IKS-TRÉNINK OSOB S TĚLESNÝM POSTIŽENÍM

Transkript

1 IKS-TRÉNINK OSOB S TĚLESNÝM POSTIŽENÍM Teoretické podklady k studijnímu předmětu kondiční trénink osob s tělesným postižením v podobě distančního textu pro studijní obor Tělesná výchova a sport v prezenční i kombinované formě studia. Cílem je poskytnout úvod do problematiky kondiční přípravy osob s tělesným postižením. Předmět vyžaduje teoretické i praktické základní znalosti teorie sportovního tréninku. Úvod Studijní cíle Ikona1 Získat přehled o postavení a významu pohybové aktivity v životě osob s tělesným postižením a význam dobré fyzické kondice v souvislosti s pohybovými aktivitami a kvalitou života. WHO (Světová zdravotnická organizace) definuje zdraví jako stav celkové tělesné, mentální a sociální pohody (well-being). Potměšil (2001) hodnotí sport jako významný a nezastupitelný faktor lidského rozvoje, faktor směřující ke zdokonalování tělesné a psychické kondice a k rozvoji společenských vztahů. Evropská charta považuje sport za důležitý faktor při rehabilitaci a integraci do společnosti a v souladu s etickými principy je podpora a rozvoj sportu a pohybová rekreace pro všechny postižené osoby důležitým faktorem zlepšení jejich života a přispívá k rehabilitaci a integraci do společnosti. Jinými slovy sportovní činnost pozitivně ovlivňuje zdravotní, psychický a sociální stav postižené osoby. Kábele (1992, str. 10) o sportu osob s postižením uvádí: Bez nadsazení lze říci, že tělesná výchova a sport přispívají k možnosti žít plnohodnotný život včetně aktivního zapojení do rodinného života, pracovního procesu a společenských funkcí. Můžeme tedy říci, že při změně životní situace, způsobené nemocí nebo úrazem, sportování může pomoci se lépe vyrovnat s nastalou situací a umožňuje lepší kontakt se sociálním prostředím. V případě jedinců s vrozeným tělesným postižením může být dobrá pohybová a kondiční připravenost s ohledem na typ a stupeň postižení důležitým faktorem pro životní samostatnost (lepší zapojení se do společnosti, zmírnění zdravotních následků v důsledku daného tělesného postižení, lepší sebe-obslužnost, apod.) Dále v textu se budeme zabývat kondičním a pohybovým tréninkem osob s tělesným postižením. Obrázek 1 Čeští sportovci na Paralympijských hrách Londýn 2012 (Rostislav Pohlmann a Eva Kacanu)

2 Terminologie Ikona8 Základní pojmy vyskytující se v textu: DMO Handicap Kvadruplegie Les Autres Paraplegie Poliomyelitida Poranění páteře Dětská mozková obrna vztahuje se k případům, kdy postižení způsobuje nevýhodu v porovnání s nepostiženou populací. nebo též tetraplegie je úplné porušení nebo částečná ztráta funkcí (motorických a senzorických) na trupu, dolních a horních končetinách. Poškození páteře v oblasti krčních obratlů nad C7 (Goodman,1995). sportovci s TP kteří se nedají zařadit do skupiny vozíčkáři, osoby s amputacemi, osoby s DMO, patří sem například osoby s popáleninami, s vrozenými vadami, s chondroplazií úplné porušení nebo částečná ztráta funkcí(motorických a senzorických) na trupu, dolních končetinách. Poškození páteře v oblasti hrudní a bederní od Th1 níže (Goodman,1995). polio neboli dětská obrna. Infekční onemocnění způsobené virem poliovirus, který poškozuje oblasti páteřní míchy odpovědné za svalový pohyb (šedou hmotu míšní v předních rozích) (Goodman,1995). lidé, kteří se stali uživateli vozíku v důsledku úrazu, při kterém byla poraněna páteř. Rozsah postižení je dán mnoha faktory, ale obecně vede k částečné nebo úplné ztrátě motorických a senzomotorických funkcí, samovolné kontrole vyprazdňování močového měchýře a střev, ovlivnění cirkulace a někdy ovlivnění funkcí vnitřních orgánů

3 Postižení Sportovec s TP Sportovec bez TP Sportovec vozíčkář Spina bifida Spasticita Vozíčkář umístěných pod zraněním na páteři (Goodman,1995). vztahuje se k medicínskému popisu specifických nebo neobvyklých psychologických a fyzických stavů nebo anatomické stavby. sportovec s tělesným postižením. sportovec bez tělesného postižení. sportovec sportující na vozíku. vrozený rozštěp páteře, při kterém nejsou uzavřeny obratlové oblouky a mícha se svými obaly vystupuje ven z páteřního kanálu. Stav je spojen s různými nervovými poruchami (Goodman,1995). zvýšené napětí svalových vláken s častějšími nebo méně častými svalovými záškuby. osoba používající k volnému pohybu invalidní vozík. Tělesné postižení Postižení, jak již bylo v části terminologie řečeno, se medicínsky vztahuje k popisu specifických nebo neobvyklých psychologických a fyzických stavů nebo anatomické stavby. Tělesné postižení může být but primární vrozené nebo sekundární získané. Obě tyto varianty mají svá specifika ve vztahu k tělesné kondici a sportování. Otázky k zamyšlení Ikona6a Znáte specifické sporty, které provozují pouze osoby s tělesným postižením? Znáte nějakého sportovce z České Republiky s tělesným postižením? Sport jako prostředek integrace Studijní cíle Ikona1 Cílem této kapitoly je pojem integrace a sport jako prostředek integrace Sport by se měl stát pro postiženého hybnou silou, která mu pomůže nalézt nebo obnovit vlastní vztah k okolnímu světu a tím ke svému uznání coby rovnocenného a plnoprávného občana. (Ludwig Guttmann, 1967)

