Třetí zimní přechod na sněžnicích nebo lyžích, tentokráte hřebene Jeseníků ve dnech

Transkript

1

2 Svět je kniha a ten, kdo nikam nejezdí, čte vlastně jen jednu stránku. T. Robbins Třetí zimní přechod na sněžnicích nebo lyžích, tentokráte hřebene Jeseníků ve dnech Zimní přechody hor jsem začal před několika lety sám, abych poznal sněhovou krásu zimy, ale také její tvrdost až drsnost a trochu zotavoval své tělo. A tak před 2 roky jsem pozval na třídenní přechod hřebene Jizerských hor a západní části Krkonoš dva přátele. Loni při přechodu hřebene Orlických hor mě doprovázelo už šest kamarádů. V těchto dnech se nás pokoušelo o přechod hřebene Jeseníků z Karlovy Studánky do Králík už devět. Na sněžnicích nás bylo šest (Štefan Bičár, Martin Dušánek, Jana Karasová, Tomáš Krákora, Zbyněk Krejčí a já) a na běžkách tři (Jirka Hanák, Maruška Nováčková a Luboš Splítek). Čt Karlova Studánka (815) chata Ovčárna (1300) 5,5 km chata Švýcárna (1315) 11 km. S Lubošem jsem přijel vlakem do Jeseníku za krásného slunečného počasí, ostatní většinou autobusem. Všichni jsme se setkali na autobusovém nádraží v Jeseníku, odkud jsme ve hodin odjeli autobusem do Karlovy Studánky, lázeňského místa na léčení dýchacích cest. Vystoupili jsme na křižovatce turistických cest Hvězda a odtud už stoupali k vojenské zotavovně Ovčárna. Po prvním příjemném občerstvení jsme pokračovali kolem Pradědu (1492), což 1

3 je nejvyšší hora Moravy a Hrubého Jeseníku na chatu Švýcárna. Odpoledne se už obloha rychle zatáhla, bylo mlhavo, teplota mírně pod nulou a vál slabý vítr. Celá chata byla obsazena dětmi z Opavy na lyžařském výcviku a tak nás ubytovali v klubovně na matracích na zemi. Ve vlastních spacích pytlích jsme levně přespali a večeřeli stejně jako děti. Příjemný byl seznamovací večer a po dětské diskotéce jsme se seznámili při kytaře i s vedoucími lyžařského kurzu, neboť dva z nich jsou také průvodci CK Alpina Brno, kde jsem už několik let externím průvodcem i já. S přítomnou sympatickou Evou, vedoucí orientačního oddílu v Opavě, jsem vedl několik zájezdů, a dokonce byla mojí ošetřovatelkou ve Slovinsku, když jsem si zlomil lýtkovou kost. Nedávno byla u nás v Jičíně při mistrovství republiky v orientačním závodě. Pá 5.2. chata Švýcárna Kouty nad Desnou (610) 8 km Červenohorské sedlo (1000); autobusem do Jeseníku a Ramzové (730) Petříkov 10,5 km - horský hotel Paprsek (1020) 16,5 km. Již v 7 hodin jsme snídali a poté se vydali na hřebenovou túru a to ve třech skupinkách: nejmladší trojka hned od chaty po turistické značce na sněžnicích, druhá trojice, kde jsem byl také já, část po upravené lyžařské magistrále a poté 2

