLA 6 (Asociace pomáhající lidem s autismem). Na různé typy psychologické, medicínské, sociální, právní a pedagogické praxe se díváme jako na příklad praktik dělení jsou to činnosti, kterými se autismus nejen utváří, ale také odděluje autistické subjekty od subjektů normálních. Objektivizují rozdíl mezi autisty a normálními. V rámci procesu společenské normalizace toto objektivizované oddělení hraje důležitou roli, umist uje odchylku a potencionální zdroj nebezpečí zpátky do společenského řádu, tím ho činí akceptovatelným. Diskursivní vymezení tj. autismus jako produkt diskursu moderní vědy slouží pro tyto praxe jako kostra, která dává tvar konkrétním praktickým aplikacím, a ty ji zpětně modifikují. Na základě analýzy internetových stránek o autismus jsme vydělili jako základní praktiky dělení diagnózu, terapii a integraci do společnosti. NEBEZPEČÍ A ŽÁDOUCÍ SUBJEKTIVITA Dříve než se zmíníme o samotných oddělujících praktikách, je zapotřebí poukázat na cíl, ke kterému všechny z nich směřují. Tím je žádoucí subjektivita a analyzované praktiky dělení jsou způsoby transformace, které mají autistický subjekt přiblížit této ideální představě. Na počátku tohoto procesu je autistický subjekt viděn jako potencionálně nebezpečný a chaotický, nebot má řadu vlastností, které ho činí nebezpečným zároveň pro sebe jako jedince i pro společnost. Cílem transformace je získání kontroly nad těmito projevy. Žádoucí subjektivita je založená na maximální redukci potencionálního nebezpečí, o kterém se předpokládá, že by se bez intervence projevilo. 6 Mluvíme o síti, nebot APLA není ve skutečnosti jedna organizace, ale sdružení několika dalších organizací podle místa působnosti (Praha a Střední Čechy, Severní Čechy, Jižní Čechy, Vysočina, Jižní Morava a Hradec Králové). Přes mnoho shodných bodů, každá z těchto organizací je specificky šitá na míru regionům.

34 172 ANTROPOWEBZIN 3/2010 DIAGNÓZA Ze všech oddělujících praktik, je diagnostika nejdůležitější, nebot stanoví hranici, kterou je subjekt oddělen od subjektů normálních, nebo od těch, kteří jsou nositely zátěže jiné. Od tohoto rozlišení se odvozuje všechno další. Získáním diagnózy se ustanovují nároky například na získání asistentské pomoci nebo na speciální školní zařízení. Jak uvádějí různí autoři a různé organizace (Strunacká 2009, Thorová in Autismus.cz ), diagnóza autismu není v České republice udělována zrovna nejčastěji. Pomáhající organizace na svých stránkách zdůrazňují včasnost diagnózy jako klíčový moment. Jedním z kritérií, která jsou obsažena i v rámci diagnostických manuálů, je to, že u autismu se musí většina symptomů objevit do 36. měsíce života. Tato nutnost získat diagnózu včas angažuje rodiče, kteří jsou těmi, jež mají odpovědnost dítě sledovat a zároveň pro něj vyhledat pomoc u příslušných odborníků. Samotný diagnostický proces je komplexním procesem, při kterém kooperuje hned několik druhů odborníků. Diagnóza je tedy kolektivní rozhodnutí, které učiní více než jeden odborník a na kterém se významnou měrou podílejí rodiče. V tomto případě se opět udržuje typická sestava vztahů charakteristická pro biomocenské konfigurace. Rodiče jsou ti zodpovědní, kteří mají za úkol sledovat dítě, ve chvíli problému se dovolávají pomoci expertních aparátů. Tyto expertní aparáty musí na druhou stranu rodičům umožnit mít alespoň částečně expertní pohled. Pomáhající organizace jako APLA tak na svých stránkách zveřejňují sady znaků, nad kterými má pohled rodiče zpozornět, pokud se objeví. Zároveň APLA na svých stránkách nabízí také kursy pro experty samotné. Nebot i pro ně je zapotřebí obnovovat a zlepšovat jejich pohled. Organizace zabývající se pomocí autistům sít ováním odborníků, osvětou, šířením informací a zapojením rodičů vytvářejí propojení umožňující biomocenské intervence a normalizační kontrolu nad populací. PSYCHOEDUKATIVNÍ TERAPIE AUTISMU A INTEGRACE DO SPOLEČNOSTI Samotná diagnóza není dostatečnou intervencí, tou je až terapie autismu směřující k určité formě oddělení a zpětného zařazení autistů do společnosti. Webové stránky, které analyzujeme, zastávají pozici co možná největší integrace autistů do společnosti, tj. do té míry, jakou to umožňuje postižení jedince. V základu rozlišujeme dva druhy terapie farmakoterapii a psychoedukativní terapii. U farmakoterapie se odborníci shodují nad tím, že za její pomoci je možné odstranit pouze akutní záchvatovité stavy, nebo snížit a regulovat nutkání k ritualizovanému chování. Farmakoterapie zde vystupuje jako určitá forma hrubé restrikce disciplinace. Pomocí této formy je totiž nejen