Univerzita Palackého v Olomouci. Právnická fakulta

Transkript

1 Univerzita Palackého v Olomouci Právnická fakulta Martin Cetkovský Závěť Diplomová práce Olomouc 2015

2 Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma Závěť vypracoval samostatně a citoval jsem všechny použité zdroje. V dne Martin Cetkovský 1

3 Poděkování Rád bych poděkoval vedoucímu diplomové práce, Mgr. Pavlu Petrovi, Ph.D. LL.M., za odborné vedení, připomínky, podněty a užitečné odborné rady, které mi poskytl při zpracování této diplomové práce. Poděkování patří také mým rodičům za dlouhodobou podporu při studiu. 2

4 Obsah Seznam použitých zkratek... 5 Úvod Obecné vymezení závěti Základní charakteristika Náležitosti právního jednání a problematika omylu Testamentární volnost zůstavitele Pořizovací způsobilost Základní zásady Nepominutelní dědicové Vydědění Obsah závěti Určení dědiců a jejich podílů Obecné náhradnictví Svěřenské nástupnictví Vedlejší doložky Správce pozůstalosti Vykonavatel závěti Problematika datování závěti Formy závěti Dělení závětí Holografní závěť Alografní závěť obecná Alografní závěť zvláštní Svědci závěti Závěť ve formě veřejné listiny (notářského zápisu) Privilegované závěti Výklad závěti Zrušení závěti Závěr Seznam literatury

5 Shrnutí Summary Klíčová slova Key words

6 Seznam použitých zkratek ABGB NOZ OZ SOZ ZŘS NŘ NT TZ NS Císařský patent č. 946/1811 Sb. Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník Zákon č. 141/1950 Sb., občanský zákoník Zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních Zákon č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) Vyhláška č. 196/2001 Sb., o odměnách a náhradách notářů a správců pozůstalosti a Notářské komory České republiky (notářský tarif) Zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník Nejvyšší soud České republiky 5

7 Úvod Tématem mé diplomové práce je závěť. Důvodů pro výběr daného tématu bylo hned několik. Především institut závěti není určen úzce vymezenému okruhu osob, ba naopak: jak vtipně kdysi poznamenal Benjamin Franklin, člověk má v životě pouze dvě zaručené jistoty: smrt a daně. Každý člověk dříve či později musí z tohoto světa odejít, neodejdou s ním však hodnoty, které tu za svého života nastřádal a zanechal, musí být s nimi pak určitým způsobem naloženo. Je pak na zvážení každého jedince, zdali otázku, komu a v jakém rozsahu tyto hodnoty připadnou, ponechá na pravidlech stanovených zákonem, nebo sám podle svého vlastního uvážení rozhodne, kdo nabude jeho majetek po jeho smrti. Dalším důvodem je aktuálnost tématu, jelikož nový občanský zákoník vstoupil v účinnost a nahradil tak občanský zákoník, který byl účinný od Česká republika tak čekala na komplexní změnu nejdůležitějšího zákona v oblasti soukromého práva symbolických 50 let. Za tuto dobu se společnost výrazně změnila a s ní i úprava soukromého práva včetně ustanovení, která upravovala problematiku závěti. Cílem mé práce je především poskytnout komplexní pohled na právní úpravu posledního pořízení v novém občanském zákoníku, a to v rozsahu odpovídajícím diplomové práci. Čtenáři by měla práce mimo jiné poskytnout souhrnné informace o tom, jak podle účinné právní úpravy platně pořídit závěť, a čeho je naopak lépe se při pořizování testamentu vyvarovat. Zásadní je pak otázka určení, kdy NOZ vychází z kontinuity a kdy naopak z diskontinuity OZ. V těch případech, kdy dochází k zásadním změnám právní úpravy NOZ v oblasti testamentární dědické posloupnosti oproti OZ, je mým cílem tyto případy analyzovat, shrnout právní argumentaci a vyslovit svůj názor na danou problematiku. U některých významných institutů se pro lepší vhled do dané problematiky také zaměřím na historickou právní úpravu a na právní úpravu jiných, převážně evropských států. Pro dosažení vymezených cílů použiji metodu komparativní, historickou a analytickou. Jelikož je diplomová práce zaměřena primárně na účinnou právní úpravu, je centrálním zdrojem diplomové práce text NOZ a jeho důvodová zpráva. V oblasti komentované literatury byl v době zpracování této práce dostupný pouze jeden komentář k NOZ pro oblast dědického práva. 1 Významným zdrojem k účinné právní úpravě byl však i Velký akademický komentář k OZ, 2 který již obsahoval právní úpravu de lege ferenda. Co 1 ŠVESTKA, Jiří a kol. Občanský zákoník. Komentář. Svazek IV. Praha: Wolters Kluwer, a.s., s. 2 ELIÁŠ, Karel a kol. Občanský zákoník: Velký akademický komentář. 1. svazek. Praha: Linde, s. 6

8 se týče odborných monografií, často jsem čerpal z knihy Václava Bednáře Testamentární dědická posloupnost. Nejobsáhleji ze všech dostupných děl na téma posledního pořízení poskytuje kritické argumenty v oblasti právní úpravy OZ. Je zcela zřejmé, že v mnoha případech dal zákonodárce při tvorbě NOZ průchod právě těmto jeho argumentům. Praktický pohled na dané téma očima notáře mi pak poskytla kniha Dědické právo v praxi od autorů Jiřího Svobody a Ondřeje Kličky. 3 Protože doba účinnosti NOZ je na takový rozsáhlý kodex poměrně krátká, bylo nezbytné vycházet také z aktuálních odborných článků. Především jsem vycházel z článků uveřejněných v odborném časopise Ad Notam. V neposlední řadě se text práce opírá o judikaturu převážně Nejvyššího soudu a vlastní názory autora. Diplomová práce se celkem člení na 7 kapitol, první kapitola pojednává o obecném vymezení závěti včetně aspektů právního jednání a s tím související problematiky omylu, druhá kapitola upravuje míru testamentární volnosti zůstavitele včetně pořizovací způsobilosti. V této souvislosti jsem považoval za nutné zmínit alespoň krátce problematiku nepominutelných dědiců a vydědění. Třetí kapitola nese název obsah závěti, kde postupně popisuji problematiku určení dědiců a jejich podílů, obecného náhradnictví a svěřenského nástupnictví a v neposlední řadě úpravu vedlejších doložek a následně institutů správce pozůstalosti a vykonavatele závěti. Čtvrtá kapitola se zabývá datováním závěti, pátá obsahuje jednotlivé formy závěti, šestá výklad závěti a sedmá zrušení závěti. Dále následuje závěr, seznam literatury a klíčová slova. 3 SVOBODA, Jiří, KLIČKA, Ondřej. Dědické právo v praxi. 1. vydání. Praha: C.H. Beck, s. 7

