Zemské soudy ve vyobrazeních 16. století v Čechách

Transkript

1 UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE KATOLICKÁ TEOLOGICKÁ FAKULTA Ústav dějin křesťanského umění Bc. Jindřiška Havlicová Zemské soudy ve vyobrazeních 16. století v Čechách Diplomová práce Vedoucí práce: PhDr. Mgr. Markéta Jarošová, Ph.D. Praha 2014

2 Prohlášení 1. Prohlašuji, že jsem předkládanou práci zpracovala samostatně a použila jen uvedené prameny a literaturu. 2. Prohlašuji, že práce nebyla využita k získání jiného titulu. 3. Souhlasím s tím, aby práce byla zpřístupněna pro studijní a výzkumné účely. V Praze dne Jindřiška Havlicová

3 Bibliografická citace Zemské soudy ve vyobrazeních 16. století v Čechách [rukopis] : Diplomová práce / Jindřiška Havlicová; vedoucí práce: Markéta Jarošová. -- Praha, s. Anotace Diplomová práce se zabývá vyobrazeními zasedání vyšších zemských soudů v Čechách v 16. století, stejně tak jako jejich typologií. V této době vznikaly nástěnné malby, které zdobily reprezentační prostory některých sídel předních šlechtických rodů, závěsné obrazy a grafiky doprovázející spisy zabývající se právní tematikou. Cílem této práce je tato vyobrazení zmapovat, vzájemně porovnat a zasadit do kulturně-historického kontextu doby. Klíčová slova 16. století, zemský soud, nástěnná malba, Horšovský Týn, Bechyně, Jindřichův Hradec, Dobrovice Abstract The diploma thesis Provincial Courts in 16 th Century Portrayals in Bohemia deals with portrayals of the higher provincial courts sessions in Bohemia in the 16 th century as well as with their typology. In this time arose mural paintings, which decorated representative spaces of some residences which belonged to the prominent nobleman families, pictures and graphics which illustrated treatises with law themes. The aim of this thesis is to map these portrayals, compare them and set them into the cultural-historical context. Keywords 16 th century, provincial court, mural painting, Horšovský Týn, Bechyně, Jindřichův Hradec, Dobrovice Počet znaků (včetně mezer):

4 Poděkování Děkuji paní PhDr. Markétě Jarošové za cenné rady, připomínky a trpělivost při zpracovávání této diplomové práce. Dále bych chtěla poděkovat rodině a Vladimíru Čížkovi za podporu.

5 Obsah Úvod Shrnutí literatury Soudnictví v renesančních Čechách Druhy, vývoj a vznik vyšších soudů Zasedání soudů Vyobrazení vyšších soudů v Čechách Nástěnná malba Knižní grafika a malba Obraz Vybraná zobrazení soudů mimo území Českého království Shrnutí Závěr Seznam pramenů literatury Prameny Seznam použité literatury Rozšířený seznam literatury k tématu Obrazová příloha Seznam vyobrazení

6 Úvod Předkládaná diplomová práce nesoucí název Zemské soudy ve vyobrazeních 16. století v Čechách se zaměřuje na shromáždění, popis, rozbor a vzájemné porovnání výtvarných děl, jejichž tematikou je zasedání vyšších soudů na území Království českého. Zároveň se snaží vyobrazení zasadit do kulturně-historického kontextu doby, ve které vznikla, a srovnat je s některými vybranými díly s podobnou tématikou, která vznikla mimo Čechy. K rozeznání a pochopení toho, co jednotlivá díla reprezentují, poslouží kapitola sledující vznik a vývoj institucí vyššího soudnictví. Vyobrazení totiž nepředstavují jen větší zemský soud, ale některá z nich se týkají rovněž menšího zemského soudu, komorního soudu, dvorského soudu a purkrabského soudu. Proto se jednotlivé podkapitoly věnují též genezi a typickým znakům těchto soudů. Zemské soudy se scházely ve dvou prostorách, v soudnici na Pražském hradě a v tzv. Zelené světnici. Tyto místnosti měly vzhledem k účelu, kterému sloužily, určitý vzhled a nacházely se v nich některé předměty nezbytné pro souzení, jako byla kupříkladu katedra písařů, šraňky či lavice soudců. I těmto součástem vybavení obou místností bude věnována pozornost, především na základě jejich proměn zachycených ve sledovaných dílech. Ústředním motivem diplomové práce jsou samotná vyobrazení soudních zasedání. Tato část je rozdělena podle výtvarné techniky, která byla k jejich zhotovení použita. Nejpočetnější skupinu tvoří nástěnné malby, které zdobí stěny především šlechtických sídel (Jindřichův Hradec, Horšovský Týn, Dobrovice a Bechyně), ale také úřadu zemských desek na Pražském hradě. O něco menší skupinu představuje knižní grafika a knižní malba, která zpracovává zmiňované téma. V pozadí nezůstává ani olejomalba, která posloužila k vytvoření pěti exemplářů téhož námětu, konkrétní historické události, kterou byl soudní proces s Ladislavem z Lobkowicz. Jak se během bádání dozajista ukáže, zobrazování není pouze lokálním specifikem, ale podobná témata se objevují i mimo území Českého království. Další kapitola si klade za cíl vybraná vyobrazení popsat a rovněž zasadit do kontextu s českými díly. Vše uzavírá část porovnávající vyobrazení z různých hledisek, například vzájemné ovlivnění mezi sebou, zasazení do kontextu ostatní výzdoby v místnosti, v níž se nacházejí, či zjišťování do jaké míry reflektuje dané zobrazení reálnou skutečnost. 6

7 1. Shrnutí literatury Při tvorbě práce věnující se vyobrazením zasedání větších soudů Království českého bylo nutno vycházet z mnoha zdrojů. Část práce zabývající se historickým a právně-historickým kontextem, které jsou pro pochopení námětů a jejich interpretace nezbytné, vycházela z mnoha knih a studií, které se zaměřovaly na vývoj právního systému na našem území. Velmi přínosným spisem je O státě českém Pavla Stránského ze Zápské Stránky. 1 Přestože toto dílo původně vzniklo až roku 1634, přehledně a uceleně popisuje podobu a fungování Českého království v předbělohorském období. Ve svém výkladu se systematicky zaměřuje nejen na výklad o zemském soudnictví, ale také se zabývá ostatními prvky správy země, mezi něž patřil například zemský sněm. Na základě tohoto spisu je možné rozpoznat nuance, které mohou odlišovat vyobrazení zemského sněmu od větších soudů. K tématu soudnictví počátku a první poloviny 16. století se vyjadřuje velmi precizně Viktorín Kornel ze Wšehrd v díle Viktorína Kornela ze Wšehrd Knihy dewatery O práwiech a súdiech i o dskách země české. 2 Nalezneme v nich nejen rozdělení soudů na jednotlivé soudní dvory, ale také popis fází soudního procesu, přísahy členů tribunálu a další užitečné informace, které mohou objasnit, jakou fázi soudního jednání konkrétní výtvarné dílo zachycuje. Informace k vývoji jednotlivých složek zemského soudnictví podávají také jednotlivé edice Práv a zřízení zemských. Pro poznání geneze královských a zemských soudů u nás byly přínosné dvoudílné Právní dějiny zemí Koruny české, především jejich druhá část, v níž se Jan Kapras zabývá předbělohorským obdobím. 3 V průběhu 20. století vzniklo ještě několik dalších prací, které se více či méně věnovaly poznání rozvoje a funkce renesančního soudnictví. Popisem soudního jednání, ve kterém vychází ze Wšehrda, a líčením významných soudních pří v historii se zabývá Jiří Klabouch v Starém českém soudnictví (aneb jak se dříve soudívalo). 4 Mezi další přínosnou literaturu lze zařadit Kapitoly z dějin českého zemského soudního zřízení XII. XVII. století Josefa Markova, Postavení a působnost komorního soudu v soustavě českého zemského trestního soudnictví doby předbělohorské v letech Petra Kreuze či Dějiny českého a československého 1 STRÁNSKÝ V této práci bylo použito vydání, ke kterému byla připojena ještě jedna Stránského práce, tzv. Okřik. 2 WŠEHRD KAPRAS KLABOUCH

8 práva do roku 1945 Karla Malého a další syntézy zabývající se právními dějinami našeho státu. 5 Nejnověji a komplexně se problematice rudolfínského soudnictví věnuje Marek Starý ve své práci Přední klenot zemský. Větší zemský soud království českého v době rudolfínské. 6 Kromě právní historie bylo pro pochopení souvislostí, v nichž vznikala jednotlivá díla, nutné poznat také osobnosti zadavatelů a objednavatelů uměleckých děl, o kterých tato práce pojednává. Literatura poskytuje buď monograficky směřované práce, nebo představuje šlechtice v rámci jiné pojednávané problematiky. Do první skupiny lze zařadit například Pánkův spis Vilém z Rožmberka. Politik smíru, v němž autor představuje tohoto významného českého velmože z různých úhlů pohledu, od jeho postavení ve správě země po pozici správce svého rozlehlého panství. 7 Dále by rozhodně měla být zmíněna práce zabývající se nejvýznamnějšími osobnostmi z rodu Sternbergů Dějiny rodu Sternbergů, které na základě Palackého zjištění doplnil a upravil Zdeněk Sternberg, Šternberkové. Panský rod v Čechách a na Moravě Pavla Juříka nebo články Manželky a děti Jana Mladšího Popela z Lobkowicz ( ) Václava Bůžka či Velkostatek Horšovský Týn a Čečovice v letech Jana Fridricha, který kromě osobnosti Jana Mladšího Popela z Lobkowicz věnuje pozornost také rozvoji panství jako celku. 8 Druhou skupinu představují syntézy obsahující poznatky nejen z oblasti sledovaných uměleckých děl. Lze sem zařadit například publikaci Dominia pánů z Hradce, Slavatů a Czerninů, jejímž autorem je stejně jako v případě monografie Šternberků, Pavel Juřík. Jednotlivé části se zabývají problematikou tří významných šlechtických rodů, včetně jejich fundátorské činnosti. 9 Zmínky o zadavatelích obsahují také jednotlivé články a práce vztahující se ke konkrétním výtvarným zobrazením zasedání zemského soudu. Problematice vyobrazení soudních tribunálů se nejuceleněji věnuje článek Větší zemský soud v Čechách ve vyobrazeních 16. století Lubomíra Sršně. 10 Práce je rozdělena do dvou částí, v první autor sumarizuje poznatky o větším zemském soudu a pokouší se rekonstruovat ideální obsazení soudních tribunálů k vybraným letopočtům. V druhé polovině práce rozebírá chronologicky jednotlivá vyobrazení (nástěnnou malbu, dřevořezy i olejomalby), zmiňuje u některých z nich předpokládané personální 5 MARKOV 1967; KREUZ 2000; MALÝ STARÝ PÁNEK PALACKÝ/STERNBERG 2001; JUŘÍK 2013; BŮŽEK 2004; FRIDRICH JUŘÍK SRŠEŇ

9 složení, sleduje vzájemné vlivy vyobrazení a nevynechává rovněž ikonografickou problematiku. V současné době je však nutné hledět na článek obezřetně vzhledem ke skutečnosti, že například nástěnné malby nebyly ještě v době vzniku práce restaurovány. Proto jsou některé motivy mylně interpretovány. Zároveň Sršeň vynechává některá vyobrazení, například nástěnné malby v úřadu zemských desek na Pražském hradě či jejich přemalovanou verzi v rukopisu ze Stavovského archivu. Rovněž se blíže nevěnuje vyobrazení zemského soudu v Paprockého Diadochu. Nicméně zmiňovaný článek je přínosným zdrojem informací k tématu, většina dalších badatelů na něj odkazuje, bohužel také přejímá některé mylné informace. Dalším uceleným dílem je Jičínského stať Objevení fresek na zámku v Jindřichově Hradci, 11 která představuje významný okamžik objevení výmalby v Červené věži, jejíž součástí je kromě výstižného popisu maleb také stavebně-historický rozbor prostoru, v němž výmalba vznikla. Zmiňovaná stať je mnohokrát citována a parafrázována v pracích, které se zabývají tématikou jindřichohradeckých maleb. Výmalbě Horšovského Týna se uceleně nevěnovala žádná literatura, kromě bakalářské práce, kterou jsem obhájila v roce Práce monograficky zpracovává vývoj sídla v předbělohorském období, zvláštní důraz je kladen na vnitřní výzdobu sídla včetně výmalby s námětem většího zemského soudu. Tématiku výzdoby zámku v Bechyni zpracovává článek Jarmily Krčálové Renesanční nástěnné malby zámku Bechyně, 13 v němž zpracovává a hodnotí výmalbu celého sídla včetně výzdoby Rožmberského sálu, kterou rovněž komparuje s některými vyobrazeními s podobnou tématikou. Kromě jmenovaných děl se tématikou výmalby zabývají pochopitelně další autoři, někteří vycházejí z vlastních poznatků, jiní parafrázují již napsané či kombinují oba přístupy. 14 Velkým přínosem pro bližší poznání nástěnné malby jsou samozřejmě také restaurátorské zprávy pomáhající odhalit a identifikovat některé motivy, které literatuře před nimi unikají. Knižní grafice s tématikou většího zemského soudu se věnuje minimum literatury, především jsou to již zmiňované články Lubomíra Sršně a Jarmily Krčálové, tématice olejomalby se věnuje pouze Sršeň. Významným přínosem se stal článek Pavly Burdové Zemský soud v malbách na Pražském hradě a v rukopisu stavovského archivu, 11 JIČÍNSKÝ HAVLICOVÁ KRČÁLOVÁ Například HLAVICOVÁ 2010 nebo NOVOTNÝ

10 v němž představuje nejen knižní malbu, ale také přináší poznatky k výmalbě úřadu desek zemských na Pražském hradě. 15 Pro poznání obdobných námětů soudních či jiných shromáždění se jeví jako přínosné některé články. K tematice heraldické výzdoby opavské stavovské sněmovny byly publikovány hned dva články, jejichž autor Karel Müller rekonstruuje výzdobu této místnosti, shromažďuje a identifikuje jednotlivé reliéfy členů zemského soudu opavského knížectví. 16 Ikonografickému pohledu na problematiku zobrazování většího zemského soudu se věnuje v článku Miscellanea k ikonografii zemského soudu Robert Novotný. 17 Cílem jeho textu není jmenovat a komparovat vybraná vyobrazení, ale nacházet v nich ikonografické momenty shodně s jinými podobnými náměty shromáždění soudců a dalších významných osobností. Předložené shrnutí literatury není vyčerpávajícím přehledem použité literatury k tématu diplomové práce, ale má vyzdvihnout nejvýznamnější práce, z nichž bylo při její tvorbě vycházeno. 15 BURDOVÁ MÜLLER 2002; MÜLLER NOVOTNÝ

11 2. Soudnictví v renesančních Čechách Časové rozmezí 16. století, během něhož vznikala vyobrazení, která zachycovala zasedání soudů, představovalo pro České království a stavovskou společnost období, během něhož došlo ke stabilizaci a vyjasnění struktury soudnictví. Stavovská společnost byla rozvrstvena do tří skupin, které se od sebe lišily mírou politických práv, jež jim byla poskytnuta na základě udělovaných privilegií. V Čechách v 16. století existovaly tři druhy stavů panský stav tvořený vyšší šlechtou, rytířský stav složený z představitelů šlechty nižší a nakonec městský stav, který představovali měšťané královských měst. 18 Zároveň se však tato doba nesla v duchu mocenských sporů jednotlivých stavů s panovníkem. Stavy se snažily omezit moc panovníka, zatímco panovníci se pokoušeli omezit moc jednotlivých stavů. Tyto spory se do jisté míry odrážely ve struktuře správy země, nicméně zásadní změny v oblasti uspořádání a dělení soudní moci nepřinesly. Vymezení dat, která ohraničují obrazový materiál, na nějž je soustředěna pozornost diplomové práce, představuje dva mezníky, které znamenaly pro vývoj soudní soustavy u nás podstatnější změny. První z nich je vydání Vladislavského zřízení zemského. Na základě jednání a dohody uzavřené mezi králem Vladislavem II. Jagellonským a českou šlechtou z roku 1497 bylo toto zemské zřízení vydáno o tři léta později, tedy roku Mimo jiné obsahovalo také zakotvení pravidel, která se týkala jmenování, přísahy, pravomocí a pořadí dvanácti nejvyšších zemských úředníků, kteří zasedali a rozhodovali v jednotlivých soudech. 20 Vladislavské zřízení zemské se v průběhu 16. století dočkalo ještě několika edic. 21 V úvodu jednotlivých vydání se nacházelo vyobrazení většího soudu zemského, což z nich činí další zdroj soudních zobrazení. Druhý mezník tvoří období následující po bitvě na Bílé hoře, konkrétně rok 1627, kdy bylo pro Čechy vydáno Obnovené zřízení zemské. Toto zřízení znamenalo podstatné změny, které se dotýkaly i uspořádání soudnictví. 22 Po roce 1627 se v Čechách neobjevují téměř žádná vyobrazení, která by zachycovala některý z vyšších soudů. 18 MALÝ 2003, MALÝ 2003, MALÝ 2003, Více k problematice Vladislavského zřízení zemského in.: MALÝ/PÁNEK MALÝ 2003,

12 2.1. Druhy, vývoj a vznik vyšších soudů Rozdělení soudů v 16. století odráželo rozvrstvení úřadů, které byly děleny na úřady nižší a vyšší. Pod pravomoc vyšších soudů spadala šlechta, která v nich i zasedala, nižší soudy byly naopak určeny k řešení záležitostí měšťanů a obecného lidu. 23 Pro účely diplomové práce jsou ponechána stranou zobrazení s tematikou nižších soudů, stejně tak rozbor a popis institucí, které do této sféry spadaly. Soudních dvorů, které náležely do souboru vyšších soudů v Čechách, bylo celkem pět a dělily se do dvou skupin podle toho, od koho pocházela jejich pravomoc. První skupinou byly soudy královské, do níž patřil soud komorní a soud dvorský (který byl také někdy nazýván soudem manským), jejich pravomoc pocházela od panovníka. Král měl nárok disponovat počtem přísedících u zmíněných soudů, podle své libosti jejich počet zvyšovat nebo snižovat. Na druhou stranu ale byla panovníkova soudní moc do značné míry omezována stavy, pod jejichž kontrolu se dostávají postupně oba královské soudy. 24 Zbývající tři, tedy větší soud zemský, menší soud zemský a purkrabský soud, náležely mezi soudy zemské, kterým byla dána soudní moc prostřednictvím stavů. Zde byl počet přísedících, na rozdíl od královských soudů, pevně stanovován zemskými zákony. 25 Panovník sice jmenoval nejvyšší úředníky, kteří zasedali jako přísedící v zemských soudech, ale i tento úkon byl závislý na vůli šlechty, která osoby vhodné pro některý z úřadů vybírala ze svých řad. Zemské úřady a tedy i postavení soudce se tak v průběhu 16. století staly takřka doživotními a nebyly nadále odvislé od vůle panovníka. 26 Na zemských soudech byli souzeni nejen stavové, ale jako jedna ze stran mohl být v procesu povolán dokonce i král STRÁNSKÝ 1953, MALÝ 2003, STRÁNSKÝ, MALÝ 2003, STRÁNSKÝ 1953, 308; MARKOV 1967,

13 Větší soud zemský Větší soud zemský zaujímal v soustavě předbělohorského soudnictví nejvýznamnější postavení. Počátky většího zemského soudu sahají do třetí čtvrtiny 13. století, kdy se jako zemský soud odloučil od zemského sněmu, kterému do té doby náležela také soudní moc. Zanedlouho poté se odloučená soudní jednotka rozdělila na zemský soud menší a zemský soud větší. 28 Zemskému soudu předsedal panovník, který musel být oděn do slavnostního roucha, seděl na trůnu, nad nímž byl zavěšen baldachýn. 29 Pokud se stalo, že se král nacházel mimo zemi, v takovém případě byl ve svém předsednictví zastupován pověřeným úředníkem, správcem země 30 nebo nejvyšším pražským purkrabím, 31 který místo něho směl během zasedání usednout na trůn. 32 V případě, že vladař byl přítomen a předsedal většímu zemskému soudu osobně, nejvyšší pražský purkrabí zaujímal místo u jeho nohou, kde seděl a držel v ruce hůl na znamení majestátu. U soudu představoval nejvyšší purkrabí již od 13. století zástupce výkonné moci země. 33 Hned vedle panovníkovy levice bylo místo určené nejvyššímu komorníkovi, vedle něj pak zasedal nejvyšší zemský sudí, jehož úkolem bylo řídit u soudu probíhající jednání. 34 V nejtěsnější blízkosti hlavního předsedy většího zemského soudu tedy seděli tři ze čtyř nejvyšších zemských úředníků (nejvyšší pražský purkrabí, nejvyšší komorník Království českého a nejvyšší zemský sudí), kteří byli jmenováni z panského stavu. 35 Poslední z nejvyšších úředníků byl nejvyšší zemský písař, který nezasedal v panovníkově blízkosti, ale měl své místo na katedře umístěné nalevo od panovníka. Nejvyšší písař byl vybírán z rytířského stavu a řídil agendu zemských desek. 36 Zatímco většina členů soudního sboru nemusela mít právní vzdělání, funkce písaře naopak toto vzdělání vzhledem k náročnosti práce předpokládala. Tito čtyři nejvyšší zemští úředníci byli u téměř každého zasedání většího zemského soudu, jednání bez nich nemělo být zahájeno. Nicméně nejednou se stalo, že některá z těchto pozic nebyla obsazena SRŠEŇ 1975, STRÁNSKÝ 1953, STRÁNSKÝ 1953, MALÝ 2003, 79; KAPRAS 1913, BLAŽKOVÁ 2003, KAPRAS 1913, STRÁNSKÝ 1953, MALÝ 2003, MALÝ 2003, SRŠEŇ 1975,

14 Ve větším zemském soudu zasedali tedy čtyři nejvyšší zemští úředníci, zemští úředníci a další přísedící, kterých bylo dvacet. Pokud by byl započítán i nejvyšší písař a osoby, které mu byly při práci k dispozici, sdružovala tato instituce na dvacet pět osob, 38 které zde rozhodovaly pře, které jim byly předloženy. Po obou stranách královského trůnu zasedali zemští úředníci a další přísedící soudu, těm se říkalo kmeti či kmetové (tyto přísedící vybíral král na návrh nejvyšší rady). 39 Rozmístění zemských úředníků a přísedících se odvíjelo podle jejich postavení v zemi. Nebylo totiž příliš rozhodující, zda úřední osoba seděla napravo nebo nalevo od krále, ale jak daleko se od něho nacházela. 40 Počet přísedících nebyl vždy stejný, ale v průběhu vývoje většího zemského soudu se proměňoval. Brzy po vzniku soudu nebyla ještě vytvořena pevná pravidla pro jeho fungování. Nebylo určeno, kolik přísedících se soudního jednání má účastnit. V průběhu 14. století se objevují minimální obsazení, při němž je soud schopen se usnést a vydat rozhodnutí nebo rozsudek. Za vlády Václava IV. je uváděn počet dvanácti osob, přičemž není jisté, zda jde o zástupce panského nebo rytířského stavu, popřípadě v jakém poměru jsou zastoupeni. Souhrnně byli přísedící v pramenech označováni různě, nejčastěji jako domini, barones nebo nobiles seniores. 41 V roce 1437 vydal král Zikmund rozhodnutí, na jehož základě měl soud dvanáct přísedících, osm ze stavu panského a čtyři z rytířů. Toto pravidlo bylo potvrzeno definitivně v roce V 16. století se pak počet ještě zvýšil, mezi členy účastnící se soudního jednání přibylo ještě několik osob. Vedle nejvyšších zemských úředníků zasedalo dvacet šlechtických přísedících, přičemž dvanáct bylo vybráno z panského stavu a osm z rytířského. 43 Stejně jako počet přísedících se různě proměňoval i zasedací pořádek jednotlivých členů většího soudu zemského. Jak již bylo uvedeno, po pravici panovníka zasedal nejvyšší komorník a zemský sudí, u jeho nohou pak nejvyšší pražský purkrabí. Od roku 1497 se soudních jednání začal ze zákona účastnit nejvyšší hofmistr, zemský maršálek a nejvyšší kancléř. Nejvyšší hofmistr byl usazován po pravici panovníka. Zemský maršálek musel ve vladařově přítomnosti stát s obnaženým mečem, který opíral o rameno. V případě, že soudu předsedal nejvyšší purkrabí, zemský maršálek seděl vedle nejvyššího hofmistra. Nejvyšší kancléř měl své místo vedle zemského sudího. 38 BLAŽKOVÁ 2003, STRÁNSKÝ 1953, BLAŽKOVÁ 2003, KAPRAS 1913, KAPRAS 1913, MALÝ 2003,

15 Do tohoto uspořádání zasáhlo ještě Vladislavské zřízení zemské, které roku 1500 poskytovalo místo hned po panovníkově pravici vladaři rožmberského domu. 44 Ferdinand I. toto privilegium roku 1556 potvrdil a více upevnil tím, že z něj učinil právo dědičné. 45 Roku 1549 do stálého zasedacího pořádku přibývá nejvyšší dvorský sudí, kterému je místo přiznáváno z titulu jeho hodnosti. 46 Kromě výše uvedených osob se soudního jednání obvykle účastnili i další, jejichž místa byla také do jisté míry vymezena. Spolu s nejvyšším zemským písařem sedí na katedře ještě další úředníci (tzv. menší úředníci), konkrétně větší písař, menší písař a purkrabí Pražského hradu. Ještě je třeba zmínit osobu deklamátora neboli zemského řečníka, který zahajoval hlavní soudní jednání, četl půhony a žaloby nebo sloužil jako mluvčí zemského sudího. 47 Zemský řečník neměl u soudu svou stálou pozici, během jednání se totiž pohyboval po soudní místnosti podle potřeby soudu. Větší zemský soud měl přesně stanovené termíny, během nichž v průběhu roku zasedal. Říkalo se jim suché dny. 48 Od svého vzniku do vydání Vladislavského zřízení zemského byla vyhrazena čtyři data (suché dny adventní, postní před Velikonocemi, letniční a o svátku svatého Jeronýma). 49 Zasedání trvalo přibližně čtrnáct dní. 50 Vladislavské zřízení zemské a později také rok 1543 přinesly změnu. Byly definitivně potvrzeny tři termíny, ve kterých probíhalo zasedání většího zemského soudu. Bylo upuštěno od adventního zasedání, zůstaly suché dny postní (čtrnáct dní od pátku po první neděli postní), letniční (čtrnáct dní od pátku následujícího po svátku Seslání Ducha Svatého) a dny po svátku svatého Jeronýma (od 1. do 14. října). Po každém z těchto dvou týdnů byly přidány ještě čtyři dny, kterým se říkalo sirotčí, sloužily k přednostnímu projednávání záležitostí vdov a sirotků. 51 Tento soud vyřizoval pravidelně trestní a civilní sporné záležitosti panského a rytířského stavu, vedl zemské desky, a tím pádem také řešil pře, které se týkaly v deskách zapsaných svobodných statků SRŠEŇ 1975, KAPRAS 1913, SRŠEŇ 1975, SRŠEŇ 1975, STRÁNSKÝ 1953, 312; KAPRAS 1913, 223, 468; MALÝ 2003, Svátek svatého Jeronýma připadá na 30. září; MALÝ 2003, KAPRAS 1913, KAPRAS 1913, 468; STRÁNSKÝ 1953, SRŠEŇ 1975, 143; HLEDÍKOVÁ/JANÁK/DOBEŠ 2005,

16 Menší soud zemský Vývoj menšího zemského soudu souvisí se vznikem a rozvojem většího zemského soudu ve 13. století. K tehdy nově etablovanému zemskému soudu byl přičleněn krajský pražský soud, čímž byly položeny základy vzniku menšího soudu zemského. Jak bylo uvedeno výše, zemský soud se rozdělil na soud větší a menší, přičemž menší soud převzal mimo jiné agendu onoho přičleněného krajského soudu. 53 Osazenstvo menšího zemského soudu tvořili tzv. menší zemští úředníci, kteří byli zároveň úředníky zemských desek. Soudu předsedal purkrabí Pražského hradu, dále zde zasedal místokomorník, místosudí, který řídil některá zasedání, menší písař, zmocněnec královny a zástupce královského podkomořího, celkem zde tedy zasedalo šest osob. 54 K jednání byl přibírán písař menších zemských desek, kterému se říkalo písař menšího soudu. Do funkce byli členové soudu jmenování na návrh královské kanceláře a činili tak jednotliví přísedící. 55 Menší zemští úředníci pod vedením menšího písaře tvořili zároveň úřad desek zemských, v jejichž úřadovně se pravidelně scházeli. Tato setkání se konala každý všední den, nešlo o zasedání soudu, ale řešily se zde především všemožné stížnosti, které se denně vyskytovaly. 56 Pokud soud zasedal při výročním soudním jednání, setkávali se úředníci v zemské soudnici na Pražském hradě, vedle níž se nacházel úřad zemských desek. Písař menšího soudu zasedal jako jediný na katedře, kde pořizoval zápisy ze soudního jednání a nemohl hlasovat. Zbývající úředníci seděli na lavicích nalevo od trůnu, z našeho pohledu napravo. 57 Stejně jako pro větší zemský soud byly stanoveny termíny, v nichž menší zemský soud zasedal, obvykle to byly dva nebo tři dny před zasedáním většího soudu. Jednání probíhala v úterý, středu a čtvrtek po první neděli postní, ve středu a čtvrtek po Svatodušních svátcích a 30. září. 58 V těchto dnech menší zemský soud konal přípravné řízení pro soud větší, 59 zabýval se přemi nižší šlechty a majetkovými spory ve výši do deseti hřiven stříbra bez lotu, později do sto kop grošů. 60 Další agendu menšího zemského soudu tvořily námitky proti žalobám od vyššího soudu, které se řešily od 53 KAPRAS 1913, MALÝ 2003, 80; STRÁNSKÝ 1953, Pražského purkrabího jmenoval nejvyšší purkrabí pražský, nejvyšší komorník dosazoval místokomorníka, nejvyšší sudí místosudího, nejvyšší písař místopísaře atd.; STRÁNSKÝ 1953, STRÁNSKÝ 1953, STRÁNSKÝ 1953, STRÁNSKÝ 1953, HLEDÍKOVÁ/JANÁK/DOBEŠ 2005, STRÁNSKÝ 1953, 310; KAPRAS 1913, 469; MALÝ 2003,

