Právnická fakulta Masarykovy univerzity Katedra právní teorie

Transkript

1 Právnická fakulta Masarykovy univerzity Katedra právní teorie Diplomová práce Právo na život: euthanasie jako právní problém? Jana Bůžková 2007/2008 "Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma: Právo na život: euthanasie jako právní problém zpracovala sama a uvedla jsem všechny použité prameny."

2 Za odbornou pomoc bych zde chtěla poděkovat zejména doc. PhDr. Tatianě Machalové, Csc., která mi byla nápomocna po celou dobu, kdy jsem diplomovou práci psala. Velmi jí děkuji za cenné rady, odborné konzultace, doporučení vhodné literatury i nápady, jak celou práci pojmout. 2

3 Obsah Úvod VYMEZENÍ POJMU EUTHANASIE Pojem euthanasie Formy euthanasie Aktivní a pasivní euthanasie Přímá a nepřímá euthanasie Dobrovolná a nedobrovolná euthanasie Euthanasie a asistované suicidium PRÁVNÍ ÚPRAVA EUTHANASIE VE SVĚTĚ Mimoevropské státy Austrálie Spojené státy americké Evropské státy Nizozemí Belgie Francie Dánsko Švýcarsko EUTHANASIE V ČESKÉ REPUBLICE A JEJÍ PRÁVNÍ ÚPRAVA Postoje k euthanasii Euthanasie a náboženství Euthanasie a politika Euthanasie a lékaři Euthanasie a právo Právní úprava euthanasie v České republice PALIATIVNÍ PÉČE Pojem paliativní péče Konfrontace euthanasie a paliativní péče Princip normálního procesu Princip podpory rodiny pacienta Historie paliativní péče Paliativní péče ve světě Paliativní péče v České republice

4 Vývoj paliativní péče u nás Kritické body rozvoje Druhy sociálních zařízení pro paliativní péči v ČR Hospic Oddělení paliativní péče Ambulance paliativní péče Konziliární tým paliativní péče Denní hospicový stacionář Mobilní hospic Vznik a vývoj hospicového hnutí v České republice Projekt Podpora rozvoje paliativní péče v ČR JUDIKATURA TÝKAJÍCÍ SE EUTHANASIE Vincent Hubert Fakta případu Právní řešení konfliktu Shrnutí Diane Pretty Fakta případu Právní řešení konfliktu Shrnutí Terri Schiavo Fakta případu Právní řešení konfliktu Shrnutí Závěr Resumé Použitá literatura

5 Úvod Každý den se na celém světě odvíjí miliardy lidských osudů. Tisíce lidí se narodí a tisíce lidí zemřou. Lidský život je veličina proměnná, lidský život dokáže vyhasnout během několika málo okamžiků, stejně jako tak rychle jiný život vzniká. Smrt nebere do úvahy věk, společenské postavení ani jiné faktory. Nečekaně postihne úspěšného podnikatele tak i nezaměstnaného, matku dětí i ženu bezdětnou, ateistu stejně jako věřícího. 1 Smrt může mít mnoho různých podob může být zapříčiněna akutními onemocněními, nečekanou dopravní nehodou, válečnými událostmi nebo následkem dlouhodobé těžké nemoci. I když zemřít musíme všichni, většina z nás si způsob své smrti nevybírá. 2 Katolická církev má ve svém učení, že člověk si nesmí šáhnout na svůj život, přesto i řada věřících lidí páchá sebevraždy. Proč tomu tak je? Lidé jsou k tomuto kroku často donuceni právě ze zdravotních důvodů, pohnutek ekonomických, z důvodu nenaplnění svých životních cílů, zklamání. Zároveň se do této situace dostává řada starých lidí, kteří se již stávají nemohoucími, nejsou schopni se sami o sebe postarat a nechtějí veškerou starost a péči požadovat po svých blízkých. Tato situace, která se týká starých lidí, je velmi obtížná a stává se stále aktuálnější, neboť podle řady průzkumů z posledních let populace stárne, přírůstek lidí až na výjimky jako je Čína klesá a procento starých lidí je vyšší než procento nově narozených. Já sama mám velmi staré prarodiče ve věku téměř sta let, proto vím, jak je těžké se o tyto lidi řádně postarat. Moji rodiče a tedy jejich děti jsou stále ještě v produktivním věku a rodina není schopna se jim plnohodnotně věnovat. Péče je jim tak poskytována periodicky, nikoliv trvale, přestože by si kvalitní a trvalou péči zasloužili. Existuje sice celá řada zařízení, která by byla schopna se o tyto lidi vhodně postarat, ale u starých lidí není jednoduché vytrhnout je z jejich prostředí, kde žijí desítky let. Podobná situace jako u starých lidí je i u lidí nemocných. Je zapotřebí těmto lidem zajistit kvalitní péči, která by jim umožňovala přes jejich nemoc či handicap žít důstojný život. Konečně se tedy dostáváme k samotné otázce euthanasie. Problém euthanasie se dostává do popředí ne z důvodu přirozené regulace obyvatel, ale z důvodu důstojného dožití, nikoliv pouze udržování člověka při životě bez zohlednění aspektů, má-li to pro daného jedince nějaká pozitiva či přínos. Je diskutabilní, jestli mnohdy neúměrně vynaložené náklady na udržení jedince při životě jsou adekvátní výsledku. 1 Vozár, J. Eutanázia, právne aspekty, Pezinok : Formát, 1995, s Payneová, S. a kolektiv. Principy a praxe paliativní péče, Brno : Společnost pro odbornou literaturu, 2007, s. 5. 5

6 V průběhu několika posledních desetiletí je vyvíjen tlak na potlačení autoritářských režimů v totalitních zemích, který je provázen řadou válek, kde umírají miliony lidí. Z těchto snah o prosazení demokracie by se dalo konstatovat, že demokracie by měla být jakousi prioritou v životě. A teď si všimněme toho paradoxu, kdy na jedné straně bojujeme o plnou demokracii a zároveň nemůžeme rozhodovat o svém životě. Velice trefně se k celé této situaci ohledně demokracie vyjádřil v jednom z novinových článků student gymnázia Martin Čepa: Je to ironie oslavujeme, že jsme se zbavili komunistů, jakou máme skvělou demokracii, a přitom si ani nemůžeme rozhodovat o jedné ze základních věcí vlastního bytí. Vždyť jde jen o možnost volby kdo chce, eutanazii využije, kdo ne, ať se svého konce dožije, jak chce. 3 I když dle mého názoru se k věci vyjadřuje poněkud pejorativně, ve své podstatě s ním souhlasím. Dále doplňuje svoji úvahu o pohled na tzv. důstojný odchod : Je to přece čistě individuální věc, každý si důstojný odchod představuje jinak někdo dá přednost nekonečným létům stráveným na posteli bez naděje na normální život, někdo by radši tu injekci, tak proč mu v tom bránit. 4 Přestože na problematiku euthanasie pohlížíme z mnoha úhlů, základním problémem zůstává, kdo má být ten, kdo jí vykoná. Neustále jsou vedeny spory na toto téma, kdo má být tou osobou a koho ruka povede injekci při usmrcení pacienta. Má to být lékař, rodina, nebo snad nějaká agentura? Ani zde není jednoznačná odpověď. Lékaře od tohoto činu zrazuje Hippokratova přísaha, rodina naopak bude žádat lékaře, aby on byl ten povolaný, neboť blízcí pacienta by často nebyli takového činu schopni, přestože s ním souhlasí. Je to tedy další z řady otázek, kterými je nutno se zabývat a vybrat takový způsob, který bude nejvíce vhodný. Téma euthanasie jsem si vybrala jako jedno z palčivých otázek současné celospolečenské diskuse. O euthanasii v poslední době slyšíme čím dál častěji v mnoha souvislostech. Toto téma je řešeno jak na naší politické scéně a následně tak i v médiích. Stejně tak probíhají diskuse i v řadě dalších oborů a vědních disciplínách. V jednotlivých kapitolách své práce se budu zabývat nejen euthanasií samotnou, ale i dalším oborem, který s tématem euthanasie velice úzce souvisí, a sice paliativní péčí. Celou práci začnu úvodem do problému, tedy samotným pojmem a jeho vymezením. Následně se na několika dalších stranách budu zabývat právní úpravou této problematiky jednak ve světě, kde uvedu jednotlivé státy, které euthanasii buď legalizovali nebo se o její legalizaci pokusili. Následovat bude pohled na to, jak k celé věci přistupuje český stát a naše zákony. Vymezím některé přístupy k euthanasii z pohledu několika odvětví a poté se pokusím o exkurz do naší 3 Čepa, M. Smrt? Sem s ní. Deník Mladá Fronta Dnes, 2007, s. B6. 4 Tamtéž, s. B6. 6

