CARITAS Vyšší odborná škola sociální Olomouc. Využití KBT v sociální práci s dětmi v rozvodovém řízení

Transkript

1 CARITAS Vyšší odborná škola sociální Olomouc Absolventská práce Využití KBT v sociální práci s dětmi v rozvodovém řízení Petra Hrušková Vedoucí práce: PhDr. Denisa Pastuszaková, Ph.D. Olomouc 2014

2 Prohlášení: Prohlašuji, ţe jsem práci vypracovala samostatně a ţe jsem všechny pouţité informační zdroje uvedla v seznamu literatury. V Olomouci dne 30. dubna Petra Hrušková

3 Poděkování Chtěla bych poděkovat vedoucí práce PhDr. Denise Pastuszákové, Ph.D. za odborné vedení, ochotu a vstřícnost. Také bych chtěla poděkovat rodině a přátelŧm, kteří mě po celou dobu studia podporovali.

4 Obsah Úvod Rodina Současná rodina Význam rodiny pro dítě Funkce rodiny a jejich poruchy Biologicko - reprodukční funkce Ekonomicko zabezpečovací funkce Emocionální funkce Socializačně výchovná funkce Nefunkční rodina Rozvod Rozvodový proces Období ambivalence Vlastní rozvod Období po rozvodu Dopad rozvodu na dítě Zanedbávání, týrání a zneuţívání dítěte jako moţný dŧsledek rozvodu Syndrom zavrţeného rodiče Sociální práce zaměřená na práci s dítětem v rozvodovém řízení Vymezení sociální práce Koncept sociálního fungování Paradigmata v sociální práci Sociálně - právní ochrana dětí v rozvodové situaci OSPOD v rozvodovém řízení... 33

5 4 Kognitivně - behaviorální terapie Základní rysy kognitivně behaviorální terapie Struktura kognitivně behaviorální terapie Role sociálního pracovníka v kognitivně behaviorální terapii Vyuţití kognitivně behaviorálně terapie u dětí v rozvodovém řízení Nácvik sebeinstruktáţe Nácvik řešení problémŧ Identifikace a sdělení myšlenek: Pověz mi, co si myslíš Změna automatických myšlenek Škálování Nácvik odolnosti vŧči stresu Závěr Seznam bibliografie Anotace Abstract Příloha... 56

6 Úvod V současné době se dostává mnoho rodin do situací, které jsou pro ně krizové. Některé z nich jsou schopny tyto situace překonat, ovšem některé ne a nástroj řešení pro ně představuje rozvod. V moderní společnosti čísla rozvedených manţelství stoupají, jelikoţ rozvést se, je daleko jednodušší, neţ tomu bývalo dříve. Myslím si, ţe většina z nás si pod pojmem rozvod představí manţelský pár, který ukončuje své souţití. Ovšem se zapomíná na dítě, které se rozvodového řízení účastní společně s rodiči. Dítě mnohdy rozvod svých rodičŧ proţívá daleko citlivěji a mŧţe ho vnímat jako narušení rodinného zázemí, které mu dodávalo bezpečí a jistotu. Proto je dŧleţité s dítětem v této situaci pracovat a pomáhat mu se přenést přes období plné změn a ztrát. Tato myšlenka je i jedna z dŧvodŧ, proč jsem si zvolila jako téma mé absolventké práce práci s dětmi v rozvodovém řízení. Hlavní impulz vybrat si tuto tématiku, bylo ovšem mé dobrovolnictví, které vykonávám v programu 5P. Během mého pŧsobení v tomto programu jsem trávila čas s holčičkou, jejíţ rodiče se rozváděli. Jelikoţ jsem s holčičkou byla v přímém kontaktu pravidelně, měla jsem moţnost pozorovat to, jak tento proces vnímá a jak na ni pŧsobí. Vnímala ztrátu rodiče a svého rodinného zázemí velmi špatně. Právě chvíle, které jsem s ní trávila, mě ovlivnily při výběru mého tématu na absolventskou práci a navedly na cíl mé práce. Hlavním cílem mé práce je tedy popsat, jak se mŧţe vyuţívat kognitivně - behaviorální přístup při práci s dětmi v rozvodovém řízení. Chtěla bych přiblíţit metody tohoto přístupu, které se dají aplikovat v sociální práci s touto cílovou skupinou. Kognitivně behaviorální terapii jsem si vybrala z dŧvodu, ţe se zaměřuje na chování a myšlení jedince, které je při rozvodovém řízení nejvíce poznamenáno a také je v práci s dětmi velmi rozšířená. Dŧleţitým zdrojem v prvních kapitolách byl pro mě Oldřich Matoušek s publikacemi Rodina jako instituce a vztahová síť a Sociální práce v praxi. Také jsem vyuţila knihu Dítě a poruchy rodiny od Jiřího Dunovského a základ také tvořila kniha Dítě a rozvod rodičŧ od Ilony Špaňhelové. V dalších kapitolách jsem hodně čerpala ze zákonu o sociálních sluţbách (zák. č. 108/2006 Sb.), občanského zákoníku (zák. č. 89/2012) a zákonu o sociálně právní ochraně dětí (zák č. 359/1999 Sb.). Také jsem vyuţila knihy Teorie a metody sociální práce od Pavla Navrátila. Základ posledních kapitol byl Moţný a Praško se svými publikacemi Kognitivně behaviorální terapie 6

