Presented to the. UBKASCí ofthe UNIVERSITY OF TORONTO KAREL AND MIROSLAVA CVACHOVEC

Transkript

1 V1MA-, IS/1Q18

2 Presented to the UBKASCí ofthe UNIVERSITY OF TORONTO by KAREL AND MIROSLAVA CVACHOVEC

3

4

5 gí^'a M M X ':% Hl^AS /TU POZNÁMKY Z ONCH DNU V VDAL B KOÍ V PRAZE 19 19

6 ff^)fj^^,^ 0i...

7 ! Když v let 1918 bylo zaato s tiskem této knížky, zdálo se, že osmadvacátý íjen je V dálce ješt mnoha msíc. NetušU nikdo z nás jeho blízkosti v mlze visící hust nad eskou zemí, a už nám byl V ní jistotou. Obavy o nepokoje mnohých V oné mlze byly to, jež daly sf^isovafcli domnnku, že by nkteré jeho rozptýlené lánky (vtšinou eské ^' Stráži) mohly snad Vykonat ješt ^us služby eskému dni. Sveden domnnkou vybíral z nich pro tuto kr^ížku ; na pl rozdlána chtla už být dokonena. Knížka vychází a mlhy dávno již se byly rozptýlily! Chvíle zlá pro pozdní píchozí, ana nese rozsvícený k^^hánek, zatím co už je v Cechách bílý den a plno rží kolem", jak vštilo slovo básníkovo. Budiž jí omluvou vichrový let Doby, pedstihující všecky asy bývalé, a kahánek dobrou vlí rozsvícený ospravedlnním V Praze. 31. prosince 1918.

8

9 I, Digitized by the Internet Archive in 2010 with funding from University of Toronto Iittp://

10

11 BYLO VRNI POMOCNICI. (Zapsáno z jitra o Hod Vánoním 1917) kdy Vánoního Hodu krásnjšího v Cechách? Nikdy nebylo nad naší zemí vtšího svtla. Odtud linulo, odtud inulo se: z veliké víry národa v sebe. Dív o tchto svátcích pokoušívali jsme se prozáit hluboké temnoty nevry v sebe, své malomyslnosti, chabosti a zbablosti tisícerými svtélky umlými: nadarmo to bývalo, nebo v nás bývala ta tma! Ale v podivné-podivuhodné, docela nové svátky vánoní t917 veškerá tma vkolní byla nadobro bezmocná proti vehké zái, kterou bylo plno každé srdce eské. Zle bylo tlm uprosted temnoty, ale duše svítily. Tmavé mrazno bylo na ulicích a v bytech, ale ve hlavách teplé záení. A sama ta hrubá okolní tma s mrazem jen více zvyšovaly sílu vnitního záení a dobrodjnost tepla z víry v sebe. Bývaly sic i jindy v zemi naší doby zlé, kdy lidi eské držívalo jen svtlo tohoto tajemného vnitního fanálu uprosted vln a tmy, aby nezcufah; ale tak všechen národ pospolu ješt nikdy. Tím byly ty Vánoce 1917 tak mimoádné.

12 Hlas / že my všichni spolen jsme svítili vrou; proto bylo v ty dny nad naší zemí tolik silné záe. Odkud to pišlo do nás? Nevte se slabozrakými a studenými racionalisty, že to vše bylo pouhým následkem hrubého útisku zvení! nevte, že to byl jen bezdný dobrý dar z rukou nepátel zlých! Uvme, že je to spíše dílo pátel, posila vrných vkožizných pomocník, dvou bezesmrtných spolubojovník národa žijícího dnes: vrné obce našich mrtvých a vrné staré Zem naší! Nikdy nebylo mn vtší jistoty, že není vskutku smrti, nežli v ty dny: není nepestupné pehrady mezi živoucími a odešlými! neodešli na vždy do zcela jiné zem z naší pospolitosti, nýbrž ustavin žijí ti krásní mrtví s námi, mezi námi! A žijí s námi dnes tím ryzeji, mocnji, ve vášnivjším slouení s osnovnými vcmi bytí národního, ponvadž už byli oištni a sproštni všeho nízce všedního, mahcherného starání o pouhou osobu, které bránívalo jim (a stejn brání nám žijícím"), nepeovat víc o národ a pravé podstatnosti života; nyní osvobozeni mohou a musejí peovat jen o to. Mocnji a hloub mohou, musejí proto oni žít dnes národem a pro národ, nežli žívali. Není ilusí a marným páním horoucí verš básníkv: Chtl bych být s vámi do skonání svta" jsou s námi doopravdy, žijí mezi námi i Smetana a Neruda, Aleš a Cech, 10

