Kartografická prezentace historických statistických dat. Cartographic presentation of historical statistical data

Transkript

1 ČESKÉ VYSOKÉ UČENÍ TECHNICKÉ V PRAZE Fakulta Stavební Katedra mapování a kartografie Kartografická prezentace historických statistických dat Cartographic presentation of historical statistical data Bakalářská práce Studijní program: Geodézie a kartografie Studijní obor: Geodézie a kartografie Vedoucí práce: Ing. Růžena Zimová, Ph.D. Josef Beníšek Praha 2011

2 ČESKÉ VYSOKÉ UČENÍ TECHNICKÉ V PRAZE Fakulta stavební Thákurova 7, Praha 6 Z A D Á N Í B A K A L ÁŘSKÉ P R Á C E studijní program: Geodézie a kartografie studijní obor: Geodézie a kartografie akademický rok: 2010/2011 Jméno a příjmení studenta: Josef B e n í š e k Zadávající katedra: Vedoucí bakalářské práce: Název bakalářské práce: Název bakalářské práce v anglickém jazyce Rámcový obsah bakalářské práce: K153 - katedra mapování a kartografie Ing. Růžena Zimová, Ph.D. Kartografická prezentace historických statistických dat Cartographic presentation of historical statistical data Seznámení s metodami kartografické prezentace statistických údajů a se způsoby prezentace tematických (demografických) jevů v kartografické tvorbě. Zpracování kartografických výstupů prezentujících dlouhodobý vývoj sídel a osídlení na našem území od roku 1869 s využitím údajů z Historického lexikonu obcí ČR vydaného Českým statistickým úřadem. Datum zadání bakalářské práce: Termín odevzdání: (vyplňte poslední den výuky příslušného semestru) Pokud student neodevzdal bakalářskou práci v určeném termínu, tuto skutečnost předem písemně zdůvodnil a omluva byla děkanem uznána, stanoví děkan studentovi náhradní termín odevzdání bakalářské práce. Pokud se však student řádně neomluvil nebo omluva nebyla děkanem uznána, může si student zapsat bakalářskou práci podruhé. Studentovi, který při opakovaném zápisu bakalářskou práci neodevzdal v určeném termínu a tuto skutečnost řádně neomluvil nebo omluva nebyla děkanem uznána, se ukončuje studium podle 56 zákona o VŠ č. 111/1998. (SZŘ ČVUT čl. 21, odst. 4) Student bere na vědomí, že je povinen vypracovat bakalářskou práci samostatně, bez cizí pomoci, s výjimkou poskytnutých konzultací. Seznam použité literatury, jiných pramenů a jmen konzultantů je třeba uvést v bakalářské práci vedoucí bakalářské práce vedoucí katedry Zadání bakalářské práce převzal dne:... student Formulář nutno vyhotovit ve 3 výtiscích 1x katedra, 1x student, 1x studijní odd. (zašle katedra) Nejpozději do konce 2. týdne výuky v semestru odešle katedra 1 kopii zadání BP na studijní oddělení a provede zápis údajů týkajících se BP do databáze KOS. BP zadává katedra nejpozději 1. týden semestru, v němž má student BP zapsanou. (Směrnice děkana pro realizaci studijních programů a SZZ na FSv ČVUT čl. 5, odst. 7)

3 Prohlášení: Prohlašuji, že jsem předloženou práci vypracoval samostatně, a že jsem uvedl veškeré použité informační zdroje v souladu s Metodickým pokynem o etické přípravě vysokoškolských závěrečných prací. V Praze dne Josef Beníšek

4 Abstrakt: Bakalářská práce je zaměřena na kartografickou prezentaci statistických dat popisujících historický vývoj počtu obyvatel a domů v okresech České republiky v letech Výsledkem bakalářské práce je sada tematických map, zachycující tuto tematiku. Klíčová slova: Kartografická interpretace, tematické mapy, kartogram, kartodiagram. Abstract: Bachelor thesis focused on the cartographic presentation of statistical data describing the historical development of population and houses in districts of the Czech Republic in Result of this bachelor thesis is a set of thematics maps capturing this topic. Key words: Cartographic interpretation, thematic maps, cartogram, cartodiagram.

5 Poděkování: V této části bych rád poděkoval Ing. Růženě Zimové, Ph.D. za vedení bakalářské práce, čas strávený konzultacemi a za rady při výběru literatury. Dále bych rád poděkoval Stavební fakultě ČVUT za poskytnutí licence na software ArcGIS v.10 od firmy ESRI. Na závěr bych rád poděkoval mé rodině za vytvoření příznivého pracovního prostředí a za editorské práce konečného textu.

6 Obsah 1. Úvod Historický lexikon obcí Struktura datové části Historie územní organizace Vývoj do roku Vývoj od roku 1918 do roku Vývoj od roku 1945 do roku Vývoj od roku 1993 do roku Teorie barev Psychologické působení barev Barevné modely Druhy barevných modelů Zásada použití barev v tematických mapách Kompozice tematických map Základní kompoziční prvky Název mapy Legenda mapy Měřítko Tiráž Nadstavbové kompoziční prvky Znázornění kvantitativních údajů Kartogram Kartodiagram Graf Základní prvky grafu Prezentace demografických jevů v atlasové tvorbě Atlas republiky československé Atlas Československé socialistické republiky Atlas ze sčítání lidu, domů a bytů Atlas krajiny České republiky Klasifikace dat Druhy klasifikačních metod

7 7.2 Klasifikace dat v programu ArcGIS v Vlastní zpracování Podkladová data Zpracování dat Klasifikace dat Kartogram Kartodiagram Graf Kompozice mapy Závěr Literatura Seznam příloh

8 1. Úvod Sčítání lidu domů a bytů patří k efektivnímu způsobu zjištění statistických dat. Na našem území se soupisy obyvatel uskutečnily již ve středověku. V těchto dobách však byly prováděny především k vojenským a daňovým účelům. Od roku 1869 začíná období, ve kterém sčítání plní funkci sběru dat pro následná statistická zpracování. Od tohoto roku se sčítání provádí většinou jednou za deset let. Tato data slouží k sestavení statistických prognóz, které popisují současnou společnost, případně pomáhají k analýze budoucího vývoje populace. Tato bakalářská práce je členěna do dvou základních oddílů, a to do teoretického a praktického. V teoretické části je kladen důraz na seznámení s metodami kartografické prezentace statistických údajů. Do této části byla zahrnuta teorie barev, která je nedílnou součástí pro sestavení kvalitního kartografického díla. Dále je zde popsána kompozice tematických map a kartografické metody znázornění statistických dat. Zvláštní kapitola byla věnována atlasové tvorbě, která zachycuje demografické jevy. Praktickým cílem této práce je kartografická interpretace statistických dat od roku 1869 do roku 2001, které byly vydány Českým statistickým úřadem v rámci Historického lexikonu obcí České republiky. Výsledkem celé práce budou grafické výstupy v podobě tematických map, které budou vyjadřovat vývoj počtu obyvatel nebo domů na našem území. 8

