MEZINÁRODNÍ OBCHODNÍ ARBITRÁŽ A ÚČAST NÁRODNÍCH SOUDŮ

Transkript

1 Univerzita Karlova v Praze Právnická fakulta Sandra Synková MEZINÁRODNÍ OBCHODNÍ ARBITRÁŽ A ÚČAST NÁRODNÍCH SOUDŮ Diplomová práce Vedoucí diplomové práce: Prof. JUDr. Monika Pauknerová, CSc. Katedra: Katedra obchodního práva Datum vypracování práce (uzavření rukopisu):

2 Prohlašuji, že jsem předkládanou diplomovou práci vypracovala samostatně za použití zdrojů a literatury v ní uvedených.

3 Děkuji Prof. JUDr. Monice Pauknerové, Csc. za poskytnutí řady cenných připomínek.

4 OBSAH 1.ÚVOD OBECNÁ ČÁST Mezinárodní obchodní arbitráž Prameny Rozhodné právo Rozhodčí smlouva Definice rozhodčí smlouvy Obsah rozhodčí smlouvy Forma rozhodčí smlouvy Doktrína separace Princip Competence-Competence a přezkum rozhodčí smlouvy Arbitrabilita ZVLÁŠTNÍ ČÁST ÚČAST NÁRODNÍCH SOUDŮ Účast národních soudů mezinárodní srovnání Přezkoumání pravomoci rozhodčího soudu Zásahy při konstituování rozhodčího senátu Pomoc při dokazování Nařizování předběžných opatření Druhy předběžných opatření Kontrola rozhodčího nálezu Uznání a výkon rozhodčího nálezu, jež byl zrušen ve státě ve kterém byl vydán Vzorový zákon UNCITRAL o mezinárodní obchodní arbitráži (Model Law) Obecné pojednání o Model Law Struktura Model Law Charakteristické rysy Model Law Věcný rozsah aplikace Územní rozsah aplikace Účast soudu Účast národních soudů české právo Rozhodování o pravomoci rozhodčího soudu ( 15 RozŘ a 106 OSŘ) Jmenování rozhodce nebo předsedajícího rozhodce, jmenování rozhodce na uprázdněné místo ( 9 RozŘ) Zproštění rozhodce povinnosti mlčenlivosti ( 6 odst. 2 RozŘ) Vyloučení rozhodce ( 12 odst. 2 RozŘ) Provedení procesních úkonů, které nemohou rozhodci sami provést ( 20 odst. 2 RozŘ) Nařízení předběžných opatření ( 22 RozŘ) Úschova rozhodčích nálezů ( 29 RozŘ) Zrušení rozhodčího nálezu ( 31 RozŘ) Nařízení výkonu rozhodčího nálezu ( 28 RozŘ a 251 n OSŘ)... 63

5 Odložení vykonatelnosti rozhodčího nálezu ( 32 odst. 2 RozŘ) Zastavení nařízeného výkonu rozhodnutí ( 35 RozŘ) Uznání a výkon cizích rozhodčích nálezů ( RozŘ) ROZHODČÍ ŘÍZENÍ A EVROPSKÉ KOMUNITÁRNÍ PRÁVO ZÁVĚR Seznam literatury Přehled použitých zkratek Summary... 78

6 MEZINÁRODNÍ OBCHODNÍ ARBITRÁŽ A ÚČAST NÁRODNÍCH SOUDŮ 1. ÚVOD Samotná podstata rozhodčího řízení spočívá ve vůli stran, svěřit rozhodování o vymezených otázkách soukromé instituci (rozhodčímu soudu) a tímto rozhodutím (přijatým ve formě rozhodčí smlouvy) vyloučit z rozhodování sporu mezi nimi soudy státní. Na první pohled by se tedy mohlo zdát, že účast národních soudů v rozhodčím řízení stojí v přímém protikladu s touto výchozí tezí. V následujícím pojednání se ovšem pokusím objasnit podstatu a funkci těchto zásahů, jejich přínosy, ale i možná rizika pro efektivní a rychlé vyřešení sporu mezi stranami. Tato práce je strukturována tak, že nejprve je pozornost věnována obecným otázkám rozhodčího řízení, se zvláštním zaměřením na otázky podstatné pro vymezení rámce, ve kterém se pravomoc národních soudů v rozhodčím řízení uplatňuje, a který se spolupodílí na určení intenzity zásahů národních soudů do těchto řízení. Následující část pak blíže rozvádí konkrétní formy soudní ingerence do rozhodčího řízení, a to tak, že na prvním místě práce v obecnější rovině pojednává o účasti národních soudů v mezinárodním srovnání. Na tuto část bezprostředně navazuje pasáž věnovaná podrobnému rozboru Vzorového zákona UNCITRAL o mezinárodní obchodní arbitráži (Model Law), přijatém v roce 1985 Komisí OSN pro mezinárodní obchodní právo, který v rozvoji mezinárodního rozhodčího řízení sehrál zásadní úlohu. Následující část práce pojednává o české úpravě problematiky zásahů soudu do mezinárodního rozhodčího řízení. Závěrečná kapitola je pak věnována stručnému popisu vztahu evropského komunitárního práva a mezinárodního obchodního rozhodčího řízení. 2. OBECNÁ ČÁST 2.1 MEZINÁRODNÍ OBCHODNÍ ARBITRÁŽ Mezinárodní obchodní arbitráž se stala oblíbenou formou řešení sporů z mezinárodního obchodu. Jako soukromoprávní metoda, zvolená stranami samotnými, je efektivním, rychlým a méně formálním způsobem vyřešení sporu mezi nimi, bez nutnosti obracet se na národní soudy, zaštítěné státní suverenitou. Na druhou stranu je ovšem nutno si uvědomit, že mezinárodní obchodní arbitráž funguje především díky rozsáhlému systému národních předpisů a mezinárodních úmluv 1. I relativně jednoduché případy mohou vyžadovat odkaz na minimálně čtyři rozdílné právní řády. Především je to právní řád rozhodný pro rozhodčí smlouvu, průběh a vedení rozhodčího řízení, hmotné právo pro rozhodnutí merita sporu a dále právní řád místa uznání a výkonu rozhodčího nálezu 2. Rozhodčí řízení je definováno jako řízení k projednání a rozhodnutí soukromoprávních sporů, k 1 Blíže Redfern, Alan; Hunter, Martin : Law and Practice of International Commercial Arbitration odst. 1-01, s Redfern, Alan; Hunter, Martin : Law and Practice of International Commercial Arbitration 1-01, s. 1. Blíže v kapitole 2.3 věnované rozhodnému právu.