omezováno chování nebezpečné pro samotného autistu (např. sebepoškozování), ale medikace je nasazována i u chování, které je společensky neakceptovatelné, avšak 7 Přistoupeno 30. října ve své podstatě není nebezpečné, ani autistovi a ani nikomu jinému (např. při ticích, stereotypních pohybech). Druhá forma terapie je, podle námi analyzovaných stránek, zaměřena na získání orientace v žitém světě modernity. Na stránkách Pražské APLY se o této formě píše: Jediným obecným a prokazatelně úspěšným způsobem pomoci dětem s autismem je speciální pedagogická péče s využitím metodiky kognitivně behaviorální terapie. Pokud dítěti svým speciálním přístupem umožníme porozumět světu, který ho díky jeho handicapu chaoticky obklopuje, je stoprocentní šance, že u dítěte dojde ke zlepšení. Speciálně vyškolení pedagogové užívají nejčastěji metodiku strukturovaného učení, která za prioritu považuje nácvik funkční komunikace a individuální přístup v psychoedukaci. Vizualizace a strukturalizace jsou základními metodickými pilíři přístupu k lidem s autismem. 8 Cílem této terapie je naučit autistického jedince vnímat svět strukturovaně a dopomoci mu v něm také strukturovaně jednat. Na počátku se zde opět předpokládá, že okolní svět vnímaný autistickým jedincem je chaotický. Zde se během terapie buduje kompetence přijmout život pozdně moderní společnosti, adaptovat se na neustále se nepatrně měnící situaci každodenního života. Z hlediska praktik dělení pedagogové v rámci této terapie budují schopnost vnitřního rozdělení, která autistovi umožní nahlédnout sebe sama jako ovlivněného postižením a naučí ho korigovat vlastní aktivity at už to je získat schopnost dělat každodenní úkony sociálně akceptovatelným způsobem, nebo mírnit záchvatovité agresivní stavy, bez nutnosti farmakologické nebo fyzické restrikce. Součástí integrace do společnosti, je také budování prostředí, kde autisté mohou žít jako jsou chráněná bydlení či speciální stacionáře nebo speciální školy. APLA na svých stránkách na takovéto zařízení odkazuje a zároveň přispívá k zprostředkování této možnosti rodičům. Tyto zvláštní prostory jsou stále formou fyzického oddělení, ale zároveň toto oddělení zmírňují a činní jeho formu lehčím. Jsou alternativou k izolaci v rámci ústavů. Zároveň je nutné podotknout, že vzhledem ke společnosti tvoří také určitou ochranou sít, která tlumí rizika. Tím, že tato místa jsou stále zapojená do sítí rodičů a odborníků, jsou součástí biomocenských aparátů. Integrace není jen tréninkem autistického subjektu, ale do jisté míry i tréninkem společnosti samotné. Je zde nutné překonat stereotyp nebezpečného autisty. Toho se organizace snaží dosáhnout například tak, že na svých stránkách zveřejňují textové informace o tom, co autismus je, referují o svých aktivitách a podílejí se například na televizních dokumentech, které ukazují, jak vypadají jejich klienti, jaké je trápí problémy a co s nimi organizace dělá v rámci terapie. Odkazy na tyto dokumenty jsou běžně dostupné například na stránkách APLY a zároveň mnoho z nich bylo vysíláno v České televizi, takže se dostaly i k širšímu publiku. Organizace se tak snaží demytizovat autismus. Zároveň však samy některé stereotypy reprodu- 8 APLA Praha Konkrétně tento odstavec citují i ostatní organizace zabývající se pomocí při autismu a přebírají jej v plném znění od APLY.

35 F. ĆWIERZ, D. SEDLÁČKOVÁ: SOCIÁLNÍ REPREZENTACE AUTISMU 173 kují. Například akce APLY Jižní Morava Dozvuky AFO v Brně 9, má podtitul Svět podle Rainmana. Ikonická postava autismu Rain Man, je zde využita ke srozumitelné komunikace poselství širší veřejnosti. LINIE TŘETÍ: RADY K DOBRÉMU ŽIVOTU V rámci třetí linie pohledu na subjekty se tvrzení biomedicínského diskursu a výsledky praktik dělení mění v materiál, na jehož základě si jedinci sami budují svoji vlastní subjektivitu. Stávají se zdrojem, ze kterého si jednotliví jedinci mohou vybrat, přizpůsobit se mu nebo ho patřičně modifikovat či úplně odmítnout. Proto je nazýváme rady k dobrému životu, nebot jedinci říkají, co by měl dělat, aby jeho vlastní život byl co nejlepší. V rámci biomoci patří k takzvaným technologiím vlastního já. Rose a Rabinow (2006) připomínají, že takové pečování o sebe může směřovat proti záměrům státní politiky, ale stále zůstává součástí uspořádání mocenských vztahů biomoci, nebot se opírá o rozpravy, které tuto moc pomáhají ustavit. Právě toto směřování proti dodává autismu v tomto pohledu etický náboj, kde autismus může být chápán jako problematizace současných forem biomoci a ohnisko odporu proti dnešní pozdně moderní společnosti. Zde