Literární druh: dramaticko-lyrickoepická báseň (děj je potlačován)

Transkript

1 Máj (1836) Karel Hynek Mácha ( ) Literární druh: dramaticko-lyrickoepická báseň (děj je potlačován) Literární žánr: lyrickoepická báseň Literární směr: český romantismus ( let.19.st.) Celková charakteristika: Lyrickoepická báseň Máj obsahuje všechny charakteristické znaky světového romantismu: subjektivismus, tvůrčí fantazii, smysl pro obraznost, motivy tragické lásky a smrti, silnou kontrastnost jevů atd. Řeší vnitřní rozervanost člověka, který nemůže uskutečnit své sny a zároveň zůstává na okraji společnosti, která jej pro jeho odlišnost nechce přijmout. Kritizuje tehdejší společnost, v kontrastu k ní obdivuje krásy přírody. Centrem Máchova zájmu je jedinec jak ve vnější podobě, tak i v podobě vnitřní, nahlíží do lidského nitra a pokládá otázky dotýkající se smyslu lidské existence a marné vzpoury jedince proti osudu. Slovní zásoba: - Spisovný jazyk, archaický, knižní Rytmus, verš, rým, motivy a kompozice: - Dramaticko-lyrickoepická báseň (má charakter dramatu: expozice : Byl pozdní večer, první máj..., kolize: Zpráva od plavce, krize: Vilém zabije otce, peripetie: Poprava, katastrofa: Zemře nejen otec, ale i Vilém) - Styl vyprávěcí (ve 4. zpěvu vyprávění Hynka), popisný (přírody) - Základní jednotkou básně je jamb = dvouslabičná básnická stopa, skládající se z první slabiky krátké a druhé dlouhé, případně první nepřízvučné a druhé přízvučné (konkrétně vzestupný jamb = intonační vzestupnost). - Zpěvné verše, melodické, svou kompozicí připomíná hudební skladbu - Pravidelný rým - Motivy: vina a trest, smrt, čas, Země, láska, poutník, vězeň Kompoziční postupy: Chronologický postup, také retrospektivní (ve vzpomínkových pasážích). Využití kontrastu jak v tématické (čas přírody a lidského bytí), tak jazykové rovině ( na tváři lehký smích, hluboký v srdci žal ). Gradace se nekoná, děj je potlačen. Paralela poutníka a Viléma. Báseň je plná metafor (co jiskry plynou; bledá tvář luny), metonymií (Hrdličin zval ku lásce hlas), personifikací (o lásce šeptal tichý mech; břeh je objímal kol a kol), oxymóronů (zbortěné harfy tón; mrtvé milenky cit; umřelé hvězdy svit autor dává vyniknout "nicotu", která je po smrti), stálých i zdobných básnických přívlastků (epiteton constans: zelené jezero; bělavé páry, ornans: růžový večer; bledé jasno), přirovnání (rosné kapky zpode rděly, jako by lebky zraky duté; co slzy lásky), inverzí (jak holoubátko sněhobílé; bolestný srdcem bije cit), zvukomaleb (=onomatopoie: řetězů řinčí hřmot), gradací (rychlý to člunek, blíže a blíž; temná noc, temnější mně nastává), kontrastů (krása májové přírody / tragický osud hrdiny; na tváři lehký smích, hluboký v srdci žal), pleonasmů (nadbytečné hromadění významově podobných slov- např. modrý blankyt), apostrof (oslovení nepřítomné osoby, ideje nebo věci- oslovování obláčků: bílé obláčky dálným nebem plynou, a smutný vězeň takto mluví k nim:"vy, jenž dalekosáhlým během svým,co ramenem tajemným zemi

