Informační politika Základní východiska a souč Základní východiska a sou asnost ve vyspělých demokraciích Rudolf Vlasák

Transkript

1 Informační politika Základní východiska a současnost ve vyspělých demokraciích Rudolf Vlasák

2 1 ÚVOD Bylo by tendenční uvažovat o způsobu ovlivňování procesů komunikace poznatků ve společnosti jejími správními orgány, ať už demokraticky zvolenými či panujícími na základě jiných principů, kdybychom pojem "informační politika" vztáhli jen na moderní, informatizací zasaženou civilizaci. Zabýváme-li se jakoukoli organizací lidské společnosti, a to už od dob, z nichž o tom máme uchována svědectví, vždycky se setkáme s problémem, jaké jsou principy přístupu k významným poznatkům a jak je nakládáno s jejich předáváním. Uvědomme si klíčovou úlohu tajemství, která pro sebe bránili a jejichž prostřednictvím ovládali nevědomé masy vládci už v nejstarších civilizacích. Na přelomu druhého a třetího tisícíletí vstupujeme do zcela nového komunikačního prostředí pro myšlení i konání. Kybernetický prostor digitalizovaných sdělení všeho druhu vytváří i nové paradigma pojetí organizace společnosti, zejména pak její vědy a ekonomiky. Český filozof Miroslav Petříček uvažuje o "rekonfiguraci disciplín" a míní tím mimo jiné stírání hranic mezi tradičním vymezením oborů lidského poznání, jako jsou humanitní a přírodní vědy. Zmiňuje také nové, mediální pojetí reality jako zdroje informací. Způsoby a principy procesu předávání poznatků, resp. zpráv mezi lidmi jsou odjakživa rozhodujícím faktorem společenského vývoje. Jestliže podstatou politiky je způsob společenské správy, od něhož se odvíjejí všechny další aspekty společenského života, je logické, že mezi hlavními faktory, které tento způsob ovlivňují, náleží právě postoj, jaký politikové zaujímají k formám a metodám ovlivňujícím šíření informací ve správním celku, v němž působí. Můžeme proto říci, že vždycky, a to i když to výslovně nebývalo řečeno (a to se, vzhledem k teprve relativně nedávnému objevení výrazu informace jako označení tak univerzálního pro pojem v moderní společnosti tak významný) byla kromě "politické politiky" uplatňována nějaká forma také politiky informační. Ani dosud není v některých státech informační politika jako určitý způsob ovlivňování procesů komunikace informací ve společnosti řídícími orgány státní správy explicitně deklarována. Nicméně, jak bylo řečeno, bez tohoto ovlivňování, ať už skrytého nebo otevřeného a často hrdě deklarovaného, se neobešla a neobejde žádná vládnoucí struktura v žádném typu lidské komunity. Dnes už se běžně užívá výrazu informační politika nejen ve smyslu státní či místní společenské správy, ale navíc se zkoumají metody informační politiky také institucionálních celků. Existuje rozsáhlá literatura o informační politice podnikatelských subjektů, a to jak o vnitropodnikové organizaci informačních toků, tak o jejich informačním chování v konkurenčním prostředí v souvislosti s prosazováním na trzích. Na rozdíl od zřetelných hodnotících kritérií úspěšnosti politiky např. v zemědělské či sociální oblasti, je velmi obtížné sledovat exaktně výsledky informační politiky. Její důsledky se projevují v řadě jiných odvětví hospodářské a sociální sféry. Snad nejvýznamnějším kritériem úspěšnosti informační politiky v poslední době se stala míra uplatnění moderních prostředků informační a telekomunikační techniky, které jsou hybnou silou tzv. digitální revoluce v komunikaci poznatků ve společnosti. Jejich vyspělost a šíře uplatnění v životě společnosti se dramaticky zvyšují. Jde o digitalizované formy přenosu všech typů informací, a to v současnosti čím dál tím více i hlasové komunikace. Digitalizovaný přenos textu, obrazu a videonahrávek se ročně zvyšuje o 20 až 50%. Mírou pokroku se stává mimo jiné zavádění hlasového rozhraní pro ovládání terminálů vedle klávesnice, myši a dotykové obrazovky.

3 Prosazuje se též dialogové online ovládání práce s videozáznamy. Dochází ke konvergenci datových přenosových sítí, počítačových systémů a rozhlasových, resp. televizních vysílacích systémů. Dosud zřejmě nedohlížíme důsledky integrace televize a počítače jako domácí klientské stanice celosvětové internetovské sítě milionů serverů. Digitalizovaná data v multimediální formě jsou rozhodující surovinou moderního hospodářství. Výkonnost jejich počítačového zpracovávání se v dekádě okolo přelomu století oproti minulé dekádě zvýšila asi stonásobně. Fenomén internetu jako žádnou informační politikou neovládaná globální informační infrastruktura ovlivňuje na druhé straně informační politiku všech vyspělých států. Přitom se už v tomto smyslu nehovoří jen o jednotlivých státech, ale vlivem ekonomické a politické integrace v Evropě i jinde na světě jde také o informační politiku celých seskupení států, neboli nadstátní a nadnárodní informační politiku. Ta je, právě v případě Evropské unie, rozhodující i pro vývoj u nás, a to nejen z informačních, ale zejména ekonomických aspektů. Bylo už mnohokrát prokázáno, že v současné době jsou otázky informační politiky těch hospodářsky nejvyspělejších států světa v ohnisku politického dění a předmětem legislativních úprav ukládajících jejich vrcholným činitelům rozhodné kroky ve směru zabezpečení rozvoje všech aspektů informatizace společnosti. Problematika, kterou si lze pod označením "informační politika" v tom smyslu, jak je dnes chápán, představit, je nesmírně široká. Není možné ji v jedné práci postihnout. Tento text, určený jako podpůrný pro výuku předmětu se stejným názvem na Ústavu informačních studií a knihovnictví Filozofické fakulty Univerzity Karlovy (a také v jistých souvislostech výuky dalších informačních a knihovnických vzdělávacích institutů na našich vysokých a vyšších odborných školách) se věnuje jen vybraným, podle autora nejvýznamnějším problémovým okruhům, aktuálním z různých hledisek pro příští české informační profesionály včetně knihovníků. Důraz je položen na výklad geneze moderního pojetí informační politiky a zejména na poslední její vývoj v hospodářsky vyspělých zemích světa. 2 INFORMACE, INFORMAČNÍ POLITIKA A EKONOMIE Problémem definování pojmu, označovaného výrazem "informace" (resp. obměnami tohoto ze staré řečtiny odvozeného slova v různých moderních národních jazycích světa) a čím vlastně informace jsou, se zabývá již po desetiletí mnoho myslitelů a celých škol. Není cílem této práce k jeho řešení nějak přispět. Text se vpodstatě opírá o všeobecně dnes známé Buchlandovo pojetí, korespondující také s výkladem slova "informace" ve vydání Oxford English Dictionary z roku Vychází ze skutečnosti, že daný výraz se používá v trojím smyslu, a to jednak jako proces, jednak jako znalost a také jako věc ("information - as - proces", "information - as - knowledge", "information - as - thing"). Rozlišuje se především informace ve smyslu procesu jako změna toho, co příjemce informace dosud znal. Jde o informační akt, komunikaci poznatků či zpráv o existenci určitých skutečností. Dále se uvádí výklad slova informace ve smyslu komunikovaného poznatku vztahujícího se k určité skutečnosti, předmětu nebo věci. Konečně se uvádí termín informace v souvislosti určování vlastnosti, resp. atributu, užívaného pro takové jevy, resp. věci, jejichž vlastností je schopnost nést informaci a informovat. V samotném výrazu "informace", který se vykládá často jako cosi, co zvyšuje určitost systému, se současně projevuje jistý paradox, protože právě tento výraz je značně neurčitý.

