SOUKROMÉ VYMÁHÁNÍ SOUTĚŽNÍHO PRÁVA

Transkript

1 Univerzita Karlova v Praze Právnická fakulta Claudia Bocková SOUKROMÉ VYMÁHÁNÍ SOUTĚŽNÍHO PRÁVA Diplomová práce Vedoucí diplomové práce: prof. JUDr. Stanislava Černá, CSc. Katedra obchodního práva Datum vypracování práce: prosinec 2011

2 Prohlašuji, že jsem předkládanou diplomovou práci vypracovala samostatně, všechny použité prameny a literatura byly řádně citovány a práce nebyla využita k získání jiného nebo stejného titulu. V Praze dne... Podpis

3 Poděkování Prof. JUDr. Stanislavě Černé, CSc. za možnost vypracovat práci na individuální téma a rady ke struktuře a obsahu práce. Svým přátelům a rodině, především Marcele Bockové, za neutuchající podporu v průběhu celého studia.

4 OBSAH Úvod Význam soukromého vymáhání soutěžního práva Veřejné a soukromé vymáhání soutěžních pravidel Evoluce koncepce náhrady škody způsobené porušením soutěžního práva a její právní základ Problémy koncepce náhrady škody způsobené porušením soutěžního práva Rozhodné právo Škoda Porušení povinnosti a právní základ nároku na náhradu škody Zavinění Skutečná škoda, ušlý zisk, úroky Stanovení výše škody Příčinná souvislost Tzv. punitive damages Tzv. passing on Hromadné vymáhání práva Přístup k informacím Vztah k leniency programům Vázanost soudu rozhodnutím soutěžní autority Promlčení Závěr Seznam zkratek Použitá literatura Monografie Komentáře Články a příspěvky Právní předpisy Rozsudky Evropské dokumenty Prezentace Abstract Resumé Klíčová slova / Keywords Seznam příloh... 64

5 Úvod Vymáhání soutěžního práva prováděné vnitrostátními antimonopolními úřady a Evropskou komisí není považováno za dostatečné, vzhledem k tomu, že nemá kapacitu postihnout veškerá protisoutěžní jednání a ani nedisponuje mechanismy pro kompenzaci újmy vzniklé osobám postiženým protisoutěžním jednáním. Z tohoto důvodu lze v Evropě v rámci posledních několika let pozorovat snahu o podporu vývoje soukromého prosazování soutěžního práva, a to zejména prostřednictvím žalob na náhradu škody. Významným impulzem pro rozvoj této myšlenky bylo rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie ve věci Courage 1, ve kterém se konstatuje, že nemožnost domáhat se náhrady škody z porušení soutěžního práva by zpochybnila plnou účinnost soutěžního práva. Právě proto v oblasti soukromého vymáhání soutěžního práva hraje centrální roli úprava žalob na náhradu škody. Aby se však mohla stát plnohodnotným doplňkem veřejného vymáhání soutěžního práva, bude muset být odstraněna nedostatečná právní úprava, která jak na vnitrostátní tak na evropské úrovni efektivnímu využití těchto žalob zabraňuje. Soudní dvůr ve výše zmíněném rozsudku Courage a později i v rozsudku Manfredi 2 rozeznal nepoměr, který existuje mezi právem na soutěž a právem na nápravu protisoutěžního jednání, a dovodil povinnost národních států umožnit náhradu škody vzniklé v důsledku protisoutěžního jednání. Zároveň těmito rozsudky poskytl základ pro diskusi o postavení a možnostech soukromého vymáhání soutěžního práva jak na úrovni Evropské unie, tak i v jednotlivých členských státech. Dynamický vývoj této oblasti soutěžního práva a neutuchající diskuze o možnostech soukromého vymáhání antimonopolního práva byla impulzem 1 Rozsudek Evropského soudního dvora v řízení o předběžné otázce ve věcech Courage Ltd and Bernard Crehan and Others. C-453/99. 2 Rozsudek Evropského soudního dvora ve spojených řízeních o předběžné otázce ve věcech Vincenzo Manfredi v Lloyd Adriatico Assicurazioni SpA; Antonio Cannito v Fondiaria Sai SpA a Nicolò Tricarico, Pasqualina Murgolo v Assitalia SpA. C-296/04 až C-298/04. 1

6 a inspirací ke zpracování této diplomové práce, která si klade za cíl posoudit význam a koncepci soukromého vymáhání soutěžního práva, v užším smyslu žaloby na náhradu škody ze soutěžních deliktů. Bude diskutována úprava žaloby o náhradu škody navrhovaná na unijní úrovni, jejíž významnou inspirací byl americký systémem soukromého vymáhání soutěžního práva. Tato navrhovaná úprava bude zkoumána z hlediska slučitelnosti a z hlediska možné úpravy v českém právním řádu. V úvahu budou vzaty i zkušenosti s některými instituty soukromého vymáhání z jiných členských států Evropské unie. Evropská komise vydala jako reakci na rozsudky ve věcech Courage a Manfredi v roce 2005 Zelenou knihu o žalobách o náhradu škody způsobené porušením antimonopolních pravidel Evropského Společenství 3 ve snaze identifikovat celoevropské překážky v uplatňování náhrady škody z protisoutěžního jednání a navrhnout nástroje k jejich odstranění. V roce 2008 na ni navázala Bílá kniha 4 konkretizující oblasti hmotněprávní a procesněprávní úpravy problematiky náhrady škody. Analýzu návrhů obsažených v obou dokumentech poskytují Commission staff working papers. 5,6 Poznatky získané z konzultace k Bílé knize pak Evropská komise zapracovala do návrhu směrnice, která ovšem nikdy nebyla oficiálně zveřejněna. 7 Následně proběhly ještě další dvě veřejné konzultace Evropské komise. 8,9 3 Green Paper: Damages actions for breach of the EC antitrust rules. Commission of the European Communities, COM(2005) 672 final. 4 White Paper on Damages actions for breach of the EC antitrust rules. Commission of the European Communities, COM(2008) 165 final. 5 Commission staff working paper annex to the Green paper: Damages actions for breach of the EC antitrust rules. Commission of the European Communities, SEC(2005) Commission staff working paper accompanying the White paper on damages actions for breach of the EC antitrust rules. Commission of the European Communities, SEC(2008) Text směrnice byl poskytnut účastníkům konference Soukromé vymáhání kartelového práva, konané ve dnech 26. a 27. června 2009 na Právnické fukultě Univerzity Karlovy v Praze pod záštitou Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže a Právnické fakulty Univerzity Karlovy v Praze. Text směrnice tvoří přílohu č. 1 této práce. Obsah návrhu komentuje HAJNÁ-STEINEROVÁ, K. Soukromé prosazování soutěžního práva. Obchodněprávní revue, 2009, č Pracovní dokument útvarů Komise, Veřejná konzultace: Směrem k soudržnému evropskému přístupu k hromadné žalobě. Evropská komise, SEC(2011)173 v konečném znění. 9 Dokument s návrhy pokynů: Určení výše škody u žalob na náhradu škody při porušení čl. 101 nebo 102 Smlouvy veřejná konzultace. Evropská komise,