13 v erni pomocnic a tisíce jiných nazpt, k Janu Amos a Petru a k obma Janm, až po tu pramáte vštící, která nemohla být pouhou bájí, ponvadž tak píliš siln žije v našich duších. Z nich tedy, krásn-mocn dvojnásob-životných jde valným dílem ta síla a víra a záe, která rozlehla se v nás a nad zemí eskou, na radostný úžas náš, na zlostný úžas cizí. Zejm táhne dnes veliká vlna vzrušení onou obcí neviditelných, nebof oni všichni svýma mocnjšíma zduchovlýma oima spatili už za horami Dneška vzcházet nové slunce zítejší pro svou výsost už je byli spatili. Z jejich jistoty je ta tajemná sebevíra naše, z naplnní jejich oí sluncem vn s zítejším ta naše dnešní záe záhadná v nitrech. Píští velkého zítka eského nenapovídají nám njaká fantastická bloudská pání šáleného národa, jak se domnívají cizí: naši neviditelní, námi pítomní, vrní pomocníci ohlásili je nám, spativše už jeho jistotnost. Ale ten zítek nemže nadejít beze spolupráce i nás živoucích. Východ toho slunce musí být i spoluinem naším. Nový život v Cechách nemže být spsoben žádným darem, žádnou cizí milostí, nemže být žádným zbožím, nahodile za svtového tajfunu na beh starého bytí vyvrženým, žádným slepým ziskem z loterie, žádným do klína spadlým dobrodjstvím rozezmítaných osud, žádným mšcem, jejž nalezl na most berlou ukaje nevidomý žebrák. Na //

14 Hlas / nás živoucích leží hlavní bím stvoení nového života, na naše iny eká, aby mohlo vskutku vzejít, slunce za horou Dneška. Ale to nemohou být jen opakované iny" starého paživota, nýbrž pravé iny života do koene nového. Obího díla teba, aby uskutenn byl náš nový život svobody, zdraví, spravedlnosti, krásy, radostnosti : proto vstávají dnes s tak hroznou vášnivostí k dílu pomoci naši mrtví, aby rozpálili hroznou vášnivost k nmu i v nás živoucích. Je zejm cítit mystické horko z té vlny valící se onou neviditelnou pospohtostí: to oni veškerým úsilím rozdouvají všecku žárovou moc svého díla životního, aby prošlehla námi i dílem naším. Nemžeme už vychladnout a zmalomyslnt nedají nám! Už o krutých Vánocích 1915 bylo lze zeteln v zemi eské cítit toto tajemné chvní vycházející z obce mrtvých našich, ani sbírali své síly na zveliení, zesteronásobení, záhrobn dovršení svého díla pro naši posilu. Ale tehdy necítili a nepoznávah jsme toho ješt všichni, ani z nich všech. Jen z ducha mezi námi všemi nejkladnjšího, nejslunenjšího, cele krásného, po sám okraj naplnného vrou v život a v národ, ze Smetany, toho nejvtšího umlce všech u- mlc, nabírali jsme tehdy ve dnech krutého zmítání, eho nade vše bylo teba : víry v sebe. Vzpomeme s pokornou vdností, o em nám v ony dny mluvila, co dávala Smetanova Vlast: do nepemožitelné tvrze zachránil nás tenkrát 12

15 Vrní pomocníci On, do železné jeskyn svého Blaníka, aby nás tam uléil, zesílil, odl ocelem. To byl tenkrát in bdícího jeho ducha, nikoli pouhá vtší vnímavost naše. Sic díla ostatních eských duch tvrích zdála se nám tehdy mén životobudná, vrodajná (a jist taková byla i leckterá z nich, nebo pemnozí z nich za živa také churavívali eskou malovírou, a ta zeslabila jim dílo!) ale nyní dávají sílu sebevíry i ona, nebo mezi tím nastebali jsme se jí naplno z díla onoho ducha sluncového, abychom už nikdy nemohli zmalomyslnt. A tak z dl všech živoucích mrtvých zní dnes kolem nás ohromným jednozvukým hlaholem slavného ubezpeení:,, Silná budte! Vzhru, srdce eská! Nebojte se!" * Je podstatný rozdíl mezi viou v pomoc této obce a vrou v pispní svtc svatováclavských. Ta obec - to nejsou peludy, které za nás kdesi v nadoblanu prázdného prostoru vymodlívávají zázraky, nepípustné výšiny z pravazby kosmické logiky, zatím co my sami zde ekajíce m- žeme hnít ve lhostejnosti- bez in vlastních; to jsou vznícení obránci svého díla životního, nutkaní práv logikou jeho, srovnalostí jeho s vazbou zákonnosti svta, to jsou obhájci života in, nehodlající dopustit zmaru svého díla naší žebráckou neteností, a nutící nás vášniv, abychom pro totéž spolené dílo napínali síly vlastní, bez vymodlených zázrak, nikdy nám /3