4 Navíc je zřejmé, že informace může ve smyslu přenesení poznatku přinést jejímu příjemci i zvýšenou míru nejistoty, vnesenou do stávajícího systému jeho poznání (obdoba shannonovského matematického pojetí informace jako míry určitosti oproti entropii, neboli neurčitosti systému). Informace ve smyslu věci nesoucí informaci lze rozdělit na data a dokumenty. Data jako plurál od latinského slova "datum" znamenají "věci, které jsou dány". Dnešní denotace tohoto výrazu převážně souvisí s počítačovým zpracováváním informací a znamená to, co je v počítači zaznamenáno, jak to definoval např. ekonom Fritz Machlup (bude ještě zvlášť zmíněn). Dokumenty (texty, obrazy, zvukové nahrávky) nelze přesně vymezit, neboť jejich ohraničenost co do celku nesoucího informaci je naprosto relativní. Od tohoto výrazu se také z časů Paula Otleta (spoluzakladatele moderní informační vědy a zejména dnes vůdčí světové organizace informačních pracovníků a institucí, o kterých bude podrobně pojednáno v dalších kapitolách) na počátku dvacátého století odvozuje termín "dokumentace", používaný dosud v řadě zemí a institucí jako synonymum informační činnosti ve vědě a technice. V současnosti se pojmosloví okolo informačních aktivit ve společnosti, a to zejména vlivem všeobecného poznání významu tohoto odvětví jako jádra hlavního sociálního proudu moderní doby, předznamenaného vidinou nové dějinné éry lidstva, označované jako "informační společnost" (bude o tom dále podrobněji pojednáno), poněkud komplikuje. Souvisí to ovšem také s převažujícím vlivem angličtiny na snad veškerou vědeckou terminologii v jednotlivých národních jazycích, zejména pak právě v oborech spojených s informační technikou a technologií a odvozeno od toho i v oborech, zabývajících se vlastními informačními činnostmi. Kromě výrazu "information" se dnes prosazuje také výraz "knowledge" a namísto dosud běžně užívaných slovních spojení, jako jsou "information management" nebo už zmíněná "information society", se prosazují výrazy "knowledge management", "knowledge society" apod. Pro anglický výraz "knowledge" má ale čeština hned výrazy dva, a to jednak "poznatek" a jednak "znalost". Poznatek je v češtině obecně chápán jako "výsledek poznání", přičemž poznat znamená "dospět k vědomosti o něčem", kdežto "znalost" znamená "vlastnost toho, kdo je znalý něčeho nebo někoho" a také "informovanost", resp. i "zkušenost" (podle Slovníku spisovného jazyka českého z roku 1989). Obvykle se poznatek chápe jako nově získaná a také v lidském vědomí přijatá informace a znalost už jako vyšší stupeň poznání, který je v mysli člověka podložen jeho zkušenostmi a vědomím věcných souvislostí. Pro účely česky psané práce pojednávající o problémech spojených s informační politikou je účelné využít nabízejících se jazykových možností a rozlišit od sebe často u nás dosud nepříliš důsledně a přesně užívaných termínů údaje, data, informace, poznatek i znalost. Využito zde je návrhu definic hlavních pojmů souvisejících s informačními aktivitami, který zpracovala ve své diplomové práci, vedené autorem tohoto textu, v roce 1999 na Ústavu informačních studií a knihovnictví Filozofické fakulty Univerzity Karlovy Martina Přibylová. Údaje budeme chápat jako uspořádané soubory zaznamenaných symbolů, které vypovídají o věcech, osobách, jevech a událostech, neboli o objektech informačního zpracování, a jsou určeny ke zpracování a interpretaci s cílem konkrétního využití. Mají tedy potenciální funkci k vytvoření informace, avšak samy o sobě nepřinášejí žádnou vědomost. Tu je možno nabýti až po uvedení údajů do vzájemných souvislostí. Údaj musí být vždy pojmenován, resp. musí mít nějakou identifikaci, ať už explicitně vyjádřenou nějakým indexem, zkratkou či celým jménem, nebo implicitně obsaženou při udání jeho pozice v rámci souboru údajů. Tato identifikace udává, o jaké vlastnosti či parametru objektu, k němuž se vztahuje, vypovídá. O údajích ještě nelze určovat, zda jsou relevantní či irelevantní.

5 Data jsou dnes všeobecně chápána jako všechno to, co je uloženo v digitální formě na nějakém počítačovém nosiči nebo je komunikováno po nějakém komunikačním kanálu mezi počítači. Mohou to být digitální interpretace jakýchkoli symbolů, textů, obrazů či zvukových nahrávek. Informace je chápána jako uvedení určitých dat do takové souvislosti, aby se dospělo ke "sdělení", které má působit na znalostní základnu potenciálního příjemce. Jde opět o potenciální funkci, jako u dat, ale je už možno rozlišit relevanci či irelevanci. Informace je v tomto smyslu souborem dat uvedených do souvislosti a uzpůsobených ke komunikaci. Poznatky jsou pak chápány jako informace, které byly příjemcem pochopeny a přinesly mu něco, co rozšířilo jeho znalostní základnu. Zda jde či nejde o poznatek, závisí na individuálním příjemci. V tomto smyslu je možno poznatek vyložit jako informaci, která pro příjemce znamená rozšíření jeho znalostní základny. Znalosti jsou nejvyšším stupněm všech aktivit souvisejících s tvorbou, zpracováváním, šířením a přijímáním informací. Znalost je tvořena jednak už primární zkušeností člověka, jeho schopností posuzovat přijímanou informaci, jeho intuicí, ale také vírou a citovou stránku osobnosti. Znalost je zcela individuální - osobní a je prvkem aktuálního stavu znalostní základny jedince. Znalost je jako taková nekomunikovatelná. Skutečnost, že již v současnosti pokládáme pojem "informace" za samozřejmý a vpodstatě všemi intuitivně obdobně chápaný, vyplývá zřejmě především z obecného přijetí potřeby nějak obecně označit tak významný fenomén, prostupující prakticky všechny aktivity moderní společnosti. Představy materiálních nákladů, vyspělosti a objemu techniky i obchodně ekonomického rozmachu organizací a transakcí, které se dnes v informačních službách angažují, pak vedly k rozšíření povědomí o těchto aktivitách jako o regulérním průmyslovém odvětví. V USA se pak ve druhé polovině 40. let začal postupně, na bázi rozvoje dokumentačních činností, vytvářet nově pojmenovaný vědní obor, česky dosud nepříliš snadno prosazovatelný - "informační věda". Informační věda (Information Science, Informationswissenschaft, Science de l information) se jako vědní a studijní obor pěstuje a vyučuje již od 60. let na desítkách univerzit a jiných typech vysokých škol ve všech zemích demokratického světa. V SRN byl v roce 1990 dokonce založen Vysokoškolský svaz pro informační vědu. I když se ve světě uplatňují různá pojetí a rozličné školy a směry v chápání informační vědy, lze se shodnout na obecném určení jejího předmětu, jímž je přenos znalostí ve společnosti. Nejméně ve třech bodech se (např. podle profesora Jiřího Cejpka) většina osobností současné světové informační vědy shoduje: a) že tato disciplína, jejíž počátky jako konstituovaného vědního oboru se datují do poloviny 40. let 20. století (USA),je dosavadním výsledkem úsilí obecné vědy o informaci, b) že informační věda má výrazně integrační charakter, neboť se v ní spojují přístupy a metody humanitních, sociálních, přírodních i technických věd, a konečně c) že význam informační vědy poroste tak, jak poroste význam informace ve společnosti. Obor, který byl v roce 1996 uznán také na Univerzitě Karlově pro doktorská studia na Ústavu informačních studií a knihovnictví, se ve světě i u nás historicky nazýval různě, a to v souvislosti s vývojem pojetí knihovnictví a dokumentalistiky až po informační systémy a služby. Velmi mnoho problémů se správnou identifikací a pochopením podstaty tohoto oboru způsobilo jeho mylné označování prakticky v celém bývalém bloku tzv. socialistických zemí jako "informatika". Tento výraz se zde prosadil, jako se ostatně prosazovalo vše, tj. podle sovětského vzoru. Šlo zde o pojetí profesora Michailovova, zakladatele sovětského ústředního informačního centra VINITI (bude o něm ještě pojednáno), vycházející ze zúženého pohledu na obor, který respektoval pouze komunikaci vědeckých a technických informací. Prosazoval

6 se i výraz "vědní informatika" a v případě rozšířeného chápání oboru i na komunikaci dalších typů informací mimo vědu a techniku se používalo také výrazu "sociální informatika". Zcela se opomněla skutečnost, že termín "informatika" byl již "obsazen" díky francouzské odborné terminologii vztahující se k informační technice, neboli k počítačům (l informatique), a to už také od začátku 60. let. Tento termín převzal pak vpodstatě celý hospodářsky vyspělý svět i většina rozvojových zemí, díky postavení francouzštiny a samozřejmě angličtiny i v těchto zemích. Ještě dosud se však i u nás obtížně zdůvodňuje, že mezi oborem, jehož teoretické základy jsou řešeny informační vědou, a oborem zabývajícím se pouze informační technikou a její aplikací dnes už vpodstatě ve všech ostatních oborech lidské činnosti, je podstatný rozdíl. Výraz "světový informační průmysl" a jeho věcný obsah je vyložen podrobně v učebním textu, který autor této práce publikoval pod názvem "Světové informační systémy a služby" (viz literatura). Informační politika soudobých průmyslově vyspělých států a jejich společenství se s touto skutečností musí vyrovnávat. To se projevuje především v pojetí informací a informačních služeb jako významné ekonomické kategorie. 2.1 Informace jako předmět trhu V řadě projevů národohospodářů a zejména v běžné publicistice, která se dotýká významu informací a informačních aktivit v ekonomice, se setkáme se sloganem označujícím informace za nejcennější zboží (resp. komoditu). V tomto smyslu je pak často chápán pojem informačního průmyslu jako v určitém smyslu také produkce a prodej informací. Vztah mezi dodavatelem informace a jejím příjemcem přitom bývá skutečně zcela běžně vztahem obchodním - komerčním. Přesto informace nelze považovat za zboží v pravém slova smyslu. I když toto konstatování působí do značné míry jako popření všech ekonomických učení o trhu a komerci, zamyslíme-li se nad skutečnou podstatou toho, o co vlastně při komunikaci informací i v ryze komerčních systémech informačních služeb jde, dojdeme k řadě důvodů, které na první pohled zcela jednoduché zařazení informace mezi zboží na informačních trzích zpochybňuje. Vyjdeme-li z podstaty informace, jak je obvykle, a to i v různých teoriích, definována, narazíme při jejím zařazení pod širší pojem "zboží" na trhu, neboli "komodity" především na otázku vymezení nějaké měrné jednotky, podle níž se vždycky zboží při prodeji oceňuje. U informace, jestliže ji hodnotíme z hlediska užitnosti, což je v obchodě jednou ze součástí tvorby ceny, lze velmi stěží nalézt jakýkoli způsob kvantitativního vyjádření jak hodnoty, tak množství. Rozhodně to nelze učinit klasickými jednotkami hmotného výrazu informace platícího v kybernetice, neboli bity. Jejich množství totiž nemá nijak postižitelný vztah k hodnotě a tudíž i k ceně informace. Totéž ale platí o jiném způsobu možného kvantitativního měření, a to objemem měřeným z hlediska nosiče informací - dokumentu. Jeden bit nebo na druhé straně jeden dokument jsou jednotkami hmotného zachycení, uložení a komunikace informace, ale nemají vztah k jejímu obsahu a tudíž ani k její hodnotě a ceně. Informace je ve své podstatě nehmotná. Neplatí pro ni totiž ještě další zákon procesu prodeje a koupě zboží: ten, kdo prodává, zboží pozbývá na úkor toho, kdo je kupuje. Ten, kdo "prodává" informaci, ji však nepozbývá, neboť ji i nadále, ať chce nebo nechce, vlastní a může ji dále šířit, zpřístupňovat dalším "zákazníkům". Jen v některých případech se už podaná informace stává pro jejího poskytovatele dále nepředatelnou, protože jde např. o unikátní obchodní tajemství. Informační trh dnes chápeme především jako obchodní soutěž v oblasti poskytování služeb. To, co se prodává a nakupuje, jsou práce a výkony lidí a techniky, materiál a energie, které jsou vynakládány k zabezpečení procesu, na jehož konci je získání potřebných informací