9 1 Obecné vymezení závěti 1.1 Základní charakteristika Conditio sine qua non pro dědění je existence dědického titulu. Ty jsou dnes již celkem tři, neboť oproti OZ přibyla dědická smlouva. Tyto dědické tituly mohou také obstát vedle sebe, vzájemně se tedy nevylučují, mají ovšem rozdílnou sílu. Nejsilnějším titulem je dědická smlouva, poté závěť, nejslabším je naopak zákon, jak vyplývá z ustanovení 1673 NOZ. Dědění přikládá zákonodárce dokonce takový význam, že v LZPS, která je součástí ústavního pořádku, je v článku 11 uvedena věta: Dědění se zaručuje. Obdobné ustanovení v rámci ústavních systémů jiných evropských státu nebo mezinárodních lidsko-právních úmluv bychom jen těžko hledali. Jde o určitou reakci na socialistické nahlížení na dědění, kdy takový způsob získání majetku byl považován za nemravný, a s tím byla spojená snaha dědění majetku neumožnit nebo alespoň omezit. 4 Závěť spadá do kategorie pořízení pro případ smrti vedle dědické smlouvy a dovětku. Výčet pořízení pro případ smrti uvedený v 1491 NOZ tím však nekončí, dále sem řadíme také listinu o vydědění či listiny o odvolání pořízení pro případ smrti či vydědění. Závěť je tak právním jednáním, které nabývá účinnosti až okamžikem smrti zůstavitele. 5 Zákonné vymezení závěti bychom v OZ hledali marně, argumentovalo se například tím, že institut závěti je dostatečně známý a není tak potřebné jeho bližší určení. 6 Naopak NOZ již legální definici obsahuje, a to v 1494, kde vymezuje testament následujícím způsobem: Závěť je odvolatelný projev vůle, kterým zůstavitel pro případ své smrti osobně zůstavuje jedné či více osobám alespoň podíl na pozůstalosti, případně i odkaz. Zákonodárce zde výslovně uvádí dva základní znaky závěti, totiž její odvolatelnost a osobní charakter. V rámci této kapitoly se zaměřím na druhý z nich. Osobní charakter testovacího práva vyplývá především z 1496 NOZ. Z toho ustanovení jsou zřejmé dvě zásadní skutečnosti. Ta první je nemožnost učinit závěť prostřednictvím plné moci nebo v rámci zákonného zastoupení, čímž se výrazně odlišuje od jiných právních jednání. Tou druhou je zákaz pořizovat společnou závěť. 7 Jinak řečeno je pouze na pořizovateli, aby určil svého dědice. Stejně tak učinění závěti nemůže být vázáno na 4 KLÍMA, Karel et al. Komentář k Ústavě a listině. 2. vydání. Plzeň: Aleš Čeněk, s SVOBODA, Jiří, KLIČKA, Ondřej. Dědické právo v praxi. 1. vydání. Praha: C.H. Beck, s KNAPP, Viktor, PLANK, Karol. Učebnice československého občanského práva. Svazek II. Praha: Orbis, s ŠVESTKA, Jiří a kol. Občanský zákoník. Komentář. Svazek IV. Praha: Wolters Kluwer, a.s., s

10 povolení nebo souhlas třetí osoby nebo orgánu. 8 Tento princip není novinkou NOZ, uplatňoval se již za účinnosti OZ, nikoliv však na základě konkrétního ustanovení zákona, ale dospěla k němu judikatura. 9 Nejvyšší soud také dovodil, že je nepřípustné poskytovat zůstaviteli pomoc při psaní vlastnoruční závěti, která by tak ovlivnila charakteristické znaky jeho rukopisu Náležitosti právního jednání a problematika omylu Na závěť je třeba pohlížet v prvé řadě jako na právní jednání, které musí naplnit zákonem stanovené požadavky, aby tak mohly nastat právní účinky, které vyplývají z obsahu závěti. NOZ nedefinuje, co je to právní jednání, na rozdíl od OZ, který vymezoval v 34 právní úkon. Zde vidíme změnu v terminologii, ke které zákonodárce přistoupil ze dvou důvodů. Zaprvé se pojmy právní jednání a právní úkon navzájem nepřekrývají, právní jednání má totiž širší následky uvedené v 545 NOZ. Druhým důvodem je jiný přístup ke svobodné vůli v rámci soukromého práva a z toho vyplývající opatrnost před přebíráním závěrů dosavadní judikatury. 11 Pro závěť tak platí požadavky stanovené v obecné části NOZ. Aspekty právního jednání jsou vůle a projev vůle. V souladu s 551 a násl. NOZ zde musí existovat pravá a vážná vůle prostá omylu, projevená určitě a srozumitelně. 12 V případě, že by jednající osoba učinila závěť a absentovala zde vůle, vůle by nebyla vážná, nebo by obsah závěti nebylo možné pro nesrozumitelnost či neurčitost zjistit, pak takové jednání označujeme jako zdánlivé právní jednání, ke kterému se vůbec nepřihlíží. Z hlediska práva potom takové jednání jako by nikdy neexistovalo a nevyvolává tak ani žádné právní následky. Jako příklad můžeme uvést sepsání závěti pro účely výuky. 13 Pro určitost projevu vůle zůstavitele stanovuje 1497 NOZ pravidlo, které podtrhuje osobní charakter závětí, kdy nepostačuje k určitosti projevu vůle zůstavitele pouhé přisvědčení návrhu, který mu byl učiněn. 14 Zákon musí pamatovat i na případy, kdy je právní jednání realizováno v omylu. NOZ obsahuje zvláštní úpravu omylu zůstavitele. Omyl zůstavitele můžeme charakterizovat jako rozpor mezi jeho představou a realitou. U tohoto omylu je zcela nerozhodné, kdo jej vyvolal. Takový omyl může vzniknout čistě z důvodů spočívajících na straně zůstavitele. Ovšem 8 KNAPOVÁ, Marta a kol. Občanské právo hmotné vydání. Praha: ASPI, s Rozsudek NS ze dne , sp. zn. 21 Cdo 2968/ Rozsudek NS ze dne , sp. zn. 21 Cdo 1744/ ELIÁŠ, Karel a kol. Občanské právo pro každého. Pohledem (nejen) tvůrců nového občanského zákoníku. Praha: Wolters Kluwer ČR, s Důvodová zpráva k zákonu č. 89/2012, občanský zákoník s MIKEŠ, Jiří. Dědictví a právo (právní poradce pro každého). Praha: Informatorium, s ŠVESTKA, Jiří a kol. Občanský zákoník. Komentář. Svazek IV. Praha: Wolters Kluwer, a.s., s

