Odpovědnost zaměstnavatele za škodu při pracovních úrazech a nemocech z povolání

Transkript

1 Univerzita Karlova v Praze Právnická fakulta Petra Zoulová Odpovědnost zaměstnavatele za škodu při pracovních úrazech a nemocech z povolání Diplomová práce Vedoucí diplomové práce: JUDr. Martin Štefko, Ph.D. Katedra: pracovního práva a práva sociálního zabezpečení Datum vypracování práce (uzavření rukopisu): 7. května 2010

2 Prohlášení Prohlašuji, že jsem předkládanou diplomovou práci vypracovala samostatně za použití zdrojů a literatury v ní uvedených. V Praze 7. května 2010 Petra Zoulová

3 Poděkování: Děkuji panu JUDr. Martinu Štefkovi, Ph.D., vedoucímu mé diplomové práce, za vstřícný přistup, cenné připomínky a za čas, který mi věnoval při zpracování této práce. V Praze 7. května Petra Zoulová

4 Obsah Úvod Odpovědnost za škodu v pracovním právu Odpovědnost za škodu při pracovních úrazech a nemocech z povolání současná právní úprava Subsidiární použití občanského zákoníku Odpovědnost zaměstnavatele za pracovní úrazy Předpoklady vzniku odpovědnosti Pracovní úraz Škoda Příčinná souvislost mezi pracovním úrazem a vzniklou škodou Odpovědnost zaměstnavatele za nemoci z povolání Nemoc z povolání vymezení pojmu a její posuzování Seznam nemocí z povolání Ohrožení nemocí z povolání Zproštění odpovědnosti zaměstnavatele Úplné zproštění odpovědnosti Částečné zproštění odpovědnosti zaměstnavatele Vyloučení možnosti zprostit se odpovědnosti Rozsah a způsob náhrady škody Práva poškozeného zaměstnance Náhrada za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti Průměrný výdělek Náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti Náhrada za bolest a ztížení společenského uplatnění Účelně vynaložené náklady spojené s léčením Věcná škoda... 57

5 5.2 Náhrada škody pozůstalým Účelně vynaložené náklady spojené s léčením Náhrada přiměřených nákladů spojených s pohřbem Náhrada nákladů na výživu pozůstalých Jednorázové odškodnění pozůstalých Náhrada věcné škody Změna poměrů poškozeného Zákonné pojištění odpovědnosti zaměstnavatele Úprava de lege ferenda Důvody nové úpravy Varianty možného řešení transformace zákonného pojištění Zákon o úrazovém pojištění zaměstnanců Základní zásady zákona o úrazovém pojištění zaměstnanců Dávky z úrazového pojištění Závěr Seznam literatury: Summary... 88

6

7 Úvod Odpovědnost zaměstnavatele za škodu při pracovních úrazech a nemocech z povolání je v českém právním řádu tradičním a poměrně statickým institutem. Upravena byla již v zákoníku práce z roku Původní právní úprava prošla sice v průběhu let celou řadou proměn, a to hlavně v důsledku pádu komunistického režimu, kdy se od počátku 90. let 20. století začíná rozvíjet soukromé podnikání a zaměstnavatelem již není výhradně stát nebo některá z jím uznávaných organizací. Dalším důležitým milníkem byl vstup České republiky do Evropské unie a s ním spojená přístupová jednání, zahájená v roce 1998, kdy bylo třeba zajistit soulad českého právního řádu s právem Evropské unie. Již v tomto období se Česká republika zavázala k zavedení úrazového pojištění zaměstnanců. Důvodem byl jednak rozpor dosavadní úpravy zákonného pojištění odpovědnosti zaměstnavatele za škodu při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání s komunitárním právem v oblasti hospodářské soutěže, a jednak snaha přiblížit se ostatním členským státům, které ve většině případů řeší problematiku odškodňování pracovních úrazů a nemocí z povolání právě v rámci úrazového pojištění. Zatím poslední etapa změn nastala v souvislosti s přijetím nového zákoníku práce a zákona o úrazovém pojištění zaměstnanců. Odpovědnost zaměstnavatele za škodu při pracovních úrazech a nemocech z povolání se tak dostala do přechodných ustanovení zákoníku práce a uplatní se jen do doby, kdy nabude účinnosti zákon o úrazovém pojištění zaměstnanců. Přes všechny změny zůstala právní úprava této odpovědnosti zaměstnavatele z velké části stejná už od doby svého přijetí. I v současné době jsem při psaní své diplomové práce vycházela také z velmi staré judikatury z 60. a 70. let minulého století, která je i nadále použitelná. Vzhledem k rozsahu tématu jsem se zaměřila pouze na stávající právní úpravu, obsaženou v přechodných ustanoveních zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce. V jednotlivých kapitolách pak podávám komparativní výklad ve vztahu k původní úpravě, obsažené v zákoně č. 65/1965 Sb., zákoník práce, a popisuji nejzásadnější změny v novém zákoníku. V závěrečné kapitole jsem se pak soustředila na problematiku úrazového pojištění. Nejprve zde popisuji důvody, které vedly k přijetí zákona č. 266/2006. Sb., o úrazovém pojištění zaměstnanců. Kvůli problémům, které 7

8 s touto koncepcí odškodňování pracovních úrazů a nemocí z povolání souvisí, a jež vedly k druhému posunutí účinnosti zákona, se také zabývám i návrhem dalších možných variant řešení dané problematiky. V závěru poslední kapitoly pak podávám stručný popis zásad, na kterých je zákon o úrazovém pojištění zaměstnanců založen a přehled dávek z úrazového pojištění. Má diplomová práce je vypracována podle právní úpravy platné k 30. dubnu

9 1. Odpovědnost za škodu v pracovním právu Na rozdíl od úpravy občanskoprávní, která vychází z principu rovnosti subjektů občanskoprávního vztahu, úprava pracovněprávní předpokládá nerovnost subjektů pracovněprávního vztahu a obsahuje řadu ustanovení na ochranu zaměstnance, coby slabší strany tohoto vztahu. To se také výrazně projevuje v rámci institutu odpovědnosti za škodu, v důsledku čehož je tato odpovědnost v zákoně dělena na dva druhy - odpovědnost zaměstnance a odpovědnost zaměstnavatele za škodu, které jsou založeny na různých principech, a i jejich funkce, které mají převážně naplňovat, jsou rozdílné. Základní funkce pracovněprávní odpovědnosti jsou tři, a to preventivně výchovná, reparační a sankční. 1 Preventivně výchovná funkce klade důraz na předcházení vzniku škod. Jejím účelem je působit na zaměstnance i zaměstnavatele tak, aby ke škodám vůbec nedocházelo. Odrazem této funkce je například hlava první jedenácté části zákoníku práce, jež upravuje povinnosti zaměstnance a zaměstnavatele na poli předcházení škodám, konstrukce odpovědnosti za nesplnění povinnosti k odvrácení škody jako zvláštního druhu odpovědnosti zaměstnance nebo ustanovení v 368 zákoníku práce o nemožnosti zprostit se odpovědnosti zaměstnavatele za škodu při pracovních úrazech a nemocech z povolání. 2 Reparační funkce má za cíl odčinit škodu na majetku účastníků pracovněprávního vztahu. U škody na zdraví se vyskytuje též funkce satisfakční, kdy se odškodňuje bolest a ztížení společenského uplatnění jako nemajetková újma v penězích. Tato funkce převažuje v případě odpovědnosti zaměstnavatele. U odpovědnosti zaměstnance je do určité míry potlačena, například v podobě limitace práva na náhradu škody způsobené z nedbalosti. Sankční funkce odpovědnosti za škodu si pak klade za cíl postihnout porušení povinnosti, popřípadě postihnout nezabránění škodné události. Odpovědnost zaměstnance za škodu se dělí na obecnou odpovědnost, odpovědnost za nesplnění povinnosti k odvrácení škody, odpovědnost za schodek na svěřených hodnotách, které je zaměstnanec povinen vyúčtovat a odpovědnost za ztrátu 1 Viz. BĚLINA, Miroslav, a kolektiv. Pracovní právo. 3. doplněné a přepracované vyd. Praha: Beck, 2007, s Viz kapitola 4. 9

