Domácí vzdělávání zrakově postiženého dítěte

Transkript

1 Vyšší odborná škola a Střední zdravotnická škola Mills, s.r.o. Domácí vzdělávání zrakově postiženého dítěte Sociální práce Vedoucí práce: Mgr. Jitka Havlíčková Vypracovala: Marie Lencová Čelákovice 2010

2 Čestné prohlášení Prohlašuji, že jsem absolventskou práci vypracovala samostatně a všechny použité písemné i jiné informační zdroje jsem řádně ocitovala. Jsem si vědoma, že doslovné kopírování cizích textů v rozsahu větším než je krátká doslovná citace je hrubým porušením autorských práv ve smyslu zákona 121/2000 Sb., je v přímém rozporu s interním předpisem školy a je důvodem pro nepřipuštění absolventské práce k obhajobě. Čelákovice, Marie Lencová

3 Poděkování Děkuji Mgr. Jitce Havlíčkové za vedení práce. Děkuji za ochotu a za pomoc při řešení obsahové stránky i při práci na formální úpravě textu. Děkuji za trpělivost, kterou se mnou měla.

4 Obsah Obsah...4 Úvod Hlavní cíl Dílčí cíle Teoretická část Domácí vzdělávání Historie domácí výuky Novodobá historie v ČR DV ve světě Současná situace v ČR První stupeň Druhý stupeň Nejčastější námitky proti DV Americký výzkum srovnání žáků v ZŠ a v DV Vady zraku Děti s těžkou oční vadou Děti nevidomé Možnosti vzdělávání zrakově postiženého dítěte Integrace do běžných škol Speciální školy nebo třídy Internátní školy Domácí vzdělávání Praktická část Osobní anamnéza Patrika První stupeň Předškolní věk První stupeň Povinnosti rodiče Druhý stupeň Povinnosti rodiče Základní školy zařazené do PODV na druhém stupni Diskuse...45 Závěr...46 Резюме...47 Bibliografie...49 Přílohy

5 Úvod Téma mé práce je domácí vzdělávání zrakově postiženého dítěte. Pro výběr tohoto tématu jsem měla tři hlavní důvody: 1. mám zrakově postiženého syna 2. sama syna již osmým rokem vzdělávám 3. informovanost veřejnosti o domácím vzdělávání je velmi malá, informovanost o vzdělávání zrakově postiženého dítěte minimální. Z výše uvedeného vyplývá, že se budu zabývat jedním konkrétním případem a budu se snažit podat co nejvíce informací jak o domácím vzdělávání, tak hlavně o vzdělávání zrakově postiženého dítěte. K tomuto tématu existuje jen minimum odborné literatury. Budu proto vycházet zejména z vlastních zkušeností. Přestože se o domácím vzdělávání v posledních letech v médiích objeví sem tam zmínka, velmi málo rodičů má alespoň minimální povědomí o podmínkách tohoto typu vzdělávání. Angličanovi, který je zvyklý dát dítě do internátní školy, přijde zvláštní, že české děti jsou celý rok doma a do školy jen dochází. Stejně zvláštní přijde většině českých rodičů učit dítě doma a neposílat ho do školy (k čemu by pak byly školy?). Jako ve všem, i tady záleží na úhlu pohledu, na tradicích a zvyklostech, na tom, jaký má člověk hodnotový žebříček. Tím nechci v žádném případě odsuzovat rodiče za to, že své děti posílají do školy a neučí je doma. Já sama mám deset dětí a jen jedno je v domácím vyučování. Jen si myslím, že domácí škola je pro některé děti ta nejvhodnější alternativa. Zejména u dětí s vážnějším hendikepem, kombinovaným postižením, psychickými problémy. Pokud jde o děti se zrakovým postižením, je jejich vzdělávání problematické. Nastávají dvě základní situace: 5

6 1. rodina bydlí ve velkém městě, kde je možné najít speciální školu, nebo školu základní, která vyjde potřebám dítěte vstříc a pak není co řešit. 2. rodina bydlí na malém městě či vesnici, kde je jen jedna škola. V případě, že škola není ochotná spolupracovat, je vzdělávání postiženého dítěte velkým problémem. Myslím si, že domácí škola dává velkou šancí dosáhnout základního vzdělání i dětem s vážnějším hendikepem. Ve Speciálním pedagogickém centru pro slabozraké a nevidomé v Českých Budějovicích je evidováno 130 dětí. Jen jedno se však učí doma. Velkou výhodu vidím v tom, že mé závěry nebudou jen teoretické, ale budou vycházet z dlouholeté praxe. 6

7 1 Hlavní cíl Hlavním cílem mé práce je nabídnout rodičům zrakově postižených dětí novou alternativu vzdělávání a podat k ní co nejvíce informací. 1.1 Dílčí cíle zpracovat teoretické podklady pro domácí vzdělávání zmapovat historii a současnou situaci v domácím vzdělávání uvést teoretické základy optopedie v praktické části zpracovat osobní anamnézu Patrika informovat o vlastních zkušenostech 7

8 2 Teoretická část 2.1 Domácí vzdělávání Dá se říci, že vzdělávání dítěte bylo od počátku lidské civilizace uskutečňováno v rodině. Již od pravěku děti uplatňovaly v životě to, co se naučily od rodičů. V té době to byly dovednosti spíše praktické, které měly zajistit přežití rodu. O vzdělávání, tak jak ho chápeme dnes, se dá mluvit až od doby vzniku prvních vědních oborů. Tehdy vyvstala potřeba nové poznatky uchovat pro další pokolení. To vedlo ke vzniku písma Historie domácí výuky Číst, psát a počítat ale uměl jen velmi omezený okruh lidí. Většinou vládci a představitelé církve. V období středověku byly v Evropě téměř výhradně školy církevní, které vzdělávaly výlučně chlapce z velmi zámožných rodin. Většina populace byla stále odkázána na to, co se naučila v rodině. Zrušení nevolnictví a rozvoj průmyslu a obchodu sebou přinesl i požadavek na alespoň minimální vzdělanost. Znalost čtení, psaní a počítání se stala nutností již pro střední třídu společnosti a později i pro ostatní populaci. V 17. století žil i velký propagátor školské výchovy J. A. Komenský (k jehož odkazu se dnes hlásí nejedna školská instituce), který byl zastáncem a propagátorem vzdělávání i těch nejchudších vrstev obyvatelstva. Velký zlom nastal za vlády Marie Terezie. Ta zestátnila církevní školy a uzákonila povinnou školní docházku. Trvalo desítky let, než opravdu většina dětí prošla školní výchovou. Za vlády Josefa II. chodilo v Čechách do školy pouze 59 % dětí školou povinných [ 2]. V této době chodily do státních škol většinou děti z chudých rodin. Děti bohatších rodičů docházely do škol soukromých a děti z nejbohatších vrstev se učily doma. Kromě rodičů 8

