Vysoká škola ekonomická v Praze. Fakulta mezinárodních vztahů DIPLOMOVÁ PRÁCE Kateřina Kulhavá

Transkript

1 Vysoká škola ekonomická v Praze Fakulta mezinárodních vztahů DIPLOMOVÁ PRÁCE 2006 Kateřina Kulhavá

2 Vysoká škola ekonomická v Praze Fakulta mezinárodních vtahů Hlavní specializace: Mezinárodní politika a diplomacie Individuální trestní odpovědnost jednotlivce v mezinárodním právu Vypracovala: Kateřina Kulhavá Vedoucí diplomové práce: JUDr. Alois Drhlík 1

3 Prohlášení: Prohlašuji, že diplomovou práci na téma Aktuální pohled na individuální trestní odpovědnost jednotlivce jsem vypracovala samostatně. Použitou literaturu a podkladové materiály uvádím v přiloženém seznamu literatury. V Praze dne 30. května

4 Poděkování Chtěla bych poděkovat panu JUDr. Alois Drhlíkovi za cenné rady, odborné vedení, připomínky a konzultace, jež mi poskytl během zpracování této diplomové práce. 3

5 OBSAH 1 Úvod Subjektivita v mezinárodním právu Postavení jednotlivce v mezinárodním právu Jednotlivec jako objekt mezinárodního práva Jednotlivec jako subjekt mezinárodního práva Trestní odpovědnost jednotlivce První případy trestní odpovědnosti jednotlivce Vývoj individuální trestní odpovědnosti po druhé světové válce Norimberský tribunál Tokijský tribunál - Mezinárodní trestní tribunál pro dálný východ Vývoj v mezidobí Činnost Komise OSN pro mezinárodní právo Současnost Mezinárodní trestní tribunál pro bývalou Jugoslávii Statut Mezinárodního trestního tribunálu pro bývalou Jugoslávii Organizace Tribunálu Bilance činnosti Mezinárodního trestního tribunálu pro bývalou Jugoslávii Mezinárodní trestní tribunál pro Rwandu Statut Mezinárodního trestního tribunálu pro Rwandu Bilance Mezinárodního trestního tribunálu pro Rwandu Zvláštní soud pro Sierra Leone Mezinárodní trestní tribunál pro Kambodžu Mezinárodní trestní soud Pozadí vzniku Soudu Statut Mezinárodního trestního soudu Řízení před Soudem Mezinárodní spolupráce a Shromáždění smluvních stran Aktuální pohled na individuální trestní odpovědnost, nebo-li Srovnání Norimberského tribunálu a Mezinárodního trestního soudu Dosavadní činnost Mezinárodního trestního soudu Rozpory okolo Statutu Mezinárodního trestního soudu Zhodnocení Mezinárodního trestního soudu Závěr Seznam použité literatury a podkladových materiálů

6 1 ÚVOD Od nepaměti vedou lidé proti sobě války, zabíjejí se a páchají všelijaká, téměř nepochopitelná zvěrstva. V tomto ohledu se lidé možná nikdy nezmění. Mění a vyvíjí se ale společenství, ve kterém žijí, a tedy i mezinárodní společenství a s ním mezinárodní právo. Toto právo odráží narůstající komplexnost života a vztahů jeho jednotlivých účastníků. Mění se i hodnoty a cíle společenství. Dříve byly jedinými subjekty mezinárodního práva státy. Státní suverenita bývala nedotknutelná a neochvějná. Oblastí, která tuto suverenitu narušila nejvíce, jsou lidská práva. Co bylo dříve výlučně vnitřní záležitostí jednoho státu je nyní zájmem celého světa. Lidé jsou na mezinárodní úrovni nadáni právy. Každý jedinec má nezadatelná práva, která jsou pod ochranou celého mezinárodního společenství. Taková práva by však byla zbytečná, pokud by neexistovala moc, která by je dokázala vymáhat. Je proto zcela přirozené, že mezinárodní právo dospělo k nadání jednotlivce i povinnostmi na mezinárodní úrovni. Tato změna nastala v posledních šesti desetiletích a nejvíce v posledních dvaceti letech. Vývoj vyvrcholil vznikem Mezinárodního trestního soudu. Jednotlivec je odpovědný za jisté zločiny, ať už se nazývají zločiny podle mezinárodního práva, závažná porušení mezinárodního humanitárního práva či nejzávažnější zločiny, kterými je dotčeno mezinárodní společenství jako celek. Práce Individuální trestní odpovědnost jednotlivce v mezinárodním právu analyzuje změnu individuální trestní odpovědnosti, ke které došlo od druhé světové války až do současnosti. Cílem práce je zhodnocení aktuálního stavu individuální trestní odpovědnosti jednotlivce v mezinárodním právu v porovnání s jejími počátky v 40. letech 20. století. Práce je rozdělena na čtyři kapitoly. První kapitola přibližuje oblast mezinárodního práva, která se týká předmětu zkoumání této práce, tj. individuální trestní odpovědnosti jednotlivce v mezinárodním právu. Stručnou charakteristikou postavení jednotlivce v mezinárodním právu je přiblížena jeho role jako objektu, ale především jako subjektu mezinárodněprávní úpravy. Tím je nastíněn kontext individuální trestní odpovědnosti jednotlivce - jako součást partikulární subjektivity jednotlivce. Důležitou součástí kapitoly o předmětu zkoumání - trestní odpovědnosti jednotlivce - je vysvětlení rozdílu i propojenosti mezinárodního zločinu a zločinu podle mezinárodního práva, a tedy i činnosti a postavení jednotlivce a státu. 5

7 Druhá kapitola zkoumá počátky individuální trestní odpovědnosti jednotlivce. Je zde stručná zmínka o prvních případech individuální trestní odpovědnosti před rokem 1943, za kterou následuje analýza dvou ad hoc trestních tribunálů zřízených po druhé světové válce. Rozborem pozadí vzniku, statutů a výsledků činnosti Norimberského a Tokijského tribunálu je uveden počátek principu individuální trestní odpovědnosti jednotlivce v mezinárodním právu. Třetí kapitola přináší ucelený přehled vývoje mezinárodního práva v období po ukončení činnosti Norimberského a Tokijského tribunálu až do vzniku dalších ad hoc tribunálů v 90. letech 20. století. Vývoj mezinárodního práva trestního tvoří důležitý doplněk k trestní odpovědnosti jednotlivce v mezinárodním právu a proto tato kapitola zmiňuje nejdůležitější mezinárodní úmluvy a návrhy na vznik mezinárodního trestního soudu. Analyzuje jejich přínos k vývoji této oblasti mezinárodního práva, jakož i nezastupitelnou roli rezolucí Organizace spojených národů. Nechybí samozřejmě ani syntetizovaný přehled činnosti Komise OSN pro mezinárodní právo jako nástroje OSN pro vývoj a kodifikaci mezinárodního práva. Závěrečná kapitola této práce je zároveň nejobsáhlejší. Přináší podrobný přehled vývoje individuální trestní odpovědnosti v současnosti. Začíná analýzou Mezinárodního trestního tribunálu pro bývalou Jugoslávii rozborem dějinného kontextu vzniku tribunálu, analýzou jeho statutu a zhodnocením přínosu tribunálu pro vývoj individuální trestní odpovědnosti. Následuje v analogické struktuře podkapitola o Mezinárodním trestním tribunálu pro Rwandu. Ani zde nechybí zhodnocení práce tohoto tribunálu na poli trestní odpovědnosti jednotlivce. Stručněji se věnuje Zvláštnímu soudu pro Sierra Leone a krátce je zmíněn i Mezinárodní trestní tribunál pro Kambodžu. Nejrozsáhlejší a nejvýznamnější je podkapitola o Mezinárodním trestním soudu, která podrobně analyzuje pozadí vzniku Soudu, jeho Statut po stránce materiálního práva, pravidel řízení před Soudem, jakož i předpoklad mezinárodní spolupráce pro úspěšnou činnost Soudu. Dále tato podkapitola analyzuje jeho dosavadní činnost, Soudem vyvolané kontroverze a vztah České republiky a Soudu. Nejdůležitější částí práce je komparace individuální trestní odpovědnosti v jejích počátcích po druhé světové válce a v současnosti. Jedná se o komplexní srovnání principů a práva Norimberského tribunálu a Mezinárodního trestního soudu. 6

