UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE FAKULTA TĚLESNÉ VÝCHOVY A SPORTU. Sport a spiritualita DIPLOMOVÁ PRÁCE

Transkript

1 UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE FAKULTA TĚLESNÉ VÝCHOVY A SPORTU Sport a spiritualita DIPLOMOVÁ PRÁCE Praha 2010 Vedoucí práce: PhDr. Miloš Bednář, Ph.D. Zpracoval: Ondřej Hřebíček

2 Poděkování Na tomto místě bych rád poděkoval PhDr. Miloši Bednářovi, Ph.D. za cenné rady a ochotnou pomoc v průběhu vzniku této diplomové práce. 2

3 Svoluji k zapůjčení své diplomové práce ke studijním účelům. Prosím, aby byla vedena přesná evidence vypůjčovatelů, kteří musejí pramen převzaté literatury řádně citovat. Jméno a příjmení: Číslo OP: Datum vypůjčení: Poznámka: 3

4 P r o h l a š u j i, že jsem tuto diplomovou práci vypracoval zcela samostatně a veškerou literaturu a další podkladové materiály, ze kterých jsem čerpal, uvádím v soupisu použitých zdrojů. V Praze dne Ondřej Hřebíček 4

5 Abstrakt Název: Sport a spiritualita Cíle práce: Nahlédnout na spojitost a provázanost mezi dvěma na první pohled odlišnými fenomény, kterými jsou sport a spiritualita a ukázat, že tyto dva aspekty lidského života mohou být významným způsobem propojené. Metody: Předkládaná diplomová práce je prací teoretickou. Hlavní část informací je čerpána z odborné literatury, dále pak z vlastních zkušeností. V první části pokládáme potřebné informační základy postavené na studiu literatury. Ve druhé části srovnáváme mezi sebou jednotlivé náhledy získané četbou a toto propojujeme a doplňujeme vlastními myšlenkami a postřehy. Výsledky: Práce v oblasti duševna a duchovna je v současné době pro sport zcela zásadní. Fyzicky lidé dosahují mezních hranic, proto je potřeba zapojit do tréninku a celkového přístupu ke sportu další aspekt, který posune osobnost jedince zase o krok dál. Tímto aspektem je právě rozvoj duševních a duchovních kvalit. Klíčová slova: spiritualita, sport, filosofie,náboženství, buddhismus 5

6 Abstract Name of work: Sport and Spirituality Objectives of work: Look at consistency and coherence between the two at first sight different phenomenas, which are sport and spirituaity and show that these two aspects of human life may be significantly linked. Method: This dissertation is a theoretical work. The main part of information is drawn from literature, then from our own experience. In the first part we put the necessary information base based on the study of literature, in the second part we compare different views obtained by reading, which we connect and eke out with our own thoughts and insights. Results: Work on the mental and spiritual sphere is for sport currently. Physically, people reach the threshold, that why is needed to engage in training and overall approach to sport another aspect that moves the individual performance one step further. This aspect is currently developing mental and spiritual qualities. Key words: spirituality, sport, philosophy, religion, buddhismus 6

7 Obsah 1. ÚVOD NÁBOŽENSTVÍ Křesťanství Katolicismus Pravoslaví Protestantismus Islám Judaismus Hinduismus Buddhismus ŽIVOT PODLE BUDDHISMU Základní pojmy Základní ideje Tři klenoty Čtyři vznešené pravdy Pravda o strasti Pravda o původu strasti Pravda o zániku Pravda o cestě SPIRITUALITA A SPORT DISKUSE Homo spiritualis V zajetí vědy a logiky Logika proti síle ducha Splynutí cesta k úspěchu Síla myšlenky Pozitivní versus negativní přístup Věčný koloběh ZÁVĚR...68 POUŽITÉ ZDROJE

8 1. ÚVOD Pro tuto práci jsme si zvolili zásadní téma spiritualitu a vzhledem k oboru našeho zájmu jsme ji vztáhli ke sportu. Ovšem vztaženost či možná lépe řečeno aplikace na sport je v jistém smyslu až druhotná, neboť spiritualita jako taková je natolik obsažná a univerzální záležitost, že ve chvíli, kdy je objevena v lidském životě, zjišťujeme, že se promítá do všech jeho aspektů.tedy i do působení ve sportu. V práci půjde o obecný náhled na důležitost a funkci duchovního života v současné společnosti, který zpracujeme na základě dostupné relevantní literatury. Vztažení na problematiku sportu bude pak již z velké části otázkou vlastních úvah, hledání souvislostí, které nahlédneme na základě životních, a tedy i sportovních zkušeností. Slovo sport se odvozuje od latinského disportare a přes francouzský tvar désporte se vyvinulo do dnešní podoby v Anglii. Znamená obveselení, rozptýlení, vlastně útěk od práce, od povinnosti k zábavě. V současné době tímto pojmem označujeme fyzickou aktivitu provozovanou podle určitých pravidel a zvyklostí, jejíž výsledky jsou navíc měřitelné nebo porovnatelné s jinými provozovateli téhož sportovního odvětví ( Sport lze v jistém smyslu vidět jako zobrazení lidského života v malém. Nalezneme tu emoce, výkon, trénink, práci, překonávání bolesti, vyrovnávání se ztrátou, úspěch i neúspěch, vítězství i prohru, vzestup i pád. Člověk se učí vytrvalosti, odhodlání, silné vůli, víře, tvrdé dřině, překonávání překážek a mnohému dalšímu. Všechny zkušenosti, schopnosti a dovednosti nabyté v rámci sportovní praxe jsou velmi dobře použitelné v běžné životní praxi. Zároveň sport je životem sám o sobě. Je životním stylem, drogou, hnacím motorem, cílem. Vedle těchto pozitiv může být sport pro mnohé utrpením, trestem, ztrátou času, mrháním energie. Sport tedy nemá v tomto směru jednoznačné vymezení, tak jako většina věcí v lidském životě. 8

9 Spiritualita (z lat. spiritualis, duchovní), česky duchovnost, znamená životní praxi, způsob vnímání a osobního zacházení s tím, co člověka přesahuje: s Bohem, s božským, s transcendencí. Náboženská spiritualita je vnitřní, osobní stránka zbožnosti a náboženství ( Spiritualita byla z našich životů po dlouhou dobu do značné míry vytlačena, resp. nebyla považována za dostatečně důležitou. Společnost se zajímala o materiální statky, případně o stav tělesné schránky a stav duše byl považován za samozřejmě správně fungující. Současná společnost se v tomto ohledu postupně posouvá kupředu, tedy směrem k péči o psychický i duchovní stav člověka, o jeho duševně duchovní rozpoložení. Z tohoto důvodu se západní civilizace, která si citelně uvědomuje potřebu péče o duši, začíná více obracet na civilizaci východní, která je v tomto ohledu v mnoha směrech podstatně dál. Asijské národy často dodržují mnohé tradice, které vedou právě k práci s duchovní podstatou člověka, k jejímu tříbení, směřování a neustálému zdokonalování sebe sama. Cílem práce je podat jakýsi přehled problematiky fungování spirituality v současné společnosti, následně tuto problematiku vztáhnout ke sportu. Jedná se o práci čistě teoretickou, tedy opřenou o studium literatury a podloženou osobními zkušenostmi. V práci předložíme jak fakta opřená o zmíněné odborné zdroje, tak vlastní myšlenky, úvahy, kterými bychom rádi vyvolali zamyšlení a otázky u případných čtenářů, což by mohlo vést k následnému dalšímu pokračování v rozpracovávání i výzkumu tohoto, dle našeho názoru, stěžejního tématu současné doby. 9

