Nutná obrana a její meze

Transkript

1 MASARYKOVA UNIVERZITA Právnická fakulta Katedra trestního práva Teorie a praxe přípravného řízení trestního Bakalářská práce Nutná obrana a její meze Adéla Slavíčková UČO /2014

2 Prohlášení Prohlašuji, ţe jsem bakalářskou práci na téma,,nutná obrana a její meze zpracovala sama. Veškeré prameny a zdroje informací, které jsem pouţila k sepsání této práce, byly citovány v poznámkách pod čarou a jsou uvedeny v seznamu pouţitých pramenů a literatury. Adéla Slavíčková 2

3 Poděkování Chtěla bych poděkovat vedoucí práce JUDr. Milaně Hrušákové, Ph.D. za vedení práce, vstřícný přístup a cenné rady. 3

4 Anotace Bakalářská práce se soustředí na problematiku jedné z nejdůleţitějších okolností vylučujících protiprávnost nutnou obranu, a to nutnou obranu z pohledu trestního práva. Téma je rozebráno především z teoretického hlediska pomocí metod výkladu, analýzy a srovnání. Pozornost je věnována nejdůleţitějším pojmům, historickému vývoji a zejména pak jednotlivým podmínkám nutné obrany. Dále se práce zabývá vymezením nutné obrany vůči krajní nouzi, jejich shodnými a rozdílnými znaky. Značnou část práce pak tvoří zákonné určení mezí nutné obrany a vybočení (exces) z mezí nutné obrany. Nedílnou součástí práce je rovněţ judikatura vztahující se k případům vybočení z mezí nutné obrany, jakoţ i nesplnění podmínek nutné obrany. Cílem je řešení otázky, zda je nutné vymezit podmínky a meze nutné obrany v zákoně a jakým způsobem. Klíčová slova Okolnosti vylučující protiprávnost, nutná obrana, podmínky nutné obrany, meze nutné obrany, útok, obrana, intenzivní exces, extenzivní exces. 4

5 Annotation My bachelor s thesis focuses on the issue called a necessary defense from the point of view of criminal law, which is one of the most important circumstances that exclude illegitimacy. Primarily, I looked at the topic mostly theoretically, using the methods as an explanation, analysis and comparison. I focused on the most important terminology, on its historical development and mainly on the individual circumstances of the necessary defense. Further then, my thesis concerns with a definition of a necessary defense in relation to an extreme emergency, its identical and dissimilar characteristics. A significant section of my thesis is about a definition of a necessary self defence or it s excess from a legal point of view. The inseparable part is also judicature that refers to the cases away from the necessary defense, as well as the cases of not meeting the requirements for a necessary defense. My aim is resolving important questions while defining any conditions and limits of a legal defense and in which ways. Key words Attack, circumstances excluding illegality, conditions of self-defense, defense, extensive excess, intense excess, limits of self-defense, necessary defense. 5

6 OBSAH ÚVOD VYMEZENÍ POJMŮ, MÍSTO V TRESTNÍM PRÁVU ZAŘAZENÍ OKOLNOSTÍ VYLUČUJÍCÍCH PROTIPRÁVNOST V TRESTNÍM PRÁVU STRUČNÝ NÁSTIN JEDNOTLIVÝCH OKOLNOSTÍ VYLUČUJÍCÍCH PROTIPRÁVNOST UPRAVENÝCH TRESTNÍM ZÁKONEM KRAJNÍ NOUZE ( 28 TZ) NUTNÁ OBRANA ( 29 TZ) SVOLENÍ POŠKOZENÉHO (30 TZ) PŘÍPUSTNÉ RIZIKO ( 31 TZ) OPRÁVNĚNÉ POUŢITÍ ZBRANĚ ( 32 TZ) NUTNÁ OBRANA STRUČNÝ PŘEHLED HISTORICKÉHO VÝVOJE JEDNOTLIVÉ PRVKY NUTNÉ OBRANY ÚTOK A) ÚTOK PŘÍMO HROZÍCÍ NEBO TRVAJÍCÍ B) PROTIPRÁVNOST ÚTOKU C) REÁLNOST ÚTOKU OBRANA A) PŘIMĚŘENOST OBRANY NUTNÁ OBRANA V POROVNÁNÍ S KRAJNÍ NOUZÍ SHODNÉ ZNAKY NUTNÉ OBRANY A KRAJNÍ NOUZE ROZDÍLNÉ ZNAKY NUTNÉ OBRANY A KRAJNÍ NOUZE

7 3. 3. PŘEHLEDNÉ TABULKOVÉ SROVNÁNÍ SHODNÝCH A ROZDÍLNÝCH ZNAKŮ KRAJNÍ NOUZE A NUTNÉ OBRANY VYBOČENÍ Z MEZÍ NUTNÉ OBRANY EXCES INTENZIVNÍ EXCES EXTENZIVNÍ PUTATIVNÍ NUTNÁ OBRANA ZÁVĚR SEZNAM POUŽITÝCH PRAMENŮ

8 ÚVOD Státní útvary jiţ od svého vzniku měly snahu vztahovat na sebe různá práva, která do té doby náleţela jednotlivcům. Sféra trestního práva je jednou z nich. Trestání v podobě msty bylo nahrazeno trestáním od státu a byla připojena téţ preventivní činnost k omezení jednání pro společnost nebezpečných. Protoţe ale ani stát není schopný zaručit kaţdému jednotlivci bezpečnost za všech okolností, vytvořil se institut nutné obrany. Tento institut umoţňuje člověku v některých situacích bránit své zájmy vlastními silami bez následné hrozby trestu od státu. Aby však jeho jednání mohlo být posuzováno podle zásad nutné obrany, musí být splněny podmínky, které pro tuto obranu zákon stanoví. Tyto podmínky prošly léty určitým vývojem, do značné míry korespondují s formou státního zřízení, politickou situací a celospolečenským smýšlením. Ačkoliv se právo na sebeobranu dá povaţovat za právo přirozené, náleţející kaţdému bez určování hranic, přesto státy povaţují za nutné určité meze pro sebeobranné chování stanovit. Také proto toto právo není jednotné všem lidem, nýbrţ se liší rozličnými právními úpravami jednotlivých konkrétních států. Ty stanovují podmínky pro nutnou obranu různě, některé úzce, jiné šířeji. Základní myšlenka tohoto institutu je však jednotná, a to ţe právo nesmí ustupovat bezpráví. Na tomto základě státy povaţují jednání v nutné obraně nejen za beztrestné, ale téţ za dovolené a dokonce společnosti prospěšné. Takové jednání má častokrát výchovnější účinek neţ samotný trest od státu následující aţ za delší čas nebo také vůbec. Nutná obrana má tedy dobrý represivní účinek. Má ale také účinek preventivní, ví-li totiţ potencionální pachatel, ţe kdokoliv proti němu můţe v rámci nutné obrany zasáhnout, je na něj vyvíjen vyšší psychický nátlak vedoucí k upuštění od spáchání trestné činnosti, neţ kdyby si byl jist, ţe jediné, kdo proti němu mohou zasáhnout, jsou příslušné sloţky státu. Další základní myšlenka, ze které nutná obrana vychází je ta, ţe útočník jedná protiprávně, nedovoleně, a proto musí nést veškeré následky. S tím nelze neţ souhlasit, i kdyţ v dnešní době převládá celosvětově názor, ţe do určité míry je třeba útočníkovi zájmy šetřit, coţ se týká především jeho ţivota. Na druhou stranu nelze spravedlivě 8

