CARITAS Vyšší odborná škola sociální Olomouc. Činnosti sociálního asistenta v charitním Domově Břevnov

Transkript

1 CARITAS Vyšší odborná škola sociální Olomouc Absolventská práce Činnosti sociálního asistenta v charitním Domově Břevnov Téma práce: Moţnosti sociální práce se seniory se zaměřením na práci v charitním pobytovém zařízení pro řeholní sestry Lenka Hřebíková Vedoucí práce: Mgr. Hana Krylová, Ph.D. Olomouc 2013

2 Prohlašuji, ţe jsem tuto práci vypracovala samostatně a všechny pouţité prameny a literaturu jsem uvedla v závěrečném seznamu. V Olomouci dne 15. dubna Jméno Příjmení

3 Děkuji Mgr. Hance Krylové, Ph.D. za velmi ochotné a podnětné vedení absolventské práce. Děkuji za čas, který mi v rámci konzultací věnovala i za vhled do různých moţností zpracování tématu.

4 OBSAH ÚVOD STÁŘÍ A STÁRNUTÍ Změny v období stáří Aspekty stárnutí a stáří Stáří v ţivotě řeholních sester seniorského věku Charakteristika způsobu života řeholních osob Poslání a forma života řeholních sester seniorského věku SLUŢBY SOCIÁLNÍ PÉČE PRO SENIORY- ŘEHOLNÍ SESTRY Pobytové sluţby pro seniory Domovy duchovních a řeholnic Cílová skupina a poslání Domova pro řeholní sestry Způsob života obyvatel v Domově pro řeholní sestry Spolupráce vedení Domova s představenou řeholního společenství SOCIÁLNÍ PRÁCE V POBYTOVÝCH ZAŘÍZENÍCH PRO SENIORY Formy sociální práce s klientem v pobytovém zařízení pro seniory Vybrané metody a techniky sociální práce se seniory v pobytovém zařízení Přístup orientovaný na klienta Logoterapie Sociálně aktivizační činnosti Vybrané metody a techniky sociální práce se seniory s váţným zdravotním omezením Validace Preterapie a videotrénink Reminiscenční terapie Kognitivní rehabilitace ČINNOST SOCIÁLNÍHO ASISTENTA V DOMOVECH PRO ŘEHOLNÍ SESTRY Sociální asistent v Domovech pro řeholní sestry Předpoklady pro výkon profese sociálního asistenta Činnosti a úkoly sociálního asistenta Náplň práce sociálního asistenta v charitním Domově Břevnov VÝZKUMNÉ ŠETŘENÍ... 34

5 5.1 Formulace cíle a metodologie výzkumného šetření Výběr respondentů Analýza odpovědí respondentů Diskuze Závěry výzkumného šetření SOUHRN SEZNAM POUŢITÝCH ZDROJŮ SEZNAM PŘÍLOH Příloha č. 1: Záznam polostrukturovaného rozhovoru s respondenty... 48

6 ÚVOD V absolventské práci se zaměřuji na pracovníky pracující s cílovou skupinou řeholních sester seniorek ţijících v Domovech pro řeholní sestry. Tato pobytová sluţba je poskytována starším řeholním sestrám a kněţím jiţ od 60. let minulého století. Původním záměrem vlády ČSSR pro zřízení této sluţby bylo vytvoření podmínek pro doţití starších řeholních sester a kněţí, kteří se po vystěhování z klášterů nebyli schopni zapojit do pracovního procesu stanoveného státem. S tímto opatřením byl zároveň vydán zákaz přijímání nových mladých sester a bratří. Od 90. let je tato sluţba poskytována nadále na základě dohody Ministerstva práce a sociálních věcí (MPSV), Ministerstva financí (MF) a Ministerstva kultury (MK). Cílem absolventské práce je popsat moţnosti sociální práce v pobytových zařízeních pro seniory řeholní sestry a zaměřit se na specifickou práci sociálních asistentů v charitních Domovech pro řeholní sestry. Pro popis činnosti sociálního asistenta a jeho hlavních úkolů vyuţiji vnitřních materiálů České katolické charity a jednotlivých příkladů vztahujících se na komunitní ţivot v charitním Domově Břevnov. Teoretický popis doplním o výzkumné šetření provedené v pěti Domovech pro řeholní sestry. Podrobněji se budu zabývat předpoklady pro výkon činnosti sociálního asistenta v charitním Domově Břevnov a jeho hlavními úkoly v tomto zařízení. V teoretické části této práce pouţiji pro získání informací metodu analýzy literárních zdrojů a metodu přímého pozorování. Z odborné literatury budu čerpat z děl autorů věnujících se této cílové skupině, jako je např.: Malíková, Kuzníková, Matoušek, Ondrušová, Rheinwaldová a další. Dále budu čerpat z církevních dokumentů a literatury charakterizující poslání a způsob ţivota řeholních sester a budu se opírat o informace České katolické charity a o materiály charitního Domova Břevnov. Přímé pozorování vychází z osobní zkušenosti s ţivotem v komunitě v charitním Domově Břevnov, kde jsem strávila jeden rok v rámci své řeholní formace. V rámci práce provedu výzkumné šetření se sociálními asistenty ve vybraných Domovech pro řeholní sestry. Cílem je popsat náplň práce sociálních asistentů v těchto zařízeních a získat tak ucelenější pohled na specifickou pozici sociálního asistenta v Domovech pro řeholní sestry. Pro výzkumné šetření pouţiji kvalitativní přístup a metodu polostrukturovaného rozhovoru. 6

7 V první kapitole se budu věnovat ţivotním změnám souvisejícím s obdobím stáří a s procesem stárnutí člověka. Pro pochopení proţívání stáří u řeholních sester seniorského věku charakterizuji nejprve způsob ţivota řeholních osob a poté se zaměřím na poslání a formu ţivota řeholních sester seniorského věku. Ve druhé kapitole se budu věnovat těm sluţbám sociální péče, které poskytují pobytové sluţby pro seniory. Jedná se především o Domovy pro seniory a v případě starších řeholních sester Domovy pro řeholní sestry. Zabývám se tím, komu je sociální pobytová sluţba Domovů pro řeholní sestry určena a jaké má poslání. Dále popisuji způsob ţivota obyvatel v těchto zařízeních a spolupráci mezi vedením Domova a představenou sester, protoţe sociální zařízení je umístěno přímo v budově kláštera. Ve třetí kapitole se budu věnovat formám a vybraným moţnostem sociální práce v pobytových zařízeních pro seniory. Popíši přístup orientovaný na klienta a logoterapii, přičemţ se zaměřím na ty techniky, které můţe sociální asistent vyuţít v přímé práci s klientem. Dále se budu zabývat sociálně aktivizačními činnostmi vhodnými pro práci v pobytových zařízeních pro seniory. Pro práci s klienty s váţným zdravotním omezením v pohybu nebo komunikaci jsem vybrala jako moţnou metodu sociální práce validaci, preterapii, reminiscenční terapii a kognitivní rehabilitaci. Ve čtvrté kapitole se budu zabývat činností sociálního asistenta v Domovech pro řeholní sestry. Nejprve se zaměřím na odbornou způsobilost pro výkon profese, tak jak ji stanovila Česká katolická charita, která je provozovatelem této sluţby. Poté se budu věnovat hlavním činnostem a úkolům sociálního asistenta na příkladu charitního Domova Břevnov. V páté kapitole pomocí výzkumného šetření ve vybraných Domovech pro řeholní sestry doplním teoretické zpracování tématu absolventské práce. 7

