UNIVERZITA PALACKÉHO V OLOMOUCI PEDAGOGICKÁ FAKULTA. Katedra společenských věd. Diplomová práce. Bc. Karina Baraboszová

Transkript

1 UNIVERZITA PALACKÉHO V OLOMOUCI PEDAGOGICKÁ FAKULTA Katedra společenských věd Diplomová práce Bc. Karina Baraboszová Eticko religionistický aspekt izraelsko palestinského konfliktu Olomouc 2013 Vedoucí práce: ThMgr. Dušan Špiner, Ph.D.

2 Prohlášení Prohlašuji, ţe jsem diplomovou práci vypracovala samostatně pod odborným vedením ThMgr. Dušana Špinera Ph.D. a pouţila jsem pouze uvedené prameny a literaturu. V Těrlicku, Bc. Karina Baraboszová

3 Poděkování Děkuji panu ThMgr. Dušanu Špinerovi, Ph.D., za odborné vedení mé diplomové práce, za jeho cenné rady a připomínky. Dále děkuji svým přátelům a rodině za veškerou podporu, kterou mi poskytovali po celou dobu mého studia.

4 Obsah Úvod Úvod do problematiky Historické pozadí Politický aspekt konfliktu Město Jeruzalém Chrámová hora Chrám Západní zeď Podstata předurčení islámu a judaismu k výjimečnosti Islámský fundamentalismus Pojem fundamentalismus Pojem dţihád Islámský fundamentalismus Strana islámského osvobození Islámský dţihád Hamás Sebevraţedné útoky a islámský terorismus Židovský radikalismus Hnutí Guš Emunim Charedim Strana Kach Ţidovský terorismus 54 5 Snahy o nenásilná řešení konfliktu 55

5 5.1 Johnatan Sacks Muhammad Sa íd al- Ašmáwí Pojem tolerance Yves Charles Zarka Ibn Warraq Colin Chapman Luboš Kropáček Deklarace Parlamentu světových náboţenství Praktická část Islám a judaismus Izraelsko palestinský konflikt Islámský fundamentalismus Závěr.. 74 Seznam literatury.. 76 Seznam zkratek. 80 Seznam příloh 81 Anotace... 88

6 Úvod Téma Eticko religionistický aspekt izraelsko palestinského konfliktu jsme si vybrala proto, ţe mi dějiny, osudy i náboţenství Ţidů přišly vţdy jako zajímavé téma. Jiţ ve své bakalářské práci jsem se zabývala ţidovskými svátky v Novém zákoně. Dát toto vše do kontextu s jiným náboţenstvím, islámem, a sledovat jak se od sebe tato náboţenství budou lišit nebo naopak ne, mi přišlo velmi zajímavé. Také si myslím, ţe je toto téma tématem současnosti a můţe být jedině přínosem, se o něm dozvědět něco více. Cílem mé diplomové práce bude zjistit a vyzkoumat, zda vůbec a popřípadě jaký má víra, náboţenství a etické normy vliv na probíhající izraelsko palestinský konflikt. Zda existují lidé, kteří v této válce bojují díky svému náboţenskému přesvědčení, kde se v nich bere, co jim pomáhá v upevňování víry, ţe dělají správnou věc. Nebo se jedná o konflikt, který se odehrává pouze na politickém pozadí. Proto se v první kapitole zaměřím na politický aspekt konfliktu, kde se budu snaţit vyloţit, jak spory mezi Izraelci a Palestinci probíhají, jaké mají politické, sociální a hospodářské důsledky. Ještě předtím ale bude nutné stručně zmapovat historii obou národů, abychom měli ucelenou představu o tom, jak jsou dějiny Ţidů a Palestinců podávány a jak si je vykládají oni sami. K první kapitole jsem také zařadila problematiku města Jeruzaléma, který je se svými památkami důleţitou součástí historie obou národů. Ve druhé kapitole se jiţ soustředím na náboţenskou podstatu konfliktu. Snaţím se přiblíţit problematiku předurčení judaismu i islámu k opanování Svaté země, jak ji vykládají samotní Ţidé a Arabové. V této kapitole se mi stěţejním dílem stala hlavně Bible a kniha Colina Chapmana, Čí je země zaslíbená. Třetí a čtvrtá kapitola se zaměřují jiţ na samotnou podstatu eticko religionistického aspektu konfliktu, tedy na jednotlivé radikální skupiny a organizace, které samy sebe zastřešují pod islám a judaismus. V těchto dvou kapitolách se budu snaţit vyloţit, jak islámští fundamentalisté i ţidovští radikalisté ospravedlňují své násilné kroky, z čeho při své obhajobě vycházejí a jaké uţívají argumenty. Součástí třetí kapitoly je i podkapitola sebevraţedné útoky, kdy se na tuto problematiku snaţím dívat obecně. Nepopisuji jednotlivé útoky, které se kdy staly, ale pokouším se zjistit, jaké důvody útočníky vedou ke spáchání těchto činů. 6

7 Pátá kapitola je zaměřená na snahy o nenásilná řešení konfliktu. Vybrala jsem několik návrhů, se kterými přišli jak zástupci ţidů a muslimů, tak i nestranní pozorovatelé. V šesté, poslední kapitole, se soustředím na druhý hlavní cíl mé práce, který se týká její praktické části. Pokusím se názorně dokázat, ţe téma Eticko religionistický aspekt izraelsko palestinského konfliktu se dá zúročit i v edukační praxi. Popřípadě, v jakých předmětech se dá vyučovat a zda má i mezipředmětový dosah. 7

8 1. Úvod do problematiky Kaţdé náboţenství kolísá mezi dvěma protiklady. Obává se opustit něco ze své tradice a zároveň se nechce zcela uzavřít před podněty odjinud, které by ho mohly nějakým způsobem obohatit. Například sám islám hojně čerpá z Bible a chová úctu k Abrahámovi i Jeţíšovi. Na vědomí současného člověka stále více doléhá otázka, co je nutné pokládat za svaté a co je potřeba jako posvátné chránit a uctívat. Fenomén návratu náboţenství do politického a veřejného ţivota dostal na počátku 90. let 20. století metaforické označení boţí pomsta 1. Zásluhu na tom má francouzský sociolog českého původu Gilles Kepel. Srovnávat jednotlivá náboţenství není snadné, neboť kaţdá víra trvá na své jedinečnosti, přesto se o to ve své práci pokusím. Kdysi bývalo náboţenství prostředkem výchovy a zjemňování mravů, v historii nemělo náboţenství nenávist probouzet, ale naopak národy a lidstvo zklidňovat a smiřovat. Můţeme říci, ţe v dnešní době toto jiţ bohuţel vţdy neplatí. Islám se zrodil v prostředí pouštní a polopouštní Arábie, ve společnosti strukturované do kmenů a rodů 2. Je náboţenstvím vyznávajícím jediného boha Alláha a uctívá jedinou knihu Alláhem seslaný Korán. Je to náboţenství bez církevní hierarchie, nemá za prostředníky mezi Bohem a člověkem kazatele nebo kněze. Vytyčuje kaţdému jednotlivému věřícímu přímou cestu z pozemské existence k nebeským výšinám. Kultura Koránu má velice blízko k civilizaci biblických národů. V islámu není nic od přírody, nic přirozeného, neboť vše je podřízeno Alláhovi. Pojem judaismus nelze často zuţovat pouze na náboţenské otázky, ale lze jej chápat daleko šíře. V nejširším slova smyslu můţe být charakterizován jako celý kulturní, sociální a náboţenský systém lidu Izraele, tedy jako to, co bývá nazýváno ţidovská kultura 3. Judaismus zahrnuje úplný souhrn ţidovského učení obsaţeného v Psaném zákoně (Bibli), Ústním zákoně (Mišně a Gemaře, které dohromady tvoří Talmud) a jiných starověkých pramenech. Kromě pohledu náboţenského se pokusím zaměřit i na etický aspekt konfliktu. Řecké slovo ethos překládáme jako mrav, zvyk, obyčej. Etika je filozofická disciplína, která zkoumá 1 MÜLLER, Z.: Svaté války a civilizační tolerance. Str MÜLLER, Z.: Islám a islamismus. Dilema náboţenství a politiky. Str ČEJKA, M.: Judaismus a politika v Izraeli. Str

9 pravidla lidského jednání 4. V církevní terminologii, v souvislosti s normami Bible, se častěji pouţívá slovo morálka neţ etika 5. Morálka je soustava pravidel lidského jednání 6. Zakladatelem etiky jako filozofické disciplíny se stal Aristotelés. Etika má za úkol posoudit, s čím se v jednání člověka můţeme ztotoţnit a naopak. Pomáhá určit, zda je skutek dobrý nebo zlý. Snaţí se převést všechno to, co známe jako mravní povinnosti, ctnosti, pravidla nebo hodnoty, na společný základ. Etika chce především objevit, podle čeho poznáme, ţe je naše jednání mravně hodnotné, nebo není. Tedy jestli je naše jednání v souladu s mravními pravidly. Hlavní význam má etika při utváření charakteru, při výchově dětí i dospělých. Pomáhá nám totiţ v rozlišování dobra a zla. V etice jde o zdůvodnění, proč je určité jednání dobré nebo naopak špatné. Pravidla, která nám v tom pomáhají, se nazývají obecné mravní normy. Existují skutky, které samy o sobě, nezávisle na okolnostech, jsou a zůstanou vţdy zlé. Můţeme k nim zařadit vraţdu, dobrovolnou sebevraţdu, tělesné i duševní mučení, mrzačení, sniţování lidské důstojnosti 7. Aniţ si to uvědomujeme, kaţdý den znovu a znovu zaujímáme stanovisko k věcem, událostem a vztahům svého ţivota. Potřebu vyjadřovat se, reagovat, hodnotit má kaţdý člověk. Neţ se ve své diplomové práci začnu zabývat izraelsko palestinským konfliktem z etického a religiózního hlediska, je však nutné věnovat se jak politickému, tak historickému pozadí tohoto sporu. Budou tak lépe nastíněny aspekty, které se na první pohled nemusí zdát jako náboţenské či etické, ale tvoří pro tuto oblast pohledu důleţitý podklad, na jehoţ základě jak ţidé, tak muslimové ospravedlňují své jednání. 1.1 Historické pozadí Starověká Palestina se rozkládala od jiţních předhoří Libanonu aţ k severním hranicím Arabské pouště. Na západě byla omývána Středozemním mořem a na východě hraničila se syrsko - mezopotamskou stepí. Palestina byla obydlena od nejstarších dob, jiţ od pravěku. Nejstarší semitské kmeny, které obývaly Palestinu ve tisíciletí př. n. l., byly kmeny Kenaanců. Bible označuje Kenaance za původní obyvatelstvo Palestiny, se kterým vedou 4 PŘÍKASKÝ, J. V.: Učebnice základů etiky. Str Etika se spíše více opírá o přirozený rozum a zkušenost. 6 PŘÍKASKÝ, J. V.: Učebnice základů etiky. Str Tamtéţ. Str

10 Izraelci tuhý boj. Egyptští králové 18. dynastie 8 úplně a trvale dobyli celé území Palestiny a začali ji, podle tamějších obyvatel, nazývat Kenaan. Od 15. do 14. století př. n. l. se na území Palestiny objevoval kmen Chabirů. Praví se o nich, ţe vpadli do Palestiny a dobývali jedno město za druhým 9. Toto pestré, různojmenné, sloţení obyvatelstva staré Palestiny překáţelo sjednocení země v jeden stát a usnadňovalo dobyvatelům její podrobení. Erec Jisra el 10 země, kterou podle biblické tradice přislíbil Bůh Abrahamovi jako trvalý a jedinečný domov ţidovského národa. Okolo roku 2000 př. n. l. putoval Abraham, vůdce jednoho malého kmene, z Cháranu do Palestiny, kde ţili původní obyvatelé, Kenaanci. Nikde v zemi se však natrvalo neusadil. Jeho vnuk, Jákob pak odešel z Palestiny do Egypta. Ve 13. století př. n. l. uprchlo kvůli krutému útlaku ze strany faraonů z Egypta dvanáct kmenů Izraele, kteří byli vedeni Mojţíšem. Kolem roku 1280 př. n. l. je Jozue 11 dovedl přes řeku Jordán a začalo dobývání Palestiny. Jozue věřil, ţe tato země byla Bohem zaslíbená potomkům Izraele. Všichni tito Izraelci, Izraelci starověku, byli prodchnuti vírou, ţe Kenaan jim patří z milosti jejich Boha, jediného pravého Boţství 12. Podle Starého zákona (SZ) začali Ţidé v čele s Jozuem pronikat do země zaslíbené a dobyli město Jericho, kde porazili Kenaance, původní obyvatele. Postupně pokračovali v zabírání země. Nedobyli však úplně celou zem. Pod vedením Gedeóna, dalšího izraelského vůdce, se Izraelci začali usazovat na územích, která se rozkládala jak v poušti, tak i na obdělané půdě. O něco později neţ Izraelci zaútočili na Kenaan, začali Pelištejci 13 pronikat do země opačným směrem, ze západu. Zpočátku přijali egyptskou nadvládu (protoţe Kenaan byl de facto egyptskou provincií). S tím, jak moc Egypta slábla, získávali Pelištejci prakticky nezávislost a tlačili se do rovin jiţního Judska, kde se začali střetávat s Izraelci a získali nad nimi převahu. První králem Izraelců se stal Saul (asi př. n. l.), který sjednotil mnohé z kmenů. Jeho nástupcem se stal David (asi př. n. l.), který získal další část ještě nedobytého území. Davidovi se podařilo stmelit izraelské kmeny do jednoho celku, a to tak silně, ţe navzdory rozpadu jednotného království na dva státy byl ţidovský národ na déle neţ tisíc let dominujícím faktorem na palestinském území. Také se mu podařilo dobýt Jeruzalém egyptská dynastie vládla přibliţně v letech př. n. l. 9 AVDIJEV, V. I.: Dějiny starověkého východu. Str Erec Jisra el je hebrejský název Svaté země. 11 Jozue byl vůdce izraelského lidu na cestě do země zaslíbené, nástupce Mojţíše. Narodil se někdy mezi 18. a 13. stoletím př. n. l. 12 HERZOG, Ch. GICHON, M.: Biblické války. Str Pelištejci neboli Filištíni byli nesemitský národ, který přišel pravděpodobně z Kréty. Kolem roku 1200 př. n. l. dobyli jiţní pobřeţí Palestiny a spojili Kanaanské městské státy v jeden svazek. 10

11 a učinit z něj hlavní město království. Za vlády jeho syna Šalamouna (asi př. n. l.) zaţívalo království období míru a prosperity. Po Šalamounově smrti se deset severních kmenů vzbouřilo a tak vznikla dvě samostatná království severní království s hlavním městem Samaří a jiţní království s hlavním městem Jeruzalémem. Roku 722 př. n. l. bylo Samaří dobyto Asýrii v čele s krále Sargonem II. a severní království zaniklo. Jiţní, judské, království se ubránilo, na počátku 6. století př. n. l. ho však začali ohroţovat Babylóňané. Roku 597 př. n. l. dobyl Jeruzalém babylonský král Nabúkazdnesar. Od roku 537 př. n. l., po dobytí Babylónu, se vyhnanci začali vracet zpět do vlasti, ze které byli odvedeni. Od té doby ale ţila ţidovská komunita pod správou jedné cizí mocnosti za druhou. Po návratu z babylonského zajetí se stal termín Izraelská země ustáleným označením. Po neúspěšné druhé ţidovské osvobozenecké válce s Římem, která skončila poráţkou povstání Bar Kochby 14 roku 135 n. l., přejmenovali vítězní Římané zemi na Palestinu. Palestina zůstala Palestinou aţ do skončení britského mandátu v květnu Arabové povaţovali podle Newmana zemi aţ do konce první světové války za jiţní Sýrii 15. Existují samozřejmě značné odlišnosti ve výkladu faktů ze strany jednotlivých aktérů konfliktu. Např. Ţidé tvrdí, ţe se jejich předkové poprvé usadili v Palestině někdy mezi 20. a 18. stoletím př. n. l. Palestinští Arabové říkají, ţe ţijí v Palestině minimálně od 7. století n. l. 16. Muslimové také opakovaně poukazují na to, ţe palestinská země byla v jejich rukou přibliţně 1300 let, od jejího prvního dobytí v roce 638 aţ do pádu osmanské říše v roce Z toho byla pod arabskou nadvládou asi 900 let Politický aspekt konfliktu Podle Marka Čejky je jedním z nejvíce rozšířených mýtů, ţe ţidovsko-arabský konflikt existuje od pradávna, přitom historická fakta podle něj o tom jasně nevypovídají 18. Tvrdí, ţe naopak tyto dva národy od počátku spojuje spousta podobností - ať uţ je to postava proroka Abraháma, svatá místa obou náboţenství, která se překrývají, tak se můţe jednat i o podobné předpisy a atributy v rámci náboţenství, jako je zákaz jídla vepřového masa, 14 Bar Kochbovo povstání neboli druhá ţidovská válka, bylo druhé celoţidovské povstání proti římské nadvládě, které se odehrálo v letech pod vedením Šimona Bar Kochby. Bylo však Římany potlačeno. 15 NEWMAN, J. SIVAN, G.: Judaismus od A do Z. Slovník pojmů a termínů. Str Více v CHAPMAN, C.: Čí je země zaslíbená? Pokračující krize mezi Izraelem a Palestinci. Str Tamtéţ. Str Srovnej HUNTINGTON, S. P.: Střet civilizací. Boj kultur a proměna světového řádu. Str

12 obřízka, pokrývka hlavy atd. 19 Na druhou stranu muslimové vţdy povaţovali islám za dokonalejší náboţenství neţ je judaismus či křesťanství. Jiţ ve středověku měli Ţidé ţijící na arabském území nerovnoprávné postavení, přesto s nimi ale nebylo zacházeno surově 20. Ještě na počátku 20. století nespatřovali palestinští Arabové v ţidovských přistěhovalcích problém do budoucna, někdy je naopak vítali, protoţe doufali v nové moţnosti. Uţ po pár letech se ale situace změnila. Změny souvisely hlavně se vznikem Palestinské národní strany roku 1911, kdy její představitelé protestovali v parlamentu proti ţidovskému přistěhovalectví. I přesto se nevyvinula ţádná silnější opozice vůči sionismu 21, ale byly poloţeny její základy. První opozice se zvedla mezi arabskými křesťany, kterých na počátku 20. století ţilo v Palestině 10-20% ze všech obyvatel. V květnu 1916 byla podepsána Sykes - Picotova dohoda, která upravovala poválečné rozdělení na Blízkém východě (BV). Palestina se měla stát mezinárodní zónou s britskými přístavy Haifa a Acre, po válce však byla dohoda naplněna jen částečně. Británie chvíli podporovala Araby, chvíli sionisty. To byl důvod, proč si Palestinu začaly nárokovat oba tábory. Důkazem je Balfourova deklarace z Jednalo se o dopis britského ministra zahraničí Arthura Balfoura lordu Rothschildovi, vedoucímu představiteli britských sionistů, ve kterém jménem celé vlády ţehná zřízení národní domoviny pro ţidovský lid v Palestině 22. Tato deklarace, i kdyţ není příliš jednoznačná a je velmi opatrná, neboť mluví o ţidovské domovině, ne o ţidovském státě, svým zněním odporovala Sykes - Picotově dohodě. Od 20. let, kdy byl Blízký východ, jakoţto mandátní území pod správou Evropských států, se začalo stupňovat napětí mezi Ţidy a Araby. Násilností se zalekli Britové a roku 1922 vydali tzv. Bílou listinu, která omezila ţidovské přistěhovalectví. Roku 1929 vypukly velké nepokoje, popudem byl prodej půdy na území Palestiny, kdy bohatí Arabové, kteří v Palestině ani často neţili, odprodávali svou půdu sionistům, kteří si ji mohli na rozdíl od chudých Arabů dovolit, místní Arabové tak přicházeli o svá políčka. Tyto nepokoje započaly sporem o Zeď nářků. Poté naopak nastalo období relativního klidu, v izraelsko - palestinských vztazích je důleţitý aţ rok 1936, kdy proběhla další vlna nepokojů, coţ vyústilo 19 Viz ČEJKA, M.: Izrael a Palestina. Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu. Str Na rozdíl od křesťanského prostředí, viz ČEJKA, M.: Izrael a Palestina. Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu. Str Sionismus je hnutí podporující návrat ţidovského lidu do domoviny Erec Jisra el, které vzniklo ve druhé polovině 19. století. Název je odvozen od pahorku Sión v Jeruzalémě. Sionismus usiluje o vytvoření nezávislého a suverénního ţidovského státu. Za zakladatele moderního sionismu je povaţován Theodor Herzl ( ). 22 ČEJKA, M.: Izrael a Palestina. Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu. Str

13 v Arabskou revoluci. Ta poţadovala stávku všech arabských pracovníků, bojkot ţidovských výrobků, vyzývala k útoku na ţidovské osídlení a britské úřady. Nepokoje byly utlumeny ze strany Velké Británie. V důsledku Arabské revoluce začali Britové spolupracovat se sionisty. Arabové se však nevzdali, nepokoje pokračovaly i v roce 1938, aţ roku 1939 došlo ke konečnému útlumu povstalců. Do konce 30. let 20. století došlo k utvoření několika komisí, které se měly zabývat otázkou rozdělení Palestiny 23. Roku 1939 nastal opět zlom, neboť Britové potřebovali Araby na své straně, proto vydali další Bílou listinu, která hlásala, ţe ţidovský stát nebude vytvořen proti vůli arabské většiny. Druhou Bílou listinu však odmítli přijmout samotní Arabové. Proto byla roku 1943 pozastavena a Britové opět přistoupili na moţnost rozdělení Palestiny. V říjnu 1944 se sešly hlavy Arabských států v Alexandrii, kdy v závěrečném Alexandrijském protokolu došlo k poloţení základů Ligy arabských států. Přestoţe hlavním úkolem organizace bylo zajistit a koordinovat spolupráci svých členů v oblastech politiky, ekonomiky a kultury, věnovala se také otázce Palestiny 24. V protokolu bylo stanoveno, ţe práva palestinských Arabů nemohou být dotčena, aniţ by byl ohroţen mír arabského světa. Ţe nemůţe být větší nespravedlnosti, neţ kdyţ bude problém evropských Ţidů řešen další nespravedlností vůči palestinským Arabům. Po 2. světové válce byl poměr obyvatel v Palestině asi 2: předloţili Britové otázku Palestiny Organizaci spojených národů (OSN), ta v květnu ustavila zvláštní komisi, která měla vypracovat návrh, jak řešit stupňující se ţidovsko - arabský konflikt. Komise dostala název The United Nations Special Committee on Palestine (UNSCOP), členy byli reprezentanti 11 zemí, mezi nimi i zástupce Československa. Arabové se od komise distancovali. Většina jejích členů (8:3) poţadovala rozdělení Palestiny na ţidovský a arabský stát bylo na hlasování Valného shromáţdění OSN odsouhlaseno rozdělení Palestiny podle návrhu UNSCOP. V důsledku čehoţ se obě strany začaly připravovat 23 ČEJKA, M.: Izrael a Palestina. Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu. Str Alexandrijský protokol. [online]. New Haven : Lillian Goldman Law Library, [cit ]. Dostupné z: Arabů : Ţidům viz ČEJKA, M.: Izrael a Palestina. Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu. Str Zpráva ze zasedání komise The United Nations Special Committee on Palestine (UNSCOP) 1. září [online]. New York : Departmentof Public Information - MidEastWeb for Coexistence, [cit ]. Dostupné z: 13

