Uvedení do vědecké psychologie

Transkript

1 Uvedení do vědecké psychologie I. Setkání s psychologií 1.Tři podoby psychologie a jeden její předmět laická psychologie - má s ní zkušenost každý - nezodpovídá však problémy závažnějšího charakteru vědecká psychologie reprezentována odborným psychologem, odbornou literaturou, odbornou institucí narativní (umělecká) psychologie psychologie reprezentovaná v podobě vyprávění příběhu - géniem v tomto směru například Dostojevský (v románu - Zločin a trest vylíčil náročné psychické stavy lidí) Čím se psychologie zabývá? Její předmět tvoří chování, prožívání, postoje a vlastnosti lidí; zabývá se jejich osobností a vývojem, jejich krizemi i úsilím se vymanit z těchto krizí a realizovat svoji životní cestu. takové chápání psychologie je společné všem třem podobám psychologie -psychologie vědecká se ALE na rozdíl od zbývajících dvou : a) chápáním předmětu psychologie zabývá soustavně, koncepčně a kriticky - nepodléhá domněnkám, vyžaduje důkazy, konfrontuje argumenty s protiargumenty b) vypracovává si k pochopení svůj vlastní terminologický (pojmový) aparát c) rozvíjí svou teorii díky které podává výklad a díky které interpretuje d) buduje systém metod, které umožňují poznání ověřitelné,kontrolovatelné=>objektivní 2.Předvědecká minulost psychologie -psychologie byla před svojí samostatnou vědní existencí součástí filosofie -moderní vědecká psychologie usiluje spíš o objektivnost a přesnost na své velké úspěchy v tomto směru doplácela ztrátou hloubky někteří psycholozi se vrací ke starým psychologickým pramenům 2.1. První etapa téma duše -zahrnuje antiku a středověk -obecným znakem této etapy je chápat psychologii jako nauku o duši -v antice byla duše chápána dvojím významem: a) síla oživující tělo odloučení duše od těla znamená smrt b) jádro lidské bytosti dávající jejímu životu smysl -podle Aristotela bytostné určení - proto potřeba o duši pečovat a o její čistotu, tedy žít život v dobru a pravdě - čistá duše spojuje člověka s bohem/bohy -duše oddaná zlu je zatemnělá a zkažená -duše je v těchto významech zcela evidentní skutečnost jako substance základních důležitostí Platón ( př.kr.) -chápe tělo jako vězení pro duši

2 -vlastní život duše není ve věnování se pozemskému životu -duše se rozvzpomíná díky filosofování na svůj pravý život před vtělením to vede k probuzení vidění světa idejí překonává vázanost na jevy a pojí se s podstatami věcí Aristoteles ( př.kr.) -výzva adresovaná člověku: Staň se čím jsi! musíme si ujasnit, že tím, čím jsme od podstaty věcí, nejsme automaticky, ale spíše v možnosti(potencionálně) =>tím, čím doopravdy jsme se svým filosofickým úsilím se teprve musíme stát, je to založeno na naší rozumnosti -rozumnost neznamená chytrost, která umožní vyzrát nad světem a nabýt nad ním vládu, ale v rozumovém poznání, které nám umožní vhled -Aristoteles myslí vhledem takové poznání světa, které svět otevírá v jeho řádu a vnitřní sounáležitostí -takovým vhledem člověk naplňuje i účel svého života tedy svým vhledem koná dobro - vhled je způsobilost duše Augustinus ( ) - v díle Vyznání píše: Stal jsem se sám sobě otázkou -naznačuje úsilí vydané na pochopení sebe samého, jak žít dál -postavit si sám sebe jako otázku znamená obnovovat sebe samého v čistotě duše a to je základní podmínka přiblížení se naplnění = bohu - z čehož plyne i jeho vyznání: Chci poznat boha a duši. Jinak nic? Ne, jinak naprosto nic. Tomáš Akvinský ( ) -na prvém místě