2 objímáte, ). Všechna slova jsou sladěna v eufonii (libozvučnost) či kakofonii(=nelibozvučnost: strážného vzbudil strašný hřmot) verše, podporované opakováním slov, hlásek a celých veršů umocněných rytmickými předěly, kterými Máj připomíná hudební skladbu. Základem metra je jamb. Vypravěč: Hynek er forma (do 3. zpěvu- včetně), ich forma (od 4. zpěvu) Místo děje: Skutečné, místně určité a je zachyceno podrobně (jedná se o krajinu u Doks, pod Bezdězem). Doba děje: Bez bližšího časového vymezení. Postavy: Vilém: - Loupežník, kterého otec vyhodil z domu, když byl mladý. Dal se na cestu zločinu (Strašný lesů pán), mstí se svému otci, Mácha s ním sympatizuje. Jarmila: - Vilémova dívka, jsou do sebe navzájem zamilovaní, ale svede ji Vilémův otec. Zabije se, když zjistí že je Vilém odsouzen k smrti. Hynek(= básník): Vstupuje do díla až na konci. Je to samotný Mácha. Soucítí s Vilémem a chápe ho (žárlení, pomstychtivost,..). Tyto tři hlavní postavy jsou v básni rozmístěny tak, aby se nepotkaly. Jejich vzájemným působením by vzniklo dynamické napětí směřující k posílení děje, což autor záměrně potlačuje. Do řeči všech postav básník vkládá své vlastní úvahy, pocity a prožitky, kterými zdůrazňuje lyrickou rovinu básně a silně subjektivizuje epickou část textu. Sám Mácha jako vypravěč příběhu se v závěrečném zpěvu promítá do postavy Hynka. Dále se v básni vyskytují postavy epizodického typu (člen loupežnické družiny, žalářník, modlící se dav). Ukázka: Tak seděl jsem, až vzešla lůny zář i mou i lebky té bledší činila tvář, a - jako příkrovu - bělost její rozsáhlá po dole - po lesích - po horách v dál se táhla. Časem se z daleka žežhulčino volání ještě v dol rozléhá, časem již sotva stůně; z vůkolních dvorů zní psů výtí i štěkání. V kol suchoparem je koření líbá vůně, pahorkem panny jsou slzičky zkvétající. Tajemné světlo je v jezera dálném lůně; a mušky svítivé - co hvězdy létající - kol kola blysknavé u hře si kola vedou. Časem si některá zasedši v lebku bledou, vbrzku zas odletí co slza padající. I v smutném zraku mém dvě vřelé slzy stály, co jiskry v jezeru, po mé si tváři hrály; neb můj též krásný věk, dětinství mého věk daleko odnesl divoký času vztek. Dalekoť jeho sen, umrlý jako stín, obraz co bílých měst u vody stopen klín, takť jako zemřelých myšlenka poslední, tak jako jméno jich, pradávných bojů hluk, dávná severní zář, vyhaslé světlo s ní, zbortěné harfy tón, ztrhané strůny zvuk, zašlého věku děj, umřelé hvězdy svit, zašlé bludice pouť, mrtvé milenky cit, zapomenutý hrob, věčnosti skleslý byt, vyhasla ohně kouř, slitého zvonu hlas, mrtvé labutě zpěv, ztracený lidstva ráj, to dětinský můj věk Nynější ale čas jinošství mého - je, co tato báseň, máj. Večerní jako máj ve lůně pustých skal; na tváři lehký smích, hluboký v srdci žal. Vidíš-li poutníka, an dlouhou lučinou spěchá ku cíli, než červánky pohynou? Tohoto poutníka již zrak neuzří tvůj, jak zajde za onou v obzoru skalinou, nikdy - ach nikdy! To budoucí život můj. Kdo srdci takému útěchy jaké dá? Bez konce láska je! - Zklamánať láska má! Je pozdní večer - první máj - večerní máj - je lásky čas; hrdliččin zve ku lásce hlas: "Hynku! Viléme!! Jarmilo!!!"