14 na válečný konflikt. Masakr vesnice Dejr Jásín 27 rozpoutal rozsáhlý palestinský exodus, kdy ze země uprchlo několik set tisíc palestinských Arabů vzniká Stát Izrael. Nerespektoval ho Egypt, Jordánsko, Irák, Sýrie, Libanon, Saudská Arábie. Tyto země na Izrael zaútočily a od do tak probíhala 1. izraelsko-arabská válka 28. Během ní Izrael obsadil velkou část Západní Galileje, která měla být připojena k arabskému státu. Pod dohledem OSN byla mezi Izraelem a sousedními státy stanovena linie příměří tzv. zelená linie. Jako jediný stát ji uznal Libanon. Izrael díky válce upevnil svou pozici na BV, území vymezená OSN palestinským Arabům pak zabraly ostatní arabské země. Pojem Palestina začal být postupně spojován s národními tuţbami palestinských Arabů. Po první válce ţilo v Palestině jen asi 100 tisíc Arabů, převládla ţidovská populace. Izrael sice vystupoval jako demokratický stát, ale demokracie se týkala víceméně pouze Ţidů. Arabové v Izraeli zaujímali nerovné postavení. V důsledku předcházejících událostí byla zaloţena Organizace pro osvobození Palestiny (OOP), jeţ se stala zastřešující organizací mnoha dalších palestinských frakcí, nejznámější z těchto frakcí byla organizace Fatah, která provedla útok proti Izraeli, během něhoţ se snaţila vyřadit z provozu vodovod. Útok ale nebyl úspěšný. Roku 1969 se do čela OOP postavil Jásir Arafat, díky němu se organizace dostala do povědomí široké veřejnosti. Sama sebe vnímala jako odbojovou organizaci palestinských Arabů. Izraelem a západním světem byla viděna jako radikální či dokonce teroristická organizace. OOP se angaţovala také v oblasti politiky. Jejím ústředním dokumentem se stala Palestinská národní charta nebo také Charta OOP, která za Palestinský stát prohlásila celé území bývalého mandátu. Ţidovství odmítla jako národnost, povaţovala je pouze za víru. Za Palestince charta označila nejen muslimy, ale i křesťany a Ţidy palestinského původu. Ozbrojený boj se pro ně stal jedinou cestou, jak osvobodit Palestinu. Během Šestidenní války, která vypukla , bojoval Izrael s Egyptem. Ze strany Izraele opět došlo k zabrání nových území. Mezi nimi byla i ta, jeţ byla hustě osídlena Palestinci a patřila k bývalému mandátu Palestina, jednalo se o Pásmo Gazy a Západní břeh. Palestinci se na těchto okupovaných územích dostali pod vojenskou správu izraelské armády, coţ vyvolalo uprchlickou vlnu. To byl také popud k tomu, aby se začala radikalizovat a více projevovat OOP. Vypukl boj mezi izraelskými a palestinskými nacionalisty. Izraelci se začali 27 Dejr Jásin je vesnice, nacházející se západně od Jeruzaléma, na kterou Ţidé zaútočili 9. dubna Celá akce trvala jen cca 8 hodin. Na arabské straně padlo masakru za oběť lidí. 28 Izrael ji nazývá Válkou za nezávislost. Arabové zase Katastrofou. 14

15 na nově okupovaných územích postupně usazovat. I kdyţ stále probíhaly boje mezi Izraelem a Palestinou, po roce 1967 se začaly také rýsovat první zárodky mírových jednání. Předseda OOP Jásir Arafat se v 70. letech začal odklánět od teroristických metod. Roku 1974 poprvé vystoupil v OSN a postupně byl vnímán jako hlava státu. Na počátku 70. let přemístila OOP své sídlo do Libanonu, který byl díky tomu zataţen do izraelsko - palestinského konfliktu, během něhoţ byla zabita i řada libanonských civilistů. Později v 70. letech se Libanon stal oficiálně bojištěm izraelsko - arabského konfliktu, neboť se v něm začali angaţovat všichni jeho dosavadní aktéři 29. Probíhaly zde kruté boje, válka byla oficiálně ukončena , nejvíce ztrát na ţivotech utrpěl právě Libanon 30. Tímto ale boje neskončily. V čele Libanonu nestál ţádný prezident, docházelo k neustálému handrkování a potyčkám mezi Palestinci a Izraelci. Ke skutečnému ukončení této občanské války došlo aţ , kdy byla v Saúdské Arábii podepsána Taífská dohoda 31. Hlavním poţadavkem OOP bylo vytvoření Palestinského státu. Roku 1985 se OOP a Jordánsko shodli na palestinsko - jordánské konfederaci, kdy se hlavním městem palestinské části měl stát Východní Jeruzalém. Izrael se měl stáhnout z okupovaných území výměnou za mír. S tímto návrhem nesouhlasil Izrael ani USA. Proti byly i radikální skupiny odštěpené od OOP, které zavraţdily tři Izraelce na Kypru, coţ vyvolalo útok izraelského letectva na tuniské sídlo OOP. A navrhovaná dohoda tak vzala za své dříve, neţ se o ní vůbec začalo jednat. Během 80. let stále docházelo k řadě incidentů. K vyhrocení situace přispěla i nezaměstnanost mezi Palestinci či neschopnost OOP a arabských států skutečně hájit své zájmy. Nejhůře se ţilo Palestincům na Ţidy okupovaných územích, tedy v pásmu Gazy a na Západním břehu. V 80. letech se také rozšířil fenomén ţidovských osad, kdy se na území Izraele usadilo aţ ţidovských osadníků ročně 32. Tato kumulace obyvatelstva a bydlení dvou národností na jednom území podpořila vznik řady radikálních skupin na obou stranách. Proběhly atentáty, bojůvky, nakonec vše vyvrcholilo lidovým arabským povstáním, nazývaným intifáda v prosinci roku Typické pro tuto první intifádu se staly hlavně palestinské demonstrace a nepokoje, občas za pouţití lehkých zbraní. Těţké zbraně ani jedna strana nepouţívala a sebevraţedné útoky také nebyly prováděny. Na toto arabské povstání nebyl Izrael připraven, díky nedostatku policejních sil byla k potlačení povolána i izraelská armáda, která nebyla na takové zásahy vycvičena. Proto byly nepokoje potlačovány tvrdě 29 Jednalo se o Izrael, Palestinu, Sýrii, Irák, Írán, Spojené státy americké (USA) i OSN. 30 Bylo zabito lidí, vesměs se jednalo o civilisty. 31 Taífská dohoda zrovnoprávnila muslimy s maronitskými křesťany, kteří spadají pod katolickou církev. 32 ČEJKA, M.: Izrael a Palestina. Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu. Str

16 a na palestinské straně byla řada mrtvých. Coţ jen zvedalo vlnu odporu u Palestinců. Za ukončení první intifády můţeme povaţovat rok 1993, kdy byla podepsána smlouva v Oslu. Intifáda přispěla k upevnění palestinské identity a sebeuvědomění. Palestinci přestali být závislí na okolních arabských státech. Brutální zásahy ze strany izraelských vojáků, kdy byly často usmrceny i děti, přinesly Palestincům sympatie celého světa a poškodily Izrael. Vzrostla také role palestinských ţen, které se během intifády aktivně zapojily do protestů a následně i do politického ţivota. OOP a její frakce omezila bojové akce na Západním břehu a v Gaze a více se začala angaţovat v oblasti pomoci lidem nejvíce postiţených intifádou a soustřeďovala se na protiizraelský teror. Proti OOP a Fatahu vznikly organizace Hamás a Palestinský islámský dţihád 33, kterými se budeme zabývat podrobněji později, viz kapitola 3.5 a 3.6. Obě tyto organizace mají společný cíl vytvoření islámského státu na území bývalého mandátu Palestina a neochotu smířit se s existencí státu Izrael. Hamás, kromě toho, ţe se vyznačuje terorem vůči Izraeli, má i další poslání, kterým je charita vůči Palestincům. Podpora chudého palestinského obyvatelstva, výstavba škol, systém sociálního zabezpečení. To vše vede k podpoře Hamásu ze strany chudých Palestinců, obzvláště těch, kteří ţijí v pásmu Gazy na Valném shromáţdění OSN Jásir Arafat potvrdil změnu své politiky, kdy odsoudil terorismus, odmítl ozbrojené násilí, uznal existenci Izraele a vyzval k řešení palestinského problému. OOP chtěla tedy zaloţit demokratický Palestinský stát na území Západního břehu a pásma Gázy. Tím si Arafat na svou stranu naklonil řadu zahraničních politiků. Podporu mu vyjádřily i USA, které roku 1990 započaly s kritikou izraelské osadnické politiky. Tehdejší předseda izraelské vlády Šamir, na to nijak nereagoval a dále do země přijímal Ţidy přesouvající se hlavně ze Sovětského svazu. Tento počin a nereagování Izraelců na palestinský smírčí krok opět zradikalizovalo postoje Arafata, který se začal orientovat na militantní reţim Saddáma Husajna v Iráku, jenţ kritizoval izraelské i americké kroky. Opět tedy poklesla naděje na zlepšení vztahů mezi Izraelci a Palestinci. Izrael i přes americký nátlak odmítal přímá jednání s OOP. Byla naplánovaná mezinárodní konference, kde se měla vyřešit otázka BV. Američané přesvědčili Arafata, ať se jí sám nezúčastní a vyšle pouze zástupce Palestinců z okupovaných území. Díky tomu svolil k účasti 33 Palestinský islámský dţihád je militantní skupina, zaloţena v 70. letech 20. století v pásmu Gazy. Vznikla jako odnoţ Egyptského islámského dţihádu. Jejím hlavním cílem je osvobození Palestiny a zničení Izraele. Nemá sociální program jako Hamás, své příznivce se tedy snaţí získávat prostřednictvím teroristických útoků a sebevraţedných akcí. 16

17 na konferenci i premiér Šamir. Mírová konference byla zahájena v Madridu pod americko - sovětským patronátem. Cílem konference bylo připravit půdu pro budoucí mírová jednání mezi Palestinci a Izraelci. Konference nic podstatnějšího nevyřešila, uţ to, ţe se konala, byl však úspěch došlo k setkání izraelských a palestinských představitelů, na základě svých jednání dali vzniknout Dohodě z Osla 34. V rámci této dohody ale Izrael nikde neuznal právo Palestinců na vlastní stát. Byla stanovena dočasná Palestinská národní samospráva 35, hlavně v oblasti pásma Gazy, odkud měla izraelská armáda odejít ihned po podepsání smlouvy. Mělo se vyjednávat o permanentním statusu této samosprávy, kdy se měly vyřešit hlavně otázky vymezení hranic, dalších regiónů, které měl být pod správou Palestinců, otázka Jeruzaléma, zajištění bezpečnosti apod. Jednání však byla zdlouhavá a komplikovaná, Izrael se nechtěl vzdát všech území. Nastaly tahanice o město Jeruzalém, Palestinci chtěli Východní Jeruzalém za hlavní město, Izraelci chtěli ponechat Jeruzalém sjednocený. Začaly se aktivizovat palestinské radikální skupiny, Arafat začal být Izraelem kritizován za neschopnost omezit palestinské teroristy. Přesto však jednání pokračovala, někdy i tajně, a vyústila ve jmenování Jásira Arafata prezidentem Palestinské samosprávy v květnu V červenci téhoţ roku přesunul své sídlo z Tuniska do Gazy. Další úspěch jednání přineslo tzv. Přechodnou dohodu, na jejímţ základě měla izraelská armáda vyklidit určená palestinská města na Západním břehu. Ta měla být pod plnou palestinskou samosprávou. Vyklizení se však ve výsledku týkalo asi 3,5 % území Západního břehu. Dalších 26 % území bylo pouze pod civilní samosprávou Palestinců a většina, 70,5 % území, tak zůstalo pod správou Izraele. Zásadní problémy tedy dohodou vyřešeny nebyly. V listopadu 1995 nastal zlom v mírových jednáních, byla jim smrt izraelského premiéra Rabina, který podlehl atentátu, jeţ na něj spáchal Jigal Amir, sionista a stoupenec ţidovského osadnictví. Pro další jednání znamenala tato událost de facto konec. Izraelské jednotky se do konce roku 1995 stáhly z vybraných palestinských území, mohly se tak konat první volby do palestinského parlamentu a první prezidentské volby. Oboje skončily přesvědčivým vítězstvím Jásira Arafta a Fatahu proběhly volby i v Izraeli, zvítězil v nich Benjamin Netanjahu, který patřil 34 Oficiální název zní Deklarace principů přechodné samosprávy. Její součástí byl i Dopis o vzájemném uznání jedná se o korespondenci mezi Arafatem a izraelským premiérem Rabinem, v níţ uznávají práva Izraele na existenci v míru a bezpečí a OOP je uznána jakoţto zástupce palestinského lidu. 35 Palestinská národní samospráva byla stanovena na 5 let, autonomie spočívala v oblasti kultury, vzdělání, sociálních záleţitostí, daní, turismu, civilní bezpečnosti apod. 17

18 k charedim 36, a stal se novým premiérem. Jeho náboţenské přesvědčení se projevilo ve snaze, o co nejvíce moţné odsouvání kompromisů s Palestinci, v příklonu k jordánsko - palestinské konfederaci, ne k samostatnému palestinskému státu či v podpoře zakládání nových ţidovských osad. Za Netanjahovy vlády tak došlo k značnému odklonu od smluv z Osla. V srpnu 1996 Netanjahu povolil výstavbu tunelu v těsném sousedství Chrámové hory muslimského Posvátného okrsku. Tento počin pobouřil jednak palestinské muslimy, kteří v tom viděli porušení náboţenského statusu quo, tak i mnohé arabské státníky. Vypukly masové demonstrace a nepokoje, které vyústily v přestřelky mezi izraelskou armádou a palestinskou policií. Začalo se tak opět zvyšovat napětí mezi oběma národy, které bylo v první polovině 90. let utlumeno. Netanjahu však nemohl ignorovat mírová jednání, která podnikali jeho předchůdci a hlavně pod tlakem USA došlo k uzavření tzv. Hebronského protokolu. Jedná se o dohodu o posledním velkém palestinském městě, Hebronu, které ještě nebylo součástí palestinské autonomie. Většina izraelských vojáků Hebron opustila, pod palestinskou správu přešlo 80 % města, ve zbytku zůstali ţít ţidovští osadníci. Hebron patří dodnes k nejradikálnějším městům, na obou stranách jsou obyvatelé často příslušníci radikálních skupin. V říjnu 1998, stále za vlády premiéra Netanjahy, byla podepsána další důleţitá smlouva, Memorandum od Wey River. Na jeho základě bylo dalších 13% z okupovaných území předáno Palestinské národní autonomii. Bylo dosáhnuto kompromisu ohledně otevření letiště a přístavu v Gaze a ohledně vytvoření tzv. bezpečného průchodu pro Palestince mezi Západním břehem a pásmem Gazy. V dalších izraelských volbách zvítězil Ehud Barak. Pomocí zprostředkování Billa Clintona probíhaly v červenci 2000 rozhovory Ehuda Baraka s Jásirem Arafatem v Camp Davidu. Ta skončila nezdarem. Arafat byl neústupný v otázce Východního Jeruzaléma, kde poţadoval úplnou palestinskou svrchovanost, coţ Izraelci nebyli ochotni přijmout. Také se nebyli schopni shodnout na velikosti palestinského území 37, a také v otázce palestinských uprchlíků. Palestinci si představovali návrat k hranicím před začátkem vojenské okupace roku I kdyţ jim premiér Barak nabízel 80% původního území, doposud nejvíc ze všech 36 Charedim jsou příslušníky nejkonzervativnějšího směru judaismu. Uznávají absolutní závaznost jak psané, tak i ústní tradice judaismu. Ţijí v naprosté poslušnosti před Bohem a jeho zákonem Tórou. Nejvyšší pozemskou autoritou pro charedim je rabín dané komunity. Role muţů a ţen jsou u nich přesně rozloţeny, muţi ţiví rodinu a zaopatřují ji finančně i duchovně, ţeny se starají o domácnost a děti. Charedim vesměs povaţují okolní svět za zkaţený a uzavírají se do svých vlastních ghett. Více viz kapitola Konkrétně na tom, kolik procent ze Západního břehu si Izrael ponechá. 18

19 izraelských premiéru, Arafatovi to bylo málo. Problémem by bylo i to, ţe na palestinském území by stále zůstaly ţidovské osady, díky čemuţ by docházelo k neustálým konfliktům mezi Palestinci a Izraelci. Následné zhoršení vztahů, po neúspěšných jednáních, bylo jedním z důvodu začátku druhé intifády. Vyvrcholením napětí bylo 28. září 2000, kdy izraelský politik Ariel Šaron šel na Chrámovou horu - Posvátný okrsek, coţ je místo posvátné pro ţidy i muslimy a je pod patronátem muslimské nadace. Pro Ţidy bylo nebezpečné na toto místo chodit. Šaronova ochrana čítala více neţ 1000 izraelských policistů. Z pohledu politického práva šlo o jasnou provokaci Palestinců. Coţ také vedlo k rozpoutání násilností a vypuknutí druhé intifády 38. Jiţ před vypuknutím násilností jimi Arafat několikrát vyhroţoval. Příčin bylo hned několik, např., i kdyţ to bylo smlouvami z Osla zakázáno, stále se rozrůstaly ţidovské osady 39. Vypukly kruté boje a násilnosti. Clinton podal návrh a se Arafat a Barak sešli na summitu v Šarm aš-šajchu. Jednání však skončila bez výsledku. V premiérských volbách v Izraeli, v únoru 2001 byl Barak poraţen a do čela vlády nastoupil Ariel Šaron. Druhá intifáda byla krvavější neţ ta první, pouţívaly se i tvrdší a silnější zbraně. Ze strany palestinských radikálních hnutí docházelo k více sebevraţedným útokům, na coţ izraelská strana odpovídala pouţitím těţké vojenské techniky. V roce 2002 se objevil plán na znovuobnovení mírového procesu. Vznikl ze spolupráce USA, Evropské unie, OSN a Ruska, byl nazván Road map for peace a ve třech fázích měl ukončit palestinsko - izraelská násilí, zmrazit výstavbu ţidovských osad, usnadnit provedení politických reforem v Palestinské autonomii, vyřešit otázku Jeruzaléma a do roku 2005 usnadnit vznik Palestinského státu. Pod nátlakem Road map for peace došlo ke schválení prozatímní palestinské ústavy a byla zřízena nová funkce premiéra. Větší úspěchy však plán nepřinesl, Izraelci nadále pokračovali ve vojenských akcích na palestinských územích a nedošlo ani k evakuaci ţidovských osad. Na konci roku 2003 však opoziční izraelští i palestinští politici 40 zorganizovali bez pověření svých vlád v Ţenevě mírová jednání. Podle tzv. Ţenevské dohody se měl budoucí Palestinský stát rozkládat na 98% Západního břehu a pásma Gazy a na arabských částech Východního Jeruzaléma včetně Chrámové hory, Zeď nářků by byla pod správou Izraele. Palestinští uprchlíci by měli právo vrátit se pouze 38 Ta by vypukla tak či tak, našla by se pro ni jiná záminka, více v ČEJKA, M.: Izrael a Palestina. Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu. Str Problémem bylo hlavně to, ţe ţidovské osady vytvořily kolem Jeruzaléma de facto prstenec, čímţ ho uzavřely. Naděje Palestinců, ţe by Východní Jeruzalém byl hlavním městem budoucího Palestinského státu, tím byly zničeny. 40 Josi Bejlin a Jásir Abed Rabbo. 19

20 do Palestinského státu, ne do Izraele. Dohodě se však nepodařilo získat oficiální podporu ani jedné ze zainteresovaných vlád. Na jaře roku 2002 se začala stavět tzv. bezpečnostní bariéra 41, která měla oddělit Západní břeh od Izraele. Jako hlavní účel viděl Izrael v této bariéře zabránit průniku palestinských teroristů do Izraele. Palestinci zpočátku s výstavbou souhlasili, neboť si mysleli, ţe by bariéra mohla značit hranice jejich budoucího státu. Na mnoha místech tato bariéra výrazně zasahuje na palestinská území. Díky ní je k Izraeli připojena i řada palestinských, ne jen ţidovských, osad. Proto se tento izraelský projekt stal terčem kritiky, ne jen jeho nepřátel, ale i jeho spojenců, včetně USA. Roku 2004 přišel Šaron s jednostranným izraelským staţením se s pásma Gazy, které bylo jiţ dlouho bezpečnostním, vojenským i hospodářským břemenem pro Izrael. V té době ţilo na území pásma Gazy téměř 1,5 miliónu Palestinců a jen 7 tisíc ţidovských osadníků 42, kteří ale vyţadovali ochranu. Z tohoto důvodu se na ně často nelibě dívali i samotní Izraelci ţijící mimo pásmo. Staţení vojsk bylo tedy spíše pragmatickým krokem, který měl ulehčit Izraeli, neţ aby šlo o ústupek vůči Palestincům. Proti tomuto opatření samozřejmě protestovali izraelští osadníci, kterých se evakuace týkala. Nakonec k ní přesto došlo, v srpnu zemřel Jásir Arafat 44. Jeho smrt měla pro dění na BV negativní i pozitivní důsledky. K těm negativním můţeme připočíst posílení jeho politických odpůrců, tedy hnutí Hamás, které odmítá jakoukoliv spolupráci s Izraelem. Pozitivním důsledkem je uvolnění velkého mnoţství politické moci, kterou měl Arafat ve svých rukou 45 a její následné rozdělení mezi více lidí se konaly palestinské prezidentské volby, ve kterých zvítězil Mahmúd Abbás. K listopadu 2012 uznalo Stát Palestina celkem 131 ze 193 členských států OSN. Řada států, která tento stát neuznala, nicméně uznává OOP jako zástupce palestinského lidu se také konaly volby v Izraeli, jelikoţ dosavadní premiér Šaron utrpěl mozkovou mrtvici a upadl do kómatu, ve kterém je dodnes. Novým premiérem se stal Ehud Olmert. V roce 2007 proběhla v americkém městě Annapolis mírová konference, která měla vyřešit 41 Většina bariéry je tvořena plotem s elektronickými čidly, na některých místech je také hluboký příkop. Jen malé úseky bariéry jsou tvořeny vysokou betonovou zdí s pozorovacími a palebními věţemi. 42 ČEJKA, M.: Izrael a Palestina. Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu. Str Po převratu v roce 2007 toto území ovládá hnutí Hamás. Palestinská samospráva, vedená hnutím Fatah, tak má fakticky pouze kontrolu nad Západním břehem Jordánu. 44 Řada odborníků povaţuje toto datum za konec druhé intifády. 45 Zároveň byl palestinským prezidentem, vůdcem OOP a stál v čele Fatahu. 20