7 němuž strany přistupují na základě společné dohody, soukromými osobami nebo stálými rozhodčími institucemi. 3 Pojem mezinárodní bývá nejčastěji používán k rozlišení mezi ryze domácím rozhodčím řízením a rozhodčím řízením, které v některém svém prvku překračuje hranice jednoho státu. Toto odlišování má svůj význam. Ten spočívá především v tom, že mezinárodní obchodní arbitráž nebude mít obvykle žádný (významnější) vztah ke státu jejího konání. Dále ve skutečnosti, že jejími účastníky budou ve velké většině případů obchodní společnosti (nikoliv tedy jednotlivci). Stát, na jehož území rozhodčí řízení probíhá, si tedy může dovolit uvolněnější přístup k takovému rozhodčímu řízení. 4 Příkladem může být Model Law, které bylo koncipováno speciálně pro potřeby mezinárodní obchodní arbitráže, a které stanoví přísné limity, ve kterých se mohou uplatňovat soudní zásahy do rozhodčího řízení. Řada států také přijala zvláštní úpravu pro mezinárodní obchodní arbitráž 5. Nepřehlédnutelnou je dále skutečnost, že při řešení mezinárodních obchodních sporů, půjde ve většině případů o interakci různých právních řádů a principů, a jejími stranami budou často osoby z různých států. Důležité proto je, aby takové spory byly rozhodovány zkušenými rozhodci, kteří všechny výše uvedené rozdílnosti náležitě zohlední. Dvěma nejčastěji používanými kritérii pro vymezení obchodního rozhodčího řízení jako mezinárodního je kritérium povahy sporu, kdy o rozhodčím řízení můžeme hovořit jako o mezinárodním dotýká-li se zájmů mezinárodního obchodu 6. Druhé kritérium se soustředí na strany rozhodčí smlouvy jejich státní příslušnost, místo pobytu, sídlo atd. 7 Tato kritéria se (např. pod vlivem Model Law) uplatňují i ve smíšené podobě 8. V českém právním řádu je dělení založeno na kritériu smíšeném. Hovoříme-li tedy o mezinárodní obchodní arbitráži, máme na mysli rozhodčí řízení, v němž je obsažen mezinárodní prvek, kterým je v první řadě sídlo případně bydliště stran na území různých států, jehož předmět se dotýká mezinárodního obchodu. Mezinárodní obchodní arbitráž pak lze následně definovat jako řízení k projednání a rozhodnutí soukromoprávního sporu s mezinárodním prvkem, vzešlého z mezinárodního obchodního styku, ke kterému strany z různých států přistupují na základě rozhodčí smlouvy, uzavřené mezi nimi, a které se uskutečňuje před rozhodcem (rozhodci) nebo stálými rozhodčími institucemi (rozhodčími soudy), kterého nebo které si strany zvolí, resp. kteří nebo které jsou oprávněnou osobou jmenováni 9. Z výše uvedeného tedy plyne dělení rozhodčího řízení na řízení tuzemské a ve věcech s mezinárodním prvkem. 2.2 PRAMENY V České republice je rozhodčí řízení s mezinárodním prvkem upraveno v zákoně č. 216/1994 Sb., o 3 Růžička, Květoslav in Klíma, Karel; Jirásek, Jiří (eds.) : Pocta Jánu Grónskému: Úloha českých soudů v rozhodčím řízení, s Redfern, Alan; Hunter, Martin : Law and Practice of International Commercial Arbitration odst. 1-21, s Např. Belgie, Francie z mimoevropských států např. Brazílie. 6 Jako příklad lze uvést francouzský civilní procesní řád (Nouveau Code de procédure civile) čl Blíže též viz. Redfern, Alan; Hunter, Martin : Law and Practice of International Commercial Arbitration s. 14 a následující a Bělohlávek, Alexander : Zákon o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, komentář s Na tomto kritériu je založena např. Evropská úmluva. Z národních právních úprav je používáno např. ve Švýcarsku. 8 Zajímavé je, že např. Německo, které v roce 1998 přejalo Model Law do svého právního řádu (v rámci Civilního procesního řádu), nerozlišuje mezi obchodní a jinou ( neobchodní ) arbitráží. Blíže Semler, Franz-Jörg : German Arbitration Law The 1998 Reform and Recent Case Law s Růžička, Květoslav : Mezinárodní obchodní arbitráž s.16.

8 rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů, a to především v jeho části páté, která je nazvána "Ustanovení o poměru k cizině". Ustanovení zákona o rozhodčím řízení se ovšem použije pouze pokud mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána a která byla vyhlášena ve Sbírce zákonů ( 47 RozŘ a čl. 10 Ústavy), nestanoví něco jiného. Dalšími důležitými prameny upravujícími mezinárodní rozhodčí řízení jsou: zákon č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, v platném znění, Ženevský protokol o doložkách o rozsudím z (č. 191/1931 Sb.) a na něj navazující Ženevská úmluva o vykonatelnosti cizích rozhodčích výroků z (č. 192/1931 Sb.), Newyorská úmluva o uznání a výkonu cizích rozhodčích nálezů z (uveřejněná vyhláškou ministra zahmraničních věcí pod č. 74/1959 Sb.), Evropská úmluva o mezinárodní obchodní arbitráži z Ženevy 1961 (uveřejněná vyhláškou ministra zahraničních věcí pod č. 176/1964 Sb.). Pro případ institucionálního rozhodčího řízení nelze opomenout ani Řád Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře české republiky 10. Z mezinárodního hlediska je pak především nutné zmínit Vzorový zákon UNCITRAL o mezinárodní obchodní arbitráži 11. A dále Rozhodčí řád UNCITRALu 12 a rozhodčí řády významných mezinárodních rozhodčích institucí jako je Mezinárodní rozhodčí soud při Mezinárodní obchodní komoře v Paříži (ICC) 13, Mezinárodní rozhodčí soud při Hospodářské komoře Rakouska 14 či Mezinárodní rozhodčí soud v Londýně (LCIA) ROZHODNÉ PRÁVO Mezinárodní obchodní arbitráž neexistuje v právním vákuu. 16 V první řadě je regulována procesními pravidly dohodnutými nebo přijatými stranami. Moderní úpravy rozhodčího řízení ponechávají z velké části úpravu průběhu řízení na stranách a na rozhodcích, ovšem za předpokladu, že je v takovém řízení zachováno rovné zacházení se stranami. Rozhodčí řízení vedle toho podléhá právnímu řádu místa konání rozhodčího řízení 17, nazývaného nejčastěji lex arbitri 18. Mezinárodní rozhodčí řízení obvykle zapojuje řadu různých právních řádů. Rozlišit lze minimálně tyto: 1. právo rozhodné pro způsobilost stran uzavřít rozhodčí smlouvu 2. právo rozhodné pro rozhodčí smlouvu a její plnění 3. právo, kterým se řídí existence a řízení rozhodčího soudu lex arbitri 10 Úplné znění ke dni UNCITRAL Model Law on International Commercial Arbitration z 21. června UNCITRAL Arbitration Rules přijatá jako rezoluce Valného shromáždění 31/ International Chamber of Commerce Rules of Arbitration účinné od Rules of Arbitration and Conciliation (Vienna Rules) z , účinné od LCIA Arbitration Rules, účinné od Redfern, Alan; Hunter, Martin : Law and Practice of International Commercial Arbitration odst V této otázce nejsou zahraniční autoři zcela jednotní. Blíže např. Samuel, Adam : Místo arbitráže a rozhodné právo s. 76 a následující, dle kterého by rozhodce byl velice nezodpovědný, kdyby přistoupil na proces, který odporuje právu místa arbitráže. 18 Viz např. Ženevský protokol o doložkách o rozsudím čl. 2.