9 v pozdější době zajišťovali výchovu i kvalifikovaní učitelé. V roce 1906 se v Čechách a na Moravě vzdělávalo doma asi 2000 dětí. [ dv.sweb.cz, 1]. Konec domácího vzdělávání (dále jen DV) u nás přišel s nástupem komunismu. Od roku 1948 byly všechny děti povinny projít základní školou, která byla státem zřizována i kontrolována.[ 2 ] V celé historii až do roku 1948 vždy existovala skupina dětí, která byla vyučována doma. Většinou se jednalo o děti velmi bohatých rodičů. Proč rodiče, kteří si to mohli finančně dovolit, raději vyučovali svoje děti doma a neposílali je do soukromých, neřkuli veřejných škol? Odpověď je více než zřejmá. Záleželo jim na vzdělání jejich dětí, chtěli ovlivnit jeho kvalitu, rozsah i strukturu. A tak se za velkých problémů dnes vracíme k tomu, co zde již stovky let úspěšně fungovalo Novodobá historie v ČR Na základě práce Společnosti přátel domácí školy a jejich tlaku na Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy (dále jen MŠMT) bylo od povoleno v Bratrské škole v Praze 7 pokusné ověřování domácího vzdělávání (dále jen PODV). Počet dětí byl však omezen a zdaleka nestačil pro všechny zájemce, proto do PODV přistoupila ještě Církevní základní škola J. A. Komenského v Liberci. V prvním roce bylo do PODV zařazeno 31 dětí z 23 rodin v Praze a 29 dětí v Liberci. Ve školním roce 1999/2000 se do experimentu zapojila také Základní škola v Ostravě Vyškovicích. V podmínkách stanovených MŠMT byly zmíněné školy určeny jako kmenové školy žáka. Experiment se týkal pouze 1. stupně základní školy. Za jeho průběh byl odpovědný ředitel školy. Ředitelé kmenových škol byli povinni na konci každého školního roku předat na MŠMT písemnou zprávu. Tyto zprávy byly postoupeny Výzkumnému ústavu pedagogickému se žádostí o posouzení. MŠMT však na začátku PODV neurčilo žádné konkrétní cíle tohoto způsobu výuky. Spolupráce obou institucí nakonec vedla ke zpřísnění podmínek pro 9

10 domácí vzdělávání (dále jen DV). V této době vznikla první velká mediální kampaň, která se DV zabývala. Nakonec byly přísnější podmínky pro DV uplatněny jen v ZŠ Letohradská, která v té době získala povolení pro DV a přijímala nové žáky. U stávajících žáků nebylo požadováno splnění přísnějších podmínek. Celá situace vyústila v roce 2002 v založení Asociace domácího vzdělávání, která sdružuje všechny osoby se zájmem o DV rodiče, přátele DV, zástupce škol. Tato organizace také zastupuje rodiče doma vzdělávaných dětí při jednání s MŠMT. V lednu 2005 vstoupil v platnost zákon 561/2004 Sb. tzv. Nový školský zákon. S koncem školního roku tedy skončil experiment Pokusné ověřování domácího vzdělávání. DV byste však v zákoně marně hledali. Zákon stále trvá na termínu povinná školní docházka, ale pod 40 je termín jiný způsob plnění povinné školní docházky. Od probíhá stejný proces uzákonění možnosti DV na druhém stupni. Opět se začíná POVD. Počet dětí zapojených do PODV Školní rok Celkový počet dětí v DV 1998/ / / / / / / Tabulka 1: Počet dětí zapojených do PODV [VÚP, 2004] DV ve světě USA V současné době je v USA DV běžným typem vzdělávání. Ve všech státech 10

11 USA je legální, liší se však způsob legislativního ošetření tohoto způsobu vzdělávání. Následující mapka rozděluje jednotlivé státy do tří oblastí podle legislativního rámce pro DV: Vysoká míra regulace stát vyžaduje od rodičů např. pedagogické vzdělání, návštěvy státních úředníků v rodinách Střední míra regulace stát požaduje zasílat osvědčení, výsledky testů a odborné hodnocení pokroku ve studiu Nízká míra regulace - stát nepožaduje po rodičích žádný kontakt se státním orgánem Ilustrace 1: Míra regulace DV v USA [KOLÁŘ, 2000] Státní regulace DV v USA: 35 států upravilo DV zvláštním zákonným předpisem 41 států nepožaduje na rodičích žádnou speciální kvalifikaci, 7 států vyžaduje po rodičích vysokoškolské vzdělání, 2 státy vyžadují absolvování zvláštního testu ve 4 státech jsou domácí školy samostatným subjektem, kterým uděluje souhlas příslušný školský úřad ve 12 státech existují domácí školy se statutem soukromé nebo církevní školy 28 států vyžaduje povinné absolvování standardních testů nebo hodnocení 11

12 v 6 státech rozhodl Nejvyšší soud, že ustanovení o povinné školní docházce je protiústavní. Systém DV ve Spojených státech nejvíce rozvinutý na světě. Dosavadní průběh a výsledky svědčí o kvalitě tohoto systému [KOLÁŘ, 2000] Evropa Legislativní rámec upravující domácí vzdělávání je v evropských zemích velmi odlišný. V zásadě se dá rozdělit do několika stupňů, podle výše podpory: státy, kde je domácí vzdělávání povoleno a podporováno (Belgie, Dánsko, Irsko, Francie, Itálie, Lucembursko, Norsko, Portugalsko, velká část Švýcarska, Velká Británie) státy, kde je domácí vzdělávání povoleno (Rakousko) státy, kde se domácí vzdělávání podle zákona obecně nepovoluje, ale existují výjimky udělované jednotlivým případům (Španělsko, Řecko, dva kantony ve Švýcarsku, Nizozemí) státy, kde není domácí vzdělávání povoleno (Německo) Velká Británie Nový Zákon o vzdělávání z roku 1996 vymezuje odpovědnost rodičů za vzdělávání jejich dětí. Rodiče, kteří chtějí své dítě vzdělávat doma toto rozhodnutí oznámí škole a příslušnému školskému úřadu. Ten určí úředníka, který má za povinnost dohlížet na úroveň vzdělávání dítěte, ale také rodičům pomáhat. Francie Rodiče musí nejpozději 2 týdny před začátkem školního roku informovat příslušný úřad v místě bydliště o svém záměru vyučovat dítě doma. Z obavy před narůstajícím vlivem sekt byl v roce 1999 vydán vládní dekret, který určuje, jakých vědomostí musí dítě dosáhnout. 12

13 Lucembursko V Lucembursku je DV legální již od roku Zákon ukládá rodičům nebo poručníkům dětí, které spadají do povinného vzdělávání, povinnost informovat příslušný úřad o svém úmyslu vzdělávat dítě doma nejpozději jeden měsíc před začátkem školního roku. Stejnou povinnost však zákon ukládá rodičům i v případě, že chtějí, aby jejich děti navštěvovaly soukromou školu. Rakousko Rodiče musí žádat o povolení okresní školský úřad. Ten má pravomoc jejich žádost zamítnout. Možná i z tohoto důvodu je dodnes v Rakousku domácí vzdělávání výjimečným případem. Německo Německo je jedinou evropskou zemí, kde není DV možné. Povinná školní docházka je závazná pro všechny děti od věku 10 let a trvá minimálně 9 let. Rodiče, kteří odmítnou posílat své děti do školy se vystavují právnímu postihu ze strany státu. I tak existují případy, kdy děti do školy nedochází. Jedná se většinou o děti přistěhovalců. Němečtí občané, kteří chtějí své dítě učit sami, volí často přestěhování do jiné země evropské unie. Dánsko Naprosto opačná situace než v Německu, je v Dánsku. Není tu uzákoněna povinná školní docházka, ale vyučovací povinnost, která může být realizována kdekoliv a kýmkoliv. Platí jen jediná podmínka: úroveň vzdělání musí být srovnatelná se vzděláním, které poskytuje škola. [KOLÁŘ, 2000] 2.2 Současná situace v ČR V současné době je situace jiná na prvním stupni a jiná na druhém stupni. Obecně lze říci, že Česká republika patří mezi země, kde je sice DV povolené, ale nikoliv podporované. Moc se o něm nemluví, a když, tak většinou záporně, viz kauza Kuřim. Státní školy trpí fóbií z úbytku žáků a tak, i když je možné 13

