Já už to mám dvě stě let K odkrývání původní verze Věci Makropulos

Transkript

1 Já už to mám dvě stě let K odkrývání původní verze Věci Makropulos Od prvního nastudování Janáčkovy opery Věc Makropulos letos uplyne devadesát let. Během této doby se nepodařilo stanovit jednoznačnou ediční metodu pro práci s Janáčkovým nezvyklým hudebním zápisem. Lze říci, že různé přístupy se více či méně úspěšně vyrovnávají se zvláštnostmi hudebního textu, hledajíce onen ideální nebo alespoň co nejméně škodlivý poměr mezi pietním zachováním syrové notace a jejím uzpůsobením pro potřeby současné provozovací praxe. Nová edice nakladatelství Bärenreiter nabízí rekonstrukci premiérového znění opery, které se od znění finálního liší spíše v detailech, a zároveň poskytuje servis prostřednictvím dirigentské zkušenosti jednoho z editorů, který vybavil partituru řadou úprav a poznámek při zřetelném odlišení od původního textu. Pramenná situace Obtížnost a jedinečnost této Janáčkovy partitury nutí interprety i hudební teoretiky ke zkoumání a hledání, které se odlišuje od běžných postupů a zvyklostí. Přináší tři velké okruhy problémů, které lze však chápat také jako výzvu: 1) Neobvyklost a živelnost Janáčkova kompozičního procesu 2) Mnohoznačnost finální podoby díla, jak je zaznamenáno v obou autorizovaných opisech partitury 3) Mimořádné nároky kladené na interprety Začněme od zvláštního postavení autografu, který ani v jiných Janáčkových dílech nebývá vždy hlavním pramenem, ve kterém bychom mohli najít definitivní podobu díla. Ta se totiž utvářela postupně, často až při následné spolupráci s opisovačem autografu, během které Janáček dále komponoval či korigoval, čímž vznikl autorizovaný opis, jenž takto nabývá hodnotu hlavního pramene. Tak tomu bylo i v případě Věci Makropulos, s tím, že autograf z roku 1925 se již blíží výslednému tvaru, jak jej máme dochovaný v obou Janáčkem autorizovaných opisech. Právě tyto opisy poskytují nejbližší možnou představu o díle, i když se v jednotlivostech liší, což je pozváním k serióznímu zkoumání každého z nich. První opis byl pořízen Václavem Sedláčkem pro nakladatelství Universal Edition, druhý Jaroslavem Kulhánkem pro Národní divadlo v Brně, přičemž předlohou mu nebyl autograf, nýbrž již existující opis Sedláčkův.

2 Právě druhý, tedy Kulhánkův opis, byl použit při prvním provedení díla za přítomnosti skladatele 18. prosince Janáčkova přítomnost během zkouškového procesu a jeho spolupráce s dirigentem premiéry Františkem Neumannem jsou významnými doklady autenticity brněnského opisu, jenž je také hlavním pramenem předkládané edice. Je třeba dodat, že verzi poslední ruky představuje pramen vídeňský, tedy opis Sedláčkův, který Janáček korigoval prostřednictvím korespondence s nakladatelstvím Universal Edition. Tento opis byl používán při nastudování díla v pražském Národním divadle (premiéra 1. března 1928 za přítomnosti skladatele). Janáček umírá krátce poté, 12. srpna 1928, necelých osmnáct měsíců po světové premiéře Věci Makropulos v Brně. Je zajímavým a pro Janáčka typickým faktem, že korektury pro brněnskou premiéru a korektury zaslané skladatelem do Vídně nejsou identické. Na druhou stranu tyto rozdíly nelze srovnávat například s rozdíly mezi brněnskou a pražskou premiérou Její pastorkyně nebo oběma verzemi Glagolské mše; vyznění díla se nemění zásadním způsobem. Dnešnímu vydavateli i interpretům přináší existence dvou různých podob díla kromě nesporných potíží i obohacení. Oba autorizované opisy Věci Makropulos, Kulhánkův a Sedláčkův, se dále vyvíjely ve spolupráci se skladatelem; verze brněnské premiéry, čili opis Jaroslava Kulhánka, má svou relevanci ve skladatelově blízké osobní účasti na tomto nastudování, která vedla k dalším korekturám. Kvalitní premiéra Verze brněnské (světové) premiéry je důležitým dokladem textového procesu díla a předkládá již jeho zralou podobu. To dává interpretům možnost studia a také možnost volby. Kulhánkův opis má tu výhodu, že z něj dirigoval František Neumann ( ), prvotřídní dirigent, jemuž Janáček velmi důvěřoval. Od roku 1919, kdy na skladatelův návrh stanul v čele brněnské opery, řídil tamní inscenace Janáčkových oper, včetně světových premiér Šárky, Káti Kabanové, Příhod lišky Bystroušky a Věci Makropulos. Janáčkovu spokojenost s touto poslední premiérou dokládá děkovný dopis zaslaný členům orchestru na Štědrý den roku 1926: A přece vy jste to skvěle svedli pod taktovkou Neumannovou a no, já jsem to též svedl. 1 V souladu s obecnou tradicí janáčkovské interpretace i s tradicí specificky brněnskou, jejíž podstatnou součástí byla snaha dirigentů o překlad Janáčkova zápisu do čitelné, reálně hratelné a zvukově dobře fungující podoby, 1 Janáčkův archiv Moravského zemského muzea, D Cit. podle Jiří Zahrádka, Divadlo nesmí býti lidu komedií. Leoš Janáček a Národní divadlo v Brně, Brno 2012.