4 sestoupila skoro 700 metrů příkrou cestou lesem a houštinou s vrbičkami na sněžnicích do Koutů a odtud stopem odjela na Červenohorské sedlo. Trojice lyžařů na běžkách využila pěkně upravenou magistrálu a vychutnala si překrásný sjezd do Černohorského sedla. Počasí se ale velice rychle zhoršovalo, zesiloval velmi chladný vítr a mlha stále houstla. A tak pokračování po hřebenu směrem na Vřesovou studánku byly málo úspěšné, neboť značení cesty bylo zaváté. Skupinka lyžařů to vzdala nejdříve a nejmladší trojice na sněžnicích se po chvilce vrátila do sedla také, neboť postupovala nesprávným směrem. Další postup jsem po příjezdu do sedla proto konzultoval s členem Horské služby, který jednoznačně doporučil ustoupit od plánované trasy přes Keprník (1423) a Šerák (1351), neboť tam budou více jak metrové sněhové závěje, mlha a hlavně silný vítr. Cesta v daných podmínkách do místa ubytování by se tak protáhla minimálně na hodin a stála by mnoho sil. Skoro všichni s úlevou přijali změnu a následně jsme cestovali do Jeseníku a Ramzové autobusem. Hodinovou přestávku v Jeseníku jsme využili k občerstvení a doplnění tekutin a kolem 13. hodiny už vystoupili v lyžařském středisku Ramzová. Odtud už opět na sněžnicích jsme stoupali přes malebnou vísku Petříkov směrem na Paprsek. Nálada na bod mrazu však klesla při cestě kolem dolní stanice lanovky, kde 3

5 kromě 2 aut policie stálo i pohřební auto, do kterého právě přenášeli nebožtíka (možná před chvilkou dolyžoval). Cesta lesem už byla mnohem příjemnější a při stálém stoupání jsme se příjemně zahřáli; ani nevadilo, že jsme si ji ještě asi o 1,5 km prodloužili. Také běžkaři využili před večeří pěkně upravených cest kolem hotelu k projížďce. Horský hotel z roku 1932 stojí na rozhraní Hrubého Jeseníku, Rychlebských hor a Kralického Sněžníku. Hřebenem pohoří probíhá rozvodí mezi Černým a Baltským mořem. Hotel byl také plně obsazen rekreanty; bylo už předem domluveno, že se vyspíme na koberci pod kulečníkem ve vlastních spacácích, jen za symbolickou cenu za sprchu a teplo. Hezký dřevěný interiér restaurace byl příjemnou kulisou příjemného večera s dobrým vínem a výbornými borůvkovými knedlíky po večeři. Zhodnotili jsme kladně improvizovaný program celého dne a připravovali varianty na třetí den, nejobtížnější část přechodu. 4

6 So 6.2. a/ běžkaři chata Paprsek - Kladská Brána (705) 9,5 km podél polské hranice - rozcestí k Tvarožným dírám 18,5 km ( cca 1,5 km před Kralickým Sněžníkem 1423 m n.m.) chata Vilemína 22,5 km Velká Morava 27 km Dolní Morava 31 km b/ na sněžnicích chata Paprsek Medvědí chata 3,5 km Polská hora Rudawiec (1106) 6 km Kunčický hřbet Kladská brána 15 km Staré Město 22,5 km ; vlakem přes Hanušovice do Červeného potoka a pěšky do Dolní Moravy 26 km. Po chutné snídani vyrážíme na sněžnicích společně s běžkaři od Paprsku po červené značce směr Kladská brána po čerstvě upravené lyžařské magistrále. Je oblačno s teplotou mírně pod bodem mrazu, ale skoro bezvětří. Na čele jsou nejzdatnější, mladí Martin a Zbyněk, kteří udávají svižné tempo. My za nimi jako stádo si ani nevšimneme, že u Medvědí boudy neodbočili vlevo, 5

7 ale postupujeme všichni stále vzhůru mimo lyžařské stopy, ale také mimo červenou značku. Ve výšce přes 1050 m n.m. upravená trasa končí a tak odbočujeme vlevo hlubokým sněhem i s návějemi, ale občas vidíme na sněhu červené praporky. Takto mají Poláci asi označen výstup na svou horu s názvem Polská a za chvíli dosahujeme vrcholu ve výšce 1106 m, kde je 6