8 1 STÁŘÍ A STÁRNUTÍ Kaţdé ţivotní stadium má své vlastní, jedinečné poslání. Osobnost člověka se rozvíjí po celý jeho ţivot a stáří je vývojová etapa, která sebou nese řadu úkolů a moţností. Toto období je ovšem také provázeno mnoha změnami, které ovlivňují kvalitu ţivota starého člověka (Říčan, 2008, s. 276). V této kapitole se budu věnovat změnám souvisejícím se stárnutím člověka a jednotlivým aspektům, které období stárnutí provází. Protoţe se ve své práci zaměřuji na téma moţností sociální práce s cílovou skupinou seniorů řeholních sester, budu se věnovat také základní charakteristice řeholního ţivota a dále poslání a způsobu ţivota řeholních sester seniorského věku. 1.1 Změny v období stáří Podle Světové zdravotnické organizace je stařecký věk obdobím ţivota, kdy se poškození fyzických či psychických sil stává manifestní při srovnání s předešlými ţivotními obdobími (Kalvach, Zadák, Jirák, 2004, podle Haškovcová, 2010, s. 20). Malíková uvádí definici stáří, jejímţ autorem je Wievegh (1972, podle Malíková, 2011, s. 15). Ten definuje stáří jako souhrn pochodů, především biofyzických, probíhajících v čase. Jde o biologickou zákonitost, jejíţ podstatou jsou postupné biofyzické změny v organismu. Nevratnost těchto změn způsobuje zánik organismu, smrt. Stárnutí Wievegh rozlišuje na biologické, psychologické a sociální. Výsledným stavem stárnutí je vlastní stáří (tamtéţ, s. 15). V současné době se pro věkové rozdělení pouţívá nejčastěji následující členění: věk od 60 do 74 let se nazývá vyšším věkem neboli raným stářím, období od 75 let do 89 let, je označeno jako stařecký věk neboli vlastní stáří a věk od 90 let výše je povaţován za dlouhověkost (Haškovcová, 2010, s. 20). S obdobím stárnutí a stáří jsou často spojovány negativní představy a obavy. Lidé očekávají problémy a omezení v důsledku ztráty soběstačnosti a sníţení mentálních funkcí. Obávají se omezení kontaktů s okolním prostředím a ztráty moţnosti seberealizace v těch oblastech, ve kterých se dosud angaţovali. Tyto obavy a negativní očekávání je pak vedou ke strachu z poníţení, ze ztráty lidské důstojnosti a ztráty respektu v období vlastní nesoběstačnosti (Malíková, 2011, s. 14). Malíková dále uvádí, ţe tyto obavy ale nejsou zcela opodstatněné, protoţe při fyziologickém průběhu 8

9 stárnutí a stáří nedochází vţdy k výše popsaným problémům. Závisí vţdycky na konkrétním průběhu stárnutí, které je provázeno různými změnami v organismu starého člověka (Malíková, 2011, s. 14) Aspekty stárnutí a stáří Člověk je jednotou biologického, psychického a sociálního systému. Stárnutí a stáří se dotýká všech těchto sloţek, které se vzájemně ovlivňují. V organismu člověka nastává v průběhu stáří mnoho změn. Dochází k úbytku tělesných a duševních sil, ke zpomalování chemických procesů v organismu, stárnutí se projevuje fyziologickými změnami v jednotlivých tělesných orgánech. Postupně také vráskovatí pokoţka seniora, dochází k šedivění vlasů a k sniţování ostrosti smyslů. U starého člověka se projevuje větší náchylnost k různým nemocem (Hocman, 1985, s. 6). Základní, určující proměny probíhají v biologickém systému člověka. Fyzické změny doprovází změna vzhledu seniora. Úbytek svalové hmoty se projevuje celkovým úbytkem sil a jednotlivých schopností jedince. Změny činnosti smyslů a jejich degenerativní poškození sniţují jeho výkonnost a je potřeba větší přípravy, podpory a koncentrace na provádění jednotlivých činností. Další změny, které probíhají v organismu seniora, zvyšují potřebu odpočinku, poskytování podpory a pomoci (Malíková, 2011, s ). Dochází také k postupnému zhoršování jeho fyzického stavu a k nárůstu různých chorob, které jsou výrazem neschopnosti organismu optimalizovat nebo alespoň udrţovat jednotlivé funkční prvky v rovnováze a vyrovnávat se s vnějšími negativními stimuly. Zhoršování zdravotního stavu neprobíhá rovnoměrně, ale většinou se odehrává diferencovaně u jednotlivých orgánů a subsystémů podle genetické výbavy a individuální historie člověka (Haškovcová, 2010, s ). Přestoţe jsou psychologické aspekty stáří ovlivňovány fyzickými změnami v organismu seniora, lze hovořit zároveň o zachování relativní autonomie jeho psychických funkcí. Popis jednotlivých psychologických aspektů stárnutí je obtíţný, protoţe stárnutí organismu probíhá postupně a kaţdý člověk vnímá rozdílně okamţik, kdy si začíná uvědomovat, ţe je starý. Lze však konstatovat, ţe kdyţ člověk vstupuje do druhé poloviny svého ţivota, jeho dlouhé ţivotní perspektivy se mění na středně dlouhé a později krátké. Většina lidí si postupně zvyká na poměrně dlouhé období, kdy své 9

10 přicházející nedostatky kompenzuje změnou činnosti nebo pouţíváním různých podpůrných pomůcek (Haškovcová, 2010, s. 145). Psychické změny způsobují zhoršení paměti a vedou u seniorů k obtíţnějšímu osvojování si nových informací a vjemů. Mění se ţebříček ţivotních hodnot a potřeb starého člověka. V některých případech se mění také psychické nastavení jednice, můţe se začít prohlubovat nedůvěřivost, docházet ke sníţení jeho sebedůvěry nebo se naopak objevovat emoční labilita a změny ve vnímání. Mohou probíhat změny v psychickém stavu a v emočních projevech jedince (Malíková, 2011, s ). V tomto období si člověk často klade otázku po smyslu své existence. Podle Eriksona je v období stáří jeho podstatným úkolem dosáhnout integrity ve vlastním ţivotě. K tomu je nutné zpracování konfliktu mezi integritou a zoufalstvím. Vyřešení tohoto konfliktu můţe seniorovi pomoci přijmout celý svůj ţivot a akceptovat jeho smysl v té realitě, v jaké ho proţil (Franče, 2011). Potřeba nalézt ve stáří smysl svého ţivota a dojít vnitřní integrity souvisí se spirituálními potřebami kaţdého jedince. Sociální aspekty stáří jsou spojeny se změnou sociálních rolí, které v průběhu ţivota senior zastával. Podstatnou změnou je odchod do starobního důchodu, kdy člověk ze dne na den ztrácí svou profesní roli a důsledku toho se mění i jeho ekonomická situace. Mnoha lidem tato změna působí potíţe a musejí znovu hledat nové naplnění volného času a s tím související smysl ţivota. Některé sociální role ovšem v ţivotě seniora pokračují. Ať uţ jde o roli partnerskou, manţelskou, mateřskou nebo otcovskou, prarodičovskou nebo přátelskou. Tyto ţivotní role je třeba pěstovat a posilovat (Haškovcová, 2012, s. 154). Změněné podmínky v ţivotě seniora mohou vést k omezování sociálních kontaktů a ke sníţení moţností vykonávat různé oblíbené činnosti. Nefungující vztahy v rodině mohou vést k jeho sociální izolaci. Senior je v některých případech nucen změnit prostředí, ve kterém ţije, coţ vede často k nechtěné nebo nevyhovující změně ţivotního stylu, provázené ztrátou blízkých lidí (Malíková, 2011, s. 22). Na druhou stranu člověk má v tomto období největší zásobu ţivotních zkušeností, získal nadhled na společenským děním, zobecnil své společenské a politické zkušeností a vyhodnotil je pro svůj ţivot. Zároveň s věkem získává odstup od dění ve společnosti a má tak moţnost vnímat různé události v širším kontextu (Sak, Kolesárová, 2012, s. 21). Proces stárnutí je přirozenou součástí lidského ţivota a je třeba ho respektovat. V současnosti není cílem lidský ţivot pouze prodluţovat, ale i zvyšovat jeho kvalitu. 10

