Ústavněprávní úvahy nad sněmovními volbami Úvod 2. Systém voleb do Poslanecké sněmovny

Transkript

1 Ústavněprávní úvahy nad sněmovními volbami 2006 Příspěvek na konferenci České volební principy v proměnách času, pořádanou Vysokou školou politických a společenských věd v Kolíně 1 Jan Wintr 1. Úvod Začátkem června 2006 proběhly volby do Poslanecké sněmovny, v nichž z asi platných hlasů získala ODS (35,4 %), ČSSD (32,3 %), KSČM (12,8 %), KDU-ČSL (7,2 %) a SZ (6,3 %). Jak známo, volební systém přinesl následující rozložení 200 mandátů v Poslanecké sněmovně: ODS 81, ČSSD 74, KSČM 26, KDU-ČSL 13 a SZ 6. Zvažovaná pravostředová koalice ODS, KDU-ČSL a SZ tak disponuje 100 mandáty z 200 v Poslanecké sněmovně, stejně jako levicové strany ČSSD a KSČM. Již šest měsíců trvá marné hledání vládní většiny v Poslanecké sněmovně. V této souvislosti bývá napadán též volební systém. Upozorňuje se na to, že koalice ODS, KDU-ČSL a SZ získala dohromady přibližně hlasů, tedy 48,9 %, což je výrazně víc než spojených (45,1 %) hlasů pro ČSSD a KSČM. Nabízejí se dvě otázky: 1. Vyhovuje tento volební systém zásadám poměrného zastoupení podle čl. 18 odst. 1 Ústavy? 2. Je současný volební systém vhodný pro Českou republiku, zejména s ohledem na její stranický systém? 2. Systém voleb do Poslanecké sněmovny Nejprve si představme systém, podle kterého se volí do Poslanecké sněmovny. 2 Jeho klíčové prvky zakotvuje 26 a 48 až 50 zákona č. 247/1995 Sb., o volbách do Parlamentu (dále volební zákon ). Ve volbách do Poslanecké sněmovny se volí podle zásad poměrného zastoupení (čl. 18 odst. 1 Ústavy). Mandáty jsou kandidujícím stranám rozdělovány ve vícemandátových volebních krajích proporčně podle počtu získaných hlasů. ČR je rozdělena na 14 volebních krajů, odpovídajících vyšším územním samosprávným celkům. 200 mandátů se rozdělí mezi volební kraje podle počtu skutečně odevzdaných hlasů; tím je zajištěn požadavek rovnosti volebního práva, neboť každý hlas má stejnou váhu. Je ale právem namítáno, že kraje se výrazně liší svou lidnatostí, což vede k různým efektům volebního systému v různých krajích. Podle výsledků voleb v roce 2006 můžeme rozdělit kraje na čtyři velké (Praha 25 mandátů, Střední Čechy, Jižní Morava a Ostravsko po 23 mandátech), dále osm malých, které získaly 10 až 14 mandátů (14 Ústecko, 13 Jižní Čechy), a dva velmi malé (Liberecko 8 mandátů a Karlovarsko 5 mandátů). Kandidátní listiny mohou podat pouze politické strany nebo hnutí a jejich koalice. Je stanovena uzavírací klauzule 5 % hlasů (pro koalice 10 %, 15 % nebo 20 %); subjekty, které tuto hranici nepřekročí, nezískají žádné mandáty. Ostatním stranám nebo koalicím se mandáty přidělují přímo ve volebních krajích pomocí d Hondtovy metody volebního dělitele. Počet hlasů pro jednotlivé strany či koalice se postupně dělí čísly 1, 2, 3, 4, 5, Mandáty se pak přidělují od největšího podílu tak dlouho, dokud není dosaženo počtu mandátů určeného pro daný volební kraj. Právě tato d Hondtova metoda volebního dělitele znamená určité omezení principu poměrného zastoupení, protože zvláště při relativně malých volebních krajích posiluje velké strany. 3 Ústavní soud několikrát posuzoval, zda volební systém voleb do Poslanecké sněmovny je v souladu 1 Příspěvek byl zpracován v rámci výzkumného záměru Právnické fakulty UK č. MSM Proměny práva na počátku 3. tisíciletí kořeny, východiska, perspektivy (dílčí záměr Zákon, právo, spravedlnost ). 