9 2. Historický lexikon obcí Historický lexikon obcí České republiky byl vydán Českým statistickým úřadem v roce Obsahuje informace o počtu obyvatel a domů podle obcí a částí obcí v letech podle správního rozdělení České republiky k Tyto informace jsou podloženy zpracováním výsledků ze sčítání lidu od roku 1869 do roku Toto dílo je rozděleno do dvou částí. První díl se zabývá územní organizací veřejné správy v letech , použitými prameny, retrospektivními přehledy a vysvětlivkami. Většinu však tvoří datová část lexikonu, která obsahuje číselné hodnoty o počtech obyvatel a domů za všechna časová období. V závěru prvního dílu je mapová příloha. Druhý díl obsahuje informace o okresech a historických statutárních městech a především je zde uveden abecední přehled obcí a částí obcí na území ČR v letech Toto statistické dílo je volně dostupné na stránkách Českého statistického úřadu. Navíc je k dispozici datová část ve formátu pro Microsoft Excel. V následujících kapitolách bude podrobněji popsána struktura datové části a vývoj územní organizace na našem území. 2.1 Struktura datové části Datová část se dělí do dvou skupin. V první části jsou uvedeny identifikátory, které slouží pro lokalizaci dané územní jednotky. Ve druhé jsou uvedeny číselné hodnoty zjištěné ze sčítání lidu a domů v letech 1869, 1880, 1890, 1900, 1910, 1921, 1930, 1950, 1961, 1980, 1991 a Navíc je zde uveden údaj o výměře a první písemné zmínce. Tyto údaje jsou však jen u některých záznamů. V následujících tabulkách je znázorněna struktura obou částí lexikonu. Tab. 2.1: Datová struktura Historického lexikonu obsahující lokalizační informace Kód okresu Kód obce Kód části Okres Obec Městská část Část Benešov Javorník Javorník Tab. 2.2: Datová struktura Historického lexikonu obsahující hodnoty ze sčítání počtu obyvatel a domů Výměra [m 2 ] Zmínka Obyv_1869 Obyv_2001 Domy_ Domy_

10 2.2 Historie územní organizace Tato kapitola popisuje, jak se územní organizace měnila. Do této práce jsem tuto část zařadil, protože zpracovávaná data jsou přepočtena k územní organizaci platné k , která se za zkoumané období mnohokrát měnila. V této kapitole bylo čerpáno ze zdroje [14] Vývoj do roku 1918 V období nástupu habsburské dynastie na český trůn byly země Koruny české stavovským státem. To znamenalo, že vedle panovníka měla část veřejné moci v rukou šlechta, případně města. Toto výsadní právo stavů bylo podlomeno v roce 1620 zavedením absolutismu. Ten měl za cíl vybudovat výkonný státní aparát, který efektivně zabezpečuje potřeby státu. Tento aparát však podléhal výlučně panovníkovi. K vybudování zemské a krajské správy, která měly plnit funkci dozoru nad celou veřejnou správou, dochází za vlády Marie Terezie a následně císaře Josefa II.. V této době bylo území Čech rozčleněno do 16 krajů + Praha, Morava a Slezsko do 8 krajů. V roce 1850 vstoupila v platnost nová organizace, ve které bylo stanoveno, že v čele jednotlivých korunních zemí stál místodržitel. Dále zde bylo upraveno dělení zemí na kraje a okresy a navíc došlo k oddělení soudnictví od správy. V novém členění bylo zavedeno pro Čechy 7 krajů + Praha a 80 okresů, pro Moravu 2 kraje a 25 okresů, pro Slezsko 1 kraj a 7 okresů. Nástupem ministra Alexandra Bacha však došlo k opětovnému sloučení soudnictví se správou, centralizaci veřejné správy a k likvidaci samosprávných tendencí. Povinnosti krajských úřadů byly převedeny na okresní úřady a kraj jako správní jednotka byl zrušen. Dalším převratným obdobím byl rok 1867, kdy na základě prosincové ústavy bylo definitivně odděleno soudnictví od státní správy. Poté byla Zákonem č. 44/1868 zavedena trojinstančnost státní správy (stát, země, okres). V Čechách bylo zřízeno 89 okresů, na Moravě 30 a ve Slezsku 7. Vlivem růstu počtu obyvatel se zvyšoval i počet okresů. Proto na počátku 20. století bylo v Čechách 98, na Moravě 34 a ve Slezsku 8 okresů. Toto uspořádání vydrželo až do roku 1918 a sloužilo jako podklad pro nově vzniklou Československou republiku Vývoj od roku 1918 do roku 1945 Po vzniku Československé republiky byla politická správa a samospráva upravena Zákonem č.125/1927. Základem pro administrativní členění se staly země (Česká, Moravskoslezská, Slovenská a Podkarpatská). Jednotlivé země spravovaly zemské úřady a okresy se staly nižšími správními jednotkami. V České zemi bylo vytvořeno 103 a v Moravskoslezské 45 okresů. Po 10

11 podepsání Mnichovské dohody se začala pozvolna projevovat fašizace společensko-politického života. Po přijetí zmocňovacího zákona z roku 1938 začíná postupná likvidace dosavadní státní správy a samosprávy a vzniká tzv. Protektorát Čechy a Morava se samosprávným charakterem. Bližší vymezení autonomních práv však nebyla přijata, neboť cílem Německé říše bylo postupné omezení autonomie. V této době získávají protektorátní orgány faktickou kontrolu nad veškerou správou a dochází ke zrušení samosprávných orgánů. Protektorátní správa se záhy stala plně závislou na okupačních úřadech, a to jak na místní, tak i na ústřední úrovni. Po nástupu Reinharda Heydricha začínají být odstraňovány pozůstatky autonomie. Cílem těchto zásahů bylo splynutí zbytku českých zemí s územím Německé říše Vývoj od roku 1945 do roku 1993 V roce 1945 byl prezidentem republiky vydán dekret, který stanovuje, že právní předpisy vydané na našem území v období od až do odstranění nesvobody nejsou součástí našeho právního řádu. Na základě tohoto dekretu bylo obnoveno dřívější zemské zřízení, územní samospráva však nikoliv. Na našem území byly nově zřízeny národní výbory jako orgán státní správy na místní, okresní a zemské úrovni. Národní výbory vykonávaly jak státní správu v místech svého působení, tak i samosprávu. Toto postavení národních výborů včetně sloučení správy a samosprávy bylo potvrzeno v Ústavě. Dále potvrzovala krajské zřízení, kterým bylo území českých zemí rozděleno na 13 krajů. Současně byly zrušeny země jakožto správní organizace. Zákon dále stanovil, že okresy a obce mohou být součástí pouze jednoho kraje. V této souvislosti bylo provedeno přerozdělení územní organizace a nakonec bylo území rozčleněno do 192 okresů. Praha byla prohlášena za samostatnou správní jednotku, která měla stejné pravomoci jako kraje. Na základě zákona vydaném v roce 1960 byl podstatně snížen počet okresů i krajů. V českých zemích se snížil počet okresů ze 192 na 76 a počet krajů ze 13 na 8 včetně Hlavního města Prahy. Toto uspořádání se udrželo následujících 30 let. Převratné politicko-společenské změny roku 1989 se výrazně promítly do struktury státní správy. V roce 1990 byla ukončena existence národních výborů. Dále došlo k oddělení státní správy od samosprávy a za základní územně správní jednotku byla zvolena obec. Rychle se měnící politická situace měla za následek vznik samostatné České a Slovenské republiky Vývoj od roku 1993 do roku 2005 Základní územní samosprávní jednotkou samostatné České republiky byla zvolena obec a vyššími územními celky kraje. V roce 2001 bylo na území ČR vytvořeno 14 krajů. V roce 2003 jsou zrušeny okresní úřady a jejich kompetence přebírají obce s rozšířenou působností, kterých je 11