je tedy nutné se zeptat, pro koho jsou rady k dobrému životu určeny? Výše jsme zmínili, že v České republice prakticky neexistuje kohorta dospělých autistů (jsou často diagnostikováni s jinou diagnózou). Proto jsou rady, které na stránkách najdeme, zaměřeny na rodiče a opatrovníky, případně na pedagogické pracovníky, kteří s dětmi přicházejí do styku. Velkým tématem, a to především na stránkách rodičů, kterého si lze povšimnout, je téma jídla. Rodiče se velmi často přiklánějí k názoru, že autismus je metabolická porucha, způsobená zanesením organismu těžkými kovy, což je opravdu jedna z teorií původu autismu, byt neexistuje žádný důkaz, že by tomu tak skutečně bylo. V návaznosti na to vznikají nejrůznější potravinové doplňky a diety, které mají za úkol jediné zbavit autistické tělo těžkých kovů, a tím i příčiny autismu. Nejznámější a nejpropagovanější je GFCF (glutein free, casein free) dieta, dále pak potravinové doplňky a vitaminy, případně homeopatika. Jídlo je tak jednou z mála věcí (částečně spolu s terapiemi), kterou rodiče mohou ovlivnit v celém procesu stávání se autistou. Zároveň toto téma odkazuje k hlubšímu problému strachu z environmentálního znečištění, které je naší vinou. Autismus tak opětovně získává nové stigma kolektivní vina nás všech. Téma jídla souvisí s předpokládanou příčinou původu autismu. Anna Strunecká (2009) ve své knize 10 pokládá ze příčinu imunoexcitotoxicitu se zdrojem v životním prostředí a zprostředkovanou z velké části příjmem 9 bude se konat 13. listopadu Viz také rozhovor s profesorkou Struneckou o knize Přemůžeme autismus dostupný na nebo audio/ mp3. Přistoupeno 30. října potravy. Své tvrzení opírá o argumenty biochemické, ale připouští i jiné vlivy (jako například záření nebo velmi okrajově i vakcinace). Tuto teorii ale rozšiřuje o pohled, kde autistický subjekt reprezentuje varování před zamořováním životního prostředí a zásahy do těla. Její pohled (který je v českém prostředí co se týče autismu do velké míry směrodatným) dosahuje dokonce mystického přesahu, nebot o autismu říká, že autistické postižení odpovídá tomu, jak pozdně moderní věda konstruuje obraz člověka jako izolovaného jedince a biologického stroje. Autistický subjekt v jejím podání vzniká vinou životního stylu pozdně moderní společnosti a zároveň přináší možnost přemoci tuto vinu, pochopením autistického světa. Tím v sobě skrývá určitý spásný potenciál pro budoucnost. To, že autismus je nemoc mezilidských vztahů, je pak interpretováno jako poukaz na jejich obecně špatnou kvalitu a absenci lásky (ve smyslu fília tj. sounáležitosti a přátelství) v dnešní pozdně moderní společnosti. K tomuto aspektu se vyjadřují také na svých stránkách i ti, kteří propagují program SON-RISE 11, který je alternativní psychoedukativní terapií pocházející ze Spojených států. SON-RISE je postaven na takzvaném joiningu, procesu, který má pro rodiče umožnit vstup do autistického světa a skrze toto navázání umožnit zlepšení stavu autistického dítěte. Ideálem SON-RISu není zvládnutý autismus, jako u klasické psychoedukativní terapie, ale vyléčený autismus. Na SON-RISE můžeme pohlížet jako na budování vztahu, oproti klasické terapii založené na kognitivně behaviorální terapii, kterou doporučuje APLA jako účinnou a která je normalizací pobytu v žitém světě pozdně moderní společnosti. V pohledu na vlastní subjektivaci je nutné připomenout, že v České republice prozatím chybí prvek, který se rozvíjí na Západě, a to prvek svébytného budování autistické identity. Ta, je díky dispozicím autistů budována zejména ve virtuálním světě internetu, nebot právě internet umožňuje vcelku snadnou komunikaci a aktivizaci. Částečně je to dáno tím, že díky relativně pozdnímu budování sítě pomáhajících organizací a s tím související absence specifické péče a správné kategorizace, komunita autistů v Česku ještě do této fáze sebeuvědomění nedospěla. Objevují se první náznaky, některé i na stránkách námi zkoumaných organizací, ale výraznější platforma ještě chybí. Autismus je tak stále v rukou aktérů, kteří jednají jakoby z vnějšku. ZÁVĚR V našem textu jsme se zabývali analýzou reprezentací autismu s využitím konceptů Michela Foucaulta a Paula Rabinowa. Svojí analýzu jsme rozdělili do tří linií první linie představovala vědu o autismu, druhá linie pak způsoby praktického vymezení a vydělení autismu a třetí byly přístupy, kterými se jedinec sám proměňuje v subjekt autismu. Co můžeme říct o těchto liniích na 11 O SON-RISE v ČR dobrý příklad rodičů praktikujících SON-RISE je ze Slovenské republiky Přistoupeno 30. října 2010.