7 uživateli - zákazníky informačních služeb. Na druhé straně pak jde o prodej a koupi hmotných entit, označovaných obecně jako informační produkty. Jsou to výstupy zpracovatelských procesů v informačních systémech, ať již jde o rešerše, studijně rozborové materiály, katalogy, bibliografie, analýzy nebibliografického charakteru atd. Primárně to jsou však také knihy, noviny a časopisy a v moderní době i rozhlasové a televizní pořady jako výstupy vědecké, odborné, publicistické, umělecké a jiné tvůrčí činnosti. V informačních službách se penězi přímo nehodnotí (a pokud jsou úplatné, neplatí) cena informace, ale ve většině případů rozpočtená cena nákladů na materiální a personální zabezpečení provozu informačních pracovišť, která informace nevytvářejí, ale provozují, resp. organizují pouze jejich sběr, zpracování až po vyhodnocování, šíření, resp. zprostředkování v různých formách informačních produktů. Výši ceny samozřejmě ovlivňuje poptávka a další faktory, působící na každém trhu. Jestliže jsme ono populární označení a s tím spojené ohodnocení informace jako zboží zpochybnili, neznamená to, že by se tím nějakým způsobem skutečně snižovala obecná hodnota a zejména význam informace jako takové. V nedaleké budoucnosti se budou základní a převažující síly, které podmiňují společenský rozvoj, generovat nikoli ze surovinových a energetických zdrojů, ale ze zdrojů informačních. Bude o tom ještě dále v souvislosti s výkladem soudobého pojetí informatizace světa pojednáno. Informace lze také v jistém, ale velmi přeneseném slova smyslu, spíše jako jakousi metaforu, chápat jako surovinu a jako takovou ji také v ekonomických vztazích reálně uplatňovat v rámci běžných tržních kategorií, jako jsou nabídka a poptávka. Opět však zde nepůjde o množství informace, ale o objemy dat a jejich společenskou poptávku, od níž se za tuto "surovinu" odvozují platby. Nelze zároveň opomenout kulturní význam informací a kulturní kontext probíhajícího procesu informatizace společnosti.tomuto procesu bude ještě v této práci věnováno zvláštní místo. Ekonomická hlediska hodnocení informace jako takové byla a jsou zkoumána ve světě na teoretické, někdy až filozofické úrovni, nebo se jimi zabývají konceptoři různých systémů, působících v rámci státních či lokálních politických a hospodářských celků. Pokud jde o praktická ekonomická hlediska vztahující se k informaci, uplatňují se zpravidla vždy až na konkrétní informační systémy a služby, kde se pochopitelně hodnotí náklady a na druhé straně příjmy (i zisk), které se u těchto provozů také vyčíslují. Klasickým příkladem uvažování o skutečném místě informace ve vyspělé tržní ekonomice demokratického státu je obsáhlá a důkladná studie "Online information in Europe" Baudoina Durieuxe. V souvislosti s rozborem vývoje informačního průmyslu v západoevropských zemích v 80. letech se dotýká ekonomických problémů této oblasti na mnoha místech, souhrnně se však též přiklání k názoru, že "informace jako taková nemá absolutně měřitelnou ekonomickou hodnotu". Kriticky se staví k samotnému oboru "ekonomie informace", který podle něho nepatří k zavedeným oborům ekonomie. Vychází z již všeobecně přijatého poznatku, že "informace může být oceněna", avšak problémy vyvstávají, jakmile toto oceňování nespojíme s reálnými produkty (např. tiskoviny) a službami. Na druhé straně, pokud bychom se zabývali vlastní hodnotou informace, pak je třeba vzít podle Durieuxe na vědomí přinejmenším následujících 6 specifických vlastností informací (z hlediska ekonomických vztahů): 1) Informace jsou nehmotné, nezávislé na metodách jejich šíření (papír, mikrografie, telekomunikace, magnetická, optoelektronická média). 2) Informace mohou být simultánně využívány mnoha osobami. 3) Informace jsou nekonečně reprodukovatelné v rámci velmi širokého spektra ekonomiky (ekonomických vztahů).

8 4) Přes řadu pokusů o definování, neexistuje žádná známá jednotka informace, která by byla ekonomicky měřitelná. 5) Informace může zastarat, nemůže však být jako zdroj vyčerpána. 6) Informace mají ekonomickou hodnotu. Tato hodnota však spočívá pouze v jejich reálných nebo potencionálních účincích. Totéž telefonní číslo může mít nevyčíslitelnou cenu pro jednu osobu a nulovou pro jiného člověka. V moderním pojetí, vycházejícím už z představy globálně působících informačních systémů a služeb v internetovském prostředí, je rozlišováno následujících 8 hlavních ekonomických funkcí informace: 1) Informace jako rozhodující prvek managementu, a to jak ve strategickém, tak taktickém a operačním řízení v ekonomice. 2) Informace jako substitut hmotných entit, jestliže dokážeme informačními systémy a jejich prostředky simulovat reálné procesy např. nákladných chirurgických zákroků před jejich skutečným provedením - vpodstatě jako prostředek modelování skutečnosti. 3) Informace jako obraz vnějšího prostředí ekonomického subjektu, zejména pokud jde o orientaci na relevantních trzích. 4) Informace jako prostředek ovlivňování - prosazování ekonomického subjektu publicistikou, reklamou, marketingovými prostředky atd. 5) Informace jako prostředek vzdělávání a tudíž, v nastávající éře prosazování systémů celoživotního vzdělávání pro schopnost člověka se zaměstnat v podmínkách měnících se požadavků na kvalifikaci, jako klíčový moment vývoje ekonomiky. 6) Informace jako faktor působící v komerčních vztazích v oblasti kultury a zábavy včetně sportu jako prudce se rozvíjejícího komerčního odvětví. 7) Informace ve formě informačního produktu, jak byl už výše, v souvislosti s úvahami o vztahu informace a komodity vyložen. 8) Informace ve formě informační služby, opět v ekonomických vztazích, jak byly vyloženy výše při vymezování vztahu pojmů "informace" a "zboží". Moderní pojetí otázky o místě informací a legislativním rámci jejich komunikace ve státě se zpravidla odvolávají na Všeobecnou listinu práv a svobod. Ta byla přijata 3 roky po ukončení 2. světové války prosince 1948 Valným shromážděním OSN jako výraz obecně přijatých morálních zásad, jimiž se mají řídit ústavy a celé legislativní systémy členských států této světové organizace. Listina je dnes ústavním zákonem České republiky č. 23/1991 Sb. ještě z údobí polistopadové ČSFR. Významný je zde z hlediska nejen informační politiky především článek 17 a jeho odstavce 1, 2, 4 a 5. Stanoví, že právo na informace je zaručeno, že každý má právo informace svobodně vykládat a šířit, kromě případů stanovených zákonem, a že státní orgány a orgány místní samosprávy jsou povinny přiměřeným způsobem poskytovat informace o své činnosti. K citování jsou z hlediska informační politiky také nepřímo relevantní ještě dvě části článku 27. (1): "Každý má právo svobodně se účastnit kulturního života společnosti, užívat plodů umění a podílet se na vědeckém pokroku a jeho výtěžcích." (2): "Každý má právo na ochranu morálních a materiálních zájmů, které vyplývají z jeho vědecké, literární nebo umělecké tvorby." V naší soudobé filozofii je možné v souvislosti s významem informací a procesem informatizace moderní demokratické společnosti citovat nikoho menšího než Jana Patočku, který v jedné ze svých příležitostných prací v 70. letech, publikované až v roce 1996