17 7. do 20. ledna a od 30. června do 13. července, 61 a projednávání soudních výloh, kterým se menší zemský soud zabýval ve středu po velikonočním oktávu, 14. července, 7. listopadu a 21. ledna Purkrabský soud Purkrabský soud byl posledním ze zemských soudů. Vzhledem k existenci úřadu nejvyššího pražského purkrabí a purkrabí Hradeckého kraje fungovaly také dva purkrabské soudy, jeden v Praze a druhý v Hradci Králové. 63 První zmínka o soudu v Praze pochází z roku Jako soudní instituci jej založil nejvyšší pražský purkrabí, který také soudu předsedal. V průběhu 15. století se ustaluje počet jeho přísedících nejméně na šesti osobách z rytířského stavu, v této podobě zasedal i v 16. století. 64 Purkrabskému soudu předsedal nejvyšší pražský purkrabí, vybíral přísedící purkrabského soudu a zároveň jmenoval purkrabího Pražského hradu, který býval nazýván také menším purkrabím pražským nebo místopurkrabím. 65 Pokud nebyl přítomen nejvyšší pražský purkrabí, zastupoval jej v předsedání soudu místopurkrabí. Purkrabský soud, soudě podle dochovaného vyobrazení, se scházel v tzv. Zelené světnici na Pražském hradě. Na rozdíl od výše jmenovaných zemských soudů neměl purkrabský soud pevně stanovené termíny zasedání. Soud se mohl sejít kdykoliv, pokud byl k dispozici nejmenší potřebný počet přísedících, a zasedání trvalo tak dlouho, jak uznal předseda purkrabského soudu za vhodné. 66 Soudní agendu tvořily především spory o listy vůbec, kompetence se od 15. století zúžila na rukojemské listy a zápisy židovské. V průběhu 16. století došlo k dalšímu omezení kompetence purkrabského soudu, když bylo zakázáno židům půjčovat na listy na zástavu nemovitostí. Řešení židovských zápisů a sporů z listin spadalo do agendy soudu z toho důvodu, že žalující stranou mohla být nejen osoba ze stavovských kruhů, ale rovněž i Žid STRÁNSKÝ 1953, STRÁNSKÝ 1953, Purkrabský soud v Hradeckém kraji zasedal původně jen mimořádně na dvoře královen vdov, postupně se termíny zasedání staly pravidelnými. Sbor soudců byl jmenován panovníkem na návrh královny, která v Hradci pobývala, předsedal purkrabí hradeckého kraje a sbor nejméně šesti přísedících osob z rytířského stavu. Rozhodovalo se zde podle nepsaného práva, dále pak podle práva zemského a také podle práva zvykového. Jeho agenda převážně odpovídala pražskému purkrabskému soudu, přičemž se týkala sporů v Hradeckém kraji. STRÁNSKÝ 1953, KAPRAS 1913, STRÁNSKÝ 1953, STRÁNSKÝ 1953, KAPRAS 1913, 495; MALÝ 2003,80. 17

18 Komorní soud Komorní soud stejně jako soud dvorský byl zřízen panovníkem, který byl garantem jejich pravomoci. Založení komorního soudu předcházel vznik zemského soudu za Přemysla Otakara II. a vznik dvorského soudu ve 30. letech 14. století. Cílem zřízení tohoto soudu, který se konstituoval za vlády Václava IV., bylo získání pevnější kontroly nad výkonem soudnictví, které se postupně dostávalo pod stále větší vliv šlechty. 68 Zpočátku byla kompetence soudu téměř všeobecná. Brzy po nástupu Ladislava Pohrobka na trůn byl roku 1453 komorní soud reorganizován a stal se ústředním soudem pro všechny země Koruny české, tedy pro Čechy, Moravu, Slezská knížectví a Horní i Dolní Lužici. 69 Od září roku 1471 se zasedání konala pravidelně po celý rok, do roku 1485 se také několikrát stalo, že komorní soud dokonce zastoupil soud zemský i dvorský, které se několikrát nesešly. Za vlády Vladislava II. Jagellonského došlo k další reorganizaci tohoto soudu. Roku 1499 soud ztratil působnost pro vedlejší země Koruny české a zahrnovala pouze České království. 70 Konec 15. a počátek 16. století znamenal pro vývoj komorního soudu dynamické období, jehož výsledkem bylo jeho zakotvení v rámci soustavy soudů s celostátní působností, došlo také k dalšímu zúžení jeho pravomocí. Zdrojem těchto změn se stalo Vladislavské zřízení zemské vydané roku 1500, vycházející ze správní a soudní praxe země v 90. letech 15. století. 71 Do roku 1490 předsedal komornímu soudu sám panovník. Když ale král přesídlil do Uher, ztratil možnost soudu osobně předsedat. Začal jej pravidelně v předsednictví zastupovat nejvyšší hofmistr. Tato změna vedla ke skutečnosti, že se komorní soud stal v této době v podstatě dalším stavovským soudem, svým významem druhým za větším soudem zemským. 72 Obrat v postavení komorního soudu nastal po roce 1526, kdy se vlády ujali Habsburkové. Ferdinand I. se zasadil o obnovu původního postavení funkce této soudní instance. V průběhu druhé čtvrtiny 16. století byla dvakrát znovu vydána Zemská zřízení (konkrétně v letech 1530 a 1549), která se postavení a funkci komorního soudu věnovala podrobněji než Vladislavské zřízení zemské, vydání z roku 1549 již obsahovalo samostatnou kapitolu, nazvanou O soudu komorním. Zde došlo k úpravě procesních zásad, kompetencí, počtu soudců nebo stanovení počtu přísedících. 68 MALÝ 2003, 63; KREUZ 2000, KREUZ 2000, 80; HLEDÍKOVÁ 2005, MALÝ 2003, 63; KREUZ 2000, KREUZ 2000, KREUZ 2000,

19 Důležitým dokumentem pro ukotvení komorního soudu se stalo Zřízení o komorním, hejtmanském i dvorském soudu, vydané roku Tento dokument výrazně zasáhl do organizace soudnictví. Na jeho základě došlo například k přičlenění hejtmanského soudu k soudu komornímu, pevnému stanovení termínů zasedání nebo zde bylo upraveno právo panovníka jmenovat přísedící, čímž se komorní soud opět dostal pod vliv krále. 73 Do roku 1627, kdy bylo vydáno Obnovené zřízení zemské pro Čechy, se postavení a kompetence komorního soudu prakticky vůbec nezměnily. Jak bylo uvedeno výše, komorní soud prodělal množství správních a procesních změn. Existují však určitá základní pravidla, která jej pomáhají určit na vyobrazeních. V 16. století soudu předsedal za nepřítomnosti krále nejvyšší hofmistr Království českého, jeho úkolem bylo také řízení soudního jednání. 74 Jednání řídil, i když byl panovník u soudu přítomen. Zasedat zde mělo nejméně dvanáct přísedících, osm ze stavu panského a čtyři rytíři, tento počet však často nebýval dodržován. Pro vydání rozsudku bylo nutné, aby bylo přítomno minimálně deset přísedících. 75 Oba královské soudy měly na základě usnesení zemského sněmu z roku 1575 zasedat v tzv. zeleném pokoji. 76 Tato skutečnost je tudíž na vyobrazeních příhodným rozpoznávacím prvkem. Komorní soud měl opět pevně stanovené termíny pro zasedání, byly to následující dny 27. ledna, nazítří po druhé neděli po Velikonocích, 26. srpna a 13. listopadu. 77 Délka jednotlivých zasedání kolísala od jednoho do dvaceti dní, oficiálně byly stanoveny dva týdny. Po ukončení řádného termínu mohla být podána panovníkovi žádost o prodloužení zasedání o dalších osm dní, během nichž byly probírány pře, které nesnesly odkladu. 78 Komorní soud mohl řešit širokou škálu pří. Do jeho pravomoci spadaly žaloby pro pohanění a neutrhačnou pomluvu, nevyplácení věna, nesplacení půjčky, pro pohledávání pokuty z procesních úkonů, násilné uchvácení cizích statků, soukromé násilí a další podobné trestněprávní delikty. 79 Komorní soud byl v 16. století soudem pro některé politické delikty. 80 Panovník také komorní soud využíval, pokud nechtěl 73 HLEDÍKOVÁ/JANÁK/DOBEŠ 2005, 99; KREUZ 2000, 94sqq. 74 STRÁNSKÝ 1953, KREUZ 2000, STRÁNSKÝ 1953, STRÁNSKÝ 1953, STRÁNSKÝ 1953, 307; KREUZ 2000, STRÁNSKÝ 1953, Mezi tyto politické delikty patřily především ty, které byly svou podstatou namířeny proti osobě královské výsosti. Tyto delikty nesly označení crimen laese maiestatis; MALÝ 2003,

20 Dvorskému soudu předsedal a řídil jej nejvyšší dvorský sudí (iudex curie, iudex některé záležitosti předkládat většímu soudu zemskému, především se jednalo o spory se šlechtou Dvorský soud Dvorský soud spadal do skupiny královských soudů stejně jako výše uvedený komorní soud a byl to soud s celostátní působností. 82 Někdy se tento soud objevuje pod označením manský. V oblasti českého právního vývoje se vyskytovaly dvě instituce nesoucí označení dvorský soud, avšak každá z nich existovala v jiné době a rozdíl byl také v pravomocích. Poprvé se termín objevuje v souvislosti se soudem, který se zabýval záležitostmi přemyslovských panovníků, a který za Přemysla Otakara II. dává základ zemskému soudu. Znovu se označení dvorský soud objevuje v první polovině 14. století; na předchozí soud nenavazuje. 83 Konkrétně je prvně zmiňován roku Nehovoří se ovšem přímo o soudu, ale o královském úředníkovi s označením dvorský sudí, 84 což však předpokládá existenci úřadu, který se s tímto postavením spojoval. Zprávy a záznamy o dvorském soudu obsahuje několik pramenů. Především jsou to tzv. dvorské desky, které uceleně odráží fungování soudu od roku 1380, Kniha Rožmberská nebo například Zřízení o komorním, hejtmanském i dvorském soudu, vydané roku curie regalis nebo iudex curie supremus), který měl zároveň na starosti vedení dvorských desek, vlastnické listy na manské statky a další veřejné listiny podobného typu. 86 Počet přísedících dvorského soudu nebyl stanoven pevně. Obvykle je jmenoval panovník a jednalo se o stejné osoby, které zasedaly v komorním soudu. Od roku 1487 bylo určeno, že čtyři z těchto přísedících mají pocházet z rytířského stavu. 87 Výběr týchž osob, které se objevovaly jako přísedící komorního soudu, bylo zcela praktickým tahem. Dvorský soud zasedal čtyřikrát do roka, a to vždy jeden všední den předcházející prvnímu dni, kdy začínalo zasedání komorního soudu KREUZ 2000, MALÝ 2003, KEJŘ 1956, KEJŘ 1956, KEJŘ 1956, 33, 13; KREUZ 2000, STRÁNSKÝ 1953, HLEDÍKOVÁ/JANÁK/DOBEŠ 2005, 99; KAPRAS 1913, STRÁNSKÝ 1953,

21 Jako nejvyšší manský soud u nás mohla tato instituce řešit všechny záležitosti, které se týkaly lén a odúmrtí. Tento rozsah byl omezen především roku 1499, ve kterém se král Vladislav II. Jagellonský vzdal za svou osobu i další české panovníky práva na odúmrtě, 89 dále pak převedením otázek zahraničních lén na hejtmanství německých lén a další větší lenní organizace mající vlastní soudy (trutnovský manský soud, dále pak manské soudy loketský, chebský, kladský, olomoucký a některé manské soudy při hradech Karlštejn, Křivoklát a Roudnice). 90 Agendu dvorského soudu tedy tvořily především záležitostí týkající se královských manů a jejich sporů. Od tohoto soudu bylo přípustné podat odvolání k zemskému soudu většímu, se kterým se také měl nejvyšší dvorský sudí ve sporných záležitostech radit MALÝ 2003, HLEDÍKOVÁ/JANÁK/DOBEŠ 2005, 99; KAPRAS 1913, KAPRAS 1913,

22 2.2. Zasedání soudů Na text, který se zabýval obsazením jednotlivých vyšších soudů, bude navazovat část popisující vybavení soudních místnosti, v níž bude kladen zvláštní zřetel na předměty, jež jsou zachyceny na sledovaných uměleckých dílech. Stejným způsobem poslouží rozbor průběhu soudního jednání. Jako vzorový model bude rozebráno zasedání většího zemského soudu, který se nachází na většině vyobrazení, kterými se tato práce zabývá. Zároveň byl tento typ soudního zasedání spojen s určitými pravidly, která doprovázela jednotlivé fáze procesu. Jejich zmínění tak pomůže při identifikaci děje zachyceného v konkrétních námětech Vybavení soudní místnosti Vyšší soudy fungující na území Českého království zasedaly v 16. století ve dvou prostorách, které se obě nacházely na Pražském hradě. Byla to soudnice, 92 ležící v sousedství Vladislavského sálu, a pak tzv. zelená světnice či zelený pokoj. V soudnici se odehrávaly procesy většího a menšího zemského soudu, v zelené světnici se pak soudily případy náležející do kompetence purkrabského, komorního a dvorského soudu. K vytvoření souvislejšího popisu zařízení renesančních soudních prostor bude třeba využít dochovaného obrazového materiálu. Literatura a prameny, které se zabývají průběhem soudního zasedání, totiž počítají s čtenářovou znalostí soudnice respektive zelené světnice a jejich hmotným vybavením, které popisují jen okrajově. V obou místnostech se nacházely určité předměty, které byly nezbytné k provozování soudní praxe. V soudnici toto vybavení tvořily lavice, trůn, stolice pro nejvyššího pražského purkrabího, katedra písařů a šraňky. V zelené místnosti se nacházely lavice soudců, dále stůl určený k jejich potřebě, stůl a lavice pro písaře a šraňky. Rozmístění výše uvedených předmětů dostalo velmi brzy svůj pevný řád, aby se optimalizoval postup během soudního řízení a zároveň ujasnila funkční příslušnost osob, které se jej účastnily. 93 V soudnici zaujímal nejvýznamnější místo trůn. Nacházel se proti vstupu do soudnice, na vyvýšeném místě. Panovník, či předseda soudu, který jej zastupoval v době nepřítomnosti, tak seděl na nejvyšší pozici ze všech soudců a deklaroval tak 92 Soudnice byla tatáž místnost, které se říká Stará sněmovna. 93 BLAŽKOVÁ 2003,

23 vrchní soudní pravomoc, která panovníkovi u vyšších soudů náležela. 94 Nad trůnem byl umístěn baldachýn. Podle vyobrazení zachycující stav soudnice před požárem Pražského hradu roku 1541 to byl pevný baldachýn, který navazoval na prodloužení zadního opěradla dřevěného vyřezávaného trůnu. Zmiňované opěradlo bylo potaženo brokátem s velkým centrálním motivem granátového jablka. Okraje baldachýnu byly zakončeny ozdobnými třásněmi. [1] Po požáru a přestavbě se vzhled trůnu do jisté míry změnil. Některé součásti se na jednotlivých vyobrazeních různí, těmito detaily se budou zabývat kapitoly rozebírající konkrétní vyobrazení soudních zasedání. Na většině z nich je však patrné, že k trůnu nepřináležela pevná dřevěná konstrukce nesoucí baldachýn jako dříve, nýbrž sedací nábytek ve formě křesla s vyšším zadním opěradlem, které bylo v horní části zaobleno. Za ním byl u stěny upevněn pruh brokátu, který se nad panovníkovou hlavou měnil v baldachýn opět zakončený třásněmi, který byl přivázán k úchytům upevněným ve zdivu soudnice. [2] Látka, ze které byl vytvořen baldachýn, byla podélně pruhovaná, střídala se zlatá a bílá (nebo stříbrná) barva, na každém pruhu byly vytkány rozvilinové motivy, okraj baldachýnu nad zlatými třásněmi zdobily velké jednoduché květy. S trůnem také souvisela stolice či židle, na kterou usedal nejvyšší pražský purkrabí. Stejně jako v předchozím případě je její výtvarné zachycení závislé na době před a po požáru Pražského hradu. Zatímco do této události se stolice či židle objevuje v prostoru před trůnem, [3] po roce 1541 z vyobrazení mizí a nejvyšší pražský purkrabí sedí na schodech u panovníkových nohou. Podlaha pod trůnem, stupně k němu a místo určené pro nejvyššího pražského purkrabího, byla pokryta kobercem. Lavice v soudnici se nacházely v čele místnosti, kde obklopovaly trůn, částečně se také táhly podél levé a pravé stěny. Byly umístěny těšně u zdi a byly opatřeny nízkým opěradlem. Na některých vyobrazeních jsou neobsazená místa pokryta látkou. [4] Podobu katedry písařů a řečníků v soudní síni rovněž ovlivnil již zmiňovaný požár. Nejdříve to byl pouze stůl a židle, kde příslušní úředníci seděli a vykonávali svou práci. Postupem času se však ukázala vyvýšená pozice jako vhodnější, především proto, aby bylo slyšet, když písař něco předčítal. 95 Kolem roku 1500 vytvořil Benedikt Ried interiér Staré sněmovny. Z této podoby místnosti se nic nedochovalo. Po živelné katastrofě bylo nutné prostor provizorně upravit, aby mohl dále sloužit svému účelu. 94 Na Moravě se místo trůnu používala stolice, postavená tak vysoko, aby panovník (nebo markrabě) měl kolena ve výši hlav ostatních přísedících; KLABOUCH 1967, BLAŽKOVÁ 2003,

24 Soudnice byla uzavřena plochým trámovým stropem, ze dřeva byla také vybudovaná katedra, ke které vedly schůdky. 96 Ty sloužily jako spojovací prvek mezi osazenstvem katedry a těmi osobami, které s nimi během soudního procesu přicházely do kontaktu, a k přinášení zemských desek. [5] Roku 1559 vyhrál soutěž na rekonstrukci prostor Bonifác Wohlmut, který byl také autorem katedry. Samotná soudnice byla zaklenuta dne 5. září roku 1563, nicméně samotná katedra byla dokončována až ke konci přestaveb, které probíhaly od podzimu roku 1563 do jara Přestože zaklenutí místnosti zvolil Wohlmut takové, aby se přiblížilo pozdně gotické klenbě sousedního Vladislavského sálu, architektura pískovcové katedry byla již renesanční. Smísily se zde vlivy architektury starověkého Říma spolu s motivy, které nacházely svůj zdroj v benátském prostředí. 98 Původně otevřená pilířová arkáda doplněná o iónské polosloupy nesla vysoké kladí, působila křehce, elegantně a lehce. [6] Významnou součást zařízení soudnice tvořily tzv. šraňky. Bylo to dřevěné zábradlí, umístěné v přední třetině místnosti. Šraňky tvořila dvě dlouhá dřevěná břevna, která byla spojena a zpevněna příčkami ve formě hranolů. Soudě podle vyobrazení se šraňky vyskytovaly buď solitérně, nebo ve dvojici za sebou a nedosahovaly obvykle od stěny ke stěně. Svou výškou dosahovaly přibližně k pasu tehdejšího dospělého muže. [7] Funkčně i symbolicky sloužily k oddělení osob vykonávajících soudní moc od ostatních účastníků, tedy žalující strany a obžalovaného, těch, kteří čekali na projednání svého případu, a dalších přihlížejících. 99 Zároveň jejich umístěním mezi přítomné a soudce docházelo k faktickému zahájení soudních jednání, která se během dne postupně konala. 100 Zařízení plochostropé zelené světnice v podstatě odpovídalo předmětům zmíněným v souvislosti se soudnicí, přičemž zde byly vzhledem k povaze místnosti a jejímu využití jisté výjimky. Především se zde nenacházel trůn pro panovníka či předsedu soudu. Soudci se shromažďovali v levé polovině místnosti kolem velkého stolu potaženého zeleným suknem, seděli v lavicích umístěných těsně u stěny. Katedra písařů byla nahrazena menším stolem v pravé části místnosti, který rovněž pokrývala zelená tkanina. Písaři seděli opět na lavicích u zdi, aby dobře viděli a slyšeli, o čem jednají páni u většího stolu. Šraňky byly subtilnější než ty, které se nacházely ve velké 96 BLAŽKOVÁ 2003, DČVU II/1, ŠAMÁNKOVÁ 1961, BLAŽKOVÁ 2003, MALÝ 2003,

25 soudnici. Příčky, které spojovaly jednotlivá břevna, byly jednoduše, ale zdobně vyřezávané. Zasahovaly od jedné stěny k druhé, nebyly zdvojené jako v předchozím případě, pouze v jednom místě přerušené, aby bylo možné k soudu přistoupit, přinést podání a také, aby mohli ti, kteří zasedali, svá místa opouštět. [8] Průběh soudního jednání Soudní proces se ve stavovské době skládal ze tří částí, kterými bylo přípravné řízení, líčení pře a exekuce, tedy výkon rozhodnutí. Přípravné řízení ani exekuci není nutné rozepisovat, protože nespadají do tematického okruhu, kterým se tato práce zabývá. Je důležité si uvědomit, že soudní jednání byla veřejně přístupná. 101 Jejich účastníky byly především osoby, kterých se týkaly projednávané pře, jejich rodinní příslušníci a přátelé, popřípadě další osoby, které měly na projednávané věci nějaký zájem nebo je do soudní síně přivedla čirá zvědavost. Proto také vyobrazení zasedání větších soudů představují kromě soudců a soudních úředníků také jednotlivce, kteří postávají ve skupinkách v prvním plánu většiny zobrazení. Větší zemský soud zasedal pouze dopoledne, 102 jednání probíhalo do vydání Obnoveného zřízení zemského zásadně v českém jazyce a bylo vedeno ústně. 103 Značný formalismus byl typický pro průběh soudního řízení v celém tehdejším státě, v Čechách se ale pravidla uvolňovala daleko rychleji než v ostatních zemích. Důkazem toho je kupříkladu striktní zákaz nošení zbraní do soudní místnosti. Zbraně musel každý, kdo vstupoval do soudní síně, odložit v předsíni. Pokud tak neučinil a byla u něho zbraň nalezena, byla mu na místě odebrána a na dobu jednání odevzdána předsedovi soudu. Jedině soudci a panovník u sebe směli mít zbraň po celou dobu. 104 Odebrání zbraně souviselo s pravidlem, že během soudního jednání se strany měly chovat slušně, vzájemně se nenapadat, a to jak slovně, tak fyzicky, popřípadě se zbraní. Kdo zbraň přece jen u soudu tasil, okamžitě propadl hrdlem. Stejný trest čekal každého, kdo by zaútočil na některého ze soudců nebo dokonce samotného panovníka. 105 Nařízená absence zbraně se také odrážela ve výtvarných dílech se soudní tematikou. Vyobrazení, která vznikala po polovině 16. století ale dokazují, že došlo k jistému 101 KLABOUCH 1967, KLABOUCH 1967, KLABOUCH 1967, 177; STRÁNSKÝ 1953, KLABOUCH 1967, KLABOUCH 1967,

26 obroušení výše zmiňovaného formalismu, minimálně v oblasti ozbrojování, 106 což dokazují díla, která vznikala v této době. [9] Samotnému zasedání soudu předcházela přísaha, kterou skládali králi a zemi všichni soudci a úředníci. Přísahající stáli proti slunci, pokud se zasedání odehrávala dopoledne, jejich obličeje tedy směřovaly k východní stěně soudní místnosti; měli odkrytou hlavu a se dvěma zdviženými prsty pravé ruky opakovali text přísahy, který jim předčítal k tomu určený menší zemský úředník. 107 Když byla přísaha složena, usadili se menší úředníci na katedru, ostatní soudci na svá místa v lavicích. Pokud vznikl spor, kde má kdo sedět, rozřešil jej nejvyšší purkrabí a místo jednoduše přidělil. 108 Poté byli všichni vyzváni k tichu a samotný soud mohl začít. 109 Nyní přišlo na svědčení půhonů. 110 Nejvyšší pražský purkrabí, nejvyšší komorník Království českého a nejvyšší zemský sudí, tedy tři nejvyšší zemští úředníci se odebrali ze svých míst v lavicích ke katedře (či dokonce přímo na ní, jak uvádí Všehrd), 111 odkud se jednotlivé půhony četly a ti, jichž se týkaly, museli ohlásit svoji přítomnost u soudu. Když byly půhony vysvědčeny, nejvyšší úředníci se vrátili na svá místa, soudci, pokud během svědčení opustili místo (což mohli učinit, nebylo stanoveno, že po celou dobu musí setrvat na místě), zasedli do lavic a soud mohl definitivně začít. Zahajoval jej jménem krále (a to i v případě, že panovník nebyl přítomen v zemi) zemský řečník na pokyn nejvyššího sudího. 112 Jednotlivá líčení pří měla stanovený průběh. Přelíčení vedl nejvyšší sudí, který dával pokyny zemskému řečníkovi. Ten vyvolal strany sporu a vyzval je, aby vstoupily do šraněk, které oddělovaly přihlížející a další osoby od soudců a úředníků na katedře. Když strany zaujaly toto místo, zapsal místopísař do zemských desek složení soudu, jména a tituly soudců, kteří byli přítomni; na začátek se vždy uvádělo jméno panovníka. 113 Následoval pokyn, aby řečník přečetl žalobu, kterou se soud bude zabývat. 114 Po přečtení žaloby byl vyzván žalobce, aby řekl k textu své, doložil důkazy, které musel mít všechny připravené, po něm přišel na řadu žalovaný se svoji obhajobou. 106 SRŠEŇ 1975, WŠEHRD 1841, WŠEHRD 1841, KLABOUCH 1967, Půhon by se v dnešní terminologii dal označit jako žalobní petit. Původce (žalobce) v něm uváděl, čeho se soudní cestou domáhá a proti komu. Zároveň obsahoval další náležitosti, jako jména osob, které jej doručovaly, či datum označující den konání soudu, na kterém měla být pře projednávána. 111 WŠEHRD 1841, WŠEHRD 1841, KLABOUCH 1967, WŠEHRD 1841,

27 Dialog stran moderoval nejvyšší sudí, ostatní soudci mohli také do diskuze zasahovat, kupříkladu klást stranám otázky nebo je přerušit, pokud se svou řečí odchýlily od tématu. 115 Slyšení v rámci jednoho přelíčení muselo trvat tak dlouho, dokud měly strany co sdělit, neměly být zbytečně přerušovány, a to i v případě, že by projednávání jedné pře trvalo třeba celý den. V případě, že si žalobce či žalovaný nemohli přibrat nikoho z přátel k poradě, mohli si vybrat některého z přísedících, 116 ten však potom nesměl hlasovat o rozsudku. 117 Ten, kdo byl vyzván, nesměl pomoc odmítnout. V této fázi jednání seděla většina osob na svých místech, strany a přihlížející stáli a jediný, kdo se pohyboval po místnosti, byl zemský řečník, popřípadě komorníci, kteří podávali listinné důkazy úřadníkům na katedře. Ve chvíli, kdy byly podány všechny důkazy a pře projednána, vyzval nejvyšší sudí přísedící, aby se odebrali k tzv. potazu, tedy poradě o tom, jak daný případ rozřeší. Přísedící se zvedli z lavic a utvořili hlouček, ve kterém diskutovali. Radili se tiše, vážně, nesměli dávat navenek najevo, jakým směrem se rozhodování ubírá, a pro kterou ze stran je příznivější. 118 V soudní síni s nimi zůstávaly také všechny další osoby. Výjimkou byla situace, kdy se zdálo, že porada bude příliš vážná a dlouhá, někdy totiž mohla trvat i několik hodin. V takovém případě soudci opustili místnost a radili se o výsledku jinde. 119 Po skončení panského potazu se zemští soudci vrátili do lavic a mohlo se přistoupit k poslední fázi jednání, k vynesení nálezu. 120 Nejvyšší sudí došel k panovníkovi spolu s nejvyšším komořím a nejvyšším purkrabím, poradili se a vybrali ze soudců dva pány a dva rytíře. Tyto vybrané osoby přistoupily také k panovníkovi a nejvyšším úředníkům, aby se poradili, jak zformulovat znění nálezu. Poté obcházeli jednotlivě další členy soudu, opakují znění nálezu, na kterém se dohodli a dále se s nimi radili. Když se se všemi dohodli, odebrali se ti tři vybraní soudci na katedru, kde nadiktovali nález písařům, aby jej zapsali do zemských desek spolu s jejich jmény. Když skončil zápis, odebrali se spolu s písařem z katedry. Nejvyšší sudí nařídil, aby se opět všichni shromáždili a vyslechli znění nálezu, jak bylo zapsáno. 121 Případné chyby 115 KLABOUCH 1967, WŠEHRD 1841, KLABOUCH 1867, WŠEHRD 1841, KLABOUCH 1967, Přestože již v 16. století existovala základní kodifikace práva, většina právních pravidel zaznamenána nebyla. Proto bylo mnohdy na soudech, aby případ rozhodly podle obyčejů, zvyklostí anebo právo v dané věci přímo nalezli. Odtud pochází termín soudní nález. 121 WŠEHRD 1841,

28 byly hned opraveny, pokud něco chybělo, doplnilo se, pokud byly zapsány některé údaje navíc, škrtly se. Po všech opravách v textu písař znovu přečetl nález. Pokud na něm již nebyly shledány žádné další vady, vrátili se všichni na svá místa, kromě výše zmiňovaných dvou pánů a rytíře. Ti zůstali stát u katedry, čelem k ní, zády k oknům. Byli natočeni tak, aby jejich přísahající pravici viděli ostatní soudci, především nejvyšší úředníci. Napravo stál první z pánů, uprostřed druhý a vlevo, nejblíže šraňkám, se nacházel rytíř. Nejvyšší písař ve stoje přečetl z katedry nález, který se vyhlašoval jménem krále. Po dočtení soudního rozhodnutí se všichni vrátili na svá místa a případ byl považován za uzavřený. 122 Jednání u dalších vyšších soudů probíhala nejspíše v podobném duchu. 122 WŠEHRD 1841,