9 poţadovat od člověka, který brání své zdraví či holý ţivot, aby šetřil ţivot útočníka za cenu vyšší míry rizika pro své vlastní zájmy. Toto si nejspíše uvědomují i zákonodárci, a proto je nutná obrana v zákoně formulována s celkem širokými mantinely, ve kterých se obránce můţe pohybovat. Důleţitá otázka týkající se nutné obrany je, zda je vůbec nutné stanovit její meze a podmínky v zákoně a pokud ano, jakým způsobem a jak široce. Ponechme teď stranou ostatní chráněné zájmy, které je moţné nutnou obranou hájit, a zaměřme se pouze na obranu ţivota. Je vůbec moţné stanovit hranice pro jednání, které je především pudové a které vychází ze samotné podstaty člověka a jeho potřeby zachovat si ţivot? A je takové určování mezí vlastně spravedlivé? Na tyto otázky se budu snaţit během práce najít alespoň částečnou odpověď. Je přirozeností člověka, ţe kdyţ je ohroţen na ţivotě, jedná tak, aby toto ohroţení od sebe odvrátil. Takové jednání nebývá příliš promyšlené, coţ lze samozřejmě dovodit především z nenadálosti situace, časové tísně a dalších, především psychologických aspektů jako je úlek, strach o ţivot ad. Taková obrana ţivota vychází spíše z pudových vlastností člověka, nezávisle na jeho rozumu. Dalo by se říci, ţe i kdyby člověk z přílišného strachu z trestního postihu rozumem volil se nebránit, v ţivot ohroţující situaci by se nakonec stejně útoku bránil. Stejné to bude téţ s intenzitou útoku. Můţete si předem jak chcete promýšlet svou reakci na případný útok, nikdy nebudete plně připraveni na všechny moţnosti a pudově zvolíte takovou intenzitu obrany, která útočníka spolehlivě vyřadí z boje. I kdyţ fenomén poslední doby je nakloněn humanistickému smýšlení a šetření práv všech bez rozdílu, přírodní zákony fungují bez ohledu na lidská pravidla. Člověk sice dokáţe své chování ovládat, ale jsou situace, kdy místo rozumu ovládá jednání člověka právě přírodní pud, a jednou z nich je nepochybně i obrana ţivota. Zatímco zákonná úprava je tomuto tvrzení celkem příznivá, u rozhodování státních orgánů je pro obyčejného člověka těţké toto posoudit. Přitom rozhodování je nakonec vţdy na konkrétních lidech a vzhledem k příliš obecné úpravě v zákoně nemůţe mít o výsledku rozhodnutí jistotu ani odborník, natoţ laik. Problém tak nemusí být v zákonné úpravě samé, nýbrţ v aplikaci zákonné úpravy na jednotlivé konkrétní případy, které často bývají značně sloţité. Proto povaţuji za nutné věnovat se v této práci jak zákonné 9

10 úpravě nutné obrany, tak teoretickým výkladům nutné obrany a rovněţ judikátům, které jsou však jen vrcholem ledovce řešených případů nutné obrany. Problematik nutné obrany bude řešena především metodou výkladu vhodnou pro základní seznámení s řešeným tématem, dále analýzou sloţitějších skutečností s cílem dobrání se řešení rozkladem na jednotlivé prvky. Dále bude součástí práce srovnání různých úvah o řešeném problému, a to především kvůli nastolení otázek k zamyšlení. Nejprve se chci věnovat vymezení okolností vylučujících protiprávnost všeobecně a jejich velice stručnému popsání, jakoţ i vymezení v systému českého práva. Dále se jiţ budu soustředit přímo na nutnou obranu, a to i z historického hlediska, ale hlavně na současnou právní úpravu nutné obrany v trestním právu. Také se budu věnovat srovnání nutné obrany s jí velice podobnou okolností vylučující protiprávnost, a to krajní nouzí, neboť povaţuji za rozumné uvést rozdíly jednání v nutné obraně a v krajní nouzi. Jako poslední část této práce uvedu příklady z judikatury soudů, na kterých se pokusím ukázat rozdílné pohledy na stejný skutek. Ve své práci budu vycházet především ze zákona č. 40/2009 Sb. Trestní zákoník ve znění pozdějších předpisů (dále jen TZ), v některých úsecích práce i ze zákona č. 140/1961 Sb. Trestní zákon ve znění po novele č. 290/1993 Sb. (dále jen TrZ), a dále téţ z kniţních publikací, článků odborných časopisů i jiných a judikatury věnující se problematice nutné obrany. 10

11 1. VYMEZENÍ POJMŮ, MÍSTO V TRESTNÍM PRÁVU 1.1. Zařazení okolností vylučujících protiprávnost v trestním právu Jedním z hlavních úkolů státu je kodifikovat právo a dohlíţet na dodrţování jím daných pravidel. Stát vytváří obecně platná pravidla v mnoha oblastech lidského ţivota, z nichţ úsek, nazývající se dnes trestním právem, je nepochybně historicky nejstarší a nejpotřebnější. Vţdyť právě uzákonění trestních předpisů posunulo lidstvo o velký krok dopředu. Postupné přenesení odplaty a trestání z jednotlivců či rodových společností na stát nebo útvary jemu předcházející přineslo humanizaci v trestech i jejich výkonu, i kdyţ k tomuto cíli vedla dlouhá cesta. Stejně staré, jako celá problematika trestního práva, jsou i instituty nazývající se dnes okolnostmi vylučujícími protiprávnost. Existují odnepaměti jako lidská a přírodní přirozenost, nejspíše proto také přeţívají bez příliš velkých změn po celá staletí. Okolnosti vylučující protiprávnost jsou instituty trestního práva. Zařazeny jsou v obecné části trestního zákoníku, přímo s nimi ovšem souvisí i mnoho dalších ustanovení trestního práva hmotného i procesního. V současně platném znění trestního zákoníku jsou okolnosti vylučující protiprávnost upraveny v 28 aţ 32 a jedná se o krajní nouzi, nutnou obranu, svolení poškozeného, přípustné riziko a oprávněné pouţití zbraně. Mimo okolnosti vylučující protiprávnost upravené v trestním zákoně jsou v systému českého práva zařazeny téţ další okolnosti vylučující protiprávnost v trestním právu neupravené, a to plnění zákonné povinnosti nebo rozkazu, výkon práva a povolání a riziko ve výrobě a výzkumu. Při uplatňování okolností vylučujících protiprávnost v trestním právu trestnost činu vůbec nevzniká, pokud jsou dodrţeny všechny podmínky konkrétní okolnosti vylučující 11