11 K tomu je potřeba vytvářet takové podmínky, které by umoţňovaly smysluplnou realizaci ţivota ve stáří (Haškovcová, 2010, s. 170) Pracovník, který pomáhá starým lidem, by měl věnovat pozornost všem aspektům stárnutí a potřebám, které z nich vyplývají. Tím bude jeho pomoc nejvíce účinná (Pichaud, Thareauová, 1998, s. 35). Současné pojetí sociální péče zdůrazňuje posilování autonomie seniora a jeho integraci do společnosti (Sýkorová, Chytil, 2004, s. 78). 1.2 Stáří v ţivotě řeholních sester seniorského věku Jak se píše v dokumentu Vita Consecrata, zasvěcený ţivot se nachází v samém srdci církve a má rozhodující význam pro její poslání, protoţe je znamením vnitřní povahy křesťanského povolání (1996, s. 8). V této kapitole specifikuji způsob ţivota zasvěcených osob ţijících v řeholních společenstvích a budu se věnovat charakteristickým prvkům jejich ţivota. Na závěr kapitoly se zaměřím na základní popis prostředí, ve kterém proţívají období stáří řeholní sestry seniorského věku Charakteristika způsobu ţivota řeholních osob Způsob ţivota řeholních osob je popsán v posynodální apoštolské adhortaci Vita Consecrata vydané Janem Pavlem II.: Zasvěcený ţivot má svůj základ v Kristově příkladu a učení a pokračuje v dalších generacích skrze osoby zasvěcené sliby čistoty, chudoby a poslušnosti, v nichţ nabývají Jeţíšovy vlastnosti svou jedinečnou a stálou podobu, viditelnou ve světě (1996, s. 7). Nadčasové poslání zasvěcených osob spočívá v očekávání naplnění Boţího království jiţ působícího v dějinách, které bude završeno v nebi. To, co spojuje řeholní osoby a vytváří vzájemné společenství, je osobní zkušenost s Boţí láskou, která se dotkla jejich srdcí (tamtéţ, s. 7). Pro lepší pochopení způsobu ţivota řeholních osob je třeba specifikovat pojem řeholní sestra. Řeholní sestra je ţena, která se rozhodla svůj ţivot zasvětit Bohu. Cílem jejího ţivota je plné odevzdání se Bohu tak, aby se celým svým bytím stala nepřetrţitou bohopoctou v lásce. K zasvěcení dochází sloţením časných nebo věčných veřejných slibů a navenek se projevuje sesterským ţivotem ve společenství (Petrosillo, 1998, s. 181). Zasvěcené osoby na znamení změny způsobu ţivota oblékají hábit (Řeholní ţivot v českých zemích, 1997, s. 311). 11

12 Řeholní sestry ţijí ve společenství, jejich hlavním posláním je následovat Krista podle evangelia a podle stanov vlastního institutu. Ta společenství, ve kterých jejich členové skládají prosté sliby, se nazývají kongregace (Petrosillo, 1998, s. 181). Jednotlivá řeholní společenství konkrétněji vyjadřují své apoštolské poslání ve vnitřních pravidlech společenství: Jako křesťanky jsme povolány podílet se na vykupitelském díle Kristově a obracet sebe i jiné mocí evangelia od hříchu k Bohu. Máme odpovědnost ve víře a lásce hájit lidskou důstojnost a pracovat pro věc spravedlnosti (Konstituce Školských sester Třetího řeholního řádu svatého Františka, 2009, s. 27) Poslání a forma ţivota řeholních sester seniorského věku V dokumentu Vita Consecrata se píše o hodnotě svědectví ţivota starších sester: Jejich svědectví mnoho pomáhá církvi i vlastnímu institutu a jejich dílo zůstává plodné a zásluţné i tehdy, kdy kvůli věku a zdraví musí opustit své konkrétní činnosti. Jistě mohou ještě mnoho vydat ze své moudrosti a zkušenosti společenství, které jim dokáţe pozorně a ochotně naslouchat (1996, s. 53). Je mnoho způsobů, jak mohou starší osoby uskutečňovat své povolání: ustavičná modlitba, trpělivé snášení své osobní situace, příprava pro sluţbu v roli duchovního vůdce a průvodce v modlitbě (tamtéţ, 1996, s. 54). Starší řeholní sestry proţívají období stáří převáţně ve větších komunitách, kde je potřebám starých sester uzpůsobeno vybavení domu i moţnost poskytnutí zdravotní péče. V denním řádu komunity a v plánu činnosti sester je pamatováno také na odpočinek, na moţnost vzájemného setkání a na smysluplné vyplnění jejich volného času. Jednotlivé sestry podle svých moţností pomáhají v rámci komunity a chodu domu. Mohou se také podílet na různých evangelizačních akcích, především v blízkém okolí, kde ţijí. Většinu času starší sestry ovšem věnují modlitbě, která je jejich hlavním osobním posláním. Období stárnutí a blíţící se smrti proţívají v blízkosti spolusester, jejichţ snahou je, aby starší sestry mohly doţít svůj ţivot v domácím prostředí. Jejich postoj ke stáří a k omezením s ním souvisejícím, vyjadřuje článek řehole společenství: A za všechno, co se jim přihodí, ať děkují Stvořiteli, a ať si přejí být takoví, jaké je chce Pán mít, ať zdravé nebo nemocné (Řehole Školských sester Třetího řeholního řádu svatého Františka, 2009, s. 27). 12

13 Kláštery, ve kterých ţijí starší řeholní sestry, spolupracují s poskytovateli sluţeb sociální péče. Sestry jsou příjemci těch sociálních sluţeb, které jejich zdravotní stav vyţaduje. Tyto kláštery spravovány jako pobytová zařízení pro seniory a nazývají se Domovy pro řeholní sestry (Česká katolická charita, 2008). Jejich začlenění do sluţeb sociální péče popíšu více v následující kapitole. 13