8 2 SUBJEKTIVITA V MEZINÁRODNÍM PRÁVU Mezinárodní právo je soubor právních norem, které zajišťují mírovou existenci a plynulý vývoj mezinárodního společenství. 1 Subjektivita v mezinárodním právu (dále jen MP) bývá nejčastěji definovaná jako schopnost entity vstupovat do mezinárodních vztahů a mít mezinárodní práva a povinnosti. 2 Rozhodující kritérium znamenající pro entitu, která je splňuje, subjektivitu v MP jsou tedy práva a povinnosti vyplývající oné entitě přímo z mezinárodního práva. Často se také zdůrazňuje normotvorná způsobilost jako důležitý znak subjektivity v MP. 3 Za základní znaky MP se dnes považuje jeho dynamičnost, tj. že se rozsah oblastí jím upravených stále rozšiřuje. Tato vlastnost souvisí s druhým důležitým znakem MP, kterým je rozšiřující se počet i druhy subjektů, které zavazuje. Tak stále roste komplexnost mezinárodních vztahů. Navíc se smysl obecného pojmu subjekt, ale i subjektivita každého subjektu mění v závislosti na vývoji mezinárodního společenství. Subjektivita v MP je tedy relativní. Rozsah práv a povinností vyplývající pro odlišné subjekty z MP je různý. V zásadě jsou jedinými nositely všech mezinárodních práv a povinností státy. Až do 20. století platily státy dokonce za jediné možné subjekty mezinárodního práva. Státy jsou však oprávněny převádět část těchto práv a povinností na jiné entity, které se tak samy stávají subjekty MP, ale pouze po dobu trvání daného převodu a pouze v rozsahu převedených práv a povinností. Takové subjekty se pak označují jako parciální subjekty MP. 4 Rozsah práv i rozsah právní odpovědnosti na úrovni MP může být u některých subjektů nejasný a kontroverzní. Obvykle se předpokládá, že entitě náleží odpovědnost v rozsahu jejích práv a povinností. Obdobně nejasná a kontroverzní je i normotvorná role různých entit. Je ale důležité si uvědomit, že činnost všech mezinárodních subjektů je 1 MALENOVSKÝ, J. Mezinárodní právo veřejné: obecná část. 2., opr. a dopl. vyd. Brno: Doplněk: Masarykova univerzita, ISBN , s FOX, J. R. Dictionary of international and comparative law. [Dobbs Ferry]: Oceana Publ., ISBN s Jiný pohled na mezinárodní subjektivitu mluví o schopnosti účastnit se dění na mezinárodní úrovni ve spojení s určitou mírou přijetí společenstvím. Míra přijetí mezinárodním společenstvím bude zároveň obrazem jeho potřeby. V tomto ohledu hraje v mezinárodním právu rozhodující úlohu několik právních odvětví, např. lidská práva, právo ozbrojených konfliktů či mezinárodní ekonomické právo. Tato odvětví vytvářejí a odrážejí rostoucí účast a subjektivitu některých entit v MP. SHAW, M. N. International law. 5. vyd. Cambridge: Cambridge University Press, ISBN s SEIDL-HOHENVELDERN, I. Mezinárodní právo veřejné. 1. vyd. Praha : Codex Bohemia, ISBN s s Označení parciální, partikulární či marginální subjekt jsou zaměnitelná. 7

9 relevantní při objasňování pravidel a principů mezinárodního práva. Existuje široká škála entit, které nejsou subjekty na mezinárodní úrovni a přesto přispívají k vývoji systému MP. Existují i různé způsoby nabytí subjektivity. Jednou možností je kombinace smluvních ustanovení a uznání či souhlasu jiného subjektu MP. Další variantou je vznik smlouvy mezi uznaným subjektem MP na jedné straně a soukromou osobou na straně druhé, která podléhá přímo pravidlům MP. Za třetí může entita nabýt subjektivitu přímým nabytím mezinárodních povinností Postavení jednotlivce v mezinárodním právu Na postavení jednotlivce v MP existují různé názory. Většina naukových kapacit se shodne na tom, že jednotlivec v současné době subjektivitu v MP má, i když pouze partikulární. Je pro ně nesporné, že pro jednotlivce (fyzické a právnické osoby) mohou z MP vyplývat práva a povinnosti, popř. že může mít způsobilost k právním úkonům či procesní způsobilost vyplývající z mezinárodních smluv. Naopak, tradiční teoretické koncepce toto odmítají: jednotlivec je nadále pouze objektem, destinářem práv či výhod, popř. i povinností, které mohou z takové úpravy vyplývat. Ztotožňuji se s názorem existence partikulární subjektivity jednotlivce a proto budu v této práci s tímto předpokladem pracovat Jednotlivec jako objekt mezinárodního práva Jak již bylo řečeno, až do 20. století byly za výlučné subjekty MP považovány státy. Všechny ostatní entity, a tedy i jednotlivec, byly objekty MP. V současné době jsou jednotlivci přiznána určitá práva a povinnosti na mezinárodní úrovni, ale stále je považován především za objekt MP. Rozhodujícím znakem jednotlivce v MP je jeho státní občanství, které vyjadřuje užší faktický vztah mezi fyzickou osobou a státem. Z vnitrostátního práva každého státu vyplývají jeho občanům práva a povinnosti - na vnitrostátní úrovni je jednotlivec subjektem práva. Oblasti MP, které se týkají postavení jednotlivce, jsou především právo související se státním občanstvím (nabývání a zánik státního občanství, bezdomovectví, uprchlictví), cizinecké právo, jako právo upravující postavení občanů jednoho státu na území státu druhého (sem spadají důležité instituty diplomatické ochrany, extradice a azylu), právo 5 SHAW, M. N. s