29 3. Vyobrazení vyšších soudů v Čechách Na území Českého království se vyobrazení, jejichž ústředním námětem bylo zasedání některého z vyšších soudů, objevují ve třech základních podobách. Nejmarkantnější a nejhonosnější podoby nabírají prostřednictvím nástěnné malby, kdy výjev obvykle tvoří součást výzdoby nějaké velké reprezentační prostory šlechtického sídla. Dalším médiem, které posloužilo k zaznamenání soudního jednání, se stala grafika. Celostránkové výjevy bývaly součástí jednotlivých edic Zemského zřízení, základního zákona Českého království. Objevovaly se také v soukromých právních spisech šlechticů, kteří měli svou činností k tehdejšímu soudnictví blízko. Naposledy je třeba zmínit závěsné obrazy, které rovněž v určitých případech zachycovaly řízení před zemským soudem Nástěnná malba Jak bylo uvedeno výše, vyobrazení vyšších soudů, provedená jako nástěnné malby, byla spojena nejčastěji s architekturou panské rezidence. Nejstarší z těchto děl, pocházející z počátku 16. století, se nachází na zámku v Jindřichově Hradci. Po odmlce trvající více jak půlstoletí vzniklo vyobrazení většího zemského soudu na zámku Horšovský Týn. Ze 70. let 16. století pocházela monumentální scéna se soudním námětem vytvořená v Dobrovicích. Nejmladším dochovaným dílem, ale o to rozsáhlejším, je výmalba na bechyňském zámku pocházející z přelomu 16. a 17. století. Jedinou výjimku v umístění malby tvoří soubor erbů z 60. let 16. století představující vysoké zemské úředníky. Ten se nachází přímo na Pražském hradě, v jedné z místností v nedalekém sousedství s Vladislavským sálem a zemskou Soudnicí, dnešní Starou sněmovnou. 29

30 Jindřichův Hradec První z dochovaných vyobrazení zasedání většího zemského soudu bylo vytvořeno na zámku v Jindřichově Hradci. Původní hrad, na kterém sídlili páni z Hradce, byl poškozen požárem v roce Bylo tedy nutné sídlo zvelebit a opravit. Část rekonstrukcí, která je významná pro vznik jindřichohradecké nástěnné malby, proběhla v poslední čtvrtině 15. století za Jindřicha IV. z Hradce, který byl zároveň zadavatelem bohaté malířské výzdoby interiéru. Tento šlechtic se narodil kolem roku 1440, hradeckého stolce se ujal v poslední třetině 15. století. 124 Nejprve vstoupil do politiky své doby jako zastánce krále Jiřího z Poděbrad a Matyáše Korvína. Nakonec se ale roku 1479 definitivně přiklonil na stranu Vladislava II. Jagellonského. S tímto panovníkem jej dokonce spojilo i blízké osobní přátelství. Zastupoval jej na krajských sněmech, které se konaly v Českých Budějovicích, Táboře a na dalších místech. Koncem 70. let 15. století byl jmenován hejtmanem krajů Bechyňského a Vltavského. Roku 1484 byl Jindřich IV. z Hradce králem jmenován nejvyšším komořím a jedním z přísedících zemského soudu. Na této pozici se začal intenzivněji zajímat o právně-politické dění. 125 Nechával si opisovat mnoho případů zaznamenaných do Zemských desek. Roku 1493 se spojil s Půtou Švihovským, se kterým docílil, aby zápisy v deskách byly psány česky, nikoliv latinsky. 126 Poté, co Vladislav II. Jagellonský získal uherskou korunu a přesídlil do Budína, byl Jindřich spolu s dalšími třemi šlechtici jmenován správcem Českého království. Roku 1503 získal úřad nejvyššího pražského purkrabího a stal se tak nejvýznamnějším úředníkem nejen většího zemského soudu. V této funkci zůstal až do své smrti roku Jindřich IV. z Hradce byl celkem čtyřikrát ženat. Poprvé se oženil s Alžbětou ze Sternbergu. Po její smrti se roku 1485 stala jeho druhou manželkou Anežka Tovačovská z Cimburka, která však zemřela necelý rok po uzavření sňatku. Ještě roku 1486 se oženil potřetí, tentokrát s Magdalenou z Gleichenu. Jejich manželství trvalo až do roku 123 KUČA 2009, JIRÁSKO 1994, Jindřich IV. z Hradce patřil mezi vzdělané šlechtice se zájmem o současné dění. Odebíral kupříkladu jedny z prvních českých novin. Mimoto zdatným diplomatem a dobrým politikem. Vladař domu Hradeckého, jak se nechával nazývat, vyvíjel soukromou snahu, kterou bylo sjednotit državy rodu a vytvořit z nich celistvé dominium, což se mu do jeho smrti povedlo. Ještě na počátku 17. Století patřili páni z Hradce k pěti nejzámožnějším rodům v Čechách. Dalšími byli třeba Rožmberkové, Smiřičtí, páni z Pernštejna nebo Trčkové z Lípy. 126 JIRÁSKO 1994,

31 1492. Jeho poslední manželkou byla Anna Kateřina z Minsterberka. Ta přivedla na svět jediné Jindřichovy potomky, Adama a Annu, a svého chotě přežila. 127 Přestavba probíhající za Jindřicha IV. z Hradce představovala rozsáhlý projekt, který zahrnoval mnoho částí sídla. Došlo například k rozšíření a zvýšení starého paláce nacházejícího se na jihovýchodě či byl vybudován Nový palác se všemi významnými prostorami v něm. Došlo také na úpravy opevnění. 128 Koncem 15. století vznikla také tzv. Červená věž, ve které se nachází nástěnná malba představující zasedání většího zemského soudu. Celá přestavba se vyznačovala monumentalitou a vykazovala vysokou uměleckou náročnost. Objevovala se zde mnohotvárnost dekorativních architektonických prvků, které byly mnohdy polychromovány. Stejně tak interiérová malířská výzdoba odpovídala velkorysosti celého projektu rekonstrukce sídla. 129 Červená věž, někdy také zvaná Menhartka, [10] byla koncipována jako věžovitá novostavba, která vznikla kolem roku 1500 v nevelké oblasti parkánového dvora mezi třetí a čtvrtou branou. 130 Stavba je téměř čtvercového půdorysu o straně sedmi metrů. 131 Uvnitř je rozčleněna do dvou prostor, v přízemí byla umístěna černá kuchyně, v patře se nacházela další síň. Místnost, která sloužila jako kuchyně, představovala rozlehlý prostor zaklenutý vysokou křížovou klenbou. V každém z rohů se nacházel otvor, který ústil do věžovitého komína vně stavby, tak, aby se kouř nedostal do horní místnosti. Nad černou kuchyní vznikl sál, který byl vyzdobený nástěnnými malbami a uzavřený vysoce klenutou křížovou klenbou. Žulová žebra klenby jsou jemně profilována a zakončená kvalitně zpracovanými konzolami. Do místnosti se nevcházelo vchodem, který se užívá dnes. Ten byl zbudován v jihozápadní zdi až za Jáchyma z Hradce v polovině 16. století. 132 V 15. století zde bylo jen několik výklenků. Ty byly přístupné schodištěm vybudovaným v síle zdiva a sloužily k předvádění osob ze žaláře v přízemí. 133 Původní vstup do místnosti zajišťovaly dveře v severozápadně orientované stěně s malbou zemského soudu. Těmito dveřmi se vycházelo na krytý dřevěný můstek, který spojoval Červenou věž s hlavní budovou zámku. 134 Protější zeď byla prolomena dveřmi, ze kterých se vcházelo na nevelký balkon. 135 Ten byl v průběhu dalších 127 JIRÁSKO 1994, JUŘÍK 2010, JIRÁSKO 1985, JIRÁSKO 1994, JIČÍNSKÝ 1882, NOVÁK 1901, JUŘÍK 2010, JIČÍNSKÝ 1882, JIČÍNSKÝ 1882, 7. 31

32 přestaveb odstraněn a dveře byly zmenšeny na okno. Zbývající severovýchodní zdivo místnosti bylo rovněž prolomeno oknem. Prostor byl koncipován jako reprezentativní veřejná část sídla. Malířsky byly vyzdobeny všechny stěny. Místnost sloužila především k úředním jednáním, zároveň se používala jako soudnice. 136 Naneštěstí se účel prostoru v průběhu staletí změnil. Je jisté, že se ještě v polovině 16. století, kdy byl v rámci rekonstrukcí zbudován do soudnice nový vchod nesoucí letopočet 1552, místnost považovala za reprezentační. Později však převzala roli účelnost a od 18. století sloužila honosná síň jako udírna. 137 V rozích podlahy byly probourány otvory, kterými sem stoupal kouř ze spodní černé kuchyně. Přibližně ve výšce tří metrů byla umístěna tyč, na kterou se věšelo maso určené k uzení. 138 Je pochopitelné, že zplodiny, vznikající při uzení, měly veskrze negativní vliv na celkovou výzdobu místnosti včetně vyobrazení soudního zasedání. Povědomí o existenci výmalby zaniklo a k jeho znovuoživení došlo roku 1877, kdy nástěnné malby objevil Karel Jičínský. 139 Jak bylo uvedeno výše, malba s námětem zasedání zemského soudu se nachází na severozápadní zdi. Nepokrývá ji však celou. [11] Stěna je horizontálně rozčleněna do tří částí, přičemž soudní námět byl umístěn do prostředního pruhu. Nad ním se nachází vyobrazení ptačího sněmu. Spodní část výzdoby tvoří iluzivní textilie. [12] Malířská výzdoba místnosti musela vzniknout brzy po dokončení stavebních prací na Červené věži. Jindřich IV. z Hradce nechal síň vymalovat počátkem 16. století, přesněji do roku 1507, kdy zemřel. Nejranějším datem pro začátek prací na malbě většího zemského soudu je rok 1503, kdy se Jindřich stal nejvyšším pražským purkrabím. Nástěnná malba byla vytvořena technikou all secco pravděpodobně vaječnou temperou na jemné omítce. 140 Na některých místech je patrná podkresba vytvořená červenou rudkou. 136 JIČÍNSKÝ 1882, JIRÁSKO 1994, JIČÍNSKÝ 1882, Karel Jičínský pocházel z Karlštejna, kde jeho otec pracoval jako úředník panství. Do Jindřichova Hradce se dostal jako vychovatel hrabat Černínů. Když roku 1877 malby v Červené věži rozpoznal, přivolal si na pomoc Bedřicha Wachsmanna a malíře Petra Maixnera. Spolu s nimi se snažil nejen malbu ošetřit a očistit, ale také identifikovat námět. Vznikl tehdy také akvarel, který představoval fresku v jejím tehdejším stavu, včetně bohaté barevnosti. V drobných detailech se liší od současného stavu po restaurování nástěnné malby. 140 DVOŘÁK/HOFTICHOVÁ/KOPECKÁ 1990, 5. 32

33 Vyobrazení představuje rozlehlou síň, v níž se odehrává jednání většího zemského soudu. V zadním zdivu jsou patrná tři čtyřdílná a dvě šestidílná okna, která se otevírají do krajiny. Okna jsou zasklená terčovitě, 141 většinou jsou otevřená. Podlahu pokrývají velké světlé obdélné dlaždice. Místnost je shora zakončena iluzivním trámovým stropem. Uprostřed se mezi třetím a čtvrtým oknem nachází trůn s baldachýnem zhotoveným ze žluté či zlaté tkaniny. Stupně k trůnu pokrývá červený koberec s bílým kožešinovým lemem. 142 Na trůnu sedí osoba panovníka, vzhledem k dataci malby to je Vladislav II. Jagellonský. U jeho nohou na stupních vedoucích k trůnu sedí muž, nejvyšší pražský purkrabí, tedy Jindřich IV. z Hradce. Po stranách trůnu od krále sedí na lavicích vždy několik mužů, z našeho pohledu nalevo jich je rozeznatelných šest, napravo deset. Vzhledem k personálnímu obsazení zemského soudu jich původně na výjevu muselo být více. Vlevo by měly chybět čtyři přísedící osoby, napravo dvě. 143 Téměř každý z přísedících u sebe má nápisovou pásku, která byla umístěna nad jeho hlavou. Panovníkova nápisová páska je rozsáhlejší a vyplňuje prostor za trůnem. Jindřich IV. z Hradce má u nohou rozvinutý iluzivní svitek. Pásky neobsahují žádný text, nicméně je více než pravděpodobné, že sloužily k identifikaci osob zachycených na nástěnné malbě. 144 Jediný fragment nápisu se zachoval na svitku u nohou Jindřicha IV. z Hradce. [13] V levé části se objevuje katedra řečníků a písařů, jejíž umístění působí mírně vyvýšeně. Zde se nacházejí tři muži. Před postavou nejblíže kraji leží několik předmětů, pravděpodobně knih, jednu má otevřenou a nahlíží do ní. V knize je řádkováním naznačen text. Těšně před katedrou je patrné dřevěné zahrazení, šraňky, které současně tvoří její ohraničení. Na přímce mezi katedrou a panovníkem stojí zemský řečník, který právě hovoří ke králi a ostatním přísedícím soudního zasedání. Jakoby mimo výjev, ale přesto tvoří jeho nedílnou součást, je k vidění několik dalších postav, a to čtyři ženy a dva nebo tři muži. Dámy měly představovat všechny manželky majitele sídla Jindřicha IV. z Hradce, tedy Alžbětu ze Sternbergu, Anežku Tovačovskou z Cimburka, Magdalenu z Gleichenu a Annu Kateřinu z Minsterberka. Zbývající mužské postavy by tedy mohly reprezentovat osoby přihlížející soudnímu řízení. 141 JIČÍNSKÝ 1882, 9; SRŠEŇ 1975, JIČÍNSKÝ 1882, SRŠEŇ 1975, Nápisové pásky či kartuše se nacházely i na některých dalších vyobrazeních zasedání zemských soudů, především na Horšovském Týně či u vyobrazení v místnostech úřadu desek zemských na Pražském hradě. V těchto případech textová pole obsahovala jméno zemské úředníka a úřad, který zastával. Další podobné zachycení bylo možno v 16. století spatřit například v opavské zemské sněmovně. 33

34 Pravá část vyobrazení, ačkoliv velmi poškozená, fragmentárně naznačuje přítomnost několika dalších postav. Osoby se nacházejí ve stejné úrovni jako ženy a muži vlevo. Zmíněná stafáž tedy rozšiřuje skupinku přihlížejících o další potencionální účastníky soudního jednání. [14] Veškeré postavy, ať už to jsou členové tribunálu či pouzí přihlížející, sedí v klidné pozici a poslouchají řečníka. Neznamená to ale, že by postavy působily strnulým dojmem. Toto usebrané zaujetí mírně narušují dámské figury, které spolu gesty a natočením hlavy komunikují. Oblečení přítomných postav odpovídá evropské záalpské módě pozdního 15. a raného 16. století. Většina přítomných pánů, včetně panovníka, je oděna do širokých plášťů, které spadají až k zemi, kde se u nohou skládají do bohatě řasené draperie. Roucha jsou ušita každé z jinak barevné látky a vepředu jsou otevřená tak, že je vidět spodní bílá košile. Široké volné rukávy, šálový límec i spodní okraje každého roucha lemuje kontrastní kožešina. Tento typ svrchního mužského oděvu byl ve zmiňované době značně rozšířený, nazýval se šuba. 145 [15] Kromě zemského řečníka, který má na hlavě nevelký černý baret, a panovníka, jehož hlavu zdobí jednoduchá koruna, jsou zbylí přísedící prostovlasí. Jejich vlasy jsou dlouhé, spadají na ramena, na čele zastřižené do rovné ofiny. Dámské oděvy odpovídají dobové linii dvorského řaseného oděvu se zvýšeným pasem. Od sebe se liší nejen barvou, ale také pokrývkou hlavy jednotlivých šlechtičen. Na nohou mají všichni střevíce vybíhající vepředu do špičky, jež se v Čechách nosily ještě na počátku 16. století. 146 Jindřichohradecká nástěnná malba zachycuje jednání většího zemského soudu ve chvíli jeho zahájení. Všichni členové soudu, tedy panovník, soudci a písaři sedí, nejvyšší pražský purkrabí drží v rukou hůl jako odznak svého úřadu. Jediný, kdo stojí a hovoří, je zemský řečník, který svou řečí jednání soudu zahajoval. Přestože nejsou dochovány nápisy na páskách, lze dovodit, které osoby se v tehdejší době mohly účastnit soudního jednání. Především to byl král Vladislav II. Jagellonský a nejvyšší pražský purkrabí Jindřich IV. z Hradce. Místo po panovníkově pravici náleželo dědičně ze zákona Rožmberkům, zde to mohl být Petr z Rožmberka, vedle něho seděl nejvyšší hofmistr Vilém z Pernštejna. Po levé straně zasedal nejvyšší komorník Království Českého Jan ze Šelmberka, nejvyšší sudí Zdeněk Lev z Rožmitálu a nejvyšší kancléř 145 Šuba se vyvinula z pozdně gotického širokého pláště, který se nazýval houppelande, a sahal ke kolenům, někdy ale až k zemi. Šuby se objevovaly především v černé barvě a v průběhu 16. století působily mnohdy uniformně. Velmi často se objevovaly jako oděv renesančních vzdělanců, úředníků a šlechticů. Nižším stavům bylo jejich nošení zapovězeno; KYBALOVÁ 2009, KYBALOVÁ/HERBENOVÁ/LAMAROVÁ 1973,

35 Albrecht Kolovrat na Libštejně. Dalšími soudci a soudním personálem mohli být následující pánové a rytíři: Půta Švihovský z Rýzenberka, Jiří Berka z Dubé, Petr ze Šternberka a z Leštna, Zdeněk Kostka z Postupic a na Novém hradě, Václav Solský ze Sulevic, Otík Kamýcký z Tropčic, Jan Dubecký z Dubče, Václav Záruba z Hustiřan, Heřman z Vojslavic, Jiřík Rinart od Dubu, Vilém Černín z Chudenic, Oldřich Sotanéř z Drahovic, Sigmund z Liběchova a Bohůněk z Křičova. 147 Místnost zachycená na výjevu neodpovídá vzhledu soudnice na Pražském hradě v době, kdy výzdoba vznikala. Kolem roku 1500 byla totiž soudnice rekonstruována pod vedením Benedikta Rieda. Při takových pracích je jisté, že se zde nemohla odehrávat soudní jednání, takže se v místnosti pravděpodobně nekonala. 148 Výmalba v Jindřichově Hradci tedy s největší pravděpodobností zachycuje náhradní soudní prostory sloužící účelům většího zemského soudu. Kromě doposud popisovaného námětu se v místnosti vykytovala další malířská výzdoba. Přímo nad soudním výjevem se nachází rozsáhlá malba s tematikou ptačího sněmu, která pokrývá celou horní část stěny nad zemským soudem. Ptačí shromáždění alegorizuje lidské shromáždění. Odkaz vychází z v té době známých děl, jejichž popularita se vracela i v průběhu 16. století. Mezi tuto didaktickou poezii patří například Nová rada Smila Flašky z Pardubic, která vznikla již roku 1395 a byla věnována králi Václavu IV. Představuje situaci, kdy na trůn říše zvířat nastoupí mladý král, kterým je lev. Přistupují k němu různí tvorové a předkládají rady, jak být dobrým panovníkem. Průběh celého shromáždění moderuje orel, který zvířata k této příležitosti také svolal. Střídají se vždy čtvernohá stvoření se zástupci ptactva. 149 Kromě této básně vznikla v polovině 15. století další, nesoucí název Rada, tentokrát od neznámého autora. 150 V 16. století se k tématu vrátil Jan Dubravius. Na protější stěně se v horní části nacházela veduta města, nejspíše Jindřichova Hradce, orámovaná po každé straně jednou postavou. Zeď s oknem zdobila v horní polovině výmalba s námětem chrámové stavby a hradu. Pod ním byla plocha rozdělena na čtverce, které obsahovaly žánrové výjevy s tematikou rozličných lidských činností. Poslední stěna představovala lovecké výjevy. 151 Ani jednotlivá pole křížové klenby nebyla ochuzena o výzdobu. V každém z nich se nacházejí dva erby, kupříkladu pánů 147 JIČÍNSKÝ 1882, SRŠEŇ 1975, SMIL FLAŠKA 1950, JIČÍNSKÝ 1882, JIČÍNSKÝ 1882,

36 z Hradce a Berků z Dubé, Drslavců, Ronovců a Šelmberků, 152 které byly zasazeny do bohatého rozvilinového dekoru. Svorník uzavírající klenbu je ozdoben štítem, na němž leží pětilistá růže. Za autora nástěnné malby s námětem zasedání většího zemského soudu, stejně jako dalších malířských prací, je považován Mistr Žirovnický. 153 Veškeré malby připomínají důležité momenty a zájmy provázející život jejich zadavatele Jindřicha IV. z Hradce, ať už to byla jeho fundátorská činnost, scény z každodenního života nebo záliba v lovu. Samotná soudní tematika představovala nejen obsazení soudu, které bylo pro tehdejší období typické. Na malbě jsou zachyceni členové tehdejšího nejvýznamnějšího zemského soudního tribunálu, včetně nejvyššího pražského purkrabího, kterým byl Jindřich IV. z Hradce. Vyobrazení tedy nepředstavuje pouze námět dokumentující téměř kompletní personální obsazení soudu, ale také v kontextu ostatní výzdoby sloužilo coby prostředek osobní reprezentace šlechtice. 152 NOVÁK 1901, JIRÁSKO 1994, 38; KUČA 2009, 107; JUŘÍK 2010,

37 Horšovský Týn Od vzniku jindřichohradeckých maleb uplynulo více než padesát let, než vznikla další výzdoba se soudní tematikou, která byla součástí reprezentačních prostor šlechtického sídla. Jan mladší Popel z Lobkowicz, za jehož panování na Horšovském Týně došlo ke vzniku rozsáhlé rekonstrukce sídla včetně bohatého výzdobného programu v interiérech, patřil ve své době k nejmajetnějším šlechticům z panského stavu. Hmotné zázemí dávalo Janovi možnost půjčovat panovníkovi nemalé sumy peněz. Jako protiplnění využíval císař Ferdinand I. statky, které nechával šlechtici zapisovat. Jedním z významných finančních závazků byla půjčka 8482 kop grošů českých, kterou Jan mladší Popel z Lobkowicz panovníkovi poskytl. Tento dluh byl zapsán do zemských desek a na úhradu byl Janovi roku 1539 dědičně prodán Horšovský Týn. 154 Finanční vzestup Jana mladšího Popela z Lobkowicz se pojil také s jeho karierou v politice. Jan se narodil roku 1510 jako jeden z osmi synů Děpolda Popela z Lobkowicz a Anežky Mičanové z Klinštejna a Rostocku. 155 Nejen pro svou pevnou katolickou víru, ale také pro svůj státnický a hospodářský um si jej král a císař Ferdinand I. Habsburský velmi oblíbil. Již roku 1542 se Jan mladší Popel z Lobkowicz stal radou české komory. 156 O dva roky později získal úřad hejtmana německých lén a od roku 1545 zasedal mezi přísedícími zemského soudu. 157 Roku 1548 zasedl do lavic komorního soudu již jako prezident české komory. Předposledního stupně v politické sféře dosáhl Jan mladší Popel z Lobkowicz o rok později, tedy roku 1549, kdy nastoupil do úřadu nejvyššího kancléře Království českého. 158 Roku 1554 zasedl v úřadě nejvyššího purkrabí pražského, který mu zůstal doživotně. 159 Jan mladší Popel z Lobkowicz zemřel v Praze dne 12. dubna Poté, co byly ostatky zesnulého šlechtice vystaveny v katedrále sv. Víta, došlo k převezení těla a jeho uložení dne 15. května 1570 v kostele sv. Petra a Pavla v Horšovském Týně. 160 Jan mladší Popel z Lobkowicz byl třikrát ženatý. Jeho první manželkou se roku 1535 stala Anna z Bibrštejna. 161 Jejich manželství trvalo do roku 1554 a narodilo se z něho řináct dětí, mimo jiné i Janův dědic Kryštof Popel z Lobkowicz. Rok po pohřbu 154 FRIDRICH 1972, 129, MAŠEK 2002, Předchůdcem Jana mladšího Popela z Lobkowicz v tomto úřadě byl Volf starší Krajíř z Krajku, který byl v lednu roku 1542 jmenován nejvyšším purkrabím. 157 BŮŽEK 2004, Nahradil tak Jaroslava ze Šelmberka, který roku 1549 zemřel. 159 FRIDRICH 1972, FRIDRICH 1972, BŮŽEK 2004,

38 své první manželky začal Jan domlouvat další sňatek, tentokrát se členy rožmberského rodu. 162 Nastávající chotí se stala Bohunka z Rožmberka, sestra Viléma a Petra Voka z Rožmberka. Toto spojení, které bylo mimo jiné ujednáno pro vzájemné provázání obou rodů, majetkově i politicky, se uzavřelo 19. ledna roku 1556 v Českém Krumlově. Bezdětné manželství skončilo necelý rok po jeho uzavření, když Bohunka podlehla roku 1557 morové nákaze. 163 Poslední ženou Jana mladšího Popela z Lobkowicz byla od roku 1562 vdova po Bartoloměji ze Šternberka Alžběta Švamberská z Roggendorfu, která sídlo spravovala ještě po smrti svého chotě. Jedním z potomků, které Alžběta přivedla v manželství na svět, byl Vilém z Lobkowicz, který získal sídlo po svém bratru Kryštofovi. 164 Stejně jako v předchozím případě i v Horšovském Týně se stal spouštěcím mechanismem přestaveb hradu na renesanční zámek požár, který vypukl roku Živelná pohroma tehdy vážně poškodila nejen hrad, ale podlehlo jí téměř celé město a předměstí. 165 Rekonstrukce sídla, kterou byl pověřen italský architekt Agostino Galli, se odehrála ve třech fázích. Vznikl tak renesanční zámek s dispozicí čtyřkřídlého uzavřeného bloku. 166 Během první stavební fáze došlo ke zvelebení původní hradní stavby s obytnými prostorami stojícími v západní části objektu. Tato přestavba byla ukončena již roku Stavba východního křídla zámku, kde se nachází výmalba s námětem zasedání většího zemského soudu, spadá do druhé stavební fáze z let V prvním patře vzniklo několik reprezentačních prostor, včetně rozlehlého hlavního sálu s lunetovou klenbou. V průběhu 19. století došlo k rozdělení síně příčkami na několik menších pokojů. 168 Tento zásah do určité míry poškodil zdejší nástěnné malby. Přestože byl sál ve 20. století uveden do původní podoby, na některých místech došlo k trvalé nečitelnosti malby, naštěstí se však většina zachovala. Poslední fázi přestaveb zadal Jan mladší Popel z Lobkowicz kolem roku 1560 a zahrnovaly především budovu jižního křídla. Celý zámek byl dokončen až za jeho syna Viléma Popela z Lobkowicz BŮŽEK 2004, BŮŽEK 2004, BŮŽEK 2004, BĚLOHLÁVEK 1985, VLČEK 2001, VLČEK 2001, SEDLÁČEK 1996, BĚLOHLÁVEK 1985,

39 Vyobrazení soudního zasedání se liší od jeho jindřichohradeckého předchůdce. Především zde nejsou zachyceny všechny postavy, které se jednání účastnily. V šesti lunetách na severní straně sálu bylo zachyceno pouze deset figur, ostatní jsou připomenuty erby s nápisovými kartušemi. Sedmá luneta byla určena jako místo pro námět Posledního soudu. Samotná severní stěna obsahuje pouze tři lunety, další dva výjevy se nacházejí v posledních lunetách západní stěny a zbývající byly vymalovány na stěnu východní. Malby byly provedeny technikou all secco na pečlivě vyhlazené písčitovápenné omítce. Na černou podkresbu byly kladeny jednotlivé vrstvy samotné malby, která je velmi kvalitní, drobnopisná. V některých partiích výzdoby se objevují autorské úpravy v podobě různých přemaleb, především v kompozici festonů nebo oprav některých erbů. 170 Ústřední pozici zaujímá luneta, jejíž malba zabíhá i do prostoru lunetové výseče, která k ní náleží. [16] Střední část celé plochy zaujímá mohutná zdobená kamenná konstrukce, která ohraničuje královský trůn s baldachýnem. Vše je navíc doplněno o výraznou draperii umístěnou za trůnem. Stupně pod trůnem se rozšiřují a rámuje je podkovovité jemnými římsami profilované zábradlí, na kterém dlí ležící lvi hledící na sebe. Stěna je rozdělena tenkou iluzivní římsou na dvě části. Horní část zachycuje čtyři niky se sochami, vždy po dvou po každé straně. Trůn je obsazen panovníkem, v tomto případě Ferdinandem I., který je identifikován habsburským erbem a nápisovým pergamenem umístěným v lunetové výseči. Plochu výseče rámuje ornamentální bordura. Panovník hledící doprava je oděn do bohatě řaseného červeného pláště se zlatým lemováním. Pod ním je patrná volná bílá košile. Na hlavě nese Ferdinand I. korunu a v rukou třímá panovnické insignie. Před ním sedí o něco níž Jan mladší Popel z Lobkowicz na stupních trůnu pokrytých zelenou tkaninou. Šlechtic je oděn do dlouhé černé šuby, u krku otevřené a lemované kožešinou, hlavu, kterou natáčí do stejného směru jako panovník, mu kryje drobná černá čapka. V ruce drží hůl jako připomínku svého úřadu. O nohy se Janovi opírá velký rodový erb, včetně klenotu a pokryvadel. Pod erbem je umístěna nápisová kartuše, která uvádí jméno a titulaturu zobrazeného, který tehdy zastával úřad nejvyššího pražského purkrabího. Zároveň zde malíř uvedl datum Lze soudit, že letopočet připomíná nejen dokončení malby, a tudíž ji i datuje, ale připomíná personální sestavu nejvyššího zemského soudu v jeho stavu ke zmiňovanému roku. 170 DRHLÍKOVÁ/PAVALA 1989, nepag. 39

40 Luneta obsahuje ještě čtyři další erby opatřené textem, ani těmto nechybí klenot a honosná pokryvadla. Po pravici Ferdinanda I., z našeho pohledu vlevo od trůnu, je připomenut Vilém z Rožmberka, jehož rodu náleželo toto dědičné postavení při zasedání zemského soudu. Není zde uveden jeho titul, ale je označen jako vladař a správce domu Rožmberského. Druhý erb na této straně náležel Janu staršímu z Lobkowicz a na Zbiroze, nejvyššímu hofmistrovi Království českého. Na druhé straně se blíže trůnu nachází erb Adama ze Šternberka a na Zelené Hoře, nejvyššího komorníka Království českého, a Jana z Valdštejna, který zastával úřad nejvyššího sudího. Luneta umístěná nalevo od centrální obsahovala celkem pět znaků. [17] Plně nebo téměř kompletně se dochovaly čtyři z nich. Stěnu dělí pokračující iluzivní římsa ze střední lunety, přičemž heraldická výzdoba zaujímá spodní polovinu. V horní části jsou vymalovány ovocné festony zdobené červenými stuhami. Erb umístěný vpravo náležel Pertoldu z Lipé a na Moravském Krumlově, který byl nejvyšším maršálkem Království českého. Vedle něho se nachází erb Jana Bořity z Martinic, který byl jedním ze dvou karlštejnských purkrabí zastupující panský stav. 171 Následoval znak, jehož nápisová kartuše obsahuje pouze fragmenty jména a hodnosti. Náležel pánům z Lomnice. 172 Ani další dva následující znaky nemají dochovaný text, který by přímo odkazoval na osoby, kterým náležely. Druhý zleva je identifikovatelný jako erb rodu Smiřických ze Smiřic, s největší pravděpodobností Jaroslava Smiřického. 173 Poslední znak, umístěný zcela vlevo, je vážně poškozený. Vzhledem k tehdejšímu obsazení zemského soudu mohl reprezentovat Jáchyma Šlika z Pasounu a Holejče, na Švamberce, Rabštejně, Mašťově a Ostrově, který byl v letech prezidentem české komory a hejtmanem německých lén. 174 Luneta vpravo byla vyzdobena způsobem odpovídajícím předchozí popisované ploše. [18] Opět se zde nachází rozdělení stěny iluzivní římsou, bohaté festony s červenými stuhami v horní polovině a pět znaků ve spodní části. Zde se dochovaly kompletní včetně nápisových kartuší, takže identifikace přísedících osob většího zemského soudu je snažší. První zleva je vyobrazen erb Jáchyma z Hradce, který v této době zastával úřad nejvyššího kancléře Království českého. Vedle něho v zemském soudu zasedal nejvyšší dvorský sudí Jan Starší ze Švamberka a na klášteře Milevském. 171 PALACKÝ/CHARVÁT/KRČMA 1941, DRHLÍKOVÁ/PAVALA 1989, nepag. 173 DRHLÍKOVÁ/PAVALA 1989, nepag. 174 DRHLÍKOVÁ/PAVALA 1989; PALACKÝ 1941,

