Uživatelské rozhraní online katalogu knihovny

Transkript

1 MASARYKOVA UNIVERZITA V BRNĚ FILOZOFICKÁ FAKULTA ÚSTAV ČESKÉ LITERATURY A KNIHOVNICTVÍ Informační studia a knihovnictví Petr Křivánek Uživatelské rozhraní online katalogu knihovny Magisterská diplomová práce Vedoucí práce: Dr. Ing. Zdeněk Kadlec 2007

2 Bibliografický záznam: KŘIVÁNEK, Petr. Uživatelské rozhraní online katalogu knihovny. Brno : Masarykova univerzita, Filozofická fakulta, Ústav české literatury a knihovnictví, Kabinet knihovnictví s. Vedoucí diplomové práce Dr. Ing. Zdeněk Kadlec. Anotace: Diplomová práce Uživatelské rozhraní online katalogu knihovny je rozdělena do tří hlavních částí. Nejprve je popsán online katalog a některá pravidla s ním spjatá, a jsou také naznačeny některé problémy OPACu. Ve druhé části jsou podány teorie grafického uživatelského rozhraní, webdesignu a použitelnosti. Jsou také zmíněny webové služby podobné katalogu knihovny. V poslední části jsou definovány hlavní funkční bloky rozhraní katalogu a jsou navržena jejich zlepšení. Klíčová slova: OPAC, online katalog knihovny, uživatelské rozhraní, webdesign. Annotation: The diploma work User Interface of Online Library Catalog is divided into three main parts. First, online catalog and some rules bound with it are described, and some problems of OPAC are outlined too. Second, theories of graphical user interface, webdesign and usability are given. A look at some library catalog-like web services is mentioned too. In the last part the main functional blocks of catalog interface are defined and some improvements of them are suggested. Keywords: OPAC, online library catalog, user interface, webdesign.

3 Prohlášení Prohlašuji, že jsem diplomovou práci vypracoval samostatně s využitím uvedených pramenů a literatury. V Brně dne 25. dubna 2007 Petr Křivánek

4 Poděkování Děkuji Dr. Ing. Zdeňku Kadlecovi za veškerou pomoc a rady poskytnuté při psaní této práce.

5 Myšlenka je pták prostoru, který v kleci slov může sice mávat křídly, ale nemůže létat. Chalíl Džibrán

6 OBSAH Obsah... 6 Úvod Online Public access Catalog Historie a vývoj Funkce katalogu OPAC a jeho současné problémy Uživatel OPACu Uživatelské rozhraní Interakce Grafické uživatelské rozhraní Webdesign Vybrané standardy pro tvorbu webových aplikací Testování použitelnosti Čtení a typografie na webu Návrh stránky Navigace Konkurenční služby pro srovnání Webové vyhledávače Amazon Komerční databáze Funkční bloky Úvodní obrazovka Vyhledávání Zobrazení vyhledaných zdrojů Zobrazení záznamu jednoho provedení Zobrazení struktury jednoho díla Zobrazení rejstříku (procházení) Zobrazení jedné položky rejstříku Uživatelský účet a související položky Závěr Seznam obrázků Použitá literatura

7 ÚVOD Vývoj informačních technologií nutí všechny instituce k tomu, aby se vhodným způsobem prezentovaly také ve světě internetu. Současné knihovny se profilují jako sociální instituce, místa setkávání lidí, a tento trend stále sílí. A tak by se mohlo zdát, že investice do internetového přístupu ke knihovním sbírkám jdou jaksi proti onomu sociálnímu poslání knihoven. Myslím, že tomu může být právě naopak. Více než tři čtvrtiny populace dosud nevyužily služeb knihovny [9, s. 23]. Zbývající část knihovnu sice používá, ale pokud se podíváme na průzkumy povědomí o tom, co všechno vlastně knihovna svým čtenářům nabízí, můžeme usoudit, že máme stále poměrně značné rezervy v prezentaci našich možností. Široké pole působnosti se také otevírá v oblasti informační gramotnosti, vzdělávání obyvatelstva, využívání volného času. Ve všech těchto sférách může být online katalog knihovny (OPAC) zajímavým prostředníkem mezi knihovnou, jejím fondem a čtenáři. OPAC si můžeme představit jako výkladní skříň obchodního domu zaznamenaných znalostí, jako obálku knihy nebo časopisu, která nás přímo láká k prolistování obsahu. Proč by právě po dobré zkušenosti s OPACem se nemohl internetový uživatel rozhodnout využít služeb knihoven a stát se čtenářem? Myslím, že tohle je cesta, kterou je třeba se vydat. Stávajícím čtenářům OPAC již slouží, jsou poučeni o všech aspektech spolupráce s knihovnou. Ale co nabízí OPAC těm dosud neosloveným? Může lidem usnadnit cestu do knihovny, přilákat je, upoutat jejich pozornost? Možná to jsou na úvod moc odvážné otázky. Můžeme se také zeptat, jak je OPAC vybaven právě pro stávající čtenáře, kteří s ním běžně pracují. Ve své práci se zabývám uživatelským rozhraním online knihovního katalogu. Předkládám určité odpovědi na právě položené otázky, pokouším se nalézt správné prostředky k posouzení uživatelského rozhraní či k jeho tvorbě, a také nabízím některá řešení s cílem zlepšit rozhraní OPACu. To vše s primární snahou vyjít vstříc uživateli OPACu, podívat se na problém jeho očima a zohlednit jeho potřeby. 7

8 1 ONLINE PUBLIC ACCESS CATALOG Knihovní katalog obecně můžeme definovat jako sekundární informační zdroj obsahující soubor katalogizačních záznamů o dokumentech, které daná instituce uchovává ve svých fondech nebo které trvale nebo dočasně zpřístupňuje, vytvářený podle předem stanovených zásad a umožňující zpětné vyhledávání dokumentů [24, s. 2]. Knihovní katalog dostupný veřejnosti prostřednictvím internetu tak bychom mohli přeložit výraz Online public access catalog (OPAC). OPAC je jednou ze součástí integrovaného knihovního sytému, který slouží knihovnám pro správu veškeré agendy spojené s jejich posláním shromažďovat, zpracovávat, uchovávat a zpřístupňovat zaznamenané lidské zkušenosti, znalosti a prožitky [17, s. 100]. Knihovní systémy obsahují výpůjční, katalogizační, akviziční modul, modul pro správu seriálů a pro meziknihovní výpůjční službu, a samozřejmě OPAC [14, s. 2270]. 1.1 Historie a vývoj Pohled do historie knihovních katalogů podávám především pro správné pochopení toho, jakým způsobem dnešní OPAC vypadá a funguje; jaké vlivy v tomto směru působily. První katalog nosil nejspíše nějaký člověk ve své hlavě, později byly samozřejmě vytvářeny a udržovány písemné seznamy majetku knihovny. Prvním knihovním katalogem, který využíval určitou standardizaci, byl katalog lístkový. Lístky se psaly ručně, později na psacím stroji. V dnešní době bývají zobrazení takových lístků k vidění v online katalozích nebo na stránkách knihoven. V roce 1876 vydal Charles Ammi Cutter ( ) Rules for a Dictionary catalog [69]. V těchto pravidlech je funkce katalogu popsána takto: Cíle 1) Umožnit čtenáři najít knihu, u které je znám: a. autor b. název c. předmět 2) Ukázat, co knihovna má d. od daného autora e. daného předmětu f. daného druhu literatury 3) Pomoci při volbě knihy 8

