Na aktuální téma. Proč kvóty ne!

Transkript

1 Proč kvóty ne! CEBES, Po týdnech, možná měsících, EK zveřejnila dva návrhy legislativní povahy, které do evropské reality mají zakotvit kvóty. Kvóty EK, aby bylo jasné hned od počátku. Kvóty o lidských bytostech, ne na mléko či zrající sýry. Tedy ta čísla, která v nejméně příštích dvou letech dostanou jako povinnost k azylovému řízení a integraci jednotlivé členské státy EU. S výjimkou těch, které leží na jižní mořské hranici, a které "nezvládají" masovou imigraci (spíše obchod s lidmi) posledních měsíců (spíše však let). Bez diskuse a bez souhlasu. Proč je třeba k těmto kvótám říci důrazné NE? Tak a je to tady. Po týdnech, možná měsících, EK zveřejnila dva návrhy legislativní povahy, které do evropské reality mají zakotvit kvóty. Kvóty EK, aby bylo jasné hned od počátku. Kvóty o lidských bytostech, ne na mléko či zrající sýry. Tedy ta čísla, která v nejméně příštích dvou letech dostanou jako povinnost k azylovému řízení a integraci jednotlivé členské státy EU. S výjimkou těch, které leží na jižní mořské hranici a které "nezvládají" masovou imigraci (spíše obchod s lidmi) posledních měsíců (spíše však let). Bez diskuse a bez souhlasu. Ty kvóty jsou dvě: přesídlovací a relokační. Ta slova si pamatujme: týkají se lidí a budou se také ve svém důsledku dotýkat každého z nás. V obou případech je vypočítává EK z jí stanoveného základu a podle jejího vlastního procentního vyjádření podílu jednotlivé členské země na celkové evropské azylové praxi. 1

2 Přesídlovací kvóta pro členské země EU rozděluje celkem 20 tisíc lidských bytostí z tzv. třetích zemích, česká přesídlovací kvóta činí 525 osob. Český procentní podíl určila podle nezveřejněného výpočtu sama EK na 2,65% s tím, že vypadne-li některá ze zemí opt-outu nebo opt-inu, tedy některá ze zemí Velká Británie, Irsko a Dánsko, bude upravena. Relokační kvóta, počítaná nyní ze 40 tisíc imigrantů, se týká osob, které imigrovaly ve velkém počtu do některého z členských států. Nejprve za ty jediné (některé) členské státy vybrala EK dvě kulhavé kachničky a to jižní mořské státy Itálii a Řecko (v případě Řecka kachny bez nohou),. Tedy ty státy, které vždy podceňovaly obecnou povinnost plnit komunitární závazky, ať již se týkaly ochrany hranic či azylové politiky a praxe. Po tlaku či spíše odporu členských států kvůli diskriminativnímu přístupu, zejména ve vztahu k členským státům na východě a jihovýchodě Evropy (které se potýkají či potýkaly se zhruba stejnými počty migrantů), to může být kterýkoli členský stát. Pro nejbližší dva roky to ale budou - prozatím - ony dva výše jmenované, tedy Itálie a Řecko. Že jsou ty státy dva a nikoli jeden, kde je situace vzhledem k počtu utonulých a absenci případného partnera k jednání na protějším břehu skutečně velmi vážná, je nepochopitelným rozhodnutím EK. Snad alibi, snad další ústupek neschopnému, nezodpovědnému a stále nenacpanému Řecku, jehož lobby má jméno Avramopoulos, předsedou EK Junckerem jmenovaný Evropský komisař pro vnitřní věci, který je mj. odpovědný za migraci, azyl a ochranu hranic. S řeckými zkušenostmi v těchto (i jiných) oblastech je to osoba nejméně vhodná. Jen není jisté, zda je spíše kozlem zahradníkem či žábou na prameni. Kombinace obojího, která přichází nejvíce v úvahu, ukazuje na jedné straně, že řecký lobbing dosáhl už konečně na svůj vrchol, na straně druhé pak snahu o zachování starých pořádků ve vlastní administrativě, bez jakéhokoli vyvození osobní i kolektivní 2