4 Součástí kvalitního životního stylu je možnost sportovního vyžití a ne jinak je tomu u osob s tělesným postižením(tp). Tématem současnosti je integrace dětí s tělesným postižením do školní tělesné výchovy, ale co mimoškolní sportovní aktivity a sportovní vyžití v dospělosti. Evropská charta (2002) uvádí, že sport je důležitým faktorem při rehabilitaci a integraci do společnosti a v souladu s etickými principy je podpora, rozvoj sportu a pohybová rekreace pro všechny postižené osoby důležitým faktorem zlepšení jejich života a přispívá k rehabilitaci a integraci do společnosti. Můžeme tedy říci, že při změně životní situace, způsobené nemocí nebo úrazem, sportování může pomoci se lépe vyrovnat s nastalou situací a umožňuje lepší kontakt se sociálním prostředím. Úspěch ve sportu může pro osobu s postižením vhodně kompenzovat poruchy seberealizace, pocity méněcennosti a životní zbytečnosti a usnadnit návrat do normálního života (Machová, 2008, str. 9). Sport obecně je chápán jako vhodná forma psychické relaxace, prostředek udržení nebo zlepšení tělesné kondice, prostředek seberealizace. Ke sportovním cílům nepatří jen dosažení výkonů a vítězství, ale přináší radost z pohybu, posílení zdraví, sebevědomí a začlenění do společnosti. Při sportu se vytvářejí důležité společenské hodnoty jako je týmový duch, solidarita, tolerance a smysl pro fair play (Evropská komise, 2007). Příčiny nedostupnosti sportovního vyžití osob s TP Pohybové aktivity, dle jejich funkce ve společnosti, obecně můžeme rozdělit do tří základních skupin: Rehabilitace zlepšení zdravotního stavu, tělesné kondice. Rekreace sport jako prostředek socializace. Vrcholový sport sport jako seberealizace. Toto rozdělení platí jak u osob bez tělesného postižení (TP) tak pro osoby s tělesným postižením (TP). Přestože, sport osob s TP existuje již více jak 60 let a jako vrcholový sport je uznáván více jak 40 let, většina zdravé populace ho považuje za prostředek rehabilitace a ne jako plnohodnotné pohybové aktivity. Se sportovními aktivitami osob s TP se nejvíce setkáváme v rehabilitačních zařízeních a stále ještě velmi málo v běžném životě. Co je toho příčinou? K hlavním příčinám patří: Nedostatek informací o sportech pro osoby s TP a jejich špatná propagace.

5 Víte, kdo je na obrázku? Je to sportovec s postižením? Víte, že sportovci na vozíku závodí například v atletických disciplínách, hrají floorball, tenis? Znáte nějaké paralympijské sporty? Víte co to je sledge-hokej? Kolikrát jste v novinách četli o sportovcích s TP? Kolikrát Vás televize informovala o sportu osob s TP? (odpověď na první otázku: Martin Němec, Mistr světa a dvojnásobný paralympijský vítěz Sydney 2000, Athény 2004 v hodu diskem, kategorie F55) Nedostatek sportovních klubů sdružujících osoby s TP. Pro osoby s TP je problém začít se sportovními aktivitami v místě bydliště. Pokud jste osoba s TP a nebydlíte ve velkém městě nebo v blízkosti rehabilitačního zařízení mále jen velmi malou šanci nalézt sportovní klub, kam byste mohli docházet a pravidelně se věnovat nějaké pohybové činnosti. Zkuste si najít klub, který poskytuje zázemí a podmínky pro sportovní vyžití osob s TP. Nedostatek těchto klubů je způsoben i malým počtem sportujících osob s TP. Finanční nedostupnost vybavení potřebného pro sport osob s TP. Osoby s TP stejně jako osoby bez TP potřebují pro svou sportovní činnost odpovídající vybavení. Problémem je finanční nedostupnost takovýchto pomůcek jste-li osoba s amputací dolní končetiny a chcete-li si zaběhat neřešíte jaké tenisky (finančně 1000kč až 5000kč) si obléknete, ale kde seženete sportovní protézu na běhání (několika desítek až stovek tisíc) nebo kdo bude ochoten Vás doprovázet v případě osoby se zrakovým postižením. Málo profesionálních instruktorů a trenérů, specializujících se na sport osob s TP. Zkuste si zajet na vozíku do jakéhokoliv sportovního centra a požádat o radu, jak začít sportovat. V lepším případě se Vám dostane odpovědi, že na to nejsou zařízeni ani vyškoleni. V současné době nevím o žádném sportovním svazu, který by v rámci školení pro své trenéry zařazoval informace o tréninku osob s TP. Všichni trenéři pracující se sportovci s TP pracují pouze na základě vlastní zkušenosti. Nedostatek literatury zabývající se sportem osob s TP. Sport osob s TP je poměrně mladý a velmi široký vědní obor. Existuje mnoho typů postižení a velmi málo odborné literatury zabývající se sportovními aktivitami osob s TP. Oboustranná integrace Sport může mít v integraci dvojí význam: Integrace osob s TP do normálních sportovních volno-časových aktivit společnostituristika, cyklistika, plavání apod. nebo do školní TV.

6 Integrace osob bez TP do sportů pro osoby s TP basketbal na vozíku, floorball na vozíku, boccia, přizpůsobené hry, paralympijských školní dny. Pochopení tzv. oboustranné integrace je velmi důležité. V prvním případě to znamená znovu začlenění do společnosti mohu si vyjet na cyklistický výlet, jít si zaplavat se svými zdravými přáteli, se svou rodinou, se svou školní třídou. Jsem součástí společnosti a mám zde své nezastupitelné místo nestojím stranou. Druhý typ integrace nám prostřednictvím sportů pro osoby s TP pomáhá tzv. normální společnosti přiblížit problémy spojené s tělesným postižením a může být klíčem ke změně vnímání osob s TP (Ješina, 2008). Sport pro osoby s TP je založen na stejných principech jako sporty pro osoby bez TP. V podstatě to jsou další pohybové aktivity ať již rehabilitační, rekreační nebo vrcholový sport. Závěr Trend pohybových aktivit osob s TP sebou nese posun v životních hodnotách, životním stylu a sportovní úrovni osob s postižením. Do procesu vstupuje nejen vyšší náročnost na psychickou, fyzickou a technickou připravenost, ale i změna životního stylu a orientace v rovině společenské a ekonomické.

