Vedoucí diplomové práce: Prof. JUDr. Pavel Šturma, DrSc.

Transkript

1 Univerzita Karlova v Praze Právnická fakulta Veronika Podlahová ZLOČINY PROTI LIDSKOSTI Diplomová práce Vedoucí diplomové práce: Prof. JUDr. Pavel Šturma, DrSc. Katedra mezinárodního práva Datum vypracování práce (uzavření rukopisu):

2 Prohlašuji, že jsem předkládanou diplomovou práci vypracovala samostatně za použití zdrojů a literatury v ní uvedených.

3 Obsah Úvod Zařazení zločinů proti lidskosti do kategorie zločinů podle mezinárodního práva Mezinárodní tribunály stíhající zločiny proti lidskosti a jejich vliv na vývoj definice zločinů proti lidskosti Mezinárodní vojenský tribunál v Norimberku Mezinárodní trestní tribunál pro bývalou Jugoslávii Mezinárodní trestní tribunál pro Rwandu Zvláštní soud pro Sierru Leone Vybrané aspekty nejnovějších trestních tribunálů, tzv. smíšených Mezinárodní trestní soud a jeho Statut Genocida Zločiny proti lidskosti Válečné zločiny Zločin agrese Závěr Použitá literatura a další prameny Resumé... 57

4 Úvod Zločiny proti lidskosti představují jednu z nejzávažnějších forem zásahu do lidského života, integrity, důstojnosti a osobnosti člověka jako takového. Vzhledem k tomu, že jsou páchány masově a na civilním obyvatelstvu, které se těmto útokům vlastními silami těžko ubrání, je třeba, aby tyto zločiny byly stíhány a trestány celým mezinárodním společenstvím, a to pod záštitou jeho norem kogentního charakteru. Zločiny proti lidskosti, které tvoří jednu ze tří kategorií zločinů podle mezinárodního práva, se v historii vyskytují bezpochyby od nepaměti. Byla to však až druhá světová válka a nacistické praktiky uplatňované na civilistech, které vedly k zakotvení pojmu zločinu proti lidskosti ve sféře mezinárodního práva. Avšak ani ve 21. století nemůžeme konstatovat, že zločiny proti lidskosti definitivně vymizely z mapy světa. Právě naopak, i dnes je otázka zločinů proti lidskosti stále aktuální. Možná tím spíše, že k těmto velmi nežádoucím událostem dochází v zemích, které svým vývojem často zaostávají za západním světem a jeho demokratickým zřízením a situace zde bývá ve většině případů bez zásahu zvenčí naprosto neřešitelná. Cílem této práce je věnovat se vývoji pojetí zločinů proti lidskosti a jejich postihu v praxi mezinárodních trestních tribunálů vznikajících od druhé světové války až do současnosti. Význam a přínos těchto tribunálů je nezpochybnitelný v mnoha směrech kromě samotného postihu zločinců napomáhají mezinárodní trestní tribunály rozvoji materiálního práva a v neposlední řadě také působí psychologicky na obyvatele postižených zemí a přispívají k určitému zadostiučinění nebo znovusjednocení národa v zemích, kde byly tyto zločiny spáchány. Mimo jiné byly mezinárodní tribunály vznikající od druhé světové války do současnosti také významným inspiračním zdrojem pro nejnověji vzniklý orgán mezinárodní spravedlnosti, Mezinárodní trestní soud, kterému se věnuji v závěru své práce. 1

5 1. Zařazení zločinů proti lidskosti do kategorie zločinů podle mezinárodního práva Zločin podle mezinárodního práva (crime under criminal law, crime de droit international) je legálním pojmem vyskytujícím se v řadě mezinárodněprávních dokumentů. 1 Označuje přitom nejhrubší způsob porušení všech základních lidských práv, které chrání normy mající povahu jus cogens, a jejichž postih je v zájmu všech civilizovaných národů a států. Normy jus cogens, jakožto normy obyčejového práva, mají závaznost a sílu norem mezinárodního práva obyčejového, navíc jsou ovšem charakteristické právě svou kogentností (peremptory rules) 2, tj. nemožností uplatnit inter partes derogaci. Podle Statutu Norimberského tribunálu patří mezi zločiny podle mezinárodního práva tři kategorie zločinů: 1. zločiny proti míru, 2. válečné zločiny a 3. zločiny proti lidskosti. Z kategorie zločinů proti lidskosti se pod vlivem Úmluvy o zabránění a trestání zločinu genocidia (1948) vydělil zločin genocidy, který se pro svou závažnost často uvádí samostatně, vedle ostatních zločinů proti lidskosti. Jakožto jedna z kategorií zločinů podle mezinárodního práva naplňují zločiny proti lidskosti všechny obecné znaky této skupiny zločinů a zároveň vycházejí z některých svých specifických znaků a skutkových podstat, o kterých bude pojednáno dále. Obecně vzato v sobě skutková podstata zločinů proti lidskosti zahrnuje útoky na celou řadu těch nejzásadnějších lidských práv jako je právo na život, zákaz mučení, zákaz apartheidu nebo otroctví. Zločinem podle mezinárodního práva pak rozumíme chování těch fyzických osob, které se v postavení orgánů státu nebo jednající jeho jménem nebo pod jeho záštitou dopustily porušení jus cogens, čímž následně způsobily, že toto porušení norem je přičteno danému státu a je kvalifikováno jako mezinárodní zločin státu samotného. 3 Těchto závažných porušení 1 např. Úmluva o zabránění a trestání zločinu genocidia (1948) nebo Zásady mezinárodního práva uznané ve Statutu a rozsudku Norimberského tribunálu, vypracované Komisí OSN pro mezinárodní právo (1950) 2 J. Paust, The reality of Jus Cogens, Connecticut Journal of Int l Law, , Vol. 7 3 Č. Čepelka, P. Šturma, Mezinárodní právo veřejné, Eurolex Bohemia, Praha,

6 mezinárodního práva se tak nemůže dopustit jednotlivec jako soukromá osoba, ale pouze jednotlivec, který je zároveň v postavení státního orgánu. 4 Dalším charakteristickým znakem, který musí k těmto dvěma pro klasifikaci činu jako zločinu podle mezinárodního práva přistoupit, je mimořádně vysoká závažnost a nebezpečnost takového protiprávního chování. Poslední dva znaky, tedy spáchání zločinu osobou v postavení státního orgánu a vysoká nebezpečnost činu se zároveň zdají být podmíněny, protože v zemi, kde funguje státní moc v souladu s normami, zpravidla nebývají taková jednání jednotlivců jako soukromých osob možná. Hlavním znakem norem upravujících základní lidská práva, jejichž porušení za uvedených podmínek vede ke spáchání zločinů proti lidskosti, je jednak jejich zmíněná kogentní povaha (jus cogens), jednak jejich povaha jakožto norem platících erga omnes. Závaznost erga omnes přitom vyjadřuje, že tyto normy platí mezi všemi vzhledem k tomu, že všechny státy mají právní zájem na ochraně těchto závazků. 5 Z povahy norem jus cogens pak státům vznikají určité povinnosti. Na jedné straně je to povinnost v negativním slova smyslu (negative obligation), která zakazuje státům jakýmkoliv nepřípustným způsobem zasahovat do práva na život jednotlivců, na druhé straně je to povinnost v pozitivním slova smyslu (positive obligation) chránit toto právo vůči zásahům dalších subjektů. 6 Trestnost zločinů podle mezinárodního práva vyplývá přímo z pravidel obecného mezinárodního práva bez ohledu na to, zda je takové jednání trestné i podle vnitrostátního práva každého státu. Vzhledem ke skutečnosti, že k postihu těchto závažných zločinů často nestačí prostředky vnitrostátního práva, a to zvláště v případech, kdy k takovému jednání daly vnitrostátní orgány samy dokonce souhlas, obecně platí, že takový čin může potrestat každý jednotlivý stát na základě principu univerzality (universal jurisdiction) 7, anebo příslušný mezinárodní trestní soud nebo tribunál, jako intenzivnější záruka toho, že dané jednání nezůstane beztrestné. 4 A.Cassese, International Law, Oxford University Press, Kol.autorů, Odpověď mezinárodního práva na hrozby mezinárodní bezpečnosti, Acta Universitatis Carolinae, Iuridica 3/2005, Univerzita Karlova v Praze, nakladatelství Karolinum, J. Paust, The Right to Live in Human Rights Law and the Law of War, Saskatchewan Law Review, 2002, Vol I.Brownlie, Principles of Public International Law, Oxford University Press,