36 174 ANTROPOWEBZIN 3/2010 závěr? V první linii, vědě o autismu, máme k dispozici abstraktní subjekt vymezený lékařskými definicemi a biomedicínskými přístupy. Důležité je zde upozornit společně s Nadesan (2005), že autismus mohl být objeven až tehdy, když biomedicínské instituce dosáhly určitého stupně diferenciace a jejich diskurs dovolil tak jemné rozlišení, jaké je třeba k odhalení problému tak skrytého, jako je autismus, a že tato diferenciace neustále probíhá a podílí se na konstruování epidemie autismu. S touto diferenciací souvisí i to, co se odehrává v rámci toho, co jsme považovali za druhou linii, jimiž jsou praktiky vymezování a oddělování autismu. Zde autistickými subjekty rozumíme jedince definované jako pacienty a klienty, kterým jsou v rámci pomáhajících institucí nabízené služby, je pro ně doporučená péče a ze zákona mají určité nároky a práva. Jelikož tyto praktické intervence začínají u diagnózy a končí u pokud možno integrativní péče, která chápe autistického klienta jako odlišnou lidskou bytost, tento dispozitiv praktických aplikací se klene jako most od nemoci, která musí být rozpoznána, k identitě jinakosti, o kterou musí být specificky pečováno. Zároveň se jedná o dispozitiv, který je nedílnou součástí praktik biomoci. Diagnostická klasifikace je impulsem, kterým by se měla uvádět do chodu celoživotní intervence ve prospěch postiženého jedince. Jedinec je v průběhu této praxe klasifikován, léčba je pak cestou k normalizaci skrze trénink, která má vyústit zároveň v částečné oddělení, ale také k navrácení do společnosti. V rámci těchto snah o integraci se postupně formálně biomocenský dispozitiv péče mění ve strategii vytváření specifické subjektivity jedincem samotným to považujeme za třetí linii. Vše, co bylo o autismus řečeno v předchozích dvou částech věnovaných vědě a praktikám oddělení, se vrací skrze aktivity jedinců samotných nebo těch nejvíce angažovaných zpátky, a problematizuje se samotná biomoc a pozdně moderní společnost jako potencionální příčina autismu. Místo integrace se nabízí pochopení a vstup do autistického světa, a tím i překonání samotné pozdně moderní společnosti. Autismus zde přináší určitý příslib spásy. Zde se dostává do hry identitní aspekt autismu, který ale není v českém internetovém prostředí doposud příliš rozvinut. Právě tato třetí linie problematiku autismu završuje a z antropologického hlediska je cenná, protože tím, že problematizuje současnou společnost, nabízí zajímavou perspektivu k jejímu pochopení. [8] KANNER, L Autistic Disturbance of Affective Contact in Nerv Child 2: Kanner, L (1968). Reprint. Acta Paedopsychiatr 35(4): [9] KING, M., BARMAN P Diagnostic change and the increased prevalence of autism. In International Journal of Epidemiology vol. 38/2009. [10] NADESAN, M. H Constructing Autism: Unravelling The truth And Understanding The Social. Routledge, London. [11] RABINOW, P Representations are social facts: Modernity and Post-Modernity in Anthropology in Clifford, James and Marcus, George E. (eds.) (1996: ) Writing culture : the poetics and politics of ethnography. University of California Press, Berkeley. [12] RABINOW, P., ROSE, N Biopower Today. In Biopolitics 1/2006, pp London School of Economics and Political Science. [13] WHO Mezinárodní klasifikace nemocí 10.Revize (2000): Duševní poruchy a poruchy chování. Popisy klinických příznaků a diagnostická vodítka. Praha: Psychiatrické centrum. [14] STRUNACKÁ, A Přemůžeme autismus?: průvodce pro rodiče, použitelný i pro pediatry, psychiatry a všechny obětavé bytosti, které se snaží pomáhat dětem s autismem. Blansko: Miloš Palatka ALMI. *Příspěvek je písemnou verzí přednášky, která zazněla na 6. mezinárodní studentské konferenci AntropoWebu podpořené ZČU v Plzni v rámci projektu SVK Publikace textu byla podpořena ZČU v Plzni v rámci projektu SGS POUŽITÁ LITERATURA [1] DURKHEIM, E Elementární formy náboženského života. Praha: OIKOYMENH. [2] FOUCALT, M Subjekt a moc in Foucault Michel (2003: ): Myšlení vnějšku. Praha: Hermann & Synové. [3] FOUCALT, M Slová a věci. Bratislava: Pravda. [4] FOUCALT, M Vůle k vědění, Dějiny Sexuality I. Praha: Hermann & Synové. [5] GRINKER, R. R Unstrange Minds: Remaping the World of Autism. Basic Books, New York. [6] HORT, V Dětská a adolescentní psychiatrie. Vyd. 1. Praha: Portál. [7] JELÍNKOVÁ, M Vzdělávání a výchova dětí s autismem. Praha: Pedagogická fakulta Univerzity Karlovy.