7 psychických poruch a Kognitivně - behaviorální terapie: úvod do teorie a praxe, dále také Ronenová Tammie se svou knihou Psychologická pomoc dětem v nesnázích: kognitivně behaviorální přístupy při práci s dětmi. Práce je teoretického charakteru a jako metodu jsem si zvolila analýzu dokumentŧ a dalších zdrojŧ k tématu dostupných. Je rozčleněna do pěti kapitol. V první z nich se zabývám vymezením rodiny, jejím významem pro dítě a jejích funkcí. Kapitolu zakončuji nefunkční rodinou, která je pojítkem s další velkou kapitolou týkající se rozvodu. V této kapitole popisuji, co to rozvod je, jaké má fáze a také to, jaký má dopad na dítě. Tím se dostáváme k další větší kapitole, která zahrnuje sociální práci s dítětem během rozvodového řízení. Zmiňuji se zde převáţně o OSPOD a jeho činnostech, ale také o paradigmatech v sociální práci a konceptu sociálního fungování, který je uplatňován v práci s klienty. Poslední dvě kapitoly jsou směřovány ke kognitivně behaviorální terapii a jejího uplatnění při práci s dítětem v rozvodovém řízení. Vymezuji zde, co to je kognitivně behaviorální terapie, jakou v ní má roli sociální pracovník, její prŧběh a v neposlední řadě také techniky uplatňující se v práci s dítětem. 7

8 1 Rodina Rodinu mŧţeme povaţovat za malou sociální skupinu, která je nejvýznamnější součástí společenské mikrostruktury. V rodině se realizují procesy začleňování jedince, proto také bývá označována jako prŧsečík ţivota jedince ve společnosti. To platí především ve vztahu k dítěti, jelikoţ rodina hraje v jeho ţivotě rozhodující a nezastupitelnou úlohu (Dunovský, 1986, s. 9). Rodina vznikla z ţivotní nutnosti. Dítě se na svět rodí bezbranné, nepřipravené a je nutno mu poskytnou bezpečí, vychování a vzdělání. Jedná se o ţivotní potřebu rodičŧ či jiných blízkých osob mu tohle umoţnit. Další potřebou je opora jednoho v druhém. Obě tyto potřeby jsou v člověku hluboce zakódovány a zabudovány. Rodina je proto ideální forma lidského souţití, která dokáţe tyto potřeby naplnit. (Matějček, 1994, s. 15) Podle Veselé a kol. o rodině můžeme mluvit až tehdy, když se muži a ženě, kteří spolu žijí, narodí dítě (2003, s. 11). Nemŧţeme tedy za rodinu povaţovat páry, které spolu pouze ţijí v jedné domácnosti nebo manţelské páry, které jsou bezdětné. Rodinu netvoří ani páry, které ţijí mimo své nebo svá manţelství. To ovšem neznamená, ţe rodinným ţivotem nemohou ţít nesezdané páry, které si do tohoto souţití přivedou své biologické děti. (Veselá a kol., 2003, s. 11) Matějček si rodinu představuje jako systém, jehoţ základ tvoří jednoduchý a dobře ověřený poznatek: Prvky systému netvoří jednotliví lidé sami o sobě, ale lidé ve vzájemných vztazích. Systém má tedy svŧj vývoj a svou ţivotní dynamiku. Rodinu tak nepoznáváme ze znalosti kaţdého člena zvlášť, jelikoţ chování jednoho mŧţe ovlivnit všechny ostatní. Pro lepší pochopení a představení si fungování tohoto systému, respektive jeho narušení, si uvedeme příklad na rodině, ve které došlo k rozvodu. Rodina fungovala jako ucelený systém, ovšem po rozvodu a vstoupením do rodiny nového matčiného přítele, byl jeden ze systémŧ narušen. Tím, ţe přítel vstoupil do rodiny, se začal ustavovat nový systém, ale jiţ bez jednoho dřívějšího člena rodiny (bývalého manţela). Tak se ustavuje opět nový systém, ale jiţ s novým členem (nový matčin přítel). Tyto změny v systému rodiny mají i dopad na dítě. V tomto případě dítě třikrát pocítilo změnu jeho nejvlastnějšího ţivotního prostředí, neboť se měnily vztahy kaţdého s kaţdým. (1994 s. 47) Pojem rodina se ve společnosti vyskytuje velmi často a kaţdý z nás si pod tímto pojmem dokáţe něco představit. Mŧţeme ji vnímat rŧzně. I kdyţ je rodina velmi 8

