Omezování vlastnického práva v římském právu

Transkript

1 Bankovní institut vysoká škola Praha Katedra práva a veřejné správy Omezování vlastnického práva v římském právu Bakalářská práce Autor: Pavlína Kvíčalová Právní administrativa v podnikatelské sféře Vedoucí práce: doc. JUDr. Petr Bělovský Praha červen 2013

2 Prohlášení: Prohlašuji, ţe jsem bakalářskou práci zpracovala samostatně a v seznamu jsem uvedla veškerou pouţitou literaturu. Svým podpisem stvrzuji, ţe odevzdaná elektronická podoba práce je identická s její tištěnou verzí, a jsem seznámena se skutečností, ţe se práce bude archivovat v knihovně BIVŠ a dále bude zpřístupněna třetím osobám prostřednictvím interní databáze elektronických vysokoškolských prací. V Písku dne 25. června 2013 Pavlína Kvíčalová

3 Poděkování Ráda bych poděkovala doc. JUDr. Petru Bělovskému za odborné vedení a podnětné rady při tvorbě mé bakalářské práce.

4 Anotace Práce se zabývá problematikou omezování vlastnického práva v římském právu. První část práce pojednává o věcných právech obecně a současně se snaţí vysvětlit chápání pojmu věc římskými právníky. Druhá část práce je zaměřena na výklad pojmu vlastnického práva a jeho omezení věcnými právy k věci cizí. Třetí část je podrobněji věnována sluţebnostem, jejich rozdělení, vzniku, ochraně a zániku. Poslední část porovnává osnovu římského práva v oblasti omezování vlastnického práva s novým občanským zákoníkem č. 89/2012 Sb., se zřetelem na věcná břemena. Z tohoto porovnání jasně vyplynulo, ţe vliv římského práva, konkrétně v oblasti věcných břemen, je patrný i v současném moderním právu České republiky. Závěr práce je věnován zhodnocení přínosu římského práva pro současné moderní právo. Je zde konstatováno, ţe římské právo nejen ovlivnilo vývoj a vznik kontinentálního práva (tím i českého práva), ale svým odkazem ovlivňuje české právo i v 21. století, i kdyţ jeho vliv uţ je spíš sporadický. Klíčová slova: právo, římské právo, věc, věcné břemeno, omezování vlastnického práva Annotation This bachelor s thesis deals with limitation of property law in Roman law. The firs part of this thesis focuses on property laws in general and explains how Roman lawyers understood the concept object. The second part of this thesis is dedicated to interpretation of the property law concept and its limitation by property laws to strange objects. There are described servitudes in the third part of the thesis. I give a detailed description of their dividing, origin, protection and their termination. The last part compares Roman law draft in field of limitation of property law to a new Civil code no. 89/2012 Sb., with regarding to servitudes. This comparison corroborated that Roman law, especially its part dedicated to servitudes, had influenced also contemporary legal order of the Czech Republic. The conclusion of the thesis evaluates the contribution of Roman law to the contemporary law. I came to the conclusion that Roman law influenced the origin and development of the European law (including the Czech legal order), but it also affects law in the 21 st century, although this impact is rather more sporadic. Key words: law, Roman law, object, servitude, limitation of property law

5 Obsah Úvod Práva věcná - obecně Věc (res) pojem Res extra commercium Res in commercium Vlastnictví Omezování vlastnického práva Omezování vlastnického práva ve veřejném právu Omezování vlastnického práva v soukromém právu Superficies Emphyteusis Zástavní právo Sluţebnosti servitutes Osobní sluţebnosti servitutes personarum Vznik osobních sluţebností Zánik osobních sluţebností Rozdělení osobních sluţebností Pozemkové sluţebnosti servitutes praediorum Rozdělení pozemkových sluţebností Vznik pozemkových sluţebností Ochrana pozemkových sluţebností Zánik pozemkových sluţebností Porovnání osnovy římského práva s osnovou navrhované navrhované novely občaského zákoníku ČR se zřetelem na věcná břemena Nový občanský zákoník a věcná práva k cizím věcem Věcná práva k cizím věcem - porovnání s římským právem Závěr... 40

6 Úvod Cílem této práce je zjištění, zda římské právo znalo omezování vlastnického práva, případně jakým způsobem bylo toto právo omezeno a v jakém rozsahu. Nabízí se otázka, zda římské právo znalo pojem věcného břemene, jak jej známe dnes, jak velkou pozornost tomuto institutu římští právníci věnovali a právnicky rozpracovali. Abychom správně pochopili význam omezení vlastnického práva je nejprve v první části práce stručně vysvětleno, jak byla chápana v římském právu věc, její význam, rozdělení věcí do jednotlivých skupin dle jejich významu a jaká práva měl vlastník věci. Druhá část je zaměřena na konkrétní omezování vlastnického práva, rozdělení věcných práv do jednotlivých kategorií, např. omezování vlastnického práva ve veřejném zájmu či v soukromém právu. Jsou zde také uvedeny příklady velmi starých norem ohledně sousedského práva, které se dochovaly v Zákoně 12 desek. Podstatná třetí část práce je věnována sluţebnostem - servitutes, které byly nejstarším druhem věcných práv k věci cizí. Jsou zde popsány společné znaky sluţebností, jejich rozdělení, ochrana, vznik a zánik. Stejně jako v části druhé, tak i ve třetí části jsou popsány důsledky omezení vlastníka věci, která byla zatíţena sluţebností, pro výkon jeho vlastnického práva. Čtvrtá část práce se zabývá porovnáním omezování vlastnického práva v římském právu a věcných břemen dle nového občanského zákoníku č. 89/2012 Sb., který nabývá účinnosti dnem 1. ledna Najdeme odkaz římského práva v moderním právu České republiky nebo je uţ římské právo pro současnou právní vědu nezajímavé? Byla věcná břemena (řečeno dnešní terminologií) v římském právu alespoň trochu podobna naší právní praxi v této oblasti? Závěr práce je věnován významu římského práva pro současné moderní právo a najdeme zde i odpovědi na otázky, které byly poloţeny v úvodu této práce. 7