10 2. NÁBOŽENSTVÍ Jak bylo uvedeno výše, spiritualita je vyjádřením českého slova duchovnost/duchovno, což znamená životní praxi, způsob vnímání a osobního zacházení s tím, co člověka přesahuje ( Z historického hlediska toto představovalo především Boha či božstvo. V současném pojetí lze mluvit v obecnější rovině o vnímání vesmíru, transcendentna, kolektivním nevědomí či vědomí a o dalších pojmech. Pro každého je tato přesahující síla jiná, u nezanedbatelné části populace již odkloněná od víry v Boha, ovšem výsledné dopady mohou být v jistém směru obdobné. V individualizovaných kulturách současnosti se těžiště náboženského života pozvolna přesouvá od kolektivních vnějších projevů, slavností a obřadů k vnitřnímu duchovnímu životu čili spiritualitě. Individualizované náboženství, modlitba a meditace je součástí příslušné kultury a je tudíž poznamenáno jejími charakteristickými znaky. Každá doba měla svůj vlastní druh spirituality. I každé náboženství má svou vlastní variantu spirituálního prožívání. Jak bylo již řečeno, dnes se může spiritualita více vztahovat k životní filosofii než přímo k náboženskému cítění, prožívání. Každá společnost si předává jistou spirituální tradici, která je ovlivňována vnějšími událostmi. Vnitřní, duchovní život člověka je podstatnou složkou jeho osoby, a tedy svrchovaným úkolem každého. Některé kultury a společnosti, přikládaly spiritualitě větší význam a dosahovaly v ní lepší úrovně než moderní společnosti konzumu, dobře si uvědomovaly důležitost vnitřního duchovního života jedince a rizika, která plynou z jeho nedostatečnosti. Člověk bez rozvinutého vnitřního duchovního prostředí často spadává do prázdnoty, beznaděje, depresí a dalších civilizačních rizik. Tyto kultury mají lépe vypracovaný postup, kterak člověka vést po cestě, která jej dovede k vnitřní spokojenosti. Význam spirituality zdůraznila v nedávné době řada psychologických škol. I u nás je známá logoterapie Viktora Frankla, knihy M. Scott Pecka, C.S.Lewise, Thomase Mertona či Anselma Grüna. Na druhé straně se spiritualita stává často módním artiklem a nabízí jako prostředek k dosažení vnitřní rovnováhy, k načerpání energie nebo dokonce k posílení zdraví. To všechno mohou být vedlejší účinky skutečné 10

11 spirituality, v níž ale jde o jiné věci, například o hledání smyslu, o vyrovnání se sebou samým, s druhými a se světem. Pravá spiritualita je také svrchovaně osobní úkol a nedá se kupovat a prodávat jako služba. ( Evropa se hlásí především ke křesťanství. U přistěhovalců dále nalezneme nejvíce zastoupenou víru hinduistickou, židovskou a sunnitský islám. V mnoha státech Evropy pozorujeme silné sekularizační tendence. Státy jako takové již nejsou svázány s konkrétním náboženstvím, obyvatelé se k církvi nehlásí. Dochází k rozmachu ateismu, lidé již nevěří v Boha. Eurobarometr číslo 225 z roku 2005 zjistil, že v průměru 52 % obyvatel členských států Evropské unie věří v Boha, 27 % věří v duši či nějaký druh životní energie, zatímco 18 % nevěří v Boha, duši ani životní energii a 3 % odmítlo odpovědět na otázky ( Následující tabulka zobrazuje výsledky průzkumu Eurobarometru z roku 2005: Tabulka 1 Víra v Evropě Stát Víra v Boha Víra v duši či Nevěří v Boha, životní energii ani duši či životní energii Turecko 95% 2% 1% Malta 95% 3% 1% Kypr 90% 7% 2% Rumunsko 90% 8% 1% Řecko 81% 16% 3% Portugalsko 81% 12% 6% Polsko 80% 15% 1% Itálie 74% 16% 6% Irsko 73% 22% 4% Chorvatsko 67% 25% 7% Slovensko 61% 26% 11% Španělsko 59% 21% 18% Rakousko 54% 34% 8% Litva 49% 36% 12% 11

12 Švýcarsko 48% 39% 9% Německo 47% 25% 25% Lucembursko 44% 28% 22% Maďarsko 44% 31% 19% Belgie 43% 29% 27% Finsko 41% 41% 16% Bulharsko 40% 40% 13% Island 38% 48% 11% Spojené 38% 40% 20% království Lotyšsko 37% 49% 10% Slovinsko 37% 46% 16% Francie 34% 27% 33% Nizozemsko 34% 37% 27% Norsko 32% 47% 17% Dánsko 31% 49% 19% Švédsko 23% 53% 23% Česko 19% 50% 30% Estonsko 16% 54% 26% V této práci, resp. v její druhé části, kdy budeme aplikovat problematiku spirituality na sport, se zaměříme především na spiritualitu vztaženou k existenci duše, síle vesmíru, neboť s touto teorií se v obecné rovině ztotožňujeme. Proto již při popisování spirituality se zaměříme více na východní náboženství, které v mnohém považujeme spíše za moudrou životní filosofii. 12

13 2.1. Křesťanství Název křesťanství pochází z řeckého slova christos neboli pomazaný čili mesiáš. Je monoteistickým, univerzálním, historicky podloženým náboženstvím založeným na Bohu a životě Ježíše z Nazaretu, který je chápán jako mesiáš, spasitel lidstva, syn Boží tedy christos, Kristus. Bůh je pouze jeden, věčný a neviditelný, existující ve třech osobách, jako Bůh Otec, Bůh Syn a Bůh Duch svatý. Počátky křesťanství zachycuje Nový zákon. Vzniklo z židovství na území Palestiny. Příslušnost k tomuto náboženství je dána křtem a přijetím víry, morálky a životní praxe. Křesťan se má účastnit života církve, milovat bližní, odpouštět jim a šířit pokoj. Křesťané věří ve spasení a odpuštění hříchů. Běžný pohled na křesťanství tvrdí, že Kristovi následovníci v čele s apoštoly tvořili původně jednu církev, což je názor pravdivý pouze do té míry, že dlouho byla uznávána myšlenka plného vzájemného společenství a rovnosti mezi jednotlivými místními církvemi. Činitelem udržujícím tuto jednotu byla tradice o Ježíšovi, akt křtu a společné vědomí, že křesťané jsou novým Božím lidem. Jinak však bylo křesťanské hnutí od počátku diferencované, vznikaly různé místní středomořské církve, které se vyvíjely odlišně. Projevil se na nich dopad jednotlivých územněkulturních působení. Postupně se vyvinuly tři hlavní proudy: katolíci, pravoslavní a protestanti. Křesťanství je se dvěma miliardami věřících nejrozšířenějším světovým náboženstvím (Filipi, 1998), ( 13

14 Obrázky zachycují Ježíše, syna božího: Obrázek 1. Ježíš, syn boží na kříži Obrázek 2. Ježíš 14

15 Katolicismus Katolická církev věří, že v ní je nejlépe uskutečněna všeobecnost a jednota církve Kristovy. Příslušníci katolické církve žijí ve společenství s římským biskupem a uznávají jeho výsadní postavení. Výraz katolický pochází z řeckého slova katholikos (obecný, univerzální) a poměrně záhy byl používán ve spojitosti s církví. Církev je katolická, neboť se prostírá po celém světě, ve všech zemích, stojí v protikladu proti pouze místním církvím. Církev se později chápala jako katolická také tím, že hlásala celého Krista, tedy ve všech aspektech i souvislostech. Počtem členů je katolická církev větší než všechny ostatní křesťanské církve dohromady, odhadem 950 milionů věřících. Katolická církev je podvojné povahy. Na jedné straně je církev pro katolíka organizovaná pozemská společnost, na druhé straně skutečnost duchovní, vybavená prostředky milosti. Moc řízení je organizována shora dolů. Nejvyšším činitelem je papež. Na politickém poli jsou jejími zástupci papežští legáti. Obsahovou normou katolického učení je tradice a Písmo, jež jsou brány jako dva vodiče, po nichž spasitelná pravda dospěla do naší doby. Církev jako boží lid je rozdělena do dvou stavů: duchovního (klérus) a laického. Základem bohoslužby je dvojčlenná mše. Liturgický rok má jako hlavní osnovu celé Kristovo dílo. Křest je branou věčného života, dochází ke smytí smrtelného hříchu a znovuzrození (Filipi, 1998). 15

16 Pravoslaví Pravoslaví, pravoslavná církev či ortodoxní církev (z řeckého orthos správný, pravdivý + doxa sláva, názor, učení) Souborné označení pro skupinu církví, jež vznikly ve východní části křesťanstva, geograficky v oblasti východního Středomoří. Nejvíce je pravoslaví rozšířeno ve východní Evropě a na Balkáně, tedy v místech po celý středověk sužovaných nájezdy z okolních zemí a vystavených tlaku islámu. Neprobíhala zde aktivní misijní expanze a tak si obyvatelé podrželi vlastní chápání víry a tradice, což byla často jediná cesta k přežití. Pravoslavní odvozují své učení od autentičnosti bohoslužebného života a bez poznání a pochopení živého bohoslužebného dění není možno poznat pravoslaví. Základem bohoslužby je božská liturgie, slavená o nedělích a svátcích. Bohoslužebným prostorem je chrám spojující nebeskou a pozemskou perspektivu. Pravoslaví nemá centrální organizaci, tvoří jej 15 samostatných církví. Víru pojímají pravoslavní jako vnitřní, důvěrný vztah účasti na životě církve, zvláště na bohoslužbě. V učení o Bohu podtrhují důrazně učení o svaté trojici. Ta je jim svědectvím, že vztah lásky mezi odlišnými osobami je božského původu a tvořivá síla této lásky stvořila svět, který teď nese její stopy. Pravoslavní tradičně zdůrazňují téma dokonalého spojení božství a lidství v osobě Krista, ovšem příběhu života Kristova příliš důraz nedávají. Důležité pro ně je až vzkříšení, smrtí smrt přemohl zpívá se ve známém hymnu. Spiritualita pravoslaví je poznamenána úctou k matce Ježíšově a ke svatým. Dvě ctnosti, jimiž pravoslavný křesťan přispívá k nápravě světa, jsou pokora a láska. (Filipi, 1998) ( 16