2 Zde se zabývám pouze těmi aspekty volebního práva, které jsou relevantní pro řešený problém. Obšírněji srov. Wintr, J.: Principy českého ústavního práva (s dodatkem principů práva evropského a mezinárodního), Praha 2006, str Z užívaných metod volebního dělitele má nejblíže k čistému poměrnému zastoupení metoda St. Laguë (řada 1, 3, 5, 7,...). Asi nejrozšířenější d Hondtova metoda (řada 1, 2, 3, 4,...) poněkud zvýhodňuje strany s větším počtem obdržených hlasů. Zde je vysvětlení: Rozdělování mandátů v přímé úměrnosti k počtu obdržených hlasů znamená, že počet mandátů získaných stranou se rovná podílu počtu hlasů obdržených touto stranou a všech odevzdaných hlasů, vynásobenému počtem rozdělovaných mandátů. V ideálním případě pak platí, že pokud toto číslo je větší než 0,5, strana získá 1 mandát, pokud je větší než 1,5, získá 2 mandáty, atd. (prosté zaokrouhlování). Řada čísel 0,5; 1,5; 2,5;... je St. Laguëovou řadou 1, 3, 5,... Při přepočítávání to znamená, že strana A dostane dřív svůj 2. mandát než strana B svůj 1. mandát v případě, že obdržela 3x více hlasů (poměr 3:1 či 1,5:0,5), atd. U d Hondtovy řady 1, 2, 3, počet mandátů nevyplývá z prostého zaokrouhlování oněch čísel (vyjadřujících počet mandátů přímo úměrně připadajících straně podle volebního zisku), nýbrž ze zaokrouhlování dolů (jinými slovy, strana získá počet mandátů přibližně odpovídající celé části z onoho čísla). Nerozdělené mandáty, které tu na rozdíl od mého výkladu metody St. Laguë zbývají, se pak rozdělí v poměru dosud rozdělených mandátů. Tento faktor zvýhodňuje větší strany. Markantní to je v malých volebních krajích, kde mají menší strany problém získat byť jediný mandát. 1

2 s ústavními zásadami rovného volebního práva a poměrného zastoupení. V nálezu č. 88/1997 Sb. Ústavní soud zamítl návrh Demokratické unie, která namítala protiústavnost pětiprocentní uzavírací klauzule. Konstatoval, že zavedení určitých závažnými důvody podmíněných omezujících opatření do principu poměrného zastoupení není v rozporu s charakteristikou volebního systému v ústavě či volebním zákonu jakožto poměrného zastoupení, jestliže a pokud tato opatření neomezují poměrné zastoupení podstatnou měrou. Cílem voleb totiž je nejen vyjádření politické vůle voličů a její zrcadlení ve složení parlamentu, nýbrž také schopnost zákonodárného sboru přijímat rozhodnutí. Volební systém může obsahovat určité integrační stimuly, aby nedošlo k roztříštění politické scény mezi množství politických stran a tím k ohrožení funkčnosti a akceschopnosti parlamentu. Požadavek rovného volebního práva a poměrného zastoupení může tedy do určité míry ustoupit zájmu na akceschopnosti parlamentu. Avšak existenci omezovací klauzule je třeba v každém případě podmínit pouze závažnými důvody, přičemž stoupající hranice omezovací klauzule je odůvodnitelná zvláště intenzivní závažností. Je třeba vůbec poznamenat, že zvyšování hranice omezovací klauzule nemůže být neomezené, takže např. desetiprocentní klauzuli lze již považovat za takový zásah do proporcionálního systému, který ohrožuje jeho demokratickou substanci. Je proto třeba vždy poměřovat, zda toto omezení rovnosti volebního práva je minimálním opatřením nezbytným pro zajištění takové míry integrace politické reprezentace, jež je nutná k tomu, aby složení zákonodárného sboru umožnilo formaci většiny nebo většin potřebných pro přijetí rozhodnutí a pro vznik vlády opřené o parlamentní důvěru. V roce 2000 ODS a ČSSD prosadily zákonem č. 204/2000 Sb. volební systém s 35 volebními kraji a modifikovanou d Hondtovou metodou volebního dělitele (řada čísel 1,42; 2; 3; 4; 5; ) Ten však již Ústavní soud na návrh prezidenta Havla nálezem č. 64/2001 Sb. zrušil. Nastolený volební systém totiž podle Ústavního soudu natolik koncentroval integrační stimuly, že tyto ve svém souhrnu vytvořily jakýsi hybrid mezi poměrným zastoupením a většinovým systémem, který se už vymyká ústavnímu požadavku systému zásad poměrného zastoupení (čl. 18 odst. 1 Ústavy). Parlament reagoval na nález Ústavního soudu zakotvením