7 Princip univerzality vztahující se na postih zločinů podle mezinárodního práva také přímo souvisí s trestností daných zločinů vycházející přímo z pravidel obecného mezinárodního práva. Pokud je jednání kvalifikováno jakožto trestné na úrovni celého mezinárodního společenství, mají mít zároveň všechny státy pravomoc toto jednání postihovat. 8 Základ protiprávnosti zločinů podle mezinárodního práva je tvořen obyčejovým mezinárodním právem (international customary law). Přestože je obyčejové právo dále utvrzeno mnohostrannými mezinárodními smlouvami na ochranu základních lidských hodnot týkajících se ochrany míru a základních lidských práv, je to právě a jen mezinárodní obyčej, který utváří pojetí těchto zločinů. 9 Role mezinárodních smluvních instrumentů není nicméně omezena na pouhé utvrzení těchto obyčejových norem. Obyčejová normotvorba má sice v dané sféře zásadní význam z hlediska materiálního práva, ale praktické důvody jako je např. požadavek právní jistoty vedou k upřednostňování psané, zejména smluvní formy. Dalším přínosem je pak stanovení procesních pravidel v mezinárodních smlouvách, které obyčejové právo neobsahuje, a bez kterých se nelze při postihu takového jednání v praxi obejít. Efektivní mezinárodní postih uvedených zločinů předpokládá také existenci mezinárodních soudů, zřízených na základě daných smluv, příp. závazné rezoluce Rady bezpečnosti OSN. Nakonec nezanedbatelným přínosem i pro samo materiální právo v této oblasti bylo zřízení Mezinárodního trestního tribunálu pro bývalou Jugoslávii (1993) a Mezinárodního trestního tribunálu pro Rwandu (1994), jejichž statuty obsahují konkrétní definice zločinů. Z tohoto pohledu představují statuty a rozsudky současných tribunálů OSN významné potvrzení obecně platného mezinárodního práva obyčejového, a zároveň jeho zpřesnění v souladu s událostmi a vývojem dosaženým ve 20. století. Tento vývoj byl završen zřízením Mezinárodního trestního soudu, kterému byly oba zmíněné tribunály významným inspiračním zdrojem. 8 P.Arnell, International Criminal Law and Universal Jurisdiction, International Legal Perspectives, , Vol P.Arnell, International Criminal Law and Universal Jurisdiction, International Legal Perspectives, , Vol. 11 4

8 Vzhledem k závažnosti zločinů podle mezinárodního práva se válečné zločiny a zločiny proti lidskosti podle Úmluvy o nepromlčitelnosti válečných zločinů a zločinů proti lidskosti z roku 1968 považují za nepromlčitelné. 10 Zločiny podle mezinárodního práva, které jsou definovány a vymezeny ve statutech obou ad hoc tribunálů OSN (tj. jugoslávského a rwandského) a také ve Statutu Mezinárodního trestního soudu, jsou potvrzením určité kategorie lidských práv i závazků humanitárního práva, které státy nesmí beztrestně porušovat, protože tak působí újmu celému mezinárodnímu společenství a mezinárodnímu veřejnému pořádku (ordre public international). 11 A jak jsem již zmínila výše, je v zájmu celého mezinárodního společenství tyto hodnoty chránit. 10 Dokumenty OSN A/RES/2391/XXIII 11 Kol.autorů, Odpověď mezinárodního práva na hrozby mezinárodní bezpečnosti, Acta Universitatis Carolinae, Iuridica 3/2005, Univerzita Karlova v Praze, nakladatelství Karolinum,

9 2. Mezinárodní tribunály stíhající zločiny proti lidskosti a jejich vliv na vývoj definice zločinů proti lidskosti 2.1. Mezinárodní vojenský tribunál v Norimberku Snahy o trestání zločinů proti mezinárodnímu právu a o ustavení mezinárodního trestního soudu mají poměrně dlouhou historii. Již před první světovou válkou existovalo obecně platné přesvědčení civilizovaných národů, že určité činy, zejména v souvislosti s vedením války a porušováním mezinárodního práva, musí být náležitě potrestány. Zpočátku se pozornost mezinárodního společenství zaměřila především na případy kriminalizace chování v souvislosti s porušením práva ozbrojených konfliktů (tedy dnešní válečné zločiny ). 12 Zcela zásadní roli pro prvotní vymezení zločinů proti lidskosti však sehrála až druhá světová válka. Nacistické praktiky byly masově odsouzeny mnoha státy a jejich čelními představiteli. Již v Deklaraci o ukrutnostech z roku , kterou podepsali zástupci USA, Velké Británie a Sovětského svazu a k níž přistoupilo dalších 30 států, byl stanoven trestní postih nacistických válečných zločinců po skončení války. 14 Společná vůle zejména USA, Francie, Velké Británie i SSSR potrestat všechny válečné zločince za jejich zločiny prostřednictvím řádného a spravedlivého soudního procesu 15 vedla k přijetí Dohody o stíhání a potrestání hlavních válečných zločinců evropských zemí Osy, s připojeným Statutem Mezinárodního vojenského tribunálu v Norimberku (tzv. Londýnská charta) z Významným a dodnes uznávaným přínosem tribunálu bylo potvrzení myšlenky spravedlnosti, jejíž rovnováha byla za druhé světové války právě osobami zde souzenými zcela zlikvidována. Tribunál neměl za cíl pomstít všechny oběti a způsobená utrpení, měl obnovit určitý řád mezinárodního společenství, ve kterém takové jednání, jaké 12 Viz. P.Šturma, Mezinárodní trestní soud a stíhání zločinů podle mezinárodního práva, Karolinum, Praha, M.Potočný, J.Ondřej, Obecné mezinárodní právo v dokumentech, C.H.Beck, Praha, M.Potočný, J.Ondřej, Mezinárodní právo veřejné zvláštní část, 5. doplněné a rozšířené vydání, C.H.Beck, Praha, 2006, 533 s. 15 Report (1 June 1945) Jackson to Truman, viz. A. and J. Tusa, The Nuremberg Trial, Macmillian, The Agreement for the Prosecution and Punishment of the Major War Criminals of the European Axis the annexed Charter (1945), český oficiální překlad vyhlášen pod č. 164/1947 Sb. 6