17 Protestantismus Pod pojem protestantismus zahrnujeme křesťanské církve, které vzešly z evropské reformace 16. století či na ni přímo navázaly. Název má původ v reakci na prohlášení říšského sněmu ve Špýru z roku 1529, kdy se zástupci šlechty a měst přihlásili k reformaci a protestovali proti odsouzení Luthera. Reformací myslíme proud obnovy západního křesťanství, ze kterého vzešlo vybudování nové církve. Později se název rozšířil na všechny útvary západního křesťanstva stojící mimo katolickou církev. Protestantismus nikdy nevytvořil jednotnou celosvětovou organizaci, zásadní úlohu zde hrají odlišná vyznání víry a regionální uspořádání. Základní normou je Písmo svaté. Nejznámější odnoží je patrně luterství, v českých zemích pak hnutí husitské (Filipi, 1998). 17

18 2.2. Islám Islám je monoteistické náboženství založené na učení proroka Mohameda, kterému Bůh zjevil Korán, veršovanou sbírku božích sdělení, základní pramen islámu. Dlouhou dobu byl Korán předáván ústní tradicí. Slovo islám znamená podrobení se, odevzdání se Bohu (arabsky Alláh). Muslim je ten, kdo se podřizuje Bohu. Islám je druhé nejrozšířenější náboženství hned po křesťanství a nejrychleji rostoucí komunitou na světě. Muslimové jsou nuceni dodržovat pět pilířů islámu, tedy pět povinností. Víra v jedinost Boží a božské poslání Mohameda (Šahada) Modlitba - salát (pětkrát denně ve směru k Mekce) Půst (v měsíci Ramadánu od úsvitu do soumraku) (Saum) Udílení almužny chudým (2,5% čistých ročních zisků ve prospěch nižších sociálních vrstev: zakát - později se z něho stala náboženská daň, pak tyto prostředky bylo možno použít nejen charitativně, ale i k zajištění chodu muslimské obce, dokonce i k financování válek) Pouť do Mekky (jednou za život, umožňuje-li to finanční situace a zdravotní stav muslima) (Hadždž) ( Islámské právo dále vyvinulo tradici různorodých pravidel, která určují takřka veškeré lidské konání. Islám převládá v severní Africe, na Blízkém východě a v části Asie. Muslimem se stává ten, kdo před svědky z upřímného srdce vyzná, že není jiného Boha vedle Alláha a uzná Mohameda za božího posla. Jakékoliv násilné obracení na víru je v Koránu přísně zakázáno ( 18

19 2.3. Judaismus Judaismus je termín, který označuje náboženství židovského národa. Je třeba rozlišovat zásadní rozdíl mezi judaismem = náboženstvím a židovstvím = kulturněnábožensko-nacionálním hnutím. Teologie judaismu slouží jako výchozí pro křesťanství a islám a další náboženství. Judaismus vznikl jako náboženství hebrejských kmenů, základním textem je Tóra. Zároveň je ideologickým systémem, který je soustavou idejí o Bohu, světě a lidech a zároveň souborem hodnot určujících chování a atmosféru ve společnosti (Fishbane, 2003) ( Judaismus je monoteistický. Učení je shrnuto do třinácti článků, které ovšem jsou brány více jako doporučení než jako absolutní pravda (dogma). Bůh existuje Bůh je jeden Bůh je netělesný Bůh je věčný Jedině Bůh sám může být uctíván Proroctví zaznamenaná v Bibli jsou pravdivá Mojžíš byl největším prorokem Tóra je božského původu Tóra je neměnná a nezměnitelná Bůh je vševědoucí Mesiáš jistě přijde Nastane vzkříšení mrtvých Věřící se k modlitbě, studiu i společenským aktivitám scházejí v synagoze, která má jediné specifikum a to,aby byla jedna její strana orientována k Jeruzalému. 19

20 Náboženský život je zcela prodchnut rituálními a morálními závazky, které ustavičně zpřítomňují Boží skutečnost. Bůh je ten, kdo uzavírá smlouvu, zjevuje Tóru, žádá poslušnost a svatost, řídí osud národa atd. Bůh je stále přítomen. Židovský monotheismus má zákonodárný, právní charakter, učení a příkazy Tóry ovlivňují všechno: jídlo, osobní vztahy, práci atd. (Fishbane, 2003) ( Ačkoliv jak křesťanství, tak islám z judaismu vycházejí, jsou s ním v jistých rozporech. V otázce křesťanství judaismus neuznává Ježíše jako Krista (mesiáše) a zároveň neuznává jeho božství. Trojiční dogma považuje za projev polytheismu, což je v rozporu s Tórou. Nový zákon považuje za rozporný se Starým zákonem. Dále neuznává řadu učení jako je dědičný hřích, neposkvrněné početí, vykoupení světa skrze smrt mesiáše atd. Též vztah s islámem je komplikovaný. židé neuznali Mohameda jako posla Božího a poukazují na rozpory mezi Tórou a Koránem, který není zjeveným slovem Božím. Oproti křesťanství však považují islám za plně monoteistické náboženství. Islám naopak tvrdí, že Židé a křesťané zkreslili zjevení Boha skrze proroky změnou textu či nesprávnou interpretací ( ( 20

21 2.4. Hinduismus Hinduismus je slovní hybrid ražený evropskými indology pocházející z perského slova hindú. Název hinduismus je mezinárodně uznávaný pro mnohotvárnou indickou náboženskou tradici, pro rodilé Indy nemluvící anglicky však nemá žádný význam. Indická tradice má vlastní pojem, který si vytvořila pro vyjádření základní matrice veškeré skutečnosti a to sanátana dharma. Lze jej vyjádřit třemi základními způsoby: věčný zákon neosobní síla, vyjadřuje přesvědčení, že skutečnost má daný řád věčný běh věcí - ve vztahu k vesmíru vyjadřuje názor, že vesmír nemá jednoznačný počátek stvoření, nýbrž se v neustálém koloběhu rodí, vyvíjí a zaniká věčná pravda filosoficky vyjadřuje pojem dharma mimo jiné i nadčasovost a absolutnost poslední či nejvyšší skutečnosti o sobě; tou se rozumí numinální jsoucno, jež je nejvyšší pravdou, zcela nezávislou na jakýchkoliv proměnných (Werner, 2002) Současně v sobě pojem dharma zahrnuje odkaz na vědomí, uvědomění a inteligenci. Z hinduismu se vyvinul životní styl, který má za cíl konečné vykoupení, ale toto snažení není nijak časově omezeno, tedy každý si může zvolit své tempo a rozložit své snažení do většího počtu životů inkarnací, jež budou následovat, dokud bytost nedosáhne úplného vykoupení. Tedy dokud nedojde k úplnému očištění - osvícení vykoupení, pohybuje se bytost v neustálém řetězu reinkarnací znovuzrozování. Co se týče formy, je hinduismus náboženstvím se všemi znaky náboženské víry, kultu, společenské a hierarchické organizace, avšak bez ústřední církevní autority. Původně se hindem člověk rodil. Později se vyvinula téměř bezmezná tolerance uvnitř hinduismu vůči nejrozmanitějším formám náboženské praxe a kultu a k hinduismu je již možno přistoupit i mimo půdu Indie. (Werner, 2002). 21

22 Obrázek znázorňuje Brahmu, první bytost ve vesmíru, zakladatele a původce: Obrázek 3. Brahma 22

23 2.5. Buddhismus Buddhismus je filosoficko-náboženský systém, který rozšířil Sidhárta Gautama (Buddha) v severovýchodní Indii. Buddha sám nebyl učitelem systematické filosofické nauky, nýbrž zdůrazňoval, že hlásá spásné učení, tedy návod k duchovní praxi. Jeho výroky vedly po cestě k probuzení. Buddhismus bývá označován jako ateistické náboženství. Božstva, která vystupují v mnohých textech, jsou smrtelné bytosti podobné lidem, pouze je převyšující svou krásou, schopnostmi a dlouhověkostí. K dosažení osvobození není potřeba víry v Boha. Pojem buddhismus se začal používat poměrně nedávno (Werner, 2002) ( Obrázky zobrazují různé vypodobnění Gautamy Buddhy. Zpodobnění je velmi široká škála, tato dvě jsme vybrali pouze na ukázku: Obrázek 4. Gautama Buddha Obrázek 5. Gautama Buddha Buddhismus nazírá skutečnost jako dynamický proces, a to ve všech aspektech a rovinách. Základem jsou čtyři dynamické živly či elementy: země, voda, oheň a vzduch. 23