se hlásil k Aristotelovy -intenzivněji zdůrazňuje spojitost člověka se světem přírody -jeho DUŠE : ponořena do světa tělesnosti sbližuje ho se smyslovostí a pohnutkami zvířat, s růstovou tendencí rostlin, dává mu žít život v pomíjivosti uvádí do světa nepomíjivosti, duchovního světa, nesmrtelnosti činí ho účastným na řádu věčnosti - ač je duše v podstatě duchovní, přesto není její vtělený pozemský život žalářem (Jako u Platona), ale má své hluboké důvody 2.2. Druhá etapa téma vědomí René Descartes ( ) -klíčová postava v této etapě -razí cestu modernímu obratu NEzkoumat substance duše, ale vědomé myšlenkové pochody -duše pozvolna mizí z centra zájmu, nahrazuje ji něco zjevnějšího a nespornějšího vědomí J. Locke ( ) -navazuje na Descarta -Angličan -jako 1. navrhuje metodu introspekce = zkoumání toho, co probíhá v mysli tedy ve vědomí -pomocí jí se snaží určit elementy (prvky) vědomí, z jejichž spojování (asociace) se skládá veškerý duševní vědomý život - tyto prvky rozlišuje Sensation -počitky a vjemy vnějších objektů Reflexion -prostředky vnitřních dějů v mysli

3 -vše co se děje v mysli je ale odvozeno od počitků sensation bez nich by byla mysl prázdná -odtud jeho známý výrok: nic není v mysli, co dříve nebylo ve smyslech 2.3. Dějinná křižovatka - počátky protichůdného směřování psychologie G.W. Leibnitz ( ) -protiklad k Lockovu myšlenkovému světu -podle něj je člověk v sobě samém založen bytím označoval jej slovem monáda -náš život se odehrává z naší monadické niternosti, ne však z podnětů a tlaků okolí stupňuje jasnost a temnost duševních jevů -koncentrovaná bdělá pozornost prosvětluje naše vědomí mimo tento stav je náš monadický život uvnitř v šeru, případně klesá do spánkového temna -Leibnitz těmito úvahami připravuje půdu pro koncepce nevědomí -můžeme ho považovat za filosofického předchůdce psychologie -proniká do mimovědomých vrstev psychiky G. W Allport ( ) -Američan -říkal, že od Locka a Leibnitze se odvíjejí tradice ústící ve dvě protichůdná směřování veškeré pozdější psychologie: - Lockovská : inspirovaly se jí směry, které kladly jednoznačný důraz na vliv prostředí při tvarování osobnosti - úkolem psychologie je pak zkoumat působící vlivy prostředí známe-li je, poznáme beze zbytku osobnost (tuto pozici zastává na prvém místě behaviorismus) - Leibnizovská : inspirovaly se jí směry, které kladly důraz na svébytnost osobnosti, na její seberealizaci (nejvíce se projevuje v humanistické teorii) 3. Zrod psychologie jako vědní disciplíny převratné datum - Němec W. Wundt zakládá v Lipsku 1. psychologickou laboratoř - v této době (zejména v přírodních vědách) určovaly experimentální disciplíny, co je vědní a co ne - chtěla-li se psychologie začlenit mezi uznávané vědy musela dokázat, že je schopna se zaměstnat i experimentálně v laboratoři - laboratorní práce zaručila, že objektivní metodou budou získané poznatky spolehlivě ověřitelné a opakovatelné -Wundt vytvořil rozsáhlé dílo; jeho publikace čítají stran různých textů -poznával duševní pochody metodou vědecké introspekce -speciálně školený badatel popisoval podle určitých pravidel průběh nejrůznějších emocí (např. hněvu) -popisoval:- fáze průběhu - doprovodné tělesné stavy - proměny vědomí spojené s hněvem -stanovená pravidla introspekce pak měla zajistit obdobnou objektivnost, jako měli např. přírodovědné výzkumy