9 dŧleţitá, mŧţe dojít k jejímu rozpadu. O tom jsem se zmínila i výše, kdyţ jsem uváděla narušení rodiny jako systému. Na Matějčka navazuje Keller, který popisuje moţné příčiny toho, proč se rodina jako základní jednotka společnosti rozpadá. Keller uvádí, ţe rodina je základ státu, stát o ni všemoţně pečuje a bez zdravé rodiny není zdravá společnost. I přes to, ţe rodina je velmi dŧleţitá instituce, dá se říci, ţe v dnešní společnosti neprosperuje a rozpadá se nám před očima. Existují pro to rŧzná vysvětlení. Jedno z nich je podle něj to, ţe se v dnešní době mohou manţelé rozvést daleko snadněji, neţ v dřívějších dobách. Coţ spolu s poklesem morálky rodinu ničí. Další hypotézu, kterou stanovil, byl rozpad rodiny z dŧvodu vysokých očekávání vŧči manţelskému partnerovi. Ovšem výchozí tezí je podle něj to, ţe rodina byla existenční nutnost. S rozvojem státu však šlo bez rodiny postupně ţít, aniţ by to bylo nebezpečné nebo sociální degradující. Stát tedy nastavil takové pravidla, které rozpad rodin na rozdíl od minulosti výrazně usnadňují. (1992, s ) Nicméně rodina určitě není institucí zbytečnou. Jak jsem uvedla na začátku kapitoly, je to místo, kde dochází k výchově dítěte. Rodina dokáţe jako jediná nejlépe uspokojit potřeby dítěte a tím zaručit formování jeho osobnosti. To, co dítě proţije v rodině, je pak schopno aplikovat do svého budoucího dospělého ţivota. Jak píše Rozhoň Náš život se z velké části odvíjí v rodině. V rodině začíná, rodina jej doprovází a v rodině se končí. (2013, s. 51) 1.1 Současná rodina V Evropských zemích se nyní populační chování změnilo. Rodiny opustily model rodin s mnoha dětmi a přešly k regulovanému modelu, jehoţ ideálem jsou dvě děti. (Matoušek, 2003, s. 34) V předchozí kapitole jsme se dozvěděli, ţe rodina v současné době neprosperuje. Tento stav je také někdy nazývám jako krize rodiny. Podle Dunovského je krize přisuzována k adaptačnímu procesu na nové podmínky. Je ale vnímána jako pozitivní, jelikoţ rodina současnou nepříznivou situaci překoná a má svou budoucnost, která spočívá hlavně ve výchově dítěte. (1997, s ) Někteří autoři ovšem krizi vidí jinak a tohle tvrzení kritizují. Gibson a Brown (dle Plňava, 2000, s. 147) tvrdí, ţe krizi nemŧţeme popisovat jako nějaký ţivotní přechod a 9

10 adaptaci na něj. Zastávají názor, ţe pojem krize se vztahuje k události, která je náhlá, dramatická a nezvyklá. Je to stav nerovnováhy, který je doprovázený zvýšenou emotivitou, strachem, hněvem a úzkostí. Rozpad rodiny, se v naší zemi datuje zhruba od 70. let 20. století. Dŧvodem bylo zřejmě to, ţe došlo k jinému vnímání rozvodu společností. Rozvedení manţelé přestávali být společností odsuzováni. Dŧsledkem je nynější třetí generace, které nebyly poskytnuty tzv. tradiční hodnoty. Děti se v rodinách nenaučí některé vzorce chování, které jsou v nynější době pro funkční rodinu dŧleţité. Nevidí u svých rodičŧ úctu k partnerovi, toleranci, odpuštění, přinášení obětí, nezaţijí dŧslednou výchovu, sebezapření a ani úctu ke svým předkŧm. To, co se dítě nenaučí v rodině, není poté schopno přenášet do svého budoucího ţivota. Proto mŧţeme předpokládat, ţe se s rozvodem ve velké míře budeme setkávat i v dalších generacích. (Kašparŧ, 2009, s. 74) Mŧţeme říci, ţe naše společnost se zaměřuje na děti, je tzv. pedocentrická. (Dunovský, Dytrych, Matějček a kol., 1995, s. 25) Výchova dětí je také poznamenána vysokými nároky, co se týče školních výkonŧ dětí. Dŧvodem je to, ţe rodiče chtějí, aby dítě mělo dobré postavení ve společnosti. Jelikoţ dobré uplatnění ve společnosti nebude záviset na dravosti, známosti či psychické odolnosti, ale především na dobrém vzdělání. (Matoušek, 2003, s. 42) Pohlídneme li na současnou rodinu uceleněji, mŧţeme ji vyznačit těmito znaky. Zaměstnanost obou pohlaví je vyšší. V dnešní době rodiče stráví v zaměstnání daleko více času, neţ tomu bylo v dřívějších dobách a to především muţi. Ţeny v určitých letech plní funkci spíše matky a ţeny v domácnosti, ovšem poté se vracejí zpět do zaměstnání. Roste vzdělanost žen. S tím souvisí i odstraňování rozdílů mezi mužskou a ženskou rolí. Dalším znakem je omezení časového prostoru kontaktů rodičů a dětí. Zde se jedná především o to, ţe mnohé rodičovské povinnosti zastávají prarodiče nebo děti samotné. Například chození do krouţkŧ nebo doprovázení dětí do školy, vyzvedávání ze školy atd. S běţnými činnostmi, které dříve rodina dělala a vykonávala sama, jí nyní pomáhají služby, které společnost zakládá. Ţeny vyuţívají prádelny, čistírny, děti se stravují ve školních jídelnách, čekají na rodiče ve školních druţinách atd. V současné době se také setkáváme s omezením vícegeneračních vztahů. Rodiny neţijí pospolu s prarodiči, a tudíţ děti nevidí, jak se jejich rodiče starají 10