7 1 Práva věcná - obecně Věcná práva (iura in re) byla v římském právu spojována a vykládána s spolu s výkladem o právu vlastnickém a věcných právech k věci cizí. Obecný pojem věcných břemen není starověkého původu a zásluhu na konečném rozpracování mají pozdější středověké a další římskoprávní školy, a to v období tzv. recepce římského práva. Uţ i za doby klasických římských právníků byla věcná břemena, pouze tento pojem nebyl pouţíván, ale podstata věcných břemen byla rozpracována. Pro tehdejší právně teoretické názory bylo rozhodujícím hlediskem způsob, jakým byla věcná práva chráněna neţ subjektivní právo (např. právo vlastnické). Zvláště pro klasické římské právníky byla důleţitá odpověď na otázku, jakou ţalobou je to nebo ono právo chráněno. Na základě těchto skutečností byla práva věcná chráněna ţalobami, tzv. věcnými (actiones in rem). Specifické pro tyto ţaloby bylo uplatňování práva k věci. Smyslem věcné ţaloby bylo donutit ţalovaného, aby respektoval právo ţalobcovo k věci. Podstata věcných ţalob je vyjádřena termínem actio in rem, který je volně překládán jako ţaloba směřující k věci (do věci). Protikladem k těmto ţalobám byly ţaloby osobní (actiones in pesonam). 1 Právní ochrana práv věcných zaručovala v prvé řadě jejich trvalost, coţ znamenalo trvalý nebo alespoň dlouhodobý vztah určité osoby k předmětné věci. Tento vztah chránily věcné ţaloby římského práva jako oprávnění, na rozdíl od všech ostatních právních vztahů, které mohly k věci vzniknout. Další zvláštností těchto oprávněních byla jejich výlučnost, tzn. ţe oprávněný mohl kohokoliv vyloučit z jakéhokoliv působení na věc. Odvozený pojem věcných práv z římskoprávních pramenů je pouţíván v odborné literatuře dodnes a najdeme ho v textech, které mají zdůraznit zvláštní (věcněprávní) povahu určitého oprávnění. 1.1 Věc (res) pojem Věc (res) byla v římskoprávním smyslu chápána jako prostorově vymezitelná část reálně existujícího světa, slouţící k uspokojování potřeb lidí a byla předmětem ve všech odvětvích 1 KINCL, Jaromír a Valentin URFUS. Římské právo: [celostátní vysokoškolská učebnice pro studenty právnických fakult]. 1. vyd. Praha: Panorama, 1990, s Učebnice. ISBN

8 majetkových práv, konkrétně věcných, závazkových a dědičných práv. Římští právníci definovali věc jako hmotný celek, který má samostatnou existenci. Věci hmotné (res corporales) mohly být ţivé (zvířata, otroci) nebo neţivé (ostatní věci). Ačkoli někteří římští právníci poţívali i označení pro věci nehmotné (res incorporales), jak je známe z dnešního moderního práva (např. právo patentní, autorské), ve skutečnosti věci nehmotné nebyly v římském právu vůbec popsány. Avšak v některých odborných publikacích o římském právu, jsou věci nehmotné popisovány jako majetková práva (např. pozůstalost, poţívací právo, pohledávky) vyjma práva vlastnického. 1.2 Res extra commercium Termínem res extra commercium označovalo římské právo věci, s kterými soukromé osoby nemohly disponovat v rámci jimi uzavíraných právních vztahů nebo se nemohly stát subjektem vlastnických práv či měly zvláštní právní reţim. Do této skupiny patřily věci boţského práva (res divini iuris), které se vázaly k náboţenství, a které byly určené k uspokojení náboţenských potřeb jednalo se o věci posvátné (chrámy, obětní nářadí), zasvěcené (náhrobky, hroby) a svaté, které sice nepatřily bohům, ale spadaly pod jejich ochranu (hradby a brány, hranice pozemků). Dále to byly věci všem společné, které sice jednotlivec nemohl zabrat, ale mohl je uţívat a nabývat pomocí okupace jako k věcem ničím (res rullius). Věcí společnou byl například vzduch, moře, mořský břeh nebo tekoucí vody. Res extra commercium byly také věci veřejné, které patřily římskému národu a byly určeny k obecnému uţívání (divadla, lázně, kanalizace, vodovody, kašny.) Římské právo také stanovilo, co nebylo typickou věcí slunce a nebeská tělesa, tělo svobodného člověka a jednotlivé části lidského těla (otrok byl věcí, nebyl svobodný) Res in commercium Věci, se kterými mohli občané disponovat na základě jimi uzavíraných právních vztahů označovalo římské právo jako res in commercium. I v této kategorii byly věci rozděleny 2 SKŘEJPEK, Michal. Římské soukromé právo: systém a instituce. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2011, 350 s. Vysokoškolské učebnice (Aleš Čeněk). ISBN

9 do více skupin. Pro věci hmotné (res corporales) byla charakteristická jejich hmatatelnost, dotknutelnost (pozemek, otrok, zvíře). 3 Věcmi nehmotnými, kterých se nešlo dotknout, byly nazývána práva, s nimiţ bylo moţné obchodovat (pohledávky, poţívací právo, pozůstalost), s výjimkou vlastnictví. Další rozdělení se týkalo věcí movitých (res mobiles) a nemovitých (res immobiles). Specifikem movité věci, bylo její přemístění bez porušení její podstaty (skleničky, otroci, oděv). Oproti tomu věc nemovitou nebylo moţné přenést, aniţ by byla porušena její podstata (pozemky a vše co s nimi bylo pevně spojené). Věci, které měly základní hospodářský význam (pozemky na italské půdě, otroci, domácí taţná zvířata, nejstarší venkovské pozemkové sluţebnosti) byly řazeny do kategorie věcí mancipačních (res mancipi) a jejich převod bylo moţný pomocí formálních jednání. Všechny ostatní věci, k jejichţ převodu stačilo pouhé odevzdání, spadaly do věcí nemancipačních (res nec mancipi). Toto dělení na věci mancipační a nemancipační bylo zrušeno Císařem Justinianusem. Další skupina zahrnovala věci movité (mobiles) a nemovité (immobiles). Otroci a zvířata byli římským právem povaţovány za věci movité a pozemky včetně věcí spojených s půdou (stavení, rostliny, atd.), které se pokládaly za součást pozemku byly věcmi nemovitými a nebyly věcmi v právním smyslu. Věci byly také rozděleny podle toho, zda byly spotřebitelné, nespotřebitelné nebo opotřebitelné. Věci spotřebitelné byly během jejich uţívání spotřebovány a tím byla zničena jejich podstata (potraviny), nebo byly změněny (zrna, obilí) a nebo byly zcizeny (peníze). Věci nespotřebitelné se i přes běţné pouţívání neničily a zachovaly si svou podstatu (zvířata). U věcí opotřebovatelných se opakovaným pouţíváním sniţovala jejich hodnota (nábytek, boty, šaty atd.). Věci se také dělily na jednoduché (res non compositae) a sloţené (res compositae).věci jednoduché tvořily přirozený celek (otrok, zvíře, socha, kámen), skládaly se z jedné nezávislé podstaty a byly jediným předmětem práv. Věci mechanicky spojené z více rozloţených částí, a které tvořily jeden celek byly nazývány jako sloţené věci (budova, loď). Dále římské právo rozlišovalo věci na dělitelné, daly se fyzicky rozdělit na více částí, aniţ by byly zničeny (jablko, bochník chleba) a na nedělitelné, které nešlo fyzicky rozdělit, aniţ by došlo k zániku jejich původního uţití. Věci, které šlo zastoupit jinou podobnou věcí stejné kvality (potraviny, dobytek, peníze) byly zařazeny do skupiny věcí zastupitelných (res 3 SKŘEJPEK, Michal. Římské soukromé právo: systém a instituce. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2011, s Vysokoškolské učebnice (Aleš Čeněk). ISBN