10 praktikovaly nacistické státy Osy, nemělo místo. Tribunál odsoudil v letech celkem 21 hlavních válečných zločinců, mezi nimi Göringa, von Ribbentropa, Hesse, Keitela, Rosenberga a další. Zároveň uznal za zločinecké některé z organizací nacistického Německa (vedení NSDAP, Gestapa, SS a SD). Po tzv. hlavním norimberském procesu byly uskutečněny i následné procesy s představiteli německých válečných koncernů, zločinnými lékaři a dalšími osobami podílejícími se na zločineckém jednání během války. 17 Dohoda o stíhání a potrestání hlavních válečných zločinců evropských zemí Osy, s připojeným Statutem Mezinárodního vojenského tribunálu v Norimberku, jsou však významné také pro mezinárodní právo jako takové, a to nejen z hlediska procesního, ale také z hlediska materiálního vzhledem k formulaci skutkových podstat zločinů podle mezinárodního práva. Statut stanovil ve svém čl. 6, který upravuje materiální právo aplikované tribunálem, tři kategorie zločinů: zločiny proti míru, válečné zločiny a konečně zločiny proti lidskosti. Zločiny proti lidskosti vymezil Statut následujícím způsobem: Vražda, vyhlazování, zotročování, deportace nebo jiné ukrutnosti spáchané proti civilnímu obyvatelstvu před válkou nebo za války, nebo pronásledování z příčin politických, rasových či náboženských při páchání kteréhokoli činu spadajícího pod pravomoc tribunálu nebo ve spojení s takovým zločinem, bez ohledu na to, zda bylo porušeno vnitrostátní právo země, kde byly činy spáchány. Jak plyne ze samotné definice zločinů proti lidskosti, platí zde omezení trestného jednání na takové, které je spácháno před nebo za války, a to zároveň a pouze v souvislosti s prováděním zločinu proti míru (crime against peace) nebo válečného zločinu (war crime). 18 Tato podmínka, která je označena jako tzv. war nexus, zapříčinila, že tribunál neuznal činy, které by jinak naplňovaly danou definici zločinů proti lidskosti podle Statutu Mezinárodního vojenského tribunálu a mohly být jím souzeny, ale byly spáchány před rokem Vzhledem k tomu, že Norimberský tribunál uplatňoval svou 17 Z.Madar a kolektiv, Slovník českého práva, 3.vydání, Linde Praha, a.s., A.Cassese, International Law, Oxford University Press,

11 jurisdikci na základě Statutu, kterým byly dané zločiny vymezeny, působil retroaktivně, tedy uplatňoval ex post facto law. 19 Mezinárodní vojenský tribunál, jehož sídlem se stal Norimberk, byl oprávněn soudit a potrestat osoby, které se dopustily v zájmu evropských zemí Osy, buď jako jednotlivci, nebo jako členové organizací některého z výše uvedeného jednání vymezeného ve Statutu jako zločin proti lidskosti. 20 Norimberský tribunál došel k závěru, že zločiny proti mezinárodnímu právu páchají konkrétní lidé, nikoli abstraktní entity, a že pouze potrestáním zodpovědných jednotlivců je možné zajistit vynutitelnost mezinárodního práva. 21 Poprvé tak byla ustavením trestní odpovědnosti jednotlivce za zločiny podle mezinárodního práva vytvořena pravidla o individuální trestní odpovědnosti v oblasti mezinárodního práva, čímž se jednotlivec stal jedním z jeho subjektů, i když jen s dílčí nebo marginální způsobilostí. Trestu přitom podléhali jak přímí pachatelé, tak i organizátoři, podněcovatelé a spoluviníci, kteří se účastnili osnování nebo provádění společného plánu nebo spiknutí ke spáchání některého z těchto činů. Tento princip vymezen v čl. 6 Statutu vychází z tzv. konspirační teorie, 22 převzaté z angloamerického systému, jejímž smyslem je zaručit trestní postih i vůči těm osobám, jež přímo nespáchají zločiny ani nenařizují jejich provedení, ale jsou zosnovateli určitého plánu, na jehož základě jsou následně činy spáchány jinými osobami. Na zásadách obdobných zásadám norimberského tribunálu byla založena činnost Mezinárodního vojenského tribunálu pro Dálný východ v Tokiu (1946), který byl ustaven Mezispojeneckou komisí pro Dálný východ pro potrestání hlavních japonských válečných zločinců. Stejně jako Norimberský tribunál byl Tribunál v Tokiu mezinárodním soudem mimořádným, vytvořeným ad hoc, jehož charakteristickým rysem byla jeho vojenská povaha. Přínosy a zásady, které byly výše uvedeny k Norimberskému tribunálu, platí mutatis mutandis i o Tribunálu v Tokiu. 19 A.Cassese, International Law, Oxford University Press, Kromě zločinů proti lidskosti soudil tribunál také zločiny proti míru (tj. osnování, přípravy, podněcování nebo podniknutí útočné války porušující mezinárodní smlouvy, dohody a záruky) a válečné zločiny v užším smyslu (tj. vraždy válečných zajatců, zlého nakládání s nimi, vraždy civilistů, zlého nakládání s civilním obyvatelstvem, nucení civilního obyvatelstva k otrockým pracím, deportace obyvatelstva, vraždění rukojmích, plenění veřejného nebo soukromého majetku, svévolného ničení měst a vesnic a jejich pustošení neodůvodněné válečnou nutností a jiné podobné zločiny) V.David, P.Sladký, F.Zbořil: Mezinárodní právo veřejné, 3. vydání, Linde Praha, a.s.,

12 Hlavním přínosem obou vojenských tribunálů tak byly zejména 4 skutečnosti: 1. potvrzení myšlenky spravedlnosti (ne pouhá odplata), 2. rozvoj mezinárodněprávních pravidel v oblasti válečného práva, vymezení zločinů proti lidskosti, 3. vytvoření pravidel o trestní odpovědnosti jednotlivců podle mezinárodního práva (poprvé v historii), 4. značný přínos k ustálení pravidel obecné platnosti ukládajících kogentním způsobem trestně postihnout zločiny podle mezinárodního práva, jež páchají jednotlivci v postavení státních orgánů - na rozdíl od mezinárodních zločinů (international crimes), za něž jsou odpovědny státy. 9