3 odpovědnosti za vznik této krize i smrt stovek nevinných z minulého období. Už zase vystupuje bývalá komisařka Malströmová (dnes komisařka odpovědná za obchod) s přituplými, obecnými, filozoficky i prakticky zvrácenými tezemi, že migrace je dobrá a přináší Evropě možná řešení ekonomických problémů (při nezaměstnanosti, která v Evropě dlouhodobě panuje a panovat bude, kvalifikační skladbě příchozích atd. absurdnost absurdností!) i problémů stárnutí a postupného poklesu počtu evropských obyvatel, minimálně těch práceschopných. Nyní jsme se tedy dozvěděli, že v případě tzv. relokace EK po zralé úvaze stanovila celkový počet relokovaných na 40 tisíc. Prý jen těch, kteří mají vysokou naději na udělení azylu, konkrétně tedy Syřané a Eritrejci. Že je jich jen 40 tisíc a nikoli předpokládané a zcela jistě EK uvažované počty násobně vyšší, berte jako další ústupek EK kverulujícím členským státům. Problém či klasické čertovo kopýtko však tkví v tom, že a) ten počet může EK podle potřeby (úměrné vlastní neschopnosti najít jiné řešení) zcela svévolně kdykoli zvýšit, b) ten počet je zatím stanoven jen na období nejbližších dvou let, ale protože se zároveň jedná i o návrh trvalého řešení, lze se důvodně obávat, že přistoupí-li členské země na tento koncept kvót jako na řešení jakékoli krize, budou vzhledem k situaci v okolí Evropy, v kterémkoli směru snad s výjimkou Atlantského oceánu počty relokovaných bez ohledu na situaci v jednotlivých členských státech podstatně vyšší. Zvrhlost navrhovaného řešení (ponecháme-li stranou zjevnou snahu rozšířit evropskou komisní nezodpovědnost a neschopnost, v oblasti migrace, azylu a ochrany hranic, jejich další federalizací a řízením z bruselského centra) spočívá v diseminaci problému jednoho regionu, jednoho státu na všechny evropské státy. Rozptyl problému či problémů, které nejsme schopni - třeba společnými - silami vyřešit v místě (regionu, státu) jejich vzniku, do zbytku Evropy, není výrazem solidarity, ale 3

4 naprosto hegemonickým, autoritativním řešením někoho, kdo s lidmi počítá jako s balíky či hektolitry mléka. Někoho, kdo neponese žádnou odpovědnost za vznik nových sociálních a politických krizí v místě relokace ani za adaptaci či integraci bez respektu k vlastní vůli relokovaných. Toto bezprecedentní popření základních lidských práv, důstojnosti i obyčejného lidského osudu je nejzřetelnějším vykreslení, všehoschopnosti oněch stejných lidí, kteří Evropě naoktrojovali nejliberálnější azylový systém, kde slovo azyl vyřčené kýmkoli na kterémkoli místě hranic anebo kdekoli na území EU, znamená nejen legalizaci pobytu, ale i vstup do sociálního systému a všechna práva těchto osob (nejen) v rámci tzv. spravedlivého procesu, včetně praktické nemožnosti vrátit v podstatě kohokoli, kdo práva na azyl zneužil. Zachování obou pólů tohoto sociálního inženýrství, tedy jednak absolutního práva na azyl a jednak rozptylování neřízené migrace z blízkého i vzdáleného evropského okolí centrálně řízenými kvótami, je předznamenáním konce současných evropských etnických map. Pomineme-li etapu zoufalé snahy o revizi politických map. Jen na okraj je na tomto místě třeba připomenout, že v okolí Evropy je nyní v pohybu až 50 milionů lidských bytostí, hledajících bezpečí, vodu či obživu. A tento počet každý měsíc narůstá o několik set tisíc dalších. Nejen v důsledku islámského džihádu, ale především neschopností těch, kteří jsou odpovědní za zajištění našeho bezpečí, a to jakýmikoli prostředky od diplomacie přes humanitární či rozvojovou pomoc až po ozbrojený zásah všude tam, kde dochází k historicky bezprecedentnímu potlačování těch slabších. Vraťme se však do Bruselu a k novým legislativním aktům. Širší dopad zavedení kvót nahraďme detaily, které jakoby rámují zvrhlost předložených návrhů i jejich vnitřní i vnější nelogičnost. Začněme u tzv. 4