11 pouze podstatný omyl zůstavitele způsobuje neplatnost ustanovení závěti, kterého se týká. Jde o neplatnost relativní, tedy právní jednání se považuje za platné, nenamítne-li neplatnost oprávněná osoba. Zákon pak konkretizuje pojem podstatný omyl. O ten se bude jednat, týká-li se osoby, které se něco zůstavuje, podílu či věci, které se zůstavují, anebo podstatných vlastností věci. Omyl spočívající v podstatné vlastnosti věci může nastat například tehdy, pokud zůstavitel dědici zůstavuje obraz s tím, že jde o cennou věc, ovšem později se ukáže, že jde o falzifikát nepatrné hodnoty. Důkazní břemeno pak bude na straně toho, kdo tvrdí, že došlo k podstatnému omylu a vyvozuje tak z toho pro sebe určité právo. Naopak o podstatný omyl se nejedná, ukáže-li se, že osoba nebo věc byla jen nesprávně popsána. Neplatná budou také ta ustanovení závěti, kdy vůle zůstavitele je založena pouze na mylné pohnutce. Tato pohnutka musí být přímo vyjádřena v závěti, například zůstavitel určí dědice v závěti s odůvodněním, že tak činí proto, že nemá dědice ze zákona. Při projednávání pozůstalosti však vyjde najevo, že zůstavitel měl dceru, o které nevěděl. 15 Podle mého názoru bude námitka relativní neplatnosti z důvodu podstatného omylu na straně zůstavitele při sestavení závěti uplatňována spíše výjimečně. Případná oprávněná osoba, která bude neplatnost ustanovení závěti či její části namítat, nese důkazní břemeno takového tvrzení, a to i v rámci soudního řízení. Přestože skutečně na straně zůstavitele k omylu dojít mohlo, je prokázání takové skutečnosti většinou velmi problematické a oprávněné osobě hrozí nejen, že námitka neplatnosti nebude přijata, ale i hrazení nákladů spojených s vedením soudního sporu, které nemusí být zanedbatelné. Kromě zmíněných důsledků může být významná i skutečnost, že v důsledku vedení soudního sporu dochází k dosti značným časovým průtahům v dědickém řízení, což opět může mít vliv na stav majetku v pozůstalosti. Všechny tyto okolnosti vytvářejí předpoklad, že námitka relativní neplatnosti závěti či její části bude pravděpodobně vznášena pouze v případech, kdy bude možné omyl v jednání zůstavitele s vysokou mírou pravděpodobnosti prokázat, nebo bude-li hodnota sporné části dědictví tak velká, že bude oprávněná osoba ochotna riskovat důsledky spojené s případným neunesením důkazního břemene. 15 Tamtéž, s

12 2 Testamentární volnost zůstavitele 2.1 Pořizovací způsobilost Závěť může být pořízena především plně svéprávnou osobou. Žádná omezení nejsou dána rozsahem ani formou závěti (musí však být dodržena jedna z forem uvedených v zákoně). Člověk plně způsobilý právně jednat je svéprávný, je tedy osobou svého práva a může tak rozhodovat o sobě sám, nečiní tak za něj ani zákonný zástupce ani opatrovník. 16 Plnou svéprávnost, a tudíž i způsobilost pořizovat, lze nabýt celkem trojím způsobem. Tím nejčastějším je dovršení zletilosti, tedy dosažení osmnáctého roku věku. Další způsob pro získání plné svéprávnosti je uzavření manželství osoby starší 16 let, toto manželství však musí schválit soud. Tyto dva způsoby byly upraveny také v OZ. Novinkou NOZ je pak emancipace nezletilého, kdy soud přizná nezletilému svéprávnost, jestliže splní zákonem stanovené podmínky. Musí být prokázáno, že nezletilý je schopen sám se živit a obstarávat si sám své záležitosti. Zpravidla je také podmínkou dovršení alespoň 16. roku věku. Pořizovací způsobilost naopak pozbývá osoba, kterou soud svým rozhodnutím omezí na svéprávnosti a v rozhodnutí určí, že omezení dopadá také na pořizovací způsobilost. Soud nově již není oprávněn člověka zcela zbavit svéprávnosti, může ji pouze omezit. Osoby, jež nejsou plně svéprávné, mohou platně pořídit pouze v případě, kdy to zákon výslovně umožňuje. 17 Člověk, který nenabyl plné svéprávnosti, ale dovršil 15. rok života, má možnost bez omezení pořizovat o svém majetku bez souhlasu zákonného zástupce, ale pouze formou veřejné listiny. Jestliže zákon hovoří o závěti formou veřejné listiny, jde v souladu s ustanovením 3026 NOZ o notářský zápis. Osoby omezené ve svéprávnosti na základě soudního rozhodnutí mohou pořizovat pouze v rozsahu omezení a výhradně formou notářského zápisu. Ovšem i osoba omezená zdravotními důvody na svéprávnosti do té míry, že není způsobilá závěť pořídit, ji platně pořídit může, a to v případě, že se uzdravila do té míry, že je schopna projevit vlastní vůli. Ustanovení 1527 NOZ směřuje k tomu, že rozhodující není právní moc rozhodnutí o omezení svéprávnosti, ale skutečný duševní stav zůstavitele v době pořízení závěti. Podstatnou úlohu zde pak plní dokazování. Osoba, která tvrdí, že závěť je platná, přestože byl 16 ELIÁŠ, Karel a kol. Občanské právo pro každého. Pohledem (nejen) tvůrců nového občanského zákoníku. Praha: Wolters Kluwer ČR, s ŠVESTKA, Jiří a kol. Občanský zákoník. Komentář. Svazek IV. Praha: Wolters Kluwer, a.s., s

13 zůstavitel zbaven pořizovací způsobilosti, musí prokázat, že zůstavitel byl v době pořizování natolik zdráv, že mohl pořídit s platnou rozvahou. V opačném případě: pokud někdo popírá platnost závěti zůstavitele, který pořizovací způsobilost nepozbyl, musí prokázat, že byl při pořizován závěti nezpůsobilý k právním úkonům. 18 Zvláštní pravidla se pak vztahují k lidem omezeným na svéprávnosti pro nadužívání alkoholu, drog nebo pro chorobnou závislost na hráčské vášni. Tito lidé mohou pořizovat v jakékoliv formě. Pokud mají zákonné dědice, mohou pořídit nejvýše o polovině pozůstalosti. V případě, kdy by celé dědictví mělo připadnout státu, mají pořizovací volnost ohledně celé pozůstalosti. Zákon tak poskytuje zesílenou ochranu zákonným dědicům. 19 OZ neobsahoval konkrétní ustanovení týkající se pořizovací způsobilosti, vycházelo se především z obecných ustanovení OZ, výjimkou je 476d odst. 2, který taktéž umožnil osobám starším 15 let pořídit ve formě notářského zápisu. Tento způsob pořízení závěti byl umožněn až v roce 1992 na základě novelizace OZ. 20 V letech tak mohla platně pořídit závěť pouze osoba zletilá, tedy taková, která dosáhla 18. roku, nebo osoba starší 16 let, která uzavřela manželství, byť i neplatné. Řešení problematiky platného pořízení nezletilou osobou bylo považováno za zbytečné, neboť se vycházelo z přesvědčení, že nezletilý nenabývá takový majetek, který by chtěl zanechat jiným osobám než osobám blízkým. 21 Judikatura došla k závěru, že pořizovací způsobilost nemá jak osoba zbavená způsobilosti k právním úkonům, tak ani osoba, která byla ve způsobilosti k právním úkonům pouze omezena. Právní argumentace soudů vycházela z toho, že OZ vyžaduje k pořizovací způsobilosti plnou způsobilost k právním úkonům. 22,23 Jiný názor zastává V. Bednář, který uvádí, že osoba, jež byla omezena na způsobilosti k právním úkonům pro duševní poruchu, která však tuto osobu neomezuje v sepsání závěti, může učinit platnou závěť. 24 NOZ jak je uvedeno výše obsahuje výslovně pravidla týkající se pořizovací způsobilosti osob omezených na svéprávnosti a zmírňuje tak přísný postoj k těmto osobám, a poskytuje jim tak možnost při splnění zákonem stanovených podmínek platně učinit závěť. 18 Důvodová zpráva k zákonu č. 89/2012, občanský zákoník s ELIÁŠ, Karel a kol. Občanské právo pro každého. Pohledem (nejen) tvůrců nového občanského zákoníku. Praha: Wolters Kluwer ČR, s Zákon č. 509/1991 Sb., kterým se mění a doplňuje a upravuje občanský zákoník. 21 FIALA, Josef, KINDL, Milan. a kol. Občanské právo hmotné. 2. vydání. Plzeň: Aleš Čeněk, s Rozsudek KS v Hradci Králové, ze dne , sp. zn. 17 Co 112/ Rozsudek NS ze dne , sp. zn. 21 Cdo 2968/ BEDNÁŘ, Václav. Testamentární dědická posloupnost. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, s