systému 14 volebních krajů a klasické d Hondtovy metody, podle kterého se volí dnes. 3. Vyhovuje současný volební systém zásadám poměrného zastoupení podle čl. 18 odst. 1 Ústavy? Je zjevné, že současný volební systém má disproporční účinky. Ve sněmovních volbách v červnu 2006 by při zachování pětiprocentní uzavírací klauzule a při věrném převedení poměru voličských hlasů na poměr mandátů získala ODS 75 mandátů, ČSSD 69, KSČM 27, KDU-ČSL 15 a Zelení 14. Platný systém sněmovních voleb s d Hondtovou metodou volebního dělitele a čtrnácti kraji však vedl k těmto výsledkům: ODS 81, ČSSD 74, KSČM 26, KDU-ČSL 13 a Zelení 6 mandátů. Podívejme se nejprve na to, proč k odchylkám od principu poměrného zastoupení dochází. Disproporční efekty volebního systému nejvíce poškodily Stranu zelených. Je sice možné říci, že v některých krajích je to dílem náhody, 4 ale hlavní důvod je jiný: Je-li podpora SZ rovnoměrně rozložena po území republiky (kolísala v jednotlivých krajích mezi 4,34 % na Ostravsku a 9,58 % na Liberecku), pak velmi záleží na velikosti kraje a počtu tam rozdělovaných mandátů. Je zajímavé a zároveň příznačné, že SZ získala své mandáty jen v pěti největších krajích (v největším, pražském, dokonce dva), a to bez ohledu na relativní zisk hlasů. Takto ve svém nejslabším kraji na Ostravsku mandát získali a v nejsilnějším kraji na Liberecku nikoli. To KDU-ČSL, jejíž podpora je rozložena mnohem méně rovnoměrně (od ústeckých 2,23 % do zlínských 13,02 %), byla systémem poškozena méně. ODS a ČSSD získaly více mandátů především na úkor SZ. Tato odchylka od systému poměrného zastoupení byla napadena volební stížností P. Pávka, libereckého lídra kandidátky SZ. Nejvyšší správní soud tuto volební stížnost zamítl usnesením z , sp. zn. Vol 50/ Nejvyšší správní soud opřel své rozhodnutí o tři pádné argumenty: a) Rozdělení volebního území na 14 volebních krajů není svévolné a nahodilé, nýbrž přesně odpovídá rozdělení na vyšší územní samosprávné celky. Nejedná se tak o žádnou formu tzv. gerrymanderingu, tj. záměrného manipulování hranic volebních obvodů za cílem lepšího zisku pro určitý politický subjekt. Naopak, volební kraje v podobě vyšších územních samosprávných celků mají svoji nezpochybnitelnou legitimitu, neboť jsou jedním z projevů decentralizace státní moci. ( ) Ztotožnění volebních krajů s vyššími územními samosprávnými celky tak nepostrádá svoje opodstatnění a racionalitu a vytváří přirozenou legitimizační bázi pro následný výkon poslaneckého mandátu. 4 V Hradci nezískali Zelení nic, kdyby ale měli o 75 hlasů víc, předběhli by svým ziskem KDU-ČSL a ten jediný mandát by získali oni. V Liberci nezískali Zelení ani jeden z osmi rozdělovaných mandátů, přestože měli 9,58 % hlasů. Kdyby měli o 266 hlasů víc, získali by mandát na úkor ODS; srov. volební výsledky na 2

3 b) D Hondtova volební formule je totiž zcela běžná v systému poměrného zastoupení a podle názorů předních politologů je v zásadě neutrální, resp. pomáhá velkým stranám jen mírně a k jejich výraznějšímu zvýhodnění dochází pouze u malých obvodů kolem pěti mandátů (viz např. T. Lebeda, Přiblížení vybraných aspektů reformy volebního systému, in: Politologický časopis č. 3/2000, str. 245 ) a představuje zcela běžný způsob přepočtu hlasů na mandáty a nelze ji proto považovat obecně vzato za jakkoliv porušující princip rovnosti volebního práva či dokonce popírající podstatu zásad poměrného volebního systému. c) Podle stávající podoby zákona č. 247/1995 Sb. již proběhly volby do Poslanecké sněmovny v roce 2002, jejichž výsledek nikterak zpochybněn nebyl. Aplikovaná zákonná úprava proto pro aktéry volebního procesu není překvapivá či nepředvídatelná a je proto do značné míry i věcí kandidujících politických stran na tuto úpravu přiměřeným způsobem reagovat, a to jak z hlediska svojí vnitřní organizace, tak také volební strategie. 