21 otázku územních sporů a palestinských uprchlíků. V praxi však nepřinesla ţádné hmatatelné výsledky. Od března 2009 je ve funkci izraelského premiéra opět Benjamin Netanjahu. Po svém druhém zvolení vůbec poprvé podpořil myšlenku palestinského státu, existujícího po boku Izraele. V návrhu, který předloţil, poţadoval úplnou demilitarizaci zamýšleného státu. Palestinští Arabové podle něj musí uznat Izrael jakoţto ţidovský stát a Jeruzalém coby jeho nedělitelné hlavní město. Odmítl právo návratu pro palestinské uprchlíky a uvedl, ţe zastavení výstavby izraelských osad na Západním břehu Jordánu není moţné. V lednu 2013 byl jako premiér Netanjahu zvolen potřetí. 1.3 Město Jeruzalém Samotné město Jeruzalém je díky své náboţenské a historické tradici důleţitou součástí izraelsko palestinského konfliktu. Proto je mu věnována samotná podkapitola. Otázka Jeruzaléma vznikla historicky, coţ znamená, ţe je lidským výtvorem 46. Přispěly k ní také představy související s touto historickou zkušeností, které jsou víceméně vzdáleny od skutečnosti. V neposlední řadě se na jejím utváření podílely mýty, které buď odkazují na těţko ověřitelné nebo neověřitelné události z náboţenských pramenů, nebo jsou záměrně vytvářeny z různých nepravd a polopravd. Kaţdé náboţenství se snaţí vystupňovat nárok na Jeruzalém pomocí nadsázky a dává mu podobu mobilizujícího hesla. Ţidé pouţívají výrok Příští rok v Jeruzalémě!, muslimové jsou připraveni pro Jeruzalém umírat a obětovat své děti. Hebrejské pojmenování Jerúšálájim znamená doslova pokoj, který nastane a arabské al- Kuds pak posvátné místo, svatyně. Tři náboţenské tradice, včetně judaismu a islámu je to i křesťanství, čerpají ze stejného zdroje, kterým je hebrejská Bible. U všech tří náboţenských tradic se objevují stejné náměty a figurují v nich stejné osoby. Jeruzalém se podle Bible stává boţím příbytkem a s konečnou platností se uzavírá boţí plán, který se týká biblického národa. Svatou zemi vymezují v ţidovském pojetí tři geografická místa a oblasti: Země Izrael (Erec Jisra el), samotný Jeruzalém a hora Moria (Chrámová hora). Slib území se v pěti knihách Mojţíšových opakuje na dvaceti sedmi místech a navíc je ještě připomínán u Proroků. V Jeruzalémě se měly spojit všechny duchovní síly, aby mohly působit harmonicky. Mělo se tak dít v centru veškerého stvoření. Právě do Jeruzaléma přijde podle Ţidů Mesiáš. Podle tradice by měly mesiášské éře předcházet dvě události shromáţdění emigrantů 46 MÜLLER, Z.: Jeruzalém mezi minulostí a budoucností. Str

22 (kibbuc galujot) a rekonstrukce Jeruzaléma. Nejprve se tedy do země zaslíbené vrátí část emigrace, pak se chopí vlády nad Jeruzalémem a přestaví ho. Prostor Hebrejského království, o kterém se zmiňuje SZ, a území dnešního ţidovského státu se značně liší. Jeruzalém se však vţdy objevuje jako společný jmenovatel. Definování hranic zaslíbené země, která z boţí vůle měla připadnout Ţidům, se poprvé objevuje v rámci instrukcí, které dostal Mojţíš před vstupem Izraelitů do kenaanské země: Hospodin promluvil k Mojţíšovi: Přikaţ Izraelcům a řekni jim: Přijdete do kenaanské země, do té země, která vám připadne do dědictví, do kenaanské země vymezené těmito hranicemi: Jiţní okraj vaší země povede od pouště Sinu podél Edómu. Na východě povede vaše jiţní hranice od konce Solného moře, potom se vaše hranice stočí od jihu ke Svahu štírů, bude pokračovat k Sinu a na jihu bude vybíhat ke Kádeš-barneji, potáhne se na Chasar-adár a bude pokračovat k Asmónu. Pak se hranice stočí od Asmónu k Egyptskému potoku a bude vybíhat k moři. Vaší západní hranicí pak bude Velké moře s pobřeţním územím; to bude vaše západní hranice. Toto pak bude vaše severní hranice: od Velkého moře si vyznačíte jako mezník horu Hór. Od hory Hóru si vyznačíte hranici aţ k cestě do Chamátu a hranice bude vybíhat k Sedadu. Hranice pak povede k Zifrónu a bude vybíhat k Chasar-énanu. To bude Vaše severní hranice. Východní hranici si vyměříte od Chasar-énanu k Šefámu, poté sestoupí hranice od Šefámu k Rible na východ od Ajinu, pak sestupuje, aţ narazí na východní svah při Kineretském moři. Dál sestoupí hranice k Jordánu a bude vybíhat k Solnému moři. To bude vaše země, vymezená hranicemi kolem dokola. 47. Původní jebusejskou pevnost dobyl podle Bible asi v roce 1000 př. n. l., jak jiţ bylo řečeno, král David, který u ní učinil své hlavní město. Vybudování prvního Chrámu učinilo z Jeruzaléma královské i náboţenské středisko. Od té doby byl Jeruzalém celosvětovým centrem ţidovských modliteb a výročních poutí o třech poutních svátcích 48. Talmudští učenci zdůrazňovali výlučné postavení Jeruzaléma svatost Země izraelské znásobené ve Svatém městě 49. Zákony a zvyky spojené s Jeruzalémem zahrnují orientaci svatostánků a synagóg směrem k tomuto městu, konání modliteb tak, ţe se při nich věřící obracejí tváří k Jeruzalému, poutě k Západní zdi atd Bible; Starý zákon; Numeri 34, Jsou jimi Pesah, Šavuot a Sukot. 49 NEWMAN, J. SIVAN, G.: Judaismus od A do Z. Slovník pojmů a termínů. Str Více v tamtéţ. Str

23 Kdyţ Ţidé v Jeruzalémě postavili Chrám, byl dovršen zrod starověkého Izraele jako jednoty národa, Zákona a území. Roku 135 n. l. po potlačení Bar Kochbova povstání byli Ţidé z Palestiny vyhnáni. V judaistické symbolice a myšlení ovšem sláva Jeruzaléma nebledla. Stále to bylo místo, kde se kdysi nacházel Chrám a kde bývalo centrum ţidovského království. Po celá staletí býval Jeruzalém cílem ţidovských poutí. Objevují se však i protichůdné názory ţidů na Jeruzalém, které přicházejí především od představitelů sionismu. Příkladem můţe být zakladatel politického sionismu, Theodor Herzl nebo David Ben Gurion, izraelský premiér. V hadíthech 51 jsou k nalezení výroky Muhammada, které ilustrují posvátnost Jeruzaléma pro muslimy: Poutě by se měly konat výlučně do tří mešit: mé mešity (v Medině), Posvátné mešity (v Mekce) a al- Aksá. Nejvyšší Bůh poţehnal tomu, co leţí mezi El- Aríšem (na Sinajském poloostrově) a Eufratem. Zvláště pak posvětil Palestinu. (Ohledně jeruzalémské svatyně) Putujte k ní a klaňte se v ní, neboť jeden bohosluţebný akt vykonaný v ní vydá za tisíc bohosluţebných aktů vykonaných jinde. Pokud někdo umře v jeruzalémské svatyni, je to, jako by umřel v nebi. Kdokoli se vydá na pouť do jeruzalémské svatyně a klaní se tam v témţ roce, bude očištěn od svých hříchů. 52. Jeruzalém také začal hrát důleţitou roli v muslimských příbězích o soudném dni. Podle jedné obecně přijímané představy přijde Jeţíš znovu na zem, zabije Antikrista a navrátí se do Jeruzaléma, kde se bude modlit v mešitě, zabije všechny vepře, rozláme všechny kříţe a zničí synagogy a kostely, a tak potvrdí správnost islámu jako jediného pravého náboţenství. Padesát let bude vládnout v Jeruzalémě, pak zemře a bude pochován v Medině vedle Proroka Muhammada 53. V letech 1949 aţ 1967 byl Jeruzalém rozdělen zdmi a ostnatými dráty mezi dva státy. Západní Jeruzalém připadl Ţidům, východní Arabům. Toto rozdělení však jiţ nemělo nic společného s náboţenským základem, jednalo se, čistě o politický akt. Šestidenní válka 51 Hadíth je vyprávění o činech proroka Muhammada. Poskytuje muslimovi rady, jak dodrţovat příliš obecná přikázání Koránu. 52 CHAPMAN, C.: Čí je země zaslíbená? Pokračující krize mezi Izraelem a Palestinci. Str Tamtéţ. Str

24 v červnu 1967 opět dovolila Ţidům přístup ke Zdi nářků. Do konce června 1967 došlo k anexi východního Jeruzaléma, který se tak ocitl pod městskou správou řídící se izraelskými zákony. Odbojové a agitační výsledky arabského napadání byly slabé. Krátce po podpisu dohody z Osla, ke konci roku 1995, došlo i k vyjednávání ohledně Jeruzaléma. Vyjednávači obou stran souhlasili, ţe Jeruzalém by měl zůstat otevřeným a nerozděleným městem s volným přístupem pro všechna vyznání a národnosti. Západní, izraelská část si měla podrţet hebrejský název města Jerúšálájim. Východní, arabská část pod palestinskou správou se měla oficiálně nazývat arabským jménem al- Kuds. Navzájem by si Izrael a Palestina uznaly své části jako hlavní města státu. Ţidé a Palestinci se dohodli i na posvátných místech, posvátný muslimský okrsek měl spadat pod suverenitu palestinského státu jako exteritoriální území. O Zdi nářků se nemluvilo, dá se tušit, ţe by zůstala pod izraelskou správou 54. Úplná shoda v otázce suverenity nad arabskými částmi východního města a muslimskými čtvrtěmi Starého města nebyla sice dosaţena, ale vznikl rámec k vyjednávání, naznačující pozitivní obrat. Se zvolením Netanjahua na pozici izraelského premiéra, jak jiţ bylo řečeno, došlo k ochlazení mírových jednání. Toto ochlazení se týkalo i navrhovaných dohod ohledně rozdělení a statutu Jeruzaléma. Které de facto přetrvává dodnes, kdy se nedospělo k ţádnému, pro obě strany výhodnému kompromisu. Město figuruje v obou náboţenstvích hlavně jako symbol náboţenské komunity a jednoty věřících. V této symbolické rovině lze jen těţko Jeruzalém rozdělit mezi jednotlivé skupiny věřících. Jeruzalém se postupně stává stavebním prvkem národní a nacionalistické ideologie Ţidů a Arabů. Náboţenský ráz Jeruzaléma totiţ nevylučuje ani politické mocenské kalkulace. V dějinách Jeruzaléma se objevují projekty, které z posvátnosti činí nástroj politických zájmů. Jak ţidé, tak muslimové neměli vţdy o Jeruzalém takový zájem. Naopak se u nich projevuje značné kolísání zájmu o toto město. Jeruzalém se nikdy nestal politickým centrem muslimů, přesto si dnes Palestinci nárokují al- Kuds jako své hlavní město, jako politické a správní jádro budoucího národního palestinského státu. Hledají k tomu historické a náboţenské argumenty. Pouto k Jeruzalému pociťují arabové silně vţdy, kdyţ je vliv muslimů v městě slabý a omezený. Také ţidé mají k Jeruzalému kolísavý vztah. Například deklarace nezávislosti Státu Izrael ze uvádí: Erec Jisra el je místem, kde se zrodil ţidovský národ. Zde se utvářel jeho duchovní, náboţenský a národní charakter. Zde získal ţidovský národ svou nezávislost a vytvořil kulturu, která má jak národní, tak univerzální dosah. Zde 54 MÜLLER, Z.: Jeruzalém mezi minulostí a budoucností. Str

25 byla sepsána Bible a dána světu k dispozici My pak následně vyhlašujeme na základě přirozeného a historického práva ţidovského národa zrod ţidovského státu na území Izraele. 55. Autorem této deklarace je David Ben Gurion, který takto vyjádřil názor drtivé většiny sionistů 40. let 20. století. Erec Jisra el byla tehdy situována na pobřeţní planinu Palestiny s centrem v Tel Avivu a okolí. Odvolání na Jeruzalém zde nefiguruje a jeho posvátnost není hlavním motivem sionistického dobývání nebo ţidovského znovudobývání historického území Erecu. U Ţidů došlo ke změně tónu právě po jiţ zmiňované Šestidenní válce, kdy generál a pozdější izraelský prezident Ezer Weizmann prohlásil: Nyní chápete, proč byl Izrael budován zde a nikoliv v Ugandě nebo Kanadě: nikde jinde bychom nebojovali tak, jako jsme bojovali zde. Jeruzalém, Předjordánsko a prakticky celá Palestina dostávají pro nás nový a hluboký smysl. To je základ sionismu Chrámová hora Chrámová hora je nejposvátnějším místem judaismu, třetím nejvýznamnějším svatostánkem pro muslimy 57 a zvláštní význam má i pro některé křesťany. Chrámová hora má tvar obdélníku, tyčí se nad úzkými a stinnými uličkami jeruzalémského starého města. Je to místo, kde podle legend a tradic různých náboţenství a učení svět začal a také jednou skončí. Kde má být nejblíţe do ráje i do pekla, kde Kain zabil Ábela, kde byl Abrahám připraven obětovat svého syna Izáka, kde Bůh měl sebrat prach, z něhoţ stvořil Adama, kde je podle některých tvrzení v útrobách hory schovaná Mojţíšova archa úmluvy, postrádaná od dob Nabukadnezarova chrámu. Religiózní Ţidé věří, ţe právě Chrámová hora (hebrejsky Har habajit) se stane místem, kde nadejde Soudný den. Mají za to, ţe přijde Mesiáš a stane se králem Izraele, na Chrámové hoře pak vybuduje třetí Chrám. Na to, aby se Ţidé na horu mohli vrátit, čekali bez tří let devatenáct století. 7. června 1967 izraelská vojska během šestidenní války dobyla jeruzalémské staré město, patřící do té doby Jordánsku. V mezičase však horu opanoval islám. Jeruzalém dobyl pod vedením arabského chalífy Umara uţ v polovině sedmého století. Křesťané se na Chrámovou horu vrátili s křiţáky a tamější mešity předělali na kostely. Vyznavači islámu věří, ţe z vrcholu hory Moira vystoupil po noční pouti prorok Muhammad po ţebříku skrze sedm nebí do nebe, do samé blízkosti Boha. Na stejném místě 55 MÜLLER, Z.: Jeruzalém mezi minulostí a budoucností. Str Tamtéţ. Str A nejposvátnějším, kam se můţe podívat nemuslim. Do Mekky a Medíny je totiţ jinověrcům vstup zapovězen. 25

26 nechali v roce 691 chalífové z dynastie Umajjovců vybudovat mešitu Skalní chrám (Qubbat as- Sachra neboli Kopule skály), která skrývá vrcholek posvátné skály, a to na místě někdejšího jeruzalémského Šalamounova a Herodova chrámu, nad skálou, která byla spojena se zkouškou poslušnosti, kterou Abraham z Hospodinova příkazu podstoupil, připraven obětovat svého jediného syna Izáka, neboť islám, jak známo, navazuje na abrahamovskou tradici. Tato skála se stala centrem nového svatostánku. Zmíněná mešita se doposud nachází v prostoru muslimského okrsku na Chrámové hoře, k němuţ patří i mešita al- Aksá (al- Masdţid al- Aqsá neboli Nejzazší mešitu). Důvodem k vybudování mešity v Jeruzalémě roku 691 byl úmysl chalífa odvést proud muslimských poutníků od posvátné Mekky v arabském Hidţázu, nad nímţ pozbyl dočasně kontrolu. Jako celek je pro muslimy Chrámová hora Posvátným okrskem (al Haram aš- Šaríf). Spornou horu formálně spravuje islámská nadace, podřízená palestinské samosprávě, ale odpovědnost za její bezpečnost má Izrael. Je to však křehká rovnováha. Řada nepokojů a násilností má svůj původ právě tady. Prostranství má devět bran, pro turisty je přístupná pouze jediná. Vede přes důkladnou izraelskou kontrolu, včetně bezpečnostního rámu. Pak kaţdý po levé ruce mine Zeď nářků, nejdůleţitější modlitebnu Ţidů, synagogu pod širým nebem. Zeď je zároveň západní stěnou Chrámové hory a posledním zbytkem Herodova chrámu. Přímo u vstupu na samotnou horu čeká kontrola palestinská, ale ta je spíše mravnostní neţ bezpečnostní. Na posvátný pozemek nesmí lidé v krátkých kalhotách ani minisukních. Dosavadní pokusy, jak rozdělit horu k uspokojení všech, ztroskotaly. Velká část Palestinců a islámského světa popírá jakékoliv oprávnění Ţidů na horu s tím, ţe není jisté, jestli ţidovské chrámy na hoře vůbec stály. Radikální Izraelci zase tvrdí, ţe Jeruzalém vůbec nebyl pro islám důleţitým městem a byl implantován do hlavních muslimských spisů dodatečně jen proto, aby mohl být vyrván Ţidům 58. Chrámové hoře však hrozí nebezpečí i odjinud. Na jiţní straně jsou zřetelně viditelné praskliny. Části hory hrozí sesutí, protoţe se mezery neustále zvětšují. Podle izraelských expertů narušili Palestinci statiku hory tím, ţe v podzemí vybourávají podlahy a stěny v bývalých Šalamounových stájích, kde chtějí vybudovat mešitu. Zároveň je obviňují, ţe takto likvidují a odváţejí pryč památky z období, kdy zde stály ţidovské chrámy. Izraelský nejvyšší soud jejich práce zastavil. 58 NOVÁK, M.: Hora, na níţ začínal i skončí svět. Hospodářské noviny, ročník 3/2005. Str

27 Chrámová hora vyznavače různých náboţenství spíše vţdy rozdělovala, neţ spojovala, a je tomu tak i nadále Chrám Chrám byl národní svatyně určená k modlitbám k Bohu ve starověkém Jeruzalémě, centrem náboţenského ţivota lidu Izraele, symbol ţidovské jednoty a nezávislosti. Hebrejsky se nazývá bejt ha-mikdaš, coţ v překladu znamená dům svatyně a bejt ha-bchira, vyvolený dům. První Chrám dal postavit král Šalamoun asi v roce 950 př. n. l. Stál na hoře Moira, dnešní Chrámové hoře. Mezi rituální objekty v Chrámu patřil oltář, kam se pokládaly oběti, svatostánek, kruvim čili cherubíni, zlatá menora a stůl na předkládané chleby. První Chrám byl zničen roku 586 př. n. l. Nabukadnezarem. Od tohoto dne se dodrţují dny národního smutku. Asi v letech př. n. l. byl na původním místě postaven druhý Chrám. Na počátku prvního století se Herodes pustil do jeho rozsáhlé rekonstrukce. Také druhý Chrám byl však zničen, a to roku 70 Titem Západní zeď Západní zeď je poslední dochovaný pozůstatek druhého Chrámu. Jako takový je prvním svatým místem judaismu. Západní zeď zůstala jako jediná stát po obléhání Římany v roce 70. Podle ţidovské legendy zůstala zeď stát, protoţe byla vystavěna oddanou prací chudých. Talmudští učenci zase tvrdili, ţe ji nikdy neopustila Boţí přítomnost. Ze Západní zdi se v průběhu času stalo ohnisko ţidovských tuţeb po minulé slávě a slzavých proseb o Boţí zásah během staletí strávených v diaspoře 60. Od druhého století slouţila Zeď nářků a celá Chrámová hora jako místo, k němuţ se Ţidé při modlitbách obraceli k východu. Uţ od raného středověku bylo zvykem shromaţďovat se v její blízkosti k veřejným modlitbám. Západní zeď je dnes národní svatyní, kde se Ţidé mohou shromáţdit k modlitbám či meditacím v kteroukoliv denní nebo noční hodinu a kde se mohou scházet během svátků. Zeď nářků symbolizuje neomezenou svobodu vyznání, kterou Stát Izrael zaručuje všem věřícím, a kontrast mezi současnou situací a nedávnou minulostí. 59 NOVÁK, M.: Hora, na níţ začínal i skončí svět. Hospodářské noviny, ročník 3/2005. Str Odtud pochází známější označení Zeď nářků. 27

28 2. Podstata předurčení islámu a judaismu k výjimečnosti Sionismus se napájel z duchovních symbolů starověkého judaismu, palestinský nacionalismus se vracel do období kenáanského a pelištejského. Obě náboţenství hodnotí společnost jako základní oporu ve vztahu člověka k Bohu. Muslimové i ţidé vidí Boţí záměr v tom, ţe právě je si Bůh vybral, aby jejich prostřednictvím změnil dosavadní kvalitu společenské struktury. Ţidovský nárok na Svatou zemi se neopírá jen o historii, ale i o SZ, zejména o slib Boha, ţe dá tuto zemi Abrahamovi a jeho potomstvu do věčného vlastnictví 61. V Tóře nalezneme i další verše, na které Ţidé poukazují a o které se při své obraně opírají. Jako jsou např.: I řekl Hospodin Abrahamovi: Odejdi ze své země, ze svého rodiště a z domu svého otce do země, kterou Ti ukáţu. Učiním tě velkým národem, poţehnám tě, velké učiním tvé jméno. Staň se poţehnáním! Poţehnám těm, kdo ţehnají tobě, prokleji ty, kdo ti zlořečí. V tobě dojdou poţehnání veškeré čeledi země. 62 Po příchodu do oné země pronesl Bůh slova, která slib ohledně země více konkretizovala: Tvému potomstvu dávám tuto zemi od řeky Egyptské aţ k řece veliké, řece Eufratu 63. Já jsem Bůh všemohoucí, choď stále přede mnou, bďd bezúhonný! Mezi sebe a tebe kladu svou smlouvu A tobě i tvému potomstvu dávám do věčného vlastnictví zemi, v níţ jsi hostem, tu celou zemi kenaanskou. A budu jim Bohem. 64. Smlouva obsahovala čtyři bezpodmínečné základní sliby: Dávám ti zemi do věčného vlastnictví. Převelice tě rozmnoţím a učiním tě velkým národem. Činím smlouvu věčnou, ţe budu Bohem tobě i tvému potomstvu. Poţehnám těm, kdo ţehnají tobě v tobě dojdou poţehnání veškeré čeledi země. 65 Ţádný z Boţích popisů neposkytuje dostatečné mnoţství přesných geografických údajů, na jejichţ základě by bylo moţné sestavit mapu země zaslíbené. Proto je jistě těţké uvěřit, 61 Bible; Starý zákon; Genesis 7,8. 62 Bible; Starý zákon; Genesis 12, Bible; Starý zákon; Genesis 15, Bible; Starý zákon; Genesis 17, CHAPMAN, C.: Čí je země zaslíbená? Pokračující krize mezi Izraelem a Palestinci. Str