11 o ty své. Proto nemohou tyto zkušenosti v budoucnu uplatnit. Rodiny migrují z venkova do měst nebo satelitních městeček. Dochází k omezení mezilidských vztahů díky technice. Dítě je zvyklé vyuţívat internet, mail, skype a kvŧli tomu, ţe na odpověď čeká dlouho a nekomunikuje s druhou osobou přímo, mŧţe dojít k omezení jeho komunikační schopnosti. Jako poslední charakteristika dnešní rodiny je snížení vlivu náboženství, coţ mŧţe mít za dŧsledek moţný morální úpadek. (Špaňhelová, 2011, s ) 1.2 Význam rodiny pro dítě Rodina má pro dítě velký význam, jelikoţ jak jsem psala na začátku, rodina hraje v jeho ţivotě velmi dŧleţitou úlohu. Dítě se do ní rodí, dostává od svých rodičŧ genetickou výbavu a je na ní závislý celkový rozvoj dítěte, respektive jeho osobnosti a to hlavně v nejranějším období jeho dětství (Dunovský a kol., 1999, s. 99). Rodina je prvním a dosti závazným modelem společnosti, s jakým se dítě setkává (Matoušek, 2003, s. 10). Snaţí se dítě formovat dle svého hodnotového schématu, formuje jeho osobní vývoj i postoj k jiným společenským skupinám. (Matoušek 2003, s. 10) V rodině tak dochází k jeho adaptaci a začleňování do společnosti. Dítě si vytváří vnitřní obraz světa, který do jisté míry odpovídá tomu, jak mu ho jeho rodiče nebo osoby, které o něj pečují, předkládají. Do jakého světa a jakým zpŧsobem ho rodiče uvádějí (Dunovský a kol. 1999, s. 99). Z hlediska sociální dimenze kvality ţivota, jsou pro jedince dŧleţité sociální kontakty a to nejen jejich kvantita, ale především kvalita. Dále také vnímaná sociální integrace do skupiny, soudrţnost, akceptace atd. (Hodáčová, Hlaváčková, Csémy, Šmejkalová, Čermáková, 2011, s. 2) Rodina dává dítěti také identitu a to uţ jen tím, ţe mu dá jméno. To mŧţe být zakořeněno například v rodinné tradici nebo to mŧţe být jméno, které je inspirováno dobovou módou. Příjmení dítěte ho zařazuje do určité rodiny (Matoušek, 2003, s. 10). Jak Matoušek uvádí ve své knize, rodiče kromě poskytnutí identity dítěti, také pro něj zajišťují stabilní prostředí (domov), primární potřeby (teplo, jídlo, voda.) a přítomnost stabilních osob, coţ jsou oni sami (2003, s. 10). Dítě a rodič se navzájem podporují, spoléhají se na sebe, vkládají do sebe dŧvěru, ale samozřejmě se také dostávají do konfliktŧ. Je dŧleţité, aby rodič dokázal posoudit svou chybu a uměl se omluvit. Tím i dítě učíme to, ţe je dŧleţité si uvědomit své chyby a omluvit se za ně. (Matoušek, 11

12 2003, s. 10) Chování rodiče je pro dítě totiţ jakýmsi modelem a ukazatelem, kterému jsou děti po většinu svého ţivota vystavěny (Hodáčová, Hlaváčková, Csémy, Šmejkalová, Čermáková, 2011, s. 2). Dítě si z rodiny odnáší představu o rodině, o tom jak ji finančně zabezpečit, vztahy v rodině, o manţelství, o výchově atd. Z toho, co si převezme, si ponechává většinou jen to pozitivní, aby to v budoucnu mohlo pouţít pro výchovu svých dětí, pro zaloţení své rodiny, pro svou budoucnost. Děti jsou hodně ovlivněny tím, jak to v rodině funguje, jaký vztah mezi sebou mají rodiče, jaký je vztah rodičŧ k nim, jaké je prostředí, ve kterém jsou vychovávány a ve kterém vyrŧstají. Pokud rodina z nějakého dŧvodu nefunguje nebo dítě není ve vhodném prostředí, má to na něj samozřejmě vliv a to spíše negativní. (Matoušek 2003, s. 16) Pro rodiče je dítě jedinečné, znamená pro ně vše, záleţí jim na něm. Také dítě vnímá rodiče podobně. Ze začátku jsou pro něj jako vŧdčí osoby, které utvářejí jeho osobnost, později vystupují jako pomocné já, které mu pomáhá při adaptaci na nároky společnosti, světa. Dítě se postupem času osamostatňuje, k čemuţ ho opět vedou rodiče. Ovšem ho uţ tak neomezují, hranice jsou posunuty a spíše mu pomáhají udávat směr, kterým by se mělo vydat. (Matoušek 2003, s. 10) 1.3 Funkce rodiny a jejich poruchy Z předchozích kapitol vyplývá, ţe rodina hraje ve společnosti velmi dŧleţitou roli. Dalo by se říci, ţe je to její základní stavební kámen. Také je dŧleţitá pro dítě, jelikoţ utváří jeho osobnost, dává mu hodnoty a připravuje ho na jeho budoucí ţivot. Pokud ale rodina má fungovat a být prospěšná jak pro společnost, tak pro dítě, tak musí plnit funkce, které jsou jí přiděleny. Ovšem tím, ţe se společnost mění a rodiny zaţívají krizi, jsou tyto funkce narušovány. O těchto funkcích a jejich poruchách si povíme v této kapitole. Mezi základní funkce rodiny širší (rodina, která nezahrnuje pouze rodiče a děti, ale také do ní patří strýcové, tety, prarodiče atd.) a nukleární (rodina skládající se z rodičŧ a jejich dětí, kteří ţijí pohromadě) patří biologicko reprodukční funkce, ekonomicko zabezpečovací funkce, emocionální funkce a socializačně výchovná funkce. (Špaňhelová 2011, s. 12) Poruchy těchto funkcí mohou zapříčinit poruchu rodiny, kdy rodina přestane plnit roli, jakou by plnit měla. Poruchy se mohou vázat nejen na jednu funkci nebo na 12