9 g. podle jejího vydání h. podle jejího charakteru (literárního či tématického) Prostředky - Autorský přístup s nutnými odkazy (pro a. a d.) - Názvový přístup nebo odkazy na název (pro b.) - Předmětový přístup, křížové odkazy a setříděná tématická tabulka (pro c. a e.) - Druhový přístup (pro f.) - Uvedení vydání a tisku, s poznámkami, pokud jsou nutné (pro g.) - Poznámky [18] Na tomto místě je třeba upozornit na snahu nabídnout přístup ke knihám podle jejich předmětu. Ještě je třeba uvést, že již Cutter se svým přístupem snaží katalogizovat knihu jako objekt, nikoliv dílo/díla v knize obsažená. Toto pravidlo přetrvává až do dnešních dnů. S nástupem počítačů bylo možné vytvořit katalogizační záznam pouze jednou a potom ho neomezeně kopírovat a šířit. Proto byl zaveden standard pro vytváření takových záznamů, MARC (machine readable cataloguing). Záznamy byly uchovávány v databázích, kde později byla samozřejmě nějaká vyhledávací funkce nutností. Nicméně o nějakých užitečných uživatelských funkcích zatím nemůže být ani řeč tato databáze zpočátku nebyla přístupná čtenářům. Následně se pomocí této databáze také automatizoval proces půjčování. [podle 14] Dalším krokem bylo zpřístupnění této databáze čtenářům. Zde jsou pro mě pozoruhodné zejména myšlenky a pohnutky, se kterými tehdejší knihovníci první uživatelské katalogy vytvářeli, a kterými v podstatě určili směr, jímž se katalogy ubírají až do dneška (a ze kterého se stále nemohou vymanit). První elektronické katalogy nebyly navrženy proto, aby nahradily lístkové katalogy, nebo aby nějakým způsobem vylepšily, povýšily práci s nimi. Jedinou pohnutkou bylo urychlení, zefektivnění práce se stávajícím systémem. Parabolicky to vyjadřuje následující obrázek 1. Obrázek 1: První elektronický katalog (vpravo). Opravdu jen ten první? [podle 36] 9

10 První veřejné elektronické knihovní katalogy nebyly přístupné po síti (pouze lokálně na určitém počítači přímo v knihovně). Umožňovaly hledání podle autora/názvu [36, část 2] nebylo zavedeno předmětové hledání ani možnost upravit dotaz; výsledkem procesu hledání bylo zobrazení příslušného katalogizačního záznamu. Systémy byly hodnoceny jako uživatelsky nepřívětivé, dokonce jako horší než katalogy lístkové. Jednalo se o systémy, které si jednotlivé instituce vyráběly samy nebo si je pro své potřeby nechaly vyrábět. Vývoj takzvané druhé generace veřejného katalogu (vstříc OPACu) vzešel jako reakce na paralelně probíhající vývoj komerčních databázových (neknihovnických) systémů (DIALOG, BSR). Veřejně přístupné elektronické katalogy si začala objednávat knihovní konsorcia a součástí požadavků na systémy se stalo to, aby mohly být snadno používány i nezkušenými uživateli, aby se způsob práce s nimi přiblížil používání lístkového katalogu. Na celé situaci je poněkud paradoxní to, že nebyly brány v úvahu úspěchy online databází časopisů, jejichž vývoj nikterak nezohledňoval předchozí zkušenosti s papírovými rejstříky časopisů. Stejně tak digitální knihovny ve svém vývoji pracovaly s knihovnickými zkušenostmi jen minimálně. Současné webové služby, o kterých hovořím níže, slaví značné úspěchy s technologiemi, které jsou primárně postaveny na uživatelském komfortu nikoliv na komfortu obsluhujícího pracovníka nebo na základně staletých tradic. 1.2 Funkce katalogu V roce 1961 na Mezinárodní konferenci o zásadách katalogizace v Paříži bylo přijato ustanovení známé jako Pařížské principy. Funkce katalogu jsou zde definovány takto: Katalog by měl být efektivním nástrojem pro zjištění, zda knihovna obsahuje konkrétní knihu určenou o autorem a názvem, nebo o pokud není autor v knize uveden, pouze názvem, nebo o pokud autor i název jsou nevhodné či nedostatečné pro identifikaci, vhodnou náhradou názvu; a dále o která díla určitého autora a o která vydání určitého díla jsou v knihovně [66] Protože se konference zabývala převážně jmenným popisem, požadavky na katalog žádným způsobem nereflektují možnost hledání podle předmětu díla. To se ale změnilo o 42 let později, kdy bylo na setkání expertů IFLA ve Frankfurtu (2003) [65] přijato Ustanovení mezinárodních zásad katalogizace. To si klade za cíl nahradit Pařížské principy a upravit současná pravidla tak, 10

11 aby co nejlépe vyhovovala využívání online katalogů. Funkce katalogu jsou potom definovány tak, aby katalog umožnil: Najít bibliografické zdroje o Lokalizovat jeden zdroj o Lokalizovat soubor zdrojů patřící k jednomu dílu patřící k jednomu vyjádření patřící k jednomu provedení vytvořená jednou osobou, rodinou či korporací vztahujících se k jednomu předmětu definovaných jiným kritériem (jazyk, země vydání, datum vydání, fyzický formát) přičemž jednotlivé složky díla/publikace nemusejí mít z ekonomických důvodů vlastní záznamy Identifikovat bibliografický zdroj Vybrat bibliografický zdroj Získat přístup k popsaným jednotkám či k jejich bibliografickým záznamům Navigovat uživatele katalogu o prostřednictvím logického uspořádání bibliografických informací o jasnou prezentací způsobu, jak se v katalogu pohybovat o prezentací vztahu mezi díly, vyjádřeními, provedeními a jednotkami Obecně lze k celému funkčnímu schématu říci, že se snaží dodržet sled přístupu od nehmotného k hmotnému (od abstraktního ke konkrétnímu) při vyhledávání informačního zdroje. Schematicky to znázorňuji na následujícím obrázku 2. Obrázek 2: Funkce katalogu podle Frankfurtských principů Konkrétně první položka Najít je nejabstraktnější, nejširší a podle mě znamená vlastně první krok k tomu, aby byla definována určitá podmnožina 11