14 Je obtížné odhadnout, nakolik bude nová úprava pořizovací způsobilosti v praxi využívána. Většina osob omezených ve svéprávnosti (dříve zbavených způsobilosti zcela, nebo jen částečně) má na základě odborného lékařského posudku rozhodnutím soudu omezenu dispozici se svým majetkem. Omezení je obvykle formulováno tak, že vyšetřovaný je oprávněn disponovat s částkou o stanovené hodnotě za určené časové období. Výše takové částky se pohybuje v rozpětí od stovek korun denně po částku několika tisíc měsíčně. Pokud hodnota majetku osoby omezené ve svéprávnosti překročí takto stanovenou hranici, je prakticky nemožné, aby omezeně svéprávný člověk pořídil. Domnívám se, že pokud by přece jen taková potřeba nastala, bude nucen ustanovený opatrovník či jiná oprávněná osoba požádat soud o vydání zvláštního rozhodnutí, zda je osoba k takovému jednání způsobilá či nikoli. K zvláštnímu soudnímu výroku by bylo nutno opětovně zpracovat odborný lékařský posudek, s jehož vyhotovením jsou vždy spojeny pro stát náklady v řádu minimálně několika tisíc korun. Bude tedy na zvážení soudu, zda takový návrh vůbec připustí, nebo zda doporučí věc řešit v rámci periodické revize zdravotního stavu osoby omezené ve svéprávnosti. V takovém případě by pak soudnímu znalci byla konkrétně položena otázka ohledně schopnosti vyšetřované osoby ve vztahu k pořizovací způsobilosti vyšetřované osoby a soud by pak rozhodl na základě takového dobrozdání znalce. I při zachování takového postupu je nutno mít na paměti, že u osob omezených ve svéprávnosti je vždy větší prostor pro zpochybnění jejich způsobilosti k právním jednáním. Z tohoto důvodu se domnívám, že v praxi se otázka dispozice s majetkem osob omezených ve svéprávnosti bude řešit spíše aktivní dispozicí za života např. formou darovacích či kupních smluv. Jsem toho názoru, že se v případě osob omezených ve svéprávnosti při pořizovací způsobilosti jedná o ustanovení zákona, která se v praxi uplatní spíše ojediněle. 2.2 Základní zásady Při tvorbě ustanovení týkajících se pořizování závěti musí zákonodárce vyřešit otázku, jakou míru svobody poskytne zůstaviteli pro určení, komu připadne majetek po jeho smrti. Přitom se realizují dvě zásady dědického práva. První z nich je zásada testamentární volnosti, která stojí na myšlence, že je zcela na rozhodnutí zůstavitele, koho a v jakém rozsahu určí za svého závětního dědice ( Uti legassit suae rei, ita ius esto ). V kontradiktorním postavení pak stojí zásada familiarizace, která odráží názor, že majetek po zemřelém má připadnout osobám, které jsou se zůstavitelem pokrevně spřízněny nebo spojeny manželským svazkem ( Solus 13

15 deus facere potest heredem, non homo ). Stojí tak na principu jisté mezigenerační solidarity. Většina právních řádů je postavena na kombinaci těchto dvou principů Nepominutelní dědicové Projevem zásady familiarizace v českém právním řádu je existence institutu nepominutelným dědiců. Nepominutelný dědic je zákonem zvláště chráněn, vyloučit jeho právo na povinný díl z pozůstalosti je možné pouze prostřednictvím vydědění. Podmínky pro vydědění jsou ovšem přesně vymezeny zákonem. Je tedy zřejmé, že tak výrazně dochází k zásahu do zůstavitelovy autonomie vůle. V rámci historického vývoje docházelo k častým změnám co do okruhu osob nepominutelných dědiců a jejich povinného podílu. ABGB určoval dvě kategorie osob, v první řadě to byly děti zůstavitele. Za děti bylo třeba považovat také vnuky a pravnuky, pokud jejich právní předchůdci již nežijí. Druhou kategorií byli předci zůstavitele, ovšem za předpokladu, že zde nebylo žádné dítě. Velikost povinného dílu byla u dětí jedna polovina jejich zákonného podílu, u rodičů jedna třetina. Střední zákoník občanský poskytoval zvláštní ochranu opět potomkům, které rozlišil na zletilé a nezletilé. Toto rozdělení mělo význam co do výše povinného dílu. Nezletilému potomkovi se muselo dostat tolik, kolik činila cena celého jeho zákonného podílu. Zletilý potomek musel dostat tolik, kolik činila cena ¾ jeho zákonného podílu. Také rodiče a prarodiče byli chráněni, ale pouze tehdy, pokud by v případě zůstavitelovy smrti byli i zůstavitelovými zákonnými dědici a navíc museli být v nouzi a práce neschopní. Za splnění těchto podmínek se jim muselo dostat ¾ ceny z jejich dědického podílu ze zákona. Nerespektování povinného dílu mohlo být napadeno relativní neplatností. OZ kategorii nepominutelných dědiců ještě ztenčil a to pouze na potomky zůstavitele. Rozlišení potomků na zletilé a nezletilé se ponechalo. Nezletilý potomek pak měl nárok na celý zákonný podíl, zletilý pak měl původně nárok na ¾. V roce 1991 došlo novelou OZ 26 ke snížení na ½ jeho zákonného podílu. Při určení nepominutelného dědice se uplatní zásada bližší příbuznosti, syn tak má např. přednost před vnukem. Pokud dojde k odmítnutí dědictví potomkem bližším, nastoupí na jeho místo potomek vzdálenější. Opomenutí nepominutelných dědiců mohlo být v příslušné části stiženo relativní neplatností. Nepominutelný dědic tak 25 KNAPOVÁ, Marta a kol. Občanské právo hmotné vydání. Praha: ASPI, s Zákon č. 509/1991 Sb., kterým se mění a doplňuje a upravuje občanský zákoník. 14

