PRACOVNÍ DOKUMENT ÚTVARŮ KOMISE SOUHRN POSOUZENÍ DOPADŮ. Průvodní dokument k

Transkript

1 EVROPSKÁ KOMISE V Bruselu dne SEK(2011) 1333 v konečném znění PRACOVNÍ DOKUMENT ÚTVARŮ KOMISE SOUHRN POSOUZENÍ DOPADŮ Průvodní dokument k návrhu směrnice Rady o společném systému zdanění úroků a licenčních poplatků mezi přidruženými společnostmi z různých členských států (přepracované znění) {KOM(2011) 714 v konečném znění} {SEK(2011) 1332 v konečném znění}

2 SHRNUTÍ Toto posouzení dopadů doprovází návrh přepracované směrnice Rady 2003/49/ES o společném systému zdanění úroků a licenčních poplatků mezi přidruženými společnostmi z různých členských států (dále jen směrnice ). Směrnice byla změněna směrnicemi 2004/66/ES, 2004/76/ES a 2006/98/ES a přílohami VI a VII smlouvy o přistoupení Bulharska a Rumunska, jež rozšířily použitelnost směrnice na společnosti a daně z nových členských států a některým z nich udělily u jistých ustanovení dočasné odchylky 1. V zájmu zjednodušení použitelných pravidel je vhodné sloučit všechny uvedené právní předpisy do jediného právního textu. Výhody plynoucí ze směrnice se udělují společnostem, které podléhají dani z příjmu právnických osob v EU, mají své daňové sídlo v jednom z členských států EU a mají jednu z právních forem uvedených v příloze této směrnice. Směrnice se vztahuje na platby mezi přidruženými společnostmi, t.j. pokud jedna ze společností drží na základním kapitálu druhé společnosti přímý podíl nejméně 25 %, nebo třetí společnost drží přímý podíl nejméně 25 % na základním kapitálu společnosti-plátce i společnosti-příjemce. Podle článku 8 měla Komise povinnost předložit Radě zprávu o fungování této směrnice s ohledem na rozšíření její oblasti působnosti. Komise zprávu předložila 23. dubna 2009 (KOM(2009) 179) a v jejím závěru uvedla, že by bylo možné provést právní změny, které by přispěly k lepšímu fungování směrnice a v důsledku toho k plnějšímu dosažení jejích cílů. Popis problému Hlavním tématem, jímž se tento právní předpis zabývá, je vyšší zdanění přeshraničního toku kapitálu oproti vnitrostátním transakcím. V případě mezinárodních plateb platí příjemce daň z příjmu právnických osob ve státě, kde je usazen, a navíc daň vybíranou srážkou ve státě, odkud platba pochází (stát zdroje). Daňové vztahy mezi členskými státy se obecně řídí úmluvami o dvojím zdanění, v nichž může být upraveno osvobození nebo snížení od daní vybíraných srážkou. Členský stát, v němž daňový poplatník sídlí, mu může rovněž snížit daň z příjmu právnických osob tím, že mu udělí úlevu na dani odpovídající výši daně vybrané srážkou. Daně vybírané srážkou a správní postupy požadované pro získání úlevy narušují hladké fungování vnitřního trhu. Na začátku devadesátých let byl daňový režim použitelný na rozdělování zisku v EU harmonizován směrnicí týkající se mateřských a dceřiných společností 2. Až v roce 2003 harmonizovala Rada systém zdanění přeshraničních úroků a licenčních poplatků mezi přidruženými společnostmi a stanovila osvobození od daně vybírané srážkou u zdroje, aby tyto platby postavila naroveň platbám vnitrostátním. Jelikož byly použity odlišné legislativní postupy a směrnice týkající se mateřských a dceřiných společností byla v roce 2003 ještě následně změněna, oblasti působnosti těchto dvou nástrojů se liší. 1 2 Úř. věst. L 157, , s. 49, Úř. věst. L 168, , s. 35, Úř. věst. L 157, , s. 106, Úř. věst. L 363, , s. 129 a Úř. věst. L 157, , s. 278 a s Směrnice Rady 90/435/EHS o společném systému zdanění mateřských a dceřiných společností z různých členských států (Úř. věst. L 225, , s. 6), ve znění směrnice 2003/123/ES, Úř. věst. L 7, , s. 41.