14 požádat o DV na kterékoliv škole, jen málo kde uspějete. Výjimkou jsou snad jen školy, které byly zařazeny do PODV a mají tudíž s tímto typem výuky již zkušenosti První stupeň Od školního roku 2005/6 je možné požádat kteroukoliv školu o povolení DV. Rozhodnutí o povolení náleží pouze řediteli školy. Má to však háček podmínky jsou tak nešťastně formulované, že jen málokterý ředitel je ochoten vzít na sebe riziko a DV povolit. Zákon 561/2004 Sb v 41 uvádí: O povolení individuálního vzdělávání rozhoduje ředitel školy, kam byl žák přijat k plnění povinné školní docházky, na základě písemné žádosti zákonného zástupce žáka. Žádost musí obsahovat: jméno a příjmení, rodné číslo a místo trvalého pobytu žáka uvedení období, ročníku, příp. pololetí, kdy má být žák individuálně vzděláván důvody pro individuální vzdělávání žáka popis prostorového a materiálně technického zabezpečení vzdělávání a podmínek ochrany zdraví individuálně vzdělávaného žáka doklady osvědčující splnění vzdělání osoby, která bude žáka individuálně vzdělávat seznam učebnic a učebních textů, které budou ve výuce užívány, pokud nejde o učebnice uvedené v 27 odst.1 další skutečnosti, které mají vliv na průběh vzdělávání žáka vyjádření školského poradenského zařízení Ředitel školy individuální vzdělávání povolí, pokud: jsou dány závažné důvody pro individuální vzdělávání 14

15 jsou zajištěny dostatečné podmínky, zejména materiální a ochrany zdraví žáka osoba, která bude žáka vzdělávat, získala alespoň střední vzdělání s maturitní zkouškou jsou zajištěny vhodné učebnice a učební texty Na konci každého pololetí musí žák ve škole vykonat zkoušky z příslušného učiva. Povolení k individuálnímu vzdělávání může zrušit opět ředitel školy, a to tehdy, jestliže: nejsou zajištěny dostatečné podmínky ke vzdělávání, zejména materiální, personální a ochrany zdraví žáka zákonný zástupce neplní podmínky stanovené zákonem žák na konci druhého pololetí příslušného školního roku neprospěl nelze-li žáka hodnotit způsobem uvedeným v zákoně na žádost zákonného zástupce [ČR. ZÁKON 561/2004, 2008] Z podmínek je jasné, že povolení závisí na vstřícnosti ředitele školy a na jeho ochotě riskovat. Pokud bude nekompromisně trvat na splnění všech podmínek, i těch které nejsou jasně vymezené, jako např. materiální podmínky či ochrana zdraví, nemůže do DV zařadit jediného žáka. Přesto počet dětí v DV pomalu roste. Většina dětí v DV však po absolvování 1. stupně končí v ZŠ Druhý stupeň Situace na druhém stupni je odlišná. DV na druhém stupni je opět pouze v režimu pokusného ověřování a to pouze na pěti vybraných školách od do Počet žáků je oproti prvnímu stupni minimální a pohybuje se v řádu desítek. DV na druhém stupni je mnohem náročnější nejen pro dítě, ale i pro rodiče. Vyžaduje od rodičů časově náročnější přípravu. Pro první stupeň stačí rodičům 15

16 základní vědomosti. Číst, psát a počítat umí každý, ale kdo z rodičů si bez přípravy a okamžitě vzpomene třeba na větný rozbor, chemický vzorec nějaké kyseliny nebo výpočet fyzikálních veličin? Také nároky jednotlivých vyučujících jsou velmi rozdílné a rodič se jim musí přizpůsobit. Svou roli zde určitě hraje i ponorková nemoc mezi dítětem a rodičem a nástup puberty u dítěte. Přestože dětí v DV na druhém stupni není mnoho, myslím, že by tato možnost měla zůstat zachována. Byla by velká škody, kdyby DV na druhém stupni skončilo s koncem pokusného ověřování, protože vždy budou děti, pro které není jiná možnost vzdělávání. Nemyslím si, že se školy musí bát masového odlivu žáků (nestalo se tak ani na prvním stupni) Nejčastější námitky proti DV Nedostatečná socializace dítěte Nejčastějším argumentem odpůrců DV je nedostatečná socializace dítěte. Ale málokdo z nich si uvědomuje, že k socializaci dětí dochází ve funkčních rodinách a základní vztahové nastavení získává dítě do 6-ti let věku. Socializace probíhá hlavně ve vícegeneračním prostředí. Ve škole je dítě pouze mezi svými vrstevníky a to není pro rozvoj správných sociálních návyků dostačující. Rodiče, kteří učí v DV, hovoří o tom, že jejich děti často navazují více sociálních vztahů s lidmi různých věkových kategorií, jsou ve svých názorech jistější, sebevědomější a dokážou si své názory také obhájit. Lépe také zvládají stresové situace. Nebude to náhodou tím, že děti vzdělávané doma mají větší možnosti rozvinout svůj potenciál, více času vnitřně dozrát a být připraven na společnost? [Plaňanský, 2003] Nedostatečné vztahy z vrstevníky Častou námitkou je i problematické pozdější začlenění do školního kolektivu. Každé dítě, dříve nebo později, na tento problém narazí. Je pravdou, že 16

17 začlenění např. do 4. ročníku je mnohem těžší než do 1. třídy. Při nástupu do školy se jen málo dětí zná. Vzniká nový kolektiv a nové vztahy, které se postupem času vyvíjejí. Vstoupit do těchto vztahů po 3 5 letech není snadné, ale podobnou zkušeností prochází všechny děti, které v průběhu školní docházky třeba jen změní bydliště. Navíc dojde v této situaci k přehodnocení vzájemných vztahů i mezi všemi ostatními dětmi. Zásluhou toho zaniknou vztahy nefunkční, neperspektivní, udržované dosud jen na základě zvyku a jakéhosi stereotypu a dojde k vytvoření nových, dynamických vazeb. Dítě, které bylo v DV třeba jen 2 3 roky je mnohem zralejší a jistější ve svých postojích a nemá takový problém při začlenění do kolektivu vrstevníků, jako třeba dítě plaché a nejisté, jehož rodiče se rozhodnou přestěhovat. Navíc většina dětí v DV navštěvuje různé kroužky, lidové školy umění, domy dětí a mládeže, sportovní oddíly V těchto kolektivech jsou vztahy mnohem volnější a ne tolik napjaté jako ve škole. Tyto vztahy nejsou tolik poznamenány vzájemnou soutěživostí, snahou vyniknout, touhou zaujmout co nejlepší postavení v hierarchii skupiny. Dítě má tedy kontakt s vrstevníky za mnohem příznivějších podmínek. Také ne každý vliv školního kolektivu je pozitivní. Dítě je uchráněno výsměchu spolužáků, když špatně odpoví nebo něco neví. Nemusí se bát zeptat na cokoliv. Nehrozí mu šikana ani fyzická ani psychická, což je jev, který se v posledních letech na našich školách rozmáhá. Rodič není učitel Je sice pravda, že jen málo rodičů, kteří učí své dítě doma, má pedagogické vzdělání. Na druhou stranu, kdo zná dítě lépe než jeho rodič? Ne jeden rodič zná dohadování s učitelem o to, co dítě umí a co ne, že některá známka byla nespravedlivá, že tuhle látku dítě zná, ale při zkoušení začne zmatkovat 17