16 musel v rámci projednávání dědictví učinit námitku neplatnosti, v opačném případě zůstávala závěť platná tak, jak ji zůstavitel sepsal. 27 NOZ do okruhu osob nepominutelných dědiců žádným způsobem nezasáhl. Tedy nadále jsou nepominutelnými dědici děti zůstavitele, a nedědí-li, pak jsou jimi jejich potomci. Dítě zůstavitele nedědí ve smyslu 1643 odst.1 NOZ, pokud se dítě zřeklo svého dědického práva smlouvou se zůstavitelem, je dědicky nezpůsobilé nebo bylo vyděděno, zemřelo se zůstavitelem nebo společně s ním či dědictví odmítlo. 28 Kontinuita s OZ co do rozsahu nepominutelných dědiců nevznikla z pera jednoho z hlavních autorů NOZ K. Eliáše. Návrh na případné rozšíření okruhu nepominutelných dědiců byl zamítnut již komisí Legislativní rady vlády pro občanské právo při projednávání věcného záměru. K. Eliáš k tomuto vyslovil negativní stanovisko s poukázáním na skutečnost, že taková úprava je značně nestandardní. 29 Pokud srovnáme právní úpravy jiných evropských států a NOZ, musíme tomuto argumentu dát jasně za pravdu. V Německu jsou nepominutelnými dědici zůstavitelovi potomci a pozůstalý manžel. Jestliže zůstavitel neměl žádné potomky, pak jsou nepominutelnými dědici také rodiče zůstavitele. Těmto nepominutelným dědicům se pak musí dostat alespoň ½ jejich zákonného dědického podílu. Jde o obligační nárok, který musí být uplatněn v zákonné lhůtě. Ve Francii jsou nepominutelnými dědici potomci a manžel zůstavitele, tyto povinné díly nesmí přesáhnout ¾ dědictví. Dle polského práva požívají zvláštní ochrany manžel zůstavitele, jeho potomci a rodiče. Obdobně je to v Itálii, kde je považován za nepominutelného dědice manžel, potomci a předci. Z uvedených příkladů jasně vyplývá, že český právní řád má v evropském kontinentálním prostoru značně nestandardní úpravu co do okruhu nepominutelných dědiců. Výjimku tvoří pouze Anglie, Wales a Severní Irsko, kde je prakticky absolutní testovací volnost. 30 Mimo Evropu najdeme absolutní testovací volnost v právních řádech, které spadají do anglosaského právního systému, jako je například právo Australského společenství BEDNÁŘ, Václav. Testamentární dědická posloupnost. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, s. 35 a násl. 28 SVOBODA, Jiří, KLIČKA, Ondřej. Dědické právo v praxi. 1. vydání. Praha: C.H. Beck, s ELIÁŠ, Karel. Základní pojetí návrhu úpravy dědického práva pro nový občanský zákoník. Ad notam, 2003, roč. 9, č. 5, s Evropská komise program JLS Dědictví v Evropě. [online]. successions-europe.eu, [cit ]. Dostupné na < 31 HORÁK, Jiří. Dědické právo Austrálie. Ad Notam, 2014, roč. 20, č. 4, s

17 Je tedy otázkou, zda byl okruh nepominutelných dědiců v zákoně nastaven správně. Podle mého názoru nikoliv. Do této skupiny bych zcela jistě přiřadil rodiče zůstavitele. Nevidím jediný racionální důvod, proč by rodiče neměli být nepominutelnými dědici s rozumnou výší povinného dílu z pozůstalosti. Ve výrazně dysfunkční rodině by pak potomek mohl pochopitelně využít institutu vydědění. Naopak k určení manžela do této skupiny bych se příliš nepřikláněl. Problematika povinného dílu manžela byla diskutována již při přípravě meziválečné rektifikace. K jejímu prosazení však nedošlo, stejně tak u všech občanských zákoníků z doby socialismu. 32 Jedním z argumentů je existence společného jmění manželů jakožto majetkového společenství a z toho vyplývající nárok na vypořádací podíl. Dále bych jako argument uvedl skutečnost, že existují i manželské dvojice, které spolu již několik let nežijí, vzájemně se odcizili, ale nechtějí z různých důvodů podstupovat rozvodové řízení. Zde jistě není důvodné takového manžela chránit jako nepominutelného dědice. Změny se tedy nedotkly osob, ale velikosti povinného dílu, kdy došlo v obou případech k jeho snížení ve prospěch testamentární volnosti. Tedy u nezletilých potomků tvoří povinný díl ¾ a u zletilých potomků ¼ zákonného podílu (v původním návrhu z roku 2005 byl u zletilých povinný díl ½, v roce 2007 pak ⅓). 33 Dědický podíl nepominutelných dědiců se pak vypočítává z celého dědictví, nikoliv z té části, o které zůstavitel pořídil závěť. 34 Domnívám se, že tato změna je zcela namístě. Zákonodárce tak reaguje na přílišnou tvrdost především v případě nezletilých potomků, kdy například rozvedený rodič nezletilého dítěte nemohl vůbec pořídit o svém majetku, aniž by mu nehrozilo, že jeho závěť bude stižena relativní neplatností. Jak bylo již uvedeno, OZ chránil nepominutelného dědice možností napadnout závěť neplatností, jestliže se mu nedostávalo jeho povinného podílu. Vycházelo se z právní konstrukce, kdy nepominutelný dědic byl dědicem v pravém slova smyslu, který vstupuje do všech práv a povinností, které tvoří předmět dědění a to v rozsahu odpovídajícímu jeho zákonnému podílu. 35 Tento způsob řešení ovšem mohl nechat vzniknout režimu podílového spoluvlastnictví mezi osobami, jejichž vzájemné mezilidské vztahy byly na velmi špatné úrovni (např. podílové spoluvlastnictví dcery a nové partnerky jejího otce). Takové řešení vedlo k mnoha problémům a zablokování běžného užívání zůstavitelova majetku. Proto se 32 HORÁK, Ondřej. Tzv. nepominutelný dědic v novém občanském zákoníku. Právní rozhledy, 2014, roč. 22, č. 11, s Tamtéž, s Usnesení NS ze dne , sp. zn. 21 Cdo 1303/ MIKEŠ, Jiří. Dědictví a právo (právní poradce pro každého). Praha: Informatorium, s

18 NOZ rozhodl vydat jinou cestou, a to tak, že případné opomenutí nepominutelného dědice nebude moci být napadeno relativní neplatností, ale nepominutelný dědic má právo na peněžitou částku rovnající se hodnotě jeho povinného dílu. 36 Povinný díl je tedy nově pohledávkou, kterou má nepominutelný dědic vůči dědicům. I jiný způsob vyrovnání je možný, pokud se na něm nepominutelný dědic s ostatními dědici dohodnou. Na určité úskalí této úpravy upozornil K. Wawerka, který ve svém článku míří na případy, kdy závětní dědic nebude mít dostatečné finanční prostředky na to, aby nepominutelnému dědici příslušnou finanční částku vyplatil, například pokud předmětem dědictví bude jedna nemovitá věc. 37 Osobně se pak domnívám, že varianta vyplácení peněžní částky rovnající se povinnému dílu nepominutelného dědice je variantou lepší než zákonem uměle vytvořené podílové spoluvlastnictví, jehož fungování je založeno především na konsenzu jednotlivých spoluvlastníků. NOZ dále stanovuje, že povinný díl může být zanechán v podobě dědického podílu či odkazu, ale musí zůstat nepominutelnému dědici zcela nezatížen. Právní úprava vychází ze skutečnosti, že povinný díl je již tak dost nízký, a pokud by ještě byl zatížen, vytrácel by se zcela jeho význam. K nařízením zůstavitele, která omezují povinný díl, se tak logicky nepřihlíží. Nařízení se může vztahovat pouze na část, jež přesahuje hodnotu povinného dílu. To se neuplatní, zemře-li nepominutelný dědic před zůstavitelem, nebo nedědí-li z jiného důvodu. Zůstavitel také může dát nepominutelnému dědici vybrat mezi dědickým podílem, který mu bude zanechán s omezením, a mezi povinným dílem Vydědění Právní úprava poskytuje jediný způsob, jak může zůstavitel zbavit nepominutelného dědice práva na povinný díl z pozůstalosti, a tím je vydědění. To má příčinu v určitém zavrženíhodném jednání nepominutelného dědice, s kterým právo spojuje oprávnění zůstavitele vyloučit ho z jeho povinného dílu na pozůstalosti. 39 NOZ výslovně upravuje také možnost pouhého zkrácení povinného dílu. Důvody pro vydědění jsou taxativně uvedeny v zákoně. Vydědění z jiných důvodů než uvedených v zákoně je neplatné. 40 NOZ přímo hovoří o zákonných důvodech, tím naráží na zásadu exheredationes non sunt adiuvandae tj. 36 ELIÁŠ, Karel a kol. Občanské právo pro každého. Pohledem (nejen) tvůrců nového občanského zákoníku. Praha: Wolters Kluwer ČR, s WAWERKA, Karel. Jaké dědické právo?. Ad Notam, 2004, roč. 10, č. 2, s ŠVESTKA, Jiří a kol. Občanský zákoník. Komentář. Svazek IV. Praha: Wolters Kluwer, a.s., s MUZIKÁŘ, Ladislav. In ELIÁŠ, Karel a kol. Občanský zákoník: velký akademický komentář. 1. svazek. Praha: Linde, s Stanovisko Najvyššieho súdu Slovenskej socialistickej republiky ze dne , sp. zn. Cpj 13/85 17