9 (zásluhou profesora Jiřího Cejpka v časopisu Acta Bibliothecalia et Informatica), staví informaci a svobodný přístup k ní jako protipól totalitního byrokratismu či, jak to nazývá - proti "...libovůli jednotlivců a jejich mocenského rozhodování..." - a jako zásadní prostředek usnadnění života jednotlivce. Na závěr těchto úvah je vhodné uvést slavný citát Thomase Jeffersona, prezidenta USA v letech 1801 až 1809: "Ten, kdo ode mne získá myšlenku, získá ji, aniž mne o ni ochudí, jako ten, kdo přiloží louč k mé, získá světlo, aniž já upadnu do tmy". 2.2 Odlišnosti pojetí informace ve společnostech Dálného východu Mezi chápáním toho, čím je v sociálních a ekonomických vztazích moderní společnosti informace, existují mezi "západní" a "východní" civilizací jisté rozdíly. K jejich pochopení, které je pro orientaci v globální informační sféře nezbytné, uveďme alespoň stručné vysvětlení. Vůdčí úlohu v rozvoji informačního průmyslu převzalo na Východě pochopitelně Japonsko. Pokud jde o technickou úroveň, patří spolu s USA k nejvyspělejším. Přesto se však v organizaci a sociálních postojích pracovníků informačního sektoru na Východě projevují často výrazná specifika, odlišující především Japonsko, jako hlavního představitele tohoto pojetí, od západního světa. Proměna japonské společnosti z vpodstatě feudální na postindustriální, resp. informační v průběhu několika desetiletí po druhé světové válce je pro Západ stěží pochopitelná. Kořeny této proměny spočívají v samotné psychologii a mentalitě Japonců. Ta především podmiňuje jejich schopnost importování všech nových poznatků zejména technického a technologického charakteru a jejich rychlého a účinného využívání. Nehledě na prudký technický pokrok zůstává základní charakter kultury a kulturní identity Japonců nezměněný. Kopíruje se pouze materiální vybavení společnosti Západu, ne však sociální chování lidí. Vlastnosti, jako jsou smysl pro loyalitu, pracovní soustředěnost, touha po vzdělání a disciplína, jsou na rozdíl od jiných populací pro Japonce typické. Vztah Japonců k informacím je zcela jiný, než vztah vědeckých a odborných pracovníků k tomuto fenoménu na Západě. Zde se věda zpravidla definuje jako veřejné poznání a poznatky se publikují, aby byly přístupné co nejširší odborné veřejnosti. Platí zde generativní princip technického rozvoje spolu s exponenciálním růstem objemu vědecké komunikace, publikačních aktivit a všeobecně výstupů vědeckovýzkumné a vývojové činnosti. Tyto výsledky se publikují mimo jiné i pro možnost jejich kritického posouzení. Zdůrazňuje se často objektivita a nezávislost vědou získaných poznatků na mínění jednotlivce, na jeho subjektivním chápání skutečnosti. Odtud pramení i způsob organizace komunikace poznatků v Západní společnosti, založený zde tradičně na institucionálních systémech zprostředkovatelských subjektů, ať již nakladatelů, knihoven nebo informačních středisek. Existují zde producenti, zprostředkovatelé a uživatelé informací a informačních služeb. Japonci se zásadně snaží neobjevovat už objevené. Výhody, vyplývající ze získání informace, jsou pro ně mnohem podstatnější, než prestiž z případné původnosti. Získání informace je však pro ně nejen jejím pouhým převzetím s následným využitím. Proces přejímání informací se pro Japonce skládá z následujících prvků souvislého "informačního řetězce": objevení informace - její úplné okopírování - osvojení informace - vlastní zdokonalení poznatku - opuštění cizí informace. Podstatná je skutečnost, že pro Japonce informační řetězec nekončí, jako zpravidla v západních společnostech, prostým využitím získané informace včetně

10 korektního uvádění jejího původu. Pro Japonce je důležité informace se "zmocnit", tj. obohatit ji a odvrhnout původní, jinde získaný poznatek, jako překonaný. Pokud jde o cenu informace, také japonci nepokládají samotnou informaci za zboží, které lze nějakým způsobem ocenit. Na druhé straně ale pečlivě vyčíslují náklady na získávání informací. A ty pro ně nejsou zpravidla nikdy dost vysoké, aby se nakonec nesnažili zajistit na jejich zabezpečení potřebné finance. Protože prospěch a konec konců zisk ze získaných informací nelze nejen předem, ale vesměs ani dodatečně spolehlivě vypočítat, smiřují se Japonci se skutečností, že rentabilita informací se vypočítat nedá. To také přispívá k všeobecné snaze získat informace často bez ohledu na náklady s touto činností spojené. Např. D. Marhoulová cituje v této souvislosti francouzského ekonoma D. Turcqa, který se ptá: "Kolik francouzských podniků si může dovolit vysílat do USA a jiných zemí odborníky určené pouze pro vyhledávání nejnáročnějších informací?" Tito specialisté jsou velmi často účastníky odborných seminářů a konferencí, kde sice nepřednesou referát, ale za plný účastnický poplatek, hrazený jejich vysilatelskou firmou, nejen pečlivě vyslechnou a zaznamenají to, co zaznělo na oficiálním pořadu akce, ale vyhledávají přímé kontakty s aktivními účastníky jako další, nezanedbatelný zdroj poznatků. Japonci jsou zastánci dobrých mezilidských vztahů i se zástupci konkurence a jsou ochotni absolvovat nejrůznější pracovní jednání v jakékoli náročnosti na čas i peníze. Pro Japonce není věda a vědecké poznatky předmětem veřejného poznání, ale různě vymezených společenství, kolektivů (korporací), jako jejich vnitřní záležitost. Získané poznatky těmto společenstvím, často uzavřeným, nejen patří, ale ona se s nimi fakticky ztotožňují a ztotožňují s nimi organizaci, technologii a její výstupy - produkty. Poznatky a poznání nejsou pro Japonce abstraktní pojmy, protože kognitivní procesy nejsou nezávislé ani na jejich subjektu, ani na objektu. Z toho pak vyplývá pro Západ paradoxní zjištění, že japonská informační společnost vlastně existuje bez informací, resp. není založena na komunikaci informací ve veřejném životě. Ztotožnění subjektu a objektu je konec konců jedním ze zákonů buddhismu, odkud lze také japonské chápání kognitivního procesu a jeho důsledků odvodit. Pro Japonce je významnější kognitivní akt sám o sobě než poznatek. Z hlediska pojetí informačních systémů v moderní japonské společnosti, které se formálně podobají struktuře, funkcím i technologii západních informačních systémů, je významná funkce komunikace. Pro komunikaci poznatků Japonci mnohem více než Západ používají názorné pomůcky, kresby a vůbec grafiku, protože je pro ně "vidět" více než "znát". V japonské kultuře předcházela vždycky vizualizace před verbalizací. Něco ukázat znamenalo více než něco říci. Podle posledních výzkumů připadá v japonských komunikačních prostředcích 35% na zprávy komunikované verbálně a 65% na neverbální formu zpráv. V západních zemích je pro proces informatizace typická diferenciace funkcí a úloh jednotlivých subjektů, které se informačního procesu zúčastňují. Vznikají zcela nové instituce, jako jsou např. veřejné datové sítě, informační agentury, producenti bází dat atd. Informace jsou zpřístupňovány jednak jako zveřejněné poznatky a jednak také jako komerční produkty. Informace tedy existují i nezávisle na jejich tvůrcích a uživatelích. Zcela jinak je tomu v soudobé japonské společnosti. Informační systémy zde zpravidla nejsou součástí veřejných služeb, ale ztotožňují se s institucemi, které informace vytvářejí, resp. kde informace vznikají. Výzkum, vývoj, komunikace informací a jejich využití spolu v Japonsku většinou úzce organizačně i funkčně souvisejí. Proto hlavní cestou výměny poznatků nejsou informační systémy, ale přímá komunikace mezi vědci, výzkumnými a vývojovými pracovníky. Zdůrazňuje se význam nezprostředkovaného osobního kontaktu. Ačkoli je v Japonsku množství knihoven, informačních středisek a také se zde produkuje a využívá téměř jeden tisíc informačních databází (z nichž je celkem 90% přístupných v dialogovém režimu),