3 Pokud jde o rozsah tohoto problému, v 82 % případů mají mateřská i dceřiná společnost právní formu, jež spadá do oblasti působnosti směrnice, a dále se směrnice vztahuje na téměř 95 % licenčních poplatků a přibližně 90 % úrokových plateb. Co se týče požadavku přidruženosti, nepřidružené společnosti (0 až 25 % podílu) představují 12 % podílnických vztahů. Tato iniciativa se snaží vyřešit některé problémy spojené s přeshraničními platbami, jež spadají mimo její oblast působnosti: Firmy snižující své náklady se snaží vyhnout srážkovým daním pomocí daňového plánování. Skupiny společností mohou v jiném členském státě vytvořit zprostředkovatelský subjekt, aby přijatá platba byla osvobozena od daně, které by jinak podléhala. Výsledkem mohou být horší rozhodnutí učiněná na základě daňových faktorů namísto efektivnosti. Členské státy naproti tomu ztrácejí daňové příjmy. Srážkové daně se liší v závislosti na dvoustranných vztazích mezi členskými státy. Daňové dohody tak stanoví odlišné sazby daně. Tím se narušují ekonomická rozhodnutí a investice plynou do zemí s nižší úrovní zdanění. Podmínky pro osvobození od srážkové daně podle této směrnice týkající se organizační formy, vztahů mezi stranami transakce, vlastnických podílů, minimálních období vlastnictví podílů atd. motivují firmy, aby se rozhodovaly na základě daňových faktorů namísto kritérií efektivnosti. Požadavky pro dosažení výhod plynoucích ze směrnice jsou přísnější než požadavky uvedené ve směrnici týkající se mateřských a dceřiných společností pro osvobození od daně u dividend. Odlišné režimy zdanění dividend, úroků a licenčních poplatků mohou narušit kapitálovou strukturu společností a alokaci nehmotných aktiv. Uplatňování úlev od srážkových daní u zdroje, jež jsou stanoveny v dvoustranných daňových úmluvách, vyžaduje správní postupy, jež pro firmy znamenají velkou administrativní zátěž a značné náklady. V mnoha případech jsou úlevy poskytovány až později prostřednictvím náhrady. Vznikají tak náklady likvidity. I když jsou poskytovány slevy na dani ve státě, kde společnost sídlí, dochází k prodlevám mezi vybráním srážkové daně a odpočtem při daňovém přiznání. Rovněž zde vznikají náklady likvidity. Náklady, jež společnosti v EU každoročně vynaloží na dodržování předpisů, se odhadují na 126 milionů EUR. Společnosti budou podléhat dvojímu zdanění, jelikož platí daň u zdroje i daň z příjmu právnických osob ve státě, kde sídlí. Stát, ve kterém mají sídlo, může poskytnout úlevu od dvojího zdanění osvobozením takového příjmu od daně nebo povolením odečíst daň zaplacenou u zdroje. Pokud je však srážková daň z hrubé částky platby vyšší než daň z příjmu právnických osob (nízké nominální sazby) vypočtená z čistého příjmu pocházejícího z dané platby, znamená to pro společnosti vyšší zdanění než v případě rovnocenných vnitrostátních plateb. Další problém souvisí s podmínkami pro osvobození od srážkové daně v případě, že platbu provedla společnost prostřednictvím stálé provozovny, tedy pobočky. Taková platba musí být totiž pro tohoto daňového poplatníka daňově odpočitatelným výdajem. Ve stávajícím znění by