41 Následující erb rovněž náležel Švamberkům, konkrétně Petrovi ze Švamberka a na Ronšperce. Zde se nedochovala titulatura. Dalším šlechticem, který je zde připomenut, je Zbyněk Berka z Dubé, jeho úřad rovněž nebyl na kartuši zaznamenán, nicméně je doloženo, že tehdy byl jedním z ministrů královské komory. 175 Poslední erb náležel Václavu Haugvicovi z Biskupic a na Litomyšli, rovnež bez připomínky úřadu, který v té době zastával. K severní stěně přiléhají výzdobou dvě lunety západní zdi. Výzdoba lunety vpravo opět použitím iluzivní římsy a festonů se stuhami koresponduje s rozdělením předchozích. [19] Tentokrát byly čtyři erby umístěny do iluzivních nik. Nicméně vzhledem k oknům, která byla prolomena do zdiva, je pole malby kratší, ale ani zde nechybí nápisové karutše. První erb zleva patřil Oldřichu Dubanskému z Duban, který zastával funkci hejtmana v letech jako hejtman Pražského hradu, 176 a také byl v letech královniným podkomořím. 177 Vedle něho je připomenut Zdeněk Malovec z Chýnova a na Kamenici, jehož kartuše opět neuvádí úřad. Třetí erb je značně poškozený stejně jako nápis pod ním. Byl identifikován jako znak Jana Salavy z Lípy a na Malešově. 178 Výzdobu uzavírá erb Bernarda Žehušického z Nestajova na Rýzmburce, který od roku 1541 zastával úřad purkrabího Hradeckého kraje. Sousedící výmalba zachycuje zbývající skupinu postav, která je v celé výmalbě přítomna. [20] Otevírá se zde pohled do části soudnice, kde se nacházela tribuna řečníků a písařů. Místnost je uzavřena plochým trámovým stropem. Osoby stojí za bílým kamenným zábradlím, které v pravé části vybíhá dopředu a tvoří tak prostor tribuny. Její architekturu přetíná šest polosloupů zužujících se směrem vzhůru. Zeleně ztvárněné stěny člení systém iluzivních říms, v části představující tribunu, se nacházejí dveře otevřené do další místnosti, kterou byl Úřad zemských desek. Na tribuně stojí čtyři postavy. Zcela vpravo stojí muž oblečený do černé šuby, stejné, jakou na sobě má Jan mladší Popel z Lobkowicz, s pokrývkou hlavy vybíhající do špičky. Jako jediný má u sebe erb s textem, který jej identifikuje. Byl to Volf z Vřesovic a na Doubravské hoře, který zastával úřad nejvyššího písaře království českého v letech Nalevo od něho stojí muž oděný do jednodušší hnědé šuby, která postrádá kožešinový límec. V rukou drží list, který studuje. Další osoba v černém drží v rukou otevřenou knihu. 175 PALACKÝ/CHARVÁT/KRČMA 1941, PALACKÝ/CHARVÁT/KRČMA 1941, PALACKÝ/CHARVÁT/KRČMA 1941, DRHLÍKOVÁ/PAVALA JANÁČEK 1984,

42 O kus dál, na kraji tribuny, stojí muž v černém kabátci a v baretu s pírkem, nemá již tedy šubu. V pravé ruce drží hůlku, kterou ukazuje z tribuny. Poslední tři jmenované osoby byli tzv. menší zemští úředníci, tedy větší písař, menší písař a muž s hůlkou purkrabí Pražského hradu. V levé polovině stojí skupina ještě čtyř dalších mužských postav, z nichž tři jsou patrné, čtvrtou nyní připomíná pouze negativní obrys. Figury jsou opět oblečeny do plášťových šub a hlavu jim pokrývají klobouky různých tvarů. Muž zcela vlevo drží v ruce malý list papíru. Tyto osoby reprezentovaly strany, které vedly před zemským soudem spor, popřípadě další přihlížející. Zbývá zmínit výzdobu posledních dvou lunet na severní část východní zdi. V lunetě vlevo se nachází zbývající čtyři znaky členů zemského soudu. [21] Stěnu tentokrát nerozděluje malovaná římsa, nicméně i zde se nacházejí festony a červené stuhy. Mezi znaky byly vymalovány maskarony, kterým z úst visí zavěšené ovocné plody. Stejně jako na protější stěně, i zde je velikost vymalované plochy přizpůsobena přítomnosti okna. Erb nalevo odkazuje na Jiříka z Gerštorfu a na Cholticích, podkomořího Království českého, který svůj úřad zastával od roku Následoval znak Šebestiána Markvarta z Hrádku, který byl druhým karlštejnským purkrabím, a to ze stavu rytířského. Další dva sice obsahují v nápisové kartuši jméno, nicméně chybí titulatura. První erb patřil Janu Leskovci z Leskovce, druhý odkazoval na Václava Kaplíře ze Sulevic a na Milešově. Zbývající luneta představuje výjev Posledního soudu. [22] Výmalba je v pravé části, kde se nacházel výjev pekla, poškozena, protože zde v 19. století během přepažení místností byla umístěna komínová šachta od kamen. Centrální postavou je v červeném plášti oděný Ježíš Kristus, sedící na sféře, za ním se klene duha. Z úst mu vychází napravo meč a nalevo lilie, ruce má doširoka rozepjaté. Pod jeho levicí klečí modlící se Panna Maria, pod jeho pravicí svatý Jan Křtitel. Za Pannou Marií se nachází zástup svatých. Zmrtvýchvstalí jsou v levé polovině výjevu uváděni anděly do ráje, na protější straně zatracené duše propadají peklu. Vyobrazení Posledního soudu nad lidmi zde tvoří předobraz spravedlivého pozemského soudu. Kristus Soudce má symboly meče a lilie, které tvoří symboly trestu a milosti. 181 Soudci na tomto světě by jej tedy měli brát jako ideální příklad spravedlivého rozhodování soudních pří, které jim byly předloženy. 180 PALACKÝ/CHARVÁT/KRČMA 1941, 367. Jiří z Gerštorfu zemřel 9. června roku Vzhledem k jeho přítomnosti na nástěnné malbě je toto datum vodítkem k přesnějšímu zařazení malby, která mohla vzniknout ještě za jeho života, tedy nejpozději do června roku ROYT 2007,

43 Stejným způsobem měly na vědomí osob spojených se soudem působit i čtyři sochy v iluzivních nikách za panovnickým trůnem. První ženská postava nalevo, která je pravým bokem mírně natočena k pozorovateli, přidržuje levou rukou štít, který má opřený o levou nohu. Druhá ženská postava je k divákovi natočena čelem, kolem pravé ruky se jí vine had, levou ruku se zrcadlem má pozdviženou. Třetí nika také představuje ženskou postavu stojící v mírném kontrapostu, u jejíchž nohou leží pravděpodobně lev či beránek. Poslední z postav je muž, vyobrazený v nakročení, natočený levým bokem k divákovi. Dříve byly postavy považovány za ztvárnění čtyř evangelistů, 182 nicméně po zrestaurování maleb se objevily jejich skutečné formy, které odkazují na Ctnosti. Na malbě není zachycen řečník, který by aktivně jednání zahajoval. Prakticky jediný živý děj nabízí scéna s tribunou a účastníky soudního jednání. Oba menší písaři nahlížejí do dokumentů, nejvyšší písař soustředěně pozoruje situaci a purkrabí Pražského hradu reguluje chování přítomných osob, jichž se jednání právě netýká. V Horšovském Týně je jednání většího zemského soudu zaznamenáno ve svém plném průběhu. V roce 1558 ještě nebyla plně rekonstruována požárem poškozená soudnice, její přestavba totiž probíhala v letech Plochý trámový strop nad tribunou může připomínat provizorní zastropení místnosti nebo odkazovat na místnost, kde se jednání soudního tribunálu odehrávala, dokud její původní lokalita nebyla zcela opravena. V reprezentačním sále Jana mladšího Popela z Lobkowicz se nacházela ještě další výmalba, jejíž pozůstatky jsou patrné na jižní části východní stěny. Jsou to dva erby, z nichž jeden je kompletní a nápisová kartuše jej označuje jako rodový znak Petra Voka z Rožmberka. Druhý erb se zachoval pouze v obrysech, nicméně je patrné, že i zde byl vymalován rožmberský erb, v tomto případě ale v pozměněné podobě s přidanými kosmými pruhy ve spodní polovině, který používal Vilém z Rožmberka. 184 Celý zámek v Horšovském Týně nechal jeho majitel vyzdobit honosnými nástěnnými malbami různých námětů, jméno autorů se naneštěstí nedochovalo. Kvalitně a drobnopisně zpracované náměty připomínaly svého zadavatele jako zbožného zastánce katolické víry či jako spojence a podporovatele významných českých rodů, kterými byli páni z Hradce či Rožmberkové. Znaková galerie představující větší zemský soud není jediným souborem erbů, které v objektu zámku vznikly. V severním křídle se 182 SRŠEŇ 1975, ŠAMÁNKOVÁ 1961, DRHLÍKOVÁ/PAVALA 1989, nepag. 43

44 v jedné z místností objevuje pod trámovým stropem ozdobný pruh se znaky Rožmberků, Švamberků a dalších rodů. [23] Výmalba vznikla v prostorách, které sloužily osobním potřebám majitele sídla, její účel však není znám. 44

45 Pražský hrad Další zaznamenání personálního obsazení většího zemského soudu vzniklo v letech přímo v prostorách Pražského hradu, jmenovitě v místnostech úřadu zemských desek. Kromě této znakové galerie úředníků menšího a většího zemského soudu zde bylo v průběhu dalších desetiletí vymalováno ještě několik podobných sérií, a to z roku 1586 a z roku Zadavatelem byl Vilém z Rožmberka, který v této době seděl v úřadu nejvyššího komorníka. 186 Místnosti, kde sídlil úřad zemských desek a další administrativní místnosti, podlehly také již zmiňovanému požáru z roku 1541, který zasáhl rovněž Pražský hrad. Vzhledem k jejich potřebnosti byla jejich oprava zadána urgentněji, než rekonstrukce soudnice. Práce byly zadány Bonifáci Wohlmutovi brzy po požáru a dokončeny kolem roku Úřad se rozkládal v několika místnostech, do nichž se vstupovalo z Vladislavského sálu po točitém schodišti, z nich pak bylo možné vejít přímo do soudnice. Klenba první místnosti je nesena pilířem umístěným v jejím středu. Prostor dělily šraňky, za kterými seděli úředníci, kteří řešili žádosti o intabulace a další záležitosti. Sousední místnost shromažďovala skříně, v nichž byly uchovávány jednotlivé knihy zemských desek. Poslední síň byla používána jako registratura a depozitář. 187 Odtud se dalo přímo přejít na katedru písařů a řečníků v soudnici, takže úředníci měli přímý přístup k deskám a dalším knihám a dokumentům, které byly během jednání soudu použity. Vladař rožmberského domu, Vilém z Rožmberka, který malby nechal objednat, se narodil roku 1535 a během svého života prošel významnou politickou a státnickou kariérou. Přestože se dominia ujal již v roce 1551, tedy jako teprve šestnáctiletý mladík, dokázal si velmi rychle získat výhodnou pozici mezi mnohými představiteli české šlechty. Jedním z významných problémů, se kterými se musel potýkat, byl spor s Jindřichem IV. z Plavna o čestném místě po pravici panovníka při soudním zasedání. Ferdinand I. schválil roku 1549 Jindřichův návrh, který měl v úvodních artikulích nově připravovaných Zemských zřízení schvalovat výsostné postavení knížat z Plavna dokonce nade všemi třemi existujícími stavy. 188 Toto ustanovení se odrazilo i v nově plánovaném personálním obsazení zemského soudu. Vilém z Rožmberka odmítal zasednout do takto reorganizovaného tribunálu, aby jej tím fakticky nepotvrdil. 185 BUDROVÁ 1981, BŮŽEK 2006, BURDOVÁ 1981, PÁNEK 2011,

46 Definitivní odmítnutí zaslal panovníkovi roku Spor o navrácení výsostného postavení zástupci rožmberského domu se vlekl několik let, rozhodl jej královský nález z 15. května roku Vilém a jeho případní potomci opět směli zasednout ve větším zemském soudu po pravici krále a mohli disponovat zemskou pečetí. Knížata z Plavna dostala přednost v zemském sněmu a v královské radě. 190 Již druhý den vstoupil Vilém z Rožmberka do lavic zemského soudu. O čtyři roky později byl Vilém jmenován nejvyšším komorníkem, o deset let později nejvyšším pražským purkrabím. 191 Působení tohoto šlechtice ukončila smrt roku Erbová výzdoba na stěnách úřadu desek zemských byla vytvářena, když došlo k obměně ve větším zemském soudu. Malba z roku 1563 zdobí stěnu první místnosti. [24] Tím, že je umístěna napravo od hlavního vchodu, je ihned spatřitelná. Námět tvoří tři řady znaků, které jsou vmalovány do oválných polí. Zcela nahoře se nachází stříbrný český lev v červeném poli, celý znak je o něco menší než ostatní. Habsburská orlice, která byla vymalována nad ním, pochází až z roku 1774, kdy byla znaková galerie rozšiřována. 192 Následuje řada tří znaků, úplně dole je šest oválů se znaky. Kromě českého lva jsou ostatní opatřeny štítky se jménem a titulaturou jmenovaného, jsou odděleny od ploch se znaky a psány česky. V první řadě vlevo se nachází znak Viléma z Rožmberka, nejvyššího komorníka Království českého. Prostřední pozici zaujal znak Jana z Valdštejna, který v této době fungoval jako nejvyšší sudí království českého. Posledním erbem v této řadě byl Wolf z Vřesovic, nejvyšší písař království českého. Jako první ze šesti znaků spodní řady vlevo se nachází znak místokomorníka Melchiora Stolinského z Kopist, který byl ve svém úřadě v letech Následoval odkaz na místosudího Erazima Bunirsfelda. Třetím erbem v této řadě je erb místopísaře Jana Vojkovského z Milhostic a na Jemništích, kterému byla tato pozice svěřena v roce Dále zde byl zvěčněn úředník královny Adam Kalenice z Kalenic. Předposledním připomenutým úředníkem byl úředník podkomořího Tomáš z Proseče. Řadu uzavíral erb menšího písaře Bohuslava Kazánka. Výmalba v tomto případě nezachycovala kompletní zasedání většího zemského či jednotlivou scénu z jeho průběhu. Scéna představovala vybrané významné úředníky, kteří ve větším a menším zemském soudě zasedali. Sloužila k jejich připomenutí, ale 189 PÁNEK 2011, PÁNEK 2011, PÁNEK 2011, BURDOVÁ 1981, PALACKÝ/CHARVÁT/KRČMA 1941, PALACKÝ/CHARVÁT/KRČMA 1941,

47 zároveň odkazovala na pozici nejvyššího komorníka a zadavatele malby, kterým byl Vilém z Rožmberka. Další obdobná galerie vznikla na stěně proti vchodu do úřadu desek. Představuje obsazení zemského soudu z roku 1586, kdy byl nejvyšším sudím Jiří Bořita z Martinic, který také inicioval vznik malby; titulem nejvyššího komorníka se tehdy pyšnil Jan z Valdštejna na Sedčicích. 195 Štítky se postupně začaly ve svém tvarosloví přibližovat svitkům. Poslední sledovaný námět pochází z roku 1599, nachází se nalevo od vchodu do úřední místnosti. V tomto roce došlo k novému obsazení zemského soudu, které následovalo po sporu Jiřího z Lobkowicz s císařem Rudolfem II. 196 Autor výmalby není doložen, nicméně je pravděpodobné, že pocházejí z ruky jednoho umělce, styl malby se totiž vzájemně shoduje. Znakové galerie nebyly jedinou výzdobou, která vznikla v úřadech zemských desek. Kromě ní zde byly vytvořeny nápisy a malby, které sloužily jako veřejné vyhlášky. 197 Texty vybízely samotné úředníky k tomu, aby pře a záležitosti, které jim byly předloženy, projednávali a rozhodovali spravedlivě. Další nápisy směřovaly k příchozím a řešily například otázku úředních poplatků a jejich včasného zaplacení. Podobnými malbami a nápisy byly zkrášleny také místnosti, kde zasedal dvorský a apelační soud BURDOVÁ 1981, BURDOVÁ 1981, BURDOVÁ 1981, BURDOVÁ 1981,

48 Dobrovice Nástěnná malba s námětem zasedání zemského soudu většího se vrátila v monumentální podobě koncem 70. let 16. století na nově zvelebeném sídle v Dobrovici na Mladoboleslavsku. Dobrovické panství získal roku 1558 Jindřich z Valdštejna poté, co se oženil s Annou z Vartenberka. 199 Tento protestantský šlechtic byl příbuzným Jana z Valdštejna na Sedčicích zastávajícího významné úřady v Království českém, které mu také dávaly pravomoc, aby se účastnil jako soudce zasedání většího zemského soudu. Roku 1577 byl Jan jmenován na pozici nejvyššího sudího, kterou zastával do roku O dva roky později zasedl do úřadu nejvyššího komorníka Království českého, který opustil v roce 1597, kde jej nahradil Kryštof Popel z Lobkowicz na Pátku. 201 Původní sídlo, které mělo podobu tvrze ze 14. století, 202 začal Jindřich z Valdštejna přestavovat v roce Jedním z umělců, kteří se na stavbě podíleli, byl Domenico de Signora, vlašský stavitel původem z Arogna, jehož působení zde bylo doloženo roku V průběhu stavebních prací vznikl jednopatrový zámek čtyřkřídlé dispozice doplněný nevýraznými nárožními bastiony. Nádvoří lemovaly arkády. 204 Finální podoby se zámek dočkal až na přelomu 16. a 17. století, kdy se dostaveb ujal Hennig z Valdštejna, po jehož smrti roku 1623 bylo sídlo zkonfiskováno. 205 V interiéru byly v nárožích zbudovány čtyři rozlehlé sály, v každém rohu jeden. Prostory byly pojmenovány podle výzdoby a zařízení jako Kamenný sál, Taneční sál, Královský sál a Libušín sál, ve své době byly takové místnosti označovány jako paláce. 206 Původní dispozice byla hrubě narušena poté, co bylo sídlo z popudu Thurn-Taxisů přebudováno roku 1831 na cukrovar. [25] Postupně došlo k odbourání severního křídla, ale také části křídla západního a východního. 207 Námět zasedání většího zemského soudu se nacházel v Libušině sále, bohužel se do dnešní doby nedochoval a zmiňuje se o něm velmi kuse pouze literatura. V místnosti se nacházely dvě monumentální nástěnné malby. Zasedání zemského soudu bylo zobrazeno jako shromáždění šlechtických osob, v jejichž středu se nacházel panovník. 199 VLČEK 2001, PALACKÝ/CHARVÁT/KRČMA 1941, PALACKÝ/CHARVÁT/KRČMA 1941, FRONĚK 2011, VLČEK 2001, ŠAMÁNKOVÁ 1961, VLČEK 2001, VLČEK 2001, POCHE 1977,

49 Osoby zachycené na malbě byly vyvedeny v životní velikosti a jejich obličejům dodal neznámý autor portrétní rysy. 208 Ačkoliv se mohlo jednat o námět zemského sněmu, pro identifikaci vyobrazení jako zemského soudu většího hovoří několik skutečností. Především fakt, že blízký příbuzný majitele zasedal v nejvyšším soudním tribunálu Království českého. Pro soudní námět hovoří také motiv druhé malby, kterou byla scéna Libušina soudu, tedy také justiční námět. Výmalba byla návštěvníkům cukrovaru známá ještě roku 1868, kdy byl vytvořen její poslední zevrubný popis. 209 Vzhledem k dataci vzniku malby, tedy po roce 1578, zde mohli být vymalováni kromě Jana z Valdštejna také tito úředníci: Nejvyšší pražský purkrabí Vilém z Rožmberka, nejvyšší hofmistr Ladislav z Lobkowicz, nejvyšší komorník Bohuslav Felix Hasištejnský z Lobkowicz, 210 nejvyšší sudí Království českého Adam ze Šternberka, nejvyšší kancléř Vratislav z Pernštejna, 211 Nejvyšší písař království českého Michal Špánovský z Lísova na Pacově a Vožici, purkrabí Hradeckého kraje Albrecht Kapoun ze Svojkova, 212 purkrabí Pražského hradu Čeněk Míčan z Klinštejna, 213 místopísař Vilém Vostrovec z Kralovic na Radonicích, 214 karlštejnský purkrabí Jáchym Novohradský z Kolovrat za panský stav a Jan Kinský ze Vchynic na Zásmucích za stav rytířský. 215 I v dalších velkých síních se nacházela kvalitní malířská i jiná výzdoba. Její součástí byly rovněž kazetové stropy. Stěny Tanečního sálu zdobily mytologické náměty, Královský sál byl vymalován rozsáhlým cyklem portrétů českých panovníků. 216 Celý výzdobný program valdštejnského sídla neodkazoval na reprezentaci pouze jednoho šlechtice. Vyobrazení zasedání většího zemského soudu rozšiřovalo pozornost také na příbuzenstvo majitele. Došlo zde tedy k reprezentaci celého panského rodu. 208 SRŠEŇ 1875, SRŠEŇ 1875, PALACKÝ/CHARVÁT/KRČMA 1941, PALACKÝ/CHARVÁT/KRČMA 1941, PALACKÝ/CHARVÁT/KRČMA 1941, PALACKÝ/CHARVÁT/KRČMA 1941, PALACKÝ/CHARVÁT/KRČMA 1941, PALACKÝ/CHARVÁT/KRČMA 1941, VLČEK 2001,

50 Bechyně Poslední výzdoba se soudní tématikou, která je zařaditelná do časového rozmezí 16. století, se nachází na zámku v Bechyni. Od předchozích se liší dvěma znaky. Především je to monumentálnost nástěnných maleb, které soudní zasedání představují. Druhým hlediskem je jejich počet. Zdejší výzdoba není omezena na jeden obraz většího zemského soudu, ale zachycuje všech pět vyšších soudů, které ve své době v Království českém fungovaly. Zadavatelem justičně orientované výzdoby reprezentačního sálu na Zámku v Bechyni byl Adam II. ze Šternberka, který se narodil roku 1575, a byl nejstarším synem Zdeňka VI. ze Šternberka. 217 Během svého života zažil Adam rychlý postup v karierní oblasti, dokázal se svým úsilím také dostat mezi nejbohatší zástupce panského stavu v zemi. Svoji zprvu vojenskou kariéru započal v Uhrách. Zanedlouho byl jmenován hejtmanem Nového Města pražského. Roku 1597 nastoupil Adam ze Šternberka do úřadu nejvyššího dvorského sudího, kde setrval dva roky, než byl jmenován nejvyšším zemským sudím na základě reorganizace vlády v zemi, kterou provedl Rudolf II. 218 Tento šlechtic se vyznačoval mnohými kvalitami, které jistě také přispěly k jeho rozvoji v rámci správy země. Byla to především výřečnost, inteligence a touha po vzdělanosti, která jej hnala kupředu. Vrcholem Adamovy kariéry bylo dosažení úřadu nejvyššího pražského purkrabího, do kterého jej jmenoval Rudolf II. roku V této vrcholné funkci zůstával Adam ze Šternberka až do roku Vyznával katolickou víru a byl pevným zastáncem katolické strany v zemi, dokonce byl jedním z těch, kteří spolupodepsali Majestát Rudolfa II. 220 Přesto byl Adam nábožensky značně tolerantní, což se při výzdobě Rožmberského sálu na Bechyni ukázalo jako velká výhoda, protože nenechal zakrýt a přemalovat původní výzdobu místnosti. Svoji životní pouť zakončil tento význačný šlechtic roku Bechyňské panství změnilo v průběhu 16. století několikrát majitele. Roku 1530 sem přišli Švamberkové, aby o několik desetiletí později, přesně roku 1569, 222 je od nich odkoupil Petr Vok z Rožmberka za kop pražských grošů. 223 Přesídlil sem ihned následující rok. Za Vokovy éry začalo sídlo získávat dnešní podobu. Architektem, 217 JUŘÍK 2013, JUŘÍK 2013, PALACKÝ/STERNBERG 2001, PALACKÝ/STERNBERG 2001, JUŘÍK 2013, BLAHOUT 1997, JUŘÍK 2013,

51 který se roku 1581 rekonstrukcí smluvně ujal, byl Baltezare Maggi z Arogna, před ním byl zde doložen ještě Baltazar Maio de Vonio. 224 Pod Maggiho vedením došlo k napojení třech křídel zámku ke starému objektu, čímž vznikl uzavřený obdélný dvůr, 225 především však bylo vystavěno severní křídlo objektu. Práce pokračovaly ještě roku Během rekonstrukcí byl vytvořen i rozlehlý sál, nazývaný nejčastěji Rožmberský nebo Vokův. Vzhledem ke skutečnosti, že jmenovaný prostor byl svědkem sňatku Petra Voka z Rožmberka a Kateřiny z Ludanic uzavřeného roku 1580, musel být již tehdy hotový. 226 Zlomem v osudu bechyňského panství byla smrt majitelova bratra Viléma z Rožmberka, ke které došlo v roce Petr Vok z Rožmberka byl nucen zredukovat finanční výdaje a začal postupně prodávat některé ze svých zámků. Bechyně přišla na řadu roku 1596, kdy ji za kop pražských grošů zakoupil Adam II. ze Šternberka. 227 Rožmberský sál, v němž se nachází sledovaná výmalba, vznikl v prvním patře východního křídla zámku, které zcela vyplňuje. Východní zeď prosvětluje sedm oken, v západní zdi byla prolomena pouze okna dvě. Do síně se vstupovalo a dodnes vstupuje dveřmi vytvořenými ve zdivu na severní straně. Celý rozlehlý prostor uzavírá plochý kazetový strop. Z dispozice místnosti jasně vyplývá, že byla určena jako reprezentační prostor, v němž se odehrávaly různé slavnosti, ať už to byly události spojené s rodinným životem jako křtiny, svatby, pohřby, nebo plesy a hostiny. 228 Sál byl vyzdoben již za Petra Voka z Rožmberka nástěnnými malbami, které nepokrývaly všechny stěny, ale pouze východní stěnu, konkrétně plochy okenních výklenků a prostory mezi okny a severní zeď s vchodem. Výzdobný program, který vznikl za Adama II. ze Šternberka v letech , 229 pokrývá celou jižní a západní stěnu této rozlehlé místnosti. Jak bylo naznačeno výše, soudní tematika tvoří námět pěti rozlehlých nástěnných maleb. Jižní stěna představuje zasedání většího zemského soudu, na východní stěnu umístil autor zbývající soudní tribunály. Zleva to jsou tyto: dvorský soud, menší soud zemský, purkrabský soud a zcela napravo se nachází vyobrazení komorního soudu. 224 BLAHOUT 1997, VLČEK 2001, JUŘÍK 2013, JUŘÍK 2013, STEJSKAL/POUZAR 1998, BLAHOUT 1997, 6. 51

52 Nejvýznamnější místo v sále bylo přiznáno většímu zemskému soudu Království českého. [26] Objednavatel jej nechal zvěčnit na jižní stěně, tedy takovým způsobem, aby každý, kdo do sálu vstoupil, mohl tento námět spatřit. Výjev je zasazen do iluzivního architektonického rámce, který tvoří po levé a pravé straně vždy po jednom sloupu a pilíři. Každý sloup stojí na vysokém soklu s maskaronem a je zakončen korintskou hlavicí. Dříky sloupů zdobí linie stoupající ve spirále vzhůru, která je dozdobena vegetabilním dekorem. Sokly pilířů jsou naznačeny jen mírně. Jejich dříky jsou vyšší a imaginární hlavice se nacházejí mimo plochu určenu výmalbě, proto zde nejsou vidět. V horní části je na pilířích naznačen systém drobných dekoračních říms, nad kterými se opět nachází motiv maskaronu. Výjev skýtá pohled do místnosti zaklenuté klenbou s přetínanými žebry, jejíž zadní zeď prolamují dvě obdélná dvoudílná okna s renesančně profilovaným ostěním zasklená kruhovými terčíky. Další okno je naznačeno ještě na pravé zdi. V levé části místnosti stojí tribuna řečníků a písařů, která tvaroslovím do jisté míry odpovídá podobě, kterou měla tribuna v soudnici na Pražském hradě po přestavbách provedených v 60. letech 16. století. Podlahu pokrývají jednoduché obdélné dlaždice, na něž je pod trůnem položen koberec s vegetabilním motivem. V prostoru mezi okny na hlavní zdi soudnice se nachází trůn, za nímž je umístěn bílo-žlutě pruhovaný baldachýn, který je pomocí zlatých lanek upevněn ke stěnám. Na baldachýnu stojí dva zlatí lvi nesoucí ovál, na němž je kresebně zachycena korunovaná lví hlava. Opěradlo trůnu zdobí motiv dvouhlavé habsburské orlice. Na trůnu sedí císař Rudolf II. s panovnickými insigniemi a hledí přímo na diváka. Je oblečen do černého pláště lemovaného hnědou kožešinou s přeloženým límcem. 230 Pod pláštěm je patrný černý oděv podle tehdy převládající španělské módy s bohatě řaseným bílým okružím kolem krku. O nohu panovníka se opírá habsburský erb. Na koberci před panovníkem sedí na stupni trůnu nejvyšší pražský purkrabí, který v rukou třímá hůl. Oblečen je podobně jako panovník; oděv se však liší barvou, je laděný do šedých tónů, okruží nahradil tužší límec. Kolem krku má nejvyšší purkrabí zavěšeno několik mohutných zlatých řetězů. Není identifikován žádným erbem, protože v době, kdy malba vznikala, kolem roku 1600, tento úřad nebyl obsazen. 231 Nalevo od nejvyššího purkrabího stojí zemský maršálek s mečem opřeným o pravé rameno. Také on je oblečen podle 230 V této době nehovoříme o šubě, ale o plášti jako takovém, kterému se říkalo boemio. V našem prostředí býval obvykle lemovaný kožešinou; KYBALOVÁ 1996, HLAVICOVÁ 2010,