10 fungibiles) a věci, které nešlo zastoupit jinou věcí stejné kvality spadaly do skupiny věcí nezastupitelných (res non fungibiles). 4 Zvláštní pravidla byla stanovena pro věci hromadné (universitas rerum distantium). Tímto označením byly myšleny soubory věcí, které slouţily ke stejnému účelu a byly z nejrůznějších důvodů sdruţeny a chovány pohromadě, např. stádo dobytka, knihovna. Stádo dobytka bylo chápáno jako celek, ale jako takové nebylo předmětem práv, protoţe vlastnictví či jiná majetková práva se vztahovala k jednotlivým kusům dobytka, ze kterých se stádo skládalo. Své zvláštní zásady mělo také příslušenství, tzv. pertinence. Byly to sice věci samostatné, ale neměly hospodářskou samostatnost, protoţe byly potřebné k uţívání věcí jiných, hlavních. Hlavní věcí byla například studna a příslušenstvím byl poklop studny, obdobně skříň (hlavní věc) a klíč (příslušenství). V římském právu platilo pravidlo, ţe právní osud hlavní věci zpravidla sdílí i pertinence, ale i zde platily výjimky a příslušenství mohlo mít svůj právní osud vlastní (prodej studně bez poklopu). Stejně jako dnes moderní právníci řeší otázku co je a co není příslušenstvím, řešilo také římské právo tuto sloţitou otázku ve své době. Jak je patrno z výše uvedeného právního rozdělení věcí do jednotlivých kategorií, mělo římské právo tuto oblast velmi dobře a podrobně vypracovanou Vlastnictví Jestliţe chceme hovořit věcném právu, jak bylo chápáno a propracováno v římském právu, nelze se alespoň krátce zmínit o pojetí vlastnického práva v římském právu. Římské chápání vlastnického práva (dominum, proprietas) je odvozeno od jeho mocenského rázu, které se vyznačovalo vztahem vlastníka k věci. Vlastník byl pánem (dominus) své věci a jeho vztah k věci byl panstvím nad ní. Vlastník věci mohl s věcí nakládat jakkoli a stejně tak mohl na ni působit jakýmkoli způsobem, tzv. pozitivní stránka vlastnictví. Vlastník věc hlavně fakticky ovládal - měl právo věc drţet (ius possidendi), uţívat ji (ius utendi), poţívat ji (ius fruendi) a také měl právo věc měnit nebo dokonce věc zničit. Tzv. negativní stránka vlastnictví zaručovala vlastníkovi právo bránit komukoli, aby jeho věc neuţíval nebo 4 SKŘEJPEK, Michal. Římské soukromé právo: systém a instituce. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2011, s Vysokoškolské učebnice (Aleš Čeněk). ISBN SKŘEJPEK, Michal. Římské soukromé právo: systém a instituce. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2011, s Vysokoškolské učebnice (Aleš Čeněk). ISBN

11 na ni jinak nepůsobil. Podstata vlastnického práva v římském právu spočívala v celkovém, všeobecném a ničím neomezeném působení na věc. 6 Vlastnictví bylo přímým právním panstvím - vlastník nepotřeboval pro uplatnění svého vlastnického práva ničí pomoci nebo prostřednictví. Svoji věc mohl kdykoliv a kdekoliv uchopit a tak uplatnit svoje právo. Vlastnictví bylo výlučným právním panstvím na věc mohl působit pouze její vlastník, pokud k tomu nedal svolení i komukoli jinému. Bylo nemyslitelné, aby na věc, která byla předmětem vlastnictví a byla výlučně vlastníka působil, kromě vlastníka, ještě někdo jiný. I přes uvedené charakteristické znaky vlastnictví jako právního panství, byly tyto znaky chápány spíš jako znakové pojmy či teoretické. Protoţe kaţdý vlastník mohl být ve svém působení na věc omezen a to tím, ţe při výkonu svého vlastnictví mohl narazit na stejně neomezená práva druhých vlastníků k předmětům jejich vlastnictví a nebo k věci mohla mít jisté oprávnění věcně právního charakteru osoba jiná. Vzhledem k tomu, ţe ke střetům mezi vlastníky docházelo velice často, byly velmi záhy vytvořeny římskými právníky normativní pravidla. Tyto normy římského právního řádu omezovaly vlastnictví a ukládaly vlastníkovi určité povinnosti. V právních normách byla zavedena tzv. elasticita práva neboli pruţnost vlastnického práva, tzn. bylo-li například vlastnické právo nějakým způsobem omezeno a omezení skončilo, toto právo samo (pruţně) nabylo původní podoby před jeho omezením. Vlastník se tedy nemusel domáhat zvláštního úkonu k nabytí svého původně neomezeného vlastnictví. Vlastnictví bylo tedy v římském právu bráno jako výlučné panství bránící kaţdému, kromě vlastníka, v jakémkoliv působení na věc. Z tohoto důvodu bylo nemyslitelné, aby k jedné věci existovalo několik dalších vlastnických práv. K této situaci mohlo dojít děděním reálně nedělitelné věci více spoludědici. Bylo však moţné, aby jediné vlastnictví k věci vzniklo zároveň u několika osob. Tento stav označovali římští právníci jako spoluvlastnictví (communio nebo téţ condominium). Spoluvlastnictví mělo charakter jako vlastnictví jediného vlastníka, pouze s tím rozdílem, ţe u spoluvlastnictví bylo subjektem tohoto vztahu více osob (spoluvlastníků), které měly dohromady společné právní panství nad jednou věcí. Kaţdá z těchto osob měla stejné oprávnění, jaká má vlastník, byla však omezena při jejich výkonu stejnými právy ostatních. Vlastnictví jednotlivého spoluvlastníka bylo vyjádřeno jeho spoluvlastnickým podílem, který vyjadřoval míru jeho účasti ve společném vlastnickém 6 KINCL, Jaromír a Valentin URFUS. Římské právo: [celostátní vysokoškolská učebnice pro studenty právnických fakult]. 1. vyd. Praha: Panorama, 1990, s Učebnice. ISBN

12 vztahu. Jednalo se o podíl ideální nebo-li pomyslný (pars pro indiviso). Spoluvlastník mohl se svým podílem nakládat volně i proti vůli ostatních spoluvlastníků jej mohl zcizit, mohlk němu zřídit i věcné právo k věci cizí, ale ovšem jen takové kterým by neohrozil práva dalších spoluvlastníků (např. právo zástavní nebo právo poţívací). Jestliţe nakládání s věcí se dotýkaly celé její podstaty, musela být zásadně prokázána souhlasné vůle všech spoluvlastníků bez ohledu na výši podílů. Tato zásada výjimečně neplatila např. v případě, ve kterém šlo o procesní ochranu společného práva. V tomto případě mohl svým jednáním vyvolat účinky pro ostatní spoluvlastníky i jeden z nich. Spoluvlastnictví mohlo být zrušeno zvláštní ţalobou, tzv. actio communi dividundo. 7 V římském právu nejdříve vzniklo soukromé vlastnictví k věcem movitým, později k nemovitostem, přičemţ zákon dvanácti tabulí znal jenom jeden druh vlastnictví, vlastnictví kviritské. Teprve později během historického vývoje byly vytvořeny i další druhy soukromého vlastnictví - vlastnictví praetorské (bonitární) a peregrinské. Kviritské vlastnictví nebo také jen civilní vlastnictví bylo chráněno římským právem civilním. Jednalo se o všeobecné právní panství a jeho subjektem mohl být pouze římský občan. Kviritskému vlastnictví dala vzniknout doba, ve které se začaly rozpadat kolektivní formy rodového a rodinného vlastnictví původní římské společnosti. Toto vlastnictví mohlo být převáděno jen formálními způsoby nabytí vlastnického práva (formálními právními úkony), které byly zakotveny v civilním římském právu; původně tedy zásadně jen mancipací, později pak injurecessí. Kviritské vlastnictví bylo moţné chránit prostředky civilního práva, především civilní vlastnickou ţalobou neboli reivindikaci. Historikové se domnívají, ţe toto vlastnictví nejprve vznikalo u věci movitých a teprve později a poměrně pomaleji se vyvíjelo vlastnické právo k nemovitostem. Na počátku tohoto vývoje bylo zřejmě individuální vlastnictví k pozemku, na kterém stál římský dům se zahradou. Úplně na začátku byl pozemek pod stavbou domu zděditelný, nikoli však zcizitelný. Původně byla veškerá půda ve státním vlastnictví a pozemky byly jednotlivým římským občanům přidělovány neboli asignovány (adsignatio) do individuálního soukromého vlastnictví. Tento stav platil pouze pro italské pozemky. S provinční půdou, která také byla povaţována za státní vlastnictví, bylo nakládáno jinak. Byla zpravidla ponechána dosavadním drţitelům a jejich vztah k pozemkům bylo moţné povaţovat za zvláštní druh provinčního vlastnictví. Na rozdíl od vlastnictví kviritského 7 KINCL, Jaromír a Valentin URFUS. Římské právo: [celostátní vysokoškolská učebnice pro studenty právnických fakult]. 1. vyd. Praha: Panorama, 1990, s Učebnice. ISBN