37 ANTROPOWEBZIN 3/ Výzkum lidové percepce problematiky zdravotnických poplatků Zuzana Trávníčková Katedra antropologických a historických věd, Filozofická fakulta, Západočeská univerzita v Plzni, Ústav etnologie, Filozofická fakulta, Univerzita Karlova v Praze, z.travnickova@antropoweb.cz Research of public perception of regulation fee problematics Abstract This work is focused on regulation fees in public health care in Czech republic, which were introduced on It is nowadays often speculated subject and people are still concerned with fees. We studied opinions about regulation fees on three sociodemografic groups students, working people and pensioners. A requirement for members of these groups was to have their family practitioners in Pilsen-town. We especially focused on their knowledge of regulation fees, because of findings in our initial research that people often did not know, when the regulation fee is or is not to be paid. We eliminated health workers (i.e. doctors, nurses and pharmacists) from our research because we discovered a possibility of their affection due to their profit from regulation fees. We had 42 respondents half of them were women and the rest of our research samples were men. We asked people about their source of information, and we asked for their opinion concerning groups of people, which should be relieved of their duty to pay regulation fees. Finally we asked them, if they agree or do not agree with paying regulation fees. We found out, that most of our respondents agree with any kind of fee, but they often talked about necessity of leaving some groups out of the fee system. Key Words Regulation fees, opinion about regulation fees, knowledge of regulation fees, reformation of health care, quality of health care I. ÚVOD VÝZKUM o mínění vybraných skupin obyvatel o poplatcích ve zdravotnictví byl uskutečněn v období letního semestru od března do května 2010 studenty magisterského oboru Sociální a kulturní antropologie v rámci předmětu Terénní praxe, který vedl PhDr. Marek Jakoubek, Ph.D. Při volbě tématu byla diskutována atraktivnost, a pokud možno aktuálnost tématu, které by mohlo oslovit jak veřejnost, tak by mohlo ukázat zajímavé výsledky průzkumu, který byl později proveden. Proběhl brainstorming celé skupiny a v rámci něj se rozhodlo, že se budeme zabývat právě tímto tématem. Celkem proběhl závěrečný výzkum u 42 respondentů, a to pouze na území města Plzně. Kvůli rovnoměrnému genderovému zastoupení byla půlka respondentů muži a druhá půlka ženy. Zároveň byli respondenti vybíráni podle tří socio-demografických ukazatelů studenti, pracující a lidé důchodového věku. AKTUÁLNOST VÝZKUMU POPLATKŮ V lednu 2008 po dlouhodobých diskusích a po dlouhém mezistranickém boji začala platit zdravotnická reforma, která byla pro část veřejnosti vítanou změnou a pro druhou část veřejnosti jen dalším ze špatných výmyslů vlády. Tato na jednu stranu vychvalovaná a na druhou stranu proklínaná reforma se většiny populace dotkla především zavedením regulačních poplatků ve zdravotnictví. Téma regulačních poplatků je stále velice aktuální, protože se v současné době opět uvažuje o jejich zrušení, pozměnění či přitvrzení na náklady jednotlivců doplácejících si povinné zdravotní pojištění. Navíc se boj o regulační poplatky stal i žhavým tématem v rámci politické kampaně, která probíhala před květnovými volbami 2010 a mnozí politici v rámci pro či proti poplatkové politice získali, nebo naopak ztratili velké množství voličů. Tento lobbing se samozřejmě udával od zavedení poplatků již v předešlých volbách, kdy se různé politické strany snažily ovlivnit mínění svých voličů (Pavlíková 2008). Odpůrci regulačních poplatků se zaštit ují nesouhlasem široké veřejnosti, ale nakolik je tento nesouhlas pravdivý? A nakolik má veřejnost o všech dosavadních poplatcích jasno? Na to jsme se zaměřili v našem výzkumu, i když z našich zjištění rozhodně nemůžeme zobecňovat na celé území českého státu a všech jeho obyvatel. Primárním cílem výzkumu bylo zjistit, co vlastně o placení poplatků lidé ví, a poznali jsme, že ani my, kteří jsme dotazník vytvářeli, si nejsme úplně jistí přesným stavem placení jak vlastně celý systém placení a doplácení probíhá v praxi. Proto jsme se nejprve zaměřili na to, jak struktura poplatků doopravdy funguje v rovině platné legislativy, abychom zjistili, s čím budeme mínění veřejnosti porovnávat. Také muselo být určeno, jakými konkrétními poplatky se budeme zabývat, protože z pilotáže bylo vyrozuměno, že všechny způsoby hrazení poplatků pouze z povrchu nemá cenu zkoumat, ale je lepší se zaměřit pouze na výběr a ten zkoumat, ačkoliv je otázka, zda se nám to stoprocentně povedlo, protože náš výběr dotazovaných subjektů nebyl plně náhodný, ale spíše záměrný, o čemž bude pojednáno níže.

38 176 ANTROPOWEBZIN 3/2010 ZÁKONY O POPLATCÍCH Na úvod byly prostudovány základní informace o regulačních poplatcích ve zdravotnictví, jak je definuje zákon. Článek 31 Listiny základních práv a svobod říká: Každý má právo na ochranu zdraví. Občané mají na základě veřejného pojištění právo na bezplatnou zdravotní péči a na zdravotní pomůcky za podmínek, které stanoví zákon. Zákon, který stanovuje ony podmínky zdravotní péče je zákon o veřejném zdravotním pojištění č. 48/1997 Sb. Poplatky u lékaře byly zavedeny za vlády premiéra Mirka Topolánka v rámci zákona o stabilizaci veřejných rozpočtů č. 261/2007 Sb., který vešel v účinnost 1. ledna 2008 a který zákon o veřejném zdravotním pojištění novelizoval. Poplatky u lékaře jsou považovány za tzv. spoluúčast. Poplatky u lékaře byly následně upraveny zákonem č. 59/2009 Sb., který vešel v účinnost 1. dubna Od té doby poplatky u lékaře vypadají následovně. Existují tři poplatková pásma: 1) 30 Kč hradí lidé po dovršení 18 let věku za návštěvu