4 -Wundtova laboratoř se zabývala také výzkumy mezi fyzikálními veličinami a vnímáním (zvuků, světla ) např. tzv. vjemové prahy = jaké intenzity musí dosáhnout podnět, abychom ho začali vnímat Titchener -na motivy Wundta zakládá podobnou laboratoř v USA -odstartován prudký vzestup psychologického experimentování 4.Rozrůznění psychologie na počátku 20. století -zřizování laboratoří a konstituování psychologie jako vědního oboru vyvolávalo vlnu diskusí, sporů a konfrontací -ujasňování, jak vlastně vědní základ psychologie vyjádřit -pojetí wundtovských laboratoří se setkává s nejrůznějšími kritikami -poukazuje na různé zdroje psychologického poznání experimentální laboratoř je nemůže všechny nahradit a dělat si výlučné právo na vědeckou vážnost -různé společenské oblasti se dožadují adekvátních výzkumů- medicína (psychiatrie,neurolog) - oblast práce - výchova, vzdělávání -psychologie má nejen poznávat, ale i radit- pomáhat -3 hlavní spory na začátku století, které vedly k postupnému rozdělení do směrů, proudů a škol : 1.spor: - týkal se toho, zda introspekce (do té doby převažující metoda), která je jakkoliv zvědečťována může být schopná objektivních výsledků - Američan P. T. Young: porovnával výzkumy různých introspektivních laboratorních výzkumů dospěl k tomu, že každý pozorovatel nakonec výzkumem potvrdí jen svojí výchozí teoretickou pozici -rodí se radikální obrat: má-li být psychologie vědou, musí se odpoutat od metod, které ji vždy strhnou do subjektivních výpovědí =>psychologie se musí zaměřit na chování a rozvinout experimentální metody jeho výzkumu tento program začínají propagovat američtí behavioristé -zakladatelem Behaviorismu je J. B. Watson 2.spor: - týkal se toho,zda orientace na vědomé pochody může být jedinou oblastí psychologie - otázce, zda vedle našich vědomých pochodů, neexistují také pochody v nevědomí vedla řady podnětů: - objevy v oblasti hypnózy - diagnostika - léčba psychiatrických pacientů -analýzy některých situací -rozbory snů a podobně -tyto pochody se mohou do vědomí dostávat a nebo trvale zůstávat mimo něj -nevědomí ovlivňuje náš život i jednání -je třeba vědět, jak nevědomé obsahy a procesy vznikají, co způsobují a jak k nim přistupovat -tomu musí odpovídat metody klinické práce

5 -tak se zrodila psychoanalýza jejímž zakladatelem je Rakušan Sigmund Freud ( ) 3.spor:- řeší, zda orientace psychologických laboratoří na vyčlenění jednoduchých elementů prožívání a chování je adekvátní podstatě prožívání a chování i života vůbec -proti tzv. elementové psychologii počátků psychologické vědy, hodlající vyčlenit jako základní jednotky počitky, reflexy apod. vystupuje úsilí o prosazení zásady tzv. celostnosti -elementy jsou jen výsledkem umělé abstrakce a konstruktů psychologická realita se vyznačuje: přirozenými celky fungujícími vždy v organických souvislostech -vše živé směřuje k tvarům, celkům a formám touto tendencí se řídí vnímání, myšlení, chování, volní usilování -to vede ke vzniku celostní psychologie = psychologie tvarová = gestaltismus -mezi zakladatele gestaltismu patří M. Wertheimer a W. Kóhler 5. Současná psychologie Vznik směrů:.. na bázi zmíněného rozrůznění pod vlivem různých filosofických směrů(fenomenologie, existencialismus) pod vlivem kybernetiky (autoregulace, nebo-li sebeřízení) pod vlivem impulsů z jiných vědních oborů (sociologie, kulturní antropologie, biologie -na jejich utváření působilo i politické klima, proměny dobových nálad, prolamování horizontů vědomí lidí do nových oblastí, získávání nových zkušeností apod. -připomeneme dále asi 5 hlavních