9 4. právo nebo relevantní právní pravidla rozhodné pro meritum sporu 5. právo rozhodné pro uznání a výkon rozhodčího nálezu (může se jednat i o víc právních řádů, je-li o uznání a výkon žádáno ve více státech) 19. Strany si obvykle jako místo konání rozhodčího řízení volí neutrální půdu, tedy stát, ve kterém ani jedna z nich nemá bydliště či místo podnikání a které zpravidla ani nijak nesouvisí s jejich smluvním vztahem 20. Spolu s volbou místa konání rozhodčího řízení strany současně řízení podrobují (byť někdy i nevědomky) právnímu řádu tohoto místa. To má za důsledek m.j. i to, že právo rozhodné pro rozhodčí řízení (právní řád místa konání rozhodčího řízení) bude ve většině případů odlišné od rozhodného hmotného práva 21. V případě, nezvolí-li si strany místo konání rozhodčího řízení, bude pro ně toto místo určeno, a to buď rozhodci samotnými nebo pověřenou rozhodčí institucí 22. Podmínky konání rozhodčího řízení stanoví každý právní řád 23 a takové podmínky jsou závazné pro rozhodčí řízení konaná na území daného státu případně pro nálezy vydané na jeho území. Tyto podmínky jsou obvykle velmi rámcové a na jejich interpretaci mají značný vliv mezinárodní tradice a zvyklosti. Velký vliv pro formování legislativy řady států sehrál Vzorový zákon UNCITRAL pro mezinárodní obchodní arbitráž (Model Law), o kterém bude blíže pojednáno níže. Lex arbitri obvykle zasahuje do následujících oblastí: 1. definice a forma rozhodčí smlouvy 2. otázky arbitrability 3. konstituování rozhodčího senátu a důvody pro odmítnutí rozhodců 4. oprávnění rozhodčího soudu rozhodovat o své pravomoci 19 Redfern, Alan; Hunter, Martin : Law and Practice of International Commercial Arbitration odst Obdobně též Samuel, Adam : Místo arbitráže a rozhodné právo s. 76 a následující. V české literatuře se objevuje obdobné členění. Např. Pauknerová, Monika : Rozhodčí řízení ve vztahu k zahraničí otázky rozhodného práva s. 587 při určování rozhodného práva vychází z těchto odlišných oblastí: 1. právo rozhodné pro rozhodčí smlouvu : a) právo použitelné na ujednání o rozhodčím řízení (rozhodčí doložku), b) právo rozhodné pro formu rozhodčí smlouvy, c) právo rozhodné pro způsobilost stran uzavřít rozhodčí smlouvu a d) právo rozhodné pro plnou moc k uzavření rozhodčí smlouvy; 2. právo, kterým se řídí rozhodčí řízení; 3. právo rozhodné pro meritum projednávaného sporu. Obdobné členění např. Raban, Přemysl: Alternativní řešení sporů, arbitráž a rozhodci v České a Slovenské republice a zahraničí s. 54, který rozlišuje mezi:1. právem hmotněprávního vztahu, jež je předmětem sporu (hlavní smlouvy), 2. právo, jímž se řídí rozhodčí smlouva (jímž je hmotné soukromé právo obsažené v občanském nebo obchodním zákoníku, pokud se nepříčí ustanovením zákona o rozhodčím řízení), 3. právo, jímž se řídí vztahy v průběhu rozhodčího řízení (kterým je procesní právo založené především rozhodčí smlouvou, včetně rozhodčího řádu, zákonem, popř. obecným procesním právem) a 4. právo, jímž se řídí vztah mezi rozhodci a stranami (rozhodcovská smlouva) v případě ad hoc řízení, popř. mezi stranami a institucionalizovaným rozhodčím soudem (administrativní smlouva).otázce rozhodného práva se věnuje dále též např. Rozehnalová, Naděžda : Rozhodčí řízení v mezinárodním a vnitrostátním obchodním styku s. 207 a následující. 20 Např. dle Rozehnalová, Naděžda : Rozhodčí řízení v mezinárodním a vnitrostátním obchodním styku s se na volbě místa konání rozhodčího řízení podílí jednak faktory právní, mimoprávní. Mezi faktory mimoprávní patří dle Rozehnalové např. neutralita státu, geografická dostupnost či ekonomické důvody. 21 Viz tamtéž. 22 Např. čl. 16 odst. 1 Rozhodčího řádu UNCITRALu, podle kterého Jestliže se strany nedohodnou na místě rozhodčího řízení, určí toto místo rozhodčí senát s přihlédnutím k okolnostem, za kterých se rozhodčí řízení koná.. Dále viz čl. 14 odts. 1 Rozhodčího řádu ICC. 23 Podstatný rozdíl pak panuje mezi tzv. institucionalizovaným rozhodčím řízením, které probíhá podle předem stanovených pravidel rozhodčí instituce, a rozhodčího řízení ad hoc, kdy pravidla pramení z dohody stran.

10 5. rovné zacházení se stranami 6. volnost stran sjednat si podrobnější procesní pravidla 7. předběžná opatření 8. otázky týkající se žaloby, vyjádření k ní, jednání rozhodčího soudu 9. pomocná činnost státních soudů 10. pravomoci rozhodčího soudu 11. forma a platnost rozhodčího nálezu, účinky nálezu a právo na podání návrhu na zrušení nálezu 24. Právní režim přípustnosti rozhodčí smlouvy, arbitrabilita sporu, tedy takový okruh potencionálních sporů, o kterém je možné uzavřít rozhodčí smlouvu, má zásadní vliv na platnost rozhodčí smlouvy a popřípadě následně i na vymahatelnost konečného rozhodčího nálezu. Jak bylo uvedeno výše, je jen v rukou státu, jaký okruh sporů vymezí ve svém právním řádu jako spory způsobilé být projednávány a rozhodnuty v rozhodčím řízení. Může se tak stát, že určitá otázka bude arbitrabilní podle právního řádu rozhodného pro rozhodčí smlouvu i podle lex arbitri, ale již ne podle právního řádu místa výkonu nálezu. Dále je důležité upozornit na to, že efektivní vyřešení sporu může do značné míře záviset na lex arbitri. To je patrné především právě v otázkách pomocné (podpůrné) činnosti státních soudů státu místa konání rozhodčího řízení. Zejména ve francouzské právní vědě se vyvinula tzv. teorie delokalizace, jež je založena na oproštění mezinárodní obchodní arbitráže od vlivu a především kontroly místa jejího konání. Podle této teorie by se veškerá kontrola měla koncentrovat až v místě výkonu rozhodčího nálezu, což by mezinárodní obchodní arbitráži umožnilo stát se vskutku mezinárodní 25. Přestože uvedená teorie zní lákavě a vzbudila velkou pozornost, v skutečnosti je její uplatnění možné jen v případě, připouští-li ji lex arbitri 26. Uplatnění této teorie může mít ovšem závažné důsledky i v oblast uznání a výkonu rozhodčích nálezů, jež byly zrušeny v zemi, ve které byly vydány 27. V závěru několik málo slov o české právní úpravě odst. 1 RozŘ stanoví, že přípustnost rozhodčí smlouvy se posuzuje podle RozŘ. Toto ustanovení nelze obejít volbou práva 29 a bude-li o přípustnosti rozhodčí smlouvy rozhodovat český soud (popř. jiný orgán nebo instituce) podle českého práva, bude přípustnost rozhodčí smlouvy posuzovat dle ustanovení 2 odst.3 RozŘ. Pro otázky rozhodování o existenci nebo platnosti rozhodčí smlouvy sehrává zásadní roli Evropská úmluva o mezinárodní obchodní arbitráži, kterou je Česká republika vázána a která má přednost před vnitrostátní právní úpravou. Tato úmluva vychází ze zásady přednosti volby práva rozhodčí smlouvou samotnou. Pro případ, že volba práva nebude provedena, rozhoduje se podle práva místa, kde má být rozhodčí nález vydán, a jen v případě, kdy by nemohlo být určeno toto místo, by mohlo být použito právo určené podle kolizních pravidel soudu, jež o otázce rozhoduje (čl. VI ods Redfern, Alan; Hunter, Martin : Law and Practice of International Commercial Arbitration Ještě dále pak jde tzv. denacionalizace, jež je založena na popření spojení s jakýmkoliv národním právním systémem. Rozehnalová, Naděžda : Rozhodčí řízení v mezinárodním a vnitrostátním obchodním styku s. 213, O delokalizaci a denacionalizaci dále např. Gaillard, Emmanuel; Savage, John (ed.) : Fouchard Gaillard Goldman on International Commercial Arbitration s Blíže Redfern, Alan; Hunter, Martin : Law and Practice of International Commercial Arbitration Blíže v kapitole Blíže v kapitole 3.3 věnované české právní úpravě. 29 Např. Mothejzíková, Jitka; Steiner, Vilém a kolektiv : Zákon o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů s přílohami, komentář s. 119, Raban, Přemysl: Alternativní řešení sporů, arbitráž a rozhodci v České a Slovenské republice a zahraničí s. 58.