53 zvyklostí vysoké šlechty, nechybí mu krátký pláštík podšitý kožešinou, na krku nese drobnější okruží. Ani tato postava není identifikována erbem, protože ani tento úřad tehdy nebyl obsazen. 232 Po pravici panovníka, z našeho pohledu vlevo, je vymalováno osm sedících postav, po jeho levici zachytil malíř čtrnáct přísedících. Většina ze soudců je oděna do oděvu, který zde byl již zmíněn, tehdy běžné španělské módy. Nikdo nemá pokrytou hlavu baretem či kloboukem, někteří je drží smeknuté v ruce na znamení úcty před vrcholným orgánem soudní moci v zemi, kterým byl zde přítomný panovník. Bezprostředně po pravici Rudolfa II. je vyobrazen starší muž s plnovousem v dlouhém černém rouchu, 233 u jehož nohou se nachází rožmberský erb, jehož majitelem byl Petr Vok z Rožmberka, který se přísedícím většího zemského soudu stal roku Místo v této době již opět dědičně náleželo členu rožmberského rodu. Vedle něho byl zachycen Kryštof z Lobkowicz na Tachově, který zastával úřad nejvyššího hofmistra a zároveň byl prezidentem nad apelacemi. Následovala postava identifikovaná erbem, který náležel Berkům z Dubé. Na přelomu 16. a 17. století byl členem zemského soudu Václav Berka z Dubé. Do roku 1599 zastával funkci nejvyššího sudího, 235 aby se téhož roku stal nejvyšším komorníkem Království českého. 236 Nejvyšší komorník měl místo vyhrazené bezprostředně po levici panovníka, nejde tedy pravděpodobně o Václava, ale o některého dalšího člena rodu. O představiteli jiného šlechtického rodu se hovořit nedá, ačkoliv starší literatura místo přiřazovala Slavatovi. 237 Tuto skutečnost vyvrací už samotný rodový znak, kterým jsou černé zkřížené ostrve na zlatém štítě, které náležely Berkům z Dubé. Poslední zachovaný znak odkazuje na podkomořího Hertvíka Zejdlice ze Šenfeldu. 238 Následuje skupina dalších čtyř sedících osob, které malíř umístil pod katedru. Jejich znaky nejsou rozpoznatelné, zachovaly se pouze v negativním obrysu. Po panovníkově levici, z našeho pohledu v pravé části výmalby, se dochovalo o něco více erbů. Těsně vedle panovníka byl zpodobněn na místě nejvyššího komorníka Václav Berka z Dubé, v tomto případě je jeho identifikace nesporná. Vedle něho byl zachycen zadavatel malby Adam II. ze Šternberka, který zastával úřad nejvyššího 232 SRŠEŇ 1975, Tento typ pláště se vyskytoval nejen u vznešeného obyvatelstva, ale nosili jej také učenci, filosofové a profesoři. Tato capa se obvykle šila z kvalitních materiálů, nejčastěji hedvábí či sametu; KYBALOVÁ 1996, KRČÁLOVÁ 1963, PALACKÝ/CHARVÁT/KRČMA 1941, PALACKÝ/CHARVÁT/KRČMA 1941, SRŠEŇ 1975, KRČÁLOVÁ 1963,

54 sudího. Šlechtic se odlišuje stejně jako Petr Vok z Rožmberka oblečením, rovněž má na sobě volné černé roucho. S ním sousedil nejvyšší kancléř Zdeněk Albrecht z Lobkowicz na Chlumci. Kolovratská dělená orlice připomíná Volfa Novohradského z Kolovrat, který v letech zastával úřad dvorského sudího. 239 Vedle něho seděl Heřman z Říčan, Jan Jiří ze Švamberka, Jan Sezima z Ústí. Další Lobkowiczký erb v této řadě patřil Oldřichu Felixi z Lobkowiczi na Bílině. Poslední dochovaný znak v této řadě patřil Adamovi mladšímu z Valdštejna. 240 Zbývající členové zasedání byli vymalováni podél pravé stěny místnosti, ani jejich erby se nedochovaly. Na kamenné tribuně jsou vidět zcela jasně čtyři postavy. Ty odpovídají běžnému obsazení tribuny, které tvořil nejvyšší písař Jan z Klenového a Janovic na Žinkovách, 241 větší písař Bohuslav z Michalovic na Rvenicích, 242 menší písař a purkrabí Pražského hradu Jiří mladší Vratislav z Mitrovic, jemuž byl úřad přidělen v letech Kromě těchto osob zde mohl zasedat ještě podkomoří rytíř Humprecht Černín z Chudenic, který zemřel roku 1601 a purkrabí hradeckého kraje rytíř Jan z Vřesovic na Podsedicích. 244 Pochopitelně nesměli chybět ani karlštejnští purkrabí, z panského stavu s největší pravděpodobností Jáchym Oldřich z Hradce a ze stavu rytířského Václav Ples Heřmanský ze Sloupna. 245 Důležitým prvkem vyobrazení je dav přihlížejících v prvním plánu celého výjevu. Postavy byly namalovány téměř u podlahy sálu, takže pomáhají vtáhnout pozorovatele do děje v soudnici. Skupinu rozdělují dřevěné šraňky, které nedosahují ke stěnám, nechávají prostor k průchodu po stranách u sloupů a pilířů. Část účastníků, kteří se nacházejí za šraňkami v prostoru určeném soudu, představují strany vedoucí spor, jejich zástupce, řečníky, svědky a další osoby aktivně zúčastněné líčení pře. Někteří z nich diskutují mezi sebou, jiní se otáčejí a probírají situaci s osobami před šraňkami, které s nimi živými gesty vstupují do dialogu. Pokud přihlížející nekooperují s přímými účastníky jednání, hovoří mezi sebou více či méně energicky, někteří do místnosti teprve přicházejí. Zajímavou pozici zaujímá osoba v pravé dolní části, [27] která je situována do prostoru za šraňkami a hledí na osoby zúčastněné na jednání. Doposud nebyl zmíněn zemský řečník, který nejen soudní jednání zahajoval, ale také během něho 239 PALACKÝ/CHARVÁT/KRČMA 1941, KRČÁLOVÁ 1963, PALACKÝ/CHARVÁT/KRČMA 1941, PALACKÝ/CHARVÁT/KRČMA 1941, PALACKÝ/CHARVÁT/KRČMA 1941, PALACKÝ/CHARVÁT/KRČMA 1941, PALACKÝ/CHARVÁT/KRČMA 1941,

55 aktivně účinkoval, obvykle se pohyboval mezi panovníkem, nejvyšším purkrabím a stranami. Z postavení této figury lze usuzovat, že to je právě zemský řečník. Všichni přítomní muži jsou opět oblečeni podle dobového vkusu do podšívaných vypasovaných kabátců, širokých nohavic a krátkých pláštíků. Na vyobrazení jsou téměř všichni přihlížející opásáni zbraněmi. V této době už bylo možné přijít na zasedání většího zemského soudu ozbrojený, což by se ještě před několika desetiletími jevilo jako zcela nemyslitelné a především nezákonné. Zasedání zemského soudu se od předchozích liší především absencí nápisových pásek, které by konkretizovaly osoby sedící v jeho lavicích. Námět nepředstavuje ceremoniálně významnou fázi zahájení řízení, ale praktickou ukázku jeho běžného fungování, tedy průběh líčení soudní pře. První vyobrazení na západní stěně vlevo v této ideji pokračuje. Představuje zasedání dvorského soudu, které se odehrávalo v Zelené světnici na Pražském hradě. [28] Námět tentokrát nedosahuje až k zemi, nýbrž je zasazen do architektonického rámce, který je dole tvořen iluzivním soklem s ornamentálním vlysem, po stranách tenkými pilastry zakončenými složenou hlavicí, na něž navazuje horní římsa. Ve stejně koncipovaném rámci jsou namalovány všechny zbývající scény. Divák tedy stojí u jakéhosi průzoru, kterým hledí do úřední místnosti. Zadní zeď prolamují tři dvoudílná obdélníková okna. V levé i pravé zdi se otevírají dveře, takže je patrné, že místnost je průchozí, ke dveřím napravo navíc vedou dva stupně schodů. Místnost je shora uzavřena dřevěným trámovým stropem, podlahu kryjí, stejně jako v případě předchozího vyobrazení, obdélné dlaždice. Středem místnosti vedou šraňky, které na rozdíl od těch, které byly umístěny ve velké soudnici, sahají od jedné zdi ke druhé a jsou prolomeny v pravé polovině tak, aby jimi bylo možné procházet. Současně nejsou tak masivní jako v předchozím případě, tvoří je dřevěná vyřezávaná balustráda. Touto barierou je výjev rozdělen do dvou částí. V zadní polovině se nacházejí dva stoly, které oba halí zelené sukno, což napovídá, že výjev se odehrává v Zelené světnici. U většího stolu vlevo sedí na lavicích šestnáct mužů, všichni jsou oděni do dlouhých černých plášťů, ze kterých je ze spodního oděvu patrné pouze okruží či límec kolem krku. Hlavu jim pokrývají barety či klobouky, některé doplněné pavím či jiným perem. Na stole ležel před každou figurou erb, který však v dnešní době připomíná opět pouze jeho obrys. Postavy nezaujímají své pozice strnule, naopak mezi sebou různě komunikují natočením hlavy, posunkem, nakloněním nebo natočením celého těla. Muž sedící uprostřed shromáždění na prstech levé ruky vypočítává argumenty rozhodné pro 55

56 projednávaný případ. U zeleně potaženého stolu vpravo sedí pouze dvě osoby, písaři, kteří průběh jednání zaznamenávají na papíry, které mají položené před sebou. Nechybí zde ani kalamář. Oba muži jsou opět oděni do volných tmavých plášťů, ale chybí jim pokrývka hlavy. Figury zachycené před šraňkami představují strany sporu, který je projednáván, další zúčastněné osoby a přihlížející. Na rozdíl od soudců jsou oblečeni různoroději do barevných plášťů rozmanité délky, baretů nebo širokých klobouků. Současně to nejsou honosné dvorské a šlechtické kostýmy, které malíř zachytil na zasedání většího zemského soudu, oblečení je o něco prostší a civilnější. Téměř všichni jsou opásáni dlouhým mečem či dýkou za pasem, někteří se o meč dokonce opírají. Stejně jako soudci, i tyto osoby spolu živě komunikují, pohybují se po místnosti, jeden z nich dokonce síň opouští dveřmi napravo. Jak bylo uvedeno v předchozích kapitolách, členy dvorského soudu jmenoval panovník, jejich počet mohl být jakýkoliv, ale prakticky vždy odpovídal personálnímu složení komorního soudu. Přesné složení podle funkcí není známo, ani erby nejsou vodítkem, kdo mohl v tribunálu dvorského soudu zasedat. Jisté je, že předsednictví zastával dvorský sudí, kterým v této době byl Volf Novohradský z Kolovrat. Jednání se nachází v plném průběhu, což je patrné nejen z pohybu soudců, ale z celkové atmosféry, která Zelenou světnici naplňuje. Následující výjev přenáší pozorovatele zpět do velké soudnice, kde se odehrává menší zemský soud. [29] Místnost v podstatě odpovídá vzhledu, který jí malíř dal na prvním vyobrazení, chybí zde pouze iluzivní pilíře a sloupy s maskarony. Soudní tribunál oddělují od zbytku prostoru opět masivní dřevěné šraňky, v tomto případě dvojité, takže netvoří pouze předěl mezi soudci a ostatními osobami, ale zároveň vyčleňují z davu strany sporu. Soudních přísedících se na vyobrazení objevuje výrazně méně než na předchozích obrazech. Sedm osob po levé straně trůnu, z našeho pohledu napravo, čtyři muži se nacházejí na katedře. Místa na lavicích, která nejsou obsazena, byla zakryta bílou tkaninou. Úřední osoby jsou opět oděny do tmavých plášťů, které nosí přes civilní oblečení. Hlavu jim pokrývají klobouky různého tvaru, osoby na tribuně byly ztvárněny prostovlasé. Čtyři soudci napravo spolu diskutují, zbývající sedí zpříma, přičemž jeden z nich, v ruce drží drobnou listinu, upozorňuje ostatní na toto rokování. Z tribuny jsou bedlivě pozorováni ostatními členy soudu. 56

57 Jako ve vyobrazení dvorského soudu jsou civilní osoby oděny různorodě. Strany a jejich zástupci s dalšími osobami, které se účastnily případu, stojící mezi šraňkami, se nacházejí v rozmanitém pohybu. Někteří tiše stojí a pozorují dění mezi soudci, jiní se radí mezi sebou nebo konverzují s přihlížejícími, takže jsou otočeni zády k soudnímu tribunálu. Dokonce sám jeden z přihlížejících je otočen směrem na diváka, kterého klidně pozoruje, jiný má nohu ležérně opřenou o příčku šraněk. V levé části se ke šraňkám přibližuje muž nesoucí v ruce list, pravděpodobně nějaký písemný důkaz, a podává jej dvěma postavám za šraňkami. Jednou z nich by mohl být řečník, který stejně jako u většího zemského soudu sděloval informace a rozhodnutí soudu stranám a opačně. Vedle něho stojící muž je pravděpodobně jeden z pomocných úředníků, kteří obstarávali kontakt s účastníky řízení, popřípadě přebírání a doručování listin. K němu směřuje také zmíněné podání. Oba muži se ale nacházejí v momentě společného rozhovoru, proto příchozího neberou příliš na vědomí. Přestože se opět nedochovaly erby, které by mohly identifikovat jednotlivé osoby, lze dovodit z literatury, kdo tehdy v lavicích zasedal. Menšímu zemskému soudu předsedal purkrabí Pražského hradu Jan mladší Vratislav z Mitrovic na Zalší, který se na vyobrazení nachází na tribuně zcela vlevo. S ním by zde měli být přítomni další menší úředníci, nejvyšší písař Jan z Klenového a Janovic na Žinkovách, větší písař Bohuslav z Michalovic na Rvenicích a menší písař. Kromě nich seděl mezi soudci místokomorník Jaroslav Kinský ze Vchynic na Krakovci, 246 místosudí Jakub Menšík z Menštejna na Mokropsech, 247 zmocněnec královny, kterým byl Hertvík Zejdlice ze Šenfeldu, 248 který rovněž pracoval jako podkomoří, zástupce podkomořího, písař menších desek zemských a někteří další úředníci úřadu menších zemských desek. Soudní jednání se odehrává ve fázi rokování o konkrétním případu, čemuž nasvědčuje jak diskuze mezi soudci, pozornost některých účastníků jednání či připravenost písařů na tribuně, aby mohli ihned nález zpracovat a zapsat. Vyobrazení purkrabského soudu je námětem dalšího obrazu. [30] Nástěnná malba pozorovatele znovu přenáší do Zelené světnice, vybavené jako v případě dvorského soudu. Za šraňkami u většího zeleného stolu vlevo sedí sedm postav, u menšího stolu vpravo tři muži. Úředníci jsou opět odlišeni nejen prostorově, ale rovněž oblečením, které zahrnuje černé pláště se světlým lemem a působí do jisté míry 246 PALACKÝ/CHARVÁT/KRČMA 1941, PALACKÝ/CHARVÁT/KRČMA 1941, PALACKÝ/CHARVÁT/KRČMA 1941,

58 uniformně, stejně jako na předchozích vyobrazeních. V seskupení soudců je důraz kladen na prostřední postavu, která sedí zpříma čelem k divákovi. Je to předseda soudního tribunálu, ostatní soudci se k němu z obou stran natáčejí tělem i pohledy. Tři figury napravo reprezentují písaře, každý z nich má před sebou položeny listiny, jsou natočeni k sobě a prostřední z nich drží v ruce jeden z dokumentů, o kterém vzájemně diskutují. Před šraňkami se nachází nevelká skupina účastníků a přihlížejících rozdělená do dvou menších seskupení o několika jedincích, která představují strany sporu. Na rozdíl od předchozích vyobrazení nemají na hlavách žádné pokrývky. Většina z osob je natočena k divákovi zády a pozoruje dění u soudu. Výjimku tvoří dva muži, kteří procházejí dveřmi po stranách místnosti, a postava přicházející ke stolu písařů s listinou v ruce, kterou jim hodlá předložit. Dynamika figur je zde obecně vyšší než v předchozích výjevech, někdy jejich pohyby a natočení těl působí téměř tanečně. Ani v tomto případě se nedochovaly erbovní figury na znacích, které soudci drží v rukou, nelze tedy přesně určit všechny soudce a písaře. Purkrabskému soudu předsedal nejvyšší pražský purkrabí, jehož úřad byl obsazen až roku 1608 zadavatelem maleb Adamem ze Šternberka. Skutečnost, že je postava opatřená znakem, může vést k hypotéze, že erb mohl být domalován po zaplnění postu nebo vznik celé malby posouvá k tomuto datu. V purkrabském soudu zasedal také purkrabí Pražského hradu, kterým byl do roku 1603 Jan mladší Vratislav z Mitrovic na Zalší, po něm pak úřad převzal Jakub Menšík z Menštejna na Vosově a Skřipli. 249 Zasedání purkrabského soudu se nachází ve fázi projednávání sporu, není to tedy opět žádná reprezentativní fáze jednání. Poslední vyobrazení bylo umístěno zcela vpravo na západní stěně Rožmberského sálu a zachycuje zasedání komorního soudu, který se od roku 1575 scházel rovněž v Zelené světnici na Pražském hradě. 250 [31] Pozoruhodným prvkem ztvárnění této místnosti jsou naznačené tři iluzivní grisaillové okřídlené ženské postavy vymalované na zadní stěně mezi okny, které se nenacházejí na doposud žádném z výjevů odehrávajících se v Zelené světnici. [32] Každá z postav je oděná do volného roucha, které částečně odhaluje hrudník. První z nich zleva je natočená mírně doprava a obklopují ji tři dětské postavy, z nichž jedna z nich jí sedí na levé ruce a vine se k ní. Druhá postava je opět natočena mírně doprava a pravou paží objímá sloup, zatímco druhá jí visí volně podél těla. Poslední ženská figura je zachycena frontálně. Levou ruku 249 PALACKÝ/CHARVÁT/KRČMA 1941, STRÁNSKÝ 1953,

59 má zvednutou a drží v ní meč, pravá ruka směřuje dolů a drží váhy, které jsou nevyvážené a jedna z misek směřuje dolů, druhá vzhůru. Malíř zde vyobrazil alegorie tří cností, kterými by mohly být Caritas, Spes a Iustitia. Přestože minimální počet přísedících tohoto tribunálu bylo dvanáct, na malbě se nachází u většího stolu sedmnáct osob, u stolu určeného písařům sedí čtyři postavy. Odění soudců se oprošťuje od tmavé jednotnosti, pláště lemované širokým pruhem světlejší kožešiny jsou otevřené a odhalují honosnější oděv pod nimi, pokrývky hlavy se neliší od předchozích vyobrazení. Větší počet postav dal opět autorovi příležitost rozehrát děj mezi jednotlivými soudci, kteří mezi sebou komunikují, ať už gesty, pootočením hlavy či nakloněním těla. Rovněž úředníci umístění u menšího stolu vyvíjejí jistý pohyb, i když umírněnější. Muž sedící v čele tohoto stolu má pozvednutou pravici a zdá se, že diktuje nějaký text písaři sedícímu téměř proti němu. Ostatní dva před sebou mají položené listiny, nicméně do nich nijak nezasahují, ani je nedrží v rukou. Postavy před šraňkami se jeví statičtěji oproti malbě s purkrabským soudem. Jsou rozděleny na dvě skupiny, ke každé patří jeden muž stojící za šraňkami u soudu. Osoby nalevo stojí spíše nehnutě a pozorují ty vpravo, které spolu vedou živější konverzaci, podávají si ruce a jedna z nich místnost opouští. Postavy za šraňkami jsou otočeny zády k tribunálu, muž vlevo zvednutou rukou kyne na toho druhého, zdá se, jako by mu dával přednost při vycházení ze šraněk. Všichni jsou prostovlasí a stejně jako na předchozí malbě, jejich oděvy stále odpovídají módním požadavkům doby. Ani zde nechybí účastníkům soudního jednání chladné zbraně různého typu. Přestože na zeleném suknu, které pokrývá stůl, jsou před každým ze soudců a jedním z osazenstva druhého stolu položeny znaky, opět nejsou identifikovatelné. Na některých z nich se objevuje jen několik linií, které ale neumožňují určit přesnější tvar erbovní figury. Komornímu soudu předsedal nejvyšší hofmistr Království českého, tedy Kryštof z Lobkowicz na Tachově. Obsazení písařského stolu počtem a přítomností siluety jednoho erbu nápadně připomíná seskupení menších zemských úředníků s purkrabím Pražského hradu Janem mladším Vratislavem z Mitrovic na Zalší v čele. Soudní jednání komorního soudu zachytil autor v momentu, kdy byl spor rozhodnutý a strany rozpuštěny. Podle děje, který mezi účastníky jednání probíhá, je patrné, že vítězná strana se nacházela z pohledu diváka napravo, proto také poražený dává gestem přednost při odchodu vítězi. 59

60 Vyobrazení se zasedáním pěti vyšších soudů Království českého byla vytvořena technikou all secco na podkresbu červenohnědou rudkou, plochy byly vymalovány bez dalšího podkladu. 251 Dlouhodobě se řeší autorství těchto nástěnných maleb. V době, kdy byl zámek rekonstruován z popudu Petra Voka z Rožmberka, se v místě nacházelo mnoho umělců různého původu, někteří byli doloženi ještě za Adama II. ze Šternberka. V první řadě zde tvořil Bartoloměj Jelínek-Beránek, 252 který je na zámku smluvně doložen ještě roku 1600, Antonius Valter, Jiří Widman, jehož práce se nacházejí i na Kratochvíli, 253 Raimund Paul nebo Antonio Melani. 254 Žádný z nich však není prameny doložen jako jistý autor soudních námětů. Malíř, který pocházel z českého prostředí, 255 byl dozajista obeznámen s grafikou a závěsnými obrazy s tematikou zemských soudů, 256 nicméně prostory pravděpodobně osobně neznal. Zadavatel byl však schopen mu ze své pozice ve státní správě poradit. Monumentální nástěnná malba, která zobrazuje reprezentanty spravedlnosti v zemi, nepředstavovala pro autora lehký úkol, je patrné, že mu občas činila i potíže. Toto však nahradil v oblasti dějovosti námětů, postavy působí poměrně živě a ve svém jednání přesvědčivě. Malíř použil kánon, který se uplatňuje u všech vyobrazených postav, pokouší se individualizovat tváře a dodat jim jistou míru portrétních rysů. 257 Zároveň jednotlivé figury vyjadřují vnitřní rozpoložení, které v tu chvíli prožívají, ať už to je soustředění, údiv, jakákoliv reakce a napětí nebo vyrovnaný klid, se kterým se zasedání účastní. Soudní náměty nechal Adam ze Šternberka zasadit do místnosti, která již byla do určité míry dekorována, a to nástěnnými malbami, které vznikly v letech na popud Petra Voka z Rožmberka. 258 Jak již bylo zmíněno, ač byl Adam pevným zastáncem katolické víry, vyznačoval se také náboženskou tolerancí, kterou uplatnil i v Rožmberském sále. Místo aby dal malby zadané svým českobratrsky orientovaným předchůdcem zakrýt, použil je jako rámec pro velkolepé soudní výjevy. Námětem těchto maleb je systém Ctností a Neřestí a několik starozákonních postav. Postavy a malby kolem nich představují manýristický projev v nástěnné malbě. 259 Předlohy 251 HAMPL 2003, ŠAMÁNKOVÁ 1961, BLAHOUT 1997, BLAHOUT 1997, DČVU II/ 1, SRŠEŇ 1975, HAMPL 2003, DČVU II/ 1, BLAHOUT 1997, 6. 60

61 těchto maleb nechal Rožmberk vyhledat v grafických dílech Henrika Goltzia či Philippa Galle podle předloh Anthonise Blocklandta. 260 Na bechyňském zámku došlo spojením dvou výzdobných programů ke vzniku unikátní výmalby. Místnost sloužila nejen reprezentaci majitele sídla, připomínala zároveň jeho postavení v rámci správy země, sílu a moc soudních institucí v zemi a minimálně v případě malby většího zemského soudu představovala ideální složení nejvyšších tribunálů v zemi. Zasazením této výmalby do systému Ctností, Neřestí a starozákonních postav došlo také k apelu na morální kvality šlechtice-soudce, tuto ideu prohlubovaly tři iluzivní malby tří Ctností na vyobrazení zasedání komorního soudu. 260 VLČEK 2001,

62 3.2. Knižní grafika a malba Kromě nástěnné malby se soudní zasedání vyšších soudů Království českého stalo námětem také několika grafik doplňujících některé významné právní spisy vydané v průběhu 16. století a objevilo se také v podobě knižní malby. Knižní grafika zachycující zasedání většího zemského soudu se vyskytuje ve třech základních exemplářích, z nichž především ten poslední byl mnohokrát parafrázován a rozšiřován. Nejstarším je dřevořez z roku [33] Přestože již vznikl v této době, byl poprvé použit až roku 1564, kdy byl umístěn do vydání Sněmovních artikul, jejichž vydavatelem byl Jiří Melantrich. Vzhledem k možnostem, které skýtá tato výtvarná technika, došlo k několika změnám v zobrazení prostoru soudnice oproti nástěnné malbě. Především je to zachycení obdélné místnosti, která působí vlivem intenzivně použité perspektivní zkratky poněkud deformovaně. Dlouhý prostor je prolomen dvěma okny, která byla zobrazena po stranách trůnu, jedno vlevo na zdi za ním, druhé na pravé zdi. Toto okno je doplněno o kamenné sedilie. Vedle okna jsou ještě zobrazeny dveře, zakončené segmentovým obloukem. Nad nimi se nachází datum Na levé zdi vidíme nad hlavami soudců situovanou dřevěnou, kazetami pokrytou katedru, na kterou se vcházelo vchodem, který tvaroslovně připomíná již zmíněné dveře. Přední částí místnosti, téměř na kraji vyobrazení, procházejí šraňky, jejichž příčky nejsou nijak zdobené, naopak působí dosti strohým dojmem. I přes jednoduchost zobrazení soudnice je patrné, že se soud odehrává ve Staré sněmovně Pražského hradu, která v této době byla přestavěna Benediktem Riedem. 262 Na dřevěném trůnu, zakončeném baldachýnem, sedí panovník, oblečený do tradiční volné šuby. Drží žezlo, které se mu opírá o rameno, a na hlavě, jejíž pohled směřuje ke katedře, má korunu, která je součástí klobouku. Po jeho levé i pravé ruce sedí na jednoduchých lavicích šestice soudců, což je dalším rozdílem oproti dřív jmenovaným vyobrazením s tematikou většího zemského soudu. Ti, jež má panovník blízko u sebe, mu pokládají nohy na stupně vedoucí k trůnu. Téměř na úrovni přísedících zobrazených vepředu, sedí na stoličce muž s hůlkou v pravé ruce, tedy nejvyšší pražský purkrabí. Na katedře se nacházejí tři osoby, dvě z nich sedí u rozevřených knih, poslední stojí za nimi a opírá se o zábradlí tribuny. Všichni soudci a další úřední osoby jsou oděni do různě 261 SRŠEŇ 1975, SRŠEŇ 1975,

63 tvarovaných plášťů, které typologicky stále odpovídají již zmiňované šubě. Muž, který sedí mezi soudci vlevo, druhý zepředu, má šubu vykasanou nad kolena tak, že je vidět část kalhot. Střídají se zde tváře a výrazy různého typu, které mnohdy odráží duševní rozpoložení jedince. Někteří mezi sebou živě komunikují, jiní sedí uzavřeni sami do sebe a do svých myšlenek. U šraněk je zachycena stojící postava zemského maršálka s mečem opřeným o rameno, který je k divákovi natočen mírně zády. Před šraňkami zachytil autor dřevořezu celkem sedm postav. Dva muži vlevo se opírají o šraňky a pozorují poněkud nezaujatě soudní tribunál. Od ostatních se odlišují oblečením, které tvoří přepásaný vypasovaný kabátec, který se pod pasem rozšiřuje do skladů, které končí u kolen. Zbylých pět postav v šubách je rozděleno na dvě skupinky představující strany sporu, které mezi sebou diskutují. První ze tří mužů napravo drží v ruce listinu, jeho protivník rozrušeně gestikuluje. Nikdo z vyobrazených nemá pokrývku hlavy, jedinou výjimkou je panovník. Jak již bylo zmíněno, oproti běžnému počtu soudců většího zemského soudu, jenž čítal obvykle přes dvacet osob, zde vidíme pouze dvanáct přísedících, nejvyššího purkrabího, zemského maršálka a tři písaře na katedře. Snížený počet osob může mít několik důvodů. Jedním z faktorů byl nevelký formát, na který byl dřevořez vytvořen. Muselo tedy dojít ke zjednodušení kompozice tak, aby došlo k zachycení nejpodstatnějších náležitostí identifikujících tento soudní tribunál. 263 Dalším hlediskem mohl být vliv rytiny říšského sněmu, která vznikla rovněž roku 1530, a byla koncipována podobně. 264 Rovněž se zde mohlo uplatnit ikonografické hledisko odkazu na uspořádání osob na vyobrazeních s tematikou Posledního soudu, kdy dvanáct soudců připomínalo apoštoly, král hlavního soudce Krista a nejvyšší pražský purkrabí anděla vážícího duše. 265 Je důležité si uvědomit, že dvanáct bylo i nejvyšších zemských úředníků. 266 Vyobrazení tedy v sobě obsahuje několik významových rovin, nesloužilo pouze jako ilustrativní prvek právního spisu, který představoval ideální uspořádání soudu. 263 SRŠEŇ 1975, NOVOTNÝ 2010, NOVOTNÝ 2010, MALÝ 2003,