16 Hlas / I nepicházejících z oblaností svatováclavských. k tm kleícím svatým Václavm ve Vzhlížet dny zlé nouze je národu na oslabení; na vzmoc- jeho je pouze silná víra v pomoc z díla nní sil vlastního pevn skutého s totožným dílem pedk, nepestávajících ani smrtí žít dále pro toto své dílo a dílem. Nejen však z té veliké pospohtosti odešlýchneodešlých, z té nejlepší republiky, ine se dnes do bytí eského síla: ne pouze shora, nýbrž i z dola. Pod nohama našima otevely se ohnivé prameny z naší staré vrné Zem vyvrá to druhý proud pomoci do našeho života. Ona není jen roditelkou klas, nýbrž i, a víc ješt, roditelkou muž ; není to veliký tisíciletý hrob nespoítaných pokolení, ale tisíce let štde otevené lno stále se obnovujícího žití; bez ustání z n- ho vycházejí noví a noví bojovníci, a žádný z nich nezapadá zpátky navždy beze vzkíšení. Nevyerpatelná, neunavitelná, nerozdatelná rodiko, vrná pomocnice, eská Zem! Silnji, než jsme kdy vívali, dnes jí víme, tak jako už jsme uvih pospolitosti svých pedchdc, kteí nezemeli, ani nespí, nýbrž dvojnásob žijí a bdí. I tato Zem naše je kusem velikého Díla kosmického Ducha; i ona má v tom Díle úkol svj, i ona tisíce let usiluje plnit jej ; proto je v ní vle rodit hrdiny bez u- stání a proto rodí je neustále. 14

17 Verni pomocnici Nevte malovrným, malodušným materialistm, kteí pomlouvají vrnou Zemi, jako by to byla pouhá neživá, nevdomá hmota! Nevte, že to, co z ní se rodí a do ní vchází, dje se jen jakýmsi bezduchým mechanismem, že je to pouhý nevdomý kolobh hmot: nikoli! za tím kolobhem je vdomí a Duch. Dílo její je tak úzce svázáno s dílem naším, s dílem národa, že zdar nebo zmar onoho tžce se pojí s tímto. Je vdomí toho v duchu staré Zem naší, odtud její lišili obnovovat bez pestání hrdinský proud života inoucí se z ní; dokud rodí se hrdinové mezi námi, je to znamením, že nás nezradila. Uvme už pevn své Zemi, že nás neopustí a nezradí, nezradíme- H jí a neopustíme-h jí my sami. A takž obec svých mrtvých-živoucích nad sebou, svou vrnou starou^zemi pod sebou eho? eho se mžeme bát? Co je ve svt tak silného, aby pemohlo nás, sílené takovými nepemožitelnými, vrnými pomocníky? 15

18 LITANIE KE CHVÁLE CENSOROVY ŠTTKY. (Pipsáno na vybílené stránky eských novin po Tíkrálové deklaraci 1916) BLAHOSLAVENA budiž, šttko censorova! Uitelko vyššího umní ísti! probouzeko spících a mrtvých! pochváleno budiž dílo tvé! Bezdný nástroji božský v ruce nebožské, neustán píhš brzy od^ požehnané innosti svojí, nebo ješt teba v Cechách mnoho hlav nauit myslit, mnoho vzkísit nebožtík! není pro dnešní den nástroje bezpenjšího! Tvé bílé slovo bylo nejdraznjší ze všech, nejobsažnjší ze všech: všecko, eho nám bylo teba, bylo pod ním. Jak mocny byly tvé nápovdi vcí, které v zemi naší nesmly být vyslovovány, ba ani myšleny: po tvých nápovdích byly myšleny všemi, vyslovovány všemi! Kterak nauila's nás všechny íst pozorn-jemn ne oima, ale srdcem! Nauila's tak rozumt nejzdlouhavjší nechápavce, aby konen pochopih, co je slovo eské! Síla tvého slova byla neodolatelná; jím jediným uskutenila's div vzdorující tisícm, milionm slov našich: jím sjednotilas, jím zídila's jednotný tábor, jím shromáždila's velký 16

19 Lilanie ke chvále censorovy štélky oboz okovaných voz husitských jako pokikem váleného hesla božích bojovník. Jak bleskem, jediným tahem umla's nám vymalovat obraz svta kolkolem, jehož skrývaný pohled byl nutný pro nás! jedním úhozem zpravovalas nás bezpen, kolik udeilo práv na orloji svta! ím víc do široka prázdnila se papírová pole pod tvými smyky, tím více se plnila. Vybílila's vše^ desetkrát víc pibylo než ubylo. erné slovo, jak vycházelo z pera novináova, bylo by bývalo zmizelo s ostatní ernou potopou slov, v nichž pro nás nebylo síly a léku; tys ujímala se toho slova, aby nebylo odplaveno: odklidila's je, aby zstalo! Smývala's obyejnou er obyejných slov, aby z papíru jako z palimpsestu mohla vyrazit ohnivá písmena ducha, která neumírají. Léitelko nakažených a poražených malomocenstvím! tvj bílý extrakt ze sterých erných lodyh šel rychle k duhu tisícerým duším, které v ony dny churavly po Cechách nestateností a malovírou, aby tvým lékastvím na ráz nalézaly zdraví, sílu, odvahu, sebevíru. Tuž se, blahoslavená! stále a dále i se, vrná buditelko duch! Teba je tebe ješt dosud, aby pod jednotvárným zvukem obyejných erných slov opt neusnuly duše! Konej úsiln své^ žádoucí dílo bezpen dobré pomoci! Šttko censorova! nevyhyneš nikdy z naší vdné pamti! Spus všecku bl svou, a zan