12 protiprávnost a nejde o vybočení, tedy tzv. exces z mezí daných zákonem, čin není trestným činem od samého počátku. V takovém případě jde o jednání dovolené a není moţné ho podle norem trestního práva trestat. Tím se okolnosti vylučující protiprávnost zásadně liší od promlčení a účinné lítosti, kde trestnost činu vzniká, trvá a teprve uplatněním některého z těchto institutů trestnost činu zaniká. Jednání v tomto případě nikdy dovolené nebylo, pouze jsou splněny zákonné podmínky pro zánik trestnosti Stručný nástin jednotlivých okolností vylučujících protiprávnost upravených trestním zákonem Krajní nouze ( 28 TZ) Krajní nouze je jednou ze dvou nejznámějších okolností vylučujících protiprávnost spolu s nutnou obranou. Je upravena v 28 TZ. Základní myšlenka tohoto ustanovení se nachází v odst. 1, který zní:,, Čin jinak trestný, kterým někdo odvrací nebezpečí přímo hrozící zájmu chráněnému trestním zákonem, není trestným činem. Odstavec 2 potom uvádí rozšiřující podmínky pro splnění podmínek jednání v krajní nouzi, uvádí, ţe nejde o krajní nouzi, jestliţe bylo moţno toto nebezpečí za daných okolností odvrátit jinak anebo způsobený následek je zřejmě stejně závaţný nebo ještě závaţnější neţ ten, který hrozil, anebo byl ten, komu nebezpečí hrozilo, povinen je snášet. Jde o jednání jinak povaţováno za trestné, kterým ovšem někdo odvrací nebezpečí přímo hrozící zájmu chráněnému trestním zákonem, které sám svým jednáním nevyvolal. Na jednání v krajní nouzi jsou kladeny tři základní podmínky, a to: 12

13 a) poţadavek přímo hrozícího nebezpečí b) poţadavek subsidiarity (podpůrnosti) prostředků c) poţadavek proporcionality (úměrnosti) následků Jako čtvrtá podmínka by mohla být uvedena absence povinnosti nebezpečí snášet od toho, komu nebezpečí hrozí. Ta je v zákoně obsaţena nově Nutná obrana ( 29 TZ) Nutnou obranou se rozumí čin jinak trestný, kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem. V takovém případě čin není trestným činem. O nutnou obranu ovšem nejde, byla-li obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku. Nutná obrana je vlastně speciálním ustanovením ke krajní nouzi, je zvláštním případem krajní nouze, kde za splnění podmínek nutné obrany je zákon benevolentnější, a to zejména v otázce vzniklých následků. Základní podmínky nutné obrany jsou dvě, a to: a) útok přímo hrozící nebo trvající b) přiměřenost obrany Podmínka útoku přímo hrozícího nebo trvajícího v sobě zahrnuje téţ poţadavek na protiprávnost útoku a reálnost útoku. Obrana pak nesmí být zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku. 13

14 Svolení poškozeného (30 TZ) Svolení poškozeného je jedním ze dvou trestním zákonem nově upravených okolností vylučujících protiprávnost. 30 TZ uvádí, ţe trestný čin nespáchá, kdo jedná na základě svolení osoby, jejíţ zájmy, o nichţ tato osoba můţe bez omezení oprávněně rozhodovat, jsou činem dotčeny. Toto svolení musí být dáno předem nebo současně s jednáním osoby páchající čin jinak trestný, dobrovolně, určitě, váţně a srozumitelně. Je-li takové svolení dáno aţ po spáchání činu, je pachatel beztrestný, mohl-li důvodně předpokládat, ţe osoba, jejíţ zájmy byly činem dotčeny, by tento souhlas jinak udělila vzhledem k okolnostem případu a svým poměrům. Zákonodárce připouští na základě svolení poškozeného ty lékařské zákroky, které jsou v době činu v souladu s právním řádem a poznatky lékařské vědy a praxe a mohou mít za následek ublíţení na zdraví nebo usmrcení poškozeného Přípustné riziko ( 31 TZ) Přípustné riziko je také trestním zákonem nově upravená okolnost vylučující protiprávnost. Trestný čin nespáchá, kdo v souladu s dosaţeným stavem poznání a informacemi, které měl v době svého rozhodování o dalším postupu, vykonává v rámci svého zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce společensky prospěšnou činnost, kterou ohrozí nebo poruší zájem chráněný trestním zákonem, nelze-li společensky prospěšného výsledku dosáhnout jinak. O přípustné riziko nejde: 1 SOLNAŘ V., FENYK J.,CÍSAŘOVÁ D.,VANDUCHOVÁ M.; Systém českého trestního práva; 1. Vydání; nakl. Novatrix; Praha 2009; str. 486; ISBN

15 a) jestliţe taková činnost ohrozí ţivot nebo zdraví člověka, aniţ by jím byl dán k ní v souladu s jiným právním předpisem souhlas b) jestliţe výsledek, k němuţ směřuje, zcela zřejmě neodpovídá míře rizika c) jestliţe provádění této činnosti zřejmě odporuje poţadavkům jiného právního předpisu, veřejnému zájmu, zásadám lidskosti nebo se příčí dobrým mravům Oprávněné použití zbraně ( 32 TZ) Trestní zákon se o oprávněném pouţití zbraně zmiňuje jen velmi krátce, v 32 uvádí, ţe trestný čin nespáchá, kdo pouţije zbraně v mezích stanovených jiným právním předpisem. Jiným právním předpisem je v tomto případě zejména: a) zák. č. 283/1991 Sb. o Policii ČR b) zák. č. 553/1991 Sb. o obecní policii c) zák. č. 219/1999 Sb. o ozbrojených silách ČR d) zák. č. 13/1993 Sb. celní zákon e) zák. č. 555/1992 Sb. o Vězeňské sluţbě a justiční stráţi f) zák. č. 154/1994 Sb. o Bezpečnostní informační sluţbě 15

16 2. NUTNÁ OBRANA Nejdůleţitější okolnosti vylučující protiprávnost jsou ty, které jsou upraveny trestním zákonem, právní řád našeho státu zná ovšem i okolnosti vylučující protiprávnost upravené jinde neţ v trestním zákoně. Trestní zákon výslovně uvádí pět okolností vylučujících protiprávnost, a to krajní nouzi, nutnou obranu, svolení poškozeného, přípustné riziko a oprávněné pouţití zbraně. My se zde budeme zabývat zvláště nutnou obranou a následně srovnáním shodných a rozdílných znaků nutné obrany a krajní nouze. Obrana zájmů chráněných trestním zákonem je prvotně svěřena státu, respektive jejím sloţkám k tomu určeným. Stát ovšem není schopen zabezpečit ochranu zájmů jednotlivců v plné míře, proto připouští beztrestnou ochranu vlastních zájmů svépomocí za splnění podmínek daných zákonem. Nutná obrana patří k těm bezprostředním projevům boje s trestnou činností, jehoţ úspěšná realizace není moţná pouze prostřednictvím speciálních orgánů bez aktivní účasti občanů. 2 Jde o jednání, které vykazuje určité znaky trestného činu, jde ale o čin dovolený, který není nebezpečný pro společnost. Tyto činy nenaplňují skutkovou podstatu trestného činu a jejich trestnost nikdy ani nevznikne. Protoţe ten, kdo odvrací útok, chrání tytéţ zájmy jako trestní zákon sám, nejedná proti účelu trestního zákona, ale ve shodě s ním. Jeho čin směřující k zabránění společensky škodlivého útoku nahrazuje vlastně zásah veřejných orgánů (dovolená svémoc), jeho jednání je tedy společensky prospěšné a nemůţe být proto postiţen ani trestem ani jinou sankcí. 3 2 KRATOCHVÍL, V. a kol.; Kurs trestního práva, Trestní právo hmotné, Obecná část; 1. Vydání; Praha, C. H. Beck, 2009; str. 370; ISBN KRATOCHVÍL, V. a kol.; Kurs trestního práva, Trestní právo hmotné, Obecná část; 1. Vydání; Praha, C. H. Beck, 2009; str. 370; ISBN