13 2.2. Mezinárodní trestní tribunál pro bývalou Jugoslávii Významným mezníkem pro vývoj mezinárodního práva v oblasti zločinů proti lidskosti se po druhé světové válce staly ozbrojené konflikty probíhající v letech 1991 až 1995 na území bývalé Jugoslávie. Hromadné vraždění, etnické čistky (ethnic cleansing) a další zločiny, které byly spáchány na tomto území, vedly k pobouření celého mezinárodního společenství a frustraci veřejnosti způsobené mimo jiné podceněním konfliktu mocnostmi a mezinárodními institucemi v jeho počátcích. Snaha o řešení situace vedla Radu bezpečnosti OSN v roce 1993 ke zřízení Mezinárodního tribunálu pro stíhání osob odpovědných za vážná porušení mezinárodního humanitárního práva spáchaná na území bývalé Jugoslávie od roku Rychlý vznik tribunálu umožnilo jeho ustavení nikoliv mezinárodní smlouvou, ale rozhodnutím Rady bezpečnosti jednající na základě Hlavy VII Charty OSN, 23 kdy Rada bezpečnosti kvalifikovala zločinné chování účastníků bojů za hrozbu proti mezinárodnímu míru a bezpečnosti. 24 Mezinárodní trestní tribunál pro bývalou Jugoslávii (ICTY), 25 jehož sídlem je nizozemský Haag, je považován za pomocný orgán Rady bezpečnosti ve smyslu čl. 29 Charty OSN. 26 Článek 1 Statutu Mezinárodního tribunálu pro bývalou Jugoslávii 27 obecně stanovil pravomoc (jurisdiction) tribunálu stíhat osoby odpovědné za vážná porušení mezinárodního humanitárního práva, spáchaná na území bývalé Jugoslávie od r. 1991, v souladu s ustanoveními tohoto Statutu. Podle Statutu tribunálu jsou těmito činy kromě spáchání zločinu genocidy a zločinů proti lidskosti také závažná porušení Ženevských úmluv o ochraně obětí války z roku 1949 a porušení zákonů nebo obyčejů války. Protože tribunál není oprávněn vytvářet nové právo, ale musí v souladu se zásadou nullum crimen sine lege aplikovat již pravidla existující, ustanovení Statutu určující jeho věcnou příslušnost (ratione materiae) jsou zcela zásadní pro jeho působení. 23 Viz rezoluce Rady bezpečnosti 808 (1993) a 827 (1993) s přílohou Report of the Secretary-General pursuant to paragraph 2 of the Security Council Resolution 808 (1993) 24 pravomoc Rady bezpečnosti je dána v případech ozbrojených konfliktů mezinárodních i konfliktů vnitřních, které jsou dle ustálené praxe RB považovány za hrozbu míru. 25 International Criminal Tribunal for the Former Yugoslavia 26 Viz Charta OSN: Rada bezpečnosti může zřídit pomocné orgány, které považuje za nutné k výkonu svých funkcí. 27 Statute of the International Tribunal for the Former Yugoslavia, viz. P.Šturma, Mezinárodní trestní soud a stíhání zločinů podle mezinárodního práva, Karolinum, Praha,

14 Skutková podstata zločinu genocidy, který je upraven v čl. 4 Statutu, je převzata z Úmluvy o zabránění a trestání zločinu genocidia (1948) 28 a je charakteristická nutností prokázání úmyslu zničit úplně nebo částečně některou národnostní, etnickou, rasovou nebo náboženskou skupinu jako takovou. Zločiny proti lidskosti vymezené ve Statutu v následujícím čl. 5, které se pro danou situaci na území bývalé Jugoslávie staly klíčovými, tento úmysl nevyžadují. Jde proto o jakousi subsidiární skutkovou podstatu vůči zločinu genocidy. Statut zároveň přinesl určité rozšíření definice zločinů proti lidskosti v porovnání se Statutem Norimberského tribunálu, na čemž posléze setrvaly i další významné dokumenty (včetně Statutu MTS). Na rozdíl od poválečných dokumentů zde došlo k uznání možnosti spáchání a následnému stíhání zločinů vnitrostátního nebo mezinárodního charakteru, byly-li spáchány za ozbrojeného konfliktu a namířeny proti jakémukoliv civilnímu obyvatelstvu. Požadovaná souvislost s ozbrojeným konfliktem (war nexus) ještě nebyla zrušena, ale alespoň byla modifikována tím, že se nečiní rozdílu mezi konfliktem vnitrostátním a mezinárodním. Za těchto uvedených podmínek naplňují zločin proti lidskosti: a) vražda, b) vyhlazování, c) zotročování, d) deportace, e) uvěznění, f) mučení, g) znásilňování, h) perzekuce z politických, rasových a náboženských důvodů, jakož i i) jiné nelidské činy. Statut dále vymezil osobní kompetenci (ratione personae) tribunálu a stanovením výkonu jurisdikce nad fyzickými osobami potvrdil princip individuální trestní odpovědnosti zavedený do mezinárodního práva po druhé světové válce. Obdobně jako norimberský Statut pak stanovil v čl. 7 odpovědnost jednotlivců (včetně konspirační teorie), a to jak občanů bývalé Jugoslávie, tak i příslušníků jakéhokoli jiného státu. Odpovědnost fyzických osob je určena poměrně široce, oficiální postavení jakékoliv stíhané osoby, ať jde o hlavu státu, vlády nebo jiného státního úředníka, ji nezbavuje trestní odpovědnosti. Trestní odpovědnosti se nevyhne ani nadřízený, který věděl nebo měl vědět o zločinném jednání svých podřízených, aniž proti němu zakročil. I tento nadřízený pak bude trestně odpovědný. Jako polehčující okolnost, kterou může tribunál vzít v úvahu, je v čl. 7 vymezena skutečnost, že stíhaná osoba jednala na příkaz vlády nebo tohoto nadřízeného. 28 Úmluva o zabránění a trestání zločinu genocidia (1948), vyhl. MZV č. 32/1955 Sb. 11

15 Časová příslušnost (ratione temporis) a místní příslušnost (ratione loci), které jsou upraveny v čl. 8 Statutu, vytyčují jurisdikci Mezinárodního tribunálu na území bývalé SFRJ (tedy souš, vzdušný prostor a teritoriální vody) a na období počínající 1. lednem Časové ohraničení působnosti tribunálu (na rozdíl od Mezinárodního trestního tribunálu pro Rwandu) se vztahuje na činy od počátku konfliktu v bývalé Jugoslávii a není ukončené, jde tedy o vymezení jurisdikce pouze do minulosti, díky čemuž je tribunálu umožněno stíhat zločiny páchané v oblasti i na konci 90. let. Pro postavení tribunálu je klíčový čl. 9 Statutu, který stanovil konkurující jurisdikci tribunálu ve vztahu k vnitrostátním soudům. Mezinárodní tribunál má však ve smyslu čl. 9 odst. 2 primát (primacy) 29 před národními soudy. V jakémkoliv stadiu procesu může tribunál formálně požádat národní soudy, aby byla věc podrobena jeho pravomoci. Výhodou tohoto ustanovení je možnost soudit zločiny, které by národní soud kvalifikoval jako běžné trestné činy nebo soudil v procesu s nejrůznějšími nedostatky. 30 Otázky konkurující jurisdikce a primátu jsou dále řešeny v čl. 10 Statutu, který obsahuje pravidlo ne bis in idem. Podle tohoto pravidla žádná osoba, která již byla souzena Mezinárodním tribunálem, nesmí být souzena národním soudem. Naopak ale osoba souzená národním soudem pro činy představující vážné porušení mezinárodního humanitárního práva může být následně souzena Mezinárodním tribunálem. V tomto případě ale musí být splněna jedna ze dvou podmínek. První podmínkou je, že čin, pro který je nebo byla souzena, je charakterizován jako běžný trestný čin, druhou podmínkou je pak skutečnost, že řízení před národním soudem nebylo nezávislé a bylo určeno k chránění obviněného před mezinárodní trestní odpovědností, anebo případ nebyl pečlivě vyšetřen. Pokud je obviněný souzen před Tribunálem pro bývalou Jugoslávii, může mu být uložen pouze trest odnětí svobody, vedle toho ale dle čl. 24 Statutu zároveň také navrácení 29 The International Tribunal shall have primacy over national courts. At any stage of the procedure, the International Tribunal may formally reguest national courts to defer to the competence of the International Tribunal in accordance with the present Statute and the Rules of Procedure and Evidence of the International Tribunal. In Statute of the International Tribunal for the Former Yugoslavia, viz. P.Šturma, Mezinárodní trestní soud a stíhání zločinů podle mezinárodního práva, Karolinum, Praha Tento primát se projevil např. případě bývalého jugoslávského prezidenta Slobodana Miloševiče, na něhož tribunál vydal zatykač v dubnu Již předtím byl bývalý jugoslávský prezident zatčen a obviněn jugoslávskými orgány z korupce, finančních zločinů a zneužití pravomoci veřejného činitele. Jugoslávie následně vyhověla žádosti tribunálu, kterému byl Miloševič v červnu 2001 vydán. 12