10 mezinárodní ochrany lidských práv na univerzální i regionální úrovni a částečně i právní úprava ke stíhání a trestání jednotlivců za zločiny podle mezinárodního práva. 6 Existují oblasti v MP, kde se zdá, že je subjektem přímo jednotlivec. Při bližším pohledu ale musíme shledat, že se jedná o mediatizaci jednotlivce státem. Mediatizace tedy vylučuje, aby jednotlivec mohl být nositelem práva v oblasti MP. Je mu odpírána způsobilost k právním úkonům. Dokonce i nároky samy nenáleží jemu, ale státu, jehož je příslušníkem. Pokud stát svolí, přebírá za jednotlivce práva a povinnosti a uplatňuje se svým vlastním jménem. Pokud odmítne, je jednotlivec bezmocný. Jednotlivec také nenese následky protiprávního jednání. Postih ve formě války, nucených opatření OSN nebo represálií nese opět celý stát. 7 Jako další stupeň na cestě od postavení jednotlivce jako objektu a jednotlivce jako subjektu MP lze považovat postavení jednotlivce jako destináře výhod a povinností plynoucích z MP. Jedná se o případy, kdy se domovský stát jednotlivce stane stranou mezinárodní úmluvy, která jednotlivce opravňuje či zavazuje, a onen stát je podle dané úmluvy povinen její ustanovení inkorporací či transformací převést na vnitrostátní úroveň. Jednotlivce v takovém případě považujeme pouze za destináře a nikoli za přímý subjekt práva, protože je oprávněn nebo povinen nikoliv na základě MP, ale na základě vnitrostátních norem, jež byly převzaty z MP. Příkladem takové smlouvy je např. Ženevská úmluva o ochraně civilních osob za války (1949) nebo Mezinárodní úmluva o odstranění všech forem rasové diskriminace (1966). Jak ale upozorňuje V. David: Nutno však odlišovat mezinárodní právní pravidla (obecně či regionálně platná) od programových či teleologických prohlášení, jež mají povahu pouhých doporučení (například Všeobecná deklarace lidských práv z r. 1948, přijatá Valným shromážděním OSN, ani nezavázala státy uskutečnit její zásady ve vnitrostátním právu). 8 6 DAVID, V SLADKÝ, P ZBOŘIL, F. Mezinárodní právo veřejné. 2., přeprac. a dopl. vyd. Praha: Linde, ISBN s SEIDL-HOHENVELDERN, I. s DAVID, V. Jednotlivec v mezinárodním právu, zejména se zřetelem na jeho mezinárodní trestní odpovědnost. Mezinárodní a srovnávací právní revue. 2003, roč. 3, č. 7, s ISSN s

11 2.1.2 Jednotlivec jako subjekt mezinárodního práva Případy, kdy můžeme jednotlivce označit za subjekt MP jsou spjaté s oblastmi největšího zájmu mezinárodního společenství, mezi něž bezpochyby patří mezinárodní ochrana lidských práv. Primárně se proto týkají obecně platných pravidel mezinárodního práva kogentního charakteru. 9 Sekundárně se týkají mezinárodního ekonomického práva. Dnes jsou běžně jmenovány tři oblasti mezinárodněprávní subjektivity jednotlivce: 1) subjektivita v oblasti mezinárodní ochrany lidských práv: ochrana lidských práv je jedním z eminentních zájmů mezinárodního společenství. Základní lidská práva (právo na život, svobodu, důstojnost a zdraví) jsou proto chráněna kogentními normami MP. Subjektivita jednotlivce v oblasti lidských práv vyplývá z práva dovolávat se svých práv přímo u mezinárodní instance, tj. bez mediatizace státu. Na univerzální úrovni můžeme jako příklad jmenovat Mezinárodní pakt o občanských a politických právech (1966), který jednotlivci, jehož stát přistoupil k opčnímu protokolu, dává právo přímo se obracet na Výbor pro lidská práva a podat stížnost na stát. 10 Na regionální úrovni je nejznámějším příkladem Evropská úmluva o ochraně lidských práv (1950), podle které si jednotlivec může stěžovat i na vlastní domovský stát u Evropského soudu pro lidská práva. Dále sem patří stanovy některých mezinárodních nebo nadnárodních organizací, které poskytují jednotlivcům přímý přístup k rozhodčím instancím a soudům. 2) jako protiváha práv vyplývajících z kogentních norem je jednotlivec subjektem MP v oblasti mezinárodní trestní odpovědnosti za porušení kogentních norem MP. Opět je to oblast výsostného zájmu mezinárodního společenství, protože se jedná o tak závažné zločiny, jejichž páchání ohrožuje zájmy celého mezinárodního společenství. Jsou to tzv. zločiny podle mezinárodního práva, které musíme rozlišit od mezinárodních zločinů, jež představují mezinárodně protiprávní chování států 13 (viz níže). 3) Třetí a poslední oblast subjektivity jednotlivce se týká mezinárodní ochrany investic. Některé mezinárodní smlouvy o ochraně a podpoře mezinárodních investic umožňují, aby zahraniční investor (fyzická nebo právnická osoba) na základě rozhodčí 9 Tamtéž. s ONDŘEJ, J. Mezinárodní právo veřejné, soukromé, obchodní. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, ISBN s SEIDL-HOHENVELDERN, I. s Jako příklad z minulosti lze uvést např. Německo-Polskou dohodu o Horním Slezsku z 15.května Tamtéž. s DAVID, V. s

12 doložky v takové smlouvě mohl sám vést spor s hostitelským státem u mezinárodního arbitrážního tribunálu. Příkladem je Mezinárodní středisko pro řešení sporů z investic (ICSID) při Světové Bance, jež bylo zřízeno úmluvou z I zde je však předpokladem, že stát proti kterému podání směřuje je smluvní stranou dané mezinárodní smlouvy, který uznává příslušnost mezinárodního orgánu. Jestliže vezmeme kritéria jmenovaná v úvodní části, která jsou znaky subjektivity na mezinárodní úrovni, a aplikujeme je na jednotlivce, pak můžeme říci, že základní stanovisko, schopnost vstupovat do mezinárodních vztahů a mít mezinárodní práva a povinnosti, jsou u jednotlivce splněna. Další dvě kritéria byla již zhodnocena: ve většině případů práva a povinnosti pro jednotlivce nevyplývají přímo z MP, ale jednotlivec je pouze jejich konečným destinářem. Výjimky byly jmenovány výše. Normotvornou způsobilost jednotlivec nemá ani partikulární, jako některé mezinárodní organizace, a svépomocné aplikování a vynucování dodržování práva jednotlivcem je nepředstavitelné. 17 Jednotlivec má ale nepřímou účast na mezinárodní normotvorbě prostřednictvím mezinárodních nevládních organizací (hlavně těch, které mají konzultativní status, tj. jsou zapsány na seznamu Hospodářské a sociální rady OSN, popřípadě odborných organizací systému OSN nebo Rady Evropy), jiných profesních organizací (odbory a organizace zaměstnavatelů v systému Mezinárodní organizace práce) či zájmových a nátlakových skupin (např. v rámci Evropské unie), jež samy nejsou subjektem MP. 18 Co se týče různých způsobů nabytí subjektivity, nabývá jednotlivec subjektivity smluvními ustanoveními, ale již nikoliv uznáním ze strany jiného subjektu MP. Jednotlivec také nemůže jako soukromá osoba uzavřít s jiným subjektem MP smlouvu, která bude přímo podřízená MP. Jednotlivec může přímo nabýt mezinárodních povinností.tento poslední způsob se týká jednotlivců v případě zločinů podle MP. 19 Přiznaná mezinárodní subjektivita jednotlivce je tedy omezená, protože nevyplývá z obecného MP, ale je založena pouze některými smlouvami. Také je odvozena z vůle 14 Úmluva o řešení sporů z investic mezi státem a státním příslušníkem druhého státu. Čl. 25, odst. 1. Dostupné z: 15 ONDŘEJ, J. s Existují i smlouvy mezi státem a soukromou osobou, které sice nejsou zcela mezinárodního charakteru, ale vymaňují se působnosti vnitrostátního práva a podřizují se zčásti mezinárodnímu právu či obecným zásadám právním. ČEPELKA, Č. ŠTURMA, P. s ČEPELKA, Č. ŠTURMA, P. s Tamtéž. s SHAW, M. N. s