10 svěřených předmětů. Je konstruována jako subjektivní odpovědnost. Základním předpokladem jejího vzniku je tudíž zavinění v podobě nedbalosti nebo úmyslu. U odpovědnosti za schodek na svěřených hodnotách a za ztrátu svěřených předmětů je však zavinění presumováno. V případě sporu je posíleno postavení zaměstnavatele, jelikož nemusí zaměstnanci zavinění dokazovat. Naopak je nutné, aby zaměstnanec prokázal, že škodu nezavinil, jestliže se chce zprostit své odpovědnosti. Odpovědnost zaměstnavatele za škodu se dělí na obecnou odpovědnost, odpovědnost za škodu při pracovních úrazech a nemocech z povolání, odpovědnost za škodu na odložených věcech a odpovědnost za škodu vzniklou zaměstnanci při odvracení škody. Ve všech čtyřech případech jde o odpovědnost objektivní, bez ohledu na zavinění. U zvláštních druhů odpovědnosti zaměstnavatele jde zákoník práce ještě dál než u odpovědnosti obecné, když je konstruuje jako odpovědnost za výsledek. Právo na náhradu škody v jejich případě vzniká bez ohledu na to, zda došlo k porušení právní povinnosti, či nikoliv Odpovědnost za škodu při pracovních úrazech a nemocech z povolání současná právní úprava Odškodňování zaměstnance v případě pracovního úrazu nebo nemoci z povolání je i v současnosti prováděno v rámci institutu odpovědnosti zaměstnavatele za škodu. Jedná se o jeden ze zvláštních druhů této odpovědnosti, konstruovaný jako odpovědnost objektivní a za výsledek. Jeho úprava však není obsažená v jedenácté části zákoníku práce, 4 týkající se náhrady škody, nýbrž v přechodných ustanoveních, konkrétně v 365 až 393. Důvodem tohoto postupu je přijetí zákona č. 266/2006 Sb., o úrazovém pojištění zaměstnanců, v jehož důsledku dochází k zániku odpovědnosti za škodu při pracovních úrazech a nemocech z povolání jako zvláštního druhu odpovědnosti zaměstnavatele. Problematika odškodňování pracovních úrazů a nemocí z povolání má být nadále řešena v rámci úrazového pojištění jako jednoho z druhů sociálního pojištění v systému práva sociálního zabezpečení. 3 Viz BĚLINA, Miroslav, a kolektiv. Pracovní právo. 3. doplněné a přepracované vyd. Praha: Beck, 2007, s Zákon č. 262/2006 Sb. 10

11 Současná právní úprava odpovědnosti zaměstnavatele za pracovní úrazy nebo nemoci z povolání je pouze provizorním řešením. To je patrné jednak z jejího zakotvení v přechodných ustanoveních zákoníku práce, jednak z důvodové zprávy k tomuto zákoníku. Odpovědnost zaměstnavatele za škodu při pracovních úrazech a nemocech z povolání sem byla vložena jen pro případ, že by nebyla schválena současně předkládaná právní úprava úrazového pojištění zaměstnanců, popřípadě nabyla účinnosti později než zákoník práce. Zákon o úrazovém pojištění zaměstnanců byl sice přijat pouhé čtyři dni po přijetí nového zákoníku práce, vzhledem k následnému vývoji však doposud nenabyl účinnosti Subsidiární použití občanského zákoníku Soukromé právo nebylo v rámci historického vývoje původně diferencované. Až postupným vývojem se začalo dělit na občanské, obchodní, pracovní a rodinné, přičemž občanské právo se stalo obecným právem, subsidiárně použitelným vůči ostatním odvětvím soukromého práva. 6 Zákoník práce z roku 1965 však tento princip opustil a vycházel z úplné samostatnosti pracovního práva. Občanského práva bylo možné použít jen zcela výjimečně, a to pouze per analogiam. 7 Důvodem zde bylo odmítnutí dělby práva na soukromé a veřejné v období totalitního režimu v socialistických státech. Původní zákoník práce pak v mnohých případech pouze opakoval ustanovení obsažená v občanském zákoníku. Při tvorbě nového zákoníku práce se počítalo s návratem k původnímu vztahu mezi právem občanským a pracovním na základě principu subsidiarity. Občanské právo mělo být právem obecným, jehož se použilo, pokud zákoník práce, coby právní předpis speciální, nestanovil jinak. Tento vztah je běžný ve všech zemích s kontinentálním právním systémem. Zákonodárce však zvolil jiný přístup, založený na principu 5 K tomu podrobně viz kapitola 7. 6 Viz BĚLINA, Miroslav, a kolektiv. Zákoník práce: Komentář. Vyd. 1. Praha: C. H: Beck, 2008, s Viz BĚLINA, Miroslav, a kolektiv. Pracovní právo. 3. doplněné a přepracované vyd. Praha: Beck, 2007, s

12 delegace, a ve svém 4 stanovil, že se občanský zákoník na pracovněprávní vztahy podle zákoníku práce použije jen tehdy, jestliže to zákoník práce výslovně stanoví. V řadě dalších paragrafů pak obsahuje ustanovení, jež na občanský zákoník odkazují. Toto řešení se stalo okamžitě předmětem kritiky, a proto krátce po jeho přijetí podala skupina senátorů Parlamentu České republiky návrh k Ústavnímu soudu na zrušení dvou ustanovení zákoníku práce a následně podala skupina poslanců Paramentu České republiky návrh na zrušení několika desítek jeho ustanovení. Jedním z nich byl i citovaný 4 zákoníku práce. 8 Ústavní soud spojil oba návrhy ke společnému řízení a ve svém nálezu ze dne , sp. zn. Pl. ÚS 83/06 rozhodl mimo jiné o zrušení 4 zákoníku práce. V odůvodnění odmítl princip delegace pro jeho rozporu s principem právního státu a zdůraznil, že občanské právo je obecným právem soukromým, subsidiárně použitelným vůči ostatním odvětvím soukromého práva. Princip delegace podstatně omezuje použití občanského zákoníku v pracovněprávních vztazích a současně vnáší do těchto vztahů značnou míru nejistoty. Nejrůznější odkazy v zákoníku práce nemohou pokrýt veškeré možné situace, k nimž může v pracovněprávních vztazích dojít. Za předpokladu, že by zákoník práce neobsahoval výslovný odkaz na občanský zákoník, nemohl by být tento použit. Mohla by pak nastat nejistota, jakým právním přepisem se budou tyto vztahy řídit. 9 Nutno dodat, že i po zrušení 4 zůstala v zákoníku práce řada ustanovení, které se opírají o delegační princip, například 12, 18, 324, nebo 326 a několik dalších. Ohledně těchto ustanovení pak Ústavní soud konstatoval, že pokud je sám zákonodárce ze zákoníku práce nevyloučí, lze je považovat za nadbytečná. Na tento nález má navázat připravovaná koncepční novela zákoníku práce. Návrh zákona byl vypracován nezávislou expertní skupinou, složenou z odborníků na pracovní právo. Cílem této novely je zavedení větší flexibility a liberalizace českého pracovního práva, a též zakotvení vzájemného vztahu pracovního a občanského práva na principu subsidiarity přímo v textu zákoníku práce Viz BĚLINA, Miroslav. Nález ÚS zasáhl koncepci zákoníku práce. Právní zpravodaj. 2008, č. 4, s Srov. FETTER, Richard W. Vztah zákoníku práce a občanského zákoníku-část 1. Finanční noviny [online] Dostupný z WWW: < 10 Viz 12