16 jakékoli majetku a výnosů z trestné činnosti. Maximálním trestem odnětí svobody je doživotí. 31 Pokud jde o organizaci a složení Mezinárodního tribunálu, tvoří jej zejména senáty (tříčlenné a pětičlenný odvolací senát) složené z 11ti nezávislých soudců, volených na čtyřleté období Valným shromážděním ze soudců vybraných Radou bezpečnosti OSN. Administrativní služby tribunálu zajišťuje Kancelář. Samostatným orgánem tribunálu je prokurátor jmenovaný Radou bezpečnosti, který řídí Úřad prokurátora a zahajuje vyšetřování ex-officio na základě informací získaných z jakéhokoli zdroje, zejména od vlád, orgánů OSN, vládních nebo nevládních organizací. V souladu se získanými informacemi a podklady připravuje prokurátor obžalobu, na základě které jsou obvinění následně tribunálem souzeni. Hlavní líčení je v souladu s čl. 20 Statutu zpravidla veřejné. Řízení probíhající před Tribunálem je značně ovlivněno anglosaským typem trestního procesu a průběh řízení je tak závislý na tom, zda obviněný dozná svou vinu (plea of guilty), anebo ji popírá (plea of non-guilty). V případě, že svou vinu popírá, bude před Tribunálem probíhat provádění veškerých usvědčujících důkazů, obhajoba bude vedena odlišným způsobem, než v situaci, kdy se obviněný dozná, apod. V obou případech budou ovšem obviněnému zachována práva stanovená v čl. 21 Statutu. Mezi tato hlavní práva patří právo na spravedlivý a veřejný proces, presumpci neviny, procesní rovnost nebo také právo být bezodkladně informován o obviněních ve vlastním jazyce. 32 Tribunál může uložit pouze trest odnětí svobody, který se vykoná v některém ze států, uvedených v seznamu států ochotných přijímat odsouzené k výkonu trestu. Pro aplikaci Statutu Tribunálu a jeho praxi se stal klíčovým hned první rozsudek tohoto Tribunálu, a to ve věci Tadić. Rozsudek odvolacího senátu ze dne se totiž zabýval kompetencí Tribunálu soudit tohoto obžalovaného a v důsledku také rozsahem kompetence Mezinárodního tribunálu jako takového. Kompetence soudu byla posuzována na základě námitky nepříslušnosti podané obhajobou obviněného. Odvolací senát nejenže tuto námitku odmítl, ale zároveň se jasně vyslovil k rozsahu své pravomoci, 31 První rozsudek doživotního vězení vynesl tribunál koncem července 2003 nad bosenským Srbem Milomirem Stabičovem za válečné zločiny a zločiny proti lidskosti. 32 Statute of the International Tribunal for the former Yugoslavia. In P.Šturma, Mezinárodní trestní soud a stíhání zločinů podle mezinárodního práva, Karolinum, Praha

17 do které zahrnul i posuzování otázky legality svého zřízení. Potvrdil tak existenci své pravomoci spočívající v kompetenci rozhodnout o své vlastní kompetenci. 33 Obhajoba se dále pokoušela zpochybnit primát Tribunálu před národními soudy, přičemž tato námitka byla Odvolacím senátem opět odmítnuta. Prvním důvodem pro odmítnutí byl argument, že případná pravomoc vnitrostátních soudů sama o sobě žádným způsobem nezpochybňuje jurisdikci Mezinárodního tribunálu. Statut ICTY stanovil ve svém čl. 9 princip tzv. konkurenční jurisdikce s tím, že v případě střetů těchto jurisdikcí má přednost Tribunál před národními soudy. Druhým důvodem bylo vyloučení namítaného zásahu do vnitřních věcí státu, protože použití donucovacích opatření podle kapitoly VII Charty OSN (na základě níž byl Tribunál zřízen) nevede k takovémuto zasahování nebo narušování vnitřních záležitostí státu. Zároveň nelze uznat ani třetí námitku obviněného Tadiće, že bylo porušeno jeho právo nebýt odňat svému zákonnému soudci vzhledem k univerzální jurisdikci vztahující se na stíhání a trestání zločinů proti lidskosti. Dalším nesporným přínosem rozsudku ICTY ve věci Tadić je interpretace Tribunálu týkající se objektivní a subjektivní stránky zločinu proti lidskosti. V souladu s čl. 5 Statutu Tribunálu jsou tyto zločiny vymezeny jako zločiny mezinárodního nebo vnitrostátního charakteru, byly-li spáchány za ozbrojeného konfliktu a namířeny proti jakémukoli civilnímu obyvatelstvu. Odvolací senát v již citovaném rozsudku ze dne konstatoval, že se stalo ustáleným pravidlem obyčejového mezinárodního práva, že zločiny proti lidskosti nevyžadují spojitost s mezinárodním ozbrojeným konfliktem. Pro naplnění skutkové podstaty zločinu proti lidskosti je tedy možné jeho spáchání rovněž v rámci vnitřního ozbrojeného konfliktu. Otázkou nicméně je, kde je ona hranice mezi zločinem proti lidskosti a obyčejným trestným činem, který nebude spadat do pravomoci Tribunálu a nebude se na něj vztahovat princip univerzální jurisdikce. Dle výkladu soudu musí jít u takového zločinu o součást útoku proti civilnímu obyvatelstvu, který je zároveň systematický nebo rozšířený. Přitom charakter systematičnosti nebo rozšířenosti se nemusí vztahovat k onomu konkrétnímu pachateli, ale celkovému útoku na civilní obyvatelstvo i jednotlivý útok 33 ICTY, Decision of 2 October 1995, Case No. IT-94-1-AR72, Prosecutor vs. Tadić 14

18 pachatele, je-li součástí širšího nebo masové kontextu útoků, naplní znaky spáchání zločinu proti lidskosti. Tato významná výkladová pravidla k čl. 5 Statutu ICTY vedla později k jejich přesnému zakotvení v čl. 7 Statutu MTS, který vymezuje zločiny proti lidskosti v pojetí Mezinárodního trestního soudu. Dalším aspektem pojmu útok na civilní obyvatelstvo byla v rozsudku ICTY nutnost vymezit obsah samotného pojetí civilního obyvatelstva. Podle Tribunálu nemusí být cílem útoku veškeré civilní obyvatelstvo daného státu nebo území, ale stačí územní rozloha podstatně menší. Samo civilní obyvatelstvo nemusí být nutně jiné národnosti, než pachatel, dané zločiny mohou být spáchány na osobách se stejnou příslušností, ale i bez státní příslušnosti. Pojem civilista se pak vztahuje na osoby, které se aktivně neúčastní nepřátelských akcí, eventuelně již přestaly bojovat, a to včetně osob, které složily zbraně nebo byly vyřazeny z boje. Toto pojetí civilního obyvatelstva opět převzal do svého Statutu MTS. Výkladovým problémem bylo i pojetí subjektivní stránky (tj. zavinění/mens rea) zločinu proti lidskosti. Postačí k jeho spáchání úmysl všeobecný nebo je třeba úmyslu zvláštního? Vždyť ke spáchání toho zločinu nestačí naplnění konkrétní skutkové podstaty (jako je např. vražda nebo mučení), ale tyto činy musí být spáchány za ozbrojeného konfliktu a namířené proti jakémukoliv civilnímu obyvatelstvu. Mezinárodní trestní tribunál tak ve svém rozsudku vymezil, že pachatel musí znát širší kontext, v jehož rámci k jeho činu dochází. K tomu ještě doplnil druhou podmínku, že čin nesmí být spáchán z čistě osobních důvodů nesouvisejících s ozbrojeným konfliktem. 34 Z podstaty pojetí zločinu proti lidskosti implicitně vyplývá, že osobní motiv nemůže být rozhodující pro jeho spáchání, rozhodujícím faktorem je zde právě ono postavení osoby jakožto civilisty nacházející se v čase a místě probíhajícího ozbrojeného konfliktu, a to jak mezinárodního, tak dle Statutu ICTY i vnitrostátního. Vedle odsouzeného Tadiće figurují mezi dalšími osobami obviněnými Mezinárodním trestním tribunálem pro bývalou Jugoslávii pro spáchání genocidy, zločinů proti lidskosti a válečných zločinů také srbští vojenští velitelé Ratko Mladič a Radovan Karadžič. Zatímco Karadžič byl v červenci 2008 zatčen v Srbsku a předán Mezinárodnímu 34 ICTY, Prosecutor vs. Tadić, Case No. IT-94-1-AR72, Opinion and Judgement 15