20 Hlas / I 9 I 8 lehne teba všecku zemi naši jako jediná bílá závj: ím šíe rozprostou se dnes tvá snžná pole, tím tepleji a silnji bude zítra pod ní novému osení! l3í=' Avšak dovrš ješt svého díla blahoslavená! uitelko! kisitelko! promovatelko: Nenávisti k sob samé nau nás! Vlij nám nenávist, abychom zaali milovat opt slovo erné, stokrát víc než jsme díve milovali! slovo svobodné, slovo mužovo, slovo rodící in! Dej, abychom naplnili se cele vášnivou dychtivostí slova poctivého, jasného, rázného, pímého! napl nás pro vždy ošklivostí ke slovu otrokv a potmšilých eunuch, k šarádám a jinotajm, orientálním pohádkám a slizkým rébusm zbablství! Ui, abychom s nenávistí nevymírající na tebe vzpomínajíce, nikdy budoucn v obnovené-nové zemi svojí tebe nechtli a nesnášeh, sami svobodného slova nepotlaovali, svobodné myšlenky nemrzaili, dtí svých mezi ádky po otrocku ítat neuili, mládeže své jalovým zkrášleným slovm bez in nenavykali, muž svých ke slovm nemužným nedohánli, utíkat od slov svých nenabádali, zbable slabošsky myšlenky a snahy zastírat slovy kleštneckými nepinucovali! Tou svatou nenávistí neumírající dovršiž díla svého, ó blahoslavená! 18

21 Tisíc CERNY MILION. eských dušiek tyhle dnyzabdovalo. Nad vídeským rozsudkem o Kohnov milionu jako nad zlou kivdou eského národa. A zatím: bezdky, proti chtní vídeského soudu pomohla nám vyšší síla mravní. OddychH jsme si, my jiní, když soudcovskou nespravedlivostí jsme unikli osudnému odkazu, bohdá na trvalo. Dvojí nebezpeí bylo ukryto v erném milionu. A není naší eské bystrozrakosti ani našemu ethickému cítní valn na slávu, že tak málo lidí mezi námi postehovalo ta nebezpeí; vždyf našla se i ást mládeže (spolek eských medik), která kdysi ohniv protestovala protí státnímu nepijetí Kohnova odkazu, nepozorujíc, proti emu vlastn protestuje! Ob nebezpeí jsou dnes na štstí zažehnána; ale pi té zvláštní eské nechápavosti a málo jemné citlivosti je možno, že zítra, pozítí ukážou se znovu v jiném pípad, už chyteji aranžovaném na prospch národa. Proto teba na n myslit už dnes. První nebezpeí bylo v tom, že národu Husovu, národu husitskému, národu piotíímskému mla tu být z rukou chytrého eského ímana 19

22 ! Hlas/ nadlena vysoká škola, nad níž podstatný, snad rozhodující vliv ml náležet zvláštní ímské družin, vysoké hierarchii katolické, olomúcké kapitole, tedy instituci rozhodn protihusitské a siln protieské. (Vzpomeme na erstvý doklad o duchu této kapitoly, nedávnou zprávu o dkovných modlitbách v ní konaných za potení eských kací z r a 2 1.) Ktomu není teba širokých výklad. Na první pohled je pece jisto, že národ kací, hrdý na své kacíství musí být aspo ve své vedoucí inteligenci i vázán ctí svého kacíství. Závazek úcty ke vlastní protiímské minulosti, vliv pamti, kterak Rím usiloval nás v 1 5. a 1 7. vku vyhladit, musí být pec aspo v eském vzdlanstvu tak silný, aby takový kulturní odkaz, z takových rukou, za takové podmínky a kontroly byl už s prahu nepijatelný. Staí jediný pohled na dar skrze naši historii a dál už o vci nemluvit! Starým ímanm bývalo hrozným zloinem vyinoit se na hrob svých rodi nuže tito noví ímané naši nechtli by svým odkazem a svou podmínkou na dnešním eském národ nic jiného, než práv to, eho se hrozívali oni staí. Druhé nebezpeí bylo v ethické jakosti odkázaných penz; a bylo horší proto, že cit národa eského vlivem války, zdražování, obecného drancování druha druhem, infernální žízn penz a bsného shonu po zbohatnutí je patrn 20

