Multikulturní centrum Praha Vodičkova 36 (Palác Lucerna), Praha 1 telefon/fax: (+420) infocentrum@mkc.cz,

Transkript

1 Rozhovor s Fridtjofem Kjærengem Ian Cook Fridtjof Kjæreng (1964) se věnuje režii a produkci dokumentárních filmů více než 20 let. Po dlouholetém působení v Norwegian Broadcasting Corporation založil v roce 1996 vlastní produkční společnost f(x) productions. Ta vyprodukovala například filmy Hussain s Butcher Shop (2000) a Fuckin Rock n Rolla (2002). Dokumentární série Canada på tvers z roku 2005 vynesla Kjærengovi ocenění Gullruten TV Award. Jeho zatím poslední dokumentární film King Hussain of Pakistan Queen Asia of Norway zvítězil na festivalu Prix Europa 2005 v sekci multikulturních pořadů Iris. Ian Cook: Natočil jste dva filmy o rodině, která má své kořeny v Pákistánu, ale začíná žít nový život v Norsku. Rodina prožívá určitý stesk a touží po návratu domů. Do jaké míry se rodina může integrovat do společnosti? A do jaké míry je to možné ze strany přistěhovalců obecně, pokud jsou jednou nohou stále ve své vlasti? Do jaké míry může podle vás Norsko vítat přistěhovalce když si Norové uvědomí, že přistěhovalci nejsou ochotni se zavázat k tomu, že budou zcela norští. Fridtjof Kjæreng: To je dobrá otázka. Samozřejmě platí, že vliv každého velkého společenství se odráží do jeho okrajů v tom smyslu, že se domnívá, že je modelovým nebo vysněným společenstvím a tuto domněnku chce potvrdit. Ale přistěhovalci tomu nerozumí. V Norsku je dnes trendem urbanizace mnoho Norů se stěhuje do měst a existuje tedy určitý respekt k tomu, když se někomu stýská po kořenech. Norové si totiž nechávají chaty nebo chalupy na venkově, odkud pochází. Je asi pravda, že Norové si myslí, že život v Norsku je mnohem lepší než život jinde. Myslím si, že když v mém filmu lidé vidí velký dům, který si pan Hussain postavil v Pákistánu, a kde žije sám, protože jeho rodina se nechce vrátit, tak si pomyslí, že to je plýtvání jejich daněmi. Většina Norů si asi řekne: takže tady končí naše peníze, aniž by o tom ale věděla něco konkrétního. Podle mě by to vidí takhle. IC: Takže byste řekl, že pokud probíhala migrace do Norska z bohatších evropských zemí, lidé byli toho názoru, že bude snazší pro norskou společnost akceptovat migranty, kteří přicházejí z velmi podobného ekonomického prostředí? FK: Nejnovějším trendem je imigrace z Polska, Pobaltí, Litvy. Kvůli tomu si dnes lidé začínají uvědomovat, že na světě existují i chudší běloši. Podle médií je totiž každý chudý člověk z Asie nebo Afriky. Na druhou stranu jsme v Norsku měli legální migranty na začátku 70. let, Pákistánce jako třeba ty z mého filmu, a ty jsme přijali, protože jsme je potřebovali. Poláci obvykle přijíždějí na tři měsíce, více méně legálně zřejmě na turistické vízum, ale pak tady nelegálně pracují. A já si myslím, že na tohle se díváme jako na něco ještě

2 méně důležitějšího než je pákistánská imigrace. Tak to podle mě je, nevím proč, ale mám takový pocit. IC: Řekl byste, že v rámci pákistánské komunity většina lidí považuje za svůj domov Pákistán nebo už Norsko? FK: Je to velmi rozdělené. Zejména v té druhé generaci. Je to složité, protože oni se nechtějí zříci svých starých lidí. A paradoxní je, že jejich sňatky jsou stále předem dohodnuté. IC: Myslíte uvnitř pákistánsko-norské komunity? FK: Ne, obvykle se tak děje v jejich domovské komunitě v Pákistánu, kterou ani neznají. Svým způsobem je to úcta k původu jejich rodiny a k rodičům. Také to lze ale vnímat jako způsob patriarchální kontroly. Pokud někdo vůbec nic neví a přijede sem jako krásná mladá panna, pak z toho vyplývá větší moc pro toho druhého ve vztahu. Získáte nad druhým mnohem větší moc, protože pochází z cizího prostředí a přijel sem za lepším životem skrze sňatek s někým ze staré sousedské rodiny, kdo teď žije v Norsku. Dělají to proto, že chtějí mít větší míru kontroly v soukromém životě. To je můj osobní názor. IC: Zajímá mě kontrola v soukromém životě pákistánské komunity zejména s ohledem na interakci se společností a jazyk. Myslíte si, že norsky mluví v pákistánské komunitě spíše muži než ženy? FK: Zcela jistě, protože podle tradičního muslimského způsobu uvažování jsou muži takříkajíc na povrchu, venku na ulici, zatímco ženy ne. Ale ženy jsou obvykle hrdé na to, že jsou doma, protože to je jejich základna a rozhodují tam. Netvrdím, že to je nutně v psychice těchto žen nebo v establishmentu nebo já nevím v čem, a že to je špatné, ale muži určitě více mluví norsky. Taková je má zkušenost. IC: V jednom filmu pan Hussain říká, že žena byla deset let v bytě, protože nemluvila norsky. MM: Ale i tohle se už z nějakého důvodu mění. Někteří rodiče přicházející z Pákistánu do Norska chtějí, aby jejich děti byly stejně dobré jako norské děti. Například nejstarší Hussainův syn je stavební inženýr, což je asi povolání s vysokým statutem v každé společnosti. Druhý syn je lékař. Další syn, který se ve druhém filmu žení, je ekonom. Neznamená to ale, že tito lidé dostávají v Norsku tu nejlepší práci, protože stále asi platí, že je těžší sehnat práci jako migrant tmavé pleti než jako bílý Nor, árijský Nor. IC: Rád bych se vrátil k otázce pohlaví a jazyka: řekl byste, že existuje nějaké hnutí snažící se o emancipaci muslimských či pákistánských žen? Domnívají se norské