13 nebylo provinční vlastnictví povaţováno za neomezené právní panství. Oproti kviritskému vlastnictví, které bylo osvobozeno od daní, bylo provinční vlastnictví omezeno povinností platit zvláštní pozemkovou daň (stipendium či tributum). Jejich procesní ochrana se před provinčními magistráty se rychle přibliţovala ochraně civilního vlastnictví a v pozdější době se rozdíly mezi právními vztahy k italským a provinčním pozemkům počaly úplně stírat. Poslední odlišnosti byly odstraněny v justiniánském právu. 8 Původně nebyly vlastnické vztahy cizinců či peregrinů v římském státě chráněny vůbec, a proto také nebyly povaţovány za vlastnictví v právním smyslu. Teprve aţ rozrůstající se obchod s ostatními středomořskými národy a velký příchod cizinců do Říma za účelem obchodu, si vynutily nutnost chránit majetek cizinců. Ochranu cizinců před římskými magistráty zajišťovaly mezinárodní smlouvy. Teprve praetorským honorárním právem, které dalo vzniknout tzv. praetorskému neboli bonitárnímu vlastnictví, překonalo zásady původního římského práva civilního. Zvláštním vlastnictvím nad věcí byla tzv. drţba (possessio), která na rozdíl od vlastnictví jakoţto právního panství nad věcí hmotnou byla definována jako panství faktické. Povaha drţby byla dána tím, ţe vlastník a drţitel nemusel být nutně stejnou osobou, přestoţe normálně je drţitelem věci její vlastník. Drţba se tak z prvního pohledu jevila jako projev panství nad věcí. Aby se dalo hovořit o drţbě musely být splněny dva znaky, na základě kterých drţba mohla vzniknout. Prvním znakem bylo fyzické ovládnutí věci, které však ještě samo o sobě nepřiznávalo právo drţby. Ne kaţdý, kdo věc ovládal byl jejím drţitelem. Druhým znakem drţby byla vůle drţitele mít věc naprosto a úplně pro sebe a také s ní nakládat jako s věcí vlastní. Drţba byla chráněna interdity a zaniknout mohla ztrátou jednoho z výše uvedených znaků či smrtí drţitele, který zemřel bez dědiců. 9 Rímski právnici povaţovali za drţbu v právnom zmysle len takú faktickú a chcenú moc člověka nad vecou, s ktorou rimsky právny poriadok za určitých okolností spájal právne následky. Drţbu chápali jako skutočnosť nezávislú od toho, či drţitel věci mal, alebo nemal nejaké subjektívne právo k věci. Preto bola pre nich skôr skutkovou otázkou neţ právnou. V drţbe teda videli predovšetkým faktický stav, čo názorne vyslovil napríklad právnik 8 KINCL, Jaromír a Valentin URFUS. Římské právo: [celostátní vysokoškolská učebnice pro studenty právnických fakult]. 1. vyd. Praha: Panorama, 1990, s Učebnice. ISBN KINCL, Jaromír a Valentin URFUS. Římské právo: [celostátní vysokoškolská učebnice pro studenty právnických fakult]. 1. vyd. Praha: Panorama, 1990, s Učebnice. ISBN

14 Papinianus takto: V drţbe je najväčšmi obsiahnuté faktum (Possessio autem plurimum facti habet Pap. D.4,6,19). Je zásluhou rimskych právnikov, ţe v tomto fakte postrehli dôleţitý sociálny a ekonomický záujem zasluhujúci si právnu ochranu, pričom ako jediný staroveký národ dokázali tento fakt odlíšit od práva (najmä od vlastníckeho) a tento rozdiel aj právnicky sformulovať. Klasický právnik Ulpianus v tejto spojitosti napísal:...treba oddeľovať drţbu od vlastníckeho práva separate esse debet possessio a proprietate... (Ulp. D. 43, 17, 1,2). Vlastnícke právo nemá nič spoločné s drţbou nihil commune habet proprietas cum possessione (Ulp. D. 41, 2, 12, 1). Rozdiel spočíva predovšetkým v tom ţe kým pri vlastníckom práve sa spytovali komu patri vec?, pri drţbe znela otázka u koho je vec. Pravda ani podľa rímského práva nebola celkom bez významu otázka, či drţiteľa viazalo k veci subjektívne právo, alebo nie, lebo spravidla kaţdý, kto mal vec vo svojej faktickej moci, mal k nej aj subjektívne právo (absolútne, alebo relatívne). V popredí však bola skutočnosť a tú prétor ochraňoval bezohľadu na subjektívne právo, ba často aj proti subjektívnemu právu niekoho Omezování vlastnického práva Přestoţe, vlastnické právo je v římském právu charakterizováno jako neomezené právní a absolutní panství nad věcí, jeho výkon podléhal určitým omezením (povinnostem), které vlastníkovi ukládaly normy římského právního řádu. Z obecného pohledu lze rozlišovat dvě katergorie norem, které omezovaly vlastníka v jeho vlastnickém právu: jedna kategorie předpisů omezovala vlastníka ve veřejném zájmu a druhá jej omezovala v zájmu jiných vlastníků, tedy v zájmu soukromém. Mimo tato omezení vlastnického práva existovaly ještě omezení z v vůle vlastníka, který souhlasil se zřízením různých oprávnění ve prospěch druhého a tímto souhlasem tak vlastně omezoval sám sebe. V těchto případech římští právníci hovořili o věcných právech k věci cizí - iura in re aliena. 11 Věcná práva k věci cizí (český název je doslovným překladem latinského) byla práva, která dávala oprávněnému moţnost zvláštního, obsahově přesně vymezeného působení na věc, která nebyla jeho vlastnictvím. Zvláštní ráz tohoto působení mělo obdobnou povahu jako 10 REBRO, Karol a Peter BLAHO. Rímske právo. 3., dopl. vyd. Bratislava: Iura Edition, 2003, s ISBN x 11 SKŘEJPEK, Michal. Římské soukromé právo: systém a instituce. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2011, s Vysokoškolské učebnice (Aleš Čeněk). ISBN