12 206 včetně Prahy. Současně však nedochází ke zrušení okresů jako územních jednotek. Grafická ukázka současného územního členění je znázorněna na Obr Obr. 2.1: Současné členění územní organizace [19] 12

13 3. Teorie barev Barva je v kartografické tvorbě nepostradatelná, protože je nositelem informace a také zvýrazňuje názornost a estetičnost mapy. Jednotlivé barvy vznikají rozkladem bílého světla, které tvoří pásmo barevného spektra o frekvencích (380 n.m. 780 n.m.). Vnímání barev je založeno na intenzitě záření a na frekvenčním oboru. Těmto hodnotám se říká základní parametry barev, kterými jsou sytost, jas a tón. Sytost barvy, neboli její čistota, znamená, jak moc se barva odlišuje od šedé. Zvýšením sytosti dostáváme jasné a čisté barvy, zatímco snižováním dosahujeme barvy bílé, šedé či černé. Sytost se obvykle udává v procentech, přičemž sytost 100 % označuje zcela čistou barvu z barevného kola a 0 % nějaký odstín šedé, čili barvu již nerozlišitelnou. Jas udává relativní čistotu barvy, neboli vyjadřuje, jak moc světlá se barva jeví. Podle tohoto kritéria se barvy dělí na světlé a tmavé. Udává se opět v procentech, přičemž 100 % znamená zcela bílou a označuje maximální jas, kterého je zařízení schopno. 0 % potom označuje černou, čili zcela tmavý bod. [20] Tón je vlastnost barevného vjemu charakterizovaná vlnovou délkou, označovaná názvem barvy (červená, modrá, atd.). V podstatě se jedná o umístění barvy ve spektru. Rozlišují se dvě skupiny barev: pestré (chromatické) a nepestré (achromatické). Mezi pestré patří červená, oranžová, žlutá, zelená, modrá a fialová, mezi nepestré bílá, černá a různé odstíny šedi. Dalším aspektem je psychologické působení barev, do kterého patří vjem hloubky, pocit tepla, optická váha a vzrušivost. 3.1 Psychologické působení barev Významným aspektem ve vnímání barev je tzv. psychologické působení barev (viz Tab.3.1). Jednotlivé barvy navozují pocit hloubky, tepla, vzrušivosti či optické váhy. Pocit hloubky se využívá při vyjádření kladných a záporných hodnot, nebo při zdůraznění vzdálenostních rozdílů. Barvy s kratší vlnovou délkou (modrá) se zdají být na mapě hlubší resp. vzdálenější, barvy s delší vlnovou délkou (červená) vzbuzují opačný pocit. Pocit tepla navozují barvy červená, oranžová a žlutá, které jsou často označovány jako teplé barvy, opačný pocit je vnímán u zelené, modré a fialové barvy, které tvoří skupinu studených barev. Tato vlastnost se využívá při znázornění pozitivních a negativních hodnot např. v klimatologii. 13

14 Pocit vzrušivosti rozděluje barvy na klidné a vzrušivé. Zelená působí nejklidněji, zatímco červená je vnímána jako nejvzrušivější. Tohoto působení se využívá ke znázornění dominant či negativních jevů, nebo k zobrazení druhořadých objektů. Pocit optické váhy závisí na tónu, jasu a sytosti barvy. Nejnižší optickou váhu mají barvy bílá a žlutá, od kterých na obě strany spektra váhy přibývají. Nejvyšší optickou váhu mají barvy fialová, červená a černá. V praktickém využití se s přibývající důležitostí přiřazují barvy s vyšší optickou váhou. Tab. 3.1: Psychologické působení barev podle [8] Barva Vyvolává pocit Evokuje světle zelená ticha, vlhka, stability jarní trávu, příjemný chlad tmavě zelená klidu, stability, bezpečí, naděje přátelství, hustý les, chlad světle modrá ticha, přívětivosti, harmonie oblohu, svět bez hranic, vodní hladinu tmavě modrá klidu, vážnosti, smutku, sklíčení dálky, hloubky, chlad fialová znepokojení, neklidu, melancholie, uzavřenosti chlad, pasivitu červená energie, vzrušení, prudkosti, mocnosti, aktivity krev, nebezpečí, hluk, sílu, progres, horko žlutá optimismu, povzbuzení, souladu, harmonie výzvu k aktivitě, teplo, Slunce oranžová radosti, aktivity, slavnosti teplo, bohatství, úrodu purpurová povzbuzení, progresivity, spravedlnosti, aktivity hrdost, vznešenost, majestátnost hnědá jistoty, pořádku, tradice pevnou půdu pod nohama, zdrženlivost šedá netečnosti, slabosti, neutrality chudobu, poslední zbytek bílá je spojena s náboženskými zvyklostmi; v křesťanství vyvolává pocit čistoty, nevinnosti, v jiných náboženstvích vyvolává pocit smutku užívá se k vyjádření "nejsou data" černá v křesťanských oblastech vyvolává pocit smutku užívá se především k popisu 3.2 Barevné modely Pro věrné reprodukování barev byly vytvořeny barevné modely, které specifikují základní barvy a pravidla jejich míchání. Rozlišují se dva základní principy míchání barev: Subtraktivní (odečítací, pigmentové) míchání - přidáním barevného odstínu vznikne tmavší barva, tento způsob používají například tiskárny. Aditivní (sčítací) míchání - přidáním nového odstínu se výsledná barva zesvětlí, tento způsob kombinování barev používají například monitory, displeje nebo projektory. [18] Druhy barevných modelů RGB vychází z faktu, že lidské oko obsahuje tři základní druhy buněk citlivých na barvu. Tyto buňky jsou citlivé na vlnové délky, které zhruba odpovídají červené (vlnová délka 630 nm), zelené (530 nm) a modré (450 nm) barvě. Kombinací těchto barev lze získat téměř všechny barvy barevného spektra. Tento model patří mezi součtové a lze jej vyjádřit pomocí jednotkové krychle, kdy v počátku (0,0,0) leží černá barva a v protilehlém vrcholu (1,1,1) barva bílá. Barevné odstíny vznikají skládáním základních barev, jejichž intenzita se udává v počítačové grafice v intervalu 0 ; 255. Tento model se užívá u monitorů, displejů či projektorů. 14