13 Expertní skupina doporučuje vložit do zákoníku práce následující ustanovení: Na případy neupravené tímto zákonem se použijí předpisy obecného občanského práva, ledaže to odporuje zásadám pracovního práva. 11 Na nález Ústavního soudu navazuje též v tom smyslu, že navrhuje zrušit celou řadu ustanovení zákoníku práce, založených na delegačním principu, jelikož se v důsledku zavedení principu subsidiarity staly nadbytečnými. Z hlediska odpovědnosti zaměstnavatele za škodu při pracovních úrazech a nemocech z povolání to má ten význam, že pokud zákoník práce neupraví některou otázku vztahující se k tomuto institutu, lze použít právní úpravu obsaženou v občanském zákoníku. Konkrétním příkladem je třeba promlčení páva na náhradu škody. 12 V současnosti je promlčení upraveno společně se zánikem práva v třinácté hlavě třinácté části zákoníku práce. Jde o tzv. delegační ustanovení, která odkazují na použití občanského zákoníku, a vzhledem k principu subsidiarity, založeném Ústavním soudem, jsou tedy nadbytečná. Koncepční novela navrhuje jejich vypuštění z textu zákoníku práce. 11 Viz 12 Důležité je upozornit, že v případě práva na náhradu za ztrátu na výdělku z důvodu pracovního úrazu nebo nemoci z povolání nebo jiné škody na zdraví a práva na náhradu nákladů na výživu pozůstalých se promlčuje pouze právo na jednotlivá plnění, která z nich vyplývají, nikoliv nároky samotné. 13

14 2. Odpovědnost zaměstnavatele za pracovní úrazy 2.1 Předpoklady vzniku odpovědnosti Odpovědnost zaměstnavatele za pracovní úrazy je upravena v 366 odst. 1 zákoníku práce, který stanoví, že zaměstnavatel odpovídá zaměstnanci za škodu vzniklou pracovním úrazem, jestliže škoda vznikla při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním. Z tohoto ustanovení vyplývají základní předpoklady jejího vzniku, jimiž jsou: pracovní úraz škoda příčinná souvislost mezi pracovním úrazem a škodou 13 Jak jsem se již zmínila v předchozí kapitole, odpovědnost zaměstnavatele za škodu je v zákoníku práce koncipována jako objektivní, předpokladem jejího vzniku tudíž není zavinění Pracovní úraz Na rozdíl od předchozí právní úpravy, 14 zákoník práce obsahuje definici pojmu pracovní úraz. Pracovním úrazem se rozumí poškození zdraví nebo smrt zaměstnance, došlo-li k nim nezávisle na jeho vůli krátkodobým, náhlým a násilným působením zevních vlivů při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním. 15 Pojem pracovní úraz byl dříve vymezen pouze ve vyhlášce č. 110/1975 Sb., která upravovala evidenci a registraci pracovních úrazů. Definice však sloužila pouze pro účely této vyhlášky a byla širší než definice vytvořená judikaturou za účelem stanovení odpovědnosti zaměstnavatele za škodu. Za pracovní považovala jakýkoliv úraz, vzniklý na pracovišti, bez ohledu na to, zda k němu došlo při plnění pracovních 13 Srov. např. DANDOVÁ, Eva. Odškodňování pracovních úrazů a nemocí z povolání. Praha: ASPI Publishing, 2004, s Zákon č. 65/1965 Sb., zákoník práce. 15 Viz. 380 odst. 1 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce 14

15 úkolů nebo v přímé souvislosti s ním, či nikoliv. 16 Tato vyhláška byla později nahrazena nařízením vlády, 17 které již nikterak pracovní úraz nevymezuje, a to ani pro své vlastní potřeby. Jelikož v jiném právním předpisu nebyl tento pojem definován, vycházelo se z judikatury. Výklad pojmu pracovní úraz, jako jednoho ze základních předpokladů vzniku odpovědnosti zaměstnavatele, byl obsažen v řadě soudních rozhodnutí a je dnes již ustálen. Definice obsažená v zákoníku práce z něj proto vychází a upravuje ho v souladu s judikaturou. 18 Takto vymezený pracovní úraz se skládá ze dvou složek, kterými jsou jednak úraz, jednak plnění pracovních úkolů nebo přímá souvislost s ním. Z výše uvedené definice pracovního úrazu vyplývají i základní podmínky nutné k tomu, aby mohlo být poškození zdraví uznáno za úraz. Jsou jimi: zevní vlivy náhlé a krátkodobé působení těchto vlivů nezávislost na vůli zaměstnance násilné působení těchto vlivů Nejdůležitější a zcela nutnou z těchto podmínek je působení zevních vlivů, tzv. úrazový děj. Přítomnost zevních vlivů odlišuje úraz od onemocnění. 19 Úrazový děj může být různého charakteru. V dřívější judikatuře byly uznávány převážně pouze mechanické příčiny, které byly zjevné, později se začala uznávat i řada dalších příčin. Dnes jsou uznávány jak vlivy mechanické, tak i například fyzikální (radiace), chemické (akutní otravy), psychologické, ale i řada dalších. Pokud jde o náhlost a krátkodobost, nevyžaduje se, aby šlo o působení zevních vlivů jen po dobu několika vteřin či minut. K poškození zdraví může dojít například i při několika hodinovém působení škodlivých vlivů, popřípadě může trvat i několik 16 Srov. DANDOVÁ, Eva. Odškodňování pracovních úrazů a nemocí z povolání. Praha: ASPI Publishing, 2004, s Nařízení vlády č. 494/2001, kterým se stanoví způsob evidence, hlášení a zasílání záznamu o úrazu. 18 Viz např. R 27/1962. Pracovním úrazem je tělesné zranění zaměstnance, které nastalo nezávisle na jeho vůli krátkodobým, náhlým a násilným působením zevních vlivů. nebo R 1/1963. Pracovním úrazem se rozumí porušení zdraví, které bylo zaměstnanci způsobeno v přímé souvislosti s výkonem jeho zaměstnání nezávisle na jeho vůli krátkodobým, náhlým a násilným působením zevních vlivů. 19 Srov. MEZELÍNEK, Čestmír. Obsah pojmu pracovní úraz z hlediska medicínsko-právního. Právo a zaměstnání. 1997, č. 4, s