3 Děj: Na začátku díla se objevuje předzpěv (věnování) oslavující český národ. Se samotným Májem nemá nejspíše nic společného. Objevuje se zde pravděpodobně pouze kvůli kritice na nedostatek obsaženého vlastenectví (doznívající vrcholná fáze národního obrození). Máchova snaha vyhovět dobovým požadavkům. V 1. zpěvu Máje je počáteční lyrický popis večerní májové přírody vystřídán epickou linií, která v autorově pojetí polemicky navazuje na loupežnické příběhy, rozšířené v dobové zábavné cestě. Zpracovává též motivy lásky, nevěry a svedení. Člen Vilémovi loupežnické skupiny připluje ke skále u břehu jezera, kde Jarmila očekává svého milého Viléma. Posel jí však sděluje, že Vilém je ve vězení a druhý den bude odsouzen za vraždu svého otce, který shodou okolností Jarmilu svedl. Tento rozhovor Jarmily s poslem je jediným dialogem celé básně. Jarmila spáchá sebevraždu skokem do jezera. První zpěv je zakončen zvoláním: Jarmilo! Jarmilo! Jarmilo! Ve 2. zpěvu se dozvídáme z Vilémových vzpomínek, že se poté, co byl otcem vyhnán z domova, stal vůdcem loupežníků. Zamiloval se do dívky (Jarmily) a teprve, když zavraždil jejího svůdce, zjistil, že to byl jeho otec. Zaznamenává Vilémův pobyt a vnitřní úvahy ve vězení, zachycuje jeho myšlenky na dětství, otce, loupežnický život a reflexe o lidské existenci a posmrtné nicotě. Na toto téma zřejmě promluví i k strážnému, který si myslí, že je Vilém po smrti. Také do těchto úvah zaznívají žalářní zvuky a zvuk padajících kapek, jež symbolizují plynoucí čas ( A ustavičně kapky hlas svým pádem dále měří čas. ) Následuje 1. intermezzo, v němž příroda tvořená sborem duchů očekává smrt Viléma v podobě návratu do lůna matky země. Ve 3. zpěvu se Vilém ráno před popravou loučí s pozemskou krajinou. Do protikladu je zde postavena krása přírody a lidský osud. Vilém je vyveden z města a lidé se sbíhají na malý pahorek blízko jezera. Vilém se naposledy dívá na krásy májové přírody, již má nyní opustit. Promlouvá s obláčky a žádá je, aby pozdravovali jeho zemi ( Ach zemi krásnou, zemi milovanou, kolébku mou i hrob můj, matku mou, vlast jedinou i v dědictví mi danou, šírou tu zemi, zemi jedinou! ).Vilém je popraven, jeho tělo vpleteno do kola a hlava nabodnuta na kůl. Třetí zpěv končí zvoláním: Viléme! Viléme! Viléme! Ve 2. vložené mezihře oplakávají ostatní loupežníci svého mrtvého vůdce ( žalozpěv ). Ve 4. závěrečném zpěvu vstupuje do děje sám básník, který se po letech vrací na místo všech tragických událostí. Vyznává se, že nešťastný příběh milenců je alegorickým vyjádřením jeho vlastního životního pocitu. Báseň je málo dějová, převažují v ní rozsáhlé lyrické pasáže. Jednoduchý příběh je omezen na několik vydělených scén, prostoupených náladově zbarvenými popisy přírody a vnitřními úvahami postav i samotného básníka. Hlavním kompozičním principem v rovině tématické i jazykové je kontrast. 4. zpěv je zakončen: Je pozdní večer - první máj - večerní máj - je lásky čas, hrdliččin zve ku lásce hlas: Hynku! - Viléme!! - Jarmilo!!! Hlavní myšlenka: Zobrazit soudy a nevolnost lidí v tehdejší době. Lidé by se měli zamyslet nad možnostmi svobody a nezahazovat zbytečně svůj osud. Taky láska dvou lidí, která na nesvobodu doplatila. Oslavuje se zde také krása májové přírody.