24 Element země je zažíván jako danost pevnosti, nepropustnosti; vody jako danost tekutosti, propustnosti; ohně jako danost teploty a světla; vzduchu jako danost pohybu, vibrace, změny místa. Do všech dějů vstupuje individuální lidské vědomí, buddhismus čistě hmotný vesmír, bez účasti procesu vědomí, nezkoumá. V buddhistickém pojetí se svět dělí na tři hlavní oblasti. Každá má další sféry a ty další pododdělení. Hlavní oblasti jsou: oblast žádosti obsahuje všechny nám ze zkušenosti známé říše života, plus světy, se kterými nás seznamují náboženské tradice oblast forem představuje svět božských bytostí, rozdělený do čtyř úrovní oblast beztvarého bytí samsárová sféra se čtyřmi druhy existence Svět je dle buddhismu svou povahou cyklický, je to neustále se opakující sled období vzniku, růstu a zániku světa. Každá bytost opakovaně prochází všemi možnými formami života, do kterých se dostává na základě svých volních činů (karma) a dle svého usilování. Buddhismus klade veškerou odpovědnost za vlastní život do rukou lidí samých. Bytosti se na světě znovuzrozují podle hodnoty a účinku svých činů v minulém či minulých životech. Žádný čin nezapadne, nezmizí, všechny mají svůj účinek a přinášejí svůj dopad, který dopadá zpět na svého původce, ať už je pozitivní či negativní (Miltner, 2001;Werner, 2002). Stejně jako se znovuzrozují lidé, znovuzrozují se i ostatní živočichové. Lidé mají oproti ostatním živočichům velkou výhodu. Mohou se rozhodnout a z koloběhu samsáry se vymanit (Miltner, 2001). 24

25 3. ŽIVOT PODLE BUDDHISMU Kdykoliv začínám hovořit o buddhistických učeních, mám tendenci je představit na základě dvou ústředních principů. První z nich je vzájemná závislost reality. Na chápání této pravdy spočívá veškerá buddhistická filozofie. Druhý princip je princip nenásilí. Nenásilí koná buddhista, jenž správně pohlíží na vzájemně závislou povahu reality. (dalajlama, 2002) Následující obrázek zachycuje dalajlamu, duchovního vůdce tibetského buddhismu, při jeho návštěvě v Praze v roce Obrázek 6. jeho svatost dalajlama Buddhismus je duchovním směrem, ke kterému se západní společnost začíná často obracet. Vedle křesťanství, které formovalo dějiny západní Evropy, je buddhismus záležitostí pro Evropana poměrně moderní. Buddhismus otevírá evropskému obyvatelstvu novou bránu, nový způsob myšlení, nový pohled na věc, nové varianty. 25

26 Oproti křesťanství, které je vnímáno často více dogmaticky, je buddhismus otevřenou cestou, filosofickým směrem dávajícím možnost volby, životní filosofií otevírající brány duše i těla. Buddhismus a jeho životní prostředky je možno využít v běžném životě buď jako obohacení, životní duchovní cestu, módní formu relaxace a motivace, nebo lze nastoupit cestu buddhismu plně a odevzdaně a pohroužit se do buddhistické praxe s nasazením a vírou v platnost jejích zákonů, v očekávání dosažení jiných, pokročilejších životních rovin. Buddhismus je velice tvárný, během šíření na sebe bere nejrůznější podoby, čehož výsledkem je, že se stal neodmyslitelným prvkem západní kultury a současné globální kultury vůbec (Conze, 1997). Mimo jiné je buddhismus velmi tolerantním náboženstvím. Všechna náboženství považuje ve svém základu za prospěšná, pakliže se správně interpretují a aplikují. To, že je jedno náboženství prospěšné jednomu a jiné jinému, označuje za správné. Každý má právo na svůj vlastní náhled na svět, všechna náboženství a jejich vyznavače je potřeba respektovat (dalajlama, 2002). Pravděpodobně první buddhistický text se dostal do Evropy díky ruskému carovi Petru Velikému, byl však v tibetštině a nikdo jej nebyl tehdy schopen rozluštit, proto byl poslán k překladu do Francie, kde byla přeložena jedna strana, čímž se odstartovalo období překladů buddhistických textů. Prvním západním buddhistickým mnichem byl Brit Gordon Douglas. V Českých zemích se značnou měrou na popularizaci buddhismu podílel Leopold Procházka na přelomu devatenáctého a dvacátého století. Byl prvním českým zástupcem v mezinárodním buddhistickém hnutí. Pravděpodobně prvním buddhistickým mnichem českého původu byl Nyanassatta Théra, světským jménem František Novosad. V současné době již v ČR působí buddhistické organizace, pořádají se přednášky atd. Neodmyslitelnou součástí moderního angažovaného buddhismu je ekobuddhismus, který je odpovědí západních následovníků Buddhovy nauky na současnou ekologickou krizi. (Conze, 1997) 26

27 3.1. Základní pojmy Na tomto místě si osvětlíme několik základních pojmů, se kterými se při studiu buddhismu běžně setkáváme. Aura pole psychické energie, chrání tělo před negativními psychickými energiemi okolí. Buddha význam slova je probuzený, osvícený. Označení Buddha se objevuje ve dvou významech. Jako obecné označení pro osvíceného jedince a jako označení zakladatele buddhismu. Čakry energetická centra lidského těla. Dharma univerzální zákon, morální i kosmický; zároveň základní prvek bytí; je útočištěm každého buddhisty, je to učení Buddhovo. Dharma je cesta vedoucí k zániku utrpení a rušivých emocí a zároveň zánik sám o sobě. Karma je to zákon příčiny a následku. Meditace praktikováním konkrétních technik vedoucích ke zvnitřnění, rozjímání, k meditativnímu stavu mysli. Stav dokonalého soustředění, cvičení ducha. Nirvána doslova vyvanutí, ustání. Osvobození od pout znovuzrozování, samsáry. Pravé ustání = zánik strasti. Stav bez touhy a utrpení, prostý chtivosti, nenávisti a zmatenosti či klamu. Osvícení očištění od všech klamů a uvědomění si všech kvalit. Za tímto světem i všemi dalšími je dokonalé světlo. Osvícení je prožitek tohoto nekonečného a dokonalého světla. Je to náhlé prozření, zbavení se nevědomosti, probuzení. Sangha buddhistická komunita. Samsára (často překládané též jako sansára) koloběh znovuzrozování. Sútra náboženské a filosofické texty. Šamatha klidné přebývání, meditativní praktika uklidňování mysli směřující k odstranění rušivých procesů v mysli (Conze, 1997; Lenz, 2000; dalajlama, 2002). 27

28 3.2. Základní ideje Buddhismus neuznává spekulativní otázky nad zbytečnými věcmi typu: byl jsem již dříve, budu znovu nebo jsem skutečně. Každá interpretace světa a člověka je útržkovitá a vzhledem k pomíjivosti života promarněným časem. Hledat vysvětlení za hranicemi běžného poznání je zbytečné. Člověk má život žít, nikoliv nad ním spekulovat. Člověk má uvažovat nad věcmi, zda jsou spásné či nespásné a na základě těchto úvah jednat a chovat se - to je správné rozlišování ( Základním cílem buddhistů je dosáhnout nirvány, což v původním slova smyslu je stav, který je oproštěný od veškerého utrpení. Jedná se o přerušení neustálého koloběhu znovuzrození. Buddhistická filosofie má pět základních ustanovení, jež tvoří základ životních zásad každého buddhisty. Tato jsou v různých učeních rozšířena či upravena, ovšem tuto pětici lze považovat za výchozí: nezabíjet nekrást zdržet se nesprávného sexuálního chování nelhat zdržet se zneužívání omamných prostředků ( Neosvícenou existenci, tedy prožívání samsáry, popisuje dalajlama (2002) velmi dobře slovy lamy Congkhapa, který život v samsáře přirovnává k životu v poutech negativní karmy, klamu a negativních emocí. Lidé jsou sevření v poutech vlastního ega, lpí na sobě samých, čímž se dostávají do nekonečného proudu bolesti a strasti. Když člověk setrvává v neosvíceném stavu, čeká jej na konci jeho života nevyhnutelná zkáza. Blízcí lidé zemřou, přicházejí nemoci a duševní úpadek. Osvícení nás neuchrání před důsledky stáří, ale pozvedne nás nad ně. Budeme-li čerpat životní štěstí a radost z meditace, pozvedneme se nad pomíjivé smutky, bolesti, utrpení. Osvícení je zcela nová perspektiva života. Osvícení je úplné vědomí života bez jakýchkoli duševních 28