7 Od počátku vývoje myšlenky posílení soukromého vymáhání soutěžního práva byla odbornou veřejností na danou problematiku publikována celá řada článků a komentářů. Tato práce nejprve vymezí význam náhrady škody pro soutěžní právo a dále rozdíly a cíle soukromého a veřejného vymáhání soutěžního práva. V následujících kapitolách budou závěry Bílé knihy, tj. návrhy na odstranění překážek bránících řádnému fungování soukromého prosazování, postupně analyzovány a zkoumány z pohledu jejich slučitelnosti s českým právem, popř. možnostmi, které platné české právo poskytuje a zamyšlení nad eventuálními změnami v současné právní úpravě. 3

8 1. Význam soukromého vymáhání soutěžního práva Předně je třeba uvést, že soutěžním právem se v kontextu této práce rozumí právo ochrany soutěže proti jejímu omezování, tedy soutěžní právo veřejné. České i evropské soutěžní právo je založeno na třech základních pilířích: na zákazu uzavírání dohod narušujících soutěž (tzv. kartelových dohod), kontrole koncentrací a zákazu zneužití dominantního postavení. Narušit hospodářskou soutěž by mohlo i unijním právem upravené poskytování státních podpor. V právním řádu České republiky je upraveno v zákoně č. 143/2001 Sb., o ochraně hospodářské soutěže, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ZOHS ). S přihlédnutím k evropskému právu byla ochrana hospodářské soutěže součástí práva Evropské unie od jeho počátků ve Smlouvě o Evropském společenství uhlí a oceli. 10 Dnes je upraveno především v článcích 101 a 102 Smlouvy o fungování Evropské Unie (dále jen SFEU ) a v příslušných nařízeních přijatých Radou EU a Evropskou komisí k provedení předmětných článků jako je např. i pro soukromé prosazování soutěžního práva významné Nařízení Rady 1/2003 o provádění soutěžních pravidel stanovených v čl. 81 a 82 Smlouvy o Evropském Společenství (dále jen Smlouva o ES ) (nyní čl. 101 a 102 SFEU). Na aplikaci a vymáhání soutěžního práva si státní správa zachovala jistý monopol anebo alespoň monopol virtuální 11. Přestože ve většině evropských států existují obecné předpisy umožňující podání žaloby o náhradu škody vzniklé jednáním porušujícím hospodářskou soutěž, tato možnost není vžitá a primárně se prosazováním soutěžního práva rozumí právě prosazování veřejné. Státem pověřené úřady stíhají jednání porušující soutěžní právo, jsou-li splněny podmínky stanovené zákonem. Spotřebitelé, dodavatelé nebo samotní soutěžitelé, kteří byli protisoutěžním jednáním poškozeni, mohou úřadům podat 10 Smlouva o Evropském společenství uhlí a oceli, čl FOER, Albert; CUNEO, Jonathan. The International Handbook on Private Enforcement of Competition Law. S. xi. 4

9 stížnost nebo podnět k šetření, na základě kterého může dojít k odhalení a sankcionování porušení soutěžního práva. Obvykle ale už poškozeným osobám není zaručen efektivní způsob jak se úspěšně domoci náhrady škody způsobené takovým protisoutěžním jednáním. Tady právě získává prostor soukromé vymáhání soutěžního práva. V rámci Evropského společenství, Evropský soudní dvůr rozeznal jeho potenciál v roce 2001, když v rozsudku Courage přiznal jednotlivcům možnost vynucovat čl. 101 SFEU z důvodu jeho plné účinnosti u národních soudů. Žaloby na náhradu škody do té doby byly možné, avšak nikoliv běžné. 12 Rovněž Soud konstatoval, že by omezování dohledu nad dodržováním soutěžního práva úřady mohlo vést k zeslabování jejich praktické účinnosti. Zásadním způsobem tak změnil dosavadní strukturu vymáhání soutěžního práva v Evropě, která dosud ležela v rukou Evropské komise a antimonopolních úřadů členských států, a položil základ pro, v jistém smyslu, strukturu hybridní Veřejné a soukromé vymáhání soutěžních pravidel Soukromé vymáhání nemá v Evropské unii a v členských státech tradici. V době, kdy docházelo k vytváření soutěžních zákonů, se téměř všechny členské státy přiklonily k veřejnému modelu vynucování a pro tento účel byly založeny správní úřady jako český Úřad pro ochranu hospodářské soutěže (dále jen ÚHOS ), německý Bundeskartellamt nebo britský Office for Fair Trading. Veřejné vymáhání soutěžního práva (tzv. public enforcement) podle čl. 101 a 102 SFEU je svěřeno Evropské komisi a taktéž soutěžním úřadům členských států. Cílem soutěžních úřadů je převážně z vlastní iniciativy a za pomoci prostředků veřejného práva odhalovat a postihnout protisoutěžní jednání. Pro tento účel jsou vybaveny zejména jak vyšetřovacími pravomocemi, tak rozsáhlým odborným a personálním aparátem. Řízení před těmito úřady mají 12 BULST, Friedrich Wenzel. Schadensersatzansprüche der Marktgegenseite im Kartellrecht. 13 TERHECHTE, Jörg Philipp. Vymáhání evropského soutěžního práva harmonizace soukromých a veřejných přístupů v rámci pluralitního modelu. In TICHÝ, L. et al. Soukromé vymáhání soutěžního práva. S. 9. 5

10 zpravidla formu řízení správních, ve kterých mají pravomoc uložit subjektům porušujícím soutěžní právo pokuty 14 nebo jiná nápravná opatření. 15 Podstata soukromého vymáhání soutěžního práva (tzv. private enforcement) pak spočívá v možnosti dovolat se porušení veřejného soutěžního práva v soukromoprávním sporu mezi dvěma či více subjekty soukromého práva. Řešení těchto sporů je svěřeno obecným civilním soudům. Účastníci řízení se nejčastěji mohou domáhat přiznání náhrady škody nebo vydání bezdůvodného obohacení, popř. vyslovení neplatnosti právního úkonu pro porušení soutěžního práva vedoucí k zániku povinnosti plynoucí z takového úkonu. Je zřejmé, že veřejné a soukromé vymáhání sleduje různé cíle. Soukromé vymáhání má sloužit zájmům soukromým (náhradě škody) a je mu přiznána především funkce reparační. Veřejné vymáhání má sloužit zájmům veřejným (blaho spotřebitelů, ochrana funkčního tržního prostředí) a je mu přiznávána především funkce sankční. Ve srovnání se soukromým vymáháním soutěžního práva je též nutné si uvědomit, že úřady nemohou vést řízení proti každému protisoutěžnímu deliktu, ale pouze v těch případech, které mají na soutěž výraznější vliv a také fakt, že nemohou přiznat poškozeným subjektům náhradu škody nebo uložit vydání bezdůvodného obohacení. Proto by soukromé vymáhání mělo být významným doplňkovým nástrojem vymáhání veřejného a zajišťovat vyplnění tzv. enforcement gap, kdy soutěžní úřady nemohou stíhat méně viditelné soutěžní delikty nebo takové vědomě ignorují. 16 Evropské dokumenty jako nástroje soukromého vymáhání soutěžního práva uvádějí mimo žalobu o náhradu škody např. také žaloby na neplatnost smluv nebo žaloby o ukončení závadného jednání. Nicméně úprava soukromého vymáhání se na unijní úrovni soustředí na bezprostřední uplatnění a přiznání náhrady škody u nichž by rozdílná úprava v národních legislativách mohla vést k omezení nebo dokonce úplnému upuštění od tohoto institutu v rámci 14 Viz např. 22 a 22a ZOHS. 15 Viz např. 20 odst. 4 ZOHS. 16 NERUDA, Robert. Náhrada škody způsobené protisoutěžním jednáním jako způsob soukromého vymáhání antimonopolního práva. Právní rozhledy, 2005, č. 12, s