7 právní úpravy, která se euthanasie ve větší či menší míře dotýká. V následující kapitole naváži paliativní péčí, která s celou otázkou souvisí. Je totiž velmi důležitým východiskem pro vážně nemocné lidi, jejichž nemoci již nepomáhá kurativní léčba. V této pasáži se budu snažit popsat, co vlastně paliativní péče obnáší a v jakých zařízeních je poskytována. V poslední části této práce zmíním několik případů, kdy těžce nemocní nebo invalidní lidé sehráli boj nejen s těžkou nemocí, ale i s celou řadou úřadů a institucí, které žádali o provedení euthanasie. Ta jim však ani v jednom ze zmíněných případů nebyla povolena. Případy těchto lidí tedy budou vodítkem k zamyšlení se nad tím, zda euthanasie přináší pouze smrt nebo i vysvobození. 7

8 1. VYMEZENÍ POJMU EUTHANASIE Jak začátek lidského života, tak i jeho konec se ve 20. století stává stále více předmětem lékařské manipulace, a tím také etických diskusí. Lékařské umění je schopné čím dál lépe oddalovat okamžik pacientovy smrti, často způsobem, který se zdá být nelidský. Právě proto je třeba se vypořádat s myšlenkou, že lékař za jistých okolností vědomě upustí od dalšího možného prodlužování lidského života. Tak se již nabízí otázka, zda lékař také nemá právo aktivním zákrokem ukončit život, který snad pokládá za již nehodný žití nebo udržování. 5 Euthanasie má velmi starou tradici. U řady přírodních národů byl rozšířen obyčej zabíjet přestárlé a nemocné lidi, aby byli uchráněni utrpení a aby se od nich ulehčilo společenství. Po druhé světové válce bylo téma euthanasie velmi dlouho tabu, neboť přetrvával šok z nacistických zločinů. Avšak s odezníváním tohoto šoku z války se ukazuje stále silnější tendence k pozitivnímu hodnocení pomoci při umírání a toto téma se zjevně stává aktuálním. 6 Euthanasie je problémem etickým, morálním a medicínský. Při řešení euthanasie vždy stojí v protikladu dva zájmy. Prvním je zájem společnosti na ochraně lidského života a na potrestání protiprávního jednání. Druhým je právo jednotlivce svobodně se rozhodnout o svém životě. 7 Pojďme se tedy podívat na problematiku euthanasie trochu blížeji. Nejde o pouhé posouzení a striktní odpověď, zda euthanasii ano či ne. Jde o mnohem širší problém. Na obou proti sobě stojících stranách je mnoho pozitivního a rovněž i negativního, a proto je především třeba o celé situaci získat přehled a vytvořit si vlastní názor POJEM EUTHANASIE Diskutujeme-li o čemkoliv, pak je nutné nejprve jasně vymezit pojmy. Při jakýchkoliv anketách, týkajících se legalizace euthanasie, jistě ani dotazující se a ani dotazovaní nevědí, co to vlastně euthanasie je, a navíc se domnívají, že jsou jen dvě možnosti: buď umírat v nesnesitelných bolestech anebo milosrdně ukončit život a tak utrpení zabránit. 8 5 Rotter, H. Důstojnost lidského života, Praha : Nakladatelství Vyšehrad, 1999, s Tamtéž, s. 94, Zimek, J. Právo na život, Brno : Masarykova univerzita Brno, 1995, s Munzarová, M. Eutanazie nebo paliativní péče?. Praha : Nakladatelství Grada Publishing, a.s., 2005, s

9 Celá problematika tohoto pojmu je velmi složitá a pojem euthanasie označuje celou řadu různých situací. Pro snazší orientaci je nezbytné začít elementárním objasněním jeho obsahu. Pojem euthanasie je vykládán ve dvou rovinách. Etymologický význam slova euthanasie pochází z řeckého slova a v překladu znamená dobrá smrt. Jde o spojení slov eu = dobrý a thanatos = smrt. Později však došlo k interpretačnímu posunu a termínem euthanasie se nejčastěji rozumí smrt z milosti. 9 Euthanasií se rozumí především takové lékařské jednání, které vede k urychlení smrti druhého člověka. Také u takto zúženého významu slova euthanasie je však zapotřebí odlišovat jeho různé významy. Dobrou pomocí při orientaci může být vymezení pojmových dvojic. Ani tato rozlišení nejsou vždy jednoznačná, bez nich by však hrozilo, že budeme směšovat velmi odlišné věci FORMY EUTHANASIE Aktivní a pasivní euthanasie Rozdíl mezi aktivní euthanasií a tzv. pasivní euthanasií je rozlišením mezi jednáním a zanecháním jednání. Zjednodušeně řečeno: aktivní euthanasie je aktivní jednání, které má uspíšit či navodit smrt druhého člověka. Právě tato aktivní euthanasie je euthanasií ve vlastním slova smyslu. Někdy se bohužel dosti nešťastně mluví o pasivní euthanasii. Tou se naopak rozumí nejednání, které má, či alespoň může mít za následek uspíšení úmrtí druhého člověka. Klasickým příkladem jsou případy, které výrazně přispěly k tomu, že se problematika euthanasie stala ve dvacátém století tak žhavě diskutovanou otázkou. Jsou to případy lidí, kteří nejsou schopni samostatného života a jsou napojeni na přístroje nahrazující jejich životní funkce. Rozlišení mezi aktivní a pasivní euthanasií může být v jednotlivých limitních případech velmi obtížné. Platí totiž, že i nejednání vychází z našeho rozhodnutí, za které musíme nést zodpovědnost stejnou měrou jako za rozhodnutí jednat. Nejednat také někdy znamená jednat, zatímco jednat znamená často ukončit toto jednání. I když tedy rozlišení není snadné, neznamená to, že bychom se jej měli vzdát. Všichni přece tušíme zásadní rozdíl mezi tím, když je závěru života ponechán přirozený průběh, a když aktivně usmrtíme druhého člověka. Etické i právní hodnocení takových situací je velmi rozdílné a 9 Haškovcová, H. Thanatologie, nauka o umírání a smrti. Praha : Nakladatelství Galén, 2000, s Špinková, M. Euthanasie, víme o čem mluvíme?. Praha : Nakladatelství Cesta domů, 2006, s