12 z celkového fondu knihovny, která potenciálně může vyhovovat potřebám čtenáře. Další krok je identifikace, čili podle textu pravidel potvrzení toho, že se jedná skutečně o entity vyhovující požadavku čtenáře; je to pohled na nalezenou množinu zdrojů. Na základě těchto údajů si čtenář vybere to, o co má skutečně zájem, a následně se dozví, jak dané zdroje získá rezervuje si jednotku, případně obdrží dokument elektronicky atd. Navigaci jsem pro přehlednost znázornil čárkovaně jen v první části obrázku ta umožní čtenáři prostřednictvím zachycených vztahů mezi entitami přístup k dalším informacím, podobným dokumentům, které by ho mohly zajímat; k dokumentům, které přímo nevyhovují jeho zadání, ale jsou mu blízké atd. Jak je vidět, je zde již také zohledněn koncept Funkčních požadavků na bibliografické záznamy (FRBR) [30]. 1.3 OPAC a jeho současné problémy V této kapitole se pokusím podat přehled o tom, jak jsou online katalogy a jejich funkce hodnoceny v literatuře. Po prostudování materiálů jsem téma rozdělil do několika hlavních oblastí zájmu kritiků. Jako souhrnné stanovisko úvodem lze uvést názor R. Tennanta, že knihovní systémy...by měly být odstraněny veřejnosti z dohledu [72]. Autor kritizuje především často deklamované snahy udělat z knihovního katalogu univerzální informační zdroj, přičemž často katalog neumožní prohledat ani všechno to, co má daná knihovna skutečně k dispozici, nemluvě o prohledání sbírek dalších knihoven, webu, databází, knihkupectví. Poukazuje rovněž na nevhodnost zpracování uživatelského rozhraní OPACu. OPAC školních knihoven (ale samozřejmě nejen ten) může plnit určitou specifickou funkci tím, že prostřednictvím děl, která jsou v něm dostupná, naznačí jejich určitou potenciální relevanci, hodnotnost tím, že jsou k dispozici právě tato a ne některá jiná. Studenti na to rádi spoléhají [2]. Tedy zejména v situaci, kdy využívají předmětové hledání. Hledání knih podle požadovaného předmětu a všechny jeho aspekty je jedna z oblastí, kterou se literatura skutečně hodně zabývá. Podle mého názoru je to tím, že oborové hledání v online katalogu vlastně do značné míry reprezentuje jejich hledání v policích volného výběru, kde mnohdy bývají podle předmětu stavěny % uživatelských hledání v katalogu končí hledáním v knihovních regálech. Přesto předmětové hledání v současných katalozích patří mezi nejproblematičtější: - Uživatelé umějí dobře vyjádřit hledané téma pomocí klíčových slov. Avšak neprojevují znalost prekoordinace předmětových hesel [54]. 12

13 Booleovské operátory používá naprosté minimum uživatelů, i když jsou naznačeny v interaktivní formě a není tedy nutné je zapisovat či dokonce vytvářet složitější logické výrazy. Bývají zadávána 1-2 slova. - Neúspěšnost předmětových hledání je vyšší než u jiných hledání můžeme se setkat s hodnotami 40-60% [80]. Také se jeví jako nejproblematičtější [34]. Přesto bývá charakterizováno jako nejpopulárnější [31]. - I přes nepochybný rozvoj webových technologií jsou označovány dnešní možnosti předmětového hledání v OPACu jako stejné s těmi pre-webovými. Zatím se nepodařilo správně uchopit tezaurus či další uživatelsky přívětivé metody předmětového přístupu k dokumentům. Pokud jsou uživatelé nuceni zadat předmětové heslo přesně v předepsaném formátu (minimálně reversní podoba, např. předmětových hesel kongresové knihovny, LCSH) z důvodu porovnávání řetězců, potom je pochopitelné, že nejméně úspěšným druhem hledání bude právě pokus o předmětové hledání [31]. Nejsou tohle ty správné argumenty pro započetí revize celé koncepce jak předmětového zpracování fondu, tak i jeho následného zpřístupňování? Existují projekty, které se touto koncepcí podrobně zabývaly; pokusy o všepokrývající řešení, jako byl například HILT High Level Thesaurus, byly shledávány nerealistickými či utopickými [78], na druhou stranu však naděje samozřejmě existuje (viz kapitola 2.4). Dosavadní věcné selekční jazyky (MDT, DDT, ale třeba i Konspekt) jsou jistě vyhovujícím základem pro prohloubení již započatých úvah nad takovým způsobem věcného popisu dokumentů, který by byl dostatečně flexibilní, rozsáhlý, ale současně respektoval online prostředí se svými specifiky zde je nutno vyřešit zejména přehlednost, uživatelskou přívětivost, vícejazyčný přístup, právní aspekty spojené s v podstatě volnou dostupností takového produktu. Potřeba předmětového přístupu k dokumentům a povýšení jeho současných schopností byla tedy vyslovena. Literatura se dále vyjadřuje také k uskutečnění této funkce katalogu. V současnosti stále aktuálnější využití prohledávání plného textu dokumentů je sice určitým řešením, ale je naprosto nepostačující v případě, kdy uživatel neví, co vlastně hledá. Stejně tak nedostatečné se jeví freetextové hledání v předmětovém zpracování fondu (v podstatě jde o hledání klíčových slov v celém záznamu). Uživateli je nutné nabídnout pohled na věcný selekční jazyk použitý pro předmětový popis dokumentů. Jedině tak potom uvidí vše, co by sám možná nebyl schopen definovat, vyjádřit. Uživatelé jsou překvapeni, co všechno knihovní katalogy (konkrétně např. pomocí LCSH) umějí vyjádřit, jakou mají hesla strukturu. Zkušenosti referenčních knihovníků to dokládají [48], 13

14 nicméně uživatel přistupující online má značně ztížené podmínky musí si poradit sám. A jaké prostředky k tomu v dnešním OPACu má k dispozici? Jedná se o browsing neboli prohlížení, procházení lexikálních jednotek použitých pro popis jednotlivých dokumentů. Přestože se připouští, že prohlížení je uživatelsky přátelštější forma zadání požadavku oproti vymyšlení a zapsání nějakého termínu; forma, kterou je prohlížení realizováno v současných katalozích je nedostatečná [50, 78, 80]. S tím nemohu než souhlasit. Pokud například knihovna používá systematický selekční jazyk pro popis fondu a uživatel může zahájit procházení pouze tak, že zadá část numerické notace, je to naprosto nevhodný přístup. Obrázek 3: Prohlížení autoritní báze nkp.cz (Aleph), heslo drogy Neméně pozoruhodným prostředkem současných výrobců OPACů je výpis termínů použitých pro indexaci seřazený podle abecedy (viz obrázek 3). Pokud se jedná o volně tvořená klíčová slova, ta pochopitelně žádnou strukturu nemají, neexistují zde nadřazené ani podřazené termíny, fasetové uspořádání atd. Může sice být nějakým způsobem např. vyřešen systém nedeskriptorů, ale to stále zůstáváme pouze na prahu toho, co jsme schopni (a povinni) uživatelům nabídnout a co by jim knihovní fond ohromným způsobem zprůhlednilo, zpřehlednilo, učinilo dostupnějším ve všech jeho částech. Rozsáhlý přehled literatury na téma prohlížení podává Ch. Hildreth [36, část 5]. Je patrné, že úloha...cíleného či bezcílného procházení zdrojů, časopisů, knih či jiných médií s nadějí, že bude objevena nespecifikovaná nová, užitečná informace je v knihovnické literatuře známá již několik desítek let; Hildrethův článek, který toto téma ostře konfrontuje se současným stavem OPACů, pochází z roku Žádná zásadní reflexe ze strany výrobců online katalogů však není patrná možná proto, že knihovníci nevznášejí svoji objednávku dost důrazně, pokud vůbec. Celých 12 let zůstávají nerealizovány také návrhy, které Ch. Hildreth ve svém 14