16 směn. Tak je tomu například u omrznutí, úpalu či v případě některých akutních otrav. Násilností se potom rozumí to, že bylo vůbec způsobeno poškození zaměstnancova zdraví. 20 Kromě případů, kdy je příčina úrazu zjevná, a posouzení poškození zdraví jako pracovního úrazu nečiní potíže, dochází k výskytu řady atypických úrazových dějů, kdy uznání takového úrazu jako pracovního vyžaduje vydání znaleckého posudku lékařem. Za pracovní úraz je v současnosti uznáváno i tzv. přesílení. 21 Tím se rozumí porušení zdraví vzniklé při práci, na kterou nebyl poškozený zaměstnanec zvyklý, a která je nepřiměřená jeho možnostem, je-li nucen okamžitým, usilovným vypětím sil překonávat vnější odpor a zvýšit tak náhle, neobvykle a nadměrně svoji námahu. Za pracovní úraz je dále považováno i takové porušení zdraví, ke kterému došlo při práci konané v hranicích obvyklé těžké práce, ale za nepříznivých okolností (např. nepříznivé povětrnostní podmínky nebo práce za příliš vysoké či nízké teploty), ale i poškození zdraví vzniklé při práci v hranicích obvyklé namáhavé práce, na kterou však nebyl organizmus pracovníka přizpůsoben. Z přesílení, coby úrazového děje, může vzniknout celá řada atypických pracovních úrazů. K častým případům patří infarkt myokardu, kýla nebo výhřez meziobratlové ploténky. V případě sporu je pak nutné prokázat, co je běžnou pracovní náplní zaměstnance, aby bylo možné posoudit jaké pracovní zatížení je pro zaměstnance v jeho práci běžné, popřípadě za jakých podmínek byla práce konána, či jaký byl zdravotní stav zaměstnance v době úrazu. 22 Druhou složku pojmu pracovní úraz tvoří plnění pracovních úkolů nebo přímá souvislost s ním. Na rozdíl od předchozí právní úpravy, kdy byly oba tyto pojmy definovány v prováděcím nařízení vlády, 23 jsou nyní upraveny přímo v zákoníku práce. 24 Náhradu škody podle zákoníku práce lze požadovat pouze za situace, kdy se prokáže, že úraz byl způsoben při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním. V opačném případě by musel postižený tuto náhradu uplatňovat cestou 20 POKORNÝ, Milan, HOCHMAN, Josef. Odpovědnost za škodu v právu občanském a pracovním: praktická příručka. 3. aktualizované a doplněné vyd. Praha: Linde, 2008, s Viz. JOUZA, Ladislav. Netypické pracovní úrazy a jejich odškodňování. Bulletin advokacie. 2008, č. 10, s I k této problematice existuje řada rozhodnutí, srov. např. R 28/1980, R 11/1976, 6 Cz 92/90 Nejvyššího soudu ČR nařízení vlády č. 108/ a

17 občanskoprávní. Plněním pracovních úkolů dle zákoníku práce je: výkon pracovních povinností vyplývajících z pracovního poměru a z dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr jiná činnost vykonávaná na příkaz zaměstnavatele činnost, která je předmětem pracovní cesty činnost konaná pro zaměstnavatele na podnět odborové organizace, rady zaměstnanců, popřípadě zástupce pro oblast bezpečnosti a ochrany zdraví při práci nebo ostatních zaměstnanců činnost konaná pro zaměstnavatele z vlastní iniciativy dobrovolná výpomoc organizovaná zaměstnavatelem Pokud jde o první bod, výkon pracovních povinností, vychází se při jeho výkladu z pracovní smlouvy (nebo dohody o pracích konaných mimo pracovní poměr), ze sjednaného druhu práce, pracovní náplně či předpisů zaměstnavatele. 25 V případě druhého bodu jde o činnost, která sice z pracovního poměru (dohody) nevyplývá, ale zaměstnavatel ji zaměstnanci přikáže a ten ji plní. K třetímu bodu lze uvést, že plněním pracovních povinností je pouze vlastní činnost, která je předmětem pracovní cesty. 26 Cesta z místa zaměstnancova bydliště do místa přechodného pracoviště a zpět je za podmínek stanovených v 387 odst. 2 posuzována jako úkon nutný před počátkem práce. Jde tudíž o činnost v přímé souvislosti s plněním pracovních úkolů. Činnost konaná pro zaměstnavatele z vlastní iniciativy je plněním pracovních úkolů, pakliže k ní zaměstnanec nepotřebuje zvláštní oprávnění nebo ji nevykonává proti výslovnému zákazu zaměstnavatele. O pracovní úraz se však nejedná v případě excesu, kdy zaměstnanec vybočil z plnění pracovních úkolů. 27 Excesem, při němž odpovědnostní krytí není dáno, je 25 DANDOVÁ, Eva. Odškodňování pracovních úrazů a nemocí z povolání. Praha: ASPI Publishing, 2004, s Pracovní cestou se rozumí časově omezené vyslání zaměstnance zaměstnavatelem k výkonu práce mimo sjednané místo výkonu práce ( 42 odst. 1). 27 Viz R 11/

18 například úraz, který zaměstnanec utrpěl při černé jízdě nebo při tzv. melouchu (situace, kdy zaměstnanec v pracovní době nekoná práci pro zaměstnavatele, ale pro sebe). Odpovědnostní krytí není dáno ani při úmyslném neoprávněném prostoji. 28 Pokud zaměstnanec dlouho před skončením pracovní doby dokončí stanovený pracovní úkol a o další práci se záměrně nepřihlásí, nejde o pracovní úraz. O pracovní úraz však půjde, pokud k poškození zdraví došlo v době, kdy zaměstnanec nepracoval, protože vyčkával přidělení další práce. 29 V přímé souvislosti s plněním pracovních úkolů jsou: 30 úkony potřebné k výkonu práce a úkony během práce obvyklé nebo nutné před počátkem práce nebo po jejím skončení (například převlékání se do pracovního oděvu, návštěva toalety, příprava a úklid nářadí) úkony obvyklé v době přestávky v práci na jídlo a oddech konané v objektu zaměstnavatele vyšetření ve zdravotnickém zařízení prováděné na příkaz zaměstnavatele nebo vyšetření v souvislosti s noční prací, ošetření při první pomoci a cesta k nim a zpět (do této kategorie lze zařadit vyšetření prováděné na příkaz zaměstnavatele, které je zaměstnavatel povinen zajistit v případech stanovených zvláštním předpisem 31 ) školení zaměstnanců organizované zaměstnavatelem nebo odborovou organizací, popřípadě orgánem nadřízeným zaměstnavateli, kterým se sleduje zvyšování jejich odborné připravenosti. Kromě výše uvedeného pozitivního vymezení obsahuje zákoník práce i negativní definici pojmu v přímé souvislosti s plněním pracovních úkolů. 32 Takovými úkony nejsou cesta do zaměstnání a zpět, stravování, vyšetření nebo ošetření ve zdravotnickém zařízení (kromě případů výslovně uvedených výše), ani cesta k nim a zpět, pokud není konaná v objektu zaměstnavatele. Vedle ustanovení 274 ZP, které stanoví, že cesta do zaměstnání a zpět není 28 Viz. POKORNÝ, Milan, HOCHMAN, Josef. Odpovědnost za škodu v právu občanském a pracovním: praktická příručka. 3. aktualizované a doplněné vyd. Praha: Linde, 2008, s Viz. R 11/ Viz 274 odst. 1 věta 1. a 274 odst Viz 103 odst. 1 písm. c), d). 32 Viz 274 odst. 1 věta 2. 18