7 Pohybový a kondiční trénink Studijní cíle Ikona1 Cílem této kapitoly je seznámit se s pojmy pohybový a sportovní trénink v obecné rovině a ve významu pro osoby s tělesným postižením Pohybový trénink Pohybový trénink lze definovat jako soubor cílených pohybových činností, které mohou příznivě ovlivnit zdravotní stav jedince, zlepšují a kultivují jeho tělesnou zdatnost, přispívají k jeho práceschopnosti a to bez cíle dosáhnout výkonnostní nebo vrcholové sportovní úrovně. Pohybový trénink spolu s genetickými předpoklady popřípadě a s ohledem na druh a stupeň postižení určuje aktuální zdatnost jedince. Bunc (2006) uvádí, že zdatnější organizmus je schopen fungovat lépe, provádět úkony spojené s vlastním životem nebo prací po delší dobu a se snížením zdravotních rizik spojených s nedostatkem pohybu. Začít s pravidelnými pohybovými činnostmi je nejlepší od raného věku a to i v případě osob s tělesným postižením. Jedinec, který měl možnost od raného dětství provozovat pravidelné pohybové činnosti má tendenci v této činnosti pokračovat i v dospělosti. To platí i pro jedince se sekundárním (získaným) postižením (např. po úrazu), ti kteří byli zvyklí provozovat pravidelnou pohybovou činnost mají tendenci i po úrazu vyhledávat možnosti sportovního vyžití (Machová,2008) a k tomu potřebují mít možnost rozvíjet pohybovou činnost s ohledem na typ a stupeň jejich postižení v takovém rozsahu, aby se tato pohybová činnost mohla pozitivně projevit v jejich každodenních činnostech (např. samo-obslužnost, životní nezávislost, snížení zdravotních rizik vysoký krevní tlak, obezita, apod.) Pohybový trénink u osob s TP můžeme rozdělit na kondiční složku a dovednostní složku. Kondiční složka se sestává z tréninku ovládání a zapojení svalových skupin, které zůstaly nebo jsou funkční a dovednostní složka je charakterizována zjištěním a rozvojem rozsahu pohybových dovedností, které je osoba s TP schopna provádět (např. míra pohybu paže, míra úchopu, míra úklonu, apod.). Kondiční trénink Kondičním tréninkem můžeme nazvat soubor cílených pohybových činností, které rozvíjejí základní pohybové schopnosti jedince - vytrvalost, sílu, rychlost, obratnost a pohyblivost. Kde schopnost definujeme jako samostatný soubor vnitřních předpokladů k pohybové činnosti (zčásti vrozené) (Dovalil, 2002). Na rozdíl od pohybového tréninku cílem kondičního tréninku je dosažení maximální úrovně pohybových schopností a tím výkonnostních a vrcholových výkonů ve vybraném sportovním odvětví na dané úrovni. U osob s TP můžeme začít s kondičním tréninkem po tréninku pohybovém. Tedy až ve chvíli kdy jedinec s TP zná rozsah svých pohybových možností a dosáhl v rozvoji jejich maxima. Začínáme s pohybovým tréninkem u osob s TP Pohybové aktivity jedinců s tělesným postižením jsou komplikovány typem a stupněm jejich tělesného omezení (postižení). Určité části těla jsou přetěžovány a jiné nemohou být zatěžovány. Tím se zužuje i množství tréninkových prostředků a zvyšuje se potřeba větší

8 kreativity ve využívání pomůcek. Ke kvalitě tréninkového procesu přispívá i dobrá znalost anatomické stavby těla, průběh jednotlivých svalů a svalových skupin a prostředků k jejich rozvoji. S tvorbou tréninkových plánů velmi úzce souvisí i znalost jednotlivých typů tělesných postižení a potřeba konzultace zatížení s lékařem nebo fyzioterapeutem, aby místo pozitivního působení nedošlo k dlouhodobému nebo trvalému poškození. S pohybovým tréninkem se setkáváme v případě primárního postižení již ve velmi mladém věku. U dětí s vrozeným tělesným postižením nenastává přirozený pohybový vývoj, tak jako u dětí bez tělesného postižení. V současné době existují pohybové programu určené pro pohybový vývoj (rozvoj) dětí s tělesným postižením. Patří sem například Vojtova metoda nebo Bobathova metoda a další. Vhodnými doplňky těchto metod jsou prostředky z fyzioterapie hlavně prostředky pro rozvoj koordinačních, uchopovacích, pohybových prvků. Pohybový rozvoj u mladších dětí s tělesným postižením je jistě primární, ale ani ony by neměly být ošizeny například o práci s míčem a možnost se naučit hrát např. basketbal na vozíku jinými slovy nemělo by pro ně cvičení znamenat jen tvrdou práci, ale i zábavu. V počáteční fázi se soustředíme na jednoduché cviky bez pomůcek, kde spolu s cvičenci zjišťujeme rozsah jejich pohybů a správné držení těla. Je dobré uskutečnit základní testování svalových skupin s tendencí k oslabení nebo zkrácení. Například u vozíčkářů se velmi často na začátku setkáváme se špatným seřízením vozíku vzhledem k typu postižení a tím i problémům se správným posedem a špatnou základní manipulací s vozíkem. Naučit se správně a efektivně jezdit na vozíku nebo chodit s protézou je stejně náročné jako naučit se správné běžecké technice. U dětí s tělesným postižením (i u začátečníků se sekundárním (získaným)postižením) je vhodným cvičením pro začátečníky pohyb na žíněnkách. Žíněnky jsou měkké a tím pádem bezpečné i v případě pádů. Dá se po nich chodit, plazit, skákat apod.. Počáteční tréninkové jednotky nemusí přesáhnout 45-60min třikrát týdně. Pokud není jedinec dobře připraven, delší tréninková jednotka by mohla být kontraproduktivní mohlo ba dojít k úrazu v důsledku přetížení, úplnému vyčerpání nebo neschopnosti v důsledku únavy vykonat potřebné sebe-obslužné činnosti, další překážkou mohou být zdravotní komplikace v důsledku zvýšené zátěže otlaky od protéz, otlaky v důsledku dlouhého pobytu na vozíku, zvýšené spazmy apod.. Teprve po získání základních pohybových dovedností manipulace s vozíkem, technicky zvládnutá chůze s protézou, zvládnutí běžecké techniky u zrakově postižených, základní manipulace s míčem, základní gymnastika v rámci možností (vzpažení, upažení, úklon, sed bez opory apod. se můžeme pustit do další fáze tréninku a to kondiční. Teorie sportovního tréninku Studijní cíle Ikona1 Cílem této kapitoly je seznámit se se základními zásadami kondičního tréninku, pojmy sportovní trénink, tréninkový cyklus, výkon, Jak již bylo řečeno v definici, kondiční trénink je trénink zaměřený na rozvoj pohybových schopností a směřující k dosažení maximálních výkonů v rámci možností jedince. Kondiční trénink nevede většinou jen ke zlepšení fyzické kondice a zlepšení sebe-obslužnosti ani neřeší zlepšení zdravotních problémů spojených s nedostatkem pohybu, ale je součástí pravidelné sportovní přípravy a měl by vést k seberealizaci v oblasti sportu. Zásady a principy kondičního tréninku osob s TP jsou shodné s kondičním tréninkem sportovců bez TP. Kondiční trénink je stejně jako u sportovců bez postižení zaměřen na rozvoj schopností nutných pro výkon ve vybrané sportovní disciplíně.

