Metafyzika lidského dobra. Richard Zika

Transkript

1 R e n é D es ca rt es Metafyzika lidského dobra Richard Zika filozofická fakulta univerzity karlovy, 2010

2 Recenzovali prof. PhDr. Milan Sobotka, CSc. James Hill, Ph.D. Richard Zika, 2010 Všechna práva vyhrazena ISBN

3 Obsah Úvod 7 Metoda 12 Nové lidství 13 1 Dobrá mysl 13 2 Jistota 20 3 Intuice & dedukce 25 K novému světu 28 4 Metoda, mathesis universalis 28 5 Uspořádání 32 6 Míra 36 Exkurz proces hoření 38 7 Duch a extenze 39 8 Metoda a onto-theo-logie 44 První filosofie 47 Já 47 9 Úloha první filosofie Metodické pochybování v první Meditaci Já druhé Meditace 58 Exkurz le bon sens 64 Já a Bůh Bůh třetí Meditace 66 Exkurz příčina sebe sama, stvořitel věčných pravd Člověk jako idea Boha Boží pravdivost Místo mathesis universalis v Meditacích Člověk sedmého dne 94

4 Sebezajišťování 96 Ti druzí Solipsismus Ti druzí v autobiografii první části Rozpravy Ti druzí a metoda Ti druzí a první filosofie Konformita Ti druzí a rozhodnost Uspořádání světa Pravda pro ty druhé 114 Příroda/přirozenost Pán a vlastník přírody Pán a divák vášní Duše na provazech Propuštění člověka 131 Závěr 133 Literatura 138 Resumé 145

5 Úvod V předkládané interpretaci filosofického díla René Descarta akcentuji dva významné rysy této filosofie jako systému. Prvním je bytostná tendence po nalezení takového dobra lidského života, které spočívá v sebeurčování vykazujícím charakter sebezajišťování. Druhým je tradiční, onto -theo -logická povaha tohoto filosofování: jeho reflektovaná i nereflektovaná zavázanost takovému vztahování se k bytí jsoucna, jež je tázáním po jsoucnu jako jsoucnu či jsoucnosti jsoucna (onto -) a v jednotě s tím po počátcích a příčinách jsoucna (theo ), a to tázáním vedeným myšlenkou logu (ratio, raison) jako místa primární zjevnosti bytí (logie). Tyto dva rysy se přitom snažím sledovat v jejich jednotě, a Descartovo filosofování tak zaměřuji jako takovou podobu onto -theo -logie, v níž dochází k přesouvání počínavé povahy od tradičního počátku, tj. Boha, k člověku jako sebe samo zajišťujícímu, určujícímu a potud (sebe i ne -sebe) počínavě -zakládajícímu jsoucnu. Descartovo myšlení tedy v mé práci vystupuje jako jedna z prvních podob novověké filosofie (či přesněji metafyziky): viditelným se stává moderní svár mezi člověkem a Bohem o počátečnost a jeho usmiřování, tj. zprostředkování mezi počínavostí nekonečné, absolutní arché veškerenstva jsoucna a počínavostí člověka jako stvořeného, konečného, ale přesto svobodného (ze sebe jednajícího) jsoucna. Svou interpretační perspektivu odvozuji z Heideggerovy myšlenky o onto theo logické povaze filosofie jako metafyziky, nejznáměji vyjádřené v Die onto theo logische Verfassung der Metaphysik; 1 vyšší perspektivu mi konsekventně poskytuje Heideggerova koncepce dějin bytí, prezentovaná nejúplněji v Die Metaphysik als Geschichte des Seins. 2 V důsledku zaujetí této interpretační perspektivy mi jde především o promýšlení dynamiky věci Descartova myšlení (jako jedné z podob raně novověké filosofie), a jednoznačně formulovaná Descartova stanoviska proto na několika klíčových místech (především 1 M. Heidegger, Identität und Differenz, Neske, Pfullingen 1957, s (dále I.D.). 2 M. Heidegger, Nietzsche II, Neske, Pfullingen 1961, s