10 v souladu s naprosto převažujícím trendem v odborné i laické celosvětové diskusi bychom o euthanasii měli mluvit pouze v případě aktivní euthanasie Přímá a nepřímá euthanasie Ani rozlišování této dvojice pojmů není zcela bez problémů. Nicméně i zde je nutné sledovat důležitý rozdíl a o euthanasii bychom měli mluvit pouze tam, kde se jedná o přímou euthanasii. V případě přímé euthanasie je hlavním cílem uspíšení či navození smrti druhého člověka. V případě nepřímé euthanasie je smrt či její uspíšení pouze vedlejším, primárně nezamýšleným důsledkem jednání, jehož základním cílem je například zbavit nemocného utrpení či bolesti Dobrovolná a nedobrovolná euthanasie V tomto případě hovoříme o dobrovolnosti či nedobrovolnosti na straně toho, kdo euthanasii žádá, nikoli toho, kdo ji vykonává. Toto rozlišení se zdá být zdánlivě snadné, ale v poslední době se ukazuje, že právě zde vznikají veliká etická dilemata. Dobrovolná euthanasie se má dít na podkladě žádosti pacienta, nedobrovolná se děje nejčastěji u více či méně nekompetentních pacientů na žádost rodiny a z rozhodnutí lékaře, který je přesvědčen, že život pacienta není hoden toho, aby byl žit. 13 V současné diskusi je bohužel často mnoho zmatečného. Diskutující totiž často směšují různé pojmy a řeší situace, které je zapotřebí od vlastní problematiky euthanasie odlišit. Prvním případem je situace, kdy dojde k upuštění či přerušení léčebných či život udržujících zákroků tam, kde si to nemocný nepřeje. Jde především o takové zákroky, které nemocného neúměrně zatěžují, přivozují mu strádání nebo ohrožují jeho důstojnost. Toto bývá někdy matoucím způsobem nazýváno pasivní dobrovolná euthanasie. Druhým případem, který je třeba odlišit od euthanasie ve vlastním slova smyslu, je výše zmíněná nepřímá dobrovolná euthanasie. Jde o situaci, kdy nemocnému jsou podávány bolest tišící prostředky, jejichž vedlejším účinkem může být zkrácení jeho života. V souladu s jednoznačnou tendencí v odborné diskusi by bylo zapotřebí tyto dva případy vůbec euthanasií nenazývat. Panuje totiž obecná shoda, že tato jednání jsou eticky přijatelná, ba 11 Špinková, M. Euthanasie, víme o čem mluvíme?. Praha : Nakladatelství Cesta domů, 2006, s. 11, Tamtéž, s Tamtéž, s

11 mnohdy vysoce žádoucí. Etické problémy, které v těchto situacích vznikají, jsou velmi specifické a podstatně se liší od problémů spojených s euthanasií ve vlastním smyslu Euthanasie a asistované suicidium Velmi blízká aktivní euthanasii je tzv. asistovaná sebevražda. Tou se rozumí situace, kdy lékař zprostředkuje nemocnému jed či jiný smrtící prostředek, který si však aplikuje nemocný sám. 15 Pro asistované suicidium tedy platí podobná kritéria jako u euthanasie, rozdíl je pouze v technickém provedení samotného činu, kdy lékař dopomáhá radou a prostředky k tomu, aby se pacient usmrtil sám. Morální odpovědnost však plně zůstává na lékaři. 16 Jedno z nejdůležitějších rozlišení v našich životech je diference mezi dobrým a zlým. Víme však, jak je často nesnadné stanovit, zda konkrétní jednání je dobré či zlé. Obdobně je tomu i s rozlišeními různých typů euthanasie. Na jedné straně je totiž zřejmé, že rozlišování těchto typů nám může pomoci odlišit od sebe jednání, která jsou mravně jednoznačně nepřijatelná, od těch, která takto jednoznačně nepřijatelná nejsou, nebo která mohou být i výslovně žádoucí. Na druhé straně však nejsou přechody mezi těmito póly vždy zcela ostré a snadno lze najít případy, u nichž není jasné, kam je zařadit a tedy také, jak je hodnotit. Důležité je pamatovat na to, že mezní případy, které jsou často nejvíce diskutovány, nás mohou naučit lépe o problematice euthanasie přemýšlet, neměly by nás však vést ke zpochybnění zásadních rozdílů Špinková, M. Euthanasie, víme o čem mluvíme?. Praha : Nakladatelství Cesta domů, 2006, s. 12, Tamtéž, s Sláma, O., Kabelka, L., Vorlíček, J. Paliativní medicína pro praxi, Praha : Nakladatelství Galén, 2007, s Špinková, M. Euthanasie, víme o čem mluvíme?. Praha : Nakladatelství Cesta domů, 2006, s. 16,

12 2. PRÁVNÍ ÚPRAVA EUTHANASIE VE SVĚTĚ Euthanasie není problémem jednoho státu nebo snad pouze České republiky. Jde o problém celosvětový. Jeho měřítkem je velmi často vyspělost jednotlivých zemí, což mnohdy určuje míru a aktuálnost diskusí na toto téma. Je proto naprosto nezbytné podívat se na problematiku euthanasie komplexněji a tedy i z pohledu jiných zemí, kterých se toto téma rovněž dotýká a které již v některých případech dokonce legalizaci euthanasie uzákonili MIMOEVROPSKÉ STÁTY Austrálie Jediným a současně prvním státem na světě, kde byla zákonem povolena aktivní euthanasie, je severní teritorium Austrálie. Zákon byl přijat většinou obyvatelstva tohoto území formou plebiscitu, tedy lidovým hlasováním. "Zákon o právech smrtelně nemocných" byl v platnosti jen krátce a to od června 1996 do března Během platnosti zákona spáchali sebevraždu za asistence lékaře čtyři pacienti smrtelně nemocní rakovinou. Tento zákon obsahoval několik přísných klauzulí: "Pacientovi muselo být přes 18 let, musel trpět nevyléčitelnou chorobou, na kterou by bez mimořádné zdravotnické péče zemřel, a musel prodělat vyšetření u tří kvalifikovaných lékařů, z toho jednoho psychiatra, aby bylo jisté, že pacient netrpí léčitelnou klinickou depresí. Pokud navíc byla dostupná dostatečná léčba bolesti tišícími prostředky, lékař nesměl na žádost o smrt přistoupit. Poté, co pacient své přání zemřít oznámil, musel navíc týden čekat, než směl podepsat souhlas, pak musel být formulář podepsán dvěma lékaři. Po jeho podepsání musel pacient na smrt čekat ještě dalších 48 hodin. Zákon platný v Severním teritoriu povoloval jak euthanasii, tak sebevraždu za asistence lékaře, a nutnou podmínkou bylo, aby lékař u pacienta zůstal až do okamžiku smrti."přes všechny tyto podmínky už v říjnu 1996 byl podán návrh na zrušení tohoto zákona a v březnu 1997, jak bylo uvedeno, byl zákon pozastaven Spojené státy americké V rámci Spojených států amerických je jediným státem legalizujícím euthanasii Oregon, i když obdobné tendence se již delší dobu ukazují např. též v Michiganu. Euthanasie je v Oregonu legální od roku 1998, přičemž o jejím připuštění rozhodli nadvakrát lidé v referendu. Za dobu od r podstoupilo v Oregonu tento fatální zákrok více než 170 lidí. 18 Pitrmucová, Petra. Seminární práce z biologie (citováno ). Dostupný z: 12