29 modifikací. Je to zkušenost všeho každé roviny, směru a skutečnosti. (Lenz, 2000, s. 33; dalajlama, 2002) Učení buddhismu je o vnitřním životě, o tom, jak si nastavíme přístup ke světu kolem. Jedním ze základů praktikování dharmy je konstruktivní využívání inteligence. K tomu je potřeba poznat svou podstatu. Klíčem ke společnosti je jednotlivec. Každý musí pracovat sám na sobě, aby byl dobrý a soucitný. Tuto snahu nám ztěžují nepříznivé či nepřátelské vnější okolnosti. Ovšem pokud si jedinec udrží správný vnitřní přístup, nebudou vnější okolnosti narušovat jeho vnitřní klid. A naopak se špatným přístupem nám nepomohou ani ti nejlepší přátelé a věci. Tedy duševní přístup je důležitější než okolnosti, je potřeba se zaměřit na vnitřní kvality. Nejdůležitějšími faktory vnitřního klidu jsou soucit a láska. Ryzí soucit je takový, který se váže ke všem bytostem, bez ohledu na jejich blízkost či známost. Je založen na úctě ke druhým. Jedním z faktorů soucitu je odpovědnost. Ta je motivačním faktorem, roste s ní naše sebevědomí, což samo o sobě vede k redukci strachu a následně je základem odhodlání. Pokud jsme odhodlaní, pak nás neodradí ani těžký úkol a počáteční neúspěchy. Máme jasný cíl a odhodlání nás žene kupředu. Optimistický přístup je klíčovým faktorem úspěchu. Soucit zároveň přináší vnitřní sílu a s ní schopnost snadné komunikace. Odstraňuje izolovanost a osamělost, která vzniká z agrese, nenávisti, pohrdání. Soucit způsobuje, že je naše mysl klidnější a mírumilovnější, zároveň pozitivně ovlivňuje naše tělo, které též závisí na klidu naší mysli. Soucit nesmíme vnímat jako popírání vlastních zájmů, naopak. Ryzí láska musí být od počátku namířena i k nám samým, mít rád sám sebe je důležité. V tomto smyslu je na místě určité sobectví. (dalajlama, 2002) Vedle přijetí pozitivních emocí je potřeba odstranit negativní. Např. na hněv se často hledí jako na přirozenou součást našeho života. Ovšem racionálnější a přínosnější je přesvědčit sebe sama, že hněv je negativní a je lepší jej vůbec necítit. Takový přístup přináší výsledky. Příčinu hněvu, tedy cosi negativního, můžeme vždy vidět v jiném světle, můžeme v ní najít něco pozitivního, a tak se hněvu vyvarovat. Na problémy se vždy dá podívat z širší, jiné perspektivy, čímž se problémy mohou ukázat jako menší a zvládnutelné. Tak je možné se vyhnout frustraci. Tímto zároveň posilujeme svůj soucit 29

30 a zvyšujeme potenciál. Psychický vývoj závisí dle buddhismu na vnitřní energii, kterou je tzv. prána, kundaliní, čchi. Tato energie se vyčerpává, je-li jedinec v neustálém stavu emocionální a duševní nevyrovnanosti. Člověk přichází o svou vnitřní energii při prožívání neštěstí, nenávisti, zlosti, deprese, sebelítosti, sobectví. Tyto je potřeba ze života odstranit a nahradit je emocemi pozitivními (dalajlama, 2002; Lenz, 2000) Toto vědění je potřebné a platné pro každého jedince, bez ohledu na to, zda vyznává či nevyznává nějaké náboženství. Jsou to obecně platné záležitosti, jež by měly fungovat v každém společenství. Existují dvě roviny spirituality, jedna je náboženská a druhá nikoliv. Ukazuje se, že spirituální schopnosti těsně souvisí s vnitřním duševním stavem. Člověk, který není šťastný, vyrovnaný a usmířený sám se sebou, nikdy není schopen plně rozvinout své spirituální schopnosti. Vždy se tak snažme být dobrým člověkem. Se soucitem přichází nenásilí a nenásilí znamená komunikaci, spolupráci. Ať už se nám to líbí či nikoliv, vždy jsme závislí na ostatních lidech, nikdy nefungujeme zcela samostatně. Každý jedinec by měl pracovat na sobě samém, na svém životním přístupu, soucitu, pochopení, jen tak můžeme společně obývat jedinou planetu a cítit klid a spokojenost (dalajlama, 2002; Lenz, 2000). Základem buddhistické praxe neboli buddhistické jógy je meditace. Ti, kteří se rozhodli praktikovat dharmu, a tedy nastoupit cestu buddhovu, čeká nemalá práce. Napoprvé nemůže člověk od meditace očekávat příliš. Ovšem již po několika týdnech začíná člověk cítit, že má více energie a je šťastnější. V průběhu každé meditace vytváří silnější spojení mezi světem vnitřního světla a štěstím v sobě samém. Určitá část jasu postupně více a více proniká do běžného života. Jak se zlepšuje meditace, do běžného života se vlévá stále více jasu. (Lenz, 2000). 30

31 3.3. Tři klenoty Buddhistou se jedinec stává v okamžiku, kdy přijme za své Tři klenoty Buddhu, dharmu a sanghu. Nejde o projití jistým ceremoniálem, který z člověka buddhistu činí, nýbrž o skutečné vnitřní uznání a ztotožnění se s Třemi klenoty. Člověk otevře svou mysl dobru a pomoci ostatním. Nastoupí-li jedinec tuto cestu, jeho cílem je dosažení buddhovství, tedy stavu osvobozeného od negativity a rušivých emocí. Základním kamenem Buddhova učení je závislé vznikání, které je jedním ze základů k pochopení buddhistických myšlenek. Závislé vznikání má tři roviny: Všechny podmíněné věci a události ve vesmíru vznikají pouze a jedině v důsledku interakce různých podmínek a příčin (tedy věci nemohou vzniknout z ničeho, bez příčiny či dílem nějakého transcendentního stvořitele). Principu závislého vznikání lze rozumět i ve vztahu části k celku. Celek či celistvost závisí na existenci částí, a to jak ve fyzickém světě, tak v oblasti nefyzické, např. v případě vědomí. Tedy každá podmíněná věc vzniká v závislosti na něčem jiném. Všechny věci a události vznikají výsledkem souhrnu mnoha faktorů, jsou rozložitelné na části, jak bylo uvedeno výše. Tedy z toho plyne, že žádná věc nemá svou vnitřní nezávislou identitu. Věci nemají nezávislou, autonomní realitu. Tu jim můžeme připisovat pouze my díky našemu subjektivnímu úhlu pohledu (dalajlama, 2002). S těmito třemi principy pevně souvisí dharma. Když porozumíme podstatě vzájemné závislosti, pochopíme karmický zákon, tedy to, že vše, co prožíváme nyní, vychází z našich předchozích skutků. Pochopení závislého vznikání nám poskytuje vhled do povahy reality. Když si uvědomíme, že vše co prožíváme, je důsledkem našich předchozích činů, tedy interakce příčin a podmínek, změní se naše chápání vnitřních prožitků, změní se náš pohled na svět, změní se úplně všechno. Když pochopíme druhý a třetí princip vzájemné závislosti, získáme přehled o tom, jak fungují naše emoce. 31

32 Zjistíme, že ač se nám zdají naše emocionální stavy býti reálné, jsou pouhými iluzemi, resp. rozhodně neexistují tak, jak se domníváme. Zásadním momentem je pochopení, že veškeré koncepty zakládající se na nezávislé existenci jsou mylné (dalajlama, 2002). 32

33 3.4. Čtyři vznešené pravdy Čtyři vznešené pravdy jsou základem Buddhova učení a tedy základem filosofie buddhismu. Navazují na Tři klenoty buddhismu. Jedinec musí pochopit a přijmout Tři klenoty, aby mohl správně pochopit Čtyři vznešené pravdy. Toto je zásadní okamžik pro každého člověka, který se chce vydat cestou buddhismu, neboť pokud člověk neporozumí Třem klenotům a následně Čtyřem vznešeným pravdám a nepocítí účinek pravdy tohoto učení osobně, pak není možné mluvit o praktikování buddhistické dharmy. Učení o Čtyřech vznešených pravdách vychází z našich osobních prožitků. Každý jedinec instinktivně touží po štěstí a překonání utrpení. K tomu, aby mohl utrpení překonat, musí je správně rozpoznat, identifikovat, tak jako je potřeba identifikovat nemoc, aby mohla být započata správná léčba. Proto se buddhismus hojně zabývá otázkou utrpení, pro mnohé až příliš. Není to ovšem proto, že by buddhismus bylo sebemrskačské učení, které si libuje ve studiu a prožitku utrpení. Utrpení, strast je potřeba dokonale rozpoznat a prožít pouze proto, aby je člověk byl poté schopen dokonale a cele odstranit, eliminovat ze svého života. Soustředění na strast je předzvěstí možného vysvobození. Čtyři vznešené pravdy jsou: pravda o strasti - existuje utrpení pravda o původu strasti - existuje příčina utrpení pravda o zániku - utrpení je možné ukončit pravda o cestě - existuje cesta vedoucí k zániku utrpení (neboli Ušlechtilá osmidílná stezka). ( dalajlama, 2002) 33