14 2 SLUŢBY SOCIÁLNÍ PÉČE PRO SENIORY- ŘEHOLNÍ SESTRY Sluţby sociální péče jsou poskytovány lidem společensky znevýhodněným, s cílem zlepšit kvalitu jejich ţivota, případně je v maximální moţné míře do společnosti začlenit. Poskytované sociální sluţby proto zohledňují jak osobu uţivatele, tak jeho rodinu, skupiny, do nichţ patří, případně i zájmy širšího společenství (Matoušek a kol., 2011, s. 9). Sociální sluţby zahrnují sociální poradenství, sluţby sociální péče a sluţby sociální prevence. Jsou poskytovány jako sluţby pobytové, ambulantní a terénní, přičemţ pobytové sluţby jsou spojeny s ubytováním v zařízeních sociálních sluţeb. V rámci ambulantních sluţeb osoba dochází nebo je doprovázena do zařízení sociálních sluţeb. Terénní sluţby jsou sluţby, které jsou osobě poskytovány v jejím přirozeném sociálním prostředí (Zák. 108/2006, Sb., 32-33). Pro poskytování sociálních sluţeb se zřizují různé druhy zařízení sociální péče. Seniorům a zdravotně postiţeným občanům jsou určeny ústavy sociální péče, dále zařízení pečovatelské sluţby, denní stacionáře, jídelny pro důchodce a kluby důchodců (Králová, Ráţová, 2003, s. 14). Cílem sluţeb sociální péče je napomoci osobám zajistit jejich fyzickou a psychickou soběstačnost, umoţnit jim v nejvyšší moţné míře zapojit se do běţného ţivota společnosti, a pokud to vylučuje jejich stav, zajistit jim důstojné prostředí a zacházení (Zák. 108/2006, Sb., 38). Prostřednictvím těchto sluţeb je seniorům poskytována pomoc při péči o vlastní osobu. Dále je jim nabídnuta pomoc při zprostředkování stravování nebo ubytování v sociálním nebo zdravotním zařízení. Pokud senior zůstává v domácím prostředí, je mu nabídnuta pomoc se zajištěním chodu domácnosti a v případě potřeby i moţnost ošetřování. Součástí sociálních sluţeb je i poskytnutí informací a zprostředkování kontaktu se společenským prostředím a podle potřeby je nabízena i pomoc při prosazování práv a zájmů seniora (MPSV, 2012). 2.1 Pobytové sluţby pro seniory V rámci sluţeb sociální péče jsou nabízeny také pobytové sluţby. Těmi se rozumí sluţby spojené s ubytováním v zařízeních sociálních sluţeb (Zák. 108/2006 Sb., 33). 14

15 Klientům jsou sluţby poskytovány na základě společně vytvořeného individuálního plánu. Klient je aktivním spolutvůrcem jemu poskytované sociální sluţby a partnerem pečujících pracovníků. Je podporována vlastní aktivita klienta s cílem udrţení jeho soběstačnosti (Malíková, 2011, s. 33). Jak píše Matoušek, v České republice existovaly do roku 2006 tyto typy rezidenčních sluţeb: domovy důchodců, domovy s pečovatelskou sluţbou a domovypenziony pro důchodce. Všechny tyto typy sluţeb nová legislativa zahrnuje do kategorie domov pro seniory (Matoušek a kol., 2011, s. 99). Pobytová zařízení jsou rozdělena podle specifických potřeb jednotlivých osob, například pro osoby se syndromem demence či s Alzheimerovou chorobou jsou zřízena pobytová zařízení se zvláštním reţimem (Malíková, 2011, s. 33). Domovy pro seniory poskytují pobytové sluţby osobám, které mají sníţenou soběstačnost zejména z důvodu věku, jejichţ situace vyţaduje pravidelnou pomoc jiné fyzické osoby (Zák. 108/2006, 49,1). Jedná se o dlouhodobou sluţbu, která je uţivateli poskytována za úplatu (MPSV, 2012). Uţivatel si hradí ubytování, stravu a péči poskytovanou ve sjednaném rozsahu (Pikola, Říha, 2010, s. 29). V těchto zařízeních jsou klientům poskytovány základní sluţby, jako je ubytování a strava, pomoc při zvládání běţných úkonů péče o vlastní osobu, pomoc při osobní hygieně nebo poskytnutí podmínek pro osobní hygienu, nabídka sociálně terapeutických a aktivizačních činností a pomoc při uplatňování práv, oprávněných zájmů a obstarávání osobních záleţitostí (Pikola, Říha, 2010, s. 29). Jednotlivé Domovy pro seniory mohou poskytovat i další činnosti v rámci svého zařízení. Jedná se především o rehabilitační ošetřování klientů, ergoterapii a nabídku duchovní péče klientům. V rámci sociální práce se seniory v pobytových zařízeních je třeba vzít v úvahu, ţe nelze vést ostrou hranici mezi zdravotní péčí a sociální prací, k jejich prolínání dochází jak ve zdravotnických zařízeních, tak v sociálních sluţbách. Zhoršení zdravotního stavu s sebou obvykle nese potřebu sociálních sluţeb, proto je ţádoucí, aby byly oba typy sluţeb poskytovány souběţně (Matoušek a kol., 2005, s. 164). Pobytové sluţby poskytující pobytové sluţby pro seniory řeholní sestry provozuje Česká katolická charita. Tento typ Domovů pro seniory se nazývá Domovy duchovních a řeholnic. 15

16 2.2 Domovy duchovních a řeholnic Česká katolická charita je součástí celostátní organizace Charita Česká republika. Posláním Charity je sluţba milosrdné lásky církve lidem v tísni a sociální nouzi. Charita jako organizace pomáhá lidem podle jejich potřeby pomoci. Při práci se starými lidmi se soustřeďuje na chudé, opuštěné, nemocné, staré a zdravotně znevýhodněné seniory, kterým poskytuje svou pomoc (Bajer, 2010, s. 18). Domovy duchovních a řeholnic jsou specifickou sluţbou, kterou stát poskytuje starším řeholním sestrám a kněţím. Sluţba se poskytuje na základě řešení závazku státu ke zmírnění následku křivd na řeholnicích a kněţích, které vznikly násilným přestěhováním sester a řeholníků v padesátých letech a zákazem přijímat nové mladší sestry a bratry do řádů (Česká katolická charita, 2008, podle Hřebíková, 2013, s. 7). Tímto násilným vystěhováním z klášterů byl na dlouho narušen přirozený ţivot řeholnic a řeholníků v klášterech. Sestry byly sestěhovány do tzv. internačních táborů a byly vyuţívány jako levné pracovní síly převáţně v obtíţných sociálních provozech pro péči o mentálně a tělesně postiţené, dále v průmyslu a zemědělství (Česká katolická charita, 2008, podle Hřebíková, 2013, s. 7). Sestry postupně zestárly a některé řády a kongregace nejsou schopny se v plné míře o sestry postarat samy. Proto bylo vládou ČR tímto úkolem v šedesátých letech pověřeno ministerstvo kultury a Česká katolická charita. Dohodou MPSV, MF a MK bylo na počátku 90. let pověřeno financováním MPSV (Česká katolická charita, 2008, podle Hřebíková, 2013, s. 8). Domovy jsou od roku 2007 registrovány jako poskytovatelé sociálních sluţeb. Poskytují komplexní sluţby řeholnicím a duchovním. Poskytované sluţby jsou shodné se sluţbami poskytovanými v jiných pobytových zařízeních stejného zaměření. Díky těmto domovům mohou řeholní sestry zůstávat ve svých komunitách a přitom mají trvalou péči odpovídající jejich zdravotnímu stavu. Důleţitým prvkem v péči je umoţnění realizace duchovního poslání obyvatel domovů (Česká katolická charita, 2008, podle Hřebíková, 2013, s. 8). Proto je ve všech našich domovech velmi důleţitá kaple, aby obyvatelé mohli i nadále ţít plnohodnotným ţivotem modlitby, coţ je pro ně ve stáří podstatná forma realizace jejich ţivotního poslání (Česká katolická charita, 2008, podle Hřebíková, 2013, s. 8). 16