64 I když nejsou přísedící identifikováni žádnými znaky, lze podle záznamů dovodit, kdo mohl ve větším zemském soudu kolem roku 1530 zasedat. U nohou Ferdinanda I. seděl nejvyšší purkrabí Zdeněk Lev z Rožmitálu, popřípadě zde mohl zasednout již jeho nástupce Jan z Vartemberka na Zvířeticích. 267 Úřad nejvyššího hofmistra zastával Vojtěch z Pernštejna na Pardubicích, zemským maršálkem byl až do roku 1541 Jan z Lipé. Dále byl v tribunálu přítomen nejvyšší komorník Jaroslav ze Šelenberka, nejvyšší zemský sudí Zdislav Berka z Dubé, nejvyšší kancléř Adam z Hradce a dvorský sudí Václav Bezdružický z Kolovrat z panského stavu. 268 Z rytířského stavu zasedal ve větším zemském soudu kolem roku 1530 nejvyšší písař Radslav Beřkovský ze Šebířova, podkomoří Volfhard Planknar z Kynšperku a purkrabí hradeckého kraje Jan Litoborský z Chlumu na Pecce. 269 Mezi nejvyšší úředníky patřili rovněž karlštejnští purkrabí, tedy Vilém Švihovský z Rýzmberka na Dobříši z pánů 270 a Jan Bechyně z Lažan na Pěčíně z rytířů. 271 Kromě těchto jmenovaných osob zde mohl zasedat také purkrabí Pražského hradu Arnošt Oujezdecký z Oujezdce nebo Jan Byšický z Byšic na Svatém Poli, který jej v průběhu roku 1530 v této pozici vystřídal, 272 a místopísař Václav Robenhap ze Suché na Pacově. 273 Další dřevořez, který svým obsahem připomíná zasedání většího zemského soudu, byl vytvořen roku 1549, aby se o rok později stal ilustrací k Právům a zřízením zemským. [34] Tento základní zemský zákon byl vytištěn Janem Kosořským v Praze. 274 Autor tohoto dřevořezu si dokázal s námětem a jeho rozvržením v prostoru poradit obratněji, než jeho předchůdce. Styl celého výjevu se zjemnil a překlenul se do drobnopisnější roviny. Vyobrazení otevírá pohled opět do Staré sněmovny, která se nachází ve fázi provizorní úpravy po požáru Pražského hradu z roku Místnost je uzavřena plochým trámovým stropem s centrálním nosným trámem zakončeným ozdobně vyřezávanou konzolou. Na něm leží několik dalších trámů nesoucích strop. Perspektivní zkratka již není tak násilná jako v dřevořezu z roku 1530, proto je koncepce místnosti patrnější. V zadní zdi byla vytvořena vysoká dvojdílná okna zakončená zaoblením a zasklená drobnými skleněnými terčíky. Podobné okno 267 PALACKÝ/CHARVÁT/KRČMA 1941, PALACKÝ/CHARVÁT/KRČMA 1941, PALACKÝ/CHARVÁT/KRČMA 1941, PALACKÝ/CHARVÁT/KRČMA 1941, PALACKÝ/CHARVÁT/KRČMA 1941, PALACKÝ/CHARVÁT/KRČMA 1941, PALACKÝ/CHARVÁT/KRČMA 1941, SRŠEŇ 1941, SRŠEŇ 1941,

65 prolamuje i pravou zeď. U levé stěny vznikla po požáru provizorní dřevěná tribuna, jejíž vzhled prošel několika změnami. Byla postavena na pilíře, působila stabilnějším dojmem, než předchozí katedra, a v dolní části byl vytvořen vchod do úřadu zemských desek. Nad tímto vstupem byly vybudovány dřevěné schůdky s jednoduchým zábradlím, které vedly nahoru, nicméně se z nich nedalo na katedru vstoupit, pouze komunikovat s jejím osazenstvem. Schody sloužily především komorníkům pracujícím v úřadu zemských desek, aby mohli přinášet na tribunu potřebné dokumenty. 276 Přímo na tribunu bylo možno vstoupit dveřmi. Ani na tomto vyobrazení nechybí šraňky, které jsou dvouřadé. K první řadě přiléhá vyvýšený ohraničený prostor, který sloužil pravděpodobně řečníkům stran. 277 Mezi okny na čelní zdi se na vyvýšené pozici nachází trůn ve formě nízkého křesla, který je doplněn vysokým baldachýnem, který je vytvořen z tkaniny bohatě zdobené rozvilinami a připevněn ke stěně na dvou pevných lanech. Panovník sedící na trůnu je oděn do honosného pláště a je dekorován všemi vladařskými insigniemi, tedy korunou, žezlem i jablkem, jeho pohled směřuje vpravo. Na posledním ze stupňů vedoucích k trůnu sedí nejvyšší pražský purkrabí, nechybí mu tradiční hůl jako atribut úřadu. Stejně jako panovník je oděn do pláště, který připomíná šubu, na hlavě, která je natočena stejným směrem, kterým hledí Ferdinand I., má jednoduchou čepici. Zemský maršálek nyní nestojí u šraněk, ale nalevo od trůnu, meč má již tradičně obnažený a položený přes rameno. V lavicích zasedají soudci, na straně u tribuny je jich patrných šest, tedy stejně jako na předchozím vyobrazení. Počet na protější straně se zvýšil na devět. Individualizace obličejů a jejich výrazů není tak markantní jako v dřevořezu z roku Většina z postav soudců působí značně staticky, jediný děj tvoří nanejvýš otočení hlavou na panovníka, tribunu či směrem k vyvýšenému řečništi u šraněk, kde stojí dva muži a něco přednášejí. Ve šraňkách stojí sedm zástupců znesvářených stran. Před šraňkami se pohybuje dalších pět osob. Na tribuně jsou k vidění opět pouze tři z klasických čtyř členů jejího osazenstva. Jeden z písařů drží knihu a nahlíží do ní, druhý cosi zapisuje do listiny. Nejvyšší pražský purkrabí stojí na tribuně vepředu, drží v ruce krátkou hůlku a ukazuje jí do místnosti, zatímco k němu po schůdcích přichází další muž. V prostoru pod tribunou se ve stínu ukrývá další osoba. Osazenstvo tribuny, stejně jako strany a další účastníci jednání vytvářejí živější scenérii než přísedící 276 SRŠEŇ 1941, SRŠEŇ 1941,

66 soudního tribunálu. Odění úředních osob se ještě více kloní k variantám šuby, nicméně osoby před šraňkami již představují zástupce modernějšího směru v oblékání. Ani zde není jakkoliv naznačena totožnost přítomných soudců a úředníků. Zároveň snížená individualizace podob odvádí od jejich identifikace. Výjev spíše působil ilustrativně jako vizuální doplněk právního spisu, ve kterém byl vydán. Nicméně i tentokrát půjde alespoň naznačit složení většího zemského soudu kolem roku U nohou panovníka tehdy zasedal nejvyšší pražský purkrabí Volf Krajíř z Krajku na Nové Bystřici. Kromě něho zde byl přítomen nejvyšší hofmistr Zdislav Berka z Dubé, zemský maršálek Pertold z Lipé, nejvyšším komorníkem byl Jan mladší Popel z Lobkowicz, nejvyšší sudí Jan starší Popel z Lobkowicz na Zbiroze, nejvyšší kancléř Jindřich IV. z Plavna a dvorský sudí Jindřich starší ze Švamberka na Zvíkově nebo již Adam ze Šternberka na Zelené Hoře (v úřadě se v tomto roce vystřídali). 278 Kromě nich zde ještě seděl purkrabí hradeckého kraje Bernard Žehušický z Nestajova na Rýzmburce, podkomoří Bernard z Gernšdorfu na Cholticích, nejvyšší písař Volf z Vřesovic na Teplici, 279 purkrabí Pražského hradu Jan Byšický z Byšic na Svatém poli, 280 dva karlštejnští purkrabí Adam ze Šternberka na Zelené Hoře (úřad zastával do doby svého povýšení na nejvyššího dvorského sudího) a Šebestián Markvart z Hrádku na Nekměři 281 a konečně místopísař Oldřich Humpolec z Prostiboře na Lochovicích. 282 Poslední dřevořez byl rovněž spojen s vydáním Práv a zřízení zemských vydaných Jiřím Melantrichem, tentokrát v roce [35] Interiér již jednoznačně odkazuje na Starou sněmovnu na Pražském hradě jak klenebním systémem doplněným o přetínaná žebra, tak nově vystavěnou Wohlmutovou katedrou na levé straně výjevu. Zadní zeď prolamují dvě obdélná trojdílná okna zasazená do segmentově zaobleného výklenku, další okno se nachází na pravé zdi, nad ním zachytil malíř ještě kruhové okénko. Na tribunu vedou dveře prolomené v levé zdi, nahoru již nevedou žádné schůdky. Masivní šraňky jsou dvouřadé a opět nechybí vyvýšené ohraničené řečniště v jejich pravé části. Trůn ve formě křesla s vysokým zadním opěradlem, na kterém sedí pravděpodobně ještě Ferdinand I., 284 je postaven před baldachýn. Je vytvořen z podélně pruhované látky s vegetabilním dekorem, která je upevněna do zdiva soudnice lany. 278 PALACKÝ/CHARVÁT/KRČMA 1941, PALACKÝ/CHARVÁT/KRČMA 1941, PALACKÝ/CHARVÁT/KRČMA 1941, PALACKÝ/CHARVÁT/KRČMA 1941, PALACKÝ/CHARVÁT/KRČMA 1941, SRŠEŇ 1975, SRŠEŇ 1975,

67 Panovník je oděn do pláště, pod kterým je patrný honosný dvorský kostým. Nese všechny tři atributy svrchované moci, tedy korunu, žezlo a jablko, kolem krku nese na řetězu Řád zlatého rouna. U nohou na posledním stupni trůnu krytém ornamentálně zdobeným kobercem sedí nejvyšší pražský purkrabí. Zemský maršálek s mečem se od panovníka odsunul blíže ke šraňkám. Ani tentokrát není personální obsazení soudu kompletní. Podél levé stěny sedí osm soudců, naproti nim zasedá deset osob. Na písařské tribuně byli vymalování všichni čtyři úředníci. Autor tohoto dřevořezu se vrátil ke snaze vtisknout zasedajícím individuální podobu, vyobrazení proto nepůsobí pouze ilustračním dojmem, ale může připomínat alespoň nejvýraznější osobnosti své doby. Ve šraňkách stojí zástupci stran sporu, kterých je zde více než v předchozích vyobrazeních, v oblasti určené řečníkům stojí dva muži, kteří ale nehovoří, nýbrž pozorují dění mezi souzenými. Skupina osob před šraňkami také nestojí stranou dění, ale reaguje na něj. Oblečení všech přítomných se opět liší podle jejich postavení v rámci soudního procesu. Formálnější a do jisté míry jednotící pláště soudců a úředníků stojí v kontrastu s bohatým oděvem přihlížejících, kteří jsou dokonce opásáni meči. Zmiňovaný dřevořez stejně jako předchozí postrádá vodítka, která by pomohla ihned určit členy většího zemského soudu. Snaha po odlišení jednotlivých obličejů k tomu však vybízí. Jako nejvyšší pražský purkrabí tehdy zasedal Jan mladší Popel z Lobkowicz, po pravici panovníka měl tradičně místo vladař Rožmberského domu, zde Vilém z Rožmberka, který byl zároveň nejvyšším komorníkem, vedle něho seděl hofmistr Jan starší z Lobkowicz, na druhé měl své místo zemský sudí Jan z Valdštejna, nejvyšší kancléř Jáchym z Hradce, dvorský sudí Adam ze Švamberka. Zemským maršálkem byl kolem roku 1564 Čeněk z Lipé, na katedře příslušelo sedět purkrabímu Pražského hradu Albrechtu Kapounovi ze Svojkova a nejvyššímu písaři Volf z Vřesovic. 285 Úřad podkomořího náležel Burianovi Trčkovi z Lípy, pozice purkrabího hradeckého kraje nebyla v této době obsazena. 286 Karlštejnským purkrabím z panského stavu byl Jan Bořita z Martinic na Smečně, z rytířského stavu Vilém Muchek z Bukové na Chodově SRŠEŇ 1975, PALACKÝ/CHARVÁT/KRČMA 1941, PALACKÝ/CHARVÁT/KRČMA 1941,

68 Dřevořez z roku 1564 byl během 16. století mnohokrát parafrázován, především z něho vycházelo kompoziční uspořádání. Prvního opakování se dočkal roku 1583, kdy doprovodil opět Práva a zřízení zemská, vydaná tentokrát Jiříkem Nygrinem. Změnilo se pouze měřítko dřevořezu a několik detailů. Nygrin použil poslední dřevořez ještě jednou roku 1588 jako ilustraci Sněmovních artikulů. Nejzjevnějším rozdílem je změna pohledu do místnosti, která je zachycena z většího nadhledu, takže není vidět klenba či boční okna. Zmenšuje se zde počet přihlížejících a rozdíly se objevují v odění. 288 Autor se tak chtěl vizuálně přiblížit vizuálním aspektům soudobého vnímání. Další opakování původního dřevořezu proběhlo v parafrázování jeho verze z roku Vyskytl se hned třikrát, a to dvakrát ve Sněmovních artikulích z let 1593 a 1596 a ve vydání Práv a zřízení zemských z roku V těchto posledních vyobrazeních se výrazně různí počet přihlížejících, někteří jsou dokonce ozbrojeni halapartnami. Ke grafickému ztvárnění zasedání většího zemského soudu lze zařadit také vyobrazení v díle Diadochos, id est seccessio Bartoloměje Paprockého z Glagol a Paprocké Vůle. [36] Celostránková grafika představuje téměř kompletní vyobrazení erbů a podobizen šlechticů, kteří zasedali v tomto soudním tribunálu. Dílo, které vzniklo roku 1602, představuje důležitý zdroj poznání především pro vyobrazené postavy na bechyňské malbě většího zemského soudu. 290 Některé portréty byly do zmiňované malby z díla přejaty. Centrálním motivem je ovál s českým korunovaným lvem ve skoku. Kolem něho jsou shromážděny obličeje třiadvaceti přísedících soudu. Autor se snažil o jejich identifikaci nejen umístěním rodových erbů, ale také do jednotlivých obličejů vnesl portrétní rysy, které umožňují jednotlivce identifikovat například na nástěnné malbě. V rozích kompozice umístil autor čtyři sedící repusoirové figury sedících Ctností. Námět představitelů spravedlnosti se objevil i v knižní malbě. Archiv českých stavů ve Státním ústředním archivu v Praze obsahuje pozoruhodný rukopis, jehož námětem bylo zachycení nejvýznamnějších zemských úředníku Království českého. [37] Připomínal konkrétně přísedících většího a menšího zemského soudu, jejichž erby, jména a postavení ve správě země mapoval až od 16. do 18. století. 291 Kniha obsahuje titulní list a dalších dvaadvacet pergamenových listů, na nichž jsou znaky rozvrženy vždy stejným způsobem. Na titulním listě je vymalován český lev se zlatým štítem, 288 SRŠEŇ 1975, SRŠEŇ 1975, KRČÁLOVÁ 1963, BURDOVÁ 1981,

69 který obsahuje latinský nápis, popisující poslání knihy a vzdává hold představitelům vyšších úřadů v království. Na každé další stěně tvoří kompozici deset oválů uspořádaných do trojúhelníkové formy. Vždy nahoře se nachází český korunovaný lev v červeném poli, který je od roku 1656 korunován habsburskou orlicí. 292 Pod ním je řada tří znaků zleva připomínajících nejvyššího komorníka, nejvyššího sudího Království českého a nejvyššího písaře. Ve spodní řadě jsou zachyceny úřady místokomorníka, místosudího, místopísaře, úředníka královny, úředníka podkomořího a menšího písaře. Mezi těmito řadami je umístěna datace. Každý znak je doplněn nápisovou kartuší, jako je tomu například v Horšovském Týně nebo na stěnách úřadu zemských desek. V průběhu 17. století došlo k drobným změnám v pořadí jmenovaných osob. 293 Do roku 1620 vzniklo v souboru pět maleb. Občas docházelo k obměnám v obsazení úřadu, po každé takové změně vznikla nová malba, přičemž posun v hierarchii je patrný v malbách ve směru zprava do leva. 294 Soubory znaků uvedené v rukopisu kopírují již zmiňované malby v úřadu zemských desek na Pražském hradě. Na rozdíl od autorů tamějších maleb není náznak, kdo by mohl být iniciátorem vzniku knihy podobného typu. Nabízí se možnost, že ji nechali vytvořit zástupci stavů a další šlechtici soukromým nákladem. 295 Stejným způsobem jako se nedochovalo jméno objednavatele, i autoři zůstávají v anonymitě. V rukopise se objevuje ruka dvou malířů. Použité barvy jsou živé a jasné, malba velmi drobnopisná. Zdobení oválů s erby a kartuší s nápisy má své zákonitosti. Jednotlivé ovály lemují vavřínové listy, do nichž jsou nahoře vpleteny červené či modré šňůry, které zakončují střapce. Nápisové štítky jsou ohraničeny opačnou barvou, než jsou šňůry u oválu. Stejně tak barevná výplň oválu je vůči jeho lemu kontrastní BURDOVÁ 1981, BURDOVÁ 1981, BURDOVÁ 1981, BURDOVÁ 1981, BURDOVÁ 1981,

70 4.3. Obraz Doposud byla zmíněna nástěnná malba, grafická technika dřevořezu a knižní malba, které byly využity pro prezentaci námětů z oblasti vyššího zemského soudnictví. Poslední výtvarnou technikou, jíž bylo na území Českého království použito, se stala olejomalba na plátně. V současné době je známo pět exemplářů opakujících námět soudního řízení proti Ladislavu z Lobkowicz, které proběhlo v roce [38] Obrazy se nacházejí na zámcích v Rychnově nad Kněžnou, v Benešově nad Ploučnicí a na Opočně, zbylé dva jsou uchovávány v Národním muzeu v Praze, nejpůvodnější se z nich jeví první, tedy rychnovská varianta. 297 Autor ani jedné z variant není znám, a i když je to dílo poměrně nízké výtvarné úrovně, důležitý je jeho dvojí dokumentární charakter. Především zachycuje kompletní obsazení většího zemského soudu, který případ projednával, dále také dokumentuje konkrétní soudní proces. 298 Celý případ začal smrtí nejvyššího pražského purkrabího Viléma z Rožmberka, který zemřel roku Císař Rudolf II. téměř rok uvolněné místo neobsadil. Jiří z Lobkowicz, který v té době zastával úřad nejvyššího hofmistra, 299 vykazoval rysy velice ambiciózního katolického šlechtice a politika a doufal, že právě on bude co nejdříve v hierarchii úřadů povýšen do uvolněné pozice. Otálení Rudolfa II. jej přimělo k podniknutí jistých kroků, o kterých doufal, že jej k vytouženému cíli dovedou. Vhodnou příležitost přinesl zemský sněm na jaře roku V této době hrozilo, že vypukne válka s Turky, proto císař požádal sněm, aby povolil vybrat berně na tři roky dopředu. 300 Jiří z Lobkowicz sepsal tajně listinu, ve které jménem stavů žádal o rozšíření a potvrzení stavovských privilegií a vytýkala se zde liknavost panovníka v obsazování uprázdněných úřadů. Přesvědčil pak svého bratra Ladislava a jeho přítele Šebestiána Vřesovce, aby s listinou vystoupili na sněmu a výběr berní spojili se splněním požadavků v dokumentu uvedených. Oba pověření muži tak opravdu učinili. Sněmu předsedal z pověření Rudolfa II. právě Jiří z Lobkowicz, 301 který povolil pouze roční výběr berní a slíbil požadavky stavů splnit. Dříve, než na situaci mohl císař zareagovat, Jiří sněm v dubnu 1593 rozpustil. 302 Toto jednání se svým charakterem do jisté míry blížilo malému stavovskému povstání, proto se císař rozhodl jednat a muže, 297 SRŠEŇ 1975, NOVOTNÝ 2010, PALACKÝ/CHARVÁT/KRČMA 1941, KLABOUCH 1967, KLABOUCH 1967, VOREL 2005,

71 Výjev je zasazen do strohé obdélníkové místnosti, která jen náznakově kteří žádost předložili, potrestat. K tomuto účelu mělo sloužit zasedání většího zemského soudu, které proběhlo ve dnech od 1. do 18. října Kromě tohoto případu se projednávaly i běžné soudy náležející do kompetence tohoto nejvyššího soudního tribunálu. Proces s Jiřím z Lobkowicz a Šebestiánem Vřesovcem byl projednáván v jiné místnosti, protože byl svým rázem delikátnější. Jednání začalo a skončilo v Císařské síni, jeho větší část se odehrávala v prostorách Říšské dvorské kanceláře. 304 Místnost na vyobrazení sice připomíná některými detaily Starou sněmovnu, nicméně jí prostor byl připodobněn pro legitimizaci celého vyobrazení. Jako největší problém celé obžaloby se jevil důvod, na jehož základě měla být vznesena. Jednání stavů ani zmiňovaných šlechticů nebylo totiž nezákonné, neodporovalo ani politickým zásadám. 305 Nakonec se však přece jen právní základ našel. Obžaloba proti Ladislavovi a Vřesovci se opírala o skutečnost, že stížný spis byl sice vydán jménem pánů a rytířů, ale většina z nich ani nevěděla, že v něm byla jmenována. Zároveň bylo upozorněno, že některými články se stěžovatelé pokusili zasáhnout do královské moci. 306 Nejprve byl předvolán Šebestián Vřesovec, který obratně odvedl pozornost na Ladislava z Lobkowicz, který jej měl k činu navést. 307 Ten nejprve zažádal o odklad líčení a posléze uprchl ze země, čímž prakticky potvrdil své provinění. V tribunálu, který tento spor řešil, zasedal na soudcovské pozici Ladislavův bratr Jiří. Jeho pozice v celé kauze byla brzy odhalena a sám byl předvolán před soud hned následujícího roku připomíná soudnici na Pražském hradě. Zadní zeď je prolomena dvěma dvojdílnými okny, na rozdíl od dřevořezů, které zachycují shodně ještě okno na pravé zdi, zde již žádná další nejsou. Tribuna umístěná podél levé stěny je strohá a blokovitá. Zastropení místnosti není na vyobrazení patrné, protože je výjev zachycen z nadhledu. Podlahu kryjí velké čtvercové červené dlaždice. Místnost uprostřed dělí subtilně vyhlížející jednoduché šraňky, které nedosahují ke stěnám. Mezi okny je umístěn trůn, za nímž se nachází vysoký zlatý baldachýn zdobený červeno-bílými třásněmi, nad hlavou panovníka je vyobrazen znak s habsburskou orlicí. Na trůnu na bílém polštáři sedí Rudolf II. s korunou a žezlem, volnou levou rukou poukazuje na Řád zlatého rouna, 303 SRŠEŇ 1975, SRŠEŇ 1975, DVOŘÁK 1896, DVOŘÁK 1896, KLABOUCH 1967, KLABOUCH 1967,

72 který mu visí kolem krku. Je oděn do honosného dvorského oděvu, přes který má položený tmavý krátký pláštík. U jeho nohou sedí rovněž na bílém polštáři nejvyšší purkrabí. Na lavicích vedoucích podél stěn sedí soudci v plném maximálním počtu dvaceti dvou osob, na tribuně toto číslo doplňují čtyři osoby na konečných dvacet šest členů soudního tribunálu. Osoby nejblíže císaři jsou oblečeny do dlouhých černých plášťů, ostatní mají civilní oděv, stejně jako osoby na katedře, někteří jsou také dekorováni řádem Zlatého rouna. U nohou má každý ze soudců malý erb, nad hlavou na stužce zavěšenou nápisovou desku se jménem a charakteristikou úřadu, lze tedy z obrazu rekonstruovat téměř věrně složení většího zemského soudu. Šraňky rozdělují skupinu téměř třiceti osob na dvě části, ta větší stojí za nimi, představuje obžalované a další zúčastněné v procesu. Tito jsou oděni již do oděvů odpovídající tehdy převládající španělské dvorské módě. Dataci děje zachyceného na malbě usnadňuje nápisová páska vedoucí pod lavicemi a trůnem na čelní straně zasedání. Roku 1593 zde zasedali nejvýznamnější úředníci, pánové a rytíři. Erb a nápisová destička nad první postavou zleva je prázdná, další představuje Jana Malovce, purkrabího hradeckého kraje Jana z Vřesovic, dále zde seděl podkomoří královny Hertvík Zejdlic, maršálek královského dvoru Václav Berka, hofmistr Jaroslav Smiřický, karlštejnský purkrabí Jáchym z Kolovrat, nejvyšší hofmistr Jiří z Lobkowicz a Adam z Hradce, který byl jmenován nejvyšším purkrabím pražským. Na pravé straně se objevuje nejvyšší komorník Jan nejstarší z Valdštejna, Jiří Bořita z Martinic jako nejvyšší sudí a nejvyšší kancléř krále, Václav z Říčan coby nejvyšší dvorský sudí, Jan ze Šelnberka, Kryštof mladší z Lobkowicz zastávající pozici nejvyššího kamermeistera království Českého, Volf z Kolovrat, hejtman Nového Města pražského, Adam ze Šternberka, Jan z Pernštejna a rytíři podkomoří Humprecht Černín, druhý karlštejnský purkrabí Václav Ples ze Sloupna a Václav Bechyně. Poslední muž napravo opět není identifikován, je zde, aby doplnil počet. 309 Na tribuně seděl nejvyšší písař Michal Španovský, větší písař Bohuslav z Michalovic na Rvenicích, menší písař rytíř Benjamin Kutovec z Úrazu a na Hlubočerpích a purkrabí Pražského hradu Vratislav z Mitrovic na Zalší SRŠEŇ 1975, SRŠEŇ 1975,

73 Názor na časové zařazení všech olejomaleb se různí. Starší literatura uvádí, že nejmladší z variant musela vzniknout nejpozději do roku 1599, rovněž je možné se dočíst, že to nejsou pozdější barokní kopie. 311 Recentní bádání považuje rychnovskou verzi za první a nejpůvodnější, 312 ale dobu vzniku zbývajících exemplářů posouvá až do první třetiny 17. století SRŠEŇ 1975, NOVOTNÝ 2010, NOVOTNÝ 2010, 165; SVOBODA 2012,

74 4. Vybraná zobrazení soudů mimo území Českého království Na území obklopujícím centrální zemské úřady království českého se námět zasedání či personálního obsazení většího zemského soudu vyskytuje v mnoha podobách a formách. Není to však jediná oblast, v níž by docházelo ke zpracovávání tohoto tématu. Rovněž v dalších zemích Koruny české se můžeme s podobnou tematikou ve výtvarném umění poměrně často setkat. Za zmínku stojí především heraldická výzdoba zemské stavovské sněmovny v Opavě. Soudná světnice se nacházela v minoritském klášteře již roku 1519, je možné, že zde existovala ještě dříve. Rekonstrukce celého objektu a vznik místností sloužících k pořádání zemských sněmů a zemských soudů v opavském knížectví započala v roce Byla svěřena vlašským architektům Antoniovi Horellovi z Fulneka a Tomasi Basovi z Moravské Ostravy. Druhý jmenovaný následujícího roku zemřel a práci po něm dokončil jeho zeť Bernard Leone z Locarna. Stavba netrvala dlouho a již v červenci roku 1577 mohli soudci zasednout v nově zvelebených prostorách. 314 V této době také začala vznikat pozoruhodná erbovní galerie členů zemského soudu. Tentokrát nešlo o malbu, ale o polychromované zobrazení erbu a titulatury jmenovaného vyvedené technikou vysokého reliéfu. 315 Dochovalo se jméno autora, kterým byl Hans Heidenreich. Do roku 1579 zhotovil osmnáct takových erbů, které se staly součástí výzdoby soudnice v Opavě. Každý z úředníků si zhotovení svého erbu musel zaplatit, k čemuž byli někteří dokonce vyzýváni. Počet znaků odpovídal složení zemského sněmu pro oblast opavského knížectví. To se řídilo zemským právem moravským a moravský větší zemský soud sloužil jako poradní instituce. 316 V závislosti na rozlohu oblasti bylo poněkud problematické plně obsadit lavice zemského soudu podle moravského práva, nicméně pevné místo měli ve zdejším zemském soudu čtyři nejvyšší úředníci, tedy hejtman, komorník, sudí a písař. 317 Dohromady pak zpravidla zasedalo osmnáct zástupců šlechty. S reorganizací soudnictví, které proběhlo po roce 1848, byly znaky, kterých v dalších staletích ještě 314 MÜLLER 2002, MÜLLER 2002, MILLER 1997, MÜLLER 2002,

75 přibylo, odstraněny a předány šlechtickým rodinám, jejichž členové v zemském soudu zasedali. Proto se v současné době nenachází v Opavě, ale na zámcích v Hradci nad Moravicí, kde se nachází dvanáct erbů, 318 v Jezdkovicích byly umístěny tři, po jednom jsou ke spatření pak na zámku Štemplovec a v kostele v Krasne Góře. 319 Poslední erb, který náležel zemskému hejtmanovi, byl umístěn do historických sbírek Muzea v Bruntále. 320 Jak již bylo zmíněno, všechny erby byly polychromovány. Zbytky původní barevnosti se zachovaly na exemplářích z Hradce nad Moravicí a muzea v Bruntále. Každý erb měl nahoře turnajovou helmu s bohatými přikryvadly, ta se proplétala se zeleným věncem. Plocha pod znakem byla černá. Nápisové kartuše lemovala červená linie a na modrém pozadí byl uveden nápis v majuskuli. Jednotlivá slova oddělovala tečka, řádky byly děleny dvěma čárkami. Vše bylo provedeno na desce o rozměrech 70 x 50 cm. 321 Mírně se liší znaková deska zemského hofmistra, kde věnec je nahrazen oválnou kartuší s rolverky, a horní rohy plochy byly doplněny o hlavičky andílků s křídly. 322 [39] Drobná změna vedla k odlišení nejvýznamnějšího úředníka soudního tribunálu od ostatních. Podle nápisů lze poměrně snadno určit, kdo kolem roku 1579 zasedal v opavském zemském soudu. Byl to zemský hejtman hejtmana Jan z Vrbna a na Hlučíně, 323 nejvyšší písař zemský knížectví opavského Jiřík Kotulínský z Kotulína na Drškovicích, hofrychtář dvoru olomouckého biskupa Jiřík Vlk z Koncechlumí na Slavkově, nejvyšší sudí opavského knížectví Václav Sedlnický z Holtic na Bartošovicích, nejvyšší zemský komorník knížectví opavského Mikuláš Tvorkovský z Kravař a na Štítině, Jan Tomáš ze Zvole a z Goldštejna a na Odrách, Jan Stoš z Kaunic a na Litultiovicích, Jiřík Četrys starší z Kynšperku a na Posuticích, Ondřej Bzenec z Markvartovic na Třebovicích a Klimkovicích, Jan Planknar z Kynšperku na Vladislavi a Vikštejně, Jan Šeliha z Řuchova a na Zubřicích, Hanuš Bílkovský z Bítova a na Petřikovách, Jan Bravanský z Chobřan a na Bořutíně, Albrecht mladší z Vrbna a na Heralticích, Jiřík Bernart Tvorkovský z Tvorkova a z Kravař na Oldřišově, 324 Václav 318 MÜLLER 2002, MÜLLER 2002, MÜLLER 2003, MÜLLER 2002, MÜLLER 2003, MÜLLER 2002, MÜLLER 2002,