17 2. 1. Stručný přehled historického vývoje Nutná obrana je velmi starobylým institutem, patří k nejstarším lidským právům, právní podobu ji však dodal teprve stát. 4 Před prvními státními útvary existovala nutná obrana jako přirozené právo kaţdého jednotlivce a jako taková neměla dány ţádné meze. Jako první vyjádřil právně nutnou obranu Cicero ve své řeči na obranu Milóna. Nutnou obranu označil za nepsaný přírodní zákon, který nelze naučit, zdědit, který ale pochází z přírody, člověk ho akceptoval a je jím proniknut. Jde o přirozené právo člověka, které nemůţe být nikomu odňato, vyplývá z povahy člověka a nepotřebuje ţádné upřesnění. Jeho základem je pud sebezáchovy, který velí člověku dát přednost obraně svých zájmů před jejich poškozením, proto právo nutné obrany nespočívá na pozitivním právu, ale vychází z podstaty člověka, právo pak musí zajistit, aby obránce nemusel hradit útočníkovi škodu. 5 Ve středověku pak byla nutná obrana silně ovlivněna náboţenstvím, v určitých případech byla dokonce povinností. Osvícenská doba 17. a 18. století přinesla myšlenku nutné obrany, jak ji v podstatě vnímáme dodnes. Touto myšlenkou je vzdání se práva na sebeobranu za podmínky, ţe jednotlivce bude chránit stát. Teprve nesplnění takové povinnosti státem zakládá u člověka znovu právo bránit se samostatně a sám. 6 Základem rakouského a později československého trestního práva se stal trestní zákon ze dne č. 117 ř. z. 7 Tam také byla poprvé v novodobých dějinách upravena nutná obrana. 4 KUCHTA Josef; Nutná obrana; 1. Vydání; Brno MU; 1999; str. 14; ISBN KUCHTA Josef; Nutná obrana; 1. vydání; Brno MU; 1999; str. 14; ISBN KUCHTA Josef; Nutná obrana; 1. vydání; Brno MU; 1999; str. 15; ISBN MALÝ K. a kol.; Dějiny českého a československého práva do roku 1945; 3. vydání; LINDE Praha; 2003; str. 284; ISBN

18 Nutná obrana je zde upravena v ustanovení 2 písm. g) mezi důvody vylučujícími zlý úmysl pod názvem,,spravedlivá nutná obrana. Konání či opomenutí se nepřičítá za zločin, kdyţ skutek se stal u výkonu spravedlivé nutné obrany. Ţe by tu však byla spravedlivá nutná obrana, zato se má míti jenom tehdy, kdyţ lze z povahy osob, času, místa, ze způsobu útoku nebo jiných okolností důvodně souditi, ţe pachatel uţil obrany toliko potřebné, aby odvrátil od sebe nebo od jiných protiprávní útok na ţivot, svobodu nebo jmění, nebo ţe toliko z poděšení, ze strachu nebo z leknutí vykročil z mezí takové obrany. Vykročení takové se však můţe podle povahy okolnosti trestat za trestný čin z nedbalosti. 8 Další právní úprava se nachází aţ v novém trestním zákoníku č. 86/1950 Sb. V tomto zákoně je institut nutné obrany ideologizován. Zákon stanovil podmínku, aby obrana byla útoku přiměřená. Byly činěny pokusy pro některé méně závaţné případy útoků stanovit podmínku subsidiarity jednání v nutné obraně. Na druhé straně došlo k rozšíření uplatnění nutné obrany na širší okruh společenských vztahů neţ dříve, zejména ve vztahu k obraně lidově demokratické republiky a její socialistické výstavby. 9 V zákoně č. 140/1961 Sb., který byl platný aţ do přijetí zákona č. 40/2009 Sb., tedy současného trestního zákona, byla nutná obrana nejprve definována tak, ţe čin jinak trestný, kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný tímto zákonem, není trestným činem. Nejde o nutnou obranu, byla-li obrana zřejmě nepřiměřená povaze a nebezpečnosti útoku. Po novelizaci zákonem č. 290/1993 Sb. je jiţ nutná obrana upravena v totoţném znění, jak ji známe dnes. 8 KUCHTA Josef; Nutná obrana; 1. Vydání; Brno MU; 1999; str. 30; ISBN KUCHTA Josef; Nutná obrana; 1. Vydání; Brno MU; 1999; str. 31; ISBN

19 2. 2. Jednotlivé prvky nutné obrany Nutná obrana je upravena 29 TZ, který uvádí, ţe čin jinak trestný, kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem, není trestným činem. O nutnou obranu nejde, byla-li obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku. Jde tedy o čin, který se jeví jako trestný, ale nenaplňuje skutkovou podstatu trestného činu a není nebezpečný pro společnost. Čin je dovolený a chybí mu prvek protiprávnosti. Jednáním v nutné obraně někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem. Tímto zájmem můţe být osobní integrita osoby, domovní svoboda i majetek, jakoţ i jiné zájmy chráněné trestním zákonem. Nutná obrana je uplatněním práva proti bezpráví. 10 Ohroţení těchto zájmů je zpravidla způsobeno protiprávním jednáním fyzické osoby, můţe být ovšem způsobeno i opomenutím fyzické osoby, pokud je toto opomenutí taktéţ protiprávní. Osoba můţe takto bránit své zájmy, můţe ovšem bránit i zájmy jiné osoby za stejných zákonných podmínek (pomoc v nutné obraně). Jednání v nutné obraně musí směřovat přímo proti útočníkovi, přičemţ mu můţe vzniknout újma nejen na majetku, ale téţ na zdraví či dokonce na ţivotě. Tato rizika musí útočník nést, protoţe je to on, kdo první porušil právo. Právní řád zcela jasně preferuje zájmy obránce tím, ţe jeho obranné jednání legalizuje a zbavuje jej rizika a odpovědnosti za následek obranou způsobený. 11 Pokud je útočníků více, můţe nutná obrana směřovat proti kterémukoliv z nich. 10 ČÍRTKOVÁ, L., VITOUŠOVÁ, P. a kol.; Pomoc obětem (a svědkům) trestných činů; 1. vydání, Grada, Praha 2007; str. 104; ISBN RAUOVÁ, Linda; Nutná obrana vždy aktuální, laikům však stále zamlžená; [online]; ; [cit ]; dostupné z 19