u lékaře; za položku předepsanou lékařem na receptu. Je několik výjimek, na které se poplatek nevztahuje, například na preventivní prohlídku hemodialýzu, za vyšetření lékařem transfuzní služby, při telefonické konzultaci s lékařem atd. 2) 60 Kč tyto poplatky se vztahují jen za ústavní péči. 60 Kč se platí za každý den pobytu v nemocnici, odborných léčebných ústavech, lázních atd. 3) 90 Kč hradí lidé za lékařskou službu první pomoci a ústavní pohotovostní službu ve stanovené dny a hodiny. Dále existují lidé osvobození od placení poplatků například lidé svěření do pěstounské péče, děti v dětských domovech, lidé využívající pomoci v hmotné nouzi, lidé v karanténě atd. (Mach 2007) Jsou také stanoveny lhůty k zaplacení poplatků. Pokud pojištěnec v roce překročí zákonem stanovený limit (děti do 18 let a důchodci nad 65 let 2500 Kč, ostatní 5000 Kč), pojišt ovna mu vrací všechny započitatelné poplatky, o které byl tento limit překročen, a to vždy po skončení čtvrtletí do 60 dnů (Regulační poplatky ). V rámci této části jsou totiž stanoveny dva druhy poplatků ty, co se do limitu započítávají (většina návštěv u lékaře, víceméně se kryjí s třicetikorunovými poplatky), a ty, co se do limitu nezapočítávají, například první pomoc, ústavní péče víceméně se kryjí s šedesáti a devadesátikorunovými poplatky (Jak od 1. dubna ). Tyto informace byly nezbytné pro formulaci našich otázek v dotazníku. PŘEDVÝZKUM Před samotným výzkumem byla provedena pilotáž, aby byly vyzkoušeny výzkumné nástroje a předem se odhalily problémy, s nimiž by bylo možné se během samotného výzkumu setkat. Našimi cílovými skupinami měli být dle původního designu výzkumu lékaři, lékárenští pracovníci a pacienti ve vybrané plzeňské poliklinice. Byly tedy provedeny rozhovory a položena otázka, zda souhlasí, či nesouhlasí s regulačními poplatky ve zdravotnictví, a proč. Po rozhovorech s několika zaměstnanci zdravotnických zařízení byla zjištěna přímá zainteresovanost a ve většině případů také podíl na zisku zdravotního personálu, a proto bylo od tohoto záměru ustoupeno a došlo se k závěru, že názory a povědomí lidí finančně (v rovině zisku) nezainteresovaných do dané problematiky pro výzkum budou nosnější a méně ovlivněné. Nemocnice totiž se zdravotními poplatky mohou zacházet různými způsoby nakupovat nové vybavení, ale také přidat odměny zaměstnancům (Svobodová 2008). Stejně tak se ukázalo, že pouhé provádění rozhovorů není příliš vhodné pro statistické vyhodnocování získaných dat, a výzkumný tým se přiklonil k dotazníkové formě šetření. Během pilotní fáze bylo dále ustoupeno od záměru provádět výzkum jen v jedné plzeňské poliklinice a intence výzkumu se zaměřila obecně na obyvatelstvo Plzně, a to především z důvodu lepšího zobecnění výsledků a vyšší náhodnosti zkoumaného vzorku. Na základě informací, které byly z rozhovorů se zaměstnanci a prostudováním zákona získány, byl sestaven stručný dotazník. Bylo dotazováno 25 náhodných respondentů formou polostrukturovaného rozhovoru a na základě jejich odpovědí byly otázky přeformulovány. Jednalo se však jen o drobné úpravy týkající se především sledu otázek nejdříve byly pokládány otázky na informovanost ohledně zákonů týkajících se poplatků, kdo si myslí, že by měl být osvobozen od placení a proč, a až poté na názory týkající se jednotlivého zpeněžení. Avšak došlo i ke sloučení některých otázek. Šlo především o dotaz na souhlas s poplatky ve zdravotnictví a souhlas s poplatky za recept. Tyto otázky byly sloučeny po zjištění, že lidé chápou pod pojmem regulační poplatky ve zdravotnictví skutečně všechny poplatky včetně těch za recept, jak to chápe i zákon. Proběhla však také jedna zásadní změna dotazníku, a tou bylo začlenění nové otázky. Otázka se týkala získávání informací o poplatcích, jelikož jsme chtěli výzkum zaměřit nejen na to, co o této problematice lidé vědí, ale také odkud tyto informace získávají. HLAVNÍ METODA SBĚRU DAT Pro sběr dat ohledně názorů veřejnosti na poplatky ve zdravotnictví bylo zvoleno jako hlavní metoda dotazníkové šetření. Na základě těchto dotazníků byly vedeny polostrukturované rozhovory s lidmi, které jsme oslovovali na ulici. V okruhu zájmu byly názory tří skupin obyvatel města Plzně, a to 1) studentů, 2) pracujících v produktivním věku a za 3) důchodců. Celkový vzorek tvořilo 42 respondentů v zastoupení 14 respondentů v každé skupině. Hlavními tématy rozhovoru byly informační zdroje respondentů, tedy odkud získávají informace o poplatcích, načež bylo zjišt ováno, o kterých poplatcích vlastně mají