19 tribunálu, Ratko Mladič se doposud skrývá, pravděpodobně rovněž v Srbsku. 35 Před haagským tribunálem stanul také bývalý jugoslávský prezident Slobodan Miloševič, který byl v rámci jediného procesu souzen za spáchání genocidy, zločinů proti lidskosti, porušení Ženevských konvencí a dalších zločinů spáchaných v Chorvatsku, Bosně a Hercegovině a Kosovu v 90. letech. Slobodan Miloševič však v březnu 2006 zemřel v haagském vězení jen pár týdnů před koncem komplikovaného a vleklého čtyřletého procesu. Mezinárodní trestní tribunál pro bývalou Jugoslávii (spolu s ICTR) je na rozdíl od poválečných vojenských tribunálů orgánem ryze internacionální povahy, a to nejen obsazením, ale i způsobem vzniku a fungováním. Nejde již o nástroj spravedlnosti vítězů nad poraženými, ale jde o orgán mezinárodního společenství, který stíhá obviněné příslušníky všech stran konfliktu. Nevýhodou mu může být absence výkonu faktické moci, kterou měly v rámci okupace území poraženeckých států oba poválečné vojenské tribunály. Jak Jugoslávský tak i Rwandský tribunál se musí spoléhat na spolupráci s příslušnými územními suverény

20 2.3. Mezinárodní trestní tribunál pro Rwandu V roce 1994 ustavila Rada bezpečnosti na základě rezoluce č. 955 z 8. listopadu ad hoc Mezinárodní trestní tribunál pro Rwandu (ICTR) 36 se sídlem ve městě Arusha na severu Tanzanie. Přílohou rezoluce Rady bezpečnosti je Statut Mezinárodního tribunálu pro Rwandu. 37 Zřízení tribunálu bylo reakcí mezinárodního společenství na události, ke kterým došlo během občanské (kmenové) války na území Rwandy, ale i na území sousedních států. Rwanda se v roce 1994 stala dějištěm nejeefektivnější genocidy v historii, když na jejím území došlo během 100 dní nejhorších masakrů k zabití zhruba obětí, tedy cca. 10% populace celé Rwandy. Likvidace příslušníků kmene Tutsi prováděná příslušníky kmene Hutu za podpory prezidentské gardy a vojska začaly po , kdy došlo k letecké katastrofě na letišti v Kigali, hlavním městě Rwandy, při kterém zahynul prezident Rwandy, Juvénal Habiyariman, spolu s prezidentem sousedního Burundi. 38 S největší pravděpodobností šlo o atentát, jehož původci ovšem nebyli dodnes určeni. Tato událost se stala impulsem pro počátek krvavých bojů a plošného vyvražďování Tustiů a umírněných Hutuů na celém území Rwandy. Nešlo ale v žádném případě o bezprostřední reakci na dané události, likvidace Tutsiů byla dlouhou dobu plánovaná a zcela systematická. Mezi propagátory a pachateli genocidy ve Rwandě nebyli jen extremističtí Hutuové, postupně se k celému běsnění v zemi přidaly tisíce dalších příslušníků tohoto kmene. Vyvražďování bylo navíc ve Rwandě podporováno sdělovacími prostředky, zejména radiem ovládaným Hutuy, hlásajícím nenávistná a násilnická hesla podporující likvidaci Tutsiů. Již během prvních hodin útoků bylo vyvražděno několik tisíc příslušníků kmene Tutsi. Boje nadále neprobíhaly jen na vlastním území, ale přesunuly se i do sousedních 36 International Criminal Tribunal for Rwanda 37 Statute of the International Tribunal for Rwanda, viz. P.Šturma, Mezinárodní trestní soud a stíhání zločinů podle mezinárodního práva, Karolinum, Praha K.Kovanda, Česká republika v Radě bezpečnosti OSN: Genocida ve Rwandě, 1994, Mezinárodní vztahy 3/2004, Ústav Mezinárodních vztahů Praha 17

21 států, kam se utečenci uchylovali před pronásledováním. Odhaduje se tak, že tento krvavý konflikt měl za následek kromě mrtvých také zhruba 2 miliony uprchlíků. 39 Konflikt ve Rwandě je považován za konflikt ryze vnitřní povahy, a je to zároveň poprvé v historii, kdy je mezinárodně postihováno hrubé porušování humanitárního práva v takovémto vnitřním konfliktu. Proti extremistům z kmene Hutu se v zemi postavila tzv. Rwandská vlastenecká fronta (Rwandan Patriotic Front, RPF) složená z příslušníků výrazně menšinového kmene Tutsi. RPF vedla sama nejrůznější vojenské operace proti rwandské vládě a de facto postupně ukončila páchání genocidy v zemi. Definitivní vítězství vyhlásila RPF dne a v zemi vládne dodnes. Přestože šlo o jednotky umírněné, které nepáchaly zločiny obdobné těm páchaným příslušníky kmene Hutu, je odhadováno, že v rámci jejich postupu Rwandou a osvobozování jednotlivých území, zabily na až civilistů. Tribunál má podle čl. 1 Statutu pravomoc stíhat osoby za vážná porušení mezinárodního humanitárního práva na území Rwandy 40 i na území sousedních států v případě, že byla učiněna rwandskými občany. Působnost tribunálu je omezena na činy, ke kterým došlo v době od 1. ledna 1994 do 31. prosince 1994, tedy v časovém rámci, který ohraničuje nejhorší a nejkrutější páchání zločinů. Boje však probíhaly nadále i přes ustavení tribunálu až do roku Statut Mezinárodního trestního tribunálu pro Rwandu se v mnohém inspiroval ve Statutu Jugoslávského tribunálu a vykazuje tak s tímto tribunálem některé shodné znaky. Na druhou stranu podstatné odlišnosti Rwandského tribunálu vyplývají ze specifičnosti občanské války ve Rwandě. Shodný je způsob vzniku obou tribunálů na základě závazné rezoluce Rady bezpečnosti, stejně tak i jejich časově a místně omezená jurisdikce. Obdobná je i organizační struktura Rwandského tribunálu, kterou tvoří soudní senáty a Odvolací senát, úřad prokurátora a soudní kancelář. Mezinárodní tribunál pro Rwandu dokonce využívá i některých orgánů Mezinárodního trestního tribunálu pro bývalou 39 V.David, P.Sladký, F.Zbořil: Mezinárodní právo veřejné, 3. přepracované a doplněné vydání, Linde Praha, a.s., Jurisdikce tribunálu se vztahuje i na cizí státní příslušníky, pokud dané činy spáchali na území Rwandy ve vytyčeném časovém rámci; odsouzen tak byl také Guy Theunis, občan Belgie, který ve zpravodaji Dialogue, kde působil jako jeden z redaktorů, zveřejňoval články, jež propagovaly zabíjení osob z kmene Tutsi. 18