11 jednotného trhu. V tomto duchu se budeme i nadále věnovat institutu žaloby na náhradu škody způsobené porušením soutěžního práva. 1.2 Evoluce koncepce náhrady škody způsobené porušením soutěžního práva a její právní základ Tzv. public enforcement prostřednictvím soutěžních autorit na evropské úrovni a na úrovni členských států má za cíl vynutit dodržování soutěžního práva a tím zajistit ochranu tržního prostředí. Není ale vybaveno nástroji k odstranění újmy, kterou utrpěly subjekty v důsledku případného soutěžního deliktu. Takové vymáhání není komplexní a může porušiteli poskytnout prostor pro zachování určitých výhod z jeho protiprávního jednání, které nebyly plně vyváženy pokutou uloženou soutěžním úřadem. Porušitelovi soutěžitelé nebo spotřebitelé tak nadále mohou být poškozováni, neboť uložená sankce nemusí vést k reparaci důsledků protisoutěžního jednání. Spotřebitelé nebo soutěžitelé tak bez poskytnuté náhrady škody nesou v podstatě náklady protisoutěžního jednání. Evropská komise objem škod vznikajících spotřebitelům a jiným poškozeným z tzv. hardcore kartelů za rok 2008 odhadovala na 25 až 69 miliard Eur. 17 Podle evropské spotřebitelské organizace Beuc se odhaduje, že poškození za rok 2010 přišli o reparaci ve výši 20 miliard Eur. 18 Podklad pro diskuzi o koncepci a právní základ soukromého vymáhání soutěžního práva na úrovni unijní i v jednotlivých členských státech poskytla především judikatura Evropského soudního dvora. Již ve slavném rozsudku Van Gend en Loos 19 Evropský soudní dvůr vyjádřil komplementární povahu veřejného a soukromého prosazování práva Evropského společenství. Stanovil, že navzdory tomu, že Smlouva dává Komisi prostředky pro zajištění dodržování 17 Commission staff working document: Accompanying document to the White paper on Damages actions for breach of the EC antitrust rules: Impact assessment. Commission of the European Communities, SEC(2008) 405. Para POP, Valentina. EU needs 'class action' law suits, consumer rights groups say. EU Observer. Brusel, Dostupné z: 19 Rozsudek Evropského soudního dvora v řízení o předběžné otázce ve věci NV Algemene Transporten Expeditie Onderneming van Gend & Loos v Netherlands Inland Revenue Administration. C-26/62. 7

12 stanovených povinností, nevylučuje možnost dovolávat se porušení těchto povinností ve sporech mezi jednotlivci před vnitrostátními soudy. Přelomovým rozhodnutím v oblasti náhrady škody se stala již zmíněná předběžná otázka předložená Evropskému soudnímu dvoru anglickým Court of Appeal ve věci Courage v Crehan. Bernard Crehan v roce 1991 uzavřel se společností Inntrepreneur Estates Ltd, vlastněnou pivovarem Courage a společností Grand Metropolitan, dvě nájemní smlouvy na dobu dvaceti let zahrnující nákupní povinnost ve prospěch pivovaru Courage. Bernard Crehan měl tedy smlouvou stanovenou povinnost nakoupit určité minimální množství stanovených druhů piva za ceny uvedené v sazebníku pivovaru Courage navzdory tomu, že jinak prodává své pivo nezávislým provozovatelům hostinců za podstatně nižší ceny než ceny uvedené v ceníku vztahujícím se na výčepní, kteří jsou nájemci Inntrepreneur Estates Ltd. Bernard Crehan namítal, že tato nákupní povinnost byla v rozporu s článkem 85 Smlouvy o založení Evropského společenství (nyní článek 101 SFEU). Podle anglického předkládajícího soudu anglické právo nedovolovalo straně protiprávní smlouvy domáhat se náhrady škody vůči druhé straně. V řízení o předběžné otázce Soudní dvůr konstatoval, že nárok na náhradu škody musí anglické právo umožnit, jinak by ohrozilo efektivitu evropského soutěžního práva. Je-li prokázáno, že strana nese významnou míru odpovědnosti za narušení hospodářské soutěže 20, pak by bylo ale možné nárok vyloučit. V roce 2006 Soud navázal na rozhodnutí ve věci Courage a v rozsudku ve věci Manfredi argumentoval tím, že článek 81 odst. 1 [Smlouvy o ES, nyní čl. 101 SFEU] má přímé účinky ve vztazích mezi jednotlivci a zakládá práva jednotlivců jako procesních subjektů, které musí vnitrostátní soudy chránit. Z toho vyplývá, že každá osoba je oprávněna uplatňovat neplatnost dohody nebo jednání zakázaného článkem 81 ES a, pokud existuje příčinná souvislost mezi ní a utrpěnou újmou, požadovat náhradu uvedené újmy. 21 V nepřítomnosti unijní úpravy upraví vnitrostátní právo členského státu procesní podmínky výkonu tohoto práva. Předpokladem je, že bude respektován princip rovnocennosti (nesmí být méně příznivé než pro nároky vycházející z národního 20 Courage, op. cit. 1, para Manfredi, op. cit. 2, para

13 práva) a princip efektivity (neznemožní nebo nadměrně neztíží výkon práv přiznaných unijním právem). Poslední významné rozhodnutí s dopadem na soukromé vymáhání soutěžního práva vydal dnes už Soudní dvůr Evropské unie v červnu letošního roku. V rozsudku Pfleiderer 22 zaujal postoj k problematice přístupu k dokumentům týkajících se řízení o shovívavosti. Tato problematika bude blíže pojednána v kapitole 7 této práce. 1.3 Problémy koncepce náhrady škody způsobené porušením soutěžního práva Na základě evropského práva jsou tedy spotřebitelé a soutěžitelé poškození porušením soutěžních pravidel oprávněni se domáhat náhrady škody. Navzdory tomu, že tento hmotněprávní nárok přímo z unijního práva vyplývá, procesní normy k jeho uplatnění chybí. Jak vyplynulo z komparativní studie vypracované kanceláří Ashurst 23 pro Evropskou komisi v roce 2004, bylo soukromé prosazování soutěžního práva napříč členskými státy shledáno za naprosto nerozvinuté (total underdevelopment) a pravidla pro jeho uplatňování ohromujícím způsobem rozdílná (astonishing diversity). Česká legislativa se v jistém smyslu vydala proti evropským trendům. Zrušený zákon č. 63/1991 Sb., o ochraně hospodářské soutěže ve svém 17 obsahoval výslovné ustanovení o soukromých žalobách v soutěžněprávních věcech. Naopak, platný zákon č. 143/2001 Sb. takové ustanovení neobsahuje a spoléhá se na obecnou úpravu obsaženou v obchodním zákoníku a občanském soudním řádu popsanou v následujících kapitolách. Právě chybějící výslovné ustanovení, jako bylo např. v zákoně z roku 1991, může představovat určitě ne jedinou, ale zásadní překážku rozvoje soukromého vymáhání soutěžního práva v České republice. 22 Rozsudek Soudního dvora Evropské unie o předběžné otázce ve věcech Pfleiderer AG proti Bundeskartellamt. C360/ WAELBROECK, D.; SLATER, D.; EVEN-SHOSHAN, G. Study on the conditions of claims for damages in case of infringement of EC competition rules: Comparative report. [Pdf]. Brusel: Ashurst, [cit ] Dostupné z: s.1. 9