3 feministky, že ženy hrají v pákistánské komunitě podřízenou roli, anebo se jedná o otázku oddělenou od emancipace žen v Norsku jako celku. MM: Tohle je zajímavé, protože v Norsku je feministické hnutí módně a esteticky vzato věcí minulosti. Domnívám se, že alespoň na estetické úrovni nebo co se chování týče mnoho mladých žen nesnáší feminismus, nesnáší feministky. Myslí si, že to není sexy, individualistické ani moderní. Takže v tomto ohledu, alespoň z takového povrchnějšího hlediska, by norské ženy řekly, že jsme si rovni. Ať už je to pravda nebo ne, řekly by: jsme si rovni, budeme si dělat co chceme, nebudeme nosit punčochy, protože je to tak prostě hezčí. V tomto ohledu by tedy byl ten dodatečný feministický pohled asi lepší pro ženy z řad migrantů než pro dnešní norské ženy, protože existuje jen malý nebo žádný kontakt mezi Nory a migranty. IC: Opravdu? Existuje úplná segregace? FK: Je to úplně segregováno. Ty dvě skupiny spolu nemluví. Pozdraví se v obchodě. Ani jeden z mých kamarádů neměl nikdy doma na večeři migranta nebo rodinu z Asie. Takže je to zcela oddělené a pokud řeknete něco jiného, je to lež. Ale funguje to i opačným směrem. Já se v práci potkávám s některými migranty, kteří říkají: nemáme rádi norské rodiny. Nechceme, aby naše děti byly takové. Chceme být oddělení. Pro ně je život v Norsku motivován finančně, myslí si, že jsou tu aby pracovali. Někteří lidé stále zastávají tenhle postoj. IC: Takže něco v tom smyslu, že jsme tady kvůli práci, chceme si vydělat peníze, ale jednoho dne odjedeme? Takže není nutné se plně integrovat? FK: Ano, oni se dívají na Norsko a myslí si: my nepřijímáme jejich morálku, ani jejich způsob života. Chceme chránit naše ženy. Nenávidíme, když se opíjejí nebo nepracují, atd.. IC: Neexistují žádné vztahy mezi dospívajícími dětmi nebo mladými lidmi kolem 20? Nestává se někdy, že se Norové a Pákistánci zamilují a chodí spolu? FK: Pro pákistánskou dívku žijící v Norsku je nemožné chodit s norským chlapcem. Její rodina by se jí zřekla, kdyby chodila s Norem nebo jakýmkoliv jiným nemuslimským mužem. Někteří pákistánští chlapci ale chodí s norskými děvčaty, tedy aspoň do té doby, než si vezmou pákistánskou nevěstu, tehdy a tak, jak to určí rodina. Takže v tomto směru je situace zcela tradiční. Co se ale týče jiných národností ze třetího světa, tak pro Nory je dnes módní být etnický a mít smíšený vztah. Opravdu hodně. V časopisech je velmi módní být migrantem. Být migrantem je populární. Děvčata z řad migrantů jsou in. To jsem alespoň slyšel. S mladými lidmi jsem na jihu Norska jako dokumentarista dlouho nepracoval. Ale myslím si, že mnoho