11 Evropské úmluvy). Česká republika je dále vázána Newyorskou úmluvou. Čl. V odst. 1 a) této úmluvy dává při posouzení platnosti smouvy přednost právu, jež si pro režim rozhodčí smlouvy strany dojednaly a není-li tomu tak, právo země, kde byl nález vydán. Vedle toho ovšem čl. V odst. 2 písm. a) stanoví, že výkon rozhodčího nálezu může být odmítnut (i v případě platnosti smlouvy), pokud příslušný předmět sporu nemůže být předmětem rozhodčího řízení práva země, kde se žádá o výkon nálezu. Právní režim, podle něhož se řídí posuzování ostatních náležitostí RozŘ výslovně nestanoví. 36 odst. 1 RozŘ obsahuje pouze jednostranné pravidlo, podle kterého se tyto náležitosti řídí podle RozŘ, má-li být rozhodčí nález vydán v tuzemsku. Z tohoto ustanovení vyplývá obecné pravidlo, podle něhož pro náležitosti rozhodčí smlouvy s vyjímkou otázky její příslušnosti je rozhodným právo státu, v němž má být rozhodčí nález vydán. 30 Takové řešení by odpovídalo rozumnému uspořádání vztahu 31. Mezi tyto náležitosti patří např. kvalifikace rozhodců, relevance projevů vůle, okolnosti uzavření smlouvy, výklad právních úkonů, posouzení otázek, zda je smlouva nezpůsobilá k použití (čl. II odst. 3 New Yorské úmluvy) např. pro nedostatečné nebo nejasné vymezení rozhodující instituce. Zvlášť ŘozŘ vyčleňuje otázku formy. Zde se uplatňuje obecná zásada 4 ZMPS, podle které je posouzení třeba učinit podle práva, jímž se řídí úkon samotný (tedy i ostatní náležitosti rozhodčí smlouvy), postačí je-li zachováno právo místa, kde byl úkon učiněn (lex loci actus), tedy kde došlo k projevu vůle. Vzhledem k tomu, že k uzavření smlouvy dochází dvěma úkony (oferta a akceptace), je možné použití dvou různých právních řádů 32. Pokud jde o otázku způsobilosti stran k uzavření rozhodčí smlouvy, bude tato posuzována dle obecného pravidla podle jejich osobního statutu 33. V otázkách procesních, je stranám v českém právním řádu ponechána široká volnost k formulaci vlastních pravidel či odchylek od procesních pravidel stálých rozhodčích institucí ( 13 odst. 3 RozŘ). Limity je třeba spatřovat v kogentních ustanoveních příslušných procesních předpisů, tedy v zákoně o rozhodčím řízení a v zákoně o mezinárodním právu soukromém a procesním. 34 V případě neupraví-li si strany procesní otázky samy, uplatní se zákon o rozhodčím řízení (lex fori). 30 RozŘ navíc počítá s přiměřenou aplikací ustanovení občanského soudního řádu 35. Konečně, v otázkách rozhodného hmotného práva má přednost volba stran. Nezvolí-li si strany hmotné právo, užijí rozhodci dle 37 odst. 2 RozŘ právo státu určené podle tuzemských kolizně právních předpisů. 2.4 ROZHODČÍ SMLOUVA 30 Pauknerová, Monika : Rozhodčí řízení ve vztahu k zahraničí otázky rozhodného práva s Raban, Přemysl: Alternativní řešení sporů, arbitráž a rozhodci v České a Slovenské republice a zahraničí s Blíže v kapitole o rozhodném právu dle českého právního řádu v kapitole Pauknerová, Monika : Rozhodčí řízení ve vztahu k zahraničí otázky rozhodného práva s Tamtéž s Ovšem vzhledem k formální a nepružné úpravě OSŘ není tato úprava v praxi příliš často využívána a její význam spočívá spíše v existenci určitého záchytného bodu. Blíže Mothejzíková, Jitka : Úloha národních soudů podpora nebo dohled s. 51.

12 Rozhodčí smlouva je základním kamenem moderní obchodní arbitráže. 36 Je dokladem souhlasu stran s projednáním a rozhodnutím jejich sporu prostřednictvím rozhodčího řízení. Je-li jednou tento souhlas udělen, není jej možno jednostranně odvolat a i v případě, je-li rozhodčí doložka součástí jiné smlouvy (tzv. hlavní) smlouvy, přetrvá i zánik této hlavní smlouvy. Nerespektování rozhodčí smlouvy spočívající v zahájení řízení ve věci samé před státním soudem je sankcionováno tím, že takové soudní řízení bude na žádost jedné ze stran přerušeno. Tím je strana, která porušila rozhodčí smlouvu, donucena dostát svému závazku z rozhodčí smlouvy. Díky mezinárodním smlouvám 37 je pak rozhodčí smlouva uznána nejen ve státě, kde došlo k jejímu uzavření, ale i v zahraničí 38. Rozhodčí smlouva je vedle toho zdrojem pravomocí rozhodčího soudu. Zjednodušeně lze říci, že rozhodci mohou vykonávat jen tolik pravomocí, kolik jim strany mohou rozhodčí smlouvou svěřit a kolik jim skutečně svěřily, ať již výslovně či implicitně a kolik jim bylo případně navíc svěřeno právem ovládajícím rozhodčí řízení. 39 Konečně rozhodčí smlouva je základem pravomoci rozhodčího soudu, která nemůže být založena jinak než právě dohodou stran DEFINICE ROZHODČÍ SMLOUVY Newyorská úmluva obsahuje ustanovení, které lze bezpochyby přijmout jako definici rozhodčí smlouvy. Tento článek stanoví: Každý smluvní stát uzná písemnou dohodu, podle níž se strany zavazují podrobit rozhodčímu řízení všechny nebo některé spory, které mezi nimi vznikly nebo mohou vzniknout z určitého právního vztahu či mimosmluvního, týkající se věci, jež může být vyřízena rozhodčím řízením. 41 Tato definice se promítla i do vymezení rozhodčí smlouvy v Model Law. Čl. 7 odst. 1 Model Law stanoví : Rozhodčí smlouva je ujednání stran, veškeré nebo určité spory, které mezi nimi s ohledem na určitý právní vztah, smluvního nebo nesmluvního druhu, vyvstaly nebo do budoucna vyvstanou, podrobit rozhodčímu řízení. Model Law tedy na rozdíl od Newyorské úmluvy neobsahuje omezení na věc jež může být vyřízena v rozhodčím řízení 42 Požadavek, aby věc bylo možno rozhodnout v rozhodčím řízení je obsažen v čl. 1 odst. 5 Model Law, který ponechává v platnosti ta ustanovení národního práva, která vylučují určité druhy sporů z rozhodování v rozhodčím řízení nebo je připuštějí jen za určitých podmínek. Oproti tomu české právo obsahuje odlišně pojatou definici, podle které je pojmovým znakem rozhodčí smlouvy okruh sporů, jež mohou být předmětem rozhodování, a dále subjekty povolané k provedení rozhodčího řízení. 2 RozŘ zní Strany se mohou dohodnout, že o majetkových 36 Redfern, Alan; Hunter, Martin : Law and Practice of International Commercial Arbitration s První v řadě je třeba uvést Ženevský protokol o doložkách o rozsudím z roku 1923, který byl předchůdcem pozdější Ženevské úmluvy. 38 Blíže Redfern, Alan; Hunter, Martin : Law and Practice of International Commercial Arbitration s. 8 a kapitola 2.5 o doktríně separace. 39 Redfern, Alan; Hunter, Martin : Law and Practice of International Commercial Arbitration, odst. 1-13, s Jedná se tedy o arbitráž dobrovolnou, kterou je třeba odlišovat od případů tzv. obligatorní arbitráže. 41 Čl. II odst. 1 Newyorské úmluvy. 42 A subject matter capable of settlement by arbitration.