6 ve druhé části) domýšlím a vědomě překračuji. Podněty mi přitom poskytuje stejně tak věc sama (systematicko -filosofické hledisko), jako další vývoj moderní metafyziky (historicko -filosofické hledisko) ve své konkrétnosti. Jsem si dobře vědom, že perspektiva, již zaujímám, není jediná možná a že rozhodně z povahy věci samotné není perspektivou, která by mi umožňovala vyslovit nějakou poslední pravdu o Descartově filosofii, 3 a to dokonce ani v kontextu filosofické (a interpretační) tradice, k níž se sám hlásím. 4 Mám za to, že takovýto přístup může k porozumění tomu, co Descartovo filosofování vlastně znamená (co se jím děje s člověkem), do jisté míry přispět. První část předkládané práce věnuji nejranějšímu Descartovu rozsáhlejšímu spisu, Pravidlům pro vedení ducha (Regulae ad directionem ingenii). 5 Přistupuji k němu výběrově svou pozornost soustřeďuji především na jeho první část (Pravidla I XII) a i z ní vyzdvihuji výlučně ty motivy, které jsou relevantní z výše naznačené perspektivy. Mým záměrem je zde sledovat Descartovo hledání lidského dobra spočívajícího podle něj v aktivitě člověka jistého si sebou samým, svými východisky i jejich rozvíjením jako od počátku určované onto -theo -logickým charakterem tradičního tázání po bytí: 3 Předkládaná interpretace Descartovy metody jako metafyziky není zamýšlena ani jako implicitní vylučování možnosti jejích nemetafyzických výkladů. Naopak, srv. např. T. Holeček, Matematická logika a Regulae ad directionem ingenii, Ojrech Filosofie, 2, 2006, s. 5 (1 5) a Matematická logika a Regulae ad directionem ingenii II, Ojrech Filosofie, 1, 2007, s. 3 (1 9): tato nemetafyzická interpretace se s předkládanou nijak nevylučuje, naopak ji doplňuje. 4 Především samo výchozí vyzdvižení motivů sebezajišťování a onto theo logické povahy metafyziky není míněno jako odkrytí dvou výchozích elementarit, konstituujících celek Descartova myšlení. Jde jen o účelové vyzdvižení dvou významných ohledů, jež umožní jednu určitou v žádném případě jedinou pravou artikulaci této filosofie. 5 Regulae jsou zde tlumočeny jako Pravidla pro vedení ducha a nikoli jako Pravidla pro vedení rozumu, jak zní titul českého překladu (Regulae ad directionem ingenii. Pravidla pro vedení rozumu, přel. V. Balík, Oikoymenh, Praha 2000). V Komentářích se Jiří Fiala odvolává na kompletní titul Rozpravy o metodě: ingenii directio ; ingenium vrozená, přirozená povaha, duch, talent, zde tedy spíše vedení směrování ducha. Ale Rozprava: pour bien conduire la raison, tedy vedení rozumu. J. Fiala, Komentáře, in: tamtéž, s , cit. m. s Tlumočit ingenium jako rozum je sice v základu správné (srv. 7 této práce), avšak poukazovat na titul Rozpravy je problematické z toho důvodu, že v Pravidlech je správnost lidského ducha akcentována především jako rozumová orientace celku ducha, kdežto v Rozpravě již jako primárně (a v metafyzických výzkumech výlučně) rozumová sebeorientace. 8 úvod

7 a potud tedy sledovat descartovskou metodu (= aktivitu dobré mysli či univerzální lidské moudrosti) jako jakousi implicitní, stínovou 6 ontologii jsoucna jako poznávaného a poznávajícího a v jednotě s tím jako ještě méně zjevnou aitiologii ( theologii ) poznávajícího jsoucna (= metodicky postupujícího člověka) jako počátku či příčiny jsoucna v jeho poznávanosti a poznanosti. Ve druhé části se soustavně zabývám Meditacemi o první filosofii (Meditationes de prima philosophia, Méditations touchant la première philosophie), Descartovým nejmetafyzičtějším spisem. Tento spis zde tematizuji v celém rozsahu, nicméně řadu významných témat jen naznačuji či vypouštím a jeho interpretace naopak v některých (a to klíčových) paragrafech doplňuji interpretacemi dalších Descartových textů. Zamýšlím sledovat Meditace jako komplement Pravidel, tj. jako spis, ve kterém autor explicitně podává odpovědi na otázky po jsoucnu jako jsoucnu a po počátcích a příčinách jsoucna, a to takové, jež (podle něj samotného) plně legitimují postup Pravidel prokazují plnou oprávněnost teoretizování, jež ve své práci charakterizuji jako implicitní, stínovou onto theo logii jsoucna jako poznávaného a poznávajícího. Ve třetí, závěrečné části se zaměřuji na různé Descartovy spisy: nejrozsáhleji na Rozpravu o metodě (Discours de la Méthode) především na její první, třetí a šestou část, v menší míře na Vášně duše (Les Passions de l Ame) a znovu jen v nových souvislostech na Pravidla i Meditace. Descartovy texty ani nově přibrané přitom nesleduji v jejich rozvoji, nýbrž vyzdvihuji jednotlivá relevantní témata. V závěrečné části se snažím ukázat převážně důsledky Descartovy volby metody jako správného (= přirozeného = rozumového) postoje člověka coby rozumově -tělesné bytosti a jeho próté -filosofického fundování této volby a jejích bezprostředních konsekvencí. Zabývám se v ní tedy Descartovým rozuměním sobě samému, druhým lidem (stylizovaná autobiografie v první části Rozpravy; provizorní mo- 6 Termín stínová ontologie zde míní zvláštní povahu descartovské metody, jež na jedné straně odmítá jako vodítko kategoriální řád jsoucen (zdánlivě se nabízející ve zkušenosti), především myšlenku (dané) substance coby absolutna a akcidentů coby vůči ní relativních, ale na druhé straně je jakoby stínem této tradiční představy: poznávající v ní vystupuje jako činná substance poznávaného jsoucna a ono samo ve své poznávanosti a poznanosti jako na ní závislé, relativní vůči ní (srv. 5, 6). 9