13 více, ale i na všechny čtyři zároveň. Příčin rodinných poruch je mnoho. Nejdŧleţitější pro nás je, ţe tyhle poruchy nejčastěji pramení z chyb v jednotlivých článcích systému, jako je jednotlivec rodina společnost a také z interakce mezi nimi. (Dunovský 1986: 13) Biologicko - reprodukční funkce Je to funkce, ve které hrají hlavní roli rodiče, jelikoţ jejich hlavní funkcí je plodit děti. Je to dŧleţitá funkce kvŧli udrţení lidstva. Pokud dojde k tomu, ţe se rodiče například rozvádějí, tahle funkce je v téhle rodině narušena, jelikoţ intimní vztah mezi rodiči postupně mizí. (Špaňhelová, 2011, s. 12) Kromě případŧ, kdy se jedná o adopci, nemanţelské či mimomanţelské potomky, se rodina rozrŧstá zevnitř. Coţ znamená, ţe naplňuje rodičovské touhy a zároveň uspokojuje jejich sexuální potřeby a to legálním a sociálně akceptovaným zpŧsobem. (Reichel 2008, s. 186) V poslední desetiletí došlo ovšem k odkládání sňatkŧ na pozdější dobu. V roce 1991 se prŧměrný věk muţŧ vstupujících do sňatku blíţil k 25 letŧm, v roce 2000 stoupl na téměř 29. U ţen se tento prŧměr zvýšil z 22 let na 26,5 roku. Dŧvodŧ je mnoho. Mladí lidé mají více příleţitostí si tvořit kariéru, také se chtějí ekonomicky zajistit na určité úrovni. Dŧvod mŧţe být taky v rŧstu konzumním nárokŧ nebo i v sociální politice státu. (Havlík, Koťa, 2002, s ) K narušení této funkce dochází v prvním případě tehdy, pokud manţelé nemohou, nebo nechtějí mít děti. Zde nemusí jít jen o biologickou problematiku ale také problémy ve sféře hospodářské, ekonomické nebo o osobnostní profil kaţdého jednotlivce. (Dunovský, 1986, s ) Druhý okruh biologicko reprodukční funkce se týká rodin s postiţeným dítětem. Děti (ale i jiní členové rodiny) postiţeny ať tělesně, psychicky čí smyslově přináší do rodiny mnoho problémŧ. Tyhle problémy mohou postihnout jednotlivé členy rodiny ale i rodinu jako celek. Této situace se nejvíce dotýká funkce socializačně výchovná. (Dunovský 1986, s. 14) Tato funkce je v přímém vztahu s ekonomicko zabezpečovací funkcí. Standart ekonomicko zabezpečovací funkce se sniţuje se zvyšujícím počtem dětí, naopak se zintenzivňují společenské nároky na jejich výchovu. Vzhledem ke zvyšujícímu se počtu 13

14 dětí, společnost musí lépe hospodařit s financemi a lépe je přerozdělovat. (Dunovský, 1986, s. 14) Ekonomicko zabezpečovací funkce Tato funkce po staletí patřila k nejvýznamnějším. Lze si pod ní představit především uspokojování základních potřeb členů, potřeb materiální až existenční povahy, jako je výživa, bydlení, ošacení, zařízení domácnosti, náklady spojené se studiem a zájmovou činností členů apod. (Reichel 2008, s. 187) Souhrnně se v téhle funkci se rodiče starají hlavně o to, aby byly finančně zajištěny jejich děti a to do takové míry, do které je to moţné. Proto je i dŧleţité to, zda jsou v rodině pracující oba rodiče nebo jen jeden, jelikoţ je samozřejmé, ţe v rodině, kde budou pracovat oba rodiče, budou mít větší finanční zázemí a tak mohou dítěti více umoţnit. Tato funkce by nikdy neměla převyšovat funkci emocionální. (Špaňhelová 2011, s. 12) Selhání této funkce pramení v problému jednoho rodiče či obou rodičŧ v nezapojení se do výrobního procesu společnosti. Proto nemohou zabezpečit dostatek prostředkŧ k ţivotu pro sebe ani pro svou rodinu. Ekonomicko zabezpečovací funkce se netýká pouze materiální oblasti, ale také emocionální oblasti s jejími psychologickými, právními a jinými aspekty. Tím mám na mysli sociální jistotu rodiny, její pevnost a trvalost. Ve většině případŧ s narušením této funkce dochází i k narušení funkce emocionální. (Dunovský 1986, s ) Emocionální funkce Emocionální funkce je pro dítě ale i pro rodinu velmi dŧleţitá. Měla by poskytnout kaţdému členu z rodiny emocionální podporu a to všem stejně. Pro dítě je tato funkce dŧleţitá, jelikoţ potřebuje být zahrnuto láskou svých rodičŧ, musí mít v nich dŧvěru, jistotu. Rodiče mu pomáhají vyjadřovat jeho pocity. (Špaňhelová 2011, s. 12) Součástí funkce emocionální je i funkce sociálně podpŧrná, která jde do popředí zejména ve chvíli, kdy někdo z členŧ rodiny trpí nějakým onemocněním nebo se objeví psychosociální problémy. Rodina poskytuje jedinci velkou podporu a rŧznými prostředky usiluje o to, aby se nemocný jedinec vrátil opět do pŧvodního stavu a rodina fungovala tak, jak by měla. (Langmeier, Krejčířová 2007, s. 184) 14