29 ţe by kdokoliv mohl pouţít SZ pro vytyčení oblasti, v níţ by Ţidé, kteří se do Palestiny začali vracet, měli mít právo ţít 66. Bůh zároveň lidu Izraele přikazuje, aby zničil všechny pozůstatky kenaanského náboţenství, a vybízí jej, aby poslouchal nové zákony, které zjevil skrze Mojţíše 67. Postupem času dospěli Ţidé k přesvědčení, ţe mezi izraelským lidem a jeho zemí existuje nerozlučné pouto. Jelikoţ jim Bůh daroval do věčného vlastnictví tuto zemi, chtějí ţít právě zde, právě zde totiţ mají ideální příleţitost k ţivotu v naprosté poslušnosti Boţího zákona 68. V ţidovských pramenech nenalezneme ţádnou alternativu k tradičnímu přesvědčení, ţe události na hoře Sinaj byly nadpřirozené. Celá doba strávená v pustině je povaţována za čas mimořádných skutků, okamţiků nabitých nadpřirozenou silou za čas zrodu izraelského národa. Cílem judaismu je kvalitativní přeměna lidské společnosti, kdy má vzniknout taková společnost, ve které vládne univerzální pravda, spravedlnost a mír. V kontextu historického vývoje ţidovského etnika se zrodila formulace jeho vlastní odpovědnosti za naplnění Boţího záměru, stalo se tak, jak jiţ bylo řečeno, v podobě Smlouvy. Základem Smlouvy je, ţe se Ţidé stanou Boţím lidem a budou plnit tuto Smlouvu. Tento závazek se stal charakteristickým rysem jejich společenství a v pozdější době i státu. Důleţité je, ţe samotní Ţidé věří, ţe vyvoleni Bohem nebyli Ţidé, jakoţto členové věřící skupiny, ale lid Izraele jako politická entita. Tento názor se zrodil jiţ ve 13. století př. n. l. 69, kdy Hebrejci postavili sami sebe nad jiná etnika ţijící v té době v Palestině a okolí. V období středověku panovalo přesvědčení, ţe pocit výlučností Ţidů má ryze náboţenskou povahu, netvrdili, ţe byli Bohem vyvoleni k uskutečnění Jeho záměru proto, ţe by ostatní lidstvo něčím převyšovali. Princip vyvolenosti a výjimečnosti vůči jiným národům Ţidé vztahují výhradně k přijetí Tóry a uzavření smlouvy s Bohem 70. Základním předpokladem pro naplnění Smlouvy bylo podle 66 Izraelští politici však mluví o Západním břehu jako o Judsku a Samaří, aby poukázali na souvislost se SZ. 67 Bible; Starý zákon; Deuteronomium 8,19; 9, 1; 9, CHAPMAN, C.: Čí je země zaslíbená? Pokračující krize mezi Izraelem a Palestinci. Str MENDEL, M.: Náboţenství v boji o Palestinu. Judaismus, islám a křesťanství jako ideologie etnického konfliktu. Str Jedná se o klasickou rabínskou interpretaci. Období judaismu, které označujeme jako rabínský judaismus, začalo krátce po zničení Chrámu v r. 70 a v podstatě trvá aţ dodnes. Po ztrátě národní, státní a náboţenské suverenity převzali otěţe vedení národa namísto králů či kněţí učenci nazýváni rabíni. Rabíni sebrali veškeré tradice, které byly do té doby předávány ústně, a zkompilovali dvě pro ţidy fenomenální díla, Mišnu a Talmud, která jsou pramenem veškeré původně ústně předávané právní tradice judaismu. Veškerá právní ustanovení, ať uţ se týkala práva náboţenského nebo civilního, byla na základě rabínského judaismu pevně svázána s Tórou, stejně tak kaţdodenní činnosti jednotlivce i společnosti. 29

30 Ţidů jejich usazení v Zemi zaslíbené, tedy ve Starověké Palestině. Z hlediska ţidovské náboţenské argumentace je suverénní stát v Zemi Izrael nutným předpokladem a nástrojem k naplnění ţidovské definice dějin a úlohy Ţidů v nich. Bez Země Izrael nelze v praxi uskutečňovat Smlouvu s Bohem. Ortodoxní Ţidé věří, ţe mají právo na historickou domovinu, neboť její vlastnictví je součástí Smlouvy, kterou s izraelským lidem uzavřel sám Bůh. Během 19. století se do vývoje ţidovského náboţenství promítnul emancipační proces Ţidů a to v podobě rozporů a štěpení kdysi relativně homogenní rabínské tradice. Vznikly různé frakce judaismu, které existují dodnes, zejména v islámských zemích se však při vymezování sama sebe vůči společenské sekularizaci Ţidé stále opírali o tradiční judaismus 71. Návrat Ţidů do země v posledních sto letech a zaloţení Státu Izrael by mělo být podle Ţidů vykládáno jako plnění starozákonních zaslíbení a naplňování biblických proroctví ohledně Svaté země, nebo alespoň znamením toho, ţe Bůh je k ţidovskému lidu neustále milosrdný a ţe mu je věrný. 72 Islám, co se týče Boţího záměru, sám sebe vidí obdobně jako judaismus. Tvrdí však, ţe pokusy Boha o seslání Zákona pro lidstvo se doposud vţdy setkaly s odmítnutím a odklonem lidí od přímé stezky. Islámský Boţí záměr je směřován na celé lidstvo a mnohem důrazněji, neţ je tomu podle Ţidů. Plán pro lidstvo má prosadit obec věřících, neboli umma, která se postupem času otevřela všem, kteří chtěli ţít v souladu s naposledy zjeveným Boţím zákonem. Islámský letopočet začíná ve chvíli, kdy se ustavila medínská umma, společenství věřících, kteří chtějí prokázat sílu své víry prostřednictvím zásadní sociální a etické reformy, vytvoření státu řízeného Boţí vůlí 73. Tohle je podle muslimů také reálný začátek uskutečňování Boţího záměru pro lidstvo. Cílem je souţití všeho lidu v souladu s etickým ideálem Boţí pravdy, se sociální spravedlnosti a v míru. 71 Tradiční neboli konzervativní judaismus je jedním z hlavních proudů současného judaismu. Vznikl v první polovině 19. století v Evropě. Jeho zakladatel Zachariáš Frankl se snaţil o kompromis mezi tehdejším ortodoxním judaismem, který povaţoval za zkostnatělý a nevhodný pro moderní svět, a reformním judaismem, jehoţ reformu povaţoval za příliš radikální. Cíli tradičního judaismu má být zachování ţidovských tradic, šabatu i hebrejštiny jako bohosluţebného jazyka, otevření vývoje halachy modernímu světu a stále těţším podmínkám, se kterým se tradiční pojetí náboţenství muselo potýkat. Zároveň propagoval i zapojení vědy a kritického přístupu při studiu Talmudu a dalších rabínských spisů. 72 CHAPMAN, C.: Čí je země zaslíbená? Pokračující krize mezi Izraelem a Palestinci. Str Islámský letopočet se počítá od , od Muhammadova útěku z Mekky do Medíny, kterému se také říká hidţra. 30

31 Korán se o Svaté zemi zmiňuje minimálně třikrát: Lidé můj! Vstupte do Svaté země, kterou Vám Bůh zaslíbil. Zde je vyjádřena myšlenka, ţe tuto zemi Bůh oddělil pro syny Izraele. A zachránil jsem jeho (Abrahama) i Lota vedouce je do země, jíţ jsme pro lidstvo celé poţehnali. Sláva tomu, jenţ za noci přenesl sluţebníka Svého z Posvátné mešity (mekské) do mešity nejvzdálenější (jeruzalémské), jejíţ okolí jsme poţehnali, abychom mu ukázali některá Svá znamení. Muslimové se dodnes dohadují, zda se toto poţehnání týká oblasti, která bezprostředně obklopuje jeruzalémskou mešitu, celého Jeruzaléma nebo celé země. 74. Všechny tyto verše vedou k tomu, ţe muslimové povaţují celou Palestinu za posvátnou. A jelikoţ se v Koránu o ní mluví jako o Svaté zemi 75, věří muslimové, ţe mají náboţenské důvody k tomu, proč se domnívat, ţe je tato země svatou zemí nejen pro Ţidy, ale i pro ně. Islám vstoupil na scénu dějin s nárokem na vlastnictví konečné podoby Boţího zjevení, která sice uznává, ale zároveň překonává, starší zjevená učení, zvláště biblický monoteismus. Označil ţidy a křesťany za vlastníky Písma, seslaného z pravého zdroje Pravdy, zároveň je však obvinil, ţe je pokřivili. Právě proto byl seslán Korán, který je autentickým Boţím slovem, a to úplným a neporušeným. Korán je zjevením konečným, a tedy plností pravdy bez ohledu na dále plynoucí čas. Nyní jsme si vymezili základní rozdíly podstaty předurčenosti judaismu a islámu k opanování Svaté země, jak je vykládají oni sami. Existuje však i strukturální a funkcionální blízkost judaismu a islámu. Obě tato náboţenství předpokládají přirozené sepětí duchovní a světské roviny ţivota společnosti. Jako ideální řád vidí teokracii. Kaţdé náboţenství má svého zprostředkovatele Boţího záměru pro lidstvo, svého Proroka 76. Obě náboţenství potřebují pro uskutečnění svých záměrů politickou entitu, která musí být homogenní v duchovním i politickém smyslu, musí si být vědoma své výjimečnosti vůči těm, kteří víru v jediného Boha zatím nepoznali. Základem entity je také kolektivní vědomí příslušnosti k společenství ochraňovanému Bohem. Cílem těchto entit je změnit své doktríny 74 CHAPMAN, C.: Čí je země zaslíbená? Pokračující krize mezi Izraelem a Palestinci. Str Na rozdíl od Bible, kde je zmínka o Svaté zemi pouze jednou, v Zacharjášovi. V Novém zákoně se o ní nehovoří vůbec. 76 V judaismu jim je Mojţíš, v islámu Muhammad. 31

32 v univerzální řád, který by byl platný pro celé lidstvo. Rozdíl ohledně cest k naplnění tohoto cíle spočívá v odlišné historické zkušenosti 77. Ţidovská i islámská společnost se rozvíjela v souladu se svými náboţenskými texty 78. Důleţitou roli u obou náboţenství vţdy hrála pravidla společenského chování, předpisy a zákazy. Obě náboţenství mají ve svých věroukách jasně vymezený vztah k území, na němţ se má Boţí záměr uskutečňovat: Podle knihy Genesis, knihy Soudců a jiných částí hebrejské Bible se jedná o území různě velké, ale v zásadě značně rozlehlejší, neţ je území dnešního Státu Izrael. Islám má tento záměr vykonávat v té části světa, v níţ se uplatňuje islámská moc, tedy Boţí zákon. Zbytek světa se povaţuje za příbytek války, území, kde lidé ţijí v bludu, neboť zatím nepoznali existenci Boha nebo Boţí záměr znehodnotili svým nepatřičným chováním. Příbytek války má být pro islám co nejdříve získán. Dalším společným, a pro tuto práci důleţitým, znakem islámu a judaismu je fakt, ţe oba právní systémy těchto náboţenství prošly v posledních dvou stoletích reformačními proměnami, snahou odpovědět určitým způsobem na sílící tlaky sekularizovaných vrstev společnosti a také fakt, ţe jsou oba systémy vyuţívány ortodoxními či fundamentalistickými směry při prosazování ideje o návratu zkaţené sekularizované společnosti ke svým kořenům, k vlastní identitě a pravým hodnotám Boţího zjevení. Mezi judaismem a islámem samozřejmě neexistují jen podobnosti, naopak obsahové rozdíly v doktríně i legislativě jsou mnohem významnější. Pochopení jejich podobností je ale důleţité pro odpovědění si na otázku, proč mají i dnes obě tato náboţenství mimořádné předpoklady stát se duchovním rámcem reálné politické činnosti, proč v nich některá současná politická uskupení vidí teorie státu. Korán je rozsáhlá kniha, plná poezie a protikladů, čímţ je podobný jak Tóře, tak i Bibli. Obě tyto knihy oslavují dobré panovníky, a pokud jde o směšování duchovní a světské autority, příklad papeţů názorně ukazuje, ţe náboţenskou autoritu s pozemskou vládou lze kombinovat v takové míře, v jaké by toho snad ani ţádný muslimský vládce nedosáhl 79. Judaismus se s politickou mocí nezapletl tolik jen proto, ţe do vzniku novodobého státu Izrael byli Ţidé všude na světě nepatrnou menšinou. Islám má silné antiautoritářské rysy, které jsou dodnes patrné v kaţdé muslimské zemi. Pocházejí pravděpodobně z několika hadíthů, v nichţ je poslušnost vládci povinností pouze 77 Viz MENDEL, M.: Náboţenství v boji o Palestinu. Judaismus, islám a křesťanství jako ideologie etnického konfliktu. Str Muslimskými náboţenskými texty jsou Korán, Sunna, Fikh, šarí a. Ţidovskými pak Tóra, Mišna, Talmud a halacha. 79 ZAKARIA, F.: Budoucnost svobody. Neliberální demokracie v USA i ve světě. Str

33 pod podmínkou, jsou li vládcovy příkazy v souladu s Boţím zákonem. Kdyţ vládce přikáţe víru porušit, všechny závazky k němu přestávají platit. 33

34 3. Islámský fundamentalismus Neţ se začnu zabývat islámským fundamentalismem, je nejprve nutné si vysvětlit samotný pojem fundamentalismus. Pro lepší pochopení islámského fundamentalismu je také důleţitý pojem dţihád, který si taktéţ nejdříve vysvětlíme. 3.1 Pojem fundamentalismus Slovo fundamentalismus se rozšířilo jako označení hnutí, které počátkem 20. století navázalo v protestantských církvích v USA na očekávání brzkého příchodu Kristovy tisícileté říše. Jeho stoupence spojoval především odpor k tehdejší moderně, odmítali zvlášť biblickou kritiku a evoluční teorii. Nejzávaţnějším nedostatkem tohoto proudu bylo a je jeho negativní zaměření, odmítající jakýkoliv dialog. Více neţ účast v určitém hnutí, spojuje fundamentalisty zřejmě mentalita. Její psychologický základ tvoří sklon k černobílému vidění, k neústupnosti, nesnášenlivosti. Výchozím momentem bývá silný pocit odcizení uprostřed společnosti, kterou fundamentalista vnímá jako zkaţenou a nepřátelskou. Řešení přináší vstup do militantního společenství jde o moment zásadního zlomu, dobře známý v psychologii náboţenství, někdy se o něm hovoří jako o druhém narození 80. Podle Zdeňka Müllera je fundamentalismus návrat k náboţenství v tradiční podobě Pojem džihád Dţihád předpokládá aktivní šíření islámu, třeba i silou. Existují čtyři roviny, v nichţ se můţe věřící účastnit dţihádu. Pro tuto diplomovou práci je nejdůleţitější rovina nazvaná dţihád mečem 82, kterou chápeme ve smyslu prosazování islámu různými podobami násilí, ať uţ represí vůči bezvěrcům na území islámu, vedením války za šíření víry, bojem proti strůjcům rozkladu zevnitř, nebo obranou vůči vnějšímu nepříteli 83. Jedním z hlavních kritérií vymezujících koránské pojetí války je vedení války na cestě Boţí nebo za Boha 84. Člověk, který svým ţivotem zjevenou Pravdu 85 naplňuje, je mudţáhid, tedy vykonavatel 80 Srovnej MENDEL, M.: Islámská výzva. Z dějin a současnosti politického islámu. Str MÜLLER, Z.: Svaté války a civilizační tolerance. Str al- dţihád bi s- sajf. 83 Více k rovinám dţihádu v: MENDEL, M.: Dţihád. Islámské koncepce šíření víry. Str fí sabíli lláh. 85 Zjevená Pravda říká, ţe absolutní moc nad lidstvem patří jedinému a transcendentnímu Bohu. 34

35 dţihádu. Sajjid Kutb 86 říká, ţe ne vţdy je válka v pořádku, v rámci dţihádu nesmí být vedena válka, která je zaloţena na rasistických představách či materiálním poţitku. Proto mohou muslimové vést válku jen za nastolení Boţího řádu 87. Boj utlačovaných, tedy muslimů, je pro zastánce dţihádu jedním z hlavních motivů pro jeho vedení. Cílem dţihádu je nastolení vize sociální spravedlnosti. Stoupenci dţihádu jsou rozhořčeni, ţe je Západ obviňuje z terorismu a náboţenského tmářství, aniţ si klade otázku po příčinách a motivech jejich chování. 3.3 Islámský fundamentalismus V 80. a 90. letech 20. století vstoupil do všeobecného povědomí euro - amerického světa pojem islámského fundamentalismu jako označení reálné hrozby. Fundamentalismus se zakládá na strohém přesvědčení o majetnictví pravdy. Vyznačuje se neústupností, nesnášenlivostí a tvrdostí srdce. Z Koránu si účelově vybírá jen některá témata a symboly. Od morálních úvah, zaměřených silně kriticky zvláště proti západním kulturním vlivům, přechází k tvrdému jednání proti jinak smýšlejícím 88. V krajních polohách islamismus sahá k násilí a projevuje se jako extremismus či terorismus. Fundamentalistům je také cizí pojem sekularizace, kterou odsoudili jako dovezenou infekci 89. Sekularizovaný člověk se podle fundamentalistické teze odloučil od Boha. Muslimští teologové povaţovali vţdy za základní rys islámu jednotu náboţenství a politiky. Idea nedělitelnosti náboţenství a politiky nacházela svůj odraz téţ při interpretaci zákonodárné a výkonné moci ve státě. Za nejvyšší autoritu byl vţdy povaţován Alláh. Jeho vůli na zemi měl vykonávat Alláhův náměstek chalífa. V pojetí muslimských teologů vystupuje stát jako ochránce víry. Z této tradiční interpretace jednoty náboţenství a politiky vychází i novodobí fundamentalisté 90. Úloha náboţenství nebyla ignorována ani v palestinském hnutí odporu. V 2. polovině 60. let 20. století začala nejvlivnější frakce OOP, Fatah propagovat ideu vytvořit demokratický stát v Palestině, který by zaručoval rovnost práv pro muslimy, křesťany a ţidy. Dopisy, které posílali tito bojovníci svým příbuzným před bojovými akcemi na okupovaných arabských územích a v Izraeli, 86 Sajjid Kutb ( ) se narodil v Egyptě, v rodině středního rolníka. Po dvouletém studijním pobytu v USA se vrátil do Egypta zdrcený tamějším bezboţným ţivotem. Od roku 1954 veřejně vystupoval proti reţimu. 87 MENDEL, M.: Dţihád. Islámské koncepce šíření víry. Str KROPÁČEK, L.: Islámský fundamentalismus. Str Tamtéţ. Str MUZIKÁŘ, J. HRBEK, I. MÜLLER, Z. SVOBODA, I.: Islám a současnost. Str

36 prozrazovaly silné náboţenské cítění a pevnou víru, ţe jejich oběť bude spravedlivě odměněna 91. Islámský fundamentalismus na území historické Palestiny je spjat s reformním myšlením 20. století. Zapojení islámu do sluţeb politického hnutí bylo dílem egyptského učitele Hasana al- Banná 92 a hnutí Asociace muslimských bratří 93, kterou zaloţil roku Al- Banná se pokoušel hlavně o mravní reformu egyptské společnosti, tu chtěl uskutečnit pomocí soustavného připomínání zásad islámského etického kodexu v kontrastu vůči způsobu ţivota, který v Egyptě zaváděli Britové. Trend, který v dnešní době označujeme za islámský fundamentalismus, vyzývá k sepětí doslovného čtení Písma a tradic s konkrétní politickou akcí. Cílem ideologie politického hnutí je revoluční změna dosavadních pořádků. K takové změně vyzýval i Hasan al- Banná. Odtud, z Egypta, se měl nový model státu šířit po celém islámském světě. V nepřítele se tak vyvinuli sionisté, kteří kolonizovali islámskou Palestinu. Dalším ideologem islámského fundamentalismu je Sajjid Kutb. Jeho dílo je promyšleným ideologickým konceptem a politickým programem, na rozdíl od děl Hasana al- Banná. Otevřeně v nich vyzval k islámské revoluci formou dţihádu ve smyslu ozbrojeného odporu proti uzurpátorům. Hlásal, stejně jako al- Banná, návrat ke kořenům a k doslovně interpretovaným základům víry. Islám je v díle obou myslitelů shledáván jako všeobsahující systém, Boţí koncept pro lidstvo, dokonalý způsob ţivota. Islámský Boţí plán pro lidstvo se neváţe na ţádnou smlouvu s ţádným lidem. Je to univerzální návod k ţití ve víře. Oba autoři zdůrazňují specifiku spočívající v jednotě náboţenství a státu. Islám je věrouka, kult, etika, právo, ale také politika a ideologie. Ideálním způsobem ţivota člověka i celé obce v souladu se zvěstí je 91 V úvodu nebo závěru těchto dopisů často uváděli frázi ti, kdo obětují ţivot, dostanou od svého Pána poţehnání. 92 Hasan al- Banná ( ) se narodil v Egyptě, jeho otec byl hodinář. Od mládí se zajímal o islámskou tradici. V 16 letech byl poslán do Káhiry, aby tam studoval na učitele arabštiny. Právě zde se seznámil s některými názory egyptských reformistů. Roku 1949 byl zavraţděn, atentátník nebyl nikdy odhalen. Čin se přičítá egyptské tajné sluţbě. 93 Asociace Muslimské bratrstvo (Ichwán al- muslimín) je obecně pokládána za nejvýznamnější umírněný panislamistický proud, v němţ dominují konzervativní tradicionalisté. Své kořeny má v Egyptě, kde bylo roku 1928 zaloţeno, ale jeho pobočky nalezneme v různých částech arabského světa, v USA i zemích západní Evropy. V zemích, kde vládne či vládnul autoritativní reţim, se přiklánějí spíše k radikalismu, coţ je i případ Palestiny. Zde se Muslimské bratrstvo přetransformovalo v hnutí Hamás. Zdůrazňuje úkol islamizovat společnost a jejich tradičním heslem je islám je řešení. 36