34 Pravda o strasti Buddhismus rozeznává tři domény existence, které lze pro lepší pochopení vnímat jako různé úrovně vědomí: doména touhy sem spadá jedinec, který prahne po věcech žádoucích, po smyslových požitcích. Je připoután k předmětům a smyslovým počitkům, případně ke stavům radosti a blaženosti. doména formy tito lidé překonali připoutanost k fyzickým počitkům i vnitřním stavům radosti. Úroveň jejich vědomí je hlubší a jemnější. Stále jsou však připoutáni k určité formě bytí. doména bez formy sem vede jemnější připoutanost a tendence k vyrovnanosti Strast dělíme na tři druhy: strast ze strasti konvenční utrpení všedního dne, bolestné prožitky. Buddhismus mluví o čtyřech základních utrpeních prožívaných v samsáře: utrpení zrození, nemoci, stárnutí a smrti. Náš život je stadiem cyklu mezi zrozením a smrtí, kde jsou zahuštěny rozličné druhy strasti spojené s nemocí a stárnutím. strast ze změny tato strast zahrnuje příjemné prožitky. V konečném důsledku totiž neosvíceným lidem všechny prožitky přináší utrpení. Dle buddhismu vnímáme radostné a příjemné prožitky tímto způsobem pouze proto, že jsou v porovnání s bolestnými úlevou. Ovšem v jádru radostné nejsou, neboť by se musely zintenzivňovat s množstvím příčin, což se neděje. Naopak se časem mění ve frustraci a zcela se mění jejich emocionální pól. strast z podmíněnosti vše, co se děje v samsáře, se děje vinou nevědomosti, pod jejímž vlivem nelze dojít k trvalejšímu stavu štěstí. Dokud si neuvědomíme pravou povahu věcí, budou strasti stále přicházet. Tato strast pramení z neosvícené existence. Neosvícená existence slouží nejen jako základ bolestných prožitků v tomto životě, ale též jako příčina strastí v životech budoucích, proto je tato strast nazývána strastí z podmíněnosti. 34

35 Celkový pohled na život v samsáře je takový, že všichni toužíme po štěstí a chceme překonat utrpení, přitom však vytváříme příčiny pro utrpení, neboť nevíme, kterak vytvořit příčiny pro štěstí. Příčinou tohoto stavu věcí je nevědomost, a to nevědomost zákonů kauzality (především zákonů karmy) a nevědomost nejvyšší povahy reality (dalajlama, 2002). 35

36 Pravda o původu strasti Příčinou naší strasti je klam a karmické skutky. To, co negativně působí na naši mysl, co ji napadá zevnitř, jsou skličující myšlenky a emoce, které mají na jedince okamžitý účinek. Karmické skutky můžeme rozdělit na tři skupiny, z nichž všechny mají v závěru podobný důsledek: skutky, které způsobují strast a bolest negativní či nectnostné skutky skutky vedoucí k prožitku štěstí a radosti ctnostné, pozitivní skutky skutky, jež vedou k prožitkům duševní vyrovnanosti nebo též k neutrálním pocitům Dále skutky dělíme na duševní a fyzické, které se projevují tělesně či verbálně. Dále skutky mysli, řeči a těla. Každý, kdo praktikuje dharmu, by měl na počátku mít dobrý úmysl vykonat pozitivní skutek a to s plným nasazením. Jeho vykonáním nashromáždíte pozitivní karmu, kterou je třeba použít ku prospěchu všech bytostí. Ideální by pro buddhisty bylo vůbec se nezapojovat do negativních záležitostí. A pokud ano, vždy nad jejich vykonáním pociťovat lítost. Buddhismus označuje deset nectnostných skutků, kterým by se praktikující dharmy měl vyhnout: tři skutky těla zabíjení, krádež, sexuální zneužití čtyři skutky řeči lhaní, rozvratnické řeči, používání hrubých slov, nesmyslné tlachání tři skutky mysli žádostivost, škodlivé myšlenky a úmysly, špatné názory Těchto je třeba se v ideálním případě zcela vyvarovat. Na otázku, jakým způsobem karma ovlivňuje fungování kauzálních zákonů, si můžeme odpovědět pohledem na zkušenost vlastního života. Každý známe, že to, co udělám ráno, bude mít svůj dopad na průběh celého dne. Skutek nám přivodí určitý stav mysli, ovlivní naše emoce a cítění. Takže ovlivňuje náš život i dále, poté co byl vykonán a zdánlivě zapomenut. Karma funguje stejným způsobem z dlouhodobého hlediska. Všechny negativní akty jsou naším vnitřním nepřítelem, budou nám škodit nejen v tomto, ale i v dalších životech. Cílem buddhismu je zbavit se tohoto vnitřního nepřítele (dalajlama, 2002). 36

37 Buddhismus rozlišuje dvě základní negativní emoce: emoce bez rozumu nejsme schopni přesně postihnout důvod naší emoce, taková je např. nenávist. emoce založená na racionálnu tato emoce může být prospěšná, patří sem soucit a altruismus. Jsou to emoce svým založením v souladu s rozumem a inteligencí. Cílem praktikování dharmy je porazit vnitřního nepřítele, osvobodit se. Konečné a úplné osvobození se z koloběhu samsáry pramení z pochopení strasti z podmíněnosti, což je krok, kterým je buddhismus jedinečný, neboť jej jako jediné náboženství, jediná filosofie bere v potaz (dalajlama, 2002). 37

38 3.4.3 Pravda o zániku Na tomto místě vyvstává řada otázek. Co je nirvána? Co osvobození? Co je míněno zánikem a je možno jej dosáhnout? Odpovědi na tyto otázky můžeme najít v textech buddhistických i jiných, to pro nás ovšem není dostačující k plnému pochopení a přijetí. Zánik a prázdnotu můžeme uchopit i jinak a to kritickou analýzou a uvažováním. Buddhismus rozděluje fenomény na dvě kategorie: manifestní můžeme je vnímat přímo našimi smysly, není potřeba zvláštní důkaz pro jejich existenci nemanifestní pro naši mysl - tyto dokážeme detekovat prostřednictvím procesu logického uvažování. Tyto se nazývají mírně obskurní fenomény. Patří sem i prázdnota. Jsme-li schopni si logicky představit prázdnotu, měli bychom být schopni se logicky dobrat i k osvobození, které je právě prázdnotou, totální likvidací. Osvobození je nejvyšší pravdou, čímž se pojí k prázdnotě. Tedy naše chápání konceptu prázdnoty souvisí s naším přístupem k osvobození. Chápání prázdnoty má mnoho důsledků pro chápání našeho vlastního života. Jakmile prozkoumáme své vlastní pocity, emoce, zjistíme, že za všemi silnými pohnutkami, které v nás vznikají, stojí předpoklad, že někde existuje něco objektivního, cosi k čemu tíhneme a k čemu věci vztahujeme a vnímáme jako pozitivní či negativní. Silné emoce tedy předpokládají určitou formu objektivní reality. Pokud však přistoupíme na koncept prázdnoty, tedy že žádná vnitřní a nezávislá existence věcí neexistuje, pak se nám ukazuje, že naše emoce nemají žádné hlubší opodstatnění. Emoce jsou založené na základní neznalosti reality, na nevědomosti. I částečné, intelektuální chápání prázdnoty má vliv na náš běžný život, dává nám nový pohled. Všichni máme tendence projektovat do okolního světa určité vlastnosti. Ovšem mezi tím, jak věci vnímáme a tím, jaké jsou, může být značný rozdíl. Emoce mají základ ve fundamentální nevědomosti, v naprostém klamu. Tak docházíme k závěru, že negativní 38