15 článku předestírá, resp. jsou stále ve stadiu nesmělých pokusů a úvah o tom, jak by to uživatelé nejspíš chtěli [příklad: 11]. Pro hodnocení úspěšnosti hledání z pohledu uživatele bývá používán počet vrácených záznamů. Za neúspěch se považuje jak prázdná množina ( no-hit search ), tak velké množství záznamů, přičemž 30 a více záznamů je pro uživatele nepoužitelným počtem. To zájem uživatele opadá, dále záznamy neprochází; nebo do procházení takového počtu výsledků raději vůbec nepustí. Z výzkumů podle Ch. Hildretha vyplynulo, že optimální počet je 15 záznamů [36, část 4]. Porovnejme to s Google, který na dotaz vrátí stovky tisíc záznamů, a přesto je tak populární. Svůj podíl na této úspěšnosti má samozřejmě řazení výsledků dle relevance, hledaná klíčová slova zobrazená v kontextu jejich použití, okamžitý přístup k plným textům, ale také jednoduchost a střízlivost celého designu. Vnímání celého systému jako celku je do značné míry spjato s prvním dojmem, jaký systém u návštěvníka vytvoří [36, část 2]. Celý způsob práce působí velice návykově, fixuje se jako vzorec chování, který se uživatelé pokoušejí aplikovat univerzálně. Podle human-computer interaction (HCI) je tohle typický obecný příklad příčiny vzniku chyb v životě [22, s. 46]. Často se můžeme také setkat s výtkou, že OPAC dává čtenáři k dispozici pouze málo materiálu popisujícího knihu [72], jedná se vlastně o velice stručný bibliografický záznam. Pro 75% uživatelů je sice důležitým údajem pouze název a předmět díla [54], což ale není argument, který by měl obhájit současné katalogizační záznamy. Ale je to jasným vodítkem pro zobrazení soupisu vyhledaných dokumentů. 1.4 Uživatel OPACu Práce s informacemi je základní funkční potřebou lidského mozku, potažmo každého lidského individua. Mozek (orgán na zpracování informací) přijímá a zpracovává obrovské množství dat, která do něho vstupují automaticky, řečeno počítačovou terminologií, nezávisle na vědomí jedince prostřednictvím různých senzorů (smyslů) z vnitřního i vnějšího prostředí. Mozek s nimi dál samostatně nakládá (různě s různými informacemi); tuto vlastnost ostatně vykazují již jednotlivé buňky mozku neurony. Nicméně člověk je obdařen myšlením a vědomím coby evoluční třešničk[ou] na dortu, která umožňuje velmi rychlé rozhodování [71, s. 178]. Myšlení člověka je bez ustání probíhající proces, a právě svobodné rozhodování, jedna ze základních vlastností (funkcí) myšlení, vyžaduje vědomý přísun různých informací. Tím se dostáváme k fenoménu informační potřeby, součásti informačního chování. V tom nejužším smyslu je podle J. Steinerové informační chování definováno přímo jako interakce s informačními zdroji a systémy jak na fyzické úrovni 15

16 (technologie, dokumenty), tak na úrovni kognitivní [67, s. 10]. Steinerová uvádí i další, podrobnější dělení informačního chování a jeho modelů. Zajímavé jsou psychologické, emoční aspekty těchto procesů. To, že samotné lidské chování a rozhodování není ani zdaleka nějakým racionálním procesem, jak se v minulosti tvrdilo, je dnes již poměrně rozšířenou pravdou. A tak samozřejmě emoce působí nejen na počátku informačního procesu (stres, frustrace z nedostatku informací), ale dostavují se a manipulují lidským chováním také v průběhu celého aktivního informačního procesu. Pokud si tento proces představíme jako jednotlivou, konkrétní akci (např. zjistit vše o cestování do Japonska), potom nejistota, vágní myšlenky, úzkost jsou tedy typické jak na začátku informačního procesu, tak dále v jeho průběhu i v samotném závěru (to samozřejmě už ne v takové míře jako na začátku; pokud není účastníkem procesu neurotik). Jak všechny tyto informace využít při návrhu uživatelského rozhraní katalogu? Designer s výše uvedenými znalostmi má celou řadu možností, jak uživateli usnadnit proces jeho in-formování či ho nějakým způsobem přímo iniciovat (mnohdy jsou totiž uživatelovy informační potřeby neuvědomělé). Můžeme celý proces upravit tak, aby vyšel uživateli maximálně vstříc, respektoval ho či se mu přímo pokoušel (v rámci svého rozhraní) přizpůsobit. Klasickým univerzálním dělením uživatelů je jejich rozlišení na experty a nováčky, případně lze přidat i mezistupeň středně pokročilého uživatele. Jednotlivým stupňům také odpovídá rozlišení podle frekvence práce se systémem: návštěvník přistupující poprvé, občasný návštěvník a pravidelný uživatel [62]. J. Steinerová [67, s. 108] zohledňuje ještě téma/oblast, ve kterém si uspokojuje návštěvník určitého webu svoji informační potřebu, z čehož nám vyjde následující tabulka různých kombinací (obrázek 4). V tématu N N E E Na webu (inf. zdroji) N E N E Obrázek 4: Možné kombinace nováčka (N) a experta (E) v jedné osobě při setkání s webem Každý sloupec tabulky reprezentuje určitého uživatele, míra jeho předpokládané frustrace je znázorněna emotikonem. Současná uživatelská rozhraní různých systémů s tímto dělením nakládají tak, že například vytvářejí základní a rozšířené verze vyhledávacích formulářů, standardní a komplexní zobrazení výstupu. Můj názor (podložený zkušenostmi) ale je, že ne vždy vedou výsledky práce se současnými takto na míru šitými prostředky ke shodným výsledkům. To je 16