5 relokací a takových jejich rysů, jakými jsou závazné a povinné procentní podíly jednotlivých členských států na celkovém balíku relokovaných osob, když stanovení evropského čísla jsme alespoň podle dostupných (spíše nedostupných) informací načrtli už výše. O zjevné nekoncepčnosti, rychlosti a možná už i tlaku, pod který se dostává EK se svým návrhem kvót a potažmo procentního podílu, svědčí různé údaje přicházející z Bruselu. Na příkladu Česka je možné dokumentovat nepřipravenost původního textu i procentního podílu. Když byly dne 13. května tohoto roku zveřejněny původní návrh i příloha obsahující procenta, mělo Česku připadnout podle bruselských propočtů vycházejících z (velmi pochybných) dat Eurostatu v oblastech celkového počtu obyvatel, ekonomického stavu jednotlivých států, míry nezaměstnanosti, počtu žadatelů o azyl a počtu udělených azylů, na 2,98% z evropského celku relokovaných osob. V příloze předkládaných návrhů z je již jiné, vyšší číslo. Bruselští dospěli k názoru, že relokovat do země/zemí, odkud je relokováno, je asi pomatenost. Tak kvóty určené Itálii a Řecku přenesli na ostatní. Logické vyřazení Itálie a Řecka navýšilo český podíl z 2,98% na 3,32% a uvidíme, kam se toto % dále pohne. Podle reakcí Velké Británie, Dánska a Irska, možná i dalších států, lze očekávat ještě další navýšení procentního podílu. Možná, že si konečně uvědomíme, že relativně dobrá ekonomická situace, relativně nízká míra nezaměstnanosti a stabilizovaná imigrační politika, včetně mizivého zneužívání azylu, tedy příznaky fungujícího státu, byly Bruselem vzaty jako naše nevýhoda oproti jiným (méně fungujícím). Od vyššího podílu nás ochránil jen relativně nízký počet obyvatelstva, resp. malá rozloha státu. Při posledně publikovaném procentním podílu relokovaných osob tak bruselští aritmetici spočítali do Česka v této velmi sporné 5

6 kategorii na příští dva roky celkem lidí (spíše však v jejich podání balíků bez osudu a vlastní vůle). O tom, kam kdo půjde, bude rozhodovat nikoli evropský, ale italský úředník, s možnou drobnou reakcí jednoho zástupce národního státu. V nových návrzích se role tohoto zástupce proti původně publikovaným ještě zmenšila. Jeho jediným argumentem k nepřesídlení konkrétní osoby bude případné ohrožení vnitřní bezpečnosti národního státu či (možná) veřejného pořádku, obojí však v mnoha limitech stanovených kdysi dříve EK. Tím prvním limitem je akceptace ze strany rozhodující autority, těmi dalšími např. prostá identifikace relokované osoby. Sebelepší zpravodajská služba na světě či jiná bezpečnostní složka jen stěží blíže identifikuje osobu, o níž je známo jen to, co sama uvádí a v nejlepším případě fotografie a otisky prstů. Souhlas s převzetím relokované osoby tak bude spíše než odpovídající bezpečnostní prověrkou vynuceným potvrzením vlastní neschopnosti tuto osobu blíže identifikovat. Bude však zároveň převzetím odpovědnosti za její další konání, a to ve všech směrech. To v situaci veřejných prohlášení Islámského státu a jemu podobných o infiltraci italské cesty do Evropy osobami připravenými k teroristické či jiné záškodnické činnosti ve jménu čistého džihádu. V době, kdy dokonce byly italskými bezpečnostními orgány zadrženy osoby podezřelé z teroristické činnosti, jde vskutku o příkladný počin EK k zajištění bezpečnosti evropských občanů. Sám ten detail je nejen popřením azylové praxe v jednotlivých evropských zemích, ale i samotného základu evropského azylového práva, tedy Ženevské konvence o uprchlících. Té, která vznikla po 2. světové válce a která již tehdy byla schopna eliminovat mezi potenciálními uprchlíky téměř každé ohrožení bezpečnosti, včetně vyloučení nacistů a jim podobných. Jak obstojí stejný mezinárodní dokument paralyzovaný pozdějšími rozšiřujícími výklady, mj. 6