20 U nutné obrany nemusí být dodrţena proporcionalita (úměrnost) následku, obrana pouze nesmí být zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku. Způsobený následek se tedy prvotně nezkoumá. Není zde ani poţadavek subsidiarity (podpůrnosti) prostředků k odvrácení útoku, napadený není povinen snaţit se útoku vyhnout například útěkem, je oprávněn se postavit útočníkovi tzv. tváří v tvář a bránit své zájmy chráněné trestním zákonem i fyzickou silou. Podmínkou ustanovení 13 TrZ o nutné obraně není skutečnost, ţe útok nebylo moţno odvrátit jinak. Obránce není povinen ustupovat před neoprávněným přímo hrozícím nebo trvajícím útokem na zájem chráněný trestním zákonem. 12 I přesto, ţe formulace nutné obrany jasně dovoluje pouţít vyšší intenzitu obrany proti mírnějšímu útoku, nesmí být obrana zcela zjevně nepřiměřená. Tato formulace dává soudcům širokou moţnost úvahy v jejich rozhodování, co je ještě obranou útoku přiměřenou a co je jiţ obranou zcela zjevně nepřiměřenou. Vzhledem k takto obecně pojaté formulaci přiměřenosti obrany mají občané celkem malou míru právní jistoty v tom, co lze povaţovat za přiměřenou obranu. Této jistotě mnoho nenahrávají ani rozhodnutí soudů, která jsou často nepříliš jednotná a navíc se k uším občana dostanou zkreslena médii. K nevýhodě malé informovanosti občanů, co vlastně si mohou v rámci nutné obrany,,dovolit, se přidává mnoho dalších faktorů, které napadeného značně znevýhodňují. K těm patří především nepřipravenost na útok ať uţ ve smysli psychickém, tak ve smyslu materiálním (zcela ještě není běţné, ţe by osoby myslely předem na svou bezpečnost a pro případy napadení byly vyzbrojeny, ať uţ zbraní, jejíţ získání, nošení i pouţívání je upraveno zákonem, čímţ myslím především krátké ruční palné zbraně, které se dají denně nosit, nebo jakoukoliv jinou více či méně účinnou zbraní, ať uţ slzným plynem, paralyzérem či obyčejným noţem). Osoba napadená útočníkem a jednající v nutné obraně většinou do poslední chvíle o útoku neví a útok nečeká, nemůţe zvolit místo ani čas útoku, intenzitu útoku ani 12 Usnesení Městského soudu v Praze ze dne , sp. zn. 7 To 202/94, dostupný na 20

21 prostředky útoku a v návaznosti na útok ani prostředky obrany. Je postavena před hotovou věc a musí se bránit jí dostupnými prostředky. K tomu všemu je napadená osoba pod obrovskou psychickou zátěţí, je náhle vytrţena z,,obyčejného ţivota a v mizivém časovém úseku postavena před celou řadu otázek, které rozhodují často i o jejím ţivotě, zdraví či majetku, ať uţ se obává porušení svých zájmů od útočníka nebo o trestní dopad svého jednání. Nutnou obranu je podle mého moţné rozdělit na dva základní prvky, a to útok a obranu. Tyto dva prvky musí být vţdy splněny v tomto přesném pořadí a to za předpokladu, ţe útok přímo hrozící povaţujeme jiţ za útok započatý. Bez útoku nemůţou být splněny podmínky nutné obrany Útok Útok není českým právem nikde přesně definován, obecně se za útok povaţuje jednání člověka (ať uţ ve formě konání nebo opomenutí), které je úmyslné, protiprávní, ohroţuje zájmy chráněné trestním zákonem a tím je jistou měrou nebezpečné pro společnost. Toto jednání má zpravidla znaky trestného činu a ve většině případů ke spáchání trestného činu směřuje. Útok je širším pojmem neţ pojem napadení. Napadení se projevuje v otevřených a často násilných aktivních jednáních, která bývají spojena s překonáváním odporu nebo s potlačením moţnosti odporu. Útok naproti tomu zahrnuje kromě násilných i jednání nenásilného charakteru, jako jsou např. některé trestné činy proti majetku. 13 Za útok nelze tedy povaţovat pouze ohroţení ţivota a zdraví, ale téţ dalších zájmů chráněných trestním zákonem, i těch, které nejsou namířeny proti osobní integritě. Můţe jít například o útok na majetek, útok na domovní svobodu či na čest osoby. 13 KUCHTA Josef; Nutná obrana; 1. Vydání; Brno MU; 1999; str. 73; ISBN

22 Z trestního zákona vyplývají na útok tři základní poţadavky, a to: a) útok musí být přímo hrozící nebo trvající b) útok musí být protiprávní c) útok musí být reálný (musí reálně hrozit) Tyto tři poţadavky na útok kladené musí být splněny kumulativně, nejedná se proto o jednání v nutné obraně, je-li splněn jen některý z těchto poţadavků. V posuzování útoku napadeným oproti pozdějšímu zkoumání útoku před soudem můţe však být velký rozdíl. Na rozporném zhodnocení situace se podepisuje zejména psychický stav napadeného, který je útokem vyveden z míry a záleţí na psychické odolnosti kaţdého jedince, jak se dokáţe vnitřně s nastalou situací vypořádat, předchozí špatné zkušenosti napadeného se do značné míry na posouzení situace také mohou projevit, stejně jako typologie člověka, ať uţ fyzická (např. malý slabý člověk nebo senior vědí, ţe i proti mírnějšímu útoku se musí bránit razantněji, aby zmenšili nevýhodu, kterou proti silnějšímu útočníkovi mají), nebo psychická (jinak např. zareaguje na útok cholerický člověk oproti flegmatickému, člověk s vyšším iq zase pravděpodobně bude schopen spíše rozpoznat, zda je útok opravdu reálný a protiprávní). Oproti tomu soudce při posuzování útoku není vystaven psychickému tlaku, strachu o svůj ţivot či zdraví a dalším faktorům, které by mohly posouzení útoku ovlivnit. Na rozdíl od napadeného má právnické vzdělání, dostatek času a moţnost okolnosti útoku konzultovat. Institut nutné obrany je jiţ sám o sobě kategorií velmi komplikovanou. Jednak po ryze formálně-právní stránce, kdy ho dobře nelze vtěstnat do úzkého legislativně-kazuistického vymezení právě pro přílišnou pestrost praktických ţivotních situací, jednak také z pohledu praktického, kdy zjištěný skutkový stav je posuzován osobami, které zkoumanou situaci znají pouze zprostředkovaně z obsahu spisu a u nichţ posouzení subjektivního měřítka nutné obrany a jeho zhodnocení s objektivními 22

23 okolnostmi vyţaduje vysokou úroveň právní erudice. 14 Zatímco není časté, aby se člověk do situace, kdy je třeba se bránit útočníkovi a kdy je třeba správně zhodnotit situaci, aby svým jednáním nevybočil z mezí nutné obrany, dostal vícekrát, u soudce je to mnohem pravděpodobnější. Má tedy i výhodu srovnání. Je tedy otázkou, zda útok posuzovat ze subjektivních hledisek (tedy z pohledu obránce v době útoku) nebo z hledisek objektivních. Dnešní úprava se přiklání k posuzování nutné obrany z objektivních hledisek s tím, ţe hlediska subjektivní jsou zohledněna při posuzování konkrétních případů a) Útok přímo hrozící nebo trvající Tato podmínka vyjadřuje časovou hranici, kdy je moţno se bránit v mezích nutné obrany. Klade poţadavek na správné časové umístění obrany mezi začátek útoku a konec útoku. Je však v zákoně upravena celkem obecně a začátek, trvání i konec útoku je proto někdy těţké přesně stanovit. K posouzení správného načasování obrany je důleţité určit dva momenty útoku, a to začátek útoku a konec útoku. Za začátek útoku se zpravidla povaţuje doba, kdy jiţ bezprostředně hrozí újma zájmům chráněným trestním zákonem. De facto je třeba rozlišovat začátek útoku z právního hlediska posouzení splnění podmínek jednání v nutné obraně a faktický začátek útoku. Z prvního zmíněného hlediska útočník sice ještě nemusel se samotným útokem začít, z jeho jednání je však zřejmé, ţe nebezpečí pro chráněné zájmy jiţ bezprostředně hrozí, tedy je jisté, ţe musí v nejbliţší době začít samotný faktický útok. Můţe jít o různé slovní výhruţky, bezprostředně předcházející přípravu k útoku atd. 14 KRÁLÍK, Michal; Nutná obrana v občanském a trestním právu aneb meze interpretace v právu; Právní rozhledy 2000; č. 1; s. 5 23