13 Euthanasie je v Oregonu povolena osobám nacházejícím se v posledních šesti měsících smrtelné nemoci. Tuto skutečnost musí potvrdit dva lékaři. Takováto osoba musí nejprve dvakrát ústně a jednou písemně požádat o předmětný zákrok, když každá taková žádost musí následovat nejdříve po dvou týdnech od předcházející. Pacient přitom musí být v takovém psychickém stavu, aby si byl plně vědom důsledků své žádosti. To, že je tak činěno výlučně dobrovolně a bez vnějšího nátlaku jsou povinni potvrdit dva svědkové. Třebaže smrtelnou dávku předepisuje lékař, je pouze na pacientovi, aby si ji aplikoval. Oregonští lékaři mohou provést tento zákrok i u osob žijících mimo Oregon, avšak této možnosti není v USA masově využíváno. V minulých letech se administrativa prezidenta George Bushe snažila tento stav v Oregonu zvrátit, avšak neúspěšně. Stalo se tak potom, co John Ashcroft jakožto tehdejší ministr spravedlnosti nařídil v roce 2001 lékařům a lékárníkům v Oregonu nepostupovat v souladu se zákonem jim umožňujícím předepisovat smrtelné dávky medikamentů, to vše pod pohrůžkou odebrání jejich licence. Soud však svým rozhodnutím z minulého roku uvedené nařízení zvrátil když rozhodl, že John Ashcroft k němu nebyl oprávněn a překročil tak svou pravomoc. V jeho odůvodnění však bylo výslovně uvedeno, že soud takto rozhodl čistě na bázi právní; nelze jej tedy vykládat jako souhlas s euthanasií či posouzení její přípustnosti z hlediska etiky EVROPSKÉ STÁTY Jednotlivé státy Evropské unie přistupují k euthanasii mnohdy velmi odlišně. Přestože se Evropská unie jako taková staví k otázce euthanasie odmítavě, národní legislativy evropských států se s touto problematikou vyrovnávají po svém. Pojďme se proto podívat na přístup k otázce euthanasie v jednotlivých evropských zemích Nizozemí První evropskou zemí, která legalizovala euthanasii, se v roce 2002 stalo v mnoha ohledech liberální Nizozemí. Zákon o asistované sebevraždě zde nabyl účinnosti 1. dubna Můžeme však říci, že veřejná euthanasie začala v Holandsku formálně již v roce V tomto roce byla obviněna jedna holandská lékařka za to, že zabila svou nemocnou starou matku, přející si zemřít. Odsouzena však byla jen podmíněně na jeden týden. Ve svědecké výpovědi zaznělo v její prospěch, že učinila pouze to, co už dělají běžně, třebaže neoficiálně 19 Berka, V., Sum, T. Eutanazie ve světě (citováno dne ). Dostupný z: 20 Berka, V., Sum, T. Eutanazie ve světě (citováno dne ). Dostupný z: 13

14 mnozí lékaři. Soud pak vyhlásil několik podmínek, které podle jeho názoru mohou oprávnit aktivní euthanasii. Už v roce 1982 stanovila Holandská lékařská komora určitá pravidla, za kterých je možné euthanasii vykonat. Přesto ale stále platí podle Holandského trestního práva: "že připravit druhou osobu o život, i na výslovnou a vážnou žádost dotyčné osoby, je vážný zločin proti lidskému životu, trestný až dvanácti lety vězení". Úředně byly podmínky, které se musí dodržovat při provádění euthanasie, zveřejněny jak vládou, tak Královskou holandskou lékařskou asociací v roce 1984 a znovu v roce Provádění euthanasie je vymezeno určitými pravidly: 1. musí jít o nevyléčitelně nemocného člověka 2. žádost dané osoby musí být dobrovolná, uvážená a trvalá 3. pacient musí trpět nesnesitelnými bolestmi, které nelze zmírnit 4. musí byt konzultován nejméně ještě jeden lékař Dá se říci, že proces aktivní euthanasie byl v Holandsku ritualizován. Od roku 1984 vytváří soudy stále liberálnější půdu, aby nemuseli být lékaři stíháni po provedení euthanasie, aniž je požadováno, aby šlo o smrtelnou chorobu. To vše se děje i přesto, že je v platnosti zákon, který považuje takové jednání za trestný čin. Každý případ provedené a řádně oznámené euthanasie byl předložen prokurátorovi, který rozhodl, zda zahájí nebo nezahájí trestní stíhání. Jestliže lékař doložil, že splnil předepsaná kritéria, prokurátor jej zpravidla pro trestný čin nestíhal. Krajním případem osvobozujících rozhodnutí je případ psychiatra, kterého soud zprostil obvinění, i když asistoval při sebevraždě ženy, která trpěla depresí po smrti svých dvou dětí a rozpadu manželství, ale jinak byla zdravá. V roce 1986 byla lékaři euthanasie Haagským soudem povolena, neboť lékařovo počínání bylo považováno za oprávněné a bylo v souladu s "racionální lékařskou volbou". Přijalo se závažné rozhodnutí, že pacientovy potíže nemusí být ani fyzické, ani psychiatrické, ale mohou být psychologickou reakcí na nemoc. V říjnu 1985 a v únoru 1986 byla v Holandsku snaha zcela legalizovat či uzákonit aktivní euthanasii, to však hrozilo ve vyústění vládní krize. A tak se zůstalo přitom, že postačí zprošťující důvod vyšší moci. V únoru 1993 proběhla snad na celém světě tiskem zpráva, že v Holandsku došlo k uzákonění euthanasie. Ale není tomu tak úplně doslova. Vyšlo najevo, že dosavadní tolerovaná praxe našla určitý legislativní výraz, rozhodně však nelze tvrdit, že byl v Holandsku přijat zákon povolující aktivní euthanasii. Hovořme tedy o tom, že tam byla sice uzákoněna beztrestnost euthanasie, ale váže se na uvedené podmínky. V posledních patnácti letech se objevovaly protichůdné zprávy o provádění euthanasie v Holandsku. Podle Holanďanů samých a podle zastánců euthanasie v různých částech světa se tvrdí, že tato praxe je pod přísnou kontrolou a odehrává se s patřičnými bezpečnostními opatřeními. V protikladu k těmto zprávám se objevily další zprávy o širokém zneužívání této praxe a euthanasie se prý 14