37 podle Koránu přímá stezka 94. Pohledem fundamentalistů společnost sešla z této přímé stezky. Dokud se muslimové na stezku nevrátí a neztotoţní se s ţivotem Proroka, bude islámská civilizace vystavena soustavnému rozkladu zevnitř i zvenčí. Teprve aţ všichni muslimové půjdou po přímé stezce, mají naději na Boţí milost a spásu. Islám je chápán jako jediný návod k nastolení lidskosti, spravedlnosti, tolerance a harmonie. Nepůjde-li lidstvo tímto směrem, čeká ho Boţí hněv a trest. Islámský fundamentalismus je zároveň způsob myšlení a sociální skutečnost, vyzývá ke kritice z hledisek intelektuálních i etických. Sionistická kolonizace a následný vznik Izraele na území dár al- islám (příbytku islámu) hrál v koncepcích Hasana al- Banná i Sajjida Kutba zvláštní úlohu. Averze vůči ţidům u al- Banná vyvřela z celkového názoru na kapitalismus a na britskou nadvládu. Sionismus pak chápal jako komplot západu proti islámské civilizaci. Podle Kutba sionistická kolonizace Palestiny a vznik Státu Izrael byla politickou realitou, která znovu oţivila klasický teologický problém islámu s ţidy 95. Obzvláště fundamentalisté vnímali celý konflikt téměř výhradně v náboţenské rovině. Ztráta Palestiny je tedy dalším z důkazů rozvratu islámské civilizace, kterou způsobila nedostatečná pevnost muslimů ve víře. Islámské fundamentalistické hnutí si obecně staví tři základní cíle: patří zde přísné uplatňování islámského zákona (šarí a) v kaţdé islámské komunitě, sjednocení všech zemí, ve kterých muslimové představují většinu obyvatelstva, v jednu politickou a náboţenskou velmoc pod vládou jediného chalífy a za třetí, ţe právě chalífa by měl vzkřísit původní islámský sen o islamizaci celého světa 96. Jestliţe červen 1967 znamenal pro Ţidy v Izraeli jasné znamení, ţe jim Bůh dává šanci k návratu a k aktivnímu podílu na příchodu mesiášského věku, pro islámské fundamentalisty se stal nezvratným důkazem o všestranné prohnilosti odpadlických bezvěreckých reţimů 97. Rok 1967 se i pro islámský fundamentalismus stal impulsem, jenţ vyvolal nástup politického islámu v mnoha zemích. V konceptu OOP vţdy bylo vytvořit nezávislý národní stát 94 Arabsky as-sirát al-mustakím. 95 Podstata tohoto problému spočívá v konfliktu muslimské ummy a proroka Muhammada s třemi ţidovskými kmeny v Medíně v letech , který vedl k vyhnání medinský ţidů. Nyní nastala chvíle, kdy se k averzi vůči tomuto ţidovskému komplotu vrátit, neboť vznik Izraele a jeho vítězství nad arabskými muslimy se stal novým ţidovským komplotem. 96 INTROVIGNE, M.: Hamás. Islámský terorismus ve Svaté zemi. Str MENDEL, M.: Náboţenství v boji o Palestinu. Judaismus, islám a křesťanství jako ideologie etnického konfliktu. Str

38 pro Palestince bez rozdílu náboţenského přesvědčení. Islámští fundamentalisté chtěli naproti tomu osvobodit islámskou Palestinu a očistit ji od bezvěrců, včetně sekulární OOP. Při svých úvahách o osudu arabské Palestiny a jejího lidu se fundamentalisté v 70. letech a první polovině let 80. soustřeďovali na obecné náboţenské otázky reformy člověka a společnosti, jako je vytvoření čistě islámského zřízení. Islámský fundamentalismus neboli obrození se dotklo muslimů po celém světě a ve většině islámských států ovlivnilo společnost i politiku. V osobním ţivotě lze nalézt mnoho znaků islámského probuzení: Patří mezi ně stále častější dodrţování náboţenských rituálů (návštěvy mešit, modlitby, postění se), rostoucí počet náboţenských programů a publikací, zvýšený důraz na islámské oblečení a hodnoty, revitalizace súfismu (mysticismu). Toto široce zaloţené obrození rovněţ doprovází návrat k islámu ve veřejné sféře: Větší počet islámsky orientovaných vlád, organizací, zákonů, bank, sociálních sluţeb i vzdělávacích institucí. Vlády i opozice se k islámu obracely, aby podpořily svou autoritu a získaly podporu obyvatelstva. Většina vládců a vlád si je vědoma potenciální síly islámu a prokazuje zvýšenou senzitivitu a úzkost při projednávání islámských otázek 98. Islámský fundamentalismus, jakoţto revoluční hnutí, odmítá národní stát ve prospěch jednoty islámu. Fundamentalismus lze chápat také jako potvrzení tradičních způsobů chování a myšlení v podstatně změněném společenském prostředí. Neodmítá kaţdou změnu, ale trvá na tom, aby změny byly usměrňovány v duchu tradičních hodnot a tradičních způsobů myšlení. Fundamentalismus trvá na doslovné pravdivosti Koránu a na tom, ţe jak právní, tak rituální nařízení z něho vyplývající jsou závazná i pro současného člověka 99. Fundamentalismus rozhodně není lidové náboţenství negramotných a polovzdělaných vrstev, ačkoliv za určitých okolností můţe účinně mobilizovat islámské nálady a pocit sounáleţitosti i mezi nimi 100. Fundamentalismus se rovněţ šíří mezi společenskými skupinami, které se cítí být ohroţeny politickým vývojem a měnícími se sociálně ekonomickými podmínkami 101. Fundamentalistický přístup je zastáncem toho, ţe v muslimských zemích by politické vedení měli tvořit muslimové. Jiné náboţenské komunity však musí být tolerovány jako 98 HUNTINGTON, S. P.: Střet civilizací. Boj kultur a proměna světového řádu. Str MUZIKÁŘ, J. HRBEK, I. MÜLLER, Z. SVOBODA, I.: Islám a současnost. Str Tamtéţ. Str Jde většinou o řemeslníky a majitele obchůdků ve velkoměstech, obchodníky a střední vlastníky půdy v provinčních městech a o ochránce islámské tradice z řad ulamá. 38

39 součást společnosti. Jejich svobody je sice třeba chránit, ale tito jinověrci by neměli muslimům vládnout 102. Těţiště islámského fundamentalismu se od konce 70. let 20. století přesunulo směrem k radikálnějším hnutím, stranám a skupinám, které jiţ nenabízejí vidinu spravedlivého islámského řádu, v němţ si budou všichni pravověrní věřící rovni, ale od 90. let začali spíše sázet na jednorázové akce individuálního teroru nebo jiné formy ozbrojeného dţihádu 103. Důvodem bylo, ţe ţádná z dosavadních islámských stran či organizací nebyla schopná převzít moc, ani přesvědčit společnost, ţe modely islámského státu jsou pro ni ideální. Existuje li jedna zásadní příčina vzestupu islámského fundamentalismu, pak je jí podle Zakarii úplné selhání politických institucí v arabském světě Strana islámského osvobození Pod vlivem egyptského fundamentalismu vznikla také islámsky orientovaná strana. Byla zaloţena roku 1953 pod názvem Strana islámského osvobození (SIO). Převáţně působila na území Jordánska, její vliv však překonal hranice oblasti. Své pobočky otevřela v Libyi, Tunisku a několika západoevropských zemích. Ohledně palestinské otázky zastává SIO výrazně antinacionalistické postoje. Dokud nebude nastolen islámský stát, není podle strany moţný ozbrojený odpor proti okupaci. Muslimové na celém světě by se tak měli snaţit zaloţit stát v čele s chalífou, aţ bude ustaven, na jeho území zavládne šarí a. Jedním z jeho prvních úkolů pak bude dţihádem osvobodit Palestinu jakoţto součást příbytku islámu. SIO však nevysvětluje, na kterém z islámských historických území by si přála svůj stát zaloţit. Před osvobozením Palestiny SIO výrazně nabádá Palestince na okupovaných územích, aby sami nic nepodnikali. Vysvětluje to tak, ţe jsou vězni bezvěreckého nepřítele a jakákoliv jejich činnost by se snadno mohla změnit v podíl na bezvěrecké moci. SIO také odsuzuje sebevraţedné útoky muslimů na izraelské cíle. Podobný názor má i na intifády. Tvrdí však, ţe o osvobození Palestiny nemůţe arabský lid přijít, protoţe Arabům ji Bůh slíbil jako součást příbytku islámu. SIO nejenţe odmítá jakoukoliv formu odporu vůči Izraeli, ale také odmítá všechny kompromisy a mírové iniciativy, jejichţ aktéry jsou sionisté. Odmítá také koncept nezávislého Palestinského státu na Západním břehu a v pásmu Gazy, jenţ je pilířem mírových dohod mezi Izraelem a OOP. 102 MUZIKÁŘ, J. HRBEK, I. MÜLLER, Z. SVOBODA, I.: Islám a současnost. Str MENDEL, M.: Dţihád. Islámské koncepce šíření víry. Str ZAKARIA, F.: Budoucnost svobody. Neliberální demokracie v USA i ve světě. Str

40 3.5 Islámský džihád Islámský dţihád je další ze skupin islámského fundamentalismu na území Palestiny. Jeho strategický cíl se nijak neliší od cílů jiných radikálních skupin. Co je u něj jiné, je to, ţe Dţihád hodlá Palestinu osvobodit jako duchovní centrum příštího islámského chalífátu. Pro Islámský dţihád je Palestina ústřední otázkou celého islámského národa. Palestina má pro něj tři dimenze: 1, náboţenskou neboť se v ní nachází mešity al- Aksá a Kubbat assachra 2, historickou, protoţe slouţila jako nástupiště pro křiţáky, kteří tvořili předvoj Západu ve snaze o podrobení islámu a 3, strategickou, protoţe podle Dţihádu ţidé a Izrael představují osudové nebezpečí pro palestinský lid a islám 105. Boj mezi muslimy a Izraelem je nevyhnutelný a představuje boj dobra se zlem, jímţ Bůh muslimy neustále zkouší. Ideologové Dţihádu tvrdí, ţe boj nelze odkládat do doby, neţ bude nastolen islámský stát. 3.6 Hamás 8. prosinec 1987 je označován jako den vzniku Hamásu, za jeho zakladatele je povaţován Ahmad Izmaíl Jásín 106. Slovo Hamás znamená nadšení a zároveň jednotlivá písmena tohoto výrazu představují zkratku Harakat al- Muqáwama al- Islámíja (Hnutí islámského odporu). Je jednou z odboček Muslimského bratrstva v Palestině. Boj za osvobození Palestiny od izraelské okupace je podle Hamásu představován jako povinnost kaţdého muslima, ať uţ ţije v jakékoliv zemi. Nejedná se tedy pouze o národní záleţitost Palestinců. Záleţitostí všech muslimů je tento boj proto, neboť palestinská země je posvátná. Je to islámská země svěřena islámským generacím aţ do dne vzkříšení 107. Podle Hamásu není pro řešení palestinského problému ţádné jiné řešení, neţ dţihád. Hamás striktně odmítá laický charakter státu a usiluje o to, aby v Palestině vznikl stát, který by zachovával muslimský zákon přesně podle tradic islámského fundamentalismu a ideálů Muslimského bratrstva. Pracuje na obnově jednotného chalífátu jako výrazu jednoty světového islámu. Hamás zastává názor, ţe palestinská otázka patří k základním záleţitostem 105 MENDEL, M.: Náboţenství v boji o Palestinu. Judaismus, islám a křesťanství jako ideologie etnického konfliktu. Str Ahmad Izmaíl Jásín ( ). Ve 12 letech se mu při sportu stal váţný úraz, díky němuţ zůstal po zbytek ţivota poloslepý a upoutaný na invalidní vozík. Studoval na prestiţní univerzitě Al- Azhar v Káhiře, pro zhoršující se zdravotní stav ale musel školu opustit a pokračovat v samostudiu. Stal se učitelem arabského jazyka a postupně se vypracoval na náboţenského lídra. V roce 2004 byl zabit izraelským atentátem v rámci tzv. mimosoudní likvidace. 107 INTROVIGNE, M.: Hamás. Islámský terorismus ve Svaté zemi. Str

41 islámského náboţenství, a proto má tato problematika nadnárodní charakter. V náboţenských otázkách nemá kompromis místo, je vnímán jako hřích a zrada. Hnutí vystupuje proti jakémukoliv řešení, které nezahrnuje záměr definitivního zničení státu Izrael a vybudování islámského státu v hranicích od pobřeţí Středozemního moře po řeku Jordán. Jak jiţ bylo řečeno, druhá intifáda se od první liší. Pro Hnutí islámského odporu je odlišnost v tom, ţe druhá intifáda oslavuje krvavou oběť sebevraţedného teroristy, který jde na smrt, aby vyjádřil své zoufalství nad situací svého národa. S velkou sérií sebevraţedných útoků však Hamás začal dříve, jiţ v roce Tyto útoky však zahrnují jeden zásadní problém, a sice jestliţe islám zakazuje sebevraţdu, jak je moţné, ţe jsou sebevraţedné útoky nahlíţeny jako cosi zásluţného a jak se jejich oslavování slučuje s Koránem? V sunnitské teologii jsou akce sebevraţedných útočníků hodnoceny jako prosté sebevraţdy. Atentátník má také právo na titul islámského mučedníka. Sebevraţedný terorismus je podle muslimského zákona čímsi nedovoleným, kdyţ postihuje civilní obyvatelstvo 108, izraelský národ, muţi i ţeny, jsou však podle muslimů bojovníci, kteří mají zbraně. Hamás zastává názor, ţe izraelské děti představují budoucí vojáky. Teorie sebevraţedných útoků původně pochází z šíitské kultury, aţ paralelně se objevila u teroristických skupin sunnitské orientace, jako je např. právě Hamás. K statutu Hamásu mimo jiné patří výrok zakladatele Muslimského bratrstva imáma al- Banná, který prohlásil: Izrael bude ustanoven a bude existovat do té doby, dokud ho islám nezničí stejně, jako zničil řadu jiných před ním 109. Dále ve svých stanovách přísahá věrnost Alláhovi a snaţí se o to, aby byl pozdviţen prapor Alláhův nad kaţdým čtverečním metrem palestinské země. Hnutí islámského odporu věří, ţe palestinská země je zákonitým posvátným dědictvím, islámská země svěřena islámským generacím aţ do dne vzkříšení. Je pro ně nepřijatelné vzdát se její sebemenší části. A ţádná arabská země, ţádný král či prezident, ani ţádná organizace nemají právo nakládat s palestinskou zemí nebo z ní někomu přepouštět nějakou část, protoţe Palestina je muslimská země svěřená pokolením muslimů aţ do dne soudu. To je přikázání islámského zákona (šarí a). Jakékoliv rozhodnutí s ohledem na Palestinu, které by znamenalo porušení tohoto islámského zákona, je neplatné a nemá ţádnou účinnost. 108 INTROVIGNE, M.: Hamás. Islámský terorismus ve Svaté zemi. Str Tamtéţ. Str

42 Pro Hamás platí jedna neobvyklá věc, a sice ţe nacionalismus tvoří součást jeho náboţenského vyznání. S ním je úzce spjato vedení dţihádu proti nepříteli, který vkročil na muslimskou zemi. Postoupit jakoukoliv část Palestiny pro ně de facto znamená rezignaci na součást jejich náboţenství (proto odmítají mírové konference a dohody). Pro řešení palestinského problému není jiné řešení, neţ dţihád. Ve statutu Hnutí islámského odporu je napsáno, ţe osvobození Palestiny je vázáno na tři okruhy lidí: na palestinský okruh, arabský okruh a islámský okruh. Kaţdý z těchto okruhů má svou vlastní roli v boji proti sionismu a vyplývají pro něj jasné úkoly, které musí plnit. Palestina je pro muslimy důleţitá také proto, ţe se v ní nachází první qibla, tedy místo, k němuţ se zaměřuje modlitba a třetí nejsvětější svatyně jedná se o mešitu al- Aksá. Nachází se zde také místo, z něhoţ Prorok vystoupil aţ do Nebes 110. Právě z tohoto hlediska je podle Hamásu nutné nahlíţet palestinský problém a kaţdý muslim to musí vědět a uznat. Kdyţ bude problém nahlíţen z tohoto hlediska a budou sjednoceny všechny tři uvedené okruhy lidí, tehdy bude moci dojít k proměně současné situace a den osvobození se přiblíţí. Kdyţ se nepřátelé zmocní nějaké části islámské země, pak se dţihád stává povinností kaţdého muslima. Za nutné povaţuje hnutí vštípit do myslí muslimských generací myšlenku, ţe palestinská otázka je otázkou náboţenskou a ţe je nutno vyrovnávat se s ní právě na náboţenském základě. Hnutí islámského odporu je podle vlastních stanov humanistickým hnutím, neboť se zavazuje k tomu, ţe bude usilovat o dodrţování islámské tolerance vůči příslušníkům ostatních náboţenství. Hamás hlásá, ţe je nevraţivý pouze vůči těm, kteří jsou nevraţiví vůči islámu. Ve stínu islámu mají příslušníci tří náboţenství islámu, křesťanství a judaismu koexistovat v pokoji a bezpečí. Přičemţ mír a bezpečí jsou moţné jedině ve stínu islámu. Likvidace Izraele je pro Hamás způsobem, jak zaloţit palestinský islámský stát. Palestinu pokládá za náboţenské svěřenecké území (waaf), které má navţdy zůstat pod muslimskou kontrolou. 3.7 Sebevražedné útoky a islámský terorismus Islámské pojetí světa se k uţití násilí v dějinách staví bez morálního pohoršení, jako k něčemu, co tu bylo, co není Bohu cizí a co je nezbytné k tomu, aby závěrečná Boţí zvěst, prosazována skutky Muhammada, měla naději na úspěch tváří v tvář úkladům nepřátel Jedná se o naráţku na extatickou noční Muhammadovu cestu do Jeruzaléma, odkud pak po nebeském schodišti vystoupil na nebesa. Viz dříve. 111 MENDEL, M.: Dţihád. Islámské koncepce šíření víry. Str

43 Nevyhnutelnost střetu je dána povinností muslima konat dobro a aktivně se podílet na přemáhání zla, přičemţ obojí musí vést k upevňování a šíření víry. Ideální společenský stav, který se daným způsobem ţivota uplatňuje, je salám mír. Fundamentalistická filozofie je jednoduchá, avšak účinná: muslimové byli pokořeni, protoţe dovolili cizím ideologiím, jako je kapitalismus nebo marxismus, zaujmout místo tradičních muslimských kulturních hodnot, filozofie a způsobu ţivota, ze kterých kdysi vzešla významná lidská společenství. Islám dokáţe rozvinout svojí vlastní moderní civilizaci jen tehdy, kdyţ odmítne západní zákony a zvyky a vrátí společnost zcela k šarí e 112. Fundamentalisté hlásají, ţe islám je řešením společenské, ekonomické a morální krize současnosti. Chytré bomby, jak se sebevraţedným útočníkům začalo říkat, se staly strategickou zbraní. Sebevraţedné útoky přicházejí v kampaních, jsou jednoznačně racionálním, strategickým aktem, nikoliv aktem náhodným, zoufalým či individuálním. Úspěšnost sebevraţedného útoku je přímo závislá na smrti útočníka. Při plánování bombového útoku je třeba řešit dva problémy: kdy má bomba vybuchnout a kam ji umístit 113. Smyslem útoku je zasáhnout co nejvíce lidí 114. Pro teroristickou organizaci má sebevraţedný útok řadu výhod: pruţně řeší otázku místa a času dosahuje mnoha mrtvých s minimálními náklady při plánování útoku není třeba řešit únikovou cestu smrtí útočníka je vyřešeno riziko úniku informací při případném zadrţení ţivého pachatele sebevraţedný útok získá vţdy mimořádnou pozornost médií dopad útoku na místní společnost je obrovský lidé např. přestávají jezdit autobusy, bojí se nakupovat na rušných místech apod. Motivace zabíjet začíná vytvořením nepřítele. Jakmile existuje nepřítel, lze pracovat na legitimizaci jeho zabíjení. Nepřítel je vytvořen cílevědomým pěstováním nenávisti vůči 112 Encyklopedie světový terorismus. Od starověku aţ po útok na USA. Str KALVACH, Z.: Sebevraţedné útoky. Mezinárodní politika, ročník 4/2006. Str Srovnej MÜLLER, Z.: Svaté války a civilizační tolerance. Str

44 všem Izraelcům, kteří okupují historické území Palestiny 115. Motivace zabíjet je podpořená radikálním výkladem Koránu a zneuţitím odkazu proroka Muhammada, u kterého se zdůrazňuje jeho dobývání Mekky a dalších měst mečem. Útoky jsou navíc prezentovány jako sebeobrana. Motivace zabít sám sebe se dosahuje pomocí konceptu tzv. šahída, tedy toho, kdo se obětuje při dţihádu ve jménu Alláha. Šahíd má nejvyšší společenské postavení a čekají ho nebeské odměny, budou mu odpuštěny všechny hříchy. A spatří proroka Muhhamada. Navíc s ním můţe do nebe vstoupit jeho 70 příbuzných. Rodina sebevraţedného útočníka navíc dostane materiální stimul ve výši 3-5 tisíc dolarů. Pokud ovšem atentátník z různých důvodů zahyne, aniţ by přivodil smrt nepřítele, není chápán jako mučedník, protoţe selhal. Jeho smrt sama o sobě tak postrádá smysl. Tento koncept je na území Palestinské samosprávy propagován nejrůznějšími způsoby a má všeobecnou společenskou podporu. Podpora jde od mešit, z úst nejvyšších politických představitelů, ze škol, televize, písní, sportovních akcí, kulturních představení a mnohdy jiţ od samotných rodin. Sebevraţedný útok je někým schválen, někdo sbírá informace o terči, někdo plánuje provedení útoku, někdo připravuje výbušninu, někdo zajišťuje psychologicko - náboţenskou přípravu útočníka, někdo útok platí. Právě tato rozsáhlá síť spolupachatelů je klíčová pro protiopatření. Dříve pouţívaný profil sebevraţedníka ztrácí význam, jak přibývá útočníků, vymykají se starším představám. Útočníkem jiţ nemusí být muţ, nemusí být čerstvě oholen, nemusí mít upřený pohled, nemusí jevit známky nervozity, nemusí být ve věku mezi 18 aţ 38 roky. Dnešní mladí Palestinci mají velmi silný pocit, ţe jsou zcela zbaveni moţnosti utvářet své prostředí pozitivně. Na rozdíl od ţidovských osadníků mají velmi limitovaný přístup k vodním zdrojům a hmotným statkům. Palestinci jsou soustavně poniţováni silnou izraelskou armádou, a to jak symbolicky přítomností vojáků na okupovaných územích, tak fakticky neustálými prohlídkami, soustavným omezováním pohybu, zákazy vycházení 116. Na toto poniţování lze podle Palestinců reagovat právě mučednictvím. Mučedník absolutizuje svou beznaděj, kterou pak přemáhá ve jménu náboţenského ideálu. 115 KALVACH, Z.: Sebevraţedné útoky. Mezinárodní politika, ročník 4/2006. Str MÜLLER, Z.: Svaté války a civilizační tolerance. Str