14 Pokud z předchozí kapitoly přijmeme premisu, že private enforcement představuje důležitou složku, doplněk k public enforcement, pro zajištění účinné soutěžní politiky, musíme se dále zamyslet nad současným právním stavem v České republice, zda takový stav je dostatečný pro efektivní private enforcement a zda a jak je možno jej případně zlepšit. Studie Ashurst identifikovala několik problematických oblastí, které řádnému fungování soukromého vynucování brání. Návrhy a koncepce obsažené v Zelené knize a Bílé knize jsou na těchto výsledcích založeny. V následujících kapitolách budou jednotlivé koncepce posouzeny a porovnány se současným stavem právní úpravy v České republice a navrhnuty postupy pro jejich případné efektivnější využití. 2. Rozhodné právo Určení hmotného práva, které založí nárok na náhradu škody, je prvním krokem v procesu vymáhání náhrady škody způsobené porušením soutěžního práva, které je v členských státech Evropské unie postaveno na dvoukolejném režimu. Každý členský stát má své vlastní soutěžní právo, které má být v rozsahu upraveném evropským právem harmonizováno s evropskými soutěžními předpisy. Jednotlivé národní soutěžní úřady úzce spolupracují s Evropskou komisí v rámci Evropské soutěžní sítě (European Competition Network, ECN). Ve svém rozhodnutí Manfredi Evropský soudní dvůr připomíná, že se unijní právo a vnitrostátní právo v oblasti hospodářské soutěže uplatňují souběžně vzhledem k tomu, že se týkají rozdílných aspektů restriktivního jednání. Unijní právo se na takové jednání vztahuje z důvodu eventuálních překážek pro obchod mezi členskými státy, mezi které spadá každá kartelová dohoda a každé jednání, které má potenciál ovlivnit obchod mezi členskými státy tak, že mohou narušit uskutečnění cílů jednotného trhu. Zda jednání může ovlivnit obchod mezi členskými státy, se posuzuje na základě souhrnu objektivních skutkových nebo právních okolností. Tyto okolnosti musí umožnit předpokládat s dostatečnou pravděpodobností, že mohou přímo nebo nepřímo, 10

15 skutečně nebo potenciálně ovlivnit obchod mezi členskými státy. Takový vliv nesmí být zanedbatelný. Vnitrostátní právní předpisy zase vycházející z úvah, které jsou zvláštní pro každou vnitrostátní právní úpravu a nahlížejí na takové jednání jen v tomto vnitrostátním rámci. Ovšem z výše uvedeného také vyplývá, že skutečnost, že předmětem kartelové dohody je pouze prodej výrobků v jediném členském státě, nepostačuje k vyloučení možnosti ovlivnění obchodu mezi členskými státy. 24 Dále Soudní dvůr k otázce náhrady škody uvádí, jakým způsobem ji musí právo členských států umožnit v případě porušení soutěžního práva evropského. V rámci postihu protisoutěžního jednání podle národního práva by mohlo být postavení poškozeného méně příznivé než podle evropského práva. V praxi se ale taková situace dá očekávat jen velmi zřídka, pokud vůbec. Nadto podle studie Ashurst 25 všechny národní úpravy v souladu s požadavky evropského práva poskytují možnosti vymáhat škodu a ušlý zisk. Nařízení Řím II 26 pak velmi komplexně upravuje otázku rozhodného práva s případy s mezinárodním prvkem. Rozhodným právem pro mimosmluvní závazkové vztahy vyplývající z porušení hospodářské soutěže by mělo být právo země, jejíž trh byl ovlivněn nebo pravděpodobně bude ovlivněn takovým omezením, za předpokladu, že tento účinek je přímý a závažný. Úprava v nařízení je Evropskou komisí považována za vyhovující a dostatečnou pro potřeby soukromého vymáhání soutěžního práva a neuvažuje v této oblasti o dalších změnách Manfredi, op. cit. 2, para Study on the conditions of claims for damages in case of infringement of EC competition rules: Comparative report, op. cit. 23, s Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 864/2007 ze dne 11. července 2007 o právu rozhodném pro mimosmluvní závazkové vztahy (Řím II). 27 Commission staff working paper accompanying the White paper, op. cit. 6, s

16 3. Škoda Z judikatury Evropského soudního dvora je vznik nároku na náhradu škody podle unijního práva vázán na tři podmínky 28 : existence porušení článku 101 nebo 102 SFEU, skutečnost, že vznikla škoda, a existence příčinné souvislosti mezi protiprávním jednáním a vzniklou škodou. Kromě tohoto primárně právního základu pro vznik nároku na náhradu škody jej subsidiárně tvoří i národní právní předpisy jednotlivých členských států 29. Částečně existují specifické předpisy pro žaloby o náhradu škody z porušení kartelového práva, jako je tomu v německém zákoně proti omezování hospodářské soutěže ( 33 odst. 3 Gesetz gegen Wettbewerbsbeschränkungen). Částečně se odkazuje na obecná ustanovení o náhradě škody, např. v českém právním řádu. Vzhledem k zásadě přednosti aplikace unijního práva, národní úprava nesmí obsahovat podmínky nebo výjimky, které by oprávnění k takovému nároku mohly vyloučit 30. V souladu s principem efektivity pak musí být národním právem umožněna náhrada skutečné škody, ušlého zisku a úroků 31. V následných kapitolách bude posouzen soulad české právní úpravy náhrady škody s požadavky vyslovenými judikaturou Soudního dvora a zakotvenými v evropských předpisech a zamyšlení nad možnými změnami v české legislativě vedoucími k efektivnějšímu základu pro podávání žalob o náhradu škody vzniklé porušením soutěžního práva Porušení povinnosti a právní základ nároku na náhradu škody Porušení povinnosti vyplývající ze soutěžního práva konkrétně znamená porušení zákazu uzavírat zakázané dohody podle čl. 101 Smlouvy o fungování 28 Courage a Manfredi, op. cit. 1 a Přehled těchto národních předpisů, ovšem už ne aktuální, uvádí Studie Ashurst, op. cit. 23, s BECKER, Rainer. Schadensersatzklagen bei Verstoß gegen das Kartell- und Missbrauchsverbot. In AUGENHOFER, Susanne. Die Europäisierung des Kartell- und Lauterkeitsrechts, s. 15, Manfredi, op. cit. 2, para