17 ale důležitým předpokladem nejen pro práci s knihovním katalogem nezávisle na použitých prostředcích (cestě) se dostat na stejné místo, ke stejným informacím. Vstupní znalosti uživatele, jeho kulturní prostředí, jazyk, technologické či jiné schopnosti by neměly v žádném případě limitovat výsledek práce se systémem. Aby knihovna plnila co nejlépe požadavky svých čtenářů, musí svého čtenáře nejprve poznat, vytvořit jeho profil, případně profily těch, jejichž nárokům chce vycházet vstříc. Podle toho potom lze určit poměrně dobře jejich předpokládané současné znalosti a vzdělání, schopnosti práce s technologiemi, určitým způsobem vytvářet modely jejich požadavků. Každý systém, pokud se nepředpokládá využívání skupinou s homogenními vlastnostmi, by měl být navržen tak, aby vyhovoval charakteristikám všech typů uživatelů [62, s. 68]. Tutéž myšlenku potvrzuje i S. Krug, konkrétně se jedná o mýtus průměrného uživatele na internetu: žádný takový uživatel pochopitelně neexistuje [45]. Argument průměrného uživatele většinou znamená obhajování svých vlastních názorů a pohledů na svět, které se ale objektivitě mohou přiblížit jen s rozsáhlými zkušenostmi posuzovatele, ale nikdy se objektivními nestanou. Další zajímavou charakteristikou uživatelů, kteří mají nějakou (uvědomělou) informační potřebu, je způsob, jakým jsou schopni tuto potřebu vyjádřit. D. Maurer ve svém článku 4 styly hledání informací a jak pro ně navrhovat [49] uvádí následující dělení: - Vědí, co chtějí Tito uživatelé mají konkrétní představu o informaci, kterou potřebují: umějí ji popsat slovy a mají představu, kde začít hledat. Tohle je snad jediná skupina, které dnešní OPAC může vyhovovat. Hledání klíčových slov pomocí porovnávání řetězců kdekoliv nebo dokonce v konkrétním poli bibliografického záznamu jejich očekávání splní dokonale pokud katalog vyhovující záznam obsahuje. Dalšími vhodnými prostředky k hledání požadovaných informací jsou zde A-Z index (výpis indexačních termínů seřazený podle abecedy), odkazy na často hledané položky, a také prohlížení/navigace. - Prozkoumávají Často má uživatel pouze rámcovou představu o tom, co by chtěl; zná již například téma, přesto nemusí být schopen použít konkrétní slova. Nebo slova, která používá při svém hledání stávajícími prostředky, nejsou vhodná, nedostačují k přesnému nalezení žádané informace. Vhodnými prostředky pro tyto uživatele jsou: nabídka podobných témat k právě prohlíženému, vyhledávání, které poskytne širší informace a 17

18 další klíčová slova pro následující hledání, a navigace jak v různých hloubkách hierarchie, tak v horizontálních směrech. - Nevědí, co mají vědět V různých situacích se člověk dostává do stavu, kdy nějaké informace existují a jsou pro něho vhodné nebo důležité, ale dotyčný prostě nemá ponětí o tom, že něco takového existuje, tudíž ho ani nenapadne, aby takovou informaci hledal. Vlastně k tomu ani nemá prostředky, nezná informační zdroje. Přirovnal bych to k situaci v autobuse, kdy všichni koukají na něco venku, ale pouze ten, kdo má tím (zajímavým) směrem sloupek mezi okny, netuší, že by se měl naklonit a koukat taky. Může zůstat klidný a ostatních si nevšímat, nebo se rozhodne vyřešit svůj informační deficit (nakloní se, odloží noviny atp.). V tomto směru je užitečné nabídnout přímočaré, jasné a stručné informace tak, aby přístup k detailnějším informacím byl jednoduchý. - Hledají již jednou nalezené Mnoho lidí má podle D. Maurerové potíže s tím, že potřebuje zpětně dohledat informaci, kterou někdy dříve někde viděli. Mohou dokonce vědět na kterém webu, jenom neví, kde přesně to bylo. Systémy by proto měly umožňovat ukládání historie buď automaticky, nebo pouze na uživatelův pokyn. Na závěr tématu citát z článku: Nejdůležitější není to, že jste našli styl hledání informací, který se shoduje s jednou z těchto kategorií, ale to, že tato škála vůbec existuje. 18

19 2 UŽIVATELSKÉ ROZHRANÍ V této kapitole se zabývám teoretickými i ryze praktickými oblastmi, které jsou využitelné pro popis funkcí a vlastností uživatelského rozhraní. Vycházím zejména z poznatků human-computer interaction (HCI). Jedná se o multioborovou disciplínou, zahrnující zkušenosti z psychologie a kognitivní vědy, ergonomie, sociologie, informatiky a strojírenství, obchodu, grafického designu, psaní odborných textů a mnoha dalších. Studiu je podrobována jak fyzická interakce člověk-počítač (běžné PC s myší a klávesnicí, řídící centrum elektrárny, které obsluhuje několik pracovníků současně), tak i její nehmotné aspekty (estetika, pedagogika, psychologie). [22] V dalších částech kapitoly potom hovořím o webdesignu a popisuji vybrané webové služby, které mohou sloužit pro srovnání či jako inspirace pro vylepšení současných OPACů. 2.1 Interakce Historicky výzkumu interakce člověka s počítačem předcházel výzkum interakce člověk-stroj, jehož počátky sahají do období druhé světové války. Přechod zájmu na oblast počítačů je tedy jen přirozeným vývojem. Samotný způsob interakce člověk-počítač můžeme rozdělit do několika oblastí, které samozřejmě do značné míry kopírují historické formy takové interakce. Jedná se o: - rozhraní s příkazovým řádkem - rozhraní s menu - zapojení přirozeného jazyka - dotazovací prostředí (otázka/odpověď) - formulářové šablony * - WIMP (vysvětluji níže) * - klikací rozhraní * - 3D rozhraní (virtuální realita) [podle 22, s. 115] Pro moji práci jsou zajímavé oblasti označené hvězdičkou *. Každý z těchto způsobů interakce je v současnosti běžně a úspěšně používán ve webových prohlížečích. Internetový prohlížeč považuji za prostředek vhodný pro práci s online katalogem knihovny alternativou jsou různé klientské aplikace, které uživatel stáhne, rozbalí nebo nainstaluje. I když mají některé výhody, přesto se ve své práci zaměřuji na OPAC realizovaný v okně webového prohlížeče. V literatuře se můžeme setkat i s poněkud hrubším dělením vývoje uživatelského rozhraní: - příkazový řádek (command line) 19

20 - menu - grafické uživatelské rozhraní (GUI) [37], které v přehlednější formě opět popisuje jednotlivé způsoby interakce; všechny varianty jsou opět používány ve větší či menší míře až do dnešních dnů. Pojmem interakce rozumíme komunikaci, výměnu informací mezi dvěma systémy. Z tohoto pohledu lze i člověka zúžit na systém pro zpracování informací, který má svoje vstupy a výstupy. Přesto v HCI mluvíme o interakci člověk-počítač jako o interakci dvou rozdílných systémů. [22, s. 102] Pro realizaci takové komunikace mezi systémy je nutné nějaké komunikační rozhraní (interface). Jak již bylo řečeno, HCI se zajímá o všechny aspekty takového komunikačního rozhraní. V případě ovládacího panelu přístroje s několika tlačítky můžeme řešit ona tlačítka, v případě počítače se HCI může zabývat ergonomií klávesnice a myši, stejně jako vlastnostmi GUI, které v určitých případech slouží pro výměnu informací mezi člověkem a počítačem. Následující schéma zobrazuje takovou komunikační situaci obecně. Obrázek 5: Obecný systém interakce [podle 22, s. 106] Stručný popis obrázku 5 můžeme začít tím, že interakci by měl začít vždy uživatel (uvedení systému do pohybu). Ovšem ne pokaždé je to nutné. Jakýsi první vstřícný krok můžeme očekávat i ze strany počítače. Každá ze šipek na obrázku znamená určitou akci, která používá svůj vlastní jazyk. Vstup a výstup (v elipse) společně reprezentují komunikační interface. Důležitým pravidlem, které souvisí s použitelností prostředí, je v rozhraní pro interakci zaměnitelnost výstupu a vstupu (kapitola ), tedy možnost použít výstup systému ihned (interaktivní metodou) jako vstup, bez nutnosti si např. hodnoty kopírovat/pamatovat a přecházet do rozhraní zajišťujícího vstup dat. 2.2 Grafické uživatelské rozhraní Prvním skutečným rozhraním v komunikaci člověk-počítač byl příkazový řádek. Příkazový řádek má své výhody umožňuje přímý přístup ke všem 20