39 emoce a myšlenky nemají opodstatnění ani v našich prožitcích ani v realitě ani v logickém uvažování. (dalajlama, 2002, s. 109) Čím hlouběji nahlédneme do prázdnoty, tím méně budeme lpět na reálných objektech. Klam a nevědomost je možno z naší mysli vymýtit. Každá osoba má potenciál vědění, který může rozvíjet, a tak vybřednout z pasti nevědomosti. Osvobození je možné. Osvobození je v textech charakterizováno čtyřmi znaky: skutečný zánik negativního kontinua opravdový mír, stav naprostého duševního klidu, očištění mysli od všech nečistot naprostá spokojenost v nejvyšším slova smyslu definitivní opuštění neosvícené existence (dalajlama, 2002) 39

40 Pravda o cestě Dostáváme se do bodu, kdy nahlédneme otázku, kterak dojít k osvobození, tedy kudy vede cesta. Opravdovou cestu lze chápat jako přímé intuitivní chápání prázdnoty. K tomuto se lze dostat skrze meditaci, jedinec musí mít dostatečný meditativní základ, aby byl schopen intuitivního pochopení prázdnoty. Na cestě máme několik bodů: cesta shromažďování fáze intelektového hledání, bez kterého nelze prázdnotu chápat. Prahem této cesty je okamžik, kdy si jedinec uvědomuje svou potřebu získat svobodu. Tento bod je úplným začátkem buddhistické cesty. cesta spojení či přípravy - bod, kdy jedinec získává intuitivní prožitek či poznatek cesta vidění - bod, kdy člověk získává přímý intuitivní vhled Na samotnou cestu je potřeba se dobře připravit. Mezi tři nejdůležitější počáteční praktiky patří: cvičení morální koncentrace a meditace moudrost neboli vhled Cesta je prohlubování znalosti o prázdnotě. Nastupujeme ji se soustředěnou myslí a pronikavým vhledem, jen tak můžeme být úspěšní. Na začátku je potřeba si osvojit šamathu, jež musí obsahovat bdělost mysli a duševní soustředěnost. Šamatha praktikujícímu umožní cirkulaci energie a soustředění. Dalším důležitým bodem na cestě k osvobození je soucit, jenž je základem buddhistické cesty. Je potřeba pociťovat empatii ke všem bytostem, nečinit rozdíly mezi přítelem a nepřítelem. Praktikující dharmy musí ustoupit od svého egocentrismu a vcítit se do druhých lidí, které považuje za sobě rovné. 40

41 Základní body pro každého začínajícího buddhistu jsou následující: plně pochopit čtyři vznešené pravdy trpělivost buddhistická cesta může trvat miliony let, ovšem stojí za to, neboť tak svůj život učiníte smysluplným. Čím více budeme spěchat, tím horší výsledky získáme. Když chceme opravdu praktikovat buddhismus (či jakékoliv jiné náboženství) musí se stát pevnou součástí našeho života. Je nutno pocítit skutečné hodnoty vybrané cesty. Důsledné osvojení učení vám dá vnitřní sílu, která vám pomůže řešit obtíže. Dá vám vnitřní jistotu ve stáří, v nemoci a především tehdy, když nadejde finální okamžik vašeho života. Smrt je konec konců součástí života; není na ní nic zvláštního. Ať už po smrti následuje další život nebo ne, je určitě lepší mít v mysli klid a mír. (dalajlama, 2002, s. 124) Toho můžeme dosáhnout pouze vlastním snažením, nikdo nám tuto sílu nedá, jen my sami. Proto Buddha prohlásil, že člověk si musí být svým vlastním učitelem. (dalajlama, 2002, s. 125) 41

42 4. SPIRITUALITA A SPORT - DISKUSE Spojení mezi sportem a spiritualitou se může zdát na první pohled těžko viditelné. Nevidíme známky spirituality na fotbalovém zápase, kde se 22 lidí honí sem a tam po hřišti a kde na ně dalších lidí křičí a gestikuluje. Ovšem toto spojení existuje, byť je na první pohled skryté, spiritualita je se sportem úzce spojena. A nejlepší sportovci spirituálně žijí, byť tento svůj přístup tímto slovem neoznačují. A nejen vrcholoví sportovci. Sport může spirituálně obohacovat každého, kdo se do něj ponoří. Mnozí lidé mohou ve sportu nalézt smysl života, může jim zaplnit prázdné místo v duši a postupně je rozvíjet v mnoha ohledech, a tedy i v ohledu spirituálním. (Taylor, 2002; Lawrence, 2005) Miller tvrdí, že spiritualita každého jedince sestává ze tří stupňů napojení: k sobě samému (vnitřní síla), ke vztahům (jednota s ostatními) a k vyšší moci či cíli, smyslu. (Miller, 2008) A právě tento vyšší cíl může pro mnohé představovat sport, může lidem pomáhat se rozvíjet, zdokonalovat, posouvat, stát se silnějšími duševně i fyzicky. Smyslem života je vývoj a vše, co nám pomáhá růst, rozvíjet se, je žádoucí a správné (Wattles, 1910). Sport se může stát formou spontánního spirituálního tréninku (Taylor, 2002). Vstupujeme do klíčové části práce. Na tomto místě vyjdeme z poznatků získaných a zaznamenaných v předchozích kapitolách a vztáhneme otázku spirituality ke sportu. V této kapitole přichází prostor pro aplikaci našich vlastních myšlenek, zkušeností, dedukcí. Budeme nadále vycházet z poznatků východní filosofie, především buddhismu. Vedle toho využijeme dvě knihy Mariána Jelínka, hokejového trenéra, který dlouhá léta spolupracoval s Jaromírem Jágrem a dalšími známými sportovci. Jedná se o poznatky člověka, jenž se celý život pohybuje ve vrcholovém sportu a zároveň je hluboce zaujat otázkou spirituality a psychologie. Stal se odborníkem ve smyslu formálního vzdělání, získal titul PhDr. a pracuje na získání titulu Ph.D., zároveň je specialistou díky svým životním zkušenostem, člověkem v těchto otázkách po všech stránkách povolaným, na jehož názory a myšlenky je třeba brát zřetel. Jako třetí pramen nám pro úvod do problematiky bude sloužit pojednání Miloše Bednáře Člověk na biodromu : cesta životem z pohledu (nejen) kinantropologie, kde se autor mimo jiné 42

43 věnuje přímo otázce sportu a spirituality. Čtvrtým a neméně zásadním zdrojem budou knihy Dana Millmana, který se ve své práci taktéž velmi intenzivně zabývá otázkami spirituality a sportu a tyto dvě oblasti propojuje. Dále budeme pracovat s knihou Tajemství od Rhondy Byron. Částečně sáhneme po Erichu Frommovi a Eugenu Herrigelovi. Vše doplníme o poznatky dalších zahraničních autorů, jež budeme čerpat z online cizojazyčných zdrojů. Vzhledem k povaze zkoumané oblasti a nedostatku relevantních výzkumů se dozajista nebude od tohoto okamžiku jednat o dokonale vědecky podloženou práci. Část závěrů bude učiněna na základě naší zkušenosti, našich osobních zamyšlení. Domníváme se však, že přínos práce bude spočívat třeba v novém pohledu na danou problematiku, či ve způsobu prezentace našeho pohledu. Jinými slovy přínos naší práce vidíme v její originálnosti, ve snaze uchopit problematiku nově. Na základě našich postřehů, či způsobu jejich zvnějšnění, může nastat zájem dalších badatelů, kteří mohou učinit vědecké studie na zcela jiné a profesionální úrovni a dojít k podloženým závěrům, pokud se to kdy někomu v této oblasti zkoumání podaří. Nebo jen přimějeme případné čtenáře k zamyšlení, k novému pohledu na věc. Můžeme někomu otevřít nové obzory, dát novou naději, zprostředkovat nové možnosti a příležitosti, které pro něj doposud byly skryty. I toto považujeme za případné přínosy této práce, i v tomto může spočívat její význam. 43