9 Sportovní trénink Sportovní aktivity měly vždy ve společnosti své nezastupitelné místo. Sport člověka může mnohostranně rozvíjet a obohacovat (Dovalil, 2002). V posledních šedesáti letech sport a hlavně sportovní příprava prodělala velké změny. Zpočátku byla sportovní příprava nesystematická, založená na zkušenostech a pozorováních. Mladý sportovec sledoval staršího a napodoboval ho nebo bývalý sportovec předával své zkušenosti svým mladším kolegům. Na základě těchto empirických poznatků se začaly tvořit první publikace, které se doplňovaly a rozšiřovaly, až dotvořily teoretický základ. V posledních šedesáti letech s nárůstem společenského a ekonomického významu sportu vznikalo více a více publikací založených na vědeckém základě. V současné době je již sportovní trénink osob bez postižení dobře znám a popsán. Jinak je tomu u sportů pro osoby s TP. Dovalil (2002, 307) o sportovním tréninku osob s postižením říká: Sportovní trénink zdravotně postižených se během poměrně krátkého vývoje dosud nestačil zformovat v ucelený a propracovaný systém. Důvodů je několik - jednak nevelká tradice, přetrvávající negativní postoje části veřejnosti, nedostatek odborných materiálů a zkušeností, absence trenérského vzdělání pro sport zdravotně postižených apod. Nicméně podle mého názoru tréninkový proces pro sportovce s postižením je založen na stejných principech jako u sportovců bez postižení a je třeba jen zahrnout znalost nutných sportovních modifikací a specifických požadavků způsobených handicapem. Sportovní výkon Sportovním výkonem můžeme nazvat konečnou fázi dlouhodobé přípravy, ve které se prolíná vliv vrozených dispozic, vliv prostředí (sociálního i přírodního) a vliv tréninkového procesu (Vandrolová, 2003; Lehnert, Novosad a Neuls, 2001; Dovalil, 2002). Atletika je výkonnostní sport a jejím cílem je dosažení individuálně nejvyšších výkonů na základě systematické dlouhodobé přípravy. Tedy můžeme tvrdit, že sportovní výkon se uskutečňuje pomocí sportovního tréninku (Vandrolová, 2003; Dovalil, 2002). Elitní úrovně sportovního výkonu, v jakémkoliv sportu, se dosahuje dlouhodobou a tvrdou přípravou a ne jinak tomu je ve sportech tělesně postižených. Dovalil (2002, str.306) o sportovním výkonu u osob s tělesným postižením píše: jde o výkony relativně maximální, tj. takové, které jsou maximální vzhledem k tělesným, smyslovým a duševním schopnostem a možnostem jedince s respektem k druhu a velikosti handicapu. Individuální sportovní výkon je dán možnostmi jedince a schopnostmi uplatnit je v soutěži. Sportovní výkon u sportovců s postižením je založen na stejných obecných faktorech jako u osob bez postižení. Vandrolová (2003), Lehnert, Novosad a Neuls (2001), Choutka a Dovalil (1991), Perič (2004) definovali těchto pět základních faktorů: Kondiční schopnost adaptace sportovce na zatížení, tj. kladně reagovat na tréninkem vyvolané adaptační změny (metabolické a fyziologické), které buď umožní sportovci vykonání více práce vyšší intenzitou, nebo vykonávat práci po delší dobu stejnou intenzitou. V atletice je to především rozvoj rychlosti, síly, vytrvalosti, obratnosti a pohyblivosti. U sportovců s postižením je dobrá fyzická kondice i zárukou lepšího životního stylu a snadnější samoobslužnosti. Technický jde o schopnost osvojování a zdokonalování pohybových a sportovních dovedností v jednotlivých sportech a jejich disciplínách. V atletice jde především o zvládnutí správné techniky jednotlivých atletických disciplín.