15 právo vlastnické. Bylo to oprávnění přímé a výlučné, nikoli však všeobecné, neboť jeho obsah byl jednoznačně určen. V české romanistické literatuře se stalo zvykem označovat věcná práva k věci cizí spolu s vlastnictvím jako právní panství. Na rozdíl od vlastnictví, které bylo všeobecným právním panstvím, byla tato právní panství, jak je nutno znovu zopakovat, obsahově vymezena. Výraz právní panství má terminologické oprávnění potud, ţe dobře naznačuje kvalitativně stejnou povahu vlastnického práva a věcných práv k věci cizí, která byla pro římskoprávní pojetí těchto práv charakteristická, a která byla vyjádřena i tím, ţe byla spolu s vlastnictvím řazena do skupiny práv absolutních, na rozdíl od relativních oprávnění, vyplývajících z obligačních vztahů. 12 Římské právo rozdělilo znalo tyto druhy věcných práv k věci cizí: servitutes superficies emphyteusis zástavní práva Tyto věcná práva k věci cizí umoţňovala osobě odlišné od vlastníka omezené panství nad věcí, které bylo obsahově přesně vymezeno. 2.1 Omezování vlastnického práva ve veřejném právu Římské předpisy, které omezovaly vlastníka z hlediska veřejného zájmu, se týkaly především pozemků a staveb ve městě, ale nejenom tam. Římané tyto normy chápali jako tzv. donucují právo (ius cogens). Tyto normy se nemohly změnit ani soukromou dohodou zúčastněných stran. Toto omezení je často přirovnáváno k dnešním předpisům správního práva, konkrétně k právu stavebnímu. Vlastník městského pozemku byl například ve svém vlastnickém právu omezen tím, ţe musel zachovat mezi stavbami prázdný prostor tzv. ambitus, jehoţ šíře byla podle Zákona 12 desek určena rozměrem 2,5 stopy (deska VII.): 1. Varro, De l. L. V 22: Vykladači XII desek definují obvod jako pruh okolo zdi. Festus, Ambitus: Obvod... je pruh okolo budov, rozkládající se... dvě a půl stopy KINCL, Jaromír a Valentin URFUS. Římské právo: [celostátní vysokoškolská učebnice pro studenty právnických fakult]. 1. vyd. Praha: Panorama, 1990, s Učebnice. ISBN SKŘEJPEK, Michal. Prameny římského práva. Vyd. 2. (jako Prameny římského práva - Fontes iuris romani vyd. 1.). Praha: LexisNexis, 2004, 375 s. ISBN

16 Normy také určovaly výšku staveb ve městě, která nesměla být překročena. Jiným omezením vlastnického práva, které platilo za císařství, byl například zákaz nepovolených demolic domů nebo odebírání mramoru či ozdob z budov, protoţe by se tímto jednáním objekt stal opuštěným a zdevastovaným a svým vzhledem by mohl hyzdit město. 14 Za císaře Zenona byl pak vydán pro Constantinopolis zvláštní stavební řád, jenţ byl Justiniánem zevšeobecněn a obsahuje četná další omezení vlastníka městských pozemků, formulovaná v zájmu sousedů jako zákonné sluţebnosti. 15 Další významné omezení ve veřejném právu byl zákaz pohřbívání a spalování mrtvol v obvodu města. Jedná se zřejmě o starobylý zákaz sakrálního původu, který byl zřejmě vydán z bezpečnostních a zdravotních důvodů. Jestliţe se na pozemku nalézal cizí hrob, vlastník pozemku nesměl tento hrob zrušit a navíc byl povinen umoţnit k němu přístup. Římští právníci pamatovali i na plavce po řekách. Pro usnadnění plavby musel vlastník pobřeţního pozemku povolit cestu plavcům (tzv. snášení uţívání břehů) a v případě, ţe byl přístup k cestě zaplaven, musel povolit prozatímní cestu po svém pozemku. Zákon 12 desek také ukládal vlastníku pozemku u veřejné cesty povinnost cestu opravovat a v případě, ţe vlastník tuto povinnost neplnil a cesta byla ve špatném stavu, musel vlastník strpět chození občanů po svém pozemku. 7. CESTU AŤ UDRŢUJÍ V POŘÁDKU: JE-LI NEVYDLÁŢDĚNA, AŤ KAŢDÝ JEDE S POTAHEM, KUDY BUDE CHTÍT. 16 Všechna zde vyjmenovaná omezení vlastnického práva ve veřejném zájmu označila právní věda pozdějších století jako tzv. zákonné neboli legální sluţebnosti. Přestoţe římské právo ve své době jiţ ve větší míře omezovalo výkon vlastnického práva, neznalo a zřejmě ani nemělo institut vyvlastnění pozemku ve veřejném zájmu. 14 REBRO, Karol a Peter BLAHO. Rímske právo. 3., dopl. vyd. Bratislava: Iura Edition, 2003, s ISBN x 15 SOMMER, Otakar. Učebnice soukromého práva římského: Díl II. právo majetkové. II. nezměněné vydání. Praha: Nákladem spolku ČSL. právníků "Vyšehrd", 1946, str SKŘEJPEK, Michal. Prameny římského práva. Vyd. 2. (jako Prameny římského práva - Fontes iuris romani vyd. 1.). Praha: LexisNexis, 2004, 375 s. ISBN

17 2.2 Omezování vlastnického práva v soukromém právu Vzájemné souţití Římanů dalo vzniknout zásadám sousedského práva, které byly velmi staré a najdeme jiţ v Zákoně 12 desek. Byly to normy, podle kterých byl vlastník omezován na svých vlastnických právech ve prospěch jiného vlastníka. Tyto zásady zpravidla omezovaly vlastníka pozemku ve prospěch jeho sousedů. V Zákoně 12 desek je například uvedena zásada o přesahu větví na sousední pozemek. Vlastník pozemku, na který přesahovaly větve ze sousedního pozemku, měl právo přesahují větvě ořezat do výše 15 stop (4,5 m), jestliţe tak neučinil jejich vlastník (deska VII): 9a. Ulp. Dig. XLIII 27, 1, 8: Zákon XII chtěl dosáhnout toho, aby byly ořezány větve stromů do patnácti stop výšky. 17 Zákon také upravoval vychýlení stromu nad sousední pozemek a dával tak moţnost vlastníku tohoto pozemku, aby si mohl právně zjednat nápravu a strom, který jej omezoval v jeho vlastnických právech byl odstraněn. Tímto zákonem byl tedy omezen ve výkonu svých vlastnických práv vlastník nakloněného stromu (deska VII.): 9b. Pomp. Dig. XLIII 27, 2: Pokud je strom ze sousedova pozemku větrem nakloněn nad tvůj pozemek, ze zákona XII desek na jeho odstranění můţe přímo ţalovat. 18 Pro Římany měly velký hospodářský význam ţaludy, neboť šlo o důleţité krmivo, a proto je v Zákoně 12 desek uvedena i norma, která stanovila moţnost sběru ţaludů spadaných na cizí pozemek. Pravidlo stanovilo, ţe vlastník pozemku byl povinen dovolit sousedovi přístup na svůj pozemek kaţdý druhý den za účelem sběru přepadnutých plodů (deska VII.): 10. Plin. NH. XVI 5, 15: Bylo stanoveno zákonem XII desek, ţe je dovoleno sbírat ţaludy přepadlé na cizí pozemek. 19 U pozemků, které byly hospodářsky obdělávány, pamatoval zákon např. na otáčení pluhu při jejich obdělávání. Vlastník polního pozemku byl povinen strpět vkročení souseda na svůj pozemek např. při otáčení pluhu překročení hranice pozemku bylo povoleno o 2 ½ stopy. 17 SKŘEJPEK, Michal. Prameny římského práva. Vyd. 2. (jako Prameny římského práva - Fontes iuris romani vyd. 1.). Praha: LexisNexis, 2004, 375 s. ISBN SKŘEJPEK, Michal. Prameny římského práva. Vyd. 2. (jako Prameny římského práva - Fontes iuris romani vyd. 1.). Praha: LexisNexis, 2004, 375 s. ISBN SKŘEJPEK, Michal. Prameny římského práva. Vyd. 2. (jako Prameny římského práva - Fontes iuris romani vyd. 1.). Praha: LexisNexis, 2004, 375 s. ISBN