13 sporech mezi nimi, s výjimkou sporů vzniklých v souvislosti s výkonem rozhodnutí a incidenčních sporů, k jejichž projednání a rozhodnutí by jinak byla dána pravomoc soudu, má rozhodovat jeden nebo více rozhodců anebo stálý rozhodčí soud." Podobně jako v České republice je rozhodčí smlouva definována v německé úpravě, která ovšem pojem rozhodčího řízení nahrazuje přáním stran podrobit spory k rozhodnutí rozhodčímu soudu OBSAH ROZHODČÍ SMLOUVY Jak bylo uvedeno výše, rozhodčí smlouva je dohoda mezi stranami, že o určitých sporech mezi nimi má rozhodovat jeden popř. více rozhodců. Tato v sobě pojmově zahrnuje jednak aspekt veřejnoprávní, který je představován dopadem rozhodčího řízení vůči řízení soudnímu, a dále aspekt hmotněprávní, tedy založení vzájemných povinností stran, podle nichž se budou chovat po dobu řešení sporu a po jeho skončení. Uzavřením rozhodčí smlouvy strany pokud se nedohodnou jinak - zároveň mlčky akceptují, dispozitivní ustanovení zákona, například o způsobu ustanovení rozhodce (rozhodců) a průběhu rozhodčího řízení. Pokud má být spor mezi stranami, dle jejich dohody, řešen stálým rozhodčím soudem, stává se obsahem závazku i příslušný řád dané rozhodčí instituce 44. Právní předpis obvykle ponechává některé otázky pro strany, aby si je, s ohledem na své preference, upravily samy. Mezi tyto, někdy označované jako fakultativní náležitosti rozhodčí smlouvy, patří např. určení místa řízení ( např. čl. 20 Model Law, 17 RozŘ), aplikovatelné hmotné právo (čl. 28 Model Law, 25 odst.3 RozŘ) a jazyk řízení (čl. 22 Model Law), určení počtu rozhodců a způsobu jejich ustanovení (čl. 10 Model law, 7 RozŘ), stanovení postupu řízení ( čl. 19 Model Law, 19 RozŘ) FORMA ROZHODČÍ SMLOUVY Rozhodčí smlouva může být uzavřena buď pro spory mezi stranami již vzniklé, pak hovoříme o tzv. smlouvě o rozhodci (acte de compromis) nebo pro spory, které by měly eventuálně vzniknout až v budoucnu 45, takovou smlouvu nazýváme rozhodčí doložkou popř. rozhodčím ujednáním (clause compromissoire) 46. Hodlají-li strany řešit již existující spor, projeví se tato skutečnost i ve formulaci rozhodčí smlouvy, především v přesné identifikaci sporu a stran. Smlouva bude obvykle vedle ostatních náležitostí obsahovat jména konkrétních rozhodců a zásady, jimiž se má řízení před rozhodci řídit. Některé právní řády v této souvislosti vyžadují přísnější formu k uzavření smlouvy o rozhodci. Český právní řád pokud jde o náležitosti formy a obsahu nečiní mezi smlouvou o rozhodci a rozhodčí doložkou rozdíly. 43 Viz 1029 odst. 1 ZPO : Schiedsvereinbarung ist eine Vereinbarung der Parteien, alle oder einzelne Streitigkeiten, die zwischen ihnen in Bezug auf ein bestimmtes Rechtsverhältnis vertraglicher oder nichtvertraglicher Art entstanden sind oder künftig entstehen, der Entscheidung durch ein Schiedsgericht zu unterwerfen. 44 České právo tuto otázku výslovně řeší v 13 odst. 3 RozŘ. Model Law obdobné ustanovení neobsahuje. 45 Raban, Přemysl: Alternativní řešení sporů, arbitráž a rozhodci v České a Slovenské republice a zahraničí, s Obdobně čl. 7 odst. 1 Model Law nebo 2 odst. 3 RozŘ. Růžička, Květoslav : Mezinárodní obchodní arbitráž s. 24. hovoří o smlouvě o rozhodci a neomezeném kompromisu.

14 Zákon o rozhodčím řízení vyžaduje uzavření rozhodčí smlouvy v písemné formě 47. Nedostatek písemné formy však lze následně zhojit, vzhledem k tomu, že dle 15 odst. 2 RozŘ musí být námitka neexistence nebo neplatnosti rozhodčí smlouvy vznesena nejpozději při prvém úkonu v řízení týkajícím se věci hlavní. Newyorská úmluva i Model Law vyžadují rozhodčí smlouvu v písemné formě. V návaznosti na to čl. II odst. 2 Newyorské Úmluvy a čl. 7 odst. 2 Model Law obsahují vymezení, kdy je dohodu možné podle těchto dokumentů považovat za písemnou 48. Newyorská úmluva nepřipouští přijetí rozhodčí smlouvy mlčky, tedy tak, že smlouva je jednou stranou tvrzena a druhá strana její existenci nepopírá. Přísné formální požadavky New Yorské úmluvy se však vztahují jen na základní náležitosti. Věšina národních právních řádů předepisuje pro rozhodčí smlouvu písemnou formu. Ovšem i přes založení úpravy na Model Law, zůstává výklad pojmu písemný v různých právních řádech rozdílný. Obecně lze říci, že právní řády definují písemnou formu co nejšířeji. Jako příklad lze uvést anglickou úpravu, která pod pojem písemný zahrnuje i rozhodčí smlouvu uzavřenou ústně DOKTRÍNA SEPARACE Doktrína separace (separability, autonomy of the arbitration agreement 50 ) vychází z fikce, že právní vztah ze smlouvy hlavní a vztah založený rozhodčí smlouvou existují samostatně vedle sebe. Rozhodčí doložka je tak považována za ujednání samostatné a nezávislé na smlouvě, v níž je obsažena 51 (tzv. hlavní smlouva). Důsledkem této fikce je, vedle jiného, to, že zánik hlavní smlouvy nemá bez dalšího vliv na trvání rozhodčí doložky. Význam této doktríny vystupuje do popředí v situacích, kdy jedna ze stran má v úmyslu vyhnout se rozhodčímu řízení. Namítá-li totiž taková strana neplatnost smlouvy hlavní, nemá taková námitka bez dalšího vliv na platnost rozhodčí doložky. Pravomoc rozhodců tedy není takovou námitkou narušena a rozhodcům je umožněno pokračovat ve svém řízení aby otázku platnosti či neplatnosti smlouvy hlavní rozhodli sami 52. Praktický důvod pro uplatnění této fikce je zřejmý. Zacházení s rozhodčí doložkou a hlavní smlouvou jako dvěma samostatnými dohodami má ovšem základ i v odlišném předmětu úpravy těchto ujednání. Zatímco předmětem smlouvy hlavní je úprava vzájemných práv a povinností stran vyplývajících z jejich obchodního vztahu, je předmět rozhodčí doložky zcela odlišný. Je jím totiž závazek vyřešit vymezené obchodní spory mezi stranami prostřednictvím rozhodčího řízení. 53 Nevznikne-li mezi stranami v budoucnu spor, k uplatnění tohoto druhého závazku nemusí ani dojít. 47 Splnění písemné formy se pak posuzuje podle hmotněprávních ustanovení ( 40 ObčZ ). Spory panují ohledně možnosti ústního uzavření a písemného potvrzení do protokolu vedeném rozhodci, který strany podepsaly. 48 Značný posun pod vlivem rozvoje elektronické komunikace obsahuje revidované znění článku 7 Model Law z roku English Arbitration Act (1996) čl. 5 odst. 3, stanovící, že pokud se strany dohodnou jinak než písemně s odkazem na písemné podmínky, činí tímto písemnou dohodu. Blíže viz. Redfern, Alan; Hunter, Martin : Law and Practice of International Commercial Arbitration s Termín autonomie rozhodčí smlouvy je využíván především ve francouzské právní vědě. Blíže Gaillard, Emmanuel; Savage, John (ed.) : Fouchard Gaillard Goldman on International Commercial Arbitration s Gaillard, Emmanuel; Savage, John (ed.) : Fouchard Gaillard Goldman on International Commercial Arbitration s K otázce rozhodování o pravomoci viz. níže. Kapitola Redfern, Alan; Hunter, Martin : Law and Practice of International Commercial Arbitration odst