3 obsahuje i naše vydání řadu dirigentských poznámek, úprav dynamiky, sjednocení frázování, přepracování nehratelných nebo nečitelných míst, návrhy ossia. Kdyby totiž interpret dostal Kulhánkův opis v syrovém stavu, needitovaný, byl by velmi obtížně srozumitelný a skladatelovy záměry by z něj nebyly příliš zřejmé, neboť obsahuje málo údajů tempových, dynamických, frázovacích i artikulačních, které si dokonce navzájem protiřečí. Skrývá v sobě i nemalé problémy v oblasti zvukové vyváženosti a dynamiky vůbec. K velkým otazníkům patří i tempové přechody, u Janáčka tak časté a pro organické vyznění díla tak podstatné. To vše bylo potřeba v edici zvážit a nabídnout praktické řešení. Proto edice zohledňuje řadu dirigentských poznámek, vytvořených dirigentem brněnské premiéry Františkem Neumannem ve spolupráci se skladatelem, i poznámky dalších raných interpretů. Ty byly zpracovány a doplněny dirigentem Tomášem Hanusem tak, aby co nejvěrněji, avšak technicky proveditelně a z hlediska notového zápisu čitelně zprostředkovaly praktickou provozovací podobu díla, kterou však lze vždy důsledně odlišit od původní vrstvy pramene. Místa, která musela být více upravena, nebo z důvodu nečitelnosti a praktické nepoužitelnosti dokonce přepracována, jsou označena jako ossia, nebo budou v původním znění uvedena ve vydavatelské zprávě. Málo změn mnoho interpretace Vyhodnocení Kulhánkova opisu partitury, který byl psán černým perem a obsahuje skladatelovy autografní korektury, přineslo i několik slyšitelných změn oproti známému tvaru Věci Makropulos. Například tónové výšky u vypjatého momentu před č. 94 v prvním aktu podobně jako si skáčou do řeči jednotliví protagonisté, skáčou si do řeči i dvě celotónové stupnice, čímž vzniká značně disonantní, přesto však logická faktura. Ve druhém aktu patří replika obvykle přisuzovaná Kristě jejímu nápadníku Jankovi to on, i podle Čapka, odpovídá na Kristinu otázku, jestli má Marty někoho ráda, slovy: To se rozumí. Partitura Jaroslava Kulhánka byla v Brně používána po dlouhá desetiletí, a tak se vyznačuje velkým množstvím obtížně rozlišitelných pozdějších vrstev. Proto bylo důležité vrátit se k vrstvě původní (včetně autografních korektur) a redukovat pozdější doplňky, případně pokud se jedná o opravu chyb komentovat je v kritické zprávě. Skladatelovy opravy červeným perem jsou místy kontradiktorické a nedokončené, proto nebylo možno je vždy implementovat do hlavního notového textu. V případě dřevěných dechových nástrojů u č. 51 ve třetím aktu jsme se vrátili k původním čtvrťovým notám,