8 rálka, zvláště pak její první pravidlo ) a materiálnímu světu (postoj jakoby pána a vlastníka přírody ) a stejně tak jeho pojímáním člověka jako vtěleného rozumu (především postoj pána a diváka vlastních vášní coby důsledný výraz ušlechtilosti générosite descartovského člověka ), přičemž akcentuji vnitřní jednotu jeho (někdy vnějškově vzato jen ad hoc) zaujímaných postojů ke světu (především lidskému) a regionální ontologie 7 jsoucna člověk. Práce s prameny a literaturou V poznámkách pod čarou cituji Descartovy texty podle Oeuvres complètes, Ch. Adam & P. Tannery, Vrin, Paris 1996, latinské texty pak v původní podobě, francouzské v moderní úpravě (převážně podle Oeuvres philosophiques, I III, Garnier, Paris ). V textu monografie cituji podle dvou novějších překladů (Meditace o první filosofii. Námitky a autorovy odpovědi, přel. P. Glombíček, T. Marvan a P. Zavadil, Oikoymenh, Praha 2003, a Vášně duše, přel. O. Švec, Mladá fronta, Praha 2002), ostatní Descartovy texty uvádím ve vlastních překladech. K českým překladům dalších dvou titulů (Rozprava o metodě, přel. V. Szathmáryová -Vlčková, Svoboda, Praha 1992; Regulae ad directionem ingenii. Pravidla pro vedení rozumu, přel. V. Balík, Oikoymenh, Praha 2000) jen přihlížím. U citovaných překladů provádím několik úprav (upozorňuji na ně na příslušných místech); jedná se přitom vesměs o přizpůsobení terminologie celku práce či kontextu, nikoli o opravy (Meditace cituji výjimečně i ve vlastním přetlumočení). V odkazování využívám standardních způsobů zkracování; např.: Regulae ad directionem ingenii, R. I, AT, X, 360 (dále Regulae) = Regulae ad directionem ingenii, Regula I, Ch. Adam & P. Tannery (Vrin, Paris 1996), svazek X, strana 360 (první odkaz k příslušnému titulu); Meditationes, M. I, AT, VII, 12 = Meditationes de prima philosophia, Meditatio prima, Ch. Adam & P. Tannery (Vrin, Paris 1996), 7 Termín regionální ontologie (termín převzatý od Edmunda Husserla) odkazuje ke dvěma korelativním regionům jsoucna ustaveným v Descartově filosofii v důsledku ostrého odlišení jsoucna jako primárně poznávajícího (tj. řádně, ve shodě s vlastní rozumovou přirozeností orientovaného člověka) a jsoucna jako primárně poznávaného (tj. materiální přírody); případně ke třetímu regionu, který vyvstal v důsledku tázání po arché jednoty poznávajícího i poznaného jsoucna v jejich bytí (tj. k Bohu). Srv. výklady první a druhé části této práce. 10 úvod

9 svazek VII, strana 12 (další odkaz k příslušnému titulu); Discours, p. I, AT, VI, 2 = Discours de la Méthode, Première partie, Ch. Adam & P. Tannery (Vrin, Paris 1996), svazek VI, strana 2 (další odkaz k příslušnému titulu). K další pramenné či sekundární literatuře odkazuji rovněž standardními způsoby (včetně běžně používaných zkratek). V citacích z francouzských publikací byl důsledně uplatňován jejich grafický úzus. Za řadu cenných podnětů a připomínek k obsahu i formální stránce textu děkuji Milanu Sobotkovi, Jamesi Hillovi, Aleši Novákovi, Tomáši Holečkovi a Taťáně Petříčkové. 11