18 a najednou nic neví, že se mu děti ve třídě posmívají a ono se bojí mluvit, aby zase nesklidilo posměch Doma je dost času na to, látku důkladně probrat, vysvětlit, eventuálně se k ní po čase vrátit. Postupovat tempem, které dítěti vyhovuje. I tyto děti musí projít přezkoušením, ale rodič je u zkoušky přítomen a tak odpadá pozdější dohadování s vyučujícím a vzájemné dokazování, co dítě umí a co nezvládlo. Pokud si uvědomíme, že rodič při DV nestojí před třídou a neřeší didaktické zásady, potom nepotřebuje pedagogické vzdělání.[flégr,2003, s.4]. A jen tak mimochodem, většina dětí, které nastupují do první třídy už umí některá písmenka a čísla, mnohé se dokáží podepsat, znají základní matematické operace a většinou je od 0 do 10 i zvládají. Všechny děti bez výjimky mají základní hygienické návyky a sociální dovednosti. A já se ptám: Kdopak je to tak hezky naučil? Že by ti pedagogičtí amatéři, za které jsou rodiče pokládáni, nebyli zas až tak neschopní? Americký výzkum srovnání žáků v ZŠ a v DV Všechny výše uvedené námitky vyvrací i výzkum, který provedl Dr. Brian Ray (ředitel National Home Education Research Institute) se svým týmem v letech Shromáždil informace od 5042 dětí vzdělávajících se doma v 1657 rodinách: děti vzdělávající se doma vynikají při státem normovaných standardních zkouškách tyto děti předčí své vrstevníky ze státních škol o % ve všech předmětech positivní výsledky testů vzrůstají i s počtem let, kdy je dítě vzděláváno doma. studie prokázala nezávislost úrovně vzdělávání dětí doma na výši vzdělání rodičů či na pedagogickém vzdělání rodičů studie prokázala, že rodinný příjem není ukazatelem pro studijní výsledky 18

19 při výzkumu socializace těchto dětí (tedy začleňování do společnosti) se ukázalo, že doma vzdělávaní žáci přicházejí do kontaktu s lidmi všech věkových kategorií a všech typů společenských prostředí bylo zjištěno, že žáci vzdělávaní doma tráví podstatně méně času sledováním televize než žáci státních škol [KOLÁŘ, 2000] 2.3 Vady zraku Zrak nám zprostředkovává až 90 % informací o okolním prostředí. Umožňuje orientaci, rozpoznávání barev, velikosti, hloubky, vzdálenosti, směru, pohybu Zrak má rozhodující vliv na utváření správných představ, rozvoj paměti, pozornosti, myšlení, řeči i sféry emocionálně volní. Poškození zraku omezuje, deformuje nebo zcela vylučuje tento zdroj informací [KEBLOVÁ, 1998]. Zrakový orgán je složen ze tří částí: 1. receptor (zevní oko) 2. dráha spojující oko s centrem oční nerv 3. zrakové centrum v mozku V každé z těchto částí může dojít k poškození (oční choroba, vada, úraz) s typickými následky pro vidění. Viděním rozumíme schopnost zrakově vnímat, rozlišovat a představovat si prostředí. Při očním vyšetření se zkoumá zraková ostrost. Dalším zkoumaným parametrem je velikost zorného pole. Toto pole může být v důsledku zrakové vady zúženo, omezeno, nebo v něm může docházet k lokálním výpadkům tzv. Skotomům. Definice zrakového postižení pouze podle ostrosti vidění a rozsahu zorného pole není vždy úplně dostačující. Pro objektivnější diagnostiku se musí pečlivě zkoumat další zrakové funkce, jako například: kontrastní citlivost (světloplachost, šeroslepost) schopnost rozlišovat barvy (barvoslepost) 19

20 vnímání hloubky schopnost lokalizovat předměty fixovat předměty sledovat je Podle výsledků oftalmologického vyšetření je možno zrakově postiženého člověka zařadit do některé z 5 kategorií zrakového postižení: 1. střední slabozrakost 2. silná slabozrakost 3. těžce slabý zrak 4. praktická nevidomost 5. úplná nevidomost Zrakově postižení (někdy též ZP) nebo správněji osoby se zrakovým postižením jsou lidé s různými druhy a stupni snížených zrakových schopností. Skupinu těžce zrakově postižených můžeme dále dělit na nevidomé a slabozraké. Někdy se ještě užívá ne právě šťastný termín osoba se zbytky zraku, kterým se označuje člověk s viděním v rozsahu těžké slabozrakosti až praktické slepoty. Pozor každý resort (školství, zdravotnictví, sociální věci) má trochu odlišné dělení zrakově postižených a svoji zaužívanou terminologii Děti s těžkou oční vadou Je důležité kdy k vadě zraku došlo a jaký byl vývoj onemocnění. Děti, které se z oční vadou již narodí, nemají takovou představu o okolním světě, ale zase si jsou v tom, co zvládají jistější. Nikdy dobře neviděly a tak jsou na tento stav lépe adaptovány. Nemají takové problémy při progresi onemocnění. Při včasném záchytu a zájmu rodičů se dá v raném věku podpořit dítě v rozvoji ostatních smyslů a oční vadu tím alespoň z části kompenzovat. Důležitou roli potom hraje rozvoj sluchu. Je třeba, aby se dítě naučilo rozeznávat zdroje 20

21 hluku, určovat směr, rozlišovat jednotlivé zvuky v pozadí [PATOČKOVÁ TRČÁLOVÁ, TRHLÍK, 2004]. Zde velmi dobře fungují Střediska rané péče. Pomáhají nejen dítěti, ale i rodičům. Radí, jak s dítětem dále pracovat, co rozvíjet, jak dítě správně motivovat. Na tato střediska navazují Speciální pedagogická centra, která se starají o děti od předškolního věku. Situaci slabozrakých lze zlepšit speciálními vzdělávacími a rehabilitačními podmínkami. Jde především o optimální podmínky vylučující zrakovou únavu. K nim patří: používání optických prostředků korekce (např. brýle, speciální lupy, zvětšení obrazu nebo textu) intenzivnější osvětlení pracovního místa přizpůsobení pracovních pomůcek racionální režim využívání zraku a jeho výcvik (reedukace) Některé slabozraké děti jsou velmi omezeny v pohybu a sportovních aktivitách, protože hrozí další poškození nebo úplná ztráta zraku. Při jakémkoliv prudkém pohybu či nárazu, a to nejen do hlavy, může dojít k odchlípení sítnice. Ta do několika málo hodin, nedostatkem prokrvení a tím i výživy, odumírá. Dochází pak k výpadkům v zorném poli. Uvedené charakteristiky platí do jisté míry i pro osoby s vadami binokulárního vidění. Zpravidla se jedná o snížení zrakových schopností jednoho oka. Má to za následek nedostatky v hloubkovém vidění a v omezení zorného pole. Jedná se převážně o vady poměrně dobře kompenzovatelné Děti nevidomé U nevidomých je důležité, kdy ke ztrátě zraku došlo a jaká byla kvalita vidění před tím. Podle toho, zda má nevidomé dítě nějaké zrakové představy nebo ne, se pak liší práce s takovým dítětem. U dětí, které se jako nevidomé narodily, dochází k senzorické deprivaci. Dominance sluchového a hmatového vnímaní 21