13 států, které jsou stranami takových smluv a tudíž z nich vyplývající subjektivita zaniká, jakmile stát od smlouvy odstoupí. Navíc se tato subjektivita uplatňuje pouze v omezené sféře dané předmětem oněch smluv Trestní odpovědnost jednotlivce Jak už bylo řečeno výše, je zpočátku třeba odlišit mezinárodní zločiny od zločinů podle MP. Pokud se jednotlivec operující jako státní orgán dopustí zločinu, který poškodí cizí stát, je stát, jehož občan zločin spáchal, odpovědný za mezinárodní zločin. Stát sice neodpovídá za chování jednotlivců, ale je odpovědný za chování svých státních orgánů. Za některé zločiny, které spáchal jednotlivec v postavení státního orgánu, však nese odpovědnost i sám jednotlivec. Jsou to zločiny podle MP, mezi něž se zpravidla počítají zločiny proti míru, válečné zločiny a zločiny proti lidskosti (jak je stanovil Norimberský statut). Všechny zločiny podle MP zakládají mezinárodní zločin, ale ne všechny mezinárodní zločiny mají původ v zločinu podle MP. Stát, který je pro jednotlivce teritoriálně nebo personálně příslušný, má v obou případech povinnost jednotlivce potrestat. Proti státu, který se dopustil mezinárodního zločinu porušením kogentního práva, nastupují též právní následky. V obou případech jde o porušení kogentního práva, tj. újma je způsobena každému členu mezinárodního společenství. Proto, pokud příslušný stát tuto povinnost nesplní (např. proto, že sám jednání jednotlivce přikazoval), je každý z členů mezinárodního společenství oprávněn provinilou osobu sám potrestat na základě principu univerzality. Zároveň vzniká oprávnění v rámci odpovědnostního poměru proti státu, který nesplnil povinnost potrestat zločince. 21 Toto oprávnění lze ještě příslušnou smlouvou doplnit o povinnost společného potrestání podle pravidel k tomu účelu smluvně stanovených (např. Londýnská dohoda s připojeným Statutem Norimberského tribunálu; viz níže) ČEPELKA, Č. ŠTURMA, P. s Stát nese odpovědnost, protože podle obecného mezinárodního práva je stát povinen na svém území udržovat mezinárodně požadovaný standard veřejného pořádku a v jeho pojmovém rámci také cizímu státu zabezpečit ochranu před útoky jednotlivců. Pokud adekvátní opatření preventivní povahy učiněna byla, ale útoku nezabránila a stát viníka nepotrestal, případně k potrestání nevydal (buď ze shovívavosti, nebo protože samotný čin toleruje), pak tento stát nese odpovědnost za zanedbání represivních opatření, nezbytných k udržení či obnovení mezinárodně požadovaného standardu veřejného pořádku. ČEPELKA, Č. ŠTURMA, P. s K dané problematice: DAVID, V. s

14 Zločiny podle MP jsou ta nejzávažnější porušení pravidel týkající se míru a základních lidských práv včetně pravidel mezinárodního humanitárního práva, která mají charakter kogentních norem. Jejich spáchání zakládá jednotlivci trestní odpovědnost, která vyplývá přímo z mezinárodního práva. Nezáleží tedy na tom, zda vnitrostátní právo, použitelné ve vztahu k danému jednotlivci, trestnost jeho jednání stanoví. Trestní odpovědnost se vztahuje k jednotlivci, ale pouze k fyzické osobě je-li v postavení orgánu státu nebo jedná-li jeho jménem či pod jeho záštitou. Běžný jednotlivec nebo i skupina obvykle nemají k dispozici prostředky potřebné ke spáchání takových zločinů. 23 Jak již bylo řečeno, pro jednotlivce mohou z MP vyplývat povinnosti přímo, anebo nepřímo inkorporací MP do vnitrostátního práva. Je tedy třeba rozlišovat čistě smluvní instrumenty mezinárodního práva trestního, založené na tzv. nepřímém donucovacím režimu, od pravidel týkajících se postihu zločinů podle MP. V prvním případě jde o mezinárodní právo trestní 24, které je pouhou adaptací (harmonizací) vnitrostátního trestního zákonodárství několika států, které má ulehčit jejich vzájemnou spolupráci při postihu pachatelů na vnitrostátní úrovni. Přímá odpovědnost jednotlivce vzniká pouze při spáchání zločinů podle MP, které vyplývají z obecného MP. (Většina skutkových podstat zločinů podle MP je však také obsažena v kodifikaci mezinárodního práva trestního. 25 ) Jmenujme některé základní úmluvy zakládající nepřímou odpovědnost jednotlivce: Úmluva o zabránění a trestání zločinu genocidia (1948), čtyři Ženevské konvence (1949) a Dodatkové protokoly I a II (1977), Mezinárodní úmluva o potlačení a trestání zločinu apartheidu z roku (1973), Mezinárodní úmluva o potlačování obchodu s necudnými publikacemi a jejich rozšiřování (1923), Úmluva o potírání penězokazectví (1929), Úmluva o potlačování a zrušení obchodu s lidmi a využívání prostituce druhých osob (1950), Úmluva o potlačení protiprávních činů proti bezpečnosti civilního letectví (1971), Úmluva o psychotropních látkách (1972), aj. 26 Počet i význam smluvních instrumentů MP trestního se neustále zvyšuje. 23 To ovšem platí za předpokladu existence a řádného fungování státní moci na daném území. Naproti tomu v situacích vnitřních ozbrojených konfliktů (občanských válek) či dokonce faktického rozpadu státní moci se stává, že různé ozbrojené skupiny kontrolují určité části území, vykonávají tam de facto veřejnou moc, bojují proti ústřední vládě nebo mezi sebou navzájem, a přitom se dopouštějí zločinů. V těchto případech jde ovšem jen zdánlivě o činy jednotlivců, protože tyto osoby vystupují jako faktické orgány státu nebo povstaleckého hnutí, v jehož zájmu či s jehož souhlasem jednají. ŠTURMA, P. Mezinárodní trestní soud a stíhání zločinů podle mezinárodního práva. Praha: Karolinum, ISBN s Tamtéž. s Tamtéž. s ŠTURMA, P. Mezinárodní a evropské kontrolní mechanismy v oblasti lidských práv. 2., dopl. vyd. Praha: Beck, ISBN s