5 Při zvažování ústavnosti volebního systému ale hrají roli i další faktory. Ústavní právník a politolog M. Antoš upozorňuje, 6 že podle Ústavního soudu je třeba též zkoumat, zda toto omezení rovnosti volebního práva je minimálním opatřením nezbytným pro zajištění takové míry integrace politické reprezentace, jež je nutná k tomu, aby složení zákonodárného sboru umožnilo formaci většiny nebo většin potřebných pro přijetí rozhodnutí a pro vznik vlády opřené o parlamentní důvěru (srov. výše nález Ústavního soudu č. 88/1997 Sb.). Zrovna ve sněmovních volbách v červnu 2006 připravil volební systém koalici stran ODS, KDU-ČSL a SZ o většinu v Poslanecké sněmovně. M. Antoš ukazuje, že podobný nepříznivý efekt měl současný volební systém i v roce 2002, kdy obral vládní koalici ČSSD a Koalice o jeden mandát, a uzavírá: Lze-li působení volebního systému hodnotit na základě dvou voleb, je možné dojít k závěru, že jeho současná podoba k dosahování funkčních koaličních většin v Poslanecké sněmovně nejen nepřispívá, ale dokonce působí protikladně. Nikoliv pouze vítěz voleb, ale obě velké strany jsou posilovány na úkor svých přirozených koaličních partnerů. To brání naplnění předpokládaného cíle. Odpověď na naši otázku vhodnosti ustanovení volebního zákona, které zasahují do ústavně chráněných principů, je v tom případě negativní. Není-li omezení rovnosti volebního práva způsobilé pomoci k tomu, aby složení zákonodárného sboru umožnilo formaci většiny nebo většin potřebných pro přijetí rozhodnutí a pro vznik vlády opřené o parlamentní důvěru, vnímám je jako neodůvodněné, a tedy ústavně nekonformní. 7 Pokusme se nyní na tyto úvahy M. Antoše navázat. Pokud by se ukázalo, že odchylka od zásady poměrného zastoupení žádné integrační efekty nemá a ani mít nemůže, skutečně by to znamenalo zpochybnění ústavnosti tohoto volebního systému. Odchylka od principů rovnosti volebního práva a poměrného zastoupení podle čl. 18 odst. 1 Ústavy by byla takto neodůvodněná a musely by se hledat pro odchylku jiné ústavněprávně relevantní důvody. Jednou ze základních politologických pouček je, že volební systém je třeba studovat ve vztahu ke stranickému systému. 8 Český stranický systém vykazuje značnou míru stability. Ve sněmovních volbách v letech 1996, 1998, 2002 a 2006 se vždy umístily na prvních dvou místech ODS a ČSSD. Rozdíl mezi nimi nikdy nepřesáhl 6 procentních bodů. Obě velké strany měly vždy relativně velký odstup od třetí strany, kterou byla pokaždé KSČM, a od dalších stran. Protože dosud nikdy nebyla KSČM členem vládní koalice a protože vláda velké koalice ODS a ČSSD bývá vnímána jako nouzové řešení, vznikají obvykle koalice jedné z velkých stran spolu s malými stranami. Tyto koalice ovšem zpravidla disponují přibližně stovkou mandátů v roce 1996 měly ODS, KDU-ČSL a ODA 99 mandátů, v roce 1998 měly ČSSD, KDU-ČSL a US 113 mandátů a ODS, KDU-ČSL a US 102 mandátů (ani jedna z těchto koalic však nevznikla), v roce 2002 měly ČSSD, KDU-ČSL a US 101 mandátů a v roce 2006 ODS, KDU-ČSL A SZ 100 mandátů. Typicky se Poslanecká sněmovna skládá z pěti stran, přičemž vládní koalici se pokouší sestavit první, čtvrtá a pátá strana. Přitom však čtvrtá a pátá strana dohromady leckdy nezískají ani tolik mandátů jako KSČM. A protože rozdíl mezi vítěznou stranou a druhým vítězem voleb nikdy není příliš veliký, je zřejmé, že koalice první, čtvrté a páté strany sotva výrazněji přesáhne stovku mandátů. A ještě se může 5 Usnesení NSS z , sp. zn. Vol 50/ , 6 Antoš, M.: Ústavní konformita volebního zákona ve světle výsledků voleb do Poslanecké sněmovny, přednesený na Monseho olomouckých právnických dnech (v tisku) 7 tamtéž 8 Srov. např. Sartori, G.: Srovnávací ústavní inženýrství, Praha 2001, str. 38 a násl. 3