22 se pak odráží ve zvláštnostech slovní zásoby. Na rozdíl od slabozrakých dětí jsou nevidomí vedeni ke sportu a fyzické aktivitě. Učí se pomocí kompenzačních pomůcek samostatnému pohybu a samoobsluze. Při vzdělávání se používají speciální pomůcky. Při čtení a psaní je to Braillovo písmo, diktafony, počítače s hlasovým výstupem [KEBLOVÁ, 1998] 2.4 Možnosti vzdělávání zrakově postiženého dítěte Ještě před nedávnem existovaly pouze dvě možnosti vzdělávání pro zrakově postižené dítě. Pokud rodina nebydlela ve velkém městě, pak to byl výběr ze špatné a ještě horší možnosti. Ta lepší možnost byly a jsou speciální školy (Praha, Brno) nebo třídy (většinou v krajských městech). Tyto školy nebo třídy jsou samozřejmě výborné. To, co je na nich špatné, je jejich dostupnost. Pro rodinu to většinou znamenalo buď se přestěhovat, nebo vozit dítě denně desítky kilometrů do školy. Pokud nebylo ani jedno možné, nastala ta horší možnost internátní škola. Stejně jako u speciálních škol : škola sama o sobě je dobrá, špatné je odloučení od rodiny. V současné době se nabízí další dvě možnosti integrace do běžných škol a DV. Stejně jako ty předchozí, každá má výhody a nevýhody. Záleží na mnoha faktorech, které musí vzít rodiče v úvahu. Škola a osobnost učitele mají velký vliv na formování dítěte, na jeho sebehodnocení a duševní zdraví. [VYMĚTAL, 2004] Proto by rodiče měli velmi pečlivě vybírat nejen typ vzdělávání, ale i konkrétní školu a tam, kde je to možné, i konkrétního vyučujícího Integrace do běžných škol Tento způsob vzdělávání je pro rodinu jako celek nejméně zatěžující, ale pro dítě samotné velmi náročný. Rodina nemusí měnit bydliště, nemusí dítě denně vozit mnoho kilometrů do speciální školy, rodiče nemusí měnit či úplně opustit své zaměstnání. 22

23 Než rodiče požádají o integraci do běžné třídy, měli by školu velmi dobře poznat. Měli by se seznámit s vyučujícími (a to se všemi, nejen s tím, ke kterému bude jejich dítě chodit). K tomuto účelu jsou vhodnější školy s menším počtem žáků, kde je spíše rodinné prostředí, není takový pohyb a hluk, kde je pro dítě snazší orientace v prostoru. Dále je nutné se domluvit s vyučujícím, jak si on představuje spolupráci. Vzdělávání zrakově postiženého dítěte má svá specifika a jen málo který pedagog má odborné vzdělání pro tuto práci. Proto je velmi důležité podrobně vysvětlit omezení, která sebou zrakové postižení nese, zda vyučující zvládne práci s dítětem sám, nebo bude potřebovat osobního či pedagogického asistenta. Také jaké kompenzační pomůcky bude dítě pro svou školní práci potřebovat. Záleží na vyučujícím, jak dokáže kolektiv třídy na příchod postiženého dítěte připravit. O integraci rozhoduje ředitel školy. Čtyři znaky kvalitní školy: 1. jasná filozofie školy (propracovanost cílů v programu školy ) 2. kvalitní systém řízení školy (otevřenost ve vztahu k rodičům ) 3. kvalitní učitelský sbor (vstřícnost k dětem ) 4. převažující progresivní didaktická koncepce výuky (pozitivní klima ve třídě ) [PRŮCHA, 2001] I při snaze všech zúčastněných se může stát, že integraci nezvládne dítě. Zvláště pro děti, které nechodily do předškolního zařízení a byly do té doby jen v rodině, je tento přechod velmi stresující. Děti, které jsou trvale nuceny se přizpůsobovat, jsou vyčerpané a frustrované, a buď začnou zlobit, nebo se vzdají [SHEEDYOVÁ-KURCINKOVÁ, 1998, s. 267]. Jedním z nejvíce traumatizujících zážitků pro dítě na počátku školní docházky je, když zklame očekávání rodičů. Pokud je dítě dlouhodobě frustrováno svými neúspěchy a chronicky se mu nedostává bezpodmínečného pozitivního přijetí, dochází k narušení jeho osobnostního vývoje. [POKORNÁ, 2001, s. 24] 23

24 2.4.2 Speciální školy nebo třídy Pokud má rodina štěstí a bydlí v rozumné vzdálenosti od speciální školy nebo alespoň běžné školy se speciální třídou, má vyhráno. Tato zařízení disponují vším potřebným pro vzdělávání zrakově postiženého dítěte. Počínaje odborně vzdělaným personálem a kompenzačními pomůckami konče. Speciální třída v běžné škole se mi jeví jako optimální. Má odborné učitele, má vybavení kompenzačními pomůckami a na rozdíl od speciální školy se zde mísí postižené děti se zdravými. Kontakt je natolik omezený, aby nedocházelo k nějakým problémům, ale natolik přirozený a častý, aby si zdravé děti uvědomovaly přítomnost postižených. Aby se je naučily tolerovat a aby pomoct těmto lidem braly jako běžnou a samozřejmou součást života. Tato zařízení mají jedinou nevýhodu a tou je jejich dostupnost, či spíše nedostupnost, pro část obyvatelstva, protože jsou většinou jen v krajských městech Internátní školy Tento způsob vzdělávání se mi zdá velmi nešťastný. Možná je to i tím, že internátní školy jako takové, nemají u nás žádnou tradici a jen malá část populace se s nimi seznámí. Mají jedinou výhodu kromě vzdělání naučí dítě i samoobsluze a tím, na rozdíl od ostatních typů škol, velké samostatnosti. Od je součástí učebních osnov na těchto školách i předmět prostorová orientace a samostatný pohyb zrakově postižených [WIENER, 1998]. Ovšem cena, kterou za to dítě i rodina musí zaplatit, se mi zdá nepřiměřenou. Zrakově postižené dítě, a teď mluvím o těžkých vadách, je daleko více fixované na rodinu, než dítě zdravé. Nástup do internátní školy je pro něj velikým psychickým traumatem. Myslím si, že získané dovednosti ani trochu nevyváží zpřetrhání rodinných vazeb a ztrátu zázemí pro dítě ve velmi raném věku. 24