17 EU nebo podle 3 zákona na ochranu hospodářské soutěže, nebo zneužití dominantního postavení podle čl. 102 Smlouvy o fungování EU nebo 11 zákona na ochranu hospodářské soutěže. Úpravu odpovědnosti za porušení těchto ustanovení evropské právo už ale neobsahuje a ponechává ji na národních předpisech členských států. V českém právu najdeme v zákoně na ochranu hospodářské soutěže pouze úpravu veřejného vymáhání soutěžního práva, nenajdeme ale žádná ustanovení, která by se zabývala soukromoprávními nároky vyplývajícími z výše specifikovaných protisoutěžních jednání. Právní základ těchto nároků ovšem vyplývá z obecných ustanovení zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále jen ObchZ ). Vzhledem k tomu, že zákon na ochranu hospodářské soutěže úpravu náhrady škody neobsahuje a je lex specialis k obchodnímu zákoníku, právní základ pro žaloby o náhradu škody najdeme právě v obchodním zákoníku 32. Ustanovení 41 ObchZ stanoví, že fyzické a právnické osoby jsou povinny dbát právně závazných pravidel hospodářské soutěže (která jsou upravena v zákoně na ochranu hospodářské soutěže) a nezneužívat účast v soutěži. Následně v 42 odst. 2 ObchZ odkazuje též na zvláštní zákon (kterým je v tomto případě jak zákon na ochranu hospodářské soutěže, tak bez pochyby i plně účinná ustanovení Smlouvy o fungování EU) v oblasti nedovoleného omezování hospodářské soutěže. Jak uzavření zakázané dohody, tak zneužití dominantního postavení jsou tedy zakázanými zneužitími účasti na hospodářské soutěži ve smyslu 41 ObchZ. Náhradu škody z těchto jednání pak upravují ustanovení 373 až 386 ObchZ týkající se odpovědnosti za porušení závazkového vztahu. Z ustanovení 753 ObchZ se pak dovodí jejich uplatnění i na odpovědnost za škodu způsobenou porušením povinností stanovených obchodním zákoníkem. Užití úpravy náhrady škody dle obchodního zákoníku 32 Shodují se DEJL, Pavel; LÖFFLEROVÁ, Andrea; KUBÍK, Filip. Comparative report. [Pdf]. Praha: Kocián Šolc Balaštík, advokátní kancelář, [cit ] Dostupné z: PETR, Michal. Odpovědnost v soutěžním právu. Jurisprudence, 2009, č. 4, s. 27; NERUDA, R. Náhrada škody způsobené protisoutěžním jednáním jako způsob soukromého vymáhání antimonopolního práva. Právní rozhledy, 2005, č. 12, s

18 a ne občanského zákoníku se zdá být logické, neboť přísnější režim úpravy náhrady škody obchodního zákoníku lépe odpovídá charakteristice jednání při spáchání soutěžněprávních deliktů. K naplnění skutkových podstat narušení hospodářské soutěže dochází obvykle při podnikatelské činnosti porušitelů. Je jen správné, že se na takové jednání bude vztahovat objektivní odpovědnost s možností liberace podle obchodního zákoníku a ne pro porušitele výhodnější občanskoprávní úprava a to bez ohledu zda se na straně poškozeného jedná o podnikatele nebo spotřebitele. Jak již bylo výše uvedeno, ustanovení 41 ObchZ stanoví povinnost dbát pravidel hospodářské soutěže. Pokud porušení této povinnosti vede ke škodě, měl by se její vznik a její náhrady posuzovat v režimu obchodního zákoníku. Z tohoto pohledu není nutno provádět změny k docílení souladu českého a unijního práva, neboť minimum vyžadované evropskou judikaturou a předpisy, vznik odpovědnosti za škodu ze soutěžního deliktu je zaručeno. Bílá kniha 33 předpokládala, že porušení soutěžního práva jako základ nároku na náhradu škody by mělo být výslovně upraveno v harmonizačním předpise. V Evropskou komisí připravované směrnici 34 tak bylo i učiněno. Komise směrnici ale po politických debatách ze svých internetových stránek stáhla a budoucnost takového harmonizačního předpisu zatím není jasná. V případě obnovy diskuse o nutnosti přijetí směrnice v oblasti soukromého vymáhání soutěžního práva a případné implementace této směrnice do českého práva by bylo vhodné takové ustanovení zakotvit do zákona na ochranu hospodářské soutěže. Zrušený zákon č. 63/1991 Sb. takové ustanovení ve svém 17 obsahoval. Nicméně ani toto k jeho využití nevedlo. Ke zvýšení povědomí spotřebitelů a soutěžitelů o možnostech podání žaloby o náhradu škody ze soutěžních deliktů a vytvoření jisté důvěry k tomuto institutu by to byl zajisté jen první krok. 33 White Paper, op. cit Text návrhu směrnice, op. cit

19 3.2. Zavinění V rozsudku Manfredi 35 se uvádí, že každý jednotlivec může požadovat náhradu za utrpěnou újmu, pokud existuje příčinná souvislost mezi touto újmou a dohodou nebo jednáním zakázaným podle čl. 81 Smlouvy 36. V této souvislosti je nutné zmínit judikaturu Evropského soudního dvora týkající se odpovědnosti státu za škodu způsobenou porušením unijního práva, ve kterém dovozuje, že není přípustný koncept zavinění jdoucího nad rámec dostatečně závažného porušení práva Společenství 37. V návaznosti na princip efektivity, vyslovený v rozsudku Manfredi, by vyplývalo, že efektivní aplikace unijního práva členskými státy by vylučovala požadavek zavinění v souvislosti s náhradou škody ze soutěžních deliktů 38 a že tedy soutěžní delikt sám o sobě je dostatečně závažným porušením unijního práva. Výsledkem této úvahy je požadavek na objektivní odpovědnost v případech porušení soutěžního práva. V právních řádech členských států jsou požadavky na prokázání zavinění stanoveny velmi různorodě a jednota v této oblasti úpravy rozhodně nepanuje. V některých státech není stanoven žádný požadavek na prokázání zavinění, v některých je stanovena nevyvratitelná domněnka zavinění v případech porušení čl. 101 a 102 Smlouvy o fungování EU. V některých státech je naopak stanoven požadavek prokázání zavinění, popř. je upravena jen vyvratitelná domněnka existence zavinění. 39 Judikatura Soudního dvora však v rozsudku Manfredi 40 nepředpokládá povinnost prokázat zavinění v případech náhrady škody v oblasti hospodářské soutěže. Komise proto navrhuje ve státech, v nichž se požaduje prokázání zavinění, omezit je pouze na případ omluvitelného omylu na straně soutěžitele porušujícího pravidla hospodářské soutěže a zavést úpravu stanovující objektivní 35 Manfredi, op. cit. 2, para Nyní čl. 101 SFEU. 37 Rozsudek Evropského soudního dvora ve spojených řízeních o předběžné otázce ve věcech Brasserie du Pêcheur SA v Bundesrepublik Deutschland a The Queen v Secretary of State for Transport, ex parte: Factortame Ltd and others. C-46/93 a C-48/93, odst PETR, Michal. Odpovědnost v soutěžním právu. Jurisprudence, 2009, č. 4, s NERUDA, Robert; PETR, Michal. Diskuse o náhradách škody z porušení soutěžního práva vstupuje do další fáze. Právní zpravodaj, 2007, č. 11, s Manfredi, op. cit. 2, odst. 61 a