7 kodifikovanými řadou judikátů Evropského soudu pro lidská práva v ochraně bezpečnosti evropských občanů, uvidíme, ale výsledek nemůžeme určitě očekávat s klidem. Aniž by se o tom ve zveřejněných dokumentech otevřeně mluvilo, v situaci ohroženého státu se vedle Itálie a Řecka ocitly zejména Německo a Švédsko, tedy státy, kam přichází nejvíce uprchlíků. Také těmto dvěma státům by měly kvóty pomoci. Připomeňme prozatím takové projevy solidarity, záměrně paralyzující Dublinský systém (o právu požádat o azyl jen v prvním státě EU) a současně odbřemeňující Itálii/Řecko od podstatné části povinných závazků (vůči skutečným uprchlíkům i těm, kteří nejsou oprávněni k azylu nejen v Itálii, ale ani v celé Evropě), jakými je malá ochota našich italských soudruhů identifikovat sejmutím otisků prstů přicházející osobu. Ta pak s pomocí organizovaného zločinu s radostí opustí Itálii (či ještě sociálně nevlídnější Řecko) severním či severozápadním směrem. Zamíří za svými příbuznými či známými nebo jen tak do Německa či Švédska vedena vlastními či cizími informacemi o zářné budoucnosti v těchto zemích s bezbřeze štědrým sociálním zabezpečením i pro nelegály. V loňském roce těchto neidentifikovaných jen do Německa dorazilo více než 50 tisíc, což už je docela slušný podíl na celkovém počtu připlavených. Protože Italové, natož pak Řekové, nově přicházející neidentifikují, bude do Itálie a/či Řecka vyslána mise evropských praktiků, aby pomohli s naplněním závazných pravidel pro přijímání uprchlíků. A aby toho nebylo dost, EK již plánuje novou revizi Dublinského systému, jehož původní smysl, tedy azylově řídit v první a jediné zemi, snad možná pootočí v pravý opak, tedy nástroj na distribuci v rámci relokačních kvót. K tomu by došlo až v souvislosti s transformací systému kvót ze současného dočasného na perspektivně trvalý nástroj EK. Nástroj 7

8 k masakru nezasažených zemí, plnících komunitární povinnosti. A prvním krokem k tomuto cíli je prosazení současných legislativních návrhů. Dokončení devastace Dublinského systému, jednoho z mála, ještě nedávno funkčních, projevů společného evropského azylového systému, však není jediný aspekt komisní revoluce v imigrační a azylové oblasti. Ta druhá hrozba jakoby přicházela potichu, za to však nebezpečněji. Tou je ohrožení snad největšího výdobytku evropské spolupráce v imigrační oblasti, tedy schengenské zóny volného pohybu. Že by snad EK potichu svým nesystémovým zavedením kvót již dopředu nahrávala těm evropským silám, které hovoří o dvojrychlostní Evropě, o neřízené imigraci východních (méněcenných) Euroobčanů do zakládajících států EU, či jen přihlouplým pohrobkům bývalých pohraničních stráží, kteří jaksi v konzumaci (hlavně osobních) výhod Schengenu zapomněli na všechny své povinnosti, které zejména v nastavení bezpečnostních pojistek sebou tento jedinečný systém přináší? Všem těm teď nahrává jednoduchá skutečnost, že v rámci relokace o dalším osudu těch, kteří přešli přes Saharskou poušť a přepluli přes moře do Itálie, nebudou rozhodovat samotní nelegální migranti, uprchlíci či skutečně lidé oprávnění získat ochranu Evropy, ale podle komisního konceptu nějaký italský či řecký úředník (což je samo o sobě velmi absurdní představa). Sama osoba, kterou se takto rozhodnou relokovat, bude sice chtít do Německa, ale poslána bude třeba do Španělska. Model, který představila EK nepočítá s respektováním přání relokované osoby. Zmínka o přihlédnutí k jazykovým schopnostem relokované osoby v rámci výběru zemí, kam má být poslána, je stejně tupě absurdní, jako očekávat u Syřanů, Somálců či Eritrejců, že budou hovořit alespoň trochu polsky, rumunsky nebo slovensky. Ve výčtu podobných alibistických hloupostí, quasi lidskoprávních prohlášení, bychom mohli pokračovat, ale vraťme se k ohrožení Schengenu. Takže a 8

9 jednoduše ti, kteří budou proti své vůli či plánům posláni do Česka, Polska, Rumunska či na Slovensko a kteří se rozhodnou, že tyto země nejsou jejich cílem (tím je samozřejmě Německo či Švédsko), se vydají (s pomocí dnes mrtvých nebo spících převaděčských sítí) tam, kam původně chtěli: za svými příbuznými, sousedy z města či vesnice. Tato jejich cesta už bude veskrze ilegální, stejně tak jako překročení hranice mezi kterýmikoli státy EU. A protože se zvýší přeshraniční nelegální migrace, začnou bezpečnostní složky volat po zavedení kontrol na vnitřních hranicích. Z minulosti víme, že tato migrace, pokud měla být úspěšná, vedla mimo hraniční přechody. Pak ono znovuzavedení kontrol na vnitřních hranicích se bude týkat nejen hraničních přechodů, ale také zelené hranice. A jak budeme daleko od nové železné opony, to si posuďte sami. Ale rozdělení na EU-západ a EU-východ je blíž, než si myslíme. Model relokačních kvót, který představila EK, nepočítá ani s možností nějakého skutečného právního odporu relokované osoby proti rozhodnutí nějakého italského/řeckého úředníka. Ten, který zbývá, tedy fyzické odmítnutí hladovkou či jiným protestem, bude muset zvládnout stát, který byl vybrán k relokaci. Podobně jako transfer ze země, odkud budou relokovaní odváženi, jejich azylové řízení a také integraci. A to včetně nákladů s tím spojených. Oněch popularizovaných Euro na hlavu je jen jakýmsi příspěvkem na relokaci, protože přímé a zejména nepřímé náklady budou mnohonásobně (třeba desetkrát) vyšší. Asi nejspíš proto EK snížila kdysi stanovenou částku/příspěvek na přesídlení skutečných uprchlíků ze třetích zemí z Euro na těchto současných Po rozhodnutí o relokaci bude podle schématu EK následovat transport, azylové řízení a s největší pravděpodobnost integrace. Tedy pozor! Tak by to možná vypadalo v případě přerozdělování třeba klokanů nebo hrochů. 9