15 CMY lépe odpovídá lidské zkušenosti s mícháním barev. Tento postup je typický pro míchání malířských nebo tiskařských barev - proto je tento model používán především v tiskařské technice. Podíl jednotlivé barevné složky je opět definován v rozmezí 0 až 255 nebo v procentech. Základní barvy modelu jsou tyrkysová (C), purpurová (M), žlutá (Y). Mícháním těchto tří barev však nevzniká čistá černá, proto se k základním barvám přidává kvalitní čerň (K) a vzniká model CMYK. Obr. 3.1: Barevný model RGB [17] Obr. 3.2: Barevný model CMY[17] Mezi další modely patří HSV, HSB, HLS, Munselův systém a modely CIE. Teorií barev se podrobněji zabývá [1]. 3.3 Zásada použití barev v tematických mapách Při řešení barevných stupnic je nutné si uvědomit, zda zobrazovaná data jsou kvalitativního nebo kvantitativního charakteru. Kvalitativní jevy se vyjadřují pomocí různých barevných tónů, kde každá barva představuje jeden jev. Tyto jevy jsou nejčastěji zobrazovány kartodiagramy. Často je využíváno tzv. asociativnosti barev, kdy se barevné odstíny znázorňovaných jevů maximálně podobají svým přírodním barvám, nebo připomínají vlastnosti daného jevu např. (černé uhlí černá, voda modrá, vegetace zelená). Kvantitativní jevy se prezentují ve formě kartogramů a vyjadřují se pomocí jasu a sytosti pokud možno jedné barvy. Při tvorbě kartogramů platí, že s přibývající hodnotou jevu vzrůstá sytost barvy. Při nutnosti použít v kvantitativní stupnici více odstínů, se volí barvy ze stejné části spektra. Důležité je též vhodné využití teplých a studených barev. [3] 15

16 4. Kompozice tematických map Kompozicí mapy se rozumí rozmístění základních náležitostí mapového díla na mapovém listu. Především závisí na účelu a měřítku mapy, použitém kartografickém zobrazení, tvaru a velikosti znázorňovaného území a v neposlední řadě na formátu mapového listu. Účel každé mapy musí být jednoznačně stanoven a musí vyjadřovat: cíl, jemuž má příslušná mapa sloužit okruh budoucích uživatelů, přičemž se přihlíží k jejich požadavkům, vzdělání, kvalifikaci a praktickým zkušenostem způsob užití a práce s mapou, případně její vazby na další mapová díla Často se stává, že nelze znázornit celé mapové území na jednom mapovém listu. V tom případě se dělení mapových listů řídí zásadami pro dělení souborů topografických map (podle kladu listů), nebo zásadami pro obecně geografické mapy s překrytovými pásy sousedních map. 4.1 Základní kompoziční prvky Mezi základní kompoziční prvky mapy patří název, legenda, měřítko, tiráž a mapové pole. Tyto prvky musí obsahovat každá mapa, s výjimkou takových map, které jsou součástí rozsáhlejších souborů mapových děl (např. státní mapové dílo). Ze všech základních kompozičních prvků musí být vlastní mapa nejdominantnější a název proveden nejvýraznějším písmem Název mapy Název je nejdůležitější textový prvek na mapě a jako jediný je čitelný z větší vzdálenosti. Z toho důvodu se používají jednoduché typy písma, především bezpatkového a bez vlasových čar. Nejčastěji se umísťuje k hornímu okraji mapy (nejlépe uprostřed). Pokud tvar mapového pole toto umístění nedovoluje, přesouvá se název nejprve vlevo poté vpravo. Je-li název příliš dlouhý, rozdělí se na titul (většinou obsahuje věcné vymezení, výjimečně prostorové vymezení) a podtitul (nejčastěji zahrnuje prostorové a především časové vymezení). Titul mapy se vždy píše velkými písmeny, u podtitulu se volí malá písmena s menší velikostí písma a umísťuje se přímo pod titul. Název musí obsahovat věcné, prostorové a časové vymezení jevu, který je hlavním tématem díla. Dále musí být: stručný: Název by neměl být delší než tři řádky, je vhodné jej sestavit maximálně z 11 slov. Přípustné je zkrácení místních jmen, ovšem za podmínky zachování srozumitelnosti (např: Ústí n. L.). Je možné použít zkratky, ale jen všeobecně známé jako např. ČR, USA, NATO atd. 16

17 věcně správný: Týká se odborné terminologie. Vyjadřuje-li mapa síť tramvajových linek, nelze v názvu užít věcné vymezení Doprava, protože do této kategorie patří rovněž silniční, železniční či letecká doprava. gramaticky správný: Název mapy musí být v souladu s platnými pravidly českého pravopisu. Nelze užívat nářečí a slangových tvarů. V případě města a místní části se názvy skloňují dle pravidel a jsou spojeny spojovníkem (-) nikoli pomlčkou ( ). PORODNOST V ČESKÉ REPUBLICE V ROCE 2000 věcné vymezení prostorové vymezení časové vymezení Obr. 4.1: Příklad názvu tematické mapy [1] Obr. 4.2: Ukázka názvu rozděleného na titul a podtitul [1] Legenda mapy Legenda podává výklad použitých mapových znaků a ostatních kartografických vyjadřovacích prostředků včetně barevných stupnic. Umísťuje se vždy co nejblíže k vlastní mapové kresbě. Pokud se jedná o rozsáhlou(dvojjazyčnou) legendu, lze ji rozdělit a umístit na dvě místa. Toto umístění však musí být logicky zdůvodnitelné. Vysvětlivky jsou samostatné knižní přílohy u více listových mapových děl, např. topografických nebo geologických map, kdy bývá obsah map velmi podrobný a počet použitých znaků vysoký. Jednotlivé listy pak legendu neobsahují. Sestavení legendy tematické mapy je v podstatě zpracování přehledu značkového klíče podle zásad tvorby legendy: Úplná legenda musí obsahovat všechny vyjadřovací prostředky použité v mapové kresbě, které jsou nutné pro dekódování interpretované informace, a naopak. Zjednodušeně lze požadavek úplnosti legendy popsat následovně: Co je v mapě, je v legendě, co je v legendě, je v mapě. V tematické mapě legenda obsahuje především prvky tematického obsahu s jejich objasněním. Nemusí obsahovat prvky topografického podkladu. Vyžadují-li zvláštnosti území uvedení topografického podkladu do legendy mapy, pak se znaky topografického podkladu umísťují až na konec legendy za tematický obsah. Legenda dále neobsahuje matematické, pomocné a doplňkové prvky. 17

18 Nezávislá legenda musí obsahovat znaky, které jednoznačně vyjadřují prvky obsahu mapy. Jsou-li jednomu objektu v mapě přiřazeny dva různé kartografické znaky (například zavedením kategorií strom a listnatý strom), je tato zásada porušena. Duplicitní grafická interpretace jednoho jevu v mapě je nepřípustná. Uspořádaná legenda musí být sestavena v logicky a graficky uspořádaný systém skupin znaků a v rámci skupin musí být zachována posloupnost jednotlivých znaků. Navzájem nadřazené prvky se spojují do skupin tzn., že znaky pro hydrologické jevy a objekty se sdružují do jedné skupiny (např. vodstvo) a nevyskytují se ve více skupinách. Legendu lze uspořádat dle různých hledisek (např. dle významu, struktury znázornění nebo geometrii). Soulad legendy s mapou musí zaručovat shodné provedení znaků podle základních kartografických vlastností (velikosti, tvaru, barvy a směru). Jakákoliv změna může být interpretována jako vyjádření odlišné kvality či kvantity. Srozumitelná legenda musí být vypracována podle kartografických zásad jazyka mapy s ohledem na okruh budoucích uživatelů. Musí být dobře čitelná a zapamatovatelná, gramaticky správná, s vhodnou terminologií a užívanými zkratkami. Legenda se sestavuje podle charakteru obsahu a druhu mapy buď jako: jednoduchá (prvková, elementární) - zpravidla na analytických mapách kombinovaná - zpravidla na komplexních mapách složená (tabulková, bloková, klasifikační schémata) - zpravidla na syntetických mapách nebo podle typu mapy jako: regionalizační - na mapách, které podle různých kritérií zařazují území do různých nově vzniklých regionů typologická - na mapách s rozpracovanou typologií, případně klasifikací prvků obsahu regionální - na mapách s disjunktní areálovou metodou zachycujících individuální území chronologická - na mapách znázorňujících genezi, statigrafii nebo časovou dynamiku jevů. Výsledkem tohoto postupu je logické uspořádání obsahu mapy a jeho grafického znázornění v optimálním znakovém klíči. Navržený postup umožňuje takové grafické vyjádření mapy jako celku, aby její vnímání a čtení bylo možné ve více informačních rovinách. 18