15 vymkla kontrole. Holandsko jakoby se svou ne úplně zákonem schválenou euthanasií dalo jinou cestou než většina států. V nich se totiž rozvinula moderní paliativní péče, o které bude řeč později. Paliativní péčí se Holandsko zabývá jen minimálně a ani není zdaleka tak dobře organizována jako v jiných zemích. 21 Vraťme se ale do roku 2002 a k legalizaci euthanasie. Královská holandská lékařská asociace požádala tamější ministerstvo zdravotnictví o vypracování vzorových postupů a stanovisek, kterými by byli holandští doktoři vedeni při provádění euthanasie u nevyléčitelně nemocných pacientů neschopných o svém osudu kvalifikovaně rozhodnout, a to zejména novorozenců, dětí, vážně mentálně nemocných osob a osob v kómatu. Je tomu tak proto, že obdobné vodítko, na rozdíl od rozhodování o provedení euthanasie u pacientů dospělých a schopných se svobodně rozhodnout, na které právní úprava euthanasie v Nizozemí pamatuje, zde totiž stále chyběla. Předmětná snaha odborné veřejnosti přichází jako reakce na nedávné zprávy o tom, že v některých nemocnicích byla euthanasie používána i k ukončení života takovýchto osob, zejména dětí. Třebaže tyto případy tvoří jen zlomek z provedených euthanasií v Nizozemí, bylo nakonec pro obdobné případy stanoveno, že případné euthanasii dítěte musí předcházet svobodné, vážné a neměnné rozhodnutí jeho rodičů, dítě by muselo zažívat nesnesitelné bolesti a doktor euthanasii hodlající provést by si musel vyžádat stanovisko svého kolegy. S ohledem na skutečnost, že v Nizozemí již čtvrtým rokem po sobě klesá počet evidovaných případů euthanasie, objevily se také spekulace o tom, že lékaři euthanasii provádějící neplní svoji zákonnou povinnost každý takový zákrok oznámit. Tuto praxi potvrdila i vypracovaná nezávislá studie v Nizozemí. 22 I přes veškeré spekulace a dohady však nadále platí, že zákonem z roku 2002 je v Nizozemí tolerována euthanasie i lékařsky asistovaná sebevražda. Klientem však smí být pouze nizozemský občan Belgie Jen o několik měsíců později než v Nizozemí byla euthanasie legalizována i v sousední Belgii. Pro přijetí zákona legalizujícího euthanasii byla koalice socialistů, liberálů a strany zelených, zatímco proti stáli křesťanští demokraté. Ti přitom zejména poukazovali na zneužitelnost takovéhoto zákona, který dle nich neobsahoval žádné korespondující pojistky takovémuto zneužití zabraňující. Na rozdíl od Nizozemí belgická právní úprava stanoví jiný postup pro ty z pacientů usilujících o skončení svého života formou euthanasie. Smrt z rukou 21 Pitrmucová, Petra. Seminární práce z biologie (citováno ). Dostupný z: 22 Berka, V., Sum, T. Eutanazie ve světě (citováno dne ). Dostupný z: 23 Třešňák, P. Eutanazie ve světě (citováno ). Dostupný z: 15

16 lékaře mohou v Belgii přijmout jen lidé nevyléčitelně nemocní, kteří jsou vystaveni stálému nesnesitelnému a nepotlačitelnému psychickému nebo fyzickému utrpení. Žadatelé o smrt z rukou lékaře musí být plnoletí a příčetní. Musí být také informováni o svém zdravotním stavu a nadějích na vyléčení. Každý z těch, kteří si přejí podstoupit v Belgii euthanasii, musí dvakrát o euthanasii předem požádat a být si přitom hluboce vědom důsledků této žádosti. V případě, že osoba tuto žádost činící nebude v konečném stádiu nemoci, musí být dále vypracováno lékařské stanovisko o její zdravotní stavu a prognóze. Navíc každá provedená euthanasie musí být oznámena speciální komisi k tomu zřízené, která následně přezkoumá zda lékař, který euthanasii provedl, postupoval v souladu s belgickým právem. Uvedená komise se skládá ze čtyř lékařů, čtyř profesorů medicíny, čtyř právníků a čtyř osob, které jsou v kontaktu s nevyléčitelně nemocnými. Prvním z úkolů této komise bylo zpracování speciálního formuláře, který bude muset každý z lékařů po provedené euthanasii vyplnit a na komisi odeslat. Tento formulář má dvě části, přičemž v první části jsou lékaři povinni uvést identitu pacienta a konzultovaných osob. V druhé části lékař popisuje diagnózu a utrpení pacienta a dále musí komisi uvést, jakým způsobem se ujistil, že osoba o euthanasii žádající tak učinila dobrovolně, vědomě a prosta vlivu vnějších okolností. Lékař je v této části také povinen popsat samotný průběh euthanasie. První část formuláře zůstává pro komisi anonymní do chvíle, kdy pojme pochybnosti o zákonnosti takto nahlášené euthanasie. Jen v takovémto případě je komise do první části formuláře oprávněna nahlédnout. Za první rok účinnosti tohoto zákona mělo v Belgii euthanasii podstoupit asi 170 lidí. Dle belgických expertů jsou však tyto údaje zavádějící a skutečná suma je asi dvakrát až třikrát vyšší. Zatajovat provádění euthanasie mají prý především sklon starší lékaři obávající se negativní reakce svého okolí. Dle jednoho ze členů výše uvedené komise dohlížející nad prováděním euthanasie se tak ukázalo, že legalizace euthanasie nevyvolala v Belgii žádnou pohromu ani nevedla k automatickému usmrcování lidí na přání, jak se mnozí její odpůrci měli obávat Francie V roce 2004 byla tzv. pasivní euthanasie legalizována ve Francii. Pasivní euthanasií se přitom rozumí přerušení léčby udržující pacienta při životě. Zákon umožňuje doktorům přestat pacientům poskytovat lékařskou pomoc tehdy, pokud nemá žádný efekt kromě umělého udržování pacienta při životě. V případě, že je pacient při vědomí, musí mu však lékař důsledek takovéto volby osvětlit; je-li takovýto pacient v bezvědomí, musí se lékaři při zvažování možnosti euthanasie řídit jeho poslední vůlí. I přes volbu pacienta ukončit svůj 24 Berka, V., Sum, T. Eutanazie ve světě (citováno dne ). Dostupný z: 16