15 Ačkoli je obyčejový pramen u zločinů podle MP důležitý, hraje velkou roli také úprava ve formě smluv či jiných pramenů. Existují k tomu pádné a praktické důvody, jako např. princip právní jistoty, který vede k upřednostňování normy v psané podobě. Navíc jsou při postihu zločinů podle MP klíčová procesní pravidla, která však doposud nejsou v obecném mezinárodním právu v obyčejové podobě obsažená. Až do nedávné doby chyběl právě institucionální a procesní mechanismus na mezinárodní úrovni, který byl částečně nahrazován na vnitrostátní úrovni PRVNÍ PŘÍPADY TRESTNÍ ODPOVĚDNOSTI JEDNOTLIVCE Nejstarší oblast mezinárodního práva, která zakládá individuální trestní odpovědnost jednotlivce, je válečné právo. Tradiční mezinárodní právo dovolovalo válčícím státům stíhat vojáky protivníkovy strany ve vazbě za porušení obyčejů a zákonů války. Takové procesy se mohly konat před národními vojenskými soudy anebo před mezinárodními soudy. Známe několik případů postihu jednotlivce v dávné minulosti, jako např. stíhání a potrestání Seigneur de Barbasan v roce 1419 za porušení středověkého válečného práva, či soud Petera von Hagenbacha v roce 1474 za vraždy a znásilnění civilního obyvatelstva vojáky, kteří byly pod jeho velením. 28 Další podstatný vývoj nastal až po první světové válce. Došlo k prvnímu pokusu ustanovit osobní trestní odpovědnost jednotlivce podle MP. Ve Versailleské mírové smlouvě uznala německá vláda právo států Dohody a jejich spojenců postavit obžalované před vojenský tribunál a zavázala se obžalované vydat jednomu nebo všem členům spojenců. Versailleská smlouva stanovila osobní trestní odpovědnost bývalého německého císaře Viléma II, který byl obžalován z hrubého porušení zásad mezinárodní morálky a posvátné autority mezinárodních smluv. K tomuto účelu měl být zřízen ad hoc tribunál. Další osoby obviněné z porušení zákonů a obyčejů války měly být postaveny před vojenské tribunály států, na jejichž území se činů dopustili. Poslední skupinu měli tvořit němečtí občané, kteří se dopustili zločinů proti občanům dohodových mocností a jejich spojenců. I oni měli být souzeni vojenskými tribunály vítězných mocností. (čl Versailleské smlouvy). 29 Nizozemská vláda však císaři poskytla azyl a odmítla ho vydat. 27 ŠTURMA, P. (2002). s SUNGA, L. S. The emerging system of international criminal law: developments in codification and implementation. The Hague: Kluwer, c1997. ISBN s POTOČNÝ, M. - ONDŘEJ, J. Mezinárodní právo veřejné: zvláštní část. 3., dopl. a rozš. vyd. Praha: C.H. Beck, ISBN s

16 Nebyl proto nikdy souzen. Potrestání ostatních obžalovaných proběhlo jen liknavě a nedůsledně. Byla ale alespoň naznačena možnost ztrestat hlavu státu podle MP za rozpoutání agresivní války. 30 V meziválečném období, zejména v letech , bylo vypracováno několik návrhů na zřízení mezinárodního trestního soudu ze strany některých nevládních organizací (např. International Association of Penal Law, International Law Association a Meziparlamentní unie), ale žádný z nich se nestal oficiálním dokumentem. Výjimkou byla Úmluva o předcházení a potlačování terorismu z roku 1937, která ale pro nedostatečný počet ratifikací nikdy nevstoupila v platnost Vývoj individuální trestní odpovědnosti po druhé světové válce Ke skutečnému ustavení mezinárodní trestní odpovědnosti jednotlivce došlo až v období druhé světové války. Zločiny spáchané hitlerovskou koalicí předčily ukrutnosti první světové války a nemohly již zůstat nepotrestané. 1. listopadu 1943 byla uzavřena tzv. Moskevská dohoda, nebo-li Deklarace o ukrutnostech. Zástupci Sovětského svazu, Spojených států a Velké Británie 32 se v ní dohodli, že nacističtí váleční zločinci budou po válce souzeni teritoriálně příslušným státem, pokud tento stát bude moci být určen. V opačném případě budou potrestáni podle společného rozhodnutí spojeneckých vlád. Tato společná vůle mocností Dohody vyústila 8. srpna 1945 v přijetí Dohody o stíhání a potrestání hlavních válečných zločinů evropských zemí Osy (tzv. Londýnská charta). K dohodě byl připojen Statut Mezinárodního vojenského tribunálu. Tak vznikl Norimberský tribunál. 30 V prosinci 1919 se německá vláda rozhodla z vlastní vůle stíhat své občany za válečné zločiny. Spojenecké mocnosti připravily seznam 901 podezřelých, kteří stanuli před Nejvyšším soudem v Lipsku. Odsouzena byla pouze hrstka z nich a rozsudky byly mírné. SUNGA, L. S. s ŠTURMA, P. (2003). s K dohodě přistoupilo dalších 30 států. POTOČNÝ, M. - ONDŘEJ, J. s