20 odpovědnost za škodu způsobenou porušením ustanovení čl. 101 a 102 Smlouvy o fungování EU, pokud neprokáže objektivně omluvitelný omyl (objectively excusable error). 41 Omyl by byl omluvitelný v případě, že by rozumná osoba, postupující s vysokým standardem péče, nemohla vědět, že její chování omezuje soutěž 42. V České republice není sporu o tom, že se odpovědnost za škodu způsobenou porušením soutěžních předpisů řídí Obchodním zákoníkem. Odpovědnost je tedy objektivní s možností liberace v souladu s 374 ObchZ. Odpovědnost je vyloučena, pokud překážka na straně škůdce, která vedla k porušení soutěžního práva, nastala nezávisle na jeho vůli a nelze rozumně předpokládat, že by škůdce toto porušení nebo jeho následky mohl odvrátit nebo překonat a dále, že by ho mohl předvídat. Česká úprava vychází z objektivního standardu péče, kterou lze od podnikatele obecně očekávat. 43 V otázce zavinění lze konstatovat, že české právo nevyžaduje adaptaci k požadavkům vyplývajícím z judikatury Soudního dvora a ani s ohledem na postoj Evropské komise k dané problematice v případě harmonizační směrnice nebude třeba žádných výrazných změn. Lze uzavřít s doporučením, aby státy, v nichž nemusí být zavinění prokazováno, takový systém zachovaly. Objektivní odpovědnost s úzce vymezenou možností liberace odpovídá charakteristice a podporuje myšlenku soukromého vymáhání soutěžního práva. Požadavek zavinění by měl být zachován pro ukládání pokut v rámci správního řízení před soutěžními úřady. Žaloba na náhradu škody má vést ke kompenzaci poškozených účastníků hospodářské soutěže, ne k potrestání škůdce, a proto by se měly vzít v potaz potenciální negativní následky požadavku prokázání zavinění. Mohl by vést k větší obtížnosti soudního řízení, což by s sebou neslo i zvýšení nákladů řízení. V důsledku toho by pak mohlo dojít ke zvýšení nejistoty ohledně výsledku 41 Diskuse o náhradách škody z porušení soutěžního práva vstupuje do další fáze, op. cit. 39, s White Paper, op. cit. 4, s ŠTENGLOVÁ, Ivana; PLÍVA, Stanislav. a kol. Obchodní zákoník: Komentář. 12. vyd. Praha: C.H. Beck, s

21 řízení. 44 Z těchto důvodů lze jen podpořit intence Evropské komise a ponechat stávající právní řády založené na objektivní odpovědnosti beze změn Skutečná škoda, ušlý zisk, úroky Po porušení soutěžněprávních předpisů je dalším požadavkem pro uznání nároku na náhradu škody její vznik. Soudní dvůr v rozhodnutí Manfredi 45 vyslovil požadavek, aby každému, kdo byl poškozen jednáním v rozporu s články 101 nebo 102 Smlouvy o fungování EU, byla nahrazena veškerá způsobená škoda. Určil tak spodní limit náhrady škody, skládající se ze tří prvků: ze škody skutečné (damnum emergens), ušlého zisku (lucrum cessans) a úroku přirostlému k jistině od okamžiku vzniku škody do přiznání její náhrady. K institutu trestné náhrady škody (tzv. punitive damages známé z americké úpravy soukromého vymáhání soutěžního práva) se Soudní dvůr navzdory jeho časté kritice nevyjádřil nijak negativně. Dokud nebude existovat unijní úprava a v případě, že právní řády členských států s tímto institutem v oblasti vnitrostátního soutěžního práva počítají, by měl být příslušnými soudy v souladu s principem ekvivalence aplikován i na případy porušení článků 101 a 102 SFEU. 46 Takový přístup je ovšem v členských státech EU spíše výjimečný. 47 Od postoje Soudního dvora zaujatému k trestným náhradám škody se Evropská komise distancovala. Na rozdíl od Zelené knihy, ve které byl navrhován ještě nárok poškozeného na dvojnásobek utrpěné škody, v Bílé knize už o tzv. punitive damages zmínka není. Opouští se úvahy o jiné než kompenzační funkci náhrady škody a odmítá se v této souvislosti často zmiňovaný systém fungující v USA, kde žalobce má nárok na trojnásobek (treble damages) vlastní škody. Evropa se obává zneužití amerického modelu a chce se vyvarovat vzniku motivace případných žalobců k podávání žalob s jediným 44 Diskuse o náhradách škody z porušení soutěžního práva vstupuje do další fáze, op. cit. 39, s Manfredi, op. cit. 2, odst SCHREIBER, Till. Praxisbericht Private Durchsetzung von kartellrechtlichen Schadenersatzansprüchen. Kölner Schrift zum Wirtschaftsrecht, 2011, č. 1, s PETR, Michal. Souromé prosazování soutěžního práva a přístup Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže. In TICHÝ, Luboš. et al. Soukromé vymáhání soutěžního práva. S

22 cílem dosáhnout přiznání vyšší než skutečně vzniklé škody. Komise proto navrhuje kodifikovat při úpravě žalob na náhradu škod z protisoutěžních deliktů pravidlo, aby žalobce měl nárok pouze na vlastní utrpěnou škodu, ušlý zisk a úroky z prodlení. Český právní řád umožňuje ustanovením 379 ObchZ dodržení požadavků vyplývajících z unijní judikatury. Po splnění zákonných předpokladů se poškozeným poskytuje náhrada vlastní škody a ušlého zisku, přičemž soud nemůže náhradu škody snížit. 48 Jisté omezení náhrady škody lze spatřovat v požadavku předvídatelnosti vzniku škody vyplývajícího z daného ustanovení obchodního zákoníku. Vzhledem k tomu, že národní předpisy ale nesmí činit výkon práv zaručených evropským právem nemožným nebo obtížným 49, budou muset české soudy ustanovení obchodního zákoníku v této otázce vykládat restriktivně. Poškozenému protisoutěžním jednáním se mají v rámci náhrady škody podle představ Evropské komise poskytnout i úroky narůstající od okamžiku vzniku škody až do data poskytnutí náhrady. 50 Úrok podle českého práva ale není součástí náhrady škody. Tato úprava tak nevyhovuje požadavku vyplývajícímu z evropské judikatury a návrhům Bílé knihy. Pro soulad s evropskou judikaturou a plánovanou evropskou úpravou v oblasti žalob na náhradu škody vzniklé v důsledku protisoutěžního jednání by se mohlo vycházet z ustanovení 340 odst. 2 ObchZ, podle kterého by škůdce musel poskytnout náhradu škody poté, co by byl poškozeným vyzván k její náhradě. Pokud by tak škůdce bez zbytečného odkladu neučinil, mohl by poškozený požadovat úroky. Otázkou zůstává, jak často by tak vůbec mohlo ke vzniku nároku na úroky dojít. Poškozený by musel po vzniku škody vyzvat škůdce k její náhradě. Pokud by tak neučinil, mohl by úroky z prodlení požadovat až následně. Vzhledem k tomu, že prokázání porušení soutěžněprávních pravidel i tak bývá velmi těžké, bude pro poškozeného velmi odst. 2 ObchZ. 49 Manfredi, op. cit Rozsudek Evropského soudního dvora v řízení o předběžné otázce ve věci M. H. Marshall and Southampton and South West Hamshire Area Health Authority. C-271/99. 18