4 stát, že se do Sněmovny dostanou jen čtyři strany, což by (při nulovém koaličním potenciálu KSČM) jinou než velkou koalici patrně znemožnilo. V kontextu těchto úvah je důležité, jaký vliv na rozložení mandátů mají disproporční prvky ve volebním systému. Řekněme, že náš stranický systém tvoří dvě velké strany, jedna střední strana a několik malých stran. Je zřejmé, že disproporční prvky ve volebním systému poškozují malé strany, zejména ty, jejichž podpora je rovnoměrně rozložena po území republiky. Naopak nelze prokázat, že by tyto disproporční prvky ubíraly mandáty třetí straně (KSČM) nebo výrazněji zvyšovaly rozdíl v počtu mandátů první a druhé velké strany. Závěr je jasný: Pokud se významněji nezmění stranický systém (výrazným oslabením KSČM nebo naopak růstem jejího koaličního potenciálu), vítěz voleb těžko může počítat s tím, že spolu s malými stranami získá výrazněji přes sto sněmovních mandátů. Disproporční prvky zavedené do systému poměrného zastoupení vyhlídky této koalice první, čtvrté a případně páté strany na sněmovní většinu dále zhoršují. Lze tedy říci, že za daného stranického systému disproporční prvky v systému poměrného zastoupení (malé volební kraje, d Hondtova metoda) žádné integrační efekty (napomáhání k tvorbě většinové vůle a většinových vlád) nemají a ani mít nemohou. To by postačovalo k závěru, že náš volební systém je nevhodný (srov. čtvrtou kapitolu). Zároveň to je argument pro to, že náš volební systém může být i protiústavní. V úvaze o ústavní konformitě či naopak protiústavnosti volebního systému je však třeba zvažovat i další argumenty. V argumentaci obhajující ústavní konformitu volebního systému lze navázat na citované usnesení Nejvyššího správního soudu Vol 50/ Disproporční prvky v našem volebním systému nejsou příliš zásadní a neodchylují náš systém výrazněji od ideálu poměrného zastoupení. Navíc každý z disproporčních prvků lze obhájit, jak činí Nejvyšší správní soud. D Hondtova metoda volební dělitele je hojně používaná po celém světě. Volební kraje rozumným způsobem navazují na územní samosprávu, která snad vystihuje přirozené regiony. Lze dodat, že menší volební kraje znamenají i užší vazbu mezi voliči a jejich poslanci. Je možno argumentovat i proti předchozí úvaze, která se snaží volební systém šít na míru konkrétnímu stranickému systému. Při posuzování ústavní konformity volebního systému asi nelze od určitých vlastností stranického systému odhlédnout. Spornou otázkou ale je, zda se má přihlížet i k faktu, že v našem stranickém systému právě jediná středně velká strana má nulový koaliční potenciál. Můžeme zastávat názor, že zákonodárce má při tvorbě volebního systému přihlížet k počtu a velikosti stran, ale nikoli k jejich politické orientaci či koaličnímu potenciálu. Přihlížení k jednotlivým stranám už by mohlo být nežádoucím volebním inženýrstvím. Odhlédneme-li od koaličního potenciálu jednotlivých stran, pak totiž klasická poučka, že disproporční prvky ve volebním systému mají integrační, většinotvorný efekt, samozřejmě platí. Teoreticky i volební výsledek z června 2006 připouští vytvoření čtyř většinových koalic, tvořených stranami 1+2, 1+3, a (přičemž další dvě koalice, a 2+3, mají 100 mandátů). Nakonec bych se tedy přidržel názoru, že náš volební systém není protiústavní, i když pochybnosti jsou namístě. V závěrečné kapitole přejdu k úvahám de lege ferenda: Jaký volební systém je pro volby do Poslanecké sněmovny myslitelný a vhodný? 