17 život za pomoci euthanasie musí lékaři po celou dobu pokračovat alespoň v léčbě mírnící pacientovi bolesti, a to i tehdy, pokud přispěl k urychlení smrti pacienta. Mezi zastánce této právní úpravy patří jak francouzská konzervativní vláda, tak opozice socialistů. Pro mnohé její zastánce však zůstává i nadále pouhým krokem k legalizaci euthanasie v její aktivní podobě. Této myšlence byli již při hlasování o předmětném zákonu nakloněni někteří levicoví senátoři, avšak kromě jiného narazili na značný odpor francouzského ministra zdravotnictví, který s touto myšlenkou ani v nejmenším nesympatizoval. Zmiňovaný zákon byl přijat v atmosféře většinového souhlasu francouzské veřejnosti s možností nemocného jedince ukončit svůj život dobrovolně na své přání. Otázka přípustnosti euthanasie ovládla francouzskou veřejnost v roce 2003 v případu Marie Hubert, o kterém bude ještě psáno v jedné z dalších kapitol. V průzkumu veřejného mínění provedeném následně po této mediální kauze se pak více jak 80 procent dotázaných Francouzů vyslovilo ve prospěch legalizace euthanasie Dánsko Podobně jako ve Francii je tzv. pasivní euthanasie povolena v Dánsku. Dánsko tak sice trestně právně postihuje případy tzv. aktivní euthanasie, za které hrozí trest odnětí svobody v délce tří let, ale současně umožňují dánské úřady nevyléčitelně nemocným pacientům se svobodně rozhodnout o případném zastavení jejich léčby Švýcarsko Zvláštní svéráz v přístupu k otázce euthanasie si uchovává Švýcarsko. Třebaže euthanasii nikdy oficiálně nepovolilo, je v některých jeho částech euthanasie tolerována, navíc samotný zákrok mohou kromě doktorů provádět i laici. Díky tomuto přístupu se není proč divit, že se země helvétského kříže stala častým cílem lidí přejících si svůj život tímto způsobem ukončit. 27 První návrhy zákonů umožňujících euthanasii byly ve Švýcarsku podány již v roce 1975 a opakovaně v roce Oba však byly zamítnuty. I přesto však už řadu let ve Švýcarsku působí organizace s názvem Exit a od roku 1998 také organizace Dignitas (v překladu důstojnost). Obě organizace poskytují asistovanou sebevraždu těm, kteří o ni požádají, a to s poukazem na starý zákon z roku Na základě švýcarské ústavy totiž není pomoc k sebevraždě trestným činem. Konkrétní praxe je tedy ustálena takto: člověk, který 25 Berka, V., Sum, T. Eutanazie ve světě (citováno dne ). Dostupný z: 26 Berka, V., Sum, T. Eutanazie ve světě (citováno dne ). Dostupný z: 27 Berka, V., Sum, T. Eutanazie ve světě (citováno dne ). Dostupný z: 17

18 umírá a přeje si ukončení vlastního života, kontaktuje lékaře z jedné ze dvou zmíněných organizací. Tento pacient poté podepíše žádost o asistovanou sebevraždu a je mu poskytnuta smrtící látka. Vlastní akt asistované sebevraždy je pak proveden v prostorách uvedených organizací. 28 V poslední době se v našem tisku objevilo několik zpráv, že i občané České republiky využili této možnosti a do Švýcarska odcestovali právě za účelem ukončení svého života prostřednictvím euthanasie. Z postoje těchto výše zmíněných států zcela jasně vyplývá, že celé téma euthanasie není problémem jednoduchým a rozhodně nemůžeme dojít k jasnému závěru, který by euthanasii ospravedlňoval nebo ji naopak striktně popíral. Při dalších krocích směřujících k řešení, je třeba zvážit celou řadu aspektů, například i srovnat situaci v jednotlivých zemích, co jim uzákonění euthanasie přineslo a naopak, kde se vyskytly zásadní nedostatky v právní úpravě těchto států. I toto by se mělo stát vodítkem při dalších diskusích na téma euthanasie. 28 Haškovcová, H. Thanatologie, nauka o umírání a smrti. Praha : Nakladatelství Galén, 2007, s

19 3. EUTHANASIE V ČESKÉ REPUBLICE A JEJÍ PRÁVNÍ ÚPRAVA 3.1. POSTOJE K EUTHANASII Diskuse o euthanasii probíhají v celé řadě různých odvětví. Zabývá se jím filozofie, teologie, právo, etika, medicína a v neposlední řadě i politici a v té souvislosti i média. Nejenom, že každé z těchto uvedených odvětví má k euthanasii zcela jiný postoj. Často vznikají názorové spory i uvnitř jednotlivých skupin. V závislosti na celé řadě faktorů pak vznikají skupiny absolutních odpůrců euthanasie stejně jako lidí, kteří jsou jejími příznivci Euthanasie a náboženství Jak uvádí ve své knize Hans Rotter, až dosud platí, že dnešní zákonodárství je v hodnocení sebevraždy a euthanasie ještě ovlivněno křesťanským obrazem člověka. Řada lidí se ale domnívá, že v budoucnosti nebude možné právně postihovat na základě takového stanoviska osoby jiné víry a jiného smýšlení. Když se však tato problematika promyslí z právního hlediska, ukáže se, jaké nebezpečí nelidskosti a právní nejistoty hrozí v případě povolení euthanasie. Bezpodmínečným předpokladem euthanasie je předně svobodné volní rozhodnutí pacienta. Pouze pokud si to pacient přeje, přicházela by euthanasie v úvahu. Ale zde již vzniká první potíž. Jak je možné poznat vůli pacienta? Požaduje-li nevyléčitelně nemocný snad pod vlivem silných léků usmrcení, pak není v dostatečné míře pánem svých vlastních rozhodnutí. Podle zákona by nebylo přípustné, aby osoba v takovém stavu vyřizovala právní záležitosti závažnější povahy. Nemá totiž plně pod kontrolou své duševní síly. Ještě pochybnější by bylo, kdyby někdo v takové situaci rozhodoval o své existenci. Bylo proto navrženo, aby byla euthanasie dovolena pouze tehdy, když se dotyčný pro ni rozhodne již mnohem dříve, například v době propuknutí nemoci, a projevil svou vůli právně platnou formou. Avšak zde se objevují těžké pochybnosti, neboť není řečeno, že někdo si skutečně přeje euthanasii i v současnosti, ačkoli třeba takové přání v dřívějších letech dokumentoval. 29 Navíc řada umírajících lidí se do tak vážného stavu dostane nikoli po dlouhém průběhu nějaké vážné nemoci, ale například v důsledku automobilové nehody. To znamená, že varianta, ve které by pacient projevil svou vůli v době propuknutí nemoci, je zde zcela irelevantní. Dále je třeba uvážit, že zákonné povolení euthanasie může snadno vést k těžkému nátlaku okolí na pacienta. Pokud například pacient potřebuje delší a nákladnější péči, může 29 Rotter, H. Důstojnost lidského života, Praha : Nakladatelství Vyšehrad, 1999, s. 98,

20 snadno dospět k názoru, že by jeho příbuzní byli rádi, kdyby svůj život již ukončil. Právě zde je třeba zmínit, že pacient se k euthanasii v zásadě nikdy nerozhodne docela nezávisle na bližních, nýbrž že při tom hraje směrodatnou roli kvalita jeho mezilidských vztahů. 30 Z teologického hlediska odmítnutí euthanasie nemá podobu přísného rozumového argumentu. Dnes už také nepřesvědčí každého, když se řekne, že euthanasie a sebevražda jsou zakázány proto, že pouze Bůh je pánem nad životem a smrtí. Proti tomu by se totiž dalo argumentovat, že Bůh přece stvořil člověka tak, že se může sám zabít. Pokud člověk končí svůj život jako nesmyslný, pak vlastně jedná neslučitelně s vírou v Boha Euthanasie a politika Konečné rozhodnutí a tedy i postoj České republiky k euthanasii bude v rukou našich zákonodárců. A právě vzhledem k rozsáhlému průzkumu jejich názorů na toto téma je zřejmé, že uzákonění euthanasie v České republice zatím nemá naději na úspěch. Deník Mladá Fronta Dnes shromáždil na toto téma názory drtivé většiny poslanců Parlamentu České republiky. Pro euthanasii se vyslovilo pouhých šedesát z nich, proti dvaadevadesát. Poměrně velkou skupinu však tvoří ti, kteří nemají na věc jasný názor. Přitom nejvíce zastánců má Česká strana sociální demokracie a současně je jedinou stranou, kde je více zastánců euthanasie než odpůrců. Naopak proti uzákonění euthanasie je bez výjimky všech 13 poslanců KDU-ČSL. Vedle obav ze zneužitelnosti argumentují většinou křesťanskou etikou, která neuznává dobrovolný odchod ze života. Proti euthanasii se rovněž staví strana zelených Euthanasie a lékaři Euthanasie je v přímém protikladu s náplní lékařství. 33 Semínka tohoto pojetí zasel už před více než dvěma tisíci lety velký řecký lékař Hippokrates. Po celá staletí až do dneška mají nastávající lékaři ve zvyku skládat Hippokratovu přísahu, která je zavazuje ke dvěma hlavním povinnostem: prodlužovat život a mírnit utrpení. 34 I přesto však mezi lékaři najdeme řadu těch, kteří s legalizací euthanasie souhlasí. 30 Rotter, H. Důstojnost lidského života, Praha : Nakladatelství Vyšehrad, 1999, s. 99, Tamtéž, s Markovič, J. Kdo viděl umírání, je pro eutanazii. Deník Mladá Fronta Dnes, 2007, s. A3. 33 Munzarová, M. Eutanazie nebo paliativní péče?. Praha : Nakladatelství Grada Publishing, a.s., 2005, s Peck, M. S. Odmítnutí duše. Přeložil Milan Žáček. Praha : Nakladatelství Pragma, 2001, s