11 představují stále nejvýznamnější prostředek informování různé mítinky, semináře a konference, kde se tvůrci a současně uživatelé (lépe příjemci) informací osobně setkávají. Jde především o skupinovou formu komunikace informací, založenou na mluveném, nikoli psaném projevu. Jedním ze základních atributů skupinově produkovaných a šířených informací - a v zásadě i japonské kultury zacházení s poznatky - je jejich časová dimenze. Japonské pojetí společného, skupinového poznání znamená pracovat se současnými poznatky. Poznatek nepatří ani minulosti, ani budoucnosti, ale současnosti. Jen takové poznatky jsou živé, aktuální a schopny přetvářet svět. Přes tyto odlišnosti se Japonsko zejména v 90. letech snaží přiblížit svoje informační služby a systémy západnímu světu. Není to dáno jen účastí v celosvětové síti internet. Už v předchozím desetiletí bylo svým ústředním informačním centrem JICST (Japan Information Center of Science and Technology) "vtaženo" do společného dialogového systému zpřístupňování velkého počtu informačních databází spolu s německým databázovým centrem STI International (bude o něm ještě podrobněji pojednáno) a americkým centrem informací v chemických oborech CAS (Chemical Information Services). A v roce 1994 uspořádalo Japonsko 47. kongres a konferenci vůdčí celosvětové informační nevládní organizace FID (z francouzského Fédération international de documentation, anglicky International Federation of Information and Documentation) na němž se jeho informační sféra představila jako do velké míry slučitelná (kompatibilní) s ostatním světem. Na druhé straně se však oproti Západu japonské informační systémy a služby nerozšiřují ani v posledním desetiletí 20. století dostatečně intenzivně na úrovni veřejných, komerčně online provozovaných databázových informačních center. Statistické údaje o rozvoji veřejného informačního trhu, zveřejňované pravidelně např. IMO (Information Market Observatory) svědčí o zaostávání Japonska za prudkým vzestupem zisků z těchto služeb v USA a v zemích Evropské unie. Podle statistik zveřejněných na konferenci Infobase, uspořádané ve Frankfurtu v roce 1994, se jako nejprudčeji rozvíjející sektor elektronického zpracování a šíření informací představil německý informační trh. Jeho objem se za necelou první polovinu 90. let zvýšil o 59% a jeho celkový obrat dosáhl hodnoty 1,3 miliardy DM. Znamenalo to zhruba 10% nárůst z roku na rok. Všeobecně je možno konstatovat, že se v japonské informační infrastruktuře vůči Západu prosazují dosud spíše uživatelské tendence, než rozvoj vlastních veřejně zpřístupňovaných komerčních informačních služeb, a to má rozhodující vliv na objem japonského informačního trhu, který stále ještě, i přes vyspělost zejména některých technických prvků, zaostává za Západem.

12 3 INFORMAČNÍ SFÉRA JAKO SEKTOR EKONOMIKY Jádrem informační politiky demokratického státu je ekonomické pojetí vlivu informace na rozvoj společnosti a tím i státu jako takového. Pro pochopení moderních koncepcí informatizace a na této bázi také vytváření prostoru pro rozvoj informačních systémů a služeb hospodářsky vyspělých zemí světa je třeba sledovat myšlenkové proudy v sociologii, filozofii a zejména v makroekonomice, které se rozvíjely na Západě zhruba v posledních třiceti letech 20. století. 3.1 Ekonomie informace a informatizace společnosti Jako každé produktivní národohospodářské odvětví, má také informační sektor, označovaný zhruba v posledních dvaceti letech jako informační průmysl, svoji ekonomiku. Ta je pak sledována, zkoumána a vyhodnocována s využitím celého systému nástrojů, s nimiž pracuje moderní ekonomie. V USA jako v zemi, kde se zrodila informační věda, byly také poprvé položeny základy průniku tohoto oboru a ekonomie, a to ve studiích vedených od počátku 60. let významnými národohospodáři a současně teoretiky procesu informatizace společnosti. Jejich vklad bude dále představen. Vznikl obor, označovaný anglicky "Economics of Information", česky "ekonomie informace" nebo také "informační ekonomie". Sleduje především všechny významné aspekty působení informační sféry v hospodářství jednak jednotlivých zemí, ale také jejich mezinárodních seskupení, na druhé straně i různě vymezených regionů a naopak dnes už vlastně globální ekonomické souvislosti v moderní civilizaci. Ekonomika je také jedním z hlavních kritérií, podle něhož se posuzuje naopak vyspělost informační sféry v té které zemi či seskupení států v současném světě. Je jedním z rozhodujících hledisek posuzování pokroku na cestě k vývojové etapě označované zejména v evropských koncepcích pohledu na svět jako "informační společnost". Např. D. Y. Jeong charakterizoval tuto vývojovou etapu lidstva jednak jako společnost, v níž je vysoké procento pracovní síly angažováno v oblasti procesů tvorby, zpracování a šíření informačních produktů a služeb, a jednak jako společnost, v níž významné procento příjmů a mezd pochází z aktivit informačních profesí a ve které tudíž vytváří vysoké procento podílu hromadného domácího produktu produkce a šíření informačních produktů a služeb. V průběhu 80. let se v prostředí automatizace začaly vzájemně provazovat oblasti ekonomiky, informací a dalších společenských aktivit. Tento proces v 90. letech konverguje, jak např. uvádí Paul Kleinert, k jejich úplnému splynutí, které má být základem nového pojetí společenského pořádku, v němž ekonomika působí jako rozhodující řídící faktor vývoje. Přitom je informace chápána jako specifická entita definovaná jako znaky nebo data, uplatňované v kontextu a smysluplné pro rozhodování. Smysluplnost informací při rozhodování znamená jejich úlohu ve vytváření názoru, který je nutné v tomto procesu uplatnit. Univerzalita je pak chápána jako odraz skutečnosti, jako jsou např. národy nebo teritoria, která spolu navzájem souvisejí a jsou na sobě vzájemně závislé. K pojetí univerzality ekonomiky se světový názor vyvíjel postupně už od antiky. Výraz "ekonomika" pochází z řečtiny (oikonomos) a označoval výslovně lokální oblast hospodaření v jednotlivých domácnostech. Toto lokální pojetí se udržovalo vlivem vládnoucích ideologií i ve středověku. Významnou měrou k univerzalitě pojetí ekonomiky přispělo však středověké Španělsko, kde se ve velké míře začaly uplatňovat poznatky z cest za objevy nových zemí a světadílů. Zvýraznil se jimi zejména pocit sounáležitosti a komplexnosti světa. Přispěl k tomu

13 i návrat k řeckým vědeckým objevům a filozofii, jejíž vliv v té době ve Španělsku silně působil. Univerzalita vědomí o světě a tomu odpovídající chápání ekonomiky kulminovalo pak v osvícení osmnáctého století. Výrazem těchto myšlenkových proudů se stala politická ekonomie Smitha a Ricarda, jako základ pozdějšího prudkého nástupu průmyslu a jeho ekonomických aktivit v 19. století. Naplno se rozvinulo univerzalistní chápání ekonomiky až po 2. světové válce. Nastalo propojování finančního sektoru a sektoru informačního a to natolik intenzívně, že se např. bankovní činnosti začaly, jak o tom bude ještě dále pojednáno, zařazovat mezi činnosti informační. Dnes toto pojetí skutečně nabývá reálného opodstatnění, protože se bankovní operace stávají skutečně tak, jak jsou metodicky i technologicky realizovány, v plném smyslu slova činnostmi informačními. Neoperuje se s reálnými penězi, ale s informacemi o finančních transakcích. Jako příklad může sloužit činnost mezinárodní finančnické centrály Cedel (Centrale de Livraison de Valeurs Mobiliérs) se sídlem v Luxembourgu. Provádí klíringové služby ve 30 různých měnách pro organizace z více než 60 zemí světa. Jde v průměru o 30 tisíc transakcí denně (v celkové hodnotě téměř 2 biliony, tj. tisíc miliard dolarů!), což nelze realizovat jinak, než prováděním operací v počítačovém informačním systému. Závislost dnešní světové ekonomiky na výpočetní a telekomunikační technice, která nahradila dřívější postupy, založené na manipulaci s fyzickými penězi, a zároveň postupující celosvětová působnost těchto systémů vyvolává stále se prohlubující vzájemnou závislost a propojenost univerzality v ekonomickém a informačním sektoru, které postupně splývají v jednom "informačním systému", a to i v případě, že k chápání tohoto pojmu využijeme již klasické definice B. C. Vickeryho ("...organizace lidí, surovin a strojů, sloužících k podpoře přenosu informace od jedné osoby ke druhé"). Nicméně dosud veškeré věhlasné světové kapacity v oblasti ekonomiky a informací, jako např. Arrow, Machlup, Schwuchow, Porat, Rubin, Griffits, Lamberton, King, Yovits a jiní pokládají informaci za stěží definovatelný, spíše mlhavý produkt, jehož reálná hodnota je měřena vždy ve vztahu ke konkrétní potřebě. Zatímco filozofové a sociologové hovoří dnes v souvislosti s uplatňováním nové techniky a organizace komunikace poznatků o postindustriální, resp. informační společnosti, razí např. Peter Drucker nově pro označení nadcházejícího vývojového stupně civilizace v nejvyspělejších zemích název "postobchodní společnost" (post-business society), přičemž srovnává význam informační vlny s průmyslovou revolucí. Drucker pochopil převratnou úlohu informačního systému a jeho vlivu na poznatkovou základnu podniku, který se rozvíjí v konkurenčním prostředí a musí využívat zejména z jeho hlediska vnější okruh informačních zdrojů, který se celosvětově rozvíjí v rámci aktivit informačního sektoru. Východiskem Druckerovy teorie postobchodní společnosti je "taylorismus", směr prosazující vědecké principy do organizace průmyslové výroby, který založil už koncem 19. století americký podnikatel a ekonom Frederick W. Taylor. Zavedl jako první pojem "průmyslový inženýr" jako vysoce kvalifikovaná pracovní síla s perspektivou stále rostoucí potřeby této profese na trhu práce. Intenzívně se zabýval problematikou kategorizace poznatků, resp. znalostí (knowledge), a na nich závislých informačních potřeb při řízení podniku. Vycházel z předpokladu, že v jakémkoli sociálně ekonomickém systému je na úrovni vrcholového řízení nutné sledovat na prvním místě informační toky a teprve na druhém místě toky "hmotné". Taylor už pracoval s pojmem "informační systém pro strategické řízení" a odlišoval kvalitu i objem informací potřebných pro tuto úroveň a úroveň operativního řízení organizace. Počátky soudobého moderního ekonomického myšlení založeného na vnímání významu informatizace společnosti a na vlivu informačních aktivit na ekonomiku však spadají až do začátku 60. let, kdy se začaly projevovat první praktické důsledky zavádění počítačové