24 Útok je bezprostřední, kdyţ útok má nastat v časovém, místním i funkčním ohledu v nejbliţším okamţiku, coţ je zejména tehdy, kdy obrana je jiţ věcně potřebná k záchraně ohroţeného zájmu, protoţe později jiţ ji nebude moţné efektivně vykonat. 15 V takovém případě je jiţ splněna podmínka jednání v nutné obraně proti přímo hrozícímu útoku, útok je z hlediska práva brán za zahájený a je moţné započít s obranou bez hrozby trestního postihu za vybočení z mezí nutné obrany. Tato úprava se snaţí sníţit nevýhodu napadeného vůči útočníkovi, neboť pokud by napadený pasivně vyčkával na reálný počátek útoku, jeho situace by byla ještě nevýhodnější a jeho zájmy by mohly být ohroţeny ve vyšší míře. V mnohých případech můţe mít takto včasná obrana téţ vysoký psychologický účinek na útočníka a můţe ho dokonce od chystaného faktického útoku odradit. V takovém případě je dobře zvolený čas a míra obrany prospěšným činem, kdy nejen ţe odvrátí nebezpečí hrozící zájmům chráněným trestním zákonem a zabrání poruše takových zájmů, ale také odvrátí útočníka od úmyslu spáchat čin, za který by mu hrozilo trestní stíhání. Za takové,,prozření mohou být vděčny zejména osoby, které se k útoku odhodlají např. pod vlivem alkoholu či pod vlivem nějaké psychické pohnutky, jako je třeba vztek nebo zoufalství. Druhé hledisko je faktický začátek útoku. Ten nebývá tak těţké určit, je zde jiţ přímé ohroţení chráněných zájmů či dokonce uţ jejich porušování. Dalším důleţitým okamţikem je konec útoku. Aby jednání mohlo být povaţováno za jednání v nutné obraně, útok musí ještě trvat. Musí tedy stále hrozit porušení chráněných zájmů. Stejně tak je moţná nutná obrana, pokud byl chráněný zájem jiţ částečně porušen, a hrozí nebezpečí, ţe porušení následku bude pokračovat či bude více intenzívní KUCHTA Josef; Nutná obrana; 1. Vydání; Brno MU; 1999; str. 123; ISBN KUCHTA Josef; Nutná obrana; 1. Vydání; Brno MU; 1999; str. 125; ISBN

25 b) Protiprávnost útoku Protiprávnost útoku není v zákonném znění výslovně uvedena, přímo z něho však vyplývá. Jednání, které spočívá v útoku na zájem chráněný trestním zákonem, je v rozporu s právem. Aby bylo moţné proti takovému útoku pouţít nutné obrany, musí být jednání nebezpečné pro společnost. Nebezpečí pro společnost musí dosahovat určité úrovně, mělo by dosahovat alespoň úrovně přestupku. Protiprávnost útoku je třeba brát objektivně, tedy jako objektivní porušení či ohroţení chráněných zájmů bez ohledu na osobu, která se protiprávního jednání dopouští. Tato osoba můţe jednat i nezaviněně či nemusí být trestně odpovědná, protiprávnost jejího jednání se tím nevylučuje a je tedy moţné toto její jednání odvracet v rámci mezí nutné obrany. Objektivní pojetí protiprávnosti představuje pro praxi jednoznačné řešení, ţe proti útoku osob nepříčetných, dětí a osob jednajících ve skutkovém omylu lze jednat v nutné obraně při splnění trestním zákonem stanovených podmínek. 17 Naproti tomu jednání v nutné obraně nemůţe být přípustné vůči osobě, která sama jedná v nutné obraně, krajní nouzi či oprávněně pouţije zbraně v mezích stanovených zvláštním právním předpisem.(čísla zákonů) Jednání v nutné obraně či krajní nouzi totiţ postrádá poţadavek nebezpečnosti činu pro společnost, i kdyţ z formálního hlediska bude patrně splněna protiprávnost tohoto jednání. V případě, ţe by se útočník proti nutné obraně napadeného bránil, jednalo by se o trvání útoku. Na druhou stranu pokud by obrana trvala i po skončení útoku, bylo by jiţ moţné takové jednání nutnou obranou odvrátit, obrana napadeného by přestala být obranou a stala by se útokem, byla by tedy splněna podmínka přímo hrozícího či trvajícího útoku a útočník by za splnění zbylých podmínek nutné obrany mohl práva na obranu vyuţít. Často řešenou otázkou je protiprávnost jednání veřejných činitelů a tedy moţnost vyuţít proti jejich jednání nutnou obranu. Zde je nutné vycházet z toho, ţe pakliţe veřejný činitel jedná po právu, nelze proti němu vyuţít jednání v nutné obraně, jde o jednání právem dovolené a jde vlastně o okolnost vylučující protiprávnost plněním 17 NÝVLTOVÁ, Iveta; Objektivní a subjektivní koncepce protiprávnosti útoku a jejich vztah k právnímu posouzení obrany proti útoku osob trestně neodpovědných; Trestněprávní revue 2003; č. 7; s

26 zákonné povinnosti nebo rozkazu či výkonem práva a povolání. I přesto, ţe by se jednalo o jednání se znaky trestného činu, jde o jednání dovolené a pro společnost není nebezpečné, nutnou obranu zde tedy uplatnit nelze. Jiná je situace v případě překročení pravomocí veřejného činitele a také v případě jednání veřejného činitele zcela mimo jeho pravomoc, kdy jiţ jde o čin protiprávní pro společnost nebezpečný, jednání v nutné obraně lze tedy pouţít. Nutnou obranu lze pouţít i v případě, ţe jednání veřejného činitele zjevně naplňuje skutkovou podstatu trestného činu c) Reálnost útoku Dalším poţadavkem na útok je reálnost útoku. Útok musí být reálný, musí opravdu hrozit, skutečně existovat, nesmí být jen domnělý. Chráněné zájmy tedy musí být reálně ohroţeny, pakliţe toto ohroţení zájmů existuje pouze v mysli domněle napadeného, nejde o reálný útok a nelze pouţít nutnou obranu. Reálnost útoku se tedy posuzuje objektivně. Pokud útok není skutečný, tedy váţně míněný, nehrozí z něj ohroţení zájmům chráněným trestním zákonem a není tedy společensky nebezpečný. 18 Nejčastěji se zřejmě jedná o různé ţerty, hry atd., kdy útok není míněn váţně jako útok proti chráněným zájmům a tedy není nebezpečný pro společnost. Je však otázkou, do jaké míry je domněle napadený schopen ve zlomku času a případné psychické zátěţi rozpoznat, zda jde o útok reálný či nikoliv. 18 KUCHTA Josef; Nutná obrana; 1. Vydání; Brno MU; 1999; str. 132; ISBN