21 funkcím systému, je flexibilním a velice silným nástrojem; příkazy lze zadávat přímo s hodnotami parametrů atd. [22, s. 116] Tyto vlastnosti nicméně odsoudily příkazový řádek k tomu, že v dnešní době je využíván téměř výhradně odborníky, kteří jsou ochotni a schopni se všechny příkazy naučit zpaměti a poté je používat v poměrně strohém prostředí. Nepochybně největší inovací na poli HCI bylo zavedení grafického uživatelského rozhraní [27]. Stalo se tak v sedmdesátých letech v Xerox Palo Alto Research Center. Prvním projektem s implementovaným grafickým rozhraním, který byl komerčně úspěšný, byl počítač Macintosh; stalo se tak v roce Toto rozhraní podle jeho základních prvků neslo označení WIMP, což značí windows, icons, menus, pointers nebo také windows, icons, mice, pull-down menus. Nicméně kvůli negativní konotaci tohoto názvu v angličtině bylo zavedeno pojmenování grafické uživatelské rozhraní (GUI). Síla GUI spočívá v tom, že je na obrazovce určitým způsobem prezentováno velké množství informací. Dále už vše závisí pouze na zraku uživatele. Zrak je vysoce efektivním smyslem v oblasti vnímání informací člověkem i v jejich následném zpracování zaostřování na důležité, ignorování nedůležitých. Většině lidí, kteří GUI vyzkoušeli, se zdálo jeho používání mnohem jednodušší než používání alternativ. [27] Výhody GUI, které byly zřetelné od počátku, si ale mnoho výzkumníků nechtělo uvědomit. O tom například hovoří ve svém článku J. Grudin: Na konferenci CHI 1983 byl problematice GUI věnován pouze jeden příspěvek z osmapadesáti všech přihlášených [32, s. 46]. Nicméně polovina osmdesátých let znamenala počátek obratu od ohromného pohrdání použitelností a povyšování uživatelů [počítačů (odborníků) nad všechny ostatní, 16, s. 506] k přístupu, kdy použitelnost je ověřována empiricky. Ovšem GUI nejsou vždy jednodušší než rozhraní s příkazovým řádkem. [19, s. 5] Tuto větu zde uvádím pouze jako upozornění na to, že v případě GUI vždy záleží na kvalitě jeho provedení. 2.3 Webdesign Literatura k tématu webdesign je skutečně rozsáhlá. Dokonce můžeme najít články, které samotný rozsah poznatků z této oblasti kritizují, pozastavují se nad jejich komplexností [47, s. 164]. Je vůbec reálné, aby vše, co bylo o webdesignu kdy napsáno, doporučeno, vyzkoumáno, navrženo, prosazeno, změřeno, otestováno na uživatelích nebo jen na matematickém modelu, bylo v reálné praxi opravdu aplikováno? A to dokonce vše společně, s vizí dokonalého webu před očima? Nebo jsou návrháři odsouzeni k tomu, aby každý pracoval s myšlenkou sobě nejbližší a ostatní zásady aplikoval mlhavě či vůbec, pouze s tím, že jejich zařazení do to-do-list je dostačujícím řešením? 21

22 Obecně lze říci, že neexistuje jediná nejlepší varianta designu, vždy je třeba vytvořit přijatelný funkční kompromis [22, s. 213]. V této kapitole využívám také poznatky, které jsem načerpal při zpracování svojí bakalářské práce [46] Vybrané webové standardy Úpravou webových stránek se zabývá mnoho standardů. Ve své práci jsem se rozhodl popsat dva, které se bezprostředně týkají vzhledu stránek a jejich funkčnosti: přístupnost a použitelnost. Přístupnost stránek kodifikuje v České republice zákon 365/2000 Sb., použitelností se zabývá norma ISO ; na internetu lze k této problematice nalézt nepřeberné množství dalších informací Přístupnost Aplikace následujících sedmatřiceti pravidel si klade za cíl usnadnit práci s webovými stránkami osobám s různými druhy postižení zraku, koncentrace, učení. Když si ale pravidla prohlédneme pořádně, zjistíme, že výhody jejich použití nesporně ocení i ti návštěvníci stránek, kteří nepoužívají čtečky s hlasovým výstupem či speciálním softwarem upravený vzhled stránek. Ne vždy se totiž všichni chováme jako standardní, předpokládatelný návštěvník. Pokud na stránky přistupujeme z počítače s pomalým připojením, je vhodné vypnout načítání obrázků. Pokud však obrázky, použité jako tlačítka či položky menu, nemají alternativní texty (atribut ALT), práce s webem je nemožná. Stejně tak si můžeme představit, že budeme potřebovat text prezentovaný na webu doopravdy přečíst a nikoliv pouze přejet pohledem (jak činí většina uživatelů webu), potom budou jistě vítány vhodně použité kontrastní barvy, font v relativních jednotkách, celková úprava struktury textu. Psané sdělení také značně zpřehlední grafické odlišení textu odkazů, přičemž text odkazu by neměl být vyjádřen slovy zde, další strana, na tomto místě atd. Všechno tohle je kodifikováno v pravidlech přístupnosti a současně tohle všechno nebývá respektováno v online katalozích. Podle mého názoru je to chyba hodná napravení. Zohlednění uživatelů se speciálními potřebami doporučuje také směrnice IFLA pro návrhy OPACů [33, s.14]. Pravidla přístupnosti [70]: Obsah webových stránek je dostupný a čitelný 1) Každý netextový prvek nesoucí významové sdělení má svou textovou alternativu 2) Informace sdělované prostřednictvím skriptů, objektů, appletů, kaskádových stylů, obrázků a jiných doplňků na straně uživatele jsou dostupné i bez kteréhokoli z těchto doplňků 3) Informace sdělované barvou jsou dostupné i bez barevného rozlišení 22