4 se směrnice nevztahovala na případy, kdy je odpočet zamítnut například z důvodu nedodržení všech formálních požadavků, ačkoli transakce s činností stálé provozovny skutečně souvisí. Směrnice rovněž nevyžaduje, aby osvobození od daně u zdroje bylo spojeno se zdaněním platby ve státě sídla příjemce. To by mohlo způsobit, že některé platby nebudou zdaněny vůbec. V době, kdy byla směrnice přijata, vyzvala Rada Komisi, aby navrhla nezbytné změny. Komise přijala pozměňovací návrh (KOM(2003) 841), kterým z osvobození od srážkové daně vyloučila společnosti, které již požívají osvobození od daně z úroků a licenčních poplatků ve státě, kde sídlí. Ačkoli ohledně kompromisního znění panovala všeobecná shoda, diskuse pracovních skupin Rady v letech 2004 a 2006 jednomyslný souhlas nepřinesly. Komise svůj návrh stáhla, jelikož přijala sdělení Pracovní program Komise na rok 2010 Čas jednat, KOM(2010) 135 v konečném znění, v němž plánovala předložit toto nově přepracované znění směrnice. Zachování současného stavu by narušování obchodního chování, náklady vynaložené společnostmi na dodržování předpisů i riziko dvojího zdanění nadále udržovalo. V důsledku toho by se omezil přeshraniční tok kapitálu, a tím by se snížilo převádění kapitálu a technologie. Mělo by to nepříznivý vliv na proces přeshraničního rozdělování zdrojů. Ve výsledku by to bránilo využití potenciálu vnitřního trhu. Tato situace se v zásadě dotýká společností všech velikostí ze všech odvětví, i když náklady na dodržování předpisů představují velkou část celkových nákladů zejména u malých podniků. Pokud jde o úroky, zmíněné problémy se týkají zvláště finančního odvětví. Nicméně kapitálová struktura skupin společností v kterémkoli odvětví činnosti se skládá z kapitálu a dluhů. Z toho plyne, že tento problém se týká všech odvětví. U licenčních poplatků čelí tomuto daňovému zatížení častěji odvětví, jež značně využívají technologie a duševní práva. Daňové orgány jsou rovněž dotčeny, jelikož jim buď plyne příjem ze srážkových daní, nebo jsou jejich daňové příjmy omezeny daňovými úlevami, které daňoví poplatníci využívají k vyhnutí se dvojímu zdanění. Subsidiarita Tato iniciativa je nezbytná, jelikož členské státy zdaňují přeshraniční činnost podle svých dvoustranných daňových úmluv, jež jsou výsledkem dvoustranných jednání. Každá dvojice zemí tak dospěje k jinému řešení. Pokud se na platby nevztahuje žádná dvoustranná daňová úmluva, vybírají se z nich daně srážkou v souladu s jednostrannými pravidly stanovenými vnitrostátní daňovou politikou. Členské státy nevyvíjí spontánně koordinovanou činnost, aby tyto překážky na vnitřním trhu odstranily. Je tedy třeba opatření na úrovni EU, která by zajistila harmonizované a koordinované daňové politiky v této konkrétní oblasti zdanění. Opatření na úrovni EU lze odůvodnit přeshraniční povahou tohoto problému a rovněž skutečností, že žádný z členských států nemůže sám vytvořit jednotnou daňovou politiku pro sebe a celou EU. Opatření na úrovni EU nepochybně zajistí, že členské státy budou povinny osvobodit platby od srážkové daně ve stejném rozsahu.