25 2.4.4 Domácí vzdělávání V případě, že není v místě bydliště speciální škola nebo běžná základní škola, která by byla ochotná nebo vhodná pro integraci zrakově postiženého dítěte, zůstávají pouze dvě možnosti internátní škola nebo domácí vzdělávání. Z těchto dvou možností se mi jako lepší jeví DV (já osobně bych mu dala přednost před všemi ostatními možnostmi). Samozřejmě i tento způsob vzdělávání má své odpůrce, viz kapitola Nezanedbatelná je i otázka financí. Toto vzdělávání předpokládá, že jeden z rodičů opustí své zaměstnání a bude se cele věnovat jen dítěti (zvláště na druhém stupni základní školy). Z toho vyplývá, že tento způsob vzdělávání je výhodný pro dítě, ale pro rodinu jako celek znamená jistá omezení a finanční náročnost. Výhody pro dítě jsou nesporné kdo zná dítě lépe než rodič? Rodič ví, jaké tempo výuky dítěti vyhovuje, může přizpůsobit styl výuky, délku vyučovací hodiny i četnost přestávek potřebám dítěte. Nemusí dodržovat rozvrh hodin. Když není dítě ve své kůži, zařadí méně náročné předměty, když dítě něco zaujme, můžou pokračovat ve výuce déle. Je možné daleko více využívat nestandardní metody, jiné knihy než jen schválené učebnice, daleko více propojovat jednotlivé předměty Tím, že dítě není rušeno ostatními spolužáky a rodič v roli učitele se plně věnuje jen jemu, je dítě schopno se daleko více naučit v daleko kratším čase, je tudíž více času na opakování a upevnění získaných vědomostí. Jak vyplývá z amerického výzkumu, viz. kapitola 2.2.3, tyto děti dosahují daleko lepších výsledků ve všech směrech. Nezanedbatelná je i psychická pohoda dítěte, které získá daleko pevnější pocit stabilního rodinného zázemí. Tyto děti jsou daleko odvážnější, sebevědomější, psychicky odolnější. 25

26 3 Praktická část V praktické části se pokusím popsat své osobní zkušenosti s DV zrakově postiženého dítěte. Dnes je Patrikovi 16 let a je v 7. třídě. Celou školní docházku absolvoval v režimu DV. Pro zpřesnění důležitosti DV pro Patrika uvádím jeho osobní anamnézu. 3.1 Osobní anamnéza Patrika Těhotenství Třetí těhotenství, matka nebyla v době těhotenství pod lékařským dohledem, užívala drogy, nejspíše nechtěné těhotenství, ostatní informace neznámé. Porod Třetí porod, spontánní, nekojen náhradní výživa z důvodu laktační netolerance. Neuropsychický vývoj sezení poprvé 14 měsíců opožděný vývoj lezení 20 měsíců chůze 36 měsíců řeč první slova ve 3 letech, první věty v 5 letech pomočování do 5 let pleny, do 6 let noční pomočování jídlo mixovaná strava do 4 let, dodnes má problémy s tuhou stravou (maso) lateralita pravá orientace od dětství Zlozvyky okusování nehtů dodnes, i kůže na prstech zlozvyky související s mentálním a zdravotním postižením kývavé pohyby typické pro nevidomé, dodržování rituálů 26

27 Spánek usíná těžce a pozdě, budí se pozdě, spí dobře, bez buzení a nočních můr Prodělané nemoci běžné dětské onemocnění (zarděnky, neštovice, příušnice) alergie nemá žádné úrazy v důsledku fyzického týraní biologickou matkou měl cysty na ledvinách a slinivce, které se v průběhu 3 let postupně vstřebaly, podezření na metabolickou poruchu, (nebyla vrozená, nejspíš vyvoláno fyzickým zanedbáváním) opožděné kostní zrání (zhruba polovina věku biologického), Aspergerův syndrom (mírná forma autismu), podezření na genetickou poruchu růstu (neprokázalo se) psychiatrická medikace na zlepšení výživy mozku, na utlumení agresivity (od 7 10 let) Změny během života v půl roce převezen do nemocnice na JIP v kritickém stavu, po 3 měsících předán do KÚ 18 měsících do NRP spolu s vlastním bratrem (v rodině je dalších 8 sourozenců) ve 4 letech první brýle, začal poznávat svět kolem sebe v 11 letech úmrtí dědy, nedokázal pochopit co se stalo ve 14 letech úmrtí babiččiny přítelkyně s kterou trávil každé léto těžká reakce, pláč 3 dny, dodnes nesmířen s její smrtí Školní docházka MŠ od 7 do 8,5 let problémy s adaptací, školka neakceptovala zrakovou vadu a nedokázala s ním pracovat, byl vyčleněn z kolektivu, nenavazoval vztahy, začal být agresivní z toho vyplynula nutnost mít osobního asistenta, pod dohledem asistentky začal navazovat vztahy s dětmi, přestal být agresivní. 27

28 Do první třídy nastoupil v 8,5 letech po 2 odkladech a návrhu na nevzdělavatelnost (PPP). Než došlo k uznání nevzdělavatelnosti byl zařazen do programu DV v pokusném ověřování v ZŠ Letohradská, kde je vzděláván podle osnov ZŠ. První ročník z důvodu zdravotního stavu byl rozdělen na 2 roky (dle vyhlášky MŠMT). Nyní (v 16 letech) navštěvuje 7. třídu PODV. Je osvobozen od výuky cizích jazyků a ostatní učivo má redukováno o 30 % dle vyhlášky MŠMT. Do páté třídy měl slovní hodnocení, nyní přezkoušení od učitelů v ZŠ. Zvládá docházku na známky 2-3. Vztahy s vrstevníky navazuje těžko, spíš s mladšími dětmi nebo dospělými. V kontaktu s vrstevníky je v kroužku výtvarné výchovy v Základní umělecké škole a v kroužku keramiky v Domě dětí a mládeže není agresivní, funguje bez asistenta. Osobnost dítěte (povaha, zájmy, kamarádi) povaha upovídaný, vyžaduje pozornost a dohled z důvodu zrakové vady, hravý, rád objevuje nové věci, vyžaduje klid zájmy lego, výtvarná činnost jakéhokoli charakteru, keramika, počítač, stavění domečků kamarádi vzhledem k oční vadě špatně rozlišuje jednotlivce, všichni jsou kamarádi a má k nim kladný vztah, ale nerozlišuje kdo je kdo. Vzhledem k velikosti rodiny (dalších 9 sourozenců ve věku 12 27) není nikdy sám Nynější onemocnění, problémy progresivní oční vada, v současnosti 29 dioptrií. Za poslední rok výrazné zhoršení oční vady, má pouze zbytku zraku. Musí používat speciální pomůcky na čtení, učení i chůzi mezi lidmi (signalizační slepecká hůl pro lidi se zbytky zraku) mentální retardace středně těžká emoční labilita 28