17 3.1.1 Norimberský tribunál 33 Tribunál měl trvalé sídlo v Berlíně 34, ale soudní procesy probíhaly v Norimberku. 35 Tribunál sestával ze čtyř členů - každá z mocností 36 jmenovala jednoho člena, z nichž jeden tribunálu předsedal. Norimberský Tribunál zasedal od 14. listopadu 1945 do 31. srpna Soudil 22 hlavních národně-socialistických válečných zločinců září 1946 Norimberský tribunál vynesl nad všemi obžalovanými rozsudky, které uznaly koncept individuální trestní odpovědnosti. Obhajoba přednesla argument, že mezinárodní právo je spojené s činy suverénních států a nezakládá tudíž potrestání jednotlivců. Tvrdila, že v případě aktu, který učinil stát, ti, kteří ho vykonali nenesou osobní odpovědnost, ale jsou pod ochranou doktríny státní suverenity. Oba tyto argumenty byly zamítnuty. Dle Tribunál bylo již dříve uznáno, že mezinárodní právo dává práva a povinnosti jednotlivcům stejně jako státům. Zločiny proti mezinárodnímu právu páchají jednotlivci, ne abstraktní entity a pouze potrestáním jednotlivců, kteří páchají tyto zločiny, mohou být ustanovení mezinárodního práva vynucena. 38 Obhajoba argumentovala i tím, že celá kategorie zločinů proti míru byla ustavena až Statutem Tribunálu a tudíž porušuje základní principy práva nullum crimen sine lege (není zločinu bez zákona) a nullum poena sine lege (není trestu bez zákona). I tento argument byl zamítnut. 39 Z 22 odviněných bylo 12 odsouzeno na smrt oběšením a 7 k dlouhodobému vězení. Tři byli zproštěni viny. 40 Statut Norimberského tribunálu Statut má 7 částí a 30 článků. 33 Statut Norimberského tribunálu. LUKÁŠEK, L. Komentované dokumenty ke studiu mezinárodního práva veřejného I. Praha: VŠE, ISBN s Statut Norimberského tribunálu, článek Město Norimberk hrálo důležitou roli při vzestupu a pádu Třetí říše. Hitler Norimberk zvolil sídlem sjezdu NSDAP, aby zde pomocí obrovského propagačního aparátu demonstroval moc a sílu. V Norimberku vznikaly monumentální stavby jako např. Kongresová hala a tribuny k prostoru pověstných vojenských pochodů a byly zde schváleny rasové zákony Říše. HEIGL, P. Nürnberger Prozesse. Nürnberg: H. Carl, c2001. ISBN s Velká Británie, Francie, Spojené státy a Sovětský svaz. 37 Pojem Norimberské procesy zahrnuje též 12 následných procesů v Norimberku, které byly až do 11.dubna 1949 vedeny před americkými vojenskými tribunály proti nacistickým elitám z řad justice, lékařů, průmyslu, armády, diplomacie a úřednictva. HEIGL, P. s DAES, E.-I. A. Freedom of the individual under law: a study on the individual s duties to the community and the limitations on human rights and freedoms under article 29 of the Universal Declaration of Human Rights. New York: United Nations, ISBN s SUNGA, L. S. s TUSA, A. - JOHN. T. The Nuremberg Trial. 1. vyd. London : Macmillan, ISBN s

18 Statut opravňoval Tribunál soudit a potrestat osoby, které spáchaly, jednajíce v zájmu evropských zemí Osy, buď jako jednotlivci, nebo jako členové organizací: zločiny proti míru, tj. osnování, příprava, podněcování nebo podniknutí útočné války nebo války porušující mezinárodní smlouvy, dohody a záruky; válečné zločiny, tj. porušení zákonů války nebo válečných obyčejů, tj. vražda válečných zajatců, zlé nakládání s nimi, vraždy civilistů, zlé nakládání s civilním obyvatelstvem, nucení civilního obyvatelstva k otrockým pracem, deportace obyvatelstva, vraždění rukojmí, plenění veřejného nebo soukromého majetku, svévolné ničení měst a vesnic a jejich pustošení, neodůvodněné válečnou nutností a jiné podobné zločiny; zločiny proti lidskosti, tj. vražda, vyhlazování, zotročování, deportace nebo jiné ukrutnosti, páchané proti civilnímu obyvatelstvu před válkou nebo za války, nebo pronásledování z důvodů politických, rasových nebo náboženských, které byly spáchány v souvislosti se zločinem proti míru nebo s válečným zločinem, bez ohledu, zda byly tyto zločiny v rozporu s národním právem státu, kde byly spáchány. Trestu podléhali jak přímí pachatelé, tak i organizátoři, podněcovatelé a spoluviníci, kteří se účastnili na osnování nebo provádění společného plánu nebo spiknutí ke spáchání některého ze zločinů (čl. 6). Byla uplatněna tzv. konspirační teorie převzatá z angloamerického systému, podle níž mohli být potrestáni nejen přímí pachatelé, ale i zosnovatelé určitého plánu či politické ideologie, na jejímž základě byly následné zločiny páchány. 41 Skutečnost, že obviněný byl v době spáchání zločinu v oficiálním postavení např. jako hlava státu či odpovědný úředník, se podle Statutu nepokládalo ani za skutečnost zprošťující odpovědnosti, ani za polehčující okolnost (čl. 7). Také skutečnost, že obviněný jednal na rozkaz své vlády nebo představeného nebyla pokládána za skutečnost zprošťující odpovědnosti. Pokud to však vyžadovala spravedlnost, mohl ji Tribunál brát jako polehčující okolnost při výměru trestu (čl. 8). Článek 12 stanovil, že Tribunál může jednotlivce obviněného ze zločinů vyjmenovaných v čl. 6 soudit i za jeho nepřítomnosti, pokud ho Tribunál nedokázal předvést, nebo pokud to Tribunál shledal potřebným v zájmu spravedlnosti. Články 9 a 10 jsou zvláštní ustanovením, že Tribunál může prohlásit skupinu nebo organizaci za trestní organizaci, jejíž členové mohou z důvodu svého členství v takové 41 DAVID, V. s

19 organizaci být souzeni před národními, vojenskými nebo okupačními soudy. Při uplatnění tohoto ustanovení považoval Norimberský tribunál trestní organizaci rovnu trestnímu spiknutí. 42 Jinými slovy pracoval s předpokladem, že členové se ke skupině nebo organizaci přidali dobrovolně s vědomím jejího zločinného účelu a aktivit. Souhlas členů takové organizace s trestnými činy které prováděla se stal předpokladem a bylo na obžalovaném, aby dokázal opak. Takto shledal Tribunál sbor vedoucích funkcionářů Nacistické strany, Gestapo (Geheime Staatspolizei; tajná státní policie), SD (Sicherheitsdienst; bezpečnostní služba) a SS (Schutzstaffel; ochranné oddíly) trestními organizacemi. Tato skutečnost se stala předmětem kritiky, protože se jedná o rozšíření trestní odpovědnosti nad rámec jednotlivě jednajících osob na skupinu či organizaci. 43 Je tím porušen základní princip práva, presumpce neviny. Podle článku 14 vznikla čtyřčlenná Komise 44 pro vyšetřování a obžalobu hlavních válečných zločinců, která měla stanovit konečný seznam obviněných i jejich obvinění. Tito čtyři hlavní žalobci měli za úkol připravit potřebné materiály, vyslechnout svědky a vést obžalobu před Tribunálem. Dle článku 16 o spravedlivém soudním řízení měl obžalovaný právo se obhajovat sám nebo pomocí obhájce. Také měl právo na vedení řízení v pro něj srozumitelném jazyce. Kromě toho měly být všechny úřední listiny překládány a všechna soudní řízení vedena v jazyce anglickém, francouzském a ruském a v jazyce obžalovaného (čl. 25). V poslední části Statutu, článku 26, je stanoveno, že proti rozsudku není odvolání. Jedním z možných trestů je smrt (čl. 27) Tokijský tribunál - Mezinárodní trestní tribunál pro dálný východ Tokijský tribunál byl Norimberskému tribunálu velmi podobný. Vznikl po bezpodmínečné kapitulaci Japonska a okupaci japonského území mocnostmi Dohody. 26. července 1945, dva týdny před skončením Londýnské konference, vydaly Dohodové mocnosti Postupimskou deklaraci, v níž oznámily záměr postavit před soud za stejné zločiny jako německé představitele i čelní představitele japonské. 19. ledna 1946 pak 42 SUNGA, L. S. s FRANCISCO FRANCISCO, M. I. Aspects of Implementing the Culpability Principle both under International and National Criminal law. Nijmegen: Wolf Legal Publishers, IBSN s Každá z mocností jmenoval jednoho žalobce. 18