19 vydědění se nemá podporovat. Důvody nelze také doplňovat ani analogií či extenzivním výkladem. Z výše uvedeného je pak patrné, že vydědění podléhá přísným podmínkám. Prvním důvodem pro vydědění je, když nebyla zůstaviteli poskytnuta potřebná pomoc v nouzi. Tento důvod je formálně upraven jinak než v OZ, svým obsahem si však obě úpravy odpovídají. 41 Tuto obecně vymezenou skutkovou podstatu je třeba vnímat spíše restriktivně. Především by mělo jít o situaci, kdy potřebnou pomoc má poskytnout převážně zůstavitelův potomek. Toho důvodu se tedy nelze dovolávat, pokud je zde jiná osoba, u které lze vzhledem k okolnostem předpokládat poskytnutí pomoci. Dále musí být pro potomka poskytnutí pomoci vůbec možné. Jestliže je např. sám nemocný, stěží mu lze klást vzniklou situaci za vinu a dovolávat se vydědění. Není nutné osobní poskytnutí pomoci potomkem, postačí její zajištění i jinou osobou. Druhá skutková podstata je vymezena neprojevováním opravdového zájmu o zůstavitele, který by projevovat měl. I zde je obsah v NOZ rovný s OZ. Pro úspěšné uplatnění je nutné, aby tento stav měl trvalejší charakter. Neposlání pohledu z dovolené, jednorázové nereagování na pozvání na večeři či oběd nelze zahrnout pod tento případ. 42 Zákonný důvod pro vydědění nebude naplněn také tehdy, jestliže nezájem potomka o zůstavitele pramení z nezájmu zůstavitele o toho potomka. 43 Další důvod vydědění zaznamenal určitých změn. OZ upravoval možnost vydědit potomka, pokud spáchal úmyslný trestný čin a byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání nejméně jednoho roku. Účinná právní úprava požaduje odsouzení pro trestný čin spáchaný za okolností svědčících o jeho zvrhlé povaze. Došlo tedy k určitému zjemnění. Ustanovení OZ bylo považováno za příliš přísné. To lze podložit několika argumenty. Především stačilo pouhé podmíněné odsouzení za jakýkoliv trestný čin upravený v trestním zákoně, 44 a to za situace, kdy zákonodárce příliš nerespektuje zásadu subsidiarity trestní represe. 45 V trestním zákoníku dnes najdeme nemalé množství skutkových podstat, které mají být zahrnuty spíše do kategorie přestupků v rámci správního práva než práva trestního, které má sloužit jako ultima ratio. Odstranění přílišné tvrdosti je podle mého názoru správným krokem. Jinou otázkou pak 41 Důvodová zpráva k zákonu č. 89/2012, občanský zákoník s MUZIKÁŘ, Ladislav. In ELIÁŠ, Karel a kol. Občanský zákoník: velký akademický komentář. 1. svazek. Praha: Linde, s SVOBODA, Jiří, KLIČKA, Ondřej. Dědické právo v praxi. 1. vydání. Praha: C.H. Beck, s BEDNÁŘ, Václav. Testamentární dědická posloupnost. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, s JELÍNEK, Jiří a kol. Trestní právo hmotné. 3. vydání. Praha: Leges, s

20 je, zdali zákonodárce zvolil tu nejlepší možnou dikci ustanovení. Vymezení za okolností svědčících o jeho zvrhlé povaze je podle mého názoru poměrně abstraktní a hůře uchopitelné. Spíše se domnívám, že by bylo možné využít trestněprávní terminologii, např. byl odsouzen za trestný čin vykazující vyšší míru společenské škodlivosti. Pojem společenská škodlivost označuje materiální stránku trestného činu, určuje tedy závažnost a povahu trestného činu. Kritéria společenské škodlivosti pak najdeme přímo v TZ v ustanovení 39 odst Nicméně z textu zákona je smysl a účel ustanovení jasný. Důvodem pro vydědění by mělo být pouze jednání, které je morálně zavrženíhodné. Jsem toho názoru, že ke správnému výkladu textu ustanovení 1646 odst. 1 písm c) NOZ bude třeba ještě několikaletého procesu jeho aplikace v soudní praxi. Již nyní je více než jisté, že soudci budou toto ustanovení vykládat různě co do intenzity či rozsahu prezentované zvrhlé povahy vyděděného dědice. Konečné stanovisko zřejmě zajistí až sjednocující rozhodnutí NS popř. Ústavního soudu, které vymezí přesnější hranice pro jeho uplatnění v praxi. Čtvrtým důvodem je vedení trvale nezřízeného života. Jako příklad můžeme uvést gamblerství, alkoholismus, hazardní hry. Opět musí jít o trvalejší stav, nikoliv jednorázový exces. 47 Zákon zde předpokládá použití objektivně hodnotícího kritéria, kterým jsou dobré mravy. 48 Podle judikatury NS je za dobré mravy třeba pokládat souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních. 49 NOZ opět navrací do účinné právní úpravy možnost, aby zůstavitel vydědil nepominutelného dědice na základě jeho nezpůsobilosti být dědicem. Obdobné ustanovení obsahoval ABGB v 770. Dědická nezpůsobilost upravená v 1481 NOZ je institut, který spojuje s určitým jednáním osoby ex lege její vyloučení z dědického práva, pokud však zůstavitel toto jednání příslušné osobě výslovně neprominul. Důvodem vyloučení z dědického práva tak nebude zákon, ale vůle zůstavitele. Tím také dojde k vyloučení sporu o to, zda zůstavitel čin ve smyslu 1481 NOZ dané osobě prominul či nikoliv JELÍNEK, Jiří a kol. Trestní právo hmotné. 3. vydání. Praha: Leges, s MUZIKÁŘ, Ladislav. In ELIÁŠ, Karel a kol. Občanský zákoník: velký akademický komentář. 1. svazek. Praha: Linde, s SVOBODA, Jiří, KLIČKA, Ondřej. Dědické právo v praxi. 1. vydání. Praha: C.H. Beck, s Rozsudek NS ze dne , sp. zn. 29 Cdo 228/ Důvodová zpráva k zákonu č. 89/2012, občanský zákoník s