proudů, dále se rozvíjejích a členících -na rozdíl od psychologie počátku století už ubývá konfrontací, ale je spíše typické vzájemné inspirování, obohacování, hledání metateorií (= koncepcí), v nichž každý proud má své určité nezastupitelné místo) 5.1. Hlubinná psychologie -1. proud zahrnuje klasickou psychoanalýzu -směry, které se zní vyvinuly- analytická psychologie C.G. Junga - individuální psychologie A.Adlera -směry v nichž se přetvářela- noepsychoanalýza (E. Fromm) -hlavní znak hlubinné psychologie je, že za běžnými projevy našeho prožívání, usilování, a jednání hledá hlubší vrstvu působících činitelů, která na tyto projevy působí těmito činiteli mohou být naše dřívější zážitky, které jsme si nepřipustili a potlačili je (zejména v dětství je potlačování běžné) - politické, nebo společenské podněty nás také nutí potlačovat v sobě různé city -E. Fromm ( ) americký psycholog, říká: Člověk je nucen potlačovat svou svobodu (tedy podstatný znak své bytosti); sám sobě se tím odsuzuje a tím pozbývá potenciál být tím, kým být má. -C. G. Jung ( ) -švýcarský psycholog oproti tomu vidí základ činitelů ovlivňujících naši niternost z hloubky v archetypech:- jsou to prožitkové obsahy, které nevznikly během našeho individuálního života, ale v dějinách lidstva - každý jedinec je nosí v sobě a ony se mu za určitých okolností připomínají (symboly, sny, mimořádnými zážitky)

6 - archetypy na nás apelují,abychom si ujasnili:hlubší důvody toho, co děláme kam směřujeme oč nám jde - činíme-li tak, nastupujeme cestu tvořivé individualizace našeho života -vyhýbáme-li se tomu (např. cestou potlačování vynořujících se archetypů) stává se náš život povrchní - život si však žádá svou hloubku, bráníme-li se jí, dostáváme se posléze do různě se projevujících krizí 5.2. Neobehaviorismus - v popředí zůstává důraz na chování (viz původní Watsnův behaviorismus) -provádí se jemnější analýza vztahů mezi podněty z vnějšího prostředí a chováním -je však usuzováno na určité pochody uvnitř organismu; které tyto vztahy zprostředkovávají -co přesně máme na mysli si určíme na výzkumech jednoho z vůdčích představitelů neobehaviorismu Američana E. C. Tolmana ( ) vyšel z hypotézy (podnícené zastánci gestaltismu)že chování organismu je sice ovlivňováno jeho předchozí úspěšností, či neúspěšnosti (odměny x tresty), jako byli přesvědčeni behavioristé, ale že stejně důležitý je i poznávací zájem, který není vyvolán žádným specifickým stavem (např. hladem, sexuálním strádáním), ale prosazuje se skoro neustále jako směřování organismu k orientaci v prostředí tuto teorii ověřoval v behavioristicky pojatém experimentu s krysami (Hledání potravin nasycených a hladových krys) -z výsledků celé řady podobných experimentů vyvodil závěry o obecné (=nespecifické) potřebě organismu vytvářet si tzv. kognitivní mapy -Tolman rozšířil modely behaviorismu do té doby běžné a podstatně přispěl ke vzniku neobehaviorismu 5.3. Kognitivní psychologie -směr navazující na gestaltismus -obohacuje jej ale o řadu dalších podnětů -předmětem jeho zájmu je vytváření tzv. vnitřních obrazů (modelů) vnějšího světa, ve kterém žijeme, respektive vnitřního obrazu situací, událostí a problémů, s nimiž se setkáváme, hlavně tak, abychom si mohli v tomto světe orientovat a rozhodovat -vnitřní obraz světa je důležitým regulativem (činitelem vnitřního řízení) našich aktivit, ale také zdrojem naší ne/stability -významným představitelem je Američan G. A. Kelly 5.4. Humanistická