19 4.1.3 Měřítko Měřítko mapy je podřízeno účelu a tematickému zaměření kartografického díla. Ovlivňuje podrobnost a přesnost znázornění prvků obsahu a možnosti řešení úloh na mapách. Má vliv i na plošný rozsah území kartograficky znázorněného na jednom listu mapy. Je spojeno s formátem mapy a kartografickým zobrazením. Měřítko je hlavním ukazatelem stupně podrobnosti vyjádření prvků a jevů. Volbu měřítka ovlivňuje význam území, jeho zvláštnosti, rozměry mapového listu, přehlednost a čitelnost. Měřítko mapy se obvykle uvádí v číselné a grafické podobě, někdy se uvádí i měřítko slovní. U státního mapového díla se číselné měřítko udává vždy. U ostatních tematických map se začíná upřednostňovat měřítko grafické, a to ze dvou důvodů: při kopírování, kdy dochází ke zvětšování a zmenšování mapy, které může postihnout pouze grafické měřítko, zatímco číselné a slovní se po této úpravě stávají chybnými, je-li tematická mapa výstupem z určitého informačního systému (program vyhotoví mapu v nestandardním měřítku - například 1 : ), pak se uvádí pouze grafické měřítko, protože číselné působí značně nezvykle. Vhodným doplněním grafického měřítka je zjemnění jeho částí. Hlavní i vedlejší dělení grafického měřítka se provádí dekadickým způsobem ( ), výjimečně , nikoli Výběr měřítka tematických map závisí na řadě faktorů. Definitivně lze měřítko stanovit často až po důkladných rozborech obsahu a znakového klíče, po zpracování a po analýze vzorových ukázek map. Kartograf se vždy snaží, aby měřítko mapy bylo pokud možno standardní a umožňovalo snadné převody a srovnání obsahu map různých druhů a typů. V případě souboru map by měla sousední měřítka tvořit násobky nebo podíly měřítkového čísla. Obr. 4.3: Příklad grafického měřítka [2] Obr. 4.4: Příklad číselného měřítka Tiráž Tiráž mapy je soubor informací o různých aspektech tvorby a vlastnictví v závislosti na druhu mapy. Základní obsahové prvky jsou: jméno autora nebo vydavatele mapy. Aby nedošlo ke špatnému určení autorova jména, píše se křestní jméno malými písmeny, příjmení velkými - např. Josef PAVEL místo vydání (sestavení) mapy 19

20 rok vydání (sestavení) mapy U většiny map obsahuje tiráž řadu dalších informací o vydavateli a způsobu tisku mapy. Jsou to především: kartografické zobrazení redaktoři nakladatel, náklad pořadí vydání lektoři mapy druh tisku, údaje o papíru copyright mapy - podkladové zdroje a další Je-li tiráž velmi obsáhlá, může být rozdělena na více částí, které se umístí do různých míst na mapovém listu. Nejčastěji se umísťuje k dolnímu okraji mapy, většinou vpravo. 4.2 Nadstavbové kompoziční prvky Nadstavbovými prvky kompozice se někdy zvyšuje informační hodnota tematické mapy i její atraktivnost. Vhodnou kompozicí lze zlepšit i čitelnost, přehlednost a názornost. Nadstavbovými prvky mohou být jak grafické části (vedlejší mapy, grafy, diagramy, profily, blokdiagramy aj.), tak i textové části (vysvětlující texty, tabulky, přehledy aj.). Jejich příliš vysoký počet však může zatížit mapu natolik, že se stane nepřehlednou a nečitelnou. Jsou-li nadstavbové prvky na mapách uvedeny, musejí být provedeny tak, aby svojí výrazností (plochou, barvou, tloušťkou čáry apod.) odpovídaly svému významu v mapě. Proto při konstrukci mapy musí být mapové pole nejdominantnějším kompozičním prvkem a titul mapy nejvýraznějším písmenným prvkem na mapě. Mezi nadstavbové prvky patří: Směrovka je grafické vyjádření orientace mapy vzhledem ke světovým stranám. Většinou se realizuje v podobě šipky směřující na sever. Tento kompoziční prvek se objevuje v takřka všech mapách kromě třech výjimek: obsahuje-li mapa zeměpisnou síť (poledníky a rovnoběžky) jedná-li se o známé území, kdy například tvar pobřeží nebo státní hranice určí orientaci mapy (např. mapy světa, Afriky, České republiky apod.) je-li mapa součástí mapového souboru, který je jako celé mapové dílo orientováno určitým směrem (např. státní mapová díla). Logo je grafický symbol nebo obrázek vztahující se k tématu mapy, autorovi, vydavateli či jiným subjektům. 20

21 Tabulky zpravidla obsahují zpřesňující údaje, ze kterých byla mapa vyhotovena, nebo obsahuje tříděné informace doplňující tematiku mapy. Grafy doplňují dané téma mapy. Je v nich naznačen vztah závislé a nezávislé proměnné, např. sledovaný prvek v závislosti na čase. Diagramy na mapě doplňují zpracovávané téma mapy. Charakteristické pro diagramy je měřitelný parametr (např. u kruhového diagramu je to poloměr, u krychle hrana atd.). Schémata obsahují strukturu mapovaného jevu nebo někdy postup konstrukce mapy. Vedlejší mapy znázorňují výřezy nebo lokalizační mapky. Doplňují hlavní mapu ve stejném nebo odlišném měřítku. Obrázky doplňují estetickou stránku mapy. Napomáhají její atraktivnosti a přitažlivosti. Mohou jimi být i barevné nebo černobílé fotografie. Nesmějí však působit příliš dominantně nebo rušivě. Textová pole obsahují nejčastěji vysvětlující texty, definice, popis metod, uvedení aktuálnosti, motto apod. Blokdiagramy obsahují informace doplňující nebo shrnující tematiku mapy, řezy, profily apod. Citace se řídí platnými normami ČSN Rejstříky a seznamy obsahují výčty objektů či lokalit nebo výpisy různých souborů na mapě. Reklamy jsou na mapách nejčastěji umístěny za sponzorské příspěvky, které umožnily vydání mapy. Velmi důležité však je, aby reklamy nikdy nenarušily vlastní obsah a celkový dojem a estetiku mapy. Obr. 4.5: Příklad nadstavbových kompozičních prvků [1, 2] 21