8 mimo jiné napsáno: Kralický Sněžník 4,5 hodiny po zelené značce. Zde jsi uvědomujeme, jak daleko jsme mimo plánovanou českou hřebenovku na Kralický Sněžník více jak 3,5 km! Bohužel polskou zelenou turistickou značku dále nevidíme a tak nezbývá než využít navigaci GPS a po hřebenu postupovat správným směrem a pokusit se vrátit podél hranice na české území. Cesta lesem je však velmi obtížná a pomalá, asi rychlostí 2 km za hodinu. Často se propadáme do sněhových závějí více jak pod kolena a nejhorší jsou místa, kde pod sněhem jsou větve stromů a na nich kyprý prachový sníh. Občas se sněžnice propadne příliš hluboko a ještě se zaklíní pod větví a je velmi obtížné se vyprostit a pokračovat v cestě. 7

9 Martin a Zbyněk však odváděli skvělou práci a pravidelně se střídali v prošlapávání cesty, která byla pro každého dalšího už snazší. Příroda se nám všem za tuto tvrdou práci štědře odměňovala nádhernými pohledy na sněhovou krásu v této panenské přírodě, kde dlouho nikdo nešel a asi ani nepůjde. Občas nás uklidnila zelená značka nebo tabule s nápisem Pozor hranice. Po Kunčickém hřebenu jsme sestoupili kolem 11. hodiny na červenou značku na naše území, kde byla jen úzká cestička projetá na běžkách. Bohužel tuto cestu lyžařům trochu ničíme, ale jiné řešení nebylo. Ani pro nás postup po šikmém svahu nebyl příliš snadný 8

10 a tak se nám ulevilo až na rozcestí Zhořelá, kam jsem přišel první. Zde se trochu vyjasnilo a tak jsem pokračoval na 1 km vzdálenou Kunčickou horu, odkud to bylo jen 6 km do Starého Města. Martin mi telefonicky oznámil, že oni půjdou neznačenou zkratkou a sejdeme se u Kladské brány, což se také stalo. 9

11 Setkali jsme se až pod ní, v první soukromé chalupě na cestě, kde zastavili, aby se občerstvili a já s nimi. Bylo velice příjemné pojíst alespoň polévku a vypít pivo od místních chalupářů. Nazval bych tuto chaloupku místem poslední záchrany. Bohužel jsme nemohli déle vychutnat místní pohodu s domácími, neboť za 1,5 hodiny nám odjížděl vlak ze Starého Města, kam nám zbývalo ještě 7 km po zasněžené silnici. Výhodu měl Martin, který vyměnil sněžnice za malé lyže, které připnul na pohorky a všem nám ujel kdo umí, umí. Na vlakovou zastávku jsme přišli skoro 10 minut před odjezdem, zakoupili skupinovou jízdenku a s přestupem v Hanušovicích pokračovali motorákem do Červeného Potoka. Cestou jsme popíjeli výborný koňak, který nesl Martin 3 dny v batohu. Jeho kvalitu hodnotil Štefan slovy: každý panák stojí minimálně stovku a vypili jsme jich dost. Sympatický strojvedoucí nám popřál šťastnou 10