14 techniky v řadě oborů intelektuální činnosti. V roce 1962 uveřejnil jeden ze zakladatelů informační ekonomie, Fritz Machlup, převratné dílo "The Prediction and Distribution of Knowledge in the United States". Zde bylo poprvé použito jakési kategorizace znalostního vybavení pracovníků různých profesí, které analyzoval na základě hospodářských statistik prováděných v poválečném údobí ve Spojených státech. Dospěl k následující klasifikaci: praktické znalosti (vyplývající a používané při realizaci člověka v určité profesi, ať už orientované na manuální, intelektuální, obchodní či jinou formu činnosti), intelektuální znalosti (uspokojující přirozené snahy a touhy člověka objevovat a dozvídat se), znalost řečí a historie (uspokojující a stimulující seberealizaci člověka v zaměstnání i mimo ně), duchovní znalosti (vedoucí k uspokojení touhy člověka po duchovním životě, včetně života náboženského), nechtěné znalosti (které člověk nabývá jaksi mimoděk, aniž by jich, jako často nepotřebných, dovedl účelově pozbývat). Machlup získal doktorát na Vídeňské univerzitě jako žák mimo jiné také jednoho z čelných "neoklasických" ekonomů, často citovaných našimi vedoucími představiteli ekonomické transformace po roce 1989, zejména Václavem Klausem. Oproti tomuto směru, který ještě s pojmy jako informační služby, informační systém nebo informatizace nepracoval a význam informací v ekonomii zcela opomíjel, vyšel Machlup při formování moderní ekonomické metodologie při analýze procesu komunikace poznatků z hlediska určení hlavních faktorů ekonomického růstu. Při formování své ekonomické koncepce vyšel Machlup z Taylora a sledoval statistické rozbory amerického hospodářství z hlediska vlivu produkce poznatků na růst hrubého národního produktu. Jeho analýza je rozdělena do dvou částí, jednak na situaci v rámci jednotlivých odvětví a jednak na vliv zvyšování poznatkové základny v rámci jednotlivých profesí. Machlup už v uvedeném díle razil pojem "knowledge industry", který bychom v souladu s výše definovanými pojmy v této práci mohli přeložit spíše jako "znalostní" než "poznatkový" průmysl. Machlup definuje anglický výraz "knowledge" v tomto smyslu jako cokoli, co někdo zná a umí. Jde mu však také o produkci poznatků, kterou chápe jako činnost při které jednak někdo učí a někdo se naučí něco, co předtím neznal. Do tohoto procesu zahrnul i funkci komunikace informací. Pokud jde o provedené analýzy rozvoje či naopak útlumu poptávky po hlavních dvou kategoriích pracovní síly, totiž tzv. "modré límečky" a "bílé límečky", jak se v USA v makroekonomických statistikách traduje, dospěl Machlup k závěru, že mezi roky 1900 a 1960 se zvýšil podíl zaměstnanců průmyslových podniků s převahou duševní práce (bílé límečky) ze 17,6 na 42%, zatímco podíl manuálně pracujících zaměstnanců v americkém průmyslu klesl v tomto údobí z původních 83,4 pouze na 48%. V těchto svých analýzách použil Machlup dvojího různého rozdělení pracovníků, a to jednak podle kategorizace pracovní síly, s nímž pracuje Úřad pro sčítání lidu USA, a jednak vlastní klasifikaci. V prvním rozdělení jde o celkem 11 kategorií: 1. Odborní specialisté, kvalifikovaní pracovníci a s nimi spolupracující síly 2. Majitelé a správci farem. 3. Řídící pracovníci, funkcionáři a majitelé firem s výjimkou farmářů.

15 4. Úředníci a spolupracující administrativní personál. 5. Pracovníci v prodeji. 6. Mistři, předáci a s nimi spolupracující síly. 7. Tovární dělníci a související profese. 8. Pracovníci v domácnosti. 9. Pracovníci ve službách. 10. Zemědělští dělníci a předáci na farmách. 11. Ostatní dělníci kromě těch, kteří pracují v zemědělství a těžebním průmyslu. Ve vlastní klasifikaci rozdělil Machlup pracovní sílu do tří skupin, a to: 1. Duševní pracovníci (tzv. "bílé límečky"), do níž patří podle kategorizace amerického Úřadu pro sčítání lidu 1., 3., 4. a 5. kategorie. 2. Manuální pracovníci a pracovníci ve službách, zahrnující z první kategorizace a 11. kategorii. 3. Zemědělští pracovníci, zahrnující kategorie 2 a 10 z předchozí kategorizace. Po smrti Machlupa (v roce 1983) pokračovali v jeho analýzách Rubin, Huber a Taylor, kteří dospěli až k roku Podle nich se podíl duševně pracujících od roku 1900 do roku 1980 zvýšil z 10.7 sice pouze na 41,2, ale podíl manuálně pracujících zaměstnanců se snížil z původních až 89,3 na 58,8%. V každém případě je zřejmé, že tento vývoj je nezvratný a bude pokračovat nejen v USA, ale také v Evropě a postupně ve všech zemích, které nastoupí cestu směrem k informační společnosti. Fritz Machlup byl už ve své době uznávaným ekonomem, ačkoli se, na rozdíl od Hayeka a některých dalších protagonistů neoklasického ekonomického směru, o kterých bude ještě dále pojednáno, nedočkal Nobelovy ceny. Přednášel na prestižních amerických univerzitách (Baltimore, Princeton, New York) a v roce 1966 byl zvolen prezidentem Americké ekonomické asociace AEA (American Economic Association). Jeho význam překročil daleko celou neoklasickou ekonomickou školu a teprve s technologiemi založenými na internetu na konci 20. století se mu dostává plného ocenění. Od 90. let se zejména v USA prosazuje informatizace do veřejného života, samozřejmě s podtextem hospodářských implikací vedoucích ke globalizaci ekonomiky a účasti co nejširší veřejnosti. Např. vydavatelství Elsevier Science Publishers se základnami v Nizozemí a v USA vydává od roku 1990 nový odborný časopis s názvem "Information and the Public Sector". Hlavními odbornými redaktory jsou profesoři I. T. M. Snessen z Erasmovy university v Rotterdamu a J. L. King z Kalifornské univerzity v Irvine. Časopis má mezinárodní charakter a zveřejňuje příspěvky k politickým, ekonomickým, právním a organizačním aspektům procesu informatizace ve veřejném sektoru společenských aktivit. Mezi hlavními tématy se objevují problémy aktuálních změn mocenských vztahů ve veřejných a soukromých organizacích, řízení tvorby informačních fondů, ochrana dat z hlediska ochrany soukromí jedince, přístup veřejnosti k počítačově uloženým informacím, vliv informatizace na lidská práva atd. Časopis se věnuje i praktickým otázkám provozu a zavádění informačních systémů, jako jsou principy projektování systémů, vyhodnocování nákladů a jejich návratnosti v automatizovaných informačních systémech, vývoj komunikační