22 5. Znázornění kvantitativních údajů Znázorňování kvantitativních údajů do mapy je podmíněno vztahem mezi prostorovou proměnlivostí jevu a absolutní, nebo relativní velikostí měřeného jevu. Z tohoto pohledu lze znázornění kvantitativních údajů do mapy rozdělit na metody teček, kartodiagramů a kartogramů. Pokud zobrazujeme absolutní hodnoty jevu použijeme kartodiagramu nebo metody teček topografický způsob. Naopak pro vyjádření relativních hodnot jevu využijeme kartogramu nebo metody teček kartogramového způsobu. Dalším způsobem je vyjádření pomocí grafu. V této kapitole bylo čerpáno ze zdrojů [1, 2]. 5.1 Kartogram Kartogram je mapa s dílčími územními celky, do kterých jsou plošným způsobem znázorněna statistická data, většinou geografického charakteru (Kaňok, J., 1999). Tento druh interpretace patří mezi nejčastěji používané vyjadřovací prostředky kvantity v geografii. Jsou to mapy, ve kterých je odstínem barvy či rastrem vyjádřena intenzita jevu ve sledovaném území. Nejčastěji užívaná území jsou vztažena k administrativním jednotkám např. kraje, okresy, obce atd. Někdy se využívá umělých tzv. geometrických hranic, které sledovanou plochu rozdělí čtvercovou sítí na menší části o stejné rozloze. Hustota rastru nebo barevné odstíny jsou stanoveny podle objektivně sestrojené stupnice, která vychází z četností zobrazovaných hodnot. Podle relativnosti hodnot lze kartogramy rozdělit na tzv. pravé a nepravé. Oba způsoby pracují s relativními daty, ovšem pravý kartogram přepočítává údaje na jednotku plochy dílčího územního celku (např. počet obyvatel na 1 km 2 nebo výnos obilí v tunách na hektar orné půdy). Nepravý kartogram někdy také zvaný pseudokartogram pracuje s nepřepočtenými daty, čímž nemůže plně vystihovat srovnatelnou intenzitu jevu v celém území (např. podíl počtu nezaměstnaných na celkovém počtu ekonomicky aktivních obyvatel v daném území). Podle způsobu interpretace lze kartogramy dále dělit na: Jednoduchý kartogram se v kartografii používá nejčastěji. Pro každé území je stanovena barva nebo rastr, který vyjadřuje právě jednu charakteristickou vlastnost. V rámci tohoto druhu kartogramu můžeme rozlišit různé formy znázornění (homogenní, kvalifikační a selektivní). Homogenní kartogram je nejčastější a nejjednodušší formou interpretace. Jde o celistvé pokrytí území odstíny barvy nebo rastrem dle předem sestavené stupnice. Kvalifikační kartogram je způsob zobrazení dat, při kterém se nejprve určí střední hladina jevu a následně se rozdílným rastrem vymezí intervaly nad a pod touto hodnotou. 22

23 Selektivní kartogram se používá při znázornění dvou nebo více vzájemně se doplňujících kategorií jevu (např. emigrace/imigrace, přírůstek/úbytek atd.). Složený kartogram vyjadřuje hodnoty dvou nebo více jevů a umožňuje jejich snadné a rychlé srovnání. Vzniká překrytím dvou nebo více navzájem zřetelně odlišných, jednoduchých kartogramů či pseudokartogramů. Grafický výstup musí být jasně rozlišitelný, např. jeden jev je zobrazen barevnými odstíny, druhý jev vodorovným rastrem a třetí jev svislým rastrem. Strukturní kartogram slouží ke grafickému zobrazení intenzity vnitřního členění jevu sledovaného v území. Celá mapa je rozdělena na stejně široké pásy. Každý pás představuje 100% sledovaného jevu a jeho vnitřní dělení vyjadřuje kvalitativním způsobem strukturu jevu. Tečkový kartogram se používá k vyjádření hodnoty jevu zahuštěním teček s jednotnou hodnotou v dílčích celcích. Součtem hodnot všech teček v daném území lze zjistit hodnotu jevu. Čárový kartogram je pouhou analogií předchozího vyjádření, který používá namísto teček čáry. Jedna čára má stejnou hodnotu jako jedna tečka. 5.2 Kartodiagram Kartodiagram je mapa s dílčími územními celky, do kterých jsou diagramy znázorněna statistická data, většinou geografického charakteru (Kaňok, J. 1999). Samozřejmě, že kromě diagramů se mohou v mapě vyskytovat podle potřeby i další grafické objekty a jevy (hranice, vodstvo, komunikace, sídla, atd.). Tyto kartografické znaky jsou obvykle generalizovány, aby nebyl zastíněn původní záměr autora informovat čtenáře o kvantitě jevu. Podle způsobu znázornění se kartodiagramy dělí na bodové, liniové a plošné. V bodovém kartodiagramu jsou kvantitativní charakteristiky vztaženy k jednotlivým bodům (např. k meteorologickým stanicím). Plošný kartodiagram se liší od předchozího pouze tím, že je vztažen k ploše (světadílu, státu či administrativní jednotky). Liniový kartodiagram dokáže vyjádřit nejen velikost, ale i směr pohybu jevu. K vytváření těchto diagramů se nejčastěji používají linie v podobě řek, silnic a železnic. Pro vyjádření směru pohybu je nutno zadat počáteční bod, směr, délku a konečný bod pohybu. Tímto způsobem lze vyjádřit např. dovoz/vývoz po železnici nebo směr leteckých spojů. Stejně jako kartogramy lze dělit kartodiagramy podle způsobu interpretace na jednoduché, složené, strukturní, součtové, srovnávací atd. Touto tematikou se podrobněji zabývá [1, 2] 23

24 5.3 Graf Graf je takové grafické znázornění, kde je vyjádřena závislost mezi dvěma nebo více proměnnými. Jedna proměnná je vždy hodnota sledovaného jevu, ostatní mohou být např. míry času, plochy, věku, atd. Mezi základní prvky patří název, stupnice, grafický interval,síť, klíč, vysvětlivky a poznámky Základní prvky grafu Název sděluje stručně a jasně obsah grafu. Obsahuje věcné, prostorové a případně časové vymezení. Lze jej rozdělit na titul a podtitul. Nejčastěji se umísťuje nad střed sítě, do pole nebo pod graf. Stupnice je dělená linie, jejímž jednotlivým bodům je přiřazen číselný význam. Skládá se ze základny, kótování a popisu kót. Stupnice může být rovnoměrná nebo nerovnoměrná (např. logaritmická). Grafický interval je vzdálenost mezi dvěma sousedními kótami, rozdíl mezi jejich číselným označením se nazývá číselný interval. Jejich poměr se označuje jako modul stupnice a udává její přesnost. ( a amin ) M d = kde: L je délka vodorovné stupnice L max a, a max min jsou hodnoty v extrémech Síť grafu je soustava čar ke kvantitativnímu vyjádření libovolného bodu vzhledem k souřadnicovým osám. Klíčem rozumíme seznam použitých grafických prvků s výkladem jejich významu. Je to obdoba legendy v mapě. Umístění není striktně dáno, uvažuje se dle velikosti klíče a zaplněnosti pole. Vysvětlivky slouží k objasnění jednotlivostí v grafu, např. extrémních hodnot atd. Umísťují se přímo do pole k danému bodu nebo stranou, avšak doplněné o šipku. Poznámky slouží k vyjasnění detailů a správnému pochopení grafu. Umísťují se buď pod název nebo pod samotné pole grafu, v závislosti na obsáhlosti poznámek. M d 24