20 nejvyšší velitel spojeneckých vojsk 45 a zmocněnec spojeneckých mocností v Japonsku, generál Douglas MacArthur, schválil ve formě nařízení Tokijský statut. Statut sestavovali pouze Američané a teprve po vydání byl jeho obsah konzultován se Spojenci. Hlavní rozdíly mezi Norimberským a Tokijským statutem Tokijský tribunál se skládal z 11 soudců, které velitel nejvyšších spojeneckých vojsk jmenoval z kandidátů navržených signatáři Protokolu o kapitulaci a také z Indie a Filipín. Existoval pouze jeden hlavní žalobce, Američan Joseph B. Keenan. Před Tokijský soud byly postaveny pouze osoby obviněné ze zločinů proti míru samostatně nebo ve spojení s válečnými zločiny či zločiny proti lidskosti. Navíc existují některé mírné odlišnosti v definici zločinů: z definice zločinů proti lidskosti byla po slovech vražda, vyhlazování, zotročování, deportace či jiné ukrutnosti vypuštěna slova proti civilnímu obyvatelstvu, čímž se rozšířil rozsah definice. Tato změna oproti norimberskému statutu měla umožnit potrestání rozsáhlého vraždění vojenských osob v nezákonné válce. 46 V Tokijského statutu jsou dále ve výčtu zločinů proti míru mezi slova podniknutí a útočné války vložena slova deklarované či nedeklarované. Tím se předešlo možné argumentaci obhajoby, že Japonsko nebylo prakticky vzato ve válce, protože ji formálně nevyhlásilo. 47 Před Tokijským tribunálem byli souzeni pouze jednotlivci, nikoli také organizace. Tudíž se neuplatnil princip trestního spiknutí. Tokijský proces oficiálně začal 3. května Soudil 28 obžalovaných - vojáky, diplomaty, čelní politiky a rovněž jednu civilní osobu. Proces trval přibližně dva a půl roku a nakonec byli poměrem hlasů 8 ku 3 prohlášeni všichni obžalovaní vinnými. K smrti oběšením bylo odsouzeno 7 obžalovaných, ostatní byli odsouzeni na tresty od sedmi let po doživotí. Nikdo nebyl zproštěn viny. 48 Vliv Norimberského a Tokijského tribunálu na mezinárodní právo Vznik a následná činnost Norimberského a Tokijského tribunálu představují milník ve vývoji mezinárodního práva. Tribunály jednoznačně stanovily individuální trestní 45 RÖLING, B. V. A. CASSESSE, A. Tokijský proces. 1. vyd. Praha: Mladá fronta, IBSN s RÖLING, B. V. A. CASSESSE, A. s SUNGA, L. S. s RÖLING, B. V. A. CASSESSE, A. s

21 odpovědnost a jsou dodnes ceněny pro svůj přínos k spravedlnosti. Dále oba Statuty přispěly k formulaci a konsolidaci pravidel MP, hlavně zločinů podle MP. Přesto existují značné kontroverze ohledně Tribunálů. Základní principy práva, nullum crimen sine lege a nullum poena sine lege, stanoví, že právo trestního postihu musí být právně definované a zakotvené v statutu či zákonu. Platí tedy požadavek, aby obžaloba byla přednesena slovy zákona - doslovně. Pokud tomu tak není, je trestní postih považován za protiprávní. Podle Londýnské smlouvy a Statutu vzniklá Komise měla kromě seznamu obžalovaných a jejich obžaloby za úkol stanovit také právo a procedurální pravidla, podle kterých by Tribunál operoval. Ještě v roce 1945 nebylo dosaženo konsenzu ohledně otázky, které činy spadají do právní kategorie zločinů proti míru, agrese a zločinů proti lidskosti. Právní kategorie zločinů proti míru 49 a zločinů proti lidskosti byly totiž právem vzniklým ex post (až po činu). 50 Dříve tyto zločiny v mezinárodním právu neexistovaly. V důsledku toho se stala trestní odpovědnost za zločiny proti míru mnohem kontroverznější než odpovědnost za válečné zločiny, jehož kořeny spadají až do středověku. Nedostatek shody nad obsahem kategorie zločinů proti míru znamenal, že její stíhání a potrestání mohlo nakonec působit velmi subjektivně a svévolně. Toto nebezpečí bylo ještě umocněno skutečností, že v Tribunálu zasedali místo neutrálních představitelů pouze zástupci čtyř mocností. Proto při schvalování Statutu Tribunálu dlouho vládla neshoda mezi Spojenci ohledně toho, zda by zločiny proti míru měly být vůbec souzeny. Rozhodl nakonec postoj Spojených států tuto kategorii začlenit. Zločin agrese se stal součástí širšího pojmu zločinů proti míru, ale nebyl tehdy definován. 51 Norimberský tribunál vyslovil názor, že zřeknutí se války jako prostředku státní politiky proběhlo již přijetím Briand-Kellogova paktu (Pařížské smlouvy) a tudíž že je útočná válka nezákonná. Její spáchání představuje zločin, ačkoli zmíněný pakt nehovoří o zločinu podle MP. 52 Kritizován byl dále pojem právní vina za nezabránění spáchání válečných zločinů, který byl potvrzen až Tribunálem, ale také v japonském právu neznámý pojem spiknutí 49 SUNGA, L. S. s RÖLING, B. V. A. CASSESSE, A. s Agrese dosud není definovaná. 52 ŠTURMA, P. (2002). s