27 Obrana Obranou v obecné rovině můţeme nazvat jednání, kterým někdo zabraňuje neblahým následkům pro sebe či jiného, nebo takové následky alespoň zmírňuje. Z právního hlediska je pak obranou odvracení nebezpečí ohroţení zájmů chráněných trestním zákonem, kdy toto ohroţení musí být způsobeno útokem člověka, tedy fyzické osoby. Obrana musí být namířena proti útočníkovi a jeho zájmům, má znaky trestného činu, trestným činem ale není. Cílem ustanovení o nutné obraně je zaručit jednotlivcům svépomocnou obranu svých zájmů, které jsou téţ chráněny trestním zákonem, dovolit jim tuto obranu vykonávat beztrestně a stanovit pro tuto obranu určité meze, při jejichţ zachování je beztrestnost obrany zaručena. Meze obrany a jiné podmínky nutné obrany se určují z hlediska obránce, avšak poţaduje se, aby obránce správně zhodnotil situaci. 19 Aby obrana mohla být uznána za obranu nutnou, musí být namířena proti přímo hrozícímu či trvajícímu útoku na zájem chráněný trestním zákonem, proti útoku, který je protiprávní a reálný, a nesmí být zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku. Nutnou obranou je moţné hájit vlastní ohroţené, omezené či jiţ částečně porušené zájmy, je však moţné takto hájit i zájmy jiné osoby (tzv. pomoc v nutné obraně). Nelze však hájit zájmy jiné osoby proti její vůli, a to ty její zájmy, se kterými můţe volně nakládat. Obrana navazuje na započatý útok, je odpovědí na protiprávní jednání útočníka. Aby měl napadený šanci na úspěšnou obranu a odvrácení útoku, musí intenzita obrany převyšovat intenzitu útoku. V případě stejné intenzity by totiţ výhody i nadále zůstaly na straně útočníka a útok by se pravděpodobně nedal povaţovat za odraţený. 19 VOKOUN, Rudolf; Vybrané aktuální otázky nutné obrany a krajní nouze; 1. vydání; UK Praha; 1989; str

28 a) Přiměřenost obrany Zákonné znění nutné obrany uvádí, ţe obrana nesmí být zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku. Zcela zjevné je to, co je očividné a nepochybné a proto musí jít o hrubý nepoměr. 20 Jako první je tedy dobré si poloţit otázku, co vše lze zahrnout pod pojem způsob útoku. Nepochybně sem lze podřadit jak osobu útočníka, tak jím pouţité zbraně, zvolené místo a čas útoku, intenzitu útoku i vedení útoku a spoustu dalších faktorů, které samotný útok ovlivňují. Co se týká osoby útočníka, pro posouzení útoku z hlediska přiměřenosti obrany bude hlavně důleţitá jeho tělesná konstituce, odhodlání čin spáchat, případně i znalost jeho povahy nebo trestní minulosti. Útočníků můţe být také více, pak je moţné vést obranu proti kterémukoliv z nich, neboť se předpokládá aktivní účast kaţdého z útočníků. Dalším důleţitým kriteriem způsobu útoku jsou pouţité zbraně. Nemělo by to však znamenat čistě objektivní porovnávání zbraní pouţitých útočníkem a zbraní pouţitých obráncem, protoţe i kdyţ obránce pouţije zbraň s vyšší účinností, neznamená to, ţe jednal zcela zjevně nepřiměřeně způsobu útoku. Samotná skutečnost, ţe obránce pouţije proti neozbrojenému útočníkovi zbraně, neznamená, ţe jde o obranu zcela zjevně nepřiměřenou způsobu útoku. 21 V závislosti na konkrétních okolnostech případu není vyloučeno posoudit jako stav nutné obrany jednání osoby, která reaguje na fyzický útok neozbrojeného pachatele opakovaným pouţitím střelné zbraně, přičemţ dojde k usmrcení útočníka. 22 Obránce však všechny tyto faktory, které dohromady určují faktickou intenzitu útoku, posuzuje ve značné časové tísni, pod velkým psychickým tlakem. Mnoho ukazatelů vyhodnocuje spíše podvědomě, pakliţe je útočeno na jeho zdraví či ţivot, objevuje se u člověka silně vyvinutý pud sebezáchovy, který můţe posouzení situace zkreslit. 20 NOVOTNÝ, F.; Právo na sebeobranu; 1. vydání; Lexis Nexis CZ; Praha 2006; str. 229; ISBN Usnesení Městského soudu v Praze ze dne , sp. zn. 7 To 202/94, dostupné na 22 Usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne , sp. zn. 1 Tzn 25/97, dostupné na 28

29 Jednotlivec býval častokrát odsouzen k nepodmíněnému trestu, neboť soudy nebyly těmto aktům svépomoci příznivě nakloněny a nedostatečně reflektovaly situaci napadeného. 23 Je otázkou, do jaké míry je reálné a správné po obránci poţadovat správné zhodnocení situace. Předně je třeba poznamenat, ţe orgány činné v trestním řízení, podle vládnoucího názoru, by neměly při posuzování přiměřenosti nutné obrany vycházet pouze z tzv.,,objektivního hlediska, ale měly by se především zabývat,,subjektivním hlediskem, tj. vycházet z úsudku napadeného s přihlédnutím k jeho psychickému stavu vyvolanému útokem. 24 Zákonné znění je formulováno tak, ţe obrana nesmí být zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku, coţ jistou benevolenci zaručuje. Ovšem vzhledem k tomu, ţe poţadavek přiměřenosti není zákonem stanoven nijak konkrétně, nemá obránce příliš velkou právní jistotu, zda je jeho jednání způsobu útoku přiměřené, musí čekat na zhodnocení soudem. Ze zákona nelze dovodit poţadavek pouţití nejmírnější intenzity obrany potřebné k odvrácení útoku a ochránění zájmů chráněných trestním zákonem. Je moţné pouţít jakoukoliv intenzitu obrany v rozmezí nejniţší moţné intenzity potřebné k odvrácení útoku a intenzity, která není zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku. Pro jednání v nutné obraně není podstatná tzv. subsidiarita, tj. nevyţaduje se, aby se obránce snaţil vyhnout hrozícímu nebo jiţ probíhajícímu útoku nebo aby pouţil nejdříve mírnější způsoby obrany a jejich intenzitu případně stupňoval aţ podle způsobu útoku. Proto intenzivní exces z mezí nutné obrany nelze spatřovat jen v tom, ţe napadená osoba se útoku nevyhnula útěkem, i kdyţ byl útěk moţný, anebo ţe nezvolila mírnější moţnou obranu, pokud pouţitou (intenzivnější) obranu ještě nelze povaţovat za zcela zjevně nepřiměřenou způsobu útoku. 25 Nauka rozlišuje přiměřenost jako poměr intenzity útoku a obrany, na rozdíl od proporcionality, jeţ je vztahem mezi škodou z útoku hrozící a v obraně způsobenou. 26 U nutné obrany se tedy nepoměřují způsobené následky, ale právě způsob útoku a intenzita a přiměřenost obrany. Jestliţe byl útok vůči napadenému veden ze strany dvou 23 KYSELA, Jan; Právo na odpor a občanskou neposlušnost; 1. vydání; nakl. Doplněk; Brno 2001; str. 79; ISBN NOVOTNÝ, F.; Právo na sebeobranu; 1. vydání; Lexis Nexis CZ; Praha 2006; str. 229; ISBN Usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne , sp. zn. 5 Tdo 162/2007, dostupné na 26 DOLENSKÝ, Adolf; Nová koncepce nutné obrany ( 13 tr. zák.); Bulletin advokacie 1994; č. 1; str