21 Euthanasie a právo Pokud se na problematiku podíváme z hlediska právního, ukáže se, že v případě jejího povolení hrozí nebezpečí v podobě jejího zneužití. Bezpodmínečným předpokladem euthanasie je předně svobodné volní rozhodnutí pacienta. Pouze pokud si to pacient přeje, přicházela by euthanasie v úvahu. Ale zde již vzniká první potíž. Jak je možné poznat vůli nevyléčitelně nemocného pacienta, požaduje-li usmrcení pod vlivem silných léků. V takové situaci pak není v dostatečné míře pánem svých vlastních rozhodnutí. Proto bylo například navrženo, aby byla euthanasie dovolena pouze tehdy, když se dotyčný pro ni rozhodne již mnohem dříve už v době propuknutí nemoci, a projevil vůli právně platnou formou. Avšak zde se objevují těžké pochybnosti, protože není řečeno, že někdo si skutečně přeje euthanasii i v současnosti, ačkoliv třeba takové přání v dřívějších letech dokumentoval. Dále je třeba uvážit, že zákonné povolení euthanasie může snadno vést k těžkému nátlaku okolí na pacienta. Pokud například pacient potřebuje delší a nákladnější péči, může snadno dospět k názoru, že by jeho příbuzní byli rádi, kdyby svůj život již ukončil. Právě zde je třeba uvážit, že pacient se k euthanasii v zásadě nikdy nerozhodne docela nezávisle na bližních, nýbrž že při tom hraje směrodatnou roli kvalita jeho mezilidských vztahů. 35 Právě z tohoto výčtu pochybností vyplývá, že pokud by nakonec společnost dospěla k názoru, který bude euthanasii nakloněn, bylo by nadmíru nutné vypracovat takové právní ustanovení, které by bylo zcela jasně interpretovatelné a jímž by se eliminovalo riziko jeho zneužití PRÁVNÍ ÚPRAVA EUTHANASIE V ČESKÉ REPUBLICE První snahy o zavedení zvláštního trestného činu usmrcení na žádost a z útrpnosti byly uplatňovány již za 1. republiky (návrh trestného zákona z roku 1926). Tehdy byla navrhována možnost zmírnění trestu či upuštění od potrestání. Podle dalších návrhů z roku 1937 mělo být takové jednání stíháno pouze jako přečin. Ani jeden z těchto návrhů však nebyl schválen, euthanasie nebyla uzákoněna. V dalším období nebyly diskuse o této problematice nikterak četné. Z právního hlediska byl člověk chráněn i tehdy, nebyl-li schopen dalšího života. V období socialistického vývoje našeho státu bylo jakékoliv projednávání otázek dobré 35 Rotter, H. Důstojnost lidského života, Praha : Nakladatelství Vyšehrad, 1999, s. 98, 99,

22 smrti v podstatě tabu. Euthanasie byla zakázána a oficiální názory byly považovány za tolik závažné, že nebyly připouštěna žádná další stanoviska. 36 Z výše uvedeného tedy vyplývá, že euthanasie, stejně jako asistovaná sebevražda, je v České republice zakázána a pokud by byla provedena, bude kvalifikována jako trestný čin. 37 Přistupme tedy blíže k jednotlivým ustanovením, které se euthanasie týkají a které jí tedy zakazují. Jedná se především o etický kodex České lékařské komory z roku V jeho 2 odst. 7 je naprosto jednoznačné vyjádření: Lékař u nevyléčitelně nemocných a umírajících účinně tiší bolest, šetří lidskou důstojnost a mírní utrpení. Vůči neodvratitelné a bezprostředně očekávané smrti však nemá být cílem lékařova jednání prodlužovat život za každou cenu. Euthanasie a asistované suicidium nejsou přípustné. 38 Rovněž bylo jednoznačné i jednohlasné stanovisko pracovní skupiny České lékařské komory k problematice euthanasie ze dne Schůze byla svolána v důsledku znovuoživení diskusí o euthanasii v souvislosti s liberalizací zákona v Nizozemí. Ve stanovisku se říká: Česká lékařská komora, jako orgán zastupující odbornost a etiku lékařského povolání a respektující právo, vyjadřuje tento svůj postoj: S úctou k životu a při poznání smrti jako neodvratného ukončení života, respektujeme etický kodex České lékařské komory, podle kterého lékař nemá prodlužovat utrpení nemocného s nevyléčitelnou chorobou, avšak euthanasie a asistovaná sebevražda jsou nepřípustné. Euthanasie i asistovaná sebevražda jsou projevem selhání. Dnes lze zajistit takovou péči v léčení bolestí a ostatních fyzických symptomů, psychického, sociálního a duchovního utrpení tak, aby k žádosti o usmrcení nemuselo docházet. Naše společnost objektivně disponuje dostatečnými finančními prostředky, znalostmi, dovednostmi, léky i přístrojovým vybavením, aby nemocným, u kterých kurativní léčba vyčerpala všechny dostupné možnosti, byla poskytnuta odpovídající léčba paliativní. Tento přístup je nemocnému schopen zajistit nejlepší možnou kvalitu zbytku života včetně doprovázení k důstojné smrti bez bolesti, fyzického, psychického, sociálního a duchovního utrpení. Pro rozhodnutí o poskytování nejvyšší etické služby nevyléčitelně nemocnému a umírajícímu musí být lékařům nápomocná celí společnost, právo, ekonomická i zákonodárná systémová opatření. Civilizovaný stát musí chránit život a ne legalizovat jeho likvidaci. 39 Dalším pramenem, který řeší problém euthanasie je Listina základních práv a svobod, která je rovněž součástí ústavního pořádku České republiky. V jejím čl. 6 odst. 1 se říká: Každý má právo na život. Lidský život je hoden ochrany již před narozením. A na toto 36 Zimek, J. Právo na život. Brno : Masarykova univerzita, 1995, s Haškovcová, H. Thanatologie, nauka o umírání a smrti. Praha : Nakladatelství Galén, 2007, s Etický kodex České lékařské komory z roku Munzarová, M. Eutanazie nebo paliativní péče?. Praha : Nakladatelství Grada Publishing, a.s., 2005, s. 58,