10 Taktický - jde o schopnost tvořivého řešení standardních nebo nestandardních situací v soutěži, na které by měl sportovec pružně reagovat, tedy zvolit optimální variantu řešení a její realizaci. Psychologický vztahuje se k osobnosti sportovce. Řadí se do ní volní, kognitivní, motivační a emoční vlastnosti podstatné pro relizaci sportovního výkonu, ale i zvládání situací, jako je úspěch nebo neúspěch v soutěži, zvládání předstartovních stavů, sociálního chování a jiné. Somatický tvoří ho tělesná stavba jedince, vztahující se k dané disciplíně. K těmto základním faktorům musíme u sportovců s postižením doplnit ještě jeden faktor navíc. Tímto faktorem rozumíme konstrukci a dovednost u použití kompenzačních pomůcek (formulí, vrhacích židlí, protéz a dalších). Optimální skladba a úroveň těchto faktorů ve spolupráci se systémem sportovního tréninku mají kladný vliv na vyšší výkonnost. Teorie sportovního tréninku Jak již bylo řečeno sportovní trénink je dlouhodobý proces a jako takový má vliv na morfologické, funkční a psychologické změny v organizmu. Náplň tréninku je ovlivňována systémem vnitřních a vnějších vlivů. Tedy můžeme říci, že sportovní trénink je komplexní dlouhodobý proces (Choutka a Dovalil, 1991; Dovalil, 2002; Perič, 2004). Současný úspěšný sportovní trénink je založen nejen na zkušenostech, ale i na nejnovějších poznatcích a modernizaci sportovních zařízení. Sportovní trénink je velmi rozsáhlý komplexní systém a k jeho popsání bychom potřebovali celou knihu. V této kapitole se seznámíme pouze se základním rozdělením tréninku jako dlouhodobého procesu a s jeho některými složkami. Etapy sportovního tréninku v atletice Sportovní trénink v atletice rozdělujeme na 4 základní etapy vývoje. Rozlišujeme sportovní předpřípravu, základní, specializovanou a vrcholovou etapu, jak demonstruje tabulka 6. Každá etapa plní specifické cíle a je charakteristická dílčími úkoly.

11 Tabulka 1. Vývoj atletického tréninku v závislosti na etapách tréninku (dle Vandrolová, 2003, str. 113). Etapy Sportovní předpříprava Základní trénink Širší specializace Vrh Užší specializace Koule Vrcholový trénink Hody Disk Oštěp Kladivo Různorodá pohybová aktivita Základy atletických disciplín Skoky Tyč Výška Dálka Sprint Sprint Překážky Vytrvalostní disciplíny Střední tratě Dlouhé tratě Věk a více let Rozdělení etap sportovního tréninku a jejich charakteristika podle Vandrolová (2003), Choutka a Dovalil (1991), Perič (2004): Etapa sportovní předpřípravy je zaměřená na upevňování vztahu dětí ke sportovní činnosti, optimální psychický a tělesný rozvoj a zajištění všestranného funkčního rozvoje. Etapa základního tréninku-je charakteristická všestranným rozvojem pohybových schopností s respektem k senzitivním obdobím vývoje organismu a nácvikem všech atletických disciplín. V této etapě by měl být vytvořen kladný vztah k atletice a jednotlivým disciplínám. Etapa specializace sportovec se specializuje na disciplínu nebo disciplíny, ve kterých má nejlepší předpoklady se nadále rozvíjet a uspět. Většinou přechází od mládežnických všestranně orientovaných trenérů k trenérovi specialistovi. V tréninku se snižuje procento všestrannosti na úkor specializace. Etapa vrcholového tréninku měla by být vrcholem sportovní kariéry. Vzhledem k velkému věkovému rozptylu je třeba plně respektovat požadavky věku. Je

12 charakteristická stabilizováním techniky a výkonu. Ne všichni sportovci vydrží a přejdou do této etapy. Stejné rozdělení dlouhodobé sportovní přípravy existuje i u sportovců s tělesným postižením. Záleží zde na typu postižení, zda je vrozené nebo získané. Pokud je postižení primární vrozené pak platí tabulka 1, pokud je postižení sekundární získané je proces zkrácený jak to ukazuje tabulka 2. Tabulka je určena pro atletiku, ale dá se aplikovat i na ostatní sporty. Tabulka 2 Vývoj atletického tréninku vozíčkářů v závislosti na etapách tréninku (Machová, 2008, 109) Etapy Sportovní předpříprava Základní trénink Širší specializace Užší specializace Koule Vrcholový trénink Disk Základy pohybu na vozíku, seznámení se sportovními možnostmi vozíčkářů podle typu postižení kvadruplegie nebo paraplegie Základy atletických disciplín, základy kondiční přípravy vozíčkářů Vrh a hody (koule, oštěp, disk, kuželka) Oštěp Kuželka Sprint Střední tratě Dráha Dlouhé tratě Silniční závody Doba od úrazu (roky) 0-2 rok od úrazu 1-2 roky od úrazu 2-3 roky od úrazu 3-4 roky od úrazu 5 a více let Role trenéra v procesu sportovní přípravy Mechanismy tréninkového procesu a jejich vliv na výkon jsou dobře popsány a známy. Uplatnění těchto poznatků v praxi je velmi složité a klade vysoké požadavky na trenérské vedení. Trenér je prostředník a usměrňovatel mezi sportovcem a tréninkem. I když se samotná