10 Ze strany EK tak trochu zůstává nezodpovězenou otázka, jak to bude v případě lidí. Tedy bytostí s vlastní vůlí, přáními a cíli. To však bruselské byrokraty netrápí, to je přece odpovědnost jednotlivých členských států. Hrozbě kvót se napříč politickým spektrem postavila celá česká politická representace. Vláda, president i parlament. Pár výkřiků zejména bývalých politiků ( či jejich poskoků), kteří mluvili pro kvóty a přemlouvali české občany, že jejich dopady musí podstoupit, poměrně rychle ustaly. A dopady to budou značné. ČR bude muset výrazně navýšit své azylové kapacity, a to jak ubytovací, tak ve správním řízení. Takové rozhodnutí, byť prozatím jen jednorázové a dočasné (na 24 měsíců) přinese také výrazné zvýšení finančních a lidských zdrojů. Klíčové je slovo prozatím: akceptace rozhodnutí o kvótách, těch přesídlovacích i relokačních, přinese další dlouhodobé dopady. Do konce roku 2015 chce totiž EK na základě tohoto rozhodnutí předložit návrh tzv. trvalého nouzového mechanismu relokace mezi členskými státy. Ten povede k zavedení možnosti automatického spuštění celého relokačnímu systému a jeho rozsah i další parametry budou nastavovány výlučně EK, a to i proti vůli jednotlivých členských států. Tato hrozba je podstatně větší než přesun a řešení dalšího osudu několika set nešťastníků, kteří podlehli vábení převaděčských sítí a v naději na lepší příští se vydali na cestu do Evropy. Zdá se, že odpovědní politici svým ne kvótám vidí dál než za roh. Asi platí, že každá politická strana, která bude spojována s podlehnutím bruselskému kvótovému nátlaku/diktátu, nejenže prodá bezpečnost státu a vlastních občanů a další díl suverenity za kdo ví jakou pomyslnou výhodu, ale hlavně bude v kterýchkoliv dalších volbách zcela nevolitelná. A tady mají plnou podporu a souznění většiny českých občanů. I oni se bojí nejen příchodu dalších, ne zcela bezpečných cizinců či rozvratu celého 10

11 českého imigračního a zčásti i bezpečnostního systému, ale také dalších politických turbulencí, které by vynesly do parlamentu či vlády politické strany a hnutí, které by dosavadní podobu české demokracie rozvrátily do nepředstavitelné podoby. A také komunisté by tak možná konečně mohli slavit svůj návrat k moci. A cesta zpět do područí Ruska by byla otevřena. Vítězství nad kvótami totiž není výrazem jakékoli xenofobie, ale pouze a jedině zdravého rozumu obyčejných lidí v souboji s bruselskou nadřazeností, nadutostí, neodpovědností a neschopností. A naprosto flagrantního odtržení od potřeb evropských občanů. Těm, co se kvót zastávají, a tyto hlasy zaznívají i z prostředí některých českých nevládních organizací, lze jen vzkázat, že je naprosto nehorázné nadřadit vlastní (finanční) prospěch názorově a zejména početně zcela marginální skupiny hlasatelů pravé pravdy pocitu bezpečí (a postupně nejen pocitu) ostatních občanů. K tomu, pevně věřme, snad nakonec nedojde. -jp- CENTRUM BEZPEČNOSTNÍCH STUDIÍ VŠ CEVRO INSTITUT (CEBES) Jungmannova 17 / Praha 1 / Czech Republic tel.: / cebes@vsci.cz/ 11