15 Z hlediska dítěte ohroţuje porucha této funkce především poklidnou atmosféru v rodině. Dítě je o ni připraveno, pokud dojde k události jako je například právě rozvod nebo i rozchod rodičŧ. Dítě ztrácí pocit bezpečnosti, jistoty a citového zázemí. (Dunovský 1986, s. 15) Socializačně výchovná funkce Úlohou této funkce je umět uvést dítě do společnosti. To mu zajišťuje především rodina, ve které se jedinec učí sociálně ţít, přijmout sociální role a stává se tak sociální bytostí (Reichel 2008, s. 185). Rodina by měla uvést dítě do společnosti takovým zpŧsobem, aby si bylo jisté v prostředí, ve kterém se nachází, aby v budoucnu bylo schopné komunikovat a být ve společnosti jak vrstevníkŧ, tak i dospělých lidí, aby si uměly zdŧvodnit rŧzné jevy v ţivotě atd. Rodina předává jedincŧm také svou společenskou pozici, to znamená svŧj kulturní, sociologický a ekonomický kapitál. Jelikoţ se rodiny od sebe liší a některé mají jinou kulturu, jiný styl výchovy, jiné priority atd., dochází tím k reprodukci sociálních nerovností. (Reichel 2008, s. 186) Tato funkce je ve vztahu k dítěti ze všech funkcí nejdŧleţitější. Dunovský popisuje poruchy této funkce jako poruchy rodičovské role a děli je na (1986, s ) a) Rodiče se nemohou o své dítě starat Dŧvodem tohoto problému mohou být nepříznivé ţivotní podmínky nebo situace (př. přírodní katastrofy), poruchy fungování společnosti (př. války, chudoba atd.) nebo také narušení celého rodinného systému (př. úmrtí, nemoc, invalidita atd.) b) Rodiče se o své děti starat neumějí nebo nedovedou Zde jde o situace, kdy rodiče nejsou schopni dítěti zabezpečit alespoň přiměřený vývoj a uspokojit jeho základní potřeby. Většinou je to z dŧvodu vlastní nezralosti, špatné vyrovnání se s nastalou situací, jako je například narození mimomanţelského dítěte nebo narození handicapovaného dítěte. Částečně sem lze zařadit i situace děti rozvádějících se rodičŧ nebo rodičŧ jiţ rozvedených. Rodiče mnohdy nevědí, jak si v takových situací počínat, dítě často pouţívají jako nástroj pro svou nenávist. Patří sem i situace, kdy jeden rodič zabraňuje druhému, se o dítě starat. c) Rodiče se nechtějí o své dítě starat 15

16 Příčiny zde spočívají v poruše osobnosti rodičŧ. Neplní rodičovské povinnosti, neposkytují dětem potřebnou péči, v některých případech jim neposkytují péči ţádnou a děti opouštějí. Péči o dítě lze označit jako nedostatečnou, v některých případech aţ škodlivou a dítě se stává zanedbávaným jak oblasti somatické, tak psychické. d) Rodiče se starají o své dítě příliš mnoho Dítěti je dáváno více pozornosti, neţ je zapotřebí. Dŧsledkem nadměrné pozornosti je rozmazlenost dítěte a jeho nepřipravenost na samostatný ţivot a nerespektování druhých. Poruchy těchto funkcí, které jsou pro správný chod rodiny velmi dŧleţité, mohou vést k tomu, ţe se z rodiny funkční stane rodina nefunkční. Blíţe o tomto typu rodiny se dozvíme v následujícím textu. 1.4 Nefunkční rodina Nefunkční rodina neboli rodina afunkční. Je to rodina, která své funkce neplní, coţ má dopad na její chod i na vývoji dítěte (Čábalová 2011, s. 199). U tohoto typu rodiny jsou nejvíce narušeny funkce emocionální a socializačně výchovná. Emocionální funkce proto, ţe rodina nedrţí pohromadě, jak by měla, jsou časté hádky mezi rodiči, dítě cítí, ţe to v rodině není tak, jak by být mělo. Emocionální podpora není poskytnuta všem členŧm rodiny stejně. Mezi rodiči mŧţe dojít k tomu, ţe jsou si lhostejní, nemají uţ zájem něco měnit. Mŧţe na to doplatit i dítě, které si mnohdy dává za vinu hádky svých rodičŧ, rodiče mu uţ neposkytují takovou lásku a emocionální podporu jako před tím. Dítě se mŧţe bát se jim s něčím svěřit, nepřijde za nimi, kdyţ bude mít nějaký problém a rodiče mohou tento problém zjistit aţ pozdě. Socializačně výchovná z podobného dŧvodu jako emocionální. Kvŧli tomu, ţe rodiče nejsou šťastni, vyhýbají se sobě atd., nemohou dítě uvést do společnosti, jak by měli. Dítě mŧţe být zanedbáváno a společnosti se mŧţe spíše stranit, uzavřít se do sebe. Také prostředí, ve kterém dítě ţije, není dostatečně vhodné pro jeho vývoj. (Berger, Gravillon 2011, s. 35) Rodina se mŧţe někdy stát přítěţí sama pro sebe (Fischer, Škoda 2009, s. 140). Dochází v ní k hádkám, kdy rodiče zvýší hlas, to mŧţe přejít aţ v křik, osočování se atd. Je to ovšem hádka pouze mezi rodiči, dítě za nic nemŧţe, netýká se ho to, avšak se mŧţe stát, ţe rodič mŧţe začat křičet i na dítě. To je ovšem většinou jednání v afektu, 16