psychologie -hlavním předmětem je autentické (sobě vlastní) sebevyjádření člověka, jeho pravá identita (to, kým skutečně je), jeho seberealizace (tvořivé sebeuskutečnění) -člověk je ovlivněn a manipulován tak, že se zdráhá projevit svůj individuální svéráz -dochází k odcizování sobě samému -jedinec namísto autentického sebevyjádření volí autostylizaci, tedy předvádí se tak, aby potlačením své individuality získal obdiv druhých -potlačení sebe sama: -ústí ve vážné krize -zdrojem narušeného vývoje osobnosti -vede k duševním poruchám -okolí člověka -společenské poměry -poměry ve škole -poměry na pracovišti

7 -vztahy v rodině je třeba zlidšťovat tak, aby měl každý příležitost se projevit svoji identitu jakým způsobem, tomu má svým i doporučením napomáhat psychologie vůdčí osobností humanitní psychologie je C. Rogers 5.5. Transpersonální psychologie -zabývá se především mimořádnými stavy vědomí, které se navozují např. při mystických praktikách,meditacích, různými cvičeními, ale také drogami, laboratorně vyvolávanými prožitky, speciálně hypnotickým působením, autosugescí otevírají člověku cestu ke zkušenostem, které přesahují hranice:času a prostoru života a smrti běžných sil, kterými disponuje -podle transp. Psychologie nejsou změněné stavy vědomí tak vzácné, jak by se mohlo zdát -běžný způsob života a naše kultura z nás vytlačují tyto stavy, nebo se je snaží jinak interpretovat -celá oblast lidských potencionalit (možností) je tak vytlačována, dokonce v ni nevěříme je-li nám připomínána, vyvolává v nás agresi a averzi, protože nechceme a neumíme měnit obraz světa, který se nám stal přirozeností -transparentní psychologové zpracovávají nová, netradiční pojetí člověka (nejen v přírodních a sociálních souvislostech) ale i kosmických a duchovních -navazování na orientální podněty -významný představitel je americký psycholog českého původu S. Grof -vzhledem ke své neobvyklosti témat a netradičnosti zdrojů je tato psychologie příjmána značnou částí odborné psychologické veřejnosti s rozpaky -její zastánci argumentují tím, že ani psychoanalýza nebyla ve své době přijata jednoznačně, také vystupovala v rozporu s vědními paradigmaty (jedině správnými modely, zvyklostmi) své doby -teprve další diskuse a čas ukáží, zda se prosadí 1. Hlavní psychologické disciplíny II. Psychologické disciplíny a aplikační oblasti -pojetí svého předmětu vyjadřuje psychologie v konkrétních oblastech, jimiž se zabývá; těch jsou tisíce -jednotlivá témata se podle různých kritérií seskupují do organicky uspořádaných celků celky tvoří soustavu hlavních psychologických disciplín; nejčastěji jsou za ně považovány: psychologie obecná psychologie vývojová psychologie sociální patopsychologie 1.1. Obecná psychologie -řeší otázky předmětu psychologie a jemu odpovídajících strategií výzkumu -v jednotlivých kapitolách se zpravidla zabývá: a) poznávacími procesy (např. procesy vnímání, pozornosti, paměti, představ a obrazotvornosti) b) jednotlivými city, emocemi;dynamikou citového života člověka