29 ortopedické problémy se zády a z toho plynoucí problémy s dýcháním, držením těla, nutná soustavná a dlouhodobá rehabilitace porucha pozornosti poruchy autistického spektra (Aspergerův syndrom) 3.2 První stupeň Předškolní věk Patrik chodil (od 7 do 8,5 let) do MŠ. Musel mít osobní asistentku. Bez ní byl v kolektivu agresivní. Byli jsme u zápisu do ZŠ dvakrát. O odkladu školní docházky bylo rozhodnuto nejen vzhledem k oční vadě a mentálnímu postižení, ale právě i pro velkou agresivitu v kolektivu vrstevníku. To byl i hlavní důvod pro návrh PPP zbavit Patrika vzdělavatelnosti. Pokoušeli jsme se Patrika zařadit do PODV, ale všechny školy nás odmítly. Prý potřebují mít co nejlepší výsledky, vzhledem k tomu, že jsou v pokusném ověřování. Přijímaly pouze nadprůměrně nadané děti. V červenci 2002 jsme se dozvěděli z MŠMT, že bylo povoleno DV na další škole. Vzhledem k tomu, že má začít již od září 2002 mají zatím málo žáků. Šli jsme do školy s velkou obavou. Už jsme byli smířeni s tím, že Patrik bude uznán za nevzdělavatelného a budeme se učit sami. Neměl by sice doklad o vzdělání, ale něco by se naučil. Paní ředitelka nás ale překvapila. Když jsem ji vyjmenovala všechny Patrikovi diagnozy, řekla, že v tom nevidí žádný problém. Naopak ji to zaujalo. Právě pro takové děti je prý domácí vzdělávání optimální. Dnes zastávám stejný názor, i když v té době pro mě bylo DV jen východiskem z nouze. 29

30 3.2.2 První stupeň Tak byl Patrik zapsán v ZŠ Letohradská 1, Praha 7. Když jsem to nahlásila v PPP, moc mi to rozmlouvali. Nejsou prý s tímto způsobem vzdělávání žádné zkušenosti. Navíc Patrik, aby se něco naučil, potřebuje velmi odborné vedení, a to mu já, jako matka, přece nemohu poskytnout. Mohu mu jen uškodit. Nemám se o nic pokoušet sama a mám to přenechat odborníkům. Ovšem jakým, když ho do žádné školy nechtěli přijmout, to už mi neporadili. Od září 2002 jsme se začali učit doma. První rok byl velmi těžký jak pro mě, tak pro Patrika. Do té doby to byl maminčin mazánek. Neměl žádné povinnosti, a už vůbec mu ty povinnosti nezadávala jeho maminečka. Problémy však začaly již před začátkem školního roku. Čekalo nás několik důležitých úkolů: a) Schůzka s psychologem a speciálním pedagogem ve Speciálním pedagogickém centru pro slabozraké a nevidomé v Českých Budějovicích (dále jen SPC). Od nich jsem potřebovala poradit, jak Patrika učit, jaké pomůcky potřebuje vzhledem k oční vadě a jaké postupy při výuce vzhledem k intelektu, jaké učebnice, jaké prostředí, jak dlouhé udělat hodiny a jak velkou zátěž vůbec snese, Množství otázek, které se najednou vynořily, bylo nekonečně. Jeden problém se vyřešil, ale vyvolal několik dalších. Musím říci, že všechny pracovnice v SPC byly velmi ochotné, přestože stejně jako já, neměly s DV žádné zkušenosti (dodnes je Patrik jediným dítětem v DV). Domluvily mi návštěvu ve speciální třídě pro slabozraké v ZŠ v Českých Budějovicích. Získala jsem tam mnoho dobrých rad co se týče způsobu výuky, vhodných učebnic a jiných pomůcek. Mám pocit, že celé dva měsíce do začátku školního roku jsem jen sháněla pomůcky, učebnice a hlavně informace. b) Informace, informace a zase informace Neustále jsem něco hledala na internetu, někam telefonovala, něco zařizovala. Mám pocit, že ty instituce, které by vám měly poradit, jsou placeny za to, že před vámi dokáží co nejvíce věcí utajit. Nebylo výjimkou, že jsem po týdnu 30

31 telefonování a brouzdání po internetu skončila tam, kde jsem začala a složitě přesvědčovala dotyčnou paní, že opravdu má pravomoc mi požadovanou informaci sdělit, že zákon takový postup povoluje, velice často dokonce nařizuje. Ve vší skromnosti musím říci, že dodnes jsou moje vědomosti, co se týče DV a vzdělávání postiženého dítěte, větší než leckteré ministerské úřednice. c) Učebnice Ty jsou velkým problémem. Speciální učebnice pro slabozraké byly naposled vydány v době hluboké totality (kolem r. 1985). Dětí, které je potřebují, není zase tolik, aby se někomu vyplatilo je tisknout. Ve speciální třídě v Českých Budějovicích se učili ze starých učebnic a opatrovali je jako oko v hlavě. Jednu nebo dvě učebnice mi půjčili v SPC, něco se mi povedlo úplně náhodou koupit u pouličního prodejce, který rozprodával staré zásoby z nějakého zaniklého nakladatelství. Ostatní předměty jsem vyučovala podle běžných učebnic nebo populárně-naučných knih. Měla jsem štěstí, že naše paní učitelka tolerovala cokoliv jen trochu rozumného. Přesto jsem obešla asi 5 distributorů učebnic, než mě jeden z nich nechal nakouknout do skladu a vybrat si to, co by Patrikovi nejlépe vyhovovalo. Nakupovala jsem u něj učebnice až do pátého ročníku. Dokonce v nějakém velkoskladu narazil na staré neprodané učebnice pro slabozraké a přivezl nám je (všechny jsme pak dali do SPC, třeba někomu pomohou). Většina běžných učebnic je pro zrakově postižené dítě nepoužitelná z těchto důvodů: jsou psány patkovým písmem, které je pro zrakově postižené špatně čitelné zkresluje tvar písmene jsou velice nepřehledné, mají nahuštěné písmo a obrázky dítě se potom v textu špatně orientuje v pracovních sešitech je velmi malý prostor pro doplnění úzké a krátké linky, které se špatně vypisují i zdravým dětem většina pracovních sešitů má formát A4 na horní polovinu stránky slabozraký nedohlédne a musí sešit zlomit přes hranu lavice 31

32 Pro první ročník jsem měla tři sady učebnic a zkoušela jsem, co Patrikovi bude nejvíce vyhovovat. d) Sešity Stejný problém byl se sešity a s psaním jako takovým. Trvalo téměř půl roku, než jsem našla distributora speciálních sešitů pro slabozraké. Tisknou mnoho druhů sešitů i bloků, s různou barvou linek každé dítě lépe vnímá jinou barvu (černou, zelenou, červenou, modrou), s různou šířkou linek čím dále od sebe jsou linky, tím je čára silnější. Mají jenom jednu vadu formát A4. Po několika měsících se mi povedlo školu přesvědčit, aby povolila Patrikovi používat volné linkované listy. Těm ohnutí přes hranu lavice tolik nevadí. Dnes používáme zásadně čisté (nelinkované) volné papíry formátu A4 na šířku. e) Psací potřeby Když jsme vyřešili otázku na co psát, vyvstala další a to čím psát. Běžná tužka, i pro uvolňovací cviky v první třídě je naprosto nevhodná. Její stopa je tenká a na papíře špatně viditelná. Plnicí pero pouštělo inkoust, jak na něj Patrik tlačil ve snaze udělat silnější, a pro něj lépe čitelnou, čáru. Pero typu Tornádo má také slabou stopu. Silnější stopu má fix, ale ten se zase propíjí na druhou stranu papíru (často ne jen na ní, ale i na další listy). Pak jsem objevila rýsovací pero. Je velmi podobné Tornádu. Dá se koupit s různou šířkou stopy. Patrikovi nejlépe vyhovuje 0,8 mm. Jeho náplní je tuž je černá a tudíž kontrastní s bílým papírem, ale hlavně se nepropíjí. Tímto perem dodnes nejen píšeme, ale i rýsujeme. f) Pracovní plocha a pracovní místo Pracovní místo je zásadní pro pohodu dítěte. Musí mít dostatečné přirozené osvětlení, ale nesmí tam svítit přímé slunce, aby neoslňovalo; musí mít možnost dodatečného umělého dosvícení. Nesmí tam být moc teplo ani zima, aby se dítě mohlo dobře soustředit, aby nemělo pocit nepohody. Nesmí tam být nic, co by odvádělo dítě od práce zajímavý výhled, pohyb členů domácnosti, hluk z okolí 32