15 V mezinárodních vztazích má uplatnění této doktríny za následek především to, že každý z těchto právních vztahů samostatných smluv se může řídit jiným právním řádem 54. Doktrína nachází své vyjádření jak v národních právních úpravách, tak v mezinárodních smlouvách a rozhodčích řádech rozhodčích institucí a judikatuře. Tak např. čl.16 Model Law stanoví: Při rozhodování o své pravomoci má být rozhodčí doložka, která tvoří součást smlouvy, posuzována jako smlouva nezávislá na jiných podmínkách (částech) smlouvy. Rozhodnutí rozhodčího senátu o tom, že smlouva je nulitní a neplatná, nemá vliv ipso iure na platnost rozhodčí doložky." Obdobné ustanovení lze nálezt v právní úpravě italské 55, švýcarské 56, německé 57, švédské, francouzské a dalších právních řádech, jež založily svá národní práva na Model Law ( např. Kanada (Quebec), Rusko, Ukrajina, Austrálie, Alžír, Egypt, Tunisko jakož i většina latinskoamerických zemí a některé státy USA (Kalifornie, Connecticut, Oregon, Texas) a další 58. V některých státech se tato doktrína dovozuje judikaturou (například ve Velké Británii rozhodnutím ve věci Harbor Assurance Co. v Kansas General International Insurance Co. 59, ve Spojených Státech rozhdodnutím Prima Paint Co. v. Flood and Conklin Mgf. Co. 60 ). Z mezinárodních smluv můžeme jmenovat například čl. V odst. 3 Evropské úmluvy o mezinárodní obchodní arbitráži 61 nebo čl. 81 odst. 1 Úmluvy OSN o smlouvách o mezinárodní koupi zboží 62. V České republice není tato zásada obsažena v zákoně o rozhodčím řízení, nýbrž v 267 odst. 3 ObchZ, který zní : "Je-li součástí jinak neplatné smlouvy dohoda o volbě práva nebo tohoto zákona ( 262) nebo dohoda o řešení sporu mezi smluvními stranami, jsou tyto dohody neplatné pouze v případě, že se na ně vztahuje důvod neplatnosti. Neplatnost těchto dohod se naopak netýká neplatnosti smlouvy, jejíž jsou součástí." Zatímco se uplatnění doktríny separace v případech namítané neplatnosti hlavní smlouvy setkalo s mezinárodním přijetím, poněkud spornou zůstává případ, tvrdí-li jedna ze stran, že smlouva mezi stranami nikdy neexistovala Lew, Julian D.M ; Mistelis, Loukas A.; Kröll, Stefan M. : Comparative International Commercial Arbitration 6-23, Gaillard, Emmanuel; Savage, John (ed.) : Fouchard Gaillard Goldman on International Commercial Arbitration s. 212, ale též Raban, Přemysl: Alternativní řešení sporů, arbitráž a rozhodci v České a Slovenské republice a zahraničí s. 55 odst Čl. 808 odst. 4 zákona o civilním řízení. 56 Čl. 178 odst. 3 zákona o mezinárodním právu soukromém odst. 1 ZPO. 58 Aktuální seznam států jejichž legislativa je založená na Model Law je k dispozici na: 59 Převzato z Rozehnalová, Naděžda : Rozhodčí řízení v mezinárodním a vnitrostátním obchodním styku s Rozhodnutí 388 U.S. 395 at 402 (1967), ve kterém soud prohlásil : S vyjímkou případu, že by strany zamýšlely jinak, je arbitrážní doložka pokud je posuzována podle federálního práva oddělitelná od smlouvy, ve které je obsažena." 61 Vyhlášena pod č. 176/1964 Sb., její ustanovení se použije jen pro vztahy z mezinárodního obchodu mezi stranami mající sídlo v signatářských státech. 62 Sdělení ministerstva zahraničních věcí č. 160/1991 Sb. 63 Blíže viz. např. Svernlöv, Carl : What Isn t, Ain t, The Current Status of the Doctrine of Separability s. 47.

16 Neexistovala-li totiž mezi stranami hlavní smlouva (např. v důsledku nedostatečného konsensu stran), lze si jen těžko představit samostatně existující rozhodčí doložku 64. Na druhou stranu bezvýhradné odmítnutí aplikace dokríny separace v případě, namítá-li jedna ze stran neexistenci smlouvy hlavní, by bylo až příliš snadným způsobem vyvázání se ze závazku z rozhodčí smlouvy, pro stranu, která se tomuto řízení snaží vyhnout. V praxi bude ovšem často obtížné rozlišit mezi případy neplatnosti a neexistence. Povolanými k rozhodnutí o neexistenci hlavní smlouvy jsou rozhodci a v případě, shledají-li důvody zakládající neexistenci hlavní smlouvy, musí se toto promítnout do jejich rozhodnutí ve věci samé. Stejný přístup musí ovšem uplatnit vzhledem k rozhodčí doložce. Zjistí-li rozhodci, že se důvody neplatnosti smlouvy hlavní vztahují i na rozhodčí doložku ovšem nejen proto, že hlavní smlouva nikdy neexistovala, ale proto, že důvod neexistence smlouvy hlavní rovněž postihuje rozhodčí doložku- musí obdobně uplatnit důsledky takového zjištění rozhodnutím o nedostatku své pravomoci. 65 Lze tedy shrnout, že uplatění doktríny separace i na případy tvrzené neexistence smlouvy hlavní, bude v první řadě záležet na konkrétní právní úpravě rozhodčího řízení 66, řádu rozhodčí instituce 67 i znění sjednané rozhodčí doložky 68, které často s obdobným rozlišováním vůbec nepočítají. Za povšimnutí v této souvislosti stojí i výrok bermudského odvolacího soudu ve věci JOC Oil 69. Společnost Joc Oil se v tomto případě bránila výkonu rozhodčího nálezu moskevského rozhodčího soudu podle Newyorské Úmluvy s poukazem, že konstatoval-li rozhodčí soud neexistenci základní smlouvy, jež obsahovala rozhodčí doložku, nemohl tedy o věci rozhodovat. Bermudský soud ve svém výroku uvedl, že jestliže (hlavní) smlouva nikdy nevstoupila v existenci 70, nemohlo ani vstoupit v existenci arbitrážní ujednání. Z uvedeného rozhodnutí pak vyplývá rozlišování mezi situacemi, kdy rozhodčí smlouva nikdy neexistovala a kdy přestala existovat PRINCIP COMPETENCE-COMPETENCE 72 A PŘEZKUM ROZHODČÍ SMLOUVY Další důležitou zásadou mezinárodní obchodní arbitráže související s doktrínou separace je princip či zásada Competence-Competence 73, nebo-li pravomoc rozhodců sami rozhodnout v konkrétním 64 V tomto smyslu např. rozhodnutí v Pollux Marine Agencies Inc. v. Louis Dreyfus Corp., U.S.Dist.Ct. (S.D.N.Y.). Z literatury např. Rubino-Sammartano, Mauro : International Arbitration, Law and Practice odst. 10-6, van den Berg, Albert Jan : The New York Arbitration Convention of 1958 s Gaillard, Emmanuel; Savage, John (ed.) : Fouchard Gaillard Goldman on International Commercial Arbitration s Např. čl. 7 English Arbitration Act (1996), který stanoví, že platnost, existence a účinnost rozhodčí doložky není dotčena v případech neplatnosti, neexistence či neúčinnosti hlavní smlouvy. 67 Např. čl. 21 odst. 2 Rozhodčího řádu UNCITRALu, čl. 6 odst. 4 Řádu ICC. 68 Jako příklad případu, kdy soud při rozhodování o rozsahu uplatnění doktríny separace vycházel především z vůle stran vyjádřeného v rozhodčí doložce, lze uvést rozhodnutí Pollux Marine Agencies Inc. v louis Dreyfus Corp., US District Court, SD of New York, 455 F. Supp. 211 (1978). 69 Bermuda Ct. App Sojuznefttexport v. JOC Oil Ltd, ICCA Yearbook 1990, 354, Důvodem neexistence byl v tomto případě nesplněný požadavek dvou podpisů dle ruské právní úpravy na hlavní smlouvě. 71 Redfern, Alan; Hunter, Martin : Law and Practice of International Commercial Arbitration Česká literatura používá termín pravomoc-pravomoc. 73 Blíže se problematice Competence-Competence věnuje např. Gaillard, Emmanuel; Savage, John (ed.) : Fouchard Gaillard Goldman on International Commercial Arbitration odst. 650 a následující, Redfern, Alan; Hunter, Martin : Law and Practice of International Commercial Arbitration odst. 5-39, Weigand, Frank-Bernd : Practitoner ś