23 obtížné zjistit okamžik vzniku škody a žádat tak škůdce o její náhradu. Z toho vyplývá, že v českém právu neexistuje dostatečný základ pro efektivní získání úroků z prodlení v případě vzniku škody z protisoutěžního jednání. Každý členský stát má povinnost uvést právní stav do souladu s požadavky stanovenými evropským právem. Zdá se být jen logické, že by se tak v České republice mělo stát v rámci novely zákona o ochraně hospodářské soutěže. Úroky nejsou českým právním řádem uznány jako součást náhrady škody. Nicméně vzhledem k specifické oblasti úpravy (náhrada škody vzniklé ze soutěžních deliktů) a v souvislosti s charakterem takových nároků (dlouho táhnoucí se spory a náročné prokazování vzniku a výše škody), by úroky z prodlení v oblasti soutěžního práva měly být upraveny odděleně od obecné úpravy v obchodním zákoníku. Mělo by se tak stát nejen v rámci právní jistoty, ale též na celkovou podporu institutu žaloby na náhradu škody vzniklé protisoutěžním jednáním a to explicitní úpravou odpovědnosti za tyto delikty Stanovení výše škody Náhrada škody znamená uvedení poškozeného v takový stav, v jakém by byl, kdyby k žádnému porušení soutěžněprávnich předpisů nedošlo. Jak již bylo zmíněno a jak vyplývá z judikatury Soudního dvora, náhrada škody zahrnuje nejen náhradu skutečně vzniklé škody (damnum emergens), ale také náhradu ušlého zisku (lucrum cessans) a zaplacení úroku. Skutečnou škodou se rozumí zmenšení majetku osoby, ušlým ziskem se pak rozumí skutečnost, že nedošlo ke zvýšení tohoto majetku, k němuž by došlo, nebýt porušení soutěžního práva. 51 Vzhledem k neexistenci pravidel na unijní úrovni, upravují tuto problematiku při respektování zásad efektivity a rovnocennosti vnitrostátní právní řády členských států. V žalobách o náhradu škody způsobené porušením unijního i vnitrostátního práva musí vnitrostátní soudy stanovit částku, která má být přiznána poškozenému v případě, že je jeho nárok opodstatněný. V oblasti 51 Návrh metodické příručky určení výše škody v žalobách o náhradu škody při porušení článku 101 nebo 102 Smlouvy o fungování Evropské unie. Veřejná konzultace. Evropská komise, Brusel, 2011, odst.1. 19

24 hospodářské soutěže je právě prokázání výše vzniklé škody u žalob na náhradu škody obzvláště těžké. Evropská komise už ve své Zelené knize 52 v roce 2005 identifikovala problémy vznikající při určení výše škody vzniklé poškozeným stranám za jeden z hlavních problémů u žalob o náhradu škody utrpěné v důsledku protisoutěžních deliktů. V Bílé knize z roku 2008 Evropská komise oznámila záměr vypracovat nezávaznou metodickou příručku týkající se stanovení výše škody v takových žalobách. Učinila tak, když v červnu 2011 zahájila veřejnou konzultaci k jí vypracovanému Návrhu metodické příručky určení výše škody v žalobách o náhradu škody při porušení článku 101 nebo 102 Smlouvy o fungování Evropské unie, jejímž cílem je poskytnout soudům a účastníkům řízení o náhradu škody poznatky o hlavních metodách a postupech, které jsou k dispozici pro určení výše škody v různých členských státech EU. Návrh metodické příručky popisuje metody určení výše škody v důsledku zvýšení cen a určení škody způsobené vylučovacím jednáním. Většina metod je založených na tzv. hypotetické analýze (but-for analysis 53 ) spočívající v odhadu, co by se stalo, kdyby nedošlo k protiprávnímu jednání. Pozorují se časová období před nebo po protiprávním jednání nebo trhy, na které protiprávní jednání vliv nemělo. Ceny, objemy prodeje, ziskové marže nebo jiné ekonomické proměnné vypozorované v neovlivněném období nebo na neovlivněných trzích představují hypotetický scénář bez protiprávního jednání (tzv. referenční scénář, counterfactual scenario). Někdy jsou tyto metody zdokonalovány ekonomickými postupy. 54 Dále jsou popsány komplexnější ekonomické metody. Jelikož předmětem této práce není rozbor specifických metod výpočtu náhrady škody, lze v této oblasti odkázat na rozpracované metody Evropskou komisí v Návrhu metodické příručky. Vyčíslení výše škody způsobené protisoutěžním jednáním je záležitostí velmi komplexní. Vzhledem k této komplexnosti by se vyčíslení těchto škod 52 Green Paper, op. cit. 3, para Návrh metodické příručky, op. cit. 51, odst Návrh metodické příručky, op. cit. 51, odst

25 mělo řídit co nejvíce transparentními a srozumitelnými postupy. Publikace Evropské komise zajisté přinesla velmi užitečný přehled a informace o tom jak doložit výši vzniklé škody. Nicméně k dosažení větší transparentnosti a vyšší úrovně přijetí těchto metod odbornou veřejností brání nedostatečně vysvětlený pojem vhodnosti v souvislosti s volbou metody pro vyčíslení. Měly by být určeny parametry pro výběr vhodné metody. Dalším nedostatkem je absence objektivních výběrových kritérií v případě, že by mohlo být užito několik vhodných metod. V této oblasti by měla být vypracována kritéria hodnotící kvalitu výsledků, k nimž se použitím různých metod dospělo. V neposlední řadě by v takové příručce též měl být popsán postup v případě dispozice dat nízké kvality, se kterými se dá často setkat v empirických analýzách (pokud je možné hodnocení pouze na základě malého vzorku nebo trhy nejsou srovnatelné). Postavení poškozených ve sporech o náhradu škody z protisoutěžních jednání v jistém smyslu zjednodušuje zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen OSŘ ). Podle ustanovení 136 OSŘ se poskytuje soudu oprávnění určit výši škody podle své úvahy. Toto ustanovení se zdá být nejnadějnějším nástrojem k dosažení úspěchu poškozeného. Aplikuje se v případech, kdy nelze určit výši škody vůbec anebo jen s nepoměrnými obtížemi (např. drahé ekonomické analýzy). Na praktické využití tohoto ustanovení odborná veřejnost nahlíží ale spíše skepticky. Nicméně ve spojení s výpočtem výše škody podle některého modelu výpočtu dle Návrhu metodické příručky Evropské komise by tak toto ustanovení mohlo tvořit dobrý základ pro přiznání nároku na náhradu škody. České právo totiž disponuje efektivním nástrojem pro žalobce k úspěšnému uplatnění a přiznání utrpěné škody ze soutěžněprávního deliktu v souladu s acquis communitaire. Konec konců bude záležet na soudcích, aby příslušných nástrojů využili a uměli je aplikovat, popř. se seznámili s doporučeními Evropské komise na výpočet škody a umožnily tak rozvoj soukromého vymáhání soutěžního práva pomocí žalob o náhradu škody. 21