16 infrastruktury, využívání kompaktních disků a telefaxu, tvorba a využívání velkých informačních databází, vyhledávání informací a také aplikace nové techniky a technologie. Všeobecně se soudí, že budoucnost soudobé "informačně založené" světové ekonomiky závisí na takových faktorech, jako jsou mezinárodní ekonomická spolupráce a schopnost překonat nacionalismus a protekcionismus státních ekonomik, porozumění podstatě informace a umění informací využívat, upuštění od regulace vnitrostátních kapitálových trhů, podpora mezinárodního toku kapitálu a likvidace rozdílností mezi jednotlivými finančními trhy, neboli, pokud jde o filozofický základ nového ekonomického myšlení, je to příklon ke směru "laissez faire" (bude ještě dále vyložen). Editor amerického časopisu "Wired" Peter Leyden v roce 1998 shrnul diskuse spíše technicky orientovaných komunit, probíhající vesměs na elektronických stránkách internetu, do jakési teorie "pěti vln technologického ovlivnění transformace společnosti" na přelomu tisícíletí, přispívajících podstatnou měrou k vizi budoucí "learning society": 1. Počítačové technologie vyvíjející se s perspektivou do roku 2010 k využívání mikroprocesorů na úrovni bilionu bytů a k ovládání počítače rukopisem a hlasem se strojovým překladem. 2. Tzv. "big bang" v oblasti telekomunikací, vedoucí k propojení stovek milionů počítačů a jejich prostřednictvím vývoj globální digitální telefonní a televizní sítě opět se strojovým vzájemným překládáním národních jazyků. 3. Biotechnologické zvládnutí problému zmapování lidského genomu a díky tomu rozvoj medicíny ve směru léčení dispozic k nemocem. 4. Nanotechnologie jako další z převratných prostředků výroby, která vychází z molekul a umožňuje vytvářet např. mikroskopické senzory do organismů. 5. Alternativní energetické zdroje, jako jsou např. hybridní pohony pro automobily bez emisí. Jde o procesy celosvětové, zasahující nejen Západ, ale i civilizace Dálného Východu, kde tradice pojetí světa, ekonomiky i informací vychází z odlišného filozofického základu, než civilizace západní. Z nepochopení této odlišnosti vyplývají někdy u nás zbytečná rozčarování např. z nedostatečné otevřenosti japonského informačního trhu a všeobecně celé, technicky mimořádně vyspělé informační infrastruktury Japonska a také dalších, rychle vyspívajících východoasijských ekonomik. Je ovšem třeba přiznat, že postupem času se spíše tato scéna svými pravidly přizpůsobuje Západu, než naopak. Svědčí o tom např. zpřístupnění celé japonské patentové literatury v elektronické formě pro světové informační systémy v oblasti ochrany průmyslového vlastnictví ve druhé polovině 90. let. Univerzalizací informačního sektoru dochází ke vzniku tzv. globální ekonomie, jejímž produktem jsou i nekontrolovatelné a z hlediska jednotlivých státních ekonomik vpodstatě neovladatelné sféry obchodních a finančních transakcí, realizovatelných jen díky globálním informačním počítačovým a telekomunikačním sítím. Efektivní zásahy do sociálně ekonomických procesů v soudobém světě dnes také mohou provádět již pouze velké nadnárodní organizace, vybavené nejmodernější informační technikou.

17 3.2 Nový pohled na vývojové etapy lidstva Už v 70. letech se začaly objevovat prognostické úvahy na téma možnosti vytvoření jakéhosi "globálního mozku", tehdy superpočítače, do něhož bude možno uložit podstatnou část lidského poznání a zpětně v něm vyhledat a po tehdy právě vznikajících digitálních telekomunikačních sítích získat kteroukoli v daném okamžiku pro nás relevantní informaci. Později, zhruba v první polovině 80. let, směřovala informační technika a technologie ve svém vývoji již jednoznačně k nedávno vytyčenému cíli: většina informací bude převedena do elektronické formy a bude dostupná z kteréhokoli místa na zemském povrchu. Tato představa, teprve ve druhé polovině 90. let reálně naplňovaná, podnítila filozofy a sociology k úvahám o novém stadiu vývoje lidské společnosti, společnosti "postindustriální", respektive "informační společnosti" (information society). V této souvislosti se dnes současně hovoří o procesu "informatizace společnosti". Tímto výrazem je míněno zavádění a uplatňování informační a telekomunikační techniky a technologií a teprve tímto prostřednictvím zvyšování úlohy informací v životě společnosti. Výraz "informatizace" je odvozen od výrazu "informatika", označujícího obor vztahující se k vývoji a ovládání výpočetní techniky, včetně technických a programových prostředků aplikovaných v informačních systémech a službách, nikoli přímo od oboru zabývajícího se vlastními informačními službami - informační vědy. K představě revolučně nové - informační éry lidstva, založené ovšem především na významu komunikace poznatků, se zhruba v době už nepochybného širokého a praktického uplatnění výpočetní a telekomunikační techniky, tedy na počátku 70. let 20. století, hlásili už nejen teoretici působící v projektování a řízení informačních systémů, výzkumní pracovníci laboratoří pro vývoj výpočetní a přenosové techniky a tvůrci programových systémů. Ti ale současně se sociální stránkou vývoje zdůrazňovali stránku hospodářskou. To je spojovalo s ekonomy - národohospodáři. Americký prognostik Alvin Toffler v roce 1980 napsal v dodnes slavném a často citovaném díle Třetí vlna (Third Wave), že tak markantní přenesení většiny nových příležitostí z oblasti materiální výroby do oblasti tvorby informací nejen v bohatých, ale i ve středně rozvinutých zemích světa, jakého jsme svědky, nevyžaduje již důkladných statistických sociálních studií, abychom si uvědomili, že se společnost mění z průmyslové na postindustriální. Výrazem "třetí vlna" označil Toffler podle něho třetí nejvýznamnější předěl ve společenském vývoji, po první "vlně" nástupu agrárního způsobu práce a z něj vyplývajících společenských vztahů (už někdy v 10. tisíciletí před Kristem) a po druhé, "industriální vlně", nastoupivší zhruba před 300 lety. Současný epochální předěl Toffler pojal jako transformaci hodnotového oceňování pracovníků i podniků a organizací. Zatímco v končícím průmyslovém způsobu organizace hospodářství byly rozhodující suroviny (a tudíž vlastnictví území, kde se daly získávat) a hromadná strojová produkce (a tudíž továrny, města, resp. průmyslové aglomerace), začíná být stále významnější přístup k poznatkům, jejich přenos a zejména uplatnění v ekonomice. Podle Tofflera se dřívější třídní rozdíly mezi buržoazií a proletariátem mění na rozdíly mezi vzdělaným, resp. kvalifikovaným, a nekvalifikovaným pracovníkem. Imperiální expanze založené v minulosti na ovládnutí území se mění na expanzi v ovládání trhů a kapitálu. Po "ekonomice továrních komínů" a hromadné, sériové výroby přichází tzv. symbolická ekonomika. Je charakterizována zisky ze znalostí a tudíž také z informačních služeb. Produkty z výroby jsou zde i po distribuci zákazníkům (uživatelům) předmětem dalšího dopracování, často s pomocí různých typů servisů od výrobce (provozovatele informačního systému). Nastává rozpad podnikatelské sféry na velké množství malých, ale pružných firem. Je ohrožována dosavadní byrokracie, čerpající síly z centralizace jakékoli formy moci. Demokratizací přístupu k informacím, danou především technickými možnostmi, se stírá hierarchie služebních míst. I začínající zaměstnanec může pracovat s bohatými a relevantními

18 informačními zdroji. Tuto Tofflerovu hypotézu dokládá později např. Reinhard Mohn, představitel jedné z významných evropských společností, ovládajících komunikaci informací - Bertelsmann, A. G. - podle něhož už ve skutečnosti pouze nařízení schválená většinou zaměstnanců mají šanci být dodržována. Demokratizace v přístupu k informacím pak vede k demokratizaci organizačních řádů a předpisů v podnicích. Je zajímavé, že se osobní postoj Tofflera od doby vzniku Třetí vlny postupně v průběhu 80. a zejména pak 90. let, kdy ještě spolu se svou ženou Heidi vydal opět slavné tituly Změna moci (1990) a Válka a antiválka (1993) změnil z poměrně optimistického vidění postindustriálního světa na hluboce depresivní představy důsledků globální informatizace. V rozhovoru pro polský deník Gazeta Wyborcza, přetištěném v našich Lidových novinách na začátku roku 1999, se v jeho vidění světa prosadily převažující mírou negativní až negativistická stanoviska, zejména ke způsobu počínání amerického Kongresu a také bruselské administrativy Evropské unie. Kritizuje zejména neschopnost demokraticky volených mocenských orgánů přizpůsobit se globalizaci a zároveň jiným než už překonaným vztahům v ekonomice. V srpnu 1999 poskytl Toffler exkluzívní rozhovor také významnému španělskému deníku El País. V něm několikrát zaútočil na ty, kteří včas nepochopili význam internetu pro další vývoj lidstva. Za jednu z jeho hlavních předností pokládá skutečnost, že dává poprvé v lidské historii příležitost k přístupu k poznatkům i "vyděděncům" naší společnosti. Vysmívá se těm, kteří stále zdůrazňovali negativní stránky a možná nebezpečí internetu i všeobecně nových počítačových a telekomunikačních technologií. Připouští sice možnost určitých sociálních konfliktů, které vznikají prudkým rozvojem této sítě sítí, jak internet nazývá. Avšak v dlouhodobé perspektivě Toffler nevidí v internetu žádný lidstvo ohrožující problém. Za jeho další klad pokládá postupné, nikoli však diskriminující stírání rozdílů mezi různými kulturami jednotlivých částí světa. internet totiž současně umožňuje pestrost a diverzifikaci etnik a dává příležitost minoritám všeho druhu, aby se projevily už nikoli jen lokálně, ale přímo globálně. Jako na zajímavost poukazuje Toffler na skutečnost, že v případě internetu a vůbec informatizace lidské společnosti jde o první významnou revoluci, která nebyla vyvolána a není řízena z Evropy. Internet významně snižuje moc a význam centrálních úřadů, vyvolává flexibilitu pracovní doby a pracovního místa a navíc "virtualizuje" finance. Právě postupnou eliminaci moci byrokracie považuje Toffler za nesporně pozitivní důsledek rozšiřování a popularizace internetu. Velmi zajímavý je Tofflerův názor na dnes rozšířené obavy z přemíry informací, která moderního člověka zaplavuje. Pokládá to opět za určitý anachronismus pramenící z evropských intelektuálních tradic. Výraz "informační exploze" označuje za přehnaný a těm, kdo se jí obávají, radí, aby dále v klidu a uzavřenosti, resp. izolaci, bádali ve starých knihách. Tento názor, jakkoli je neobvyklý, je třeba brát velmi vážně, zejména v prostředí české humanitní akademické komunity. Ta se vlivem už z komunismu pramenící kritiky "nekontrolované" (správně "svobodné") komunikace informací ve společnosti dosud nezbavila nejrůznějších obav z počítačové techniky a zejména pak z internetu. Ten se zde prosazuje i na přelomu století, po více než 8 letech od jeho vstupu do naší země, až ostudně pomalu. Přitom na obavy z informační exploze a v jejím důsledku zahlcování člověka přemírou informací v moderní době lze zcela logicky namítnout, že dnešní člověk ani netráví, ani nevnímá rychleji než jeho předkové v uplynulých stoletích. Zatímco dříve vnímal podněty a v jejich rámci přijímal informace intenzívněji v nepříliš technizovaném prostředí (namísto televize pobýváním v přírodě, hovory s jinými lidmi a četbou), nyní má k dispozici více umělých a méně přírodních podnětů, nicméně víc, než je mu od přírody fyzicky umožněno, na vstupu svými smysly nepřijme. Navíc má (má mít) k dispozici rozum, který mu umožňuje z