21 Významnou otázkou je, jaké postavení mají potomci vyděděné osoby. Právní úprava rozlišuje dvě situace. První z nich upravuje případ, kdy vyděděný potomek přežije zůstavitele, pak nedědí ani potomci vyděděného potomka, ledaže zůstavitel neprojeví jinou vůli. Zde dochází ke změně oproti 469a odst. 2 OZ, který důsledky vydědění na potomky vztahoval pouze, pokud tak zůstavitel výslovně stanovil v listině o vydědění. V opačném případě, tj. pokud se vyděděný potomek zůstavitelovy smrti nedožije, pak jeho potomci dědit budou, s výjimkou těch, kteří budou zůstavitelem samostatně vyloučeni z dědického práva. 51 Novým důvodem pro vydědění nepominutelného dědice je situace, kdy je nepominutelný dědic natolik zadlužen nebo si počíná tak marnotratně, že panuje obava, aby zachoval povinný díl pro své potomky. Zůstavitel je však pro tento důvod vydědění vázán povinností, že jeho povinný díl zůstaví dětem tohoto nepominutelného dědice, popřípadě, není-li jich, jejich potomkům. Smyslem této nové úpravy je snaha zachování hodnot do budoucna. Tento důvod vydědění však není možné rozšířit na potomky vyděděného. 52 K velké změně došlo co do platnosti prohlášení o vydědění a nutnosti uvedení důvodu v tomto prohlášení. NOZ již nespojuje neuvedení důvodu se sankcí neplatností prohlášení o vydědění. V případě, že důvod není uveden, má nepominutelný dědic právo na povinný díl. Jestliže se ale proti němu prokáže, zákonný důvod vydědění toto právo ztrácí. OZ poměrně nepochopitelně chránil nepominutelného dědice za situace, kdy se proti zákonnému důvodu vydědění, který zůstavitel uvedl, ubránil, ale bylo by možné mu prokázat jiný zákonný důvod vydědění. Nová právní úprava však umožňuje vyvolat sporné řízení podle 170 ZŘS a prokázat i jiný důvod vydědění než ten, který zůstavitel uvedl. 53 Další změnou oproti předchozí právní úpravě je možnost tzv. podmíněného vydědění. Za účinnosti OZ se vycházelo z pravidla, že důvod pro vydědění musí být dán již při sepisování listiny o vydědění. V opačném případě se jednalo o neplatný právní úkon pro rozpor se zákonem. 54 NOZ tuto koncepci opouští a připouští možnost naplnění důvodu vydědění po učinění prohlášení o vydědění. Pro prohlášení o vydědění platí, že je lze učinit, měnit nebo rušit stejným způsobem, jakým se pořizuje nebo mění závěť. Stejné argumenty pro určení formy pořízení závěti platí 51 ŠVESTKA, Jiří a kol. Občanský zákoník. Komentář. Svazek IV. Praha: Wolters Kluwer, a.s., s Důvodová zpráva k zákonu č. 89/2012, občanský zákoník s SVOBODA, Jiří, KLIČKA, Ondřej. Dědické právo v praxi. 1. vydání. Praha: C.H. Beck, s MUZIKÁŘ, Ladislav. In ELIÁŠ, Karel a kol. Občanský zákoník: velký akademický komentář. 1. svazek. Praha: Linde, s

22 i pro prohlášení o vydědění. Opět se domnívám, že je na místě preferovat prohlášení o vydědění formou notářského zápisu, které je tak evidováno v rámci právních jednání pro případ smrti. 55 Zákonné důvody vydědění v OZ byly doposud v praxi velmi obtížně realizovatelné. Při diskuzi s notáři jako soudními komisaři pověřenými k projednání dědického řízení a při studiu dostupných soudních rozhodnutí ve věcech vydědění jsem byl nucen konstatovat, že se velmi často dařilo v rámci soudního řízení popřít existenci uplatněného důvodu k vydědění. Pouze výjimečně bylo vydědění nepominutelného dědice potvrzeno poté, co dědic v dědickém řízení vznesl proti vydědění námitky a byl notářem vyzván k podání žaloby u příslušného soudu. Shromáždit v listině o vydědění dostatečná tvrzení a podklady, jimiž by zůstavitel prokázal splnění všech podmínek a předpokladů požadovaných zákonem a soudní judikaturou v případě vydědění, bylo většinou natolik obtížné, že institut vydědění prakticky pozbyl svého významu. Notáři, kteří se častěji s touto problematikou v dědickém řízení setkali, pak dle svého vyjádření někdy dokonce ve spornějších případech doporučovali zájemcům požadujícím sepis listiny o vydědění zvolit jiný postup. Zpravidla došlo k dispozici s majetkem takové osoby ještě za života, aby měl zůstavitel větší jistotu, komu bude jeho majetek patřit, aniž by hrozilo nebezpečí, že nebude respektována jeho vůle. Rozšíření důvodů k vydědění v NOZ a zejména méně formální přístup k prokazování naplnění podmínek může vrátit institutu vydědění jeho správné místo v dědickém právu. Mohlo by to přispět k většímu respektu společnosti k vůli zůstavitele při rozhodování o jeho majetku pro případ smrti. Možnost korekce vydědění ze strany státu v podobě soudního přezkumu však musí být i nadále zachována, aby měl nepominutelný dědic možnost domáhat se ochrany proti případnému zneužití institutu vydědění. Je pouze potřeba k tomuto prostředku právní ochrany přistupovat uvážlivě a věnovat dostatečnou pozornost důvodům zůstavitele, které ho k použití institutu vydědění vedly. 55 ŠVESTKA, Jiří a kol. Občanský zákoník. Komentář. Svazek IV. Praha: Wolters Kluwer, a.s., s

23 3 Obsah závěti 3.1 Určení dědiců a jejich podílů Základní obsahovou náležitostí závěti je, aby zůstavitel určil dědice, popřípadě určil jejich podíly či věci nebo práva, které jim mají připadnout. 56 Bez určení dědice nelze hovořit z povahy věci o závěti. Podle obsahu právního jednání by se však mohlo jednat např. o dovětek. Ani současná právní úprava nedefinuje požadavky na určení dědice. Pro předejití případným sporům lze doporučit, aby dědic byl co možná nejpřesněji identifikován. V případě fyzické osoby je tedy nejlépe uvést celé jméno a příjmení, bydliště, rodné číslo, číslo občanského průkazu, popřípadě jiné informace sloužící k určení dědice. Stejný princip platí i pro právnickou osobu. Je vhodné uvést její název, právní formu, sídlo atd. 57 Významné rozhodnutí v otázce označení dědiců učinil NS v roce Meritem sporu bylo pojmenování dědiců, kdy zůstavitel určil za dědice svého majetku synovce, neteře a sestry. Státní notářství v Písku rozhodlo, že taková závěť je neplatná z důvodů neurčitelnosti a nesrozumitelnosti. Toto rozhodnutí potvrdil také odvolací soud. NS vyslovil opačný názor s odůvodněním, že v době smrti zůstavitele je dostatečně určitelné, komu má majetek z pozůstalosti připadnout. 58 NS se podle mého názoru v tomto případě zcela správně nedopustil formalistické interpretace zůstavitelovy závěti, jak tomu učinilo státní notářství, ale vyložil závěť v souladu s principem co nejvíce respektovat vůli zůstavitele. Pokud jde o slovní vyjádření, jakým povolává zůstavitel svého dědice, je možné použít formulace typu: povolávám za svého dědice, určuji tímto za svého dědice, stanovuji dědicem. Naopak pro povolání dědice není zcela vhodné používat slovo odkazuji, neboť gramatický výklad by směřoval k určení nikoliv dědice, ale odkazovníka. Je zcela logické, že určí-li zůstavitel v závěti pouze jednoho dědice, připadne tomuto dědici celá pozůstalost. 59 Pokud ovšem zůstavitel určí v závěti dědici pouze určitý podíl z pozůstalosti, připadne zbylá část zákonným dědicům. Stejně tak pokud zůstavitel povolá více dědiců, ale nevyčerpá celou pozůstalost, zbytek z této pozůstalosti připadne zákonným dědicům. To nebude platit v případě, kdy bylo úmyslem zůstavitele zůstavit povolaným 56 MIKEŠ, Jiří. Dědictví a právo (právní poradce pro každého). Praha: Informatorium, s MUZIKÁŘ, Ladislav. In ELIÁŠ, Karel a kol. Občanský zákoník: velký akademický komentář. 1. svazek. Praha: Linde, s Rozsudek NS ze dne , sp. zn. 4 Cz 8/90 59 KNAPP, Viktor, PLANK, Karol. Učebnice československého občanského práva. Svazek II. Praha: Orbis, s