76 starší Haugvic z Biskupic na Linhartovech a Henrych Donát z Velké Polné a na Buchvalovách. 325 Tato ojedinělá galerie se stala základem pro další erbovní zaznamenání členů zemského soudu v Opavě, nicméně další byly vytvářeny ze sádry, poslední exempláře pak malíři pouze namalovali na dřevěné desky. Vedle erbů byl ještě zavěšen kulatý kámen s latinským nápisem Iudecemus, quae recta sunt. 326 Je do jisté míry pravděpodobné, že reliéfy ovlivnily svou podobou vznik dalších erbovních galerií a jiných prací s heraldickou tematikou, které v okolních městech a zemích vznikaly. 327 Kromě opavského zachycení osazenstva zemského soudu se v 16. století vyskytovala ještě další podobně laděná vyobrazení. Především v Olomouci, kde byla soudnice umístěna v dominikánském klášteře sv. Michala. Místnost, včetně výzdoby bohužel zanikla. Soudě dle pramenů, zdejší prostor zdobily vytesané a polychromované erby, stejně jako v Opavě. Zmiňovány byly ještě ke konci 16. století. 328 Další výzdoba vznikla na počátku 80. let 16. století v Brně, nachází se rovněž v prostorách dominikánského kláštera. 329 menšího zemského soudu z let V Brně se také nachází soubor šesti erbů přísedících Rovněž zámek v jihomoravských Valticích by měl ukrývat vyobrazení, které připomíná postavení ve správě země svého zadavatele Karla z Lichtenštejna. 331 Mohlo by se zdát, že vyobrazení vyšších zemských soudů a jiných tribunálů, ať už mají význam reprezentativní, komemorativní či ilustrativní, jsou běžné pouze pro oblast zemí Koruny české. Podobná vyobrazení však nalézáme také v ostatních evropských zemích. Za zmínku stojí vyobrazení zasedání zemského soudu ve Würzburgu, které je datované do doby kolem roku Soud proběhl pod vedením biskupa Konráda II. von Thüngen a zemského soudce Wilhelma von Grumbach. Kniha obsahující vyobrazení se nachází v berlínské Kunstbibliothek Preußischer Kulturbesitz. 332 [40] Je nutné si uvědomit, že sousední země vycházely z jiného právního řádu než Království české, tato knižní malba však vyobrazení na našem území připomíná v několika ohledech. Především je to použití erbů jednotlivých sedmi soudců, písaře, předsedy soudního shromáždění a zemského soudce, které by mohly posloužit 325 MÜLLER 2002, MÜLLER 2002, MÜLLER 2002, MÜLLER 2002, MÜLLER 2002, MÜLLER 2002, DČVU II/ 1, vyhledáno dne

77 k jejich identifikaci. Dalším zajímavým momentem je vyobrazení celé soudní místnosti a jistá dějovost zobrazení, která se na mnohých dílech se soudní tematikou u nás vyskytuje také. Vyobrazení představuje nevelkou místnost obdélníkové dispozice, do které se vstupuje dveřmi v levé zdi. Naproti vchodu jsou naznačena tři sdružená okna, podlahu kryjí střídavě položené černé a bílé dlaždice. Vzadu uprostřed síně sedí na masivním dřevěném trůnu předseda soudního shromáždění oděný do červeného roucha, v ruce drží předmět připomínající žezlo. Nad jeho hlavou jsou vymalovány dva erby zasazené do bohatšího dekoru. Erb více nalevo náleží zemskému soudci po jeho pravici (z pohledu diváka nalevo). Pravou část výjevu vyplňuje dlouhý stůl, v jehož čele sedí písař, který zapisuje cosi do otevřené knihy, a po delší straně je rozesazeno dalších sedm postav. Všichni mají před sebou položeny erby, stejně jako bylo vymalováno v Bechyni u soudních tribunálů odehrávajících se v Zelené světnici, výjimku tvoří erb písaře, který malíř znázornil vedle jeho hlavy. Soud je oddělen od ostatních osob jednoduše stavěnými šraňkami, které jsou v přední části dvojité. Jak již bylo uvedeno, pozoruhodná je dějovost vyobrazení. Některé osoby jednají se soudem, což je naznačeno jejich natočením k tribunálu a mírným nakloněním těla jeho směrem. Zbývající osoby buďto nezaujatě přihlížejí a vyčkávají, než bude projednáván jejich případ, jiné se pak baví mezi sebou. Pro lepší zasazení výjevu do každodenního života zde malíř vyobrazil navíc ještě malé dítě doprovázející otce k jednání či malého psa, který se bezcílně potuluje místností. Náměty zobrazující shromáždění osob nadaných jistou měrou právní moci se v Evropě vyskytovala již dříve. Pozoruhodným dílem je Gerechtigkeitsbild štýrskohradeckého rychtáře Niclase Strobela, který vznikl v roce [41] Jméno objednavatele je uvedeno na obraze dole. Olejomalba je horizontálně rozdělena do dvou dějových rovin. Horní představuje zjednodušenou scénu Posledního soudu s Kristem sedícím uprostřed v mandorle, u jehož nohou klečí Panna Maria a svatý Jan Křtitel, po stranách jsou pak umístěni apoštolové. Pod nimi sedí městský soud, který je od okolí oddělen vysokou tenkou přepážkou, naznačující šraňky. Průhled do krajiny za ní skýtá pohled na mrtvé vstávající v den Posledního soudu z hrobů. Těsně u přepážky pak z každé strany stojí jeden muž. Soudní místnost zde byla naznačena pouze tím nejzákladnějším vybavením, tedy obdobou šraněk, místem pro předsedu soudu a sedadly určenými ostatním soudcům. Zadavatel obrazu, tedy Niclas Strobel, sedí na 333 NOVOTNÝ 2010,

78 vyvýšeném trůnu uprostřed scény, 334 trůn je vyveden do baldachýnu zakončeného drobnými třásněmi. Stejně jako Kristus nad ním je oděn do červeného roucha, v pravé ruce drží pozvednutou tenkou hůlku. Po jeho levé i pravé ruce zasedají vždy tři muži, laičtí soudci. Kromě nich zde v levé části stojí další dvě postavy. Muž je opásán mečem a v pravé ruce drží pozvednutou hůlku. Na základě uvedených atributů to je soudní pomocník a úředník. Ten komunikuje se ženou, která je nalevo od něho a na zvednuté pravé ruce ukazuje tři prsty. Výjev zachycuje svědkyni, kterak podává vysvětlení městskému soudu. Muži za přepážkou představují s největší pravděpodobností svářící se strany. Od soudu jsou odděleny do oblasti smrtelníků vstávajících z mrtvých při Posledním soudu, zatímco soudní tribunál je od nich oddělen a vsazen do paralely právě s Posledním soudem. Vizuální připodobnění zadavatele ke Kristu jako nejspravedlivějšímu soudci se objevuje i v našem prostředí, konkrétně v nástěnné malbě na zámku v Horšovském Týně. Posledním vyobrazením, které bude v souvislosti se shromážděním zástupců správy a spravedlnosti zmíněno, je výjev městské rady v Toulouse, které pochází z roku [42] Pozoruhodná na tomto pojetí se jeví skutečnost, že městské radě nepředsedá její vedoucí představitel, ale Panna Maria s Ježíškem na klíně. Každému z členů rady stojí za zády jeden ze dvanácti apoštolů. 335 Scéna je zasazena do iluzorního architektonického rámce, primární důraz je kladen na trůn, na němž sedí Matka Boží, ostatní postavy, včetně apoštolů jsou v rámci hieratické perspektivy zobrazeny menší. Světské osoby klečí se sepjatýma rukama a hledí k Panně Marii a malému Kristu jako ke zdroji moudrosti, pravdy a spravedlnosti. Uprostřed pod trůnem zachytil autor miniatury znak města Toulouse, který nesou dva andělé. Oproti předchozím zmíněným námětům, včetně prací vytvořených na našem území, se námět zaměřuje na celé shromáždění městské rady a města Toulouse jako celku, neprezentuje jednotlivé osoby, jak je tomu u ostatních vyobrazení. Je více než patrné, že vyobrazení tribunálů různého druhu, ať už se jednalo o vrcholné instituce zemského práva, přes městské soudy po rady města, se neobjevují náměty shromáždění pouze v prostředí Českého království. Stejně jako u nás, i tato vyobrazení pak pracují s určitým přesahem nebeské roviny do pozemského života. V případě opavské, brněnské či olomoucké soudnice je to jejich umístění do církevních objektů, do klášterů, které již svým prostředím upomínaly soudce a ostatní, aby jednali 334 NOVOTNÝ 2010, NOVOTNÝ 2010,

79 nejen v souladu se světským, ale také Božím zákonem. Vyobrazení ze Štýrského Hradce a Toulouse tento paralelismus prohlubují ještě intenzivněji. Bývalo poměrně běžnou praxí, že náměty posledního soudu se objevovaly na místech, kde bylo vykonáváno světské právo. 336 Z církevních objektů se námět spolu se soudními tribunály přesunul i na ostatní místa, tedy radnice či soudnice. Pokud výjev výkonu civilní justice nebyl spojen s námětem Posledního soudu, vždy jej doprovázela nějaká jiná náboženská, později ale také mytologická alegorie, která měla apelovat na morální kvality soudce jednotlivce či celého kolegia. 336 NOVOTNÝ 2010,

80 5. Shrnutí Jak je z doposud uvedeného patrné, námět zasedání vyšších zemských soudů se na území Království českého objevuje v průběhu celého 16. století. K jeho ztvárnění použili autoři rozmanité výtvarné techniky od knižní malby, přes dřevořez a olejomalbu po nástěnnou malbu. Nejpočetnější jsou soudní zasedání zachycená v monumentální podobě právě jako nástěnná malba. Kromě uvedeného rozlišení jednotlivých děl na základě techniky zpracování, lze také vyobrazení zemského soudu rozdělit do dvou základních skupin, které se však v některých případech vzájemně prolínají. Větší skupinu tvoří vyobrazení, která zachycují soudní jednání prostřednictvím množství postav a obvykle i poměrně živého děje, který se odehrává v několika rovinách díla. Nejtypičtějším zástupcem jsou grafické listy představující zasedání většího soudu zemského, dále nástěnná malba v Jindřichově Hradci či bechyňská vyobrazení. Námět obvykle zaujímá celou plochu listu, či stěny, na kterých se nachází. Druhou skupinu tvoří vyobrazení typu erbovní galerie, která jmenovitě a prostřednictvím rodových znaků identifikují jednotlivé členy konkrétního soudního tribunálu. Sem by bylo vhodné zařadit především malby v úřadu zemských desek na Pražském hradě nebo jejich přenesení do rukopisu ze Stavovského archivu. Oba typy se prolínají ve vyobrazeních, která kombinují figurální zobrazení některých členů s heraldickým určením ostatních, jak je tomu kupříkladu v Horšovském Týně, nebo erby a nápisy doplňují a identifikují všechny přítomné členy jako v případě olejomaleb zachycujících proces s Ladislavem z Lobkowicz. Dalším možným pohledem na problematiku pojednávaného tématu je účel, ke kterému jednotlivá vyobrazení mohla sloužit. Především je zde reprezentační rovina vyobrazení. Ta se typicky objevuje u nástěnných maleb. Cílem těchto vyobrazení bylo připomenout zadavatele či jeho příbuzného jako zástupce spravedlnosti v zemi, jako osobu, které se podařilo v rámci stavovské hierarchie a sytému zemských úřadů vystoupat až na nejvyšší příčku. Zadavatelem jindřichohradeckých maleb byl nejvyšší pražský purkrabí Jindřich IV. z Hradce, stejně jako Jan mladší Popel z Lobkowicz. Oba byli vyobrazeni na pozici, která jim z pozice jejich úřadu náležela, tedy u nohou panovníka. Nicméně se oba obrazy liší. Na jindřichohradecké malbě je nejvyšší purkrabí zachycen jako jeden ze soudního tribunálu, tedy ve velikosti ostatních přísedících. [43] Druhá malba již námět zpracovává jinak. [44] Jan mladší Popel 80

81 z Lobkowicz zde je zobrazen výrazněji než panovník, působí mohutněji a jeho postava je větší. Do jisté míry je tato skutečnost dána umístěním malby nad úrovní hlavy diváka, bylo tedy nutné učinit jistou perspektivní zkratku. Ale ani v takovém případě by postava nejvyššího purkrabího nepůsobila tak výrazně. Zvýraznění osoby zadavatele předpokládala nárůst jeho sebevědomí jako zástupce svého stavu, ale také jako šlechtice, k jehož reprezentaci výzdoba sloužila. Tento fakt také podporuje minimum dalších figur, které se na malbě nacházejí. Jinak tomu bylo u zbývajících velkých nástěnných maleb. V Dobrovici vznikl obraz většího zemského soudu na počest příbuzného majitele sídla, který zastával úřad nejvyššího sudího, tedy nikoliv osoby na nejvýznamnější pozici v zemi. Stejný úřad zastával také Adam ze Šternberka, který inicioval vznik souboru bechyňských maleb. I když je na malbách zachycen, nesedí na významném místě u nohou panovníka, ale jako jeden ze soudců v lavicích. [45] Druhým významem, který se ve vyobrazeních skrýval, bylo ilustrovat složení zemského soudu. Jejich účel je tedy především ilustrativní. Není tím myšleno dokonalé personální obsazení, ale takové složení, které se zobrazením nejdůležitějších členů soudního tribunálu blížila běžné realitě. Sem je možné zařadit především dřevořezy, které uváděly jednotlivé edice zemských zřízení a dalších právních spisů své doby. Vždy se na těchto vyobrazeních nachází panovník, nejvyšší pražský purkrabí, zbývající nejvyšší zemští úředníci v blízkosti panovníka, zemský maršálek a osazenstvo tribuny. Následně je takový výjev zasazen do běžného průběhu jednání většího zemského soudu. Posledním základním posláním vyobrazení bylo připomenout nějakou významnou historickou událost, která se odehrávala v prostředí nejvyššího soudního tribunálu země, či uchovat vzpomínku na jeho konkrétní členy. K historicky významné události se vztahuje pět olejomaleb, které zachycují soudní proces s Ladislavem z Lobkowicz jako domnělou vůdčí osobou stavovského povstání. Vznik tolika kopií jednoho díla svědčí o touze zachovat v paměti dalších generací české šlechty povědomí o celé události. Zároveň nápisy a erby u kompletně početně složeného soudu mohou sloužit k vytvoření uceleného obrazu o jeho složení. Do této kategorie spadají malby na Pražském hradě a jejich přenesení do formy rukopisu, které dokumentují pouze nejvyšší úředníky většího a menšího zemského soudu, zároveň zachycují okamžiky, kdy docházelo ke změnám v personálním obsazení těchto institucí. Podobný smysl mělo i vyobrazení složení zemského soudu v Paprockého Diadochu. 81

82 V souvislosti se zobrazením tak významné zemské instituce jakou byl větší soud, se objevuje otázka, do jaké míry odpovídají zachycené skutečnosti tehdejší realitě. Soudní jednání většího zemského soudu se měla odehrávat ve Staré sněmovně, dříve soudnici na Pražském hradě. Většina vyobrazení tuto místnost více či méně věrně zachycuje, některá však vznikla v době, kdy byla soudnice přestavována. První významné architektonické změny prodělala pod vedením Benedikta Rieda v době, kdy vznikala nástěnná malba na zámku v Jindřichově Hradci. Soudnice, kterou zde autor zachytil, neodpovídá rozložení soudnice na Pražském hradě, soud se totiž tehdy s největší pravděpodobností konal jinde. 337 Lavice se soudci jsou orientovány podél delší strany rozlehlého sálu s několika obdélníkovými okny. Soudnice by však takové dispozici neodpovídala. Nicméně na dřevořezu z roku 1530 je patrné, že po zmiňované přestavbě dispozice Staré sněmovny došlo k několika zásadním změnám, kupříkladu vytvoření vyvýšené katedry, do které se vstupovalo samostatnými dveřmi. [46] Podobnou situaci jako v předchozím případě nástěnné malby představuje horšovskotýnský námět. Místnosti v blízkosti Vladislavského sálu, včetně soudnice, byly rekonstruovány po požáru, který místo zpustošil roku Než došlo k přestavbě podle Wohlmutových plánů, byla soudnice provizorně zastropena. Takto upravenou místnost by měl představovat dřevořez z roku Práce probíhaly v letech , 338 výmalba v Horšovském Týně je datována k roku Jsou tedy dvě možnosti, kde se tento soud mohl sejít. Z malby samotné lze vyčíst jen nepatrné množství informací, protože se její zadavatel a také autor zaměřili spíše na heraldickou stránku zobrazení, z klasického vybavení soudnice se zaměřuje pouze na umsítění trůnu a katedru písařů spolu s naznačením šraněk. Panovníkův trůn na nástěnné malbě se tomu na dřevořezu podobá jen v základních rysech, předevšim v pojetí baldachýnu. Trůn je navíc zasazen do bohatého arcitektonického rámce, jehož nedílnou součástí jsou také figury lvů, v tomto případě ležících. Navíc byl ještě doplněn bohatou draberií v horní části. Trůn se tak svým pojetím přibližuje honosným trůnům, na kterých sedí kupříkladu Panna Maria v dílech záalpských malířů 15. století, jako vhodný příklad by mohla posloužit Kojící Madona na trůně od Jana van Eycka z doby kolem roku [47] Co se týče písařské katedry, ta se svým vzhledem od té na zmiňovaném dřevořezu výrazně liší. Architektura, kterou autor zachytil, představuje stabilní dřevěnou katedru, na níž jsou zřetelná jednotlivá prkna, ze kterých byla sestavena, navíc je opatřena 337 SRŠEŇ 1975, ŠAMÁNKOVÁ 1961,

83 zábradlím a schodištěm, po němž mohli stoupat někteří ze soudních úředníků. [48] Katedra vyobrazená v Horšovském Týně působí dojmem, že divák pozoruje bílou kamennou architekturu zdobenou polosloupy, která zároveň přechází do šraněk, tvořených stejným zábradlím, které ohraničuje katedru. [49] Na malbě je naznačen také strop, který odpovídá tomu dřevěnému trámovému, který zachycuje rovněž grafický list. Je tedy patrné, že autor sice byl obeznámen s tím, jak vypadala soudnice na Pražském hradě, možná znal také grafický list z roku Nicméně také mohl respektovat některá přání zadavatele, co se podoby zobrazované skutečnosti týče. Práce na Staré sněmovně byly ukončeny na jaře roku K tomuto roku je také datován poslední dřevořez s námětem zasedání většího zemského soudu, který byl později už jen parafrázován. V této době již stála Wohlmutova katedra, stabilní kamenná architektura, zdobená nenásilným dekorem. [50] Dřevořez podle svého časového zařazení zobrazuje čerstvě zrekonstruovanou soudnici, představuje tedy jedinečný zdroj poznání jejího stavu těsně po přestavbě. Zároveň je možné vysledovat její použití jako předlohy v bechyňských nástěnných malbách. Katedra zachycená na dřevořezu se vzhledem přibližuje svému reálnému předobrazu poměrně věrně. Zdůrazňuje především široký pás s ornamentálním vlysem. [51] Autor nástěnných maleb v Bechyni již z grafického zobrazení katedry nevychází tak precizně, dokonce se liší na obou obrazech soudnice, které se v Rožmberském sále nacházejí. Tvaroslovím podobnější pražské katedře je architektura zachycená na výjevu menšího zemského soudu. [52] Zde malíř respektoval tvar arkád a jónských polosloupů, které nesou kladí, které ale oproti předloze výrazně zjednodušil, především tím, že vynechal ozdobný vlys. Zároveň zachoval barevnost kamene, z něhož byla katedra zbudována. Problematičtější je zachycení katedry na vyobrazení většího zemského soudu, který tvoří samostatnou výzdobu jižní stěny sálu. Celkově působí architektura místnosti honosněji a mohutněji, do tohoto stylu zapadá i ztvárnění tribuny, která byla namalována vyšší. [53] Autor nástěnné výmalby sice parafrázoval vysoké kladí s většinou dekorativních prvků, nicméně vyměnil arkádu dosedající na jónské polosloupy za vysoké kanelované pilíře, na něž rovnou položil zmiňované kladí, změnila se i barva kamene, z něhož tribuna vznikla. Oproti dosavadním vyobrazením a reálné podobě soudnice se také odklonil zasazením scény do architektonického rámce sloupů a pilířů s maskarony, o nichž bylo pojednáno v kapitole věnující se bechyňské výmalbě. Jisté změny se také objevují 339 DČVU II/1,

84 v pojetí oken, která jsou na dřevořezu trojdílná, zatímco na malbě dvojdílná. Tento rozdíl lze vysvětlit použitím některé z pozdějších verzí zmiňované grafiky či některé z olejomaleb jako pomocné předlohy, kde se okna vyskytují rovněž ve dvojdílné formě. 340 Pouze v zobrazení Wohlmutovy gotizující klenby se výtvarném pojetí obou probíraných děl drží své originální předlohy, jak nejlépe dokáže. Použití dřevořezu podporuje také přejetí některých figur vymalovaných před šraňkami. Doslovně byla přejata figura muže, který se na původním vyobrazení nacházel druhý zprava. [54] Muž stojí k divákovi téměř zády, má nápadně zakloněnou hlavu, čímž je naznačeno pečlivé zaujetí dění u soudu. Levou paži má nepřirozeně vytočenou a v lokti ohnutou. Tatáž postava byla přejata do vyobrazení většího zemského soudu v Bechyni. [55] Byla umístěna blíže ke středu skupiny přihlížejících a malíř mírně změnil její oblečení a z levé ruky mu odebral čepici s pírkem, která je zachycená na dřevořezu. Kromě této postavy zakomponoval malíř do shromáždění na nástěnné malbě ještě dva muže stojící uprostřed. [56] Oproti původnímu námětu je více začlenil mezi ostatní přihlížející a aktualizoval podle dobové módy některé součásti jejich oblečení. [57] Zachoval však jejich vzájemnou interakci, kdy jeden z mužů pozvedá ruku k tomu druhému a cosi mu sděluje. Tento dějový moment navíc oživil použitím vzrušenějšího výrazu u obou zobrazených mužských postav. Ve výmalbě na zámku Bechyně, která zachycuje zasedání většího zemského soudu, se její autor do jisté míry inspiroval existujícími grafickými předlohami, které aktualizoval podle soudobé situace. Nejmarkantněji se toto odráží nejen v modernizaci odění přítomných osob, ale také ve snaze o portrétní individualizaci jednotlivých postav, zachycených na nástěnné malbě. Výraznější oproštění od předloh i skutečné podoby Staré sněmovny na Pražském hradě představuje pětice olejomaleb, zachycujících soudní proces s Ladislavem z Lobkowicz z roku Je známo, že řízení probíhalo v jiných prostorách vzhledem k povaze projednávaného. Nicméně i malíř těchto prací se pro legitimizaci vyobrazení rozhodl místnost přiblížit vzhledově soudnici tak, jak ji současníci vnímali, tedy naznačením základních prvků. K tomuto účelu posloužil především panovnický trůn, lavice soudců, náznak Wohlmutovy katedry a jednoduché šraňky. Veškeré zmíněné vybavení bylo pojato ve velmi zjednodušené podobě, nejmarkantněji se tato skutečnost projevuje na katedře, která je šedá a mohutně blokovitá. [58] 340 SRŠEŇ 1975,

85 Z uvedeného je patrné, že všechna alespoň z části figurativní vyobrazení zemského soudu, která vznikla v průběhu 16. století, se svým zpracováním snažila přiblížit soudnici na Pražském hradě tak, jak ji v době vzniku vyobrazení znali a vnímali současníci. Některá vyobrazení sice nepopisovala ideální rozsazení jednotlivých úředníků a složení většího zemského soudu, nicméně mohou působit jako cenný informační zdroj o vzhledu soudnice v době, kdy procházela základními stavebními úpravami. Kromě srovnávání věrohodnosti zobrazovaného se skutečností lze také ve zkoumání vyobrazení vyšších soudů Království českého zaměřit na spojení jednotlivých námětů s další výzdobou, se kterou jsou spojeny. Z tohoto pozorování lze vyloučit olejomalby, knižní malbu a většinu grafických děl. Srovnání se vztahuje především na nástěnnou malbu. Bez výjimky všechny náměty nacházející se v interiérech šlechtických sídel, jsou zakomponovány či doplněny nějakým alegorickým, mytologickým či duchovním námětem. V Jindřichově Hradci nechal Jindřich IV. z Hradce zasadit námět zasedání zemského soudu do systému další výmalby. Samotné soudní shromáždění tvoří pandán k motivu ptačího sněmu, který vznikl nad tímto shromáždění. Idea sněmu zvířat vychází z několika literárních děl, která vznikala od 14. století, jejichž cílem bylo poskytnout rady nově nastupujícímu panovníkovi. Ten byl alegoricky zpodobněn jako lev a střídavě jej navštěvovala zvířata, aby jej poučila, jak být dobrým vládcem. Obvykle se střídali čtyřnožci se zástupci ptačí říše, je proto otázkou, proč autor výmalby zvolil ztvárnění pouze ptačího sněmu. Kromě této výmalby obsahovala soudnice v Jindřichově Hradci další výzdobu, která se vztahovala k životu zadavatele. Připomínala jeho fundátorskou činnost ve městě, každodenní život či loveckou vášeň Jindřicha IV. z Hradce. V případě horšovskotýnské nástěnné malby se uchýlil Jan mladší Popel z Lobkowicz k jinému typu propojení námětů výmalby. Hlavním motivem je motiv Posledního soudu vymalovaný v poslední lunetě výzdoby. Jak již bylo zmíněno, námět Posledního soudu se objevoval v místech, kde docházelo k provozování soudní činnosti. Je tedy možné, že místnost ve východním křídle sídla, která byla vyzdobena výjevem většího zemského soudu, sloužila kromě reprezentace k zasedání lokálního soudního tribunálu. Zároveň tento motiv apeloval na soudce, aby při své práci jednali spravedlivě a uvážlivě. Nejvyšší soudní pravomoc v zemi náležela panovníkovi. Přestože výmalba měla do jisté míry zvýraznit a vyzvednout osobu zakladatele, nezapomínala také na císaře Ferdinanda I., kterého zobrazuje. Na rozdíl od ostatních vyobrazených postav je 85

86 panovník oděn jinak. Místo klasického tmavého pláště a případně řádu Zlatého rouna, je oděn do prosté bílé košile a rozměrného rudého roucha. [59] Pohled Ferdinanda I. směřuje právě ke zmiňovanému Poslednímu soudu. Pozoruhodné je, že panovník je oděn do podobně barevného a řaseného roucha, v němž je zobrazen Kristus. [60] Výmalba tak byla pozvednuta nejen jako memento spravedlivého souzení pro zadavatele, ale také pro samotného Ferdinanda I. tuto skutečnost umožňují čtyři iluzivně zpracované postavy Ctností v nikách za jeho hlavou. Zajímavým způsobem vznikla rovněž výzdoba v Bechyni. Již před vznikem pěti soudních scén byl Rožmberský sál vyzdoben souborem maleb s náměty Ctností a Neřestí, štítonošů a Adama a Evy u vstupu do sálu, jejichž objednavatelem byl předchozí majitel Petr Vok z Rožmberka. [61] Přestože Adam II. ze Šternberka byl jiného náboženského vyznání, nenechal původní výzdobu odstranit či zabílit, ale spojil jí nově plánovanými soudními náměty. Soubor předchozí výmalby, nejen ve velkém sále, nechal Rožmberk zhotovit podle grafických předloh Henrika Goltzia, Philippa Galle nebo Anthonise Blocklandta. 341 Původní výmalba se výrazem liší od civilních soudních scén svým manýristickým pojetím námětu. I když by se mohlo zdát, že spolu obě skupiny výzdoby nesouvisí, došlo k jejímu nenápadnému propojení ve vyobrazení komorního soudu. Tři ctnosti, provedené na stěně znázorněné Zelené světnice mají připomínat, stejně jako v případě horšovskotýnské malby, jakých hodnot si mají být zástupci spravedlnosti v zemi vědomi. Na rozdíl od ní se však nevztahuje k panovníkovi, ale k celému soudnímu tribunálu a také k zadavateli. Propojení vyobrazení nějakého shromáždění s Ctností či Ctnostmi není neobvyklým jevem, obzvlášť v 16. století. V doposud pojednávaných dílech se nacházely pouze jako připomínka toho, čím se má soudce řídit, nezakrývaly samotný význam díla a nečinily jeho ústřední motiv. Toto obrácené pojetí se ale v umění vyskytovalo také. Jako příklad může posloužit olejomalba na dřevěné desce s názvem Tribunál brabantských Minsterů v Antverpách, který namaloval roku 1594 Maerten de Vos. [62] Centrálním motivem tohoto obrazu je alegorie Spravedlnosti s tradičními symboly váhy a meče, kterou korunují andílci vavřínovým věncem. Pod jejíma nohama klečí dvě pokořené postavy muže a ženy, které představují Násilí a Klam. V popředí v levé polovině obrazu je vyobrazen Mojžíš s deskami Desatera, vedle něho císař Justinián, který nechal kodifikovat římské právo. V pravé polovině olejomalby 341 VLČEK 2001,