17 Česká katolická charita v rámci této sluţby spravuje v naší republice 16 Domovů duchovních a řeholnic, z nichţ 13 slouţí ţenským řeholním společenstvím a 3 domovy jsou určené pro muţské členy řeholních řádů a pro kněze z jednotlivých diecézí Římskokatolické církve (Česká katolická charita, 2008, podle Hřebíková, 2013, s. 8). Domovy poskytující sociální sluţby řeholním sestrám, se nazývají Domovy pro řeholní sestry Cílová skupina a poslání Domova pro řeholní sestry Domovy pro řeholní sestry jsou zřízeny pro ţenská řeholní společenství. V současné době ovšem ubývá počet řeholních sester, proto některé Domovy přijímají i obyvatele z řad civilních ţen, případně kněţí. Jednotlivé Domovy si podle nabízených sluţeb sami konkrétně specifikují své zaměření a poslání. Například Domov pro řeholní sestry v Kroměříţi se charakterizuje jako zařízení rodinného a církevního typu poskytující celoroční pobytové sluţby pro seniory, kteří vzhledem ke svému věku a zdravotnímu stavu mají omezenou soběstačnost a potřebují podporu při zajištění svých fyzických, duševních, sociálních a duchovních potřeb. Jako své poslání a cíl činnosti Domov uvádí umoţnit svým klientům proţít naplněné stáří, realizovat ţivot modlitby a svátostí a ţít komunitní způsob ţivota. Naše sluţba je určena především pro řeholní sestry, kněze a osoby, které chtějí ţít v církevním prostředí a respektují zaměření domova (Česká katolická charita, 2009a). Cílová skupina a poslání Domova Břevnov je vymezeno v Domácím řádu: Posláním Domova je zajistit sestrám potřebnou péči odpovídající jejich zdravotnímu stavu, a přitom jim umoţnit ţít i nadále v prostředí jejich vlastní řeholní rodiny (2010, bod. 1.2). A dále: Charitní Domov Břevnov je domovem zejména pro řeholní sestry Kongregace Školských sester sv. Františka, případně pro rodiče sester. Upřednostňuje proto komunitní (společný a rodinný) způsob ţivota, který odpovídá celoţivotnímu stylu jeho obyvatel a spirituálnímu zaměření ţivota řeholních sester (Pokyn č. 3. vedoucího CHD ke standardu č. 3, 2007, s. 1). Posláním Domova pro řeholní sestry v Opavě je umoţnit starým a nemocným obyvatelům, zejména sestrám kongregace, ţít závěr svého ţivota v prostředí, které respektuje jejich celoţivotní zvyky a pomoci jim realizovat hlavní úkol člověka zde na zemi: svou prací, modlitbou a trpělivým snášením kříţů oslavovat Boha (Česká 17

18 katolická charita, 2009b). Tento Domov přijímá přednostně řeholní sestry vlastní kongregace, v případě, ţe Domov není sestrami plně obsazen, přijímá řeholní sestry z jiných kongregací, dále kněze, kteří slouţili sestrám Kongregace, a osoby, které pracovaly pro Církev. Při další volné kapacitě můţe být přijat ten, kdo přijme za své specifické poslání a cíle domova. Přednostně jsou přijímány ţeny, protoţe CHD je součástí ţenského kláštera (Česká katolická charita, 2009b) Způsob ţivota obyvatel v Domově pro řeholní sestry Prolínání komunitního ţivota sester s podmínkami pro poskytování sluţeb v sociálním zařízení, kde ţijí i obyvatelé jiných cílových skupin, vytváří specifické nároky na pracovníky, kteří se poskytují sluţby obyvatelům zařízení. Způsob ţivota řeholních sester obyvatelek Domova vychází z podstaty ţivota zasvěcených osob a z konkrétních moţností jednotlivé sestry, které jsou ovlivněné jejím zdravotním stavem. Jak je stanoveno v Domácím řádu Domova Břevnov: v Domovech je vyhrazeno mnoho času pro společnou modlitbu, bohosluţbu a jiný duchovní program a obyvatelé se jich účastní dle svých moţností a volby (bod 6.6, 2010, s. 5). Ve stručné charakteristice Domova Břevnov je zároveň uvedena základní zásada při poskytování sluţby obyvatelům Domova, která odráţí respekt k jeho individualitě: Základní zásadou při poskytování sluţby je individuální přístup k obyvateli, dodrţování lidských práv a svobod obyvatel, respektování jejich lidské důstojnosti a přizpůsobování sluţby jejich potřebám. Poskytováním pomoci se snaţí působit na obyvatele aktivně a podporovat rozvoj jejich samostatnosti (Česká katolická charita, 2009c). Obyvatelé Domova mohou uskutečňovat své povolání ustavičnou modlitbou, trpělivým snášením své osobní situace, přípravou pro sluţbu duchovního vedení a průvodce v modlitbě. Kněţí mohou vykonávat funkci zpovědníka a slouţit druhým svátostmi (Vita Consecrata, 1996, s. 54). Fyzicky zdatné sestry mohou v rámci komunity vykonávat různé činnosti, věnovat se ručním pracím nebo pomoci na zahradě. Civilní obyvatelé nemusí dodrţovat pravidla závazná pro řeholní sestry, která se váţou na jejich povinnosti vůči řeholnímu společenství. Jedním z příkladů je moţnost civilních obyvatel po domluvě s vedením zařízení pobývat mimo areál Domova nebo přijímat návštěvy, řeholní sestry se v těchto záleţitostech domlouvají s představenou komunity (Domácí řád, bod 6.1, 2010, s. 5). Civilní obyvatelé jsou v rámci zařízení 18

19 vyzváni k respektování soukromých prostor vyhrazených pouze řeholním sestrám. Tento prostor se nazývá klauzura. V domě totiţ kromě řeholních sester obyvatelek Domova bydlí také mladé sestry, z nichţ některé jsou v Domově zaměstnány na různých pracovních pozicích a jiné pracují mimo Domov v civilním zaměstnání (Pokyn č. 9 vedoucího CHD ke standardu č. 9, 2007, s. 3) Spolupráce vedení Domova s představenou řeholního společenství Protoţe toto téma není dosud teoreticky zpracováno, pouţívám pro popis spolupráce mezi vedením Domova a představenou řeholního společenství písemný materiál charitního Domova Břevnov. Jejich vzájemná spolupráce se týká především společné domluvy ohledně přijetí nového obyvatele do zařízení, zvlášť pokud je přijímanou obyvatelkou řeholní sestra. Spolupráce mezi vedením sociálního zařízení a představenou sester je taktéţ vymezena v Domácím řádu charitního Domova Břevnov: Obyvatelka řeholní sestra nastupuje do Domova na základě svého souhlasu s návrhem provinciální představené na moţnost kvalitnější péče v charitním Domově ve srovnání s jejím dosavadním bydlištěm. Přichází do jí známého prostředí, kde jsou respektována a dodrţována pravidla, podle kterých celý ţivot ţila, daná Řeholí III. řádu sv. Františka a Konstitucemi Školských sester sv. Františka (2010, bod 2.1, s. 3). Přemísťování obyvatel v rámci objektu Domova na doporučení sestry představené a vedoucí přímé péče schvaluje vedoucí Domova (tamtéţ, bod 3.1, s. 4). Druhou oblastí spolupráce vedení Domova a představené sester jsou stíţnosti klientů zařízení, ať uţ civilních nebo řeholních: Stíţnosti, které má obyvatel na kvalitu sluţby poskytované Domovem nebo k chování či jednání pracovníků Domova, můţe podat ústně nebo písemně, sám nebo prostřednictvím zástupce, vedoucímu domova, místní představené nebo kterémukoli zaměstnanci, nebo anonymně do schránky u ošetřovny. Pravidla pro podávání a vyřizování stíţností jsou k dispozici u vedoucího domova, na sesterně, v refektáři a u schránky (Domovní řád, 2010, bod 12, s. 7). 19