19 úkonem v přímé souvislosti s plněním pracovních úkolů, v 380 odst. 3 je výslovně zakotveno, že úraz, který se zaměstnanci přihodil na cestě do zaměstnání a zpět, není pracovním úrazem. Cestou do zaměstnání a zpět se rozumí cesta z místa zaměstnancova bydliště do místa vstupu do objektu zaměstnavatele nebo na jiné místo určené k plnění pracovních úkolů a zpět. U zaměstnanců v lesnictví, zemědělství a stavebnictví také cesta na určené shromaždiště a zpět. 33 Stěžejní otázkou je vymezení vstupu do objektu zaměstnavatele, kde končí cesta do zaměstnání a začíná zde odpovědnostní krytí. 34 V některých případech posouzení této otázky není složité. Pokud má zaměstnavatel sídlo sám v jedné budově, odpovídá za každý pracovní úraz, který se zaměstnanci přihodil po vstupu do této budovy. Složitějším případem však je, pokud zaměstnavatel sídlí v tzv. velkém areálu spolu s jinými zaměstnavateli. K této problematice se vyjádřil Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 688/2005. Je-li v jednom areálu umístěno několik zaměstnavatelů, je pro posouzení, kdy končí cesta zaměstnance do zaměstnání rozhodující závěr, od kterého okamžiku po vstupu do areálu začal být zaměstnanec povinen podrobit se pokynům zaměstnavatele usměrňujícím jeho jednání; z tohoto hlediska není významné, zda jde o pokyny udělované přímo zaměstnavatelem, anebo zprostředkovaně subjektem, který v rámci areálu zajišťuje ostrahu společnou pro všechny zaměstnavatele. Zákoník práce pamatuje i na případy, kdy je zaměstnanci uloženo plnění pracovních úkolů na jiném místě, než kde je jeho obvyklé místo výkonu práce. Toto bývá běžné u zaměstnání, které není vykonáváno na jednom určitém místě, a kde jsou běžné pochůzky. Příkladem může být instalatér, který je vyslán ze svého bydliště přímo k zákazníkovi. Jeho cesta do zaměstnání končí ve chvíli, kdy dorazí k zákazníkovi. Následná cesta do objektu zaměstnavatele již není cestou do zaměstnání, ale činností v přímé souvislosti s plněním pracovních úkolů. 35 Pokud jde o zaměstnance v lesnictví, zemědělství a stavebnictví, rozumí se cestou do zaměstnání též cesta na určené shromaždiště. Důvodem této úpravy je, že se 33 Viz 387 odst Srov. POKORNÝ, Milan, HOCHMAN, Josef. Odpovědnost za škodu v právu občanském a pracovním: praktická příručka. 3. aktualizované a doplněné vyd. Praha: Linde, 2008, s Srov. DANDOVÁ, Eva. Odškodňování pracovních úrazů a nemocí z povolání. Praha: ASPI Publishing, 2004, s

20 jedná o zaměstnání s velmi pohyblivým místem výkonu práce a v mnohých případech by bylo obtížné stanovit, kde končí cesta do zaměstnání. Další činností, kterou zákoník práce výslovně vyjímá z pojmu úkonu v přímé souvislosti s plněním pracovních úkonů, je stravování. Pokud zaměstnanec utrpí pracovní úraz například tím, že se opaří při konzumaci obědu, nemůže žádat náhradu škody po svém zaměstnavateli ani tehdy, pokud se stravoval v jeho objektu v závodní jídelně. Svůj nárok pak musí uplatnit podle občanského zákoníku vůči provozovateli jídelny. 36 To co jsem výše uvedla o stravování, však neplatí v případě cesty ke stravování a zpět. Ta na rozdíl od samotného stravování, které není nikdy činností v přímé souvislosti s plněním pracovních úkolů, takovouto činností být může, ale pouze za předpokladu, že je konaná v objektu zaměstnavatele. Od stravování je také nutné odlišit požívání ochranných nápojů, které je zaměstnavatel povinen zaměstnanci poskytnout. 37 Tyto nápoje slouží k doplnění tekutin, které zaměstnanec během práce ztratil a jejich požívání není považováno za stravování, nýbrž za úkon potřebný k výkonu práce, tudíž i za úkon v přímé souvislosti s plněním pracovních úkolů Škoda Druhým základním předpokladem pro vznik odpovědnosti zaměstnavatele za pracovní úrazy je škoda vzniklá z pracovního úrazu. Důležité je rozlišovat pojem poškození na zdraví od pojmu škoda. Může nastat situaci, kdy dojde k úrazu zaměstnance během plnění pracovních úkolů, ale jeho poranění není vážné a nevyžaduje hospitalizaci ani pracovní neschopnost. Zaměstnanec je schopen po ošetření pokračovat ve své práci. V daném případě sice došlo k poškození zdraví zaměstnance, 36 Srov. DANDOVÁ, Eva. Odškodňování pracovních úrazů a nemocí z povolání. Praha: ASPI Publishing, 2004, s odst. 3 zákoníku práce stanoví, že na pracovištích s nevyhovujícími mikroklimatickými podmínkami, je zaměstnavatel povinen poskytnout zaměstnancům, v rozsahu a za podmínek stanovených prováděcím právním předpisem, též ochranné nápoje. Tímto prováděcím předpisem je nařízení vlády č. 361/2007 Sb., kterým se stanoví podmínky ochrany zdraví při práci. 38 Viz. POKORNÝ, Milan, HOCHMAN, Josef. Odpovědnost za škodu v právu občanském a pracovním: praktická příručka. 3. aktualizované a doplněné vyd. Praha: Linde, 2008, s

21 ale nevznikla mu žádná škoda (například v podobě ztráty na výdělku po dobu pracovní neschopnosti, jelikož úraz nebyl spojen s pracovní neschopností, anebo v podobě účelně vynaložených nákladů spojených s léčením, protože zaměstnancovo poranění žádné léční nevyžadovalo), a proto zaměstnavatel za takovýto úraz neodpovídá. Chybí zde totiž jeden ze základních předpokladů odpovědnosti zaměstnavatele za pracovní úrazy a nemoci z povolání, kterým je vznik škody, a nikoli již samotné poškození zdraví. 39 Pojem škoda byl vymezen v judikatuře. Rozumí se jí újma, která nastala (se projevuje) v majetkové sféře poškozeného a je objektivně vyjádřitelná všeobecným ekvivalentem, tj. penězi, a je tedy - nedochází-li k naturální restituci - napravitelná poskytnutím majetkového plnění, především poskytnutím peněz. 40 Škodu judikatura rozlišuje na škodu skutečnou a škodu jinou. Skutečnou škodou je nastalé zmenšení (úbytek) majetku poškozeného; představuje vlastně majetkové hodnoty potřebné k uvedení v předešlý stav jiná škoda spočívá v nenastalém zvětšení (rozmnožení) majetku poškozeného, které bylo možno - kdyby nebylo škodné události - důvodně očekávat s ohledem na pravidelný běh věcí. 41 Vedle škody má zaměstnanec nárok na náhradu za bolest a ztížení společenského uplatnění. V tomto případě jde o náhradu imateriální újmy v penězích. Ke vzniku odpovědnosti zaměstnavatele není třeba, aby škoda vznikla bezprostředně. Hradí se i později vznikající škoda, popřípadě škoda vzniklá v důsledku recidivy Příčinná souvislost mezi pracovním úrazem a vzniklou škodou Posledním předpokladem pro vznik odpovědnosti zaměstnavatele za pracovní úraz je existence příčinné souvislosti mezi pracovním úrazem a vzniklou škodou. Jinými slovy, musí mezi nimi existovat vztah příčiny a následku. Pro správné posouzení odpovědnosti je nutné důsledně odlišovat příčinnou souvislost od zavinění, v čemž se často chybuje. Příčinná souvislost je objektivním a nezbytným předpokladem vzniku 39 Srov. BOGNÁROVÁ, Věra. Odpovědnost za škodu při pracovních úrazech a nemocích z povolání. Právo a zaměstnání. 1999, č. 7-8, s Viz. R 55/ tamtéž. 42 Viz. POKORNÝ, Milan, HOCHMAN, Josef. Odpovědnost za škodu v právu občanském a pracovním: praktická příručka. 3. aktualizované a doplněné vyd. Praha: Linde, 2008, s