30 osob opakovaným házením kamenů z větší vzdálenosti, avšak takovou intenzitou, ţe mu jiţ bylo způsobeno několik zranění na různých částech těla, byť méně závaţných, přičemţ tento útok stále trval, takţe nebylo vyloučeno ani způsobení podstatně závaţnějšího zranění napadeného (např. při zasaţení obličejové části jeho hlavy), nejde o vybočení z mezí nutné obrany podle 13 TrZ, pokud napadený pouţil střelné zbraně (pistole) jako jediného pouţitelného a zároveň účinného prostředku k odvrácení takového útoku, a to tak, ţe po několika předchozích neúčinných výstraţných výstřelech vystřelil ve směru na útočníky a jednoho z nich zasáhl a způsobil mu smrtelné zranění. 27 Rizika spojená s výkonem nutné obrany by měl vţdy nést v plném rozsahu útočník. 28 Nastalá situace v podobě protiprávního útoku na chráněné zájmy a reakce na ní v podobě nutné obrany je způsobena právě jeho nedovoleným činem, proto by všechny následky měly být přičteny k jeho tíţi. Přitom škoda způsobená útočníkovi nutnou obranou můţe být vyšší, neţ škoda, která hrozila z útoku. V případě nutné obrany není moţné přičíst k tíţi obránce fakt, ţe útok mohl odvrátit jinak neţ obranou. V případě útoku je jednání v mezích nutné obrany jeho zákonným právem, není zde poţadavek subsidiarity (podpůrnosti) prostředků. Na druhou stranu je třeba dodat, ţe nutná obrana je právem, nikoliv povinností, nemusí být tedy uplatněna. Dle mého názoru je správné posuzovat přiměřenost obrany spíše ze subjektivních hledisek obránce. 27 Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne , sp. zn. 3 Tdo 840/2006 I., dostupné na 28 KUCHTA Josef; Nutná obrana; 1. Vydání; Brno MU; 1999; str. 140; ISBN

31 3. NUTNÁ OBRANA V POROVNÁNÍ S KRAJNÍ NOUZÍ Tyto dvě okolnosti vylučující protiprávnost upravené trestním zákonem mají mnoho společného, i kdyţ v některých důleţitých znacích se velmi liší. Nutná obrana je vlastně speciálním ustanovením ke krajní nouzi, je to zvláštní případ krajní nouze. Pečlivým srovnání obou těchto okolností vylučujících protiprávnost můţeme vymezit tyto shodné a rozdílné znaky Shodné znaky nutné obrany a krajní nouze Shodným znakem je především účel, kterého se oba instituty snaţí dosáhnout, a to beztrestnost pro osoby, které v nutné obraně či krajní nouzi jednají. Dalším shodným znakem je vyloučení společenské nebezpečnosti a tím i protiprávnosti a trestnosti. Jedná se tak o činy společensky prospěšné. Shodná je také snaha chránit oprávněné a chráněné zájmy, a to zájmy chráněné trestním zákonem. V obou případech se odvrací nebezpečí, jeţ mohlo vzniknout protiprávním útokem fyzické osoby. Proti jednání v nutné obraně není přípustná nutná obrana, stejně jako proti jednání v krajní nouzi není přípustná nutná obrana ani krajní nouze. Nutná obrana a krajní nouze jsou právem, ne povinností občana KUCHTA Josef; Nutná obrana; 1. Vydání; Brno MU; 1999; str. 179; ISBN

32 3. 2. Rozdílné znaky nutné obrany a krajní nouze Rozdílné znaky je velmi dobré co nejpřesněji určit, dá se z nich vyvozovat jednak potřebnost samostatné právní úpravy obou institutů, tak především jsou důleţité pro posuzování, zda konkrétní jednání posuzovat jako jednání v krajní nouzi nebo jako jednání v nutné obraně. Nejdůleţitějším kritériem pro posouzení, zda je jednáno v krajní nouzi či nutné obraně je zaměření jednajícího, tedy zda je obranné jednání zaměřeno proti útočníkovi a právě jen jemu je působena škoda, nebo je jednání zaměřeno proti třetí osobě, která je zpravidla na věci nezúčastněná, nedopustila se protiprávního jednání a na vzniklé nebezpečné situaci nenese vinu. Je typickým znakem právě krajní nouze, ţe škoda je zde způsobena třetím osobám. Proto jsou na jednání v krajní nouzi kladeny mnohem přísnější poţadavky neţ na jednání v nutné obraně. Nutná obrana se připouští proti protiprávnímu útoku fyzické osoby na zájmy chráněné trestním zákonem, pramenem nebezpečí v krajní nouzi mohou být i jiné skutečnosti a události (přírodní síly a katastrofy, fyziologické procesy v lidském těle, selhání technických zařízení). 30 Jak jiţ bylo řečeno, na jednání v krajní nouzi jsou kladeny vyšší poţadavky. Jedním z těchto poţadavků je subsidiarita jednání. U krajní nouze se vyţaduje přednostně odvrátit nebezpečí jinak neţ jednáním v krajní nouzi. V zákoně je výslovně uvedeno, ţe nejde o krajní nouzi, jestliţe bylo moţno toto nebezpečí za daných okolností odvrátit jinak. Na rozdíl od krajní nouze se subsidiarita u nutné obrany nepoţaduje, a to zejména proto, ţe obrana je zaměřena proti útočníkovi, který se dopustil nedovoleného jednání, a je proto povinen nebezpečí a porušení svých zájmů z toho plynoucí snést. Dalším z vyšších poţadavků na jednání v krajní nouzi oproti jednání v nutné obraně je princip proporcionality. Ten je v zákonném znění krajní nouze vyjádřen tak, ţe nejde o krajní nouzi, jestliţe způsobený následek je zřejmě 30 KUCHTA Josef; Nutná obrana; 1. Vydání; Brno MU; 1999; str. 179; ISBN

33 stejně závaţný nebo ještě závaţnější neţ ten, který hrozil. V případě krajní nouze se tedy porovnávají následky, a to následek krajní nouzí způsobený s následkem, který hrozil. Způsobený následek pak nesmí být stejně závaţný či dokonce ještě závaţnější. Vţdy je tedy třeba způsobit následek méně závaţný neţ ten, který hrozil. Oproti tomu u nutné obrany není poţadavek proporcionality dán. Zde je vyţadována přiměřenost vyjádřená v zákoně negativně tak, ţe obrana nesmí být zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku. Neporovnávají se tedy hrozící či způsobené následky, ale způsob obrany se způsobem útoku, přičemţ obrana nesmí být ke způsobu útoku zcela zjevně nepřiměřená. Při dodrţení podmínek nutné obrany a krajní nouze jednající zásadně nenahrazuje škodu způsobenou útočníkovi nebo třetím osobám, výjimky jsou moţné pouze na základě zákona Přehledné tabulkové srovnání shodných a rozdílných znaků krajní nouze a nutné obrany Krajní nouze Nutná obrana Nebezpečnost jednání Není, jednání je dovolené Není, jednání je dovolené pro společnost Motiv jednání Snaha chránit oprávněné a chráněné zájmy Snaha chránit oprávněné a chráněné zájmy Proti čemu jednání Proti nebezpečí přímo Proti útoku na chráněné směřuje hrozícímu chráněným zájmy zájmům Proti komu jednání Proti komukoliv Proti útočníkovi směřuje Způsobená škoda Zejména třetím osobám Útočníkovi 31 KUCHTA Josef; Nutná obrana; 1. Vydání; Brno MU; 1999; str. 180; ISBN