22 Jugoslávii. 41 Součinnost obou mezinárodních tribunálů pak zajišťuje zvláštní styčný úřad (Bureau de liaison) v Haagu. Základní rozdíl oproti haagskému tribunálu je ve vymezení činů, které Mezinárodní tribunál pro Rwandu stíhá, tedy v příslušnosti ratione materiae. Statut Tribunálu obsahuje pouze tři kategorie zločinů. V prvé řadě jde dle čl. 2 Statutu o zločin genocidy, který je zde vymezen shodně s Úmluvou o zabránění a trestání zločinu genocidia (1948) i s čl. 4 Statutu Tribunálu pro bývalou Jugoslávii. Druhou kategorií jsou pak dle čl. 3 Statutu zločiny proti lidskosti, které jsou zde rovněž definovány obecnou podmínkou ( jako součást rozšířeného a systematického útoku proti jakémukoliv civilnímu obyvatelstvu ) a výčtem jednotlivých skutkových podstat, a to ve znění použitém ve Statutu Tribunálu pro bývalou Jugoslávii. Významný rozdíl mezi oběma definicemi spočívá v tom, že rwandský Statut definitivně opustil původní požadavek souvislosti zločinů proti lidskosti s ozbrojeným konfliktem, tedy tzv. war nexus, který byl definičním znakem bezpochyby značně limitujícím. V souladu s novým vymezením mohou být tyto zločiny, podobně jako genocidium, spáchány i v době míru. Třetí kategorií zločinů, které tribunál stíhá, jsou dle čl. 4 Statutu Porušení čl. 3 společného Ženevským úmluvám a Dodatkového protokolu II. Statut Tribunálu pak uvádí demonstrativní výčet ( these violations shall include but not be limited to ) porušení naplňujících znaky tohoto zločinu. 42 Jedná se o: a) útoky proti životu, zdraví a fyzické či duševní integritě osob, zejména vraždou a krutým zacházením, jako je mučení, zmrzačení nebo veškeré formy tělesných trestů, b) kolektivní tresty, c) braní rukojmí, d) teroristické činy, e) útoky proti osobní důstojnosti, zejména pokořující či ponižující zacházení, znásilňování, nucená prostituce a jiné formy útoku proti mravnosti v sexuální oblasti, f) plenění, g) ukládání trestů a vykonávání poprav bez předchozího rozsudku, vyneseného řádně ustaveným soudem, poskytujícím veškeré záruky soudního řízení, které 41 Podle čl. 12 odst. 2 Odvolací senát (Appeals Chamber) a podle čl. 15 odst. 3 i prokurátor (Prosecutor), tato funkce byla ale v roce 2002 rozdělena. 42 Statute of the International Tribunal for the Former Yugoslavia, viz. P.Šturma, Mezinárodní trestní soud a stíhání zločinů podle mezinárodního práva, Karolinum, Praha,

23 jsou uznávány civilizovanými národy jako nezbytné, h) hrozby spáchání jakéhokoli z výše uvedených činů. Přestože nejvýznamnější rozdíl mezi oběma novodobými ad hoc tribunály spočívá ve vymezení ratione materiae, existují i další rozdíly týkající ze zejména časové a územní příslušnosti obou tribunálů, které si zaslouží pozornost. Jurisdikce Mezinárodního tribunálu pro Rwandu se vztahuje nejen na území Rwandy, ale i na území sousedních států, pokud jde o zločiny, které na těchto územích spáchali rwandští občané. Další rozdíl tkví v určení ratione temporis, protože Tribunál pro Rwandu má časovou příslušnost vymezenou pouze na činy spáchané v roce 1994, konkrétně mezi 1. lednem a 31. prosincem, zatímco Mezinárodní tribunál pro bývalou Jugoslávii má tuto příslušnost vytyčenou pouze počátkem ( ), ale nikoliv koncem. Tento významný rozdíl je dán povahami obou konfliktů, kdy zatímco konflikt ve Rwandě probíhal jako konflikt ryze vnitřní s nejhoršími událostmi probíhajícími v roce 1994, konflikt v bývalé Jugoslávii procházel několika fázemi vnitřního i mezinárodního ozbrojeného konfliktu a zasahoval do rozsáhlejšího časového období. Příslušnost nad fyzickými osobami (ratione personae) a vztah ke konkurenční pravomoci vnitrostátních soudů, včetně přednostní jurisdikce Mezinárodního tribunálu, jsou upraveny v obou Statutech shodně. Stejně je tomu i v případě principu non bis in idem, včetně připuštění dvou omezených výjimek. Co se uložení trestu týče, Mezinárodní tribunál může uložit výlučně trest odnětí svobody, jehož délka by měla přihlížet k obecné praxi, uplatňované u tohoto druhu trestu rwandskými soudy. V oblasti pravomoci stíhání osob podezřelých ze spáchání zločinů proti lidskosti se Mezinárodni tribunál pro Rwandu dělí s rwandskými soudy a lidovými soudy nazvanými gacaca (viz. níže). ICTR stíhá pouze zločince s nejzávažnějšími obviněními, tzv. velké ryby, zatímco postih tisíců dalších je přenechán soudům ve Rwandě. V červenci 2007 byl ve Rwandě zrušen trest smrti 43 (stejně jako v dalších 13ti Afrických zemích) a došlo tak konečně k vyloučení paradoxní situace, kdy nejvyšším možným trestem nadřízeného před ICTR 43 Posledně uložený trest smrti byl ve Rwandě z roku 2003; ke dni účinnosti zákona o jeho zrušení v 7/2007 čekalo ve rwandských věznicích na jeho vykonání na 600 vězňů. 20