23 4) Barvy popředí a pozadí jsou dostatečně kontrastní. Na pozadí není vzorek, který snižuje čitelnost 5) Předpisy určující velikost písma nepoužívají absolutní jednotky 6) Předpisy určující typ písma obsahují obecnou rodinu písem Práci s webovou stránkou řídí uživatel 7) Obsah www stránky se mění, jen když uživatel aktivuje nějaký prvek 8) Webová stránka bez přímého příkazu uživatele nemanipuluje uživatelským prostředím 9) Nová okna se otevírají jen v odůvodněných případech a uživatel je na to předem upozorněn 10) Na webové stránce nic nebliká rychleji než jednou za sekundu 11) Webová stránka nebrání uživateli posouvat obsahem rámů 12) Obsah ani kód webové stránky nepředpokládá ani nevyžaduje konkrétní způsob použití ani konkrétní výstupní či ovládací zařízení Informace jsou srozumitelné a přehledné 13) Webové stránky sdělují informace jednoduchým jazykem a srozumitelnou formou 14) Úvodní webová stránka jasně popisuje smysl a účel webu. Název webu či jeho provozovatele je zřetelný 15) Webová stránka i jednotlivé prvky textového obsahu uvádějí své hlavní sdělení na svém začátku 16) Rozsáhlé obsahové bloky jsou rozděleny do menších, výstižně nadepsaných celků 17) Informace zveřejňované na základě zákona jsou dostupné jako textový obsah webové stránky 18) Na samostatné webové stránce je uveden kontakt na technického správce a prohlášení jasně vymezující míru přístupnosti webu a jeho částí. Na tuto webovou stránku odkazuje každá stránka webu Ovládání webu je jasné a pochopitelné 19) Každá webová stránka má smysluplný název, vystihující její obsah 20) Navigační a obsahové informace jsou na webové stránce zřetelně odděleny 21) Navigace je srozumitelná a je konzistentní na všech webových stránkách 22) Každá webová stránka (kromě úvodní webové stránky) obsahuje odkaz na vyšší úroveň v hierarchii webu a odkaz na úvodní WWW stránku 23) Všechny webové stránky rozsáhlejšího webu obsahují odkaz na přehlednou mapu webu 24) Obsah ani kód webové stránky nepředpokládá, že uživatel již navštívil jinou stránku 25) Každý formulářový prvek má přiřazen výstižný nadpis 26) Každý rám má vhodné jméno či popis vyjadřující jeho smysl a funkčnost 27) Označení každého odkazu výstižně popisuje jeho cíl i bez okolního kontextu 28) Stejně označené odkazy mají stejný cíl 23

24 29) Odkazy jsou odlišeny od ostatního textu, a to nikoli pouze barvou 30) Obrázková mapa na straně serveru je použita jen v případě, že nebylo možné pomocí dostupného geometrického tvaru definovat oblasti v obrázkové mapě. V ostatních případech je použita obrázková mapa na straně uživatele. Obrázková mapa na straně serveru je vždy doprovázena alternativními textovými odkazy 31) Uživatel je předem jasně upozorněn, když odkaz vede na obsah jiného typu, než je webová stránka. Takový odkaz je doplněn sdělením o typu a velikosti cílového souboru Kód je technicky způsobilý a strukturovaný 32) Kód webových stránek odpovídá nějaké zveřejněné finální specifikaci jazyka HTML či XHTML. Neobsahuje syntaktické chyby, které je správce webových stránek schopen odstranit 33) V metaznačkách je uvedena použitá znaková sada dokumentu 34) Prvky tvořící nadpisy a seznamy jsou korektně vyznačeny ve zdrojovém kódu. Prvky, které netvoří nadpisy či seznamy, naopak ve zdrojovém kódu takto vyznačeny nejsou 35) Pro popis vzhledu webové stránky jsou upřednostněny stylové předpisy 36) Je-li tabulka použita pro rozvržení obsahu webové stránky, neobsahuje záhlaví řádků ani sloupců. Všechny tabulky zobrazující tabulková data naopak záhlaví řádků a/nebo sloupců obsahují 37) Všechny tabulky dávají smysl čtené po řádcích zleva doprava Použitelnost Pojem použitelnost ve vztahu k webové aplikaci neznamená pouze možnost použít ji k nějakému účelu, ale vyjadřuje potřebu udělat věci takovými, aby se používaly co nejlépe, nejpříjemněji, nejužitečněji, nejvýhodněji, nejefektivněji, nejpohodlněji, po co nejkratší době zaškolení. Kleště nebo skleněná láhev jsou jistě použitelné k zatloukání hřebíků. Ale zkuste to s klempířským kladivem a hned vám bude jasné, co se myslí slovem použitelnost. Prvky, které mohou různé interaktivní systémy využít pro podporu použitelnosti, můžeme rozdělit do tří skupin: prvky podporující naučitelnost, flexibilitu a robustnost [podle 22, s. 162] Naučitelnost Naučitelnost prostřednictvím jednotlivých složek specifikuje, jak dobře se nový uživatel v systému zorientuje, a jak rychle lze dosáhnout maximální úrovně práce se systémem. Předvídatelnost (predictability): ukáže systém uživateli výsledek akce, kterou uživatel hodlá provést? Myslím, že do této kategorie spadá také 24

25 naznačení možností pokračování činnosti z právě dosaženého stavu ( Co udělat teď? Čím mám pokračovat a jaký to bude mít efekt? ). Do této kategorie patří například zvýrazňování odkazů v textu. Znám webové stránky, jejichž designer navrhl odkazy tak, že na první pohled není možné rozeznat, na co lze kliknout. Pozná se to až po najetí myší nad příslušný text ten se podbarví modře. To je pochopitelně chyba. Stejně tak je dobré dodržovat pravidlo, že pokud se dá na nějaký prvek kliknout, změní se tvar kurzoru na ruku. To je jasný signál uživateli v případě, že například tlačítka jsou tvořena obrázky a nemají tvar, z něhož je jasné, že se jedná o tlačítko (např. 3D objekt). Podle dalšího pravidla by totiž měly objekty svým tvarem naznačovat, k čemu jsou vhodné; čili za rukojeť se dá zatáhnout, tlačítko se dá stisknout. Slučitelnost (synthesizability): na základě sloučení poznatků o předchozím chování systému si uživatel vytvoří mentální model toho, jak systém funguje. Mentální modely jsou ambivalentní záležitostí: jistě je výhodné předpokládat, že určité funkce už bude uživatel znát z jiných podobných aplikací (má vytvořen jejich mentální model). Jenže nikde není řečeno, že se tyto funkce na jiných místech uživatel skutečně naučil používat, případně že je využívá správně. Pokud uživatel svojí akcí vyvolá nějakou změnu, je třeba, aby na to systém zřetelně upozornil (současně s provedením té akce). To slouží také jako kontrola, že byla akce provedena. Příkladem důležitosti takového oznámení je případ, kdy uživatel stiskne tlačítko webového formuláře, nicméně kurzor myši ještě před provedením akce přejede mimo tlačítko. Jelikož akce tlačítka jsou odesílány až na mouse up, k akci přirozeně nedojde; ovšem uživatel zřetelně viděl, jak tlačítko stisknul [22, s. 371]. Srozumitelnost (familiarity): mnoho systémů, resp. jejich uživatelských rozhraní, má podobné vlastnosti. Umožňuje nový systém uživateli nějak uplatnit jeho předchozí zkušenosti? Je to samozřejmě výhodou. Hranice mezi jedinečností, originalitou zpracování systému a snadností jeho pochopení a použití je nezanedbatelnou veličinou. Velice důležitou záležitostí z hlediska použitelného webu je srozumitelnost pro neodborníky. 25