13 pravidla tréninku nemění, měl by si trenér, který se rozhodl vstoupit do přípravy sportovců s postižením uvědomit, jaké znalosti potřebuje k vytvoření struktury tréninku (Goodman,1996): Základní znalosti atletického tréninku, Znalost disciplín a jejich specifik (trenér specialista), Znalost jednotlivých postižení a jejich specifik, Znalost pravidel atletiky IPC, Znalost povolených pomůcek a jejich maximální využití sportovcem, Mít poznatky z psychologie a psychologie sportu, Znalost taktiky závodů, Dobrá komunikační schopnost. Tréninkové cykly V kapitole etapy sportovního tréninku jsme si rozdělili trénink na etapy. Každá z těchto etap by měla být dobře promyšlena a neměla by postrádat kontinuitu. Jednotlivé etapy můžeme také nazvat víceletým plánem přípravy. Vypracování víceletého plánu přípravy by se mělo řídit těmito základními zásadami: zásada přiměřenosti vycházející z biologického věku sportovce a jeho schopností, zásadou postupného narůstání objemu a intenzity tréninku, zásadou rozvoje všestranných fyzických schopností, zásadou rozvoje jednoty fyzické zdatnosti a techniky. Jednotlivé části víceletého plánu sportovního tréninku nazýváme cykly. Dovalil (2002) tréninkový cyklus definuje jako: relativně ukončený sled, celek opakujících se různě dlouhých časových úseků tréninkového procesu. Cykly jsou základní články tréninku a jsou tvořeny tréninkovými jednotkami až víceletými cykly. Každý cyklus se s předchozím částečně shoduje a současně obsahuje nové tréninkové prvky nebo větší zatížení. Obvykle rozlišujeme mikrocykly tvořené jednotlivými tréninkovými jednotkami, mezocykly, které tvoří sled mikrocyklů, a mikrocykly, tvořené sledem mezocyklů (Obrázek 7) Roční tréninkový cyklus je základním makrocyklem tréninkové přípravy. Dovalil (2002) ho charakterizuje jako celoroční plán, který vychází z časové periodicity roku a požadované sportovní výkonnosti. Skladba a zaměření tréninku se v průběhu roku mění podle požadavků na sportovní výkonnost. V atletice rozlišujeme období přechodné, přípravné-zimní, předzávodní I., závodní-halové, přípravné-jarní, předzávodní II., závodní-letní. Roční plán se rozpracovává do několikatýdenních mikrocyklů. Tréninkové mikrocykly tvoří jeden až několik týdnů (nejčastěji čtyř týdenní tréninkový cyklus). V těchto cyklech plánujeme zaměření podle jednotlivých tréninkových období, plánujeme objem a intenzitu, frekvenci tréninků, počet dní a jednotek tréninku, testy, počet startů, a další.

14 Obrázek 7. Schéma tréninkových cyklů podle Dovalil (2002) Vysvětlivky: TJ = tréninková jednotka, MiC = mikrocyklus, MeC = mezocyklus Tréninková jednotka je považována za základní článek tréninkového procesu. Její stavba je dobře teoreticky popsána a známa. V atletice se tréninková jednotka skládá z rozcvičení a zahřátí, poté následují prostředky rychlostního charakteru a tréninkové prostředky specializace. V druhé části následují prostředky doplňkové. Jednotka by měla být ukončena uklidňujícím a protahovacím či relaxačním cvičením. Trénink vozíčkářů Sportovní aktivity byly zpočátku doplňkem rehabilitační péče a umožňovaly osobám po úrazu se lépe vyrovnat s novou životní situací. Sportovci cíleně netrénovali a závodili pouze v rámci rehabilitačních ústavů. Teprve po vzniku ISMWSF v roce 1960 organizace, která dohlížela na pořádání mezinárodních závodů pro osoby s TP, a rozhodnutím pořádat závody na úrovni olympijských her začali sportovci-vozíčkáři s pravidelným tréninkem. V České republice až do roku 1992 neexistoval systém pravidelné přípravy sportovců s TP. Sportovci s TP se připravovali doma s podporou své rodiny nebo přátel. Důležitou součástí rozvoje sportovních aktivit a začátkem pravidelného tréninku se staly rekondiční pobyty v rehabilitačních centrech (Rudolfová, 2000). Bylo nalezeno několik publikací zabývajících se sportem osob s TP (Rudolfová, 2000; Block, 2000; De Pauw, 2005; Dovalil, 2002; Goodman, 1995, 1996), ale žádná z těchto publikací se nezabývá podrobně sportovním tréninkem osob s TP. Informace v této kapitole pochází z empirických poznatků a zkušeností autorky o tréninku vozíčkářů. Tréninková období a skladba tréninku u sportovců s postižením vychází z poznatků tréninku osob bez postižení.

15 Rozdíl je v halové sezoně, která pro atlety s postižením téměř neexistuje. Jsou pouze ojedinělé závody pro vozíčkáře ve vrhu koulí a sportovci s postižením nepoužívající vozík se většinou účastní závodů pro atlety bez postižení. Dalším rozdílem je nutnost použití specifických pomůcek. Pro disciplíny na dráze osoby na vozíku používají závodní formule. Každý atlet má formulku uzpůsobenou svým potřebám, ale musí se řídit obecnými pravidly, tedy velké rozdíly mezi nimi nenajdeme. Formulka má oproti vrhačským disciplínám výhodu, atlet potřebuje k tréninku pouze okruh s pevným povrchem, ale pořízení kvalitní formule je finančně velmi náročné. Proto nejvíce sportovců-vozíčkářů v dráhových disciplínách je ze zemí s dobrou ekonomikou-usa, Švýcarsko, Spojené arabské emiráty, Kanada. Atleti s TP-vrhači používají k vrhu koulí a hodům diskem, oštěpem a kuželkou speciálně konstruovaných vrhacích stolic tzv. koz. Tyto vrhací stolice nejsou standardizovány a na závodech nenajdete dvě stejné. Každá z nich je uzpůsobena na hranici pravidel individuálně pro každého sportovce. Prvním problémem, který bude sportovec řešit, je pořízení odpovídajícího vybavení a dalších úprav podle potřeb disciplíny nebo disciplín (koule, oštěp, disk, kuželka), které si vybere. Konstrukce vrhací židle pro vrhače- -vozíčkáře je věcí individuální a dlouhodobou. Čeští vrhači používají podobné vrhací konstrukce lišící se pouze doplňky. V současné době existují v České republice dvě varianty vrhacích konstrukcí. Jedna varianta slouží pro kvadruplegiky kategorie F51 a druhá pro všechny ostatní kategorie. Obě varianty byly vytvořeny na základě zkušeností českých sportovců atletů-vozíčkářů a mnohé zahraniční týmy tyto české konstrukce kopírují. Druhým závažným problémem při tréninku vrhače-vozíčkáře je nalezení vhodného způsobu upoutání vrhací konstrukce. V současné době existuje několik možností. Nejčastějším způsobem jsou čtyři železné kolíky zatlučené do země, ke kterým je vrhací konstrukce připevněna. Tento způsob je nevhodný v případě pískového nebo mokrého podloží a při halovém tréninku. K dalším způsobům patří např. vybudování betonové desky s úchyty nebo vytvoření železné konstrukce. Tyto způsoby upevnění vrhací konstrukce jsou vhodné i pro trénink v hale a tělocvičně nebo při halových závodech (příloha č.10). Vzhledem k postižení dolních končetin je trénink atletů-vozíčkářů zaměřen hlavně na horní část těla, jelikož u většiny kategorií-šesti (F51-F56) jsou dolní končetiny z důvodu přerušení míchy úplně nefunkční. Trenér by si měl uvědomit, že sportovec na vozíku používá k lokomoci a každodennímu životu výhradně horní končetiny a tomu by měl uzpůsobit zatížení v jednotlivých tréninkových jednotkách. V současné době se mění přístup k trénování a vnímání sportu pro osoby s TP jako rehabilitačního prostředku. Z neustále vzrůstajících výkonů vidíme, že sport postižených kopíruje historický vývoj sportu zdravých. Sportovci jsou nuceni se specializovat a profesionalizovat svůj trénink. Již nestačí si jít pouze zaházet, zaběhat nebo ujet několik kilometrů na formulce. Do tréninku vstupuje celoroční příprava pod vedením zkušeného trenéra a dodržování základních tréninkových metod. V předložené práci chceme identifikovat základní odlišnosti tréninku sportovců s postižením, jejich potřeby pro průběh tréninkové jednotky, zázemí nutné pro trénink a základní znalosti trenéra nutné pro jeho činnost v oblasti vrcholového sportu osob s TP. Základní specifické skupiny osob s TP Průvodce studiem Ikona5 Zkuste zapátrat na internetu jaké sporty pro osoby s TP existují v České Republice