24 bylo doživotní vězení, zatímco u jeho podřízených souzených ve Rwandě to byl trest smrti. Vzhledem k ohromnému množství zločinců, kteří se podíleli na genocidě ve Rwandě, a také snaze o zapojení obyvatelstva do procesu stíhání pachatelů, byly dne ustaveny ve Rwandě národní soudy zvané Gacaca. Název gacaca, který v jazyce Kinyarwanda znamená travnatá paseka, odkazuje na tradiční formu řešení sporů ve Rwandě. Tyto soudy mají za cíl trestat zločince, kteří se z kapacitních důvodů nedostanou před ICTR nebo národní soudy, a také přispět ke sjednocení národa a jeho obou etnik v zemi. Vláda Rwandy vymezila hlavní cíle soudů gacaca následovně: 1. odhalit celou pravdu o událostech, ke kterým došlo, 2. urychlit soudní postih pachatelů genocidy, 3. vymítit kult beztrestnosti, 4. smířit Rwanďany a prosadit jejich jednotu a zároveň 5. prokázat, že rwandská společnost je schopna vyřešit své problémy vlastním systémem spravedlnosti založeným na rwandských tradicích. Soudy gacaca mají spolupracovat s ostatními soudy národními a trestat pachatele zločinů spáchaných mezi a Pachatelé zločinů byli rozděleni do 4 skupin podle závažnosti zločinů, přičemž pachatelé první kategorie (vůdci a organizátoři genocidy, několikanásobní vrazi a pachatelé sexuálního násilí) jsou souzeni trestními soudy v zemi (ne-li tedy přímo ICTR). Ostatní tři kategorie zločinců spadají do jurisdikce soudů gacaca. Dle sdělení vydaného SNJG (National Service of Gacaca Courts) ukončily ke konci roku 2007 soudy gacaca trestní procesy s již podezřelými a nadále pokračují ve své činnosti. Přestože o jejich práci není dostatek oficiálních záznamů, aby bylo toto číslo přesně verifikovatelné, je zřejmé, že minimálně svůj cíl urychlit trestní postih pachatelů plní gacaca zdárně. U Mezinárodního trestního tribunálu pro Rwandu v tanzanské Arushe probíhá vyšetřování hlavních zločinů a také prvoinstanční řízení. Odvolání pak zajišťuje odvolací senát, který je společný pro ICTR a Mezinárodní trestní tribunál pro bývalou Jugoslávii a zasedá v Haagu. Soudci ICTR jsou voleni Valným shromážděním OSN ze seznamu kandidátů předložených Radou bezpečnosti, která provádí selekci ze všech kandidátů 44 M. Sosnov, The Adjudication of Genocide: Gacaca and the Road to Reconciliation in Rwanda, Denver Journal of International Law and Policy, 2008, Vol

25 navržených jednotlivými členskými státy OSN. Soudci jsou voleni na čtyři roky s možností znovuzvolení. Základní počet stálých soudců je 16, přičemž žádní dva nesmí pocházet z téže země. Rozpětí zastoupení národností je velice široké, k lednu 2009 v senátech ICTR zasedají soudci z Pákistánu, Jamajky, Tanzanie, Norska, USA, Číny, Ruska nebo Srí Lanky. Dalších 9 soudců Mezinárodního tribunálu je voleno ad litem (tj. pro jednotlivé případy), mezi nimi byl do ledna 2009 mimo jiné i zástupce České republiky, JUDr. Robert Fremr. 45 Rozsudky Mezinárodního tribunálu pro Rwandu nejsou pouhým prostředkem zjednání nápravy a nastolení spravedlnosti potrestáním pachatelů, jsou také významným přínosem pro obohacení některých skutkových podstat zločinů podle mezinárodního práva na základě interpretace Statutu prováděné Mezinárodním tribunálem v rámci jeho rozsudků. Sám Tribunál se například poprvé podrobně zabýval individuální trestní odpovědností v kontextu vnitrostátních ozbrojených konfliktů, napomohl při definici ozbrojeného konfliktu a poprvé odsoudil jednotlivce za zločin genocidy. 46 Dne se konalo první zasedání Tribunálu, na němž byli obžalováni 3 hlavní zločinci ze Rwandy. Ostatní podezřelí byli zatčeni, a to 7 osob včetně premiéra někdejší rwandské vlády v době masakru v dubnu 1994, Jeana Kambandy. J. Kambanda byl prvním obviněným ze zločinu genocidy, který před Mezinárodním trestním tribunálem přiznal svou vinu. Zároveň šlo také o historicky první případ usvědčení předsedy vlády ze spáchání zločinu genocidy. 47 Dále byl Kambanda senátem ICTR odsouzen za spolupachatelství a spolčení ke spáchání genocidy a rovněž za zločiny proti lidskosti. Tribunál odsoudil Kambandu k doživotnímu trestu odnětí svobody, který v současné době vykonává. Trest mu nebyl zmírněn ani přesto, že přiznal před senátem svou vinu. Dle ICTR to byl právě ohavný charakter (heinous nature) spáchání uvedených zločinů a také postavení Kambandy jako premiéra v době spáchání zločinů, které vylučovaly jakékoliv zmírnění uložených trestů. Soud v rozsudku uvedl následující: Jean Kambanda byl jakožto premiér spolu se svým kabinetem zodpovědný za zachování míru a bezpečnosti. Přitom zneužil svého postavení a důvěry mu poskytnuté civilním 45 Oficiální stránky Mezinárodního trestního tribunálu pro Rwandu 46 V. Bílková, Afrika: Laboratoř mezinárodního trestního soudnictví, Mezinárodní politika, 2007, Vol J. Kirk, Forecasting the Legacy of the International Criminal Tribunal for Rwanda, Irish Student Law Review, 2007, Vol

26 obyvatelstvem. Osobně se podílel na páchání genocidy šířením zbraní, štvavými proslovy a předsedáním státnímu kabinetu a jeho schůzím, na kterých byly masakry projednávány a organizovány. Neprovedl žádná nezbytná a rozumná opatření, která by zabránila jeho podřízeným v páchání těchto zločinů proti obyvatelstvu. 48 Sám fakt, že se Kambanda doznal ke spáchání genocidy, sehrál velikou roli na mezinárodní i vnitrostátní úrovni. Jednak svým doznáním vyloučil další možné snahy malé skupiny historiků a právníků popírat spáchání genocidy ve Rwandě a tím i jejich důvěryhodnost, a zároveň vedl mnoho osob uvězněných pro spáchání zločinů k doznání před soudy a Tribunálem, což významně usnadnilo některé soudní procesy. 49 Odvolací senát ICTR dokonce v červnu 2006 v rámci jednoho ze svých rozsudků prohlásil genocidu ve Rwandě za notorický historický fakt, který nadále nevyžaduje dalších důkazů. 50 Další osoby byly následně zatčeny v Kamerunu, Kanadě nebo Švýcarsku. Mezi osobami odsouzenými za podíl na genocidě najdeme i představitele katolické církve v zemi. Vzhledem k ohromnému množství osob aktivně se podílejících na genocidě, není možné postavit před spravedlnost všechny pachatele, ale jejich značná část již byla dopadena a odsouzena. Ke konci roku 2008 ICTR odsoudil na tři desítky obviněných. 51 Jedním z doposud nejvýznamnějších rozsudků ICTR byl rozsudek soudního senátu ve věci Akayesu ze dne Jean-Paul Akayesu byl v době vyvražďování Tutsiů starostou ve venkovské obci Taba, které se boje rovněž nevyhnuly. J.P. Akayesu se jich dokonce sám aktivně zúčastnil propagací zabíjení Tutsiů a podílel se na jejich samotném vyvražďování. Mezinárodním tribunálem pro Rwandu byl obviněn a odsouzen za spáchání zločinů genocidy zločinů proti lidskosti, a to naplněním hned několika jejich skutkových podstat. Tento rozsudek ICTR se stal důležitým přínosem pro aplikaci ustanovení týkajících se genocidy na podmínky etnického konfliktu ve Rwandě, když konstatoval, že dlouhodobé rozlišování dvou etnik na základě obyčejů a zákonů vedlo k tomu, že Tutsiové musí být považováni za etnickou skupinu. Tím pádem byl naplněn i požadavek spáchání zločinů v úmyslu zničit úplně nebo částečně některou národní, 48 Prosecutor v. Kambanda (Judgment) ICTR S (4/9/1998) 49 J. Kirk, Forecasting the Legacy of the International Criminal Tribunal for Rwanda, Irish Student Law Review, 2007, Vol K. J. Heller, Prosecutor v. Karemera, Ngirumpatse, & Nzirorera, International Criminal Tribunal for Rwanda whether to take notice of genocide against the Tutsis in 1994, American Journal of International Law, 2007, Vol Oficiální stránky Mezinárodního trestního tribunálu pro Rwandu 23