45 Zastánci dţihádu a fundamentalismu, mají sklon přeceňovat morální čistotu muslimů a muslimských obcí z někdejšího zlatého věku islámu. Idealizovat muslimskou solidaritu a pěstovat legendy a mýty 117. Podle Boaze Ganora, zakladatele prestiţního Mezinárodního protiteroristického institutu v izraelské Herzliyi, je terorismus kombinací motivace a operativních prostředků. Protiterorismus tak musí být bojem s oběma těmito sloţkami. Je třeba podporovat umírněný výklad islámu a jeho protagonisty MÜLLER, Z.: Svaté války a civilizační tolerance. Str KALVACH, Z.: Sebevraţedné útoky. Mezinárodní politika, ročník 4/2006. Str

46 4. Židovský radikalismus Základní osou, kolem které se točí náboţenské a ideologické diskuze ţidovských fundamentalistů, je vztah judaismu k sionismu a to, ţe sionismus povaţuje základní postuláty ţidovského náboţenství nanejvýš za duchovně kulturní kolorit svých politických aspirací 119. Základní sionistická vize spočívá v přesvědčení o věčné nenávisti vůči Ţidům a z toho vyplývající potřebě vytvořit stát pro všechny, kdo doposud na své ţidovství v národním smyslu nerezignovali. Při uskutečňování tohoto ideálu hrál judaismus druhořadou úlohu 120. Sionismus chtěl vytvořit stát, v němţ nepočítal s teokraticky pojatou koncepcí zaslíbené země, ani s dogmaty očekávání příchodu Mesiáše a vykoupení Izraele. Záhy po vzniku Izraele se však ukázalo, ţe stavět proti sobě sionismus a judaismus není do budoucna uváţlivé. Mezi oběma proudy tedy vznikl jakýsi druh symbiózy. Stoupenci antisionismu věří, ţe politická pasivita ţidovského lidu v diaspoře má teologický i historický význam a je pilířem dogmatu, tudíţ je sionismus v tomto pojetí nahlíţen jako pokus zfalšovat Bohem determinovaný chod dějin. Podle některých radikálních představitelů patří dokonce do sféry démonologie, je povaţován za revoltu vštípenou Satanem proti Mesiáši, který čeká na nebesích, aţ mu dá Bůh znamení. Jak jiţ bylo napsáno dříve, roku 1977 se díky parlamentním volbám v Izraeli dostal k moci koaliční blok Likud, seskupení pravicových a náboţensky orientovaných stran a hnutí. Znamenalo to velkou změnu, do té doby byl u moci vţdy labouristický, sekulární proud sionismu. Likud oţivil základy ţidovské víry a učinil z nich zdroj inspirace pro náboţenskou ideologii. Na konci 70. let tak docházelo k judaizaci politiky a veškerého společenského ţivota. Likud vyhrál volby i v letech 1981 a1984. Důvodem, proč byla levice vystřídána náboţensky orientovanými stranami, je konec mýtu o izraelské neporazitelnosti během Jomkipurské války 121. Lidé postupně přestávali důvěřovat ve světský model sionismu 119 MENDEL, M.: Náboţenství v boji o Palestinu. Judaismus, islám a křesťanství jako ideologie etnického konfliktu. Str Tamtéţ. Str Jomkipurská válka, téţ nazývána Válka ze dne smíření či Říjnová válka, muslimy pak nazývaná Ramadanová válka, vypukla 6. října Egypt a Sýrie za podpory dalších arabských zemí zahájili překvapivý útok na Izrael v oblasti Suezského průplavu a na Golanských výšinách. Z vojenského hlediska se jednalo o vítězství Izraele, z politického zvítězil Egypt, neboť původního cíle, vytlačit Izrael od Suezského průplavu a ze Sinajského poloostrova, se podařilo v dalších letech dosáhnout. 46

47 a ţidovského státu. V Izraeli tak vzniká nový fenomén, který můţeme nazvat fenomén politicky angaţovaného ţidovského fundamentalismu 122. K ţidovskému fundamentalismu musíme přidat i duchovního otce ţidovského osadnického hnutí, rozvíjejícího se od počátku 70. let, jímţ byl radikální rabín Cvi Jehuda Kúk 123. Přívrţence získal myšlenkou, ţe vítězstvím Izraele v Šestidenní válce roku 1967 nastal mesiášský věk. Dále hlásal, ţe jeho nositeli jsou sionisté, ačkoliv si své Boţí poslání neuvědomují. Právě výsledek války takovýmto radikálním myšlenkám poskytl i politický význam. Teprve po tomto vítězství se Ţidé vrátili do země, kterou jim kdysi daroval Bůh. Kúkovi stoupenci prohlásili rok 1967 rokem jedna v letopočtu Vykoupení. Jeho základní myšlenkou je: Jestliţe je vše na světě z podstaty ţidovské, pocházející ze záměru Boha pro ţidy a lidstvo, pak správně chápaný judaismus vysvětluje a zahrnuje vše. Jestliţe totalita světa má Boţí, posvátnou povahu, vše by se mělo řídit ţidovskými právními a etickými normami 124. Přívrţenci rabína Kúka dokázali výrazně oslabit dosavadní sekulární a socializující povahu sionismu a vynaloţit podporu Likudu. Po volbách 1977 tak získali Kúkovci podporu i ve vládě. Vzrostla i pravděpodobnost, ţe se jim podaří proniknout přímo do historické části Hebronu a obsadit tam lokality, které byly opuštěné nebo od roku 1929 osídlené Araby 125. Změnit se měla i správa Hrobky proroků, kterou za svůj svatostánek povaţují i Arabové, nazývají ji však Ibráhímova mešita. Rok 1967 byl obecně Ţidy povaţován za znamení od Boha. I zabírání nových území, ke kterému během Šestidenní války docházelo, a na kterých ţili Arabové, Ţidé vysvětlovali z náboţenského hlediska. Jedním z odůvodnění tohoto počinu bylo, ţe nastává éra spasení ţidovského lidu a ţe vítězstvím v Šestidenní válce je Bůh povolal k naplňování jeho záměrů právě zakládáním osad v celém Izraeli, tedy i včetně pásma Gazy a Západního břehu, podle osadníků biblické Judee a Samaří. Takto přesvědčení Izraelci vycházeli z učení rabína Abrahama Jicchaka Ha-Kohena Kúka a hlavně jeho syna, jiţ zmiňovaného rabbiho Cvi Jehudy Kúka 126. Tato původně palestinská území byla následně prohlášena za posvátná 122 MENDEL, M.: Náboţenství v boji o Palestinu. Judaismus, islám a křesťanství jako ideologie etnického konfliktu. Str Cvi Jehuda Kúk (23. dubna března 1982) se narodil na Litvě, získal náboţenské vzdělání prošel ješivou (náboţensko - společenskou komunitou a školou). Roku 1904 se s rodiči přestěhoval do Palestiny, byl synem kontroverzního rabína Abrahama Kúka. 124 Viz MENDEL, M.: Náboţenství v boji o Palestinu. Judaismus, islám a křesťanství jako ideologie etnického konfliktu. Str Roku 1929 Arabové zabili asi 60 ortodoxních ţidů během jedné z vln arabsko - ţidovských nepokojů. 126 Srovnej ČEJKA, M.: Judaismus a politika v Izraeli. Str

48 a neoddělitelná. Díky tomu můţeme i tyto ţidovské osady rozdělit na ideologické a pragmatické. Ideologické osady jsou osídleny převáţně radikálními religiózními osadníky. Coţ jsou hluboce věřící lidé, kteří v osidlování vidí naplňování vůle Boţí. Pragmatické osady jsou osídleny hlavně novými přistěhovalci, kterým zde izraelská vláda nabídla výhodné ţivotní podmínky. Tito přistěhovalci nemají o izraelsko - palestinském konfliktu skoro ţádné ponětí. V duchu učení Kúka mladšího se ţidovští osadníci velmi dobře naučili uţívat ve svůj prospěch biblického pojmu Erec Jisra el. Ten je totiţ pojmem daleko širším a méně jasným neţ oficiální název Stát Izrael. Kúk mladší navíc definoval Izrael jako halachické království Izraele, které je královstvím nebe na zemi, v důsledku čehoţ je kaţdý Ţid ţijící v Izraeli svatý, včetně sekulárních Ţidů 127. Ţidovské osady v Palestině tak zůstávají trvalým zdrojem napětí a jednou z fundamentálních překáţek urovnání izraelsko palestinského sporu. Roku 1982 zemřel rabín Cvi Jehuda Kúk. Uţ před jeho smrtí, od konce 70. let, se začala projevovat absence stmelující politické a etické autority. Následkem čehoţ docházelo ke snahám o násilné uplatnění ţidovských práv na Chrámovou horu a k pokusům řešit palestinskou otázku zásadní změnou demografické situace s pouţitím teroru. Roku 1980 byla schválena anexe arabské části Jeruzaléma a došlo k vyhlášení tohoto města za nedělitelné hlavní město Izraele. Angaţovaní mesianisté se jiţ od konce 70. let snaţí urychlit mesiášský věk násilnou cestou. Opakovaně se snaţí o vyhození muslimských mešit do vzduchu na Chrámové hoře. Izraelská vláda i tajná sluţba Šin Bet se snaţí těmto pokusům neustále zabránit. Radikálové tyto akce podnikají hlavně proto, ţe si konfrontaci s islámským světem přejí, neboť věří, ţe další válka s Araby by mohla vést k naplnění ideje Velkého Izraele, respektive k urychlení Konce času. Typická taktika pro radikály je provokace Arabů, spočívájící v tom, ţe osadníci projíţdějí arabskými vesnicemi, perlustrují Palestince, provokativně vyměřují pozemky nových sídlišť a volají slávu Erec Jisra el 128. Příkladem drsného útoku můţe být ten z , kdy ţidovský lékař Baruch Goldstein pronikl během páteční odpolední modlitby do muslimského sektoru na Chrámové hoře a samopalem postřílel 29 modlících se muslimů a dalších 30 zranil. Poté spáchal sebevraţdu. Jeho hrob je dodnes významným poutním místem pro ţidovské radikální fundamentalisty. Tehdejší Rabinova vláda se od útoku distancovala a Palestincům vyjádřila hlubokou soustrast. 127 ČEJKA, M.: Judaismus a politika v Izraeli. Str MENDEL, M.: Náboţenství v boji o Palestinu. Judaismus, islám a křesťanství jako ideologie etnického konfliktu. Str

49 Sionisté v první polovině 20. století stavěli na tom, ţe palestinským státem je Jordánsko a celý zbytek Palestiny bude jejich slibovanou domovinou 129. Tento názor převládá, zvláště u ţidovské pravice dodnes. V Izraeli také platí zákon, ţe kdyţ palestinský sebevraţedný útočník zemře nebo je zabit při teroristickém činu proti civilistům nebo vojákům na izraelském území, jeho tělo se nikdy nevydává rodině. Místo toho je pohřbeno v neoznačeném hrobě na velkém hřbitově na severu Izraele. Jediná moţnost, kdy je tělo vráceno rodině, je ve chvíli, kdyţ zemřou někde na okupovaných územích nebo v Gaze. 4.1 Hnutí Guš Emunim Jedna z dalších tendencí v tomto angaţovaném judaismu je spjata s militantním hnutím Guš Emunim (Blok věrných). Guš Emunim se zrodilo v roce 1974 v ţidovské osadě Kefar Ecijon na Západním břehu jako reakce na Jom kippurskou válku. Zpočátku bylo hnutí spojováno s Národní náboţenskou stranou (Mafdal) jako její frakce. Postupně se však začalo proti mateřské straně vyhraňovat a hlásalo o Mafdalu, ţe ve vládních koalicích s levicí jiţ nedbá o Erec Jisra el 130. Hlavními charakteristikami Guš Emunim jsou podle Ehuda Sprinzaka 131 mesianismus a fundamentalismus 132. Mesianismu hnutí podle něj spočívá v předpokladu jeho myšlenkových vůdců, ţe ţijeme v době, ve které je otázka Vykoupení ţidovského lidu velmi důleţitá a hlavně pravděpodobná. Fundamentalismus Guš Emunim je výrazem jeho usilování o poznání celé historické reality naší doby včetně příznaků Vykoupení, hlavně prostřednictvím svitků Tóry a halachických ustanovení, které se posléze stanou základními pravidly pro členy hnutí a nakonec i pro celý ţidovský národ. Zpočátku bylo hnutí méně radikální, ale pod vlivem historických událostí se zradikalizovalo a někteří jeho členové se uchýlili k teroristickým akcím proti Palestincům. Hlavní strategií Guš Emunim je usadit se nezákonně na vybraném místě a v protikladu s osadnickou politikou levicových vlád donutit následně vládu uznat osadu jako fakt TUREČEK, B.: Nesvatá válka o Svatou zemi. Málo známá zákoutí nelítostného boje mezi Ţidy a Araby. Str ČEJKA, M.: Judaismus a politika v Izraeli. Str Ehud Sprinzak ( ) byl prvním mluvčím izraelského Knesetu, světově uznávaný odborník na terorismus. Také byl profesorem politologie na Hebrejské univerzitě v Jeruzalémě. 132 ČEJKA, M.: Judaismus a politika v Izraeli. Str Tamtéţ. Str

50 Její aktivisté se cítí být Boţími pěšáky, kteří připravují podmínky pro návrat Izraelců do své země, pro vybudování třetího Chrámu a spásu lidstva. Pro ně má osidlování okupovaných arabských území, které se můţe dít i nelegální cestou, Boţí mandát a naplňují se jím ustanovení Tóry a halachy, nikoliv světské záměry sionistů. Většina z těchto aktivistů jsou zastáncem Velkého Izraele 134. Typická je pro ně taktéţ víra v blízký příchod Mesiáše. Někteří Guš Emunim tvrdí, ţe vítězství Izraele v šestidenní válce roku 1967 a obsazení zbytku území, na němţ se zhruba rozkládal starověký Izrael a Judsko, je jen dalším důkazem toho, ţe mesiášský věk jiţ nastal a ţe návrat těchto území do rukou Ţidů prohloubí náboţenský charakter ţidovského státu a urychlí příchod Mesiáše. Politicky si hnutí vytklo za cíl prohloubit izraelskou kontrolu nad okupovanými územími a rázně je osídlit ţidovským obyvatelstvem. Aktivisté hnutí Guš Emunim uskutečňovali systematickou osidlovací kampaň, nad níţ vláda Likudu většinou zavírala oči. Svévolně zabírali půdu, obzvláště ta území, která izraelští archeologové lokalizovali jako starověká biblická sídliště, kterým říkali symbolicky všivot. V těchto sídlištích kolektivně studovali Tóru a Talmud. To vše činili v souladu s učením svého duchovního otce, jiţ zmiňovaného rabína Cvi Jehuda Kúka. Osidlovány byly samozřejmě i oblasti, které nebyly součástí oficiálního okupačního plánu. V roce 1974 se tak začala situace vymykat vládě z rukou, neboť stoupenci Guš Emunim začali s pochody v ulicích arabských měst, zakládali demonstrativní studijní krouţky. Tyto akce byly často zakončeny střetem s izraelskou policií. Po vítězství Likudu v roce 1977 nastal nový vývoj hnutí. Byly zaloţeny nové zemědělské osady, které měly plnou podporu ministrů i armády, která měla za úkol dohlíţet na výstavbu a potlačovat jakýkoliv odpor ze strany Arabů. Kdyţ premiér Begin přistoupil na mírovou politiku a podepsal smlouvy z Camp Davidu roku 1979, ztratili přívrţenci Guš Emunim podporu vlády, proti čemuţ se začali bouřit. Postupem času, během konce 70. a v následujících 80. letech, se hnutí stalo politicky vlivným činitelem. V rámci hnutí Guš Emunim existovaly tři názory, jak s tamními palestinskými Araby naloţit. První počítal s tím, ţe Arabové budou na okupovaných územích tvořit obyvatelstvo druhého řádu, které bude slouţit jako levná pracovní síla. Tento názor se setkal s nesouhlasem mezinárodních organizací zabývajících se lidskými právy. Zastánci druhého názoru chtěli na okupovaných územích vytvořit takové podmínky, aby arabské obyvatelstvo postupně nevydrţelo právní stav a Palestinu samo opustilo. Třetí názor byl takový, ţe ţidovští 134 Je pouze otázkou, zda tímto označením myslí Bohem zaslíbené biblické území od velké řeky aţ po Eufrat nebo jen území dnešního Jordánska, Libanonu a jiţní Sýrie. Více v MENDEL, M.: Náboţenství v boji o Palestinu. Judaismus, islám a křesťanství jako ideologie etnického konfliktu. Str

51 náboţenští radikálové vyhrotí konfrontaci s Araby natolik, ţe buď sami ze strachu utečou, nebo budou odsunuti. Podle Guš Emunim je povinností kaţdého Ţida vrátit se na Erec Jisra el a znovu vybudovat království. Tato povinnost vyplývá z Tóry, ze Smlouvy. Pro rabíny kolem hnutí Guš Emunim byl velmi důleţitý princip nazývaný da at tóra, tedy schopnost intuitivně uchopit či vycítit pravý smysl určité pasáţe Tóry. Zvláště pak v otázkách, na něţ se v Tóře zdánlivě nedá nalézt odpověď. Rabínové Guš Emunim mohli pomocí tohoto metodického nástroje snadněji zdůvodňovat mesianistický a vykupitelský význam ţidovských osad. Tito rabíni vytvořili ještě jeden, pro ně velice důleţitý, pojem, a sice pojem ješa, který znamená Judea, Samaří a Gaza a také je to hebrejský výraz pro spásu. Rabíni díky těmto zavedeným termínům dokázali oficiálnímu termínu spravovaná území nebo spíše okupovaná území propůjčit zcela odlišný sémantický význam. Ješa bylo v jejich interpretaci místo, na němţ se soudobé ţidovské náboţenství zbavuje staletých deformací, které byly důsledkem hříšného ţivota Ţidů. Skutečný návrat ke kořenům judaismu, k Tóře a autentickému Boţímu právu, začal právě na území ješa, na územích, které Bůh vrátil Ţidům v červnu I kdyţ je hnuté Guš Emunim stále významnou sloţkou izraelské radikální pravice, do určité míry se umírnilo. Také není tak názorově jednotné, jako v minulosti, přičemţ i mezi jeho nejradikálnějšími stoupenci je patrná polarizace. 4.2 Charedim Další tendenci ţidovského fundamentalismu, která ovšem není tak radikální, představují charedim. Výraz charedim je odvozem od hebrejského slova charada, coţ znamená strach, chvění se, bázeň atd Nejpřesnějším překladem pojmu charedim do češtiny je pravděpodobně bohabojní 137. Charedim jsou diferencovanou skupinou, která má celou řadu různých frakcí, jeţ spojuje fundamentalistické lpění na principech halachy a odmítání jejích moderních výkladů. Nejradikálnější část charedim neuznává dnešní Stát Izrael, který byl zaloţený sekulárními sionisty. Pro tyto charedim je legitimní jen takový stát, který ustaví Mesiáš. Jediné zákony, které jsou pro ně závazné, jsou zákony Tóry. Naprostá většina charedim se však chová pragmaticky a takové radikální postoje jsou dnes výjimečně. Přesto je 135 MENDEL, M.: Náboţenství v boji o Palestinu. Judaismus, islám a křesťanství jako ideologie etnického konfliktu. Str ČEJKA, M.: Judaismus a politika v Izraeli. Str Výraz souvisí s biblickou pasáţí: Ti, kdoţ se třesou při Jeho slovu. (Izajáš 66,5). 51

52 najdeme. Charedim představují přibliţně 10 15% izraelské ţidovské populace 138, coţ je asi tisíc Ţidů 139. Asi 10 tisíc charedim zastává radikálně antisionistické názory na dnešní Izrael. Ţijí ve svých čtvrtích a městech odděleni od ostatních Izraelců. Charedim se od dětství dostává prakticky výhradně náboţenského vzdělání. O ultraortodoxních charedim se tvrdilo, ţe vzhledem k jejich vlaţnému vztahu k sionismu a Státu Izrael zaujímají i ve vztahu k Arabům méně vyhraněné postoje. To však platí jen částečně. Většinová komunita charedim nepodporuje mírový proces s palestinskými Araby. K odklonu těchto charedim směrem doprava částečně přispívá i teror, který proti nim vyvíjejí někteří palestinští radikálové 140. Charedim také vidí biblickou ţidovskou tradici jako výjimečný a nezpochybnitelný zdroj legitimity lidu Izraele na Zemi Izrael. Návrat k této tradice můţe být podle nich uskutečněn pouze prostřednictvím náboţenských kroků. Zpočátku se charedim příliš veřejně neprojevovali, byli spíše pasivní. Postupem času se ale část jejich členů odpoutala od pasivity a roku 1912 zaloţila v Německu vlastní politickou strukturu nazvanou Agudat Jaisra el (Sdruţení Izraele), která později oslovila zejména ortodoxní Ţidy ve východní Evropě. Hlavním cílem Agudy, jak se ji zkráceně obvykle říká, bylo přesvědčit Ţidy, aby se podřídili ţidovskému náboţenskému právu. Stoupenci Agudy nesouhlasili s názory politického sionismu, jejich nesouhlas byl zaloţen na čistě náboţenské argumentaci. Věřili, ţe ţidovský lid bude znovu sjednocen v zaslíbené zemi teprve po příchodu Mesiáše, tento okamţik podle nich ještě nenastal a ani nic nenasvědčuje tomu, ţe by měl v brzké době nastat. Proto byli proti vytvoření Státu Izrael, kde by se měli všichni Ţidé přestěhovat, ale chtěli setrvat v diaspoře a trpělivě vyčkávat na Mesiášův příchod. Aguda šla ve svém počínání tak daleko, ţe kontaktovala britskou vládu a Společnost národů ve snaze přesvědčit evropské a americké politiky, ţe záměry sionistů jsou naprosto v rozporu s tuţbami ţidovského lidu. Po vzniku Izraele se však Aguda zapojila do jeho rozvoje. Její členové uznávají občanství Státu Izrael, neuznávají ovšem Izrael jako ţidovský stát v náboţenském smyslu. 4.3 Strana Kach Nejradikálnější postoje ohledně urychlení ţidovských dějin patrně zaujímal rabín Me ir Kahane ( ) a stoupenci jeho strany Kach (Tak). Strana původně vznikla v USA v roce 1968 jako Ţidovská obranná liga, která sama sebe charakterizovala jako organizaci, jeţ 138 ČEJKA, M.: Judaismus a politika v Izraeli. Str Tamtéţ. Str Dalším důvodem odklonu charedim doprava je fakt, ţe pravicové vlády se z dlouhodobého hlediska ukázaly být daleko tolerantnější k jejich poţadavkům. 52