26 Obrázek 6: Výřez z FRBR OPACu Virtua [28, snímek 24] Obrázek 6 je přejat z prezentace J. Espleye, jedná se o aplikaci modelu FRBR v OPACu [28]. Z hlediska srozumitelnosti však za povšimnutí stojí odkaz FRBR tree mohou knihovníci předpokládat, že čtenáři tuší, co je to FRBR? A o jaké filtry se to jedná v horizontálním navigačním menu nahoře? Čtenářova session je jistě zajímavá v logu serveru, ale co se pod ní asi skrývá v OPACu? Naopak popis tlačítka Save to Cart je podle mě mnohem lepší než často používané ikonky nákupního košíku (obyčejně neopatřené tagem title ). Konzistence (consistency): pro uživatele je mnohem výhodnější, když se systém chová v různých situacích podobným způsobem podobné prvky nebo funkce se chovají podobně, mají podobný slovní popis, nápověda je přístupná vždy stejně atd. Například tlačítko pro zahájení hledání by vždy mělo mít stejný popis, střídání výrazů Vyhledat, Najít, Go! není vhodné [13] Flexibilita Flexibilita popisuje pružnost systému ve výměně informací s uživatelem, tedy pružnost interakce. Podnět k dialogu (dialog initiative): kdo v interakci člověk-systém vlastně první iniciuje dialog? Podle autorů knihy [22] je žádoucí, aby se maximalizovala aktivita uživatele v tomto směru, nicméně sami připouštějí, že v určitých situacích má systém právo (povinnost) dialog iniciovat sám. Myslím, že pokud je systém navržen tak, aby ve správnou chvíli inicioval správný dialog, je to jeho velkou výhodou; například v oblasti řešení chyb. To se týká také nabídnutí pomoci, kterou systém poskytuje [15, s. 9]. 26

27 Multi-threating: tato funkcionalita je spíše doménou oblasti HCI v širším smyslu; je běžně používána např. v systému rozhraní s více okny, nicméně její použití v rozhraní reprezentovaném oknem prohlížeče nebudu uvažovat; podobně jako přenositelnost úloh (task migratability) schopnost systému určitou úlohu splnit automaticky, nebo její plnění přenechat uživateli. Zaměnitelnost (substitutivity): je poměrně zajímavá vlastnost interaktivních systémů. Můžeme ji uvažovat z několika hledisek. Existuje pravidlo, které říká, že každý výstup by mohl/měl být současně i vstupem: Pokud to vidíte, můžete to použít. Například klinutí na název článku naviguje čtenáře na text článku, odkaz Podobné články provede hledání článků s příbuznou tématikou. To je důležité nejen z hlediska použitelnosti a přístupnosti webu, ale všímají si toho také internetové vyhledávače. Další variantou může být zastupitelnost/zaměnitelnost různých vstupních hodnot uživatel provede zadání vstupu podle svého uvážení a dále je ponecháno na systému, aby takový vstup zpracoval. Pokud systém určitou hodnotu očekává (např. číslo v určitém intervalu), je schopen také ověřit, zda hodnota byla zadána správně. V rámci použitelnosti by se potom mohl se zadanou hodnotou vyrovnat lépe než chybovým hlášením rozpoznat, jestli nebyly uvažovány jiné fyzikální jednotky, jestli kombinace číslic a písmen nelze převést pouze na slova (6 medvědů s Cibulkou) atd. Poslední variantou je zaměnitelnost výstupu: tutéž výstupní hodnotu lze zobrazit v několika možných interpretacích, potom nechť má uživatel právo vybrat si tu vhodnou. Příklad: míra relevance nalezených článků vůči hledanému řetězci vyjádřená v procentech, ale také na grafické škále. Přizpůsobitelnost (customizability): jedná se o možnost přizpůsobení se vlastního systému uživateli a jeho požadavkům/potřebám. Může být iniciováno buď samotným systémem, nebo může být provedeno uživatelem. V současné době se otázka výhodnosti obsahu, který je uživateli šitý na míru, stává značně populární, zejména ve světě obchodu. Ovšem jen málo výzkumů potvrzuje domněnku, že právě možnost individuálního přizpůsobení má tak silný psychologický efekt, jaký jí bývá přikládán [43, s. 111]. Takovým obecným předpokladem může například být, že pokud uživatel na webovém portále rozpozná své vlastní preference, povede to u něj k větší oblibě tohoto portálu před ostatními [43, s. 113]. Přizpůsobení obsahu lze dosáhnout třemi cestami: a) přímé manuální nastavení uživatel je vyzván k identifikování vlastních preferencí například při registraci do služby. b) filtrování na základě navštíveného obsahu systém za pomoci strojového učení identifikuje zájmy a potřeby uživatele (jejich předmětnou oblast) a na tomto základě potom nabízí podobný obsah 27

28 c) filtrování obsahu na bázi preferencí podobných uživatelů systém předpokládá, že pokud vás zaujme položka, která zaujala i jiné uživatele, mohly by vás zaujmout i další položky těchto uživatelů [dle 43]. Příklad je v kapitole Pokud by byl uživateli nabízen pouze určitým způsobem přizpůsobený obsah s vyloučením všeho ostatního, nebude to samozřejmě ve všech situacích tím nejlepším řešením Robustnost Rozpoznatelnost (observability): dává systém dostatečným způsobem najevo svůj aktuální stav v celé jeho šíři? V tomto směru můžeme zkoumat, jestli systém kdykoliv umožní přehledně projít všemi jeho funkcemi, zda předdefinovaná nastavení jsou pro uživatele užitečná/jasná. Hodnocení trvalosti komunikačních akcí systému je také zajímavá pokud vám systém oznámí např. na nový pípnutím a současně nějakým vizuálním upozorněním, je tak zajištěno, že i když v daném momentě nepřijmete zvukový signál, vizuální upozornění setrvá. Možnost návratu zpět (recoverability): tato funkce je známá z naprosté většiny kancelářských aplikací jedná se o možnost kdykoliv pohodlně vrátit zpět právě provedenou akci. V klientských aplikacích pracujících s daty na serveru jsem se zatím s touto funkcí nesetkal. Nicméně velice dobře funguje v oblasti webové navigace. Schopnost reakce (responsiveness): neboli jakási pružnost v komunikaci systém-uživatel. Ve webových aplikacích bude nejvýraznější veličinou ovlivňující rychlost reakce zřejmě kvalita internetového připojení, ale samozřejmě také samotný návrh webové aplikace, použitá technologie, složitost, rozsah zobrazované stránky atd. Přizpůsobenost práci (task conformance): tato veličina se podle mě do značné míry liší od předešlých. Jedná se o celkové posouzení systému v oblasti funkcí nabízí opravdu ty, které by nabízet měl; a nabízí ty, které uživatel očekává? Můžeme se zajímat o to, jestli je například OPAC vhodným systémem pro přístup ke komerčním nebo rovnou internetovým zdrojům. A umožnil by to vůbec knihovní systém jako celek? Testování použitelnosti Smyslem uvažování o použitelnosti stránek je jejich přizpůsobení cílovým uživatelům. Na samém počátku samozřejmě lze vytvářet modely s ohledem na dosavadní zkušenosti vlastní nebo publikované v knihách. Celý teoreticky navržený model může vypadat sebeharmoničtěji až do chvíle, kdy se setká s praxí (obrázek 7a). 28