20 3 SOCIÁLNÍ PRÁCE V POBYTOVÝCH ZAŘÍZENÍCH PRO SENIORY Sociální práce se starými lidmi usiluje především o zachování nebo zlepšení jednotlivých schopností seniora, jeho rozhodovacích kompetencí, kontroly nad děním a nad jeho soukromým (Kalvach, Onderková, 2006, s. 12). Zvláštní pozornost od pracovníků potřebují klienti s váţným zdravotním postiţením a nekomunikující klienti. Úkolem pracovníků je navázat s nimi kontakt a také schopnost rozpoznat jejich potřeby. Důleţité je vytvoření vztahu s klientem a navození pocitu bezpečí a jistoty. Pracovník bývá v mnoha případech jediným prostředníkem v kontaktu seniora s vnějším světem, skrze kterého můţe vyjádřit svoji vůli a svou touhu udrţet si kontrolu nad svým ţivotem (Matoušek a kol., 2005, s. 163). 3.1 Formy sociální práce s klientem v pobytovém zařízení pro seniory Sociální práce se starým člověkem zahrnuje nejen individuální práci s klientem, ale také práci s rodinou a komunitou. Usiluje také o pomoc pečujícím rodinným příslušníkům a o zapojení klienta do komunitních sluţeb, které mu mohou pomoci realizovat se v aktivitách, které ho zajímají nebo jsou pro něj přínosné (Matoušek a kol., 1995, s. 164). Individuální práce s klientem má v sociální práci nezastupitelné místo. Začíná prvním kontaktem pracovníka s klientem, který slouţí k získání informací důleţitých pro společné vytváření plánu sociální péče (Kuzníková, 2011, s. 65). Setkání probíhá především prostřednictvím rozhovoru, přičemţ základní komunikační dovedností pracovníka je aktivní naslouchání, které je povaţováno za nejdůleţitější prvek rozhovoru (Malíková, 2011, s. 224). Staří lidé mají velkou potřebu vyprávět svůj ţivotní příběh, hodnotit a vyrovnávat se s tím, co jim ţivot přinesl, vypovídat se ze svých trápení, řešit své problémy, a to i tehdy, jsou-li omezeni ve svých moţnostech komunikovat (Matoušek a kol., 2005, s. 170). Klient, který se adaptuje na nové prostředí, vyţaduje zvýšenou pozornost pracovníků pobytového zařízení. Spolu s příchodem seniora do zařízení se vytváří individuální plán, který je důleţitý pro úspěšné zvládnutí adaptačního období. Plán stanoví nejzávaţnější kroky klienta a postupné kroky, které mohou pomoci zlepšit jeho aktuální stav nebo alespoň zlepšit kvalitu jeho ţivota. Jedná se především o naplánování 20

21 rehabilitační a ošetřovatelské péče, o kontrolu medikace a výţivy seniora a o vytvoření příleţitostí k aktivitnímu vyplnění volného času. V individuálním plánu je také prostor pro zachycení přání klienta, které jsou ze strany pobytového zařízení realizovatelné. Kaţdý plán má stanovený časový horizont pro splnění úkolů a také obsahuje úkoly pro jednotlivé členy týmu. Plán umoţňuje pravidelné hodnocení stavu a změn v potřebách klienta a nové stanovení konkrétního cíle, přičemţ hlavní osobou při sestavování individuálního plánu je klient (Matoušek a kol., 2005, s. 182). Sociální práce s rodinou by měla probíhat od okamţiku přijetí klienta do zařízení. Pro zdravotnický tým je rodina klienta neocenitelným zdrojem informací o zdravotním stavu svého blízkého. Sociální pracovník by měl být schopen identifikovat ochotu a schopnost rodin poskytovat seniorovi potřebnou pozornost a péči (Matoušek a kol., 2005, s. 168). Sociální práce s komunitou zahrnuje především spoluúčast na sociálním plánování a na rozvoji komplexní sítě sociálních sluţeb, včetně její dostatečné návaznosti na zdravotnické sluţby. Zahrnuje také celkovou péči o kvalitu ţivota a podporu zdraví starších lidí ţijících v komunitě (Matoušek a kol., 1995, s. 172). Komunitní programy mohou obsahovat nabídku dobrovolnických i placených činností v oblasti sluţeb, kultury, ale také v oblasti sportu a vzdělávání. Staří lidé v nich mohou najít své pracovní i volnočasové uplatnění. Přínosné a důleţité jsou také mezigenerační aktivity (tamtéţ, s. 175). 3.2 Vybrané metody a techniky sociální práce se seniory v pobytovém zařízení Pro systematickou práci s klientem je moţné vyuţít také některé terapeutické přístupy v sociální práci, které jsou vhodné pro cílovou skupinu seniorů. Z těchto přístupů jsou poté vybírány vhodné techniky pro práci s klientem. V odborné literatuře jsou nejčastěji jmenovány přístup orientovaný na klienta, logoterapie a sociálně aktivizačních činnosti Přístup orientovaný na klienta Autorem přístupu orientovaného na klienta je Carl Rogers, který jej definuje takto: Na klienta zaměřený směr je stále se rozvíjející forma mezilidského vztahu, která podporuje růst a změnu (Nykl, 2004, s. 19). Tento přístup staví své těţiště více na 21