4 Historické pozadí: Politická situace: Rakouská monarchie - František I, kancléř Metternich -> úzce spolupracuje se šéfem cenzurního úřadu, monarchie se stále víc izoluje vůči Evropě. Březnové povstání ve Vídni -> otřáslo základy monarchie -> přislíbena ústava + Metternich odchází. Češi doufali v lepší postavení v monarchii -> naděje skončili po předčasném ukončení Sl ovanského sjezdu v Praze, nový panovník -> přerušil jednání sněmu, nová ústava byla oktrojována (přijata z vůle panovníkovy). Společnosti: Rozšiřování železnice v monarchii ( Ferdinantova dráha) + Negrelliho viadukt (Karlín), Jednota k povzbuzení průmyslu v Čechách - zakládá podnikající šlechta - > úkolem zvyšování úrovně českých výrobků ->vznik nedělních řemeslnických škol (významně se angažuje Jan Perner), Pražská měšťanská beseda - komplex k zábavě i poučení - zal. K. Havlíček, F. Palacký a další, v módě populární utažené korzety. Matice česká - zal. F. Palacký, J. S. Presl - > fond vzniklý z dobrovolných sbírek -> chtějí vydat českou encyklopedii jako pomoc k rozvoji vědy. Rozvoj divadla -> Stavovské, Kajetánské. Časopisy -> Česká včela, Květy, emancipační hnutí žen -> vznik dívčích škol. Umění: Architektura: snaha napodobení gotiky a renesance s historizující podobou, přestavby hradů a zámků, neorománský chrám sv. Cyrila a Metoděje v Praze - Karlíne. Malířství: orientace především na krajinářství -> Antoním Mánes - Krajina s Belvederem, Josef Mánes - Líbánky na Hané, kalendářní deska Dvanáct měsíců na Staroměstském orloji. Hudba: důležitá součást, snaha vyjádření rozervané duše, Václav Jan Tomášek. Literatura: Zájem o lidovou kulturu v podobě záliby dávné minulosti (tkz. Rukopisy, Čelakovský, Kollár). Diskuze o poslání literatury -> romantismus se v české literatuře nikdy plně nerozvinul -> jediný plně romantický básník Karel Hynek Mácha -> ostatní sice tendence romantismu, ale prvky i ostatních směrů. Období klade důraz na cit, individualitu, tajemství, prožitky, ideál národa a myšlenku slovanství. Rozvoj poezie, prózy i dramatu. Oblíbená byla lyricko-epická balada a pohádka. Nové estetické hodnoty: kontrast, lidová mluva, zvukomalebnost a často ironie (rozpor mezi ideálem a skutečností). V centru člověk a jeho pocity, myšlenky a touhy. Mezi nejčastější témata patřilo putování, poutníci nebo jezera. Děj se často odehrával na rozpadlých hradech nebo v odlehlých částech přírody. Hrdinové bojovali proti nespravedlnosti s níž se autor ztotožňoval -> tvůrci často ovlivněny těžkou životní situací. Romantismus ve 30. letech 19. století -> spor o Máchovu tvorbu zaměřenou především na funkci estetickou (Josef Kajetán Tyl mu vytýkal nedostatek vlastenectví). Ve 40. letech 19. století -> zvýšení umělecké náročnosti -> charakteristickým znakem se stala polemika mezi J.K.T a Karlem Havlíčkem Borovským ohledně správné podoby vlastenectví. Romantické prvky především u autorů 30. let -> J. K. Tyl, K. J. Erben, K. Sabina, B. Němcová, K. H. Mácha, K. H. Borovský -> přístup k literatuře je však značně odlišný. J. K. Tyl například lék na všechny problémy v principu lásky, která je silnější než všechny těžkosti. K. H. Mácha se pak zase zabývá hrdinou, který je vyloučený ze společnosti a popírá řád. K. J. Erben vnímá lid jako jednu pozitivní hodnotu, která souvisí s rozvojem nacionalismu na našem území, vychází z lidové tvorby, kterou přetváří. Božena Němcová idylicky líčí své dětství a sny o lepším světe s harmonickými