8 c)problematikou zaměřenosti a usilování člověka (jeho potřebami, motivy, zájmy, hodnotovými orientacemi, postoji, tendencemi, vůlí apod.) d)analýzou jeho činností, jimiž se člověk přizpůsobuje svému okolí a jimiž přizpůsobuje své okolí sobě e)vedenou autoregulací člověka vědomě (vytyčování a realizace životních plánů ) f)problematikou osobnosti (pohled na celistvost člověka, na jeho integritu = vnitřní soudržnost; na jeho identitu = totožnost se sebou samým apod Vývojová psychologie -tato psychologická disciplína se zabývá: a)pojetím psychického vývoje (například, zda vývoj probíhá plynule, nebo je členěn do etap, lišících se zlomy b)činiteli ovlivňujícími vývoj (například vzájemným vztahem biologického zrání a sociálního ovlivňování, nebo otázkami různého strádání a jejich vlivem na psychický vývoj) 1.3. Sociální psychologie -řeší to, jak se lidé začlení do mezilidských vztahů, sociálních skupin a společenských institucí -řeší problémy ovlivnění a sebeuplatnění člověka mezi druhými lidmi, skupinami, institucemi -v jednotlivých svých kapitolách řeší: a)socializaci individua- utváření jeho osobnosti sociálními a kulturními vlivy- b)druhy interakcí a komunikací mezi lidmi tedy tím, jak na sebe lidé vzájemně reagují, jak mezi nimi vznikají konflikty a jak tyto konflikty probíhají, jak dochází k vyjednávání c)rozborem sociálních skupin a postavení lidí v nich 1.4. Patopsychologie -řeší otázky pojetí psychických poruch -zabývá se činiteli, kteří je vyvolávají -řeší léčebné (nápravné) metody, které je odstraňují -podává popis a třídění (= klasifikaci) psychických poruch a potíží 2. Psychologie v praxi -v každodenním životě se psychologie uplatňuje zejména prostřednictvím svých aplikačních disciplín je jich mnoho -z aplikačních disciplín si připomeneme 4 nejčastěji uváděné: 2.1. Pedagogická psychologie -úzce souvisí s pedagogikou

9 -zabývá se hlavně problémem účinného vyučování a učení a strategiemi poznávání žáka (pedagogicko-psychologickou diagnostikou) tak, aby bylo možné na něj působit v souladu s jeho předpoklady -hledá metody zpřístupnění různých vyučovacích předmětů -tvorba edukačního prostředí školy a třídy ( prostředí, v němž se žáci chtějí a mohou učit s rozvinutím všech svých předpokladů) -součástmi jsou: - prezentace učiva -zadávání úkolů -hodnocení a aktivizace žáků -uspořádání vztahů mezi žáky -vztahy mezi učitelem a žáky -aspekty využívání technických prostředků vyučování a učení -pedagogičtí psychologové na popud změny doby žádají nový přístup škol -škola by měla:-probudit zájem -vést k aktivitě -učit vlastnímu sebehodnocení 2.2. Klinická psychologie -úzce souvisí s lékařskými obory orientuje se na:-diagnostiku duševních nemocí -psychoterapeutickou péči o nemocné -psychické problémy doprovázející handicapy -zpracovávání postupů pomáhajícím postiženým 2.3. Psychologie práce -zahrnuje otázky bezpečnosti práce, chybování a rizik v pracovním procesu, optimalizaci pracovního prostředí a zaměřuje se na konstruování pracovních přístrojů a nástrojů a na vztah člověk-stroj b)hlavní proud se zajímá o vztahy lidí na pracovišti na sladění vzájemných aktivit, úkonů, na řešení konfliktů, vytváření hierarchií řízení, tvorbu příznivého sociálního a citového klima c) orientuje se na výběr vhodných pracovníků, hodnocení jejich výkonů, udržování vysoké efektivity jejich činností 2.4. Poradenská psychologie -orientuje se různě- pomoc rodičům a žákům při potížích se zvládnutím učiva, na začlenění a chování ve škole, řešení manželských krizí, pomoc v životní bezradnosti Další aplikační obory: psychologie dopravy managementu reklamy sportu -v souvislosti s rostoucí kriminalitou rozvoj: Forenzní psychologie (psychologie soudního řízení); Penitenciární a Postpenitenciární psychologie (psychologie výkonu trestu a psychologie zařazování do běžného života) Vypracováno dle Helus, Z. (1999). Psychologie pro střední školy. Praha: Fortuna