16 Trénink pro osoby s TP je náročný a specifický díky mnoha typům postižení. Jak již bylo řečeno, trenér by měl mít aspoň základní znalost o postižení svého svěřence, aby mohl připravit vhodný tréninkový plán s respektem k danému typu handicapu a předejít tak možným komplikacím vzhledem k handicapu. Sport, který podchycuje nejvíce osob s postižením je atletika. Stejně jako u sportovců bez postižení ji považujeme za královnu sportů. V České republice, tak jako v jiných zemích, se začal sport tělesně postižených rozvíjet po druhé světové válce a vůdčím sportem se stala atletika. Atletiku osob s TP rozdělujeme do 5 specifických skupin postižení zrakové, mentální, cerebral palsy(dětská mozková obrna - DMO), osoby s amputací nebo vrozenými deformacemi končetin a vozíčkáře (vrozené nebo získané poškození míchy, oboustranná amputace dolních končetin nebo jiný handicap vyžadující k pohybu vozík). Těchto pět základních skupin je dále děleno do kategorií na základě funkční klasifikace. Funkční klasifikace znamená, že spolu soupeří osoby s podobným postižením (neboli) s podobným funkčním potenciálem. Vzhledem k tomu, že toto dělení patří k nepodrobnějším lze pomocí něj specifikovat jednotlivé tréninkové přístupy. Soutěžní kategorie v atletice Vzhledem k disciplínám atletiku dělíme na disciplíny na dráze (angl. Track) a disciplíny v poli (angl. Field). Jelikož zařazení do kategorie pro disciplíny na dráze a v poli se někdy lehce liší, označujeme kategorie pro dráhu písmenem T a kategorie pro disciplíny v poli písmenem F. Všechny disciplíny probíhají na atletickém stadionu a ve stejných sektorech jako u sportovců bez postižení, pouze s některými specifickými pomůckami a modifikacemi. Všechny soutěže jsou pořádány podle současně platných pravidel IAAF a specifických pravidel vydaných IPC-athletics vytvořených na základě podkladů od IWAS, IBSA a CP- ISRA. Jak již bylo zmíněno, rozlišujeme pět skupin postižení. Každá skupina má přidělenou skupinu čísel (jednu desítku). T/F T/F 20 T/F T/F T 51-54, F51-58 sportovci se zrakovým postižením sportovci s mentálním postižením sportovci s DMO nebo jinými podobnými neurologickými poruchami sportovci s amputacemi nebo vrozenými vadami končetin a Les Autres vozíčkáři (sportovci s postižením dolních končetin používající ke sportování vozík, osoby po úrazu páteře nebo s vrozeným postižením míchy) Atletika osob s TP (vozíčkáři, osoby s amputacemi a vrozené vady, DMO, Les Autres) Charakteristika jednotlivých skupin

17 1. Atletika vozíčkářů (Wheelchair athletics) Do skupiny atletů vozíčkářů řadíme sportovce, kteří ke svému pohybu potřebují vozík. Patří sem osoby s úrazy páteře, oboustrannou nadkolenní amputací dolních končetin, rozštěpem páteře (spiny bifida) a poliem (poliomyelitidou). Tato postižení dále dělí atletiku vozíčkářů na kvadruplegiky postižení dolních i horních končetin (poškození páteře C5 C8) a paraplegiky paralýza (ochrnutí) dolních končetin a celé nebo částečné ochrnutí trupu (poškození páteře TH1 S2). Jednotlivé kategorie a jejich specifika Atletika vozíčkářů má 8 kategorií pro disciplíny v poli a 4 kategorie pro dráhu. Rozdělení závisí na stupni a charakteru postižení. Sportovci jsou do kategorií zařazováni školenými klasifikátory na základě systému vytvořeného a upravovaného výborem IPC-athletics. Kategorie pro kvadruplegiky Tyto kategorie jsou charakteristické postižením horních i dolních končetin, pro úrazy páteře v oblasti krčních obratlů pod obratlem C5. Kategorie F/T51 poškození v oblasti krčních obratlů C6, částečná síla ve všech rameních pohybech a loketní flexi, zápěstní extenze, nefunkční triceps, téměř žádná hybnost prstů ruky, úplné ochrnutí trupu a dolních končetin.