17 případu o své pravomoci rozhodnout spor. 74 Požadavek aby strany rozhodčí smlouvy předložily všechny spory mezi nimi, na něž se vztahuje rozhodčí smlouva, v sobě zahrnuje zároveň to, že soudy v dané zemi nesmí tyto spory projednávat. Pokud je jim tedy předložena k rozhodnutí otázka, pokrytá rozhodčí smlouvou, budou soudy obvykle národními právními řády vyzvány k tomu, aby strany odkázaly na rozhodčí řízení. Tato zásada byla uznána ve většině moderních národních úpravách 75 (a především v čl. 8 Model Law) i mezinárodních smlouvách (především v čl. II odst. 3 Newyorské úmluvy 76 ). Ovšem před tím, než soudy strany na rozhodčí řízení odkáží, budou zkoumat, zda mezi stranami opravdu existuje platná rozhodčí smlouva a zda je účinná a způsobilá k použití. Výše uvedené nevzbuzuje větší problémy. Diskutovanou otázkou je, do jaké hloubky bude soud uvedené skutečnosti zkoumat 77. Tedy zda takový přezkum bude úplný (full review), či zda soudu naopak postačí jen prima facie důkaz o existenci rozhodčí smlouvy a úplný přezkum provede až ve fázi rozhodování o zrušení rozhodčího nálezu. Princip Competence-Competence opravňuje rozhodce rozhodnout o své vlastní pravomoci (založené rozhodčí smlouvou). To má za následek to, že námitka neexistence či neplatnosti rozhodčí smlouvy jednou ze stran neznemožní rozhodcům pokračovat v řízení. Oprávnění rozhodců rozhodovat o své vlastní pravomoci (i přestože se jedná o jejich inherentní 78 oprávnění) je obvykle explicitně v jednotlivých právních úpravách a řádech rozhodčích institucí uvedeno 79. Účinky této zásady lze rozdělit na tzv. pozitivní a negativní efekt. Pozitivní účinek Competence- Competence je založen na inherentní pravomoci rozhodců rozhodovat o své vlastní pravomoci a má za následek, že národní soudy by neměly paralelně a ve stejném rozsahu rozhodovat o stejné otázce jako rozhodci, a to alespoň v počátku rozhodčího řízení. Jinými slovy, pravomoc soudu by se v tomto stádiu rozhodčího řízení měla omezit na prima facie určení, že rozhodčí smlouva není neplatná, neúčinná nebo nezpůsobilá k použití. 80 Jenom to zaručí plnou realizaci oprávnění rozhodců rozhodovat o své pravomoci. Soudy samozřejmě nejsou z přezkoumávání rozhodčí smlouvy vyloučeny úplně, ale na řadu přichází až po vydání rozhodčího nálezu. Negativní účinek Competence-Competence znamená, že rozhodci musí být první (tedy nikoliv jediní), kdo o otázce své pravomoci rozhodují. 81 Soudy musí s rozhodováním o pravomoci rozhodčího soudu vyčkat až do okamžiku, kdy rozhodci měli příležitost toto učinit jako první V tomto smyslu je negativní efekt Competence-Competence úzce spojen s požadavkem, aby národní soudy provedly jen povrchní přezkum existence a platnosti rozhodčí smlouvy. Handbook on International Arbitration s.1222, odst.4 či Dimolitsa, Antonias : Separability and Kompetenz- Kompetenz, s Z české literatury např. Rozehnalová, Naděžda : Rozhodčí řízení v mezinárodním a vnitrostátním obchodním styku s Rozehnalová, Naděžda : Rozhodčí řízení v mezinárodním a vnitrostátním obchodním styku s Blíže Gaillard, Emmanuel : Prima Facie Review of Existence, Validity of Arbitration Agreement s Ten stanoví: Soud smluvního státu, u nějž byla podána žaloba v záležitosti, o níž strany uzavřely dohodu ve smyslu tohoto článku, odkáže strany na rozhodčí řízení k žádosti jedné z nich, ledaže zjistí, že zmíněná dohoda je neplatná, neúčinná nebo nezpůsobilá k použití. 77 Např. Bachand, Frédéric : Does Article 8 of the Model Law Call for Full or Prima Facie Review of the Arbitral Tribunal ś Jurisdiction. 78 Gaillard, Emmanuel : Prima Facie Review of Existence, Validity of Arbitration Agreement s Čl. 16 odst. 1 Model Law, čl. 21 Rozhodčího řádu UNCITRALu. 80 Gaillard, Emmanuel : Prima Facie Review of Existence, Validity of Arbitration Agreement s.6. Uvedené vymezení doktríny Competence-Competence ovšem není bez výhrad mezinárodně přijímáno. 81 Gaillard, Emmanuel : Prima Facie Review of Existence, Validity of Arbitration Agreement s.6.