18 Tam kde byl vlastník omezován ve prospěch jiných vlastníků, šlo většinou o pravidla, která omezovala vlastníka pozemku ve prospěch jeho sousedů. Souhrnně se proto tyto pravidla označovala jako právo sousedské. V prvé řadě významnou byla otázka tzv. immissi, která je dodnes ţivá. Šlo o to, zda vlastník pozemku byl či nebyl povinen snášet vnikání prachu, kouře, zápachu či hlomozu na svůj pozemek. Omezení se připustilo jen tehdy, jestliţe k immisím došlo v důsledku běţného uţívání sousedního pozemku. Byla-li dotčená míra překročena - např. tím, ţe vnikání bylo způsobeno zvláštním provozem nebo snahou zlovolně šikanovat souseda mohl se vlastník kaţdému takovému vnikání opřít. Vlastník pozemku musel také snášet vyborcení sousedovy zdi do prostoru nad svým pozemkem, pokud nepřesahoval určitý rozměr (½ stopy). Dalším omezením vlastnického práva bylo omezení vlastníka, který na svém pozemku měl přirozený odtok dešťové vody. Vlastník pozemku nesměl tento přirozený odtok dešťové vody měnit ke škodě svého souseda Superficies Superficies neboli právo stavby byl dlouhodobý pronájem pozemku, spojený pro nájemce (superficiář) s oprávněním postavit na pozemku stavbu a s povinností platit pravidelný plat. Superficiářovo právo mělo povahu věcného práva k věci cizí a bylo výjimkou z jinak v římském právu obecně platících zásady, ţe povrch pozemku ustupuje půdě (superficies solo cedit). 21 Tato práva k cizí věci poskytovala svému subjektu široké uţívací nebo poţívací právo na věci, byla zcizitelná a zděditelná a neomezovaly se výlučně na osobu oprávněného. Následkem toho, vylučovala ovšem radikálně vlastníka z uţívání nebo poţívání věci, takţe se svým obsahem blíţila právu vlastnickému. Původně bylo podle římského práva nemoţné postavit si vlastní dům na cizí půdě. Podle základního principu superficies solo cedit (povrch ustupuje půdě) připadl vţdy dům postavený na cizím pozemku, byť se svolením vlastníka pozemku, do vlastnictví vlastníka zastaveného pozemku. Tato zásada byla nejprve prolomena nejprve v oblasti státního práva, které umoţnilo vznik věcného práva superficies. V zásadě 20 KINCL, Jaromír a Valentin URFUS. Římské právo: [celostátní vysokoškolská učebnice pro studenty právnických fakult]. 1. vyd. Praha: Panorama, 1990, s Učebnice. ISBN KINCL, Jaromír a Valentin URFUS. Římské právo: [celostátní vysokoškolská učebnice pro studenty právnických fakult]. 1. vyd. Praha: Panorama, 1990, s Učebnice. ISBN

19 omezovalo vlastníka pozemku v tomto smyslu, ţe byl povinen strpět právo stavby, která byla ve vlastnictví jiného vlastníka. Toto právo bylo chápáno jako právo někoho postavit a vlastnit budovu na pozemku ve vlastnictví jiné osoby a v mnohém se podobalo vlastnickému právu. Základem tohoto práva bylo původní právo směnárníků-bankéřů, kterým římský stát povolil postavit si na veřejném pozemku obchodní místnosti, s nimiţ mohli bankéři volně disponovat. Toto právo bylo zpoplatněno a směnárníci-bankéři museli odvádět římskému státu pravidelnou úhradu - nájemné (solarium). Později, zřejmě v zájmu bytové politiky v Římě, římští magistráti propůjčovali občanům veřejné pozemky za účelem výstavby a uţívání budov. Pronajmutí pozemku bylo na dlouhou dobu (aţ 99 let) a za pevnou roční úhradu. Oprávněný vlastník stavby byl označován jako superficiář a jeho postavení bylo obdobné jako postavení vlastníka. Superficiář mohl se stavbou volně nakládat, zřizovat k ní věcná práva k věci k cizí, mohl ji zastavit, zničit nebo dokonce zbourat. 22 Superficiářovo právo bylo dědičné a převoditelné mezi ţivými např. trhovou smlouvou, při níţ k převodu vedle smlouvy bylo zapotřebí odevzdat kvasitradicí výkon práva, odevzdat tedy budovu. 23 Dalším významný právem vlastníka stavby na cizím pozemku bylo zcizitelné právo a právo dědičné a poţívání podobné ochrany jako vlastník. V praxi to pak znamenalo, ţe vlastník pozemku byl ve skutečnosti značně omezen při výkonu svých práv a vlastně měl jen právo na to, aby mu bylo placeno solarium. Právo stavby na cizím pozemku mohlo být uskutečněno pouze se souhlasem vlastníka pozemku a zřizovalo se smlouvou trhovou nebo nájemní, ve které musela být přesně určena roční platba za pronájem pozemku pod stavbou. Později došlo k pronajímání pozemků i ze strany soukromých vlastníků. Teprve získáním interdiktní ochrany a později i přiznáním praetorské věcné ţaloby se přeměnil nájem pozemku na skutečné věcné břemeno k věci cizí. Právo superficiáře bylo chráněno jakémukoli rušení stavitele na veřejném pozemku (interdictum de loco publico fruendo) a dále jeho ochrana spočívala v zásadě, ţe na něj bylo nazíráno jakoby byl drţitelem pozemku (interdictum de superficiebus) SOMMER, Otakar. Učebnice soukromého práva římského: Díl II. právo majetkové. II. nezměněné vydání. Praha: Nákladem spolku ČSL. právníků "Vyšehrd", KINCL, Jaromír a Valentin URFUS. Římské právo: [celostátní vysokoškolská učebnice pro studenty právnických fakult]. 1. vyd. Praha: Panorama, 1990, s Učebnice. ISBN SOMMER, Otakar. Učebnice soukromého práva římského: Díl II. právo majetkové. II. nezměněné vydání. Praha: Nákladem spolku ČSL. právníků "Vyšehrd",