4 neboť úprava na trioly nereflektovala vokální linku dr. Kolenatého. Pro korekturu červeným perem jsme v zájmu maximálního zpřístupnění pramene opět zvolili formu poznámky přímo na dotčené stránce partitury. Také další instrumentační doplňky z pozdější doby jsme eliminovali. Určitou výjimkou je rozšíření dvojhlasu pozounů na trojhlas, které je v prameni provedeno tužkou; tuto velmi slyšitelnou změnu harmonie akceptujeme v hranatých závorkách, a necháváme tak opět možnost volby. Velkou výhodou předkládaného vydání je jeho praktikabilita. Editoři vyvinuli takový ediční jazyk, který by umožňoval vidět zásahy do hlavního pramene ihned na stránce. Kromě obvyklých hranatých závorek a čárkování je hojně využíváno poznámek pod čarou, zvláště v případě dynamiky, kterou bylo nutno na mnoha místech vyvážit s pěveckými party: původní dynamika Kulhánkova opisu je vždy uvedena v poznámce u paty strany. I mimořádné úpravy rytmu, které si vyžádala praktická proveditelnost příslušných míst, jsou vždy okomentovány přímo na stránce, aby bylo možno konfrontovat původní zápis. Tak byl motiv malé fanfáry v první scéně, nejdříve zapsaný jako osminová triola a později Kulhánkem korigovaný na dvaatřicetiny, pozměněn na triolu šestnáctinovou, jako praktický překlad zamýšleného přiostření rytmu. Tyto zásahy vyplývají z dirigentské zkušenosti jednoho z editorů s daným dílem a nechtějí se vnucovat jako jediné objektivně správné ; mají spíše sloužit a nabídnout praktické řešení v místech, kde to je nutné. Zvláštním případem jsou rytmická ossia, vytvořená za účelem co nejlepší sluchové srozumitelnosti i v zájmu přesné reprodukce, a doplnění nezbytných tempových proporcí. Při všech těchto úpravách a opravách je neustále dbáno na to, aby byla původní vrstva zápisu pokud možno na očích. Ve shodě s dobovými provozovacími party, které plně odpovídají základní vrstvě Kulhánkova opisu, editoři nabídli řešení s jedním hráčem pro třetí klarinet a basklarinet i když partitura místy počítá se dvěma hráči. Také tato místa jsou řešena formou ossia. Editoři rovněž nabízejí orchestru nádechy na vhodných místech formou apostrofů a fermat, opět samozřejmě v hranatých závorkách. Konflikt s Maxem Brodem Neméně důležitou složkou opery je libreto. V něm Janáček důsledně vychází z Čapkovy známé divadelní hry. Je fascinující, jak pouhým škrtáním a přeskupováním replik dovedl Janáček změnit konverzační komedii na existenciální drama Čapkovým slovům svým způsobem zůstává věrný.

5 Naproti tomu Max Brod, který byl důležitým zprostředkovatelem Janáčkova díla ve světě, postupoval při překladu Janáčkových oper poněkud svévolně, byť v dobré snaze pomoci. Janáčka dokonce nutil změnit jednu repliku i v českém originálu; jak dokládá korespondence mezi oběma muži a nakladatelstvím Universal Edition, Janáček se s touto změnou nikdy nesmířil a neautorizoval ji. Jedná se o místo ve třetím aktu, v němž se Elina Makropulos vrací ze zákulisí po přestálé mdlobě. Cítila jsem, že smrt na mne sahala. Nebylo to tak hrozné těmito slovy chtěl Brod údajně motivovat dějový zvrat na konci, kdy se Elina dobrovolně vzdá nároku na kouzelnou formuli. Janáčkovi ovšem nepřipadlo, že by smrt byla jakýmkoli způsobem příjemná, a proti této změně opakovaně protestoval, jak dokládá ve své disertační práci Miroslav Novák. 2 V naší edici se proto vracíme k původnímu Janáčkovu i Čapkovu znění, v němž Elina nesentimentálně a prozaicky poukazuje na bolesti hlavy: Odpusťte, že jsem na chvíli odešla. Já už to mám dvě stě let. Já, který tónem se skloním, když vánek trávu ohne 3 těmito slovy zdůvodnil Janáček, jak důležité je zachovat libreto, tak jak si jej představoval. Brodovy zásahy do libreta by si totiž vyžádaly reakci v hudbě, a na to Janáček opravdu neměl chuť. Pro předkládanou urtextovou edici byl proto vytvořen nový německý překlad, věrný originálu. Pochází z pera Kerstin Lücker a 16. února 2016 měl premiéru v Tyrolském zemském divadle v Innsbrucku. Závěr Naše vydání je typickou urtextovou edicí v užším slova smyslu vydáním jednoho zvoleného pramene, tedy Kulhánkova opisu partitury, ovšem s přihlédnutím k dalším pramenům a s opravou zjevných chyb. Důležitým byl kromě dobových partů také opis klavírního výtahu s režijními a scénickými poznámkami Oty Zítka, prvního režiséra opery. Díky zkušenostem z provozovací praxe, vtěleným zřetelně do interpretačních poznámek, může být předkládaný provozovací materiál vítanou alternativou k dosavadním i současným edicím. Není třeba připomínat, že Věc Makropulos, jejíž německá premiéra 14. února 1929 zaujala i mladého Theodora W. Adorna a přiměla jej ke srovnávání s Franzem Kafkou, patří k pokladům světové operní literatury. Jonáš Hájek Tomáš Hanus Annette Thein [t akte 1/ Leoš Janáčeks Oper Věc Makropulos, Heidelberg 1998, s Dopis Brodovi z , cit. dle Miroslav Novák, Leoš Janáčeks Oper Věc Makropulos, s. 36.