39 ZUZANA TRÁVNÍČKOVÁ: VÝZKUM LIDOVÉ PERCEPCE PROBLEMATIKY ZDRAVOTNICKÝCH POPLATKŮ 177 hlubší ponětí, tj. za co se platí a jestli to tak ve skutečnosti opravdu je, a jestli si respondenti sami hledali informace o poplatcích a co je k tomu vedlo. V těchto otázkách jsme se na toto speciálně zaměřili, protože bylo zhodnoceno, že bude důležité zjištění, zda jednotlivá média ovlivňují mínění obyvatel. Dále nás zajímal souhlas či nesouhlas s poplatky ve zdravotnictví a důvody k tomuto rozhodnutí. Také zde byl dotaz na to, která skupina obyvatel by měla být od placení osvobozena, přičemž odpovědi v těchto otázkách se často překrývaly s tím, kdo opravdu osvobozený od poplatků již ze zákona byl a o kom se uvažovalo jako o potenciální výjimce v diskusích, které probíhaly tou dobou v médiích. Následovala otázka na důvody, kvůli kterým by respondenti vyloučili ze systému placení právě tuto skupinu obyvatelstva. Poslední dotaz se týkal osobní zkušenosti respondentů s poplatky zda byly pozitivní, negativní, či snad jestli mají pocit, že někdy poplatek zaplatili i tehdy, když nemuseli, a aby poté uvedli zákrok, za který byl regulační poplatek zaplacen. Je důležité zmínit, že dotazovaným pro odpovědi nebyly nabízeny možnosti, museli sami udávat důvody pro souhlas či nesouhlas s poplatky, a stejně tak informační zdroje a druhy poplatků jmenovali sami. Někdy toto nebylo právě nejobjektivnější, protože se respondenti často ptali, zda to, co říkají, je uvedeno správně a zda se nepletou obzvlášt u otázek zaměřených na povědomí o tom, za co vše se v současnosti regulační poplatky platí. Strukturu dotazníku byla několikrát měněna v návaznosti na pilotáž, bylo potřeba správně strukturovat otázky tak, aby na sebe logicky navazovaly (např. nemělo smysl se ptát, se kterými poplatky souhlasí, či jestli ví, za co se platí, a potom chtít, aby poplatky vyjmenovali). Během těchto změn bylo také ujasněno, že primární zájem našeho sledování bude informovanost o poplatcích. Obrázek 1. p = 0,259). Souhlas s poplatky v závislosti na pohlaví (t-test pohlaví, STATISTICKÉ METODY VYUŽITÉ K ANALÝZE DAT VÝZKUMU Data získaná pomocí dotazníkového šetření v terénním výzkumu jsme zpracovali pomocí popisné a inferenční statistiky. Přehled zkoumaných jedinců rozdělených podle pohlaví a předem stanovené věkové skupiny (student, pracující, důchodce) vidíme v Tabulce 1. K následným analýzám jsme vybrali tyto proměnné: souhlas s poplatky a preference skupiny osvobozené od poplatků a to v závislosti na pohlaví a věkové skupině. Četnost souhlasu/nesouhlasu s poplatky ve zdravotnictví v závislosti na pohlaví vidíme v sloupcovém grafu (Obr. 1). Pomocí t-testu (Hendl 2006) jsme testovali rozdíl v průměrné četnosti souhlasu a nesouhlasu s poplatky podle pohlaví (p = 0,259). Souhlas s poplatky jsme popsali pomocí sloupcového grafu i v závislosti na věkové skupině (Obr. 2). Rozdíl v názoru na poplatky (průměrná četnost souhlasu a nesouhlasu s poplatky) jsme testovali t-testem mezi skupinami student/pracující (p = 0,676), student/důchodce (p = 0,136) a pracující/důchodce (p = 0,056); (Agresti a Finlay 1997). Obrázek 2. Souhlas s poplatky v závislosti na věkové skupině (t-test student/pracující, p = 0,676; t-test student/důchodce, p = 0,136; t-test pracující/důchodce, p = 0,056). Preferenci skupiny osvobozené od poplatků ve zdravotnictví jsme sledovali na základě odpovědí respondentů tyto odpovědi jsme rozdělili do 7 kategorií (maminky s malými dětmi, děti do 15 let, děti do 18 let, důchodce, sociálně slabí, chronicky nemocní, nikdo). Relativní četnost těchto kategorií jsme zobrazili ve výsečovém grafu (Obr. 3). Pro sledování absolutní četnosti preference konkrétní skupiny v závislosti na pohlaví a věkové skupině jsme vybrali 2 skupiny, které byly v celkovém souboru zastoupeny relativně nejčastěji, tedy skupinu maminky s malými dětmi a důchodci. Četnost preference těchto skupin v závislosti na pohlaví a věkové skupině vidíme ve sloupcových grafech (Obr. 4, 5, 6, 7). Rozdíl v preferenci skupiny maminky s malými dětmi jako skupiny osvobozené od poplatků v závislosti na pohlaví a na věkové skupině jsme testovali pomocí t-testů (p pohlav = 0,075; p student/pracujc = 0,123; p student/duchodce = 0,422; p pracujc/duchodce = 0,464).

40 178 ANTROPOWEBZIN 3/2010 Obrázek 3. Relativní četnost kategorií, preference skupiny osvobozené od poplatků. Obrázek 4. Preference skupiny maminky s malými dětmi pro osvobození od poplatků v závislosti na pohlaví (t-test pohlaví, p = 0,075). Stejným způsobem jsme testovali i rozdíl v preferenci skupiny důchodci v závislosti na pohlaví (p = 0,672) a věkové skupině u věkových skupin jsme vzhledem ke stejné četnosti preferencí u věkové skupiny student a pracující testovali pouze rozdíl mezi věkovou skupinou pracující a důchodce (p = 0,464). Analýzy jsme provedli pomocí statistického software Statistica 6.1 (StatSoft, ). Analyzované proměnné: ANALÝZA DAT 1) Souhlas s poplatky (podle pohlaví, věkové skupiny). 2) Preference skupiny osvobozená od poplatků. 3) Preference skupiny osvobozené od poplatků (podle pohlaví, věkové skupiny) student pracující důchodce celkem muž žena obě pohlaví Tabulka I ČETNOST JEDINCŮ PODLE POHLAVÍ A VĚKOVÉ SKUPINY (N = 42). SLOVNÍ SOUHRN A VÝSLEDKY Z GRAFŮ Z výsledků kvalitativního výzkumu vyplývá, že podle všech dotazovaných, kterých bylo 42 respondentů (z toho 19 mužů a 23 žen) s poplatky souhlasí 64 % respondentů. Pro 68 % dotazovaných jsou hlavním zdrojem informací média. 17 % respondentů mají informace o poplatcích z osobní zkušenosti a 15 % respondentů od své rodiny a známých. Dobré zkušenosti s poplatky má 60 % respondentů, 30,5 % má špatné zkušenosti a 9,5 % respondentů nemá téměř žádné zkušenosti s poplatky. 