20 2.4 Emphyteusis Stejně jako superficies, tak i emfyteusis bylo právo širokého obsahu, mělo povahu věcného práva k věci cizí a postavení oprávněného se podobalo v mnohém postavení vlastníka. Toto právo bylo zpočátku dlouhodobým pachtem polních pozemků, ale jen dočasným, teprve později se změnilo na pacht dědičný. Věcné právo emfyteusis opravňovalo emphyteuta (pachtýře) k uţívání pozemku, který byl předmětem jeho práva, stejným způsobem jako jeho vlastník. Plodů nabýval emphyteuta separací, čili oddělením. Pachtýř tedy mohl pozemek uţívat i poţívat, dokonce mohl měnit hospodářské určení pozemku, ale nesměl jej zhoršit. Byl povinen platit daně a veřejné dávky a také nesl veškeré náklady na obdělávání pozemku a jeho udrţování. Povinností emphyteuta bylo platit pravidelné pachtovné nebo také kanon (vectigal) vlastníku pozemku. Emphyteuta mohl emphyteutické právo zcizit, ale měl povinnost vlastníkovi oznámit svůj záměr zcizení práva a vyţádat si jeho souhlas. Touto povinností bylo chráněno právo vlastníka pozemku, kterému náleţelo předkupní právo. Jestliţe vlastník neuplatnil své předkupní právo, náleţelo mu za vydání souhlasu 2 % z prodejní ceny, tzv. laudemium. Práva vlastníka pozemku byla také chráněna v případech, kdy pachtýř neplatil pachtovné, daně nebo zhoršil pozemek. V těchto případech mohl vlastník emphyteutické právo vypovědět, tzn. ţe emphyteuta byl ze svého práva vysazen Zástavní právo Jedním z dalších omezení vlastníka ve výkonu jeho vlastnického práva bylo zástavní právo, které mělo povahu práva k věci cizí. Zástavní právo poskytovalo vedle dluţníkova ručení věřiteli další záruku, která byla spojena s určitou věcí k níţ zástavní právo jako věcné právo směřovalo. Věc se tím stala věcí zastavenou neboli zárukou. Na zástavní právo pohlíţí římská literatura ze dvou hledisek, protoţe svou povahou zasahovalo jak do vztahů, které vyplývaly z jak obligačních práv, tak z věcných práv. Z pohledu obligačního práva to byl jeden z prostředků, který zesiloval zajištění obligace. Zástavní právo se tak ocitlo v těsném 25 SOMMER, Otakar. Učebnice soukromého práva římského: Díl II. právo majetkové. II. nezměněné vydání. Praha: Nákladem spolku ČSL. právníků "Vyšehrd",

21 sousedství s rukojemstvím, od které ho jej však odděloval jeho věcný charakter. V tomto pojetí bylo pohlíţeno na rukojemství jako osobní a na zástavní právo jako věcnou záruku obligačního vztahu. Zástavním právem dluţník zajišťoval svou věcí plnění budoucího závazku. Zástavní právo jako právo k věci cizí a současně jako věcná záruka zajišťovalo splnění věřitelovy pohledávky v dvojím smyslu. Zajišťovací funkce jistila věřitelovu pohledávku v době, kdy pohledávka nebyla ještě splatná, a která nutila povinného, aby plnil dobrovolně. Uhrazovací funkce byla realizována v případě, kdyţ obligace nebyla splněna. Římské právo rozlišovalo dvě formy zástavního práva ruční a tzv. hypotéku. Zástavní právo ruční bylo realizováno pouhým odevzdáním věci (zástavy) věřiteli, od této chvíle vzniklo zástavní právo a věřitel pak ovládal věc obdobně jako drţitel věci. U hypotéky věřitel získal jen zástavní právo (fyzicky věc neovládal), ve kterém spočívalo zajištění jeho pohledávky a vydání věci mohl poţadovat aţ tehdy, nebyla-li pohledávka splněna. V případě, ţe pohledávka nebyla splněna, mohl se věřitel uspokojit z předmětné věci způsobem, na kterém se strany dohodly. Věřitel si mohl věc ponechat, pak šlo o tzv. zástavu propadnou nebo mohl zástavu prodat a z výtěţku prodej uspokojit svoji pohledávku. V případě, ţe výtěţek z prodeje byl vyšší neţ pohledávka, věřitel byl povinen rozdíl (tzv. hyperochu) vrátit. 26 Zástavní právo nebylo a nemohlo být, jak vyplývalo z jeho zajišťovací i uhrazovací funkce, institut úplně samostatný. Přistupovalo vţdy k obligačnímu vztahu, který zajišťovalo. Jinak řečeno, zástavní právo nemohlo vzniknout a nemohlo také dále trvat bez obligace, jejíţ bylo zárukou. Mělo proto akcesorickou povahu, která nedovolovala, aby bylo odděleno od obligace, kterou zabezpečovalo a bylo převedeno na jinou obligaci. Zástavní právo a obligace, která byla zajišťována,nemusily však vzniknout v jediném okamţiku. Zástavní právo mohlo samozřejmě vzniknout i později, bylo však moţné, aby zástavní právo bylo dohodnuto i pro pohledávku, která měla teprve vzniknout (tzv. úvěrová hypotéka). Zástavní právo mohlo vzniknout ke kaţdé věci, kterou bylo moţné prodat. Zvláštní situace nastala v okamţiku, kdy byla zastavena nehmotná věc, tedy pohledávka nebo byl-li předmětem zástavního práva určitý obnos peněz. Zástavní právo vzniklo v prvé řadě právním jednáním, který byla vţdy dohoda mezi zástavcem a zástavním věřitelem; u ručního zástavního práva byla taková dohodo reálným kontraktem. Ţádné formální poţadavky římské právo neznalo. 26 KINCL, Jaromír a Valentin URFUS. Římské právo: [celostátní vysokoškolská učebnice pro studenty právnických fakult]. 1. vyd. Praha: Panorama, 1990, s Učebnice. ISBN