17 kdy se třeba dítě snaţí něco říct nebo něco udělá a rodič to nevydrţí a začne křičet i na něj. Někteří rodiče jsou ohleduplní a hádají se, kdyţ si myslí, ţe dítě spí. Dítě ale buď nespí, nebo ho hádka vzbudí. Nemusí slyšet, o čem se přesně rodiče hádají, stačí, ţe slyší křik a nepříjemná zvuky. To v něm mŧţe vyvolat pocit samoty, strach, pláč, úzkost, vztek, nerozhodnost - má se jít podívat, co se děje nebo zŧstat v posteli? (Špaňhelová 2011, s. 30) Hádky, nedorozumění a spory se v rodinách stávají, coţ je na jednu stranu i pro dítě dobré, samozřejmě kdyţ je to v omezené míře. Dítě tak zjišťuje, ţe rodiče nejsou stejní, ţe mají rŧzné názory, které si vyměňují. Mělo by mít zkušenost, jak rodiče tyhle spory řeší. Je moţnost, ţe se domluví na kompromisu nebo ţe jeden rodič ustoupí tomu druhému. Ustoupí proto, ţe to shledal za vhodné, uznal, ţe názor toho druhého je lepší a prospěšnější pro rodinu. Dítě se tak učí, ţe ţivot přináší i chvíle, kdy se něco nedaří nebo kdyţ lidé mají rozdílné názory. Tím se učí i to, jak rodiče s touto situací nakládají, jak se s ní dokáţou vypořádat, ale především je pro něj dŧleţité to, ţe spor nebo hádka končí.(špaňhelová, 2011, s. 31) Jak tu jiţ bylo řečeno, rodina plní nezastupitelnou funkci v ţivotě dítěte, je to základ celé společnosti a je dŧleţitá pro její správný chod. S měnící se dobou dochází bohuţel k tomu, ţe se rozpadá čím dál více rodin. Rodiny procházejí krizemi, které nedokáţou ustát, a tak ve většině manţelství dochází k rozvodu. O rozvodu a jeho dopadu na dítě budu psát v další kapitole této práce. 17

18 2 Rozvod Lidé vstupují do manţelství nebo partnerského souţití, protoţe věří, ţe je to právě to, co naplní jejich ţivot štěstím. Zakládají rodiny s přáním a vidinou, ţe poskytnou svým dětem to nejlepší, čeho jsou schopni. Tato představa o manţelství je určitě ţádoucí a pozitivní, ale realita bývá od ní většinou vzdálena. Uţ ze samotné podstaty blízkých vztahŧ mezi partnery mŧţeme předpokládat, ţe se někdy dostaví názorové neshody či dochází k otevřenému konfliktu. (Lacinová, 2011, s. 433). Kaţdá rodina někdy prochází krizí. Je součástí jejího běţného ţivota. Krize, kterou rodina proţívá, nemusí rodině přinést pouze negativa. Mŧţe být pro rodinu taky pozitivem a to v tom smyslu, ţe se v době krize naučila mnohému novému. Musela přehodnotit stávající vzorce a nahradit je novými, účinnějšími. To jak rodina krize zvládá, záleţí na její odolnosti. Některé rodiny jsou schopny krizi přejít a pokračovat ve svém fungování, u jiných je jejich fungování ohroţeno. Krize mŧţe přerŧst v rozvrat, po kterém dochází k rozvodu (Plňava, 2000, s ). Podle Českého statistického úřadu rozvodovost v nynější době klesá. Dŧkazem jsou toho čísla z roku 2012, kdy se rozvedlo okolo manţelských párŧ, naopak v roku 2005 okolo manţelských párŧ. Rozvody se v nynější době sniţují, ovšem před 20 lety byla rozvodovost daleko niţší. Kdyby byla zachována tehdejší úroveň rozvodovosti, skončilo by rozvodem 34 manţelství ze 100. Z čehoţ plyne, ţe v dnešní době je rozvodovost daleko častější a z tohoto pohledu rozvodovost spíše stoupá. (nedatováno, Český statistický úřad) Podle 755 občanského zákoníku ( ods. 1 zák. č. 89/2012 Sb.) soud provede rozvod tehdy, pokud je manţelství tak rozvráceno, ţe nelze očekávat obnovení tohoto manţelského souţití. Soud bere v úvahu samozřejmě příčiny tohoto rozvratu. Pokud se manţelé starají o nezletilé dítě, soud tohle manţelství nerozvede, bylo by to v rozporu se zájmem těchto dětí, daným zvláštními dŧvody. Pokud se ovšem připojí manţel k návrhu na rozvod podaný druhým z manţelŧ, soud manţelství rozvede, aniţ by zjišťoval příčiny rozvratu manţelství. Manţelství ovšem musí trvat alespoň jeden rok a manţelé musí ţít odloučeně nejméně 6 měsícŧ. Jestliţe je v rozvodu nezletilé dítě, manţelé se musejí dohodnout na úpravě vztahŧ v době po rozvodu. Také se musejí dohodnout na úpravě svých majetkových poměrŧ, bydlení popřípadě placení výţivného pro dobu po rozvodu. ( 757 ods. 1 zák. č. 89/2012 Sb.) 18