5 Cíle Cílem této iniciativy je za co nejmenších nákladů rozšířit působnost osvobození od srážkové daně, které stanoví tato směrnice, a tím snížit výše zmíněné přeshraniční překážky na vnitřním trhu. Je zejména nutné odstranit narušení způsobené odlišnými režimy, které se používají na tok kapitálu v podobě dividend, úroků a licenčních poplatků. Jedním z hlavních cílů je tedy sladit oblast působnosti této směrnice se směrnicí týkající se mateřských a dceřiných společností. Mělo by to podpořit finanční činnosti a vývoj technologií a posílit konkrétní politiky EU v této oblasti. Možnosti politiky Lze uvažovat o řadě různých politických možností: Možnost 1: nepřijetí žádného zvláštního opatření. Možnost 2: výhody plynoucí ze směrnice by mohly být rozšířeny na platby mezi nepřidruženými společnostmi. Navíc by mohl být rozšířen seznam typů společností, na které se tato směrnice vztahuje. Možnost 3: dalším řešením by bylo sladit podmínky pro získání výhod plynoucích z této směrnice s podmínkami stanovenými směrnicí týkající se mateřských a dceřiných společností. Společnosti by tak byly považovány za přidružené v případě 10% přímého či nepřímého podílu na kapitálu a seznam typů společností, na které se směrnice vztahuje, by se rozšířil. Možnost 4: právní text směrnice by mohl být změněn tak, aby bylo zřejmé, že osvobození od daně se uplatní na platby provedené stálou provozovnou, které souvisí s její činností. Možnost 5: mohl by být zaveden požadavek, aby příjemce podléhal dani, což by vyloučilo osvobození od srážkové daně, pokud příjemce platby skutečně nepodléhá dani z příjmu, který z platby pochází. Dopady možností politiky: Možnost 1 by se nezabývala hospodářskými náklady a narušeními, jež srážkové daně způsobují, ani by neřešila výše popsané problémy. Možnost 2 by se dotkla daňových příjmů členských států. Pokud jde o úrokové platby, třináct členských států, které na odchozí úrokové platby dosud uplatňují srážkové daně, a sice Belgie, Bulharsko, Česká republika, Řecko, Irsko, Itálie, Lotyšsko, Maďarsko, Polsko, Portugalsko, Rumunsko, Slovinsko a Spojené království, má na úrokových platbách uvnitř EU podíl, který v roce 2008 dosáhl téměř 112 miliard EUR. Vezmeme-li v úvahu, že pouze 10 % hrubé dluhové pozice v zemích EU je mezi společnostmi a že průměrná sazba srážkové daně v zemích, které srážkovou daň uplatňují na přeshraniční úrokové platby, je 7,1 %, hrubý příjem pocházející ze srážkové daně z plateb mezi společnostmi vychází na 0,8 miliardy EUR. Tyto ztracené příjmy na odchozích platbách by mohly být vynahrazeny výnosy z menších úlev za srážkové daně zaplacené v jiných zemích. Vynahrazení tohoto účinku by tedy velmi

6 pravděpodobně zanechalo jen velmi omezený dopad na čistý příjem. Ztráta by neměla překročit 200 až 300 milionů EUR 3. U licenčních poplatků dosáhla celková hodnota odchozích licenčních poplatků uvnitř EU v roce 2008 více než 31 miliard EUR. Podíl na licenčních poplatcích uvnitř EU připadající na 22 zemí, které uplatňují srážkové daně na odchozí licenční poplatky, činil 23,3 miliard EUR. Při průměrné sazbě srážkové daně ve výši 5,5 % dosahuje hrubý příjem z odchozích licenčních poplatků za EU jako celek zhruba 1,3 miliard EUR. Tyto ztracené příjmy na odchozích licenčních poplatcích by mohly být vynahrazeny výnosy z menších úlev za srážkové daně zaplacené v jiných zemích. Vynahrazení tohoto účinku by tedy velmi pravděpodobně zanechalo jen velmi omezený dopad na čistý příjem. Pro sedm států s nejvyšší negativní bilancí licenčních poplatků v poměru k HDP, a sice Bulharsko, Českou republiku, Polsko, Portugalsko, Rumunsko, Řecko a Slovensko, by ztráty neměly převýšit 100 až 200 milionů EUR 4. V současnosti je oblast působnosti této směrnice i směrnice týkající se mateřských a dceřiných společností omezena na přidružené společnosti. Pokud by se výhody plynoucí z této směrnice rozšířily i na nepřidružené podniky, dotkla by se tato nová skutečnost daňových vztahů všech členských států EU. Pro společnosti by tato druhá možnost znamenala zejména snížení nákladů na dodržování předpisů. Úspory by se mohly vyšplhat téměř na 126 milionů EUR ročně. Tento kladný účinek by pocítily zejména