22 Teprve v pozdním vývoji docházelo k tomu, ţe zástavní právo zřízené určitou úřední formou (veřejná listina podepsaná svědky) mělo jisté výhody co do pořadí při souběhu několika zástavních práv před ostatními zástavními právy. Zástavní právo zanikalo v prvé řádě zánikem pohledávky, jak to vyţadovala jeho akcesorická povaha. Dále zástavní právo mohlo zaniknout zástavním prodejem věci při realizaci zástavního práva. Jinak mohlo zástavní právo zaniknout tím, ţe věřitel se zástavního práva odřekl, coţ se mohlo stát i mlčky, kdyţ zástavu prostě vrátil. Zánik zástavního práva způsobil i zánik zastavené věci, konfuze neboli splynutí zástavního a vlastnického v jednom subjektu. Zánik zástavního práva mohl také vzniknout vydrţením svobody vlastnického práva a to tehdy, kdyţ vlastník nebo drţitel v dobré víře drţel 10 let (20 let byl-li zástavní věřitel nepřítomen) zastavěnou věc, aniţ ovšem o zástavním právu věděli. takto však nemohl vydrţet dluţník, zástavce ani jejich dědicové Služebnosti servitutes Sluţebnosti byly právy k věci cizí a byly nejstarším druhem věcných práv k věci cizí. Ve své době však římští právníci neznali pojem věcná práva k věci cizí, ale chápali tyto práva jako určitou samostatnou oblast, která má vlastní společné znaky. Mezi historicky nejstarší práva k věci cizí patřily sluţebnosti (servitutes), které postupem doby prodělaly určitý vývoj a dalšími nároky na sluţebnosti se jejich obsah rozšiřoval. Z počátku byly za sluţebnosti jen pozemkové, které měly přesně definovány obsah a měly pouze určitý počet práv. Později mohlo být jakékoli právo přímo nebo nepřímo uţívat věc cizí zřízeno jako sluţebnost. Na základě tohoto principu vznikly sluţebnosti osobní, které měly s pozemkovými sluţebnostmi jisté společné znaky. Základním společným znakem byla skutečnost, ţe věcné právo k věci cizí mohlo vzniknout pouze za předpokladu, ţe oprávněný a vlastník byly dvě odlišné osoby. Tento princip vycházel z pravidla nikomu nemůţe slouţit jeho věc (nemini res sua servit), tzn. nikdo nemůţe mít sluţebnost k vlastní věci. Stalo-li se, ţe osoba oprávněného a osoba vlastníka splynula v jedinou osobou, sluţebnost tímto splynutím (konfuzí) zanikla. Druhým společným znakem byla pouze povinnost vlastníka strpět omezení, které jeho vlastnickému právu k věci sluţebnost přinášela. Sluţebností byl vlastník ve výkonu svého vlastnického práva omezen, byť neměl ţádnou pozitivní povinnost a nemusel tedy nic konat. Své právo musel vykonávat tak, aby jeho chováním nebyl dotčen výkon sluţebnosti. 27 KINCL, Jaromír, Valentin URFUS a Michal SKŘEJPEK. Římské právo. 2., dopl. a přeprac. vyd., V nakl. Beck 1. vyd. Praha: C.H. Beck, 1995, xxii, 386 s. Právnické učebnice (C.H. Beck). ISBN

23 Podle okolností konkrétního případu byl vlastník povinen výkon sluţebnosti opravdu jen snášet (pati), nebo svoje vlastnické právo vykonávat tak, aby jeho výkonem nebyl dotčen výkon sluţebnosti, tedy vlastnické právo v jistém ohledu omezit, popř. nevykonávat v určitém směru. Všechny tyto moţnosti vyjadřovalo římské právo souhrnně jiným známým pravidlem, ţe sluţebnost nemůţe záleţet v konání (servitus in faciendo nequit). Určité společné rysy charakterizovaly v uţším měřítku i obě skupiny sluţebností. Kaţdá sluţebnost dávala oprávněnému moţnost jistého uţívání cizí věci. U pozemkových sluţebností bylo toto oprávnění spojeno vţdy s vlastnictvím určitého obecně moţno říci sousedního pozemku, takţe tu vznikal vztah jakoby mezi dvěma pozemky, ve kterém jeden pozemek slouţil druhému. Z takové představy vznikl nepochybně i společný název sluţebnost, servitus pro tato práva. V uvedeném vztahu měl vlastník jednoho pozemku vedle všeobecného právního panství, které mu dovolovalo uţívat pozemek sousedův, a které současně omezovalo vlastnictví sousedovo. Podstatu vztahu tvořila proto také skutečnost, ţe vzájemný vztah měl být vztahem trvalým nebo, jak to snad lze také vyjádřit, věcným. Jinak řečeno, kaţdý vlastník určitého pozemku byl vůči kaţdému vlastníkovi sousedního pozemku v jisté trvalé výhodě, jejíţ obsah byl dán obsahem sluţebnosti. Slovní obrat kaţdý vlastník tu znamená nejen přítomného, aktuálního vlastníka, nýbrţ i jeho právního nástupce, lhostejno zda své vlastnictví nabyl singulárním derivativním způsobem či univerzálně dědickou posloupností. proto není třeba ani dodávat, ţe i vlastník pozemku, jehoţ vlastnictví je sluţebností omezeno, bude trvale v postavení sluţebném. To vysvětluje také názvosloví, jeţ se pro oba pozemky ustálilo: pozemek panující (praedium dominans) je pozemek, jehoţ vlastník je oprávněn uţívat v omezené míře pozemek sousední, pozemek sluţebný (praedium serviens) je pozemek, jehoţ vlastnictví je sluţebností omezeno Osobní služebnosti servitutes personarum Osobní uţívací práva, která byla později zařazená pod jednotný pojem sluţebností a jeho rámci označená jako sluţebnosti osobní, měla výrazně osobní ráz. Prospívala vţdy určité osobě a znamenala omezení kaţdého vlastníka věci, k níţ byla zřízena. Tyto sluţebnosti však trvaly jen tak dlouho, pokud oprávněný byl naţivu. Na rozdíl od pozemkových sluţebností, 28 KINCL, Jaromír a Valentin URFUS. Římské právo: [celostátní vysokoškolská učebnice pro studenty právnických fakult]. 1. vyd. Praha: Panorama, 1990, s Učebnice. ISBN

24 u nichţ vystupoval do popředí trvalý ráz, byla tato práva zřetelně dočasná, neboť byla vázána biologickou existencí oprávněného a zanikala nejpozději jeho smrtí.těmito společnými rysy obou skupin sluţebností byly podmíněny i okolnosti jejich vzniku, trvání či zániku. Pozemková sluţebnost mohla vzniknout, trvat nebo zaniknout jen ve spojení s vlastnictvím určitého pozemku; osobní jen ve spojení s určitou osobou. Proto také ani pozemková, ani osobní sluţebnost nemohly být převáděny nebo zcizovány. Obsahem sluţebností osobních bylo právo uţívat a popřípadě i poţívat cizí věci, omezovaly tak značnou měrou výkon vlastnického práva sluţebné věci. Osobní sluţebnosti měly výrazně osobní ráz a výlučně příslušely oprávněnému, byly s jeho osobou nerozlučně spojeny. Na rozdíl od pozemkových sluţebností, které měly hospodářský význam, byly osobní sluţebnosti zřizovány za účelem jejich alimentační funkce, která zajišťovala oprávněné osobě výţivu či ţivotní náklady. Proto také tato práva byla často zřizována na případ smrti pro příbuzné. Osobní sluţebnosti omezovaly ovšem vlastníka sluţebné věci daleko více neţ pozemkové sluţebnosti, kde právě proto, ţe vztah měl být trvale stabilizovaný, se jednalo o omezení celkem nepatrná Vznik osobních služebností Osobní sluţebnosti mohly vzniknout na základě: mancipatio (macipační smlouvy) adiudicatio (přisouzením) in iure cessio (podle práva) deductio (při zcizení si vlastník vyhradil výkon sluţebnosti) legatum per vindicationem (výkon sluţebnosti nezavilý na vůli dědice) patientia (strpění výkonu) u provinčních pozemků pomocí smlouvy, která je účinná erga omnes písemně zaznamenanou dohodou (justiniánské právo) longi temporis praescriptio (justiniánské právo) KINCL, Jaromír a Valentin URFUS. Římské právo: [celostátní vysokoškolská učebnice pro studenty právnických fakult]. 1. vyd. Praha: Panorama, 1990, s Učebnice. ISBN SKŘEJPEK, Michal. Římské soukromé právo: systém a instituce. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2011, s Vysokoškolské učebnice (Aleš Čeněk). ISBN