53 má Ţidy chránit před antisemitismem. Rabín Meir David Kahane imigroval roku 1971 do Izraele, kde zaloţil její odnoţ nazvanou právě Kach. V roce 1974 se Kahane stal velmi známým jako zastánce teorie zvané TNT (Teror Neged Teror čili Teror za teror). Jinými slovy: ţidovský terorismus jako odpověď na terorismus Arabů 141. Roku 1984 se stal Kahane členem Knesetu 142. Lid Izraele měl být v jeho představách izolován od gójského prostředí, protoţe to je lid vyvolený a předurčený k nastolení vlády nad celým lidstvem. Arabové ale byli v jeho pojetí ţidovského kulturního rasismu aţ druhou největší překáţkou. Kahane totiţ mnohem raději polemizoval s jinými Izraelci o tom, kdo je Ţid, jaký je smysl Izraele a ţidovských dějin 143. Bránil se označení rasista, a za rasisty povaţoval Ţidy, kteří nevidí, ţe Ţid je něco mimořádného, ţe je to dar od Boha. Poţadoval, aby byl Izrael stát, který bude řízen Tórou, ovládaný Boţím zákonem a bude mít takové hranice, které si bude přát Bůh, ne OSN nebo Arabové. Arabové byli pro Kahaneho rutinní fyzickou překáţkou, kterou je třeba odstranit, dokud je ještě čas. Kdyţ nepůjdou z Izraele sami, budou donuceni. Dne 5. listopadu 1991 byl Kahane zavraţděn muslimským radikálem, kdyţ agitoval mezi americkými Ţidy v New Jersey. Strana Kach se ukázala jako typická protestní strana jednoho muţe, který si byl jistý, ţe současný Izrael by měl být ovládnut zákony Tóry 144. Během svého ţivota vydal Meir Kahane řadu knih a esejů, ve kterých volal po vyhnání Arabů a kompletním poţidovštění a teokratizaci Izraele. Podle Ehuda Sprinzaka je učení Kahaneho, tzv. kahanismus, spojením deterministického fundamentalismu, teorie jedinečnosti ţidovského lidu a vyvolenosti Bohem, teorie pomsty a voláním po ţidovském izolacionismu 145. Po jeho smrti v roce 1990 se rabínův odkaz, spočívající v pouţívání zjednodušených doktrinárních klišé a násilí, stal vzorem pro část mladé generace náboţenských sionistů. Došlo k rozštěpení strany, ani jedna frakce ale nikdy nedokázala oslovit širší vrstvy izraelské populace. 141 ČEJKA, M.: Judaismus a politika v Izraeli. Str Kneset je izraelský parlament. 143 Jediný důvod, proč být Ţidem, je Tóra. Kaţdý, kdo se narodil z ţidovské matky, je jistě Ţid, ale není to dobrý Ţid, jestliţe se nepodrobí zákonu Tóry a jejímu mravnímu kodexu. Ţidovství není zaloţeno na rase nebo rodokmenu, na národní hrdosti, nýbrţ na věrnosti ţidovskému právu. Kdo se ho nechce drţet, můţe zapomenout, ţe je Ţid. Viz MENDEL, M.: Náboţenství v boji o Palestinu. Judaismus, islám a křesťanství jako ideologie etnického konfliktu. Str ČEJKA, M.: Judaismus a politika v Izraeli. Str Tamtéţ. Str

54 4.4 Židovský terorismus V 90. letech byla hlavním podnětem terorismu v oblasti BV náboţenská motivace, spíše neţ politická nebo nacionalistická. Ţidé i muslimové pouţívali terorismus k zastavení mírového procesu mezi Izraelem a jeho někdejšími nepřáteli v OOP. Intenzita činnosti ţidovských teroristických organizací sice aţ na výjimky nedosahuje stupně agresivity některých palestinských extrémních organizací, nemůţeme ale říci, ţe by aktivity radikálních Ţidů byly zanedbatelné. Ţidovští extremisté jsou ke svým činům motivováni různě, ale sjednocujícím prvkem jejich konání je v naprosté většině případů terč jejich útoků, a sice Palestinci (popřípadě izraelští arabové), velmi často se jedná i o obyčejné civilisty. Dalším motivem ţidovských teroristů bývá přesvědčení, ţe jejich čin přispěje k urychlení Vykoupení 146. Motivaci ţidovských teroristů je třeba hledat v ţidovské historii a náboţenské víře 147. Dějiny Ţidů jsou poznamenány neexistencí vlastního státu, exilem a rozsáhlou genocidou, to vše mohlo vést Ţidy k přesvědčení, ţe v právu je ten, kdo je silnější, a ţe terorismus tak můţe přispět k přeţití ţidovského národa. 146 Podobný motiv měli např. členové organizace Ţidovské podzemí, kteří byli zadrţeni v roce Měli v úmyslu vyhodit do povětří muslimské svatyně na Chrámové hoře v Jeruzalémě. Více v ČEJKA, M.: Judaismus a politika v Izraeli. Str Encyklopedie světový terorismus. Od starověku aţ po útok na USA. Str

55 5. Snahy o nenásilná řešení konfliktu Ve světě, ale i v samotném Izraeli a autonomní Palestině, jsou lidé, kteří nesouhlasí s řešením izraelslsko palestinského konfliktu násilnou cestou. V této kapitole jsou popsány názory některých těchto lidí. Nebylo samozřejmě moţné do práce zařadit všechny návrhy na nenásilné řešení konfliktu, proto jsem se snaţila vybrat ty nejzajímavější. 5.1 Johnatan Sacks Ţidovský rabín Johnatan Sacks staví svou teorii, ţe násilí je špatné přímo na ukázkách z Tóry. Říká, ţe Tóra doslova uvádí: Bůh zalitoval, ţe stvořil člověka na zemi, a trápil se To podle něj zcela zásadním způsobem vyvrací argument těch, kdo vraţdí nevinné a tvrdí, ţe tak činí Boţím jménem. Vztah mezi náboţenstvím a násilím je narýsován jiţ na počátku samotného biblického příběhu lidstva. První dvě děti, Kain a Ábel, se rozhodly přinést Bohu oběť. Ábelovu oběť Bůh přijal, Kainovu odmítnul. Hned první náboţenský akt lidstva poté vedl k bratrovraţdě. Posledních sto let nabídlo tři představy o tom, jaký je vztah mezi náboţenstvím a násilím 149 : První byla Freudova teorie, podle níţ je náboţenství produktem oidipovského komplexu. V pravěké historii příslušníci primitivního kmene často ţárlili na svého náčelníka, a tak ho zabili. Následně je pronásledoval pocit viny a duch oběti se jim stal Boţím hlasem. Francouzský filozof René Girard zase tvrdí, ţe náboţenství vzniklo jako popud nasměrovat násilí mimo vnitřní kruh lidského společenství v dobách, kdy nejvyšším zákonem byla krevní msta. Násilí plodilo násilí a důsledkem byl krvavý řetěz úkladných vraţd. Podle Girarda je tedy primárním náboţenským aktem lidská oběť, lidský obětní beránek. Postmodernisté pak tvrdí, ţe kvůli své vlastní identitě vyţadujeme existenci někoho jiného. Tak se celé lidstvo rozdělí na naše příbuzné a přátelé ( nás ) a cizince ( ty druhé ). Do lidí, kteří nejsou jako my, pak promítáme 148 Bible; Starý zákon; Genesis 1, SACKS, J.: O svobodě a náboţenství. Třicet šest zamyšlení rabína Sackse nad věčně ţivými tématy biblických příběhů. Str

56 své obavy. Zdá se nám, ţe nás ohroţují a jsou nebezpeční. Souhrnně řečeno, uţ samotný fakt vlastní sebeidentifikace plodí násilí. Násilí je podle Jonathana Sackse pokusem vnutit jinému svou vlastní vůli. Správnou cestou je biblická cesta vnímat kaţdý lidský ţivot jako svatý. To je podle něj jediná naděje lidstva. Judaismus je náboţenstvím svobody v etickém významu slova svoboda. Kdy máme moţnost dělat to, co bychom dělat měli, a stáváme se tak Boţími spolutvůrci spravedlivého společenského řádu. Judaismus je náboţenstvím pokání a nápravy, ne náboţenstvím hříchu. Judaismus je náboţenstvím protestu, oponentem v historickém dialogu lidstva. Judaismus dává lidem podle Sackse právo na sebeobranu. Halacha stanovuje jasně, ţe je moţné zabít nejen v sebeobraně, ale i při obraně pronásledovaných, ovšem za podmínky, ţe nebezpečí ţivota nebylo moţné odvrátit jinak. Halacha tedy povoluje jen uţití nezbytně nutné síly. Strach z násilí a moţného krveprolití, i kdyţ v situaci sebeobrany, se stal pro ţidovský národ typickým 150. Známý je fenomén vojáků Šestidenní války. Týdny, které předcházely konfliktu, byly naplněny strachem. Izrael zvítězil a pocit úlevy byl ohromující, všude byla radost z osvobození Jeruzaléma, z jeho znovusjednocení a zpřístupnění Zdi nářků. I sekulární Izraelci proţívali silné náboţenské emoce. Ţidé i muslimové se odvolávají na svůj abrahamovský původ. Ţidé jako Jicchakovi potomci, muslimové jako potomci Jišmaelovi. Nikdo nezakrývá existující překáţky, ty se ale podle Sackse vyskytovaly na začátku, ne na konci cesty. Mezi judaismem a islámem můţe být podle něj přátelství a vzájemný respekt. Jako důkaz Sacks uvádí, ţe i Abraham měl rád oba své syny, kteří ho společně pohřbili do rodinné hrobky. V minulosti tedy leţí naděje do budoucnosti 151. Podle Sackse je také velmi zajímavé, ţe téma Izraele a dětí, tedy ţidovská budoucnost, je dodnes, po čtyřech tisících letech stále hlavní starostí ţidovských obcí všude na světě. Budoucnost a bezpečnost Izraele jako ţidovské domoviny a budoucnost ţidovského národa Ţidy trápí tak jako jejich praotce Abrahama. Ani dnes, jako tehdy, pro Ţidy neznamená Boţí slib pasivitu. Naopak. Boţí smlouva je pro ně výzvou. Podle Sackse víra neznamená nicnedělání, ale odvahu jednat. Boţí slib je pro Ţidy inspirací, posiluje je SACKS, J.: O svobodě a náboţenství. Třicet šest zamyšlení rabína Sackse nad věčně ţivými tématy biblických příběhů. Str Tamtéţ. Str Tamtéţ. Str

57 5.2 Muhammad Sa íd al- Ašmáwí Bývalý předseda nejvyššího apelačního soudu, autor řady esejů o úlohách soudobého islámu v politice, Muhammad Sa íd al- Ašmáwí (*1932) je také zastáncem liberálnějších názorů. K jeho názorům například patří, ţe dţihád je válka s démony v nás samých 153. Ašmáwí totiţ tvrdí, ţe dţihád má řadu významů, přičemţ jeho bojovná varianta je ta poslední, ke které by se muslimové měli uchylovat. Podle Ašmáwího politika spolu s militantní a nekompetentní interpretací dţihádu nevzdělanými samozvanci nahradila v současném islámském diskursu skutečný význam tohoto vzácného pilíře Boţího zjevení, jímţ je dţihád v nás, tedy nikdy nekončící svár kaţdého člověka s pokušením a zlem. Tito nekompetentní aktivisté, podle Ašmáwího, postavili dţihád mečem do popředí při uskutečňování svých, často nečestných záměrů 154. Z porušení islámských etických norem viní všechny samozvané kazatele, kteří své výzvy k násilí halí do náboţenských kategorií, s odvoláním na nejposvátnější texty islámu. Svou knihou, Politický islám, vydanou v roce 1987 vyvolal Ašmáwí velké pobouření. Jeho smířlivý postoj ke křesťanství a judaismu a názor, ţe islám se nemá směšovat s reálnou politikou, byl kontroverzní i pro ty, kteří se nehlásí ke stoupencům fundamentalismu. 5.3 Pojem tolerance S dalším zastáncem nenásilného řešení izraelsko palestinského konfliktu, Yvesem Charlesem Zarkou, je díky jeho knize Obtíţná tolerance spjat tento pojem. Tolerance pochází z latinského slova tolerare, česky znamená snášenlivost, tzn. ochotu, schopnost případně moţnost přijímat či snášet něco samo o sobě spíše neţádoucího nebo nepříjemného. Rozlišujeme tři druhy tolerance: toleranci objektivní - rozsah přípustných odchylek od ideální nebo nominální hodnoty, apod. toleranci subjektivní - schopnost či ochotu člověka nebo určité společnosti snášet a přijímat např. bolest, námahu, nepříjemné prostředí, odlišné lidské povahy a zejména odlišné kulturní zvyklosti toleranci organismu vůči návykovým látkám, lékům a drogám. 153 MENDEL, M.: Dţihád. Islámské koncepce šíření víry. Str Tamtéţ. Str

58 Pro tuto práci je velice důleţitá subjektivní tolerance, která vyţaduje jistou míru tolerance vůči jiným, odlišným lidem a jejich zvyklostem nebo představám. Také vyţaduje běţné souţití ve společnosti. Nároky na tuto subjektivní toleranci prudce vzrostly a nadále vzrůstají, jak se kdysi homogenní společnosti, kde byli všichni vychováváni stejně, postupně mění v heterogenní společnosti, tedy společnosti typicky městské, pro které je příznačná velká míra mobility, kulturní rozmanitosti a osobní volnosti. Moderní společnosti potřebují poměrně značnou míru vzájemné tolerance nejen mezi svými členy, ale také vůči lidem hodně odlišným, příchozím, migrantům apod. Na druhé straně, i tyto společnosti vyţadují určitou míru přizpůsobení většinové kultuře, např. znalost jejího jazyka, dodrţování jistých základních pravidel, respektování jistých hodnot. I kdyţ se míra společenské tolerance dá značně rozšířit, není nikdy neomezená a cítí - li značná část společnosti, ţe nároky na jejich tolerantnost jsou příliš veliké, vznikají nebezpečné reakce, které mohou vyvolávat rasismus, terorismus či xenofobii a mohou být velmi snadno zneuţity politickou mocí Yves Charles Zarka Tolerance se týká morálky, ale ta sama o sobě nestačí. Francouzský filozof Yves Charles Zarka ve své knize Obtíţná tolerance upozorňuje na to, ţe v minulosti se morální stránka často pojila s právními a politickými opatřeními typu tolerančních patentů. Navrhuje, ţe i v dnešní situaci by bylo vhodné dát toleranci právní rámec. Zarka si také klade otázku, jak toleranci vymezit aktuálně, aby se nemuselo spoléhat na to, ţe se lidé chovají morálně. Řešení nalézá v pojmu strukturální tolerance. Strukturální má jasně naznačit, ţe s morálkou se nepočítá. Strukturální tolerance se pak utváří ve dvou rovinách: první rovinu Zarka nazývá disparátní svět. Čímţ naznačuje, ţe lidský svět se vyznačuje rozmanitostí a je mnohotvarý. Nelze ho redukovat na jediný princip. Snesitelné souţití v tomto disparátním světě předpokládá druhou rovinu druhou rovinu charakterizuje respektování bez usmiřování. Znamená to uznat existenci druhého, jeho právo na vlastní kulturu, na identitu a rezignovat na jakoukoliv nadřazenou jednotu. Respektovat se tedy ve jménu svobody 155. Strukturální tolerance má jasně stanovené hranice vše, co poškozuje základní principy demokracie, nelze tolerovat. Strukturální tolerance také zvaţuje, jakými prostředky se dá 155 MÜLLER, Z.: Svaté války a civilizační tolerance. Str

59 zabránit tyranii jak většiny, tak menšiny. Právo na kulturní odlišnost se nesmí stát nástrojem nátlaku náboţenských a kulturních komunit na myšlení a jednání jednotlivců Ibn Warraq Autor vystupující pod pseudonymem Ibn Warraq naspal knihu Proč nejsem muslimem?, v níţ se vyjadřuje proti násilí ze strany muslimů. Píše: Přišla chvíle, aby umírnění muslimové povstali a začali účtovat. Je na nich, aby se upřímně zamysleli nad principy své víry a aby přiznali, ţe Korán má podíl na růstu násilí. Měli by si uvědomit, ţe Korán není nic jiného neţ lidský text, který obsahuje řadu závaţných prohřešků vůči morálce, dějinám a vědě. Je to text stojící na překonaných principech Colin Chapman Z hlediska současných morálních měřítek Jozue a synové Izraele při dobývání země mnohdy páchali zlo. Jejich jednání tedy není podle spisovatele Colina Chapmana příkladem, který by měl být dnes následován. Současně tvrdí, ţe k morálnímu vývoji lidstva docházelo postupně, proto nám nepomůţe, kdyţ budeme kritizovat lidi, kteří ţili v minulosti 158. Součástí izraelsko palestinského konfliktu je i to, ţe izraelští Ţidé, kteří tolik touţili po získání vlastní národní identity, povaţovali za nemoţné dovolit palestinským Arabům, aby učinili to samé. Prohlašovali, ţe mají právo být lidem a národem, a zároveň toto právo trvale upírali lidu, který ţil v zemi před jejich příchodem 159. To, co dělá tento konflikt obtíţně řešitelným, je skutečnost, ţe jsou obě strany do značné míry ovládány strachem, a to tak, ţe nedokáţou v druhých vidět lidské bytosti. Aby mohl být tento strach překonán, je podle Chapmana nutné, aby se Izraelci a Palestinci osobně setkávali, poznávali a naučili se vzájemně respektovat jako lidé 160. Obecně se má za to, ţe velká část dospělých, kteří druhé fyzicky a psychicky týrají, byla sama v dětství týrána. I to by mohlo být vysvětlením, proč Palestinská samospráva nechala Palestince, kteří byli ve vězení mučit. Nebo proč jsou ţidovští osadníci na Západním břehu hrubí vůči Palestincům a proč izraelští vojáci bývají občas tak suroví. 156 MÜLLER, Z.: Svaté války a civilizační tolerance. Str Tamtéţ. Str CHAPMAN, C.: Čí je země zaslíbená? Pokračující krize mezi Izraelem a Palestinci. Str Tamtéţ. Str Tamtéţ. Str

60 5.6 Luboš Kropáček Liberální odpůrci fundamentalismu brání duchovní bohatství islámu proti zplošťujícím deformacím. Příkladem můţe být podle Luboše Kropáčka M. Talbi, který přichází s tématem lidské svobody: Z muslimského hlediska a podle koránského učení je svoboda náboţenství základním aktem základní úcty k Boţí suverenitě a k tajemství jeho záměru s lidmi, s člověkem, který přijal děsivou výsadu převzít sám odpovědnost za svůj osud zde na zemi a na onom světě. Respektovat svobodu člověka znamená koneckonců respektovat záměr Boţí 161. Podle Kropáčka lze předpokládat, ţe k překonání fundamentalistického pokušení můţe přispívat i hlubší poznávání vlastních islámských dějin. Sám Korán nabízí učení o trvalém přirozeném náboţenském sklonu, který je společný všem lidem. Další podnět k novému, nesobeckému chápání vlastní i cizí sourodé pravdy nabízí opět podle Kropáčka dnešní teologie, která je vnímavá ke znamením času Deklarace Parlamentu světových náboženství Světový étos se chce propracovat k tomu, co mají všechna náboţenství společného, a to ve vztahu k lidskému jednání, mravním hodnotám a zásadním morálním postojům. 28. srpna aţ 4. září 1993 probíhal Parlament světových náboţenství v Chicagu, za účasti lidí všech moţných náboţenství, který nechal vypracovat Prohlášení ke světovému étosu, jenţ není cílem, ale východiskem k nalezení společné řeči. Hlásá např. toto: Zavazujeme se ke kultuře bez násilí, která bude naplněna respektem, spravedlností a mírem. Nebudeme nikdy utlačovat druhého člověka, škodit mu, mučit jej, nebo dokonce zabíjet a odřekneme se násilí jako prostředku smazávání rozdílů Tento étos nenabízí přímá řešení světových problémů, ale nabízí morální základnu pro lepší individuální i globální řád, kdy např. říká: Naše rozdílné náboţenské a kulturní tradice nám nesmí bránit v tom, abychom se společně aktivně zasazovali za lidskost proti všem formám nelidskosti Stará i nová etnická, nacionální, sociální, hospodářská a náboţenská napětí ohroţují mírové budování lepšího světa. Prohlášením chtějí účastníci Parlamentu potvrdit a prohloubit z hlediska étosu to, co slavnostně vyhlásila OSN roku 1948 ve Všeobecné deklaraci lidských práv. Sami zúčastnění chápou světový étos jako základní konsensus ve vztahu k existujícím závazným 161 KROPÁČEK, L.: Islámský fundamentalismus. Str Tamtéţ. Str KÜNG, H. KUSCHEL, K. J.: Prohlášení ke světovému étosu. Deklarace Parlamentu světových náboţenství. Str Tamtéţ. Str

61 hodnotám, neměnným měřítkům hodnot a základním osobním postojům. Náboţenské a etické tradice mnohdy velmi odlišným způsobem zdůvodňují, co člověk potřebuje a co mu škodí, co je spravedlivé a co není, co je dobré, co je špatné. Náboţenství mohou změnit vnitřní nastavení, celou mentalitu. Lidstvo kromě sociálních a ekologických reforem potřebuje i duchovní obnovu. V Deklaraci můţeme ještě nalézt toto: Kde jsou lidé, bývají i konflikty, je ovšem nutné, aby tyto konflikty byly řešeny bez násilí v rámci právního řádu, coţ platí pro jednotlivce i pro státy. Pro představitelé náboţenství platí, ţe podporují a rozdmýchávají nenávist či předsudky vůči těm, kteří mají jinou víru, káţí - li fanatismus nebo legitimují náboţenské války, zasluhují si odsouzení od ostatních a ztrátu svých přívrţenců. Prohlášení vyzývá především jednotlivá společenství věřících, aby formulovala svůj specifický étos, tedy to, co můţe kaţdá jednotlivá tradice říct o smyslu ţivota a smrti, o proţívání utrpení, o nesobeckém odevzdání, o soucitu. Cílem Prohlášení bylo, aby bylo přijato všemi světovými náboţenstvími a etnickými skupinami. Účastníci se proto snaţili nalézt, co by mohlo všechna tato náboţenství spojovat. Dospěli k názoru, ţe jsou to čtyři základní etické poţadavky, které lze zastřešit čtyřmi přikázáními, jeţ jsou společné pro všechna velká náboţenství: nezabíjej, nekraď, necizoloţ a nelţi. Zlaté pravidlo Prohlášení, které je zakomponováno v posvátných textech všech náboţenství, nebo o němţ se jednotliví proroci, mesiáši atd. zmínili a které všichni na Parlamentu přijali bez jakýchkoliv námitek je: Nečiň to, co nechceš, aby Tobě činili ostatní. Účastnící se také shodli na tom, ţe sebeobrana je dovolena, ale neexistuje ţádná formule, která by legitimizovala vojenské intervence. Během parlamentu vypověděly podporu Deklaraci čtyři ţidovské skupiny, které tak protestovaly proti přítomnosti Louise H. Farrakhna, muslima, kterého označily za antisemitu. Ostatní zástupci ţidovství však v parlamentu setrvali. Za islám Prohlášení podepsalo celkem 18 lidí, z toho 1 šíitá a 3 sunnité. Za judaismus 7 lidí, z toho 1 konzervativní ţid, 4 reformovaní a 1 ortodoxní. Díky Prohlášení byl uvnitř jednotlivých náboţenství zahájen proces širokého etického uvědomění. 61