22 proces vytváření vztahu mezi terapeutem a klientem neţ na problém nebo na vnitřní konflikty klienta (Nykl, 2004, s. 19). Vhodné uplatnění má tento přístup v situacích, které klient vnímá jako bezvýchodné, neřešitelné a které mnohdy skutečně nemají řešení. Můţe se jednat o potřebu klienta vyrovnat se ve svém ţivotě s obtíţnou situací, například s adaptací na nové prostředí, s informací o závaţném onemocnění, s úmrtím partnera nebo například s neurovnanými vztahy v rodině. Můţe ale jít i o potřebu pracovat se situacemi, kdy si klient problém neuvědomuje, nevnímá ho nebo ho nechce přijmout za vlastní, takţe zodpovědnost za problém nebo konfliktní jednání přenechává druhým. Ve spolupráci s pracovníkem, který vyuţívá jednotlivých prvků tohoto přístupu, se postupně učí být za své jednání zodpovědný. Pracovník můţe přístup orientovaný na klienta vyuţít také při řešení svízelných situací s klienty, kteří do nového prostředí byli umístěni nedobrovolně, dále při práci s agresivními klienty a s klienty se zhoršenou schopností komunikace (Kuzníková, 2011, s. 67). Pracovník z přístupu orientovaného na klienta můţe vyuţít především ty prvky, které se týkají nedirektivního rozhovoru s klientem. Dále můţe vyuţít techniky aktivního naslouchání, postoj kongruence, opravdovosti, akceptace a bezpodmínečného přijetí klienta a empatického vcítění se do klientovy situace (Kuzníková, 2011, s. 67) Logoterapie Zakladatelem logoterapie byl Viktor Frankl. Je zaměřena na odhalení a obnovení smyslu ţivota a na orientaci na hodnoty, které posilují vůli k ţivotu a pomáhají reintegrovat osobnost člověka. Poskytuje útěchu v situacích nezměnitelného utrpení (Ondrušová, 2011, s. 67). Zabývá se tématy utrpení, viny, umírání a vyrovnání se smrtí. Logoterapie usiluje o to, aby klient dosáhl sebepřesaţení, sebeodstupu, svobody a odpovědnosti (tamtéţ, s. 75). Jak říká Frankl: musíme se učit, ţe naprosto nezáleţí na tom, co my ještě očekáváme od ţivota, jako spíše na tom, co ţivot očekává od nás (Frankl, 1996, s. 74). Pracovník vede klienta k objevování individuálních moţností znovunalezení smyslu a škály hodnot, které by mu pomohli navrátit smysl ţivota. Podporuje ho v realizaci cílů a v odpovědnosti za plnění kaţdodenních úkolů. Těmito činnostmi pracovník přesouvá zaměření člověka na sebe a otvírá ho sebepřesaţným hodnotám (Ondrušová, 2011, 67). 22

23 Při sociální práci s klientem pracovník při společném rozhovoru hledá to dobré, co senior v ţivotě proţil. Navracení se k pěkným a hodnotným chvílím v ţivotě seniora je důleţité zvláště v momentech, kdy se opakovaně vrací ke ztrátám ve svém ţivotě nebo se vyrovnává se strastiplnou přítomností. Tato technika rozhovoru se nazývá optimismem minulosti. Dalším prvkem podpory je podpora realizování tvůrčích a proţitkových hodnot u klienta v pokročilém stáří. Tuto podporu lze realizovat různými formami ergoterapie, které by napomohly k posílení sebeobsluhy, k naplnění volného času seniora a slouţili by i jako zdroj potěšení a k pocitu jeho uţitečnosti (Ondrušová, 2011, s. 103) Sociálně aktivizační činnosti Sociálně aktivizační činnosti vytváří základní nabídku úkonů a činností, jejichţ cílem je dosaţení smysluplné aktivizace seniorů. Jsou upraveny Zákonem o sociálních sluţbách (108/2006, 66 Sb.). Mohou být realizovány ambulantně, v rámci pobytové sluţby, případně formou terénní sluţby poskytované osobám v důchodovém věku nebo osobám se zdravotním postiţením, které jsou ohroţené sociálním vyloučením (Gulová, 2011, s. 68). Obsahují tyto základní činnosti a úkony: zprostředkování kontaktu se společenským prostředím, sociálně terapeutické činnosti a pomoc při uplatňování práv, oprávněných zájmů a při obstarávání osobních záleţitostí (Gulová, 2011, s. 69). Zprostředkování kontaktu se společenským prostředím zahrnuje různé zájmové, vzdělávací a volnočasové aktivity (Gulová, 2011, s. 69). V rámci poskytovaných sluţeb Matoušek vyjmenovává především tyto aktivity: různě zaměřené programy rozvíjející aktivitu a seberealizaci seniorů, další moţnou aktivizační činností je pořádání kulturních akcí a společenských akcí a jiných činností vedoucích ke zprostředkování kontaktu se společenským prostředím. Patří sem také různé vzdělávací programy (Matoušek a kol., 2005, s. 180). Sociálně terapeutické činnosti jsou socioterapeutické činnosti, které vedou k rozvoji nebo udrţení osobních a sociálních schopností a dovedností a zároveň podporují sociální začlenění osob (Gulová, 2011, s. 67). Mezi ně Matoušek zahrnuje psychosociální pomoc seniorům, socioterapii, různé arteterapeutické činnosti, preterapii, validaci a reminiscenční terapii, různé formy trénování paměti a jiné speciální techniky práce s klientem. Jde o důleţitou součást péče o klienty, zvlášť o klienty s demencí a při 23

24 práci se seniory upoutanými na lůţko, s těţkým postiţením a s omezením v pohybu nebo v komunikaci. Sociálně terapeutické činnosti jsou zaměřeny především na silné stránky jednotlivce. Pracovník se je snaţí podporovat a při různých formách činností vyuţívat. Jednotlivé činnosti mají za cíl sniţovat úzkost, depresi a frustraci ze zdravotních a sociálních situací, ve kterých se starý člověk nachází. Stáří samo o sobě totiţ není nemoc, proto se pracovníci snaţí nepřistupovat ke starým lidem jako k nemocným a nejednat tak s nimi (Rheinwaldová, 1999, s. 13). Některá pobytová zařízení se při vytváření sociálně terapeutických programů zaměřují spíše na zabavení obyvatel, v jiných zařízeních dávají přednost výhradně terapeutickým akcím. Program by měl obsahovat vyváţeně obě sloţky, protoţe jedině takové aktivity, které uspokojují plně potřeby obyvatel, jsou účinné a vyhledávané. Program musí dávat obyvatelům zařízení příleţitost uplatňovat všechny své schopnosti (Rheinwaldová, 1999, s. 13). Programy mají být uzpůsobené tak, aby se jich mohli účastnit jak obyvatelé vyţadující minimální péči, tak i obyvatelé s výrazně omezenou funkčností organismu (tamtéţ, s. 13). Pomoc při uplatňování práv, oprávněných zájmů a při obstarávání osobních záleţitostí zahrnuje pomoc klientovi při komunikaci vedoucí k uplatňování práv a oprávněných zájmů a pomoc při vyřizování běţných záleţitostí (Gulová, 2011, s. 67). Matoušek uvádí tyto formy poskytovaných sociálních sluţeb pro obyvatele pobytových zařízení. Jde především o vedení korespondence, zajištění nákupů a návštěvy u lékaře a v případě, ţe jsou klienti předáni do péče nemocnice, tak také návštěvy v nemocničním zařízení (Matoušek a spol., 2005, s. 180). 3.3 Vybrané metody a techniky sociální práce se seniory s váţným zdravotním omezením V této kapitole se budu věnovat vybraným metodám sociální práce, které lze vyuţít při práci se seniory upoutanými na lůţko, s váţným omezením v pohybu nebo v komunikaci. Důleţitými prvky sociální práce s touto cílovou skupinou je schopnost empatie a vytvoření atmosféry důvěry pro navázání kontaktu s klientem. Činnost a komunikace ze strany klienta se můţe zdát nepřítomná, ale pokud člověk vnímá 24