4. Úvaha de lege ferenda: Jaký volební systém je vhodný pro Českou republiku? V minulé kapitole jsme si načrtli český stranický systém. Věnujme se nyní úvaze, jaký volební systém lze použít pro volby do Poslanecké sněmovny. Nabízí se pět systémů: A. Současný systém nebo systém poměrného zastoupení s ještě výraznějšími disproporčními prvky. B. Čistý nebo mírněji modifikovaný systém poměrného zastoupení. C. Systém poměrného zastoupení s nějakou formou prémie pro vítěze. D. Jednokolový systém relativní většiny. E. Dvoukolový systém absolutní většiny. O všech těchto volebních systémech se v české politice diskutuje, zejména tomu tak bylo v povolebních komentářích k výsledkům voleb a kartou změny volebního systému se hrálo i ve vyjednáváních o složení vlády. Posílení disproporčních prvků v současném systému poměrného zastoupení (A) nabízeli představitelé ČSSD občanským demokratům jako jeden z prvků spolupráce dvou velkých stran. 9 Návrat k čistému či mírněji modifikovanému systému poměrného zastoupení (B) požadovaly menší 9 Srov. např. z

5 strany, především Zelení, a velké strany ODS a ČSSD to v určitých fázích povolebního vyjednávání menším stranám nabízely. Systém poměrného zastoupení s nějakou formou prémie pro vítěze (C) se uplatnil v letošních volbách v Itálii 10 a začali o něm pro ČR mluvit představitelé ODS. 11 Britský jednokolový většinový systém (D) je dlouhodobým, ale nerealizovatelným přáním ODS. A objevují se i úvahy o zavedení dvoukolového systému absolutní většiny (E), podle něhož se volí do Senátu, pro volby do Poslanecké sněmovny, například s tím, že se systémy prohodí. 12 O každém z těchto systémů lze uvažovat z hlediska a) jeho slučitelnosti s ústavním pořádkem a b) jeho možného vlivu na sestavování většinových vlád a na stranický systém. A. Současnému systému jsme se věnovali ve třetí kapitole. Systém s ještě výraznějšími disproporčními prvky už by se mohl ocitnout za hranou ústavní konformity. Navíc disproporční prvky v něm dále znesnadňují vytváření jiných většinových vlád než vlády velké koalice, protože poškozují malé strany, potenciální koaliční partnery velké strany. Vliv systému poměrného zastoupení na stranický systém nikdy není výrazný, lze si představit jen nevýznamné integrační tendence na pravici. Také je možné, že disproporční prvky v systému by vyhnaly ze Sněmovny pátou stranu, a tak by vytvoření jiné nekomunistické vládní koalice než velké koalice téměř znemožnily. B. Návrat k čistému nebo čistšímu systému poměrného zastoupení je určitě ústavně konformní. Takový systém by asi umožňoval vytváření většinových koalic jedné velké strany a malých stran, avšak takové koalice by sotva významněji přesáhly stovku sněmovních mandátů. Vliv na stranický systém by takový volební systém neměl, procesy spojování či slučování stran by nepodporoval. Lze si ale představit, že v takovém systému by se do Sněmovny mohla výhledově dostat i šestá strana. To by sice rozšířilo vějíř variant většinových koalic, ovšem tyto koalice by musely být tvořeny až čtyřmi stranami. Sněmovna by tak mohla být roztříštěnější. C. Systém většinové prémie má uměle vytvořit nebo posílit většinu. 13 Vždy je založen na tom, že vítěz voleb, tedy vítězná strana nebo vítězný blok, získá dodatečně nějaké mandáty. Italský model počítá s tím, že vítězné koalici nebo straně, která získala většinu hlasů, bude přidělena většinová prémie do celkového počtu 340 (z 617) křesel v Poslanecké sněmovně. 14 Představitelé ODS přišli s měkčí variantou, navrhovali návrat před rok 2000 k systému dvou skrutinií, přičemž by ale všechny mandáty z druhého skrutinia (prý asi deset mandátů) automaticky získal vítěz voleb. 