23 erný milion pro mravní jakost penz vbec už nadobro necitliv. Zdá se, že jsme všichni zaujati jen jedinou stránkou penz, jejich kupní mocí a zhola už nevidíme, necítíme jejich stránek ostatních, které vnášejí tolik jedu a moroviny do dnešního života. Nikdo nepopatí pozornji na tyto peníze, nikdo se nepozastavuje nad jejich minulostí, bereme je z rukou jakýchkoliv a íkoliv, všichni ustupujíce zbsilé jejich diktatue: všichni jako dti ve snženici nastavujeme ob ruce vstíc té papírové chumelici, nikdo nedbaje sebeúcty ; tisíce a statisíce jsou mezi námi tch, kdo se pro vždy, na celý zbytek života tmi penzi pošpinili. V dnech takového obecného pomatení duší dychtním penz, za tak abnormní necitlivosti k ethické jakosti jejich teba tím draznji zvolat: Jsou peníze, kterých nemže a nesmí vzít do ruky estný lovk ani v dobách tak zmatených jako dnes, a jsou peníze, kterých stejn nemže a nesmí pijímat estný národ. Národ, který ctí sebe, své národní ideály, své nejvyšší mravní iny ve svých djinách, svou minulost, svou budoucnost, nemže a nesmí ani na nejušlechtilejší kulturní úel brát peníze' jakékoliv a z rukou íchkoli. Dary, odkazy, pomoci pijímané národem mají býti poctou pro dárce, v tom prost, že je národ pijme kterak možno však pijetím daru uinit poctu dárci-darebovi a padouchovi? Pijímá-li estný národ na své ušlechtilé úely dar penz, je v tomto pijetí ve- 21

24 Hlas / ejné osvdení, že jsou to peníze isté, srovnalé se ctí národní a krásou úelu; pijetí jich je vbec po všem národ viditelné osvdení mravní harmonie mezi dárcem a národem, mezi ethickými ideály jedince a celku národního, je to pee pitištná svdomím národa na majetek jedincv, punc a dotvrzující listina jeho mravní ryzosti. Proto smjí a mají Být národu podávány peníze jen ethicky dobré ani halée mezi nimi nemá být obtíženého kivdou, útiskem bezbranného, ujmou chudáka, slzami vdovy a sirotka, ani halée ukáleného podvodem, lichvou, zlodjstvím a loupeží. Národ, který ctí sebe, své otce, svou zemi, nemaže prost na své iny kulturní, školy, semeništ vyššího lidství, na své instituce pstící víru v lovka, na své ústavy k obran svobody a svébytnosti, na všecko své veliké obecné Dílo spravedlnosti pijímat pomoci z rukou dravcv a plundrovatel vlastní krve a zem, z krvavých pazour sociálních vykoisovatel vlastního Hdu dole u zem, z kostnatých prst mecenáš, kteí nemilosrdným skrením rodák nahrabali své miliony; tento národ nemže své nejvznešenjší zámysly uskuteovat podporou podílnictví z hanebného zisku válených drancí, dravých advokát, neistých parcelá, parasitv a zbohatlík, temných dollar-hunterv a etzák, zrovna tak jako nemže se úastnit na zisku nevstek, brát hnusný peníz bordeláv, plichtit se mezi zlodje a dlit se s lichváem. 22

25 erný milión To vše jsou peníze, které národ musí odmítat, aby jimi neutrpla tžké úhony jeho istá díla kulturní. Zle by bylo s naší morálkou národní, kdyby se mezi námi mla rozhostit lhostejnost k pvodu penz, které národ pijímá a vynakládá na své iny osvtné; zle by bylo, kdybychom se mh zaít domnívat, že sebe mrzcí peníze z rukou sebe podlejších se oišují a zmravují, jakmile darem a odkazem pešly z majetku padouchova do vlastnictví národa; zle by bylo, kdybychom poah vit, že jakékoli peníze jsou pro národ dobré; že darováním jich národu na ráz padá za nimi a jejich minulostí závoj odpuštní jejich neistot: a zle by bylo, kdybychom mh dorst domnnky, že sebe hanebnjší lovk je v tu ránu obmyt, rozhešen, ospravedlnn, jakmile dal národu kus svého podlého výdlku, podíl svého neistého bohatství. Doba je podle toho, aby takové osudné domnnky vznikaly a usazovaly se do myslí. Noviny pes tu chvíh vštpují veejnosti úctu a obdiv k velkolepým kulturním darm Morgan, Rockefeller, Carnegiev a jak se všecka ta a- kulturní mihardáská spolenost velikých sociálních loupežník zve - a pi tom ani jednou se nepozastaví nad hlavním problémem tchto kulturních dar; smjí-li vbec estní lidé, estné osvtné spolenosti, estní národové úastnit se takto velikých sociálních loupeží Morganovských? je-h vbec mravn možno, takové dary pijímat z takových rukou?! 1 noviny, i ve- 23