22 odpovědnosti. Zavinění je znak subjektivní a v případě odpovědnosti zaměstnavatele za pracovní úrazy a nemoci z povolání se nevyžaduje. 43 Při svém rozhodování se soud nezabývá veškerými možnými příčinami, které ve svém komplexu ke vzniku škody vedly, musí izolovat pouze tu příčinu, se kterou zákoník práce spojuje vznik odpovědnosti za škodu. Následně musí posoudit, zda jde o skutečnou, hlavní a podstatnou příčinu škody. Pro objasnění otázky, která z komplexu více příčin předcházejících vzniku škody je tou hlavní, existuje několik různých teorií. Nejdůležitější jsou dvě, a to teorie podmínky, používaná převážně v trestním právu, a teorie adekvátní příčinné souvislosti, používaná v právu občanském. Dle teorie podmínky existuje příčinná souvislost mezi protiprávním úkonem, respektive škodní událostí a škodou tehdy, jestliže by bez nich škoda nenastala. Podle teorie adekvátní příčinné souvislosti je škoda způsobena protiprávním úkonem anebo škodní událostí tehdy, jestliže jsou protiprávní úkon nebo škodní událost nejen podmínkami určité škody, nýbrž mají-li zároveň podle obvyklého chodu věcí i podle obecné zkušenosti zpravidla za následek způsobení této škody. 44 Posuzování příčinné souvislosti v případě odpovědnosti zaměstnavatele za pracovní úrazy je na rozdíl od jeho posuzování při odpovědnosti za nemoci z povolání značně složité, a pokud vznikne spor o její existenci, je nutné přizvat znalce z oboru lékařské vědy. K otázce příčinné souvislosti mezi úrazovým dějem a poškozením na zdraví existuje celá řada soudních rozhodnutí. Závěry judikatury shrnul Nejvyšší soud ve svém stanovisku R 11/1976. Základní podmínkou odpovědnosti organizace za úraz ve smyslu ustanovení 190 a násl. zák. práce je příčinná souvislost mezi úrazovým dějem a poškození na zdraví pracovníka. Přitom ovšem nutno zdůraznit, že nemusí jít o jedinou příčinu úrazu, nýbrž stačí, když jde o jednu z příčin, avšak důležitou, podstatnou a značnou. Toto stanovisko se rovněž vyjadřuje k otázce spolupůsobení predispozice při úrazovém ději. Bylo by v rozporu se smyslem zákona chránit pracovníka před škodami z pracovních úrazů, kdyby byla z této ochrany vyloučena poškození na zdraví, vykazující všechny znaky pracovního úrazu, jen z důvodu, že u poškozeného existovala určitá 43 KNAPPOVÁ, Marta, a kolektiv. Občanské právo hmotné: svazek II. 3. aktualizované a doplněné vydání. Praha: ASPI Publishing, 2002, s. 453 a násl. 44 Viz citované dílo s

23 predispozice, která spolupůsobila při vzniku poškození zdraví, způsobeného úrazovým dějem. Existence určitého chorobného stavu, byť i latentního, nemůže vyloučit závěr, že mezi úrazovým dějem a jím vyvolaným následným chorobným stavem je příčinná souvislost. 23

24 3. Odpovědnost zaměstnavatele za nemoci z povolání Dle 366 odst. 2 zákoníku práce zaměstnavatel odpovídá zaměstnanci za škodu vzniklou nemocí z povolání, jestliže zaměstnanec naposledy před jejím zjištěním pracoval u zaměstnavatele za podmínek, za nichž vzniká nemoc z povolání, kterou byl postižen. Z tohoto ustanovení vyplývají jednak základní předpoklady odpovědnosti zaměstnavatele za nemoci z povolání, jednak je zde určen zaměstnavatel, který je za tuto nemoc odpovědný. K základním předpokladům vzniku odpovědnosti zaměstnavatele za nemoci z povolání patří: nemoc z povolání škoda příčinná souvislost mezi nemocí z povolání a škodou Charakteristiku pojmů škoda a příčinná souvislost jsem uvedla již v předchozí kapitole, a proto se zde soustředím na vymezení nemoci z povolání. Pokud jde o odpovědného zaměstnavatele, liší se úprava odpovědnosti za nemoci z povolání od úpravy odpovědnosti zaměstnavatele za pracovní úrazy. V případě pracovního úrazu odpovídá vždy ten zaměstnavatel, u kterého byl zaměstnanec v pracovním poměru, popřípadě u kterého vykonával pracovní činnost na základě některé z dohod o prácích konaných mimo pracovní poměr v době, kdy k pracovnímu úrazu došlo. 45 Zatímco v případě nemoci z povolání odpovídá zaměstnavatel, u kterého zaměstnanec pracoval naposledy před jejím zjištěním za podmínek, za nichž nemoc z povolání vzniká. V době zjištění nemoci z povolání může být zaměstnán u jiného zaměstnavatele, a pokud zde již nepracuje za takových podmínek, nemá to na odpovědnost původního zaměstnavatele vliv. 46 Odpovědný zaměstnavatel, který škodu uhradil, má však právo na náhradu vůči 45 Viz POKORNÝ, Milan, HOCHMAN, Josef. Odpovědnost za škodu v právu občanském a pracovním: praktická příručka. 3. aktualizované a doplněné vyd. Praha: Linde, 2008, s Viz. DANDOVÁ, Eva. Odškodňování pracovních úrazů a nemocí z povolání. Praha: ASPI Publishing, 2004, s