23 ustanovení navazuje v tomtéž čl. 6 odst. 2 další zásada: Nikdo nesmí být zbaven života. 40 Právě z těchto dvou ustanovení zcela jasně vyplývá, že euthanasie je protizákonná, neboť se jedná o ukončení života druhou osobou, přestože si daná osoba takové ukončení života žádá. Do výčtu předpisů vztahujících se k euthanasii musíme rovněž zařadit trestní zákon. Ten stanovuje trestněprávní odpovědnost pachatele v případě některých závažných neoprávněných zásahů do jednotlivých stránek lidského života. Otázky euthanasie se jen nepřímo dotýkají ustanovení 219 (trestný čin vraždy) a 230 (účast na sebevraždě). 41 Některá ustanovení o ochraně osobnosti obsahuje také Občanský zákoník z roku 1964 v platném znění. Jedná se především o ustanovení Zde je však nejdůležitější 11 tohoto zákona, ve kterém se uvádí: Fyzická osoba má právo na ochranu své osobnosti, zejména života a zdraví, občanské cti a lidské důstojnosti, jakož i soukromí, svého jména a projevů osobní povahy. 42 V roce 1992 vznikl další předpis, který se dotýká problematiky euthanasie. Jedná se o Úmluvu o ochraně lidských práv a základních svobod. V této úmluvě je zásadním čl.2, ve kterém se mimo jiné říká, že právo každého na život je chráněno zákonem a nikdo nesmí být úmyslně zbaven života. 43 Dokumentem, který se zabývá touto otázkou v širším měřítku co do územní působnosti je pak Doporučení Rady Evropy č. 1418/ O ochraně lidských práv a důstojnosti nevyléčitelně nemocných a umírajících. Právě tento dokument bývá v kontextu diskuse o euthanasii často citován. 44 Jak již bylo zmíněno výše, v nedávné době začal naší politickou scénou hýbat další krok na poli euthanasie. Do vlády by se měl k projednání dostat zákon, kterým by se naše zákonodárství posunulo směrem k legalizaci euthanasie. Jedná se o prohlášení pacientů, tzv. living will. O co přesně se jedná? Pacient by měl mít právo rozhodovat o sobě předem pro chvíle, kdy toho nebude schopen. To znamená, že by se tato situace týkala například lidí, kteří vědí, že dřív nebo později skončí bezmocní. Tací lidé by se mohli dopředu rozhodnout, jaké zdravotní služby chtějí, až nemoc postoupí natolik, že nebudou moci rozhodnout sami. Navíc takový dokument dodá právní jistotu i lékařům, kteří by museli rozhodnout, zda pacienta od přístrojů odpojit či nikoliv. Velmi kontroverzní na celé situaci však je, že lékaři budou povinni respektovat přání pacienta, ale nikdo lékařům nedává za povinnost zjistit si, jestli 40 Zákon č. 23/1991 Sb., Listina zákl.práv a svobod, ve znění pozdějších předpisů. 41 Vozár, J. Eutanázia, právne aspekty. Pezinok : Nakladatelství Formát, 1995, s Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. 43 Zákon č. 209/1992 Sb., o Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, ve znění pozdějších předpisů. 44 Špinková, M. Euthanasie, víme o čem mluvíme?. Praha : Nakladatelství Cesta domů, 2006, s

24 pacient dokument living will podepsal. Stejně tak návrh zákona neřeší, co nastane ve chvíli, kdy lékaři o takovém přání vědět nebudou a zachovají se v rozporu s ním. 45 Stejně jako samotná euthanasie, tak i living will má své odpůrce tak i obhájce. Proti je i kardiolog Jan Pirk, který k celé věci říká: Myslím si, že pacient nedokáže určit hranici, za kterou mu už nemůže medicína pomoci. 46 Mezi odpůrce patří Ondřej Dostál, právník, který se věnuje zdravotnicví. Celou situaci komentuje takto: V zahraničí jsou tyto dokumenty běžné. Třeba v Missouri mají pro pacienty modelový dotazník, kde si člověk zaškrtává, co si přeje, aby se s ním dělo v okamžicích, kdy o sobě není schopen rozhodovat sám. Je dobře, že jdeme podobnou cestou Petrášová, L. Kdo rozhodne o ukončení života (citováno dne ). Dostupný z: 46 Tamtéž 47 Petrášová, L. Kdo rozhodne o ukončení života (citováno dne ). Dostupný z: 24

25 4. PALIATIVNÍ PÉČE Moderní technologická medicína přinesla zásadní proměnu způsobu, jakým stonáme a jakým umíráme. Ještě před sto lety byly nejčastějšími příčinami úmrtí infekce a úrazy. Stonalo se krátce a umíralo rychle. Bouřlivý rozvoj medicíny, který začal od poloviny 20. století s sebou přinesl převratné objevy. V kardiologii či onkologii vedly k výraznému prodloužení očekávané délky života. Daň, kterou za tyto pokroky platíme, je obvykle několikaletá zkušenost života s některým z chronických onemocnění, jehož projevy podstatným způsobem určují kvalitu posledních měsíců a let našeho života. U naprosté většiny lidí jsou poslední roky či měsíce života poznamenány postupnou progresí jedné z mnoha chronických chorob. Současná medicína není schopna u řady závažných nemocí pacientům nabídnout kurativní léčbu. Medicína dokáže pouze potlačit řadu symptomů u takto vážně nemocných lidí a tím prodloužit jejich život. Neumí však dosáhnout úplného vyléčení a pacienti jsou v tomto smyslu nevyléčitelní. Takto nevyléčitelně nemocní pacienti mohou žít řadu let s chronickou nemocí a s dobrou kvalitou života. Po určité době jsme však svědky postupné progrese nemoci a selhávání kompenzačních mechanismů bez možnosti dalšího kauzálního ovlivnění. Pacienti pak v přímém důsledku své nemoci nebo na bezprostředně související komplikace umírají. 48 Právě v tomto okamžiku dochází často k rozhodnutí pacienta, že by bylo jednodušší svůj život ukončit, netrápit se nadále bolestí, ztrátou důstojnosti, ulehčit tím často i život jejich blízkým. Ale právě v těchto případech je třeba vědět o možnostech paliativní péče, jejíž podstatou je právě péče o nemocné s chronickým, život ohrožujícím onemocněním, kterým často zbývá jen několik měsíců či týdnů života POJEM PALIATIVNÍ PÉČE Paliativní medicína bývá popisována jako nová specializace. Jde však o nejstarší lékařskou a ošetřovatelskou disciplínu. Vždyť celá historie medicíny je především ve znamení tlumení symptomů, zvláště u osob s vážným onemocněním. 50 Termín paliativní péče je odvozen z latinského slova pallium - tedy maska, pokrytí nebo zakrytí pláštěm. A právě v této etymologii můžeme nalézt pravou podstatu paliativní péče. Jejím cílem je maskovat účinky neléčitelné choroby Vorlíček, J. a kolektiv. Paliativní medicína. Praha : Nakladatelství Grada Publishing, 2004, s Tamtéž, s Vorlíček, J. a kolektiv. Paliativní medicína. Praha : Nakladatelství Grada Publishing, 2004, s Munzarová, M. Eutanazie nebo paliativní péče?. Praha : Nakladatelství Grada Publishing, a.s., 2005, s