25 podněty a je schopen na ně reagovat, tak je komunikace a činnost z jeho strany přítomna (Matoušek a kol., 1995, s. 184) Validace O rozšíření metody validace v péči o seniory se zaslouţila americká sociální pracovnice Naomi Failová. Jde o přístup vycházející z humanistické psychologie, který se opírá o toleranci, vcítění a empatické naslouchání. Validace se uplatní zvláště v práci se seniory s poruchami kognitivních funkcí, především s demencí (Matoušek a kol., 1995, s. 185). Podstata validační terapie vychází z teorie, ţe kaţdé chování osoby s demencí má svou příčinu v nevyřešených a nezpracovaných emočních proţitcích a situacích z minulosti. Základním principem validační terapie je umět správně hodnotit vzdálené emocionální příčiny a přijmout je, coţ znamená uznání osobnosti nemocného s demencí (Malíková, 2011, s. 240). Sociální pracovník se můţe u těchto klientů setkávat se zvláštnostmi v jejich chování a jeho úkolem je vzít tyto projevy váţně, hledat jejich příčiny a zdroje v minulosti klienta, v jeho vnitřních pocitech, které proţívá a nemůţe je vyjádřit. V praktické sociální práci s klientem validace znamená dávat hodnotu kaţdému projevu člověka, respektovat ho v jeho původních společenských rolích, komunikovat s člověkem o tématu, které on otevřel a nevnucovat mu témata jiná. Podstatná část práce je snaha pracovníka orientovat se v klientově světě, to znamená přijmout jeho čas, záţitky, emoce a prostředí. Důleţité je také pracovníkovo potvrzování klienta, vzít na vědomí jeho city jako pravé a pravdivé, dokázat přijmout momentální emoci či myšlenku, kterou klient projeví, sledovat ji a rozvíjet a provázet tak člověka mlhou zapomnění. Mezi základní validační techniky v rozhovoru s klientem jsou empatické naslouchání, zrcadlení, kladení otázek, blízkost a dotek (Matoušek a kol., 1995, s. 186). Rheinwaldová popisuje cíle validace jako pomoc vyřešit klientovi problémy s minulostí a pomoci jim vyrovnat se ţivotem. Důleţité je sníţení stresu, který je způsoben ţivotními ztrátami a tím dosáhnout větší spokojenosti v ţivotě seniora, který by mu navrátil pocit vlastní hodnoty (1999, s. 42). 25

26 3.3.2 Preterapie a videotrénink Preterapie je přístup umoţňující navázání kontaktu a vztahu s lidmi, kteří obtíţně komunikují nebo nemohou komunikovat vůbec. Jde o metodu vycházející z humanistické psychologie a jejím autorem je G. Prouty, který byl přímý ţák C. Rogerse. Východiskem preterapie je důsledné uplatňování přístupu orientovaného na klienta. Terapeut se snaţí trpělivě navázat kontakt s těmito klienty tím, ţe reagují na jejich nejjemnější iniciativy v komunikaci. Posilují tak u klienta kontakt s realitou, se sebou samým a kontakt s druhou osobou. Kontakt s klientem je více propracován a prohlubován neţ u validace, snaţí se vytvořit prostor, aby klient mohl vyjádřit svoji vnitřně proţívanou zkušenost. Preterapie totiţ vychází z předpokladu, ţe člověk, který si můţe uvědomovat svůj vnitřní svět, můţe lépe zvládat stres a můţe si uchovat autonomii a kontrolu (Matoušek a kol., 1995, s ). Techniky, které preterapie vyuţívá při uskutečňování empatického kontaktu, jsou kontaktní reflexe rozdělené do pěti druhů. Jde o situační reflexe, kdy terapeut pozorně sleduje situaci, ve které se klient právě nachází. Dále obličejové reflexe, kdy sleduje výraz jeho tváře, tělové reflexe, kdy sleduje drţení těla klienta, které je v mnoha případech nepřirozené a nadměrně strnulé. Slovní reproduktivní reflexi terapeut pouţívá v případě, ţe se klient vyjadřuje útrţkovitě, nesouvisle, spíše ojedinělými slovy nebo nelogickými větami. Zopakované reflexe jsou opakované reakce, projevy a chování klienta, ve kterých pracovník zaregistroval odezvu ze strany klienta (Malíková, 2011, s. 248). Další vyuţitelná metoda při práci se starými lidmi s problémy v komunikaci, je videotrénink interakcí. Při vyuţití této metody je komunikace pečovatele s klientem snímána kamerou. Záznam je poté vyuţíván k detailní analýze komunikace pečovatele při práci s klientem a získaný náhled má vést k posilování komunikačních dovedností pracovníka pro účinnější navázání konktaktu s klientem a pro lepší spolupráci s ním (Matoušek a kol., 2005, s. 187) Reminiscenční terapie Reminiscence je technika záměrného vyvolávání a vedení vzpomínek klienta a podporování jejich rozvoje (Malíková, 2011, s. 238). Vyuţívá se především v sociální práci u osob s demencí, ale je velmi dobře vyuţitelná a prospěšná i k podpoře 26

27 aktivizace osob imobilních, dlouhodobě leţících a nesoběstačných. Reminiscenční terapie je efektivní a přínosná především u klientů, kteří mají ještě zachované některé kognitivní funkce a jsou schopni si alespoň částečně vybavit svoji minulost a své záţitky (tamtéţ, s. 239). Vyuţití vzpomínek v práci se seniory rozšířila v Evropě Angličanka Pam Schweizer, která vytvořila reminiscenční komunitní centrum v Londýně. Při pouţití reminiscence podporujeme u klienta vzpomínání na všechny jeho důleţité ţivotní události, jako je rodinný ţivot, manţelství, výchova dětí, vykonávaná práce, zájmy, koníčky nebo kontakty s přáteli (Malíková, 2011, s. 239). Pomocným prostředkem při terapii jsou staré fotografie, alba, staré časopisy, osobní předměty klienta, které symbolizují některou událost jeho ţivota. Klienti mohou mít tyto věci ve vzpomínkových krabicích, ze kterých je pracovník nechá vybrat libovolný předmět a nechá ho hovořit o všech vzpomínkách, které s daným předmětem souvisí. Pracovník během vyprávění aktivně naslouchá, projevuje empatii a podporuje klienta v dalším vyprávění i přes to, ţe klient opakuje vţdy stejný popis události či situace (tamtéţ, s. 239). Dalšími moţnosti práce s klientem v rámci reminiscence je společné vytvoření knihy života. Uţ samo spoluvytváření knihy ţivota pomáhá adaptaci klienta na nové prostředí a slouţí k propojení předchozího ţivota s ţivotem v zařízení. Je důleţitým prvkem v zachování kontinuity ţivota klienta a jeho osobní identity. Alternativami vytvoření vzpomínkové krabice nebo knihy ţivota je mapa života a knihy životního příběhu (Janečková, Vacková, 2010, s. 120) Kognitivní rehabilitace Kognitivní funkce jsou poznávací funkce člověka a patří mezi základní funkce našeho mozku. Umoţňují nám poznávat okolní svět, plánovat naše jednání a vstupovat do interakcí s druhými lidmi. Pokud jsou tyto funkce oslabeny, ať jiţ vlivem stáří, úrazu centrálního nervového systému nebo psychické nemoci, ztrácí se tím i kus našeho svébytného já (Klucká, Volfová, 2009, s. 13). Kognitivní rehabilitace je metodou behaviorální terapie, kterou lze úspěšně uplatnit u těch seniorů, u nichţ došlo vlivem stáří a zdravotních komplikací k poškození kognitivních funkcí. Věnuje se pomocí tréninku procvičování kognitivních funkcí a usiluje o napravení poškozených funkcí. Zaměřuje se na procvičování senzomotoriky 27