44 4.1. Homo spiritualis Název podkapitoly jsme převzali z knihy Bednáře (2009), neboť bude sloužit jako dobrý úvod k naší závěrečné stěžejní kapitole. Bednář pojednává o spojitosti spirituality a sportu. Na toto téma není běžně dostupné příliš mnoho odborné literatury, což se projevilo i při výběru zdrojů pro tuto práci. Průnik těchto dvou oblastí nalézáme pouze u Bednáře (2009), Jelínka (2003, 2006), Millmana (1999, 2006, 2008), částečně u Anny Hogenové (1997). Zbytek spojitostí jsme vyvodili vlastním bádáním, resp. četbou odborné literatury a aplikací našich vlastních zkušeností. Doufáme, že v tomto bodě bude naše práce přínosná. Lze v současné době hovořit o spiritualizaci sportu? Do jisté míry tomu tak bylo např. ve starověkých Athénách, kde ideálem doby bylo dosáhnout kalokagathie běžně chápané jako harmonie těla i duše, přesněji ale šlo o harmonizaci estetické a etické dimenze člověka. Přes jistý úpadek a pesimismus je možno říci, že ano, o spiritualizaci sportu lze v současné době hovořit a naopak se o ní hovoří postupně stále více. Bednář (2009) se ve své práci zaměřil na olympijské heslo: Citius. Altius. Fortius., které se v české kultuře ustálilo v překladu Rychleji. Výše. Silněji. Tento překlad jednoznačně svádí k příklonu k čistě fyzickému pojetí sportu. Ovšem překlad může být i značně odlišný, pakliže na heslo pohlédneme v rovině hledání osobní dokonalosti. Podívejme se tedy na jednotlivá slova a jejich další varianty překladu a výkladu: citius rychlost myšlenky, schopnost řešit pohotově a efektivně nové úkoly altus (základní tvar ke komparativu altius) směřuje jak vzhůru, tak dolů. Tedy můžeme jej chápat jako vzestup v duchovním slova smyslu a naopak hlubší pohroužení se do otázek života fortius síla a odvaha ducha, statečnost Na základě tohoto výkladu by pak překlad mohl znít: Bystřeji. Vznešeněji. Statečněji. Interpretace tohoto nového hesla pak může být: Usiluj o dokonale sofistikovanou rychlost tělesnou i bystrost myšlenkovou s připraveností řešit obratem vzniklé problémy života Tvého i Druhého; transcenduj celou svou bytostí přes hranice možného 44

45 za horizonty dotud dosaženého, co nejvýše za vznešenými cíli a co nejhlouběji k pochopení pramenů i širších souvislostí; napři statečně celou svou energii i sílu k prosazování olympijských ideálů ve všech sférách života. (Bednář, 2009, s. 167) 45

46 4.2. V zajetí vědy a logiky 20. století bylo stoletím nesmírného technického pokroku, stoletím vědy. Posun, který v tomto ohledu lidé učinili, byl nesmírný. Technologie se rozvíjely ohromující rychlostí a stále rozvíjí. Věda a technika pronikají a citelně zasahují do každé sféry lidského života. Bohužel i do sféry osobní, sféry emocí a pocitů. Na základě vědeckého pokroku si lidé začali myslet, že prostřednictvím vědy je možno vše vysvětlit. Lidská duše a síla psychiky byly potlačeny, zkoumaly se pouze uchopitelné a změřitelné veličiny. Jen tyto byly považovány za opravdové a pravdivé. Síla lidské mysli byla podceňována, neboť ji není možno objektivně změřit. Hrajte si tady na svém písečku a jinam raději nechoďte. Jsme ohraničeni smysly, kvalitou buněčného těla - a tam si tedy máme hrát. (Jelínek, Kuchař, 2006, s. 33) Takto popisuje naši logiku Jelínek v knize Poznej sám sebe. Ukazuje ji, vedle našeho fyzického těla, jako jistý filtr, který k nám nepustí síly stojící mimo západoevropskou běžnou realitu. Síly, které v sobě nedokážeme probudit a nedokážeme je přijmout, kvůli naší nesmlouvavé logice. Fenomén podceňování síly lidské mysli a adorace vědy se přirozeně objevily i v přístupu ke sportu. Zkoumalo se, jak nejlépe sportovce fyzicky připravit. Vymýšlely se nejrůznější pomůcky, přístroje, taktiky, které všechny směřovaly k jedinému cíli - zlepšit fyzickou výkonnost sportovců. Teprve v poslední době se vědecké zkoumání obrací zpět k duši. Jak je možné, že sportovci, kteří zdaleka nejsou nejlépe připraveni ani geneticky vybaveni, mohou vyhrát ten který závod a nechat v poli poražených lépe vybavené a připravené borce? A proč naopak vynikající, nadějný atlet na důležitých závodech naprosto pohoří, nepředvede ani půlku ze svého standardního výkonu? Právě v tomto okamžiku vstupuje do hry psychika, síla mysli, odhodlání, strach, rozhodnost, touha (Kabošová, Jelínek, 2003). Wattles tvrdí, že žijeme pro tři věci: pro tělo, mysl a duši. Žádná z těchto složek není více či méně důležitá a žádná nesmí být zanedbána, chceme-li žít naplněný a spokojený život. (Wattles, 1910) Žádná ze složek nesmí být zanedbána, chceme-li podat jakýkoliv výkon, ať už hovoříme o poli sportovním či jakémkoliv jiném. Tedy chceme-li se rozvíjet, musíme vedle těla trénovat i mysl a ducha. 46

47 Ačkoliv je i v současné době mnoho skeptiků, kteří sílu mysli podceňují či neuznávají, my se domníváme a považujeme vnitřní duchovní sílu za zcela zásadní pro každý sportovní výkon. Považujeme ji za zásadní pro jakýkoliv výkon či úkon v životě lidském, ovšem vzhledem k zaměření této práce na sport, vztáhneme své komentáře především na sportovní aktivity. Jelínek (2006) ve svých pracích sílu mysli považuje za zcela zásadní, určující pro sportovní výkon. My s jeho názorem zcela souhlasíme. Slovy Millmana: Ctižádostiví odborníci na sport se soustřeďují na tělesný rozvoj, kdežto ctižádostiví mistři kladou stejný důraz na rozvoj těla, mysli a emocí, aby dosáhli rovnováhy. (Millman, 2006, s. 14) Millman v tomto spojení používá velmi výstižně slova mistr. Chápeme toto vyjádření tak, když se chceme stát skutečnými mistry, tedy být vynikající a to nejen pomíjivě, nýbrž celostně, trvale, musíme se stát jedinečnými po všech stránkách. Nestačí tedy jen pracovat na rozvoji své tělesné schránky, nýbrž stejnou měrou, ne-li více, na rozvoji stránky duševní. Jak je možné, že v závodech na vrcholných soutěžích často vidíme na předních pozicích závodníky, kteří by teoreticky měli být s ohledem na svůj biologický věk již dávno za zenitem své sportovní výkonnosti? Teoreticky by o dvacet let mladším sportovcům neměli stačit. Hnacím motorem těchto jedinců je právě síla mysli. Na rozdíl od mladých mají obrovské zkušenosti, vytříbenější pohled na věc, schopnost ovládat své emoce, předvídat vývoj, reagovat na změny na základě hlubokého porozumění a poznání věci a své schopnosti vhledu a čerpání z věcí minulých. Síla ducha v tom okamžiku dalece předčí sílu těla a zdánlivě nemožné se stává skutkem. Věkově zcela neodpovídající jedinec se prosazuje v rychlostních a tvrdých sportech. Za všechny můžeme vyjmenovat kupříkladu tenistku Navrátilovou, kajakářku Hilgertovou či hokejistu Fjodorova. 47

48 Obrázek 7. Š. Hilgertová Obrázek 8. M. Navrátilová 48

49 Obrázek 9. Fjodorov Tito a mnozí další sportovci byli či jsou úspěšní ve svých sportech i po překročení věku čtyřiceti let a více. Přitom oficiální údaje říkají, že například žena ve čtyřiceti letech má 80% síly, kterou měla ve dvaceti. Jak by tedy bylo možné, že když jí pětina síly chybí, může soupeřit s mladšími? Odpověď je nasnadě, sílu těla nahrazuje síla ducha, která se následně do těla promítá a je schopná jej posunout do zcela jiných úrovní. Duševně a fyzicky správně fungující jedinec se stává skutečným mistrem. Někteří sportovci popisují stavy, do kterých se dostávají během vrcholných sportovních výkonů, při důležitých momentech, kdy se vše zpomalí, ztichne a oni jsou schopni podat výkony takřka nadlidské, stihnout nemožné. Cítí sílu, schopnosti, které za normálních okolností nemají. Dostávají se jakoby mimo zónu reality (Taylor, 2002). I tak daleko se lze dostat mistrovským ovládáním těla a ducha a především absolutním ponořením se do prožitku sportu. Považujeme člověka za bytost schopnou nesmírných výkonů založených převážně na duševní či duchovní síle. Domníváme se, že člověk je bytostí, která za svůj osud zcela ručí, má za něj plnou odpovědnost a to díky jeho ovlivnitelnosti skrze své myšlenky, přání, víry (nikoliv ve smyslu náboženském, nýbrž v širším slova smyslu, víru jako takovou, včetně víry v sebe a svůj cíl), činy. Z tohoto důvodu se nejsme schopni ztotožnit s alibismem některých náboženství, neboť v rámci zkreslených interpretací jejich učení je z jedince často odňata odpovědnost za vlastní činy. Nemůžeme souhlasit s nutností věřit v jakousi vyšší mocnost, neboť toto dělá z člověka 49