24 dědicům celou pozůstalost, ale ve výčtu věci nebo podílů přehlédl část svého majetku. Povolá-li zůstavitel více dědiců, aniž jim určí jejich podíly, mají právo na rozdělení pozůstalosti rovným dílem. Pokud je určitým dědicům podíl určen a jiným ne, připadne dědicům povolaným bez podílu zbylá část pozůstalosti rovným dílem. Zákon také reguluje případ, kdy se zůstavitel přepočetl. Dělení pak má být provedeno tak, aby byla co nejlépe naplněna vůle zůstavitele. Nová právní úprava obsahuje i interpretační pravidla ohledně toho, jakým způsobem pohlížet na jistou neurčitost v povolání dědiců. Např. pokud zůstavitel určí za dědice své spoluhráče z fotbalového týmu, ve kterém hrával, a oprostí se od další specifikace, budou dědici všechny osoby, které v době smrti zůstavitele byly členy tohoto týmu. S určením dědiců také souvisí problematika tzv. negativní závěti. Obsahem negativní závěti není ustanovení určitého dědice, ale naopak vyloučení dědice, který by jinak za dědice povolán byl. ABGB takový postup připouštěl. 60 Za účinnosti OZ se teorie rozcházela v názoru, jak na takovouto negativní závěť pohlížet. Zpravidla se dovozovala nepřípustnost takové závěti s odkazem na ustanovení 477 odst. 1 OZ. Zde se hovoří pouze o ustanovení dědiců, nikoliv jejich vyloučení. L. Muzikář se domníval, že negativní závěť může být platná za předpokladu, že vedle vyloučení dědice bude zároveň ustanovení dědiců jiných. 61 Naproti tomu V. Bednář a V. Knapp shodně vyslovili názor, že negativní závěť je platný projev vůle. 62,63 V. Bednář argumentuje tím, že vyloučením konkrétní osoby ze zákonné dědické posloupnosti, dochází také k ustanovení všech ostatních osob, jenž připadají do úvahy jako dědicové intestátní. NOZ pak udělal definitivní tečku za těmito spory, když v ustanovení 1649 odst. 2 výslovně umožnil zůstaviteli, aby o některém z dědiců, kterému svědčí zákonná dědická posloupnost, prohlásil, že dědictví nenabude. Výjimku pochopitelně tvoří nepominutelní dědicové, které je možné takto zkrátit či zcela vyloučit pouze institutem vydědění. Rozhodne-li se zůstavitel určit dědici podíl na pozůstalosti, může tento podíl vyjádřit procenty nebo zlomkem vzhledem k celé pozůstalosti. Může také celou svoji pozůstalost rozdělit a jednotlivým dědicům tak přidělí věci ze svého majetku. Jejich dědické podíly pak 60 ROUČEK, František, SEDLÁČEK, Jaromír. Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo patné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Díl. III. Praha: V. Linhart, s MUZIKÁŘ, Ladislav. In ELIÁŠ, Karel a kol. Občanský zákoník: velký akademický komentář. 1. svazek. Praha: Linde, s BEDNÁŘ, Václav. Testamentární dědická posloupnost. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, s KNAPP, Viktor. O vydědění a o tzv. negativní závěti. Socialistická zákonnost, 1983, roč. 33, č. 6, s

25 budou stanoveny poměrem hodnot zůstavitelem přidělovaných majetkových kusů. Rozdíl v porovnání s dovětkem je v tom, že ten naopak podíl na pozůstalosti nestanoví. V obou těchto formách posledního pořízení však může zůstavitel nařídit odkaz. 64 Pokud by se ovšem dědicové v rámci dědického řízení dohodli na jiném přerozdělení pozůstalosti, než na tom, které zůstavitel určil v rámci závěti, byla by tato dohoda možná pouze v případě, kdy by tuto změnu zůstavitel výslovně připustil. Přiřadil-li však zůstavitel dědicům konkrétní majetek ze svého jmění a výslovně neuvedl, že pozůstalost musí být rozdělena podle jeho příkazu, hledí se na jeho projev vůle jako na přání bez právní závaznosti Obecné náhradnictví Nikdy neexistuje stoprocentní jistota, že závětí povolaný dědic se dědicem skutečně stane. Vždy je nutné mít na paměti možnost, že dědic zemře ještě před zůstavitelem, dojde ke ztrátě jeho dědické způsobilosti nebo jednoduše dědictví odmítne. Proto se může zůstavitel rozhodnout k určení dědicova náhradníka (vulgárního substituta). 66 Tohoto institutu bylo možné užít již v době účinnosti OZ. Ten ovšem o vulgární substituci zcela mlčel. NS umožnil existenci obecného náhradnictví s argumentací, že se jedná o výjimku z 478 OZ, neboť podmínkou je třeba rozumět pouze ustanovení v závěti, které omezuje dědice v dispozici se zděděným majetkem. Tuto argumentací odmítá V. Bednář a zastává názor, že taková argumentace absolutně neodpovídá textu zákona, který podmínky tímto způsobem vůbec nerozděluje. 67 Nová úprava již obecné náhradnictví v sobě zahrnuje v ustanoveních 1507 až 1511 NOZ. Zůstavitel může povolat jednoho či více náhradníků. Pokud existuje více náhradníků a institut se dědicem nestane, dědí substitut, který je v řadě nejblíže. Zákon upravuje interpretační pravidlo v případech, kdy mohou nastat jisté pochybnosti o úmyslu zůstavitele zřídit náhradnictví. A proto stanovuje, že zřídí-li zůstavitel náhradnictví pro případ, že by povolaná osoba dědit nechtěla, nebo dědit nemohla, platí vyvratitelná právní domněnka, že náhradnictví bylo zřízeno pro oba tyto případy. Je výslovně stanoven princip rovnosti co do 64 ŠVESTKA, Jiří a kol. Občanský zákoník. Komentář. Svazek IV. Praha: Wolters Kluwer, a.s., s HURDÍK, Jan et. al. Občanské právo hmotné. Obecná část. Absolutní majetková práva. Plzeň: Aleš Čeněk, s ELIÁŠ, Karel. a kol. Občanské právo pro každého. Pohledem (nejen) tvůrců nového občanského zákoníku. Praha: Wolters Kluwer ČR, s BEDNÁŘ, Václav. Testamentární dědická posloupnost. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, s