26 Hlas/ I 9 í 8 ejnost zejm utrply dv poruchy: veliký lesk dar tch oslnil jim nadobro oi, takže nevidí za nimi veliké spáry dravc drancujících tím i- leji, a ztratily ich, takže ted už žádné peníze jim,,non olent", nesmrdí. V dobách nebezpeí tak veliké poruchy zraku a ichu národního teba tedy Hdi drazn pipamatovávat, že dht se takto s vehkými loupežníky, plundrovateli a parasity není dovoleno žádnému národu, leda národu ze samých loupežníkv a drancí. Tím mén však mže to být mravn pípustno pro národ, který dychtí všecko své bytí stavt na istou spravedlnost a svobodu, pro národ, který tak siln má v ošklivosti všecku kivdu a otroctví, ponvadž pes píliš sám jimi trpl, pro národ, který déle než tisíc let slyší volat hlas spravedlnosti ze své zem i svých djin. Takový národ co nejúzkostlivji se musí varovat všeho podílnictví z neistého zisku, všech dar, mecenášských odkazv a obmysl, na nichž se tmí i jen stín podezení kivdy, útisku, cizí bolesti nebot tím vnáší zárodky zkázy do svého krásného, ryzího díla, a ješt buduje, už sám pod rukou si boí. Na erném milion Kohnov bylo podezení. To nebyl milion zcela ethicky istý; to nebyly peníze, aby je národ spravedlivý sml a mohl pijmout na své dílo kulturní. PíHš mnoho jsme se naetli zpráv o muži, který jej chtl národu podstrit, aby podezení 2i

27 erný milion nevzniklo samo sebou. A prese všecky obrany jeho nebylo lze se zhostit domnnky, že on chtl do tlesa národního úkladn vpravit cosi morového, zlou materii nákazy, veden njakýrn temným záštím k národu, zhola ne láskou plnou starostlivosti. Píliš mnoho jsme se naítali o jeho tvrdých soudech s chudáky, o stíhání a hrdlování nuzoty pro kus deva a trochu trávy není proto možno, aby v jeho milion nebylo ani halíe s kusem kivdy, se vzdechem cizí bolesti, se zvukem kanoucích slz a proklínání. Ale i kdyby býval tento muž zcela prost jakéhokoli útisku a kivdy, a niím se nebyl osobn sám zle provinil, hromad své jmní, už sama velkost odkazu je okolností radící národu k opatrnosti. Milionové majetky vždy jsou mravn potísnny, milion nelze nastádat bezvadn. Ze je bral jako dchod z bohatého svého majetku arcibiskupského? Ale v tom práv to vzí, že odtud je bral! Nebo jak vznikala tato ohromná bohatství církevní? Tak jako veliká bohatství všech mocných; silou, výboji, konfiskacemi, a pak dary a odkazy opt tch mocných a jiných násilník, kteí mívali zhusta na stará kolena rozpaky svdomí a z obav záhrobí snažívali se v církvi a knžstvu najít ochotné obmyvae ped pánembohem za slušný podíl ze své dravci koisti. Na majetku tchto mocných nevyhnuteln Ipjí kivdy; jsou to konglomeráty ethicky vadné; v nich zanikaly bez ozdravné moci dary a 25

28 - Hlas/ 1918 odkazy pocházející z rukou spravedlivých samy se kivdou nakazily, jak by je naložil do žíravého louhu jedovatých solí. Že je tomu dávno, co vznikla takto ona veliká bohatství? Zdává se opravdu, jakoby v mravním a právním cítní lidu pouhé dob, pouhému uplynutí delší ady let v takových ethických závadnostech píslušel njaký úin ospravedlující; jako by staré výboje a loupeže, konfiskace a anexe, všecky vinice Nábothovy pozbývaly povahy nespravedlivé, když dobyvatel je držel ve své moci nkolik vk, nkohk století. Ale proti tomu nutno trvat na tom, že žádná kivda nemní se v právo pouhou dobou; majetek sebe dávnji nabytý útiskem, nespravedlivostí, násilím pro vždy zstává obtížen mravní vadností; as nemže dát legitimity, legálnosti, ethického ospravedlnní majetku zle nabytému, byt jeho nynjší držitelé se skvli sebe starší záí aristokratismu. V zemi, která za dob minulých prožila tolik konfiskací, nemlo by ani být pro, vykládat a opakovat takové mravní samozejmosti; zdá se však, že i pro tyto kivdy minulosti v nás už tupne a chabne cit, neposlední to úin našeho vlastního novodobého bohatnutí, jež samo navyklo si už na spsoby a metody nemoráln. Velkých penz z íchkoli rukou dlužno se národu varovat; z toho nemže býti vyjímán žádný velký dar knžský, ba snad tím mén. Je veliký rozdíl mezi odkazem malého kaplánka a 26