19 Prŧchová a Novák rozvod popisují charakteristikami, které uvedu níţe. Rozvod je vážná věc. Rozvod bychom neměli brát na lehkou váhu. Má velký dopad na psychiku a pro lepší představu o tom jak velký dopad má, ho mŧţeme přirovnat k úmrtí někoho velmi blízkého. Během rozvodového řízení mŧţeme očekávat i zhoršení zdravotního stavu. I kdyţ je rozvod brán jako váţná věc, která má dopady nejen na účastníky řízení, ale i na nejbliţší okolí, mnozí se k takovému kroku rozhodují zbrkle. Rŧzné události, například nevěra a její prozrazení, zpŧsobí velmi rychlé a neuvědomělé jednání v afektu. Je to ztráta jak pro manžele, tak pro společnost. Jak velká ta ztráta bude, je velmi individuální. Rozvod je dlouhodobý proces, který u partnerŧ neprobíhá stejně rychle. Po samotném rozvodu si většinou minimálně polovina rozvedených manţelských párŧ uvědomí, že by danou situaci mohli zvládnout a ví jak. Rozvod sám o sobě nic neřeší. Jedinec by si měl dříve odpovědět na otázky, které se budou týkat dětí, jestli má kde poté bydlet a kolik to bude stát, jestli se sám uţiví, co získá a co ztratí, jestli na to vŧbec má. Pro někoho je ztráta kontaktu s dětmi nepřijatelná, pro někoho jiného to zase mnoho neznamená. (2005, s. 9-10) Poslední charakteristiku potvrzuje i Matějček s Dytrychem, kteří uvádějí, ţe předpokladem rozvodu je to, ţe vyřeší veškeré konflikty rodiny a poté se opět obnoví rovnováha a psychické zdraví rodiny. Rozvodová praxe ale hovoří spíše o opaku. Ukazuje, ţe v naprosté většině manţelství přetrvává atmosféra plná frustrace, napětí a stresu, protoţe se musejí účastnit soudních řízení o určení styku s dítětem, soudních sporŧ o výţivné atd. (1994, s. 135) Rozvod znamená pro rodinu jedno z nejsvízelnějších období. Zasahuje nejen přímé členy rodiny tj. rodiče a děti, ale také nejbliţší okolí, coţ mohou být i přátelé, prarodiče a jiní příbuzní. Tohle období je plné stresu a frustrace a jeho dŧsledky mohou ovlivnit i budoucí ţivot jeho účastníkŧ. (Matějček, Dytrych, s. 2002, s. 39) 19

20 2.1 Rozvodový proces Rozvod je výsledkem dlouhodobého rozhodování, jelikoţ většina lidí tuší, do jakých nesnázích je proces rozvádění přivede. (Matoušek, Uhlíková, 2010, s. 63) Ovšem pro některé z manţelŧ rozhodování o rozvodu dlouhodobé není a je to spíše rozhodnutí, které učiní např. během několika dnŧ. Většinou úmysl se rozvést neklíčí z rozhodnutí muţe i ţeny zároveň (Matoušek, Uhlíková, 2010, s. 63). Kdyţ se rozhodne jeden z manţelŧ pro rozvod, zahájí emoční odpoutání od partnera s předstihem. Jakmile začne být patrné, který z manţelŧ rozvodový úmysl má, začnou se rozdělovat rozvodové role. Role mohou být symetrické, kdy obě strany dělají podobné kroky nebo komplementární. V této roli se jeden z partnerŧ projevuje nezávislé a odpoutává se od druhého. Druhý partner dělá opak, zkouší strategie připoutání a je frustrován, protoţe druhý na tuto strategii nereaguje. Tato forma role je častější. (Matoušek, Uhlíková, 2010, s. 63) Matoušek a Uhlíková (2010) rozdělují rozvodový proces do třech období a to období ambivalence, vlastní rozvod a období po rozvodu. V níţe uvedeném textu se budu postupně zabývat kaţdým obdobím zvlášť Období ambivalence V tomto období jsou jasné známky krize vztahu. Začíná se zvyšovat počet hádek, začínají se navzájem vyhýbat, omezují sex, volno tráví spíše odděleně. Objevují se i pokusu o napravení vztahu. Partneři jedou společně na dovolenou, pouští se do renovace bytu atd. Prověřují si svou motivaci dál ve vztahu pokračovat. To ovšem mŧţe ještě zřetelněji poukázat na problémy, které v rodině jsou, jelikoţ tu intenzivnější kontakt mezi manţely a nové situace, které jsou náročnější na spolupráci. (Matoušek, Uhlíková, s. 63) Příčinou těchto konfliktŧ a následným rozhodnutím se pro rozvod mŧţe být dítě, ať uţ v rodině je nebo není. Dŧvodem mŧţe být jak bezdětnost, tak omezenost, které strání se o dítě přináší. Mŧţe tu jít také o neschopnost přijmout handicapované dítě. (Novák, 2012, s. 16) 20