87 vymaloval Vos druhého římského krále Numu Pompilia jako osobu, jenž sepsal posvátné právo a Plinia staršího, jehož levá ruka spočívá na jeho dílech, která během života sepsal. Teprve za těmito postavami se nechalo vyobrazit dvanáct členů Brabantské ligy Minsterů, kteří si obraz objednali. 342 Cílem tohoto vyobrazení nebylo oslavit členy ligy, ale vyzvednout Spravedlnost jako nejdůležitější ze Ctností, která vítězí nad Násilím a Klamem, a soudci by měli soudit v souladu se svatým i civilním právem, za přispění moudrosti a vědy. Ctnosti, které pomáhají soudcům správně vyřešit předložený spor, se stejně jako námět Posledního soudu objevovaly v místech, kde docházelo k výkonu spravedlnosti menších zemských soudů a také na radnicích. Nejtypičtějším příkladem na našem území je venkovní výzdoba radnice v Prachaticích. [63] Na budově, nesoucí datum výstavby rok 1571, se pod střechou nachází vyobrazení osmi ctností v oválech. Jsou identifikovány nápisy jako Patientia, Prudentia, Caritas, Justitia, Fides, Spes, Fortitudo a Temperantia. 343 Kromě Ctností se na fasádě objevuje ještě řada dalších maleb a nápisů, včetně rožmberského erbu, který je umístěný uprostřed pásu výzdoby mezi prvním a druhým patrem budovy. Za zmínku stojí kupříkladu námět Šalamounova soudu, setkání židovských starších před králem Davidem zpodobněný spolu se scénou Zuzany v lázni či dvanáctičlenný soudní tribunál, na němž má hlavní soudce zavázané oči a meč v ruce, zatímco zbylých jedenáct mužů nemá ruce. 344 Celý výzdobný program má upozorňovat opět na správné a spravedlivé souzení sporů, které soudcům připadne. Na problematiku zobrazování Vyšších soudů království českého a dalších orgánů renesanční justice lze, jak vidno, nahlížet z mnoha úhlů, od zkoumání sestavení soudu a historie jeho vývoje v souvislosti se vznikem výtvarného díla, přes sledování díla ve spojení s osobou jeho zadavatele, po porovnávání věrohodnosti zobrazeného a ikonografické porovnání v souvislosti s ostatní výzdobou. Nicméně ani tímto jistě není tematika zobrazování spravedlnosti zcela vyčerpána dne MAREŠ/SEDLÁČEK 1913, MAREŠ/SEDLÁČEK 1913, 251. Vyhledáno 87

88 Závěr Vyšší soudnictví v Království českém představovalo nejen vrcholný prostředek uplatňování soudní moci v zemi, ale účast v takové instituci znamenala jistou prestiž, po níž mnozí šlechtici toužili, ať už se jednalo o představitele panského nebo rytířského stavu. Vstup do některého z tribunálů vyššího soudnictví znamenalo významný krok v životě, většinou jmenovaný zůstal v uděleném úřadě doživotně. Proto také bylo nezbytné si takový okamžik nechat zaznamenat. K tomuto účelu sloužily nástěnné malby na zámku v Jindřichově Hradci, v Horšovském Týně, v Dobrovici či v Bechyni. Bechyňské malby se poněkud vymykají nejen svou rozlohou, ale především skutečností, že nezobrazují pouze větší zemský soud, ale také zbývající soudní dvory, tedy menší zemský soud, purkrabský soud, dvorský soud a komorní soud. Jmenované nástěnné malby jsou vždy doplněny o další výzdobu, která je jistým alegorickým způsobem doplňuje a podtrhuje jejich další význam, kterým je tedy kromě reprezentace jedince také většinou důraz na jeho morální kvality jako světského soudce. Ten by si měl vzít příklad nejen z Krista jako soudce Posledního soudu (Horšovský Týn), ale za vzor by mu měly posloužit rovněž Ctnosti (Bechyně). Námět Posledního soudu, stejně jako spojení soudních společenství s alegoriemi Ctností, popřípadě Neřestí, se objevuje i u jiných děl. Ctnosti lemují vyobrazení většího zemského soudu u Paprockého, objevují se na průčelí prachatické radnice či na vyobrazení shromáždění brabantských Minsterů od Maertena de Vos. Kromě nástěnné malby se zasedání většího zemského soudu věnuje i knižní grafika a malba. V průběhu 16. století vznikly hned tři dřevořezy, které nejen sledují uspořádání soudců v místnosti Staré sněmovny, ale také zachycují její proměny v průběhu staletí, které pro její podobu byly významné vzhledem k několikerým rekonstrukcím, kterými prošla. Dřevořezy pocházejí z let 1530, 1549 a 1564, to znamená, že zachycují stav místnosti před i po ničivém požáru, který zachvátil Pražský hrad roku Od nich se odvíjejí nejen některé použité motivy v nástěnné malbě, ale také další parafráze především nejmladšího dřevořezu, který se vyskytoval jako ilustrativní motiv v Právech a zřízeních zemských a dalších právních spisech své doby. Knižní malba nezachycovala místnost, v níž se odehrávaly soudní procesy, ale mapovala nejvyšší zemské úředníky sedící ve větším a menším zemském soudu. Zaměřuje se tedy především na heraldickou identifikaci úředníka, jeho pojmenování 88

89 a titulaturu. Malby byly kopiemi nástěnných maleb v úřadu zemských desek, který se nacházel v blízkosti Vladislavského sálu a soudnice. Poslední skupinu děl zobrazujících zasedání vyšších soudů představuje pětice závěsných olejomaleb, které vznikly jako připomínka významné historické události, jíž byl soudní proces s Ladislavem z Lobkowicz a Šebestiánem Vřesovcem, kteří na popud Ladislavova bratra Jiřího vyprovokovali svým jednáním menší stavovské povstání. Proces se odehrával roku 1593 a vytvoření hned pěti kopií téhož námětu svědčí o významu, který mělo jednání, ale také jeho výsledek, pro českou šlechtu. Celý soud zasedal při řešení tohoto případu jinde, než bylo obvyklé, aby se nezasahovalo do projednávání ostatních záležitostí, ke kterým měl větší zemský soud příslušnost. Nelze tedy olejomalby považovat za dokumentační materiál pro zkoumání podoby soudnice. Nicméně díla jsou významná z pohledu historického, protože na základě zápisu jmen přísedících v deskách zemských je jasné, že zobrazuje téměř kompletní složení soudu v roce Zkoumání tématu prokázalo, že vyobrazení soudních dvorů a skupin soudců není specifikem Českého království, ale podobné náměty lze dohledat i v jiných zemích. Nejblíže se vyobrazením blíží osmnáct erbů, které zdobily stěny stavovské sněmovny v Opavě, podobné soubory se vyskytovaly také v Olomouci nebo v Brně. Za hranicemi našeho soustátí se téma spravedlnosti objevuje také. Již v 15. století se téma vyskytuje ve francouzském městě Toulouse, kde je vyobrazena v miniatuře městská rada pod patronací Panny Marie, či ve Štýrském Hradci, kde vznikl obraz soudního líčení, jehož zadavatelem byl tamější rychtář Niclas Strobel. Ani následující století není na soudní a podobné náměty nikterak chudé, za zmínku stojí kupříkladu soudní zasedání zemského soudu ve Würzburgu, které kromě soudců představuje celou soudnici a děj, který se v ní odehrává. Blíží se tak svým pojetím našim námětům, které se nesoustředí pouze na heraldické zobrazení soudců, ale představují také pohled do soudnice na Pražském hradě či jiném obdobném prostoru. Z uvedených skutečností vyplývá, že zobrazování nejen soudních shromáždění představovalo v období renesance oblíbený motiv, který sloužil k mnoha účelům, ať už to byla soukromá reprezentace zadavatele či prostý dokumentární charakter. Náměty větších zemských soudů tvoří nepochybně jen špičku pomyslného ledovce námětů, které se zabývají soudnictvím jako takovým, tedy nejen nejvýznamnější soudní institucí v zemi, ale také menšími soudy či exekucí rozsudků, jejichž téma by si dozajisté také zasloužilo komplexnějšího zpracování. 89

90 Seznam pramenů literatury Prameny BŘEZAN 1941 Václav BŘEZAN: Poslední Rožmberkové. Praha 1941 STRÁNSKÝ 1953 Pavel STRÁNSKÝ ze Zápské Stránky: Český stát. Okřik. Praha 1953 WŠEHRD 1841 Viktorína Kornela ze Wšehrd Knihy dewatery O práwiech a súdiech i o dskách země české. Praha 1841 Seznam použité literatury BĚLOHLÁVEK 1985 Miloslav BĚLOHLÁVEK: Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Sv. 4. Západní Čechy. Praha 1985 BLAŽKOVÁ 2003 Gabriela BLAŽKOVÁ: Příběh Pražského hradu. Praha 2003 BLAHOUT 1997 Milan BLAHOUT: Restaurování nástěnných maleb Rožmberského sálu v zámku Bechyně. Písek 1997 BURDOVÁ 1981 Pavla BURDOVÁ: Zemský soud v malbách na Pražském hradě a v rukopisu stavovského archivu. In: Sborník archivních prací. Ročník XXXI. Praha 1981, BŮŽEK 2004 Václav BŮŽEK: Manželky a děti Jana Mladšího Popela z Lobkowicz ( ). In: Jaroslav PÁNEK: Vlast a rodný kraj historika. Sborník prací žáků a přátel věnovaný profesoru Janu Petráňovi. Praha 2004, BŮŽEK 2006 Václav BŮŽEK: Ferdinand Tyrolský mezi Prahou a Innsbruckem. České Budějovice 2006 DČVU II/1 Dějiny českého výtvarného umění. od počátků renesance do závěru baroka. Díl 2. Část 1. Praha 1989 DRHLÍKOVÁ/PAVALA 1989 Helena DRHLÍKOVÁ / Martin PAVALA: Restaurátorská zpráva č. 866: Dokumentace o restaurování nástěnných maleb východního křídla DVOŘÁK 1896 Max DVOŘÁK, jun.: Proces Jiřího z Lobkovic. In: Český časopis historický. Ročník II. sešit 1. Praha 1896, DVOŘÁK/HOFTICHOVÁ/KOPECKÁ 1990 Martin DVOŘÁK / Petra HOFTICHOVÁ/ KOLENČIAK / Ivana KOPECKÁ / Petr MAŘÍK / Helena ŠEVČÍKOVÁ: Závěrečná restaurátorská zpráva. Nástěnné malby v tzv. Soudnici. Praha 1990/1 FRIDRICH 1972 Jan FRIDRICH: Velkostatek Horšovský Týn a Čečovice v letech In: Miloslav BĚLOHLÁVEK: Minulostí Západočeského kraje IX. Plzeň 1972, FRONĚK 2011 Daniel FRONĚK: Dobrovické bílé zlato v proměnách času. Praha

91 HAMPL 2003 Petr HAMPL: Restaurátorská zpráva. Bechyně 2003 HAVLICOVÁ 2010 Jindřiška HAVLICOVÁ: Renesanční proměna sídla v Horšovském Týně za Jana mladšího Popela z Lobkowicz po roce 1547 (Bakalářská práce na Katolické teologické fakultě Univerzity Karlovy v Praze). Praha 2010 HLAVICOVÁ 2010 Zuzana HLAVICOVÁ: Vyobrazení zemského soudu na zámku v Bechyni. In: Libor JAN / Dalibor JANIŠ: Ad iustitiam et bonum commune. Proměny zemského práva v českých zemích ve středověku a raném novověku. Brno 2010, HLEDÍKOVÁ/JANÁK/DOBEŠ 2005 Zdeňka HLEDÍKOVÁ / Jan JANÁK / Jan DOBEŠ: Dějiny správy v českých zemích: od počátků státu po současnost. Praha 2005 JANÁČEK 1984 Josef JANÁČEK: České dějiny. Doba předbělohorská Kniha I., díl II. Praha 1984 JIČÍNSKÝ 1882 Karel JIČÍNSKÝ: Objevení fresek na zámku v Jindřichově Hradci. Jindřichův Hradec 1882 JIRÁSKO 1994 Luděk JIRÁSKO: Jindřichův Hradec. Hrad a zámek. Praha 1994 JUŘÍK 2010 Pavel JUŘÍK: Dominia pánů z Hradce, Slavatů a Czerninů. Praha 2010 JUŘÍK 2013 Pavel JUŘÍK: Šternberkové. Panský rod v Čechách a na Moravě. Praha 2013 KAPRAS 1913 Jan KAPRAS: Právní dějiny zemí Koruny české. Díl druhý: Dějiny státního zřízení. Část první: Doba předbělohorská. Praha 1913 KEJŘ 1956 Počátky dvorského soudu. Příspěvek k historii překonávání feudální rozdrobenosti ve starém českém státě. Rozpravy Československé akademie věd. Řada společenských věd. Roč. 66. sešit 4. Praha 1956 KLABOUCH 1967 Jiří KLABOUCH: Staré české soudnictví (jak se dříve soudívalo). Praha 1967 KRČÁLOVÁ 1963 Jarmila KRČÁLOVÁ: Renesanční nástěnné malby zámku Bechyně. In: Umění, XI, 1963, KREUZ 2000 Petr KREUZ: Postavení a působnost komorního soudu v soustavě českého zemského trestního soudnictví doby předbělohorské v letech Praha 2000 KUČA 2009 Karel KUČA (ed.): Hrady a zámky a další památky ve správě Národního památkového ústavu. Praha 2009 KYBALOVÁ/HERBENOVÁ/LAMAROVÁ 1973 Ludmila KYBALOVÁ /Olga HERBNEOVÁ / Milena LAMAROVÁ: Obrazová encyklopedie módy. Praha 1973 KYBALOVÁ 1996 Ludmila KYBALOVÁ: Dějiny odívání. Renesance (15. a 16. století). Praha

92 MALÝ 2003 Karel MALÝ: Dějiny českého a československého práva do roku Praha 2003 MAREŠ/SEDLÁČEK 1913 František MAREŠ /Jan SEDLÁČEK: Soupis památek historických a uměleckých v Království českém od pravěku do poloviny 19. století. Díl 38, Politický okres Prachatický. Praha 1913 MARKOV 1967 Josef MARKOV: Kapitoly z dějin českého zemského soudního zřízení XII. XVII. století. Praha 1967 MAŠEK 2002 Petr Mašek: Lobkowicz (Dějiny rodu) In: Marie MŽYKOVÁ: Lobkowiczové: dějiny a genealogie rodu. České Budějovice 2002, MILLER 1997 Jaroslav MILLER: Stručný nástin moravského předbělohorského soudnictví. Olomouc 1997 MÜLLER 2002 Karel Müller: Heraldická výzdoba stavovské sněmovny v Opavě ze 2. poloviny 16. století. In: Dalibor Prix (ed.): Pro arte: Sborník k poctě Ivo Hlobila. Praha 2002, MÜLLER 2003 Karel MÜLLER: Ještě k heraldické výzdobě stavovské sněmovny v Opavě ze 2. poloviny 16. století. Erbovní deska zemského hejtmana Jana z Vrbna. In: Sborník Bruntálského muzea. Olomouc/Bruntál 2003, NOVÁK 1901 Josef NOVÁK: Soupis památek historických a uměleckých v království českém. Od pravěku do počátku 19. století. Politický okres Jindřicho-hradecký. Sv. 14. Praha 1901 NOVOTNÝ 2010 Robert NOVOTNÝ: Miscellanea k ikonografii zemského soudu. In: Libor JAN / Dalibor JANIŠ: Ad iustitiam et bonum commune. Proměny zemského práva v českých zemích ve středověku a raném novověku. Brno 2010, PALACKÝ/CHARVÁT/KRČMA 1941 František PALACKÝ /Jaroslav CHARVÁT /František KRČMA: Dílo Františka Palackého. Svazek první. Práce historické. Praha 1941 PALACKÝ/STERNBERG 2001 František PALACKÝ/ Zdeněk STERNBERG: Dějiny rodu Sternbergů. Moravský Beroun 2001 PÁNEK 2011 Jaroslav PÁNEK: Vilém z Rožmberka. Politik smíru. Praha 2011 POCHE 1977 Emanuel POCHE: Umělecké památky Čech. Díl I., A J. Praha 1977 ROYT 2007 Jan ROYT: Slovník biblické ikonografie. Praha 2007 SEDLÁČEK 1996 August SEDLÁČEK: Hrady, zámky a tvrze království českého. Díl devátý, Domažlicko a Klatovsko. Praha 1996 SMIL FLAŠKA 1950 Smil FLAŠKA z Pardubic: Nová rada. Praha 1950 SRŠEŇ 1975 Lubomír SRŠEŇ: Větší zemský soud v Čechách ve vyobrazeních 16. století. In: Časopis Národního muzea 144, 1975,

93 STARÝ 2014 Marek STARÝ: Přední klenot zemský. Větší zemský soud království českého v době rudolfínské. Praha 2014 STEJSKAL/POUZAR 1998 Aleš STEJSKAL / Ladislav POUZAR: Renesanční Bechyně. Urbs Felix. Bechyně 1998 SVOBODA 2012 Petr SVOBODA (ed.): Pernštejnové a jejich doba. Výběrový katalog a stručný průvodce výstavou. Praha 2012 ŠAMÁNKOVÁ 1961 Eva ŠAMÁNKOVÁ: Architektura české renesance. Praha 1961 VLČEK 2001 Pavel VLČEK: Ilustrovaná encyklopedie českých zámků. Praha 2001 VOREL 2005 Petr VOREL: Velké dějiny zemí Koruny české. Svazek VII Praha 2005 Rozšířený seznam literatury k tématu BALOG 2001 Peter BALOG: Rožmberkové: rod českých velmožů a jeho cesta dějinami. České Budějovice 2011 BALTL/KOCHER 1995 Hermann BALTL /Gernot KOCHER: Österreichische Rechtsgeschichte: unter Einschluß sozial- und wirtschaftsgeschichtlicher Grundzüge. Von den Anfängen bis zur Gegenwart. Graz 1995 BAREŠ 1905 František BAREŠ: Soupis památek historických a uměleckých v království českém. Od pravěku do počátku 19. století. Politický okres mladoboleslavský. Praha 1905 BRUNECKÝ 2000 Petr BRUNECKÝ: Historický vývoj nábytku. Brno 2000 BŮŽEK 1997 Václav BŮŽEK: Dvory velmožů s erbem růže: všední a sváteční dny posledních Rožmberků a pánů z Hradce. Praha 1997 BŮŽEK/KRÁL/BEZECNÝ Václav BŮŽEK /Pavel KRÁL /Zdeněk BEZECNÝ: Paměť urozenosti. Praha 2007 DURDÍK Tomáš DURDÍK: Ilustrovaná encyklopedie českých hradů. Praha JAKUBEC 2011 Ondřej JAKUBEC: Jako křesťanští rytíři: Šlechtické reprezentace v pozdně renesančních výzdobách. In: Dějiny a současnost. Roč. 33, 2011, č. 4, JUROK 2000 Jiří JUROK: Česká šlechta ve středověku a raném novověku. Nový Jičín 2000 KARASOVÁ Daniela KARASOVÁ (ed.): Dějiny nábytkového umění. Praha KRČÁLOVÁ 1986 Jarmila KRČÁLOVÁ: Renesanční stavby B. Maggiho v Čechách a na Moravě. Praha

94 MAREŠ 2010 Petr MAREŠ: Přísedící většího zemského soudu Českého království ( ) na habsburských dvorech a na dvoře Fridricha Falckého. In: Paginae historiae 18. Sborník Státního ústředního archivu v Praze. Praha 2010, 7 65 MAŤA 2004 Petr MAŤA: Svět české aristokracie Praha 2004 MENCLOVÁ/ŠTĚCH Dobroslava MENCLOVÁ /V. V. ŠTECH: Bechyně, státní zámek a město. Praha 1953 PÁNEK 2003 Jaroslav PÁNEK: Výprava české šlechty do Itálie v letech České Budějovice 2003 PEŠINA 1954 Jaroslav PEŠINA: Skupinový portrét v českém renesančním malířství. In: Umění, II, 1954, 285 PODLAHA/ŠITTLER 1898 Antonín PODLAHA /Eduard ŠITTLER: Soupis památek historických a uměleckých v království českém. Od pravěku do počátku 19. století. Politický okres milevský. Praha 1898 RÖHSNEROVÁ 2009 Zdislava RÖHSNEROVÁ (ed.): Wallenstein und noch viel mehr: 850 Jahre Familie Waldstein. Wien 2009 SEDLÁČEK 1885 August SEDLÁČEK: Hrady, zámky a tvrze království Českého. Díl čtvrtý. Praha 1885 SEDLÁČEK 1895 August SEDLÁČEK: Hrady, zámky a tvrze království Českého. Díl desátý. Praha 1895 SIEBT 1985 Ferdinand SEIBT: Renaissance in Böhmen. München 1985 SCHELLEOVÁ 2004 Ilona SCHELLEOVÁ: Soudnictví. Historie, současnost a perspektivy. Praha 2004 STEJSKAL 1999 Aleš STEJSKAL: Zapomenutá renesance: Švamberský dvůr na Bechyni. In: Marie MŽYKOVÁ (ed.): Cour d'honneur : hrady, zámky, paláce, Č. 3. Praha 1999, SWOBODA 1969 Karl Maria SWOBODA (ed.): Gotik in Böhmen. Geschichte, Gesellschaftsgeschichte, Architektur, Plastik und Malerei. München 1969 TRČKOVÁ 2011 Jiřina TRČKOVÁ: Bechyně a poslední, dvanáctý vladař rodu Rožmberků. In: Bechyňský městský zpravodaj 2011, červenec srpen, 6 7 TŘÍSKA 1941 Karel TŘÍSKA: Zámek v Jindřichově Hradci. Praha 1941 VANĚČEK 1940 Václav VANĚČEK (ed.): Miscellanea historico-iuridica: sborník prací o dějinách práva napsaných k oslavě šedesátin JUDra Jana Kaprasa, řádného profesora Karlovy university, jeho přáteli a žáky. Praha 1940 VLČEK 2004 Pavel VLČEK (ed.): Encyklopedie architektů, stavitelů, zedníků a kameníků v Čechách. Praha

95 VOJÁČEK/SCHELLE/KNOLL Ladislav VOJÁČEK /Karel SCHELLE /Vilém KNOLL: České právní dějiny. Plzeň ZDENĚK 1933 Václav ZDENĚK: Dějiny král. appellačního soudu na Hradě Pražském, nyní vrchního soudu v Praze od roku Praha 1933 ŽUPANIČ/STELLNER/FIALA 2001 Jan ŽUPANIČ/František STELLNER/Michal FIALA: Encyklopedie knížecích rodů zemí Koruny české. Praha

96 Obrazová příloha 1. Trůn, detail ze Zasedání zemského soudu, 1530, dřevořez, 130 x 118 mm. Sněmovní artikuly z roku Trůn, detail ze Zasedání zemského soudu, 1564, dřevořez, 137 x 119 mm. Práva a zřízení zemská 3. Stolice nejvyššího purkrabího, detail ze Zasedání zemského soudu, 1530, dřevořez, 130 x 118 mm. Sněmovní artikuly z roku Pokrytí neobsazené lavice, detail z Menšího zemského soudu, malba all secco, Zámek Bechyně, Rožmberský sál, západní stěna 96

97 5. Schůdky ke katedře, detail ze Zasedání zemského soudu, 1549, dřevořez, 203 x 156 mm. Práva a zřízení zemská, tisk z roku Katedra písařů a řečníků, před Pražský hrad, Stará sněmovna 7. Dvouřadé šraňky, detail z Menšího zemského soudu, malba all secco, Zámek Bechyně, Rožmberský sál, západní stěna 8. Jednořadé šraňky, detail z Purkrabského soudu, malba all secco, Zámek Bechyně, Rožmberský sál, západní stěna 97

98 9. Opásání zbraněmi, detail z Většího zemského soudu, malba all secco, Zámek Bechyně, Rožmberský sál, jižní stěna 10. Zámek Jindřichův Hradec, Červená věž, kolem roku 1500, pohled od jihu 11. Petr Maixner: Větší soud zemský a ptačí sněm, 80. leta 19. století, akvarel, 80 x 65 cm. SOA Třeboň, pracoviště Jindřichův Hradec 12. Iluzivní textilie, detail z výzdoby pod malbou Většího soudu zemského, před rokem 1507, malba all secco. Zámek Jindřichův Hradec, severozápadní stěna 98

99 13. Nápisová páska u nohou Jindřicha IV. z Hradce, detail z Většího soudu zemského, před rokem 1507, malba all secco. Zámek Jindřichův Hradec, severozápadní stěna 14. Postavy účastníků soudního jednání, detail z Většího soudu zemského, před rokem 1507, malba all secco. Zámek Jindřichův Hradec, severozápadní stěna 15. Rogier van der Weyden: Ukřižování, střední panel (detail muže v šubě), kolem roku 1445, olej, dubová deska, 101 x 70 cm. Kunsthistorisches Museum, Vídeň 99

100 16. Jan mladší Popel z Lobkowicz a císař Ferdinand I., 1558, malba all secco. Zámek Horšovský Týn, druhá luneta severní stěny 17. Pětice erbů, 1558, malba all secco. Zámek Horšovský Týn, první luneta severní stěny 18. Pětice erbů, 1558, malba all secco. Zámek Horšovský Týn, třetí luneta severní stěny 19. Čtyři erby v iluzivních nikách, 1558, malba all secco. Zámek Horšovský Týn, druhá luneta západní stěny 100

101 20. Katedra písařů, 1558, malba all secco. Zámek Horšovský Týn, první luneta západní stěny 21. Čtveřice erbů, 1558, malba all secco. Zámek Horšovský Týn, první luneta vlevo na východní stěně 22. Poslední soud, 1558, malba all secco. Zámek Horšovský Týn, druhá luneta východní stěny 23. Pás s erby, kolem roku 1560, malba all secco. Zámek Horšovský Týn, jižní stěna místnosti severního křídla 101

102 24. Erby úředníků většího a menšího zemského soudu, 1563 a 1774, malba all secco. Pražský hrad, úřad zemských desek 25. Dobrovice, zámek, po roce 1578, pohled od jihozápadu 102

103 26. Větší soud zemský, malba all secco, Zámek Bechyně, Rožmberský sál, jižní stěna 27. Zemský řečník, detail z Většího zemského soudu, malba all secco, Zámek Bechyně, Rožmberský sál, jižní stěna 28. Dvorský soud, malba all secco, Zámek Bechyně, Rožmberský sál, západní stěna 103

104 29. Menší zemský soud, malba all secco, Zámek Bechyně, Rožmberský sál, západní stěna 30. Purkrabský soud, malba all secco, Zámek Bechyně, Rožmberský sál, západní stěna 31. Komorní soud, malba all secco, Zámek Bechyně, Rožmberský sál, západní stěna 104

105 32. Ctnosti, detail z Komorního soudu, malba all secco, Zámek Bechyně, Rožmberský sál, západní stěna 33. Zasedání zemského soudu, 1530, dřevořez, 130 x 118 mm. Sněmovní artikuly z roku Zasedání zemského soudu, 1549, dřevořez, 203 x 156 mm. Práva a zřízení zemská, tisk z roku

106 35. Zasedání zemského soudu, 1564, dřevořez, 137 x 119 mm. Práva a zřízení zemská 36. Větší zemský soud, Bartoloměj Paprocký z Glagol a Paprocké Vůle: Diadochos, id est successio, Univerzitní knihovna v Praze, 54 A Erby úředníků většího a menšího zemského soudu, 1563, pergamen. Rukopis č. 7 Archivu českých stavů, Národní archiv v Praze 38. Větší soud zemský, po roce 1593, olej, plátno, 130 x 105 cm. Zámek Rychnov nad Kněžnou 106

107 39. Erbovní deska zemského hofmistra Jana z Vrbna, , kamenný reliéf, polychromie, 68 x 50 x 13 cm. Muzeum v Bruntále 40. Zasedání zemského soudu ve Würzburgu, kolem roku 1520, knižní malba. Kunstbibliothek Preußischer Kulturbesitz, Berlín 41. Alpský malíř: Gerechtigkeitsbild štýrskohradeckého rychtáře Niclase Strobela, 1478, olej/tempera, jedlová deska. Museum der Stadt Graz 42. Městská rada v Toulouse, 1412, iluminace 107

108 43. Nejvyšší purkrabí a panovník, detail z Většího soudu zemského, před rokem 1507, malba all secco. Zámek Jindřichův Hradec, severozápadní stěna 44. Nejvyšší purkrabí a panovník, detail z Většího soudu zemského, 1558, malba all secco. Zámek Horšovský Týn, druhá luneta severní stěny 45. Adam II. ze Šternberka, detail z Většího zemského soudu, malba all secco, Zámek Bechyně, Rožmberský sál, jižní stěna 46. Katedra písařů a řečníků, detail ze Zasedání zemského soudu, 1530, dřevořez, 130 x 118 mm. Sněmovní artikuly, vydání z roku 1564, na rubu titulního listu 108

109 47. Jan van Eyck: Kojící Madona na trůnu, kolem roku 1435, olej, dřevěná deska, 65,5 x 49,5 cm. Städelsches Kunstinstitut, Frankfurt 48. Katedra písařů a řečníků, detail ze Zasedání zemského soudu, 1549, dřevořez, 203 x 156 mm. Práva a zřízení zemská, tisk z roku Katedra a část šraněk, detail, 1558, malba all secco. Zámek Horšovský Týn, první luneta západní stěny 109

110 50. Katedra písařů a řečníků, před Pražský hrad, Stará sněmovna 51. Katedra písařů a řečníků, detail ze Zasedání zemského soudu, 1564, dřevořez, 137 x 119 mm. Práva a zřízení zemská 52. Katedra písařů a řečníků, detail z Menšího zemského soudu, malba all secco, Zámek Bechyně, Rožmberský sál, západní stěna 53. Katedra písařů a řečníků, detail z Většího zemského soudu, malba all secco, Zámek Bechyně, Rožmberský sál, jižní stěna 110

111 54. Mužská figura, detail ze Zasedání zemského soudu, 1564, dřevořez, 137 x 119 mm. Práva a zřízení zemská 55. Mužská figura, detail z Většího zemského soudu, malba all secco, Zámek Bechyně, Rožmberský sál, jižní stěna 56. Dvě mužské postavy, detail ze Zasedání zemského soudu, 1564, dřevořez, 137 x 119 mm. Práva a zřízení zemská 57. Dvě mužské postavy, detail z Většího zemského soudu, malba all secco, Zámek Bechyně, Rožmberský sál, jižní stěna 111

112 58. Katedra písařů a řečníků, detail z Většího soudu zemského, po roce 1593, olej, plátno, 130 x 105 cm. Zámek Rychnov nad Kněžnou 59. Císař Ferdinand I., detail z Většího soudu zemského, 1558, malba all secco. Zámek Horšovský Týn, druhá luneta severní stěny 60. Ježíš Kristus, detail z Posledního soudu, 1558, malba all secco. Zámek Horšovský Týn, druhá luneta východní stěny 61. Justitia, , malba all secco. Zámek Bechyně, Rožmberský sál, východní stěna 112

113 62. Maerten de Vos: Tribunál brabantských Minsterů v Antverpách, 1594, olej, dřevěná deska, 157 x 215 cm. Rockox House, Antverpy 63. Stará radnice, Prachatice 113