62 6. Praktická část Téma práce, eticko religionistický aspekt izraelsko palestinského konfliktu, lze uplatnit při výuce základů společenských věd, dějepisu i jako průřezové téma Výchova k myšlení v evropských a globálních souvislostech. Vzhledem k náročnosti problematiky jsem vypracovala osnovy jednotlivých vyučovacích hodin pro třídy gymnázia. První plán hodiny je úvodem do náboţenství Izraelců a Palestinců a je ho moţné uplatnit při hodině základů společenských věd. Výuka trvá dvě vyučovací hodiny. V první budou ţáci seznámeni s islámem, v druhé s judaismem. Druhý plán je vypracován pro hodinu dějepisu a výuka opět zabere dvě vyučovací hodiny. V první hodině se ţáci dozvědí podrobnosti o vzniku Státu Izrael, ve druhé budou seznámeni s izraelsko palestinským konfliktem. Třetí osnovu je moţné uplatnit ve společenskovědním semináři, který je určen pro ţáky maturující ze základu společenských věd. Během vyučovací hodiny budou studenti seznámeni s pojmem fundamentalismus a jeho představiteli v oblasti Blízkého východu. 6.1 Islám a judaismus Zařazení učiva: RVP G 5.4 Člověk a společnost Občanský a společenskovědní základ Úvod do filozofie a religionistiky Výukové cíle: Ţáci budou vědět, kdy a jak vznikl islám, kdo je povaţován za jeho zakladatele. Ţáci budou umět vysvětlit pojmy Korán, muslim, mešita, šarí a, sunnité, šiíté, dţihád, chalífa. Ţáci budou umět vysvětlit pojem pět pilířů víry, budou ochotni diskutovat, co k nim patří. Ţáci napíší na papír, jaké zajímavosti vědí o islámu. Ţáci budou vědět, kdy a jak vznikl judaismus. Budou vědět, kdo je to Abrahám, Izák, Jákob a Mojţíš. Ţáci budou umět vysvětlit pojmy Tóra, Jahve, ţid, Talmud. Ţáci budou ochotni podělit se o příběhy, které znají z Bible. 62

63 Formy a metody výuky: monologické, diskuse, názorně demonstrační metody, samostatná práce, skupinová práce, brainstorming kolektivní výuka, výuka ve třídě, základní výuková jednotka Časová dotace: Dvě vyučovací hodiny - 2 x 45 minut Materiál a nutné vybavení: sešity a psací potřeby, pracovní listy, knihy, obrázky a fotografie Postup první hodiny - islám: Zahájení hodiny, zápis do třídní knihy. (2 minuty) Společné zopakování minulého učiva. (5 minut) Představení nového učiva formou samostatné práce ţáci do sešitu napíší vše, co vědí o islámu. (5 minut) Společná kontrola samostatné práce. (5 minut) Výklad učiva a jeho následné zapsání do sešitu. Během výkladu mohou ţáci nahlédnout do zaslaných materiálů obrázky, fotografie, knihy související s probíraným učivem. (10 minut) Práce s pracovními listy. (10 minut) Kontrola pracovních listů. (5 minut) Shrnutí probraného učiva, ukončení hodiny. (3 minuty) Postup druhé hodiny - judaismus: Zahájení hodiny, zápis do třídní knihy. (2 minuty) Motivace a představení nového učiva metodou brainstorming. (5 minut) Výklad učiva a jeho následné zapsání do sešitu. Během výkladu mohou ţáci nahlédnout do zaslaných materiálů obrázky, fotografie, knihy související s probíraným učivem. (10 minut) Práce s pracovními listy. (10 minut) Kontrola pracovních listů. (5 minut) Diskuse nad tématem: Jaké příběhy z Bible znáš? (8 minut) Zadání domácího úkolu, ukončení hodiny. (5 minut) 63

64 Pracovní list islám 1. Jaký máš názor na výroky typu: Islám ohroţuje Evropu!? Jsi zastáncem této teorie, vadí ti muslimové ţijící v Evropě? Své názory zdůvodni. 2. Jsou v ČR nějaké mešity? Popřípadě kde? 3. Co víš o postavení ţen v islámu? Jak se k nim muţi chovají? Jak jsou vychovávány? 4. Setkal ses někdy s muslimem? Pokud ano, jaký na tebe udělal dojem? 64

65 Pracovní list judaismus 1. Vysvětli pojem ţidovská obec. Existují ţidovské obce v ČR? 2. Říkají ti něco pojmy Šabat, Sukot, Pesach, Jom kipur, Chanuka? Pokus se je stručně vysvětlit. 3. Najdeš na základě jiţ probraného učiva nějaké spojitosti i rozdíly mezi islámem a judaismem? 4. Co víš z hodin dějepisu o holocaustu? 5. Víš něco o vzniku Státu Izrael? Napiš vše, na co si vzpomeneš. 65

66 6.2 Izraelsko palestinský konflikt Zařazení učiva: RVP G 5.4 Člověk a společnost Dějepis Moderní doba II soudobé dějiny Výukové cíle: Ţáci budou umět říct, co je to sionismus. Ţáci budou umět vysvětlit pojmy kibuc, Balfourova deklarace, hagana, pásmo Gazy, Západní břeh Jordánu, Organizace pro osvobození Palestiny, intifáda. Ţáci budou vědět, kdo je to David Ben Gurion, Gamál Abdal Násir, Jásir Arafat. Ţáci budou schopni vlastními slovy popsat vznik Státu Izrael, průběh a výsledek Šestidenní války. Ţáci budou umět popsat průběh válek mezi Izraelci a Palestinci a budou ochotni na toto téma diskutovat. Formy a metody výuky: monologické, názorně demonstrační metody, diskuse, samostatná práce, skupinová práce kolektivní výuka, výuka ve třídě, základní výuková jednotka Časová dotace: Dvě vyučovací hodiny - 2 x 45 minut Materiál a nutné vybavení: sešity a psací potřeby, pracovní listy, atlas dějin, knihy, obrázky a fotografie, počítač, přístup na internet, promítací plátno nebo interaktivní tabule Postup první hodiny vznik Státu Izrael Zahájení hodiny, zápis do třídní knihy. (2 minuty) Zopakování minulého učiva formou zkoušení. (8 minut) Motivace a představení nového učiva metodou brainstorming. (5 minut) Výklad učiva a jeho následné zapsání do sešitu. Během výkladu mohou ţáci nahlédnout do zaslaných materiálů obrázky, fotografie, atlas dějin, knihy související s probíraným učivem. (15 minut) 66

67 Promítání krátkých videí týkající se Státu Izrael 165. (15 minut) Ukončení hodiny. Postup druhé hodiny izraelsko palestinský konflikt Zahájení hodiny, zápis do třídní knihy. (2 minuty) Představení nového učiva formou diskuse co ţáci sami vědí o konfliktu mezi Izraelci a Palestinci, popřípadě Araby. (8 minut) Výklad učiva a jeho následné zapsání do sešitu. Během výkladu mohou ţáci nahlédnout do zaslaných materiálů obrázky, fotografie, knihy související s probíraným učivem. (15 minut) Opakování učiva probíraného v posledních dvou hodinách pomocí pracovních listů. (10 minut) Kontrola pracovních listů. (5 minut) Shrnutí probraného učiva, ukončení hodiny. (5 minuty) 165 Video 60. let od vzniku Státu Izrael. [online]. BOOMtv, [cit ]. Dostupné z: ; Video Izrael a Československo. [online]. Praha : Česká televize, [cit ]. Dostupné z: 67

68 Pracovní list - izraelsko palestinský konflikt 1. Vysvětli, co je to sionismus. S jakým jménem je spojen a kdy vznikl? 2. Co bylo obsahem tzv. Balfourovy deklarace? 3. Co víš o organizaci Hagana? 4. Kdy a kdo vyhlásil vznik státu Izrael? 5. Kdy se odehrála tzv. válka o nezávislost? Vyjmenuj arabské státy, které vedly války proti Izraeli. 6. Pokus se stručně popsat průběh Šestidenní války. 7. Napiš vše, co víš o OOP. 68

69 8. Jaké jsou hlavní poţadavky Palestinců vůči Izraeli? 9. Kdy a kým byly podepsány dohody z Osla? 10. Popiš důvody, díky kterým se nedaří dovést mírový proces ke zdárnému konci? 69

70 6.3 Islámský fundamentalismus Zařazení učiva: RVP G 6.2 Výchova k myšlení v evropských a globálních souvislostech Globální problémy, jejich příčiny a důsledky Výukové cíle: Ţáci budou schopni vysvětlit pojem fundamentalismus, islamismus, mudţáhid. Ţáci budou vědět, kdo je to Hasana al- Banná, Sajjid Kutb, Muhammad Reza Pahlaví, Ajatolláh Chomejní, Usáma Bin Ladin. Ţáci budou umět říct, co je to Muslimské bratrstvo, Islámský dţihád, Al- Káida, Hamás. Ţáci budou schopni vlastními slovy vysvětlit pojem islámský fundamentalismus. Ţáci budou ochotni diskutovat o teroristických organizacích a útocích ve světě. Formy a metody výuky: monologické, názorně demonstrační metody, diskuse, samostatná práce, skupinová práce kolektivní výuka, výuka ve třídě, základní výuková jednotka Časová dotace: Dvě vyučovací hodiny - 2 x 45 minut Materiál a nutné vybavení: sešity a psací potřeby, pracovní listy, knihy, obrázky a fotografie, počítač, promítací plátno nebo interaktivní tabule Postup hodiny: Zahájení hodiny, zápis do třídní knihy. (2 minuty) Společné zopakování minulého učiva. (5 minut) Představení nového učiva formou diskuse co ţáci sami vědí o islámském fundamentalismu, o teroristických organizacích, o teroristických útocích. (8 minut) Výklad první části učiva a jeho následné zapsání do sešitu. Během výkladu mohou ţáci nahlédnout do zaslaných materiálů obrázky, fotografie, knihy související s probíraným učivem. (15 minut) 70

71 Pustit video s teroristickým útokem na Světové obchodní centrum v USA z 11. září (8 minut) Výklad druhé části učiva a jeho následné zapsání do sešitu. (15 minut) Společné přečtení statutu a stanov organizace Hamáš jen vybrané části 167. (10 minut) Zopakování probraného učiva pomocí pracovních listů. (15 minut) Kontrola pracovních listů. (10 minut) Zadání domácího úkolu, ukončení hodiny. (2 minuty) 166 Video 11. září [online]. Praha : CET 21 spol. s r.o., [cit ]. Dostupné z: Viz INTROVIGNE, M.: Hamás. Islámský terorismus ve Svaté zemi. 71

72 Pracovní list islámský fundamentalismus 1. Jaký je význam slova fundamentalismus? Jaký je jeho cíl? 2. Co víš z hodin dějepisu o vývoji v arabském světě od vzniku islámu dosud? Kdo tuto oblast ovládal ve středověku, v novověku a ve 20. století? 3. Jak je islámskými fundamentalisty vnímána přítomnost USA v arabském světě? Uveď konkrétní akce USA na Blízkém východě. 4. Proč myslíš, ţe se USA angaţují právě v tomto regionu tisíce kilometrů od svých hranic? 5. Islámský fundamentalismus můţeme vnímat jako reakci na krizi islámské společnosti. Uveď tři příklady toho, v čem se tato krize projevuje. 72

73 6. Jaké proudy v islamismu existují? 7. Jak budou podle extrémistů odměněni mučedníci, kdyţ se obětují ve svaté válce? 8. Jaká událost byla pro islamisty potvrzením, ţe prezident Egypta jiţ není pravý muslim? 9. Kdo byl odstraněn a kdo se naopak dostal k moci při revoluci v Íránu? 10. Kdy a kde se zformovala Al-Káida? A znáš její nejvyšší představitele? 11. Víš, jaké zákony zavedly USA po teroristických útocích z 11. září? Proč byly mnoha ochránci lidských práv tyto zákony kritizovány? 12. Myslíš, ţe koncepty lidských práv a svobod, demokracie a trţního kapitalismu se slučují s tradiční muslimskou kulturou? Svá tvrzení zdůvodni. 73

74 Závěr Ve své práci jsme se snaţila rozebrat izraelsko palestinský konflikt z náboţenského a etického hlediska. Této snaze předcházel vhled do historie jak ţidovského, tak palestinského národa, i nastínění politické situace za poslední století. Na základě zjištěných faktů je moţné říci, ţe judaismus a islám jsou náboţenstvími, která určité artefakty spojují, ať uţ se jedná o proroka Abrahama nebo například svatá místa obou náboţenství, která se překrývají. Také ale existují věci, které z nich dělají nepřítele číslo jedna. O nesvárech mezi lidem Izraele a Palestinci jsme se přesvědčili jiţ v první kapitole, ze které vyplývá, ţe konflikt je z velké části konfliktem politickým a má pro obyvatelstvo značně neblahé ekonomické i sociální důsledky. Dále jsem se ve své diplomové práci zaměřila jiţ na samotnou podstatu zkoumaného problému, na náboţenské pozadí a na jednotlivé skupiny či organizace, které jsou přesvědčeny o Boţím předurčení právě svého národa, svého náboţenství a víry. Jedním z mých hlavních cílů bylo přijít na to, zda je izraelsko palestinský konflikt ovlivněn religiózním a etickým hlediskem. Z kapitol, zabývajících se touto oblastí, je patrné, ţe náboţenský aspekt hraje v konfliktu svou roli. Přesvědčení o náboţenském předurčení a o dodrţování etických pravidel seslaných Bohem, můţeme nalézt jak na izraelské, tak na palestinské straně. Sice je to názor, který zastává menšinová část populace (viz text práce), ale přesto jsme se mohli přesvědčit, ţe ho umí prezentovat vcelku hlasitě. Součástí práce jsou i snahy, ať uţ jednotlivců nebo celých skupin lidí, o nenásilná řešení a definitivní ukončení izraelsko palestinského konfliktu, které se bohuţel zdá být stále v nedohlednu. Druhým hlavním cílem diplomové práce bylo zjištění, zda je téma Eticko religionistický aspekt izraelsko palestinského konfliktu uplatnitelné ve vyučovacím procesu. Jako důkaz, ţe tomu tak je, jsem vypracovala tři plány konkrétních vyučovacích hodin. Na jejich základě je moţné zjistit, ţe je téma uplatnitelné v hodinách základů společenských věd, dějepisu a je ho moţné zařadit i do průřezových témat, konkrétně do vzdělávací oblasti Výchova k myšlení v evropských a globálních souvislostech. Mohli jsme se tedy přesvědčit, ţe téma Eticko religionistický aspekt izraelsko palestinského konfliktu má mezipředmětový dosah. Vzhledem k náročnosti a dané problematice jsem vypracovala návrhy osnov určené pro výuku na gymnáziích. 74

75 V samotném závěru práce jsou k nalezení obrázkové přílohy, které mají s tématem práce souvislost. Jedná se o mapky, fotografie posvátných a náboţensky důleţitých míst judaismu i islámu a o obrázky některých radikálních skupin reprezentujících obě náboţenství, o nichţ je v diplomové práci zmínka. Jen těţko lze nalézt jinde na světě místo, kde by politika a náboţenství byly tak úzce spjaty a kde by posvátné texty měly tak velký vliv na politiku, jako je území starověké Palestiny. Zboţní Ţidé opírají svůj nárok na Svatou zemi o Písmo. Muslimové zase předkládají teologické a historické argumenty, na jejichţ základě si nárokují Palestinu a zvláště Jeruzalém pro sebe. Zápas o vlast není ve své podstatě náboţenský. Prvky bojovného náboţenského fundamentalismu se však do konfliktu zapojily, a to na obou stranách. 75

76 Seznam literatury 1. ANZENBACHER, A.: Úvod do etiky. Praha : Zvon, stran. ISBN Bible. Praha : Ekumenická rada církve v Československu, stran. 3. ČEJKA, M.: Izrael a Palestina. Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu. Brno : Centrum strategických studií, stran. ISBN ČEJKA, M.: Judaismus a politika v Izraeli. Brno : Společnost pro odbornou literaturu Barrister & Principal, stran. ISBN Encyklopedie světový terorismus. Od starověku aţ po útok na USA. Praha : Svojtka & Co., stran. ISBN GILBERT, M.: Izrael dějiny. Praha : BB art, stran. ISBN HUNTINGTON, S. P.: Střet civilizací. Boj kultur a proměna světového řádu. Praha : Rybka Publishers, stran. ISBN HERZOG, Ch. GICHON, M.: Biblické války. Brno : Books, s.r.o., stran. ISBN: CHAPMAN, C.: Čí je země zaslíbená? Pokračující krize mezi Izraelem a Palestinci. Praha : VOLVOX GLOBATOR, stran. ISBN INTROVIGNE, M.: Hamás. Islámský terorismus ve Svaté zemi. Praha : Vyšehrad, stran. ISBN JANATA, J.: Agrese, tolerance a intolerance. Praha : Grada, stran. ISBN KOMÁRKOVÁ, B.: Tolerance jako podmínka ţivota. Brno : Eman, stran. ISBN KROPÁČEK, L.: Islámský fundamentalismus. Praha : Vyšehrad, stran. ISBN: KÜNG, H. KUSCHEL, K. J.: Prohlášení ke světovému étosu. Deklarace Parlamentu světových náboţenství. Brno : Centrum pro studium demokracie s kultury, stran. ISBN MENDEL, M.: Dţihád. Islámské koncepce šíření víry. Brno : Atlantis, stran. ISBN MENDEL, M.: Islámská výzva. Z dějin a současnosti politického islámu. Brno : Atlantis, stran. ISBN

77 17. MENDEL, M.: Náboţenství v boji o Palestinu. Judaismus, islám a křesťanství jako ideologie etnického konfliktu. Brno : Atlantis, stran. ISBN MENDEL, M.: Ţidé a Arabové. Dialog idejí a zbraní. Prachatice: Rovina, ISBN MIEROOP, M. Van De: Dějiny starověkého Blízkého východu okolo př. Kr. Praha : Academia, str. ISBN MÜLLER, Z.: Islám a islamismus. Dilema náboţenství a politiky. Praha : ACADEMIA, stran. ISBN MÜLLER, Z.: Jeruzalém mezi minulostí a budoucností. Praha Litomyšl : Paseka, stran. ISBN MÜLLER, Z.: Svaté války a civilizační tolerance. Praha : ACADEMIA, stran. ISBN MUZIKÁŘ, J. HRBEK, I. MÜLLER, Z. SVOBODA, I.: Islám a současnost. Praha : ACADEMIA, stran. ISBN NEWMAN, J. SIVAN, G.: Judaismus od A do Z. Slovník pojmů a termínů. Praha : Sefer, stran. ISBN POTOK, Ch.: Putování. Dějiny Ţidů. Praha : Argo, stran. ISBN PŘÍKASKÝ, J. V.: Učebnice základů etiky. Kostelní Vydří : Karmelitánské nakladatelství, stran. ISBN SACKS, J.: O svobodě a náboţenství. Třicet šest zamyšlení rabína Sackse nad věčně ţivými tématy biblických příběhů. Praha : Nakladatelství P3K, stran. ISBN TUREČEK, B.: Nesvatá válka o Svatou zemi. Málo známá zákoutí nelítostného boje mezi Ţidy a Araby. Praha : Euromedia, stran. ISBN VICTOR, B.: Armáda růţí. Cesta do mučednického ráje. Praha : Ikar, stran. ISBN: VSEVOLODOV, A., I.: Dějiny starověkého východu. Praha : Státní nakladatelství politické literatury, stran. 31. ZAKARIA, F.: Budoucnost svobody. Neliberální demokracie v USA i ve světě. Praha : Academia, stran. ISBN

78 Seznam tisku 1. BUREŠ, J.: Muslimské bratrstvo v proměnách času. Mezinárodní politika, ročník 4/2006. Strana ČEJKA, M.: Izrael a Palestina ve víru změn. Mezinárodní politika, ročník 4/2006. Strana KALVACH, Z.: Sebevraţedné útoky. Mezinárodní politika, ročník 4/2006. Strana MORAVEC, F.: Vláda Hamásu: mír, nebo třetí intifáda? Mezinárodní politika, ročník 4/2006. Strana NOVÁK, M.: Hora, na níţ začínal i skončí svět. Hospodářské noviny, ročník 3/2005. Strana POJAR, M.: Od palestinské autonomie k nezávislé Palestině? Mezinárodní politika, ročník 2/1999. Strana POJAR, M.: Ţidé a muslimové: nesnadné souţití (od Proroka Muhammada po Osmanskou říši). Mezinárodní politika, ročník 10/2004. Strana Internetové zdroje 1. Alexandrijský protokol. [online]. New Haven : Lillian Goldman Law Library, [cit ]. Dostupné z: 2. Rámcový vzdělávací program pro gymnázia. [online]. Praha : Ministerstvo školství, mládeţe a tělovýchovy, stran. [cit ]. Dostupné z: C3%AD+program+pro+gymn%C3%A1zia 3. Video 11. září [online]. Praha : CET 21 spol. s r.o., [cit ]. Dostupné z: 4. Video 60. let od vzniku Státu Izrael. [online]. BOOMtv, [cit ]. Dostupné z: 5. Video Izrael a Československo. [online]. Praha : Česká televize, [cit ]. Dostupné z: 78

79 6. Zpráva ze zasedání komise The United Nations Special Committee on Palestine (UNSCOP)1. září [online]. New York : Departmentof Public Information - MidEastWeb for Coexistence, [cit ]. Dostupné z: 79

80 Seznam použitých zkratek apod. atd. BV cca např. OOP OSN SIO str. SZ tzv. UNSCOP USA a podobně a tak dále Blízký východ cirka například Organizace pro osvobození Palestiny Organizace spojených národů Strana islámského osvobození strana Starý zákon tak zvaný The United Nations Special Committee on Palestine Spojené státy americké 80

81 Seznam příloh 1. Mapa územního vývoje Palestiny od roku 1946 do roku Mapa Státu Izrael. 3. Obrázek Chrámové hory v Jeruzalémě. 4. Obrázek Západní zdi. 5. Obrázek mešity al- Aksá na Chrámové hoře. 6. Obrázek Skalního dómu na Chrámové hoře. 7. Obrázek charedim. 8. Obrázek vlajky Hamásu. 9. Obrázek bojovníků Hamásu. 81

82 1. Mapa územního vývoje Palestiny od roku 1946 do roku [cit ]. Dostupné z: 82

83 2. Mapa Státu Izrael. [cit ]. Dostupné z: 83

84 3. Obrázek Chrámové hory v Jeruzalémě. [cit ]. Dostupné z: 4. Obrázek Západní zdi. [cit ]. Dostupné z: 84

85 5. Obrázek mešity al- Aksá na Chrámové hoře. [cit ]. Dostupné z: 12.JPG 6. Obrázek Skalního dómu na Chrámové hoře. [cit ]. Dostupné z: 85

86 7. Obrázek charedim. [cit ]. Dostupné z: 8. Obrázek vlajky Hamásu. [cit ]. Dostupné z: 86

87 9. Obrázek bojovníků Hamásu. [cit ]. Dostupné z: 87