25 všem zaměstnavatelům, u nichž zaměstnanec pracoval za podmínek, za nichž daná nemoc z povolání vznikla, a to v rozsahu odpovídajícím době, po kterou pracoval u těchto zaměstnavatelů za uvedených podmínek. 47 Z hlediska náhrady je tudíž rozhodná pouze doba, po kterou zaměstnanec pracoval u jednotlivých zaměstnavatelů za podmínek, za nichž nemoc z povolání vzniká, bez ohledu na intenzitu v jaké byl těmto podmínkám u jednotlivých zaměstnavatelů vystaven. 3.1 Nemoc z povolání vymezení pojmu a její posuzování Nemocemi z povolání jsou nemoci uvedené ve zvláštním právním předpisu, 48 a to v nařízení vlády č. 290/1995. Konkrétně v seznamu nemocí z povolání, obsaženém v jeho příloze, pokud vznikly za podmínek tam uvedených. 49 Na rozdíl od zákoníku práce, nařízení vlády charakterizuje nemoci z povolání podrobněji. Nemocemi z povolání jsou nemoci vznikající nepříznivým působením chemických, fyzikálních, biologických nebo jiných škodlivých vlivů, pokud vznikly za podmínek uvedených v seznamu nemocí z povolání. Nemocí z povolání se rozumí též akutní otrava vznikající nepříznivým působením chemických látek. 50 Z hlediska práva na odškodnění, postižený zaměstnanec musí prokázat, že onemocněl nemocí uvedenou v seznamu, a to za podmínek v něm stanovených. Dále též, že zaměstnavatel, jehož odpovědnosti se dovolává, byl ten, u kterého pracoval naposledy před zjištěním nemoci z povolání za podmínek, za kterých zjištěná nemoc vzniká. Není však povinen prokazovat příčinnou souvislost mezi vznikem onemocnění a prací. Postačí pouze, že při práci byly dány stanovené podmínky. 51 Pro určení odpovědnosti není ani rozhodné, zda zaměstnanec trpěl určitou predispozicí. Zaměstnavatel se nemůže své odpovědnosti zprostit tvrzením, že kdyby zaměstnanec nebyl ke vzniku této nemoci více disponován (např. lékař, který má vrozeně sníženou obranyschopnost, se nakazí přenosnou nemocí při styku s infikovaným pacientem), k onemocnění by nedošlo. Některé nemoci zařazené do seznamu nemocí z povolání odst. 2 zákoníku práce odst. 4 zákoníku práce. 49 Srov. POKORNÝ, Milan, HOCHMAN, Josef. Odpovědnost za škodu v právu občanském a pracovním: praktická příručka. 3. aktualizované a doplněné vyd. Praha: Linde, 2008, s odst. 1 nařízení vlády č. 290/1995, kterým se stanoví seznam nemocí z povolání. 51 Srov. POKORNÝ, Milan, HOCHMAN, Josef. Odpovědnost za škodu v právu občanském a pracovním: praktická příručka. 3. aktualizované a doplněné vyd. Praha: Linde, 2008, s

26 však nevznikají pouze v zaměstnání, nýbrž i z jiných důvodů. Zaměstnavatel má v takovém případě možnost podat důkaz o tom, že zaměstnanec onemocněl výhradně z jiných příčin, které s výkonem práce nesouvisejí. 52 Proces uznávání nemocí z povolání a seznam zdravotnických zařízení k tomu příslušných upravuje zvláštní právní předpis. 53 Tato vyhláška obsahuje jednak úpravu postupu při uznávání nemoci z povolání, dále tzv. oduznání nemoci z povolání a v její příloze je obsažen seznam zdravotnických zařízení příslušných k jejímu uznání (popřípadě oduznání). Proces uznávání nemoci z povolání se skládá ze dvou fází, jednak posouzení nemoci, a jednak její uznání. Uznávání nemocí z povolání provádějí střediska nemocí z povolání (zdravotnická zařízení uvedená v příloze vyhlášky) na základě posouzení zdravotnickým zařízením, jehož součástí je oddělení nebo klinika nemocí z povolání anebo pracovního lékařství (tzv. pracovně lékařské pracoviště). 54 Vyhláška dále podrobně upravuje postup při jednotlivých fázích uznávání nemoci z povolání včetně určení příslušnosti zdravotnických zařízení, některé výjimky v případě vojáků a občanských zaměstnanců Ministerstva obrany a Armády České republiky. V 7 vyhlášky je obsažen proces tzv. oduznání nemoci z povolání. 55 Některé nemoci vymizí, popřípadě se stabilizují poté, co zaměstnanec opustí zaměstnání, kde pracoval za podmínek, za kterých vzniká nemoc z povolání. Zjistí-li se tudíž, že zaměstnanec, u něhož byla uznána nemoc z povolání, již takovou nemocí netrpí, vydá příslušné středisko nemocí z povolání nový posudek, kterým se nemoc z povolání neuznává. 3.2 Seznam nemocí z povolání Jak jsem již výše uvedla, seznam nemocí z povolání je obsažen v příloze k nařízení vlády č. 290/1995. Tento seznam je taxativní a neexistuje analogie, je však 52 Srov. R 69/1970 nebo též rozsudek 21 Cdo 2308/ Vyhláška Ministerstva zdravotnictví č. 342/1997, kterou se stanoví postup při uznávání nemocí z povolání a vydává seznam zdravotnických zařízení, která tyto nemoci uznávají odst. 1 vyhlášky Ministerstva zdravotnictví č. 342/ Srov. MIKYSKA, Martin. Odškodňování pracovních úrazů a nemocí z povolání: podle právního stavu k aktualizované a rozšířené vyd. Olomouc: ANAG, 2005, s

27 možné do něj zařadit další nemoci. 56 Zákoník práce ovšem dále stanoví, že jako nemoc z povolání se odškodňuje i nemoc vzniklá před jejím zařazením do seznamu nemocí z povolání, a to od jejího zařazení do seznamu a za dobu nejvýše 3 let před jejím zařazením. 57 K začlenění určité nemoci do tohoto seznamu dochází na základě poznatků lékařské vědy o tom, že určité nemoci bývají obvykle spojeny s určitým pracovním prostředím. S rozvojem poznatků lékařské vědy může dojít i k novelizaci seznamu a jeho rozšíření o další nemoci. Toto ustanovení zákoníku práce slouží tudíž k tomu, aby mohli být odškodněni i ti zaměstnanci, kteří prokazatelně trpěli danou nemocí z povolání již před jejím zařazením do seznamu. V současné době se však neuplatní, jelikož nařízení vlády, kterým se stanoví seznam nemocí z povolání, nebylo od svého přijetí v roce 1995 ještě ani jednou novelizováno. Seznam nemocí z povolání obsahuje celkem 83 nemocí, včetně podmínek jejich vzniku, a je rozdělen do šesti kapitol: I. Nemoci z povolání způsobené chemickými látkami (např. nemoc z olova a jeho sloučenin). II. Nemoci z povolání způsobené fyzikálními faktory (zákal čočky způsobený tepelným zářením). III. Nemoci z povolání týkající se dýchacích cest, plic, pohrudnice a pobřišnice (rakovina dýchacích cest a plic způsobená koksárenskými plyny). IV. Nemoci z povolání kožní (způsobené fyzikálními, chemickými nebo biologickými faktory). V. Nemoci z povolání přenosné a parazitní VI. Nemoci z povolání způsobené ostatními faktory a činiteli 3.3 Ohrožení nemocí z povolání Zákoník práce používá také pojmu ohrožení nemocí z povolání. Na rozdíl od pracovních úrazů, vzniká nemoc z povolání obvykle postupně, dlouhodobějším 56 Srov. POKORNÝ, Milan, HOCHMAN, Josef. Odpovědnost za škodu v právu občanském a pracovním: praktická příručka. 3. aktualizované a doplněné vyd. Praha: Linde, 2008, s. 176 nebo R 28/ odst. 3 zákoníku práce. 27