26 3.5. Příčinná souvislost Dokázání příčinné souvislosti je další conditio sine qua non pokud jde o uplatnění nároku na náhradu škody z protisoutěžního jednání. Poškozený v těchto případech musí unést důkazní břemeno, že porušení soutěžního práva bylo skutečnou, podstatnou, přímou a způsobilou příčinou vzniku škody. 55 Evropská komise uznává, že dokázat kauzalní nexus může být u soutěžněprávních deliktů velmi obtížné a může si vyžadovat komplexní ekonomické analýzy založené na velkém množství dat. Problematiku příčinné souvislosti Bílá kniha neřeší. Soudní dvůr odkazuje na úpravu příčinné souvislosti obsažené ve vnitrostátních právních řádech a na soudech. Podrobněji se specifiky dokazování příčinné souvislosti v soutěžněprávních věcech zabývaly francouzské a italské soudy, které vyslovily požadavek na adekvátní příčinnou souvislost (causalité adéquat, causalitá adequata) 56, na které je postaveno i české právo. 57 V případě Courage se anglický soud zabýval otázkou spoluzavinění poškozeného. Případ posoudil dle zásady anglického práva, která zakazuje přiznat nárok na náhradu škody v případě, že se žalobce sám na protizákonnosti posuzovaného jednání podílel. V řízení o předběžné otázce pak Soudní dvůr stanovil, že ačkoliv se žalobce na zakázané dohodě podílel, musí mu být vymáhání škody umožněno s odkazem na zásadu efektivnoti evropského práva. Zároveň ale upřesňuje, že by při posuzování konkrétních situací měla být brána v potaz míra spolupůsobení na protiprávním jednání, čímž by mělo být zabráněno nespravedlivému obohacování. Posouzena má být mimo jiné vzájemná vyjednávací síla stran a jejich vzájemné chování. České právo umožňuje alespoň částečně vyloučit příčinnou souvislost mezi jednáním škůdce a vzniklou škodou v případě podílu jednání 55 JOWELL, Daniel. Legal issues in competition law damages claims. Competition Law Journal, vol. 7, issue 1, 2008, s Odpovědnost v soutěžním právu, op. cit ŠVESTKA, Jiří, SPÁČIL, Jiří. a kol. Občanský zákoník I, II. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s

27 poškozeného. 58 Vzhledem k judikatuře Soudního dvora ale existuje restrikce pro užití ustanovení 376 a 382 ObchZ a 441 z. č. 40/1963 Sb., občanského zákoníku (dále jen ObčZ ). České právo brání nespravedlivému obohacení kartelisty, který se rozhodl podat žalobu na náhradu škody jen z toho důvodu, že nezákonná dohoda, kterou uzavřel s druhým, sobě rovným, účastníkem se ukázala být po čase nevýhodnou. Zdá se proto, že ve sporech o unijní náhradu škody by soudy aplikovaly 441 ObčZ, který stanoví, že skodu ponese poškozený poměrně, pokud byla způsobena také jeho zaviněním, což je v souladu s principy, které Soudní dvůr v rozsudku Crehan vymezil. 59 Nová úprava této problematiky na evropské úrovni nutná nebude. Ani Bílá kniha ji nepovažovala za stěžejní problém. V dané oblasti lze odkázat na víceméně obdobné způsoby řešení v právních řádech členských států Evropské unie, které odpovídají povaze soutěžního práva a vůbec ochraně soutěžního prostředí. Judikatura Soudního dvora navíc poskytla dostatečné vodítko a upřesnění pro posuzování příčinné souvislosti v soutěžněprávních deliktech Tzv. punitive damages Zelená kniha se ještě zabývala otázkou, zda je vhodné do evropského práva zavést institut tzv. punitive damages, tedy po vzoru americké úpravy soukromého vymáhání soutěžního práva požadovat trojnásobek škody (treble damages) za účelem dosažení odstrašujícího účinku. Podle představ Evropské komise mělo být umožněno jít za hranici prosté kompenzace a požadovat dvojnásobek způsobené škody. V Bílé knize už ovšem tuto myšlenku Evropská komise opustila. Soudní dvůr se v rozhodnutí Manfredi 60 k dané problematice vyjádřil v tom smyslu, že evropské právo nebrání užití tohoto institutu ve vnitrostátních předpisech a stanoví jen minimální povinnost plné kompenzace, tedy vzniklé 58 Občanský zákoník I, II, op. cit. 57, s Náhrada škody způsobené protisoutěžním jednáním jako způsob soukromého vymáhání antimonopolního práva, op. cit Manfredi, op. cit. 2, para

28 škody, ušlého zisku a úroků. Možnost přisoudit vyšší náhradu škody při splnění podmínek stanovených ve vnitrostátních právních řádech musí být zaručena s ohledem na princip ekvivalence. Z hlediska funkcí, které má plnit institut odpovědnosti za škodu je odmítnutí příkladných nebo trestních náhrad škody (exemplary, punitive damages) v Bílé knize správné. Evropské vnitrostátní právní předpisy a evropská právní kultura trestní náhrady škod nezná. 61 Náhrada škody plní kompenzační funkci, na rozdíl od USA se odstrašení v Evropě jako cíl deliktního práva neakceptuje. Často zmiňovaná úprava žalob o náhradu škody vzniklé z protisoutěžního jednání ve Spojených státech amerických podle výkladu Supreme Court of the United States of America uznává dva důvody, pro které soukromí žalobci mají nárok na trojnásobek náhrady škody z chování porušujícího antitrustové zákony. Je to trest za minulé porušení práva a odstrašení od budoucího porušení antitrustových zákonů. Vzhledem k quasi-punitivní povaze treble damages mnoho federálních soudů usoudilo, že není možné se nároku na trojnásobek náhrady škody dobrovolně vzdát. Ani porotě posuzující výši náhrady škody není řečeno, že jí uznaná výše škody bude ztrojnásobena. Soudce tak učiní automaticky sám po verdiktu poroty. 62 Díky této úpravě a dalším instrumentům snižujícím žalobcům rizika podání žaloby o náhradu škody tvoří soukromé vymáhání ve Spojených státech přibližně 90% všech federálních antitrustových případů. 63 Proto často právě Spojené státy bývají uváděny jako příklad země, kde soukromé vymáhání soutěžního práva má vlastní autonomní postavení oddělené od veřejného vymáhání. Nicméně jako příklad pro úpravu soukromého prosazování soutěžního práva v Evropské unii by uváděny být neměly a ani by se nad další diskuzí o trestních náhradách škod, založených na inspiraci 61 VRCEK, Bojana. Europe regional overview. In FOER, Albert; CUNEO, Jonathan. The International Handbook on Private Enforcement of Competition Law. Cheltenham: Edward Elgar Publishing Limited, BRUCKNER, Joseph, SALZWEDEL, Matthew. Plaintiffs Remedies. In FOER, Albert; CUNEO, Jonathan. The International Handbook on Private Enforcement of Competition Law. Cheltenham: Edward Elgar Publishing Limited, Náhrada škody způsobené protisoutěžním jednáním jako způsob soukromého vymáhání antimonopolního práva, op. cit