malé a střední podniky, pro něž jsou náklady na dodržování předpisů v poměru vyšší. Společnosti tohoto typu by měly rovněž užitek z osvobození od srážkové daně z licenčních poplatků. Mají totiž tendenci udělovat ke svému průmyslovému vlastnictví licence jiným, jelikož nemají možnost využít své vynálezy samy. Naproti tomu by nadále přetrvávaly odlišnosti ve zdanění dividend, úroků a licenčních poplatků a s nimi spojená narušení vnitropodnikové kapitálové struktury, alokace duševního vlastnictví firem EU a organizační formy. Možnost 3 by vyrovnala podmínky stanovené směrnicemi v oblasti zdanění dividend, úroků i licenčních poplatků. Tím by přispěla k omezení výše zmíněných daňových narušení. Navíc by mohla přinést užitek v podobě větší flexibility a nižších nákladů vynaložených podniky na restrukturalizaci při výběru organizační struktury, kapitálové struktury, struktury vlastnických podílů a alokace nehmotných aktiv. Úspory nákladů na dodržování předpisů se dají odhadnout na 38,4 až 58,8 milionů EUR. Dopady na čistý příjem členských států by byly ještě menší než u předchozí možnosti politiky a dají se zhruba odhadnout na milionů EUR. Provedení těchto změn do vnitrostátního práva by díky zkušenostem získaným při provádění směrnice týkající se mateřských a dceřiných společností nemělo být příliš náročné. Kromě toho lze možnosti 2 a 3 kombinovat se dvěma dalšími iniciativami za účelem řešení dvou již popsaných konkrétních problémů. Možnosti 4 a 5 by zajisté napomohly lepšímu fungování této směrnice, a měly by proto být do návrhu změn v každém případě zahrnuty. 3 4 Zdroj: Copenhagen Economics, Taxation of interest and royalties impact assessment of amendments to the present Directive (Zdanění úroků a licenčních poplatků posouzení dopadů změn současné směrnice), říjen Zdroj: viz poznámka pod čarou č. 3.

7 Výše uvedené odhady by však měly být brány s rezervou, jelikož se zakládají na řadě předpokladů a statistických údajů, při nichž nebylo možné zohlednit právní úvahy. Porovnání politických možností Protože možnosti 4 a 5 lze s možnostmi 2 a 3 kombinovat, budeme v následujícím textu odkazovat na dvě alternativy. Alternativa I by spojila možnosti 2, 4 a 5 a alternativa II by spojila možnosti 3, 4 a 5. Alternativa I by sice účinněji snížila náklady na dodržování předpisů, ale nebyla by slučitelná s ostatními snahami zlepšit fungování směrnice a v tomto ohledu rovněž méně účinná. V kontextu nestabilních veřejných financí by toto řešení znamenalo výraznější snížení příjmů členských států, jeho provedení by bylo obtížnější, a navíc by se toto řešení neslučovalo s cílem odstranit narušení plynoucí z rozdílu mezi oblastí působnosti této směrnice a oblastí působnosti směrnice týkající se mateřských a dceřiných společností. Dostává tak přednost alternativa II, jelikož představuje vyváženější řešení. Nebyla by natolik účinná při snižování nákladů na dodržování předpisů, ale dosáhla by všech cílů této iniciativy a méně omezila daňové příjmy. Tuto alternativu upřednostňuje rovněž většina zúčastněných stran, jež zaslaly odpovědi do veřejné konzultace vedené Komisí. Naproti tomu možnost, na které se zakládá alternativa I, tedy rozšíření působnosti směrnice na platby mezi nepřidruženými podniky, získala jen velmi malou podporu (29 % obdržených odpovědí). Členské státy měly rovněž příležitost k těmto možnostem vyjádřit svá stanoviska na setkání konaném 23. listopadu 2009, kde se diskutovalo o zprávě Komise k této směrnici. Obecně se více přikláněly k iniciativám navrhovaným v možnosti 3 a některé státy přitom jasně zamítly jakoukoli změnu na základě možnosti 2. Pokud jde o technické změny navrhované v možnosti 4, většina zástupců členských států se shodla na tom, že je třeba pro tuto otázku nalézt řešení. Pokud jde o možnost 5, toto téma bylo nadneseno na zasedání Rady ECOFIN, na kterém byla směrnice odsouhlasena a během něhož velká většina členských států iniciativy Komise v tomto ohledu podpořila. Je nicméně třeba zdůraznit, že setkání dne 23. listopadu 2009 bylo technické povahy a delegace nebyly vyzvány, aby k těmto iniciativám zaujaly politický postoj. Řada delegací se během debaty k tématu vůbec nevyjádřila.