33 S učením jsme začali u psacího stolu, který se stěhoval postupně po celém bytě. Nakonec jsme zakotvili v pokoji, který má okno na východ, takže je dostatečné světlý, ale slunce tam většinu dne přímo nesvítí. Nejlépe nám vyhovovalo sezení proti sobě. Já jsem dobře viděla, co Patrik dělá, ale přitom jsem mu nezacláněla ani nepřekážela. Po prvním roce jsme pořídili školní lavici se sklopnou deskou. Patrik si tak může nastavit pracovní plochu jak potřebuje. Vyzkoušeli jsme i několik světel pro dosvícení. Nejlépe se osvědčila lampička s vysouvacím ramenem, takže se dá nastavit, aby svítila na přesně ohraničené místo a přitom Patrika neoslňovala. g) Speciální pomůcky V době nástupu do školy měl Patrik naměřeno 15 dioptrií, v brýlích měl skla s 12 dioptriemi. Pro práci s běžnými učebnicemi mu již jen lupa nestačila. Dostal jako pomůcku televizní lupu. Moc se na ní těšil, ale nakonec jsme byli oba zklamaní (dnes vím, že to, co dostal Patrik v první třídě, je vhodné tak pro středoškoláka). Nedalo se pod ní číst z formátu A4, což byla většina pracovních sešitů lupa má totiž krátké rameno. Nedalo se pod ní psát když dal lupu před televizi, tak byla obrazovka tak daleko, že stejně neviděl co píše; když dal lupu vedle televize, musel sedět celý zkroucený a špatně se mu psalo. Prostě to byla v té době naprosto nevhodná pomůcka, která nám nijak nepomohla, jen nám zkomplikovala život. Patrik se nenaučil ani dobře psát, ani dobře číst. Naopak monokulární dalekohled byl velmi užitečný. Patrik si mohl prohlédnou věci, které do té doby neviděl. Velmi ho ocenil např. při návštěvě ZOO. Poprvé v životě si mohl prohlédnou lva, slona či tučňáka. Také mu pomáhal při orientaci v prostoru. Dokázal si s jeho pomocí najít záchytný bod a podle něj se pak orientovat. Velkým přínosem byla i signalizační hůl pro slabozraké. Po krátkém zácviku si na ní rychle zvykl a poprvé v životě našel odvahu se mě pustit a jít sám (ovšem jen do té doby, než ho jeden bezohledný pán téměř porazil, pak chvíli trvalo, než to znovu zkusil). 33

34 Máme i velkou sbírku lup. Patrik si dokáže pro zadanou práci sám vybrat nejvhodnější typ řádkovou, polokruhovou, čtverhrannou s integrovaným světlem. Do speciálních pomůcek lze zařadit i školní lavici se sklopnou pracovní deskou. Pro každý druh práce si může velmi jednoduše nastavit sklon desky, tak aby se mu dobře pracovalo a aby na práci dobře viděl. Lavice byla jedinou pomůckou, kterou se podařilo obstarat i škole. Všechny ostatní pomůcky jsme využívali doma, ve škole se musel bez nich Patrik obejít. Tohle všechno a ještě tisíc jiných věcí jsem řešila nejen ty dva měsíce do začátku školního roku, ale ještě mnoho měsíců potom (myslím, že v určité míře dodnes). Kromě technického zázemí byl problém i s výukou samotnou. Zvyknout si na pravidelný režim (nutný vzhledem k psychickým problémům), odhadnout délku vyučování a potřebnou délku přestávky (aby byla tak dlouhá, že si Patrik dostatečně odpočine, ale ne zase moc, protože pak už se mu nechce pracovat), kdy je pracovní deska dostatečně osvětlená a kdy je potřeba dosvítit (aby neměl zbytečně unavené oči), kdy je jeho únava opravdová a kdy ji jen předstírá, aby se vyhnul nepříjemné povinnosti. První rok školní výuky byl velkým testem našich vzájemných vztahů. Učila jsem ho vlastně jen to, aby si uvědomil, že existují povinnosti, kterým se nevyhne a že jsou situace, kdy nejsem maminka ale paní učitelka, kterou musí poslouchat. Nevím, jak to je u jiných postižení, ale pro děti se zrakovou vadou existuje možnost rozdělit první ročník do dvou let (o tom málokdo ví). Musí se ovšem žádat na MŠMT. Paní ředitelka byla tak ochotná, že toto vyřídila sama. Zrovna tak je možnost, na základě doporučení SPC zredukovat učební plán o 30 %. I to nám moc pomohlo. Dítě v DV totiž nemůže propadnout a opakovat ročník. V případě, že z nějakého předmětu neprospěje, musí ukončit DV a nastoupit do školy. Využila jsem obou možností, tedy rozložení prvního ročníku do dvou let 34

35 i redukce učiva. Mimochodem, k povinnostem rodiče patří na prvním stupni i vypracování učebního plánu. V prvním roce jsme museli jezdit do Prahy každý měsíc na povinné konzultace. Bylo to velmi náročné, ale mě to pomáhalo. Patrik při nich nedokázal ze začátku vůbec pracovat. Bylo to pro něj neznámé a tím nebezpečné prostředí. Paní učitelku vůbec nerespektoval, nechtěl pracovat. Musím přiznat, že paní Mgr. Janečková prokázala neskutečnou trpělivost. Na konci roku ji Patrik již zařadil mezi své přátele, velmi ochotně vypracovával zadané úkoly a na každou konzultaci se těšil. Ve škole se cítil lépe, i když hluk o přestávkách ho stále velmi rušil a dětí se vysloveně bál (ne jednotlivců, ale masy která se valila chodbou). Až ve druhém roce školní docházky jsme začali opravdu pracovat. Ve čtvrtém ročníku jsem narazila na problém s výukou cizího jazyka. Pro Patrika byl problém i jazyk český. Po kontrolním vyšetření v SPC dostal Patrik doporučení na osvobození od cizího jazyka a škola ho akceptovala (což nemusí). Dalším předmětem, od kterého je Patrik osvobozený je tělesná výchova. Zde je to z důvodu oční vady. Při jakémkoliv otřesu totiž hrozí odchlípení sítnice a následná ztráta zbytku zraku Povinnosti rodiče Učebnice Každá škola nabízí k zapůjčení učebnice, podle kterých se jejich děti učí. Rodič má však možnost opatřit si jiné, někde i ty neschválené pro školní výuku. Zde musí prokázat, že jsou pro dítě vhodnější než schválené učebnice. Učební plán Ten jsem většinou dělala tak, že jsem rozdělila obsah učebnice na deset dílů a na každý měsíc napsala jeden díl. Tak jako všude i tady záleží na domluvě. Ta moje tkvěla v tom, že nemohu dopředu vědět, co Patrikovi půjde a co ne. Jak mám potom zredukovat učební plán? Tak byl plán stejný jako u ostatních dětí, 35