28 působením rizikových faktorů. Výjimkou mohou být například přenosné a parazitní nemoci, kdy k nákaze může dojít i jednorázovým kontaktem s infekčním materiálem. 58 Ohrožení nemocí z povolání lze považovat za určitý předstupeň před zjištěním nemoci z povolání. 59 Pokud dojde k včasnému zjištění tohoto ohrožení, může být, například přeřazením na jinou práci, rozvoj chorobného stavu zpomalen či zastaven a nedosáhne stádia nemoci z povolání, a proto je dle mého názoru úprava tohoto institutu velmi potřebná. Ohrožením nemocí z povolání se rozumí takové změny zdravotního stavu, jež vnikly při výkonu práce nepříznivým působením podmínek, za nichž vznikají nemoci z povolání, avšak nedosahují takového stupně poškození zdravotního stavu, který lze posoudit jako nemoc z povolání, a další výkon práce za stejných podmínek by vedl ke vzniku nemoci z povolání. 60 Rozdíl oproti úpravě nemoci z povolání spočívá v tom, že zaměstnanec nemá nárok na náhradu škody způsobené tímto chorobným stavem. Se zjištěním ohrožení nemocí z povolání 61 však zákoník spojuje některé významné povinnosti zaměstnavatele. Těmi jsou jednak povinnost zaměstnavatele převést zaměstnance na jinou práci - 41 odst. 1 písm. b) zákoníku práce, a jednak povinnost doplácet mu po celou dobu takového převedení mzdu do výše jeho průměrného výdělku, kterého dosahoval před převedením odst. 1 písm. a). Oproti předchozí právní úpravě, současný zákoník práce však již neukládá zaměstnavateli povinnost zajistit zaměstnanci nové vhodné zaměstnání v případě výpovědi dané zaměstnavatelem z důvodu ohrožení nemocí z povolání. 58 Srov. POKORNÝ, Milan, HOCHMAN, Josef. Odpovědnost za škodu v právu občanském a pracovním: praktická příručka. 3. aktualizované a doplněné vyd. Praha: Linde, 2008, s. 177 a s Viz. DANDOVÁ, Eva. Odškodňování pracovních úrazů a nemocí z povolání. Praha : ASPI Publishing, 2004, s odst. 1 věta1. zákoníku práce. 61 Ohrožení nemocí z povolání se zjišťuje na základě lékařského posudku vydaného zdravotnickým zařízením příslušným k vydání posudku o nemoci z povolání. 28

29 4. Zproštění odpovědnosti zaměstnavatele Poté, co byla zaměstnancem, popřípadě pozůstalými prokázána existence všech základních předpokladů vzniku odpovědnosti za pracovní úraz či nemoc z povolání, nastupuje druhá fáze rozhodování o této otázce, a to určení, zda tu je či není důvod pro zproštění odpovědnosti zaměstnavatele, ať už úplné nebo částečné. Odpovědnost zaměstnavatele za pracovní úrazy a nemoci z povolání je objektivní odpovědností. Vzniká bez ohledu na zavinění zaměstnavatele, a zároveň jde o odpovědnost za výsledek. K jejímu vzniku není třeba porušení žádné právní povinnosti. Není ani rozhodné, kdo pracovní úraz způsobil zda zaměstnavatel, jeho zaměstnanec či třetí osoba. Důležité je, že ke škodě na zdraví došlo při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním. Jde o velice širokou konstrukci odpovědnosti, a proto je institut zproštění odpovědnosti zaměstnavatele důležitý, aby se z ní vymanily případy, kdy k pracovnímu úrazu došlo z důvodů na straně zaměstnance, které jsou taxativně stanoveny zákoníkem práce. Lidově řečeno jde o to, aby zaměstnavatel nemusel odškodňovat zaměstnance, který si za pracovní úraz může sám. Na rozdíl od první fáze, kdy podmínky vzniku odpovědnosti prokazuje zaměstnanec, důvody zproštění musí prokázat zaměstnavatel. Má tedy povinnost tvrzení a povinnost důkazní a s nimi spojená břemena. Pokud je neunese, své odpovědnosti se nemůže zprostit Úplné zproštění odpovědnosti Úplné zproštění odpovědnosti zaměstnavatele je upraveno v 367 odst. 1 zákoníku práce, který obsahuje dva důvody tohoto zproštění. 62 Viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne , sp. zn. 2 Cdon 1265/96 SJ č. 4/1997. V tomto případě se profesionální řidič, který utrpěl pracovní úraz při dopravní nehodě, za kterou byl přestupkově potrestán, bránil úplnému zproštění odpovědnosti zaměstnavatele tím, že porušení dopravních předpisů nebylo jedinou příčinou nehody, ale že hlavní příčina spočívala ve špatném technickém stavu vozidla doplněném jeho řidičskou nezkušeností. Nejvyšší soud zaujal právní názor, že je povinností zaměstnavatele prokázat všechny podmínky pro zproštění jeho odpovědnosti, včetně toho, že zaviněné porušení dopravních předpisů zaměstnancem bylo jedinou příčinou dopravní nehody. Viz též MIKYSKA, Martin. Odškodňování pracovních úrazů a nemocí z povolání: podle právního stavu k aktualizované a rozšířené vyd. Olomouc: ANAG, 2005, s

30 Prvním důvodem je případ, kdy zaměstnanec svým zaviněním porušil právní, nebo ostatní předpisy anebo pokyny k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, ačkoliv s nimi byl řádně seznámen a jejich znalost a dodržování byly soustavně vyžadovány a kontrolovány, 63 a že tato skutečnost byla jedinou příčinou škody. Právní a ostatní předpisy k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci jsou předpisy na ochranu života a zdraví, předpisy hygienické a protiepidemické, technické předpisy, technické dokumenty a technické normy, stavební předpisy, dopravní předpisy, předpisy o požární ochraně a předpisy o zacházení s hořlavinami, výbušninami, zbraněmi, radioaktivními látkami, chemickými látkami a chemickými přípravky a jinými látkami škodlivými zdraví, pokud upravují otázky týkající se ochrany života a zdraví. 64 Pokyny k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci jsou konkrétní pokyny dané zaměstnanci vedoucími zaměstnanci, kteří jsou mu nadřízeni. 65 Takový předpis či pokyn musí být konkrétní. Musí upravovat určitý způsob jednání, popřípadě jistý způsob jednání zakazovat. 66 Dle 367 odst. 4 zákoníku práce se při posuzování, zda zaměstnanec porušil právní, nebo ostatní předpisy anebo pokyny k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, zaměstnavatel nemůže dovolávat všeobecných ustanovení, podle nichž si má každý počínat tak, aby neohrožoval zdraví své a zdraví jiných. To znamená, že například u pokynů od nadřízeného zaměstnance nestačí jen obecné varování, aby byli zaměstnanci při práci opatrní. 67 Předpisy a pokyny mají být zaměstnanci srozumitelné a zřejmé. Při rozhodování o zproštění odpovědnosti zaměstnavatele je též důležité zkoumat, zda zaměstnanec pokyn náležitě vnímal, popřípadě zda mu porozuměl. 68 Další podmínkou pro zproštění odpovědnosti je řádné seznámení zaměstnance s těmito předpisy a pokyny. To koresponduje s povinností zaměstnavatele uvedenou v 103 odst. 1 písm. f) a v 103 odst. 2 zákoníku práce. Za řádné seznámení však nelze považovat postup, kdy zaměstnavatel dá zaměstnanci předpis či pokyn pouze přečíst, či odst. 1 písm. a) zákoníku práce odst. 1 zákoníku práce odst. 2 zákoníku práce. 66 R 11/ Srov. POKORNÝ, Milan, HOCHMAN, Josef. Odpovědnost za škodu v právu občanském a pracovním: praktická příručka. 3. aktualizované a doplněné vyd. Praha: Linde, 2008, s R 69/