4 mladých děvčat vnímá migranty jako něco módního a trendy, protože jsou více zainteresovaní a emotivnější než Norové. Norové obvykle nejsou moc otevření, jsou to tvrdí lidé, ne moc, spíš solidní. IC: Dalo by se obecně říct, že Pákistánci jsou v Norsku vnímáni pozitivně? FK: Pákistánci tvrdě pracují. Za to se jim dostává uznání, hlavně po mém filmu Hussain s Butcher Shop. Myslím, že ten film viděla v televizi asi čtvrtina všech obyvatel země. A lidé mohli vidět, jak strašně pan Hussain pracuje. Norové nemohli uvěřit, že někdo dokáže v obchodě strávit 14 hodin denně. Takže tohle postoj Norů změnilo, myslím. IC: A namítají Norové něco proti tak dlouhé pracovní době, díky které (a skrze tvrdou práci) je možné vyšachovat zavedené norské obchodníky? FK: Samozřejmě to tak bylo, ale v Norsku se postupně objevily obchodní řetězce. To je radikální změna, protože Pákistánci to dělali tak, že provozovali místní potraviny nebo řeznictví na rohu, což ale Norové dělat nedokázali, protože Pákistánci pracují spoustu hodin denně a nemají žádná velká očekávání co se týče živobytí nebo drahých věcí. Nakonec si vždycky pomohou, rodina pomáhá vést obchod, takže ten zůstává otevřený téměř nonstop. Ale teď musí obchody zavírat, protože supermarketům nedokážou konkurovat. Řetězce totiž těží z množstevních slev od dodavatelů, díky kterým mohou nabídnout nízké ceny. To se teď děje v celém Norsku. K tomu si ještě začínáme uvědomovat, že migranti z východní Evropy pracují mnohem déle než Norové ve službách jako jsou tesaři, instalatéři a malíři pokojů. Tyto skupiny norských pracovníků mají velké problémy, protože Poláci a Slované obecně pracují za čtvrtinovou cenu, legálně, než norský tesař či dokonce učeň. To je obrovský šok. Dochází k tomu, že norské odbory (minimálně některé) se snaží prosadit, aby cizinci přicházející do Norska za prací pracovali alespoň za norskou minimální mzdu. To přináší velký tlak na norské mzdy. Je přitom psychologicky nemožné představit si, že by se Nor anebo kdokoliv jiný smířil s poklesem mzdy. Je to psychologicky vzato nepředstavitelné. Došlo k tomu myslím v některých velkých firmách v Německu. Tam se snížily mzdy asi o dvě procenta. Ale to je velmi vzácné. Takže snahou je, aby norské firmy zaměstnávající tento typ pracovníků prosazovaly minimální mzdu, a to i když se jedná o živnostníky. Chtějí transparentnost, aby každý viděl s kým pracují. Pak už ale nebudou konkurencí, samozřejmě. IC: Ano. Z toho co říkáte tedy vyplývá, že řada přistěhovaleckých komunit v Norsku včetně Pákistánců a Poláků tam pracuje pouze dočasně? FK: To platí, pořád si staví velké domy ve své původní vesnici, ale druhá generace je proti tomu, ta vidí budoucnost v Norsku.

5 IC: To jste ukázal ve svém filmu. Takže způsob chování pákistánské komunity v Norsku je stále pod vlivem z Pákistánu. FK: Vím, že některé rodiny mají v Norsku větší respekt. Samozřejmě to jsou rodiny, které jsou významné v Pákistánu. Ale Pákistánci, které jsem potkal, jsou silní individualisté. Často spolu nesouhlasí. Něco velmi překvapivého a něco co jsem s velkou chutí ukázal ve filmu Hussain s Butcher Shop bylo, když pan Hussain náhle vyhodil ruce do vzduchu a zvolal volím pravici. To je v tom dokumentu velký zvrat, který rozhodí mysl diváka, protože něco takové prostě nečekal. To je pro mě velmi důležité, protože to ukazuje migranty jako jednotlivce. Protože jsou to lidé političtí, na konci filmu vidíme velkou hádku. Samozřejmě, že on nevolí zase až tak pravicově, byla to jenom taková provokace, protože jeden z jeho zaměstnanců volí Stranu práce. Takže v tom filmu se hodně diskutuje. On ve skutečnosti volí křesťanské demokraty i přesto, že sám je muslim, protože křesťané mají nějakou základní náboženskou víru. Což je důležitá součást jeho světa. Oni zastávají hodnoty. Nejen pragmatické, ale i morální hodnoty. Takže já jsem toho názoru, že oni jsou v podstatě individuality, a to se také snažím ukázat. Oni nejsou nejdřív migranti a až potom jednotlivci, ale nejdřív jednotlivci a až potom migranti. Přinejmenším v televizi vidíte pořady, kterým se říká pořady pro migranty.ale já chci mít nejdřív jejich individualitu, a samozřejmě existuje celá řada televizních pořadů o jednotlivcích, takže proč bychom nemohli mít pořad o pákistánském nebo přistěhovaleckém jednotlivci, který by nehleděl na to, že se jedná o migranta, ale ukazoval právě jen a pouze jednotlivce.