15 Je zřejmé, že takový systém narušuje princip poměrného zastoupení. Přesto by ale mohl být shledán ústavně konformním, pokud se ve svých efektech nebude výrazněji odchylovat od systému poměrného zastoupení. Určitě by musel být konstruován tak, aby zachoval rovnoměrné rozdělování mandátů mezi kraje. Jeho výhodou je, že na rozdíl od systému A skutečně napomáhá vytváření většinových vlád vítězná strana (nebo vítězná koalice) buď sama disponuje sněmovní většinou, nebo ji může vytvořit s jednou malou stranou. Systém většinové prémie by pravděpodobně měl značný vliv na stranický systém. Lákadlo prémie by totiž vytvářelo tlak na politické strany, aby se spojovaly do bloků, a tím zvyšovaly svoji šanci na získání prémie. V letošních italských volbách získala levicová formace 49,81 % hlasů a pravicová formace 49,74 % hlasů. Naprostá většina voličů tedy hlasovala pro jeden z těchto bloků. Tento volební systém by v českých podmínkách nejspíše rozbil tradiční strukturu čtyř až pěti relevantních stran. Integrace pravice (zejména ODS a KDU-ČSL) by asi probíhala snadněji než integrace levice. Volební systém by tlačil KSČM k tomu, aby se proměnila a stala přijatelnější pro otevřenou a i voliči akceptovatelnou spolupráci s ČSSD. D. Zavedení většinového volebního systému je podmíněnou změnou Ústavy, konkrétně vypuštěním textu podle zásad poměrného zastoupení z čl. 18 odst. 1 Ústavy. Při politicky relativně homogenním 10 V Itálii má používání většinové prémie dlouhou tradici; ve volbách do Poslanecké sněmovny v roce 2006 systém zaručoval vítězné formaci 55 % mandátů, srov. Raček, P: Volební systém Italské republiky 1947, 1993, 2006, in: Antoš, M.; Wintr, J. (eds.): Volební systémy a volební právo české cesty v kontextu zahraničních modelů. Sborník z výjezdního semináře Právnické fakulty UK, Praha 2006 (v tisku), str Srov. např. z Kocmánek, J.: Příspěvek k diskusi na téma většinový volební systém při volbách do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky, in: Antoš, M.; Wintr, J. (eds.): Volební systémy a volební právo české cesty v kontextu zahraničních modelů. Sborník z výjezdního semináře Právnické fakulty UK, Praha 2006 (v tisku), str Sartori, G.: Srovnávací ústavní inženýrství, Praha 2001, str Raček, P.: c. d., str Takto mluvil místopředseda ODS P. Nečas v Otázkách Václava Moravce dne ; srov. 5

6 českém území lze předpokládat, že se postupně prosadí dvoustranický systém a ostatní strany se připojí ke dvěma velkým stranám. 16 Tento volební systém je ale asi nejméně politicky průchodný ze všech zvažovaných. E. Ani systém absolutní většiny nelze zavést bez změny Ústavy. Systémy absolutní většiny a zvláště dvoukolové systémy likvidují antisystémové strany a oslabují malé rozptýlené strany. 17 Zastánci tohoto systému poukazují na výsledky voleb do Senátu a předpokládají, že podobné efekty by volební systém měl i ve volbách do Poslanecké sněmovny. Ve volbách do Senátu volební systém takřka likviduje KSČM, obecně posiluje pravicové strany, případně středové kompromisní kandidáty, a v posledních letech přináší dominanci ODS. 18 Je ovšem otázkou, zda by se tyto efekty projevily i ve volbách sněmovních, kterých se účastní více voličů a v nichž mohou strany přizpůsobit svoji strategii volebnímu systému. Pro dopady volebního systému na stranický systém by bylo důležité, jakou strategii by zvolila KSČM. Pokud by nedošlo k proměně KSČM, mohly by její předpokládané nižší zisky mandátů zvýšit šance na vytváření většinových vlád. Pokud by se ovšem KSČM začala proměňovat a přibližovat k ČSSD, mohlo by být důsledkem tohoto volebního systému postupné vytváření dvou bloků jako v případě systému C. V následujících měsících a letech bude na Poslanecké sněmovně a Senátu, aby zvážily tyto a další ústavněprávní a politologické argumenty pro a proti jednotlivým nabízeným volebním systémům. 16 Srov. Sartori, G.: c. d., str Srov. Sartori, G.: c. d., str Srov. výsledky senátních voleb na Srov. Kocmánek, J.: c. d. 6