29 erný milion chudého faráka kdesi na zastrené vsi a odkazem takového arcibiskupa; tamten odkaz, stádaný dlouhá léta, krušn, groš po groši, s odíkáním a s radostným nadšením tot pravý dar národu, nesoucí v sob tisíc semen, istý a krásný, jako bývají ty dojemn krásné dary bezejmenných chudikých služek a dlnic, nad jejichž záí bývá nám až úzko. Kdežto takový odkaz bohatého preláta, biskupa, arcibiskupa národu nemže být k požehnání, ponvadž pílišn byl nasákl kivdami moci a už nemže jich nevpouštt do žití národního; o tch penzích nelze se domnívat, že v nich se jen národu prost vrací, co bývalo kdysi národa z lidu že pošlo, do lidu opt veplývá! Nemže se vrátit a nevplývá bez otravné moci, nebo mezi tím bylo infikováno nespravedlivostí. Varujme se domnní, že velké peníze, teba z rukou sebe horších, naráz pozbudou své infekní moci, jakmile jich užije se na isté cíle kulturní. Nepozbudou! Vždy v nich zbude nco otravného, tak jako by do istého potoka vypustil stoku jedovatých splašek; rozmnoží se sic volumen proudu, zrychlí se jeho bh, snad za nedlouho zmizí i stopa vpádu ze stoky, ale ryby v potoce zhynou, kvty na behu pomrou a napije-li se kdo z potoka, onemocní. Nemoc a smrt táhnou se daleko eištm národního bytí a posedají, žlutooké, žlutotváné, po jeho bezích, kde se národu dostává takových osudných dar mecenášských. 21

30 Hlas / Kohnova milionu uchránil nás dobrý genius zem na žal mravn nevidomých mezi námi. Ale pozor nyní: nadchází nové nebezpeí! Není daleko do uzávru veliké vojny a po nm zanou hledat národní rozhešení všichni ti drancíi a válení zbohatlíci, již za dn nejhorších v bíd lidské nalézali zdroj nejvtšího zbohatnutí. Nacpali se do prasknutí a nyní zane jim být nevoln hanba uprosted tch, které beze svdomí a milosrdenství byli drancovah. Tuné jejich tváe, nádherné šaty, pepych a plné špižírny budou o nich vypovídat, a pod hnvnými pohledy istých zane jim bývat úzko. Tehdy pijdou nabízet národu podíl svého lupu na ušlechtilé cíle národní osvty, ne z lásky k národu, ne z úcty ke kultue, ne z rozjihnutí svdomí, ale ze strachu podlých srdcí a z podlého pesvdení, že za jejich peníze možno koupit vše, i rozhešení národa, i mravní ospravedlnní verejších zloin. Pijdou hanební! pijdou zítejší mecenáši, kteí vera byli sociálními loupežníky, etzáky, lichvái a ubijei dtí! Bude i z jejich rukou brát národ peníze na svou školu Husovu, na Matici, na dílo své svobody?! Najdou se i pak mladí, kteí budou horlit veejn za pijetí i takových penz?! 2S

31 VELEBA UTISKU. BLAHOSLAVENÝ útisk, který nás sílí! asto bývá lze najít v našich knihách a novinách tuto chválu útisku, zakrytou i zcela nezakrývanou. Jaký tisíciletý vrný dobrodj našeho národa, jaký vytrvalý buditel, neumdlévající rozncovatel, abychom nespah, nehnili, neblátivh! Hle, hdiky, co všecko z nás vyvolal! Ani nelze být pílišn hrd na všecky ty skutky národní energie, které z nás vynutil útisk vždy bezmála vše, co jsme udlali za vk devatenáctý, mlo pi svém zrození tohoto železného kmotra v krvorudém plášti! Je jisto, že útisk opravdu vyvolává síly a iny, jichž by bez nho vbec nebylo; pedpokládaje ovšem, že v utiskovaném je síla odporu, aby je zrodila ; proto na Slovensku na píklad nikde nezaslechneš ani slvka té veleby útisku, kterou lze tak zhusta slyšet v Cechách. Ale ta síla odporu není beze stinné stránky: národ, který dlouho uml odporovat útisku, konec mu pivykne a dostane se k nmu do takového bludného pomru, že jej pone pokládat za necessarium svého bytí. Uví, že z n- ho, skuteného zla a záporu životního, lze dobývat i kladného dobra, pravé síly, skutené na 29