19 přicházejících podnětů vybírat a zpracovávat jen ty, které jsou z nějakého důvodu vhodné (pro poučení, zábavu apod.). Jako nesporný důkaz pozitivního působení internetu ve světovém měřítku uvedl na závěr svého rozhovoru pro El País příklady z latinskoamerické republiky Peru a dokonce i z dosud komunistické Číny. Díky účasti v této síti může dnes malá peruánská horská vesnička o zhruba 50 rodinách prodávat svoji zemědělskou produkci do Spojených států a na druhé straně se rozvíjí obchod mezi čínskými zemědělci a restauracemi v Německu, které tak z Číny mohou výhodně nakupovat česnek. Primát v postižení a pojmenování nové éry společenského vývoje, předznamenané rozvojem informační techniky a technologie, je však přisuzován americkému sociologovi, emeritnímu profesoru Harvardovy univerzity a členu Americké akademie umění a věd - Danielu Bellovi. Už v roce 1973 publikoval zásadní dílo analyzující důsledky racionalizace a prudce se zvyšující efektivnosti lidské práce, jestliže jsou využity moderní počítačové a telekomunikační prostředky a jejich prostřednictvím především nové poznatky. Tato studie, příznačně nazvaná "Nástup postindustriální společnosti" (The Comming of Post-Industrial Society), ještě před Tofflerem vystihuje hlavní atributy nadcházející sociální stratifikace. Tu však situoval až do údobí po roce Píše o "nové kvalitě života", významu vzdělání a zejména o změně hodnotových kritérií vlastnictví - od materiálního na duševní (intellectual property). Hlavními znaky příští - postindustriální společnosti v 21. století budou podle Bella přeměna ekonomiky výrobků na ekonomiku služeb, vznik nové elitní sociální vrstvy, ovládající potřebné znalosti typu "know how", rozvoj vědy jako rozhodujícího zdroje nejen technických inovací, ale také politického působení, a konečně vznik nového, tzv. "intelektuálního sektoru", jako jsou tradiční sektory agrární a průmyslový. Postindustriální společnost charakterizoval Bell jako svět, v němž hrají rozhodující roli ve všech rozvojových aspektech lidstva poznatky. Anglický výraz "knowledge" takto v daném případě přeložený do češtiny (oproti jiným souvislostem, kdy je možné použít českého slova "znalost") chápal jako "to, co je objektivně známo, jako duševní vlastnictví vázané na jméno nebo skupinu jmen a potvrzeno příslušnými prostředky rekognoskace původcovství, ať už jde o copyright nebo ještě častěji o nějakou formu ochrany průmyslového vlastnictví. Za zprostředkování poznatků se podle Bella platí v době jeho využití v publikacích, ve výzkumu, vývoji atd., a to formou monetární kompenzace. Je to subjekt uznávaný trhem, a to institucionálními či politickými představiteli nebo veřejností jako vztahující se hodnotě výsledku práce a jako požadavek uplatněný na sociální zdroje. Ve studii "Gutenberg and the Computer: on Information, Knowledge and the Distinctions" z roku 1985 už Daniel Bell vymezil poznatek (knowledge) oproti informaci. Informace charakterizuje jako zprávy, fakta, statistiky, právní akty a soudní rozhodnutí apod., kdežto poznatky jsou už interpretace v určitém kontextu a znamenají konceptualizaci a také formu argumentace. Výsledkem komunikace a osvojení poznatků jsou teorie vyúsťující do snah stanovit relevantní vztahy či vazby mezi fakty, daty a jinými formami informací v určité konkrétní formě a vyložit důvody takových generalizací. Významným polem zájmu Daniela Bella se v 80. letech stala otázka futurologického vidění vývoje společnosti po roce Už v roce 1980 uvažuje ve studii "The Social Framework of the Information Society" publikované ve sborníku věnovaném predikacím vývoje informační techniky se zamýšlí nad nezbytností změnit "sociální rámec" lidské komunity, a to v závislosti na revolučních změnách v možnostech digitální komunikace s globálním rozměrem. To způsobí revoluci v organizaci zpracování a šíření informací a s tím i revoluci v tvorbě, šíření a

20 zpětném vyhledávání poznatků (knowledge). Změní to také stratifikaci zaměstnání a charakter práce podstatné části civilizace. Daniela Bella považují i soudobí teoretikové "informační společnosti", jako je např. Angličan F. Webster, za autora, který nejvíce ovlivnil celou generaci nejen sociologů, ale i ekonomů a filozofů. Je považován za syntetika, který spojil myšlenkové proudy začínající už v 60. letech, a to z hlediska zkoumání struktury profesí, kterou ovlivnil rozvoj služeb na úkor průmyslové výroby, z hlediska rozvoje poznatkové základny a v té souvislosti i se sledováním informačních toků ve vědě a technice a konečně z hlediska vývoje počítačové, resp. informační techniky. Jádrem jeho teorie byl vztah mezi informací a společností. Přitom ještě v díle "Svět v roce 2013" z roku 1987 nezmínil výraz "informační společnost", ale zdůraznil vizi budoucí totální vzájemné komunikační propojenosti lidí ("wired society", resp. "wired nation" v "postindustriálním" věku. Sám napsal, že termín "informační společnost" nemá rád a nepovažuje se za teoretika této vývojové etapy společnosti. Přesto v roce 1980 vyšla ve sborníku redigovaném T. Fosterem v nakladatelství Blackwell Bellova stať s názvem "Sociální rámec informační společnosti", která reflektuje zejména sociální hlediska informatizace na bázi tehdy nastupující mikropočítačové techniky. Celý sborník nese příznačný název "Mikroelektronická revoluce". Prognostické schopnosti Daniela Bella můžeme posoudit už nyní, necelé čtvrtstoletí po prvním zveřejnění dalšího jeho významného díla "Teletext a technologie: nové sítě poznatků a informací v postindustriální společnosti", kde se zabývá kromě perspektivy mikropočítačů také pojmy jako "elektronická knihovna", "informační průmysl", "informační exploze", "bezpapírové kanceláře" a vztahem mezi uživatelem a systémy pro vyhledávání informací. To vedlo k nepochopení a odsudkům Bellova díla mezi knihovníky. Některé autory, jako např. Harrise a Hannaha přivedlo studium tohoto díla až k domněnce, že jde o likvidaci knihoven v důsledku vývoje k budoucí "bezpapírové společnosti", jak to nazvali. Stojí za zmínku, že poprvé užil Bell výrazu "postindustriální společnost" ve smyslu "informační společnost" už v roce 1967, kdy vyšla jeho studie "Poznámky k postindustriální společnosti" a kde tehdejší dobu označil jako první stadium nástupu této epochy. Navíc už ve zmíněné sborníkové stati z roku 1980 napsal, že v nadcházejícím století vznikne nový sociální rámec založený na telekomunikacích, přičemž povolání, v nichž se budou lidé více uplatňovat, vzniknou ekonomickými a sociálními změnami ovlivněnými novými způsoby přenosu poznatků ve společnosti. A ve studii nazvané "Třetí technická revoluce a její možné socioekonomické důsledky" z roku 1989 už předpověděl mikropočítačové vybavení domácností jako novou dimenzi sociálního a hospodářského vývoje. Pro své nekonvenční vidění moderního světa byl Daniel Bell už na konci 70. let zařazen ve studiích klasifikujících nejvýznamnější intelekty v zemi mezi první desítku (top ten) v "American Intellectual Elite". 3.3 Poratův "informační sektor" Je pochopitelné, že spolu s rozšiřujícím se prostorem pro podnikání v informačních službách se množily také teoretické úvahy i konkrétní aplikace ekonomických, zejména národohospodářských teorií, které se zabývaly hospodářskými aspekty informatizace společnosti. Z těchto obecných východisek se už ve druhé polovině 70. let ve Spojených státech vytvářela disciplína zvaná "informační ekonomie". V pionýrských pracích se zde uplatňovali jiní ekonomové, i když žáci neoklasických ekonomických osobností, jako např. Fritz Machlup už v 60. letech. Jako snad první významný ekonom charakterizoval informace