25 6. Prezentace demografických jevů v atlasové tvorbě Tato kapitola se zabývá dosavadní českou a československou produkcí atlasů s demografickou tematikou. Pro seznámení s metodami kartografické interpretace byly vybrány následující díla: Atlas republiky Československé z roku 1935, Atlas Československé socialistické republiky vydaný roku 1966, Atlas ze sčítání lidu, domů a bytů z roku 1984 a posledním a nejnovějším dílem je Atlas krajiny České republiky z roku V této kapitole bylo čerpáno z [2, 13, 22-25]. 6.1 Atlas republiky československé Tento atlas je prvním národním atlasem samostatného Československa. V roce 1935 byl vydán Československou akademií věd a umění za podpory ministerstva zahraničních věcí. Technickou reprodukci měl na starost Vojenský zeměměřický ústav spolu s nakladatelstvím Orbis se sídlem v Praze. Atlas zobrazuje předválečné Československo se zakarpatskou částí. Toto kartografické dílo je složeno z 55 samostatných mapových listů, které nejsou seskupeny do větších celků. Navíc obsahuje samostatný 37 stránkový textový doprovod. Atlas se zabývá tematikou od geologie, klimatologie, vegetace, přes obyvatelstvo, zemědělství, průmysl až k obchodu, školství a sociální péči. Podrobnější výčet všech zobrazených map lze nalézt v samotném národním atlasu nebo v [2]. Hlavní mapa je zobrazena v měřítku 1 : Vedlejší mapy mají měřítko 1 : nebo 1 : Mapový podklad s územními jednotkami není jednoznačně určen. Nejčastěji se však vyskytuje dělení na tehdejší obce, okresy a kraje. U některých map je použita generalizovaná topografická mapa. Kompozice map není jednotná pro všechny oddíly. Název je umisťován vždy uprostřed horního okraje v českém a anglickém jazyce. Ne všechny oddíly obsahují hlavní mapu. Velikost mapových listů je 43 x 43cm. Tento atlas se nezabývá přímo vývojem obyvatelstva, ovšem na mapě č. 16 je zobrazena hustota obyvatel. Tato mapa byla konstruována na podkladě statistického lexikonu obcí v Čechách dle sčítání ze dne Tyto údaje spolu s textovým materiálem poskytl Český statistický úřad. V hlavní mapě je jednoduchým kartogramem vyjádřen počet obyvatel 25

26 přepočtený na plochu 1 km 2. V doplňkové mapě je jednoduchým kartodiagramem zobrazena hustota sídel. Ukázka mapy z tohoto atlasu je zobrazena na Obr. 6.1 [24] Obr. 6.1: Ukázka mapy č.16 z Atlasu republiky Československé z roku 1935 [24] 6.2 Atlas Československé socialistické republiky Atlas Československé socialistické republiky vydaný roku 1966 je v pořadí druhým národním atlasem zachycující území tehdejšího Československa. Vydala jej Československá akademie věd ve spolupráci s Ústřední správou geodézie a kartografie. Kartografické zpracování a následný tisk zaštiťoval Kartografický a reprodukční ústav v Praze. Celé dílo bylo sepsáno celkem ve třech jazycích, a to českém, anglickém a ruském. Atlas obsahuje v 7 tematických oddílech 58 mapových listů, na kterých je zobrazeno celkem 433 map. Mapové listy doplňují další grafické doplňky např. diagramy. Na rubu každého listu je uveden stručný text, vysvětlivky a grafy, a to ve všech třech zmíněných jazycích. Seznam tematických oddílů, kterými se atlas zabývá: Přírodní prostředí Obyvatelstvo Průmysl Zemědělství Doprava a spoje Životní úroveň Sociální sféra 26

27 Dvojstrana atlasu má rozměry 85,5 x 49,5 cm. Na každém listu je zobrazena hlavní mapa v měřítku 1 : Na podkladových mapách se nachází topografický podklad složený z říční sítě (bez názvů). Nejmenší správní jednotkou byly zvoleny obce. Doplňkové mapy jsou v měřítkách 1 : , 1 : , 1 : , 1 : a 1 : , na kterých již není zobrazen topografický podklad. Hlavními územními jednotkami jsou tehdejší okresy. Ne všechny oddíly a mapy mají jednotně volenou kompozici. Název je umisťován do jednoho z rohů (levý horní i dolní nebo pravý horní) spolu s celou nebo částečnou legendou a v některých případech i s měřítkem (číselné i grafické nebo pouze číselné). V pravém dolním a levém horním rohu se na mapách největších měřítek nachází vedlejší mapy. Dále se u některých map v pravém horním rohu nachází grafické marginálie. Vývojem obyvatel se zabývá mapa č. 25. V hlavní mapě jsou zobrazované jevy vyjádřeny kombinací kartogramu a kartodiagramu. Barevnou stupnicí jednoduchého kartogramu je vyjádřen relativní přírůstek (úbytek) v procentech přepočtený k počátečnímu roku, tedy k roku Jednoduchým kartodiagramem je ve vybraných obcích pomocí kruhového znaku vyjádřen absolutní přírůstek (úbytek) obyvatel. Doplňkové mapy v měřítkách 1 : a 1 : vyjadřují jednoduchým kartogramem průměrný roční přírůstek (úbytek) přepočtený na obyvatel. Ukázka mapy z tohoto atlasu je zobrazena na Obr. 6.2 [23]. Obr. 6.2: Ukázka mapy č.25 z Atlasu Československé soc. republiky roku 1966 [23] 27