29 % respondentů se domnívá, že poplatek je za vyšetření, 35 % si myslí, že poplatek je za recept, 18 % vidí poplatek za pobyt v nemocnici, 15 % za služby na pohotovosti a jen Obrázek 5. Preference sociální skupiny maminky s malými dětmi pro osvobození od poplatků v závislosti na věkové skupině (t-test student/pracující, p = 0,123; t-test student/důchodce, p = 0,422; t-test pracující/důchodce, p = 464). 2 % vnímá poplatky za nadstandardní služby. 54,5 % respondentů si není vědoma neoprávněné platby, 9 % si myslí, že neoprávněně zaplatilo za preventivní prohlídku, 7 % si myslí, že zaplatilo za recept na léky, 9 % za porod a následnou péči, 13,5 % za návštěvu lékaře bez vyšetření a 7 % zaplatilo neoprávněně opakovanou platbu. Při dotazu na to, co lidé považují za zpoplatněnou službu, se ukázalo, že většina odpověděla za recept, což je také nejčastější položka, s kterou přijde do kontaktu velká většina obyvatel. S malým odstupem následoval poplatek za vyšetření u lékaře, a zhruba čtvrtina dotazovaných uvedla poplatek za pobyt v nemocnici a za vyšetření na pohotovosti. Více jak dvě třetiny obyvatel zároveň uvedly, že mají dobrou zkušenost s placením poplatků, jen třetina uvedla zkušenost špatnou či minimální. Při dotazování na to, zda si lidé myslí, že někdy platili poplatek, ačkoliv podle zákona neměli, převážná skupina obyvatel odpovědělo, že se jim toto nikdy nestalo, a z ostatních zanedbatelných výčtů bylo nejvýraznější

41 ZUZANA TRÁVNÍČKOVÁ: VÝZKUM LIDOVÉ PERCEPCE PROBLEMATIKY ZDRAVOTNICKÝCH POPLATKŮ 179 Obrázek 6. Preference sociální skupiny důchodci pro osvobození od poplatků v závislosti na pohlaví (t-test pohlaví, p = 0,672). čerpá většina oslovených své znalosti o poplatcích z nepříliš spolehlivých mediálních zdrojů. Tento výzkum, i když jeho závěry a zjištění nemůžeme nijak zobecňovat, lze chápat jako menší, časově a prostorově omezený, vhled do problematiky, která, ačkoliv je tento výzkum již starší a existují i jiné práce na toto téma, je stále aktuální a stále obyvatele České republiky zajímá. Zda se podobnými studiemi o mínění obyčejných občanů budou volení zástupci řídit, či nikoliv, je otázka budoucnosti. Nicméně respondenti, které jsme zpovídali, si již zvykli na určitou formu spolupodílení se na zdravotní péči, na zdravotnické poplatky ovšem vždy se zdůrazněním nutnosti existence výjimek. Z uvedených dat jsou patrné některé skutečnosti, které nás jakožto výzkumníky opravdu překvapily a mohly by být v dalším z výzkumu dále rozpracovány. PODĚKOVÁNÍ Autorka děkuje níže uvedeným členům výzkumného týmu za spolupráci a poskytnutí některých údajů: Nikola Balaš, Petra Blavková, Lenka Brunclíková, Lucie Gebouská, Simona Hájková, Petra Horáková, Radek Chocholatý, Lucie Kolesová, Lucie Kovandová, Petra Kubová, Zuzana Nejedlá, Martina Nováková, Lucie Radačovská, Tereza Ryšavá, Petra Spěváčková, Andrea Šnejdarová. POUŽITÁ LITERATURA Obrázek 7. Preference sociální skupiny důchodci pro osvobození od poplatků, v závislosti na věkových skupinách (t-test pracující/důchodce, p = 0,464). pouze to, že respondenti platili poplatek u lékaře, ačkoliv je doktor nevyšetřil. Ohledně ovlivnění jednotlivců médii bylo zjištěno, že většina obyvatel získávala své poznatky o poplatcích ve zdravotnictví pouze z médií, jako je televize, rozhlas či noviny, pouze čtvrtina obyvatel získávalo alternativní informace o poplatcích osobně u svých doktorů či v lékárnách a čtvrtina získávala povědomí od svých známých a ze zkušeností svých příbuzných. Proto by se dalo konstatovat, že na informovanosti, či naopak zmatení z údajů o placení mají největší roli právě média, a to zejména televize. ZÁVĚR Z provedeného výzkumu vyplývá, že většina obyvatel s poplatky souhlasí, a to i přesto, že většina médií poplatky prezentuje jako položku, se kterou lidé nesouhlasí. Zajímavá zjištění se objevila i v hlavním bodě našeho výzkumu a to v informovanosti obyvatel o poplatcích či o tom, kdo je podle nich osvobozen od poplatků. Je např. evidentní, že přes relativně snadnou dostupnost informací, [1] AGRESTI, A., FINLAY, B Statistical methods for the social sciences. Upper Saddle River, N. J.: Prentice Hall. [2] HENDL, J Přehled statistických metod zpracování dat: analýza a metaanalýza dat. Praha: Portál. [3] Jak od 1. dubna 2009 na regulační poplatky. Přístupné na: < pdf&nazev=regula%c4%8dn%c3%ad%20poplatky%20po% pdf>, stáhnuto: [4] Listina základních práv a svobod Přístupné na: < stáhnuto: [5] MACH, J Informace pro členy české lékařské komory vyplývající z přijetí zákona č. 261/2007 sb., o stabilizaci veřejných rozpočtů. Přístupné na: < stáhnuto: [6] PAVLÍKOVÁ, O Regulační poplatky na ústupu. Zdravotnické noviny. 57(23): 1 2. [7] Regulační poplatky metodický pokyn Ministerstvo zdravotnictví České republiky. Přístupné na: < html>, stáhnuto: [8] SVOBODOVÁ, M Poplatky? Působí zejména na pohotovost. Zdravotnické noviny. Přístupné na: < stáhnuto: [9] Zákon č. 48/1997 Sb Přístupné na: < stáhnuto: [10] Zákon č. 261/2007 Sb Přístupné na: < stáhnuto: [11] Zákon č. 59/2009 Sb Přístupné na: < pojistovne/pravni pred pisy>, stáhnuto: