PaedDr. Karel MILIČKA SVĚTOVÁ LITERATURA NAPŘÍČ STALETÍMI A CIVILIZACEMI 2. OD VÍRY K ROZUMU - KLASICISMUS

Transkript

1 PaedDr. Karel MILIČKA SVĚTOVÁ LITERATURA NAPŘÍČ STALETÍMI A

2 1 Celkový obraz O modulu Pomůcky a nástroje Pravidla a konvence Strana 2/63

3 2 Obsah 1. Celkový obraz 2 2. Obsah 3 3. V ZAJETÍ ŘÁDU KLASICISMU V DOBÁCH KRÁLE SLUNCE DUCHAPLNOSTI SALONŮ Autotest KLASICISTNÍ DIVADELNÍ TVORBA JEN KONAT POVINNOST SMÍCHEM PROTI ZLOBĚ Autotest Rejstřík Strana 3/63

4 3 V ZAJETÍ ŘÁDU KLASICISMU 3.1 V DOBÁCH KRÁLE SLUNCE Svým chtíčům po vůli a věčně žádostiví kol králů nadarmo se točíme co živi a koříme se těm, kdož z jiných kůži dřou. Co zmohou, není nic. Jsou, jako my jsme bídní, jak my jsme, jenom lidmi, a jako my i mřou. François de Malherbe (přeložil E. A. Saudek) Charles Le Brun: Ludvík IV. ve Versailles (1685); fotografická reprodukce (the public domain; 1. Evropa v 17. století Strana 4/63

5 V 16. století se kulturní dění starého kontinentu přeneslo z renesanční Itálie do Anglie a Španělska. Celé 17. století je však už znovu zasaženo vlivy přicházejícími z francouzské kulturní oblasti. Právě zde se začaly formovat principy nového uměleckého stylu, který mnohde zatlačil do pozadí barokní estetiku a v několika podobách postupně zasahoval uměleckou tvorbu až do konce 18. století. Tak dlouhou dobu totiž Francii, a po ní téměř celou Evropu, okouzlilo umění klasicistní. Náboženské konflikty, třicetiletá válka a krvavé spory rozhodujících mocností o nadvládu přinesly evropskému kontinentu řadu změn. Především se zhoršilo sociální postavení prostých obyvatel, které nepokojné století uvrhlo na pokraj bídy. Lidé byli sužování pravidelnými epidemiemi a hladomory z neúrody, což zvedlo už tak vysokou úmrtnost. Především selskou vrstvu postihla tvrdá daňová politika vládnoucích monarchů, kteří vysokými daněmi snadno získávali prostředky na svůj rozmařilý život a válečná dobrodružství. Ctižádostiví panovníci, většinou obklopení schopnými (a někdy i všeho) ministry z řad šlechty nebo vysokého kléru, přitom takticky (občas velmi nevybíravě, jindy za cenu diplomatických ústupků) rozkládali pozice aristokracie, omezovali její skutečnou politickou moc a sami se ujímali neomezené vlády. Vznikal tak systém panovnického absolutismu, budující stabilní společenskou hierarchii, na jejíž vrchol se postavil král. Systém absolutistické vlády vytvořil stabilní společenskou smetánku žijící v přepychu (dobová ilustrace); fotografická reprodukce (the public domain; Strana 5/63

6 Francie zahájila po skončení náboženských válek chvatné formování mocného centralizovaného státu. Králové Ludvík XIII. a po něm Ludvík XIV. a jejich ministři kardinálové Richelieu a Mazarin se postarali o přebudování říše ve skvěle fungující mechanismus, který nadlouho zůstal vzorem pro všechny ostatní panovnické dvory. Zvláště kult moci krále Slunce (tak si Ludvík XIV. sám říkal) oslňoval evropské vládce po celé 18. století. Třiadvacetiletý Ludvík XIV. od Charlese Le Bruna a jeho Nec puribus impar krále Slunce (1694); fotografické reprodukce (the public domain; Když se v roce 1661 rozhodl třiadvacetiletý Ludvík, že ukončí prozatímní vládu své matky-regentky, byl aristokratickou společností přijat s nadšením. Mladý, energický muž se smyslem pro humor si snadno získal přízeň šlechty. Obklopil se milenkami a důvěrníky a nabídl jim okázalý přepych Strana 6/63

7 Nejznámější milenky Ludvíka XIV. Louise Françoise de la Baume a Françoise Athénaïs de Mortemart (anonym 17. stol.); fotografické reprodukce (the public domain; Lesk svého panování zvyšoval zájmem o umění, podporoval a chránil mnohé osobnosti, které přizval ke královskému dvoru. Kulturní život Francie se zcela soustředil kolem královského majestátu. Ludvík XIV. svým oblíbencům uděloval rozmanité výsady a práva, zřizoval pro ně atraktivní funkce a úřady. Ke starším institucím Francouzské akademii (1635) a Královské akademii malířství a sochařství (1655) připojil v roce 1666 Královskou vědeckou akademii a roku 1667 Královskou hudební akademii Strana 7/63

8 Théâtre de l Opéra, první sídlo Královské hudební akademie (rytina J. Gourreta, asi 1790); fotografická reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org) Naděje, které byly do vlády Ludvíka XIV. vkládány, však naplněny nebyly. Stát jsem já! prohlásil brzy sebevědomý panovník a autoritativní moc prosazoval ve všech oblastech. Zkrátil na právech parlament, šlechtu i církev a rozmařilým způsobem života, dobrodružnou vnitřní i zahraniční politikou přivedl Francii k neskutečnému zadlužení a následné bídě. Protivit se králově vůli bylo riskantní a v konečném důsledku skoro nemožné. A tak s přesvědčením, že všechna královská nařízení mají racionální, proto věcný a neměnný základ, nahradila na čas Ludvíkova vůle vědecké i umělecké autority Strana 8/63

9 Mapa výbojů francouzských králů mezi lety 1552 a 1798; fotografická reprodukce (the public domain; www. wikipedia.org) Bez králova souhlasu se neuskutečnilo žádné rozhodnutí, jeho pokynům a přáním se podřizovala celá společnost. Příkladem přezíravého postoje dvora k problémům země bylo nákladné dokončení přepychového sídla ve Versailles, kam Ludvík přesídlil z pařížského Louvru v roce Zámek měl ohromit velikostí a nádherou, park kolem zase ukázat, jak lze i přírodu podřídit záměrům všemocného tvůrce. Ukázněná zahradní architektura (dnes označovaná jako francouzská zahrada) byla komponována do obrovského celku, v němž každá součást měla svou přísně vymezenou roli. Symetricky rozmístěné sochy, rozličné bazény s vodotrysky i voda spoutaná do obrovských nádrží, kouzelné lesíky, aleje stromů zastřižených do přesných tvarů a důmyslné labyrinty byly svědky monumentálních slavností, během nichž bavil král sebe i početné dvořanstvo nápaditými ohňostroji, artistickými výstupy i veselohry s tanci Strana 9/63

10 Pierre Le Patel: Zámek ve Versailles (dobová kresba, 1668) a zámecké zahrady dnes; fotografická reprodukce a foto (www. wikipedia.org a GNU Free Documentation License) Podpora, jíž se ve Francii dostávalo vědám a umění, nebyla vůbec nezištná. Král miloval hudbu, tanec, operu a divadlo, ale především si uvědomoval, že významní umělci, které si zavázal přízní, mohou propagovat jeho představy o vládnutí a zvýší proslulost jeho majestátu. Dařilo se mu zasahovat i do uměleckých záměrů spisovatelů a přímo, ale také nepřímo ovlivňovat jejich estetické cítění. Ludvíkův vzor rovněž zapůsobil na styl relativně skromnějších salonů v palácích vysoké šlechty a v domech zbohatlých měšťanů. Jejich majitelé shromažďovali sbírky obrazů, uměleckých předmětů, přírodopisných kuriozit i vědecky uspořádaných souborů přírodnin, pořádali okázalé slavnosti, provázené hudebními či tanečními produkcemi. Ve vášnivých diskusích přizvaných umělců a filozofů se tu zrodila nová estetická pravidla, založená především na zdokonalení umělecké formy a v literatuře také na zušlechťování jazyka pravidla klasicismu. 2. Umělecké zásady klasicismu Změněné společenské podmínky se odrazily v novém postavení vědy, umění a literatury. Pozice vědců a umělců se výrazně zlepšila a tvůrci se postupně zbavovali jednostranné závislosti na svých mecenáších a ochráncích. Přesto však ochranná křídla mnozí autoři potřebovali. Ukrývali se pod nimi zejména před nevraživými výpady katolické církve, která se nemohla smířit s faktem, že se umělecká tvorba znovu odklonila od barokního náboženského mysticismu a uchylovalo se k vědecky zdůvodněnému poznávání okolního světa. Nový filozofický program - racionalismus - volající po návratu rozumného uvažování oživil především filozof RENÉ DESCARTES ( ) Strana 10/63

11 F. Hals: R. Descartes (1649) a obraz P. L. Dumesnila: Descartes u královny Kristiny (poč.18. stol.); fotografické reprodukce (the public domain; www. wikipedia.org) Po slibně se vyvíjející vojenské kariéře (snad se účastnil i bitvy proti českým stavům na Bílé hoře) a poté, co okusil slastný život smetánky u dvora, zcela zasvětil život filozofii. Cestoval po Itálii, krátce pobýval v Paříži, pak ale odešel do Holandska. Před neustálými útoky protestantských teologů se zaštítil přízní švédské královny Kristiny. Ve Švédsku pomohl vybudovat akademii věd a také tam po zápalu plic zemřel. Z jeho spisů Rozprava o metodě, Úvahy o první filozofii a Principy filozofie, vydávaných z obavy před inkvizicí až posmrtně, zaznívala ostrá kritika scholastických pouček. Descartes rovněž vyslovil požadavek opírat lidské vědění nikoli o nedokonalé lidské smysly, tím méně tmářství jakéhokoliv druhu, pověry a předsudky, ale jen o takové jevy, které lze nesporně dokázat rozumem, v jehož neomylnost věřil Strana 11/63

12 R. Descartes: titulní listy Rozpravy o metodě (1637) a Úvah o první filozofii (1654) a ilustrace z Principů filozofie (1644); fotografické reprodukce (the public domain; www. wikipedia.org) Zásada pochybovat o všem mimo schopnosti racionálně uvažovat vyjádřená slavným výrokem Myslím, tedy jsem!, spolu s přesvědčením o dokonalosti vlastní metody poznání dovedla Descarta k názoru, že jediná krása je krása pravdy. Předpokládal, že se lidský rozum nikdy nemůže mýlit, jen je třeba zachovat badatelskou kázeň a pokoru, smysl pro konkrétní jevy a střízlivé uvažování. Pak lze i ty nejsložitější problémy pomocí racionálních operací zjednodušit na sérii snadno řešitelných problémů. Těmito závěry zapůsobil na evropskou filozofii, vědecké metody i na umělecké postupy. A jeho vliv je zřetelný v mnoha ohledech dodnes. Také pro umělecký směr klasicismus (dříve se nazýval akademismus nebo pozdní baroko termín se ustálil z latinského classis, tj. třída, značka kvality) se stalo základním požadavkem co nejtěsnější přiklonění k realitě. Ta se měla postupně formovat vyloučením nahodilostí při zobrazování světa, prosazováním ideální morálky a zobecněním zkoumaných a popisovaných jevů jako klíče k jediné, ověřené pravdě. Tvorba proto zůstala ryze praktickou činností, v níž mohl talentovaný tvůrce docílit umělecké dokonalosti a vysokého estetického účinku dodržováním přísného řádu a systému pevně zakotvených, časem ověřených metod a pravidel. 3. Klasicismus v literární tvorbě Předpoklad, že umělecké hodnoty jsou stálé a neměnné, přivedla mnohé tvůrce ke zcela Strana 12/63

13 nepochybnému závěru, že vrcholem dokonalosti a vzorem uměleckého mistrovství byla antická kultura, která už dávno formulovala obecná měřítka krásy a našla pro jednotlivé druhy umění jednoznačné uplatnění. Zdálo se tehdy, že i literární tvorbě zaručí nejvyšší kvalitu, když během uměleckého procesu rozumová kázeň nahradí vypjaté emoce a vášně. Podle teoretiků klasicismu mohlo přinést dokonalý estetický prožitek jen literární dílo stylově čisté, jasné a srozumitelné, vybavené vybroušenou kompozicí a vytříbeným jazykovým mistrovstvím. Odstranit z literatury dobové nešvary a stanovit základní pravidla nové umělecké tvorby se stalo úkolem Francouzské akademie, kterou založil v roce 1635 kardinál Richelieue. Znalci umění, básníci a literární teoretici doporučili dodržovat určené zásady tvorby a přitom odlišit vkus elity společnosti od nižších vrstev. Důsledné napodobování antických vzorů však časem dovedlo klasicistní literaturu k mechanickému, málo kritickému přejímání námětů i jazykových a stylistických prostředků. Kardinál Richelieu od P. de Champaigne (1637) jako zakladatel Francouzské akademie (obr. vpravo); fotografická reprodukce a foto ( a GNU Free Documentation License) Mezi nadšené průkopníky klasicistních předpisů patřil básník François de Malherbe ( ), ale konkrétní pokyny jak tvořit, rozpracovali literární kritik Jean Chapelain ( ) a zejména básník NICOLAS BOILEAU-DESPRÉAUX ( ) Strana 13/63

14 H. Rigaud: Nicolas Boileau (2. pol. 17. stol.) a titulní list didaktické básně Umění básnické (1674); fotografické reprodukce (public domain, Boileau studoval teologii a práva, po smrti svého otce však studia opustil a rozhodl se pouze pro literární činnost. Napsal několik satir, zachovala se část jeho korespondence a jeden tragikomický epos. Spolu s dramatikem Racinem se těšil přízni Ludvíka XIV., který ho chránil před nepřáteli, jež si udělal četnými útočnými výpady. Po dlouhou dobu byl oficiálním královským básníkem a historiografem (napsal např. dějiny Ludvíkovy vlády). Sám tvořil velmi těžce a pomalu, nedostatek básnické lehkosti a intuice nahrazoval nezměrnou pílí. Jako kritik byl Boileau často osočován kvůli negativistickému přístupu k posuzovaným dílům, a snad proto se pokusil vytvořit v didaktické básni Umění básnické (1674) vlastní receptář literární tvorby, který byl později pasován na programové zásady klasicismu. Hlavním předpokladem umělecké tvorby bylo podle Boileaua přirozené nadání, které však musí každý básník rozvíjet a přiměřeně ukáznit. V básni posoudil a uspořádal jednotlivé literární druhy a žánry, přičemž zcela zavrhl středověké typy komedie frašku a burlesku. Dále se věnoval hlavně dramatickému básnictví a zaměřil se na spornou otázku trojí jednoty dramatu. V závěrečných částech básně poradil začínajícím básníků a ostře vstoupil do sporu mezi staršími přívrženci klasicismu a jejich moderními odpůrci Strana 14/63

15 Také díky Boileauově pojetí se klasicismus nejvýrazněji projevil v důsledném rozdělení druhů a žánrů, neboť některé z nich označuje za dokonalejší, vyšší (tragédie,epos a óda), jiné jsou považovány za méně hodnotné, nižší (satira,bajka,komedie). Jejich prolínání, stejně jako střídání komiky a tragična, bylo zcela odmítáno jako prohřešek proti společenskému i estetickému cítění. Nejvýrazněji se tyto hranice dodržovaly v dramatické tvorbě, hlavně v tematickém zaměření tragédií a komedií. 4. Podoby francouzského klasicismu Klasicistní autoři, z jejichž tvorby nikdy docela nevymizely barokní prvky, tvořili nevelkou a poměrně izolovanou uměleckou skupinu. Málokdy se otevřeně vyjadřovali k soudobým problémům a ve svých dílech jen výjimečně prezentovali soukromé názory a přesvědčení. Pokusili se zdůraznit pouze nadčasové hodnoty života a předvést obecně platné lidské vlastnosti, což dodávalo jejich tvorbě typický moralistní ráz. Proto využívali zejména takové žánry, v nichž rozumová složka výrazně převažuje nad emocionálními projevy. V této souvislosti je patrné, že se nevýrazně projevuje hlavně klasicistní poezie. S milostnou nebo přírodní lyrikou se setkáme jen zřídka, snad jen v pokusech z raného období některých tvůrců. Většího uznání se dočkaly eposy, ódy a bajky či básně popisné, didaktické a naučné. Próza získala většinou politické a filozofické zaměření. Oblíbené a hojně citované byly úvahové žánry moralizující próza, filozofické eseje nebo maximy (morální sentence, zkratkovitě vyjadřující obecné životní pravdy). Na pomezí mezi publicistickými útvary a beletrií stála klasická literatura memoárová. Z inspirativního prostředí francouzských salonů vzešly také první pokusy o portrétní studie a psychologický román, který později ovlivnil podobu sentimentální prózy nebo novodobé prózy psychologické. Pokrok zaznamenalo studium literární teorie a ustavovala se i literární kritika, představovaná především útočnou polemikou. Své místo si mezi literárními skvosty našla pohádka. Vysokou úroveň však měla především dramatická tvorba. Obdivováni byli autoři tragédií, ale vrcholu dosáhla také klasicistní komedie. Vedle tradičních žánrů se pěstovala opera, módní komedie-balet (také tragédie-balet), lyrická hudební komedie, ale i fraška a pantomima. Balet 17. století měl pramálo společného s dnešním uměleckým tancem. Byl to termín pro organizovanou dvorskou zábavu s rámcovým scénářem, již autoři vkládali v podobě mezihry do komedie nebo opery. Panstvo se v bohatých kostýmech a ve fantastických maskách vyjadřovalo pohybem náměty mytologických, přírodních nebo zvířecích příběhů. V době Ludvíka XIV. se výrazem komedie-balet označovaly téměř všechny hry se zpěvy a tanci. Postupně se baletní výstupy profesionalizovaly a rozvinuly se do tvaru svébytného žánru, který se zcela oprostil od mluveného nebo zpívaného slova Strana 15/63

16 Baletní představení na dvoře Jindřicha III. (1582), rytina Ballet de la Royne od B. de Beaujoyeulx; fotografická reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org) Klasicistní mistři se umělecké kázni podřizovali dobrovolně. Přísně formulované principy klasicismu spolu s uniformitou vkusu, určující náplň i způsob zpracování uměleckého díla, však přinášely do slovesné tvorby ztrátu umělecké svobody a nedostatek originality. Proto někteří umělci dobové konvence záměrně porušovali a hledali jiné prostředky uměleckého vyjádření. Krizí prošel klasicismu v posledních letech vlády Ludvíka XIV., kdy se rozhořel spor mezi zastánci původních zásad a novátory. Z ostrých polemik mezi nimi odešel kult antiky otřesen. Nejprve byl prosazen nesouhlas s klasicistním hodnotovým systémem a postupně vítězil názor, že ani v umělecké tvorbě nelze stavět pouze na ověřených tradicích, byť by byly sebevíc uctívané. Doporučená literatura a četba Kopal, J.: Literární teorie Boileauova, Praha Strana 16/63

17 3.2 DUCHAPLNOSTI SALONŮ Chci marně chytat vlastní stín, chci jít, však stojím pevně, běda! A zlo v mé duši spát mi nedá, ač k dobru tíhnu srdcem svým. Jean Racine (přeložil G. Francl) Nicolas Poussin: Básníkova inspirace (1630); fotografické reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org) 1. Klasicistní poezie V obdobích, kdy se v umělecké tvorbě uplatňují spíše racionální hlediska než intimní citový nebo smyslový prožitek, zůstává lyrická poezie poněkud na okraji zájmu. Proto se básnické umění vyvíjí dost jednostranně. Navíc, jak už bylo řečeno, klasicistní básnictví si cenilo mnohem výše Strana 17/63

18 vybroušené formy a méně se zajímalo o odkrývání hlubin básníkova srdce. Proto lyrickým žánrům vévodí pouze oslavná óda a téměř postrádáme intimní verše s milostnou nebo přírodní tematikou. Ve výpravné poezii se výrazněji rozvíjí epos, poezie popisná a didaktická, hlavně však satirická bajka. Ze známých autorů psal intimní verše pouze mladý Pierre Corneille, pouze příležitostným lyrikem byl Jean Racine a také Molière pěstoval básnictví jen výjimečně. Prvním průkopníkem se na cestě od barokní poezie ke klasicistnímu stylu ve francouzské literatuře stal dvorní básník a teoretik básnického umění FRANÇOIS DE MALHERBE ( ). Odsoudil dědictví francouzské renesance a odmítal i petrarkismus. Svým předchůdcům vytýkal chaotičnost, malou srozumitelnost jejich tvorby. Sám kladl důraz na jazykovou čistotu, stylovou vytříbenost a dostatek umělecké kázně. Patrně od něj pocházejí první představy o dokonalém uměleckém výtvoru, udivujícím jasnou kompozicí a logickou stavbu. Vlastní básnické dílo Malherbovo není rozsáhlé. Některé ódy, písně a satiry mají dokonce povahu chladných a neosobních příležitostných básní nebo dokonce oslavných veršů psaných na objednávku (např. Óda Marii Medicejské na přivítanou ve Francii). François Malherbe (dobová ilustrace); fotografická reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org) Módními básnickými útvary si vybudoval svou kariéru básník, prozaik a libretista JEAN DE LA Strana 18/63

19 FONTAINE ( ). Aby získal přízeň aristokratické společnosti, psal duchaplná a zábavná libreta k operám, poetické povídky, oslavné básně, balady a básnické listy. Úspěch mu získala sbírka Elegie (1661) a tajně rozšiřované veršované Škádlivé povídky (1669), které byly pro údajnou nemravnost úředně zakázány. Portrét J. de La Fontaina od Hyacintha Rigaud (1690); fotografická reprodukce; (the public domain, www. wikipedia.org) Pocházel z měšťanské rodiny, studoval práva a teologii. Nějaký čas pracoval jako advokát, ale brzy se výhodně oženil a mohl se věnovat pouze umění a literatuře. Udržoval styky s významnými osobnostmi uměleckého života, přátelství ho pojilo zejména s Molièrem, Racinem a Boileauem. Po vleklé manželské krizi a následném rozvodu se však básník dostal do nezáviděníhodné finanční situace. Řešil ji pobytem u bohatých mecenášů, kteří mu umožnili bezstarostný život na svých sídlech až do smrti. Vrcholem celé La Fontainovy tvorby se stal soubor dvanácti knih, nazvaný Bajky ( ). Alegorické příběhy, zakomponované do dramatického tvaru, jsou psány hovorovým jazykem a dokonalým hudebním volným veršem. Náměty k nim čerpal ze starších předloh antických bajkařů Ezopa a Phaedra (ale inspirovaly ho i bajky indické a středověké bajky tzv. isopety) Strana 19/63

20 Prostřednictvím lidských, zvířecích a mytologických vyprávěnek nabídl v jejich morálních naučeních vznešeným čtenářům vlastní představu klidného a mravného života ve znamení epikurejské filozofie. Dával sice najevo nespokojenost s pokrytectvím, lstivými intrikami a povýšeným pohrdáním, jimiž nejvyšší vrstvy častovaly okolní svět, nenutil však nikoho k dobrovolné askezi a odříkání pouze pragmaticky nabádal odstranit ty zjevnější chyby a neřesti. Ilustrace bajek Cikáda a mravenci a Dva holoubci (G. Doré, pol. 19. století) a bajky Sochař a socha Jupitera od Ch. Cochina (18. stol.); fotografické reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org) Bajky, které sloužily v době nejisté královské přízně jako jeden z mála prostředků, jak zachytit bídu a nemravnost světa, psali vedle La Fontaina i další autoři. U alegorických příběhů ze světa zvířat nakonec setrval teolog a myslitel FRANÇOIS FÉNELON ( ), který své didaktické Bajky (1715) vytvořil pro vnuka Ludvíka XIV. poté, když si znepřátelil popudlivého krále odvážným výchovným románem Příběhové Télemachovi (1699), v němž neskrývá nesouhlas s některými projevy Ludvíkova absolutismu Strana 20/63

21 Portrét F. Fénelona od J. Viviena (přelom 17. a18. stol.); fotografická reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org) 2. Moralizující a filozofická próza Moralizují a filozofický ráz, který získala tvorba prozaiků 17. století, upřednostňoval jen některé žánry. Nedařilo se zábavné ani dobrodružné literatuře, velkou oblibu naopak získala próza úvahová. Sbírkou aforismů a stručných morálních naučení (tzv. maxim) proslul například francouzský prozaik a moralista FRANÇOIS DE LA ROCHEFOUCAULD ( ). Jako potomek staré aristokratické rodiny se dlouho nemohl smířit s degradací, která postihla francouzskou šlechtu v 17. století. Účastnil se spiknutí proti kardinálu Richelieuovi, za což byl na čas uvržen do Bastily. Po těžkém zranění, které utrpěl ve válce proti vojsku kardinála Mazarina, se politických aktivit zcela vzdal a věnoval se pouze literatuře. Oblibu si získal jako skvělý stylista a vtipný společník v aristokratických salonech Strana 21/63

22 F. de la Rochefoucauld na obraze neznámého malíře (17. stol.) a titulní list prvního vydání Úvah neboli Morálních sentencí a maxim (1665); fotografické reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org) Své hlavní dílo Úvahy neboli Morální sentence a maximy (1665) neustále doplňoval a přepracovával. V přesně formulovaných, hutných a vtipně pointovaných myšlenkách zachytil životní postoje i smýšlení současníků z řad šlechty duchaplnost a zároveň přezíravost volnomyšlenkářů (libertinů) a jejich sobecké názory na život, na manželství, lásku či přátelství: Lze dosáhnout zásluh beze jména. Bohužel i jména bez zásluh. Statečnost bývá někdy jediný způsob, jak se uživit. Čím více milujeme, tím blíže jsme nenávisti. Jen malí chtějí nahoru. Divit se lze jen tomu, že se stále ještě lze něčemu divit. přeložil J. Pšenička Duchaplné aforismy, úvahy a maximy, doplněné portréty významných protagonistů dvorské a měšťanské společnosti, jsou uspořádány do jediného díla prozaika a moralisty JEANA DE LA BRUYÉRE ( ). V knize Charaktery (1688) dokázal vytvořit kompozičně a stylově Strana 22/63

23 dokonalé charakteristiky, jež propracovával od pouhého popisu zevnějšku až k psychologické studii vnitřního stavu lidské duše. Jednotlivé postřehy prozrazují zkušeného pozorovatele, který byl schopen rozeznat, jak se povahové rysy a charakterové vlastností mohou promítnout do umělecké tvorby svých nositelů. Portrét J. de La Bruyèra od N. de Largillièra (17. stol.) a vydání jeho Charakterů (1688); fotografické reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org) Při srovnávání osobností dramatiků Corneilla a Racina dospěl například k závěrům, že plachý a nesmělý Corneille musel zákonitě vycházet z vnitřních, vymyšlených konfliktů, a proto ukazoval takové hrdiny, jaké by je chtěl mít. Suverénně vystupující a ve společnosti mnohem úspěšnější Racine pak pochopitelně vyprávěl raději o lidech, s jakými se skutečně setkal. Tyto pozoruhodné portréty, hledající souvislost mezi povahou a morálkou jednotlivce a charakterem okolní společnosti, působily podnětně na vývoj francouzské realistické prózy v 19. století. Vrcholným dílem moralizují klasicistní prózy, které daleko přesáhlo úroveň ostatních podobně orientovaných prací, se stalo torzo posmrtně uspořádané apologie křesťanství Myšlenky (1670), jejímž autorem byl geniální fyzik a matematik BLAISE PASCAL ( ). Přes zdravotní problémy, pro které mu otec zakazoval studovat, dosáhl Pascal vysokého vzdělání Strana 23/63

24 a zařadil se mezi největší mozky světové vědy (napsal mnoho odborných studií o fyzice, objevil důležité zákonitosti hydrostatického tlaku, sestrojil počítací stroj, je po něm pojmenována jednotka tlaku). Neustále se horšící zdraví a hluboké mystické extáze, do kterých čas od času upadal, dovedly učence ke skeptickému postoji k bádání, což se projevilo v jeho vnitřním sporu mezi rozumem a vírou. Blaise Pascal (anonymní portrét, 17. stol.); fotografická reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org) Díky své genialitě Pascal pochopil, že soudobá věda má své hranice a že ani on nestačí v nejbližší době zodpovědět na všechny otázky spojené se záhadami lidského života. Proto se pokusil najít východisko mimo racionální chápání vytvořil pojem intuice a logika srdce, jímž dokládal víru v nedokazatelného a nepochopitelného Boha, jehož nezbytnou přítomností při poznávání absolutní pravdy byl zcela zaujat. Stylisticky vytříbené, vtipné postřehy, v nichž kritizoval ubohou existenci člověka a stavěl ji do protikladu božské dokonalosti, měly přesvědčit čtenáře (ale mnohdy i sebe samotného), že Bible a věda jsou slučitelné a že víra je trvalejší hodnota než módní racionalismus nebo povrchní ateismus uctívaný tehdejšími libertiny: Člověk je jen stéblo, ubohá třtina, a kapka vody ho může zničit. Ale je to myslící stéblo: i kdyby ho Vesmír rozdrtil, člověk zůstane vznešenější než to, co ho zabilo, protože ví, že umírá a jakou má nad ním Vesmír převahu. Vesmír o tom neví nic Strana 24/63

25 Je to strašný pocit, když se člověku ztrácí všechno, co měl. Dvojí omyl: vyloučit rozum a nepřipouštět než rozum. Každá věc je pravdivá nebo falešná podle toho, z které strany se na ni podíváme. Říkat pravdu je prospěšné pro toho, komu se říká, ale nevýhodné pro ty, kdo ji říkají, protože si vyslouží nenávist. Proto je člověk jen předstírání, lež a pokrytectví, vůči sobě i druhým. Vývoj klasicistní prózy dovršil po stránce formální svými filozofickými spisy teolog JACQUES BÉNIGNE BOSSUET ( ). Konzervativní myšlení jej přimělo kritizovat jak descartovský racionalismus, tak i některá moderní náboženská hnutí. Široce komponované věty, smysl pro obrazné vyjádření a bohatý, funkční jazyk uplatnil například v cyklu Chvalořeči (1653), dále pak v teologických traktátech či v historických studiích Rozprava o světových dějinách (1693) nebo Dějiny proměn protestantských církví (1688). H. Rigaud: portrét J. B. Bossueta (17. stol.); fotografická reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org) Všichni tito myslitelé a jejich současníci i pokračovatelé zahájili přípravnou fázi na cestě k filozofii osvícenství Strana 25/63

26 Rembrandt van Rijn: Meditující filozof (1633); fotografická reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org) 3. Próza epistolární a výpravná Osobitý žánrem klasicistního písemnictví byla také epistolární (dopisová) literatura. Korespondence dlouho nahrazovala chybějící nebo mnohdy přísně cenzurovanou publicistiku. Soukromé dopisy významných osobností měly navíc dobrou literární úroveň a nepopiratelnou dokumentární hodnotu, proto se jejich vydávání setkávalo vždy s nadšením. Dotvářely představu o společnosti, k níž pisatel patřil, a kromě jistého nádechu pikantnosti obsahovaly vyhledávané subjektivní postřehy, úvahy a soudy informovaného a kultivovaného autora. Dokladem toho jsou i Dopisy (z let , vyd. 1734) hraběnky MARIE DE RABUTIN-CHANTAL DE SÉVIGNÉ ( ). Četné písemnosti (je známých asi 1500 listů) nesourodé povahy adresovala přátelům, známým a vlastní dceři. Zachycují pestrou mozaiku informací od bezvýznamných klípků přes názory na politiku, literaturu a filozofii až po seriózní zprávy ze společenských událostí Strana 26/63

27 C. Lefebvre: Madame de Sévigné (1665) a rodové sídlo rodiny Sévigné; fotografické reprodukce a foto (the public domain, www. wikipedia.org a GNU Free Documentation License) Forma dopisu se dočkala velké obliby i v následujícím století a sehrála rozhodující roli v procesu, jímž se ustavovala podoba moderních prozaických útvarů. Ve francouzské a anglické literatuře se tehdy objevila celá řada románů v dopisech (např. prózy Diderotovy, Richardsonovy nebo Rousseauovy), v nichž byl celý děj zachycen prostřednictvím korespondence, kterou si mezi sebou vyměňovaly jednotlivé postavy. Od 19. století už není v beletrii použití dopisové formy tak časté, vydávání soukromé korespondence slavných osob však pokračuje, přestože samotný dopis pozbývá jednu z významných funkcí předávání informací přebírá rozvíjející se žurnalistika. Zcela výjimečné postavení si mezi klasicistními prozaiky vydobyla hraběnka MARIE-MADELEINE DE LA FAYETTE ( ), jejíž román Kněžna de Clèves (1678) bývá považován za zakládající dílo moderní psychologické prózy. V dojemném příběhu ožívá motiv lásky a cti, známý z pozdních renesančních dramat. Aby autorka upozornila na lidské slabosti, mezi něž patří slabá odolnost vůči vášním, strachu a nejistotě, obrátila tradiční milostný problém do nitra jednajících postav. Soustředila se na tragické citové prožitky hrdinů milostného trojúhelníku a vývoj jejich složitého střetu oprostila od všech rušivých vlivů. V textu proto chybějí jakékoliv popisy přírody, prostředí, ba dokonce i zmínky o zevnějšku jednajících osob Strana 27/63

28 Portrét Marie-Madeleine de La Fayette (anonymní rytina, 17. stol.) a titulní list vydání románu Kněžna de Clèves (1678); fotografické reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org) Nezkušená mladičká aristokratka se provdá za ušlechtilého knížete de Clèves. Klidné štěstí a okouzlení dvorskou atmosférou, do níž je uvedena po boku vznešeného a uznávaného manžela, však trvá pouze do okamžiku, kdy se seznámí s vévodou de Nemours. Od té chvíle už ji ovládá pouze vášeň, jakou dosud nepoznala a jíž nedokáže sama vzdorovat. Kněžna se zapovězeným touhám usilovně brání, setkáním s vévodou se vyhýbá a nakonec vše svěří manželovi. Kníže si její odvahy a upřímnosti váží, ale ani on nedokáže čelit žárlivosti a nakonec jí podléhá. Výčitky svědomí, pocit zodpovědnosti za manželovu smrt i smysl pro čest velí kněžně opustit společnost a světské radovánky. Uchýlí se do ústraní s nadějí, že všechny rány, které způsobila, i ty, které jí byly zasazeny, zahojí čas. Román výrazně porušuje všechny konvence tehdejší prózy. Pojetí preciózní literatury překonává kompoziční jednoduchostí i stylistickou prostotou. Odmítá i fantastičnost galantních románů, nezdůrazňuje aristokratické rysy hrdinů a nemá nic společného s uplakanými milostnými zápletkami pastorálních próz. A tak zhruba sedmdesát let po vydání Rabelaisovy kroniky obrů vzniká ve Francii další dílo, které kvalitativně posunuje výpravnou prózu vpřed: už se nespokojuje s prostým zachycením reality, ale míří k vyšším cílům pomocí složité analýzy jednání hrdinů chce proniknout do jejich vnitřního světa. Kromě nového typu románu vrátil klasicismus 17. století do francouzské, a tím i do evropské Strana 28/63

29 literatury, trvalý zájem o sběratelství a vydávání pohádek a fantastických příběhů. Doporučená literatura a četba La Bruyère, J. de: Charaktery (přeložil O. Novák), Praha 1972; La Fayette, M. de: Kněžna de Cléves (přeložil K. Šafář), Praha 1974; La Fontane, J. de: Bajky (přeložil G. Francl), Praha 1979; La Rochefoucauld, F. de: Maximy a úvahy (přeložil J. Pšenička), Praha 1969; Nepřerušená píseň. Deset století francouzské poezie (přeložil G. Francl), Praha 1980; Sévigné, M. de R.-Ch. de: Rozhovory na dálku (výbor z dopisů, přeložila A. Hartmanová), Praha Autotest 1. Klasicismus se rozvinul ve Francii za vlády panovníka, který si říkal Král Slunce. Byl jím: Ludvík XIII. Ludvík XIV. Ludvík XVI. Karel V. 2. Otcem filozofického racionalismu a autor výroku "Myslím, tedy jsem!"byl francouzský učenec: René Descartes kardinál Mazarin Jean de la Fontaine Francis Bacon 3. Mezi klasicistní umělce nepatří: malíř Jacques Louis David architekt Jacques Germain Soufflot hudební skladatel Wolfgang Amadeus Mozart spisovatel Pedro Calderon de la Barca 4. Symetricky rozmístěné artefakty, keře zastřižené do přesných tvarů a důmyslné labyrinty jsou charakteristické pro tzv.: španělskou vesnici anglický park francouzskou zahradu holandský sad 5. Didaktickou báseň Umění básnické, v níž byly uvedeny programové principy klasicismu, vytvořil: literární kritik Jean Chapelain Strana 29/63

30 básník a kritik Nicolas Boileau-Despreaux básník Claude Lorrain básník François de Malherbe 6. Mezi vyšší druhy umění podle klasicistní teorie nepatří: bajka tragédie epos óda 7. Morální sentenci zkratkovitě vyjadřující nějakou životní moudrost označujeme jako: anekdotu komedii maximu esej 8. Autorem slavných Bajek (1684) kritizujících soudobé francouzské mravy byl básník: François de Malherbe Jean de La Fontaine François Fénelon kardinál Richelieu 9. Vrcholným dílem moralizující prózy byly posmrtně uspořádané Myšlenky (1670), jejich autorem byl: prozaik a moralista Jean de La Bruyère fyzik a matematik Blaise Pascal prozaik a moralista François de la Rochefoucauld teolog Jacques Bénigne Bossuet 10. Klasicismus vrátil do literatury trvalý zájem o sběratelství a vydávání pohádek a fantastických příběhů. Průkopníkem se stal Charles Perrault souborem: Kocour v botách Pohádky a báchorky Pohádky mé matky Husy Červená karkulka a jiné příběhy 11. Románem Kněžna de Clèves (1678) se Marie-Madeleine de La Fayette stala zakladatelkou tradice románu: epistolárního filozofického Strana 30/63

31 utopického vědecko-fantastického Strana 31/63

32 4 KLASICISTNÍ DIVADELNÍ TVORBA 4.1 JEN KONAT POVINNOST Ó krutý hlase cti! Čím přimět tě k té ráně! Pierre Corneille (přeložil S. Kadlec) Horatiova přísaha (Jacques Louis David; 1784); fotografická reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org) 1. Pravidla dramatické tvorby V souladu s dobovým hodnotovým měřítkem bylo v období klasicismu nejvíce prosazováno Strana 32/63

33 divadlo. Proto se stěžejní principy klasicistního umění promítly nejvýrazněji do teorie dramatické tvorby. Hned od počátku se podle zásady nesměšovat vážný námět s komickými prvky ostře oddělila tragédie od komedie. Poetika klasicistního divadla vycházela v zásadě z antické dramatické školy, ale bezděčně využívala i tradice středověké měšťanské komedie a italského divadla lidového. Největší tvůrci tragédie byli samozřejmě soustředěni na přání krále kolem přepychové scény versailleského dvora. Autoři veseloher byli zase většinou neurozeného původu, což znamenalo, že se komické divadlo provozovalo spíše v měšťanském prostředí. Městským divadlům, která provozovala frašky, komedie a pantomimy, musely stačit jednoduché, svíčkami špatně osvětlené sály, mnohdy přecpané hlučnými diváky. Ti hledali zábavu a odpočinek od všedních starostí, a proto očekávali jednoduchý děj, v němž podle tradičních kostýmů a masek snadno rozpoznávali jednotlivé postavy. Všichni autoři divadelních her se pak museli přizpůsobit technickým možnostem, které jim poskytovaly tehdejší scény, a zachovávat přesná pravidla vymezená pro dramatickou tvorbu. Základním prostředkem, jímž se řídila výstavba hry, byla už z Aristotelovy Poetiky známá zásada trojí jednoty dramatu. Platón a Aristotelés (vpravo, detail Rafaelovy fresky Athénská akademie fotografická reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org) 2. Klasicistní tragédie Strana 33/63

34 Hrdinové klasických tragédií nejlépe splňovali představy rozhodujících vrstev společnosti o nejvyšších životních ideálech. Většinou pocházeli z řad aristokracie a důsledně obhajovali morálku vrstvy, k níž patřili. Neosobním a nadčasovým problémům proto neváhali, na základě rozumové úvahy, obětovat své individuální zájmy a soukromé cíle. Vývoj tragédie v 17. století silně ovlivnili dramatici Pierre Corneille a Jean Racine, dva nesmiřitelní rivalové, tvrdě bojující o umělecký úspěch, přízeň publika a především o zájem královského dvora. Přestože byly náměty tragédií obyčejně přejímány z antiky, v charakterech postav se často objevovaly rysy současníků. Současně však jejich hrdinové představovali obecné společenské typy, těžce se rozhodovali mezi láskou a povinnostmi, ale nikdy se nesměli provinit proti vlastní nebo rodové cti. Zvítězila-li u nich někdy vášeň nebo jiný intimní cit, pak jistě neušli trestu, božímu nebo lidskému. V klasicismu se utvářela tzv. čistá tragédie, která měla vznešenou formu a nepřipouštěla ani náznak komiky. Požadovala velmi jednoduchý děj s pravděpodobnou zápletkou, bez naturalisticky předváděných násilností a vnějškové líbivosti. Více než herecká akce působilo v tragédiích mluvené slovo. Tradičním veršem byl rýmovaný dvanáctislabičný alexandrín (s přeryvem dierézi po šesté slabice, původní verš starofrancouzské Alexandreidy). V dlouhých monolozích postavy vysvětlovaly motivy svého chování nebo byly do děje často zařazováni tzv. komentátoři (rezonéři), jejichž prostřednictvím se divák mohl dopátrat osobního postoje autora. Reálný děj byl zhušťován a autor se tak mohl uchýlit pouze ke stylizaci a nápodobě společenské reality. 3. Pierre Corneille Dramatik a básník PIERRE CORNEILLE ( ), začal svou uměleckou dráhu v době, kdy se klasicismus teprve formoval, a proto jeho tvorba částečně nese stopy barokního pojetí dramatické tvorby. Po absolutoriu na právnických studiích v jezuitské koleji nastoupil Corneille advokátní praxi, ale úspěch prvních her ho přiměl, aby si zvolil dráhu spisovatele. Potom žil bohémským životem, ale těžce nesl každou prohru. Zpočátku psal poeticky hravá, veršovaná dramata, která se blížila měšťanským komediím (např. Vdova nebo Královské náměstí), postupně však přecházel k vážnějším námětům. Ke konci života, kdy byl jako autor odmítán, neboť se jeho hry zdály publiku příliš komplikované, zamýšlel se nad teoretickými problémy dramatické tvorby (Rozprava o dramatické poezii) a přitom se znovu vracel k vlastním divadelním hrám. Provedl jejich revizi a doplnil je úvodem i vysvětlujícím komentářem. Zemřel opuštěn a chudý, psychicky zlomený nezájmem společnosti Strana 34/63

35 P. Corneille (anonymní portrét 17. století) a titulní list jeho rané komedie Královské náměstí(1637); fotografické reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org) Dramatické dílo Pierra Corneille ovlivnila neklidná doba, v níž žil a tvořil. Jako přesvědčený zastánce absolutismu cítil povinnost podpořit krále proti neposlušné šlechtě, a přispět tím k znovuobnovení klidu v zemi. Proto Corneillovy tragédie předvádějí urozené společnosti ty ideály, na něž podle jeho názoru aristokracie zapomínala. Pěstují kult úcty k rodovým tradicím, vyzdvihují sílu cti či lásky k vlasti a formují představu, že velikost člověka spočívá ve schopnosti dát přednost vyšším zájmům před osobními ambicemi. Přitom jeho hrdinové nejsou žádní titánové jejich statečnost je obyčejná a každému jedinci dostupná. Své rozbouřené vášně zvládají pomocí pevné vůle a zdravého rozumu. V některých tragédiích Horác (1640), Civina (1640), Polyeuctus (1642) nebo Smrt Pompeiova (1643) autor doprovází příběhy mravním naučením a propaguje myšlenku obecného prospěchu. Náměty, v nichž se střetává soukromé štěstí s nutnou obětí pro vlast, krále nebo mravní ideál, našel v antické nebo v raně křesťanské historii Strana 35/63

36 Slavná herečka A. Lecouvreur (anonym, 1726) jako Corneliaz tragédie Smrt Pompeiova (1642) a titulní list tragédie Cinna (vydání z r. 1643); fotografické reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org) Nejsilněji tragický konflikt mezi láskou a ctí zachytila veršovaná tragédie Cid (1637) Strana 36/63

37 Titulní list Corneillovy tragikomedie Cid (1637) a Cidova jezdecká socha v Burgosu od J. C. Gonzáleze (1955); fotografická reprodukce a foto (GNU Free Documentation License; www. wikipedia.org) Milostný vztah mezi vznešenou donou Ximenou a španělským grandem Roderigem de Vivar neskončí předpokládaným sňatkem, neboť Ximenin otec urazí otce Roderigova. Povinnost odčinit pohaněnou čest přinutí hrdinu po dlouhém váhání podstoupit souboj, v němž soka zabije. Tím vyvolá řetěz krevní msty. Nyní je na řadě Ximena, aby bránila čest rodiny, a proto žádá milencovu smrt. Ten, ve snaze přerušit nesmyslné zabíjení, doufá, že padne ve válce proti Maurům. Z boje se však vrací ověnčený slávou i čestnou přezdívkou Cid (Pán), kterou získal od nepřátel kvůli své statečnosti a šlechetnému vystupování. Domnívá se, že tím svou vinu odčinil. Ximena však znovu usiluje o jeho život a do dalšího souboje o rodinnou čest za sebe pošle kavalíra. Své opravdové city vyjeví, teprve když se mylně domnívá, že Roderigo zahynul. Propletenec vyřeší až rozhodnutí moudrého krále: nešťastný muž se vydává znovu do boje, ale vítězný návrat už zavazuje Ximenu k odpuštění. 4. Jean Racine Zatímco Corneille se cítil klasicistními normami spíše spoutaný, jeho mladší současník JEAN RACINE ( ) už přísná pravidla bez výhrad přijal a dokázal z nich vytěžit mnohé výhody. Zdánlivě omezující zásady trojí jednoty ho přinutily potlačit vedlejší motivy a umožnily mu soustředit se pouze na nejdramatičtější okamžik děje. Zjednodušil zápletku, zvýšil její Strana 37/63

38 logičnost, a tím i pravděpodobnost celého příběhu. Tím dokončil vývoj struktury divadelní hry a reformoval celý jevištní projev. J. Racine, rytina P. Savarta (1772) a místo jeho vzdělávání klášterní škola Port-Royale (rytina L.-M. Horthemelsenové (1710) s jejím zakladatelem C. Jansenem; fotografické reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org) Racine byl v dětství poslán na vychování do klášterní školy v Port-Royale (centra jansenismu, reformního hnutí katolické církve, blízkého kalvinismu). V dospělosti mu učarovala divadelní tvorba. Jeho hry okouzlovaly vznešené publikum vášnivými příběhy, formální dokonalostí a uhlazeným stylem. Na rozdíl od nedůtklivého Corneille se Racine společnosti nevyhýbal a brzy dosáhl velké popularity. Od další dramatické tvorby odradily talentovaného umělce nebezpečné intriky závistivých nepřátel. Ujal se proto funkce královského historiografa a tak se pokoušel zabezpečit početnou rodinu. K divadlu se vrátil až na žádost královny, později však znovu upadl do nemilosti krále a zemřel stranou společenského dění, bez poct a slávy. Racinovo dílo vznikalo v klidnější době, než byla epocha Corneillova. Posílená královská moc vyřešila největší problémy a celková situace se zklidnila. Přepychem obklopenou a částečně pacifikovanou šlechtu už zajímala více móda, vybrané chování a skvělé slavnosti. Jen málokdo měl proto pochopení pro hrdinská témata o cti a mravnosti. Zájem se přenáší do všedních situací, Strana 38/63