22 (pojem z anglosaského práva), který významně figuroval v zločinech proti míru. Na obhajobu bylo konstatováno, že rozhodnutí vychází z existujícího mezinárodního práva, jak bylo známé v době procesů. 53 Ačkoli v době po druhé světové válce panovala velká nevraživost vůči Německu a Němcům za zločiny, které spáchali, nikdy nevznikla v MP kolektivní vina či kolektivní odpovědnost celého národa za zločiny spáchané jejich státem. Odpovědnost za zločin je vždy individuální VÝVOJ V MEZIDOBÍ Přijetím Statutu Norimberského a Tokijského tribunálu proces definování zločinů podle MP teprve začal. V prosinci 1946 Valné shromáždění OSN Rezolucí 95 (I) potvrdilo právní zásady Statutu a rozsudků Norimberského Tribunálu. Proto jsou dnes považovány za všeobecně uznané zásady MP. Valné shromážděním rezolucí vyjádřilo, že Norimberský tribunál pouze uplatnil již existující principy mezinárodního práva, které svou činností uznal. Valné shromáždění touto rezolucí určilo jako oblast přednostního zájmu mezinárodního společenství formulaci oněch uznaných principů do podoby Kodexu zločinů proti míru a bezpečnosti lidstva či jakéhosi Mezinárodního trestního zákoníku. Rezolucí 96 (I) Valné shromáždění potvrdilo, že genocida je zločinem podle MP, za jejíž spáchání jsou jednotlivci osobně odpovědní a trestně stíhatelní. Dále vyzvalo státy, aby přistoupily k zavedení potřebné legislativy ke stíhání a trestání genocidy do svých vnitrostátních právních systémů. Nakonec požádalo Ekonomickou a sociální radu OSN (ECOSOC) o zahájení práce na návrhu konvence o genocidě. 21. listopadu 1947 byla rezolucí Valného shromáždění 174 (II) založena Komise pro mezinárodní právo, kterou Valné shromáždění rezolucí 177 (II) pověřilo úkolem vypracovat návrh Kodexu zločinů proti míru a bezpečnosti lidstva. Komise se zaměřila na zodpovězení otázky, zda se zásady stanovené v rozsudku a Statutu Norimberského tribunálu staly zásadami MP. Komise odpověděla kladně a v roce 1950 zformulovala Zásady mezinárodního práva uznané v Statutu Norimberského tribunálu a jeho rozsudku. 55 Zásada I stanovila, že jakákoli osoba, která spáchá čin představující zločin podle MP je odpovědná a tudíž může být potrestána. Stanovila tedy individuální trestní 53 RÖLING, B. V. A. CASSESSE, A. s SEIDL-HOHENVELDERN, I. s ŠTURMA, P.(2002). s

23 odpovědnost. Podle Zásady II skutečnost, že vnitrostátní právo neukládá trest za čin, zakládající zločin podle MP, nezbavuje pachatele odpovědnosti podle MP. Zásady III a IV stanovily, že osoba, která jedná v postavení hlavy státu nebo jako úředník vlády nebo někdo, kdo jedná na příkaz vlády nebo nadřízeného, se tímto nezprošťují odpovědnosti. Zásada IV stanovila změnu oproti Statutům poválečných tribunálů tím, že jednotlivec není zproštěn odpovědnosti za předpokladu, že měl morální možnost výběru. Zásada VI kodifikuje norimberské kategorie zločinů obsažené v čl. 6 Statutu Norimberského tribunálu. Zásady se nezmiňují o teorii spiknutí. 56 Již v následujícím roce, 9. prosince 1948, byla schválena Úmluva o zabránění a trestání zločinu genocidia. Vstoupila v platnost 12. ledna Tato úmluva zavádí novou kategorii zločinu podle MP, která byla v užší definici součástí zločinů proti lidskosti v Statutu Norimberského tribunálu. V prvním článku smluvní strany potvrzují, že genocidium, ať spáchané v míru nebo za války, je zločinem podle MP a smluvní strany se zavazují mu zabraňovat a trestat ho. Podle šestého článku této úmluvy má být osoba, která se provinila činem podle úmluvy, být souzena příslušným soudem toho státu, na jehož území byl tento čin spáchán, nebo takovým mezinárodním trestným soudem, který může být příslušný pro tyto smluvní strany, jež uznaly jeho pravomoc. 57 Ke vzniku takového mezinárodního soudu nikdy nedošlo. Principy zakotvené v Úmluvě jsou dnes součástí obyčejového práva, což potvrdil svým rozsudkem i Mezinárodní soudní dvůr (MSD). 58 Následovaly čtyři Ženevské konvence zabývající se ochranou obětí války, které byly schváleny 12. srpna I ony potvrdily individuální trestní odpovědnost, stíhatelnou ale pouze na vnitrostátní úrovni. Důležité je, že každá z Ženevských konvencí obsahuje článek, který se týká přečinů proti chráněným osobám, zde nazvaných závažná porušení. Jde o zločiny podle MP 59, které na rozdíl od ostatních zde zakotvených zločinů, zakládají univerzální jurisdikci v rámci společenství smluvních stran. Jedná se o následující články: v I. Ženevské úmluvě čl , v II. čl.50-51, v III. čl a v IV. čl WIJNGAERT, CH. STESSENS, G (ed.). International criminal law: A collection of international European instruments. The Hague: Kluwer Law International, c1996. ISBN s Úmluva o zabránění a trestání zločinu genocidia. Dostupné z: 58 GREPPI, E. The evolution of the individual criminal responsibility under international law. International review of the Red Cross, 1999, č.835, s Dostupné z: (cit.1.prosince 2005) 59 Tamtéž. 60 SHAW, M. N. s

24 Spadá sem úmyslné zabití, mučení nebo nelidské zacházení, čítaje v to i biologické pokusy, úmyslné způsobení velkého utrpení nebo vážné tělesné zranění a ohrožení zdraví, rozsáhlé ničení a odcizení majetku, neopodstatněné vojenskou nutností, prováděné nezákonně a bezohledně či donucování válečných zajatců, aby sloužil v ozbrojených silách nepřátelské mocnosti. Odpovědnost nesou přímí pachatelé i jejich nadřízení, civilní osoby i bojovníci oficiálních i neoficiálních jednotek. Dodatkové protokoly k Ženevským konvencím z roku 1977 ještě rozšířily rozsah Konvencí. Dodatkový protokol I obsahuje závažná porušení v článku 85 a výslovně je kvalifikuje jako válečné zločiny. Patří sem útok na civilní obyvatelstvo, přemísťování civilního obyvatelstva z území okupační moci na okupované území nebo deportace z okupovaného území, apartheid a rasová diskriminace a útok na zřetelně označené historické monumenty, umělecká díla či posvátná místa. 61 V roce 1968 Valné shromáždění přijalo Konvenci o neaplikovatelnosti statutárních omezení na válečné zločiny a zločiny proti lidskosti (Convention on the Non-Applicabiltity of Statutory Limitations to war crimes and crimes against humanity). Tím byla znovu potvrzena skutečnost, že tyto zločiny jsou zločiny podle MP, které podléhají univerzální jurisdikci. 62 V roce 1973 byla přijata Úmluva o zabránění a trestání zločinu apartheidu. Také tato Úmluva počítala se zřízením mezinárodního trestního soudu (článek VI), k jehož vniku však taky nedošlo. 4.1 Činnost Komise OSN pro mezinárodní právo V roce 1951 Komise OSN pro mezinárodní právo (dále jen ILC) připravila první text Návrhu Kodexu zločinů proti míru a bezpečnosti lidstva, který ale nebyl projednán ve Valném shromáždění a byl vrácen Komisi k dopracování. 63 V roce 1954 následovala jeho zrevidovaná verze. Ta obsahovala zločiny proti míru, válečné zločiny a zločiny proti lidskosti zhruba tak, jak byly definovány v Norimberském statutu, dále genocidu podle definice z Úmluvy o zabránění a trestání zločinu genocidia z roku 1948, a teroristické aktivity podle Úmluvy o zabránění a trestání terorismu z roku Čtyři Ženevské úmluvy a Dodatkové protokoly I, II. LUKÁŠEK, L. s SHAW, M. N. s ŠTURMA, P. (2002). s SUNGA, L. S. s