32 Hlas / I 9 I 8 pomoci ; pone v útisku vidt kladn tvrí živel ; na své skutky odporu pone být hrd jako nákladné iny; cizí útisk stává se mu nutným prvkem konání a slávy národní. Ctete-li s dost jemným sluchem hrdinské básn srbské, snadno z nich uslyšíte znít zetelnou pýchu nad velikým utrpením z tureckého útisku ; zpívající národ necítí k nmu naprosté a bezpodmínené zvláštní nenávisti, nýbrž patrn chová k nmu i nžn mazlivý cit jakési lásky. V tom všem je nebezpeí pro sílu národa. Jakmile národ v útisku pone spatovat vlastn toliko pestrojeného, jenže trochu hrubého dobrodince, jakmile pocítí k nmu nco jiného než nesmiitelnou nenávist, zvrhá se jeho ethický vztah k nmu a jádro národní tím musí nahnívat. Proto žádný eský noviná, žádný eský spisovatel neml by vypustit ze svého péra tuto velebu útisku, práv pro zcela zvláštní, tisíciletím vytvoenou disposici duší eských, spatovat v nm opravdového posilovatele národní energie. Bezmála už v nm spatujeme bezpodmínenou náležitost silného, samostatn živoucného bytí národního! a skoro bychom už zaali pochybovat, mže-h mít úplná národní svoboda bez útisku pro nás tak dobré úinky? není-h nám hrozící svoboda vlastn na záhubu?! Zbablci svobody, jak jste se nauih otrocky dviv opakovat potmšilé slovo svých utiskovatel! Pro množství tch bázlivc svobody, kterých se hemží mezi námi víc, než je nám ke ZQ

33 Veleba útisku cti, bylo by teba v tisku eském vytrvale opakovat, že spatovat v útisku dobro pro národ je osudný omyl. Bludné, nectné slovo je to, kterého žádný estný národ nesmí z úst vypouštt, tím mén pojímat je do srdce jako kus národní víry! Uctívání útisku je pro národ nebezpený mam. Nikdy nebyl, není a nemže útisk, teba na oko sebe plodnjší, být kladn tvrí mocí života, ponvadž cele náleží temnému sousilí životního záporu, a tedy nemže v pravd pomáhat dílu kladnému, sob odprímu. Poezaná sosna vyvine zajisté kromoobyejnou energii, aby si vytvoila pryskyici a jí zhojila své rány potoky z ní vytekou úsilím, zhojit se zase! Je však pro sosnu opravdu dobrem, že musila tolik síly vydat na pryskyici? Dojista, je ta pryskyice vc výborná, voní a hojí, uzavírá rány a brání, aby sosna nezahynula; ale ty proudy pryskyiné jsou jen dílem nouze. Nebyla by jich vypustila, nebýt zranna, nýbrž byla by bývala svou sílu vynaložila jinak : rst do šíky a výšky, mohutnt pnm a haluzemi, rozvádt do hluboká a daleka nové koeny, kvést a plodit, všechna se radostn pozdvihovat do hrdé síly krásného vyžívání, jedním slovem dodychtit se úhrnného velkého inu tvrího. Místo toho však ona musila konat nco, eho si nežádala ped tím a po em nedychtila ped tím, splujíc svj tajemný imperativ: musila se 31

34 zapít, ustát Hlas / od kladného díla tvrího a spravovat neduh, odklízet bolestný zápor, až krutým, nadmrným úsilím zjednala si zdánliv opt stav, ve kterém už bývala ped tím. Výsledkem veliké práce byl pouze zdánlivý návrat do státu quo ante, do pvodního stavu bez ran útisku. Tžkou oklikou, obtmi sil vrátila se, nic nezískavši ; ale he : nevrátila se už táž, jaká bývala, a mlada, kus asu života. je jí nebo mezi tím ubhl jí Sama ta ztráta asu života už ztrátou nikdy nenahraditelnou; jejím úinkem není už ona dnes touž vyrovnanou harmonickou bytostí, kterou bývala, nýbrž je disharmonická, v sob vnitn pesunutá. Zhojení nebylo nalezením starých možností vývojových ty mezi tím se zmnily, minuly, zhynuly; léením sebe umenšila ona a vyplýtvala na dílo záporné svou drahocennou vitální sílu, kterou musila odejmout dílu kladnému; tím, že valný díl síly byl odveden na ujmu kladného rstu ve Nkde ve skrytu veliký, krásný, svobodný strom svébytn ujednocený a harmonický, bylo porušeno celé životní dílo sosny, všecko bytí její. zbyla tajná slabost; od té utajené ujmy zane sosna uchádat a zhyne díve asu. Dost bylo té pošetilé adorace kivdy, utrpení, bolesti a útisku v Cechách! Pihš už jsme se navelebih své pryskyice! Poznejme konen, že sebe vtší obtí sil na tu pryskyici jsme ješt nevykonali nic opravdu tvrího; toho lze se dodlat jen za dokonalé svobody beze kiv- 32