28 6.3 Atlas ze sčítání lidu, domů a bytů Atlas ze sčítání lidu, domů a bytů je kartografickým dílem znázorňující výsledky statistického zpracování provedené k Na základě dohody Českého statistického úřadu s Geografickým ústavem Československé akademie věd byl v roce 1982 zpracován projekt na tvorbu tohoto atlasu. Za pouhé dva roky byl atlas vydán. Kartografické zpracování měl na starost ČSAV, reprodukční zpracování a tisk byl zajištěn vojenským zeměpisným ústavem v Praze a vojenským kartografickým ústavem Harmanec. Atlas je zpracován ve formátu A2 a mapové listy mají rozměr 60 x 100 cm. Atlas obsahuje 30 mapových listů, které jsou členěny do tří částí: obyvatelstvo, byty a domácnosti. Na každém listu je zobrazena hlavní mapa v měřítku 1 : a doplňková mapa v měřítku 1 : Jako územní jednotky jsou zvoleny bodové obce (pro hlavní mapy) a okresy ČSR (pro vedlejší mapy). Každá hlavní mapa obsahuje generalizovaný topografický podklad v podobě říční sítě, sídel, silniční a železniční sítě. Na zadní straně mapového listu je textová část, která hodnotí zobrazované jevy. Součástí textů jsou tabulky s číselnou charakteristikou jevů. Pro identifikaci obcí a okresů jsou pro každý kraj zpracovány na průsvitkách mapy správního členění. Kompozice mapových listů je jednotná, v levém horním rohu mapového listu je umístěn název a v levém dolním rohu je legenda. U hlavních map je měřítko uvedeno v grafické a číselné podobě pod názvem mapy. U vedlejších map, které jsou situovány do pravého horního rohu, je měřítko pouze číselné a nachází se pod mapou. Vývojem obyvatel se zabývá mapa č. 1. V hlavní mapě jsou zobrazované jevy vyjádřeny pomocí kartodiagramů dvojího typu. Čtvercem jsou znázorněna města, kruhovou značkou pak obce. Velikost značek je úměrná počtu obyvatel v jednotlivých městech resp. obcích. Barevným vyplněním je vyjádřen přírůstek (úbytek) v procentech. Doplňková mapa zobrazuje jevy kombinací kartogramu a kartodiagramu. Jednoduchým kartogramem je vyjádřen vývoj počtu obyvatel v jednotlivých okresech, dynamickým sloupcovým kartodiagramem je vyjádřen vývoj městského a venkovského obyvatelstva. Ukázka mapy z tohoto atlasu je zobrazena na Obr [22]. 28

29 Obr. 6.3: Ukázka mapy č.1 z Atlasu ze sčítání lidu, domů a bytu z roku 1984 [22] 6.4 Atlas krajiny České republiky V roce 2009 byl vydán první národní atlas na území dnešního samostatného státu pod názvem Atlas krajiny České republiky. Toto dílo sestavilo Ministerstvo životního prostředí spolu s Výzkumným ústavem Silva Taroucy pro krajinu a okrasné zahradnictví. Kartograficky jej zpracovala slovenská firma Esprit, spol. s r.o.. Celé dílo je zpracováno v českém a anglickém jazyce. Atlas obsahuje na 331 stranách celkem barevných map, které jsou seskupeny do 8 tematických oddílů: 1. oddíl - Krajina předmět studia 2. oddíl - Geografická poloha 3. oddíl - Historická krajina 4. oddíl - Přírodní krajina 5. oddíl - Současná krajina 6. oddíl - Krajina jako dědictví 7. oddíl - Krajina jako prostor pro veřejnost 8. oddíl - Krajina v umění Demografickou problematikou se zabývá oddíl číslo 5, a to na 37 tematických pododdílech. 29

30 Dvojstrana atlasu má rozměry 102 x 124 cm. Nejpodrobnější mapy v měřítku 1 : jsou doplněny vedlejšími mapami v měřítkách od 1 : až do měřítka 1 : Hlavními územními jednotkami byly zvoleny okresy a obce. Na některých tematických mapách je jako podkladu použito generalizované topografické mapy. V celém díle není použita jednotná kompozice. Na některých stranách se nevyskytuje hlavní mapa, ale pouze mapy doplňkové. V několika málo případech se na celé dvojstraně nachází pouze text či grafy, vysvětlující zobrazované jevy. V celém díle je použito velké množství doprovodných textů, grafů a fotografií. Číselné a grafické měřítko se vyskytuje vždy pod názvem, který je situován do pravého nebo levého horního rohu. V dolních rozích se vykytuje legenda a marginálie. Tiráž obsahuje pouze zdroj zobrazovaných statistických dat. Tento kompoziční prvek se nachází v pravém dolním rohu. Vývojem počtu obyvatel se zabývá mapa číslo 30 z 5. oddílu. Na celém dvoulistě se nachází pouze hlavní mapa v měřítku 1 : a zobrazované jevy jsou vyjádřeny kombinací jednoduchého kartogramu a kartodiagramu. Nejmenší správní jednotkou byla zvolena obec. Barevnou stupnicí kartogramu je prezentována změna počtu obyvatel vyjádřená v procentech. Kartodiagramem je vyjádřen absolutní přírůstek obyvatel větších než Ukázka mapy z tohoto atlasu je zobrazena na Obr. 6.4 [25]. Bohužel tento atlas dosud není v prodeji, neboť nejsou dořešeny distribuční podmínky. Proto jediný exemplář je k nahlédnutí ve Výzkumném ústavu Silva Taroucy pro krajinu a okrasné zahradnictví v Průhonicích. Obr. 6.4: Ukázka mapy č.30 z Atlasu krajiny České republiky z roku 2009 [25] 30

31 7. Klasifikace dat Klasifikace dat je nedílnou součástí tvorby tematických kartografických děl. Zobrazovaná data se dělí do jednotlivých intervalů tak, aby co nejlépe vystihovala danou problematiku. K navržení intervalů lze použít různých druhů metod klasifikace. V následující podkapitole bude popsán princip jednotlivých metod, jakým způsobem klasifikují data. V této kapitole bylo čerpáno ze zdroje [26, 16]. 7.1 Druhy klasifikačních metod Manual: Tuto metodu je vhodné použít, pokud je potřeba definovat vlastní třídy. Výhodou metody je ruční nastavení počtu tříd a hranic intervalů tak, aby vyhovovaly zobrazovaným datům. Případně se může použít jedna z předdefinovaných metod klasifikace a provést úpravy dle potřeby. Metodu lze užít pro data, které nemají četnosti stejnoměrně rozděleny v průběhu intervalu. To znamená, že pro úsek s větší četností zvolím podrobnější dělení intervalu, abych dostatečně vystihl charakter zobrazovaných dat. Equal interval: Metoda equal interval rozděluje zobrazované hodnoty do stejně velikých intervalů. Tento způsob klasifikace je založen na rozdílu nejvyšší a nejnižší hodnoty, která je následně podělena počtem tříd. Například, pokud zobrazovaný soubor hodnot je v rozsahu od a zadají se tři klasifikační třídy, ArcGIS vytvoří intervaly v rozsahu 0 ; 100, 101 ; 200 a 201 ; 300. Metodu je nejlepší použít pro data se známými rozsahy dat, jako jsou procenta nebo teploty. Nevýhodou tohoto dělení je vytvoření intervalů, do kterých nemusí padnout žádná hodnota. Quantile: Tento způsob klasifikace je založen na podmínce, aby každá třída obsahovala stejný počet prvků, to znamená, že kvantil přiřadí stejný počet datových hodnot pro každou třídu. Nevznikají žádné prázdné třídy nebo třídy s malým nebo velkým počtem hodnot. Tato metoda je vhodná zejména pro data vykazující lineární rozdělení. Nevýhodou této klasifikace je podobnost hodnot, které mohou být obsaženy v sousedních třídách, nebo naopak jsou v jedné třídě obsaženy velmi odlišné hodnoty. Z toho důvodu jsou výsledné mapy často zavádějícími a těžko se s nimi dále pracuje. Tento negativní jev lze minimalizovat přidáním počtu tříd. Defined interval: Tato metoda je velice podobná klasifikaci Quantile, s tím rozdílem, že zde je uživatelem nastavena šířka intervalu, zatímco u předešlé metody se volil počet tříd. 31