18 Existuje-li tedy díky fikci dokríny separace rozhodčí doložka samostatně bez ohledu na platnost smlouvy hlavní, umožňuje toto rozhodcům v rozhodčím řízení rozhodnout spor po věcné stránce, tedy především otázku platnosti, či neplatnosti smlouvy hlavní a nároků z této smlouvy vyplývajících. Díky principu Competence-Competence pak mohou rozhodci (alespoň) z počátku nezávisle na státních soudech rozhodnout o existenci a platnosti rozhodčí smlouvy. Samotná námitka nedostatku pravomoci rozhodčího soudu, neznamená automaticky přesun rozhodování sporu mezi stranami na státní soudy a rozhodcům je umožněno, aby o této otázce učinili první rozhodnutí. 2.7 ARBITRABILITA Ne všechny spory jsou způsobilé k tomu, aby byly řešeny v rozhodčím řízení. Je tomu tak především z důvodů veřejného pořádku, kvůli kterým právní řády svěřují rozhodování o určitých otázkách výlučně do pravomoci státních soudů. Arbitrabilita bývá někdy rozlišována na arbitrabilitu objektivní, tj. mnnožinu vztahů, v nichž je možno rozhodnutím stran pověřit rozhodce k rozhodnutí a arbitrabilitu subjektivní, která představuje okruh sporů, které strany v rozhodčí smlouvě určily. Subjektivní arbitrabilita tedy může odpovídat právu jednoho státu, zatímco bude překračovat hranice dané právem státu jiného. RozŘ vymezuje okruh sporů tak, že se může jednat jen o ty spory, o kterých může rozhodovat soud, dále jen o majetkové spory a jen o spory, ve kterých lze uzavřít smír. Arbitrablita je dále vymezena negativně tak, že předmětem rozhodčího řízení nemohou být spory vzniklé v souvislosti s výkonem rozhodnutí a incidenční spory ( 2 odst. 1 RozŘ). Německá právní úprava ( 1030 ZPO) stanoví, že předmětem rozhodčí smlouvy může být každý majetkový nárok, pokud se jedná o nemajetkový nárok, pak může být předmětem této smlouvy jen pokud jsou o něm strany oprávněny uzavřít narovnání. Francouzská právní úprava (čl a 2060 Code Civil) je založena na disponovatelnosti s předmětem řízení a možnosti v této věci uzavřít narovnání. Anglický Arbitration Act z roku 1996 výslovně o otázkách arbitrability nepojednává. Úprava rozhodčího řízení ve Spojených státech amerických je založena na široké podpoře rozhodčího řízení. 3. ZVLÁŠTNÍ ČÁST ÚČAST NÁRODNÍCH SOUDŮ 3.1 ÚČAST NÁRODNÍCH SOUDŮ MEZINÁRODNÍ SROVNÁNÍ Rozhodčí soudy nedisponují svrchovanými pravomocemi srovnatelnými s pravomocemi jimiž jsou nadány soudy státní. Rozhodci mohou po stranách, popřípadě třetích osobách požadovat provedení úkonů, pokud tyto úkony provedou dobrovolně. Zásadně nedisponují donucovací pravomocí a svými rozhodnutími nemohou zavazovat třetí osoby, t.j. osoby jež nejsou stranami rozhodčí smlouvy. Z výše uvedeného je zřejmé, že za takové situace může některá ze stran nebo třetí osoba významně zbrzdit či dokonce zmařit celé rozhodčí řízení 82. Účinnost rozhodčího řízení je tedy do jisté míry závislá na efektivní a především rychlé spolupráci se soudy státními. I přes značnou autonomii stran je rozhodčí řízení přece jen v určitých situacích závislé na pomoci státních soudů, 82 Taková situace by mohla vzhledem k funkcím rozhodčího řízení hraničit až s odpíráním spravedlnosti. Blíže viz. Gonsorčíková, Miluše : Vliv Bruselského nařízení na rozhodčí řízení s. 11.

19 které jako jediné mohou rozhodčí řízení zachránit v případech, snaží-li se jej jedna ze stran sabotovat: 83 V české literatuře je tato spolupráce často zastřešena pod pojmy pomocná (podpůrná) a kontrolní funkce soudu 84. Zahraniční autoři někdy hovoří o partnerství 85. Toto partnerství není ovšem vztahem dvou rovných subjektů. Rozhodčí řízení je založeno na dohodě stran, podřídit tomuto způsobu rozhodnutí sporu mezi nimi. Je ovšem vybudováno na právu a o toto právo opírá své vnitrostátní i mezinárodní účinky. Národní soudy se bez existence rozhodčích soudů obejdou, to samé ovšem nelze říci o soudech obecných. 86 Strany uzavřením rozhodčí smlouvy povolávají k rozhodnutí sporu mezi nimi rozhodčí soud a tímto současně z rozhodování vylučují soudy státní. Autonomie stran ovšem nejde tak daleko, že by účast soudu vyloučila úplně. Strany samy zásadně nemohou ovlivnit množství zásahů (především smluvně rozšiřovat množství opravných prostředků proti rozhodčímu nálezu, učiní-li tak, je taková dohoda neplatná). Sporné je, zda se mohou strany dopředu vzdát zásahů soudu. Pokud jde o kontrolní činnost soudu, je taková dohoda nepřípustná. Obecně je i uznáváno, že strany se nemohou dopředu, tedy před skončením rozhodčího řízení, vzdát důvodů pro napadení (cizího) rozhodčího nálezu v souvislosti s jeho uznáním a výkonem. 87 Autonomie stran má tedy naopak právním řádem stanovené hranice a národní soudy pak kontrolují dodržování těchto hranic. 88 Ne vždy se ale jedná jen o kontrolu, řada ustanovení národních právních řádů upravuje poskytování pomoci ze strany státních soudů (jako např. při jmenování či vyloučení rozhodců) a některé soudní zásahy lze těžko podřadit do jedné z kategorií. Národní právní úpravy se spíše snaží o nalezení funkční rovnováhy mezi autonomií stran a zajištěním minimálních procesních požadavků 89. V této souvislosti se někdy uplatňuje pojetí, že i kontrolní funkce je ve své podstatě variantou funkce pomocné 90. Pojmy pomocná a kontrolní funkce jsou tedy v následujícím textu použity s vědomím jejich ne vždy výstižného obsahu 91. O tom, jakým způsobem bude tato spolupráce v právním řádu upravena, rozhoduje výlučně národní zákonodárce státu místa konání rozhodčího řízení, případně uznání a výkonu rozhodčího nálezu. Stát tedy ve svém právním řádu stanoví podmínky samotného konání rozhodčího řízení, ale i podmínky a formy zásahů státu. 83 Redfern, Alan; Hunter, Martin : Law and Practice of International Commercial Arbitration, Fourth Edition odst Např. Rozehnalová, Naděžda : Rozhodčí řízení v mezinárodním a vnitrostátním obchodním styku s. 291, Steiner, Vilém : O vzorovém zákonu pro mezinárodní obchodní arbitráž s. 734 hovoří o společenství. 85 Hunter, Martin : Předběžná opatření : vlastní pravomoci arbitráže a rozhodců s Redfern, Alan; Hunter, Martin : Law and Practice of International Commercial Arbitration, Fourth Edition odst Haas in Oberhammer, Paul : Schiedsgerichtsbarkeit in Zentraleuropa s Haas in Oberhammer, Paul : Schiedsgerichtsbarkeit in Zentraleuropa s Jak ostatně vyplývá z pojetí, že prostřednictvím rozhodčího řízení dochází v podstatě k realizaci ústavního práva na soudní ochranu, v tomto případě nikoliv vůči státu, ale rozhodcům jako nestátnímu orgánu. Obdobnými úvahami se zabývá např. Mothejzíková, Jitka : Úloha národních soudů podpora nebo dohled s Jako příklad lze uvést zrušení rozhodčího nálezu soudem nebo pozastavení jeho výkonu, ke kterému může dojít jen k návrhu jedné ze stran, tedy nikoliv z vlastní iniciativy soudu, blíže viz. Mothejzíková, Jitka : Úloha národních soudů podpora nebo dohled s Problematice tohoto rozlišování v evropském komunitárním právu se věnuje závěrečná kapitola.