18 Kategorie F/T52 poškození v oblasti krčních obratlů C7, dobrá funkce ramen, loketní flexe a zápěstní extenze, funkční pektorální svaly, omezená hybnost prstů ruky, úplné ochrnutí dolní části trupu (břišní svaly) a dolních končetin. Kategorie F/T53 poškození v oblasti krčních obratlů C8, normální rozsah pohybu horních končetin, funkční pektorální svaly, mírně omezená flexe a extenze prstů, úplné ochrnutí dolní části trupu (břišní svaly) a dolních končetin. Kategorie pro paraplegiky Kategorie F54, T53 poškození v oblasti hrudní páteře TH1 TH7, oslabené horní extenzory zad a horní mezižeberní svaly, normální funkce horních končetin. Kategorie F55, T54 poškození v oblasti hrudní páteře TH8 až bederní L1, normální funkce horních končetin, oslabené břišní svaly, žádné pohyby dolních končetin. Kategorie F56, T54 poškození v oblasti bederní páteře L2 L5, normální funkce horních končetin, všechny svaly trupu, břicha a zad, mírná flexe kyčle, nemají žádné adduktory kyčle. Kategorie F57, T54 poškození v oblasti sakrální páteře S1 S2, normální funkce horních končetin, všechny svaly trupu, břicha a zad, flexe kyčle, extenze kolena, může se postavit, není možná chůze bez opory. Kategorie F58, T54 poškození v oblasti sakrální páteře pod S2, normální funkce horních končetin a trupu, částečná síla ve všech pohybech kyčle s normální flexí, částečná síla v kolenní flexi, částečná síla v pohybech kotníku a chodidla, do této kategorie bývají zařazeni i sportovci chodící, závodící vsedě. Trénink - obecně Vozíčkáři jsou nejspecifičtější skupina a k tréninku potřebují nejvíce pomůcek. Pomůcky jsou bohužel finančně náročné například u různých sportů se používají různé typy vozíků například:

19 Atletika - na dráze se používají formulky (specifický vozík se třemi koly), formulka nahrazuje běh ve všech podobách a někteří sportovci ji používají jako kondiční prostředek pro rozvoj všeobecné vytrvalosti (závody na silnici, na dráze, v terénu). Pro odhody používají vozíčkáři vrhací konstrukce i ty se dají použít pro všeobecný silový trénink, Cyklistika cyklisté vozíčkáři používají tzv. handbiky, ty jsou relativně novodobá záležitost a v současné době jsou využíváni nejen k závodnímu využití, ale i pro rekreaci, Hry (basketbal, rugby, floorbal) pro hry se používají herní sportovní vozíky vyznačující se méně či více zkosenými koly a masivnější konstrukcí a tak bychom mohli pokračovat dále. Použití pomůcek v kombinaci s typem postižení (např. kvadruplegik nebo paraplegik) vyžadují menší nebo větší pomoc asistentů nebo trenéra. Další komplikací pro sportovce vozíčkáře je dostupnost sportoviště, které chceme využít. V současné době narůstá počet bezbariérových sportovišť, ale stále se setkáváme s většinou nedostupných sportovišť. Proto pokud začínáme s tréninkem vozíčkáře, je důležité si dobře promyslet otázku dostupnosti (šatny, sprchy, toalety, bezbariérový a bezpečný přístup na sportoviště, tělocvičny). Specifika tréninku vozíčkářů Z podstaty postižení vyplývá, že trénink je zaměřen hodně na horní část těla, jelikož u většiny kategorií jsou dolní končetiny z důvodu přerušení míchy nefunkční. Trenér by si měl uvědomit, že sportovec na vozíku používá k lokomoci a každodennímu životu výhradně horní končetiny, a tomu by měl uzpůsobit zatížení v jednotlivých tréninkových jednotkách. Při silovém tréninku by se měly používat cviky nejen na rozvoj silových schopností a dynamiky, ale i cvičení pro rozvoj co největšího počtu zachovaných svalů a svalových skupin. Důležitou součástí přípravy by měla být rehabilitační a regenerační cvičení ke zlepšení obecné kondice, ale především pro lepší a rychlejší regeneraci nadměrně zatíženého trupu a horních končetin. Důležitou součástí tréninku jsou balanční cvičení. Ta umožňují najití hranice kam a jak pracují zbylé svaly.

20 Vozíčkáři kvadruplegici si musí v rámci tréninku dávat pozor na svoji termoregulaci, která je narušená. Jde hlavně o přehřátí organizmu v rámci tréninkového procesu nebo delší pobyt na slunci. Častou komplikací u vozíčkářů jsou dekubity způsobené dlouhým sezením na vozíku, proto vhodnou činností jsou cvičení na žíněnce a v lehu. Pro pestrost v tréninku je vhodné použít pomůcky např. aquahit, flexi sport, overbal, bosa apod. 2. Atletika sportovců s amputacemi a jiným tělesným postižením (Les Autres) Základní rozdělení (tělesné postižení) Do skupiny atletů s amputacemi a jiným tělesným postižením (Les Autres), které v České republice nazýváme tělesně postižení (TP), řadíme osoby s chirurgicky odejmutou končetinou v důsledku onemocnění (např. rakovina, cukrovka, kardiovaskulární onemocnění, a jiné) nebo s amputací v důsledku traumatu (nehoda s následnou amputací). Les Autres pochází z francouzštiny a v překladu znamená jiné. Patří sem všechna další postižení, která se neřadí mezi tradiční, nejvíce rozšířené skupiny osob s postižením (osoby se zraněním míchy, s amputacemi a se spasticitou). Patří sem například liliputánství, osoby s vrozenými deformacemi končetin, osoby se svalovou atrofií, vnitřní onemocnění, multiple sclerosis apod. Jednotlivé kategorie a jejich specifika I v této skupině se setkáváme s rozdělením na disciplíny v poli (Field) a na dráze (Track). Atleti s amputacemi a Les Autres jsou rozděleni podle stupně postižení do 7 kategorií pro disciplíny v poli opět označované písmenem F (F40, F41, F42, F43, F44, F45, F46) a 5 kategorií pro disciplíny na dráze značené písmenem T (T42, T43, T44, T45, T46). Kategorie pro disciplíny v poli