12 cestu a rozloučili jsme se v Červeném Potoce. Dnešní den jsme dokončili 3,5 km dlouhou cestou po silnici do Dolní Moravy, kde jsme měli rezervován penzion Krčma. Pár minut po nás přišli z druhé strany od Kralického Sněžníku naši lyžaři; velice zmoženi, ale šťastni, že to přežili. Nedosáhli sice vrcholu Sněžníku, ale velice se mu přiblížili. V těchto sněhových podmínkách to byl úctyhodný výkon, zvláště prudký sjezd od boudy HS první 2 km. Vyprávěli, že tolik pádů nepamatují a nebylo snadné pokaždé se vyhrabat ze závěje a pokračovat dolů. Sám si na tuto cestu dobře pamatuji, když jsem ji absolvoval cca před 35 lety s Jitkou na Nový rok. Nešlo nám to na lyžích, ale nebylo možné sestupovat pro velké návěje sněhu ani bez nich (kéž bychom tehdy měli sněžnice!). Byl jsem moc rád, že jsme se kolem půl šesté večer všichni potkali na penzionu a mohli slavit a vyprávět překrásné zážitky z celého dne. Trochu to kazil jen Lubošův výron v kotníku a Tomášovo namožené koleno. Večeře byla velkolepá, nálada skvělá, ale slíbený gastronomický orchestr majitelem penzionu měl chyby v nedostatku kvalitních moučníků a ani kvalitního vína pro naše gurmány nebyl dostatek, i když jsme ho vypili mnoho. Ubytování bylo tentokráte mnohem lepší, ale ani toto nebylo bez chyb. Všichni však byli tolerantní a spokojeni ulehli do svých postelí. Ne 7.2. Dolní Morava - Velká Morava 2 km Horní Morava (výstup na hřeben) 4 km - Prostřední Lipka 10 km Králíky 12 km Jen 5 nás odešlo už po půl osmé na poslední dopolední túru, abychom dokončili přesun do poutního města Králíky. Běžkaři a Tomáš s namoženým kolenem se vrátili do Červeného Potoka, odkud cestovali do Králík a někteří již domů. Zbývající pětice za drobného sněžení a větru s teplotou mínus 8 C začala cestu po silnici do Velké Moravy a odtud už na sněžnicích pokračovala po sněhových pláních stále vzhůru na hřeben, kde se 11

13 napojila na červenou značku z Kralického Sněžníku do Králík. Cestu opět prošlapovali většinou Martin a Zbyněk, a tak pro nás ostatní to bylo již snazší. Také počasí se trochu umoudřilo a dokonce probleskovalo slunce na obrovské sněhové pláně, kde se červená ztrácela a tak nám posloužila navigace GPS. Tempo bylo stále dost vysoké, neboť jsme předpokládali odjezd z Králík v 11 hodin. Vše se nakonec podařilo a tak jsme stihli jednu polévku a plzeňské u autobusového nádraží v Králíkách a spokojeni cestovali autobusem domů. 12

14 Já měl s Janou štěstí při přestupu v Hradci Králové, kde nám jel ihned autobus směr Liberec a tak už ve jsem byl v Jičíně, kde jsem se setkal s dětmi a vnoučaty, naší nečekanou návštěvou. Jirka s Maruškou měli také štěstí, protože jim ujel vlak do Letohradu, který se poté střetl s osobním autem na přejezdu. Odjeli autostopem přímo do Letohradu, kde měli své auto. Závěrem chci poděkovat všem za příjemnou až milou společnost; bylo mi s Vámi opravdu dobře a tak se pokusím připravit podobný přechod v únoru 2011 buď v Beskydech, na Šumavě nebo snad na Vysočině, kam nás zve Marie s Jirkou? (mail Marušky: Děkujeme moc za všechno, bylo to úžasné. Pozdravuj všechny a zveme vás na oplátku na Vysočinu s běžkami. Se spojením jsme nakonec měli štěstí, protože ten náš vlak z Králík do Letohradu srazil řidiče, který nedal přednost na přejezdu. Zase se ozvi a nezapomeň posílat svoje zápisky z cest. Ještě jednou velké DÍKY. Zdravím M.) Jsem rád, že jsem poznal další přátele, kteří mají rádi hory v jakékoliv době jako já. Zajímají mě osudy lidí, které potkávám a jsou pro mě inspirující. Vzkaz pro Janu, ale i ostatní - citát z knihy Spencera Johnsona Kam se poděl můj sýr?, na který mě upozornil přítel Slávek: Život není rovná chodba, kterou bychom mohli volně procházet. Je to bludiště, v němž se často vyskytneme ztraceni a zmateni ve slepé uličce a stále znovu musíme hledat cestu. Máme-li však víru, Bůh nám vždy otevře dveře. Nemusí to být dveře, které jsme si představovali, ale nakonec se ukáže, že jsou pro nás vhodné. A.J.Cronin V Jičíně 8. února 2010 I v a n Jitka Press Jičín Copyright Jitka