39 jejichž protagonisté prožívali vzrušení ve střetech povah a charakterů, Dramatici vháněli své složité hrdiny do vyhraněných konfliktů a rozbíjeli vžité představy o harmonické podobě života. Také Racine přebíral náměty z antické historie nebo mytologie, ale jejich hrdinům dokázal vtisknout rysy svých současníků. Povýšené chování nudících se aristokratů, kteří nikdy nepoznali větší existenční starosti, jejich milostné pletky, žárlivé scény, obratné intriky i nekonečné a neplodné rozhovory předváděl tak, jak je odpozoroval v salonech vysoké šlechty. Nabídl divákovi psychologické příběhy, přeplněné roztodivnými variacemi lidských citů. Ukázal mu všechny podoby a fáze lásky od něžné a laskavé, až po tragickou, připomínající osudové prokletí. Hrdinky Racinových tragédií žen Andromacha (1667), Berenika (1670) nebo Ifigénie v Aulidě (1674) neupoutávají komplikovanými intrikami nebo vznešeností oběti a většinou ani neumírají. Dojímají prostotou citů, zbožností a pokorou, přirozeností a marným sněním o tichém štěstí, které se jim beznadějně rozplývá pod rukama. Titulní listy Racinových tragédií Andromacha (1668) a Berenika (vyd.1671) a ilustrace závěrečné scény Ifigénie v Aulidě (1765); fotografické reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org) Příběh o tragické lásce palestinské princezny Bereniky a římského císaře Tita zaujal už P. Corneille. Námět převzali oba básníci od římského historika Suetonia, ale zpracování už bylo odlišné. Na rozdíl od Corneillovy patetické oslavy statečného činu ve jménu záchrany státu pojal Racine hru jako sondu do duše lidí, kteří jsou k obětování lásky přinuceni mocenskými záměry Strana 39/63

40 Nedobrovolná Bereničina oběť je provázena pochybnostmi a duševním utrpením. Její tragédie netkví ve vlastním fyzickém zániku (smrt je v jejím případě do jisté míry vysvobozením), ale v zoufalství, s nímž sleduje, jak se jí vzdaluje štěstí, a v konečné rezignaci, k níž dospívá pod tlakem osudu. Odlišné vyznění má krvavá veršovaná tragédie Faidra (1677). Námět převzatý z Eurípidova Hippolyta zbavil Racine mytologických prvků a zlidštil jej do příběhu ženy, neschopné vzdát se vášnivé lásky, hříšné a neopětované, narušující lidskou přirozenost. Připravovaná intrika pak v tragickém závěru zničí oběť i samotnou osnovatelku rafinované pomsty. Ve hře se Racine soustředil na obecný konflikt dobra a zla, který čas od času provází každého člověka. Snažil se prokázat, že vášeň a neřest jsou přirozené, byť poněkud absurdně působící lidské vlastnosti, proti nimž má rozum většinou jen malou šanci. Jedinou možnou svobodou je přijmout tvrdý osud, který mu byl vymezen. TragédieFaidra (titulní list vydání z r. 1678) a scéna z příběhu na obraze A. Cabanela (1880); fotografické reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org) První uvedení Faidry skončilo fiaskem. Racinovi odpůrci znemožnili premiéru i další reprízy, což donutilo znechuceného dramatika zanechat umělecké činnosti. Na jeviště se znovu vrátil tragédií Esther (1689) a hrou Athalie (1691), v níž ukázal, jak hluboký úpadek může stihnout tyrana, usilujícího o absolutní moc. Poté byl obviněn ze zkreslování obrazu Francie a ostrá kritika z nejvyšších kruhů ukončila kariéru oblíbeného dramatika, opuštěného dvorem i nejbližšími přáteli Strana 40/63

41 Titulní list tragédie Esther (vyd. 1689); fotografická reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org) Doporučená literatura a četba Corneille, P.: Cid (přeložil S. Kadlec), Praha 1956; Racine J.: Faidra (přeložil G. Francl), Praha 1960; Racine, J.: Berenika (přeložil P. Kopta a J. Pokorný), Praha SMÍCHEM PROTI ZLOBĚ Tomu se říká ctnost? Jen vztekle prskat zlostí? To mě sám pánbůh chraň před touhle počestností! Molière (přeložil J. Z. Novák) Strana 41/63

42 Jean-Antoine Watteau: Italská komedie (1720); fotografická reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org) 1. Klasicistní komedie Zatímco u literárních kritiků se komediím příliš velkého uznání nedostalo, u prostého publika si získávaly velké sympatie, neboť se více blížily realitě normálního života. Mnoho dramatiků se pokoušelo sloučit jejich zábavný tón s obecnou představou formálně dokonalého dramatického útvaru, ale jen málokomu se to podařilo. Ostatně na tzv. nižší žánry v tomto směru tak přísné požadavky kladeny nebyly. Za předchůdce klasicistní komedie je dnes považován pro své rané hry Pierre Corneille, ale k jejímu rozvoji přispěli i další autoři, zejména romanopisec a dramatik FRANÇOIS DE BOISROBERT ( ) a autor četných burlesek a frašek PAUL SCARRON ( ). Ten ve spolupráci s populárním komikem Jodelem vrátil na francouzská jeviště postavu mazaného služebníka, podvádějícího nafoukané a přihlouplé panstvo Strana 42/63

43 P. Scarron na rytině A. Boizota (1736), souborné vydání jeho her (1752) a dobová rytina komika Jodeleta; fotografické reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org) Nepřehlédnutelný vliv měla na divadlo tohoto období commedia dell arte, která se rozšířila do celé Evropy z italských scén. Příchod italských komediantů do Paříže r. 1697, rytina L. Jacoba podle malby J. A. Watteaua; Strana 43/63

44 fotografická reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org) 2. Molière Od jednoduché frašky k velké komedii charakterů, která se uměla vysmát všemu nežádoucímu v běžném životě, našel v období klasicismu cestu až herec a dramatik MOLIÈRE ( ). Jestliže ostatní klasicistní literatura nemohla (a dlužno dodat, že vzhledem k svému zaměření ani nechtěla) výrazně zasahovat do společenských záležitostí a její kritičnost setrvávala jen v zastřených nebo velmi opatrných narážkách, znamenala komedie, zvláště v Molièrově podání, smělou výjimkou. Molière, portrét od N. Mignarda (1658) a herečka Armande Béjartová, pozdější dramatikova manželka (17. stol., anonym); fotografické reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org) Jean-Baptiste Poquelin, jak znělo dramatikovo pravé jméno, byl synem bohatého a váženého pařížského měšťana, královského čalouníka. Už v mládí odmítl pokračovat v otcovské tradici a z pravděpodobně neukončených právnických studiích utekl s divadelním souborem rodiny Béjartů. Aby jako komediant a člověk bez domova nekompromitoval rodinu, přijal herecké jméno Molière. Více než 13 let kočoval po jižní a severní Francii jako herec a režisér, později se stal ředitelem celé společnosti. Roku 1658 vstoupil se souborem do Paříže a po několika sezónách ji Strana 44/63