lidskými vztahy. Karel Hynek Mácha ( ) Narodil se 16. Listopadu 1810 v Praze. Jeho otec byl mlynářským tovaryšem (pomocníkem), později majitelem krámku. Jeho matka pocházela z rodiny hudebníků. Mácha studoval hlavní školu u piaristů a ve čtrnácti letech pak piaristické gymnázium. V roce 1830 začal studovat filozofickou fakultu na pražské fakultě a o dva roky později i práva. Kvůli problémům s financemi si našel práci v advokátní kanceláři Litoměřicích a hrál i v ochotnických divadlech Stavovském a Kajetánském. Při zkouškách se seznámil se svojí životní láskou Eleonorou Šomkovou (Lori), s ní má nemanželského syna, plánují i svatbu. V roce 1836

5 pomáhá při hašení požáru. Měl velkou žízeň, tak pil vodu na hašení - splaškovou vodu. O pár dní později umírá na choleru. Pohřeb má v den plánované svatby. Byl také vášnivý cestovatel. Cestoval pěšky. Nejdelší jeho pouť vedla do Itálie. Na cestách se zajímal o české hrady a zámky a maloval je. Oblékal se výstředně, choval se podivínky, panovačný, měl komplikovaný vztah se ženami (něžný, žárlivý a občas násilný). Vliv na dané dílo: Své náměty Mácha čerpal jednak z poznatků ze svých cest, jednak z rozsáhlé četby romantických autorů, jako byl G.G. Byron, W. Scott, J. W. Goethe a další. Popisovaná krajinná scenérie Máje se váže ke skutečné krajině v okolí Doks, k dokskému rybníku, dnešnímu Máchovu jezeru pod hradem Bezdězem. Máchu mohl inspirovat legendární příběh z tohoto kraje o mladém Hynku Schiffnerovi z Dubé, který roku 1774 zabil svého otce, protože mu bránil v lásce k jedné dívce. Schiffner byl vězněn v Mladé Boleslavi a téhož roku byl poblíž města usmrcen lámáním údů na kole. První náčrt díla vznikl v Máchově Zápisníku již roku 1834, ke konci roku 1835 byly zhotoveny první tři zpěvy, čtvrtý byl dokončen začátkem roku Vliv na tvorbu: Máchovým obhájcem a prvním vydavatelem jeho děl se stal jeho současník K. Sabina, dále Máchovo dílo ovlivnilo tvorbu V. B. Nebeského, J. V. Friče a také slovenské romantické básníky, Janko Kráľa a Karla Kuzmányho. K odkazu Máchy se vracely další generace 19. století, zejména literární skupina májovců např. V. Dyk, J. Hora, F. Hrubín, V. Nezval, V. Holan a další. Mimo jiné Mácha pěšky navštívil hradní zříceniny, kde přespával a maloval je díky němu některé dnes známe, pěšky šel až do Itálie Další tvorba: Cikáni(1835): román dějově podobný Máji, pojednává o zneuctěné dívce, která spáchá sebevraždu; o synovi neznajícím svého otce. Vedle této zápletky je popisována příroda, úzkostný zmatek člověka a vášeň s osudem. Marinka(1834): povídka z cyklu Obrazy ze života mého( z něho dokončil jen Marinku a Večer na Bezdězu), kompozičně připomíná hudební skladbu, je v ich formě, hlavní postava umírá na tuberkulózu Křivoklad: povídka, jediná dokončená z cyklu Kat, líčí Václava IV. Jako rozervaného člověka Pouť krkonošská: próza s motivy rozervanosti a pesimismu Inspirace dílem: V roce 2008 režisér František Antonín Brabec převedl Máj do filmové podoby. Dále do podoby muzikálu převedli Máj Petr Ulrych a Stanislav Moša pro Městské divadlo v Brně. Reakce na dílo: Dobová kritika, kterou představovali např. J. K. Chmelenský, J. K. Tyl, J. S. Tomíček, se k Máji stavěla převážně odmítavě; nevytýkala Máchovi nedostatek uměleckého talentu, ale myšlenkovou náplň básně. Příkladně F. L. Čelakovský byl názoru, že Máchova subjektivní poezie je nebezpečná v tom, že odvádí od vlasteneckých a národních zájmů. Zdroj: M. Pešek